SBORNÍK. Státního okresního archivu Přerov

Transkript

1 SBORNÍK Státního okresního archivu Přerov Přerov 2007

2 ISBN ISSN

3 Sborník Státního okresního archivu Přerov 2007 Obsah Jiří Lapáček Úřad a obec půhončí Jan Štěpán Pečeť Říkovic podle privilegia Marka Khuena z roku 1554 a znakové privilegium pro Starou Ves u Přerova Karel Müller Erb Půhončích z Předmostí Věra Fišmistrová Tovačov a jeho špitál Miroslav Marada K publicistické tvorbě Markuse Bosse Jan Lužný Vyšší zemědělské školství v Přerově, podmínky pro vznik, vývoj a období válečné ( ) a krátce poválečné do roku Jan Jirka Přerovští dirigenti, kapelníci a sbormistři Monika Němčáková Výuka angličtiny na středních školách v Přerově v době Československé republiky v letech Josef Voltr Zapomenutý aviatik, říkovický rodák Metoděj Vlach Zdeněk Smiřický Leopold Smiřický Einšpígl ( ) Pedagog, odbojový, vlastivědný a kulturní pracovník Renata Skřebská Ladislav Vlodek Oldřich Fiala Povídání Jana Chmelaře nejen s jednou skálou Biografický a bibliografický příspěvek Oldřich Fiala Užitečné umění malířky, grafičky a keramičky Evy Siblíkové Biografický a bibliografický příspěvek

4 Ladislav Chajda Základní plavecká výuka v Přerově Jarmila Vohnická Region v literatuře Ivan Krška Za Josefem Mikulíkem O autorech

5 Sborník Státního okresního archivu Přerov 2007 Jiří Lapáček Úřad a obec půhončí Půhončí byly úzkou skupinou venkovského obyvatelstva omezenou pobytem v několika obcích na střední Moravě. Zprvu stáli na úrovni svobodných dvořáků, po roce 1642, během 17. a 18. století klesli na společenském žebříčku na úroveň privilegovaných poddaných. Jejich existence byla spojena s právním řádem středověké Moravy, byli totiž po určitou dobu součástí starého moravského soudnictví, přesněji řečeno procesního řízení u panského soudu, a to jeho přípravné fáze. 1 1 Literatura k danému tématu čítá řadu titulů, menší část se zabývá problematikou z širšího hlediska, větší počet titulů je regionálního původu a zaměření. Problematiku svobodných dvořáků na Moravě do širšího povědomí uvedl Christian d Elvert v rozsáhlejší studii Das Institut der Freysassen in Mähren und Schlesien. Zeitschrift für österreichische Rechtsgelehrsamkeit und politische Gesetzkunde. Wien 1840, s Věnuje zde prostor i půhončím. Z hlediska právního rozebíral postavení svobodníků na Moravě Luksche, J., Besondere rechte der Personen Mährens und Schlesiens. Brünn 1844, s Rozsáhlé slovníkové heslo věnoval půhončím V. Brandl, Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes. Brünn 1876, s Podobně Fr. Kameníček v třísvazkovém díle Zemské sněmy a sjezdy moravské. Jejich složení, obor působnosti a význam od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I. až po vydání obnoveného zřízení zemského. Brno 1902, věnoval kapitolu půhončím, především jejich plánovanému prodeji koncem 16. století. Na začátku 20. století našla historie půhončích větší prostor na stránkách časopisu Selský archiv (SA): Prasek, V.: Volenstva selská a jich druhy. SA, 1902, s ; Slavík, F. A.: Půhončí obec na Moravě. SA, 1903, s Prasek, V.: Pohonci. SA, 1903, s ; Kopecký, A.: Drobení volných statků za 18. století. SA, 1903/1904, s ; Kopecký, A.: Pohončáci kdy pozbyli volnosti? SA, 1903/1904, s ; Baďura, J. Prasek, V.: Pamětihodné příhody. (Od roku zapisoval Franc Sovka z Radvanic.) SA, 1906, s ; Prasek, V.: Ignác a František Sovkové, učení písmáci z Radvanic u Přerova. SA, 1906, s , ; Tesař, P.: Půhony, zvod, odhad, přidělení. SA, 1908, s ; Baďura, J.: Nařízení půhončího rychtáře. SA, 1909, s Zásadní význam pak měl článek Václava Müllera Půhončí. List z právních dějin moravských., který uveřejnil ve Sborníku prací historických. Praha 1906, s Augustin Kratochvíl v práci Svobodné dvory na Moravě od 17. století podnes. Časopis Moravského muzea zemského, 1910, s. 1 24, , uveřejnil seznamy půhončích podle přiznání z roku Od 20. let 20. století získává problematika půhončích opět svoji platformu na stránkách Záhorské kroniky (ZK), popř. Vlastivědného sborníku střední a severní Moravy (VSSSM): Baďura, J.: O půhončích. ZK, 1926, s. 1 4; Baďura, J.: Půhončí v Radvanicích. ZK, 1926/1927, s ; Kolisko, A.: Půhončí v Sobíškách. VSSSM, 1931/2, s ; Zapletal, Fl.: Martin Půhončí z Předmostí u Přerova, VSSSM, 1936/1937, s ; Konečný, R.: Povinnosti půhončích. ZK, 1940/1941, s ; Konečný, R.: Soudy a rozepře půhončích z Radvanic. ZK, 1940/1941, s ; Konečný, R.: Dva fojti v Radvanicích. ZK, 1946/1947, s ; Konečný, R.: 300 let kovárny v Sobíškách. ZK 1946/1947, s ; Konečný, R.: Martin 5

6 Uveďme ve stručnosti, že v rozvinuté podobě se moravské středověké právo realizovalo na soudu zemském (větším a menším), manském markraběcím, biskupském a maršálkově, dále existovaly soudy církevní, městské a vrchnostenské. Existence půhončích je ovšem spojována se soudem zemským. Jeho počátky na Moravě v nejstarším doložitelném období můžeme spatřovat na dvorských sjezdech, na nichž se scházeli šlechtičtí předáci. Od 13. století máme doloženo zasedání sněmů a sjezdů v Olomouci, Brně a Znojmě. Zároveň s nimi se konaly i krajské cúdy (soudy). Výsledky soudních jednání, především v majetkoprávních sporech, byly zapisovány do desek, zápis ale nebyl obligatorní. 2 V roce 1348 byly založeny desky zemské, vedené zvlášť pro cúdu olomouckou a brněnskou, do které vplynuly cúda znojemská, jihlavská a jemnická. Podle deskové instrukce Karla IV. z roku 1359 musely být všechny majetkoprávní změny zapsány do desek zemských (zvány desky trhové, někdy také větší). Zápisy do desek se prováděly dvakrát do roka při příležitosti zasedání sněmu a zemského (většího) soudu (panského) v Olomouci a Brně, kdy byly desky otevřeny. Vedle soudních sporů ve věcech nesporných se tu řešily i věci sporné většího rozsahu nad 10 kop a všechny záležitosti pánů. Od roku 1405 zjišťujeme převedení jistých kompetencí na menší soud, kde vedle menších úředníků zasedali i zástupci zemanů. Pro spornou agendu se vedly tzv. knihy půhonné (menší soudní desky, kam se zapisovaly žaloby), které se dochovaly v souvislé řadě od roku 1405 (některé zápisy se dochovaly z let ), rovněž ve dvou řadách knih olomouckých a brněnských. 3 Zemské soudy se konaly čtyřikrát ročně, do začátku 16. století pravidelně spolu s konáním zemských sněmů. Po roce 1520 pak zasedaly obě instituce zpravidla v jiném termínu, a to v Olomouci soud od nejstarších známých dob o Třech králích (6. ledna) a o sv. Janu Křtiteli (24. června), v Brně pak zprvu ne vždy ve stejnou dobu, teprve dle ustanovení z roku 1495 po 2. neděli postní (pohyblivý svátek slavený cyklicky mezi daty 15. únor a 21. březen) a v neděli po sv. Kunhutě (po 9. září). Konání soudu se předběžně ohlašovalo po tři týdny o trzích a o nejbližším následujícím pátku zasedali menší úředníci k přijímání půhonů (žalob), původně střídavě po pět týdnů v Brně a pět týdnů v Olomouci, od konce 15. století (1480) jen osmkrát. Ze statků, které náležely do obvodu olomouckého soudu, se pohánělo v Olomouci, z brněnských v Brně. Stávalo se ovšem, že během sezení olomouckého soudu nebyly vyřízeny všechny sporné věci, proto musely být pořízeny výpisy z desek zemských a převezeny do Brna k jednání tamního soudu. Podle majestátu krále Vladislava Jagellonského z roku 1493 se ale začaly desky olomoucké převážet vždy na brněnská jednání soudu a odtud zase zpět do Olomouce. Máme-li věřit pozdní zprávě z roku 1772, převážení desek bylo jedním z úkolů půhončích z olomouckého kraje. 4 V přípravném soudním řízení byla podána žaloba, která musela splňovat formální a právní podmínky značně formalizovaného procesního řízení. Po přijetí žalob a jejich zapsání do register bylo třeba uvědomit žalované, že je proti nim veden soudní spor. Zprvu tuto starost, tj. předvolání 6

