3. ročník Kašperské Hory

Transkript

1 3. ročník Kašperské Hory

2 ÚVOD Vážení přátelé, máme zde třetí ročník seminářů Lesník 21.století. Nosná myšlenka letošního semináře je: Lesník musí vědět, jak svým hospodařením zajistit žádoucí stav krajiny. Nosná myšlenka vyhlíží možná velmi jednoduše, ale opak bude asi pravdou. Již na počátku narazíme na otázku definice krajiny. Krajinu lze definovat v různém smyslu, např. v zeměpisném, geopolitickém, ekonomickém, ekologickém apod. Umíme definovat krajinu kulturní, lesní, přírodní, krajinu urbanizovanou a zemědělskou. Pokud nahlížet na krajinu jako na celek České republiky, všechny výše uvedené krajiny na území ČR spolu souvisí. Je to vymezená část zemského povrchu, v níž je ustálený tok energie, látek a informace. K základním složkám krajiny patří půdotvorné horniny, půdy, vodstvo, podnebí, rostliny, živočichové, člověk. Víme, že les v krajině sehrává velkou úlohu, a to protierozní, protipovodňovou, estetickou, úlohu v zachovávání biodiverzity atd. Třetí ročník jsme tedy věnovali lesníkovi, který musí vědět, jak svým hospodařením žádoucí stav krajiny zajistit. Správa NP a CHKO Šumava Mgr. Pavel Hubený Okrašlovací spolek Zdíkovska Dagmar Kjučuková 1

3 Rizika klimatické změny se zdůrazněním sektoru lesního hospodářství Jan P r e t e l Český hydrometeorologický ústav Na Šabatce 17, Praha 4 pretel@chmi.cz Fyzikální a biologické systémy jsou v posledních desetiletích stále více ovlivňovány probíhajícími změnami klimatického systému a globálními i regionálními vzestupy teploty. Stále diskutovanou otázkou je podíl míry přirozených a antropogenních vlivů. Klimatický systém Klimatický systém je složitý nelineární systém, ve kterém jsou probíhající procesy vzájemně propojeny spletitými vazbami. Skládá se z atmosféry, oceánů, litosféry, kryosféry a biosféry a jakýkoliv zásah do systému může vyvolat zpětnou reakci, která může přerůst do značných rozměrů. Systém je primárně řízen přítokem krátkovlnného slunečního záření a jeho následné chování rozložením energie v něm. Aby byla zachována energetická rovnováha systému, musí být energie přicházejícího záření kompensována energií, kterou systém zpětně vyzařuje do vnějšího prostoru. Stavu rovnováhy by odpovídala teplota povrchu přibližně o 33 o C nižší než je ve skutečnosti a tento rozdíl je vyrovnáván působením přirozeného množství skleníkových plynů (včetně vodní páry). Výsledná energie formuje atmosférické a oceánické proudění, ovlivňuje výpar i srážkové procesy. Pokud ke změnám v klimatickém systému dochází, pak základním důvodem musí být právě změny v jeho energetické bilanci, tedy v poměrech dopadajícího a odcházejícího záření. Ke změnám docházelo i v minulosti, a pokud víme, tak je planeta vždy oteplovala výrazně rychleji, než se pak následně ochlazovala. Problémem současnosti však je, že současný trend nárůstu teploty a jeho teplotní výkyvy jsou větší, než byly kdy předtím zaznamenány. Skleníkový efekt Proxy data ukazují, že i v dávné minulosti trendy změn koncentrací oxidu uhličitého i metanu velmi úzce souvisely s trendy teploty. Dávné koncentrace CO 2 se pohybovaly v rozpětí 180 až 280 ppmv, ale dnes se jejich hodnoty blíží k 380 ppmv a podobný trend vykazují i koncentrace CH 4 a N 2 O, tedy všech tří nejvýznamnějších plynů. K tomu je ještě třeba přičíst vlivy částečně a zcela halogenovaných fluorovodíků a fluoridu sírového, což jsou zcela nové látky s výrazně silnějšími radiačními účinky. Součástí uzavřeného hydrologického systému je vodní pára, které se připisuje přibližně dvoutřetinový podíl na přirozeném skleníkovém efektu. Jelikož je jí ale na Zemi konečné množství, tak se na jejím globálním nárůstu projevuje lidská činnost pouze v zanedbatelné míře. Produkce emisí úzce souvisí s lidskou činností. CO 2 vzniká zejména při spalování fosilních paliv, na emisích CH 4 se výrazně podílí těžba a zpracování ropy či zemního plynu, ale i zemědělská výroba a odpadové hospodářství, N 2 O uniká do atmosféry při zemědělských procesech a emise halogenovaných fluorovodíků souvisí s rozvojem chladírenské a klimatizační techniky. Přeměna lesů na zemědělskou půdu či sídelní území mění energetickou bilanci systému a snižuje přirozené pohlcování CO 2 vegetací, s činností člověka souvisí i emise pevných aerosolových částic. To vše nás může vést k přesvědčení, že probíhající změny klimatického systému nelze již spojovat pouze s vnějšími vlivy, které převládaly v dávné 2

