Střechy a střešní krajina

Transkript

1 září 2006 Jičín Sborník ze semináře Střechy a střešní krajina NPÚ ÚP Praha NPÚ, ú.o.p. v Pardubicích Královéhradecký kraj MěÚ Jičín

2 SBORNÍK ze semináře STŘECHY A STŘEŠNÍ KRAJINA vytištěno v nákladu 200 ks NPÚ, ústřední pracoviště Valdštejnské nám. 3 Praha Grafické zpracování: Ing. Svatava Podrazilová Hausknechtová NÁRODNÍ PAMÁTKOVÝ ÚSTAV, PRAHA 2007 ISBN

3 Střechy a střešní krajina vesnických sídel a staveb Obsah Střechy, střešní krytina a památková péče PhDr. Věra Kovářů 4 Střechy a komíny vesnických domů v kresebné dokumentaci Josefa V. Schejbala a Jaroslava Marka PhDr. Lubomír Procházka, CSc., Hornické muzeum Příbram 9 Využití ikonografických pramenů v památkářské praxi PhDr. František Ledvinka, SLA Zubrnice 11 Zanikající roubené statky středního Pojizeří a jejich střechy Ing. Hana Luštická, NPÚ, ú.o.p. v Liberci 13 Krkonošské střechy Bc. Jiří Louda, Krkonošské muzeum Vrchlabí 16 Tradiční i nové střechy a štíty na Berounsku a Hořovicku PhDr. Helena Mevaldová, národopisné oddělení Národního muzea 21 Střešní krajina venkova v severočeském pohraničí památkou UNESCO? Ing.arch. Tomáš Efler 27 Střechy vodních mlýnů PhDr. Radim Urbánek, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě 32 Střešní vikýře ano či ne? Mgr. Karel Foud, Národní památkový ústav v Plzni 36 Proč ne střešní okna? Ing. Lubomíra Racková, projektantka 38 Střešní žlab Doc. Ing. Ivana Žabičková, CSc.,Fakulta architektury VUT v Brně, Sdružení hliněného stavitelství 39 Obnova střech, krovů a dřevěných nosných konstrukcí areálu Vacardova mlýna č. p. 191 na Malé Skále (okr. Jablonec nad Nisou) Mgr. Miroslav Kolka, Národní památkový ústav, ú. o. p. v Liberci 41 Střešní krajina VPR Holešovice Ing. Vlastislav Ouroda, NPÚ, ú.o.p. v Českých Budějovicích 46 Proměny střešní krajiny ve VPR Pavlov aneb strasti a radosti památkářovy PhDr. Jitka Matuszková, NPÚ, ú.o.p. v Brně 48 Příklady řešení střešních krytin v památkových zónách v Krkonoších a Podkrkonoší Ing.arch. Vladimíra Paterová, NPÚ, ú.o.p. v Pardubicích 50 Střešní vikýř a architektura budovy Ing. arch. Ivana Košíčková, Vysoké učení technické v Brně 52 Značené střechy PhDr. Vanda Jiřikovská, Muzeum Kouřimska v Kouřimi 56 Problémy nových střešních krytin na mansardových střechách historických objektů Ing. Lenka Nyklová, NPÚ, ú.o.p. v Pardubicích 58 Nový stavební zákon a památková péče Ing.arch. Marie Tomíšková, Ústav územního rozvoje Brno 60 Střechy na starších sušárnách a skladištích chmele Ing. Zdeněk Tempír, Chmelařské muzeum, Žatec. 61 Upozornění: Texty neprošly jazykovou korekturou

4 SBORNÍK referátů - Jičín září 2006 STŘECHY, STŘEŠNÍ KRYTINA A PAMÁTKOVÁ PÉČE PhDr. Věra Kovářů Střecha nad hlavou, umožňující ochranu člověka před povětrnostními vlivy a nepohodou, znamená fenomén ve své podstatě starý jako lidstvo samo. Nás, pracovníky památkové péče, jejich příznivce i odpůrce, však zajímá nejen historie střech a střešní krajiny. Předmětem zájmu je především současná situace, spojená se stavem, formou a krytinou střechy a všemi souvisejícími detaily, možnostmi údržby a záchrany střešní krajiny. Neznalost podstatných vývojových rysů konstrukce krovu, střešního pláště, krytiny, technologických postupů i některých tradičních zvyků může nepříznivě ovlivnit naše rozhodování. Proto v průběhu konference hodláme uvedené znaky sledovat, konfrontovat, usilovat o vystopování regionálních či lokálních rozdílů, které jsou pro lidové, či obecněji řečeno venkovské stavitelství rozhodující i navrhnout možná východiska. Cítím se velmi poctěná organizátory našeho semináře, že zařadili můj příspěvek jako první a dovolili mně tím přednést několik základních a obecných tezí, informací a úvah. Jsem zároveň připravena obšírněji pohovořit o některých otázkách při promítání filmových dokumentů. Základní znaky a části střechy tvoří krov a krytina. Forma střechy souvisí s konstrukcí krovu. V lidovém stavitelství se na teritoriu našich zemí setkáváme nejčastěji se střechami sedlovými, i staršími valbovými, polovalbovými (sýpky, vinné sklepy), mansardovými (u budov sloužících například jako rychty, hospody, školy a podobně) stanovými, polygonálními (stodoly v Čechách i na západě Moravy) i s jednoduchými pultovými na drobných hospodářských stavbách. Sklon střech se pohybuje od 40, 45 až do 60 stupňů. Rozhodujícími typy krovové konstrukce jsou krov krokvový příznačný především pro horské oblasti. Přitom za starší je z odborného hlediska považována konstrukce sochová s hřebenovou vaznicí dochovaná v reliktech u stodol na Šumavě a Opavsku i části Znojemska). První z nich je rozšířen především na územích, kde se setkáváme s pevnou konstrukcí stěn, nejčastěji na území Karpat, domě Českomoravské vrchoviny a středních Čech. Jde o krov s trámy ve vrcholu začepovanými s příčným hambálkovým zpevněním, ale také bez hambálků. S hřebenovou vaznicí, do níž jsou trámy začepovány, jsou spojeny stavby lehčí konstrukce, na příklad stodoly a další hospodářské budovy. Tolik z početných odborných studií. Z literatury o střešních konstrukcích si dovoluji zmínit pouze dominantní díla autorů Václava Frolce, Josefa Vařeky, Jaroslava Kramaříka, Josefa Kšíra, Václava Mencla a Jana Solaře, z nichž jsem výrazněji čerpala a které doporučuji ke studiu. Krytina střechy tvoří ochrannou vrstvu střešní konstrukce plášť před povětrnostními vlivy. Jde tedy o část, která je pohledově nejvýrazněji uplatnitelná a jeví se z hlediska památkové péče jako významný element. Nejen typ krytiny, ale také barevnost, se stává významnou pro sídelní obraz a vzhled střešní krajiny. Z tohoto - 4 -