7 žalované strany, musel nést sám žalobce, teprve později ji zprostředkovával soud, od 16. století stále častěji z vlastního popudu, a to prostřednictvím určitých osob. Pro doručování půhonů platila přísná pravidla, která rozhodovala o dalším průběhu soudního řízení. Pro žalobu, ale i pro její Půhončí z Předmostí. ZK, 1947/1948, s ; Konečný, R.: Památka na zrušení roboty v Radvanicích. ZK, , s Obecnějšího rázu jsou naopak práce J. Radimského, Svobodné dvory na Moravě po válce třicetileté. Časopis Vlastivědné společnostri musejní v Olomouci (ČVSMOl), 1949, s , J. Holinkové, Příspěvek k vzniku a zanikání svobodných dvořáků na Lipensku. Časopis Společnosti přátel starožitností českých (ČSPSČ), 1953, s , a Jaroslava Novotného, Mani, půhončí a lovci. Časopis Matice moravské (ČMM), 1957, s Konkrétní osobou vzešlou z prostředí půhončích se zabýval Miroslav Zapletal, Rod půhončích z Předmostí na severní Moravě. Severní Morava, 1962, s Základní údaje se opakují v jednotlivých dílech Vlastivědy moravské: Baďura, J.: Lipenský okres. Brno 1919, s (Radvanice). Pinkava, Viktor, P.: Litovelský okres. Brno 1903, s (Dubčany). Kreutz, R.: Přerovský okres. Brno 1927, s (Sobíšky). Dostál, J. Říkovský, F.: Olomoucký okres. Brno 1935, s (Hostovice), s (Kníničky), s (Nelešovice). V poslední době vyšly dvě publikace k dějinám obcí: Sobíšky obec půhončí včera a dnes. Sobíšky Radvanice. Obec půhončí a poddanská. Radvanice Badatele využívali ke studiu především fondy v Moravském zemském archivu v Brně (dále jen MZA Brno): A8 Zemská registratura, F 6, Svobodníci a půhončí , 3 kartony; B 1 Gubernium , F 52, Svobodníci , 2 kartony; A3 Stavovské rukopisy, Zemské desky, Hlavní knihy svobodníků , č ; Repertář svobodníků , č. 450; G 10 Sbírka rukopisů Zemského archivu, č. 217 Půhony a nálezy , č. 224 Půhony a nálezy 17. st., č. 245 Půhony a nálezy 16. st., č. 253 Půhony a nálezy 16. st., č. 327 Privilegia dvora v Nelešovicích ; G 11 Františkovo muzeum rukopisy, č. 378 Materiál k svobodníkům ; G 12 Sbírka Cerroniho, č. 135 Soupis moravských panství a svobodníků. Zmínky o půhončích se objevují i ve fondu Velkostatek Lipník nad Bečvou, Zemský archiv Opava, pracoviště Olomouc. Zde ovšem šlo především o spory půhončích s vrchnostenským úřadem a o poměr vůči lipnické vrchnosti z 2. poloviny 18. století. Ve Státním okresním archivu Olomouc jsou ve fondu Archiv města Olomouc uloženy archiválie z vrchnostenské správy Dubčan. Podobného rázu jsou archiválie z fondu Archiv města Lipník nad Bečvou, Státní okresní archiv Přerov (dále jen SOkA Přerov). V archivech obcí, ve kterých se půhončí nacházeli, se dochovalo jen velmi málo materiálu. Jsou uloženy v SOkA Přerov a Olomouc. Samotný archiv půhončích, který byl podle svědectví velmi bohatý, se nedochoval. V SOkA Přerov se nacházejí pouze dvě úřední knihy se zápisy gruntovními, sirotčími, svatebními od 80. let 16. století do 2. poloviny 18. st. Do archivu je předal ředitel Muzea Komenského v Přerově PhDr. František Hýbl. 2 O termínech svobodný dvořák a svobodník viz BRANDL, V.: Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes. Brünn 1876, s , Viz též MILLER, J.: Stručný nástin moravského předbělohorského soudnictví. Olomouc 1997, s. 4. JAN, L.: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno 2000, s Viz DEMUTH, C. J.: Geschichte der Landtafel des Markgrafthumes Mähren. In: Die Landtafel des Margrafthumes Maehren, 1. Bruener Cuda. Brno 1856, s. VI XIV. Viz též MILLER, J.: cit. dílo, s MILLER, J.: cit. dílo, s. 7. DEMUTH, C. J.: cit. dílo. 7

8 doručení bylo v latinských textech používáno slovo citatio. Českým ekvivalentem pak bylo slovo půhon, který se v pramenech objevuje ve tvaru póhon. 5 Latinské slovo citator označovalo soudního posla, který doručoval předvolání před soud. V českém prostředí se v nejstarším období v praxi používalo slovo camerarius, např. v písemně zachycených Statutech Konráda Oty z let V pozdější verzi z roku 1229 se poprvé také objevuje slovo pohonce, jímž se označoval poplatek za vyřízení soudní obsílky. 6 Teprve v listině ze 4. července 1276, kterou Časta z Křelova prodal hradišťskému klášteru dva kusy lesa jako svědci vystupují Radslav z Hostkovic a Pih, půhončí, Martin ze Senice, půhončí, a Vavřík z Vojnic a Heinco, půhončí z olomouckého hradu. Nejisté je zařazení Hostka z Nelešovic mezi půhončí podle listiny z 3. listopadu Vavřík z Vojnic byl v roce 1280 označen dokonce jako citator regis (královský půhončí) a Světík, dříve vilik olomouckého komorníka Kuna z Kunštátu jako citator camerarii (půhončí komorníka). 7 Ve dvou falzech pro hradišťský klášter hlásících se k roku 1200, resp. 1220, se uvádějí jako svědci komorníci, obecně pohončí, totiž Květoň, Myslík z Medlova, Bohudar s bratrem Jankem z Duban a Stremena z Chudobína. Jde však o zpadělané listiny ze 14. století, jimž jako podklad při výběru jmen sloužila listina z roku 1239, kde jsou Milík (Myslík) a Květoň uvedeni jako lovčí. Spíše tu jde o důkaz toho, jak ve 14. století s pronikáním češtiny do úřadování se ujalo pro soudní úředníky, v latině camerarii, pověřené doručováním žaloby (citatio, pohon půhon), v určité oblasti (olomoucká část moravského zemského práva) označení pohončí (půhončí). 8 Naproti tomu v Čechách byli tito služebníci pojmenováni komorníky, jimž v čele stál starosta. Význačný soudobý právník 2. poloviny 15. a začátku 16. století Viktorin Kornel ze Všehrd uváděl, že původně byli vybíráni zřejmě z vladyckého stavu, později bylo hleděno zvláště na to, aby to nebyl lehký člověk. Všehrd žádal, aby byl rodilým Čechem. Komorníci svým postavením stáli na úrovni svobodníků. Požitky získávali z vesnic, které byly pro jejich potřebu pořízeny a zapsány ve zvláštních komornických deskách u písaře menších desek. Službu měli velmi namáhavou a často i nebezpečnou. Z titulu své funkce byli totiž nevítanými hosty, asi jako dnešní exekutoři. Proto byli často vystaveni i nevybíravým útokům. Odměnou za všechno trmácení a ústrky jim pak byly jen prostředky, které získali jako náhradu nákladů, účtovanou stranám do procesních škod, a taxy, odstupňované podle vzdálenosti příslušného kraje od Prahy. 9 V pardubickém urbáři z doby kolem roku 1494 se uvádí u vsi Lány: V tej vsi jest tvrziště, a to slove komornictvo, k tomu jsú dědiny i lúka. Louka za dvorem a líska, druhá líska, ty drží Janek komorník, má z nich platiti 3 kopy jednú v rok o Matce boží na Hradecký jarmark. Ale pán JMt to mu ráčil dáti do své vuole za právi jeho, ježto jest pohončím. A když pohončím nebude, tehda platiti má. 10 Na Těšínsku byly osoby s týmiž úkoly zvány služebníky. Ti měli svobodné statky zvané služebnictví. V roce 1458 např. kníže Václav vysadil na plat Jakuba služebníka našeho z Bruzovic, tj. osvobodil ho v držení statku. V registrech obce Zámrsk se píše: Prodej služebnictví Zámarského. Anna služebnička l prodala statek služebnický v Zámarščích synu svému za 100 R. Roku 1640 grunt služebnictví v Žukově u Těšína od Jiří- 8

