TEORIE LITERATURY. OA T. G. Masaryka Kostelec nad Orlicí

Transkript

1 TEORIE LITERATURY OA T. G. Masaryka Kostelec nad Orlicí

2 I. Literární druhy (žánry) Beletrii dělíme na: lyriku - vyjadřuje stav - dojmy, pocity, nálady autora epiku - vyjadřuje děj drama - ztvárňuje děj na jevišti, děj je tvořen pomocí monologů a dialogů postav 1. LYRICKÉ ŽÁNRY a) píseň - jeden z nejstarších lyrických žánrů, hlavními znaky jsou prostota vyjádření, přesný hudební rytmus a rým, pravidelné sloky, využití refrénu b) elegie/žalozpěv/ - lyrický útvar smutného, teskného charakteru, vyjadřuje smutek nad ztrátou c) dithyramb - báseň vyjadřující bezprostřední radost nebo nadšení d) óda - oslavná báseň většího rozsahu, oslavuje např. boha, nějakého hrdinu, morální vlastnosti e) hymnus - oslavná báseň zpravidla menšího rozsahu než óda, zaměřuje se hlavně na velká témata (národ, vlast) f) epitaf - náhrobní nápis, velmi stručně vyjadřuje smysl lidského života nebo zanechává určitý vzkaz živým g) pásmo - jeden ze žánrů moderní poezie, který uvědoměle využívá mnohovýznamovosti a volného přiřazování veršů na základě asociace - sled veršů bez interpunkce, autor využívá enumerace (výčtu), navozuje dojem jednoho obrazu a zážitku h) satira - tak označujeme básně různého obsahu, které vyjadřují satirické hodnocení určité skutečnosti ch) epigram - drobná, často satirická báseň, která stručně vyjadřuje úsudek o určitém životním jevu 2. EPICKÉ ŽÁNRY 1) Malá epika a) příběh - nejjednodušší žánr, je to drobný útvar, který má své zahrocení (pointu), její charakter může být různý - anekdotický, humorný, poučný apod. b) bajka - příběh ze života zvířat nebo zosobněných věcí, má alegorický smysl a didaktický (výchovný) účel 2) Střední epika vedle příběhu obsahuje i stručnou charakteristiku postav a prostředí 2

3 a) báje (mýtus) - pokus primitivní společnosti o výklad světa, jejími hrdiny jsou hlavně bohové b) pověst - čerpá z minulosti národa, často pojednáváí o činech historických hrdinů, často se váže k určitým místům, hradům městům, domům apod. Je v ní spojeno historické jádro a fantazie. c) pohádka - je (jako pověst) původně žánrem lidové slovesnosti. Stěžejní roli zde hraje fantazie. Pohádky jsou místně a časově neurčené, jejich děj se odehrává v neobyčejném světě, často v nich vystupují nadpřirozené bytosti. Končívají vítězstvím pravdy, dobra a spravedlivosti nad lží, zlem a bezprávím. d) legenda - vyprávění o životě, skutcích a mučednické smrti svatých, může být veršovaná i prozaická d) povídka - jádrem je určitá událost. Povídka bývá místně i časově určena, nepracuje pravidelně s fantastickými prvky e) novela - stručnější a tematicky sevřenější povídka 3) Velká epika a) epos - rozsáhlý veršovaný útvar, vypráví o životě nějaké osobnosti nebo o významné události, kromě děje se zde bohatě uplatňuje popis - epos může být hrdinský, rytířský, duchovní b) román - jvelká epická skladba psaná prózou - podle tématu může být historický, milostný, společenský LYRICKOEPICKÉ ŽÁNRY a) balada - je veršovaná skladba, která má za základ smutný příběh, její ráz je pochmurný, konec většinou tragický; lyrika se uplatňuje především v líčení prostředí b) romance - je určitým protikladem balady, pojetí konfliktu je smírné, nálada celkově jasnější, radostnější c) moderní epos - oproti klasickému eposu je obohacen o lyrickou složku, tj. city, pocity a úvahy básníka d) poéma - je kratší a sevřenější, zachycuje události ze života jednotlivce (nikoliv společnosti), její děj bývá potlačen na úkor líčení citů, dojmů a nálad 4. DRAMATICKÉ ŽÁNRY a) tragédie - nejvýznamnější dramatický žánr, zakládá se na tragickém pojetí b) komedie /veselohra/ - je charakterizována humorným pojetím 3