4 minulosti. Celosvětová spotřeba primárních energetických zdrojů se v posledních 30 letech zvýšila o více než 80 % a přibližně z 80 % se na ní stále podílí fosilní uhlíkatá paliva (ropa, uhlí, zemní plyn). V průmyslově vyspělých zemích se sice podíl fosilních paliv výrazně nezvyšuje, ale na druhé straně jejich podíl v rozvojových státech, a zejména Číně a Indii, dost dramaticky narůstá. Změny a jejich další vývoj Mezivládní panel ke klimatické změně (IPCC) vydal v loňském roce svoji Čtvrtou hodnotící zprávu, která shrnuje nejnovější výsledky výzkumu a naznačuje další očekávaný vývoj klimatického systému v příštích desetiletích. V posledním stoletém období ( ) se průměrná teplota zvýšila o 0,74 o C, přičemž trendy nárůstu se stále zvyšují. Na první pohled se může zdát, že změny jsou téměř zanedbatelné, ale klimatický systém reaguje i na takto malé hodnoty a promítá je do svého chování. Oceán pohlcuje více než 80 % veškerého antropogenního tepla vstupujícího do systému a teplota jeho horních vrstev se rychle zvyšuje a zásadním způsobem ovlivňuje výpar i jeho rozložení. Mění se charakter oceánického proudění, teplejší oceán předává teplo atmosféře a ovlivňuje proudění vzduchu. To vše ovlivňuje globální atmosférickou cirkulaci, která následně působí na regionální i místní klima a samozřejmě i na počasí. Změny se však neprojevují homogenně - existují značné regionální rozdíly. Jak se však změny asi budou vyvíjet do budoucna? Na tuto otázku lze odpovědět jedině pomocí numerický modelových simulací, kdy pracujeme s předpoklady o rozdílné důležitosti jednotlivých vlivů. Přestože některé z dnešních modelů jsou již velmi propracované a zahrnují složité dynamické vnitřní i vnější časoprostorové vztahy v systému, stále ještě popisují výslednou projekci dosti zjednodušeně. Nejistoty se však netýkají pouze klimatického systému. V posloupnosti modelu je třeba také vzít v úvahu výhled socio-ekonomického stavu světa do konce hodnoceného období, kdy je třeba variantně reagovat na předpokládaný nárůst populace, technologický rozvoj, stav energetických zásob, využívání nových zdrojů energie, diskontní sazby, atd. Výstupy simulací nelze považovat za předpovědi, ale za odhady nebo vývojové projekce. V posledních osmi letech používané emisní scénáře IPCC SRES pokrývají celé spektrum variant socio-ekonomických parametrů, byť se v posledních týdnech v tisku objevily názory, že trend emisního vývoje v Indii či Číně překonává veškeré modelové předpoklady. Přesto ve výhledu příštích dvou až tří desetiletí se lze shodnout na tom, že teploty dále porostou přibližně o 0,2 o C za 10 let. Samozřejmě, že pro druhou polovinu století se výstupy začnou podstatněji lišit podle toho, na jakou úroveň koncentrace skleníkových plynů vzrostou - extrémní rozpětí může dosáhnout hodnot mezi 1,1 a 6,4 o C, přičemž žádný ze scénářů nesignalizuje zastavení dalšího růstu. I v příštích desetiletích se planeta nebude oteplovat homogenně. Teploty porostou rychleji nad pevninami a ve vyšších zeměpisných šířkách, pomaleji nad oceány a v nižších zeměpisných šířkách, přičemž některé části planety se budou i ochlazovat. Výrazně častěji se budou vyskytovat extrémně vysoké teploty, řidčeji pak teploty výrazně nízké. Je třeba počítat s nárůstem povětrnostních situací s extrémnějšími projevy počasí a např. ve střední Evropě také zvyšování cyklonální aktivity a následně i výraznější kolísání počasí. Bude patrný obecný trend pokračování nárůstu srážkových úhrnů ve vyšších a naopak poklesu v nižších zeměpisných šířkách, přičemž se bude zvyšovat jejich časová proměnlivost. Lze očekávat, že se hydrologické cykly budou ještě více prohlubovat než dosud, což může vést ke zvyšování rizik povodní a záplav na straně jedné a delších období sucha na straně druhé. Takovou 3

5 rizikovou oblastí jsou zvláště střední zeměpisné šířky s kontinentální polohou. Bude k tomu přispívat i řada umocňujících faktorů, jako například snižování retenční schopnosti krajiny a půdy a necitlivé umělé zásahy člověka do původních systémů vodních toků. K nárůstu četnosti výskytu přívalových srážek může docházet i tam, kde budou průměrné roční srážkové úhrny klesat. Existuje proti změnám a jejím důsledkům obrana? Problém změn nespočívá pouze v oteplování planety, neboť mnohem podstatnější je, že se mění celkové chování klimatického systému i jeho zpětné reakce. S důsledky se setkáváme ve vodohospodářství, zemědělství, lesnictví, v celých ekosystémech, na ekonomické prosperitě, duševní pohodě i našem zdraví. Projevy změn nejsou všude stejné a obecně platí, že ekonomicky méně vyspělé oblasti jsou vůči změnám méně odolné než oblasti bohatší, neboť ty jsou schopny se s potížemi snáze vyrovnávat. Při hledání řešení, jak důsledky klimatické změny omezovat, existují dva základní směry. Jedním je snižování antropogenních emisí skleníkových plynů a druhým, cesta postupného přizpůsobování se důsledkům změn, tedy příprava účinných adaptačních opatření. Stále zřetelněji se totiž ukazuje, že představa drastického snížení emisí skleníkových plynů jako jediné možnosti jak probíhající klimatickou změnu zastavit, příliš reálná není jde o cestu dosti nákladnou a v praxi se nestává s takovou podporou, jak se zpočátku předpokládalo. Poslední hodnocení EU ukazuje, že do roku 2005 se evropské patnáctce podařilo ze svého kjótského cíle ukrojit zatím pouze 1,5 %. V Evropské komisi přesto stále ještě panuje optimismus nejen vůči Kjótskému protokolu, ale i vůči budoucnosti. Optimismus staví již rozšířenou EU do pozice světového lídra v boji proti změnám klimatu. V této Brusel vyhlásil klimaticko-energetický balíček, který v kontextu mezinárodních jednání navrhuje, aby EU sledovala cíl, podle něhož rozvinuté státy sníží do roku 2020 emise o 30 % (oproti roku 1990). Do té doby balíček zavazuje členské státy snížit svoje emise alespoň o 20 % a pokrýt výrobu energie z 20 % z obnovitelných zdrojů! Kromě tohoto krátkodobého cíle si EU klade i cíl dlouhodobý, podle něhož je třeba celosvětové emise snížit do roku 2050 až na 50 % úrovně z roku To by v rozvinutých zemích znamenalo snížení o 60 až 80 % a odpovídající snížení by mělo přijít i v řadě rozvojových zemí. Adaptační opatření - cesta k omezování rizik Jak již bylo řečeno, příprava efektivních adaptačních opatření je druhou možností. Ta sice změnám klimatu nezabrání, ale může pomoci jejich důsledky zmírňovat. Základním smyslem je snaha vyrovnat se s měnícím se klimatem prostřednictvím snižování rizik a škod, které současné i budoucí změny přinášejí a v budoucnu přinesou a současně zachovat účelnost vynakládaných prostředků. Adaptační opatření mohou být přijímána buď před, nebo po vzniku problémů a mohou se týkat přírodních i lidských systémů. V naprosté většině případů jsou opatření přijímaná s předstihem daleko funkčnější a ekonomicky přijatelnější než opatření, která jsou přijímána až následně. V našich podmínkách lze jako vhodné pro přípravu adaptačních opatření identifikovat sektory vodního hospodářství, zemědělství, lesnictví, ale i turistiku, energetiku, dopravu, pojišťovnictví a lidské zdraví. Na jejich přípravě se může podílet jak soukromý sektor, podniky, průmyslová odvětví, sektor služeb, tak i jednotliví občané. Konkrétní opatření se mohou značně lišit a mohou spočívat jak v drobných a relativně nenákladných opatřeních (např. ochrana vody, agrotechnické změny a využívání odrůd odolných proti suchu, veřejné 4