5 Střechy a střešní krajina vesnických sídel a staveb aspektu lze typ krytiny považovat za regionální zvláštnost. Můžeme však o typu krytiny, jako regionálního znaku hovořit ještě v současnosti? Pokusíme se charakterizovat nejčastěji užívané krytiny na teritoriu naší země s přihlédnutím k jejich historickému vývoji.ve vztahu Podle regionálních či místních zvyklostí byl typ krytiny, užitý materiál, zásadně ovlivněn přírodními podmínkami podobně jako jeho kladení a spojování. Budeme hovořit o krytinách nejčastěji a nejvýrazněji zastoupených v našich krajích. Patří k nim sláma-slaměné došky, dřevěný šindel, kámen-břidlice, pálená taška, a také mladší typy krycího materiálu, jímž je eternit, dehtovaná lepenka, plech. Jestliže přednesené poznatky a náměty se budou jevit jako příliš obecné, následující referující podají obraz o regionálních zvláštnostech nebo typech střech a krytin hlubší a propracovanější. K nejstarším typům krytiny náleží stromová kůra, větve, traviny. Při rozvinutém zemědělském produkci je přírodní a přirozenou surovinou především však sláma,. z níž se zhotovovaly došky. Ke krytí střech sloužila sláma žitná, jejíž dlouhá stébla, svázaná do snopků nejlépe vyhovovala k vytváření souvislé vrstvy kladené a přivazované ke krovové konstrukci. Autoři V. Frolec a J. Vařeka se zmiňují o starším způsobu krytí střech slámou vrstvenou bez vázání, přikrytou ke zpevnění vrstvy pouze větvemi nebo jiným, snadno dostupným přírodním materiálem. Ručně vymlácená sláma byla svazována houžvemi, povřísly nebo ve dvacátém století drátem. Obdobný materiál sloužil k upevňování, pošívání to je vázání slaměných došků k tyčím nebo k laťování krovu. Ke stejnému se užíval rákos nebo kukuřičné šustí v našich krajích však výjimečné, užívaly se především na slovenském jihu, kde se plodinám tohoto druhu dařilo. Zhotovování slaměné krytiny dochu - došku - patřilo tradičně k dovednostem vlastníka nemovitosti a dobrý hospodář před zimou, nebo někdy až na jaře sledoval stav doškové střechy a napravil chyby. Tento postup, kdy pokrývku střechy slámou obstarává zvolená firma a vlastník se domnívá že ten zlatistý háv zůstane zachován navždy, hrubě se mýlí. Pravidelná údržba a výměna poškozených došků významně prodlouží jejich trvanlivost. V současnosti, s ohledem na nákladnost této krytiny jsme se u doškových střech v památkové rezervaci v Rymicích - Hejnici pokusili o novátorský počin, to je překrytí doškové střechy umělohmotnou síťovinou, zabraňující ptákům vytrhávání a roznášení slámy a narušování slaměného pokryvu. Získané zkušenosti zatím nejsou jednoznačně pozitivní. Na závěr této pasáže o slaměných krytinách bych ráda připomenula jejich rozšíření, Podle dosavadních výsledů studia a ikonografických dokladů bylo krytí slámou rozšířeno v rovinatých a podhorských krajích, ve středu, na jihu a jihozápadě Čech, v Pomoraví, počínaje Horní Hanou až na slovácký jih Moravy, ale také na Luhačovsku, Uherskobrodsku včetně Moravských kopanic i na Hlučínsku. Stejně významnou krytinou ať již stářím nebo rozšířením je dřevěný šindel. K jeho výrobě posloužily rozsáhlé lesní porosty horských krajů, především dřevo jedlí, ale také borovic a lip posléze ne již tak trvanlivé dřevo smrkové. Zhotovování šindele ovládali, jak svědčí četné dokumenty především z Horácka a karpatské oblasti téměř všichni mužští obyvatelé vesnic. Šindel štípali ručně podomácku na jednoduchých stolicích zvaných krajově dědek, strýc a podobně, nejčastěji v zimním čase, v jizbě, pod kolnou i ve stodole. Vedle výroby pro domácí potřebu existovaly celé skupiny či obce, v nichž se vyráběl šindel a roznášel nebo rozvážený po okolí Hladké střechy. Podle zvyklostí se krytina vázala klasy dolů a vytvářela hladkou plochu s okraji zastřiženými konci dolů. Zvláštní pozornost byla při kladení doškové střechy věnována vrcholu, nejvíce vystavené části střešní pokrývky. Ke zpevnění koruny střechy sloužila rozmělněná hlína, do níž se došky namáčely (kalenice). Jindy plásty hlíny byly ve vrcholu střechy upevněny buď prkny, nebo křížovými kolíky, zvanými koníky. V některých krajích, na příklad v Rymicích na Holešovsku nebo v okolí Valašských Klobouk i ve městech středních a východních Čech byla koruna doškové střechy pokryta dřevěnými šindeli

6 SBORNÍK referátů - Jičín září 2006 Na závěr opět několik vět o rozšíření. Jak uvádí Václav Frolec a Josef Vařeka, zprávy o šindelových střechách můžeme doložit již kolem roku Víme, že šindel jako krytina sloužil nejen venkovskému obyvatelstvu Šumavy, Krušnohoří, na celém pohraničním horském pásu severních Čech, na obou stranách Českomoravské vrchoviny, v Jeseníkách, Beskydech a Bílých Karpatech, ale také městskému obyvatelstvu v početných lokalitách. Kryly se jím obytné domy, kostely a kaple (Buchlovice), střechy dřevěných mostů a lávek, hospodářské budovy včetně studní, zkrátka téměř všechny stavby. Žel, snadná vznětlivost vyschlého dřevěného materiálu a nedokonalost topného systému s otevřeným ohněm byla častou příčinou požárů, jimž padly za oběť celé soubory staveb. Šindel jako krajově typická a lehká krytina je z hlediska památkové péče velmi žádoucí. I když je šindelová střecha velmi nákladná a trvanlivostí nevyniká, dá se její odolnost zvýšit i kvalitní impregnací a opakovanými nátěry. Dobré zkušenosti jsme získali s výrobou Ludvíka Dorňáka ve Velkých Karlovicích, i s výrobci z Proseče a Poličky. i vzdálených místech. Jako příklad nám může posloužit obyvatelstvo dvou památkových rezervací na Žďársku a to Krátké a Křižánek i vyhlášených šindelářských vsí na Zlínsku, Kašavy, Držkové, Trnavy. a dalších. Koncem 19. století, vystřídal ruční na některých místech ruční výrobu, šindelářský stroj, mnohem výkonnější, avšak s výsledkem menší trvanlivosti. (Jedna ze šindelen, památkově chráněná na území Větrného Jeníkova pracovala na vodní pohon.) Šindel s charakteristickou drážkou na jedné straně a ostřím na straně druhé, dokázali pokládat na střechu mužští členové rodiny a dovedli si poradit s poměrně náročným řešením zaoblených okrajů podokapní stříšky nebo kuželovitého ukončení štítu kabřincem. Šindel přibíjeli ručně kovanými a tudíž trvanlivými hřeby k laťování. Stejně jako při stavbě domu panoval zvyk sousedské výpomoci i při zhotovování střechy a pokládání šindele se na práci vedle tesařů podíleli stavebníci, jejich příbuzní a sousedé. Byla to, na rozdíl od dnešního stavu, práce amatérská, avšak důkladná, dvojité pokládání šindele, aby do podstřeší nezafukoval sníh, se považovalo za samozřejmost. Ke klasickým, tradičním a značně rozšířeným krytinám patří kámen. Břidlicové doly na severní Moravě a v jiných lokalitách, poskytovaly dostatečné množství suroviny ke zhotovování kvalitní břidlicové krytiny. Břidlicové desky po vylámání v podzemí byly na povrchu štípány kameníky a tak zvanými. nůžkami upravovány do tvarů velmi jednoduchých ale také velmi propracovaných. Nejčastějšími tvary jsou čtverce, nebo šupiny se zaoblenými spodními okraji. Kamenná krytina se byla tedy zpracovávána v přístřešcích přímo v těsném sousedství lomů a odtud odvážena přímo k objektům nebo později i do skladů a odtud distribuována. Na střechy ji většinou pokládali zkušení pokrývači a to převážně na dřevěné bednění šupinovitým způsobem. Kamenné šablony se přibíjely za pomoci ručně kovaných, ale také obyčejných hřebů. Ty se staly, jak nám vyjevila zkušenost, pro břidlicovou krytinu osudné, protože zarezivěly a vypadly a s nimi se poroučely k zemi také břidlicové šablony. Podle dokladů se její užívání rozšířilo zejména počátkem devatenáctého století a na kostelech nebo panských stavbách nahradilo dříve užívaný šindel. Do venkovského prostředí pronikla břidlice zhruba před dvěma stoletími a opanovala postupně některá území průběhu na severní Moravě, Svitavsko, Šumpersko, Bruntálsko, střední - 6 -

