MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Netradiční materiály ve výtvarné výchově na prvním stupni základní školy

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA VÝTVARNÉ VÝCHOVY Netradiční materiály ve výtvarné výchově na prvním stupni základní školy Diplomová práce Brno 2007 Vedoucí diplomové práce: PaedDr. Hana Stadlerová Autor práce: Radka Filková

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům Radka Filková.. 1

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala PaeDr. Haně Stadlerové za odborné vedení práce, cenné rady a podnětné připomínky, kterými přispěla k vylepšení obsahu a zdokonalení mé diplomové práce. 2

4 Obsah: 1. Úvod Cíle základního vzdělávání podle Rámcového vzdělávacího programu Oblast Umění a kultura Průřezová témata Průřezové téma a výtvarná výchova Výtvarné vyjadřovací prostředky Vyjadřovací prostředky lineární Kresba Klasické lineární postupy versus méně tradiční či netradiční a jejich uplatnění ve výtvarné výchově na 1. stupni ZŠ Vyjadřovací prostředky plošné Malba Klasické plošné postupy versus méně tradiční či netradiční a jejich uplatnění ve výtvarné výchově na 1. stupni ZŠ Plastická a prostorová tvorba Soudobé výtvarné postupy Vyučovací metody a formy Projektová metoda Skupinové a kooperativní vyučování Metoda reflektivního dialogu Metody a formy specifické pro výtvarnou výchovu Výtvarné řady Výtvarná hra jako vyučovací metoda Výtvarné zkoumání Výtvarná etuda Volná tvorba Užitá tvorba Výtvarné akce Výtvarné náměty a projekty Volání jara Mapa Netradiční mozaika

5 6.4. Projekt Výtvarný projekt Fantastická planeta Neznámá krajina Tajuplné rostliny Obal knihy Mimozemský svět Výtvarný projekt Mimozemšťan Mimozemské oblečení Mimozemské módní doplňky aneb ozdoby a šperky Všudelet Závěr Přílohy Použitá literatura Seznam použitých obrázků Resumé Summary

6 1.Úvod K jednomu z mnoha závažných problémů lidstva patří bezesporu otázka odpadů respektive jejich recyklace a další následné využití. Jelikož je to problém bezpochyby dlouhodobý, je nutné tuto otázku nastínit i těm, kteří jednou budou zastávat naše místa a to jsou děti. Je velmi důležité upozornit na tento problém již v útlém věku, ale začít je třeba pomalu, velmi nenásilně a vést k odpovědnému přístupu, který se projeví v každodenním životě. Pro tento záměr jsem si vybrala jako prostředek výtvarnou výchovu a její propojení s výchovou environmentální. Jednou z mnoha činností, která je dětem totiž přirozená, a kterou rády vykonávají je vedle pohybu také výtvarný projev. Výtvarný projev rozvíjí fantazii a tvořivost, tak proč toho nevyužít! Proč dětem neukázat, že již nepotřebný zubní kartáček, hřeben, houba, vidlička nebo čajový sáček se dá s úspěchem využít i ve výtvarné výchově a že takových věcí je celá řada, jen trochu pustit uzdu své fantazii. Od toho už je jen krůček k tomu, že dítě začne v budoucnu ekologicky smýšlet, jak a co lze ještě využít a tím přírodě trochu pomoci. Diplomový úkol vychází ze současného celostátního projektu MŠMT ČR Rámcově vzdělávacího programu RVP pro základní vzdělávání a následného školního vzdělávacího programu ŠVP, který si tvoří škola sama. Jednou z nejdůležitějších skutečností je snaha o multidisciplinární a interdisciplinární přístup, na který je v RVP kladen značný důraz. Jedná se zejména o odstranění bariér mezi jednotlivými předměty a upozornění na jejich propojenost. To znamená učit děti přemýšlet a chápat v souvislostech a širším pojetí. Z hlediska mé práce se jedná (jak jsem již výše uvedla) o propojení výtvarné výchovy s výchovou environmentální, kde se bude u dítěte rozvíjet nejen motorická a esteticko-výchovná složka, ale také složka mravní a rovněž určitá zodpovědnost za prostředí, ve kterém žije on, ale i jeho děti a další potomci tedy rovina hodnotová. 5

7 Předkládaná práce má několik stěžejních oblastí zájmu, z nichž byly navrženy tyto cíle: multidisciplinární a interdisciplinární přístup, zejména propojení výtvarné výchovy s výchovou environmentální rozvoj fantazie a tvořivosti při práci s dětmi poukázat na mnohé odpadní i netradiční materiály a upozornit na další možnosti jejich využití nabídnout náměty pro zpestření a ozvláštnění hodin výtvarné výchovy Postup realizace diplomového úkolu byl rozvržen následovně: 1. Seznámení s RVP a jeho cíli se zaměřením na výtvarnou výchovu 2. Prolínání výtvarné výchovy s průřezovým tématem environmentální výchovou 3. Výtvarné vyjadřovací prostředky tradiční versus méně tradiční či netradiční 4. Vyučovací metody a formy 5. Výtvarné náměty a projekty 6

8 2. Cíle základního vzdělávání podle Rámcového vzdělávacího programu RVP je nový systém kurikulárních dokumentů, kterou budou (od příštího školního roku tj. 2007/2008) vymezovat závazné rámce vzdělávání pro jednotlivé etapy předškolní, základní a střední. Tento dokument je přístupný pro pedagogickou i nepedagogickou veřejnost. Nová strategie zdůrazňuje klíčové kompetence, formuluje očekávanou úroveň vzdělání v jednotlivých etapách a stanovuje podmínky průběhu a ukončování vzdělávání. Jednotlivé školy si vytváří tzv. školní vzdělávací programy, podle kterých se uskutečňuje vzdělávání. Nápomocí jim může být tzv. manuál, který rozpracovává jednotlivé části ŠVP s konkrétními příklady. Mimo jiné také RVP určuje odpovídající podmínky pro vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Základní vzdělávání 1. stupně navazuje na Rámcový vzdělávací program předškolního vzdělávání (RVP PV) a usnadňuje svým pojetím přechod žáků z předškolního vzdělávání (popřípadě rodinné péče) do vzdělávání povinného, pravidelného a systematického. V průběhu základního vzdělávání získávají žáci potřebné dovednosti, vědomosti a postoje jinými slovy utvářejí se a postupně se rozvíjí klíčové kompetence a je jim poskytnut spolehlivý základ všeobecného vzdělávání orientovaného zejména na běžné životní situace a praktická jednání či řešení. V základním vzdělávání se proto usiluje o naplňování těchto cílů: umožnit žákům osvojit si strategie učení a motivovat je pro celoživotní učení podněcovat žáky k tvořivému myšlení, logickému uvažování a k řešení problémů 7