6 plánování a zvyšování informovanosti), tak i v nákladnějších ochranných či relokalizačních opatřeních (např. zvýšení hrází, přemístění části infrastruktury, průmyslu, příp. obcí z nízko položených záplavových oblastí, výstavba retenčních nádrží, apod.). Projevy klimatické změny a adaptační možnosti v sektoru lesního hospodářství Sledování změn šíření vegetace v minulosti ukazuje, že rostliny na změny klimatických podmínek reagují spíše svojí migrací, než genetickou adaptací. Předpokládané zvýšení teploty se proto projeví posunem výskytu řady druhů dřevin do vyšších nadmořských výšek. Například při zvýšení průměrné roční teploty o 1 2 C se nepředpokládá větší posun hranice lesa výše než o m nadmořské výšky. Změna klimatických podmínek bude mít vliv na fyziologii stromů a na lesní ekosystémy. Očekává se, že současný nepříliš uspokojivý stav lesních porostů, vyvolaný v nedávné minulosti zejména znečištěním ovzduší, by se mohl ještě zhoršit. Jde hlavně o riziko možného rozpadu nestabilních dospívajících a dospělých stanovištně nevhodných smrkových monokultur a zvýšení abiotických škod při extrémních povětrnostních situacích, provázených rozvojem patogenů. Na lesní vegetaci se může projevit vliv nebezpečného stresu suchem. Další stanovištní faktory, jako světlo, teplota vzduchu, dostupnost živin, případně znečištění prostředí, by mohly působit synergicky s půdní vlhkostí a ovlivňovat toleranci vůči suchu. Velmi náročným problémem se jeví určení přímého vlivu zvýšené koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Na jedné straně lze očekávat, že se zvýšení koncentrací projeví v podpoře růstu rostlin a produkci biomasy, nicméně jeho dlouhodobý účinek může vést zejména u smrku k výskytu aklimační deprese fotosyntetické aktivity. Výsledný efekt se tak může pohybovat v rozmezí od nulového efektu na přírůst, přes zvýšený nárůst kořenů a letorostů, až po změnu nárůstu letorostů a kořenů ve prospěch jednoho či druhého, a to v souladu s principem rovnováhy mezi potenciálem dřeviny asimilovat a potenciálem kořenového systému dodávat živiny. Chřadnutí lesních porostů je výsledkem vzájemného působení abiotických a biotických stresorů, které můžeme dělit na predispoziční, iniciační a mortalitní a řada z nich se může uplatňovat ve více kategoriích. Příkladem je václavka, která jako iniciační faktor reaguje na predispoziční stres, nejčastěji v důsledku přísušků. Jako iniciační faktor dále prohlubuje vodní deficit, a tím náchylnost smrku k nalétnutí podkorním hmyzem a snižuje jeho odolnost proti větru. Z hlediska gradace podkorního hmyzu se však větrem poškozené stromy mohou uplatňovat i nepřímo jako iniciační stresor. Obdobně je tomu v případě hnilob a větrných vrcholových zlomů smrku, kdy do vrcholových zlomů proniká hniloba, která pak působí jako iniciační stresor pro kmenové zlomy a nepřímo jako iniciační stresor pro gradaci podkorního hmyzu. Formulace možných adaptačních opatření v sektoru lesního hospodářství je v současné době připravována v rámci resortního projektu MŽP SP/1a6/108/07 Zpřesnění dosavadních odhadů dopadů klimatické změny v sektorech vodního hospodářství, zemědělství a lesnictví a návrhy adaptačních opatření. Návrhy budou vycházet z lokální predikce možného ohrožení a budou zaměřeny na celkové zvyšování adaptačního potenciálu lesů formou dlouhodobého plánování a respektování specifik lesních oblastí. Předpokládá se jejich zaměření na druhovou, genovou a věkovou diverzifikaci porostů, náhradu jednodruhových porostů směsí dřevin a hledání vhodný cest k eliminaci rizik gradací hmyzích škůdců, vaskulárních mykóz a kořenových hnilob. Při rozhodování o vynakládání prostředků na realizaci navrhovaných adaptačních opatření stále přetrvává poměrně vysoký rozsah nejistot. Proto jsou prioritně prostředky vynakládány 5

7 na opatření, která vyplývají ze současného stavu lesního hospodářství a která mohou zároveň posloužit i k ochranným účelům proti očekávaným účinkům změněného klimatu. Jedná se o to, aby v daných ekologických podmínkách byly lépe zohledňovány přirozené nároky lesních dřevin a celková stabilita ekosystému. Aktivita by se měla zaměřit především na přijímání účinných ekonomických a legislativních nástrojů pro dosažení obecně formulovaných cílů, jako jsou vhodnější způsoby hospodaření, šetrnější technologie, uplatňování principů integrované ochrany lesů a kontroly šíření škodlivých činitelů z teplejších jižních oblastí (zpřísnění karanténních předpisů a opatření), posílení environmentálních funkcí lesů aj. Bude také třeba zlepšit osvětu mezi drobnými vlastníky lesů. Závěr Záměrem tohoto příspěvku bylo ukázat, že změna globálního klimatu je problémem současnosti a že je třeba se mu odpovídajícím způsobem věnovat. Problémy, které nám měnící se klima přináší nelze nevidět, ale nemá smysl je ani zveličovat a volit řešení, která vlastní problém mnohdy ani vyřešit nemohou. Důsledky změn jsou dosti široké a v mnoha ohledech již i zdokumentované. Za řadu z nich určitě může člověk svým nešetrným přístupem k přírodě, může za ně i tím, že přispívá ke zvyšování koncentrací emisí skleníkových plynů v atmosféře. Otázkou však je, nakolik jsou právě tyto emise tou hlavní příčinou pozorovaných změn a nakolik může nárůst teploty o více než 2 C nad úroveň před industrializací vyvolat v klimatickém systému skutečně již nevratné změny. Nejistoty o číselné hodnotě vlivu člověka budou ještě hodně dlouho přetrvávat. V tuto chvíli nemá smysl se přílišně soustřeďovat na řešení problému viny. Účelnější bude, když se kromě snah o snižování emisí skleníkových plynů vydáme i cestou zpřesňování odhadů trendů změn, zkvalitňování předpovědi extrémních počasových jevů a hledání vhodných a účinných adaptačních přístupů k omezování jejích dopadů. Přestože je problém změn stavu klimatického systému problémem globálním, vlastní důsledky těchto změn mají výrazně regionální charakter. To důvodem k tomu, aby návrhy adaptačních opatření vycházely z pozorovaných změn a odhadů dopadů v jednotlivých regiónech a byly založeny na skutečně odborných poznatcích, stejně jako na regionálních scénářích možného dalšího vývoje klimatu. Neměli bychom opomenout investovat do vědy a výzkumu, a to nejenom do výzkumu klimatologicky laděného. Je třeba podporovat také cílený výzkum v oblasti energetiky a zejména výzkum ve prospěch rozvoje čisté energie, který by mohl být co nejdříve využíván a zaváděn do praxe. Literatura: Climate Change 2007, The Physical Science Basis, 2007, Climate Change 2007, Impacts, Adaptation and Vulnerability, 2007, Pretel, J., Klimatická změna a její současná rizika, Universum, XVII, 3, 2007 Janouš, D., Pravděpodobný dopad klimatické změny na evropské lesy, 2007, Souhrnná technická zpráva o přípravné fázi pravidelného sledování změn klimatu a jejich dopadů, NKP, Praha