4 c) činohra - drama v užším slova smyslu d) melodram - je dramatická báseň, v níž je recitované slovo doprovázeno hudbou e) muzikál - divadelní představení spojené s hudbou, někdy i tancem 5. ŽÁNRY VĚCNÉ LITERATURY Pojem věcná literatura označuje veškeré písemnictví s výjimkou beletrie a literatury zábavné. Podle obsahu a způsobu sdělení ji rozdělujeme na literaturu faktu (vědeckou, odbornou, popularizační) a publicistiku. Žánrově sem tedy spadá korespondence, deník, kronika, memoáry, biografie, cestopis či fejeton, reportáž, interview aj. II. Struktura literárního díla Každé literární dílo má a/ obsah - skutečnosti, myšlenky, představy,o nichž dílo vypovídá b/ formu - jakým způsobem je zpracováno Obě složky se navzájem obvlivňují. Strukturu literárního díla tvoří všechny umělecké prostředky, které se na něm podílejí. Základní z nich jsou: 1. tematika - námět díla 2. kompozice - způsob řazení a spojení témat 3. jazyk 1. TÉMA LITERÁRNÍHO DÍLA - vzniká výběrem z takřka neomezeného množství jevů skutečnosti, přírody, společenského života, subjektivního zážitku V oblasti tématiky rozlišujeme následující typy témat: celkové téma - nejobecněji chápané, nejvyšší - např. v Babičce B. Němcové je to život na venkově během čtyř ročních období hlavní téma tamtéž je to postava babičky vedlejší téma - drobnější téma - např. postava Barunky, způsob života ve mlýně, na zámku... motiv - nejdrobnější téma, již dále nerozložitelný tematický prvek (téma je souhrn jednotlivých motivů) např. dárky pro děti při příjezdu epizoda větší tematický celek, který má víceméně samostatný charakter a s ostatními tématy je spjat volně např. příběh Viktorky vložka vysloveně samostatný útvar vložený do díla např. lidová písnička zařazená do textu 4

5 2. KOMPOZICE LITERÁRNÍHO DÍLA - je to způsob uspořádání jednotlivých tématických prvků - jevy jsou uspořádány v čase a prostoru. Kompoziční postupy a) z hlediska času: 1. chronologický - popisuje jevy tak, jak za sebou následovaly 2. retrospektivní - jevy jsou zobrazovány zpětným pohledem 3. paralelní - přítomnost s minulostí jsou zobrazovány souběžně, prolínajíse 4. rámcový do úvodního příběhu se vkládá několik ucelených příběhů (Dekameron) 5. in medias res uvádí čtenáře přímo do středu událostí (porušuje logický časový sled událostí a tím ozvláštňuje děj) Mnohá díla uvedené postupy kombinují, takže vznikají další nepřeberné možnosti. b) z hlediska příčiny: 1. kauzální (příčinná) výstavba textu jedno téma logicky vyplývá z jiného, motivy navazují na sebe tak, že z existence jednoho vyplývají důsledky pro další, zařazení určitého motivu má svůj racionální důvod 2. nekauzální výstavba textu bez příčiny, následku a logické souvislosti, proud vědomí, založený na asociacích a vnitřním monologu (např. B. Hrabal Obsluhoval jsem anglického krále). c) podle střídání stylistických principů Prostředkem retardace děje je popis: 1. spisovatel opustí děj na nejnapínavějším místě a zařadí popisnou pasáž (romantismus, realismus) 2. popis se s dějem střídá ve velmi krátkých a pravidelných úsecích, takže líčení událostí je popisem neustále prostupováno d) podle způsobu rozvíjení a vyvrcholení děje 1. konflikt střet zájmů hlavních postav díla, často se ukazuje v obecné rovině (život proti smrti, láska proti nenávisti), může být krátkodobý či dlouhodobý, dílčí či hlavní 2. zápletka je soubor motivů, které nějakým způsobem zamotají děj tak, aby se dál rozvíjel 3. rozuzlení ukončení zápletky, vyřešení konfliktu (zápletka založená na působení ostře protikladných zájmů se nazývá intrika) 5

