Díl I. Kutnohorské noviny, později Kutnohorský deník 14. března září 2001

Transkript

1 Díl I Kutnohorské noviny, později Kutnohorský deník 14. března září 2001 Minulost je neurčitá. Přesně si nepamatuji nic. Za data, jména a místa neručím. RICHARD JUNG Autor je Kutnohořan. V letech 1948 až 1989 žil v zahraničí. Vyučoval sociologii, psychologii, politologii a systémovou teorii na známých světových univerzitách. Po převratu působil mj. na Univerzitě Karlově a ČVUT. Nyní z Kutné Hory řídí International Center for Systems Research.

2 R. Jung 1998e POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 1 (ze 166) Předmluva, léto 2001 Narodil jsem se v čáslavské nemocnici, kde tehdy byla Kutnohořany oblíbená porodnice, ale za několik dnů mne převezli domů do Kutné Hory. Tu jsem celý život považoval za svůj domov. Přežil jsem válku i Malou pevnost Terezín, dodělal rychle maturity na gymnáziu a vyšší hospodářské škole, a začal studovat v Praze práva. V roce 1948 jsem odešel do exilu a v roce 1989 jsme se ze svou mladší, tehdy šestnáctiletou, dcerou Arlenou vrátili do rodinného domu, který jsem po otci zdědil. Ta tam sama zůstala, a jeden rok učila v Kutné Hoře angličtinu, nejprve transformujícim se profesorkám ruštiny a pak studentům gymnázia a průmyslovky. Já se vrátil na semestr do Edmontonu, kde jsem byl na Albertské univerzitě profesorem sociologie, profesorem teoretické psychologie, a ředitelem Centre for Systems Research. Zařídil jsem si odchod do předčasného důchodu, byl jmenován Emeritním profesorem a v prosinci 1990 jsem byl zpět v Kutné Hoře. Přibyli zde dva psi, Banzai a Hurón. Po návratu s exilu jsem se první dva-tři roky hlavně věnoval akademickým úkolům a jiným intelektuálním a politickým činnostem v Praze. Byl jsem mj. profesorem politologie na nové Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a na Českém vysokém učení technickém v Praze prezidentem nově zřízeného Masarykova ústavu pro pokročilá (postgraduální) studia. Když se mé zdraví podstatně zhoršilo, z Prahy jsem se stáhl. Uplynulo několik zbytečně ztracených let, než mne konečně správně diagnozovali na IKEMu. Po pětinásobném srdečním obchvatu (lidově česky prý: bajpásu) jsem se posledních pět let věnoval různým zájmům v Kutné Hoře. Bylo mi nabídnuto, abych v druhých volbách kandidoval do senátu. Než jsem myšlenku zavrhl, věnoval jsem ji dost času a úsilí. Byl jsem nebo ještě jsem mj. členem Sokola a kutnohorských Oldskautů, mluvčím Nadání volného sdružení občanských iniciativ Kutnohorska, předsedou místní a poté okresní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, předsedou Občanského sdružení Údolí Vrchlice, pořadatelem Kutnohorských konfrontací, místopředsedou Nadace Kutná Hora památka UNESCO, předsedou Komise životního prostředí Rady města Kutné Hory a prvním prezidentem obnoveného Rotary Clubu Kutná Hora, který sdružuje členy z Čáslavi, Kolína, Kouřimi, Kutné Hory, Prahy, Pardubic a Uhlířských Janovic. Hned na začátku existence Kutnohorských novin mne jejich první šéfredaktor pan Košárek pozval, abych týdně odpovídal na otázky v Anketě. Anketní otázka na různá místní či celostátní aktuální témata byla kladena vždy stejnému panelu místních respondentů. Tam jsem se trochu naučil psát pro noviny v omezeném prostoru a pravidelně. Do Ankety Kutnohorských novin (později Kutnohorského deníku) jsem přispíval od 8. října 1997 do 8. července Tehdy jsem skončil, a brzy po té skončila i Anketa. Se svolením Kutnohorského deníku na lze najít otázky redakce a mé odpovědi. Ale psát pro Kutnohorské noviny se mi nějak zalíbilo, tak jsem redakci nabídl vlastní týdenní sloupek vzpomínek a občasných úvah. Napadl mne název Pohlednice z 20. století a fikci, že jde o