7 Střechy a střešní krajina vesnických sídel a staveb a jižní Moravu, ale také některé české kraje. Svojí trvanlivostí a nehořlavostíí vítězně nahradila doškovou krytinu. K dnešnímu stavu a požadavkům památkové péče si dovoluji vyslovit politování nad skutečností, že ze všech lomů zůstal uchován pouze lom a výroba krytiny ve Vítkově a zdá se, podle slov vedoucích pracovníků, má i zde mlhavou budoucnost. Českou či moravskou břidlici vytlačil materiál dovážený ze Španělska a dokonce z Asie barevně odlišný. Konkurenceschopnost našich lomů je nepatrná. Získat tuto ušlechtilou, trvanlivou a elegantní krytinu a zkušeného pokrývače je kromě vysokého finančního nákladu značné umění, přesto se však domnívám, že je žádoucí, abychom tyto překážky při záchraně památek a jejich střech překonali. Pálená taška, nejčastěji bobrovka, ale také tvarovaná krytina má svoji historii i současnost. Její zhotovování je především v rukách profesionálních výroben, cihelen, továren, využívajících původně domácí hlíny, tvarované a pálené v malých cihelnách místního významu. (Namátkou uvádím: cihelna v Biskupicích u Luhačovic, na Starém Brně Kohnova cihelna, cihelna ve Znojmě a Šlapanicích). Řada z malých cihelen zanikla, jiné se adaptovaly, rozvinuly produkci pro současné potřeby a vyrábí pod hlavičkou Tondach různé druhy krytiny ( Jirčany, Hranice). Ve starých krytinách, pokud se dochovaly nacházíme různé tvary, nejčastěji obdélník se s obloukovitých zakončením. Pálenou krytinu kladli především pokrývači, znalí svého díla se svými nekvalifikovanými místními spolupracovníky a to různými způsoby, nejčastěji šupinovitě. Okraje, tak důležité u všech druhů krytin, stejně jako koruna střechy se tradičně zpevňovala vápennou maltou, do níž byly tašky uloženy. Žel, tato technicky zdůvodněná a esteticky působící forma řešení je v poslední době z nejrůznějších důvodů současných dodavatelů pálené krytiny opouštěna, což považuji z odborného hlediska za velkou chybu. O rozšíření pálené krytiny je možné vést rozpravu. Prakticky pronikla do všech regionů a postupně nahradila tradiční krytiny ze slámy, dřeva, kamene. Z hlediska památkové péče, pálená krytina, přesto že jde o jev, rozšiřovaný od konce 19. století, má svůj nesporný půvab. Umožňuje řadu krajových variant ve tvaru i pokládce. (Znojemsko). Vzpomenu alespoň různé typy hřebenáčů, oblá volská oka, umožňující větrání a osvětlení půdního prostoru a další komponenty, o kterých zde bude ústy následujících referentů promluveno. Její obnova z dobrých výrobních zdrojů, k nimž patří také Tondach, je jednou z dobrých cest. Cementová taška, rozšiřovaná na některých územích od počátku 20. století sehrála svoji dosti významnou roli. Žel, dnešní málo vzhledné, barevně nevhodné a těžkopádně působící cementové krytiny nejsou žádoucí náhradou přes veškerou snahu výrobců vyjít vstříc požadavkům památkové péče. Zbývá nám se zmínit o krytinách poměrně mladých, průmyslové výroby. Patří k nich asfaltová lepenka. Při nedostatku šindele nahradila v horských a podhorských oblast šindel a zahájila svůj život, přecházející až do dneška. Vlastníci roubených i zděných chalup ji byli schopni nejen sami natáhnout na původní opotřebovanou šindelovou krytinu ale také častými nátěry udržovat proti povětrnostním vlivům. Z hlediska vývoje se stala pohledově přijatelnou a podle mého soudu působí příznivěji než lesklá, nepřirozená černá barva Beronitu nebo Beternexu. Z hlediska památkové péče konstatuji, že její užití na památkových objektech nebo v plošně chráněných územích je menším zlem, než některé soudobé krytiny na příklad barevný bonnský šindel, Lindab a podobně). O rozšíření eternitu, nahrazujícího původní šindel, břidlici nebo pálené krytiny víme a hovoříme často. Tolerujeme tuto krytinu, průmyslově vyráběnou, ač v našich očích vzbuzuje dojem degradace památky. Museli jsme si však na ni za léta, kdy začala ovládat střechy domů v Čechách a na Moravě zvyknout. Stojíme před otázkou jak dále s touto krytinou, která je léty a opotřebováním poškozena a bývá nahrazována krytinou na podobném principy, avšak s vyloučením některých škodlivých látek. Eternit se uplatňoval již od počátku minulého století. Byl vlastníky volen nejen na střechy, ale také na obložení štítů nebo některých k severu orientovaných stěn a vystřídal v této ochranné funkci původní šindel či a břidlicí. Beternex a Beternit a jím podobné krytiny, pro jejichž volbu nemáme mnohdy vyhnutí působí svojí strojovou přesností a také barevností neobyčejně tvrdě a rozhodně nepřispívá k estetickému vzhledu sídla ani krajiny. Známe však a můžeme doporučit nějakou jinou krytinu, která by příznivě působila v horských oblastech, kde v minulosti dominovaly přírodní materiály? - 7 -

8 SBORNÍK referátů - Jičín září 2006 Samostatnou pozornost si v našem rokování o střechách zasloužil štít. Štít je tváří domu a proto se na něm soustřeďuje umělecká dovednost lidového řemeslníka píše V. Frolec, (Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku s. 87.) Naši přední badatelé se shodují v názoru, že dům na našem území se původně vyznačoval valbovou střechou, a to zejména v územích s hliněnými stavbami. Štít se v české i moravské vesnici začíná ve velmi složitém procesu prosazovat podle Václava Mencla již v gotickém období, podle jiných ( V. Frolec a J. Vařeka) až v 18. a 19. století. Plech nelze považovat za náhradu, který již od válečné doby se stal náhražkou původních, stářím opotřebovaných krytin. Mezi vlastníky památek i dalších objektů je v určitých krajích (na příklad na Valašskokloboucku, Zlínsku i na Vysočině oblíben a stěží je námi vyvracena představa vlastníků o praktičnosti, trvanlivosti a lehkosti této krytiny. Domnívám se, že bychom měli v tomto ohledu sjednotit naše názory a najít cestu k řešení. Zbývá nám otevřít dveře další tématům, k nimž patří jako neodmyslitelná součást střechy komín, okapy a také štít. Ze zmíněného se dotknu pouze komína, ostatní části ponechám kolegům. Jak je známo, ne všechny obytné domy se v dávnější minulosti vyznačovaly komínovým tělesem vyvedeným nad střechu. Karpatská oblast ještě donedávna skrývala ve svých pasekách obytná stavení, kde komín končil, tak jako v 19. století v půdním prostoru pod střechou a kouř se volně pohyboval v podstřeší a vycházel v mezerách mezi šindelovou krytinou nebo otvory ve štítu. Komínové těleso bylo vybudováno kamene nebo cihel spojovaných hlínou a později vápennou maltou. Ukončení komína římsou nebo korunou, výtvarně pojatou, omazání komínového tělesa maltou a olíčení vápnem nebo jiná konečná úprava se liší kraj od kraje a měla by být v památkové obnově respektována. Nelze souhlasit s komíny z bílých cihel nebo s kovovými vývody spalin. Výtvory z plechu (kočky, kohouty) umísťované chalupáři na vrchol komína považuji za kýčovité. Zásadní otázkou je osazování žlabů, oplechování komína, okrajů střech, závětrných lišt. Na jedné straně stojí zájem ochrany stěn domu, na druhé vzhled památky, tradiční postupy. Z hlediska památkové péče by měly být vyloučeny snahy o realizaci svodů na objektech krytých doškem nebo šindelem a oplechování závětrné lišty. K nejstarším patřily štíty pletené (uchovaly se nejen východní, ale také na západní Moravě), omazané hlínou, štíty deskové i zděné. Považuji štít a jeho výtvarné řešení, a estetické působení, ukončení štítu kabřincem s půlkruhovým nebo oválným záklopem a s dřevěnou, nebo keramickou makovicí a další znaky za specifické téma. Na závěr mně dovolte krátké shrnutí. Konference si zvolila za cíl pojednat o střechách a střešní krajině. Naši pozornost vyvolává celá řada otázek a problémů spojených s krytinou, střešními okny či vikýři, komíny, štíty. Jako podnět k rozpravě jsem zvolila následující teze. Střecha tvoří podstatnou část objektu a z hlediska kontextu s krajinným začleněním je třeba jí věnovat mimořádnou pozornost. Krov nese významné historické a konstrukční znaky. Podle možností byl neměl být jako celek vyměňován, vestavovány do krovu obytné místnosti. Nezbytné výměny krokví citlivě přizpůsobit původní konstrukci, včetně podílu ruční práce. Krytina nese znaky regionu. Za optimální považujeme krytiny z přírodních materiálů, s důrazem, na pravidelnou údržbu, konzervaci a doplňování. Výběr soudobých krytin je velmi úzký. Nové typy betonových krytin nekorespondují s výrobky z počátku 20. století. Prosvětlení půdního prostoru střešními okny, je soudobou ač málo vítanou cestou. Vikýře znamenají změnu tvaru střechy, většinou nevratnou a jsou cizorodým prvkem.. Komín, materiál, konstrukce, ukončení vychází z lokálních podmínek. Při obnově je žádoucí je respektovat. Štít nese znaky reprezentace stavebníka i řemeslného tvůrce z venkovského prostředí. Je nepřehlédnutelnou součástí památky a proto jakékoliv zásahy do štítového pole znamenají velkou odpovědnost

