č. 76 červen2015 očník XIX.

Transkript

1 č. 76 červen2015 očník XIX.

2 K čemu je literatura? Jdu si číst! Věta, kterou v dnešní době internetu a jiných technických vymožeností řekne jen zlomek mých vrstevníků a mladších dětí ještě méně, a přece nás knihy provázejí celý život. Pro mnoho lidí je dnes skutečnost, že by si měli ve svém volném čase číst knihy, pouze úsměvnou záležitostí. K čemu mi to bude? Ztráta času! Je to moc dlouhý! Podobné myšlenky proběhnou hlavou mnohým z nás již při pohledu na knihu s větším počtem stránek. Co se za ty roky tak změnilo, že nechceme číst? Proč k literatuře takto přistupujeme? Přicházíme tím o něco? Podle mého názoru je ztráta popularity knih dána z velké míry dnešní uspěchanou dobou. Lidé dříve neměli příliš možností, jak trávit večery, tak četli. Dnešní doba nám sama o sobě neposkytuje příliš mnoho času; jsou na nás kladeny velké nároky ze všech stran a lidé si ve svém volnu raději zapnou televizi či počítač, které nám poskytují řadu odpočinkových druhů zábavy, než aby se museli po celém dnu opět soustředit na další věc, jíž je čtení. Na druhou stranu, kdyby literatura nebyla důležitá, proč by nás ústní projevy provázely jž od prehistorie, od dob, kdy člověk začal přemýšlet? Myslím si, že bez psané zkušenosti bychom nebyli schopni dosáhnout takového pokroku a úrovně, na jaké jsme dnes. Bez zapisování objevů a znalostí našich předků bychom neměli náboženství, neznali bychom tradice ani různé dějinné události, naše vědění by nebylo úplné. Jsou lidé, kteří čtou knihy pouze z povinnosti a setkávají se s nimi pouze ve vzdělávacích zařízeních. Jsou ale i tací, jako třeba já, co nepatří zrovna mezi knihomoly. Protože mají i jiné zájmy, ale příležitostně čtou rádi. Vždyť v dnešní době máme tolik druhú knih, že si každý může najít to, co ho baví a zajímá, tak proč nečíst? Jediné, o co mě knihy připravují, je čas, ale v poměru s tím, co mi dávají, je to zanedbatelné, i když je to samozřejmě věc názoru. Díky knihám jsem si mnohem více začala vážit všeho, co mám, získávám dostatek nezkreslených informací, abych si mohla vytvořit vlastní názory a nemusela je přebírat od jiných z internetu či televize. Myslím, že mi pomáhají rozvíjet i fantazii a představivost, uvolnit napětí po náročném dnu, uniknout z reality, zjistit například, jak řeší problémy, se kterými se setkávám, ostatní, a v neposlední řadě prostřednictvím knih poznávám lépe samu sebe. Ať již lidé dnes čtou a zajímají se o literaturu, nebo ne, věřím, že v negativním případě o hodně přicházejí. Knihy jsou nejen zdrojem užitečných informací, ale také působí na psychiku člověka na jeho city, estetické a umělecké cítění, pomáhají rozvíjet myšlení, procvičují paměť a umožňují nám lépe poznat život i sebe sama. Petra Kovalová, ZL 2 2

3 Jan Hus - Knížky o svatokupectví (600 let od upálení M. Jana Husa) Hus toto dílo napsal hned potom, co mu zakázali kázat v Betlémské kapli. Proto je text bojovný a bezprostřední, ve kterém se utíká od kázání ke psanému slovu. Hus definuje knížky o svatokupectví jako svaté věci prodávání a kupování. V knížkách kritizuje celou církev, bojuje proti hospodářské moci, napadá prodávání církevních hodností, bezohledné vymáhání poplatků za církevní úkony a prodávání odpustků. V jeho době byla církev chápána jako světovládná moc nad národy a pojem křesťanství se kryl s pojmem hospodářské, sociální, politické organizace celého světa. Myslím si, že když Hus útočil na církev, útočil vlastně na celou společnost a na feudální řád. Útok na společenský řád ale nemohl být veden jinak než přes náboženství. Náboženství v této době hrálo velikou roli. Církev byla největším vlastníkem půdy. Pokud chtěl Hus útočit na nespravedlivé rozdělení majetku, musel proto útočit náboženskými traktáty. Hus se stal mluvčím v společenských nepokojích, kdy lidé chudli, avšak šlechta i církev si udržovaly bohatství. Mistr Jan Hus vždy směřoval k životní praxi. Všímal si světských příčin, které plynuly z hospodářské nerovnosti. V tomto díle jsem se dočetla, že se revoluční hnutí připravovalo. Hus došel k tomu, že revoluci může provést jen lidové hnutí, proto jsou knížky o svatokupectví útočným dílem. Nenapravuje hříšníky. Dílo je na odborné výši. Knížka je rozdělena na tři části. V té první definuje, co svatokupectví vlastně je. V druhé části je jádro spisu. Hus sleduje svatokupectví v celé společnosti, od papeže přes biskupy, mnichy a faráře až ke světským lidem. V závěru je formulováno, jak se svatokupectvím naložit. Hus je opravdu rozeným kazatelem. Dokáže k lidem mluvit, klade řečnické otázky, myšlenku podává z několika stran. Rád mluví v ironii a sarkasmu. Toto dílo mě hodně naučilo. Sice je to velmi těžký text a než jsem se v něm zorientovala, tak to dalo hodně práce, ale stálo to za to. Jsem ráda, že jsem text přečetla až dokonce, i když jsem se musela hodně překonávat. S velkým množstvím textu mi pomohla mamka. Bála jsem se, že si to přečtu a nepochopím pointu tohoto díla, ale pochopila jsem. Hus byl velká osobnost. Jeho myšlenky opravdu dávají smysl, i když se nad jeho vyjádřeními musíte hodně zamyslet. Překvapuje mě, že ho skoro nikdo nechápal a zakázali mu kázat. Přitom jako skoro jediný věděl, co dělá. Ilona Kuldová, ZL 1 3

4 Michelangelův David. Jedno z nejlepších sochařských děl v renesančním stylu. Michelangelo Buonarotti ve svém díle dokonale znázornil proporce lidského těla, jeho dílo je obdivováno dodnes. Co se ale skrývá za příběhem legendárního Davida? Michelangelo jej zobrazil jako nahého svalovce s dokonalými proporcemi. Dle Bible byl mocným králem a hrdinou, který ještě jako pasáček ovcí porazil obra Goliáše. Jeho příběh je vyprávěn po generace. Mladý, malý, ale nebojácný David se postavil velkému obávanému soupeři, který se jevil jako neporazitelný a denně děsil Izraelce tím, že vyzýval někoho z nich na souboj. Davidovi v souboji nejspíše nikdo nevěřil, Goliáš se mu vysmál. David však využil svého umu, trefil obra prakem mezi oči, čímž jej zabil a souboj vyhrál. Příběh je občas vykládán i trochu jinak. Obě armády chtěly výsledek bojů rozhodnout soubojem nejlepších bojovníků. Goliáš byl dle tohoto příběhu obrovský bojovník s poruchou růstu, která se projevovala silnou krátkozrakostí. Přicházejícího Davida téměř neviděl. David jako pasák ovcí byl zkušený vrhač z praku, který musel umět zasáhnout vlka, kdyby ohrožoval jeho stádo. Chytře tedy využil svého skrytého trumfu. Pravdu o tom, jak se věc udála, se již nejspíše nedozvíme. Dle mého názoru jsou však výsledek a poučení z tohoto příběhu stejné: i zdánlivě slabší a znevýhodněný může vyhrát nad silnějším. Nedejme proto na první dojem. I když to někdy vypadá, že nemáme šanci vyhrát, můžeme protivníka překvapit. A naopak nikdy si nemůžeme být jistí naší převahou. Dominika Vognarová, ZL 1 Stvoření Adama Michelangelangela Buonarottiho Tato freska poukazuje na víru samotnou, na její počátky a především její podstatu. Znázornění natažené paže Boha směrem k Adamovi a taktéž natažené ruky Adamovy směrem k Bohu. Jejich konečky prstů se nedotýkají, ale i přesto jsou spojeny. V tom je základ víry. Nemusí být vše hmatatelné a hmotné, aby se dalo s určitostí říci, že to není možné. V dolním levém rohu je znázorněna ruka pokušení. Pro každého toto slovo představuje něco jiného, ale v zásadě to stejné. Podlehneš-zradíš. At už sám sebe či blízkého nebo v této podobě samotného Boha. Ženino lůno je vyobrazeno po pravé straně. A v něm Bůh s Evou, která čeká v nebi, než ji Bůh sešle k Adamovi do ráje. Freska se nachází v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Je obdivována již od r Tato nástropní malba je zároveň ve střední části celé kaple. Samotný Michelangelo neskončil pouze tímto vyobrazením, pokračoval například Posledním soudem, který vyobrazil sám bez pomocníků. Lucie Meislová, Zl.1 4