9 vést žáky k všestranné, účinné a otevřené komunikaci rozvíjí u žáků schopnost spolupracovat a respektovat práci a úspěchy vlastní i druhých připravovat žáky k tomu, aby se projevovali jako svébytné, svobodné a zodpovědné osobnosti, uplatňovali svá práva a naplňovali své povinnosti vytvářet u žáků potřebu projevovat pozitivní city v chování, jednání a v prožívání životních situací; rozvíjet vnímavost a citlivé vztahy k lidem, prostředí i k přírodě učit žáky aktivně rozvíjet a chránit fyzické, duševní a sociální zdraví a být za ně odpovědný vést žáky k toleranci a ohleduplnosti k jiným lidem, jejich kulturám a duchovním hodnotám, učit je žít společně s ostatními lidmi pomáhat žákům poznávat a rozvíjet vlastní schopnosti v souladu s reálnými možnosti a uplatňovat je spolu s osvojenými vědomostmi a dovednostmi při rozhodování o vlastní životní a profesní orientaci 1 výchově. Výše uvedené cíle se vztahují ke všem oblastem vzdělávání, nejen k výtvarné Výtvarná výchova je v RVP definovaná spolu s hudební výchovou jako plnohodnotná součást zdělávání. Tyto obory spolu úzce souvisí, proto se o nich zmiňuji i přesto, že je tato práce zaměřena pouze na jednu z nich výtvarnou výchovu. Doposud patřila k estetickovýchovným předmětům, které sloužily zejména k odpočinku, oddychu. Vážnost vzdělávání těchto uměleckých oborů vyjadřuje i samotný název 1 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání : s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením [online]. Praha : VÚP, [cit ]. Dostupný z WWW: < ISBN

10 vzdělávací oblasti Umění a kultura, která v RVP uplatňuje výtvarnou výchovu společně s hudební výchovou jako samostatný obor Oblast Umění a kultura Odráží nezastupitelnou a tvoří neoddělitelnou součást lidské existence i každodenního života. Zprostředkovává žákům na rozdíl od jiných oblastí RVP ZV nejen racionální, ale i umělecké poznání světa. Vytváří prostor pro osobní zkušenosti žáků, hledání různorodých prostředků pro vlastní vyjádření, poznání umělecké tvorby a zapojení do uměleckého procesu buď v roli tvůrce nebo vnímatele. Dorozumívání v umění vysvětluje jako proces, jímž nelze sdělit svůj vnitřní i vnější svět jinými než uměleckými prostředky. Vzdělávání v této oblasti rozvíjí specifické cítění, tvořivost, vnímavost k uměleckému dílu. V tvořivých činnostech rozvíjí neverbální vyjadřování prostřednictvím prvků například linie, bodu, tvaru, barvy. Na rozdíl od dosavadního členění obsahu učiva do tématických a metodických okruhů nebo dle užívaných prostředků, postupů a technologií, člení RVP učivo podle tvůrčích činností na tři základní okruhy, které pomáhají u žáků rozvíjet smyslovou citlivost, uplatňovat subjektivitu a zapojovat se do komunikačního procesu. Dosavadní spontánně-tvořivé členění kladlo důraz na motivaci a vlastní tvorbu. Úkolem bylo rozvíjet tvořivost, podněcovat fantazii a svobodný pohled na svět. V tomto činnostně-tvořivém pojetí výuky se RVP shoduje. Toto pojetí samo o sobě však nestačilo, proto je RVP doplnil o poznávací složku, tedy věnuje pozornost odborným poznatkům o vizuální kultuře a vnímání, kulturním nebo sociálním a biologickým souvislostem. Na prvním stupni základního vzdělávání se žáci seznamují prostřednictvím činností s výrazovými prostředky výtvarného umění. S nimi se učí tvořivě pracovat, užívat je jako prostředků pro sebevyjádření. Poznávají zákonitosti tvorby, seznamují se 9

11 s vybranými uměleckými díly, učí se je vzhledem ke svým zkušenostem chápat a výpovědi sdělované uměleckým dílem rozpoznávat a interpretovat. 1 V RVP se objevuje nový pojem vizuálně obrazné vyjádření za jehož synonymum můžeme pokládat výtvarné vyjádření, výtvarný projev, významově se však zásadně neliší. Výtvarná výchova s těmito vizuálně obraznými znakovými systémy pracuje a snaží se s nimi najít tvořivý přístup a ztvárnění. V etapě základního vzdělávání je výtvarná výchova postavena na tvůrčích činnostech tvorbě, vnímání a interpretaci. Tyto činnosti umožňují rozvíjet a uplatnit vlastní vnímání, cítění, myšlení, prožívání, představivost, fantazii, intuici a invenci. 2 Obsahem Rozvíjení smyslové citlivosti jsou činnosti, které umožňují žákovi rozvíjet schopnost rozeznávat podíl jednotlivých smyslů na vnímání reality a uvědomovat si vliv této zkušenosti na výběr a uplatnění vhodných prostředků pro její vyjádření. Obsahem Uplatňování subjektivity jsou činnosti, které vedou žáka k uvědomování si uplatňování vlastních zkušeností při tvorbě, vnímání a interpretaci vizuálně obrazných vyjádření. Obsahem Ověřování komunikačních účinků jsou činnosti, které umožňují žákovi utváření obsahu vizuálně obrazných vyjádření v procesu komunikace a hledání nových i neobvyklých možností pro uplatnění výsledků vlastní tvorby, děl výtvarného umění i děl dalších obrazových médií. Cílové zaměření vzdělávací oblasti Umění a kultura 1, 2 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání : s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením [online]. Praha : VÚP, [cit ]. Dostupný z WWW: < ISBN

12 Vzdělávání v dané vzdělávací oblasti směřuje k utváření a rozvoji klíčových kompetencí tím, že vede žáka k: pochopení umění jako specifického způsobu poznání a k užívání jazyka umění jako svébytného prostředku komunikace chápání umění a kultury v jejich vzájemné provázanosti jako neoddělitelné součástí lidské existence; k učení se prostřednictvím vlastní tvorby opírají se o subjektivně jedinečné vnímání, cítění, prožívání a představy; k rozvíjení tvůrčího potenciálu, kultivování projevů a potřeb a k utváření hierarchie hodnot spoluvytváření vstřícné a podnětné atmosféry pro tvorbu, pochopení a poznání uměleckých hodnot v širších sociálních a kulturních souvislostech, k tolerantnímu přístupu k různorodým kulturním hodnotám současnosti a minulosti i kulturním projevům a potřebám různorodých skupin, národů a národností uvědomování si sebe samého jako svobodného jedince; k tvořivému přístupu ke světu, k možnosti aktivního překonávání životních stereotypů a k obohacování emocionálního života zaujímání osobní účasti v procesu tvorby a k chápání procesu tvorby jako způsobu nalézání a vyjadřování osobních prožitků i postojů k jevům a vztahům v mnohotvárném světě 1 1 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání : s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením [online]. Praha : VÚP, [cit ]. Dostupný z WWW: < ISBN

13 2.2. Průřezová témata Novým progresivním prvkem, který přináší RVP VZ do našeho vzdělávání jsou průřezová (kroskurikulární) témata. Dotýkají se aktuálních problémů současného světa, proto jsou významnou a nedílnou součástí základního vzdělávání. Průřezová témata rozvíjí osobnost žáka především v oblasti postojů a hodnot. Proto se také využívají metody, formy a postupy práce, které jsou založené na prožitcích a zkušenostech žáků (kooperativní učení, skupinové řešení problémů, diskuse, hraní rolí, projekty, experimenty, exkurze atd.). Snahou je, aby se průřezová témata stala pojítkem mezi všemi či větším počtem vyučovacích předmětů, mezi výukou i běžným životem. Hlavní je funkce výchovná. Obsah průřezových témat je rozpracován do tzv. tématických okruhů, které obsahují nabídku témat, činností a námětů. Tématické okruhy jsou vhodné pro vytváření obecnějších prostupů žáků mezi sebou, k ostatním lidem, praktickému životu a přírodě. Škola si tématické okruhy vybírá a zpracovává v učebních osnovách dle svého uvážení. Průřezová témata se mohou uplatnit jako součást vyučovacího předmětu nebo samostatný vyučovací předmět, jiná školní akce (semináře, kurzy), projekt. Průřezová témata tvoří povinnou součást základního vzdělávání. 1 Škola musí na obou stupních zařadit všechna průřezová témata z RVP ZV, ale nemusí být zastoupena v každém ročníku. V etapě základního vzdělávání jsou vymezena tato průřezová témata: Osobnostní a sociální výchova Výchova demokratického občana Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech Multikulturní výchova Environmentální výchova Mediální výchova 1 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání : s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením [online]. Praha : VÚP, [cit ]. Dostupný z WWW: < ISBN

14 3. Průřezové téma a výtvarná výchova Environmentální výchova se snaží vést k pochopení vztahů mezi člověkem a životním prostředím. Umožňuje sledovat vyvíjející se vztahy mezi člověkem a prostředím a nabízí i různé varianty možného řešení environmentálních problémů. Snaží se podnítit zájem člověka o životní prostředí, vede k aktivní ochraně a utváření prostředí, pochopení odpovědnosti za jednání každého jednotlivce i společnosti a ovlivňuje životní styl a hodnotovou orientaci. Průřezové téma environmentální výchova se prolíná většinou vzdělávacích oblastí, kde nabízí možnost integrovaného pohledu postupným propojováním, rozšiřováním, upevňováním i systematizací vědomostí a dovedností. Ve vzdělávací oblasti Člověk a jeho svět umožňuje environmentální výchova ucelený pohled na okolní přírodu i prostředí. Využívá přímého kontaktu žáků s okolním prostředím a učí je citlivě vnímat, pozorovat a hodnotit důsledky lidského jednání. Ve vzdělávací oblasti Člověk a příroda přibližuje žákům základní přírodní zákonitosti a postavení člověka v přírodě. Ve vzdělávací oblasti Člověk a společnost objasňuje souvislosti mezi sociálními, ekologickými a technicko-ekonomickými jevy. Ve vzdělávací oblasti Člověk a zdraví nastiňuje problematiku vlivu prostředí na zdraví jedince i celé populace. Ve vzdělávací oblasti Informační a komunikační technologie zajišťuje přísun aktuálních informací (například o stavu prostředí, závažnosti ekologických problémů) využitím výpočetní techniky (internetu). Ve vzdělávací oblasti Umění a kultura má environmentální výchova příležitost pro zamyšlení se nad vztahy člověka a prostředí.ve vzdělávací oblasti Člověk a svět práce se propojení uskutečňuje prostřednictvím konkrétních pracovních aktivit ve prospěch životního prostředí. Přínos průřezového tématu k rozvoji osobnosti žáka V oblasti vědomostí, dovedností a schopností průřezové téma: 13

15 rozvíjí porozumění souvislostem v biosféře, vztahům člověka a prostředí a důsledkům lidských činností na prostředí vede k uvědomování si podmínek života a možností jejich ohrožování přispívá k poznávání a chápání souvislostí mezi vývojem lidské populace a vztahy k prostředí v různých oblastech světa umožňuje pochopení souvislostí mezi lokálními a globálními problémy a vlastní odpovědností ve vztazích k prostředí poskytuje znalosti, dovednosti a pěstuje návyky nezbytné pro každodenní žádoucí jednání občana vůči prostředí ukazuje modelové příklady jednání z hledisek životního prostředí a udržitelného rozvoje žádoucích i nežádoucích napomáhá rozvíjení spolupráce v péči o životní prostředí na místní, regionální, evropské i mezinárodní úrovni seznamuje s principy udržitelnosti rozvoje společnosti učí hodnotit objektivnost a závažnost informací týkajících se ekologických problémů učí komunikovat o problémech životního prostředí, vyjadřovat, racionálně obhajovat a zdůvodňovat své názory a stanoviska V oblasti postojů a hodnot průřezové téma: přispívá k vnímání života jako nejvyšší hodnoty vede k odpovědnosti ve vztahu k biosféře, k ochraně přírody a přírodních zdrojů vede k pochopení významu a nezbytnosti udržitelného rozvoje jako pozitivní perspektivy dalšího vývoje lidské společnosti podněcuje aktivitu, tvořivost, toleranci, vstřícnost a ohleduplnost ve vztahu k prostředí přispívá k utváření zdravého životního stylu a k vnímání estetických hodnot prostředí 14

16 vede k angažovanosti v řešení problémů spojených s ochranou životního prostředí vede k vnímavému a citlivému přístupu k přírodě a přírodnímu a kulturnímu dědictví 1 Propojení výtvarné výchovy s environmentální výchovou Za společného jmenovatele výtvarné výchovy a průřezového tématu environmentální výchovy můžeme považovat prostředí. Environmentalistika jako nauka o životním prostředí využívá poznatků z vědního oboru ekologie. Zabývá se prevencí znečišťování životního prostředí a nápravou vzniklých škod. Prostředí velice přitahuje dětskou výtvarnou pozornost, protože v něm mohou vznikat nejrůznějšími aktivitami nové světy podle jejich představ. Děti vnímají svět i v jeho detailech, nechávají inspirovat svou fantazii třeba skvrnami či vrhanými stíny na stropě, jindy suky v dřevěné podlaze. Rády si vymezují prostor jako svůj vlastní, své významné místo pomocí šňůry, latě, pásu papíru. Vytvářejí pozměněné nebo zcela nové prostředí zavěšením či napnutím motouzu, stavěním hradů a pevností z židlí, stolů, matrací a dek. Takovéto výtvarné instalace bývají pro děti obzvláště inspirující, setkávají-li se vedle sebe dva stejně významné světy původní prostředí vedle prostředí nově vznikajícího. Nabízí se zde srovnání reálného světa a světa dětské fantazie. Ve výtvarné výchově nás často oslovuje přírodní prostředí. Setkávají-li se děti s přírodou, citlivě na ni reagují, jsou okouzleny prožitky, hledají přírodní symboliku - příklad kámen vyvolává představu pevnosti, síly, neměnnosti, slunce zase pocit světla, tepla a života. 1 Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání : s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením [online]. Praha : VÚP, [cit ]. Dostupný z WWW: < ISBN

17 Děti vnímají přírodu barvitěji a kouzelněji než dospělí. Přírodní jevy často oživují, personifikují a vkládají do nich své fantazijní představy. To způsobí, že skály, květiny, stromy, zvířata, ptáci, ryby atd. například mluví. Právě tento jev můžeme spatřit v pohádkách, proto bývá tato schopnost oživování (personifikace) u dětí přičítána vlivu pohádek. Ve výtvarném projevu má personifikace svůj osobitý výraz. Například zvířata při zobrazování dostávají lidské vlastnosti a rysy, protože zobrazování zvířete se vyvíjí od schématu lidské figury, se kterou se dítě dříve setkává a má s ní lepší zkušenost. Snahou je, aby byl člověk součástí přírody. Dnešní uspěchaný způsob života nevytváří podmínky pro klid, soustředění a vnímání přírody a tak se jí člověk vzdaluje. 16

