Kniha vyšla s laskavou finanční podporou Nadace Duhová energie.

Transkript

1

2

3

4 SBORNÍK RECENZOVALI Prof. PhDr. Milan Myška, DrSc. Doc. PhDr. Blažena Gracová, CSc. Doc. PhDr. Ludmila Nesládková, CSc. Doc. PhDr. Tomáš Krejčík, CSc. Mgr. Michaela Holubová Mgr. Kamil Rodan Kniha vyšla s laskavou finanční podporou Nadace Duhová energie. Vìdecký redaktor: Redakèní rada: Prof. PhDr. Milan Myška, DrSc. Prof. PhDr. Nina Pavelèíková, CSc. Doc. PhDr. Ludmila Nesládková, CSc. Mgr. Jana Grollová (výkonný redaktor) Filozofická fakulta Ostravské univerzity, Ostrava 2005 ISBN ISSN

5 OBSAH 1. HISTORICKODEMOGRAFICKÁ PROBLEMATIKA PROTOSTATISTICKÉHO 1. OBDOBÍ Eduard Maur: Populační a sociální vývoj provensálské vsi v raném novověku (Rognonas ) Jiří Stibor: Původ opavských ženichů (Rozbor oddací matriky z let ) Michaela Holubová: Venkovské poddanské obyvatelstvo podle věku a rodinného stavu v 2. polovině 17. století a v polovině 19. století (Analýza poddanských soupisů pro panství Dobrovice) Radek Lipovski: Vliv válek o rakouské dědictví na obyvatelstvo Frýdku a Místku Josef Grulich: Migrace českobudějovického obyvatelstva ve světle propouštěcích listů ( ) POPULAČNÍ VÝVOJ VE STATISTICKÉM OBDOBÍ Zdeňka Stoklásková: Každému individuu jeho místo. Proces sociálního ukáznění v Rakousku Martin Jemelka: Populační vývoj hutnické kolonie na Albertově (Verdunské) ulici ve Vítkovicích ( ) Ondřej Ševeček: Bydlení a bytová otázka ve Zlíně před první světovou válkou Kamil Rodan: Soubor židovského obyvatelstva Moravské Ostravy v roce 1921 ve světle vybraných demografických faktorů Jaroslav Vaculík: K zahraničním stykům sokola do roku Helena Nosková: Národnostní menšiny a migrace po roce 1945 na příkladu Čechů, Poláků a Slováků VÝVOJ ŠKOLSTVÍ A VZDĚLÁVACÍCH INSTITUCÍ Jana Machačová Kdo jediné zná, co něho vůkol jest, zůstává vždy dítětem Jiří Matějček: nevědomým Miroslav Kmeť: Vplyv školstva na zmeny jazykových a národnostých pomerov vo vybraných regiónoch (Banská Bystrica a Békešská Čaba) v druhej polovici 19. storočia Pavel Kladiwa: Problematika odborného a pokračovacího školství v olomoucké obchodní a živnostenské komoře na počátku 20. století František Čapka: K historii brněnského obecného a měšťanského školství v prvních letech ČSR Nina Pavelčíková: Pokusy o vzdělávání Romů v Ostravě v průběhu padesátých let 20. století

6 4. BIOGRAFIE NEZPRACOVANÝCH OSOBNOSTÍ Jaroslav Bakala: První těšínský vévoda Měško Radek Fukala: Slezský kníže Jan Minstrbersko-Olešnický (jeho kulturní politika a mecenát) Zbyněk Žouželka: Nobilitace šumperského obchodníka a podnikatele v plátenictví Franze Xavera Tersche v roce Karel Müller: Vincenz Robert Widimsky albrechtický kronikář a zakladatel komunální heraldiky nejen v českých zemích Tomáš Krejčík: Poznámky k proměnám elit na severní Moravě a v rakouském Slezsku v 18. a 19. století Dušan Uhlíř: Bruntálská rodačka jako hvězda vídeňské divadelní scény z časů biedermeieru Blažena Przybylová: Ostravské působení učitele Jana Pobiala Milan Myška: Historicko-vlastivědný výzkum užšího Ostravska v době působení Karla Jaromíra Bukovanského Petr Popelka: Dr. Max Menger ve víru železničních jednání na říšské radě Miloš Kouřil: Charitativní činnost Msgre Rudolfa Nejezchleby Aleš Zářický: Julius Rütgers, Fritz von Friedländer-Fuld a Caesar Wollheim, aneb tři krátké životopisy říšskoněmeckých podnikatelů působících v ostravsko-karvinském revíru AKTUÁLNÍ PROBLÉMY SPECIÁLNÍ DIDAKTIKY DĚJEPISU Blažena Gracová: První republika v učebnicích našich sousedů Tomáš Jílek Moderní dějiny ve výuce dějepisu na základních Alfred Hyna: a středních školách se zaměřením na západní Čechy Denisa Labischová: Současné trendy v dějepisném vyučování: učení o Evropě, z Evropy a pro Evropu

7 INHALT 1. GESCHICHTSDEMOGRAPHISCHE PROBLEMATIK IM PROTOSTATISTISCHEN ZEITRAUM Eduard Maur: Jiří Stibor: Michaela Holubová: Radek Lipovski: Josef Grulich: Die Bevölkerungs- und Sozialentwicklung des provenceren Dorfes in der Frühneuzeit (Rognonas ) Die Herkunft der troppaueren Bräutigame (Analyse der Trauungsmatrikel aus den Jahren ) Die ländliche Untertanenbevölkerung nach dem Alter und Familienstand in der 2. Hälfte des 17. Jahrhunderts und in der Hälfte des 19. Jahrhunderts (Analyse des Untertanenverzeichnisses für die Grundherrschaft Dobrovice) Der Einfluss der Kriegen für die Österreichische Erbschaft auf die Bevölkerung der Städten Frýdek und Místek Die Wanderungsbewegung der budweiseren Bevölkerung im Licht der Scheidebriefe ( ) BEVÖLKERUNGSENTWICKLUNG IM STATISTISCHEN ZEITRAUM Zdeňka Stoklásková: Jedem Individuum seinen Platz. Der Prozeß der Sozialdisziplinierung in Österreich Martin Jemelka: Die Bevölkerungsentwicklung der Hüttenkolonie Albertov in Witkowitz ( ) Ondřej Ševeček: Das Wohnungswesen und die Wohnungsfrage in Zlin vor dem ersten Weltkrieg Kamil Rodan: Die Gruppe der jüdischen Bevölkerung in Mährisch Ostrau im Jahr 1921 im Licht der ausgesuchten demographischen Faktoren Jaroslav Vaculík: Zu den ausländischen Kontakten des Sokols bis das Jahr Helena Nosková: Die nationalen Minderheiten und Wanderungsbewegung nach dem Jahr 1945 auf dem Beispiel der Tschechen, Polen und Slowaken ENTWICKLUNG DES SCHULWESENS UND DER BILDUNGSSTÄTTEN Jana Machačová Wer einzig kennt, was ist rings um ihn, der bleibt Jiří Matějček: immer das unwissende Kind Miroslav Kmeť: Der Einfluss des Schulwesens auf die Veränderungen der Sprach- und Nationalitätenverhältnisse in den ausgesuchten Regionen (Banská Bystrica und Békešská Čaba) in der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts

8 Pavel Kladiwa: František Čapka: Nina Pavelčíková: Die Problematik des gewerblichen und kaufmännischen Schulwesens in Olmützer Handelsund Gewerbekammer am Anfang des 20. Jahrhunderts Zur Geschichte Brünner des allgemeinen Grund- und Bürgerschulwesens in der ersten Jahren der ČSR Die Versuche mit der Ausbildung der Roma in Ostrau im Verlauf der 50. Jahre des 20. Jahrhunderts BIOGRAFIEN DER UNABGEGRASTEN PERSÖNLICHKEITEN Jaroslav Bakala: Mieszko der erste Herzog von Teschen Radek Fukala: Herzog Johann von Münsterberg-Oels Zbyněk Žouželka: Die Nobilitation des schönbergeren Händlers und Unternehmers im Leinwandhandel Franz Xaver Tersch im Jahr Karel Müller: Vincenz Robert Widimsky der olbersdorfere Chronist und Gründer der Gemeindewappenkunde nicht nur in den böhmischen Ländern Tomáš Krejčík: Die Bemerkungen zu den Umwandlungen der Eliten in Nordmähren und im österreichischen Schlesien in 18. und 19. Jahrhundert Dušan Uhlíř: Eine Freudenthalerin als Star der Wiener Theaterbühnen des Biedermeier Blažena Przybylová: Die ostrauere Wirkung des Lehrers Jan Pobial Milan Myška: Die geschichtslandeskundliche Forschung der schmalen Ostrau und Umgebung in der Zeit der Wirkung des Karel Jaromír Bukovanský Petr Popelka: Dr. Max Menger im Wirbel der Eisenbahnverhandlungen im Reichsrat Miloš Kouřil: Die charitative Tätigkeit Msgre Rudolf Nejezchleba Aleš Zářický: Julius Rütgers, Fritz von Friedländer-Fuld und Caesare Wollheim oder drei kurze Lebensgeschichten der reichsdeutschen Unternehmer wirkenden im Ostrau-Karwiner Revier AKTUELLE PROBLEME DER SPEZIELLEN DIDAKTIK DER GESCHICHTE Blažena Gracová: Die erste Republik in den Lehrbücher unserer Nachbarn Tomáš Jílek Die Zeitgeschichte im Schuldienst der Geschichte Alfred Hyna: an den Grund- und Mittelschulen mit der Ausrichtung auf Westböhmen Denisa Labischová: Die aktuellen Trends im Geschichtsunterricht Lernen über Europa, von Europa und für Europa

9 Úvodní slovo Dne 25. srpna 2005 oslaví v plné svěžesti a pracovním nasazení své sedmdesáté narozeniny náš kolega, historik a historický demograf Prof. PhDr. Lumír Dokoupil, CSc., jeden ze zakládajících členů katedry dějepisu na tehdejším Pedagogickém institutu v Ostravě. Jubilant je celoživotně svým rodištěm, působištěm i odborným zájmem spjat s Ostravou a širším Ostravskem. Narodil se v Hrabové, tehdy obci ležící na samém okraji jádra ostravské průmyslové aglomerace, odbornější vědomosti získával počátkem padesátých let na Pedagogickém gymnáziu v Ostravě, vysokoškolská studia absolvoval na Vysoké škole pedagogické v Olomouci. Tam ho upoutal, ovlivnil a získal pro vědeckou práci v oblasti historiografie profesor Ladislav Hosák. Orientace na precizně zpracovávaná regionální studia se mu pak stala osudem, i když našla své hlavní vyústění v rovině nově se u nás konstituující historické demografie. Po absolutoriu působil několik let jako středoškolský profesor v Hlučíně, byla mu však zakrátko nabídnuta účast na vytváření katedry dějepisu Pedagogického institutu v Ostravě. Osobností, která ho získala a vědecky nasměrovala na historickou demografii se speciálním zaměřením k problematice industrializace a průmyslových regionů, byl profesor (tehdy docent) Milan Myška, který v této době stál v čele koncipování, možno říci smělého, interdisciplinárního a interinstitucionálního projektu zaměřeného na vznik a vývoj průmyslových oblastí na území Československa v širším mezinárodním srovnání. Milan Myška garantoval spolupráci za Pedagogický institut, koordinátorem byl Slezský ústav ČSAV v Opavě. Od roku 1962, kdy nastoupil jako odborný asistent na Pedagogický institut v Ostravě, se datuje cílený a systematický zájem o demografické otázky ve spojitosti se studiem Ostravska jako jednoho z center industrializace. Tento nový směr jeho odborné práce našel svůj první konkrétní výstup ve studii, která vyšla v roce 1966 ve Sborníku prací Pedagogické fakulty v Ostravě a nesla název Změny v demografickém vývoji Moravské Ostravy za průmyslové revoluce. Výsledky svého úsilí na tomto poli publikoval ve dvou monografiích (Demografický vývoj ostravské aglomerace za průmyslové revoluce, Ostrava 1967 a Obyvatelstvo ostravské průmyslové oblasti do sčítání 1869, Ostrava 1986). Od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se jeho interes v oblasti historické demografie odkláněl od 19. století na Ostravsku k protostatistickým fázím populačního vývoje na Moravě, zejména severovýchodní, a v tomto kontextu také k teoreticko-metodologickým problémům dané disciplíny. Završením tohoto směru bádání se stalo zveřejnění práce, kterou je možno považovat za ukončení jedné významné etapy demografického výzkumu u nás vůbec, protože je kolektivním dílem, na němž se vedle jubilanta podílela řada historiků, historických demografů a archivářů (Přirozená měna obyvatelstva českých zemí v 17. a 18. století, Praha 1999). Historická demografie však nikdy zcela nevyčerpávala okruh jeho odborného zájmu, vedle vědce vždy byl a zůstal vynikajícím pedagogem, který měl a udržel si trvalý zájem o metodiku vyučování dějepisu, vytvářel vyhledávaná skripta pro studenty z disciplín, které vedl (Kapitoly z dějin výroby, Česká a slovenská historiografie (materiály), Česká a slovenská historiografie do vystoupení školy Gollovy). 9

10 Od devadesátých let v souvislosti se vznikem Ostravské univerzity (= OU) a katedry historie na Filozofické fakultě tamtéž se pole působnosti jubilanta dále rozšiřovalo a diferencovalo. Především se zapojil do nových projektů organizovaných mateřskou katedrou. Vedle Biografického slovníku Slezska a severní Moravy, kde se stal výkonným redaktorem a autorem řady biogramů, se účastní zpracovávání Encyklopedie Slezska opět v roli výkonného redaktora a autora hesel, pozornost věnuje některým otázkám regionální historiografie (slezská tématika). Nová instituce využila také jeho schopností organizačních a managerských stal se proděkanem na FF OU, prorektorem OU, zastupoval danou vysokou školu na Radě VŠ, určitou dobu jako člen předsednictva. Dlouhou dobu aktivně pracoval jako člen výboru Severomoravské pobočky Československé demografické společnosti, je iniciativním členem Komise pro historickou demografii. Po řadu let je členem nevládních mezinárodních demografických organizací (např. EAPS). Stále je vyhledáván studenty jako kvalitní, nicméně náročný, vedoucí bakalářských, diplomových a také doktorských prací. Našemu jubilantovi přejeme hodně zdraví, elánu do realizace dosud rozpracovaných projektů, chuť k vedení a výchově dalších historiků a historických demografů a pohodu v rodinném životě. Ludmila Nesládková 10

11 Proděkan Filozofické fakulty, promoce červen 1992 Setkání se spolužáky po 40 letech v Olomouci, 1998 Promoce červenec

12 S rodinou Katedra historie FF OU Vzpomínka na prof. Dohnala na Hukvaldech, červen 2004 S vnučkami 12

13 1. HISTORICKODEMOGRAFICKÁ PROBLEMATIKA PROTOSTATISTICKÉHO OBDOBÍ

14 14

15 UNIVERSITAS OSTRAVIENSIS HISTORICA ACTA FACULTATIS PHILOSOPHICAE/219 12/2005 POPULAČNÍ A SOCIÁLNÍ VÝVOJ PROVENSÁLSKÉ VSI V RANÉM NOVOVĚKU (ROGNONAS ) EDUARD MAUR Studie o vývoji jihofrancouzské vsi Rognonas, již jsem vypracoval jako začínající historik díky laskavému pozvání Georgese Dubyho za své tříměsíční stáže na univerzitě Marseille-Aix-en-Provence v roce 1964 a poté publikoval v tamní univerzitní ročence, 1 zdánlivě nemá českému historikovi mnoho co říci. Přesto jsem se rozhodl na konci své profesní kariéry se vrátit k jejím závěrům a publikovat je v tomto sborníku, neboť právě srovnání českého a francouzského vývoje může přinést zajímavé poznatky, jimiž lze obohatit náš pohled i na české dějiny, uvědomit si jejich svébytné rysy, které často považujeme za samozřejmé, aniž bychom se nad nimi zamysleli. 2 Českého historika pracujícího v jihofrancouzských archivech překvapí již pramenná základna, mimořádně bohatá a obtížně srovnatelná s prameny k českým dějinám. Odráží se v ní především mnohem větší svoboda francouzského venkovana. Hlavní masu pramenů k dějinám Rognonasu v raném novověku je možno najít v obecním archivu, který je dnes uložen v departementálním archivu Bouches-du-Rhône v Marseille. Součástí tohoto archivu jsou především katastry, začínající v našem případě roku 1582, dále protokoly obecní rady od roku 1556, farní matriky začínající rokem 1680 a rozsáhlý aktový materiál. Je tedy možno říci, že vesnický obecní archiv se podobná spíše archivu některého z našich menších měst než obecnímu archivu české vesnice. Zaujme na něm především to, že obec vedla v široké míře agendu příslušející u nás pozemkové vrchnosti. Ani evidence převodů nemovitostí nebyla věcí vrchnostenské kanceláře, ale byla registrována u notářů v blízkém Avignonu. Dlouhé řady notářských register tvořící jakousi analogii našich pozemkových knih evidující tyto převody půdy v jihofrancouzských vesnicích jsou mnohdy ještě v soukromém majetku, neboť registra se dědila i s notářským povoláním z generace na generaci. Z velké části však byla jejich majiteli prodána nebo darována departementálním archivům. Prochází-li tyto písemnosti český historik, zvyklý na rozsáhlé vrchnostenské pravomoci našich majitelů velkostatků, má pocit, že se ocitl jakoby v jiném světě, světě dávajícím daleko větší prostor rolníkovu samostatnému rozhodování. Zcela odlišný než u nás je i typ osídlení, s kterým se historik v Rognonasu a jeho okolí setká. Celý svět zná tento kraj především z van Goghových obrazů. Nejsou pro něj typické velké vsi, ale rozptýlené dvorce (mas) a domky, ležící 1 MAUR, Eduard: Rognonas de 1582 a Contribution à l histoire agraire de la Basse-Provence. Cahiers du Centre d études des Sociétés méditerranéennes, 2, 1968, s Kvůli úspoře místa ze starší studie nepřejímám ani tabulky, ani poznámkový aparát. Ročenka, v níž původní studie vyšla, je přístupná v knihovně Historického kabinetu FF UK Praha. 15

16 uprostřed zahrad a polí, rozdělených cypřišovými živými ploty a zavlažovacími kanály. Vznik rozptýleného osídlení Dolní Provence těsně souvisel s rozvojem vinařství, a zejména zelinářských kultur, vyžadujících stálou přítomnost a péči člověka. Převládající formou obživy obyvatelstva v této oblasti se zelinářství stalo teprve v 19. století, a to v důsledku postupující urbanizace, budování komunikací (železnice Paříž - Marseille) i změn v životní úrovni a ve skladbě stravy. V souvislosti s touto změnou se prosadilo v řadě vsí i rozptýlené osídlení, někde a to byl případ našeho Rognonasu však mělo starší, středověké kořeny. U nás bychom se mohli s jeho jistou analogií setkat v horských oblastech osídlených v raném novověku, zejména v Krkonoších, na Šumavě a v Beskydech, kde ovšem rozptýlené osídlení mělo zcela jinou ekonomickou základu. Spíše bychom proto mohli jeho obdobu hledat v předměstských dvorcích měšťanů velkých měst, zejména Prahy. V oněch Ladronkách, Šmukýřkách a Mrázovkách, které byly rozhozeny po volné krajině za pražskými městskými hradbami od samých počátků města, byť se tehdy jmenovaly jinak. Rognonas totiž nebyl ničím jiným než právě takovým předměstským územím Avignonu. Jeho zvláštností však bylo, že ležel na území jiného státu, totiž Provence a později Francie, neboť byl od Avignonu oddělen tokem prudké alpské řeky Durance, ústící nedaleko odtud do Rhôny. V ještě větší míře toto tvrzení platilo o jiné vsi či spíše osadě, jménem Ile-de-Barban, která byla k Rognonasu připojena koncem 18. století. Její území původně leželo na levém, tj. avignonském břehu Durance a tvořilo přímou součást avignonského předměstí. Změnou toku řeky však bylo v 15. století odděleno od papežského státu a připojeno k břehu pravému, tudíž k Provence, jejíž král René prohlásil roku 1472 několik zde ležících usedlostí za samostatnou obec. Základem studia dějin majetkové držby v Rognonasu pro mne byly katastry z let 1582, 1643 (s rektifikací z roku 1645), 1737 a ze šedesátých let 18. století. Na rozdíl od našich nejstarších katastrů byly od samého počátku založeny nikoliv na evidenci usedlostí, ale na evidenci parcel v rámci území katastrální obce, podobně jako náš josefský a stabilní katastr. Stejně jako v těchto dvou mladších českých katastrech ani v nich nenajdeme doplňující údaje o počtech dobytka, vedlejších výdělkových zdrojích apod., které známe z berní ruly a v ještě větší míře z Teresiana. S výjimkou katastru z roku 1582, kde některé rubriky chybějí, provensálské katastry vždy uvádějí majitele parcely, její velikost, právní charakter (půda svobodná - franche nebo poplatná - servile), bonitu a berní ocenění v katastrálních livrech. Katastry z roku 1582, 1643 a 1737 též průběžně evidují změny majitelů jednotlivých parcel. Pro ves Ile-de Barban se zachoval jediný katastr z roku 1582, avšak lze jej doplnit řadou jiných pramenů vzniklých za berními účely. Jednotlivé katastry pro Rognonas uvádějí v rámci katastrálních hranic všechnu půdu bez ohledu na stavovské zařazení majitele, včetně té, která patřila pánu vsi, jímž byl baron de Châteaurenard. Chybí jen půda fary, která byla nezdaněna. Moderní způsob evidence půdy podle parcel má ovšem za následek, že majetek jednotlivých majitelů je nutno pracně rekonstruovat a že nelze vždy bezpečně rozeznat půdu rolníků žijících ve vsi a půdu, kterou si tu přikoupili rolníci ze sousedství, aniž by si ale na území Rognonasu vystavěli obydlí. To do jisté míry znehodnocuje statistiky ukazující majetkovou diferenciaci zdejšího obyvatelstva, nečiní je však zbytečnými. Pozemky vsí Rognonas i Ile-de Barban se nacházely na úrodných alu- 16

17 viálních náplavech, ovšem jejich výnosy nebyly v minulosti zdaleka tak vysoké jako dnes. Obyvatelé obou vsí museli neustále bojovat s řekou Durance, jednou z nejdravějších ve Francii, která každoročně zaplavovala část pozemků, zanášela je štěrkem a pískem, měnila svůj tok, podemílala břehy, bořila domy a loupila obdělávanou půdu. Kromě toho až do vybudování pobřežních hrází v 19. století byla půda v okolí řeky zanášena na jaře i pískem, který sem z koryta řeky přinášel ledový severní vítr mistral, vanoucí z hor. Přestože snahy o spoutání řeky byly velmi starého data, praktickou realizaci našly až v 19. století, přesněji v jeho druhé polovině, kdy byla řeka regulována. Úspěšnější byli rognonaští rolníci v boji s bažinami, rozkládajícími se na severním a jižním okraji katastru vsi, i když i zde uspěli jen částečně. Zatímco jižní močály byly již v době sepsání prvního katastru odvodněny do Rhôny, severní, sloužící jako pastviny, zůstávaly přes vybudování dvou kanálů z roku 1628 a 1705 až do regulace řeky Durance trvale zamokřeny. Úrodný pruh ve středu katastrálního území sice byl svou vyvýšenou polohou chráněn před zátopami, trpěl však zase suchem, neboť až do 19. století zde neexistovala žádná účinná zavlažovací zařízení. Podle stížností, podávaných rognonaskými obyvateli v 18. století, jistě poněkud přehánějících, byla proto půda ve vsi obecně špatná, zčásti zamokřená, zčásti příliš suchá. Jako hlavní plodina bylo v Rognonasu po celé období raného novověku pěstováno obilí. V tom se Rognonas nelišil od českých vsí. Vzhledem k oblibě bílého chleba se pěstovala hlavně pšenice, výnosy podle berních přiznání obvykle dávaly trojnásobek výsevku, často i méně, ve výjimečných případech čtyři zrna. Ani výší úrody se zřejmě obec příliš nelišila od poměrů panujících v Čechách. Počet i rozloha vinic a zahrad byly podle katastrů ze 16. a 17. století zcela zanedbatelné. Do šedesátých let 18. století počet vinic i jejich rozloha poněkud vzrostly, proti jedné vinici z roku 1582 jich tu bylo 39 a jejich rozloha činila asi 19 ha, což bylo asi 3,4% veškeré půdy. Ani to ovšem nebylo mnoho. Koncem 18. století se v Rognonasu připomíná i pěstování moruší, asi hlavně v alejích kolem cest, avšak na rozdíl od jiných obcí v okolí se v Rognonasu zřejmě více nerozvinulo ani ovocnářství, ani pěstování oliv. Zelinářství se tu pak prosadilo až na přelomu 19. a 20. století, po vybudování zavlažovacích zařízení. Poměrně málo bylo v Rognonasu pastvin evidovaných při jednotlivých usedlostech a postupem doby jich neustále ubývalo, ze šesti uváděných v roce 1582 zbyla o dvě století později jen jedna. Větší význam pro chov dobytka měly obecní pastviny, avšak i ty byly roku 1731, v době zvýšeného hladu po půdě, rozděleny mezi jednotlivé členy obce podle velikosti jejich pozemkových přídělů a rozorány na pole. Jednání o jejich dělení přitom probíhala již od roku Počty dobytka, hlavně ovčího, chovaného ve vsi byly dosti vysoké. Například roku 1700 vyháněl jeden z chovatelů 80 kusů hovězího dobytka (ač měl nárok jen na 10), jiný dokonce 125. Zrušení pastvin proto nutně vyvolalo nedostatek pastvy a z něho plynoucí spory se sousedními obcemi, na jejichž pastviny Rognonaští svůj dobytek posílali. Zaměřením zemědělské produkce se tehdejší Rognonas příliš nelišil od českých vsí téže doby, i pro dělení pastvin bychom našli u nás v době tereziánské vhodnou obdobu. Co ovšem bylo zásadně jiné, byly majetkové poměry, které tu v zemědělství panovaly. První zvláštností Rognonasu byl vysoký podíl svobodné půdy v jejím 17

18 katastru. Podle revizitace katastru z roku 1645 tvořily poplatné pozemky, tj. pozemky zatížené feudální rentou, pouhých 43,2% všech pozemků v obci. Při berním ocenění byla jejich hodnota snižována asi o jednu třetinu až polovinu proti pozemkům svobodným. Časem jejich počet poněkud vzrostl objevováním dalších, dosud považovaných za svobodné, a tudíž zdaněné výše. Z poplatných pozemků platili jejich držitelé úrok, a to buď peněžitý, nebo naturální. Ten však byl, přinejmenším v 18. století, rovněž převeden na peníze, ovšem tím způsobem, že jeho výše se měnila v souladu s vývojem cen obilí, zatímco původní peněžní úrok byl konstantní. Rognonaští držitelé poplatných pozemků přitom neplatili úrok jen jednomu subjektu, vrchnosti, jak bylo zvykem u nás, ale hned třem. Z největší části pozemků jej pobíral pán vsi, baron de Châteaurenard, z menší části kapitula u kostela svatého Agricoly v Avignonu a malý zbytek klášter svaté Kateřiny tamtéž. Jednotlivé polní trati se podílem svobodné a poplatné půdy dosti lišily, ve většině tratí existovala až na výjimky buď jen svobodná, nebo poplatná, jen několik tratí mělo co do právního charakteru půdy smíšený charakter. Svobodné ležely na západ od jádra vsi, zčásti i na jihu, poplatné na východě, při hranicích katastru vsi Châteaurenard, kde se nalézalo sídlo pána vsi, smíšené se rozkládaly na jihu (na severu byly pastviny). Z toho ovšem plynulo, že ocenění stejně velkých usedlostí, ležících v různých tratích, se podstatně lišilo. Roku 1582 se o půdu v Rognonasu dělilo celkem 55 držitelů. Francouzská historiografie o nich mluví jako o majitelích či vlastnících, bez ohledu na to, že jejich pozemky mohly být zatíženy cenzem. Relativně volné poddanské svazky totiž ve Francii daly vzniknout teorii, podle níž ve feudálním dominiu divisu byl rolník vlastníkem půdy. 3 Budeme se tudíž tohoto úzu držet i my. Typickou formou zemědělského podniku byly v Rognonasu na počátku námi zkoumaného údobí velké usedlosti rozptýlené po katastru vsi a bohatě vybavené půdou. V severní Francii se takovým usedlostem říkalo ferme, v jižní Francii mas, v Rognonasu se vedle tohoto druhého označení používalo i názvů bastide a grange. Vzniká tím názvoslovný zmatek, protože termínu bastide se jinak ve Francii používalo pro označení kolonizačních městeček pravidelného půdorysu, avšak právě název bastide byl v Rogononasu nejběžnější, a proto ho budeme v poněkud počeštěné podobě užívat i my. Padesát pět majitelů půdy v Rognonasu, zapsaných v katastru z roku 1582, drželo dohromady 478,5 ha půdy, z toho 10 majitelům s majetkem větším než 10 ha patřily tři čtvrtiny půdy v obci. Až na jednoho šlo vesměs o majitele místních bastid, jen v jednom případě byla půda obhospodařována velkou bastidou ležící v sousední vsi. Ve skupině 45 přídělů pod 10 ha většinou naopak nešlo o menší hospodářství, ale o pozemky, které v Rognonasu vlastnili rolníci ze sousedních vsí. Jen 7 z vlastníků patřících do této skupiny vlastnilo v Rognonasu též budovy. Ve skupině hospodářství nad 10 ha najdeme usedlosti od 10 až do 79, 5 ha, přičemž třem největší z nich, vesměs přesahujícím 50 ha, patřilo 42% půdy v obci. Jednu z nich, nikoliv však největší, vlastnil pán vsi, baron de Châteaurenard. Můžeme tedy uzavřít, že ve vsi bylo roku 1582 asi 16 obydlených usedlostí, které byly všechny rozptýleny po jejím území, a dále řada pozemků patřících rolníkům ze sousedních vsí. Byl to zřejmě stav sahající hlubo- 3 Blíže viz PROCHÁZKA, Vladimír: Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. století. Praha 1963, s

19 ko do středověku, protože berní rejstříky v Rognonasu roku uvádějí 14 ohnišť a roku 1319 jen o málo více, totiž 19. Po velké depopulaci za pozdního středověku tento stav dočasně poklesl, takže roku 1471 tu byli zapsáni jen dva larem foventes, avšak o sto let později se zřejmě situace vrátila do původní podoby. Shodné poměry jako v Rognonasu panovaly i v Ile-de-Barban. Roku 1582 tu bylo 8 majitelů bastid o velikosti 6,9-57,4 ha, kterým patřilo 95,6 % pozemků ve vsi, o zbytek půdy se dělilo 9 majitelů z okolí. Osídlení stejného typu existovalo v 16. století i v sousedních vsích, kde v té době najdeme rozptýlené bastidy patřící náboženským řádům, vysoké církevní hierarchii, avignonskému měšťanstvu nebo místní vrchnosti. Také majitelé větších přídělů v Rognonasu vesměs nepatřili k rolnictvu, jsou nejčastěji označováni titulem sir nebo monsieur, též noble, honete, donne, madamme, capitain, u některých z nich pak je uveden jako bydliště Avignon, ale u šlechticů i některé vsi, údaje o místu bydliště však bohužel často chybějí. I tak je zřejmé, že obě vsi byly ve skutečnosti spíše předměstím Avignonu, kde zámožní obyvatelé investovali nahromaděný kapitál do pozemků. Na základě analogie s pozdějším stavem můžeme předpokládat, že své bastidy většinou propachtovávali. Usedlosti patřící církvi zde kupodivu nebyly, avšak poměrně značný kus půdy v Rognonasu patřil k velké bastidě v sousedním Châteaurenardu, jejímiž majiteli byli johanité z Avignonu. Na větší rozsah církevního majetku v minulosti poukazoval i název jiné velké usedlosti, zvané Mas de Temple. Do roku 1643, resp se majetkové a sídelní poměry v Rognonasu příliš nezměnily. Proti roku 1582 ubylo do poloviny 17. století zejména majetků do 10 ha, zmenšil se i počet největších mas, zato byla poněkud posílena střední skupina. Celkový počet vlastníků poklesl z 55 na 39, resp. 36, počet domů však zůstal v podstatě nezměněn. Znamená to, že úbytek připadal hlavně na vrub rognonaského majetku rolníků mající svá hospodářství v sousedních vsích. V zásadě však majetková skladba zůstala stejná. Jako novum byly nyní odlišovány domy (maison) v jádru obce a usedlosti rozptýlené, zvané nyní grange. Těch bylo třináct, zatímco v jádru obce u kostela byly vedle fary jen čtyři domy. Vlastníky usedlostí byli opět z velké části šlechtici z okolí a měšťanstvo z Avignonu, na jehož italský původ upozorňovala řada jmen jako Blanchetti, Belli, Barthelemi nebo Sifredy. Katastr z poloviny století poprvé rozlišuje půdu svobodnou a poplatnou. Analogicky k poměrům u nás by český historik předpokládal, že k velkým bastidám, které byly jakousi analogií našich poplužních dvorů, patřila svobodná půda, zatímco k drobným rolnickým přídělům půda poplatná. Tak tomu ale zdaleka nebylo. Svobodnou půdu drželi především drobní vlastníci do 5 ha (z větší části to byly pozemky patřící k rolnickým hospodářstvím v sousedních vsích), zatímco některé velké bastidy měly půdu převážně poplatnou, jiné převážně svobodnou. Záviselo to na jejich poloze, protože půda patřící k jednotlivým bastidám byla většinou soustředěna v jedné trati, která někdy po této bastidě nesla i své jméno. A jak víme, v některých tratích byla půda svobodná, v jiných poplatná nebo smíšeného typu. Například Mas Belly měl roku ,5 saumée pozemků převážně poplatných, zatímco stejně velký Mas Blanc s 51,5 saumées měl pozemky výlučně svobodné, navíc velmi úrodné, takže první byl daňově oceněn na saumée = cca 70 arů 19

20 fl., zatímco druhý na 159 fl. Celkově vypadaly poměry ve vsi tak, že z 36 majitelů evidovaných roku 1645 mělo 21 vlastníků pouze svobodnou půdu, 6 jen půdu poplatnou a zbývajících 9 půdu obojího typu. Skladba pozemkového majetku zaznamenaná roku 1643, resp. 1645, se udržovala po celou druhou polovinu 17. století. Rejstřík k dani z hlavy z roku 1697 (tzv. kapitace) například uvádí, že v centru vsi je jen fara a tři další malé, téměř zbořené domy a na zbývajícím území vsi dvanáct nájemných usedlostí patřících z největší části obyvatelům Avignonu, kteří je dávají do podílného pachtu (mégerie) různým plátcům, kdežto pevná renta zde neexistuje. Zatímco starší katastry nás informovaly pouze o majitelích jednotlivých usedlostí, kteří z velké části ve vsi vůbec nebydleli, kapitace nám podává první podrobnější obraz obyvatelstva vsi. Nepočítáme-li faru, bylo ve vsi celkem 12 nájemců bastid, 10 samostatně hospodařících rolníků (většinou drobných) a 5 ženatých synů s rodinou, žijících u rodičů. Podobný obraz nám dává i berní deklarace z roku 1702, která navíc umožňuje srovnat sociální postavení obou základních skupin místního obyvatelstva, farmářů hospodařících v pachtu a samostatných rolníků. Tak jako v jiných částech Francie, i v Rognonasu byly nájemné bastidy mnohem větší než rolnické usedlosti. Z celkového počtu 374,1 ha půdy obhospodařované osobami žijícími v Rognonasu (zbytek obhospodařovali rolníci ze sousedství) patřilo k 11 nájemným bastidám 299,1 ha, zatímco 12 samostatným rolníků vlastnilo dohromady jen 75 ha. Velikost nájemné bastidy se pohybovala od 11,4 ha do 54,6 ha, průměr činil 27,3 ha, zatímco u samostatného hospodářství jen 6,2 ha. Pouze dva samostatní rolníci se mohli rozlohou svých hospodářství rovnat farmářům, ostatní měli hospodářství nepřevyšující rozlohou půdy 10 ha. Nájemné bastidy patřily až na dvě výjimky stále avignonským měšťanům: jedna z nich patřila pánu vsi a druhá dalšímu šlechtici z okolí. Pachtýři, odvádějící zpravidla polovinu úrody, byli sedláci z blízkého okolí, nejčastěji ze Châteaurenardu. Ze sousedních vsí a blízkých měst pocházely i jejich manželky, stejně jako manželky samostatných rolníků. Existenci obou typů usedlostí, propachtovaných a samostatně obhospodařovaných, můžeme sledovat i v následujících desetiletích. Počet velkých bastid přitom zůstával v podstatě nezměněn, zatímco počet drobných rolníků neustále rostl. Roku 1742 bylo ve vsi 43 rolníků a nájemců, roku 1764 již plných 61 a roku 1767 dokonce 66. Přitom do první třídy bylo stále řazeno 14 hlav rodin, označených většinou jako nájemci, velikost této skupiny se tedy za 55 let a vlastně již od středověku v podstatě neměnila. Všechny velké bastidy přitom byly až do šedesátých let stále propachtovávány, jen jedna byla spravována šafářem v režii majitele. Neustále rostoucí počet majitelů rolnických usedlostí v Rognonasu vyvolává otázku, z jakých zdrojů si tito lidé obstarávali půdu. Možnost, že by ji získali obděláním dosud ladem ležící půdy, můžeme vyloučit. Jedinou půdní rezervu tvořily v Rognonasu obecní pastviny a ty byly roku 1731 rozděleny mezi dosavadní majitele zdejších usedlostí. Zdrojem půdy pro nové hospodáře mohly být jen pozemky starých mas. Katastry to potvrzují. Ukazují postupné drobení velkých mas, probíhající dvojím způsobem. Buď byl najednou rozprodán celý mas nebo jeho větší část, obvykle dědici po smrti majitele, nebo byly postupně odprodávány jednotlivé díly rolníkům, kteří si na nich budovali své chaloupky. 20