6 4. gradace (vystupňování) záměrné uspořádání motivů tak, aby děj postupoval od méně důležitých či méně poutavých prvků až k těm nejdůležitějším, nejnapínavějším a vrcholným. Cílem je stupňovat čtenářův zájem a jeho zaujetí dílem 5. retardace (zpomalení) je opakem gradace, nejčastějším prostředkem je popis 6. pointa vyvrcholení příběhu, zpravidla nějakým nečekaným způsobem 7. otevřený konec autor úmyslně nerozuzlí zápletku děje a nechá dokončení příběhu na čtenáři 8. happy end šťastné rozuzlení všech zápletek (unhappy end katastrofický závěr) e) podle práce s motivy 1. opakování motivů autor většinou poprvé motiv jen naznačí a pak jej rozvíjí využitím gradace. Nemusí zůstat jen u jednoho motivu, ale užívá kroužení a návratů motivů, přičemž jeden může být hlavní, jiný vedlejší, jeden se týká postavy, jiný děje. Cílem je nejen tyto motivy zdůraznit, ale také přitáhnout čtenářovu pozornost 2. kontrast protiklad různých složek uměleckého díla, především motivů 3. JAZYK LITERÁRNÍHO DÍLA Jazykový styl je výběr a využití jazykových prostředků, nauka o jazykovém stylu se nazývá stylistika. Tím, jaká slova si vybírá a jak je kombinuje, vyjadřuje autor svůj individuální vztah k objektivní skutečnosti - jazyk díla je tedy určen uměleckým záměrem autora. Základem jazyka literárních děl je národní spisovný jazyk. Autoři používají i odborné termíny, k navození dobové atmosféry archaismy (zastaralá slova) či neologismy (nově vytvořená slova), knižní slova. Mohou však využívat i prostředky nespisovné - jejich využíváním lze přiblížit prostředí, charakterizovat hrdinu apod. Patří sem slova i tvary obecné češtiny, dialektismy (nářeční slova), výrazy z profesní mluvy, slangové a argotické výrazy. Hojně jsou využívána slova citově zabarvená (hypokoristika, deminutiva, vulgarismy aj.). Při jazykové a slohové výstavbě se uplatňuje AUTORSKÁ ŘEČ, která udává základní slohové ladění celému dílu, sjednocuje styl celého díla. V klasické próze má autorská řeč podobu monologu, který se jazykově realizuje formou řeči nepřímé (vyprávění ve 3. osobě, tzv. er-formě). Známe také vyprávění v 1. osobě (tzv. ich-forma), které často mívá subjektivní povahu. ŘEČ POSTAV má tyto podoby: a) dialog - pásmo přerušovaných promluv dvou nebo několika postav, které se střídají v roli mluvčího a posluchače b) monolog - přináší souvislou nepřerušovanou promluvu jedné postavy c) vnitřní monolog není nahlas pronesen, zachycujíce myšlenkový a především citový vnitřní svět postavy v určitém okamžiku 6

7 Jazykově se řeč realizuje jako: 1) řeč přímá - je doslovnou reprodukcí projevu určité postavy. Je výrazně odlišena graficky - uvozovkami - a často je doprovázena i uvozovací větou. Vyskytuje se hlavně v dialozích. Já slezu oknem," křikl rychle ďartagnan, abych tam byl dřív. Ty zandej dlaždice, zameť podlahu, pak odejdi dveřmi a běž, kam ti říkám." Ach pane, drahý pane, vy si jdete pro smrt," naříkal Planchet. (Dumas) 2) nevlastní řeč přímá - je obdobná řeči přímé, ale není oddělena uvozovkami. Je promluvou postavy, ale je reprodukována vypravěčem. Uplatňuje se zejména ve vnitřním monologu. To tedy jsem a to taky budu, myslí si Lichtemburk, sháněje se po meči; je vás tu jaksi moc, přitáhli jste div ne jako vojsko, máš tu lidí jako psů, Valdeku, a ten tvůj Beneš z Michalovic (Daněk) 3) řeč polopřímá - spojuje specifickým způsobem kontext postav s kontextem autorským. Z hlediska funkce patří do řeči postav, ale po stránce formální se včleňuje do řeči autorské (není od ní oddělena graficky a využívá výhradně 3. osoby). Uplatňuje se ve vnitřním monologu. Tím byl hlavní problém vyřešen a Teiosuke si ulehčeně oddychl. Odjel přímo do své ósacké kanceláře, ale téměř vzápětí po příchodu mu telefonoval Okubata. Také by Teinesukeho o něco požádal, a nebude-li mít námitek, rád by jej navštívil Teinosuke odpověděl, že jej očekává. (Tanizaki) 4) nepřímá řeč - projev určité postavy je sdělen nepřímo, je zprávou o něčím výroku. V textu je nepřímá řeč vyjádřena větou vedlejší předmětnou. Všichni jsme řekli, že je to opravdu nádherná přísaha, a ptali jsme se Toma, zda to má z vlastní hlavy. Řekl, že částečně, ostatek že je z knich o pirátech a z knih o lupičích a že každá lepší tlupa má takovou přísahu. (Twain) Umělecká literatura (beletrie) se od jiných jazykových projevů odlišuje tím, že má estetickou funkci. Proto v ní nalézáme specifické prostředky jako poetismy nebo tropy a figury. a) TROPY - jazykové prostředky založené na přenášení významu slov 1) metafora - jeden ze dvou základních typů tropu, jde o přenesení významu na základě podobnosti. Metafory jsou časté v poezii, hlavně v lyrice. Okno je skleněná loď Připoutaná k břehům mé světnice. (J. Wolker) Typem metafory je personifikace (zosobnění) - neživá věc se chová jako člověk, případně autor oslovuje neživé předměty, jako kdyby rozmlouval s živou bytostí...ticho, do něhož mrkalo jen několik osvětlených okének... (Karel Václav Rais) 2) metonymie - druhý základní typ tropu, přenesení významu na základě věcné souvislosti... a město čeká, úzkost ve zdech svých... (Jaroslav Seifert) - město = všichni obyvatelé 7