9 Střechy a střešní krajina vesnických sídel a staveb STŘECHY A KOMÍNY VESNICKÝCH DOMŮ V KRESEBNÉ DOKUMENTACI JOSEFA V. SCHEJ- BALA A JAROSLAVA MARKA PhDr. Lubomír Procházka, CSc., Hornické muzeum Příbram Druh střešní krytiny, typ střech a komínů (včetně jejich případně výzdoby) patří mezi významné artefakty lidového stavitelství, které se staly předmětem zájmů autorů národopisné kresebné dokumentace již v letech 19. století. Na přednosti dokumentární kresby bylo již poukázáno autorem příspěvku několikrát, nicméně její využití pří zachycení detailů, výzdoby či konstrukčních prvků je nezastupitelné - sedlová, valbová, polovalbová střecha, u některých domů (obývaných vyššími sociálními skupinami nebo sloužící ke specifickým provozním funkcím) zachytili autoři kresebné dokumentace i mansardové střechy. Totéž platí i o různých typech spalné i nespalné krytiny, užívané na vesnických stavbách ještě do l. třetiny 20. století. Více než tvary komínů, upoutaly autory národopisné dokumentární kresby jejich stavební materiál (kámen, břidlice, pálená cihla), případně též konstrukce (bedněné, pletené, roubené komíny) a zejména pak ukončení samotného komína tj. jejich zdobené, zvláště různě klenuté a řešené pískovcové hlavice. Dva odlišní (různorodí) zástupci národopisné dokumentární kresby se tomuto tématu věnovali poměrně intenzivně. Jde zejména o PhDr. Josefa V. Schejbala ( ) a dále o Jaroslava Marka ( ). První v sobě spojoval profesionálního etnografa s vynikajícím všestranným kreslířem a druhý pak svou profesi kominíka se snahou zachytit kresbou tvary, konstrukci, výzdobu a umístění komínů na střechách domů. J. V. Schejbal zaznamenal tyto jevy zejména v severních Čechách, výrazně se z regionů věnoval hornímu Pojizeří, Podkrkonoší, oblasti Českého ráje (hlavně tedy území okresů Jablonec nad Nisou, Liberec, Semily), kde rovněž zdokumentoval nejvíce střech a přirozeně rovněž komínů. Ty autor zachytil při svých četných terénních průzkumech zvláště v okolí Železného Brodu, Malé Skály, Pecky, Rovenska pod Troskami a Rychnova u Jablonce nad Nisou. Jaroslav Marek dokumentoval z hlediska své profese především komíny a s nimi i tvary střechy a střešní krytinu, mnohdy zaznamenal i zajímavé lomenice domů (ty však u J. V. Scheybala tvoří samostatnou část jeho kreslířské dokumentární tvorby). J. Marek se soustředil v prvé řadě na místo svého působení, tj. na okolí Libáně a Kopidlna (obce okresu Jičín, na pomezí Královéhradeckého a Středočeského kraje). Období pořízení dokumentace obou autorů lze položit zhruba do 3. čtvrtiny 20. století, obdobná byla i technika použitá při dokumentaci tj. kresba tužkou, perem či akvarel. Význam obou výše uvedených autorů národopisné dokumentární kresby je pro ztvárnění sledovaných jevů lidového stavitelství severních a severovýchodních Čech velmi důležitý. Schejbalovy především tužkové kresby a akvarely vlastní (kromě rodiny autora) například Etnologický ústav AV ČR v Praze a některá vlastivědná muzea severních a východních Čech, Markovy tužkové kresby jsou součástí fondu veřejně prospěšné společnosti ve Starých Hradech u Libáně na okrese Jičín. Dominantní v Markově tvorbě, vzhledem k jeho profesi, jsou výhradně již výše uvedené komíny s různě klenutými a ozdobně řešenými hlavicemi pocházející převážně z druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Autor je zdokumentoval například u domů ve Skuřině, dále u domu čp. 19 v Líbáni a u č.p. 20 v obci Bukvice. J. Marek tak částečně doplňuje na území východních Čech kresebnou dokumentární tvorbu J. V. Schejbala a to konkrétně v regionu Jičínska a v oblasti Českého ráje (zvláště pak v okolí Sobotky). Jelikož součástí sedlových střech je i štít, je třeba poznamenat, že J. Marek dokumentoval v okolí Libáně i zajímavé detaily lomenic a to v nich umístěné větrací otvory zachycené autorem v početné rozmanitosti tvarů. J. V. Schejbal se věnoval komínům spolu s tvarem a konstrukcí příslušné střechy a to nejen u obytných částí usedlostí, ale i u vesnických technických a veřejných staveb (například u mlýnů, brusíren a mačkáren skla, vesnických a maloměstských hospod a škol). K posledně jmenovaným objektům patří Scheybalův akvarel z roku 1985 zobrazující podstřešní brusírnu skla z Jablonecka, u níž vyniká strmá střecha krytá šindelem a podkrovní světnička vložená do konstrukce střechy. Podobný typ roubené světničky (u obytných stavení nazývaných nebíčko ) umístěné nad zděným chlévem nakreslil J. V. Schejbal v roce 1957 v obci Vlčetín na Českodubsku. Poslední lepenkovou střechu roubeného domu (často natíranou térem) s dvěma komíny zaznamenal J. V. Schejbal u objektu čp. 185 v Harrachově. Dva komíny od dvou topenišť též vykazoval rozložitý roubený dům se zděnou světničkou a bedněným krytem v Dolní Černé Studnici (na tužkové kresbě z roku 1975). Zajímavé komíny z pískovcových kvádrů zdokumentoval J. V. Schejbal u usedlostí - 9 -

10 SBORNÍK referátů - Jičín září 2006 v Prachově a Košťálově. V Hodkovicích nad Mohelkou a v Horecké ulici v Železném Brodě objevil a zdokumentoval autor komín obložený břidlicí. J. V. Schejbal rovněž zachytil štíhlé převýšené komíny mačkáren skla v Jizerských horách (například v Maršovicích a Jistebsku), které byly situovány často ve středu štítové stěny tohoto zajímavého výrobního objektu rozšířeného ve 2. polovině 19. století. Kromě kamenných a břidlicových komínů zaznamenal autor také dřevěné komíny sušáren v Malčicích a ve Vesci u Kohoutovic. Chtěl bych na závěr poděkovat PhDr. Janě Scheybalové za poskytnutí některých neznámých tužkových kreseb PhDr. J. V. Schejbala ke sledované problematice

11 Střechy a střešní krajina vesnických sídel a staveb VYUŽITÍ IKONOGRAFICKÝCH PRAMENŮ V PAMÁTKÁŘSKÉ PRAXI PhDr. František Ledvinka, SLA Zubrnice Ve svém krátkém příspěvku bych chtěl upozornit na možnost využívat pro památkářskou terénní práci a především pro kvalifikované vyjadřování k opravám lidových staveb také ikonografický materiál. Relativně nejdostupnější staré pohlednice i dobové fotografie převážně z muzejních fondů často dobře vypovídají také o střešní krajině vesnických sídel i venkovských městeček ještě z doby před nekvalifikovanými stavebními zásahy. I poměrně mladé záběry ještě z padesátých let minulého století často zachycují téměř původní stav konzervovaný stavebním útlumem válečných a poválečných let. Tedy stav z doby práce a především průběžné údržby ještě kvalifikovaných řemeslníků, kterých bylo ve stavebních profesích tehdy dostatek. Průběžná údržba byla v minulosti samozřejmostí a pouze při větších opravách se střechy překládaly, přičemž pouze nezbytné množství nového materiálu sloužilo náhradou za zničený materiál. Na starých fotografických záběrech je často dobře patrná členitost tehdejších střech zjemněných různými typy větráků, střešních vikýřů a tvarově bohatých komínů. Téměř samozřejmostí byly tehdy větráky ve tvaru tzv. volského oka a v SZ Čechách v chmelařských oblastech doplněné ještě chmelařskými větráky štěrbinového tvaru táhnoucí se mnohdy ve dvou a u velkých střech výjimečně i ve třech řadách nad sebou. Některé větráky se táhly mnohdy téměř po celé délce střechy, v jiných případech byly v jedné řadě vedle sebe dva i tři větráky. Občas docházelo i ke kombinaci dlouhého větráku s krátkými větráky v další řadě či ke kombinaci tradičních volských ok se štěrbinovými větráky - pravděpodobně v závislosti na chmelařské konjuktuře v prvé polovině 19. století, kdy se pěstování chmele rozšířilo na maximum hospodářů.ještě ze začátku století a někdy i z meziválečného období jsou fotograficky zachyceny časté doškové střechy (což mělo vliv na subtilní konstrukci krovu) a různé typy okrajového lemování i zpracování hřebenových partií doškové krytiny. U doškové krytiny vidíme někde i snahy po větrání podstřeší jednoduchými větráky. Tento ikonografický materiál nám mnohdy i dokumentuje postupné nahrazování slaměné krytiny nespalnou krytinou - nejčastěji hřebenová část je nahrazena dvěma řadami bobrovek a později i spodní okraj střechy. V několika případech jsem se setkal i s kombinací došků a šindele v okrajových částech. Na ikonografickém materiálu je možné sledovat a doplňovat terénní pozoro