9 ka služebníka přejal syn. Téhož roku se objevuje grunt služebnictví Humenského v Humnech u Těšína. 11 Pro období do 15. století máme jen několik málo zpráv o půhončích v olomoucké oblasti zemského práva. V listině z listopadu 1232 markrabí Přemysl daroval svému kaplanovi půdu ve své vsi Loděnice, kterou dříve drželi dva komorníci. Stejným způsobem tentýž majetek potvrdil Přemysl Otakar II. olomouckému kostelu v roce Podobně dle listiny z 19. květ- 5 Viz např. quod predictis decano et cancellario nulla fuit omnino citatio presentata, CDB, II, s. 172, rok Srovnej Slovník středověké latiny v českých zemích. Sv. 1. Praha 1987, s Viz Staročeský slovník. Sv. 3. Praha 1996, s U manského soudu olomouckých biskupů byly půhony dodávány původně prostřednictvím dvou manů, od roku 1529 půhony roznášeli poslové, čímž se přípravné procesní řízení přiblížilo praxi zemského soudu. MILLER, J.: cit. dílo, s. 17. Srovnej Codex diplomaticus Moraviae (CDM). 13. díl. Brno 1897, s. III VIII. Uveďme si pro srovnání zvyklosti u českého královského soudu dvorského ve věcech sporných vztahujících se jenom na manské záležitosti. I zde byl komorník, ten ale býval pověřován jinými úkoly. Půhon k soudu vykonával některý královský man, kterého si žalobce mohl sám vybrat, nebo byl ustanoven samotným úřadem dvorských desek. Býval to obyčejně man usedlý v nejbližším okolí pohnaného. Byl rozdíl v tom, zda půhončím byl urozený lenník, který mohl půhon provést osobně, nebo jím pověřit posly, nebo zda šlo o mana nižšího řádu, popř. mana služebného, kteří byli povinni osobně navštívit obviněného v místě jeho působení a oznámit mu, kdo jej obvinil a v jaké lhůtě (nesmělo to být méně než dva a déle než šest týdnů). Při tom mu ukázali půhonný list. V případě, že nezastihli pohnaného doma, oznámili půhon manželce, nebo čeledi, což bylo považováno za doručení. O provedení půhonu svědčil půhončí tím, že k půhonnému listu při jeho vrácení úřadu přitiskl svoji pečeť. Ztratil-li list, nebo když jej pohnaný nechtěl vrátit, vyhotovil půhončí vlastní list. Viz Desky dvorské Království českého. Díl. VII. První kniha půhonná z let Praha 1929, s. IX XX. U měst a horních soudů otázka doručování žalob a tím předvolávání žalovaných nepředstavovala důležitou část přípravného řízení. U městského soudu soudce přijímal žalobu, seznámil se s podstatou sporu a byl obeslán žalovaný. Šlo o jednostranný procesní úkon, kterým žalující uplatňoval své právo na soud, a na důkaz toho složil určitou peněžní částku přípovědné. 6 Přemysl Otakar I., český král, obnovuje práva kdysi knížete Konráda Oty a jeho předchůdců, později sama sebou v znojemské provincii zavedená, a ustanovuje, aby se jimi řídili i v bítovské provincii. Znojmo Item nullus camerariorum citet aliquem, nisi cum certo testimonio eorum, quorum interest: et nominatim quilibet eorum debet ducere castellani nunccium et alium iudicis, et insuper duos kmetones de circumsedentibus villis: et si camerarius vadit ipse secundus aut tercius sine nunciis beneficiatorum, si interficitur, nichil pro eo respondeatur. Codex diplomaticus Bohemiae (CDB), II, s Přemysl Otakar I., český král, obnovuje práva kdysi knížete Konráda Oty a jeho předchůdců, později sama sebou v brněnské provincii zavedená, a nařizuje se jimi řídit. Brno Item si quis citatus fuerit et obtinuerit ius suum in iudicio, neque wrez neque pohonce, set solummodo denarios duos persolvat, quod pomocne vulgariter appellatur. CDB, II, s CDB, V, s CDB V, s Srovnej JAN, L.: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno 2000, s CDB II, s. s , s KLABOUCH, J.: Staré české soudnictví. Jak se dříve soudívalo. Praha 1967, s Archiv český. Praha 1899, s PRASEK, V.: Volenstva selská a jich druhy. Selský archiv, 1902, s

10 na 1251 potvrdil Přemysl Otakar II. hradišťskému klášteru darování půdy komorníků v Topolanech patřící dříve k olomoucké kastelánii, kterou pak vlastnil Crha z Jedovic. 12 V nejstarších dochovaných záznamech z knih půhončích pro olomouckou cúdu od roku 1370 do začátku 15. století zjišťujeme místa, odkud pocházeli půhončí. Jednalo se o šest míst Radvanice, Sobíšky, Knínice, Nelešovice, Hostkovice a Dubčany. V roce 1388 se děje v knihách půhonných zápis o tom, že olomoucký purkrabí Viknan pořídil pro úřad půhončích v Dubčanech statky. V potvrzovací listině z roku 1498 nejvyššímu sudímu Janu Pňovickému ze Sovince uvedl král Vladislav, co příslušelo k úřadu purkrabího v Olomouci, mezi jiným zbožím od starodávna dva půhončí v Dubčanech, a poprava. V landfrýdu krále Matyáše z roku 1484 je zmínka o tom, že v olomouckém právě jsou půhončí a volavčí, kteří mají dědictví nadzpupné, totiž svobodné. 13 První ucelený popis povinností půhončích máme z pera Ctibora Tovačovského z Cimburka v jeho Knize Tovačovské, představující obyčeje, řády, starodávné zvyklosti a práva markrabství moravského. Odtud pak přešel tento zápis s některými změnami do textu zemského zřízení z roku 1535 a dalších. Uvádíme zde znění odstavce Jak se půhonové roznášeti mají ze zřízení zemského z roku 1545: Item. V olomúckém právě sou půhončí, ješto na to zpupné dědiny mají, a ti mají půhony roznášeti v tom kraji olomúckém a od míle dva peníze toliko berou a mají na ceduli míti napsáno, koho kdo pohání i s poručníky v půhonu. A ten půhončí ukáže ceduli tomu, kdož se pohání, a cedule půhončímu má zase vrácena býti, aby dále s ní běžel k jiným, kteříž v ní popsáni sou a v té ceduli pohnáni. A ten půhončí má osvědčiti, že u něho byl a půhon ohlásil. Než chtěl-li by kdo zapříti aneb půhončího nechtěl k sobě pustiti aneb zapříti, že doma není, má v domě jeho ohlásiti, aby mu povědíno bylo. A půhončí znamení, buď třísku někde vyřeže, aneb jiné znamení vezme, aby to pokázati mohl, že tam byl. Pakli by kdo tomu půhončímu překazil, neb ho zbil, má kázán býti jako odbojník. Též jestliže by půhončí tam nebyl a zmeškal v tém dni po půhonu vydání půhonu dáti, aneb selhal, že tam byl, a nebyl, má při právě kyjem bit býti a dvě neděle na rathúze seděti a jiného místo sebe k druhému pátku zjednati, aby půhony místo něho roznášel. Ale v kraji brněnském posly se půhonové zpravují a dává se jim od míle od každého půhonu jeden groš, jako jiným poslom od míle se platí. A těm se též půhonové na cedulech i s poručníky vypsaní dávati mají. 14 V Knize Tovačovské byli uvedeni vedle půhončích ještě volavčí. Dle zápisu v knihách půhonných z roku 1405, kde se jmenuje volavčí Jakub ze Sobíšek, můžeme odhadovat, že volavčím byl jmenován některý z půhončích. V článcích zemského zřízení se o nich ale již zmínka neděje, proto se soudí, že jejich zánik lze klást do 30. let 16. století. 15 Ctibor Tovačovský také na závěr ustanovení o půhončích má nejasnou zmínku o poměrech v brněnském kraji: Ale v kraji Brněnském o některých také slyšeti póhončích: ale ti se tím tají, i má se na to ptáno býti. Zřízení zemské má již ale ustanovení o poslech, jak výše citováno. 16 Doplňme ještě, že půhonů byla celá řada, podle toho, jakým způsobem, z čeho a kdy se pohánělo (žalovalo), uveďme např. půhony slunečné, trhové, zatkyně, k svědomí a o svědomí, k právu a k přísaze, k listu, ke dckám 10