3 R. Jung 1998e POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 2 (ze 166) dobové pohlednice, jsem z počátku udržoval. Můj bratranec JUDr. Ladislav Jung se vrátil v roce 1990 z exilu v Austrálii. Když se konečně dostal ke třídění pozůstalosti po dávno zemřelém otci, někdy v roce 1998 mi poslal několik fotek naši rodiny. Mezi nimi byla i má dětská fotografie od kdysi známého kutnohorského fotografa naproti Kašně, pana Kutiny. Připadalo mi, že na ní vypadám opravdu jakože ve svých čtyřech nebo pěti letech jedu do světa na koloběžce, a tak jsem ji vybral jako portrét autora. Pohlednice, kterým někteří čtenáři přezdívaly koloběžka, vycházely týdně kromě dvou letních měsíců od 14. března Nevynechal jsem ani jednou. Dosud poslední vyšla 14. září Každá začínala motem Minulost je neurčitá. Přesně si nepamatuji nic. Za data, jména a místa neručím. A končila měnící se redakční charakteristikou autora, na příklad (Autor pochází z Kutné Hory, v letech 1948 až 1989 žil v zahraničí. Vyučoval sociologii, psychologii, politologii na různých světových univerzitách. V devadesátých letech působil rovněž na Univerzitě Karlově a ČVUT.) O tom, co jsem chtěl čtenářům říci vím jen já, a o tom co jim to řeklo vědí jen oni. Nicméně psaní Pohlednic mi poskytlo příležitost si oživit, zorganizovat a zhodnotit své vzpomínky, kterou bych jinak neměl. Za tu příležitost jsem redakci i čtenářům vděčen. Začal jsem několik řad pohlednic, které jsem ještě nedokončil. Jsou to série Český Kronštadt, Odboj, kriminál a exil, Bylo nás pět, Studie v Americe a další. Dlouho jsem chtěl a stále chci ještě psát o životech svých rodičů, příbuzných a některých lidech i z Kutné Hory pro mne významných. Mezi ně patří občas policista, za okupace člen Obrany národa a vždy bratr Skaut Augustin Štěnda Štěnička, jakož i mojí spoluvězni na Malé pevnosti Terezín legionář a člen Obrany národa bratr Josef Kubant a sestra Helena Kubantová, jeho manželka. Tyto životy jsou též významným svědectvím o podstatě 20. století. Abych to vše napsal, jeden sloupek za týden, potřeboval bych asi další tři roky. Avšak nyní, snad dočasně, pravidelnost mých sloupků v Kutnohorském deníku končí. Přestože jsem své profesní, intelektuální a přátelské styky v zahraničí přes deset let velmi zanedbával, jsem stále zván, abych se scházel, psal, a přednášel. Rád bych se tomu nyní na čas více věnoval. Pohlednice tímto nekončí. Dohodl jsem se s redakcí, že je budu psát jen občas. Prozatím ty, které vyšly od 14. března 1998 do 14. září 2001 nabízím zde čtenářům v jednom svazku. V Kutné Hoře, září Richard Jung

4 R. Jung 1998e POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 3 (ze 166) New Jersey, USA, dne 22. listopadu Na Rutgers University přednáším v podzimním semestru jen dva dny v týdnu, ale za to od brzkého rána do samého večera. A tak mám nyní konečně více času pod vlastní kontrolou. Ačkoliv dojíždím do práce ze 72. ulice ve Výsadním městě Manhattanu v New York City proti rannímu a vracím se proti večernímu dopravnímu proudu, do svého bytu na západní straně Ústředního parku a u Přírodovědeckého muzea dorazím vždy naprosto vyčerpán. Přivleču se do bytu, shodím kabát, sáhnu do ledničky pro tam vždy schlazenou láhev Jelínkovi slivovice, spadnu do křesla a po jednom štamprdli upadnu tak na půl hodiny do spánku. Ale stejně bych to celodenní mluvení (přednášení a rozhovory se studenty) nezvládl, kdybych chodil s kolegy na jejich polední obědy s povinnými dvěma suchými a třesenými (jak je má rád James Bond) Martini. Místo toho zmizím a plavu hodinku v olympijském bazénu univerzity, kdy jsem v tu dobu obvykle s dvěma zdatnými studentkami sám. Vrátil jsem se do kanceláře pro jejich klasifikované písemky a vydal se k mým odpoledním posluchačům abnormální psychologie. Na schodech do mně vrazil jeden politolog, na kterého jsem