12 SBORNÍK referátů - Jičín září 2006 zvětšit zasklenou plochu. Také světlými nátěry uvnitř vikýře lze docílit lepšího využití pronikajícího světla. Pouze ve výjimečných případech lze nová střešní okna uplatnit na zadní části střechy, která není pohledově exponovaná - například v malých městečkách do dvorků apod. Druhým extrémem je při opravách střech neobnovovat žádné větráky. Tím nám jednak vzniká rovná tvrdá plocha velmi nevhodně působící a půdní prostor je nevětrán, což nese další negativní důsledky. vání k rozšiřování břidlicové krytiny na západ do oblasti SZ Čech. Břidlicová krytina slouží nejen na zakrývání střech, často překrývá i komíny a samozřejmě se uplatňuje i ve štítech, kde různými barvami, velikostí i tvarem šablon vytváří bohaté členění štítu. Vzhledem k nižší životnosti příchytných hřebíků šablon břidlice, řemeslné náročnosti oprav a v nemalé míře i nedostupnosti některých druhů břidlice nám tato krásná krytina z terénu rychle mizí. Fotografické ikonografické prameny tak mohou sloužit pro doplnění našeho poznání o místních specifikách i tehdy běžných praktikách skutečných řemeslníků a mohou být tak využívány při eventuálních rekonstrukcích i k osvětové práci jak vůči majitelům a investorům, tak i vůči řemeslníkům a firmám usilujících o práci na památkách. Tak jako kvalitní účes zkrášluje krásnou ženu a dělá jí dámou, tak i kvalitní střecha tvarově i opticky členitá je korunou každé památkové stavby. Tak jako u ženy stačí jen málo k zhoršení či zlepšení vzhledu a celkového dojmu, tak i naše památky s nevhodnou střechou působí až trapně. Dovedeme si představit, že při pohledu z Hradčan na Malostranské střechy budeme vidět to, co známe z některých našich vesnických památkových rezervací - rovné holé střechy bez jakéhokoliv členění, jednoduché ošklivé komíny často i z betonových bílých cihel, nevhodnou krytinu a mnoho různorodých střešních oken. To raději ne. Myslím, že investice do střech jsou ve srovnání s jinými památkářskými opravami finančně ne tak náročné, přičemž střechy plní vedle základní funkce ochrany stavby před povětrnostními vlivy i důležitou a nezanedbatelnou funkci estetickou i funkci nositele památkového výrazu. Na závěr ještě malou poznámku o používání některých nových výrobků na střechách památkových objektech. Zásadně jsem proti moderním, velkým střešních oknům. Domnívám se, že by měl být důsledně uplatňován požadavek vycházet z historických předloh a v daném regionu využívaných tvarů střešních vikýřů i oken. Při uplatnění maxima technických i řemeslných možností lze i při malé velikosti vikýřů a střešních oken maximálně zvětšit světlost tohoto okna. Dnes běžně předimenzované okenní rámy a křídla musí být nahrazeny subtilní konstrukcí, která tak umožní

13 Střechy a střešní krajina vesnických sídel a staveb ZANIKAJÍCÍ ROUBENÉ STATKY STŘEDNÍHO POJIZEŘÍ A JEJICH STŘECHY Ing. Hana Luštická, NPÚ, ú.o.p. v Liberci Na poměrně malém území západně od Turnova leží několik starých zemědělských sídel. Jsou to Přepeře, Modřišice, Příšovice, Ploukonice, Svijany, Svijanský Újezd, Soběslavice, Lažany, Čtveřín a pár menších osad. Zde a v blízkém okolí vznikly přibližně mezi lety nejmalebnější stavby lidové roubené architektury v Čechách. Pro tuto lidovou architekturu se vžil název pojizerská lidová architektura turnovského typu. Pro slavnou Českou chalupu na Zemské jubilejní výstavě v roce 1891 byla lidová architektura z okolí Turnova hlavní inspirací a stala se tak do určité míry i symbolem národního lidového stavitelství. Ještě v nedávné minulosti se na tomto území nacházelo několik set roubených objektů. Do dnešní doby se jich však dochovalo pouze pár desítek a i z nich stále ubývá. Přes všeobecně uznávanou vysokou kulturní a památkovou hodnotu této lidové roubené architektury je v Ústředním seznamu kulturních památek ČR zapsáno pouze šestnáct domů (z toho sedm v Příšovicích). V současné době jsou tři vzhledem k svému havarijnímu stavu odsouzeny k zániku a jeden byl bezohledným vlastníkem tak přestavěn, že ztratil téměř všechny znaky kulturní památky. Jedná se zde tedy o alarmující 25 % úbytek kulturních památek daného typu v poměrně krátkém časovém období.. Charakteristickým typem lidové architektury středního Pojizeří je roubený patrový statek s pavlačí. Střecha je sedlová s přibližně 45 sklonem. Velmi často je u k zadní stěny velké světnice přistavěná další místnost, krytá prodloužením střechy, čímž se stává střecha nesymetrická. Dřevěná lomenice má většinou svisle šalovaný střední díl a šikmo šalované cvikly a horní díl a není tak zdobná jako např. na Sobotecku či Novopacku. Velká část objektů má lomenici změkčenou valbičkou, která nemá kuželovitý tvar, ale je to plochý strmý kryt, který je spíše součástí lomenice než střechy. Komíny z pískovcových štuk bývaly zakončeny tzv. bubáky, dnes je již většina vyzděna z cihel a bez bubáka. Krovy jsou téměř bez výjimky hambalkové. Rozměry některých statků jsou tak impozantní, že v původní velké světnici je v současné době vestavěný byt (např. Příšovice č.p. 3 a č.p. 23, Soběslavice č.p. 18). Nejčastěji používanou střešní krytinou zde byly až do prvních desetiletí 20. století slaměné došky. Došky bylo možno vidět na některých objektech ještě v šedesátých i sedmdesátých letech minulého století. V současné době je lze nalézt pouze uskladněné na půdách, na střechách již ne (např. při prohlídce Holanova statku č.p. 23 v Příšovicích v roce 2005, jsme viděli velké množství slaměných došků, které byly ještě v dobrém stavu). U doškových střech byl na okrajích, hřebenech a kuklách většinou položen dřevěný šindel, šindelem byly také chráněny přesahy trámů (zajímavou ukázku šindelové ochranné stříšky jsme našli na zadní boční stěně domu č.p. 18 v Soběslavicích). Střechy celé kryté dřevěným šindelem se v území na běžných stavbách zřejmě vůbec nevyskytovaly, až dál směrem k Mnichovohradišťsku nebo Sobotecku. V současné době je dřevěný šindel položen pouze na domě a stodole Bičíkova statku č.p. 11 v Příšovicích. Jedná se však o novodobé řešení ( památkářský romantizmus ), na statku byly až do sedmdesátých let 20. století došky. Dřevěný šindel je také položen na špýchárku v areálu statku č.p. 2 v Ploukonicích, zde se podle vlastníka jedná o obnovu historické krytiny (?). Břidlice, která byla od poloviny 19. století až do začátku 2. světové války o několik kilometrů severněji, jednou z nejpoužívanějších krytin, se na lidové architektuře Turnovska neobjevila, pouze na kostelech popř. na farách (Přepeře) a kaplích (Příšovice). Střešní krajina všech zdejších vesnic tedy vypadala až do začátku 20. století skoro stejně; na největších statcích i malých chalupách byly téměř bez výjimky slaměné došky. Asi od druhého desetiletí 20. století, začaly doškovou krytinu nahrazovat tzv. cementové tašky (betonové). Tyto tašky se vyráběly přímo v místě; jedna provozovna byla ve Svijanech, kam se dle pamětníků přemístila z Ploukonic, další byla v Modřišicích. Tašky se samozřejmě vyráběly i mimo řešené území, v celých Čechách jsou jimi dosud pokryty tisíce střech. Střechy z těchto tašek dnes mají vesměs šedivou barvu, při pozornějším pohledu jsou však na některých vidět stopy červeného zabarvení. Vyráběly ve dvou barevných odstínech; nebarvené šedé a s červenou povrchovou úpravou. Na některých střechách se tyto barvy kombinovaly např. šedá plocha a červené lemování okrajů. Rozměry tašek od jednotlivých výrobců se často lišily a tašky mezi sebou nešly kombinovat. Jejich výroba ve Svijanech i Modřišicích skončila před nebo během 2. světové války. V současné době je vidět ještě mnoho střech krytých těmito taškami, avšak je