11 a půhony rukojemské. S půhončím chodil původně posel zemského soudu a dva bezúhonní lidé z okolí, později se půhončí proukazovali rejstříkem všech půhonů, které roznášeli, na každém z písemných půhonů také bylo jeho jméno. Půhončí chodili původně pěšky, pouze půhony sluneční (tj. takové, které byly přijímány až na posledním čtvrtém půhonném sezení a musely být doručeny do západu slunce následujícího dne) mohl doručit na koni, který mu poskytl žalobce. Od roku 1523 však i pro sluneční půhon byla doba doručení prodloužena na týden. Také původní ustanovení o chození pěšky postupem doby vzalo za své. Krále nepoháněli půhončí, ale dva urození páni. Stejně tak mohl půhon doručit vlastní posel žalobce, dělo se tak zvláště, když žalovaný dlel mimo zemi. Ovšem za cizinu se nepovažoval pobyt v Čechách, v Rakousku, Polsku nebo Slezsku a půhon musel být doručen, většinou byli vyrozuměni příbuzní. Pokud se ale žalovaný vypravil na dobrodružnou cestu, např. do Francie, Itálie nebo k Božímu hrobu, půhon se za ním neposílal, tudíž se nemohl dostavit k soudnímu jednání a soudní při tím žalovaný neprohrál. Půhon musel být doručen do týdne, v 15. století platilo, že se tak muselo dít dopoledne, v 16. století už ale stačilo do západu slunce. 17 Půhončí byli při konání svých povinností osvobozeni od placení mýt. V roce 1562 nejvyšší komorník Zachariáš z Hradce potvrdil, že půhončí podle listů od předešlých pánů komorníků byli osvobozeni od mýta v případě, že nesou nebo vezou něco ze svého hospodářství na trh, a také osvobozeni od placení mýta z toho, co si do domu pro svou potřebu koupili CDB III, s , V, s IV, s Knihy půhonné a nálezové, 2. Brno 1873, s. 49. Viz NOVOTNÝ, J.: Mani, půhončí a lovci. Časopis Matice moravské, 1957, s. 13. Archiv český. Praha, s Volavčí po zahájení zemského soudu vyvolával na pobídnutí nejvyššího komorníka po třikráte strany, aby přednesly své žaloby, ale koncem 15. století úřad zanikl. 14 Viz Práva a zřízení Markrabství moravského z roku Pokus moravských stavů o revizi zemského zřízení. Historický úvod a edice. Brno Praha 2005, s Srovnej ČÁDA, Fr.: Zemské zřízení moravské z roku Spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným. Praha 1937, s Povinnosti půhončích jsou zaznamenány v zemském zřízení z r na listě 12 a 13, roku 1545 na listě 17 a 18, roku 1604 na listě 26 a 27. Srovnej KAMENÍČEK, Fr.: Zemské sněmy a sjezdy moravské. Jejich složení, obor působnosti a význam od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I. až po vydání obnoveného zřízení zemského. Brno 1902, s BRANDL, V.: cit. dílo, s Srovnej ČÁDA, Fr.: cit. dílo, s Viz Kniha Tovačovská aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova Paměť obyčejů, zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v Mar. Mor. Brno 1868, s Viz MILLER, J.: cit. dílo, s Srovnej BRANDL, V.: cit. dílo, s ; CDM. Díl 7. Brno 1864, s (glosář). 18 Já Zachariáš z Hradce a na Telči, nejvyšší komorník desk a práva markrabství moravského oznamuji tímto listem všem, jakož od starodávna lidé půhončí a volavčí, kteří na tom ouřadě zemským seděli, do měst jdouce neb jedouce jinam z hospodářství svého k trhu vezli nebo nesli a zase což sobě ku potřebě své do domu kupovali, že jsóu majíce na to listy od předešlých pánův komorníkův markrabství tohoto, mejt nedávali a znajíc, že by od starodávna podlí vší země na tom zůstání, aby při tom zůstaveni bývali a do čtení lidé posavad toho užívali a takových mejt nedávali, prázdni se bejti činili a se vymlouvali. Těm lidem nahoře psaným půhončím a volavčím na ouřad do každé dědiny pod pečetí svú list na pargameně dal sem, aby mýtní vidouce jich na mejtech nehyndrovali. Dán v Městě Olomouci v sobotu den sv. Antonína léta Páně MZA Brno, A8, F 8, kart. č