vždy reagoval nevrle. Místo aby se omluvil, zaskřípal Zastřelili Kennedyho! a běžel dál. Stačil jsem jen na něj křiknout, že tak blbej fór si může vymyslet jen on. Když jsem vyšel na ulici a uslyšel úryvky rozhlasu pronikající z oken a uviděl několik tváří v šoku, uvědomil jsem si, že budu moci dnes přednášet z vlastní zkušenosti o psychologickém mechanizmu, nazývaném masivní popření nepřijatelných dojmů či zpráv. V přednáškovém sále měl někdo puštěné přenosné rádio, a tak jsme se kolem něj shlukli, a jako v transu poslouchali zprávy z Dallasu. Přišla i ta kterou jsme slyšet nechtěli. Před nějakou chvíli podlehl president svým zraněním. Aniž jsme si něco řekli, věděli jsme co si všichni myslíme. Že se stalo něco, co jsme dosud považovali v naši Americe za nemožné. Že pro naše generace, a to nejen v Americe, skončilo období naprostého politického bezpečí, nadšení a důvěry. Že navždy už bude svět jiný. Bylo slyšet, jak se z jiných sálů studenti šoulavými kroky předčasně rozcházejí. Ale požádal jsem své posluchače, aby ještě chvíli zůstali, a aby každý vytrhl kus papíru a na něj napsal, kdo Kennedyho zabil. Odpovědi byly různé, ale jasné a bez pochyb. Zabili ho členové Ku Klux Klanu odvetou za jeho podporu práv černochů. Zabili ho militantní černoši, poněvadž nechal FBI vyšetřovat jejich spiknutí s komunisty. Zabila ho FBI, poněvadž chtěl propustit jejího šéfa Edgara Hoovera. Zabili ho Kubánci v exilu, poněvadž stáhl slíbenou podporu při invasi Kuby v Zátoce sviní. Nechal ho zabít Castro za plánování a uskutečnění ne- 1 Kutnohorské noviny, , str. 13.

5 R. Jung 1998e POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 4 (ze 166) povedené invaze. A zase Castro, aby se pomstil za nezdařený pokus CIA ho zabít. Zabila ho CIA, aby zmařila vyšetřování a tresty za svá selhání při přípravě a provedení kubánské invaze. Zabila ho mafie, jíž jeho bratr, Bobby Kennedy, pronásledoval. Zabila ho mafie, neboť nedodržel co ji slíbil za její volební podporu. Zabili ho texaští olejoví milionáři, neboť chystal snížení jejích daňových úlev. Zabil ho vice-president Johnson, aby se dostal k moci. Zabili ho odpůrci Vietnamské války, do které zavlekl Ameriku. Nechal ho zabít Chruščov, neboť Kennedy ho donutil stáhnout atomové rakety z Kuby. Zabili ho generálové, ježto během kubánské raketové krize se bál a tak promarnil historickou příležitost zničit Sovětský svaz atomovými zbraněmi. To byl první výzkum reakce na náhlé a brutální roztříštění světového symbolu Kamelotu: éry mládí, odvahy, elegance, svobody a mnoho jiného co jsme si přáli a do JFK a Jacqueline vložili. U každého, jako u mně, se uplatnil psychický mechanizmus popření. V době kdy o pachateli nebyly ještě žádné informace či veřejné domněnky, vynořila se též okamžitá osobní promítnutí viny na vlastní politické nepřátele. Když jsem se vrátil úzkostně tichou otřesenou metropolí domů, ani tři skleničky mně neuspaly. Uvědomil jsem si, že to bylo snad jen díky nesmírnému všeobecnému ohromení a smutku, a vynikajícímu organizačnímu zvládnutí národní katastrofy sdělovacími prostředky a úřady, že nedošlo k okamžitému lynčování. Ale trauma, které utrpěl (snad nejen) každý Američan a vytěsnění do povědomí a promítnutí, které u něj nastaly povedou k dlouho trvající paranoické atmosféře kolem Kennedyho smrti a k mnoha konspiračním teoriím. Vždyť pokud nejsou jak oběť tak pachatel definitivně pohřbeni, oběť v podvědomí dále žije a nás straší. Kutná Hora, 15. března Nahoře v salonu, kde se sedávalo jen při naprosto výjimečných událostech, nás bylo hodně. Byl jsem tam s maminkou a svou o pět let mladší sestrou Helenkou. Byla tam babička Jungová, která bydlela ve svém malinkém útulném výměnku Na Plevnu, kde to vždy vonělo jablky, čistotou a starou ženou. Byl tam tatínkův