14 SBORNÍK referátů - Jičín září 2006 evidentní, že již před sebou nemají dlouhou životnost (bohužel pravděpodobně životnost řady hodnotných objektů LA dnes závisí na životnosti těchto tašek). Cementová taška byla do jisté míry přirozeným nástupcem tzv. tradičních krytin došků a šindele. Vyráběla se v místě a převážně z místních materiálových zdrojů. Měla řadu výhod; především se jednalo o nespalnou krytinu, která neměla velké nároky na údržbu a prokázala poměrně dlouhou životnost. Protože je drážková, má plastický povrch a její pohledové působení je poměrně příznivé. Nevýhodou byla větší váha, která vyžadovala úpravy krovu. V každém případě na několik desítek let významně ovlivnila vzhled střešní krajiny všech sídel v území. Krytina z pálených tašek se na lidovou architekturu východní části Turnovska v první polovině 20. pokládala naprosto výjimečně. Např. na přístavku světničky u roubeného domu č.p. 5 v Soběslavicích byla položena glazovaná pálená taška srdcovka vyrobená v cihelně v Turnově. Podle pamětníků byla tato taška pokládána za velkou pozoruhodnost. Na objekty, kde nedošlo v první polovině 20. století k výměně došků za cementové tašky, byly v druhé polovině 20. století většinou pokládány šedé eternitové šablony (ty u kterých se to nestihlo do sedmdesátých let 20. století spadly). Pohledové působení eternitových šablon není zdaleka tak příznivé jako je u cementových tašek. Šablony jsou ploché a na rozlehlých střešních plochách velkých statků působí nepřirozeně, jejich předností je však malá váha a tak v některých případech za ně není vhodná náhrada. Lepenkové pásy ani plechová krytina, tolik oblíbené v blízkém podhůří Jizerských hor, se na zdejších střechách neuplatnily. Vzhled řady objektů zdejší lidové architektury v třicátých a čtyřicátých letech 20. století včetně řešení jejich střech dnes známe pouze díky krásným fotografiím turnovského fotoamatéra dokumentaristy Petra Matouška. Většina těchto fotografií je uložená v turnovském muzeu. Obec Modřišice, kde leží první zanikající usedlost, leží asi 2 km jihozápadně od Turnova. Jedná se o vesnici návesního typu, která je rozložena na rovinatém území nedaleko Jizery. Žije zde asi 360 obyvatel. Je to dosud velmi malebná vesnice, nenarušená nevhodnými zemědělskými stavbami z druhé poloviny 20. století a zatím ani současnou výstavbou rodinných domků. V Modřišicích je zachována řada zajímavých objektů roubené lidové architektury, ale za kulturní památky jsou prohlášeny pouze tři (domy č.p. 7, č.p. 10, č.p. 14). Tzv. Ťukalův statek č.p. 7, představuje typickou turnovskou usedlost z první poloviny 19. století. Je roubený, patrový s pavlačí a lomenicí se zdůrazněným středním polem. Na fotografii z roku 1940 je zachycen ještě z doškovou krytinou. Malá valbička je zřejmě chráněna lepenkou, ne šindelem. Došky byly ve čtyřicátých nebo padesátých letech nahrazeny eternitovými šablonami. Dům koncem roku 2004 vyhořel. Dle sdělení vlastníka požár vznikl v noci od elektrického vedení. V domě byli pouze jeho prarodiče, kterým se nepodařilo včas sehnat pomoc a požár objekt téměř zničil. Dům je součástí větší usedlosti ke které patří stodola, chlévy a přízemní zděný objekt. V současné době majitel s jeho obnovou nepočítá. Soběslavice je malá obec s asi 130 obyvateli, ležící 7 km západně od Turnova. Je to ukázkový příklad vesnického sídla s podkovovitým půdorysem. Velké statky jsou rozloženy při okraji hluboké strže, několik menších domu je postaveno na jejích svazích. Do dnešní doby se téměř všechny soběslavické statky dochovaly, ale většinou po razantní přestavbě. Kulturními památkami je zde Mařanův statek č.p. 5 a typově shodný statek č.p. 18. Oba objekty patří opět k turnovskému typu patrových roubených domů, ale na rozdíl od modřišických a příšovických mají nad průčelními okny přízemku šindelovou stříšku, tzv. okap. V současné době mají na střeše oba cementové tašky. Zatímco u statku č.p. 18 byly provedeny již první opravy, statek č.p. 5 má část střechy zřícenou a je jen otázkou času, kdy se zřítí zbytek. Č.p. 5 je dnes jediný objekt, kde se zachovala tzv. besada, což je bedněný přístavek před vstupem do síně. Údajně jich bylo v okolí mnohem více, na historické fotografii je vidět i u výše zmíněného statku č.p. 18. Při kolektivizaci vesnice byl majitel ze statku vystěhován, statek sloužil JZD jako výrobní objekt. Začátkem devadesátých let 20. století byl již v tak špatném stavu, že jej původní vlastník v restituci odmítl a objekt zůstal na rozdíl od ostatních objektů a pozemků patřících ke statku ve vlastnictví JZD. V roce 2001 se část střechy pod sněhem zřítila, v roce 2004 byla odstraněna roubená světnička, která vzhledem k uhnilým spodním trámům strhávala zbývající část střechy. Vzhledem k stávajícímu stavu domu a složitým vlastnickým vztahům není na naděje na jeho záchranu. Objekt je v dominantní poloze a i přes svůj havarijní stav působí impozantně. Jeho konečný zánik bude pro obec ztrátou. Pro zachování charakteru obce, který je dán obestavením strže štítově orientovanými statky by bylo třeba objekt nahradit vhodnou novou stavbou. Další objekt, který v nejbližší době zmizí a je kulturní památkou, stojí v obci Lažany asi

