CAJOVÝ ˇ DUM V ZAHRADE ˇ

Transkript

1

2 o CAJOVÝ ˇ DUM V ZAHRADE ˇ TOP REALIZACE 5 PRAHA-HLOUBETÍN ˇ DAVID MAŠTÁLKA / A1ARCHITECTS PŘIPRAVIL JULIUS MACHÁČEK Zahrada Na úpatí kopce, který rozděluje Hloubětín od Aloisova, najdete malou zahradu. Zahrada je nenápadná, trochu divoká, ale přesto půvabná, každým rokem zde na jaře vykvete třešeň a několik ovocných stromů, v létě vám pohled na mraky rámují stébla trávy. Kde jinde postavit čajový dům než právě v zahradě, která nabízí příjemné útočiště ve stínu zlatého deště. Čajový dům jako minimální prostor pro setkání Čajový dům jako typologický druh navazuje na japonskou tradici minimalizace prostoru a je určen pro setkání s hosty nad šálkem čaje. Já osobně nejsem žádným ortodoxním vyznavačem čajového kultu, ale téma mne zajímá především jako hledání minimálního prostoru, ve kterém se mohu setkat s přáteli, a krom toho, čaj mám rád. Navenek nenápadná stavba nabízí uvnitř nečekané překvapení, které poskytne hostům jinou perspektivu pohledu na okolní zahradu. Uvnitř se skrývá svět, ve kterém čas plyne svým vlastním tempem, prázdný prostor, který působí svou samotnou prostorovostí. Při přemýšlení o takovém místě jsem si nejprve utřídil vzpomínky na stavby, které ve mně zanechaly dojem, a po nějaké době mi pod rukama ve skicách vzešel kruhový půdorys zaklenutý průsvitnou klenbou, která může připomínat vnitřní klid drobných sakrálních staveb. Do prostoru vstupuje difuzní světlo shora a průsvitná kupole vytváří nebe, které je zároveň projekční plochou pro stínohru listů černého bezu naklánějícího se nad čajovnou. Kruh směřuje pozornost hostů k ohništi, na kterém se čaj připravuje, a vytváří blízké semknutí všech přítomných. Můj pohled je vlastní interpretací čajového domu, který se v mnoha ohledech liší od tradičních i současných staveb tohoto typu. Přirozený materiál Vnitřní stěny tvoří z velké části výhled do zahrady a z druhé potom obyčejná probarvená hliněná omítka. Hosté se usadí na jutovou rohož a čaj se připravuje na ohništi svařeném z černé oceli. Vnitřní kupoli tvoří laminát vylepený papírem, skrz který shora přichází dovnitř světlo příjemně modelující vnitřní prostor. Minimální prostor pro setkání Čajový dům slouží pro setkání s hosty. Samotným pozváním nastává napjatá chvíle a očekávání, kdy hostům chceme nabídnout příjemný zážitek. V momentě, kdy je vše pečlivě připraveno, přichází setkání, při němž se dělíme o svoji přítomnost, dojmy a prožitky naši společnou blízkost. Myslím, že právě tento okamžik nedokáže vystihnout lépe nikdo jiný než samotný mistr Sen No Rikjú: Dům a orosená zem Host a hostitel Popíjejí spolu šálek čaje V tichém rozjímání V duchovním souznění Konsrukce s stavba Tesařsky vázaná dubová konstrukce stojí na kamenech z nedalekého rybníka. Opalované modřínové deštění vytváří mimikry stavby v zahradě, protože pozornost samotného setkání je soustředěna na vnitřní svět, který člověk odhalí až po vstupu. Mistrem stavby je Vojta, se kterým jsme společně, tedy ve dvou lidech, dům stavěli od úsvitu do soumraku v průběhu 35 dní v dubnu a květnu Závěr Stejně jako byla neuvěřitelná samotná realizace s Vojtou, bylo neuvěřitelné i setkání s profesorem a architektem Terunobu Fujimorim při našem dvouměsíčním putování po Japonsku v roce 2007, ale především jeho návštěva v průběhu stavby přímo u nás na zahradě v květnu Doufám, že mu budeme moci při jeho další cestě do Evropy nabídnout setkání v již hotovém domě. situace FOTO ESTER HAVLOVÁ