mladší bratr Gusta, jeho manželka a můj o rok starší bratranec Ladislav, který chodil o třídu víš do gymnasia. Bydleli s námi po útěku ze Sudet. Měli jsme s Láďou vážné rozhovory, ale hrál jsem si radši se svými žižkovskými kamarády Otou Vášou, Jirkou Michalem, Jirkou Kurkou, Jirkou Vočkem; z děvčat nejvíc s Marii Hladíkovou a Blankou Ohlídkovou. Byla tam též tatínkova mladší sestra Božena Kreisingrová a její manžel. Utekli ze Slovenska, a od té doby též bydleli s námi. Měli s sebou i tři dcery. Jednu dost starší a celkem nudnou. Bohu dík též dvě rozkošná nerozeznatelná dvojčata, jen o dva roky starší než já. Ta svou věkovou a pohlavní nadřazenost využívala, a marně mne stále tahala do stodoly a sváděla. Ale byla s nimi pořád zábava. 2 Kutnohorské noviny, 21. března 1998, str. 13.

6 R. Jung 1998e POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 5 (ze 166) Z Rumburka jako utečenci tehdy nám v baráku přibyli i maminčin mladší bratr Robert Korec, který mi byl z celé rodiny nejbližší, teta Andulka a jejich Airedale terrier. A na návštěvu přijela i Maminčina sestřenice Eliška z Brna a bratranec Ruda, který utekl z Krnova jen se svým obrovským motocyklem, což mi nesmírně imponovalo. Byla tam Mařenka, asi dvacetiletá Slovenka, která v domácnosti a v hospodářství pracovala a v domě bydlela. Byl tam samozřejmě můj malý šedý český fousek Kiwi, se kterým jsme v té době byli nerozluční. Čekal na mne i před školou a kinem. Většinu večera se tam povalovaly dvě kočky, jedna černá a jedna strakatá. Jen tatínek, v podvědomé důvěře v jehož sílu se asi všichni sešli, tam zase nebyl. Jako obvykle v takových situacích, byl údajně na generálním štábu v Praze. Seděli jsme kolem rádia a čekali na zprávy. Ty byly neurčité, ale hrozivé. Po zprávách promluvil Franta Kocourek, kterého jsme v šťastnějších chvílích s nadšením poslouchali jako reportéra fotbalu. Nyní se pokoušel utěšovat a povzbuzovat. Končil zaklínadlem, že Boží mlýny melou pomalu ale jistě. Pak jsme jen poslouchali ponurou, téměř pohřební hudbu až dlouho do noci. Moc jsme nemluvili. Měli jsme útěchu v tom, že jsme spolu. Stejně jako mne, každého asi napadlo, že kdoví kdy a zda se zase všichni sejdeme. Najednou Kiwi šťastně zakňučel, bílý čuvač Punťa na dvoře zaštěkal, zastavilo se nějaké auto, bouchly vrata a tatínek se vrátil. Obvykle mi vždycky něco z Prahy přivezl, ale tentokrát nic. Všem potřásl rukou, a vyzval nás, i nejmladší Helenku, aby jsme si s ním připili slivovicí. Popřál nám zdraví a dlouhý život, a pak nás poslal do postele. Ať se trochu vyspíme, zítra to budeme jistě potřebovat. Mařenka se mnou brzo ráno zatřásla a celá vyděšená vykoktala: Pojď k rádiu!. Vyšel jsem na verandu abych šel dolů. Na dvoře byl čerstvě napadlý sníh a v něm lidské stopy od vrat ke dveřím v konírně. Tam stál náš hlavní kočí pan Valenta a plakal. Rádio oznamovalo kapitulaci Hitlerovi. Prý máme zachovat klid a rozvahu. Ve škole nás dlouho nezdrželi. Varovali nás, abychom věrni zůstali a blbosti nedělali. Pak nás poslali domů. Napadlo mne, jak tu naší porážku prožívá můj kmotr, ruský legionář plukovník Vladimír Řeháček, velitel kutnohorské posádky. Šel jsem s Radkem Malým kolem kasáren u Barbory. Naše vojáky na stráži jsme tam však nespatřili. Sníh trochu tál. V šeru dne jsem brzo uviděl šeď německých uniforem a techniky. Oslofjord, slunovrat Bjørg mne sbalila již více než před rokem, brzo potom co se mi vydíráním a lstí podařilo přimět norskou cizineckou policii (Fremmedpolitiet, která tehdy sídlila na Victoria Terasse, jako před ní Gestapo a ti policajti se od něj zřejmě něco naučili, ale o tom až jindy), aby mi konečně po roce a půl dali povolení k pobytu v Oslo, pracovní povolení, a potravinové lístky. 3 Kutnohorské noviny, 28. března 1998, str. 13.