15 Střechy a střešní krajina vesnických sídel a staveb km severozápadně od Turnova, kde žije asi 200 obyvatel. Jedná se o roubený Polákův statek č.p. 8, který opět představuje krásnou ukázku lidové architektury turnovského typu. Dům je od šedesátých let 20. století neobývaný, proto se uchoval ve vysoce autentickém stavu, ale je také stejně dlouho neudržovaný je i v havarijním stavu. Jeho vlastníci žádají již téměř čtyřicet let o sejmutí památkové ochrany. V šedesátých letech minulého století přestavěl otec stávajícího majitele se souhlasem MNV hospodářský objekt stojící za domem na rodinný dům. Při stavbě bylo počítáno se stržením starého objektu, neboť domek má okna v přisazené štítové stěně a rovněž na něj byla použita část stavebního materiálu demontovaná z historického objektu. Když však chtěl vlastník starý objekt strhnout bylo mu to zakázáno s tím, že se jedná o kulturní památku. Po letech papírové války mezi vlastníkem a památkáři se koncem devadesátých let 20. století zřítil komín, majitel otvor nezajistil a do domu několik lek zatéká. V současné se prolomila střecha i na dalších místech a konec domu se nezadržitelně blíží. Dům je na mírné vyvýšenině, jeho pohledové uplatnění je přes zchátralý stav velice efektní. Je to opět roubený patrový statek s pavlačí. Štít je poměrně jednoduše bedněný, valbička zde není. Na střeše jsou dnes eternitové šablony. Historické fotografie se nedochovaly, ale s největší pravděpodobností zde byly původně došky. Na rozdíl od Modřišic se v Lažanech zachovalo velice málo objektů lidové architektury, tento je zřejmě nejhodnotnější. Poslední objekt stojí v obci Příšovice. Příšovice jsou poměrně velikou obcí, žije zde asi 1300 obyvatel. Původně to byla typická silniční vesnice, s jednostranným zastavěním řadou franckým dvorců. Dnes je její charakter zásadně pozměněn výstavbou panelového sídliště a velkého počtu nových rodinných domků. Z původních statků se dosud několik v obklíčení panelových domů zachovalo, většinou však bez hospodářských staveb. Dům č.p. 24 je jedním z nich. Předešlý vlastník jej koupil před 30 lety s cílem prosadit jeho demolici a na uvolněné parcele si postavit nový rodinný domek. Když se mu nepodařilo prosadit snětí památkové ochrany rezignoval a dům v roce 2005 prodal. Nový vlastník si s památkovou ochranou objektu vůbec nelámal hlavu a okamžitě začal s radikální přestavbou. Přestavba probíhá již druhý rok, nebylo na ní vydáno ani závazné stanovisko výkonného orgánu památkové péče, ani stavební povolení. Majitel s úřady nekomunikuje, nepřebírá písemnosti a nerušeně staví. Jednalo se rovněž o klasický statek turnovského typu. Vlastník naprosto ignoroval jeho charakteristické znaky a svévolně změnil tvar střechy, položil na ní lepenkový šindel, umístil zde sedm střešních oken na nevhodném místě i s nevhodnou velikostí, změnil tvar a vzhled komínu. Celkový dojem z přestavby, která není zřejmě ještě u konce je z památkového hlediska žalostný

16 SBORNÍK referátů - Jičín září 2006 KRKONOŠSKÉ STŘECHY Bc. Jiří Louda, Krkonošské muzeum Vrchlabí Již z názvu příspěvku je zřejmé, že nepůjde o detailní rozbor jednoho, či několika mála objektů, ale spíše o pokus shrnout danou problematiku na vymezeném území. Během práce na příspěvku se stále více projevoval vlastně předvídatelný fakt, že výraznější specifika nalézáme až v opravdu vysokých nadmořských výškách. V podhůří je situace v mnoha ohledech stejná, jako v celých severovýchodních Čechách. Tvar i konstrukce střech jsou zde zcela obvyklé, neboť převládá sedlová střecha, s valbičkou, v nižších polohách někdy s malým hranatým kabřincem. Krov je v drtivé většině prostý hambálkový s podpěrnými stolicemi. Bez stolice pak jen u opravdu malých staveb. Již velmi řídce se ve východních Krkonoších dochoval konstrukčně starší typ se středovou stolící podpírající hřebenovou vaznici. Naopak velmi často roubené stavby mají okapovou vaznici vynesenou na zhlaví stropních trámů a to i tehdy nebylo-li účelem vytvořit kryté zápraží. Střechy svírají ve vrcholu pravý, častěji však ostřejší, úhel. Dá se též říci, že ve směru od západu na východ ostrost úhlu vzrůstá. Na konci 19. století se tak jako jinde i do Krkonoš šíří nový typ krovu, kdy je vaznice na obvodové stěně zvýšené o tzv. půlštok a přesah střechy tvoří již jen konce krokví. Tyto střechy mají sklon značně menší. Zavedení nové konstrukce krovu mělo zásadní dopad na vzhled místní architektury, jak si ještě všimneme v příslušném oddíle. Bouda na Pláni, 1920 Stará Erlebachova bouda Štít a střešní doplňky jako svody, komíny atd. nechám stranou a v tomto příspěvku se zaměřím především na tvar a krytinu střech. Jak již bylo řečeno v úvodu, nejrozšířenější střechou v podhůří i samotných horách je prostá sedlová střecha. Při pohledu na snímky starých krkonošských bud, které se ve své drtivé většině do dnešní dní nedochovaly, tvoří právě střecha největší viditelnou část stavby. Plocha střehy původně byla značně jednolitá, jelikož ji nenarušoval žádný vikýř. Komunikaci s podkrovím zajišťovaly dveře ve štítě, případně vnitřní průlez, nebo schodiště. Relativně značně velký půdorys při malé výšce stěn způsoboval pohledovou dominanci střechy, kterou ještě podtrhovalo budování krytých obedněných zápraží na podélné straně boudy obrácené do údolí pod protaženou Stará Erlebachova bouda

17 Střechy a střešní krajina vesnických sídel a staveb U senných vikýřů v podstatě skončil vývoj staršího typu střech v Krkonoších, drobné, sporadicky se vyskytující větrací, či osvětlovací vikýřky nepovažuji za relevantní. Hrnčířská1903 Na přelomu 19. století přichází zásadní proměna krkonošských staveb s již zmiňovaným rozšířením nové konstrukce krovů. Střecha ztrácí svoji pohledovou dominanci jednak tím, že se díky mírnějšímu sklonu snižuje, pak také vznikem bedněného půlštoku, kterým se zvyšují obvodové stěny. Ilustrativní je zde proměna Hrnčířské boudy. Nyní s turistickým romantismem do Krkonoš pronikají alpské vlivy, když se tak kupodivu nestalo od 16. století působením alpských kolonistů, kteří jinak život v horách obohatily o mnohé vymoženosti své domoviny rohačky, krosny, sněžnice a celé budní pastevecké hospodářství vůbec. Alpský vliv můžeme pozorovat na proměně mnohých krkonošských bud v turistická zařízení přístavby s téměř plochými střechami u Petrovky a Vosecké boudy jsou výmluvné a jasně cizorodé. Rozšíření velmi nízkých střech u hotelových objektů podpořily nemenší měrou ekonomické důvody konkrétně snaha o maximální využití podstřešního prostoru. Hrnčířská1903 střechou. Boudy většinou mívaly orientaci rovnoběžnou s vrstevnicemi, proto se do údolí obracely bokem střechy, nikoli štítem. Na rozdíl od podhůří jsme se v horách mohli setkat i se střechami valbovými, byť pouze z jedné strany. Byla to čistě praktická záležitost, neboť na návětrné západní straně bylo výhodnější mít valbu, než štít. Příkladem jsou (respektive byly) Stará Erlebachova bouda u Špindlerovky a boudy na Růžohorkách. První narušení jednolitosti střech bud vznikala na straně přivrácené ke svahu, kde se vyvinuly dva typy poměrně rozměrných senných vikýřů, jimiž bylo možné dopravovat seno do podkroví bez překonávání výškových rozdílů. O maloúpském senném vikýři již v minulosti na tomto fóru referovala Vladimíra Paterová. Někteří badatelé označují tento typ senného vikýře za starší, nemůžeme však s jistotou tvrdit, že byl vývojovým předchůdcem senného vikýře se sedlovou střechou, který je rozšířen po celých Krkonoších, ale též v sousedních Jizerských horách i jinde. V souvislosti s novým krovem prostých domů (chalup) se šíří též rozměrnější vikýř (často o 2 okenních osách) nad zápražím, tedy na dosud převážně holé straně střechy otočené do údolí. Funkce tohoto vikýře je většinou obytná. Vznikl tak další velmi rozšířený typ jednotného horského krkonošského domu. Sklon střechy se časem opět mírně zvětší a přiblížil k 45 stupňům, čímž tyto stavby velmi dobře zapadly a v podstatě dosud zapadají do okolí. Na přelomu 19. a 20. století vyrůstá též mnoho novostaveb hotelů a turistických bud, které se na určitou dobu stanou nedílnou součástí krknošského koloritu, alespoň z pohledu turisty. Paradoxně se tak ještě na počátku 21. století stane nevydařená stará Labská bouda postavená v romantickém alpském stylu vzorem pro výstavbu dalších objektů. K její posmrtné slávě snad přispěla její ještě horší následovnice. Naopak styl hotelových staveb značně se rozšiřující ve 20. a 30. letech 20. století bych hodnotil příznivěji. Respektuje původní značný sklon střech krkonošských bud a kapacitní požadavky neřeší primárně zvyšováním obvodových stěn objektu, ale zřízením obytného podkroví, které se pak projeví jedním, či více pásovými vikýři nad sebou. Byť je to prvek také značně se pohledově uplatňující, přesto dle mého názoru zapadá do krkonošské krajiny lépe a základní siluetu bud nepoškozuje. Tento styl zažil krátkou renesanci na přelomu 70. a 80. let, tedy současně s výstavbou