8 synekdocha - je typem metonymie, přenáší význam na základě kvantitativních vztahů, nejčastěji jde o záměnu názvu části za název celku Tak už jsem tady, řekly veverčí zuby. (Karel Čapek) =...řekl pán s veverčími zuby Jsou duše drsné, co samy šly žitím (P. Bezruč) Druhy synekdochy: hyperbola - nadsázka, zveličení výrazu Bábě Holoubkové vyběhly oči na dva lokte (Kubín) litotes - oslabení představy použitím dvou záporů (např. nejsem s vámi nespokojen ) 3) dalšít typy tropů: epiteton - básnický přívlastek (např. stříbrný vítr, bouřlivý rok) perifráze - opis, kterým se vystihuje určitý jev nebo děj pomocí typických znaků Nenadála jsem se, že se tak brzy u vás budou péci svatební koláče. (Vojtěch Martínek) = že budete tak brzy chystat svatbu katachreze - použití slova v neobvyklém a z hlediska běžného úzu i nenáležitém významu (např. hluboká mělčina) synestezie záměna počitků různých smyslů při pojmenování určitého jevu A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek, Já jednou vypovím váš různý vznik a druh. A, černý korzet, plný rudých much, Jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek, Zátoka stínů, E běl stanů, čirý vzduch, Šíp ker a bílých králů, chvění vrásek; I purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek Ve hněvu, anebo kajícný bludný kruh. (A Rimbaud: Samohlásky, překlad V. Nezval) zvukomalba (zvuková metafora) - např. opakování hlásky l navozuje představu tleskání a na topole podle skal zelený mužík zatleskal (K. J. Erben) oxymóron - spojení dvou slov protikladného významu...zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, to jestiť zemřelých krásný dětinský čas. (Karel Hynek Mácha) ironie - slova je užito v opačném významu, než v jakém se ho používá obvykle s onou prolhaností, která tak mnohého devítiletého nadaného hocha krášlí (Neruda) 8

9 sarkasmus - zesílená ironie alegorie (jinotaj) - utajení skutečného obsahu eufemismus - zjemnění nepříjemných představ Až bude růst nade mnou tráva. (Petr Bezruč) b) FIGURY - esteticky účinné seskupování hlásek a slov či opakování některého slova na určitém místě Při použití figur se nemění význam slov, která figuru vytvářejí, pouze je zdůrazněno nějaké obsahové poselství 1) figury založené na seskupování aliterace - shoda hlásek nebo hláskových skupin na začátku několika slov Potkal potkan potkana Pod kamenem pod kamenem (J. Suchý) onomatopoie - nakupení určitých hlásek ve verši tak, aby vyvolaly nebo připomínaly dojem zvuku (např. refrén Poeovy básně Havran - Never more) paronomazie - příbuzná nebo podobně znějící slova blízko sebe letem ptáka letí (K. J. Erben) epizeuxis - opakování stejného slova těsně po sobě Tam žádný - žádný - žádný cíl - bez konce dál - bez konce jen se na mne věčnost dívá. (K. H. Mácha) 2) figury založené na opakování anafora - opakování jednoho nebo několika slov na začátku veršů nebo vět... krev teče mi z čela, krev teče mi z očí, krev utíká z šíje, krev ubíhá z prsou... (Petr Bezruč) epifora - opakování jednoho nebo několika slov na konci veršů nebo vět Jaký je to divný kraj, milý bože, divný kraj! (František Ladislav Čelakovský) epanastrofa - opakování téhož slova na konci jednoho a na začátku následujícího verše nebo věty 9

10 ... a nazván Volžanín, po vychování, po vychování u matky Volhy. (František Ladislav Čelakovský) 3) figury založené na srovnání přirovnání vystižení a určení jevu na základě jeho vlastností shodných s vlastnostmi jevu jiného Tvá postava je palmě podobná a prsy tvé hroznům. (J. Seifert) kontrast postavení jevů nebo slov opačného významu vedle sebe, záměrné spojení protikladných myšlenek a obrazů Byl to černoch černý jako vrána; ona jméno měla Liliana. (F. Gellner) paralelismus druh přirovnání, kladoucí jevy volně vedle sebe obdobná gramatická, rytmická nebo tematická výstavba veršů nebo úseků Spanilý stvol zdvihl číšku, plnou medu, kůň zdvihl hlavu s nozdrami, plnými krve, (O. Mikulášek) antiteze přirovnání protikladem (teze-antiteze-synteze) A z pod lesa, lesa hustého vzav se tu odněkud kůň vyjíždí On nevyjíždí, od větrem letí... (F. L. Čelakovský) 3) figury založené na hromadění významů pleonasmus - explicitní vyjádření skutečnosti, která je z kontextu již zřejmá Hornické děti jdou si hrát a já jsem slepý a já je nevidím (V. Závada) tautologie - pojmenování téže skutečnosti dvěma různými slovy nebo souslovími (Věčně a navždy) amplifikace - vyjádření téže skutečnosti z různých hledisek gradace (klimax) - pojmenování jsou seřazena podle intenzity, mezi významy je vztah stupňování Zpíval, že bude, až bude, že bude stále perutný a ještě perutnější, ba nejperutnější z perutnatců. (L. Kundera) 10

11 antiklimax - opak gradace "Stává se, člověku nezbude ani na cigarety, na vrabčí pírko, na kapku deště." V klubu číšník učil slunce tuctu úklon jaksepatří Velká Střední Malá Žádná (K. Šiktanc) 4) figury, které jsou odchylkami od pravidelné větné stavby polysyndeton využití spojek v nadbytečné míře (z hlediska běžného úzu), cílem je soustředění pozornosti na každou část výpovědi asyndeton vynechání spojek i tam, kde je podle úzu očekáváme, což zvyšuje spád elipsa - vypuštění podstatného větného členu ve větě My o vlku a vlk za humny. anakolut - vyšinutí z větné vazby Já, já toho věštec od Beskydu lidu, Bůh mne jim nedal. Ten té dbá země, kde zlaté obilí k obzoru běží,... (Petr Bezruč) apoziopeze - neukončená výpověď (označena třemi tečkami) Tak se mi jeví svět v tu chvíli, sedm let po Hirošimě, v tu hypnotickou chvíl i... (František Hrubín) osamostatnělý větný člen - přesun větného členu buď před nebo za větu Naše maminka, ta se o nás nastarala! vytčený větný člen - větný člen stojí mimo větu, přestože patří vlastně do jejího schématu. Ale kdybyste se mě zeptali, co se mi v Holandsku líbilo nejvíc, tedy vyhrknu bez dlouhého přemýšlení, že lidské příbytky. A krávy. A květiny. (Karel Čapek) 5) figury řečnické a další řečnická otázka - nečeká se odpověď Bez konce jsou lesy markýze Géra. Otcové když v jeho robili dolech, smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdónova? (P. Bezruč) 11

12 apostrofa - oslovení nepřítomné osoby nebo neživého objektu Milenčin dopise, lampo, kniho kamarádova (J. Wolker) paradox zdánlivě protismyslné tvrzení, které odporuje vžitým představám Paní jak krahulíky létat učila jste věty Vy uměla jste umět neuměti (F. Halas) kalambúr (slovní hříčka) - využívá různé významy stejně nebo podobně znějících slov Pánové, nežeňte se! makaronismus záměrné smíšení dvou jazyků v básni Mea culpa, mea maxima culpa kdo neumí dělat zázraky, ten je ťulpa. (K. H. Borovský) zkratka vyloučení nepodstatných znaků Jsem pouhý básník, radar pod lipami. není mi odpovídat. Ptám se. (J. Skácel) variace obměňování motivů nebo zvoleného tématu parafráze záměrné napodobení cizího uměleckého díla nebo stylu pointa výrazné, často překvapivé vyvrcholení strofy nebo celé básně citace použití cizího slovesného projevu nebo rčení v básni 12

13 III. Poezie Literaturu běžně dělíme podle toho, zda je psána prózou nebo veršem. Veršovaná díla nazýváme básně - poezie. Veršovaný text má specifické členění - celek /báseň/ tvoří zpravidla několik, často i mnoho veršů. 1. Verš Verš je základní jednotka básnického rytmu, vyznačuje se jistým zvukovým uspořádáním, které se může pravidelně opakovat. Je to jednotka významová, nadřazená větě a každému slovu v básni. 2. Sloka (strofa) Sloka je ucelený, v básni pravidelně se opakující útvar složený z více veršů. Tradiční strofy: a) distichon dvojverší (první verš vytváří tezi, kterou druhý potvrzuje, vysvětluje, rozvádí nebo popírá) b) tercína tříveršová strofa, v níž se rýmuje první verš s třetím, zatímco střední je spojen rýmem s lichými verši následujícího tříverší (terceto) c) ritornel lyrické trojverší s rýmy aba, osamocená tercína d) stance (oktáva) strofa složená z šesti veršů se střídavými rýmy a dvou veršů s rýmy sdruženými e) decima desetiveršová strofa se čtyřmi různě umístěnými rýmy Tradiční strofické útvary: a) sonet 14veršová lyrická forma složená zpravidla ze dvou čtyřveršových a dvou tříveršových strof, obě čtyřverší mají někdy dva, jindy čtyři rýmy, tříverší tři rýmy v libovolném pořadí b) triolet osmi až dvanáctiveršový útvar se dvěma rýmy, první verš se v polovině básně celý opakuje c) villonská balada - kládá se ze čtyř strof, první tři mají každá 7-12 veršů, poslední má poloviční počet veršů (4-6). Poslední verše v jednotlivých strofách se opakují jako refrén. d) rondo, sestina, madrigal, gazel aj. 3. Rým je zvuková shoda konců slov na konci veršů. absolutní rým - je tvořen opakováním téhož slova, případně homonyma s odlišným významem Než traverzu dáš na ubrus, brusku vem a kus jí ubrus. 13

14 K absolutním neboli též Cimrmanovým rýmům můžeme přiřadit také tzv. rýmové echo. Rýmové echo - spojení slov s různou délkou, pokud je kratší totožné s koncem slova delšího: Praskly u brýlí obroučky, nemohu číst dětem Broučky. V rozložení rýmů se často setkáváme s několika schématy, podle nich rozeznáváme různé druhy rýmů: a) střídavý: abab Asi se v tomto rozhovoru brzy, můj verši, soudu vzdáš. Cit s rozumem, když přou se spolu, komu z nich dvou za pravdu dáš? (S. Ščipačov) b) sdružený: aabb S lodí, jež dováží čaj a kávu pojedu jednou na dalekou Jávu Za měsíc loď, když vypluje z Janova stane u zeleného ostrova (K. Biebl) c) obkročný: abba Jaro u moře, to jaro zdejší je ještě zelenější než u nás na dvoře. (V. Nezval) d) postupný: abcabc V poklidu, zapředeném v svit tmy, plující splavem, vše sněží a vše splývá. Proč na vás zapomenem sny naše, v jitru plavém, jež do oken se dívá? (J. Hora) e) přerývaný: abcb Jenž čeká, zdali víno jeho se do brázd vyschlých rozleje, na snivých květech v jiných světech zda zavěsí své krůpěje. (F.Gellner) f) koncový: aabccb Až mě život za vlasy před tabuli vytasí, kdopak z vás mi napoví? Nepomůže fyzika. 14

15 Zeptám-li se básníka, bude to rým koncový. g) tirádový: aaaa V hlubokosti uctivosti s hroznou horlivostí k veliké slavnosti namáhám se dosti ve své výřečnosti (K. Havlíček Borovský) 4. Stopa Verš se může dále členit na stopy Stopa - nejmenší zvuková jednotka, úsek, který se opakuje v řadě veršů a účastní se metrického impulsu Stopa má dvě až tři slabiky a může mít dva typy tzv.dob: a) těžká doba = část stopy, která má přízvuk b) lehká doba = nedůrazná část stopy Druhy stop: a) trochej - 1. slabika je přízvučná, 2. nepřízvučná Nechoď, Vašku, s pány na led, mnohý příklad známe, že pán sklouzne b) daktyl - 1. slabika je přízvučná, 2. a 3. slabika je nepřízvučná Stříhali dohola malého chlapečka Kadeře padaly k zemi a zmíraly (J. Kainar) c) jamb - 1. slabika je nepřízvučná, 2. přízvučná Byl pozdní večer první máj večerní máj byl lásky čas (K. H. Mácha) d) spondej - 2 přízvučné slabiky e) anapest - 1. a 2. slabika je nepřízvučná, 3. je přízvučná 5. Rytmus - pravidelné střídání těžkých a lehkých dob ve verši Pro češtinu jsou typické trocheje, daktyly a daktylotrochejské kombinace. Lze vytvářet i jamby, ale protože v češtině je přízvuk na první slabice, lze celý jambický verš vytvořit pouze za pomoci nepřízvučného jednoslabičného slova (zájmena, spojky, částice) na jeho začátku. 15

16 Přesah neshoda rytmického a větného členění, při níž syntaktický celek přesahuje z jednoho verše do druhého. Též zvnitřku hnije strom. I praví list k listu: Tebou vniká jed. (J. Hora) Rytmus je skutečné reálné naplnění metra v konkrétních verších. 6. Metrum - ideální rytmické schéma - lze je vyvodit rozborem konkrétního rytmu tak, že odhlédneme od jeho nepravidelností Počestné dámy tři parkem jdou, rozmluva líně se vlekla: Vše, co jsem zažila před svatbou já, prosím, mužovi řekla. (J. S. Machar) Metrum je tvořeno pravidelným střídáním trojslabičných stop s těžkou (přízvučnou) dobou na první slabice - rytmus je tvořen pravidelným střídáním těchto stop, v každém sudém verši je jedna stopa neúplná, neboť jí chybí třetí slabika. 7. Prozodické systémy a) sylabický - je založen na pravidelném počtu slabik ve verších - - uplatňuje se hlavně v polském a francouzském verši - - různotvary verše rozeznáváme podle počtu slabik a místa diereze (hranice slova připadající na hranici stopy) Ptaly se nebe obláčky: proč mají ptáci zobáčky? Ptal se paprsek sluníčka: proč mají ptáci peříčka? (I. M. Jirous) b) tónický je založen na pravidelném počtu přízvuků ve verších (závazným přízvukům říkáme metrické přízvuky) 16

17 Na Zlatých svých vozech k věčným Pravdám spějte étheru báň sinou větrným proletujete krokem, my však mravenčím krokem, udýcháni, se plazíme (O. Theer) c) sylabotónický - je založen na využití pravidelného počtu slabik a slovních přízvuků ve verši - je příznačný pro českou literaturu d) časoměrný - je založen na střídání dlouhých a krátkých slabik (za dlouhou slabiku se označovala ta, která byla označena délkou, ale i ta, kde za samohláskou následovala skupina souhlásek) - typický pro antickou literaturu hexametr šestistopý daktylský verš, v němž daktyly mohou být nahrazeny spondejem Aj, zde leží zem ta, před okem mým slzy ronícím,.. pentametr skládá se ze dvou stejných částí, které jsou tvořeny dvěma daktyly a třetí neúplnou stopou..někdy kolébka, nyní národu mého rakev.. hexametr + pentametr je elegické distichon e) volný verš není vázán žádným pravidlem, funkci nositele rytmu v něm zpravidla přejímá intonace, v české literatuře se užívá od 90. let 19. století f) bezrozměrný verš - pěstoval se hlavně ve středověku (Dalimilova kronika) - není v něm normován počet slabik, počet a místo přízvuků - od volného verše se liší tím, že každý verš směřuje k tomu stát se syntaktickým celkem. 17