7 R. Jung 1998e POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 6 (ze 166) Norsky už jsem uměl plynule, s přízvukem více hamarským než českým, ale byl jsem bez peněz. U sebe v prvním norském moderním činžáku na Wergelandsveien hned pod muzeem umění mne nechala bydlet Aslaug Vaa, hrdinka norského odboje a v té době nejslavnější norská básnířka. Byt to byl slavný, neboť tam jeden předešlý uprchlík a host (slavný Freudův žák, zakladatel charakterové analysy a autor revoluční knihy Funkce orgasmu ) Wilhelm Reich objevil v kuchyňském dřezu orgone, dosud neznámý druh kosmické energie, kterou jako všelék pak člověk mohl vstřebávat sedě každé ráno za šera v MUDr. Reichem vyrobené orgonové budce. Aslaug mně seznámila se svou dcerou sochařkou Anne Raknes, kterou měla s prvním norským psychoanalytikem Ole Raknesem. Anne znala v Norsku každého a také mne s celým Oslem seznámila. Auslag mi našla místo nočního recepčního v domě. I přes dobrou norštinu jsem na to někdy nestačil. Jednou mne na telefonu vyděsila vzrušeným hlasem žena, zřejmě v sexuální tísni. Řekněte manželovi, že dnes večer přijdu pozdě, ať uvaří dětem!. Hned práskla sluchátkem, aniž by řekla své jméno. Na čtyři měsíce do ciziny odejel nájemník, se kterým jsem se seznámil, ing. Terje Morseth. Ten my půjčil svůj byt. I tam přede mnou přebýval během svého norského exilu jiný uprchlík a přítel Terjeho, Lev Davidovič Bronštein, alias Leon Trotsky. Přivydělával jsem si dopoledním mytím nádobí u norského krále Håkona VII. Mylo se ručně a to mně nikdy moc nebavilo. Musím se přiznat, že jsem byl nevděčný, a přilepená vajíčka občas trochu rozmázl. Anne mi též našla další zdroj příjmů. Pózoval jsem jak jsem se narodil i když od té doby trochu urostlý, pro studenty sochařství. (V čistě etnografickém zájmu musím říci, že můj typ tmavé vlasy, snědá pleť, velký nos byl pro Norky tehdy dost zajímavý. Zatím co mi jsme nadávali Němcům do plavých bestií, ony považovali za lichocení mi říkat, že vypadám jako Němec. Za války, kdy jejich muži byli v Anglii, na moři, v odboji či ve vězení, byli němečtí důstojníci a vojáci, kteří se v Norsku chovali celkem noblesně, pro ně těžko odolatelní.) Když jsem se občas protáhl abych se bránil křečím a vychlazení, nemohl jsem si Bjørg nevšimnout. Nejen že mne nějak neprofesionálně okukovala, ale i mě se tato plnoštíhlá plavá krasavice líbila. Jednoho večera počkala u východu až se obléknu, a od té doby jsme byli spolu. Život s ní byl bez kulturních potíží. Trpělivě čekala na mne, když jsem si za severské zimy v průjezdech vyměňoval mokré noviny za suché v děravých polobotkách, a učila mně jak se správně s těžkým ruksakem s poloskrčenýma nohama běhá do hor jako kamzík. Jen jednou s ní byla potíž. Najednou nechtěla, abych na ní po práci čekal u vchodu. A nechtěla říci proč. Nevím, zda jste se někdy z Nora pokoušeli vypáčit, co se zdráhá říci. Klidná síla na to nestačí, tu mají oni. Vyžaduje to neustálá muka kapkami na hlavu, jak se to popisuje v čínské literatuře. Je to nadlidský úkol. Nakonec se přiznala. Prý si to ona opravdu nemyslí (to bych se byl zase já divil), ale její přátelé mne považuji za homosexuála. Proč? Protože pořád nosím na stranu ten příšerný černý baret (který jsem měl z dob studentských v Praze, a bez pohlav-