18 SBORNÍK referátů - Jičín září 2006 jiných megalomanských a nepodařených rekreačních objektů. V něm bych i nadále hledal možnosti dalšího vývoje objektů hromadné rekreace. Nikoli v opětném napodobování alpských tvarově zcela cizorodých vzorů, či v romantizujících úpravách v podstatě městských bytových domů, jak se dnes zhusta děje (Horní Mísečky, Špindlerův Mlýn, Pec pod Sněžkou, atd.). Také individuální výstavba se již od 30. let začala vzdalovat tradičním krkonšským vzorům, což samozřejmě přineslo rychlou zněnu střešní krajiny zvláště od 60. let. Na rozdíl od dřívějších výrazných střech u výstavby z let není na střechu často vůbec vidět, nestojíte-li na protějším svahu. Konec 20. století přinesl alespoň částečný návrat k lidovým vzorům, projevující se poměrně častou výstavbou roubených domů. Problémem se však staly větší nároky na obytnou plochu. Jeden sedlový vikýř již zřejmě nestačí. Řady sedlových vikýřů, či vikýřků se však nejeví jako dobré řešení. Výrazně svoji hřebenovitou špičatostí mění siluetu domu a nemají žádnou místní věrohodnou předlohu. Jejich praktičnost je navíc velmi sporná. Opět bych doporučoval k zvážení, zda není lepší jeden větší sedlový vikýř, či nízký širší vikýř pultový, který neovlivňuje celkovou siluetu. Řada sedlových vikýřů totiž není ani z části tak tradiční, jako romanticky módní.. Nyní bych se na krátko zastavil u krytiny střech. Asi nikoho nepřekvapí, že nejrozšířenější krytinou byl šindel. Kvalitního smrkového dřeva s hustými léty byl dostatek a vhodnost do zdejších podnebných podmínek nesporná. Ani známá opatření panovníků nevytlačila šindel z hor, neboť pálená krytina, zvláště bobrovky, se ukázalo pro hory nevhodná. Šindelem tak byly pokrývány i mnohé novostavby hostinců a hotelů ještě na samém sklonku 19. století. Tehdy již šlo ovšem o Hrnčířská1903 Lyžařsská bouda z r šindel strojně vyráběny v mnoha zdejších šindelkách. Klimatické podmínky bych přesto neviděl jako absolutní důvod, proč se méně vyskytovala krytina došková. Příklady ze západního cípu hor dokládají, že i došky mohly po několik desetiletí dobře plnit svoji funkci. Naopak další důvod, proč se došků užívalo méně bych hledal v jiném způsobu zemědělského využívání půdy, kdy do- Liščí louka-prvosenka1975-8,1984 Liščí louka-prvosenka1975-8,

19 Střechy a střešní krajiny vesnických sídel a staveb Podobný osud jako lepenka měl z počátku i eternit, který se ve středních polohách především od 20. let 20. století velmi osvědčil a masově rozšířil. A dnes je vedle archaického šindele a znovu objevované lepenky vnímán jako další tradiční krytina v Krkonoších. Hřebenové body jím byly s oblibou obkládány celé, sjíždějící sníh však trhal šablony ze střech, proto již před válkou začala růst obliba plechu. U menších domků a středních poloh se rozšířil o něco později, zato se velmi osvědčil a jeho obliba přetrvává. Estetická hodnota takovéto střechy však není nijak valná. Výjimku snad tvoří plechové falcované střechy opatřené asfaltovým nátěrem po vzoru střech lepenkových, od nichž jsou na větší vzdálenost k nerozeznání. Tento způsob úpravy plechových střech ovšem na domech z poslední 1/3 20. století ani na novostavbách nenalezneme. Horní Rokytnice. bytkářství zcela převažovalo a kvalitní slámy byl jednoduše poměrně nedostatek. První výraznou změnou bylo rozšíření lepenky. Ta z počátku šindel nevytlačila, pouze ho překryla. Lepenka se pak stala pro Krkonoše další typickou krytinou. Více se však rozšířila ve středních polohách hor. Ve vyšších polohách se dobře osvědčila především na mírných střechách alpských objektů, kdežto na prudkých střechách ji kvanta sjíždějícího těžkého sněhu příliš nesvědčila. Pálená krytina se místně omezeně objevila v první polovině 20. století v některých vesnicích západních Krkonoš (zejména Víchová), to již ovšem nebyly bobrovky, ale zámkové tašky. Ve stejné době se objevují též cementové (betonové) tašky. Jejich rozšíření je na rozdíl od pálených rovnoměrnější, přesto dominanci eternitu neohrozily a do vysloveně horských poloh prakticky nezasáhly. Měly stejnou nevýhodu jako tašky pálené byly příliš těžké na staré krovy, zvláště když se jejich váha sečetla s váhou sněhu. V současnosti se nalézáme v době nepřeberné nabídky různých krytin, což nepřispívá k zachování specifik krkonošských střech. Mnohé nové působí zcela cizorodě ať již jde atrapovitý lepenkový šindel netrvanlivý, zato laciný, či o betonové, příliš hmotné tašky navíc poškozující svoji vahou konstrukci starších staveb, nebo o potahované plechové pláty imitující beztak v Krkonoších cizorodou krytinu pálenou, nebo betonovou. Dosavadní náhražky eternitu zase trpí nízkou životností v extrémních podmínkách. Na milost tak postupně přijímáme falcovaný plech. Recept na zachování svébytného charakteru střešní krajiny krkonošských sídel (daného sklonem, tvarem včetně vikýřů a krytinou) se tak hledá těžko, neboť ji netvoří jen objekty památkově chráněně, ale v drtivé většině běžná zástavba, kde je regulace obtížnější a osvěta je chabým prostředkem proti ekonomickým tlakům. Částečně Poniklá - Přívlaka

20 SBORNÍK referátů - Jičín září 2006 však mohou pomáhat pravomoci Správy KRNAP vyplývající ze zákonů upravujících stavební činnost na území národního parku. Praxe však svědčí o tom, že jde převážně o boje ústupové... Jako bonbónek na závěr jsem si připravil ukázku pokusu vtisknou zástavbě hor nějaký řád. Názornou příručku pro stavební úřady vydal r příznačně Pruský vrchní státní stavební úřad v Jelení Hoře a byla určena především pro Krkonoše. Byť byla sestavena podle zvyklostí především slezské strany hor, zachovala si v mnohém platnost do současnosti. V ukázkách vybírám části věnované střechám a to celkovému tvaru i konstrukčním detailům. Nestálo by za to, vytvořit pro specifické regiony příručky podobného ražení? Pomohly by nejen odpovědným úředníkům, ale posloužily též jako vodítko stavitelům i stavebníkům. Literatura a prameny: Klimeš Pavel: Chalupy východních Krkonoš. In: Krkonoše 1994/7 Mejzrová Jana: Jizerskohorský lidový dům. In: Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku Liberec 2004 Nováková Milada: Lidová architektura českého Podkrkonoší. In: Opera Corcontica 3, Praha 1966 Paterová Vladimíra: Maloúpský seníkový vikýř. In: Sborník ze semináře Historické hospodářské stavby venkova, realita a perspektivy. Praha 2005 Scheybal Josef V.: Lidová architektura Krkonošského národního parku a její místo v chráněném území. In: Člověk a kultura v Krkonoších a krkonošském podhůří. Praha 1985 Scheybal Josef V., Scheybalová Jana: Umění lidových tesařů, kameníků a sochařů v severních Čechách. Ústí nad Labem 1985 Škabrada Jiří: Lidové stavby. Architektura českého venkova. Praha 1999 Šolc Jiří, Scheybal Josef V.: Lidové stavby v Pojizeří. Liberec 1960 Šolcová Libuše, Coganová Vladimíra: Lidová architektura Pojizeří a Krkonoš. Trutnov 1983 Štěpán Luděk: Lidové stavitelství ve stavebních plánech a mapách východočeských archivů I a II. Pardubice Ústí n.l. Zámrsk 1990 a 1995 Štěpán Luděk, Vařeka Josef: Klíč od domova lidové stavby východních Čech. Hradec Králové 1991 Ortsatzung über Baugestaltung. Hirschberg (Jelení Hora) 1940 Sbírka map a plánů Krkonošského muzea ve Vrchlabí Sbírka pohlednic a fotografií Krkonošského muzea ve Vrchlabí