5 David Michelangelo byl sakra týpek. Vytesat z mramoru čtyři metry vysokého krasavce, tomu říkám umění. Vytvořil sochu urostlého muže, který není přehnaně nabušený a ani to není žádné tintítko. Je to precizně vymodelovaná socha mužské nahé postavy, vypracované do těch nejmenších detailů, jako jsou například žíly na rukou, jednotlivé kudrnaté pramínky vlasů a i ty nejnepatrnější svaly jsou zde viditelné. Já si o Michelangelovi myslím, že byl dokonce gay, neboť neměl ženu ani děti a ještě by tomu nasvědčovalo to, že uměl tak dopodrobna vytesat mužské tělo. Možná mu pod rukama prošlo pár mužských těl, než vytvořil Davida. No řekněte sami, jak by mohl sochař vytvořit něco, co si před tím tak trochu neohmatal a co nedostal David a Goliáš Saul dal obléci Davida do svého odění, na hlavu mu posadil ocelovou přilbu a připevnil mu svůj krunýř. David si připásal meč a chtěl odejít. Ale nedovedl to. Řekl: Neumím v tom chodit, nepřivykl jsem tomu. A válečné odění zase svlékl. Vzal do ruky hůl, z potoka si vybral pět hladkých oblázků a vložil je do pastýřské mošničky, kterou měl na sobě. Pak sestupoval do údolí, drže v druhé ruce prak. Spatřiv ho Goliáš, šel proti němu, ale když uviděl ryšavého chlapce, dal se do pohrdavého smíchu: Copak jsem pes, že jdeš proti mně s holí? A zlořečil Davidovi jménem svých bohů. Pojď ke mně, do ruky? David je spíše symbolem mužské krásy nežli její síly. Zaujímá ležérní postoj. Někdy se zdá, že je tak jemný, až zženštilý. Jeho zorničky jsou dokonce vymodelovány do tvaru srdce! Výraz je ale zamračený. Kdo ví, kdo byl Michelangelovou inspirací a co všechno se mu honilo hlavou, když tesal do kamene. Třeba to byl jeho sen, jakým chtěl být, nebo to měl být jeho milenec, možná jen prostě chtěl doopravdy ztvárnit Davida. Ale se již nikdy nedozvíme. Ivanna Postolyuk, ZL 1 dám tvé tělo nebeským ptákům a pozemským šelmám! Ale David mu odpověděl: Jdeš na mne s mečem, kopím a štítem, ale já jdu ve jménu Hospodina zástupů, Boha vojsk izraelských, kterému jsi utrhal. Dnes zavře tě Hospodin v mou dlaň, zabiji tě, setnu z tebe hlavu, vydám těla filištínského vojska nebeským ptákům a pozemským šelmám a pozná celá země, že jest v Izraeli Bůh. A zví všechno toto shromáždění, že Hospodin nezvítězí mečem ani kopím. Proto vydá vás v naše ruce. Vojska obou stran viděla ty dva muže a slyšela jejich slova. Neboť všichni bojovníci se shromáždili na obou pahorcích nad údolím Elahem, izraelští na straně jedné, filištínští na straně druhé, aby se dívali na zápas. Saul, hledě na Davida, otázal se Abnera, hejtmana svého vojska: Čí je syn ten mládeneček? Jako jest živá duše má, králi, že nevím. Goliáš počal postupovat proti Davidovi a také David běžel proti Filištínskému, aby se s ním potýkal. A když se oba k sobě přibližovali, sáhl David do mošničky, vyňal z ní kámen a vložil jej do praku. Zatočil jím a mrštil. A udeřil Goliáše do čela tak, že kámen uvízl v jeho hlavě. I padl Goliáš tváří k zemi. Tak přemohl David Filištínského jen prakem a kamenem, nemaje meče. Nikola Fejglová, ZL 1. 5

6 Nezvalova báseň Edison literární interpretace Edison je skladbou z Nezvalova pozdního poetistického období (1928). Později byla zařazena do sbírky Básně noci, vyšlé r Autor se ve skladbě zaměřuje na vyjádření hravosti, tvořivosti a smyslu žití. Je psána metodou volných asociací představ, životní realita se zde mísí se snovými obrazy vyjádření skutku a radosti, života a smrti. Edison je v básni představen jako objevitel nového světa (světla). Smyslem života se stává dílo, které zůstane po smrti člověka. Nezval napsal, že Edison je přísná sonáta ; jedná se o text lyricko-epický, je básní polytematickou. V kompozici pěti zpěvů používá pravidelného verše, výrazného rytmu, vnitřní zvukové výstavby (výrazná melodičnost), refrény, anafory a epifory. Dějová linie je pouze naznačena, cyklická kompozice je bohatá smyslově názornou obrazností a metaforičností. Báseň má dramatický obsah, což je dáno zásadou kontrastu témat, ale i harmoničností vztahů. Autor se inspiroval dílem G. Apollinaira (volná asociativnost představ, polytematičnost). Nezval Edisona velice obdivoval a byl mu vzorem v tvůrčí práci. Michaela Rybišárová, ZL 3 Edison je dílem V. Nezvala, který byl tvůrčí osobností české meziválečné avantgardy a členem Devětsilu. Jeho dílo vzniklo r v pozdní fázi poetismu. Z počátku byl tento směr uměním, které znázorňovalo radost ze života a bralo život jako bezstarostnou hru, avšak na konci 20. Let začaly do poetismu pronikat i hořká témata, což je zjevné i v této skladbě. Objevuje se v něm sice poetistická radost ze života, avšak zároveň zde najdeme i motivy smutku, úzkosti, smrti, sebevraždy. Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek stesk a úzkost z života i smrti V textu se pravidelně opakuje 11 a 12 impulsový verš, sdružený rým a jedná se o dílo lyricko-epické. Básník zde vystupuje jako lyrický subjekt, který vypráví, komentuje a obohacuje sdělení o vlastní zkušenosti. Autor se nejspíš touto básní snaží poukázat na význam Edisonova vynálezu (žárovky) a na jeho přínos společnosti. Oslavuje zde lidskou práci, pokrok vědy a techniky. Básník se snaží nalézt smysl života a útěchu v úzkostné době plné hádanek a nástrah. Naznačuje i Edisonův život a porovnává jej se svými vlastními prožitky a zkušenostmi. Použité prostředky : báseň je textem polytematickým (jedna představa se volně váže k druhé pomocí techniky volné asociace (spojování); osvobozená slova = slova v této básni nejsou svazována interpunkcí, jsou psána tak, jak jsou cítěna; anafora = opakování stejných slov na začátku veršů : už se vznáší světlo mezi listím stromů už se chvěje v asněhu elektrický drát už se blíží doba světlých promenád Dále je použita asociace (vznik představy na na základě jiné představy); častá je personifikace, užívání oxymoronů; autor pracuje také s výrazným refrénem. Kateřina Stránská, ZL 3 6