8 R. Jung 1998e POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 7 (ze 166) ního obtěžování s ním na hlavě ilegálně překročil několik, ne pohlavních, ale státních hranic). Nosil jsem rádiovku dál, a Bjørg se stala kulturní misionářkou. Tehdy polovina obyvatel hlavního města Norska se narodila na vesnici. Sám jsem byl svědkem historické události, když ve středu města za jásotu davu byl na rohu Slottsparken a Karl Johans Gate dán do provozu první semafor. Přestože bydlela v parku poblíž, jinak lidová královská rodina tento milník v dějinách ignorovala. Norové, snad ještě více než příslušníci jiných maličkých nárůdků s nově nabytou samostatností, se tehdy považovali za tvory naprosto světové, přirozeně demokratické a nekonečně tolerantní. Byli angažováni ve Spojených národech, Trygve Lie byl Generálním sekretářem, architekt Odd Nansen (jehož osobním tajemníkem a pisatelem řečí jsem asi půl roku byl, než mně policajti vyhnali z Osla) úřadoval z rodinné tradice jako Komisař SN pro uprchlíky, a Norové se zúčastňovali a radili při kdejaké akci na zlepšení světa. Byli dogmaticky proti jakékoliv rasové diskriminaci, hlavně v Americe. Měli svého amerického černocha, provdaného za Norku, kterého pořád vystavovali. Ale při tom nejen diskriminovali, ale (jak vím z vlastních zkušeností a mj. od svých profesorů etnografa Thora Heyerdahla a filosofa Arne Næsse) záměrnou nedbalostí decimovali Laponce. K mé osobě jsem se setkával s okázanou tolerancí, kdy ne-norské chování bylo omlouváno, nebo s obdivem, kdy byly oceňovány mimořádné vlastnosti. Jednoho dne jsem to však vše pochopil. Někdo mi řekl, že poznal jiného českého studenta - uprchlíka a on je úplně stejný, jako já. Oslofjord, slunovrat 1951 (II) 4 Když trpíte polární depresí, ani si to neuvědomíte. Ten kdo by v Norsku během těch čtyřech - pěti zimních měsíců její symptomy neměl záleží na tom, jak daleko na jih či sever od polárního kruhu se nacházíte by byl považován za šílence v manické fázi. V Osle jsem již druhý rok věděl přesně, kdy to začalo. Nějakou dobu jsem dělal ve fabrice a na městském plánovacím úřadě. Finančně mi bylo hej, na studium jsem však byl dost unavený. Ale teď jsem udělal pro uprchlíka v Norsku senzační kariéru. Stal jsem se asistentem na Sociologickém ústavu university. Konečně jsem mohl dělat, co mně zajímalo, ale plat byl ubohý. Chodil jsem tedy na obědy do Městské jídelny pro chudé. Stará kamenná zeď, která chránila městskou nemocni snad před invasí z moře, mi vždy připomínala kutnohorskou Ruthartku, ačkoliv se zdála být dvakrát tak vysoká. Ale vchod byl starodávně malý, a za ním, asi pod nemocniční zahradou, byla veliká vybílená místnost, pokud se dobře pamatuji původně hromadná márnice. Jídlo bylo za babku, porce byly skromné a jídelníček pestrý: každý den hodně převařené brambory a obden fiskepudding nebo fiskekaker. To jsou jakoby sekaná nebo karbenátky, celé bílé a 4 Kutnohorské noviny, , str. 13.