8 Zdravotní stav lesů ČR - projekt: Zonace ohrožení lesa. Ing. Záviš PEXIDR, CSc. Ministerstvo zemědělství Odbor státní správy, hospodářské úpravy a ochrany lesa Úvod Česká republika patřila dlouhodobě k nejvíce zatíženým územím imisemi ve střední Evropě. Důsledkem byla rozsáhlá devastace a rozvrat lesních ekosystémů, zejména v pohraničních horách. Na této všeobecně známé skutečnosti se podílely extrémní dlouhodobé i krátkodobé imisní zátěže, které byly produkovány průmyslem, zejména energetikou České republiky, ale v rámci přeshraničního importu škodlivin se na významném znečištění ovzduší podílelo i Německo a Polsko. K tomuto období bych rád uvedl několik dat: Tab. 1. Produkce škodlivin v ČR tis. t/rok Emise škodlivin Index 2006/1994 SO % NOx % CxHx/VOC*/ */ 179*/ X */ změna metodiky Zdroj: MŽP Škody byly tak rozsáhlé, že bylo nezbytné přijmout systém hodnocení stavu lesních porostů a ve vazbě na další evidence imisních dopadů zavést: - systém náhrad imisních škod pro vlastníky lesů, - osvobození od daně z nemovitosti - jako další formu finanční kompensace za způsobené škody vůči vlastníkům nejvíce poškozených lesů, - dotační programy, zejména příspěvky na hospodaření v imisních oblastech. Tab.2. Podpora vlastníkům lesa. 7

9 mil. Kč Objem finačních prostředků Rok 1.6 Podpora pro krytí zvýš.nákladů na hosp. v imisních oblastech / 719 **/ / 180 **/ */ */ */ */ */ X */ Letecké vápnění a hnojení 2007 X 21 / ha/vápnění Zdroj: Mze */ od roku 2000 je v kompetenci krajů **/ LČR, s.p. Je třeba si uvědomit, že dopady emisí nespočívají jen v přímém poškození asimilačních orgánů stromů, ale zejména dřívější dlouhodobá extrémně vysoká produkce emisí měla za následek i degradaci půdy (okyselní, ochuzení nutriční bilance půd, apod.). Po roce 1990 došlo k postupné a v řadě směrů radikální změně situace. Opět to lze doložit konkrétními daty z evidence emisí na podkladě evidence REZZO viz tab.1. V této souvislosti např. u kysličníků síry došlo mezi lety k poklesu na méně jak pětinu původního objemu emisí. 8

10 Současná situace Změny, ke kterým došlo: - přijetí výrazně přísnější legislativy s cílem zvýšení tlaku na emitenty, která ve svém důsledku vedla k zásadní inovaci techologií provozů výrazně se tak snížila množství emitujících škodlivých látek, zejména emisí síry u elektrárenských provozů, - změna vlastnických vztahů na straně emitentů. Noví vlastníci akciových společností pochopitelně mají zájem na maximálním snížení, resp. odstranění finančních ztrát, které vyplývají z produkce emisí a výše náhrad za způsobené škody. Přes výše uvedené nesporně positivní změny a přijatá opatření (legislativa) v imisní situaci ČR, není stav lesních porostů dobrý. Negativa: - nadále je ovzduší zatíženo vysokými objemy škodlivin, nelze vyloučit nárazová překročení stanovené nejvyšších přípustných imisních limitů, - noví vlastníci emitujících podniků nepřevzaly závazky za dřívější poškození na lesích (půda), resp. ztráty vyplývající z existence náhradních porostů, - dřívější dlouhodobé - extrémně vysoké imisní zátěže způsobily negativní změny v půdě, - oslabené porosty jsou podstatně citlivější na atak hmyzích škůdců i výkyvy počasí: přísušky, teplejší průběh zim, častější extrémní projevy počasí orkány, apod., - dochází ke změnám ve struktuře emisí narůstá objem NOx, zejména z mobilních zdrojů, dále se zvyšuje negativní působení i ozónu a dalších stresujících látek, - způsob obhospodařování lesů v minulém století, který byl zaměřen zejména na rychle rostoucí dřeviny (jehličňany) v monokulturách a jejich citlivost na působení imisí i výkyvy klimatických podmínek, - jehličnaté monokultury rovněž svojí skladbou nepřispívají ke zlepšení stanovištních podmínek regenerace půd. Positiva - postupně se zvyšuje podíl listnatých dřevin ve skladbě porostů.podíl list.dřevin se za posledních 50 let zdvojmásobil ( ,5%, ,9%). Podíl listnatých dřevin a jedle se při obnově lesa zvýšil v roce 2005 na 41,5 %. - snížení některých emisí (síry). Vláda ČR na základě neuspokojivého stavu vývoje lesních porostů uložila vládním nařízením č. 532 z roku 2000 MZe ve spolupráci s MŽP celou záležitost analyzovat a navrhnout příslušná legislativní, ekonomická a technologická opatření, která by měla vést 9

11 k dlouhodobé stabilizaci lesních ekosystémů a zlepšení situace v poškozených oblastech. Jedna část se týkala samostatně ekonomické stránky řešení, tj. změnit systém finanční náhrady škod na lesích, který bude postaven na zainteresování především emitentů. Rovněž do nově koncipovaného Národního lesnického programu II na léta byla navržena příslušná opatření v oblasti Klíčová akce 10: Snížit dopady starých i současných ekologických zátěží, Opatření 10.5: Připravit systémové řešení náhrad škod působených imisemi vlastníkům lesa tak, aby na finančním zajištění navržených opatření byly zainteresovány především emitenti, včetně návrhu právní úpravy. Tab. 3. Výše imisních škod a náhrad za LČR v mil. Kč 1.8 Ro k Vyčíslená výše škod Uplatněné náhrady po odpočtu */ vůči emitentům Procento požadované náhrady škody po odpočtu */ k celkové výši škody Skutečně uhrazená škoda od emitentů Procento skutečně uhrazené škody k vyčíslené škodě mil. Kč mil. Kč % mil. Kč % Ks Podklad: LČR Počet nových soudních sporů */ odpočet z titulu zahraničního importu do ČR, vlivu mobilních a lokálních zdrojů znečištění Bohužel, s ohledem na negativní stanovisko MPO a MŽP se nepodařilo v minulosti nalézt zjednodušující systém, který by odstranil zejména množství soudních sporů. Tato situace trvá dodnes, i když v rámci Grantové služby LČR, s.p. i v rámci výše zmíněného NLP II se předpokládá vypracování nového systému náhrad imisních škod. 10

12 Projekt Zonace ohrožení lesa Stávající systém finančních kompensací imisního poškození je postaven na vymezení pásem ohrožení dle vyhlášky č. 78/1996 Sb. Zdravotní stav lesů je tedy dosud posuzován zejména na základě působení imisí síry. Přes radikální snížení imisní zátěže (SO2) se zdravotní stav lesů nelepší. Je to důsledek celkového zatížení lesních ekosystémů řadou dalších škodlivin i souběhem jiných vlivů, které jsou v přímé vazbě na dané stanoviště, resp. průběh počasí apod.. V roce 2003 byl proto zadán projekt VaV 640/03/03 Rajonizace ohrožení lesních půd v závislosti na jejich acidifikaci a nutriční degradaci IFER, Černý et al, 2005, který měl na základě analýzy navrhnout nový multikriteriální systém hodnocení stavu lesa. Projekt byl řešen v letech a byl oponován začátkem roku Řešení úkolu je postaveno na hodnocení více kritérií, a to: - klimatických podmínek stanoviště: o průměrné roční srážky, o průměrné roční teploty, - půdy vzhledem k současné neexistenci pedologické mapy ČR byla nahrazena tato vrstva typologickou mapou, která je přebírána z oblastních plánů rozvoje lesa, resp. LHP/O. - podloží dle geologické mapy ČR, - vyhodnocení ročního imisního zatížení dle dat REZZO: o atmosferická deposice dusíku, o atmosferická deposice síry. Projekt byl zadán bez etapy vlastní výsledné verifikace vrstvy Rajonizace ohrožení lesních půd ROLP. Postup byl ještě v průběhu řešení upraven o kombinaci se stávající vrstvou pásem ohrožení na základě každoročního vyhodnocování zdravotního stavu lesů pomocí interpretace kosmických snímků, resp. s tzv. dynamikou vývoje zdravotního stavu lesů dle návrhu Ing. 11

13 Stoklasy, CSc. Tyto informace budou podrobně rozvedeny v referátu jak ČGS, tak ÚHÚL, proto bližší popis není cílem tohoto příspěvku. úkolu. Nejbližší postup a zejména cíl, kterého by mělo být dosaženo po úspěšném dokončení Základním úkolem tohoto a příštího roku by měla být konkrétní verifikace stanovení Rajonizace ohrožení lesních půd a v kombinaci s vrstvou Dynamiky vývoje zdravotního stavu lesních porostů následně vymezení cílové vrstvy Zóny ohrožení lesa. Pokud se s dostatečnou mírou spolehlivosti potvrdí, že celý systém je objektivní a dosahuje požadovanou úroveň přesnosti, měl by v roce 2010 být základem nové legislativní úpravy a nahradit stávající systém založený na základě vylišení Pásem ohrožení vyhl. č. 78/1996 Sb. Zóny ohrožení lesa by měly být 3 (1 - nejhorší stav, 3 zdravý les). Současně se počítá s tím, že použité vrstvy v kombinaci, nebo každá samostatně bude možné využít pro potřeby např. definování různých cílených opatření ke zlepšení stavu lesních porostů (způsoby obhospodařovaní lesů, apod.). Aktualizace Zón ohrožení lesa se předpokládá jednou za 5 let. Jedná se zejména o data produkce škodlivin (síra, dusík), vývoj srážek a teplot, případně změny ve vývoji lesních půd. Do prvního cyklu aktualizace by měla být dokončena i Mapa půd ČR a to by umožnilo nahradit provizorní vstup na bázi map lesnické typologie lesních půd. Nový postup by měl být základem: - pro daňové úlevy vlastníkům lesa (osvobození od daně z nemovitosti), jejichž lesy jsou na nevhodném, zejména imisně postiženém území ZOL 1, - dále by měl být široce využitelný jako nástroj pro přidělování finančních podpor: o z programů MZe, krajů ZOL 1, případně ZOL 2: tj. finanční příspěvky na hospodaření zejména v imisních oblastech, o z programů MŽP ZOL 2, základ pro finanční subvence žádoucích změn vlastního obhospodařování lesních porostů (změny dřevinné skladby, meliorační opatření, apod.).- podrobněji tuto část pravděpodobně uvede zástupce MŽP. Pětileté období do předpokládané aktualizace bychom současně chtěli použít na případné doladění systému, prověření správnosti nastavení způsobu hodnocení multikriteriálního postupu zpracování podkladů jednotlivých vrstev a jejich váhu v promítnutí do výsledné Zonace ohrožení lesa. 12

14 Závěr Cílem příspěvku je podání stručné informace, že obě ministertsva mají za cíl změnu hodnocení stavu lesů na základě nově vylišených Zón ohrožení lesa a jejich plné využití v systému finančních podpor vlastníkům lesa. Je třeba zdůraznit a alespoň za MZe zde potvrdit, že tento systém by měl vzniknout v úzké spolupráci obou ministerstev, neměl by být rozdíl v pohledu na vypovídací hodnotu takto zpracovaného systému. Vlastní využití bude dáno zejména finančními možnostmi obou ministrestev, resp. přístupem a možnostmi krajů. Pexidr,

15 Ukazatelé půdní ekologické stability Pavel Samec Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, pobočka Frýdek-Místek, Nádražní 2811, Frýdek-Místek 1 Funkce půdy v ekologické stabilitě Pojetí ekologické stability Půda je důležitou součástí trvalých stanovištních podmínek. V lesnictví i zemědělství se její produkční potenciál svérázně hodnotí a využívá. U lesních půd zůstávají zachovány jejich přirozené funkce, protože i jejich profil je udržován v neporušeném takřka přírodním stavu. Extrapolace tohoto pojetí do zemědělského prostředí je možná zejména tehdy, pokud dochází k převodům zemědělských půd do lesního fondu, dojde k jejich zalesnění a postupné obnově přirozených látkových toků bez dodatečných vstupů. Půdy se přirozeně vyznačují silnou autoregulací, takže za zachovávání všech jejich přirozených funkcí jsou v ekosystému značně autonomní součástí, která ve střednědobých periodách má tendenci chovat se kvazistaticky. Tento soubor půdních vlastností předznamenává veškeré odvozené projevy v geobiocenóze i krajinné sféře. Díky stálosti jsou některé půdní vlastnosti dobře mapovatelné a využívané pro extrapolace řady obecnějších ekologických podmínek. Vegetace půdní poměry odráží řádově citlivěji než poměry klimatické (Gégout a Križová, 2003). Proto i mapování vegetace na bázi trofických indikátorů může o krajině přinášet mnohem detailnější informace, než vyhodnocování vztahů atmosféra-vegetace. Nepřesnosti při půdním mapování pomocí vegetačních ukazatelů vyplývají především z nutnosti využívat aproximativní metody hodnocení zpětných vazeb půda-vegetace, protože vegetace je charakterizována semikvantitativně, zatímco půdní vlastnosti pomocí analytické chemie a aplikované fyziky (cf. Modrý et al., 2004; Samec a Vranová, 2005). Velmi detailní ekologické mapování na bázi znalosti vazeb mezi půdou a vegetací používá lesnická typologie (Plíva, 1971). Informace o distribuci lesních typů mohou být doplněny řadou indexů a různě shlukovány,což umožňuje z lesnických typologických map vytvářet jiné eko-indikační mapy. Např. soubory lesních typů byly klasifikovány do půdních pufračních pásem, z čehož byla získána mapa míry statické ekologické stability (Macků et al., 2006). Lesní typ je charakterizován jako geobiocenóza, tedy jednotný soubor trvalých stanovištních podmínek a bioindikátorů. Nese znaky statické (stavu) a znaky dynamické (je schopna se vyvíjet a dynamicky ustalovat rovnovážný stav). I když se potenciálně vyvíjí směrem k rovnovážnému stavu se všemi okolními činiteli, skutečné rovnováhy (klimaxu) nemůže nikdy dosáhnout, protože jej znemožňují výskyty klimatických změn (Harris et al., 2006). 14

16 Význam půd v ekologické biogeografii Účast půdy jako kvazistatické součásti lesů značným způsobem rozrůzňuje jejich produktivitu, vitalitu i stabilitu. Různorodost půd se dokáže projevit i tím, že lesy stejné dřevinné skladby rozdílně reagují na epizody sucha, stejně jako že na stejně exponovaných půdách jsou lesy různé skladby rozdílně predisponovány (Dittmar et al., 2003; Sayer et al., 2004). V ekologické biogeografii je půda důležitá pro schopnost podílet se na rozsahu a diverzitě nejen souborů lesních typů (SoLT), ale i hospodářských souborů (HS). Územně jedinečná skladba stanovištně-typologických jednotek různého řádu odlišná od okolí je indikační pro odpovídající úroveň individuálního biogeografického členění (Culek, 1996; Culek et al., 2005; Plíva a Žlábek, 1986). Teorie o půdní ekologii tak má obecnější přesah a vztah k biogeografickým klasifikacím (Samec et al., 2008). Nicméně chápání ekologie lesů se nerůzní jen vzhledem k pojetí půd, ale obecně vzhledem k užívání typologických nebo individuálních biogeografických členění. I když oba způsoby se v zásadě liší, díky různým účelovým metodickým přístupům se částečně prolínají nebo doplňují (Gaston a Spicer, 2004). Např. přírodní lesní oblasti (PLO) jsou charakterizovány podle unikátní skladby hospodářských souborů (HS), tedy i unikátní skladbou souborů lesních typů (SoLT). Jejich hranice částečně souhlasí s význačnými pohořími nebo depresemi ČR. Nejasné hranice dvou individuálních oblastí byly občas vylišeny podle hranic vybraných lesních vegetačních stupňů (LVS). Culek (2004) tento postup podrobil kritice, protože některé PLO tak byly vymezeny mezi regiony, kde chybí přirozená hranice. Jindy zase rozsah PLO na území některých pohoří (např. Českomoravské vysočiny) nebo zahrnutí přirozeně heterogenních území (např. Západočeské nebo Středočeské pahorkatiny) vedly k vymezování podoblastí. Vymezování PLO nicméně ukázalo, že s ohledem na růstové podmínky lesa je možné nacházet v krajině poměrně rozlehlé vnitřně uniformní celky (Plíva a Průša, 1969). Tyto celky je možné dále slučovat. Vokoun (1999) navrhl sdružení PLO do 14 přírodních obvodů. Zcela jiný přístup ukazuje mapování ekoregionů, kombinujících znaky biomů a biogeografických podprovincií. Na území ČR se stýkají hned čtyři význačné středo- a západoevropské ekoregiony. U vymezení suchozemských ekoregionů je důležitý poznatek, že každá biogeografická provincie (a částečně i podprovincie) je vymezena na základě jedinečné kombinace biomů (Udvardy, 1975). Ekoregiony byly vymezeny pro pozorování nesporně souvisejících biocenóz, jejichž hranice areálů mají tendenci být stabilní nebo které jsou schopny se adaptovat na změny v kulturní krajině (Olson et al., 2001). Tím je potlačeno hledání a význam indikace potenciálních přírodních poměrů a naopak zdůrazněn význam aktuálně dosahované dynamické rovnováhy vegetace a prostředí. Podobně provozní lesnické systémy definují cílovou skladbu lesů na daných stanovištích nikoli jako přírodní, ale jako biologicky, funkčně a ekonomicky optimální (Plíva a Žlábek, 1989; Tomášková, 2004). Indikátory půdní ekologické stability Při hodnocení ekologické stability je přítomnost abiotických podmínek tak důležitá, že sledování samostatných biocenóz vystihuje jiný průběh ustalování rovnováhy a sukcese, než pokud se provádí na bázi celých geobiocenóz. Posoudit ekologickou stabilitu ekosystému jako celku je možné za předpokladu vylišení rušivých činitelů, které brání, nebo naopak indukují jeho vývoj. Stabilitou ekosystému se rozumí schopnost systému přetrvávat i za neustálého působení určitého rušivého vlivu zvenčí (Míchal, 1994), nebo i po případné změně se vracet do původního stavu. V krajinném pojetí je takové uplatnění jen nevýznamné. Mnohem 15

17 důležitější je schopnost systému vyvíjet se a tlumit nežádoucí změny navzdory nepříznivým faktorům (Naveh, 1987). U geobiocenóz ekologická stabilita probíhá buď jako rezistence, nebo resilience. Rezistence ekosystému je odolnost vůči cizímu faktoru, jenž se proto nemůže projevovat významnými změnami, avšak překročení únosné míry rezistence znamená okamžité zhroucení. Resilience se chápe jako proměnlivost druhového složení a toku energie ekosystémem v závislosti na působení cizorodého faktoru, jež ale umožňují návrat do původního stavu (Buček, 2007). Někdy jsou narušení tak častá nebo tak silná, že vždy vedou k zániku celé geobiocenózy a sukcesi jiné, což typicky utváří stanoviště břehových porostů nebo lavinových polí. Naopak vzácné výskyty disturbancí vedou k prohlubování vazeb mezi klimatem, půdou a vegetací, kdy se na celkové stabilitě systému významně podílí půdní vlastnosti. Tehdy dochází k vývoji složitých zpětných vazeb mezi rezistencí a resiliencí. Oba procesy jsou vzájemně kombinovány. Např. u horských půd se předpokládá vysoká rezistence, ale nízká resilience, u půd v pahorkatinách zase velký význam resilience (Vavříček et al., 2005). Indikace půdní ekologické stability je především diferencována podle toho, zda jsou pozorována azonální nebo zonální společenstva; a podle hodnot význačných půdních vlastností. U azonálních stanovišť získává půdní ekologická stabilita význam pouze tehdy, pokud se půda může vyvíjet, tedy pokud opakovaně neprochází iniciálním stádiem. Zanedbatelná je např. v břehových společenstvech. Naopak v nivních lesích je významná, protože zde dochází k dynamické rovnováze mezi přínosem a odnosem částic (Hybler, 2003). U azonálních skalních borových lesů je význačná jen za předpokladu, že půdy se zde mohou trvale vyskytovat nejméně jako slabě vyvinuté (primární leptosoly) (Samec, 2007). V zonálních lesích je půda jednoznačně nezastupitelným ekologickým činitelem (obr. 2). Vyhodnocení půdní kvality podle indikačních vlastností má několik systémů: (1) zjišťování vlivu obhospodařování jako změny vztahů hmotnosti a obsahu půdní organické hmoty (Doran a Parkin, 1994); (2) analýzu změn tzv. minimálních souborů půdních dat (Larson a Pierce, 1991); (3) metodu funkčního pojetí cílových výnosů (SQ); (4) metodu kritických hodnot kontaminace a mortality (Widianarko a Van Straalen, 1996). Za základní indikační půdní vlastnosti se zpravidla považují textura, objemová hmotnost, vododržnost, celkové C a N, ph, vodivost, mikrobiální biomasa, potenciálně mineralizovatelný N a respirace. V hodnocení zemědělských půd ČR se uplatňuje sdružení analytických půdních vlastností podle funkčních kritérií. Reálný funkční potenciál je zjišťován započítáním redukčních koeficientů k celkové funkční hodnotě (Mackovčin et al., 2000). U lesních půd se neuplatňují přímé analytické způsoby hodnocení kvality, ale klasifikace lesnickotypologických jednotek do relativních tříd. Zatímco u provozní lesnicko-typologické klasifikace (Plíva, 1971) do definic edafických kategorií (EK) vstupují zejména znaky sklonu, zamokření a výskyt kamenů, případně relativní odhady půdní kyselosti podle synuzie vegetace, v geobiocenologickém pojetí typologie krajiny jsou odděleně vylišovány trofické a hydrické řady, kdy trofické řady jsou přímo definovány podle intervalů hodnot ph, C/N a bazické saturace (Ambros, 1988). 16

18 Biogeografická rajonizace indikátorů půdní stability 2.1 Materiál a rámce metodiky Soubory lesních typů a jejich hospodářské soubory představují základní prostorové jednotky pro funkčně diferencované pěstování lesů na biogeografickém základě. Zároveň jsou důležité i pro označení pěstebních opatření, která mají zabezpečit funkce lesa v krajinném kontinuu. Zejména jde o zajištění vododržnosti a biodiverzity. Přímým projevem ekologické stability půd je pufrační kapacita. Je to trvalá schopnost půdy tlumit kyselé vstupy a udržovat stabilní vnitřní prostředí. Pro lesní půdy ČR bylo převzato členění na pět pufračních pásem (Ulrich, 1983). Macků (2004) provedl zařazení půdních subtypů do spektra pufračních pásem (PP) na základě bodového hodnocení kationtové výměnné kapacity a bazické saturace svrchních půdních horizontů. Toto hodnocení bylo vztaženo k úrovni SoLT metodou semikvantitativní klasifikace (SKK) trofnosti edafických kategorií (Ambros, 1988). Tento přístup umožnil nejen vytvořit přehled klasifikace PP v souborech lesních typů (tab. 1), ale i mapovou projekci (Macků et al., 2006). V lesnických pěstebních systémech dosud chybí hodnocení kvality půd na analytickém základě. Principy hodnocení lesních půd narážejí na mnoho nejasností, protože při transformaci půdních fyzikálně-chemických analýz na chórickou úroveň není přenášena i informace o vnitřní heterogenitě lesnicko-typologických jednotek (Mackovčin et al., 2000). Nevyřešen je problém vyjádření reprezentativní hodnoty agregovaných půdních dat v mapovacích jednotkách (Macků, 2004). Aby mohly být vyjádřeny matematické limity definice těchto reprezentativních hodnot, byly konfrontovány dva přístupy hodnocení HS. Pro konfrontaci byly použity lesnickotypologická data pro vybrané PLO. Výběr PLO byl situován na základní typy reliéfu ČR (Neuhäuslová et al., 1998) (tab. 2). PLO byly vybrány nejen z hercynských celků, ale i oblasti karpatské, biogeograficky přechodné a nivní. Regionálně-geologicky byl výběr zaměřen na oblasti krystalických elevací, pískovcové skalní reliéfy, vulkanická pohoří i oblasti sedimentů v různých geotektonických formacích. Jejich vůdčí ekologické jednotky poukazují na značně rozšířená zonální společenstva LVS s dominantními HS 45 a 53. Hodnocenou jednotkou biogeografického členění lesů je hospodářských soubor. HS je definován spektrem SoLT, z nichž každý byl klasifikován pomocí PP. Tím byla získána informace o plošné diverzitě PP v rámci HS. Nezávisle byly vybrány HS z PLO dominantně rozšířených v Moravskoslezském kraji, které byly charakterizovány intervaly vybraných vlastností svrchních a diagnostických půdních horizontů. 17

19 2.2 Půdní pufrační pásma Půdní PP vysvětluje sled reakcí, které v půdě mohou nastat, aby byl utlumen vliv vstupující kyselé látky. Vstupující kyselou látkou nemusí být jen polutant. V přirozených podmínkách je půda neustále ovlivňována kyselými produkty metabolismu baktérií, hub i kořenovými výlučky, autoprotolýzou vody i prouděním půdního roztoku. Tyto látky se podílejí na zvětrávání půdotvorných materií, tvorbě půdy a současně na jejím postupném vyluhovávání. Podle matečného subtstrátu vytváří půda a v určitém okamžiku i biota (v rámci tvorby humusu) zdroje zpomalování a stabilizace přirozeného vyluhování: 1. Uhličitanové pásmo (ph 6,2 8,6) se uplatňuje rozpouštěním kalcitu. Tím zároveň dochází i k tlumení vlivů vstupu H +. Důsledkem těchto pufračních reakcí je postupná ztráta uhličitanů rozpouštěním a vyplavováním, kterému může být zabráněno jen na půdách vznikajících přímo z uhličitanových substrátů a hornin (obr.. 2. Křemičitanové pásmo (ph 5,0 6,2) se vyskytuje buď na půdách, z nichž již došlo k vyplavení uhličitanů, nebo které primárně obsahují křemičitany (živce). Kyseliny působí rozklad živců, z nichž se uvolňují bazické kationty a vznikají druhotné jílové nerosty. Živce a jílové minerály představují jedny z nejrozšířenějších minerálů na zemském povrchu, proto tvoří optimální prostředí pro různé biocenózy. 3. Výměnné pásmo (ph 4,2 5,0) bývá lokalizováno v těch půdách, kde dochází k disproporci mezi bazickými kationty, uvolňovanými při zvětrávání živců, a vstupy H +. Za této podmínky by protony mohly být imobilizovány na výměnných místech jílových minerálů zpravidla sorpcí za Al 3+, ale tyto půdy mají dostatečnou zásobu bazických kationtů na humusových koloidech. 4. Hliníkové pásmo (ph 3,0 4,2) pufruje působení kyselých vstupů uvolňováním Al 3+ za přítomnosti seskvioxidů a při současném vzniku organických komplexů. Půdní úživnost klesá, roste riziko nekontrolovatelného vyplavování živin a klesá biologická aktivita. 5. Železité pásmo (ph 2,8 3,8) je lokalizováno v těch půdách, kde kyselé vstupy jsou pufrovány rozpouštěním oxidů železa, migrací Fe 3+ a destrukcí jílové frakce. Živiny jsou z těchto profilů nekontrolovatelně vyplavovány, v půdním profilu roste koncentrace toxických látek a biologická aktivita bývá zpravidla soustředěna pouze do surového nadložního humusu. Přirozeným zdrojem takto agresivních kyselin může být i kyzové zvětrávání pyritu nebo chalkopyritu v jinak chemicky příznivých vulkanitech. 2.3 Numerické vyhodnocení Dvě vstupující databáze představují dvě nezávislé úrovně hodnocení problematiky klasifikace pufrační schopnosti lesních půd, které by měly ukázat míru zobecnění informací o půdě v lesnicko-typologických systémech: 1) Plochy SoLT ve vybraných PLO byly zařazeny do jednotlivých HS a půdních PP. Pro bližší vysvětlení půdního stavu HS byly zjištěny i rozsahy pufračních pásem v zaujatých LVS a EK. Získaný materiál byl hodnocen robustními testy. Pufrační diverzita HS ve vybraných PLO byla kvantifikována pomocí analýzy rozptylu (ANOVA), odpovídajícím neparametrickým testem (K-W) a robustní shlukovou analýzou (jednoduchými spojeními v Eukleidovském virtuálním prostoru) (SCLU) při P<0,05. 2) Pro HS v jednotlivých PLO na území Moravskoslezského kraje byly vypočítány intervaly charakteristických hodnot fyzikálně-chemických vlastností svrchních (A) a 18

20 diagnostických (B) půdních horizontů ze zdrojové lesnicko-typologické půdní databáze. Zpracovávány byly kationtová výměnná kapacita (KVK), bazická saturace (BS), titrační výměnná kyselost (TVK), kritické zátěže Bc/Al a obsah půdního uhlíku (C ox ), Výpočty středních hodnot byly diferencovány podle počtů dostupných údajů pro příslušný půdní horizont a HS. Kritický počet užití Hornových postupů a klasických (mnohočetných) postupů výpočtů středních hodnot a jejich pravděpodobnostních intervalů je n=15 (Horn et al., 1998). Pro společnou úroveň srovnání ve skutečnosti vnitřně heterogenních skladeb stanovišť PLO byly navrženy označení regionálních HS, LVS i EK jako kombinace PLO-HS, PLO- LVS a PLO-EK. To jednak umožnilo numericky srovnávat vzájemně nehomogenní PLO, které se ale potenciálně vyznačují stejným spektrem ekologických gradientů, tedy možnou stejnou škálou HS, LVS i EK. Nevyskytující se provozně-ekologické jednotky byly zaznamenány jako 0. Bohužel tento přístup zároveň zvyšuje nenormalitu rozdělení, takže statistická srovnání jsou omezena jen na robustní metody. Nalezená spektra vůdčích PP v celé PLO byla vzata jako klíčová pro další analýzu rozptylu výsledků shlukových analýz. Shlukové analýzy byly využity jednak při hodnocení vzájemných podobností v plošné diverzitě vyhraněných PP na základě relativní klasifikace, jednak pro zjištění podobností v charakteru půdních vlastností zahrnutých horizontů. Půdní data z Moravskoslezského kraje byla agregována kvůli testování limitů stávající metodiky klasifikace PP u SoLT (Mackovčin et al., 2000). Vyhodnoceny byly předpokládané korelační závislosti mezi KVK a BS při P<0,20 a provedena klasifikace součtů jejich indexů. Tyto klasifikované hodnoty fyzikálně-chemických půdních vlastností z A- a B-horizontů byly konfrontovány s výsledky stávající metodiky. Posouzení celkové pufrační kvality lesních půd ve vybraných lesních oblastech bylo provedeno na základě procentického vyjádření rozloh jednotlivých PP. Mezi jednotlivými PP v dané PLO byly zjištěny rozdíly procent. Protože především v horských lesích bývá předpokládáno, že v minulosti zde mohlo jít k rozsáhlým přechodům výměnného pásma do hliníkového, při hodnocení je kladen důraz na rozdíly mezi těmito dvěma PP. Pokud rozdíl mezi dvěma sousedními plochami vyššího a nižšího PP překročí 20 % z celkové plochy lesa v oblasti, je indikován stav možné citlivosti lesních půd vůči okyselení, který je důležité sledovat. Důležitým předpokladem je, aby zároveň v dané PLO dominovaly EK přirozeného výměnného pásma (S, I, N, K, případně P, G a F). 3 Výsledky 3.1 Obecná část Analýzy rozptylu pomohly blíže kvantifikovat základní jevy, vyjádřené lesnickou provozní biogeografickou rajonizací. Výsledky poukazují na regionální specifika vylišovaných biogeografických jednotek, která se mohou významně podílet na konečných efektech v pufračních kapacitách. LVS mají vždy značnou škálu možných půdních PP. Interpretace a další využití analýz je komplikováno extrémně porušenou normalitou základních vstupních údajů o plochách PP pro srovnávané lesnicko-typologické jednotky. Díky tomu i mnohonásobná porovnání pomocí Tukeyho testu a K-W testu poskytují až protichůdné výsledky. Obecně vyjádřily, že uhličitanové tlumivé pásmo je nevýznamné, protože jeho 19