12 Velký počet půhončích v olomouckém kraji, celkem 34, nenacházel postupem doby uplatnění. Stavové se proto usnesli na brněnském sněmu 12. března 1596, aby byli všichni půhončí až na šest prodáni a z utržených peněz mělo být koupeno šest půhončích v brněnském kraji, zbytek peněz měl připadnout stavům. Zemští úředníci měli zjistit svobody a privilegia půhončích. 19 Všechno to neunikalo pozornosti samotných půhončích, kteří se obrátili při nejbližším konaném zemském soudu v roce 1596 suplikou na zemského hejtmana a odvolávali se na ustanovení zemských desek a na své svobody. Nic se nedělo až do té doby, než si je v době před konáním svatojánského soudu v Olomouci roku 1597 nechal k sobě do domu povolat Jan Skrbenský, místosudí olomouckého kraje, a tázal se jich na jejich povinnosti. Odpověděli mu, že ne z povinnosti, ale z dobré vůle a v době konání olomouckých soudů dávali na výživu nejvyššímu komorníkovi 30 měřic ovsa, 30 slepic a 6 kop vajec. Podle toho pak bylo rozhodnuto o prodeji 17 z nich Fridrichu staršímu ze Žerotína a na Židlochovicích, hejtmanu a místodržícímu nejvyššího komornictví markrabství moravského, šesti půhončích Jetřichu Podstatskému z Prusinovic a pěti Mikuláši Kobylkovi z Kobylího. Půhončí se v tomto okamžiku jako na svou poslední naději obrátili dopisem na císaře a mezi jiným uváděli: Od některého sta let k tý potřebě zemské markrabství moravského v kraji olomouckým, abychom půhony, kdo koho z čeho k soudům zemským toho kraje odsílá a viniti jej chce, roznášeti oddáni souc nás k tomu v sedmi dědinách aneb vsech třidceti čtyry osoby od starodávna nařízené, za tu práci jsme všech robot a podplatků zbavení, a zůstávajíce sobě s manželkami a dítkami svými vždyckny na svobodě grunty a živnosti své chudé ve dckách zemských zapsané máme, a týž k soudům zemským, jestli že by nás kdo z čeho viniti, aneb my zase kohokoliv poháněti chtěli, zůstáváme a při tom sme vždyckny zanecháni byli, a tu povinnost, k níž zavázáni sme, vždyckny těch všech časů až dosavad náležitě, že sou sobě od nás JJMti nejvyšší páni ouředníci a soudcové zemští ani jiní JichMt páni stavové téhož markrabství Moravského nikdy nic stěžovati neráčili, jsme vykonávali a ještě v tom státi poslušně chceme. Odvolávali se na ustanovení zřízení zemského z roku 1535 a uváděli, že dříve dostávali po jednom groši českém od míle, to se ale změnilo a nyní dostávali dva peníze bílé, což oni přijali, aby měli pokoj. Upozorňovali na to, že rozhodnutím učiněným na soudu byli prodaní půhončí vyvedeni ze svých starobylých svobod a uvrženi v poddanost a přinuceni k robotám. I když jim bylo řečeno, že když zapraví ony jimi samými přiznané povinnosti, že nebudou k ničemu potahováni, poručil jim Mikuláš Kobylka, že musí složit slib poddanosti, nebo že půjdou do vězení. Kvůli jejich protestům byl jim slib poddanství odložen až do konání olomouckého soudu o Třech králích v roce V neprospěch půhončích hrálo to, že nemohli na vyzvání úředníků a zemských soudců předložit své psané výsady, protože je neměli. Záležitost se protahovala, protože ještě v roce 1599 se sněm usnesl neotálet dále s dokončením záležitosti a přinutit půhončí k poslušnosti násilím. Smlouva s Fririchem ze Žerotína byla sice uzavřena v Olomouci již 8. července 1597, protože ale Fridrich ze Žerotína ještě v roce 1597 zemřel, byl prodej zapsán do zemských desek až v roce 1600 Karlu staršímu ze Žerotína. Podle znění smlouvy získal 17 půhončích, z toho tři v Předmos- 12

13 tí, devět v Sobíškách a pět v Nelešovicích, a to se všemi povinnostmi, kterými byli povinni zemi a úřadu nejvyššího komornictví, dále se slepicemi, ovsy a vejci, které odváděli předešlé vrchnosti, rozumí se nejvyššímu komorníkovi. Fridrich ze Žerotína zaplatil 792 zl., ale byl povinen sehnat na svém panství u Brna šest osob hodných k roznášení půhonů, podobně jako tomu bylo v olomouckém kraji, nebo stejný počet koupit a odvést je k zemi. 21 Díky usilovné snaze půhončích získat zpět svá práva a zrušit prodej uložil sněm držený v Brně v roce 1603 nejvyšším úředníkům a zemským soudcům, aby vše s kupci půhončích srovnali. Teprve ale o tři roky později (1606) sněm ustanovil zvl. komisi dvou pánů a dvou rytířů, v jejímž čele stál nejvyšší zemský komorník, která měla jednat s kupci o zrušení smlouvy. Její zpráva z následujícího roku na sněmu vyzněla v ten smysl, že záležitost bude provedena, ale s každým z majitelů musí být jednáno jinak: Karel ze Žerotína se ještě nevyslovil, Anna Podstatská žádala vedle vrácení kupní ceny i zaplacení úroků, protože si na kup vypůjčila. Mikuláš starší svůj díl vůbec nezaplatil a zemřel, proto sněm nařídil poručníkovi jeho dětí, aby půhončí beze všeho dalšího vydal. Prodej byl tedy zrušen, vráceny peníze i s úroky, ale v dílčích záležitostech se proces táhl až do roku 1617 a nebyl ještě ukončen. Zároveň na sněmu v roce 1607 bylo rozhodnuto o tom, aby půhončí na rozdíl od předchozí praxe platili všechny berně a zemské a panovnické sbírky jako jiní svobodní dvořáci. Odhady jejich majetku prováděl menší komorník olomouckého kraje. V brněnském kraji zatím trval nedostatek osob k donášení půhonů, proto v roce 1607 bylo nařízeno, aby město Brno najalo čtyři přísežné posly, kterým se platilo každému za jeho služby 12 zl. za rok a za každou míli cesty 2 gr. bílé. Když ale brněnští měšťané oznámili, že za tu cenu nemohou nikoho najmout a že ani ti, kteří již tuto službu konali a znali cesty, nechtějí za stávající odměnu půhony roznášet a nemohou k tomu být měšťany nuceni, protože žijí na vrchnostenských statcích, rozhodl sněm o tom, že má být poslům zvýšená odměna od míle ze dvou na pět krejcarů. Teprve v roce 1612 bylo v Brně najato o dva posly navíc. Nicméně v roce 1617 sněm znovu ustanovil komisi, složenou z olomouckého biskupa, zemského hetmana a nejvyššího písaře, aby s panem ze Žerotína učinila konečné dojednání, neboť se dosud neměl k vrácení. Nedošloli by k ujednání až do příštího olomouckého soudu, měl Žerotín zůstat při svém právu. Jak se dovídáme odjinud, k dohodě došlo jen částečně, Žerotín si ponechal půhončí z Předmostí. 22 Karel starší ze Žerotína nám ve svých zápiscích a korespondenci zanechal i několik konkrétních zpráv o půhončích. Z jeho dopisu Přerovským 7. prosince 1598 se dovídáme, že jeho strýc Fridrich ze Žerotína koupil od Tomáše půhončího v Předmostí za jistou sumu dvůr a poručil panu Sakovi, aby jej zaplatil z důchodů svatojiřských, a kdyby k tomu nestačily, měli ručit Přerovští. Jelikož onen Tomáš půhončí zdržující se v Kroměříži naléhal na zaplacení, museli to provést Přerov- 19 KAMENÍČEK, Fr.: cit. dílo, s Moravské zemské desky. 3. Praha 1953, s Viz též KAMENÍČEK, Fr.: cit. dílo, s Tamtéž. 22 KAMENÍČEK, Fr.: cit. dílo, s