9 R. Jung 1998e POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 8 (ze 166) slizké co převařený knedlík lehce se chvějící, splácané z blíže neurčitelného rybího prášku. Ale proteinu a jodu tam bylo dost. Kečupu, hořčice, soli a pepře bylo neomezeně dle libosti. Ale byl též luxus: občas jsme zašli s Bjørg k přístavu před radnicí na lacinou večeři. Rybáři se vraceli z celodenní práce, a prodávali v kornoutech ze starých novin cestou čerstvě svařené krevety. Rybáři se vraceli stále dřív, a náhle byl nad mořem západ slunce již odpoledne, a každý se shodl, že to zase začíná. Jak je to na polárním kruhu a v Laponsku Vám napíši jindy. V Oslu byla zima tmavá, smutná a vlhká. Lidé se vlekli špatně osvětlenými ulicemi do sucha a tepla, do hospod a domovů k alkoholu. A najednou, jakoby proutkem mávnul norský duch Trol, něco zprvu těžce uvěřitelného bylo ve vzduchu. V poledne na hodinu uliční lampy zhasly. Lidé se začali zrychlovat jako myšky jimž se natáhlo pero. Na ulicích a v kancelářích byly vidět ženské nohy, které vyčnívaly ze sukní. Život se stále zrychloval, ženy byly hezčí, stále lehčeji oblečené a vstřícnější, mezi Zámeckým parkem a Národním divadlem se znovu otevřela zahradní kavárnička Pernille, a dalo se tam bez umělého osvětlení číst a na ubrousky psát pracovní nápady dlouho do noci. A pak přišel ten oficielní vrchol radosti, národní svátek 17. května, s dětským průvodem s norskými vlajčičkami. Nastal poslední dlouhý lyžařský víkend na chatách v probouzejících se horách. Prudkost jara s květy nořícími se ze sněhu a rozvodněnými horskými potůčky je závratná. Když přeje počasí, ve dne září slunce a v noci se řasí polární zář, je to severský ráj, kde se zapomene na zimní očistec. Zaměstnání na Sociologickém ústavu mělo mnoho výhod. Jedním z nich byl Sverre Holm, první profesor sociologie v Norsku, a prototyp norských ctností, od něhož jsem se o zemi a lidu neustále učil. Spřátelil jsem se z vynikajícími mladými norskými vědci. Pak se zde navštěvovali prý více než jinde v Evropě neustále američtí profesoři v rámci tehdy začínajícího Fullbrightova programu intelektuální pomoci Západní Evropě. Mezi nimi byl i Paul Lazarsfeld z Kolumbijské a Talcott Parsons z Harvardovi university, světové špičky v metodologii a teorii. Měl jsem příležitost se dobře seznámit z jejich prací i s nimi osobně. Hned kousek za rohem byl Nobelův institut s úžasnou knihovnou a časopisy z celého světa. Tam jsem trávil své večery, a brzo si začal přivydělávat psaním do norských časopisů jako dobře informovaný odborník na Indii a Jihovýchodní Asii. (Několik tamních politiků jsem již znal ze své práce ve hnutí pro světovou vládu a v sociálně-demokratické internacionále, a tak jsem měl někdy také výjimečné informace.) Ale tehdy pro mne byla hlavní výhoda, že jsem nemusel platit za byt, neboť jsem v institutu mohl spát každou noc v zasedací místnosti pod konferenčním stolem. Oslofjord, slunovrat 1951 (III) 5 Konferenční sál Sociologického ústavu university v Løkkeveien měl mj. dvě krásné dlouhé pohovky, na kterých by se jistě dobře spalo. Ale na čtyřech velkých oknech byly jen lehké čiré záclony. A tak od května do září tam v se- 5 Kutnohorské noviny, , str. 17.

10 R. Jung 1998e POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 9 (ze 166) verské noci svítilo sluníčko. Každý večer jsem sundal matrace z pohovek a udělal jsem si pod obrovským stolem, kde byl jedině spolehlivě stín, svůj pelech. V neděli jsem mohl spát jak dlouho jsem chtěl, ale jinak mne každé ráno příjemně vzbudila uklízečka s hrnkem kafe a dvěma čerstvými bagetami, které pro mne cestou do práce koupila. Popovídali jsme si při snídani, a když přišli kolegově do práce, našli mne vždy jako prvního v kanceláři. Jednou ráno jsme měl dojem, že slyším příšerný vrkot, a pak že se pode mnou hýbe matrace. Pohnul jsem se, a v tu ráno mne vyděsilo příšerné ječení, jak když je nějaká žena blízko vražděna. Zahlédl jsem jen mladou ženu, s křikem dveřmi vybíhající. Za chvíli se vrátila s domovníkem ozbrojeným holí a s jeho manželkou mávající válkem na těsto. Byla to dcera v ten den nemocné uklízečky, která ji o mě zapomněla říci. Vše se smíchem vysvětlilo. Ale stejně už bylo teplo, a čas se stěhovat. