VÝCHOVA KE ZDRAVÍ A ZÁKLADY PRVNÍ POMOCI

Transkript

1 Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Přírodovědecká fakulta VÝCHOVA KE ZDRAVÍ A ZÁKLADY PRVNÍ POMOCI STUDIJÍ OPORA Jan Ipser Ústí nad Labem 2013

2 ÚVODNÍ POZNÁMKA Vážené studentky, vážení studenti, dostává se vám do rukou studijní opora k předmětu Výchova ke zdraví a základy první pomoci. Je určena vám, frekventantům dvouoborového (učitelského) studia realizovaného na Přírodovědecké fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Záměrem autora bylo vytvořit studijní pomůcku obsahující základní informace k hlavním tematickým celkům tohoto předmětu. Předkládaná studijní opora je obsahově zúžena především proto, že v současné době je k dispozici kvalitní a vašemu studijnímu zaměření adekvátní literatura i v českém jazyce; některé z titulů jsou uvedeny na konci této opory jako povinná a doporučená literatura. Kromě toho existuje rozsáhlý materiál k dané problematice na Internetu. Do studijní opory nebyly zařazeny (nebo jen v minimálním rozsahu) ty partie, které jsou probírány podrobněji v jiných předmětech vašeho studijního programu (zejm. biologie a ekologie člověka, biologie dětí a dorostu, psychologie, pedagogika), aby bylo zamezeno nadměrné duplicitě. Tato studijní opora tudíž není koncipována jako učební text pokrývající proporcionálně všechny stěžejní oblasti předmětu. Dovoluji si upozornit, že elektronická verze studijní opory Výchova ke zdraví a základy první pomoci neobsahuje pouze původní materiály; je určena výhradně pro vaše osobní studijní účely a nesmí být dále rozšiřována (kopírována). Přeji vám hodně úspěchů ve studiu zvoleného oboru. Autor

3 OBSAH I. Význam předmětu výchova ke zdraví (3) 1. Péče o veřejné zdraví (3) 2. Světová zdravotnická organizace (SZO) (4) 3. Ukazatelé zdravotního stavu a hodnocení zdravotního stavu (5) 4. Programy na podporu zdraví (6) 5. Odpovědnost za zdraví (7) II. Psychohygiena (8) 1. Pracovní výkonnost (9) 2. Odpočinek (10) 3. Motivace a motivy (12) 4. Základní potřeby (podle Maslowa) (16) 5. Emoce a výkonnost (19) III. Hygiena výchovně - vzdělávacího procesu (20) 1. Vyučovací hodina a vyučovací jednotka (23) 2. Přestávky ve vyučování (26) 3. Pozornost (23) 4. Klasifikace vyučovacích předmětů (26) 5. Prostorové rozmístění účastníků komunikace ve třídě (29) 6. Psychohygiena a fyzikální podmínky školního prostředí (30) 7. Hygienické požadavky na prostory a provoz škol a školských zařízení (31) 8. Ergonomické aspekty ve výchovně-vzdělávacím procesu (31) IV. Nemocné a hendikepované dítě ve škole (48) 1. Nemocné dítě ve škole (48) 2. Integrace hendikepovaných žáků do výchovně - vzdělávacího procesu na ZŠ (52) 3. Specifické vývojové poruchy učení a dovedností (52) 4. Negativní jevy ve škole šikana (55) V. Způsob života a životní styly (57) 1. Sociální podmínky (57) 2. Výživa (58) 3. Stravovací návyky (70) 4. Pitný režim (77) 5. Racionální výživa (80) 1

4 6. Alternativní směry výživy (84) VI. Postnatální vývoj (86) 1. Předškolní věk (střední dětství) (87) 2. Školní věk (90) 3. Dospělost (91) 4. Typy tělesné stavby (somatotypy) (94) VII. Základy první pomoci (100) 1. Krvácení (102) 1.1. Zaškrcovadla (103) 1.2 Tlakové body (103) 1.3 První pomoc při krvácení (105) 2. Poleptání žíravinou (kyselinou, louhem) (108) 3. Tepelná poškození organizmu (110) 4. Otravy (intoxikace) (114) 5. Úrazy (115) 5.1 Zasažení elektřinou (115) 5.2 Zlomeniny a jiná poranění kostí (116) 5.3 Poranění hrudníku a pneumotorax (118) 5.4 Poranění břišních orgánů (121) 6. Pokousání zvířetem, uštknutí hadem, bodnutí hmyzem (122) 7. Bezvědomí (122) 8. Šok (124) 9. První pomoc při náhlých příhodách (125) 9.1 Mdloba (kolaps, synkopa) (125) 9.2 Tonutí (126) 9.3 Astma bronchiální (asthma bronchiale) (126) 9.4 Cukrovka (diabetes mellitus) (127) 9.5 Infarkt myokardu (127) 9.6 Mozková mrtvice (128) 9.7 Selhání základních životních funkcí a KPR (129) 9.8 Porod (136) 10. Polohování a přehled základních poloh (140) Literatura a další zdroje (148) 2

5 I. VÝZNAM PŘEDMĚTU VÝCHOVA KE ZDRAVÍ Zdraví je jedním ze základních předpokladů pro kvalitní pracovní (studijní) výkonnost, úspěšný a spokojený život. Zdravý životní styl a dodržování zásad primární prevence je základem pro život bez výrazných komplikací jak pro jednotlivce, tak pro jednotlivé sociální skupiny a společnost jako celek. Na výchovu ke zdraví lze tudíž nahlížet jako na součást součást primární prevence osobní, celospolečenské i zdravotnické. 1. Péče o veřejné zdraví V České republice existuje soustava státních a nestátních (soukromých) zdravotnických zařízení, z nichž většina uzavírá se zdravotními pojišťovnami (avšak nikoli se všemi!) smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče a poskytují pojištěným (!) pacientům zdravotní péči, neboť zdravotní péče je poskytována převážně na základě povinného veřejného zdravotního pojištění. Nárok na veřejné zdravotní pojištění na území České republiky ze zákona mají osoby s trvalým pobytem v ČR nebo jsou v ČR zaměstnáni u zaměstnavatele se sídlem v ČR, přičemž je respektována svobodná volba konkrétní zdravotní pojišťovny občanem; osoby, které nesplňují podmínky účasti na veřejném zdravotnictví danou zákonem, mohou uzavřít smluvní pojištění (se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou ČR VZP ČR). Pokud se občan pohybuje mezi státy EU, měl by být pojištěn v jednom státě, zpravidla v tom, ve kterém pracuje. Pracuje-li ve dvou nebo více státech EU a v jednom z nich bydlí, měl by být pojištěn v zemi s místem bydliště (trvalého pobytu). Jestliže je dotyčná osoba jako pracovník vyslána do ČR jiným členským státem EU, zůstává pojištěn v zemi, která jej vysílá. Osoby, které jsou účastné veřejného nebo smluvního zdravotního pojištění, mají povinnost pravidelně platit pojistné. Tato povinnost vzniká dnem vzniku pojištění. Každý občan i každé dítě v ČR by měl být registrován u svého lékaře primární péče (praktický lékař pro dospělé, praktický lékař pro děti a dorost, stomatolog, gynekolog), kterého pravidelně navštěvuje v rámci preventivních prohlídek anebo v případě onemocnění (pokud nevyžadují bezprostředně specializovanou zdravotnickou péči). V případech náhlého onemocnění a neodkladné lékařské péče je možné se obrátit na pohotovostní službu (pokud je v daném místě nebo příslušné územně správní jednotce organizována), případně zavolat záchrannou službu (RZP) bezplatnou linkou

6 2. Světová zdravotnická organizace (SZO) World Health Organization (WHO) WHO byla založena 7. dubna 1948 jako odborná organizace OSN; výročí založení WHO se každoročně připomínají jako Den zdraví. Centrální sídlo SZO je v Ženevě, v ČR sídlí v Praze (Dům OSN, nám. Kinských 6, Praha 5). Podporuje spolupráci všech členských států OSN (193) v oblasti zdravotnictví, realizuje programy na eliminaci nebo snížení výskytu některých chorob (zejména infekčních vakcinace) a usiluje o celkové zlepšení kvality života prostředky a formami, které reflektují skutečnosti vyplývající z přijaté definice zdraví s cílem dosáhnout co nejvyšší úrovně pro všechny lidi. Řídícím orgánem SZO je Světové zdravotnické shromáždění (WHA); strategii vytyčuje a zásadní rozhodnutí přijímá Výkonná rada, sestavená ze 32 zdravotnických expertů jmenovaných vládami členských států a zasedající dvakrát do roka. Členské státy jsou rozděleny do 6 regionů, které spravují regionální úřady: AFRO (regionální úřad pro Afriku), AMRO/PAHO (regionální úřad pro Severní Ameriku a pro Jižní Ameriku),EMRO (regionální úřad pro východní Středomoří), Definice zdraví WHO Definice zdraví z roku 1946: zdraví je komplexní stav tělesné, duševní i sociální pohody, zdraví je fyzické (tělesné), psychické (duševní) a sociální prospívání (blaho). Definice zdraví z dokumentu Zdraví pro všechny do roku 2000 : zdraví je schopnost vést sociálně a ekonomicky produktivní život. Zdraví je v čase proměnlivé. Definice nemoci WHO (z r. 1977) Nemoc je porušení rovnováhy (homeostázy) organizmu; dojde k porušení části těla (tkáně, orgánu aj.) nebo funkční souhry orgánů nebo psychického prožívání. Homeostázou se zde myslí funkční dynamická rovnováha složení vnitřního prostředí organismu. Homeostáza vyjadřuje relativní stálost vnitřního prostředí a mechanizmy, které zajišťuje. Determinanty zdraví Determinanty zdraví jsou faktory ovlivňující zdraví populace. Rozdělují se na: faktory vnitřní - dědičné (= genetická výbava jedince zděděná od rodičů) - pohlavní (např. větší sklon ke vzniku osteoporózy u žen než u mužů) - věk (fyzický věk u mužů je v průměru kratší než fyzický věk žen) 4

7 faktory vnější - zevní prostředí (venkov x město) - životní styly - gender - migrace - sociální status - zdravotní péče Poznámka: pojmu gender se používá k vyjádření charakteristik mužů a žen, které jsou společensky podmíněné (představují sociální konstrukty). Naproti tomu pojem pohlaví se používá k vyjádření charakteristik mužů a žen (chlapců a dívek), které jsou biologicky determinované. Normální lidský jedinec se narodí jako jedinec samčího nebo samičího pohlaví, který se učí (zejména v procesu socializace) být chlapcem nebo dívkou, aby se nakonec stal mužem či ženou s konstituovanou genderovou identitou a odpovídajícími generovými rolemi. 3. Ukazatelé zdravotního stavu a hodnocení zdravotního stavu Zdravotním stavem obyvatelstva (populace) je třeba se zabývat (měřit, analyzovat, hodnotit) z mnoha důvodů (epidemiologických, hygienických, demografických, přijímání a realizace preventivních i léčebných opatření, organizace systému zdravotní péče, výchovných aj.), z různých hledisek a za využití různých metod. Mezi důležité ukazatele zdravotního stavu obyvatel patří: 1. nemocnost (morbidita) = poměr počtu nemocných: počtu obyvatel. Vyjadřuje se jako incidence, tzn. počet nově vzniklých onemocnění za určité období vztažený ke zvolenému počtu obyvatel (obvykle ) nebo jako prevalence, tzn. počet všech případů daného onemocnění vztažený ke zvolenému počtu obyvatel (obvykle ). 2. úmrtnost (mortalita) = poměr počtu zemřelých osob na dané onemocnění : celkovému počtu obyvatel v daném správním celku. 3. smrtnost (letalita) = poměr počtu zemřelých osob : celkovému počtu osob postižených daným onemocněním (či zasažených jiným jevem, např. dopravní nehodou); smrtnost je významný demografický ukazatel Rozdíl mezi úmrtností a smrtností spočívá v tom, že úmrtnost se vztahuje k celkové populaci, kdežto smrtnost pouze k vybrané podmnožině celkové populace. 5

8 Statistické údaje, týkající se zdravotního stavu obyvatelstva, lze nalézt v několika spolehlivých zdrojích jakými jsou např. Statistická ročenka ČR (Český statistický úřad: řehledy Státního zdravotního ústavu (SZÚ - a Ministerstva zdravotnictví ČR ( či údaje zveřejňované WHO (WHO v ČR: 4. Programy na podporu zdraví Většina programů na podporu zdraví vyplývá z dokumentu přijatého WHO nazvaného Zdraví 21 (Zdraví pro 21. století), v němž je vymezeno 21 cílů při úsilí o dosažení zdraví lidské populace. Mezi tyto cíle patří zdravé stárnutí (cíl 5; do roku 2020 by měli mít lidé nad 65 let možnost plně využít svůj zdravotní potenciál a aktivně se podílet na životě společnosti; snaha zachovat zdraví do co nejvyššího věku; s tím souvisí prodloužení ekonomické aktivity), zlepšení duševního zdraví (cíl 6; mnohé z dnešních životních stylů se negativně promítají do lidské psychiky a tak mohou vést ke vzniku psychických poruchy; cílem je tyto poruchy neskrývat, neizolovat se, postiženým osobám poskytnout možnost léčby, integrace do společnosti, resp. jejich opětovného zařazení do pracovního procesu po vyléčení), snížení výskytu přenosných chorob (cíl 7; očkování, hygienické návyky, preventivní programy AIDS, prevence sexuálně přenosných chorob apod.), snížení výskytu neinfekčních chorob (cíl 8; snížit rizika vzniku těchto chorob zdravá výživa, zdravý životní styl, kampaně proti kouření tabákových výrobků, proti požívání alkoholických nápojů /alkoholizmu/, drog a jiných návykových látek apod.), snížení výskytu poranění způsobených násilím a úrazy (cíl 9; dodržování předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci - většina úrazových dějů je předvídatelná, tudíž preventabilní; úrazy náleží mezi nejzávažnější příčiny dlouhodobě nebo trvale měnící zdravotní stav a kvalitu života postižených osob, některé z nich jsou i smrtelné; představují tak nemalý problém pro postižené osoby, jejich okolí a jsou i ekonomicky nákladné), zdravé a bezpečné životní prostředí (cíl 10; snižování průmyslových a jiných emisí, třídění odpadů, recyklace, efektivní využívání zdrojů, snižování zátěže životního prostředí antropogenními vlivy), zdravější životní styl (cíl 11; projekty Zdravé bydlení, Zdravá škola, Zdravé pracovní prostředí, Zdravé město apod.) 6

9 5. Odpovědnost za zdraví Odpovědnost za vlastní zdraví souvisí mimo jiné s problematikou dokumentu WHO Zdraví 21, resp. s jeho jednotlivými cíly. Zdraví patří k hodnotám, kterých si téměř každý jednotlivec vysoce váží; jak vyplývá z mnoha sociologických průzkumů hodnotové orientace, lidé různého společenského statutu, zaujímající rozdílné pozice v socioprofesní či sociotřídní struktuře řadí zdraví jako hodnotu na první nebo některou z nejvyšších příček škály hodnot (hodnotového žebříčku). Hodnota zdraví nabývá na síle s přibývajícím věkem a zkušenostmi; jedinec si s věkem více uvědomuje zodpovědnost nejen vůči sobě, ale též vůči jiným lidem (členům rodiny, příbuzným, členům pracovního kolektivu či jiné sociální skupiny, společnosti jako celku) a stále zřejmějším se stává poznání, že péče o zachování zdraví je nezbytnou podmínkou ostatních životních aktivit (biologických i sociálních). V osobním postoji k vlastnímu zdraví se odráží v unikátní formě vzájemných interakcí celý individualizovaný soubor faktorů (zejm. vlastní zkušenosti, dosažená úroveň vzdělání, praktické možnosti péče o vlastní zdraví v kontextu charakteru společenského a politického prostředí a všeobecné úrovně kultury, charakter životního prostředí, osobní přesvědčení o hodnotě zdraví pro jedince a pro společnost aj.) a proto je třeba počítat s vysokou variabilitou postojů jednotlivých lidí ke zdraví v rámci populace i s dynamickou proměnlivostí postoje jedince k vlastnímu zdraví v průběhu jeho individuálního vývinu (ontogeneze). 7

10 II. PSYCHOHYGIENA Psychohygiena (duševní hygiena) je vědní obor, zabývající se především zkoumáním faktorů, které ovlivňují psychiku lidí, přičemž využívá a integruje relevantní poznatky medicíny, psychologie, filozofie a některých dalších oborů. Formuluje zásady, jejichž dodržování v každodenním životě vede člověka k tomu, aby se cítil spokojený, užitečný, psychicky zdatný a výkonný, aby žil zdravým, mravným a vyrovnaným životem ve všech věkových obdobích. Psychické stavy žáka (studenta) i učitele výrazně ovlivňují průběh a výsledky učení i výuky. Je nasnadě, že psychohygiena se významně uplatňuje při školní práci (v průběhu výchovně-vzdělávacího procesu) a to jak ve vztahu k žákům (studentům) a zaměstnancům (především pedagogům), tak ve vztahu k prostředí (interiéru i exteriéru školy, resp. jiného typu výchovně-vzdělávacího zařízení). Psychohygiena zkoumá interakci osobnosti a prostředí a vliv tohoto vztahu na duševní zdraví člověka. Předmětem jejího zájmu je péče o duševní zdraví. Jedná se v zásadě o soubor preventivních zásad, jejichž dodržování pomáhá udržovat zdraví člověka. Pokud je péče o (psychické) zdraví zanedbávána, vzniká řada nežádoucích jevů. Péče o duševní zdraví se zahrnuje jak oblast pracovních podmínek, tak oblast týkající se odpočinku (relaxace) po vykonané práci (či po skončení pracovní doby). Psychohygiena významně souvisí se systémem hodnot. Je potřeba ujasnit si priority, odlišovat důležité od nedůležitého, potřebné od nepotřebného, podstatné od nepodstatného, posoudit správně význam a hodnotu vlastních předsevzetí, řešených úkolů, činností (pracovních, studijních, zájmových, společenských) a dalších aktivit i adekvátnost časové proporcionality, která je jim věnována. Z hlediska psychohygienického významnou roli plní prostředí (rodina, škola, pracovní kolektiv apod.), ve kterém se ten který jedinec nachází. Pracovní prostředí by mělo být takové, aby vytvářelo nejen optimální podmínky pro vykonávání příslušné pracovní činnosti, ale aby též poskytovalo adekvátní prostor pro vzájemnou komunikaci (rozhovory, společné sdílení zážitků, prožitků, dojmů), neboť důležitou součástí psychohygieny je komunikace (správné porozumění druhým a druhých, dovednost adekvátně se vyjadřovat, zdárně řešit konfliktní situace apod.), a přispívalo tak k vyrovnanému stavu člověka (žáka, pedagoga). Pro učení je důležité zajištění a udržování stavu optimální pozornosti, která je ovlivňována mnoha faktory. Jedním z hlavních je únava. Únava vzniká jako důsledek činnosti člověka, je to psychofyzický stav lidského organizmu, mající původ v nevyváženosti nervových (neurofyziologických) procesů podráždění a útlumu. Vnějšími projevy únavy jsou 8

11 zejména snížení aktivity, změny pozornosti, nerovnoměrnost výkonu, nezájem, nechuť k určité činnosti (práci), podrážděnost, neadekvátní reakce, zhoršení spolupráce, zhoršení motorické činnosti, prodloužení reakční doby, poruchy úsudku. Klasifikací únavy je vymezováno několik jejich druhů, např. objektivní a subjektivní, emocionální, fyzická (tělesná) a psychická (duševní). Podle intenzity únavy lze vymezit několik jejích stupňů: malátnost přepětí vyčerpání. Základním prostředkem k překonání únavy je odpočinek a to buď pasivní (vystřídání činnosti nečinností; spánek vykazuje vysoký relaxační účinek zejména při emocionální únavě, jeho deficit může být příčinou nepozornosti a podrážděnosti; dostatečná délka spánku: hodin pro žáky ročníku ZŠ, hodin pro žáky či 9. ročník ZŠ, 9 8 hodin pro středoškoláky) nebo aktivní (vystřídání určité konkrétní činnosti jinou činností, např. samostudium sportem). Učení se neobejde bez zátěže a vlivu stresorů, avšak zátěž žáků (ale i pedagogů) má být přiměřená; nadměrná zátěž, zvláště je-li jí osoba vystavena opakovaně a dlouhodobě, vede k iniciaci a rozvoji patologických procesů; jedním z krajních projevů nadměrné zátěže a opakovaných stresů může být tzv. fenomén vyhoření. 1. Pracovní výkonnost Časový systém mozku řídí fyziologické procesy v těle tak, že vykazují denní rytmy v souladu se změnami ve vnějším prostředí. Poruchy tohoto systému souvisejí s některými projevy u psychických a neurologických onemocnění člověka, především s poruchou rytmu střídání spánku a bdění, s poruchou regulace uvolňování některých hormonů apod. Produktivita práce se v průběhu dne mění (viz křivka pracovní výkonnosti) a odráží zákonitosti cirkadiánních biorytmů. Tak jako jiné kvantitativní znaky i produktivita práce se vyznačuje vysokou interindividuální i intraindividuální variabilitou a tudíž v každém konkrétním případu představuje její průběh jedinečnou variantu v rámci variačního rozpětí. V souladu s průběhem křivky pracovní výkonnosti by měl výt vlastní režim dne, ve kterém by měly být rozvrženy časové intervaly se zátěží (např. učení, fyzická práce) střídány s časovými intervaly odpočinku (oběd, aktivní odpočinek, spánek) a kromě toho v rámci jak intervalů se zátěží tak intervalů odpočinku by měly být střídány různé formy zátěže i odpočinku (např. střídání duševní a fyzické práce). Při nerespektování cirkadiánních biorytmů reflektovaných v křivce výkonnosti se objevují nežádoucí jevy jako zhoršená schopnost udržet (soustředěnou) pozornost, únava, podrážděnost, bolesti hlavy, poruchy spánku, snížená kreativita, častější chybování a další. 9

12 Křivka pracovní výkonnosti Zdroj: 2. Odpočinek Nejčastější formou pasivního odpočinku je, že člověk leží či sedí a pasivně vnímá své okolí. Základní, pro organizmus nezbytnou a nejpřirozenější formou pasivního odpočinku je spánek. Pro zdraví i výkon jedince je důležitá kvalita spánku, která závisí především na jeho délce (mění se s věkem), pravidelnosti uléhání ke spánku, usínání, průběhu spánku a probouzení a stavu, ve kterém jdeme spát (přejedený dostatečně najedený hladový, střízlivý opitý, vyrovnaný rozrušený, zdravý - nemocný apod.). Principem aktivního odpočinku je provádění činností, které aktivují jiné orgány a funkce organizmu než ty, které jsou zapojeny při vykonávání pracovní činnosti (zaměstnání). Základní formou je vhodná pohybová aktivita, která přispívá ke zlepšení celkového stavu, respektive k zlepšení činnosti jednotlivých orgánových soustav. V souvislosti s aktivním odpočinkem nelze opomenout tzv. mozkový jogging (trénink mozku), který se prostřednictvím mentálních cvičení lépe rozvíjí (zejména u dětí) a podporuje paměťové funkce, které se s věkem postupně zhoršují (efektivní je učení básní nebo jiných textů nazpaměť). Významnou formou aktivního odpočinku je realizace vlastních zájmů a zálib, které současně přispívají k sebepoznávání a sebevýchově (samozřejmě, pokud se nejedná o nežádoucí záliby jako je například pití alkoholických nápojů, užívání drog aj.). 10

13 Dynamika poměru bdění a spánku v postnatálním vývoji Zdroj: Závažným faktorem duševní hygieny ve škole je denní i týdenní rozvrh hodin; je žádoucí, aby byl správně sestaven podle psychohygienických zásad z hlediska výkonnosti člověka dané věkové kategorie. Výkonnost člověka (žáka, pedagoga) se během dne mění (obecně viz biorytmy). V průběhu vyučování je výkonnost nejvyšší ve 2. a 3. vyučovací hodině, následuje v pořadí 1., 4. a 5. vyučovací hodina. Školní výkonnost během týdne je nejvyšší ve středu, pak následuje pondělí, úterý, čtvrtek, pátek. V průběhu školního roku je nejvyšší výkonnost v září, říjnu a listopadu, od prosince začíná pokles. Z poznatků o průběhu výkonnosti plynou duševně hygienické požadavky týkající se zařazování předmětů do denního a týdenního rozvrhu (kumulace náročných předmětů), stanovení optimální doby na ústní a písemné zkoušení, přestávky (jejich délka a do značné míry i náplň) mezi vyučovacími hodinami (resp. vyučovacími jednotkami). Dodržování těchto zásad a požadavků je jedním z vysoce účinných primárních faktorů prevence nadměrného zatěžování žáka (ale i pedagoga). Podotkněme, že v prevenci nadměrného zatěžování (přetěžování) je třeba zohlednit jak kvantitativní aspekty (obecně poměr mezi množstvím práce a množstvím odpočinku), tak kvalitativní aspekty (podmínky, za kterých se realizuje výchovně-vzdělávací proces ve škole). 11

14 3. Motivy a motivace 1. Teorie instinktů Instinkty jsou vrozené, dědičně determinované tendence vykonávat určité aktivity nebo specificky reagovat na typické podnětové vzorce. Instinkty lze je chápat jako automatizmy, které evokují spouštěcí podněty nebo vnitřní stimulace. Instinkty se obecně vyznačují stereotypností, jeví se jako biologicky účelné, mnohé jsou druhově specifické. Mezi typické lidské instinkty se podle Jamese řadí tvořivost, rodičovská láska, hra, imitace, lovecký instinkt, bojovnost, žárlivost, strach. 2. Motivace z hlediska sociobiologie V moderní sociobiologii je kladen důraz na genetické determinanty lidského chování a jednání v interakci s faktory (sociálního) prostředí, v mezním případě se interpretují jako evoluční strategie přežití (či perzistence) příslušných genů v populacích. Za geneticky determinované a působením evolučních mechanizmů selektované se v tomto kontextu považují i projevy sobectví nebo naopak altruizmu (jako obecné tendence ke spolupráci). V genech je zakódován i altruismus (genetické sobectví). V rámci sociobiologických teorií existují i jiné výklady altruizmu, například je považován za tendenci k reparaci pocitu viny z agresivních popudů. 3. Motivace z hlediska evoluční psychologie K obecným atributům života člověka patří osvojení jazyka, osvojení pracovních dovedností (společenská práce v širokém slova smyslu) a sociabilita (navazování, udržování a rozvíjení kooperativních vztahů mezi členy společnosti; procesy socializace a personalizace). Předpokladem úspěšné reprodukce je získání stabilního partnera, sexuální angažovanost a rodičovská péče. Reprodukční strategie (včetně výběru a konkurenčního boje o vhodné partnery) korespondují s rozdílnými funkcemi mužů a žen v reprodukčním procesu; tomu odpovídají i společensko-kulurně zprostředkované odlišnosti v jejich sexuální motivaci [monogamie polygamie polyandrie, sex versus láska, (mužská) agresivita versus (ženská) empatie apod.]. K dosažení duševní pohody potřebují lidé i vnější stimuly (somatickou a psychickou aktivitu). Stimulační motivy se projevují například hravostí, zvídavostí či vyhledáváním neobvyklých zážitků. 12

15 4. Teorie optimální úrovně aktivace Výkon jedince (skupiny) částečně závisí na jeho tzv. vybuzení (arousal), aktivaci. Podle Yerkesova-Dodsonova zákona se výkon zvyšuje s rostoucím vybuzením v určitém rozsahu. Vybuzení (aktivace) příliš nízká stejně jako příliš vysoká je vnímána jako nepříjemný činitel a výkon jednotlivce (skupiny) snižuje. Lidé obtížně snášejí jak senzorickou deprivaci (zvláště pak neměnnost vnějších podmínek), tak nadměrnou stimulaci. Je tedy třeba dbát i ve výchovně-vzdělávacím procesu na přiměřenost stimulačních podnětů se zřetelem k věkovým, generovým a dalším skupinově i individuálně osobnostním specifikům (intenzita stimulace je individuální charakteristikou například vzhledem k typu osobnosti extrovert versus introvert). 5. Teorie protikladných procesů Tuto teorii je možné názorně přiblížit na příkladů užívání psychoaktivních látek (drog). Uživatelé drog zprvu přijímají drogy pro jejich účinky spočívající v navození žádoucího příznivého stavu, později proto, aby utlumili jejich účinky spočívající v navození nepříznivých abstinenčních příznaků (po intoxikaci následuje abstinenční syndrom), které mohou postupně dosáhnout nesnesitelné intenzity, která je dovede do stavu, v němž jsou schopni učinit a podstoupit pro získání drogy cokoli. V tomto jednání se projevuje skutečnost, že vyvážená přítomnost párových emocí, které jsou v idealizovaném vymezení protikladné (polární), navozuje uvnitř jedince emoční rovnováhu. Sociální motivy jsou druhovou specifičností Homo sapiens. Mezi hlavní okruhy motivace se řadí potřeba úspěšného výkonu, afiliace, intimity, moci, sebeurčení, vlastnictví věcí (přisvojení si a uchování věci). Výkonová motivace se projevuje tím, že každý člověk realizuje úkoly na určité úrovni (subjektivní standardy dobrého výkonu). Potřeba dosažení úspěšného výkonu je potřebou překonávat překážky, uplatnit schopnosti a vykonat něco obtížného dobře a rychle. Lidé s vysokou potřebou úspěchu jsou soutěživí, zpravidla však nikoli mocensky orientovaní. Lidé se snaží vyhnout se neúspěchu, který souvisí s negativními pocity a psychickými stavy (např. s úzkostí; dosažení úspěchu u úzkostných jedinců nebývá spojeno s pocitem osobního uspokojení, ale s úlevou, že sobě nebo ostatním nezpůsobil ostudu). Poznamenejme, že nasměrování úsilí k dosažení úspěchu nemusí vždy korelovat se společensky žádoucími nebo uznávanými (morálně, eticky, právně) hodnotami a cíly; např. v učení neúspěšný nebo málo úspěšný žák si takový neúspěch může nahrazovat nežádoucími projevy, v nichž vynikne oproti ostatním (např. nadměrnou neukázněností, porušováním stanovených školních pravidel, počtem neomluvených hodin absence apod.). Existuje také 13

16 potřeba vyhnout se úspěchu (obavy ze zátěže a odmítání ostatními, ve škole žák nechce být dáván za vzor ostatním nebo nechce být považován za tzv. šprta ). Potřeba afiliace je potřebou vytvářet přátelství a formovat společenské vazby, navozující pocit sounáležitosti. K jejímu dosažení vedou rozličné cesty a způsoby chování, například sportovní nebo společenské hry, společenské party, různé zájmové činnosti (hudební skupina, výstavy, olympiády aj.), rekreace, povídání se známými (spolužáky, kamarády). Charakteristickým rysem sociálních interakcí, objevujících se při uspokojování potřeby afiliace, je to, že neplní funkci prostředku k dosažení něčeho jiného. Stupeň (naléhavost) potřeby afiliace a úspěšnost při jejím uspokojování je podmíněna do značné míry typem a strukturou osobnosti (obvykle je tato potřeba naléhavější a obtížněji je uspokojována u introvertů trpících strachem, úzkostnými stavy nebo u jedinců s endogenní depresí). S potřebou afiliace těsně souvisí potřeba intimity, k níž náleží projevy sebeodhalení, sdílení, potvrzení sebepojetí (autoreflexe) prostřednictvím přátelských (partnerských) vztahů, vyjádření důvěrných niterných pocitů a přání apod. Kterákoli forma sebeodhalení však nemusí vést k uspokojení potřeby intimity, existuje riziko negativního efektu či dokonce zneužití (např. zahanbení, zneužití ryze osobních informací). V kontrapozici s potřebou intimity je potřeba individuality, soukromí a odloučení; pro každého jednotlivce je žádoucí, aby všechny tyto potřeby byly pokud možno v dynamické rovnováze odrážející jeho jedinečnost. Potřeba moci se manifestuje jako snaha řídit či ovlivňovat společenské (skupinové ve třídě) dění, chování a prožívání druhých lidí, snaha překonat pocit inferiority (komplex méněcennosti), v některých případech též jako projev slabosti (určitého deficitu). Uspokojování potřeby moci může být u konkrétního člověka a v konkrétních případech orientováno směrem k objektu ( k lidem, ve společném zájmu), od objektu ( od lidí, ve vlastním zájmu, k dosažení vlastního profitu) nebo proti objektu ( proti lidem, agresivita). Potřeba sebeurčení je potřebou, na jejímž uspokojení participují různé zdroje a formy motivace vnější (spojena s odměnou za požadovanou aktivitu, jedinec realizuje určitou činnost kvůli odměně) i vnitřní (není spojena s odměnou za danou aktivitu, ovlivňuje chování jedince bez odměny, vyplývá z jeho vnitřních pohnutek realizace touhy po poznání studiem odborné literatury, umělecká tvorba). Odměny, poskytované v rámci vnější motivace, plní funkci informativní (jako ukazatelé schopností, dovedností, iniciativy konkrétní osoby) a manipulativní (projevované aktivity konkrétní osoby nejsou výsledkem jejího sebeurčení, ale vnějšího tlaku). Při naplňování potřeby sebeurčení mohou odměny působit nejen pozitivně (či neutrálně), ale též mohou negativně intervenovat do motivace vnitřní (transformace hry ve společenskou práci). Je-li manipulativní tlak příliš silný, může mít za následek reaktanci (tj. odpor proti manipulaci) až vzdor. 14