14 ští částkou 200 zl. ze svých peněz. Karel starší ze Žerotína je ale káral, neboť tak učinili nesprávně, protože podle strýcovi závěti měl hradit jeho dluhy Karlův bratr. 23 Při olomouckém svatojánském soudu v roce 1600 se měl projednávat půhon pana Jana Odkolka z Oujezdce na Mikuláše staršího Kobylku o svědomí. Pohnaný se ohlásil, že mu půhon dodán nebyl, a bylo nalezeno, že se to stalo kvůli jednomu z těch neprodaných půhončích, který dal druhému půhončímu již prodanému ten půhon nést, a ten to zmeškal. Proto poručeno panem sudím, aby se k němu zachovalo podle zřízení zemského, tj. aby byl kyjem bit před právem a seděl dvě neděle ve vězení na olomoucké radnici. 24 Sám Karel starší ze Žerotína přednesl při soudu panském k roku 1600 stížnost na to, že asi před dvěma nedělemi jeden z půhončích, který mu byl prodán, ze vsi Nelešovic, jménem Staněk, měl mluviti, že i ti, kteří jej prodávali, i ti, kteří jej kupovali, lháři jsou, i já také že lhář jsem a soukopa svého že praví býti podkomořím: ten že u vězení zůstává. Kdyby se mně samého dotýkala, poněvadž mám dostatečné na něj svědky, a že bych věděl co činiti: ale poněvadž se dotýče všech stavův, jako těch, kteří usoudili, že ti půhončí mají prodáni býti, celého soudu, jako toho, který osoby ku prodaji vydal, těch poctivých pánů a rytířských lidí, kteří smlouvu trhovou o ně z poručení soudu učinili, ano i dobré paměti nebožtíka pana hejtmana, pana Jetřicha Podstatského a toho, který ještě u živnosti zůstává, pana Mikuláše Kobylky, že jsem nesměl bez vůle a uvážení J. M. nic až posavád předsevzíti, avšak že prosím, aby J. M. ráčili to nejdříve vážiti a souditi. A to promluviv i také psaní Přerovských mně v té příčině učiněné a poznamenání paměti svědkův jim podav, vystoupil jsem a oni po rozmluvení zase mne mezi sebe povolali a odpověď dali, že jsou ráčili k tomu pany z Doubravic a z Vrbna naříditi, aby s panem hejtmanem, jak by nejlépe ta věc předsevzala býti mohla, rozmluvili a J. M. svou zprávu dali a poněvadž se tu ne jich samých než všech stavův dotýče, že by chtěli veškeré osoby z obce k sobě přivzíti a s nimi po slyšení zdání páně hejtmanova tu věc vážiti. 25 V roce 1610 na olomouckém tříkrálovém soudu pan Fridrich z Žerotína ohlásil, že neví nic o půhonu, kterým byl zatčen Vilím Borovský, a že mu nebyl dodán. Bylo posláno pro menší úředníky, kteří dali zprávu, že ten půhon panu Fridrichovi odeslali po půhončím, který se jmenuje Blaha, ale poněvadž se při vyhlášení půhonů nikdo neohlásil, tak všichni půhončí, kteří dle obyčeje do vyhlášení půhonů zůstávali, již odešli. Úředníkům poručeno od pana sudího, aby hned toho půhončího obeslali a co nejdříve podali svou zprávu. Menší úředníci vyslechli půhončího a dali zprávu, že ten půhon byl dodán vrátnému na Losinách. Když se to Fridrich ze Žerotína dozvěděl, nechal vrátného vsadit do vězení. 26 O svatojánském soudu roku 1613 přistoupil menší sudí pan Syrakovský s menšími písaři a podle poručení dal zprávu strany donešení půhonu do domu Hynka Šárovce na Ptení (Ptýň) a oznámil, že dotčený půhončí řekl, že když přišel na Ptení, že chtěl půhon dodat písaři pana Hynka, ale on že ho nechtěl přijmout, nýbrž že odešel s jinými dvěma do čelední světnice, aby se poradil, měl-li by takový půhon přijmout, a potom odpověděl, že v nepřítomnosti svého pána v domě takový půhon přijmout nemůže. Ale když půhončí na tom trval, dal mu písař potvrzení, které on ukázal před 14

15 Nejstarší známá pečeť půhončích ze 17. století soudem. V něm ale nebylo nic o půhonu, pouze potvrzení o tom, že donesl psaní od menších úředníků. 27 O tříkrálovém soudu roku 1614 zase předstoupili menší úředníci a dali zprávu o písaři pana Václava ze Zátřizl ohledně půhonu, který přijal v nepřítomnosti svého pána. Potom když pán přijel, písař na to pozapomenul a z příkazu svého pána musel odjet a tak byl půhon založen. Před včerejším pak zase nenadále na něj mezi nějakými věcmi přišel a svému pánu jej sám odeslal. Když přísedící soudu zjistili skutečný stav věci, rozhodli, že půhončí je bez viny a naopak že je třeba potrestat písaře. Karel starší ze Žerotína navrhl, aby se tak stalo dle vyměření zřízení zemského, totiž aby byl bit kyjem při právě a dvě neděle seděl ve vězení. Dále přednesli úředníci ve věci druhého půhončího, který chodil na Litenčice, že prokázal, že tam byl a přinesl s sebou také znamení. Vyprávěl, že když tam přišel, že tamní úředník od něho nechtěl převzít půhon, protože paní nebyla v domě, a tak že musel půhončí čekat, až se navrátí domů. Když se tak stalo, že jí předal půhon a žádal o vysvědčení. Jeho vystavení ale bylo stále odkládáno a on již více nemohl čekat. Potom vyřezal znamení ze dveří světnice úředníkovy a to s sebou přinesl. Po uvážení té věci byl povolán Karel Podstatský do šranku a nejprve mu bylo vytčeno, že udělal zle, když veřejně přede všemi oznámil, kde a v jakém místě je to znamení vyřezáno, neboť to všichni slyšeli a někdo tu informaci mohl donést na Litenčice, kde pak mohli vyříznutou část zakrýt. Karlu Podstatskému pak bylo poručeno, aby ihned vypravil Karla Jordana, písaře menšího s tím půhončím na nějakých saních na Litenčice, aby mohla pravda vyjít na světlo, jestli to znamení odtud je, anebo není a jak se v tom půhončí zachoval. 28 Dne 1. srpna 1612 psal Žerotín svému úředníkovi Mikuláši Pitrušovi do Přerova o plánovaném prodeji půhončího gruntu v Předmostí paní Barvinkové, která zřejmě nechtěla zaplatit takovou cenu, jakou zaplatil Žerotín. Prodej Žerotínovi ovšem nebyl ještě uzavřen, protože psal:.neb já při tomto sněmu již se strany těch gruntův na jisté věci s pany stavy snesu Bohdá a vedle toho snešení budou mi na budoucí časy v dědictví uvedeny Spisy Karla staršího ze Žerotína. II/2. Brno 1871, s Spisy Karla staršího ze Žerotína. Oddělení 1, sv. 1, 2. Brno 1866, s (Žerotínovy zápisky o soudu zemském.) 25 Spisy Karla staršího ze Žerotína. Oddělení 1, sv. 1, 2. Brno 1866, s Tamtéž, s. 16, srovnej též s Tamtéž, s Tamtéž, s , s Spisy Karla staršího ze Žerotína. Sv. 3. Praha 1872, s

16 O vnitřních poměrech v komunitě půhončích jsme informováni teprve z archivních pramenů 16. a 17. století. V nově zavedených gruntovních knihách po roce 1550 jich bylo zapsáno celkem 28, ale jen 3 v Předmostí, 9 v Sobíškách, 6 v Radvanicích, 4 v Nelešovicích a 6 v Hostkovicích. Po roce 1600, kdy Karel ze Žerotína nepropustil už ze záboru grunty v Předmostí a připojil je ke svému panství, byly místo nich zřízeny nové půhončí grunty v Dubčanech a Kníničkách, ale teprve kolem roku 1640, takže jich tu potom bylo třicet. Záležitosti půhončích nespadaly pod selské právo té obce, v níž byli usazeni, ale představovali dohromady zcela samostatnou obec s vlastní samosprávou už od nejstarších dob. Tato veliká obec byla spravována fojtem a staršími (konšely), a to na ten způsob, že z každé osady, v níž se půhončí nacházeli, zasedal jeden soused v půhončím právu jako starší a současně vykonávali ve své vsi dozor nad ostatními sousedy, čili byl zde fojtovým náměstkem. Volby se prováděly v úplných hromadách a zvolení pak setrvávali ve svém úřadě do smrti. Z tehdejší doby je nám známo celé složení půhončího práva. Zasedali v něm fojt Martin Krsal z Radvanic, starší Ondra Málek a Jan Pastejřov ze Sobíšek, Pavel Drahlovský z Předmostí, Pavel Mertein z Nelešovic a Šimon Maršál z Hostkovic. Středem obce půhončích bývaly v polovině 16. století Radvanice, kde jihovýchodní část byla pohončácká čili půhončí, žilo zde šest půhončích. Zde měli své sídlo první jejich fojti, v jejich domech se scházívalo obecní právo. Zde také se konávaly úplné hromady. U fojta stála ve veliké jizbě obecní truhlice se všemi spisy, knihami a pečetí. Prvním známým půhončím fojtem byl Marek z Radvanic. Jemu připadla povinnost zavést obecní registra, krátce po roce 1550, do nichž pak zapisoval sám až do roku 1586, kdy si obec přibrala na pomoc profesionálního písaře. O dva roky později fojt Marek zemřel a místo něj nastoupil Martin Krsal. Za něj dolehly na půhončí chvíle plné starostí, když se moravští stavové snažili jejich počet až na šest omezit. Od té chvíle půhončí právo a písař měli stále plno práce, radili se, psali protesty a prosby, jen aby odvrátili od obce zlý osud. Půhončí z Radvanic připadli Dětřichu Podstatskému. Aby fojt Krsal měl volnější ruce, postoupil grunt svému synu Janovi (Martinkovi) a cele se pak věnoval správě obce. Neposlouchal rozkazů nové vrchnosti a vedl vše postaru. V gruntovní knize nacházíme z té doby zápisy o prodejích statků, ačkoliv už neměli práva volně nakládat se svým majetkem. V zápisech z roku 1600 se najednou setkáváme s novým fojtem, dosavadním starším Jakubem Ježovem ze Sobíšek. Tím okamžikem se truhlice ocitla v Sobíškách, které se tak staly středem půhončí obce. 30 Je s podivem, že podrobnosti o výkonu služby půhončích jsme informováni až na sklonku jejich fungování. Doručování půhonů se postupně stávalo obtížnou záležitostí a dokonce se objevila snaha zbavit se toho břemene tím, že si dotyčný za sebe našel náhradu. Tak v gruntovní knize k roku 1620 se uvádělo: Léta 1620 za fojta Václava Maršálova a spolu starších znamená se pro budoucí paměť, že Jan Kronyka (z Radvanic číslo 3) koupil od Tomáše Mrhala ze Sobíšek kobylu na způsob ten, aby za něho, když by koliv potřeba nastala, půhony odbyl, a k tomu Tomáš Mrhal přidal mu 1 měřici

17 Díky péči Richarda Konečného se nám dochoval záznam zápisu z roku 1636, který byl založen v gruntovní knize půhončích, o rozdělení a roznášení půhonů: Paměť poznamenání Pouhonů, kdo a do kterej strany roznášeti mají. L. P dne 12. Oktobris za rychtáře Pavla Lancfelda, starších Pavla Sluhy z Sobíšek, Jana Martínkova z Radvanic, Martina Harnova, Václava Staňkova z Nelešovic: Učiněna paměť, kdo do kterej strany a kteří pouhony roznášeti mají počna od: Předně z dědiny Radvanic k Brodu na Hrubau stranu: Václav Stejskal, Jan Martinků, Jakubec Šrámků, Jan Bernard, Z diediny Sobíšek též na Hrubau stranu k Brodu: Předně Pavel Sluha, Jakub Šípků, Jan Chromeček, Jan Zlámal. Do Niemeckýho kraje: Z diediny Hostkovic...vyjmenováno 6 půh. Z diediny Nelešovic...vyjmenováno 2 půh. Z diediny Kníniček...vyjmenováno 3 půh. Z diediny Dubčan...vyjmenováno 2 půh. Do Malé strany k Brnu: Ondra Doležel z Radvanic, Nováček z Radvanic, Václav Staňků z Nelešovic, Vítek Šilhavec odtadž, Pavel Lancfeld z Sobíšek, Janaurek odtadž, Jan Vašků odtadž, Havel Pospíšil odtadž. 32 Podle ceníku za úkony při královských úřadech, tj. při královském tribunálu a zemských deskách, ze 6. prosince 1640 se půhončím v olomouckém a hradišťském kraji platilo od doručení obeslání, půhonů a obžalovacího spisu za míli cesty 4 gr. 2 d. nebo 10 kr. Poslům v brněnském, znojemském a jihlavském kraji tutéž částku. Když se půhončí nebo poslové vrátili a podali o vyřízení řádnou zprávu, která byla zaregistrována, dávalo se od toho 6 gr. 6 d., nebo 16 kr. 33 Další vývoj poznamenala řada okolností, z nichž zásadní důležitost měly tři procesy, které probíhaly souběžně, ale my je pro snazší orientaci popíšeme zvlášť. Především v běhu času došlo k proměnám soudní praxe. U jiných typů soudů dvorského, purkrabského a komorního se vyvinuly již dříve odliš- 30 KONEČNÝ, R.: Dva fojti v Radvanicích. ZK, 1946/1947, s KONEČNÝ, R.: Povinnosti půhončích. ZK, 1940/1941, s Tamtéž. 33 MZA, F 52, kart. č

18 né způsoby předvolání, zvláště tzv. obeslání. Na rozdíl od půhonu, kdy jedna strana vyzvala druhou, aby se dostavila k soudu, obesláním to nařizoval obžalovanému soud. Tato praxe se stávala stále častější, navíc i po obsahové stránce se upouštělo od sevřené žalobní formule a byla přijímána praxe obšírného znění žaloby. Obeslání stále více zatlačovalo užívání půhonů, které se stávalo výjimečným, a bylo již se vší svou formou pokládáno za nezbytné u několika málo typů pří. Půhony se stávaly tak řídkým jevem, že se v roce 1596 dokonce přestaly v Čechách psát půhonné desky. Došlo i k dalším změnám v procesním řízení, např. od roku 1627 se vedl proces mezi stranami na šlechtických soudech písemně. 34 Obnovené zřízení zemské, které bylo v Čechách vyhlášeno v roce 1627 a na Moravě o rok později, přineslo změny i do jednání zemských soudů. České obnovené zřízení zemské zrušilo starobylé půhony úplně a jako obecný prostředek, jímž soud zahajoval řízení, zavedlo obeslání. V obeslání byly jmenovány obě strany, obsah žaloby, stanovená lhůta na odpověď a oznámení, že ortel vynese zemský, event. jiný příslušný soud. Znamenalo to také, že obeslání již neobsahovalo příkaz protistraně, aby se dostavila k jednání, ale aby podala v stanoveném termínu odpověď na žalobu. Předvolání, ve kterém půhončí hráli tak důležitou roli, přestalo být samostatným procesním aktem a splynulo vjedno se žalobou. V moravském obnoveném zřízení zemském se říká (čl. 74), že v markrabství moravském není rozdíl mezi obesláním a půhonem, a tedy dosavadní stav nevyvolává zmatky, jako tomu bylo v Čechách a zůstane proto zachován. V následující úpravě se na Moravě většinou používá termín půhon, méně často i termín obeslání. Rozdíl mezi obesláním a půhonem v pojetí obou zemí je jenom, pokud jde o termín sám, obsahově jde o totéž. 35 Dnem 13. prosince 1636 byl zřízen královský tribunál samostatný zeměpanský úřad jako soudní instance omezující činnost zemského práva. Reskriptem z 25. listopadu 1641 bylo nařízeno přenést zemské právo a tribunál, ale i olomoucké zemské desky do Brna. Mohlo k tomu dojít pro válečnou situaci až 18. března Již ale 2. ledna 1642 byla vydána nová desková instrukce, podle níž byly desky prohlášeny za stále otevřené, bylo povoleno činit do nich zápisy po celý rok a k jejich vedení byl zřízen zvláštní úřad. Zároveň se přestaly vést knihy půhonné. Tím prakticky skončil úřad půhončích. 36 Podle zprávy z 24. června 1658 vypověděli Jan Pavlíček, rychtář v Sobíškách, a Jakub Šrámek, i na místě jiných půhončích před Ferdinandem, knížetem z Ditrichštejna, nejvyšším komorníkem, že náleží od starodávna pod ochranu jeho úřadu, ale aby jimi stále nebyl zaměstnáván, utíkali se k místokomorníku. Nikdy jim nerozkazoval žádný nejvyšší písař, ani mu nikdy nebyli povinni něco dávat. Teprve v době, kdy skončilo roznášení půhonů, je chtěl nejvyšší písař Zikmund Ferdinand Sak z Bohuňovic (v úřadu od roku 1648 do roku 1656) dostat pod svou pravomoc, avšak nejvyšší komorník Gabriel svobodný pán Serenyi ( ) to nedovolil. Pan Sak jim obnovoval úřad jen jednou, a to v létě roku 1650 nebo Jejich starodávnou povinností bylo roznášet půhony, a když z toho sešlo, pan Sak se s nimi na místě pana Sereniho porovnal tím způsobem, že k rukám nejvyššího komorníka se uvolili dávat od roku 1651 ročně 30 zl. rýnských, kro- 18

19 mě starobylé povinnosti, kterou dávali, totiž 30 měřic ovsa, 30 slepic a 5 kop vajec. Vozit dříví nepatřilo k jejich povinnostem, pouze jednou odvezli nejvyššímu komorníku hraběti z Lichtenštejna ( ) na jeho žádost koupené dříví z Doloplaz do Olomouce. Panu Podstatskému ani panu Sakovi nikdy nerobotovali, panu Melchioru Ledenickému z Ledenic (nejvyšší místokomorník ) před 4 5 lety na jeho žádost po 1 osobě 2 dni na žně poslali. Ve zprávě je i zmínka o tom, že v Předmostí byli dva půhončí, které si Karel starší ze Žerotína přivlastnil, půhončí ale nevěděli, podle čeho a jakým způsobem. 37 V této době se také objevuje nejstarší známá pečeť o průměru 35 mm. V pečetním poli je barokní štít, dělený břevnem, v horní části jsou tři paprsky (pruty?, loukotě?), tvořící čtyři výseče. V dolní části je ptačí pařát a na něm orlí hlava. Opis mezi linkou a linkou s věncem, majuskula: S PEC- ZET POHONCICH MARCRABSTWI. MORAWSKEHO 38 Dalším důležitým momentem, který rozhodoval o postavení půhončích, bylo postupné zavádění pevného berního systému. Svojí osobou i nemovitým majetkem byli osvobozeni od činží, ne však od veřejných berní. Olomoucký sněm v roce 1516 se usnesl, aby byla vybrána obyčejná berně ode všech čtyř stavů a obyvatel markrabství moravského. Podle berňových register olomouckého kraje z téhož roku odvedl Jan Křehánek od sedmi půhončích ze Sobíšek 3 zl., Matěj Račovský od půhončích z Radvanic 2 zl. a uvedeni jsou půhončí z Dubčan bez konkrétního údaje. Na obecném brněnském sněmu, zahájeném 4. března 1541, byla učiněna velmi rozsáhlá opatření na zemskou obranu a králi Ferdinandovi povolena nová berně a nařízena válečná hotovost tím způsobem, aby byl vypraven do pole každý desátý člověk. Této povinnosti nebyli zbaveni ani půhončí. Jejich statky odhadovali pro daňové potřeby menší zemští úředníci. V roce 1595 platili např. po 3 zl., i když ze dvorců a mlýnů v držení šlechty, svobodných dvořáků a podobných lidí se platilo o zlatý méně. Podobně tomu bylo o pět let později KLABOUCH, J.: Staré české soudnictví. Jak se dříve soudívalo. Praha 1967, s Srovnej KREUTZ, P.: Postavení a působnost komorního soudu v soustavě českého zemského soudnictví doby předbělohorské v letech Praha 2000, s MARKOV, J.: Kapitoly z dějin českého zemského soudního řízení XII. XVI. století. Praha 1967, s KADLECOVÁ, M.: České a moravské zemské právo procesní v první polovině 17. století. Praha 2005, s DEMUTH, C. J.: Geschichte der Landtafel des Markgrafthumes Mähren. In: Die Landtafel des Margrafthumes Maehren, 1. Bruener Cuda. Brno 1856, s. XCIX C. Srovnej Průvodce po Státním archivu v Brně. Brno 1954, s , , Viz též MÜLLER, J.: cit. dílo, s NOVOTNÝ, J.: Mani, půhončí a lovci. ČMM, 1957, s Pro srovnání uvádíme i mladší pečeť, která se objevuje na začátku 19. století. Má stejný průměr i podobu, opis majuskulou je mezi linkami a věncem: OBECZ PUHONCZI. MARKR. MORAV. WKRAGI OLLOM. Rychtář užíval menší pečeť o průměru 20 mm z poloviny 18. st. V pečetním poli je barokní štít, dělený břevnem na dvě části. V horní jsou obdobně tři paprsky, tvořící čtyři výseče. V dolní části je šíp a přes něj hlava orla, vše orámováno věncem. 39 RADIMSKÝ, J.: Berňová registra z první poloviny 16. století. Časopis Matice moravské, 1957, s Viz též KAMENÍČEK, Fr.: cit. dílo, s , s

20 Obnovené zřízení zemské z roku 1628 rozlišovalo jako dříve mezi vrchnostmi a a jejich poddanými, měšťany královských měst a nakonec majiteli svobodných dvorů a mlýnů, stejně jako mezi vyššími a nižšími stavy a půhončími nebo svobodnými posly jako povinnými daní. Půhončí, i když byli přiřazeni ke svobodným dvořáků, se nechtěli přiznat k vypsaným daním a odvádět je, máme o tom zprávu hned v roce 1612, ale i později. Proto museli být usnesením sněmu z 20. února 1634 k odevzdání přiznání (fase) a k placení dohnáni pohrůžkou, že by pozbyli privilegia a s jejich statky by se nakládalo jako s poddanskými. Dozor nad daňovými přiznáními byl usnesením sněmu přenesen ze zemského hejtmana na vrchnosti, na jejichž pozemcích se vsi rozkládaly, nebo které sousedily. Usnesením sněmu z roku 1638 byly tyto povinnost přeneseny na krajské úředníky. 40 Ve sněmovní instrukci z roku 1649 císař vyzval stavy, aby zřídily zvláštní krajské komise pro prověření privilegií svobodníků. Ti měli potvrzení svých privilegií předložit k určitému termínu, který se však několikrát změnil. Mělo se tak dít i s vidinou řádného zdanění. Protože předpokládaného cíle nebylo dosaženo, platili všichni svobodníci, tj. rychtáři, půhončí, dvořáci i mlynáři, od roku 1650 řádnou kontribuci 1 zl. měsíčně bez ohledu na své přesné právní postavení. Usnesení sněmu z 1651 žádalo všechny, ať z panského nebo rytířského stavu, kteří byli usedlí ať na zemskodeskových nebo jinak osvobozených dvorech a mlýnech, stejně jako svobodné sedláky a jiné svobodníky a také ty, kteří byli pozemkovými vrchnostmi zdaněni, aby se dostavili s privilegii před zemského hejtmana. Ti, kteří to ve stanoveném termínu neprovedli, měli být v budoucnu považováni za neosvobozené od kontribuce (poddané) a podle velikosti svého hospodářství byli povinni platit daně s poddanými. Ti, kteří se prokázali privilegii, potom půhončí olomouckého kraje, byli podřízeni vlastnímu samostatnému zdanění. 41 Podle usnesení sněmu z roku 1653 měli ti, kteří seděli na svobodných dvorech a mlýnech, podobně osoby panského a rytířského stavu a půhončí, kteří měli dvory zapsané v zemských deskách a nebo platili daně spolu se stavy, dávat ročně 12 zl. Ti, kteří neměli dvory zapsané v zemských deskách, nýbrž patřili k městskému právu, ať vyššího nebo nižšího stavu, měli kontribuci platit ve městech, trhových místech nebo ve vesnicích pod dozorem a ochranou svých vrchností. S případnými stížnostmi se měli obracet na krajské úředníky, kteří je měli v případě, že věc nemohla být urovnána smírně, odkázali na úřad zemského hejtmanství, kam bez toho podle zemského zřízení patřili. 42 Toto zdanění svobodných dvorů stálým obnosem bez ohledu na výši výnosu nemělo dlouhého trvání. Když proto stavy v důsledku rezoluce z 22. srpna 1668 o vyrovnání kontribucí začaly rektifikovat lánový soupis provedený v letech , obdržely vizitační komise v instrukci z 10. dubna požadavek připsat všechny svobodné dvory k lánům a od majitelů si vyžádat bez rozdílu stavů listiny svobod. Na základě prací spojených s vytvořením lánového rejstříku byl pro půhončí roku 1675 zřízen samostatný katastr. Stavovská komise rozdělila držitele svobodných dvorů a mlýnů do osmi skupin: 20