3

4 TOP REALIZACE 7 o POSUDEK NA DIPLOMOVOU PRÁCI CAJOVÝ ˇ DUM V ZAHRADE ˇ DAVIDA MAŠTÁLKY TERUNOBU FUJIMORI Lidé si obvykle myslí, že v případě architektury určené pro život lidí jsou velké prostory praktičtější a příjemnější než malé. Na rozdíl od většiny lidí se však architekti domnívají, že existují i malé prostory, které dostatečně slouží potřebám lidí a které mohou být navíc krásné. Architekti 20. století, jako například Le Corbusier, se pokoušeli také o navrhování minimálních domů. Tyto pokusy vznikaly především z potřeby obnovit tehdejší nevyhovující bytové domy, ale existoval v tom také skrytý záměr naopak vytvořit prostory krásné. Za jeden z nejvýznamnějších příkladů tohoto směru lze považovat dům Rietveld Schröder (Rietveld Schröderhuis), který byl navržen Rietveldem a nyní je na seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V architektuře existuje téma minimalismus prostoru. Japonsko má dlouholetou a znamenitou tradici v dřevěné architektuře. Během 2000 let se tu během dlouhé historie postavilo mnoho rozmanitých typů staveb. Jedním z nich je typ stavby, který se zaměřuje na minimalizaci prostoru a který získal svou pozici v architektuře již před 400 lety a dodnes se staví. A to je právě čajový dům čajovna. Jak již název napovídá, čajovna je prostor určený pro pití čaje. Kromě podávání čaje zde mohou lidé vstřebávat mnoho vjemů a těšit se z nich, počínaje přístupovou cestou k čajovně, vzhledem stavby a konče čajovou konvicí, šálky, náčiním, nástěnnou malbou, aranžovanými květinami a čímkoliv, co zaujme oko hosta. Poté mohou návštěvníci nad šálkem čaje v klidu diskutovat o těchto krásách. Hosté hodnotí přípravu čaje a oděv hostitele, aniž by se o nich zmínili slovně. V tomto prostoru se odehrává ryzí boj hostitele a hostů o krásu. Čajovny se začaly stavět pod vlivem zenové školy a od počátku se půdorys čajovny standardizoval na čtverec o straně 2.7 m (7.29m 2 ). Nástup čajového mistra Rikjú Sena přinesl minimalizaci tohoto prostoru a nakonec dosáhl čtverce o rozměru a = 1.8 m (3.24m 2 ). Architekti tedy stojí před náročným úkolem, jak minimalizovat prostor a vyvolat esteticky bohatý dojem navzdory malému rozměru. To znamená, že musí postavit co nejmenší stavbu mající významný charakter, kterého nemohou dosáhnout velké stavby. Téma čajového domu je mezi japonskými architekty velmi oblíbené. Architekti Arata Isozaki a Tadao Andó, představitelé moderní japonské architektury, již postavili čajoven několik. Já sám jsem doposud postavil sedm čajoven. Nejmenší z nich se mi podařilo postavit o rozměru 1.8 m 2.7 m (4.86m 2 ), bohužel jsem však nedosáhl úrovně mistra Rikjú. Učit se ze staveb čajových domů by mělo být i v budoucnosti velmi zajímavým tématem, co se týče minimalizace prostorů, nejen mezi japonskými architekty, ale i pro architekty na celém světě. Poté, co jsem se dozvěděl, že se tímto atraktivním tématem zabývá David Maštálka, navštívil jsem v květnu letošního roku v jeho doprovodu místo, kde probíhala stavba čajového domu. Tehdy byla konstrukce stavby sice nedokončená, ale na základě dokumentace jsem si dovedl představit celou stavbu hotovou. Po mém návratu do Japonska jsem obdržel fotografie a mohl jsem se seznámit s téměř dokončenou stavbou. Na základě výše uvedených skutečností jsem posuzoval prostor minimalismu navržený Davidem Maštálkou a svá stanoviska jsem shrnul v následujícím kritickém zhodnocení. Hodnocení silné stránky 1. Umístění ohniště v čajovně: Některé čajovny jsou vybaveny ohništěm, jiné nejsou, ale existence ohniště má architektonicky velký význam. Již v dávném věku byl oheň uprostřed lidského obydlí. Autor instaloval v čajovně ohniště a umožnil tím použití ohně, což znamená, že autorovi se podařilo postavit dům, a nikoliv pouze čajovnu. A to minimální dům. 2. Kruh a hrana v prostoru: Hranatý tvar průčelí a místa pro otevírání oken je praktičtější než kulatý. Na druhé straně, kruh pro prostor na sezení zdůrazňuje ústřední význam ohniště. Takto komponovaná dispozice mi připadá jako velmi logická. 3. Kupole prostup světla stropem: Od dávného věku byla v Evropě kupole chrámu nebo světlo vstupující do prostoru shora považovány za symbol nebes a kosmu. Čajový dům, jako prostor minimalismu, si přivlastnil tento charakter. Jinými slovy, co nejmenší prostor se stává vlastním kosmem, všeobsažným prostorem. Jenže tuto vnitřní roli prostoru není možné odhalit, aniž by host skutečně vstoupil do místnosti, a v tom spočívá její půvab. 4. Použití dřevěného materiálu: Dřevo vyvolává oproti kameni, cihle či betonu dojem lehkosti. Minimální prostor tvořený těžkými materiály působí velmi těžce a lidé v něm mohou poci ovat tíhu, jako kdyby byli uzavřeni ve vězení. A proto byla volba dřeva jako konstrukčního materiálu ideální pro dosažení vzdušného prostoru. 5. Rozmanitý design: Lavice na levé straně vchodu, jemně prohnutá stěna, tři otvory, každý z odlišného materiálu a jiného designu, ohniště v podlaze a kupole nad hlavou. I přes malý prostor jsou v čajovně použity rozmanité tvary, což těší vnímání lidí a prostor celkově obohacuje. Hodnocení slabé stránky 1. Použití zástěn (shoji) v oknech a tatami na podlaze: tyto jediné dva prvky vyvolávají dojem tradičního Japonska. Stavba čajovny v moderní době by neměla vycházet z romantismu nebo touhy po exotické zemi, ale musí především vycházet ze zájmu o studium minimalismu. Pokud autor chce do svého díla vložit tradiční prvek, považoval bych u těchto dvou za vhodnější vycházet z české tradice, nebo v Čechách je dřevěná architektura historicky velmi zakořeněna. Výše jsem uvedl pět kladných hodnocení a jedno záporné. Celkově však konstatuji, že autorova práce je pokus o minimalizaci prostoru v České republice a jeho záměr může být vysoce oceněn. Proto práci navrhuji klasifikovat jako výbornou.

5 TOP REALIZACE 8 English Garden Teahouse Praha-Hloubětín The Garden At the foot of the hill dividing Hloubetin and Aloisov you'll find a small garden. The garden is unostentatious, slightly wild but even so graceful, each spring apple and cherry trees blossom and when summer swiftly blows upon us our sight of the passing clouds is surrounded by slim blades of grass. The teahouse as a minimal place to gather The Teahouse as a typological kind follows the Japanese tradition of minimizing space and is intended as place the meet with guest at a cup of tea. I am not an orthodox worshiper of the tea cult, however I am very interested in the theme of it being a place to gather with friends. From the outside an inconspicuous structure is ready to surprise it's visitors upon arriving inside, giving them a different perspective of the garden. A world hidden inside, where time flows at its own pace, an vacant space leaving an impression just by its spaciousness. When first reasoning about such a place I thought of the places that had made an impression upon me and came to the decision of building it on a circular platform enclosed by a translucent dome breathing the inner peace of small sacred buildings. Diffused rays of light illuminate the quarters within; the translucent dome resembles the sky and the hearth the home. The spherical shape directs your attention to the hearth, on which the tea is prepared and creates a close bondage with all who are present. Natural material The inner walls are constituted on one side by a view of the garden and on the other a clay parget. Guests set themselves

6 TOP REALIZACE 9 down on the matt and the hearth is welded black steel. The dome laminated within is pasted with paper, through which light shines and invitingly illuminates the space inside. Minimal place to gather The Teahouse serves as a place for gathering with guests. The invitation itself begins a certain tense moment of anticipation, during which we would like to present our guests with a enjoyable experience. The moment of gathering where we share our feelings and impressions - our own mutual closeness which I think can not be better depicted by anyone other than master Sen No Rikyú. A house and dewed ground Guest and host Drinking together a cup of tea In quiet contemplation In spiritual symphony Building and construction Carpented oak construction stands on stones from a nearby pond. Burnt larch facing creates a mimic colouring effect of a building in a garden because the attention of the gathering itself is focused on the inner world, which one discloses only upon entering. The master of construction is Vojtěch Bilišič with whom I built the Teahouse in 35 days during the months of April and May Acknowledgements For great help I thank first of all my beloved Lenka, Vojta, sister Marta, professor Terunobu Fujimori, who visited during construction and Petr Holý, who heartedly interpreted our rendezvous.

7

8

9 TOP REALIZACE 12 DAVID MAŠTÁLKA (*1978, Hradec Králové) 2007 společně s Lenkou Křemenovou a Jakubem F. Novákem založil občanské sdružení VERSUS ARCHITEKT 2005 společně s Lenkou Křemenovou a Jakubem F. Novákem, založil ateliér A1ARCHITECTS STUDIA VŠUP, Praha v ateliéru architektura I, akad. arch. Jindřich Smetana FA ČVUT, Praha v ateliéru prof. Josefa Pospíšila (roční spolupráce na modelu Hradce Králové) SUPŠ, Praha v ateliéru scénografie STÁŽE 2007 jarní dvouměsíční cesta napříč Japonskem 2005 stáž v ateliéru ilustrace a grafiky VŠUP u MGA. Juraje Horvátha a MGA. Heleny Šantavé 2004 stáž v ateliéru grafického designu a vizuální komunikace u prof. Rostislava Vaňka REALIZACE VÝBĚR 2008 Čajový dům v zahradě, Praha-Hloubětín 2008 Rekonstrukce bytu na Pohořelci, Praha 2007 RD Fiala, Vysoká Lhota-Čerčany 2005/2006 Interiér Českého centra v Praze 2003/2004 Rekonstrukce a dostavba stomatologické ordinace v Děčíně ČAJOVÝ DŮM V ZAHRADĚ PRAHA 9 - HLOUBĚTÍN KLIENT David Maštálka a Lenka Křemenová AUTOR MgA. David Maštálka / A1ARCHITECTS MISTR STAVBY MgA. Vojtěch Bilišič (Slovenská republika) SPOLUPRÁCE Lenka Křemenová, Marta Maštálková, Milan Maštálka, Rudolf Maštálka, Honza Bašta mistr přes kupole / A1ARCHITECTS OPONENT prof. arch. Terunobu Fujimori, University of Tokyo (Japonsko) ZASTAVĚNÁ PLOCHA cca 3,75 m 2 NÁKLADY cca Kč REALIZACE 2008

10 TOP REALIZACE ROZHOVOR 13 S AUTOREM CAJOVNY ˇ DAVIDEM MAŠTÁLKOU Davide, před nedávnem jste absolvoval co vás přivedlo ke studiu architektury? Moje cesta k architektuře nebyla příliš klikatá. Na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze jsem vystudoval scénografii cosi mě od mala táhlo k animovanému filmu a scénická technika tomu byla blízko. Pak se dostavilo dilema, zda dál dělat scénografii, tedy architekturu scénickou, nebo architekturu jako takovou. Oba tyto obory mě lákaly a přitahovaly především možností přemýšlet o prostoru, hledat a zkoušet, jak působí, jak funguje v souvislostech. Architekturu jsem pak zvolil asi proto, že přináší větší možnost dialogu samého se sebou, s lidmi, krajinou, prostředím. Zanechává také trvalejší, hmatatelnou stopu. Tři roky jsem vydržel na ČVUT a pak přešel do ateliéru architekta Smetany na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Vytvořil jste si během studia jasnější představu o svém profesionálním směřování? Škola představovala velkou míru svobody, čas otázek po smyslu architektury a hledání vnitřních i vnějších vztahů mezi architekturou a vším ostatním, co nás obklopuje. Je to období snah dobrat se uspokojivých odpovědí na otázku, proč právě toto děláme a jak to chceme dělat, a je pravda, že realita tu svobodu velmi často ubíjí. Využil jsem na škole také možnosti vnitřních stáží a jeden semestr jsem absolvoval v ateliéru grafického designu u Rostislava Vaňka, jeden semestr pak na ilustraci u Juraje Horvátha. V mém vnímání architektury mají tyto i další přesahové obory nepostradatelnou roli. Možná, že i díky této zkušenosti si uvědomuji, že architekt a architektura se nemohou vtěsnat do nějaké předem dané, osekané, vyhraněné šablony. Zajeté stereotypy a strach z neznámého zbavuje každého jeho tvůrčí svobody. Je vskutku unikátní prezentovat v oboru architektura svoji diplomku nikoliv jako projekt, třeba s modelem, ale rovnou jako realizaci. Jak to hodnotitelská komise vnímala? Už proto, že jsem si zvolil pro diplomní práci takto drobnou stavbu, i když je to malý dům s velkým obsahem, jak bych jej označil, měl jsem obavu, že nemusí kvůli zdánlivé drobnosti u komise obstát. Rozhodl jsem se proto čajovnu rovnou zrealizovat na naší zahradě. Tento můj krok hodnotila komise různě, nakonec kladné názory snad převážily. Pro mě byl cíl jasný najít optimální podobu minimalizovaného prostoru pro setkání. Tohle by nebylo možné vysvětlovat jen na základě vizualizací a výkresů. Doložit v několika minutách, že se nejedná o jakousi hloubětínskou modifikaci prostoru pro čajový obřad, že se nejedná o přenos cizí kultury do našich podmínek, že jde prvořadě o hledání minimálního prostoru to bylo obtížné. Komisi jsem samozřejmě nemohl naložit do auta a odvézt do Hloubětína na čaj. Zdroje vaší inspirace jsou zřejmé. Co vás do země vycházejícího slunce jako architekta přivedlo? Bylo to právě hledání pramenů prostorové minimalizace? Odpovím obšírněji. Jde mi o vztah člověka a prostoru vůbec. Již pár let přemýšlíme s kolegy a hledáme specifické pojetí minimálního prostoru... Když jsme pak byli v Japonsku, již jsem cosi věděli a jeli tam s jasnou snahou něco se zde dále přiučit. Když jsem sám už dříve přemýšlel nad tématem diplomové práce, zajímalo mne jeden čas téma vězení, v jiném slova smyslu též minimální prostor cely, nedokázal jsem se nakonec však vyrovnat s tématem trestu. Okolo všeho se točí téma psychologie vnímání prostoru, a tím pádem i jeho limity. Přeneseno do běžného života kde je hranice, kdy ještě zůstává minimalizovaný prostor obyvatelný, přijatelný, příjemný. Zkoumání tohoto problému mě právě přivedlo k japonskému čajovému domu. Vaše cesta měla formu studentské stáže? Přerušili jsme s přítelkyní Lenkou studia a coby turisté s veškerou výbavou na zádech jsme odjeli na dva měsíce do Japonska. Napsali jsme předem na několik míst, mezi jinými také architektu, profesoru Fujimorimu, ten odpověděl a pozval nás k sobě na univerzitu. Velice nám na cestách a potom i tady v Praze pomohl ředitel Českého centra v Tokiu Petr Holý. S Fujimorim a jeho studenty jsme nakonec také absolvovali dvoudenní exkurzi do Nagana a jeho okolí, nebo v tomto kraji se Fujimori narodil a zrealizoval zde již několik domů. Fujimori definuje minimální prostor v architektuře jako prostor, který je již dál nedělitelný, něco jako atom. Jak velký prostor to může být v našich podmínkách? Hodně jsme s panem profesorem o tomhle problému mluvili. Ostatně rozhovor s ním, který jsme při cestě pořídili, přinesl váš časopis v některém loňském čísle (viz ARCHITEKT 8 9 / 2008, pozn. redakce). Minimalizovaný, úsporný, jednoduchý prostor je v Japonsku nejen historicky daný, ale aktuální i v jejich současné architektuře. Bydleli jsme ve čtvrti Minato-ku na jakémsi tokijském Žižkově, kde jsme mohli vstřebávat specifickou architekturu na každém kroku. Místnosti o velikosti 6 m 2, přitom plně komfortní. Poznávali jsme, jak zde lidé žijí, jaké jsou provozní vztahy v malých domech, jaké jsou vlastně skutečné potřeby člověka. Ujasnili jsme si zde spoustu věcí a položili si spoustu otázek. Z našeho pohledu je pojem minimální prostor u nás velice relativní. Myslím, že lidem chybí možnost takový prostor prožít, uvědomit si jej a podle toho posoudit své potřeby. Když řeknete, že jste si postavili čajovnu, nejste řazeni třeba do skupiny vyznavačů zenu, nebo třeba do skupiny snobů, kteří si na něco hrají? Chraň bůh nespadáme do žádné skupiny, do žádného škatulkování. Já jsem se jen chtěl setkat s realitou malého prostoru když chcete o něčem přemýšlet, musíte si to vyzkoušet. Náš čajový dům není postaven podle žádných ortodoxních východních pravidel ba přímo

11 TOP REALIZACE ROZHOVOR 14 naopak. Nechtěli jsme otrocky převzít nějaký daný koncept. Základní ideu jsme pojali zcela svobodně a po svém. Na to měl naprosto stejný názor i náš kamarád sochař a tesař Vojta Bilišič, s nímž jsme celou stavbu postavili a jehož tesařské mistrovství je zde vidět. On to nemá moc rád, ale říkám mu Mistr stavby. I z hlediska uživatelského máme k tomuto prostoru zcela svobodný vztah není to žádná ortodoxní čajovna. Je to místo pro člověka, chce-li být s myšlenkami sám, je to stejně tak prostor pro setkání dvou až osmi lidí nemusí to být zrovna u čaje, ale třeba u vína, a nebo jen tak v létě. Je to příjemné místo nic víc a nic míň. V této drobné stavbě jste originálně spojili svoji japonskou zkušenost s ryze evropským vnímáním prostoru například užitím difusní kopule, tvarovou symbiózou kruhového prostoru s výsečí čtverce. Jak právě na to reagoval profesor Fujimori? Při své krátké návštěvě v Praze strávil pan profesor Fujimori celý půlden na zahradě v Hloubětíně. Bylo až neuvěřitelné, když nám ve svém světlém obleku demonstroval, jak se správně opaluje dřevo vnějšího pláště čajovny a takto uzený odcestoval na svoji přednášku do Brna. Naše pojetí ho zaujalo, ostatně píše o tom podrobně ve své zprávě jako oponent mé diplomky. Co bude dál? Na téhle stavbě, kterou jsme si opravdu prkénko po prkénku doslova osahali, jsme si spoustu věcí ověřili. Je to pro nás důležitá etapa v oblasti našeho zájmu, hledání malého prostoru. Naše úvahy na toto téma chceme představit na výstavě, která bude na podzim ve výstavní síni na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Nechceme ustrnout a zkoumání možností malého prostoru pro nás představuje velkou výzvu a hlavně svobodu. Výstava má název Malý dům. Přemýšlíme společně s Lenkou Křemenovou a Jakubem Novákem nad tím, co to vlastně malý prostor je. Nemáme vždy shodný názor, probíhá dialog. A těšíme se na jaro kdy se naše intenzivní diskuse přesunou právě do čajového domu v Hloubětíně.

12 TOP REALIZACE ROZHOVOR 15 S MISTREM STAVBY VOJTECHEM BILIŠICEM ˇ David Maštálka vás nazval mistrem stavby. Jak jste si to vysloužil? Jsme s Davidem spolužáci, známe se tedy ze školy, ačkoliv já jsem studoval sochařinu u profesora Gebauera. Když mě pozval ke spolupráci, přišlo mi to zajímavé. Kurt Gebauer vždy propojoval svoje umění sochaře s architekturou, s krajinou. Vnímá současné sochařství jako přesahovou disciplínu, která k architektuře neodmyslitelně patří. Vy také, jako sochař, máte k architektuře blízko? Velice. Architektura přece neznamená jen postavit dům, je to komplex řady disciplín jak technických, tak uměleckých, které do architektury prolínají. Já se architektuře svým způsobem věnuji velice intenzivně,divám se na architekturu skrz krajinu či zahradu, nebo naopak sleduji svět venku skrz okno v architektuře. Nebráním se však ani konverzím nevyužívaných průmyslových objektů, tzv. průmyslového dědictví. Ve spolupráci jsem navrhl a zrealizoval například houseboat na Vltavě nebo několik drobných staveb. Z čeho při architektonické tvorbě vycházíte? Snažím se pokud možno klást důraz na přírodní elementy, přírodní materiály. Pracuji také s odpadem je to často nejen zajímavý materiál z hlediska výtvarného, ale také je laciný, dosažitelný a má v sobě příběh. V Japonsku mně učarovalo, jak Japonci dokáží pracovat se zelení třeba na minimální ploše a to, jak dovedou dovést zahradu zcela nepozorovaně z exteriéru do interiéru. Času není nikdy dost, počasí a všechno kolem vyšlo. Na detailech nám hodně záleželo. Tak pěkný materiál by byl nepřesnostmi znehodnocen. David je manuálně zručný, a tak jsme práci vcelku stíhali. Měl jste k celkové koncepci nějaké výhrady? Zprvu jsem se nemohl smířit s laminátovou kopulí, umělá hmota mně připadala k tomuto typu stavby nepatřičná. Ve výsledku je difuzní kopule velkým přínosem pro celou stavbu. Fantasticky propouští a rozptyluje světlo a v různých denních i ročních obdobích se proměňuje podle intenzity a barvy světla venku i podle stavu okolní vzrostlé přírody. Z výhrad se pro mne nakonec stalo příjemné překvapení. Co byste po této zkušenosti udělal jinak? S výsledkem jsme spokojení. Je jasné, že některé postupy bychom možná zvolili jinak, ale o to byla stavba dobrodružnější... Možná bych jinak řešil fasádu, ale to je kosmetická věc a věc výtvarného pojetí. Po této dobré zkušenosti te společně s ateliérem A1 pracujeme podobným stylem na stavbě dřevěného domu pro individuálního investora. Vy jste byl v Japonsku společně s Davidem Maštálkou? Ne, ale myslím, že to propojilo naše snahy a síly při stavbě čajovny. Spolupráce mi přišla zajímavá nejenom z důvodu, že se jedná o práci se dřevem, ale také jako téma. Začal mě označovat z recese mistrem stavby. Stavěli jste čajový dům jeden měsíc, tedy asi trochu ve stresu. Na konstrukci je patrné perfektní tesařské a truhlářské zpracování. Jak jste v tak krátkém čase stíhali i kvalitu?

13 situace, stávající stav situace, návrh půdorys přízemí, návrh půdorys přízemí, stávající stav perspektiva, návrh řez příčný, návrh

14 STUDIE 17 o VLASTNÍ DUM PRAHA-HLOUBETÍN ˇ LENKA KŘEMENOVÁ Čajový dům, o kterém je řeč na předchozích i následujících stránkách, vyrostl na zahradě, která obklopuje starý kamenný dům, jenž je součástí původní hloubětínské osady. Můj spolužák a přítel David realizoval stavbu čajového domu na severozápadní straně pozemku a již při této stavbě jsme samozřejmě počítali s tím, že v další fázi také dojde na postupnou rekonstrukci venkovského stavení, které se dostalo s čajovým domem do přímého kontextu. Vytvořila jsem studii této přestavby, která se stala tématem mojí diplomové práce. Starý dům Jako klín je ze západní hrany pozemku do středu vsazen starý kamenný dům z počátku 19.století. Pokračuje tak v logice zástavby okolních domů osady V Chaloupkách. Osada je dnes ostrovem mezi vilkami z poválečného období. Všechny původní domy jsou postaveny rovnoběžně s vrstevnicemi kopce Aloisova. Dům má stejně jako ostatní obyčejný vesnický obdélníkový půdorys a sedlovou střechu s keramickými taškami. Vstup je na středové ose, po jejíž stranách jsou dvě světnice zaklenuté českými plackami. Před vstupem na jižní straně domu je dlážděný dvorek, který je od okolní zahrady a sousedícího lesa oddělen plaňkovým plotem. Příchod k domu má tak svůj vlastní charakter a je vyčleněn jednoznačně z plochy zahrady. Stará hrubá omítka společně s charakteristickým fabionem římsy dodává celému stavení staromilský půvab, který bychom rádi udrželi i do budoucna. Nový dům Ke starému domu chci přistavět nový, především z nedostatku vnitřních prostor, které mi chybí k představě o životě a zároveň i práci v ateliéru, který bude taktéž součástí nového domu. Ale také proto, že nechci žít jen ve staré chalupě. Od začátku projektu je jasné, že musím zachovat středovou osu a symetrii domu, která je i pro všechny domy kolem charakteristická. To znamená najít tu správnou hmotu, která by se harmonicky propojila s domem starým. Stejně tak od začátku cítím, že je třeba novou část domu přiznat, resp. odlišit a nesnažit se dostavbu jakkoliv maskovat nebo ladit v intencích materiálů původního stavení. Další výzvou je fakt, že ze světlíku dnešní půdy je famózní výhled do městské krajiny nedalekých Vysočan. V průběhu roku jsem ověřovala různé modely přístupů od minimálních řešení přístavby až po nekompromisní pro vesnické prostředí cizorodé tvary. Všechny byly osazeny na středové ose. V půdoryse všechny vyhovovaly požadavkům na dispozice a s nimi související život uvnitř. Zásadní problém však byla jejich hmota, kterou jsem měla spíš tendenci vyvyšovat nad starý dům a dostat se tak ke kýženému výhledu do údolí. Důležitou etapou v procesu navrhování byla diskuse s Martinem Rajnišem. Přestala jsem se starat o místní limity pozemku a podívala jsem se po půl roce práce na dům znovu, z vrchu a od základů jinak. Spojujícím článkem diskuse stále zůstávala středová osa domu. Tak vznikl dům křížového půdorysu. Jsou to v podstatě domy dva. Nový drží formálně tvar vesnického domu a prochází skrz střed starého domu. Doslova do něj proráží světlo. Je natažený od jižního kraje pozemku u lesa až k severnímu plotu sousedů. Svou kontrapozicí posiluje a zvýrazňuje charakteristické podélné postavení okolních domků. Ve svém kontrastu je důsledný, a tak není zděnou uzavřenou hmotou, ale otevřeným průhledným dřevěným skeletem. V tomto křížovém spojení (dvou tvarově podobných za to materiálově zcela odlišných domů) spočívá jejich vzájemný harmonický kontrast. Jsou to dva domy a přece společně tvoří jeden. Čajový dům, o kterém je řeč na předchozích i následujících stránkách, vyrostl na zahradě, která obklopuje starý kamenný dům, jenž je součástí původní hloubětínské osady. Můj spolužák a přítel David realizoval stavbu čajového domu na severozápadní straně pozemku a již při této stavbě jsme samozřejmě počítali s tím, že v další fázi také dojde na postupnou rekonstrukci venkovského stavení, které se dostalo s čajovým domem do přímého kontextu. Vytvořila jsem studii této přestavby, která se stala tématem mojí diplomové práce historická mapa historická mapa1840

15 TOP REALIZACE 18 A B A B C D C D E F E F

16 TOP REALIZACE RECENZE 19 CAJOVÝ ˇ DOMEK TEXT JOSEF ŠANDA Čajový obřad je něco, o čem se v Evropě dovídáme jen zprostředkovaně. V takové souvislosti se potom obvykle mluví o zenu a o meditaci. Hluboká meditace jako součást kultivování vlastní duchovní stránky je v křes anské kultuře vyhrazena spíše jen členům některých náboženských řádů, a i tam je vedena spíše snahou oprostit se od běžné metody lineárního konvenčního myšlení, než rozvíjením periferního vnímání citem. V budhismu není meditace přemýšlením o věcech, ale soustředěním se na přítomnost bez rozlišení vědoucího a věděného. Je to cesta založená na historicky odlišném způsobu poznání, soustředěném spíše na procesy než na objekty. Východní myšlení, především čínský taoismus, ukazuje cestu k osvobození od konvencí jejich ovládnutím. Vyjádřeno je to v zenu, který od svého počátku klade důraz na procitnutí, přímé směřování k pravdě bez zbytečného důrazu na formální spekulaci. Oddělení sebe od vlastního prožitku, konec identifikace s ideou sebe samých znamená odkrýt skutečný vztah mezi mnou a vnějším světem. Objeví se svoboda v nejobyčejnějších záležitostech, svět přestane být poci ován jako neovladatelný, pasivně trpěný objekt. Takováto zkušenost neimplikuje žádný určitý postup činnosti, praktikování zenu není skutečnou praxí, dokud má na zřeteli dosažení cíle. Není to koncentrace, ale klidné vědomí všeho, co se děje tady a te. Protože neexistuje konflikt mezi nahodilostí a kontrolou, není ale ani konflikt mezi spontaneitou a kázní. Konflikt vlastně ani nemůže existovat, protože podstata se projevuje prvotně jako jin a jang, protikladné principy udržující ve vzájemné rovnováze řád světa. Cíl je tak extrémem, který znemožňuje najít obsah. Poté, co se stal zenový budhismus dominantním vlivem v čínské kultuře, byl přenesen do Japonska, kde dosáhl dokonalosti především v uměleckém vyjádření, v poezii, malbě a kaligrafii. Tam se vyznačuje mistrovskou technikou kontrolované nahodilosti, zobrazující vnitřní stav bezčasové prázdnoty pokud vyprázdníme minulost a v budoucnosti není cíl, je přítomnost redukována tak, že není čas na jakýkoliv děj. Tento pocit našel asi největší naplnění v čajovém obřadu, který se stal rozhodujícím projevem zenu v Japonsku a zpětně ovlivňoval ostatní aspekty kultury. Původně nebylo třeba ničeho jiného než misky, horké vody a čajových lístků v prostředí jednoduchého přístřešku zenové poustevny. Postupně se ale vyvinula hluboce propracovaná forma zvláštního rituálu. Příprava čaje počínaje ohříváním vody v kotlíku na otevřeném ohni přitom probíhá beze spěchu přímo před hosty. Každý použitý předmět, nádobí a nářadí je vybírán s velikou péčí, a někdy dokonce jen pro jedinou příležitost. Prohlídka těchto předmětů je součástí pití čaje. Pro čajový obřad je určen malý domek s vlastní zahrádkou, mimo hlavní obytné stavení. Domek má jen jedinou malou místnost a malý přístěnek, zahrada navozuje co nejpřirozeněji i na malém prostoru atmosféru hor a vody. Každý detail stavby čajových domků, zahrady i použitých předmětů byl po staletí kultivován nejlepšími řemeslníky. Tato vytříbenost se pak přenášela i na ostatní předměty denní potřeby a ovlivnila také styl japonské obytné architektury. Základ rituálu byl ale vždy především ve formálně vymezené vzájemné přítomnosti a volném rozhovoru malé skupinky nebo jen dvojice lidí, bez komplikovaného ceremoniálu nebo dokonce liturgické podstaty. Vyklouznutí od reality a všedních starostí pak může být potom stejně přirozené a snadné jako spánek. Takto pojatý čajový obřad je vlastně možno provozovat i bez té misky s horkou vodou. Bylo by to vlastně blíže podstatě zenu, než co nejvěrnější napodobování náhodně pochycených vnějších aspektů vybavení některých autentických tradičních japonských škol čajového obřadu. Přistoupíme-li pak na takovéto pojetí, pak při respektování jednotlivých formálních pravidel nejsme vázáni ničím jiným, než vlastní úvahou. Tato cesta může být i zrádná, předbíhá-li pokus o formu náš duchovní vývoj. Čajový domek v Hloubětíně ale zjevně přehnaně duchovní ambice nemá. Je to především místo pro klidné posezení s přáteli, a jeho forma asi především využívá zkušeností věky prověřené typologie. Nicméně se i tak vydal na nejistou půdu. Formálně totiž respektuje klasický typ čajové místnosti, jak ho kodifikoval zakladatel klasické školy čajového obřadu, mistr Sen No Rikjú. Podobné stavby jsou v Japonsku prováděny s mimořádnou péčí skutečnými mistry řemesla z vybraných materiálů. Je zjevné, že náklady na takovou realizaci bývají enormní a že v našich podmínkách by ani značné finanční prostředky nemohly zaručit kvalitu podobnou japonské. Zde se však jedná o realizaci, kterou autoři stavěli pro sebe, na svém pozemku a na svoje náklady. Proti míře kompromisu mezi japonskými vzory a skutečným provedením lze proto mít těžko výhrady. Stavba doplňuje vlastní rodinný dům v rohu malého přilehlého pozemku umístění je vybráno zjevně jako nejlépe možné. Podložení několika kameny bez dalších základů nejen vychází levně a snadno se provádí, ale také navozuje jak lehkost, tak i mírnou rezervovanost vzhledem k okolí. Konstrukce je sice provedena převážně tradičně z dřevěného masivu, ale další materiály jsou přiřazovány bez předsudků. Hliněná omítka ze suché směsi vylepšená slámou nebo juta vedle lepeného dřeva, skelného laminátu nebo netkané textilie. Celek je harmonický a ani takovéto nezvyklé kombinace neruší. U některých materiálů bylo nutno výsledný výraz teprve hledat třeba i zkouškami na vzorcích, a vyplatilo se to. Řemeslné provedení detailů je ale vždy výsledkem skutečného, dlouhou praxí podloženého umu, a zde je jeho nedostatek vidět tím více, čím jsme stavbě blíže. Asi nejméně se povedla konečná povrchová úprava prkenné fasády opálením: navozuje i s použitými lištami tak trochu pocit chataření. Na druhou stranu posuvné zástěny v oknech jsou důkazem, že návrat k jednoduchosti bez složitých kování může být přínosem jak funkčním, tak estetickým. Nakonec snad pointa: v mnoha směrech vyzrálá stavba byla vlastnoručně realizovanou diplomní prací studenta. Nahlédnuto takto, jedná se bezpochyby o zajímavý pokus jednostranně si pro sebe zhodnotit úsilí, obvykle očekávané ve spojení s formálním rituálem zcela jiného typu.

17

18 TOP REALIZACE RECENZE 21 V BLAZENÉ ˇ PLNOSTI NICOTY TEXT MICHAL JANATA Recepce a transfer hodnot z odlišného kulturního okruhu přinášejí často oboustranná obohacení (viz řada vln japonerií). Zmiňovat například vliv japonské architektury na tvorbu Franka Lloyda Wrighta je asi nošením dříví do lesa. Méně notoricky známá je japonsko-česká architektonická osmóza. Po Janu Letzelovi, Antonínu Raymondovi a Bedřichu Feuersteinovi, kteří v Japonsku zanechali výraznou architektonickou stopu, je David Maštálka se svou hloubětínskou čajovnou tím, kdo naopak přinesl kus Japonska do Čech a splatil tak dluh dobrodružné snaze Terunobu Fujimoriho stopovat vliv českých a evropských architektů na japonskou architekturu. Westernizované Japonsko, které se modernizovalo po pádu šógunátu Tokugawa, v období restaurace Meidži, tedy po roce 1868, přijímalo euroatlantické impulsy i v oblasti architektury. Jak ale přenést měřítka japonské architektury, která je ovlivněná autochtonní historií i klimatem a rázem krajiny, do Čech? Domy jako součást přírodní scenerie jsou doma v Japonsku, ale nikoliv v Evropě. Alespoň ne tím osobitým způsobem a intenzitou. Navíc tvoří čajovny v japonské architektuře osobitou a vysoce ritualizovanou typologii: Čajovna je osamělý, duchovní prostor, v němž účastníci obřadu mohou očistit svou mysl od všeho světského. 1 Japonské čajovny jsou stavěny kanonizovaným způsobem, na druhou stranu jsou typologicky velmi rozmanité: Čajovny se odlišují jedny od druhých v bezpočtu variací. 2 Možná nebude od věci trochu komparovat českou čajovnu na pozadí hlavních rysů těch japonských, abychom docenili impuls vložený do této interpretace japonských předloh. Hlavní odlišností je to, že u české čajovny schází (zatím) těsné propojení domu se zahradou. Ta je vyplněna reliktní vegetací příměstské zahrady. Naopak svými komorními rozměry odpovídá česká čajovna měřítkům japonského miniaturizovaného prostoru, který s výjimkou palácové architektury v letech 1573 až 1868 nikdy neinklinoval k velkým hmotám (s výjimkou současné velkoměstské architektury). Tuto komornost měřítka je třeba ocenit zejména proto, že japonské pojetí hmotnosti je téměř nezbytnou odpovědí na častou přítomnost zemětřesení a tajfunů, což v seizmicky a klimaticky idylických Čechách nemá praktický význam. Lehké konstrukce a posuvné dveře mají tedy nejen praktický, ale i estetický důvod. Další odlišností je přístup ke stavební integritě. Aby byl zachován duch a styl stavby, mění se v určitých intervalech (obvykle 20 let) materiál, nejčastěji dřevo, což souvisí s odlišným chápáním individua i smrti v buddhismu vůbec: Onticky odpovídá proto úplnému, dosaženému poznání, které za sebou musí nechat i lásku, jež je přece pouhým růstem poznání až k tomuto cíli, definitivní překonání individuality, dle Buddhovy reformy její vyhasnutí a vstup v,nirvánu. Ve srovnání s tímto posledním aktem spásy a pravé smrti je tělesná smrt individua jenom kalným zdáním smrti; fakticky je to jen putování individua jako určité jednotky a žádostivosti do příbytku nového těla; vždy je to tedy také počátek nového,života, jejž bude třeba pokaždé znovu přemáhat v lásce a poznání. 3 V tradici evropského individualismu je kult materiálů vtělen i do našeho pojetí památkové péče vzniklého na půdě vídeňské školy Maxe Dvořáka, Aloise Riegla a dalších. Integrita stavby je nemožná bez kontinuity původních materiálů. V japonské (ale nejen v ní) architektonické (ale nejen v ní) tradici je důležitější kontinuita,ducha, stylu, materiály se mohou a musí obměňovat, aby vydržela výchozí forma. Hýlé materia, je prvkem stálého oběhu, aby se zachovalo eidos, forma, řečeno slovníkem řeckého a latinského základu evropské tradice. V protikladu k pomíjivosti materiálů a menší pomíjivosti ducha můžeme okoušet nirvánu blažené plnosti nicoty. Převládajícím materiálem (nikoliv však jediným), a zde je další podobnost s tradiční japonskou architekturou, je dřevo. Kawazoe Noboru dokonce nazývá japonskou kulturu kulturou dřeva: Japonská architektura má svůj původ ve stavbě lodí a od svých počátků až do osvojování si západní kultury v období Meidži se stavby nezhotovovaly z ničeho jiného než ze dřeva. Pravděpodobně neexistuje žádná jiná kultura, která by tolik inklinovala k tomuto materiálu. Z tohoto důvodu nazývám japonskou kulturu kulturou dřeva (Holzkultur). 4 Oproti japonskému zdůrazňování horizontálních linií, což souvisí právě s potřebou

19 TOP REALIZACE RECENZE 22 splynutí s horizontem krajinné scenerie, je hloubětínské čajové doupě na půl cesty mezi horizontalismem a vertikalismem, což v interiéru podtrhuje kupole. Ta je asi nejvýraznějším přiznáním evropské tradice a nejživějším potvrzením naštěstí malé vůle autora ke strnulé ortodoxii. Étericky světlá kupole není projevem eklekticismu, ale skutečnosti, že osobitá architektura se rodí na pomezí: Na jedné straně kopule jako častý prvek završení vertikálního směřování stavby a na druhé straně typicky japonské prvky jako tokonoma výklenek. Ten ovšem není pravoúhlý jako v japonských stavbách, ani v něm není umístěna svitková malba kakemono, navíc je velice mělký. Opět evropské přehodnocení, tedy svébytná japonerie. S horizontalitou souvisí i důsledná asymetrie, rovněž uplatněná u hloubětínské čajovny: Japonská architektura působí horizontálně, ale také čistě fyzicky byly budovy vždy horizontální. Teprve mnohem později se stavěly vícepodlažní budovy. Kromě toho byly japonské stavby asymetrické. 5 Souviselo to se způsobem zakomponování domů do krajiny. Asymetrie umožňovala víceperspektivní způsob vnímání stavby. Japonské stavby mají kanonizované poměry délky a výšky, to se týká i vzdáleností mezi sloupy. I v Hloubětíně, squattersky osiřelém předměstí Prahy, prostém japonské úhlednosti, použil autor modulovaný dřevěný skelet s posuvnými zástěnami fusuma. Ovšem tato přísná modularita má opět jednu evropskou inspirativní odchylku. Čajový pavilon má totiž půdorys typu stavby, kterou bychom s jistou dávkou licence mohli pojmenovat jako tholos, tedy stavba (v tomto případě zčásti) kruhového půdorysu. Kupole a tholos jako prvky evropské interpretace. Sloupy čajovny stojí na kamenech. Vzdálenost mezi nimi není určena, jako je tomu u japonských staveb, počtem tatami, rohoží z rýžové slámy o rozměrech 182 x 92 cm. Této standardizaci unikly i fusuma posuvné zástěny a další prvky. Navzdory této standardizaci hrály a hrají právě fusuma roli paravánů a jsou svědky mobility japonské architektury: Také dnes je obvyklé členění prostoru pomocí fusuma (posuvné příčky z neprůhledného papíru zasazeného do dřevěného rámu). Tyto prvky je možné vyjmout, chceme-li dosáhnout většího prostoru. 6 Jde tedy o variaci na japonské téma, tedy architektonickou japonerii. Jen letmým srovnáním, tedy sprinterskou komparací, můžeme dojít k závěru, že odlišnosti od vzorů, jimiž byla čajovna inspirována, tvoří silnou stránku. Nakonec bychom mohli s ledabylostí českých recenzentů architektury, kteří pálí od boku své náhodně vyslovované soudy a brodí se po krk v nudných popisech, tvrdit, že nejde ani tak o čajový pavilon, ale o český lusthaus, besídku, altán. Jenže tím bychom přirovnávali zdánlivě přirovnatelné k nepřirovnatelnému. Ostatně do čajového domu se vchází vkleče na kolenou. Tedy v poloze, která, evropskou optikou nahlížena, je něčím mezi prostrací a sebevědomým stiskem ruky ve vzpřímeném postoji. Čajové pavilony souvisejí se zenovou verzí buddhismu a dobou jejich rozkvětu bylo 16. století a následující. Mistr čajového obřadu Sen No Rikjú zdokonalil a ritualizoval nejen obřad sám, ale i místnost a stavbu, v níž se obřad konal. Hloubětínská čajovna je volnou variací i přímým potomkem těchto staveb. Dokladem toho, že kulturní transfer není splynutí dvou kulturně cizích horizontů, ale rozumění cizímu, které proměňuje naše vlastní rozumění a mění hranici mezi cizím a vlastním. Rozumíme cizímu natolik, nakolik proměňuje naše rozumění. 7 Toto porozumění japonskému chápání prostoru posouvá i porozumění tomu našemu. Poznámky: 1. Kazuo Nishi - Kazuo Hozumi, What is Japanise architecture?, translated Mack Horton, Tokyo New York San Francisco 1985, p Barrie B. Greenbie, Space and Spirit in Modern Japan, Newhaven London 1988, s Max Scheler, Řád lásky, přeložil Jaromír Loužil, Praha 1971, s Kawazoe Noboru, űbersetzt von Ute Rowland, Japanische Architektur, in: Nachschlagserien 7, S Ibid., S Ibid. S Pavel Kouba, Kritérium interpretace, in: Pavel Kouba, Smysl konečnosti, Praha 2001, s. 78

20