7 Výkřik Tento expresionistický obraz norského malíře E. Muncha vyvolává v každém z nás určitě zvláštní pocity. Pokaždé, když ho vidím já, vzbouzí ve mně dojem, že je zde vyobrazeno čiré zoufalství a jeho ventilování prostřednictvím prázdného výkřiku. Jednou z věcí, co jistě zaujme pozornost, je rudá obloha. Je to motiv krvavého nebe, což je meteorologický jev vyskytující se běžně v severských oblastech. Z. Může de je úryvek z Munchova deníku, který nám může pomoci při výkladu symboliky jeho díla: Díval jsem se na plápolající mraky nad fjordem, byly jako krev a meč, a město modročerný fjord a město mí přátelé šli dál a já tam stál a třásl se strachy cítil jsem jakoby velký, nekonečný výkřik šel tou nekonečnou přírodou. Červená obloha je tedy Výkřik Obraz Výkřik je typickým expresionistickým dílem od Edvarda Muncha z roku Když se na obraz zadíváme, první, čeho si všimneme, musí být zvláštní postava stojící na mostě a křičící pozadí za ní. Napadá mě otázka, jak si onu postavu děsu vysvětlit? Na první pohled je podobná jakémusi mimozemšťanovi, což způsobuje lysá, tvarově znetvořená lebka. Figura ve mně vyvolává představu pekelné postavy spatřující své vlastní zničení. Zároveň ale jedním z důležitých motivů a inspirovala autora k malbě tohoto obrazu. Dalším motivem je postava stojící na mostě pod neklidnou severskou oblohou. Svírá si hlavu a řve zoufalstvím. Figura je vlnitě zdeformovaná. Může nám připomínat mimozemšťana, smrtku, muže, ženu, bytost bez masa či bytost bez kostí. Rozhodně z ní ale nevyvěrá pocit něčeho pozitivního. Postava zde stojí sama, nechala se unést váhou beznaděje a úzkosti. Figury v pozadí ji ignorují. Avšak s trochou fantazie si můžeme i představit, že osoby vzadu ji pronásledují a sledovaná bytost (žena?) utíká a křičí. Toto dílo, navzdory své pochmurné tematice, je velice populární a z nějakého důvodu lidi přitahuje až fascinuje. Lidská duševní tragédie je zde vyjádřena velmi působivě a sugestivně. Alice Ciniburková, ZL 3 vyvolává též dojem abstraktní snové postavy, což je dáno tahy olejomalby. Dalším výrazným prvkem díla je pozadí. Jeho agresivní odstíny podtržené krvavým nebem nad hlavou postavy nám sugerují úzkostné a tísnivé pocity. Z obrazu jako kdyby odkapávala bolest a beznaděj. Za figurou stojí v dáli na mostě ještě dvě další osoby. Vypadá to, že by to mohli být dva pronásledovatelé sledující onu křičící postavu. Celkový dojem celého díla vyznívá depresivně, avšak mě něčím fascinuje. Je v něm spojení temnoty se zamyšlením nad životem a smrtí. Michaela Rybišárová Zl.3 7

8 Humor je solí života Při tomto úsloví se mi ihned vybaví hláška z jedné známé pohádky. Není umění vařit se solí, bez soli to je umění! Myslím si, že se dá vztáhnout i na vztah mezi životem a humorem. Zkusili jste si představit, jaké by to bylo, jak by svět vypadal, pokud by se na vás za celý den nikdo neusmál? Pokud by vše bylo myšleno jen vážně? Kdybyste se nemohli smát, radovat se? Že vám z toho běhá mráz po zádech? Mně tedy ano a to pořádně. Je to až téměř nepředstavitelné. Vždyť i v těch nejtěžších časech, v období hladomoru, válek, nemocí se rodily děti, zpívalo se a tančilo, lidé se bavili, smáli se. A proč, když k tomu zdánlivě neměli žádný důvod? Co je veselého na válce? Humor je však nutný k přežití, je součástí našeho života. Vždyť se říká veselá mysl je půl zdraví, smích léčí. A já tomu doopravdy věřím. Češi se sami často považují za národ škarohlídů. Já si to ale nemyslím. Ano, prodavačky v obchodech, úředníci na úřadech nejsou vždycky milí, s pusou od ucha k uchu. Lidé na ulicích se na vás často mračí. Zkusili jste někdy, jak veliký má váš úsměv účinek? Zkusili jste se začít usmívat na všechny ty prodavačky, úředníky, lidi na ulici? Neměli jste pocit, že najednou je spousta věcí jednodušších, že jsou lidé najednou milejší? Myslím si tedy, že i Češi jsou národem milých, pohostinných obyvatel, kteří se jen ze začátku stydí. Protože když jde do tuhého, jsme v humoru nepřekonatelní a co je důležité, umíme si udělat legraci sami ze sebe. Takže vám přeji krásný, veselý a usměvavý den! A neberte se příliš vážně, protože s úsměvem jde všechno líp! Dominika Vognarová, ZL 1 8

9 Humor je solí života Humor je solí života, ale proč solí? Mně se víc líbí ta obdoba úsloví s kořením. Protože sůl je mořská, nebo kamenná. Avšak koření je věc jiná, má více rozmanitých druhů, nejenom dva. My také nemáme jenom dva typy humoru a šmitec. Humor se dá vyjádřit mnoha způsoby: vtipem, satirou, groteskou, parodií, černým humorem, sarkasmem či ironií. Možností je nepřeberně. Jen tak mimochodem. Každý jsme už určitě někdy slyšeli ty urážlivé vtipy o blondýnkách. Paradoxem je, že všechny tyto vtipy pojednávají většinou o přebarvených brunetách. Nač však zůstávat pouze jen u vyjádření. Rozdělit můžeme i lidi podle toho, jak s humorem zacházejí. Nejjednodušší rozdělení je asi podle toho, jak daný jedinec vtip interpretuje. Existují tři skupiny. První skupinu tvoří ti, co vtipy vyprávět vůbec neumějí, anebo jim nerozumí, na něž ostatní reagují takovýn tím divným pohledem, jako by chtěli říct: Co ty jsi za kentaura? Druhá skupina je, jak se říká, zalá střední cesta. Umějí ve správnou chvíli pronést výstižnou hlášku a smát se tehdy, když onen vtip stojí opravdu za to. A za třetí extrém, když jste s někým takovým v jedné místnosti pouhých dvacet minut a za tu dobu jste už stihli vyslechnout alespoň padesát přihlouplých vtipů a sami vymyslet nejméně deset způsobů mučivé smrti plus pět verzí její nešťastné náhody pro dotyčného humoristu. Největším uměním je pronést vtipnou narážku na něčí adresu tak rafinovaně, že jej tím urazíme. Jemu to však dojde až po nějaké době. To se nejlépe činí pomocí slovní hříčky, sarkasmu či ironie. Někdy stačí jen trošku odlišná intonace a už je to na světě. O humoru se dá bavit hodně dlouho. Neustále dokola ho rozebírat, pitvat se v něm, nahlížet na něj ze všech stran a úhlů. Avšak je již deset večer, a tak můj mozek a moje múza (nebo spíš múzák) asi šly na rande, protože teď jsem jiř dutá jako bambus a řadím se do první skupiny lidí, co vtipy totálně neumějí tvořit. Tedy ne tak pozdě večer. Ivanna Postolyuk, ZL 1 9

10 G. de Chirco Znepokojivé múzy Znepokojivé múzy je olejomalba z roku 1916 od surrealistického malíře Giorgio de Chirica. Obraz nese rysy tzv. metafyzické malby, které jsou zřejmé již na první pohled, jímž jsme dílem unešeni do tajemného světa snů a fantazijních představ. Celá scenérie obrazu se odehrává na jakési dřevěné podlaze, připomínající pódium, na němž se v popředí tyčí podivné postavy. Na první figuře jsou patrné antické prvky a namísto hlavy jí z místa mezi rameny vyrůstá podivná červená věc ve tvaru žárovky. Tento prvek na mě sám o sobě působí velice zvláštním a znepokojivým dojmem. Vedle této figury se nachází věc, jež zřejmě symbolizuje sedící postavu se sepnutýma rukama a malým černým předmětem namísto hlavy, opět ve tvaru žárovky. O nohu této figuríny stojí opřena červená karnevalová maska, ze které mám dojem, jakoby byla sejmuta, aby nám zvěstovala tajemný a šílený svět v jeho pravé, naturalistické podobě. Na zemi kolem nich se povalují různobarevné geometrické útvary a v pozadí za nimi se ve stínu jakési antické stavby nachází poslední socha s prázdným obličejem a vlajícím oděvem. V zadní části obrazu se tyčí starobylá pevnost Ferrara se čtyřmi věžemi po stranách, dvěma žlutými vlaječkami a v kontrastu vedle ní se objevují továrenské stavby s komíny. Při bližším prozkoumání mne na obraze velice mate jedna věc. Obloha je tmavá, zatažená, jakoby skrze ní neměl projít jediný sluneční paprsek, avšak postavy v popředí i již zmíněná pevnost nesou na sobě barvy způsobené ozářením paprsky zapadajícího slunce. To samé dokládají i stíny, jež za sebe vrhají předměty. Chtěl tím snad malíř znázornit zásvit naděje ve své zkroušené mysli? Možná, že ano, avšak při celkovém pohledu na dílo mě zaplavuje vlna melancholie, pocitu úzkosti a ticha, které vyobrazené předměty podtrhávají svou zlověstnou nehnutostí a strnulostí. Kateřina Stránská, ZL 3 10

11 Svět uvnitř mé hlavy ŠAMPIONI (pokračování slohu Kulíšci ) Hele, támhle jsou. Půjdeme za nima? Jo, jasně, přikývla jsem a zahleděla jsem se do místa, kam kamarádka ukazovala. Stáli tam dva poníci zapřažení do kočáru. Gamínek, překrásný hnědý podílový arab a Welwet, flekatý neunavitelný kliďas. Za nimi stál vyleštěný dřevěný kočár, na kterém seděl slavnostně ustrojený kočí. V ruce držel skleněný pohár a se smíchem přijímal gratulace. Zase Palán. Ty si nedáš pokoj, že jo? volala jsem na něj z dálky. Otočil hlavu směrem ke mně. Ale Kájo, neblázni. To je zásluha tadytěch dvou prdelek, že ano? pohladil valášky koncem biče po hřbetech. Prudce vyrazili, ale nechali se hned zastavit. Slez, prosím tě, než s nima skončíš někde v příkopu, pitomče jeden, se smíchem jsem vyrazila koníky uklidnit. No jo, no jo, paní vševědoucí promluvila, smál se, když mi na kozlíku předával opratě. Ahoj, Kájo. Ahoj, Tome, usmála jsem se a on mi dal pusu na tvář. Vykrokuješ mi je, že ano? prosebně se na mě podíval. Jasan, šéfe, zamlaskala jsem a vykročila s koníky směrem na louky. Před dvěma lety touhle dobou jsem vyhrávala ve skokových soutěžích s Kulíškem. Neskutečným skokanem, překrásným hnědým poníkem, starším bráškou Gamínka. Kvůli špatnému krmivu mě ale při kolice navždy opustil. Nemohla jsem z toho vzpamatovat, proto jsem Gamínka prodala. Na Moravu, do vozatajství. K pánovi, který všude rozdává jenom smích, k Tomášovi. Ten s Gamim a jeho kolegou, Welwym, zatím vyhrál všechny závody, kam přijeli. Jako třeba teď, MČR. Byli neskuteční, cítila jsem se pyšná jako máma, když její dítě řekne první slovo nebo se poprvé postaví na nohy. Abych ale nezapomněla, nejezdili na závody sami. Jezdil s nimi i poník Gusta, k nerozeznání stejný jako Kulíšek. K Tomášovi se dostal na dožití po hvězdné kariéře, při které ho lidi po celém světě nejednou nazvali kouzelným nebo neporazitelným. Při jednom závodě se ale těžce zranil a zmizel z očí veřejnosti. Dlouhé měsíce se po něm pátralo, nikde ale nebyl. Až se jednou objevil v zuboženém stavu před vraty Tomovy stáje. Ujal se ho, dal ho do pořádku, a když byl schopný přepravy, zavolal majitelům do vzdáleného Švýcarska. Když si pro něj přijeli, omítnul však nastoupit do přepravníku. Po všech možných i nemožných pokusech rozčílený majitel Tomovi oznámil, ať si toho zatraceného koně nechá. Od té doby pouze posílá každý měsíc pár korun na seno. Tomáš v něm však shledal velmi vděčného pomocníka, který s ním jezdí všude po závodech a dělá oporu nervózním závodníkům. Kájo! uslyšela jsem za sebou volání. Veru? Veru! Já myslela, že tady nejsi. Kde máš-, uprostřed věty mě zastavilo lízání po tváři. No, chtěla jsem se zeptat, kde máš psa, ale jak vidím, předběhl mě, podívala jsem se na Baala, nejbláznivější border kolii, kterou kdy svět poznal. Vlastně border koliáka. Viď Baale? stihla jsem vyslovit, než na mě zaútočil další sérií lízání. Nech toho, psisko bláznivý, nebo z Káji nic nezbyde, kárala ho Verča. Spolu s další ošetřovatelkou Andrejkou a přísedícím na kočáře Luďou jezdila Tomovi pomáhat na závody. Měla překrásné, dlouhé tmavě hnědé vlasy, krásnou postavu a vždycky hromady oblečení. Tak povídej, jak to tady šlo? zeptala jsem se, když se s Baalem usadili na zadních sedadlech kočáru. No, když nepočítám to, že se Palán s Ludvou včera tak ožrali, že jsme je s Andrejkou skoro táhli do kamionu, bylo to tady super, prohlásila jakoby nic. Upřeně jsem se na ní podívala. Ale nekecej, provokativně jsem se na ni usmála, takhle to rozhodně nebylo. No dobře, dobře. Když on tady byl Peca, pomalu se přiznávala. Peca? Jakej Peca? Vančura? Veruno, ty máš chlapa a nic mi 11

12 12 ŠAMPIONI (pokračování slohu Kulíšci ) Hele, támhle jsou. Půjdeme za nima? Jo, jasně, přikývla jsem a zahleděla jsem se do místa, kam kamarádka ukazovala. Stáli tam dva poníci zapřažení do kočáru. Gamínek, překrásný hnědý podílový arab a Welwet, flekatý neunavitelný kliďas. Za nimi stál vyleštěný dřevěný kočár, na kterém seděl slavnostně ustrojený kočí. V ruce držel skleněný pohár a se smíchem přijímal gratulace. Zase Palán. Ty si nedáš pokoj, že jo? volala jsem na něj z dálky. Otočil hlavu směrem ke mně. Ale Kájo, neblázni. To je zásluha tadytěch dvou prdelek, že ano? pohladil valášky koncem biče po hřbetech. Prudce vyrazili, ale nechali se hned zastavit. Slez, prosím tě, než s nima skončíš někde v příkopu, pitomče jeden, se smíchem jsem vyrazila koníky uklidnit. No jo, no jo, paní vševědoucí promluvila, smál se, když mi na kozlíku předával opratě. Ahoj, Kájo. Ahoj, Tome, usmála jsem se a on mi dal pusu na tvář. Vykrokuješ mi je, že ano? prosebně se na mě podíval. Jasan, šéfe, zamlaskala jsem a vykročila s koníky směrem na louky. Před dvěma lety touhle dobou jsem vyhrávala ve skokových soutěžích s Kulíškem. Neskutečným skokanem, překrásným hnědým poníkem, starším bráškou Gamínka. Kvůli špatnému krmivu mě ale při kolice navždy opustil. Nemohla jsem z toho vzpamatovat, proto jsem Gamínka prodala. Na Moravu, do vozatajství. K pánovi, který všude rozdává jenom smích, k Tomášovi. Ten s Gamim a jeho kolegou, Welwym, zatím vyhrál všechny závody, kam přijeli. Jako třeba teď, MČR. Byli neskuteční, cítila jsem se pyšná jako máma, když její dítě řekne první slovo nebo se poprvé postaví na nohy. Abych ale nezapomněla, nejezdili na závody sami. Jezdil s nimi i poník Gusta, k nerozeznání stejný jako Kulíšek. K Tomášovi se dostal na dožití po hvězdné kariéře, při které ho lidi po celém světě nejednou nazvali kouzelným nebo neporazitelným. Při jednom závodě se ale těžce zranil a zmizel z očí veřejnosti. Dlouhé měsíce se po něm pátralo, nikde ale nebyl. Až se jednou objevil v zuboženém stavu před vraty Tomovy stáje. Ujal se ho, dal ho do pořádku, a když byl schopný přepravy, zavolal majitelům do vzdáleného Švýcarska. Když si pro něj přijeli, omítnul však nastoupit do přepravníku. Po všech možných i nemožných pokusech rozčílený majitel Tomovi oznámil, ať si toho zatraceného koně nechá. Od té doby pouze posílá každý měsíc pár korun na seno. Tomáš v něm však shledal velmi vděčného pomocníka, který s ním jezdí všude po závodech a dělá oporu nervózním závodníkům. Kájo! uslyšela jsem za sebou volání. Veru? Veru! Já myslela, že tady nejsi. Kde máš-, uprostřed věty mě zastavilo lízání po tváři. No, chtěla jsem se zeptat, kde máš psa, ale jak vidím, předběhl mě, podívala jsem se na Baala, nejbláznivější border kolii, kterou kdy svět poznal. Vlastně border koliáka. Viď Baale? stihla jsem vyslovit, než na mě zaútočil další sérií lízání. Nech toho, psisko bláznivý, nebo z Káji nic nezbyde, kárala ho Verča. Spolu s další ošetřovatelkou Andrejkou a přísedícím na kočáře Luďou jezdila Tomovi pomáhat na závody. Měla překrásné, dlouhé tmavě hnědé vlasy, krásnou postavu a vždycky hromady oblečení. Tak povídej, jak to tady šlo? zeptala jsem se, když se s Baalem usadili na zadních sedadlech kočáru. No, když nepočítám to, že se Palán s Ludvou včera tak ožrali, že jsme je s Andrejkou skoro táhli do kamionu, bylo to tady super, prohlásila jakoby nic.

13 Upřeně jsem se na ní podívala. Ale nekecej, provokativně jsem se na ni usmála, takhle to rozhodně nebylo. No dobře, dobře. Když on tady byl Peca, pomalu se přiznávala. Peca? Jakej Peca? Vančura? Veruno, ty máš chlapa a nic mi o tom neřekneš! popichovala jsem ji. Blá, blá, blá. Hlavně, že ty mi všechno říkáš. Bylo to jen pár panáků. Jo jasně, pár panáků. A potom? vyzvídala jsem. Nebuď zvědavá, prcku, smála se. Prcku? Komu říkáš prcku? Mám tě zlechtat? smála jsem se a polechtala jí na břichu. Začala se kroutit a smát na celé kolo. Nech toho! Počkej, myslím to vážně. Koukni, támhle jde, ukazovala někam mezi uši valášků. Ty kráso, Veruno, tak tentokrát sis teda vybrala dobrou oběť, mžourala jsem do dálky. Prej oběť. Co mají říkat ti tvoji? popichovala mě. Už ti někdo řekl, že jsi hrozná blondýna? zašklebila jsem se na ni. Haha, moc vtipný, zatvářila se na oko uraženě a pohodila svými, bohužel hnědými, vlasy. Za dva týdny pojedeme do Arezza na finále Zlaté podkovy. Jedeš s námi? ptal se mě Tomáš o dvě hodiny později v restauraci Humpoleckého závodiště. Arezzo? To je v Itálii? Jojo, odpověděl. No, nevím, přemýšlela jsem. Moc se mi tam nechtělo. Ale zážitek to bude určitě obrovský. Každoročně tam přijíždí nejlepší vozatajové z celého světa a vítězství zaručuje obdiv celého koňského světa. Není divu úspěšné dokončení soutěží ve všech třech dnech je nesmírně obtížné. Každý rok proto soutěž dokončí maximálně polovina účastníků. No, co mám s tebou dělat. Pojedu, souhlasila jsem. Supr, zlato moje. Pojedem tak týden před začátkem, ať se stihnou rozkoukat, dodal. Zlato. Řekl mi zlato. Rozbušilo se mi srdce. Nech toho, tak určitě říká kde komu, říkala jsem si. Ne, neříkal. Nikomu tak neříkal. Dala bys mi? vyrušil mě z přemýšlení. Cože? To snad nemyslí vážně. Nevěřícně jsem se na něj povívala. Upřeně se na mě podíval a potom se začal smát. Myslím kafe, prde, a ukázal směrem ke kelímku, ze kterého se ještě kouřilo. Ježiš, promiň, jasně, ochutnej, vzala jsem kelímek do ruky a podala mu ho. Na okamžik se naše ruce dotkly. Silně kelímek stisknul a moji ruku s ním. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi. Víte, byl to krásnej chlap. Překrásnej. Ale hlavně všude, kam přijel, byl jenom smích. A to jsem na něm měla ráda. Prd ráda. To jsem na něm milovala. Přeplněným závodištěm se ozýval ohlušující potlesk. Valášci nervózně poskakovali na místě. Hluk se jim vůbec nelíbil, poslouchali však na myšlenku. Chytla jsem Verču za ruku a běžela s ní dolů z tribun. Když vyjížděli z drezurního obdélní ku, naskočily jsme na kočár a jely směrem ke stájím. Myslel jsem, že toho Welwa přerazím. Celou drezuru jsem se s ním pral, stěžoval si Tomáš. Prosím tě, nakonec stejně budete mít nejlepší známky, ujišťovala jsem ho. Byla to pravda, po drezurách se ujali vedení. S obrovským náskokem. Drezura je něco jako jízda krásy, prověřuje poslušnost koní. Druhý den se jezdí maraton, terénní jízda s připravenými překážkami, mezi kterými musí spřežení prokličkovat. A třetí den se jezdí parkur. Při něm musí zapřažení koně prokličkovat mezi kužely, na jejichž vrcholech jsou položeny tenisové míčky. I při lehkém dotyku kola kočáru s kuželem míček spadne. Za každý shozený míček se přičítají trestné body. Počet trestných bodů za všechny tři dny se potom sečte a vyhodnotí se vítěz. A tím se měl podle výsledků z předchozích závodů stát právě Tomáš. Jenže 13

14 14 Tome, podej mi okurku. Tome. Tomáši! Okurku, prosím. Ne, Kájo, vezmi si papriku. Z naší zahrady. No jasně, a celou noc proprdím. To mi ale vůbec nevadí. Vezmi si ji a neodmlouvej! Nebo co? Nebo uvidíš, zašklebil se na mě a podal mi talíř s nakrájenými okurkami. Děkuju. Naše oči se střetly. Upřeně se na mě podíval. Usmíval se. Byl večer druhého dne. Valášci už za sebou měli maraton se skvělým časem. I když náskok trochu ztratili, pořád se drželi na prvním místě. Hele, já jdu k Příhodům, jo? Volal mi Míla, volala na nás Verča od kamionu, kde jsme spali. Míla? To je další oběť? popichovala jsem jí. Pššt, to je tajemství, spiklenecky na mě mrkla a vykročila směrem na opačnou stranu parkoviště. Otočila jsem se zpátky. Až pozdě jsem si uvědomila, že jsem zůstala s Tomem sama. Luďa s Andrejkou se už šli uložit ke spánku do auta. Tomáš uklízel jídlo z večera. Dopíjela jsem skleničku bílého vína a pozorovala ho. Musela jsem se usmát. Byl tak krásnej. Kájo, vezmi si papriku. Ne, To- pokusila jsem se odporovat, ale bez ohledu mi ji nacpal do pusy. Paláne! pokusila jsem se vyslovit přes zacpanou pusu. Promiň, miláčku, zašklebil se a provokativně mrknul. Miláčku. Už zase. Sednul si čelem ke mně a otevřel další lahev vína. Nalil mi plnou skleničku. Chceš mě opít? zeptala jsem se ho. Usmál se. Víš, že jo? Aspoň bys přestala být taková chladná. Chladná? Ke komu? Ke mně, odpověděl a myslel to zcela vážně. Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale zazvonil mi telefon. Byla to Verča. Kájo? Hele, zůstanu u Příhodů, jo? Přijdu ráno ke koním. Ok, tak dobrou noc, odpověděla jsem. Dobrou, prcku. A nezlob! No super. To znamená, že dnešní noc budu s Tomem sama. To byla Verča, bude spát u Příhodů, řekla jsem mu. Neodpověděl. Zvedla jsem se z lavičky. Au! vykřikla jsem. Supr, a mám třísku v zadku, stěžovala jsem si. Ukaž, vstal a se smíchem chytil nohavici mých šortek, natáhnul je a pustil. Ty smrade jeden! smála jsem se a otočila jsem se k němu čelem. Upřeně se na mě podíval a pozorně si mě prohlédnul. Polilo mě horko. Panebože. Jo, asi jsem se zamilovala. Do třicetiletýho chlapa. Jsi pitomá káča, nadávala jsem si. Ne. Dneska si nadávat nebudu. Víš, že jsi krásná? Ale bláznivá, odporovala jsem. Usmál se. Ty musíš vždycky všechno okomentovat. Vždycky musíš mít poslední slovo. Děláš, jako kdyby tě to- Pšššt, zašeptal a zlehka mě políbil. Odtáhla jsem se. Tome, to není dobrej nápad. Já vím. A právě to je na tom to skvělý. Musela jsem se zasmát. Co dodat. Prostě Palán. Pojď se mnou, zašeptal. Chytila jsem ho za ruku a následovala ho do kamionu, ve kterém jsme spali. Když se za námi zaklapla rampa a on mě položil na karimatku, na chvíli jsem znervózněla. Začal mě líbat, nejdřív na ústech, na krku, na ramenou a posouval se stále níž a níž. Nechala jsem ho. Na vlnách slasti jsem se nechala unášet někam do neznáma.

15 Kájo. Kájo! probudilo mě silné třesení. Vstávej. Teď. Veru? podívala jsem se na hodinky. Byly tři hodiny ráno. Co se děje? Veru, co je? Kde je Tomáš? S Welwem něco je. Přijď do stáje, řekla po chvilce mlčení. Znělo to ustaraně. Zvedla se a vylezla bočním východem z kamionu. A hoď sebou, dodala naléhavě. Doprdele, těžce jsem dopadla hlavou zpátky na polštář. Zhluboka jsem se nadechla a vyhoupla jsem se do sedu. Mžourala jsem po kamionu. Byla ještě tma. Našla jsem mobil a rozsvítila na něm baterku. A sakra, zamumlala jsem, když světlo dopadlo na pohozenou podprsenku a kalhotky. Tak to se fakt povedlo, musela jsem se usmát. Posbírala jsem ostatní kusy oblečení, rychle jsem se oblékla a hodila do sebe müsli tyčinku. Se zasténáním jsem vylezla z kamionu. No ty vole, vypustila jsem, když mě do tváře začal štípat studený vítr. Rozběhla jsem se směrem ke stájím. Jakmile jsem prošla přes plachtový vchod, cítila jsem, že něco není v pořádku. Spěšně jsem se vydala uličkou směrem k boxům valášků. Welwy ležel zpocený na zemi a ze všech sil se snažil zvednout, při každém pokusu ale jenom vytřeštil oči a zase spadnul zpět. Andrejka držela vodítko připoutané k jeho ohlávce a Luďa se mu snažil pomoct na nohy. Gami ve vedlejším boxu nervózně pochodoval, na neklidném pohledu Gusty a ostatních koní bylo také vidět, že se něco stalo. Veterinář už je na cestě, řekla potichu Verča. Z jejího hlasu byl slyšet strach. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tomáš nehnutě seděl na zemi na druhé straně uličky s pohledem upřeným do země. Po tvářích se mu kutálela slza. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Rozešla jsem se k němu, ale Verča mě zastavila. Nech ho. Stejně bys mu nepomohla. Měla pravdu. Podívala jsem se na Welwyho. V jeho očích byla vidět beznaděj a obrovská bolest. V tom okamžiku jsem si vzpomněla na Kulíška. Do očí se mi nahrnuly slzy. Začala se mi motat hlava. Padala jsem k zemi, Verča mě ale chytila za ruku a postavila mě zpátky na nohy. Jsi v pohodě? ptala se ustaraně. Jo, promiň. Já..nějak jsem si vzpomněla na Kulíška. Já vím, smutně se na mě podívala a obejmula mě. Vyrušily nás kroky veterináře. Bez jediného slova pokleknul k Welwymu. Píchnu mu injekci na povzbuzení a dodání energie. Mělo by ho to postavit na nohy, říkal, když otevíral kufřík s injekčními stříkačkami. Welwy se opravdu po patnácti minutách postavil. Na silně oteklou a bolavou levou přední nohu se ale postavit nemohl. Potřebuju mu udělat rentgen, oznámil nám, když pospíchal do auta. Diagnóza zněla jasně. Zlomená holenní kost. Tome, asi bys měl jít k boxu. Prosím, chytila jsem ho za ruku a pomohla na nohy. Ve tváři měl naprosto zoufalý výraz. Pane Paláne, je mi to líto. Měli bychom to skončit, řekl potichu veterinář. Tomáš mlčky přikývl. Verča začala brečet. V těch několika hrozných minutách bylo slyšet jenom vzlykání. Obrátila jsem se. Tomáš tam nebyl. Vydala jsem se ho hledat. Po chvíli jsem ho opravdu našla, jak se opírá o hrazení pastviny. Slunce právě vycházelo. Pomalu jsem k němu vydala. Už je? Jo, je, přikývla jsem. Uslyšela jsem vzlyky. Je to moje chyba. Tohle neříkej. Nemohl si to udělat sám. Tome, někdo ho zranil naschvál. Někdo tě chtěl vyřadit ze hry. Kdybych ho hlídal, nestalo by se to. Ale tím, že tady teď budeš smutnit a litovat, nic nespravíš. Ale jo. Chci se zakopat do hrobu a umřít, slyšela jsem mezi vzlyky. Nevěděla jsem co odpovědět. Vzala jsem ho za ruku. 15

16 Otoč se. Vidíš to slunce? Tu energii, která z něj vyzařuje? Tome, život není ztracený. Máš domov, máš rodinu. Máš mě. Tak se vzchop a pojď něco dělat! Dělat? Co dělat? Koukat se na to, jak Bílýho odvážejí? Ostatní potřebují žrát. Za tři hodiny startuješ. S kým? Mám jenom jednoho koně, divil se. Nemáš. Máš Gustu, usmála jsem se a zamířila zpět ke stájím. Zůstal stát s otevřenou pusou. To je blbost. Absolutní kravina. Ty ses normálně zbláznila. Ne, ty jsi přímo zešílela. Vždyť pět let nic nedělal! Tome, býval to šampion. Nejlepší poník na světě. Umí to. To sice jo, ale- Ale co? Věř mu, mrkla jsem na něj a podala mu ruku. Tak jdeš, nebo tam budeš stát jako solnej sloup? zavolala jsem na něj. Jsi naprosto šílená, zakroutil hlavou a s pusou ještě pořád otevřenou se rozešel a toporně mě následoval do stáje. Tak co? Spokojený? No, co myslíš? V životě bych nevěřil, že se nechám takhle zmanipulovat. Jsi hrozná můra, víš to? Ale nepovídej, smála jsem se. Jo, bylo to neuvěřitelné. Vyhráli to. Gusta tahat vůbec nezapomněl. Po zapřažení tak ožil, že rozhodně nevypadal jako nějaký nemohoucí stařík. A kdo má vždycky pravdu? smála jsem se. No, jasně že ty, šéfová, málem si ukroutil hlavu, sám tomu nemohl uvěřit. Otevřela jsem dveře kamionu a před nasednutím jsem otočila hlavu k přívěsu. Gusta s Gamim už byli naložení. Jenom Welwy chyběl. Navždy bude chybět. To už nikdy nezměníme. Třeba se už se spolu s Kulíškem prohánějí na nebeských pastvinách. Tak jdeš? vyrušil mě Tom z přemýšlení. Ne, nejedu, trubko, zasmála jsem se a usadila se na sedadlo. Tomáš nastartoval, ale nerozjel se. Víš, že tě miluju? A víš, že já tebe taky? odpověděla jsem. Usmál se. Děkuju, že jsi tady se mnou. To je přece jasný, smraďochu, provokovala jsem ho. Silně mě plácnul přes nohu. Hej! vykřikla jsem, tak to končíš, kamaráde. No, no, přece to nebylo tak hrozný, nasadil prosebný pohled. Odpuštěno, zašeptala jsem. Děkuju, odpověděl a dlouze mě políbil. Za to, že tě mám, dodal, když šlápnul na plyn a rozjel se po rozbité cestě směrem k domovu. 16

17 Zasloužilá sestra na nákupu s děcky To vám povím, jak z obyčejné procházky udělat slušnou lekci sebeovládání. Rozhodla jsem se s bratry Jiřím a Adamem, že zajdeme pro něco dobrého na zub a s nenadálým papírkem připnutým na lednici a kilometrovým nákupním seznamem jsme tam i přes odporný vítr opravdu museli. Pomineme-li všechny ohavné myšlenky na zabití mne samotné nebo jednoho z bratrů při oblékání kombinéz, šlo to celkem hladce. A to i přes návrat domů, jelikož jsme zapomněli rukavičky a pití, a jak slýchávám třicetkrát denně taky šiši, šiši, nemá šiši! A tak jsme se půl kilometru zase vraceli, protože přeci nemáme šiši. Ona cesta tam byla celkem v pohodě. Po každém metru pád, jelikož sněhové hory jsou tolik lákavé, pláč, protože bebí, a křik, jelikož Adame, neloz tam, bude tam chtít Jirka; Jirko, nechoď tam! Jako bych mluvila do větru, lezli tam stále, proto došlo na zaopatření Dej mi ruku!, což se jim nelíbilo, a já už v nervu křečovitě ruce držela a nepouštěla. Hurá! Jsme v obchodě. Moje žádost, aby počkali chvilku venku, že jen nakoupím a půjdeme, nezabrala, a tak se smečka vkradla dovnitř a začala rabovat brambory a házet je do košíku. Vyber si jen jedny jim dalo evidentně pokyn k Vezmi si alespoň patery. A lítání tam a zpátky, vracení sladkostí a pacifikování harantů nešlo. Ještě, že to byl jen malý obchod. Po nakoupení potřebných věcí měla moje taška přes rameno snad dvacet kilo a já se se svými malými a hodnými ratolestmi plahočila vstříc domovu. Cesta ubíhala jako po másle. Za doprovodu orchestru Chci! Dej! Motě! Chci! Mami! Ada! Motě! Chci! a neustálého křiku, ještě, že víc slov neumí, jsme si to štrádovali. Adam měl totiž skvělý nápad koupit si budík a ukazovat ho Jiřímu. A co udělá náš nejmenší? Chce ho a řve, řve pláče a řve parádní muzika. A nakonec nás potkalo to, že Jiří už nemůže, a proto jediným východiskem bylo vtít ho do náruče. S těžkou taškou, na rukou dítě, na očích dalšího a konečně snad k domovu. Příště radši umřeme hlady, já už na nákup nejdu! Veronika Tomášková, ZL 2 17

18 Pěšinky k domovu Pokud někdo z vás nejezdil po zapadlých venkovských cestách, zbytečně bych vám to líčila-stejně byste mě nepochopili. Ale jelikož se člověk považuje za nejinteligentnějšího tvora na světě, tak to s vámi zkusím a uvidíme. Není cesta jako cesta. Některá je rovná, jiná přímo kudrnatá, jiná samá jáma, další vede malebnými vesničkami, jiná ruinami a člověk začíná pomalu věřit, že objevil konec světa. Nejkrásnější jsou ty, které protínají malebná údolí. To člověka láká jít pěšky. Je už velmi málo takových míst, kde se vám to přihodí. Ale stále ještě taková jsou, a proto si jich važme. Nechme své motorové miláčky v garážích. Zkusme se jednou dopravit z bodu A do bodu B jen tak po své ose. Užijme si cesty vedoucí nádhernou přírodou. I prach na této cestě není tak nepříjemný, jak ho jindy vnímáme. Vůně lesa, schnoucí rosy z trávy, příjemný vánek a úžasný zpěv ptáčků vydají za všechny zážitky našeho jinak perfektního elektronického světa. Procházka Dračí roklí na Gablenc, Vebrovky nebo do Dolců. Zajdeme-li blíž k našim velehorám, nalezneme i krásná údolí Albeřické a Lysečinské a z nich můžeme podniknout i krásné túry s výhledy přímo pohádkovými. Z Rýchor je úžasný výhled do celého našeho kraje, za jasného počasí i dál. Takovýchto koutů a koutků naší země, kde je příroda stále nádherná a stojí zato ji vidět a vést tu naši cestu těmito místy, je nespočet. Tak co myslíte, že jsem někoho z vás přesvědčila, že není cesta jako cesta? Lucie Meislová Zl.1 Matka přírodafejeton Když je člověk na intru, tak musí obětovat hodně věcí. Například soukromí, prostor, televizi a hlavně oblečení. Pro někoho kdo má rád módu je to věčné balení a hodinové vybírání outfitů na další den či týden. Největší výzva je vždy v neděli před odjezdem na intr, kdy si musím vybrat všechno oblečení, které si vezmu následující týden s sebou. Už jen ten fakt, že mám omezený počet kousků, které můžu na intru mít mě štve, protože celý šatník by se mi do pokoje nevešel a navíc když o víkendu jdu do kina, ven nebo na nějakou společenskou akci tak bych ty hromady oblečení musela vozit zpátky domů, protože bych vždy potřebovala zrovna tu bílou košili, kterou mám na intru. Pro někoho, kdo si neumí zorganizovat a naplánovat věci by to mohlo být značně deprimující, ale časem jsem si zvykla. Ve věcech mám pořádek. 18

19 Vlastně jsem spíše zdvojnásobila obsah šatníku, protože jsou věci, které nosím jen o víkendech a některé jen na intru. Přišlo mi to jako vhodné řešení, protože nakupování mě baví a můj přítel je z toho vždy také nadšený. Který chlap by nemiloval hodinové běhání po obchodech a stěžování si, že jsem ve všem moc tlustá? Jediný, komu se toho moje řešení moc nelíbilo, byla moje mamka. Pro ní to znamená prát dvakrát více. Když přivezu v pátek špinavé oblečení z intru a ještě po víkendu pere minimálně tři outfity, tak je vždy nadšená. Nevím, proč nechápe, že když jdu dopoledne jen volnočasově někam ven, tak musím mít jiné oblečení než když jdu večer na diskotéku. Mamka si po čase taky zvykla a svůj prací rozpis přizpůsobila mně, ale je ještě jedna věc co může můj, už dokonale zorganizovaný šatník zkazit. Je to počasí. Počasí je jediná věc, kterou zatím nezvládám ovládat a asi toho nikdy nebudu schopná. I když brečím, vztekám se a mlatím kabelkou o schody, tak se stejně hezky neudělá a já potom zbytek týdne jsem v dešti (někdy i ve sněhu, když se zadaří) v plátěných teniskách a proklínám každého kdo má nohy v teple. A jsme zase u toho, že na intru nemůžu mít jedny boty na zimu, na jaro, na léto, balerínky k sukni, tenisky k jeanům, kotníčkové boty ke kabátu Hodilo by se mi, kdybych mohla oblečení teleportovat z intru domů a naopak. Kdyby tohle někdo vymyslel, tak by z něj byl milionář, protože každý neurotik, který ráno nestíhá by se rád teleportoval domů a vzal si tu svojí oblíbenou mikinu, kterou ten den zrovna musí mít a bez ní rozhodně nikam nepůjde. Nebo už jen pro tu možnost se teleportovat domů pro teplejší boty nebo bundu, když v únoru z ničeho nic začne sněžit a pršet. Počasí si ze mě rádo dělá srandu, asi ho baví jak se vztekám, když se ráno pořádně nabalím a nakonec je venku hezky. Potom si přijdu jako úplný blbec, když mám na sobě tílko, tričko, svetr, ještě zimní bundu a venku je dvacet stupňů. Někdy se mi stane, že na mě někdo z kolemjdoucích kouká, nejspíš kvůli mému přehnaně teplému outfitu, a to mě vždycky ještě víc naštve. V myšlenkách proklínám slunce za to, že vůbec svítí a každý mrak za to, že slunce nezakryje. V prváku jsem z toho byla na rozpacích, ale už jsem se naučila žít s tím, že když je teplo, tak jsem věčně nabalená a když sněží, tak mám na intru pomalu jen žabky. Už mi ani nevadí pohledy kolemjdoucích. Musím vlastně říct, že mi to pomohlo k pravidelnému pohybu. Když se chci vyhnout nepříjemným pohledům, tak zkrátka co nejrychleji běžím na intr. Jestli to pohledy ostatních odradí nebo spíše připoutá je věc druhá. Ale hlavně mi s tímto problémem pomohl nedávný výrok poměrně známé, české osobnosti. Naučil mě, že jsou dva typy lidí. Někdo se ráno klidně hodinu zabývá tím, že pečlivě vybírá oblečení, aby vše ladilo a cítil se dobře. Jenže když ráno šlápne do psího lejna i v tom nejlepším a nejsladěnějším outfitu, tak ho to zkrátka hodně vytočí. Obzvlášť když má na sobě značkové boty. Nejlépe z limitované kolekce. To se potom většinou rozbrečí a jde domů. Druhý typ člověka stojí na místě, ví, že stejně ty boty bude muset umýt, tak se alespoň raduje z toho, že ty boty na sobě měl. A je jedno jestli to byly tenisky, i když venku pršelo, nebo zimní pohory na které svítilo rozzářené slunce. Daniela Valná 19

20 Odbočka Stále ta stejná cesta. Stejný vzorec, opakující se řádově několik let. Ráno vstát, jít do školy (do práce). Vysedět si těch osm hodin, přijít domů, učit se, pracovat, v lepším případě mít alespoň hodinu na rodinu nebo koníčky, jít spát. Poté zvonek budíku a kolo se točí zase od začátku. Víkendy ztratily svou podstatu. Mít čas si někam vyrazit, odpočinout si? Neexistuje. Pro mě tedy ne. Škola, práce, samé povinnosti. Neustále slýchat, jak jste nemožní, neschopní dělat věci pořádně, jak jste nepřipravení. Po pár letech dospějete k názoru, že chválit se musíte sami, nikdo jiný vaši práci neocení. Pro ty nad vámi jste vždycky ti špatní. Někdy máte pocit, že to dělají schválně. Schválně vás nutí zůstat při zemi, drží vás daleko od fantazie a svobody. Je to skutečně ta správná cesta? Být neustále testovaní a porovnávaní? Ono není zcela snadné být v chodu třeba osmnáct hodin denně, stále někam pospíchat, myslet na věci, které se vám nedaří stihnout. A do toho poslouchat, že to stejně všechno činíte špatně, ať se snažíte sebevíc. Co když ale odbočíte. Prostě se zastavíte. Oprostíte se od všeho. Nasednete na první vlak a prostě odjedete. Daleko. Daleko od všeho. Od všeho a od všech. Odpoutáte se od závazků, povinností, starostí. Sedíte ve vlaku, který vás odváží. Někam... Do země ničeho a zároveň všeho. Jaký by to byl pocit, nastoupit do takového vlaku? A lze to vůbec? Otázkou by pak bylo, co svědomí? Moje je dost silné a většinou si drží vše, co může, a pěkně dlouho. Dává mi to vyžrat všechno. Co by s ním udělala taková odbočka? A co pak? Co když bych dospěla k závěru, že to byla chyba? Co by mi zbylo pak? Špatně svědomí, plné zmatků a beznaděje? Hana Dalibabová, ZL 1 Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři Dnes je 24. dubna, den, kdy mají vylézat hadi a štíři. Zajímalo by mě, jestli nějakého potkám. Vlastně zcela jistě potkám štíra, protože Richard je Štír. Tedy je štír ve znamení zvěrokruhu. Předpokládám, že mi napíše hned po škole a vůbec nebude vědět, která bije. Na mou otázku: Kde máš hada? se jen zakření a začne teoretizovat, co jsem to zase vymyslela za ptákovinu. Bude se smát a obhajovat se argumenty, které mě jako vždy rozčílí. S cynickým pohledem, s pusou nakřivo udělá hloupou ze mě, protože on sám nebude vědět nic. To bude ale nespravedlivé! Přeci nemohu být za hloupou já! Typickou ženu poznáte tím, že vytváří konspirační teorie a obviňuje dřív, než někdo, v tomto případě Richard, něco udělá. Jsem žena. Jsem analytik a teoretik. Jsem žena a jaro mám ráda. Ráda se přu o svoji pravdu. Nenechám se odbýt, a jelikož jsem žena, moje pravda je pravdou všech! A co je na tom nejtypičtější, míním se přít za hady a štíry, o kterých Richard nebude vědět. Pohádám se s ním. Vydupu si své. Budu neústupná za hady a štíry, o kterých bych se bez svého češtináře vůbec nedozvěděla. Ale jsem žena a vím, že to ke mně patří. Aida Mahfoudová, ZL 1 20