18 17

19 4. Výtvarné vyjadřovací prostředky Mezi základní výtvarné prostředky v tradiční výtvarné výchově můžeme řadit výtvarné prvky (linie, barvy, tvary, ), výtvarné techniky (kresba, malba, modelování, ), výtvarné nástroje (tužka, pastelka, voskovky, štětce, nůžky, ), výtvarné materiály (papír, textil, modelovací hmoty plastelína, keramická hlína, ). Kolektiv autorů Výtvarného čarování k těmto základním výtvarným prostředkům přidává ještě výtvarnou kompozici (vztahy mezi prvky proporcionalita, rytmus, symetrie, asymetrie, kontrast, harmonie, ), výtvarné symboly (obsahy závislé na imaginaci tj. obraznosti, představivosti a fantazii tvůrce i diváka), proces tvorby (osobitý přístup k výtvarnému vyjádření skutečnosti či fantazijních představ tj. u dětí prvního stupně zjednodušení, náznak, nadsázka, typizace, personifikace přizpůsobené věkovým zvláštnostem). Díky těmto výtvarným prostředkům připravujeme pro děti základní podmínky pro výtvarnou činnost a můžeme je učit vyjadřování pomocí základních výtvarných prvků, zacházení s výtvarnými nástroji, používání výtvarných technika a materiálů. Děti mají do jisté míry zvládnout každý okruh výtvarných prostředků tzn. má umět: - aktivně je používat při rozmanité výtvarné činnosti - pojmenovat aspoň ty nejdůležitější z nich - vciťovat nebo si uvědomovat jejich osobité vlastnosti a funkce, případně umět tyto funkce propsat nebo vysvětlit - rozpoznat a ukázat vztahy mezi vlastní výtvarnou tvorbou a okolním světem, anebo světem umění 1 V současné době je výtvarných technik, nástrojů a materiálů víc než dost, k čemuž přispívá široká nabídka výtvarných potřeb na trhu, ale i využívání a objevování stále nových a nových netradičních výtvarných prostředků. Už malé děti si samy ozvláštňují každodenní obyčejné věci například tím, že kreslí prstem na orosené sklo v autobuse, otiskují dlaně, chodidla či celá těla do sněhu, atd. Ve výtvarné výchově jim můžeme nabídnout další zvláštní, pro ně dosud nepoznané, techniky například 1 SLAVÍKOVÁ, Vladimíra, SLAVÍK, Jan, HAZUKOVÁ, Helena. Výtvarné čarování : Artefiletika pro předškoláky a mladší školáky. Praha : Univerzita Karlova v Praze - Pedagogická fakulta, s. ISBN

20 otiskování, muchlání, prosakování,. Zajímavý materiál pro práci nám poskytuje samotná příroda můžeme kreslit klacíkem do písku, hlíny, opálenou větvičkou na papír nebo rákosovým či husím perem atd. Nápaditě můžeme využít zbytků papíru, textilní odstřižky, knoflíky, spínátka, zipy, staré fotografie, letáky, obaly do zboží či odpadový materiál. Netradiční instrumenty, materiály a techniky tvoří základ pro nová pojetí výtvarné výchovy. V následujících kapitolách budeme tedy sledovat jednak výtvarné vyjadřovací prostředky klasické, které 4.1. Vyjadřovací prostředky lineární Mezi vyjadřovací prostředky bodů a linií patří: 1. Instrumenty tužky, progressa, rydla (hřebíky), štětce, dřívka, prsty, fixy plstěné, tužkové, vatové tampóny namotané na dřívko. 2. Materiály vytvářející stopu - tuha, pastel suchý, voskový, polomastný, úhel, tuš, textilní vlákna, dráty, stuhy, provázky. 3. Materiály podkladové různé druhy papíru (průklepový, kancelářský, xeroxový), rýsovací karton (čtvrtka) různých formátů a tvarů vzniklých jejich dělením, lepenka, umělohmotné fólie, překližka, textil, popř. skleněné desky (pozor na bezpečnost dětí, nepoužívejte tenké okenní sklo, ale silné tabule!). Podklady mohou být dle kvality drsné či hladké, suché nebo navlhčené (vodou, škrobem, klovatinou). 4. Techniky vytváření stopy: kreslení grafickými materiály i štětcem, črtání, rytí, otiskování, roztírání, kapání, stříkání a stékání barvy, vybírání barvy (vyškrabování negativní stopy), vykrývání rezervou (vosk, klovatina), rozfoukávání, aplikace (textilní vlákna), bodání a vrypy ostrými hroty. 1 1 SLAVÍKOVÁ, Vladimíra, SLAVÍK, Jan, HAZUKOVÁ, Helena. Výtvarné čarování : Artefiletika pro předškoláky a mladší školáky. Praha : Univerzita Karlova v Praze - Pedagogická fakulta, s. ISBN

21 Kresba Kresba je dodnes jednou z hlavních forem výtvarné práce, přestože má kořeny v nejstarších výtvarných projevech člověka. Dříve sloužila kresba jako přípravná fáze pro malbu prostředek výcviku a studia nebo přípravnou složkou malby. Dnes je kresba výtvarný prostředek, který je vnímán jako samostatné dílo. Od všech typů malby se liší formou výtvarného projevu. Hlavním výrazným prostředkem je linie zanechaná taky kreslícího nástroje, kterými lze vytvořit i nejrůznější přechody a dosáhnout tak až malířského vyznění výsledného díla. Dalším typickým znakem kresby je omezení barevnosti na jednu nebo jen několik barev. Z větší části nezakrytý podklad kresby spoluutváří konečný dojem kresby. Roeselová rozděluje kresbu ve výtvarné výchově do třech základních okruhů - kresba z představy, kresba motivovaná skutečností a návrhová kresba. Kresba z představy zobrazuje bezprostřední zážitky a zkušenosti dítěte, ale také jeho city. Dítě své postřehy a fantazijní představy osobitě zaznamenává pomocí kresby. Kresba motivovaná skutečností zobrazuje vztah dítěte a skutečnosti. Objekt, který dítě bezprostředně zaujme, aktivizuje jeho pozornost a nutí výtvarně uvažovat o jeho zpracování. Důležitou roli hraje také volba kreslícího materiálu (například tužka, úhel, pero, štětec) v jehož provedení dostává tentýž objekt jiné podoby v odlišném zpracování. Specifickou kresbou podle skutečnosti je studijní kresba. Jde o výtvarné zachycení věcné podstaty předmětů denní potřeby, zátiší, krajiny, zvířat, postav a tváří. Návrhová kresba rozpracovává námět pro realizaci v jiném materiálu nebo se zabývá variabilním řešením výtvarného problému. 1 Dítěti napomáhá při vytváření složitějších prací, kde je nutné si práci předem rozvrhnout nebo se rozhodnout pro správnou variantu. Většinou se používá 1 ROESELOVÁ, Věra. Techniky ve výtvarné výchově. Praha : Sarah, s. ISBN X

22 až na II. stupni základní nebo umělecké školy. Hojně se využívá v grafice a designu. Protože kresebný materiál, jako je například tužka, najdeme v každé domácnosti, setkávají se děti s touto technikou už ve velmi útlém věku. Nová, neokoukaná hračka je zaujímá zprvu svou stopou, kterou zanechává a později barevností s níž přichází na řadu pastelky. Často spatřujeme obraz dítěte, které si něco povídá a u toho vytváří linie, kroužky a čáranice zaznamenávající aktuální prožitek nebo jak si ozvláštňují každodenní všednost, obyčejnost věcí například tím, že kreslí prstem na orosené sklo v autobuse. Kresebná linie získává svou podobu díky nástroji, který použijeme a s jakým citovým nasazením ho uplatníme. Konečný výtvor pak dostává výrazový nádech a charakter použitých linií. Děti při kresbě musí dobře promyslet, který nástroj pro kresbu zvolí, aby dosáhly kýženého výsledku. Podstatné je nechat dětem prostor pro samostatné hledání a objevování. V dnešní době máme k dispozici širokou škálu kreslířských prostředků. Stačí se jen rozhodnout jakou techniku kresby použijeme, zda suchou nebo mokrou stopou. Pro techniku kresby suchou stopu se používají nástroje zanechávající pigmentovou stopu například tužka, rudka, uhel, pastelky. Tyto kresebné pomůcky jsou dostupné i pro práci ve třídách Klasické lineární postupy versus méně tradiční či netradiční a jejich uplatnění ve výtvarné výchově na 1. stupni ZŠ Tužka Je klasickým, základním, všestranným kreslícím nástrojem. Stala se velmi oblíbenou pro jednoduchost použití manipulaci s ní zvládne jak malé dítě, tak dospělý a v různých podobách je každodenním pomocníkem člověka. Náplň tužky tvoří grafit. Tužka se vyrábí v mnoha stupních tvrdosti označené číslem a podle tvrdosti se také liší kresebná stopa. Pro kreslení se hodí spíše měkké tuhy, které tvoří konec škály a jsou vhodné pro velké plochy. Snáze se s nimi šrafuje a znázorňuje kontrast ploch a světla a tmy. Při kresbě můžeme také kombinovat tužky o různé tvrdosti, snáze se nám bude modelovat prostor. Tuha je snadno odstranitelná a 21

23 chyby lze jednoduše opravit. Kresba tužkou lze spojit i s jinými výtvarnými technikami. Musíme však být obezřetní, aby nám linie tužky nezanikla. Důležitý je také výběr vhodného typu papíru, protože zvolená struktura a tón podkladu mají vliv na celkové vyznění kresby. Povrch papíru určuje stopu kresby stejně jako kresebný prostředek. Pokud chceme dosáhnout expresivních a sytých tahů, měli bychom zvolit papír s hrubším povrchem. Nesmíme také opomenout formát papíru. Například stínovaná a studijní kresba vyžaduje menší formát. Také zpočátku, když děti začínají s kresbou a tenkou linií, zvolíme menší formát, na který dítě snáze dosáhne, a abychom je neodradili. Naopak u vyspělých kreslířů můžeme použít větší formáty nebo arch balicího papíru. Variace, inovace činností s tužkou Mnohostrannější a živější výtvarné vyjadřování kresbou (například pomocí tužky) můžeme zprostředkovat dětem tím, že jim zpočátku nabídneme snadné a objevné hry s nástroji. Děti se pomocí těchto her seznámí nejen s instrumentem, ale také zjistí, že linie těchto nástrojů mají mnoho podob, mluví nejrůznější řečí a mají své nálady a povahy. Například pustíme-li dětem příjemnou hudbu, dáme jim k dispozici dvě tužky (do každé ruky jednu) a velký formát papíru, na který zaznamenávají rytmus, tempo, výšku a hloubku, výraz právě pouštěné hudby. Velká a třeba i synchronizovaná gesta přinášejí nové dobrodružství. Děti se tím učí tvůrčímu přístupu k méně obvyklému zacházení s tradičním instrumentem. Pastelky Jsou oblíbeným nástrojem dětí už od útlého předškolního věku. Snad je to dáno i pro jejich všudypřítomnost. Výtvarníky bývají pastelky často přehlíženy, někdy dokonce i odsuzovány, jako nevhodný prostředek pro opravdové umění. Na tento jev reagovala Marie Brožová a dala vzniknout projektu nazvanému Obhajoba pastelky, který vznikl v roce Snaží se ukázat veřejnosti i odborníkům, že i tak obyčejným tvůrčím mediem jakým jsou pastely, lze kreslit obrazy opravdu veliké jak svým poselstvím a krásou, tak skutečnou velikostí. 1 Autorka Obhajoby pastelky na veřejně přístupném místě za sedm až dvanáct dní nakreslí pastelkami obraz na největší formát papíru A0 o rozměrech 1189 x 841 mm. Venkovnímu kreslení dává přednost v

24 teplých měsících, při kterém ji má možnost vidět co největší počet lidí, kteří jdou zrovna kolem. Přes zimu kreslí nejčastěji v knihovnách, v knihkupectvích nebo v tepelně izolovaných pasážích. Kreslení na veřejnosti si zvolila proto, že jí lidé nechtěli věřit, že jsou obrazy nakreslené obyčejnými pastelkami, když je pouze vystavovala. Při veřejném kreslení mají lidé možnost ji pozorovat při práci a případně se mohou na cokoliv zeptat, co je právě zajímá. Také děti si mohou přímo s ní na místě vyzkoušet technická kouzla, které jim prozradí, aby je namotivovala na práci s pastelkou. obrázek 1 Technika pastelek se ocitá na pomezí mezi kresbou a malbou, protože se jimi dá nakreslit nejen podrobný detail, ale také nádherná sytě barevná plocha. Pro míchání jednotlivých barev pastelek využívá Brožová techniku šrafování nebo překrývání vrstev přes sebe, při čemž může vytvářet další a další odstíny. Při šrafování je míchání barev optické, podobně jako u impresionistických maleb, což znamená, že z dálky vidíme určitou barvu a zblízka šrafované vrstvy. V různých sadách se také objevuje bílá pastelka, kterou se dají spojit dohromady odstíny více barev a vytvářet jednolitá plocha, protože bílá pastelka dokáže zakrýt jednotlivé tahy. Výhodou pastelek je, že se dají kamkoli přenést, kreslení s nimi nevyžaduje žádnou přípravu a ani dlouhé uklízení. Častou chybou bývá koupení levných, nekvalitních a tenkých pastelek, které většinou obsahují více pojiva než barev, jsou tvrdé a nedají se vrstvit na papír nebo se lehce lámou. 23

25 Variace, inovace činností s pastelkami Netradiční obdobou pastelek, málo využívanou ve školní praxi, jsou zvláštní akvarelové pastelky, se kterým lze kreslit podobně jako s tradičními pastelkami, s tím rozdílem, že jsou o něco měkčí, rychleji se otupí a zanechávají sytější, výraznější stopu. Hlavní předností, jak jejich název napovídá, je, že je lze rozmývat štětcem namočeným do vody, což znamená především širší možnosti míchání barev a stínování. Vytváříme tak efekty blížící se akvarelové malbě. Pastelku také můžeme namáčet do vody rovnou, čímž získáme velmi sytou a výraznou stopu, kterou můžeme využít například ke zvýraznění některých míst kresby. Děti často používají pastelky pouze k vykreslování maloformátových omalovánek a myslí si, že slouží právě a jen k tomuto účelu. S přibývajícím věkem je vykreslování přestává bavit a nestačí jim, proto odkládají pastelky spolu s omalovánkami. Aby na pastelky nezanevřely a neodložily je nadobro, nabídneme jim zajímavější i jiné technické využití například šrafování či překrývání jednotlivých vrstev přes sebe. Jako motivace či inspirace i podklad pro tvorbu nám mohou posloužit již výše zmiňované pastelkové kresby Marie Brožové. Děti si mohou zahrát na fotografa fotografujícího makro snímky tím, že si vyberou jakýkoliv detail kresby a přenesou ho na papírový podklad. Učí se tím nejen technice šrafování a překrývání jednotlivých vrstev, ale i výtvarnému vidění a posuzování vyhledáváním působivých barevných nebo tvarových kompozic s oporou v daném řádu; rozvíjí se výtvarná citlivost pro vztah detailu k celku. Rudka Kresba rudkou se vyznačuje sytou, neprašnou, barevnou stopou zanechávající na papíře. Podle tlaku, který se vyvine na nástroj se vytváří kontrasty bledých a jemných tónů se sytými a důraznými liniemi. Pro vystižení plastičnosti a objemu se používá šrafování a roztírání ploch. Také barevná rudka červenavá, hnědočerná a hnědá vdechne kresbě osobitost. Malujeme-li rudkou do vlhkého podkladu, stopa se rozpustí a změkčí nebo můžeme kresbu rudkou rozmývat. Kresbu můžeme také oživit propojením s úhlem, olejovými pastely perokresbou a akvarelem. Mladší děti jen s obtížemi zvládají kresbu rudkou, protože nemají patřičnou sílu a neumí na rudku dostatečně tlačit. Kresba je pak bledá a výsledný efekt je jednotvárný. Z tohoto důvodu se uplatňuje rudka až na druhém stupni základního vzdělávání. 24

26 Uhel Pomocí kresby uhlem snadno vyjádříme jak ploché lineární, tak plastické hodnoty, protože pracuje s linkou, výraznou šrafurou a roztíranou plochou. Obsahuje méně pojiva, proto se dobře roztírá a vytváří měkké odstíny. U malých dětí má podobné uplatnění jako tužka, spojuje obrys s charakteristickým detailem, ornamentem nebo šrafurou. Přírodní uhel se vyrábí z vrbových, lipových, březových nebo révových větviček, které se vypálí za nepřístupu vzduchu. Dobře vypálený uhel poznáme podle toho, že na zrnitém bílém papíře zanechá černou stopu. Základní surovinou pro lisovaný uhel je prach černého uhlí s přísadou rostlinného pojidla. Na bílém papíře pak zanechává sytou stejnoměrnou stopu, a protože prášek uhlu ulpívá pevněji na podkladu, nerozprašuje se a lze ho rozmývat vodou. Stopa uhlu naznačuje jeho vhodnost v kombinování s jinými technikami a ostatními kreslířskými materiály. Použijeme-li například jako podklad jinou kreslířskou techniku, docílíme zvýraznění kresby uhlem. V kombinaci s malbou, obzvláště při kolorování, působí velmi silným dojmem. Pro uhlovou kresbu volíme raději papír s drsnější strukturou, v konečném vyznění má uhel kontrastnější charakter. Volíme také větší formáty papíru, protože uhel má širokou stopu, se kterou se špatně vyjadřují detaily. Na samém začátku je kresba uhlem pro děti velmi náročná, protože výrazná, rozetřená stopa neumožňuje realitu věrně přepsat. Doporučuje se proto kombinovat tuto techniku s jinými. Variace, inovace uhlu Jako alternativní řešení nebo řešení pro případ, kdy nemáme dostatek finančních prostředků pro koupi přírodního uhlu, si můžeme uhel zhotovit samy, vypálením větévky na volném ohni v přírodě. Další netradiční materiál a zástupce uhlu či rudky nám poslouží saze. V tomto případě pracují děti přímo s pigmentem, proto je dobré mít na převlečení starší oblečení, aby se rodiče nezlobili v případě ušpinění. Děti mohou saze přímo roztírat na podklad třeba prstem. Dobrodružstvím pro děti může být i snímání sazí (nerovného povrchu) na papír shora tzn. pomocí frotáže. Zajímavě působí saze sypané na navlhčený podklad, na 25

27 němž se rozpíjí a vznikají tak nepředpokládané. Tato technika učí do jisté míry čistotě výtvarného provedení. Kresba tuší Tuš se odnepaměti vyrábí v Číně. Při kresbě používáme nejčastěji tuš barvy černé, hnědé, ale i barevné tuše. Černá tuš působí klasickým dojmem, zato barevné tuše mají spíše dekorativní charakter. Výraz kresby tuší určuje kresebný nástroj a jeho stopa odpovídající šíři hrotu. Za základní nástroje se považují pera, dřívka popřípadě brk a rákos. Pera mají ostrý, tupý nebo kuličkový hrot. Pro udržení stejně široké stopy používáme tzv. talířkovitá pera neboli Redis. Protože se při kresbě perem klade důraz na detail, používáme spíše menší formáty papíru. Spojíme-li ale perokresbu s jinými technikami, nemusí nás velikost formátu vůbec omezovat. Děti se při perokresbě učí trpělivosti, protože jim zpočátku působí problém držení pera tak, aby lehce psalo, netrhalo papír a nespouštělo kaňky. Doporučuje se proto zařadit před kresbu perem kresbu dřívkem, u níž se tyto problémy neobjevují. Tento typ kresby vyhovuje všem věkovým kategoriím, takže i malým dětem. Protože dřívko nemá zásobník barvy zanechává linii zpočátku výraznou, která postupně slábne, vysychá a působí nestejnoměrným dojmem. Hrot můžeme libovolně upravovat, seřezávat. Pro menší děti je vhodnější špejle, běžně seříznutá větvička, starší děti si mohou nástroj upravit sami a přitom porovnávat jednotlivé stopy různých nástrojů. Jako alternativní nebo chcete-li odpadový materiál můžeme využít i starý vypsaný fix nebo šikmo seříznuté brčko od pití, které budeme namáčet do tuše. Kresba tuší se dobře kombinuje i s dalšími technikami jako například rudka, uhel, tužka, malba temperou nebo dokonce i s koláží. Musíme vždy dát pozor, kompozici dobře promyslet, aby vedle nápadných materiálů nebo výrazných barev nebyla kresba potlačena nebo dokonce nezanikla. Zajímavou technikou, kterou můžeme s dětmi vyzkoušet je kresba do mokrého podkladu, prováděná většinou perem. Linie nanášená na vlhký papír se rozpíjí a tím dodává kresbě nečekaný výraz. Při práci musíme však rychle jednat a nebát se nechtěných stop, které lze i případně setřít kouskem savého materiálu. Lavírovaná kresba neboli rozmývaná vodou je technika poněkud náročnější, proto se využívá u starších dětí. Dítě při ní hledá rovnováhu a vztah mezi šedými a 26

28 bílými plochami a reaguje na změny, které vyvolává voda v kresbě. Tato technika vyžaduje pohotovost, ale také praxi. Tuší nemusíme kreslit jen tradičními nástroji, ale můžeme použít i jiné neobvyklé nástroje například trávu, slámu, provázek, prst nebo odpadní materiály jako plastovou vidličku, kartáček na zuby, starý hřebínek nebo kartáč na šaty. Variace, inovace činností s tuší Kaňka Dítě se setkává snad poprvé s kaňkou odkládá-li tužku a začíná psát perem. Čas od času se kapka z přesyceného pera rozstříkne na všechny strany, inkoust se vylije. Kaňka v sešitě je nechtěná a nemá zde co dělat. Ve výtvarné výchově se setkáváme se záměrnou kaňkou a rozlitou tuší, která zde vyjadřuje výtvarný problém, se kterým se dítě aktivně vyrovnává. Kaňka má svůj osobitý tvar. Při zkoumavém pohledu nám může připomínat ledacos, například profil obličej, fantastická zvířata, mořské medúzy, nové odrůdy rostlin, ale také některý hmyz jako broučci či motýly, protože mají těla osově souměrná. Chybí-li nějaká část, která dělá obrázek nedokonalým, můžeme ji dokreslit nebo poopravit. Kaňka se na navlhčeném papíře široce rozplývá a vytváří kontrasty barev. Po zaschnutí můžeme opět do výtvoru zasahovat dokreslovat, upravovat. Další zajímavou technikou je přeložení papíru s kaňkou na polovinu kaňka se souměrně otiskne na druhou stranu. Papír přejíždíme konečky prstů a tím vytlačujeme barvu do nových zatím nepotřísněných míst, mohou takto vzniknout již výše zmíněná těla motýlů či broučků. Nit Sama o sobě vyjadřuje linii, ale také sní lze vyjádřit linie barevné a plošné, tím že ji děti namočí do barvy a pomocí různých manipulací jako například stáčením, postupným odtahováním, šviháním nebo pomalým vytahováním ze sevření na půl přeloženého papíru, vytvářejí nejrozmanitější stopy. Výsledný dojem ještě umocníme použijeme-li jako podklad kromě suchého papíru částečně navlhčený. Děti mohou s nití pracovat následovně: silnější, režnou, provlhčenou nit z poloviny namočí v tuši nebo 27

29 v misce s rozředěnou barvou, přičemž si pomůžou štětcem. Obarvenou nit pak popotahují, otáčí a švihají s ní po papíře nebo ji nechávají jen tak přilnout k podkladu. Hřeben Použijeme-li jakýkoliv nástroj ke kreslení, zanechává za sebou linii díky hrotu, kterým kreslíme. Jako další netradiční instrument v kresbě můžeme použít starý, dosloužilý, popřípadě zlomený hřeben, který má více hrotů seřazených vedle sebe a zanechává tak skupinu pravidelných, synchronizovaných stop, na rozdíl od nitě, která předváděla sólový výstup. Tvaru hřebene musíme přizpůsobit i nádobu na barvu, aby se barva dostala na všechny zuby - hroty. V tomto případě se bude skvěle hodit plochá miska (například od Flory). Kresba hřebenem vyzní zajímavým dojmem černou tuší, stejně tak dobře jako barevnou. Zpočátku si děti budou osahávat tento nový nástroj a zjišťovat co umí. Posléze ale můžeme spatřit záměrné tahy pro dokonalé ztvárnění jejich představy. Plastová vidlička Podobnou úlohu jako hřeben zastane ve výtvarné tvorbě další nezvyklý materiál a tím je platová vidlička. Její čtyři hroty za sebou zanechávají linie připomínající neposlušné vlnky na moři nebo čerstvě zorané či uvláčené pole. Autíčko Dalším netradičním instrumentem může být hračka jako je například autíčko. Kolečka takového autíčka namáčíme v barvě a jezdíme jím po papíře, tím vznikají stopy znázorňující pohyb a časovou pomíjivost. Obdobně na nás působí otiskneme-li na papír starý odpáraný zip nebo frotáží přeneseme zip třeba od bundy. Kresba štětcem Štětcová kresba má lineární charakter. 1 Důležitá je u této techniky dynamika a tlak, který odstupňuje výsledný tah štětce. Při práci s vodovými barvami a kresbou tuší se hlavně používají špičaté štětce, které zanechávají stejnoměrnou stopu, zato plochými štětci můžeme navodit kontrast úzkých a širokých stop. Při kombinování 1 ROESELOVÁ, Věra. Techniky ve výtvarné výchově. Praha : Sarah, s 49. ISBN X. 28

30 různých typů štětců nebo i jiných kreslířských nástrojů vdechneme kresbě život. Například použitím pera propracujeme detaily a texturu, čímž se výrazná linie štětce zjemní a můžeme navodit zamlklý, až posmutný dojem. Chceme-li navodit atmosféru opačnou, zvolíme jako kombinační techniku barevnou nebo plastickou koláž. Pro kresbu štětcem využíváme velkých formátů, protože nám dovolí rozmáchlá gesta a nemusíme mít obavy, že aby nám formát vystačil. Kresba štětcem je poměrně náročná pro malé děti. Kartáček na zuby Práci, při níž bylo ve výtvarné tvorbě použito kartáčku na zuby, ihned poznáme spatříme-li stopu, kterou zanechává, díky svým svazečkově složeným, ostřejším a malým hrotům nahuštěných v ploše. Díky nim však při práci hrozí jedno nebezpečí barva se může slít dohromady. Kartáček tedy vyžaduje spíše rychlejší a lehčí gesto. Je dobré nechat děti předem vyzkoušet na nějaký starý papír, který může být z jedné strany potištěný tzv. šmírák. Pokud kartáček na zuby nepoužijeme v kombinaci s jinou technikou, asi bychom měli zvolit menší formát papíru. Na rozdíl od velkého kartáče zabírá při práci menší plochu a dovolí tak znázornit detailnější představu. Samozřejmě velice záleží na hustotě štětin, které určují výsledný charakter díla. Kresba fixy Slouží převážně k dekorativnímu projevu. Fixy mají stejnoměrnou, sytou stopu, bez ohledu na to, zda na fix tlačíme či fix odlehčujeme. To zapříčiní, že nelze na první pohled odhadnout výtvarný rukopis, a proto je méně vhodným výtvarným materiálem. Fixy mají velmi širokou barevnou škálu. Kresba jimi je velice výrazná a jasná. Na savém podkladu se jejich speciální barevná tekutina náplně okamžitě vpijí a je nesmazatelná. Málo využívané jsou ve školním vytváření tlusté fixy, protože na světle rychle blednou a mají agresivní barvy, které prosakují mnoha vrstvami papíru. Zato mají silnou stopu, která neumožňuje prokreslit detail, nutí k rozmáchlým pohybům rukou vycházejících až z ramenního kloubu, a proto se perfektně hodí při vytváření velkoformátových děl. Kombinaci silných a slabých fixů se používá v užité grafice či designu. Volí se malé formáty prozřetelnost a důraz. Ve školní praxi je použití fixů omezené, ale 29

31 v nižších ročnících lze spojit kresbu fixem s malbou akvarelem, protože některé náplně fixů se polorozpustí ve spojení s vodou. Zvolíme-li takto kombinované techniky musíme jim přizpůsobit i velikost podkladu. Pro tento typ jsou vhodnější velké formáty papíru. Děti při práci s kresbou fixy nemívají vůbec žádné problémy. Spíše se setkáváme s technologickým problémem, což je zároveň nevýhoda tohoto kresebného nástroje, vysychání fixů. Vysychání způsobuje, že fix přestává spouštět barvu a stopa zůstává bledá. Děti se snaží docílit tmavší stopy tím, že začnou na fix tlačit a to vede k postupnému deformování plstěného hrotu. Při prvním zjištění vysychání nám může pomoci, kápneme-li do náplně trochu lihu či octa, při dalším opakování už nám to ale pomoci nemusí. Variace, inovace činností s fixy Netradiční použití fixů spočívá ve stínování pomocí šrafury nebo překrýváním jednotlivých barevných tónů odvážně se na sebe vrství jednotlivé barvy a vznikají tak nové odstíny. Malířský charakter dodáme kresbě pomocí lazurovacího postupu, při němž, v tomto případě, použijeme líh Vyjadřovací prostředky plošné Za vyjadřovací prostředky barevných ploch můžeme považovat: 1. Instrumenty štětce vlasové, štětinové (kulaté, ploché) různých šířek stopy (číslováno sudými čísly např. 4, 10, 16), špachtle a její náhražky (destičky nařezané z tvrdého kartónu), roubíky barevných měkkých grafických materiálů (zvl. Pastelů), molitanové houbičky, prsty. 2. Materiály vytvářející plochu krycí barvy (temperové, remacolor, plakátové), transparentní barvy (vodové, bretony, barevné tuše), barvy na tělo (JOVI), barevné papíry (tapety, xeroxové, dekorační, časopisecké fotografie, prospekty), textilní odstřižky. 3. Materiály podkladové různé druhy papíru (průklepový, kancelářský, xeroxový), rýsovací karton (čtvrtka) různých formátů a tvarů vzniklých jejich dělením, lepenka, umělohmotné fólie, překližka, 30

32 textil, popř. skleněné desky (pozor na bezpečnost dětí, nepoužívejte tenké okenní sklo, ale silné tabule!). Podklady mohou být dle kvality drsné či hladké, suché nebo navlhčené (vodou, škrobem, klovatinou). 4. Techniky vytváření plochy malování, roztírání barvy prsty, houbičkou, štětci různých typů, rozmývání, otiskování, zapouštění, stékání vystřihování a lepení, vrstvení a skládání barevných ploch papírových i textilních (koláží), aplikování, aranžování, roztírání suchého barevného grafického materiálu (suchého pastelu) Malba Malířské techniky jsou schopné sdělit obraz okolního světa, životního prostředí a lidských vztahů díky své barevnosti a její výrazové škále. Malířský projev dítěte určuje jeho barevné cítění. To jak dítě vnímá barvy a jaké má barevné představy se odráží v jejich přístupu k barvám a hojnosti používání. V útlém dětství vychází děti z typických situací, které znají nebo je vidí kolem sebe například, že tráva je zelená, slunce žluté, nebe modré, střecha červená atd. mluvíme o tzv. symbolické volbě barev. Děti bývají symbolické barvě dlouho věrné, což vede k barevné harmonii a estetickému cítění využívané například v oblékání. Mezi desátým a dvanáctým rokem života dítěte, kdy se dítě rychle rozumově vyvíjí, dochází k plnému respektování skutečné barevnosti a dítě se brání svobodnému vyjádření, přičemž nový způsob vyjádření viděného nestačí a tím dochází k tzv. krizi výtvarného projevu, výsledkem je stagnace jeho výtvarného projevu. Jeho pocit nejistoty nedovoluje volně zacházet se štětcem a barvami, proto nelze mluvit o malbě, ale spíše o kolorování. Proto je dobré převést dítě přes tento věk pomocí výtvarných her, prací s materiálem nebo volbou vhodného námětu (zobrazení nálad, počasí, pocitů, živlů, smyslových zážitků, snových představ, ), který nevyvolává konflikt mezi podobou konkrétního námětu a novým malířským přepisem. Během dalších let dochází k seznámení se specifickými výtvarnými poznatky. Žák se sice dotýká reality, současně se však učí využívat linie, 1 SLAVÍKOVÁ, Vladimíra, SLAVÍK, Jan, HAZUKOVÁ, Helena. Výtvarné čarování : Artefiletika pro předškoláky a mladší školáky. Praha : Univerzita Karlova v Praze - Pedagogická fakulta, s171. ISBN

33 barvy a tvaru jako účinného výtvarného prostředku. Snaží-li se porozumět jejich jazyku, soustřeďuje se především sám na sebe, na svůj vnitřní vztah k malířským prostředkům a na obraz výtvarných vztahů ve vznikající malbě. 1 Neméně důležité pro práci s malbou je navodit příjemnou atmosféru, které můžeme docílit například hudební kulisou, při níž mohou děti přemýšlet, pozorně se soustředit, vnímat a reagovat na podněty, kterými na ně působí zvolené téma. Z pohledu pedagogického se při malbě vyžaduje tolerantní a citlivý přístup, tvůrčí a kreativní myšlení Klasické plošné postupy versus méně tradiční či netradiční a jejich uplatnění ve výtvarné výchově na 1. stupni ZŠ Malba temperou Je nejvíce používanou malířskou technikou ve školní výtvarné výchově. Tempera je ředitelná vodou má vysoce krycí vlastnosti podobné akrylovým barvám s tím rozdílem, že po zaschnutí lze temperu znovu rozmýt. Temperové barvy rychle zasychají a po zaschnutí jsou spíše matné a bohužel nepříliš světlostálé. Prodávají se v tubách nebo kalíšcích. Tubové barvy se míchají na dřevěných paletách. Tempery obsahují velkou škálu barev, sady se prodávají od šesti do dvaceti čtyř kusů. Malba umožní zobrazovat různě barevný svět. Pro školní praxi je můžeme také nahradit levnějšími plakátovými barvami v plechovkách nebo tzv. remacolorkami. S dětmi nejčastěji využíváme sady temperových barev po dvanácti tubách, protože obsahují nejdůležitější barvy. Barvy nemusíme tedy míchat (pokud to není zrovna záměr) a tudíž nám i déle vydrží základní barevné tóny používané při míchání jiných barev. Chceme-li zjemnit barvy nebo zesvětlit použijeme bělobu. Tempery potřebují ploché štětinové i vlasové štětce různých velikostí. Vlasové štětce jsou pružné, poddajné a nehodí se pro malbu pastózními barvami, zato štětinové jsou pevné, nepoddajné a zanechávají širší stopu. Při malbě temperou využijeme i paletu (ve školní praxi třeba tácek z umělé hmoty), na níž jsou během práce vymačkávány barvy a kde se barvy mísí. Jako podklad nám poslouží papír i dřevo ve vhodně zvolených formátech. Často se tato technika kombinuje s olejovými 1 ROESELOVÁ, Věra. Techniky ve výtvarné výchově. Praha : Sarah, s. ISBN X. 32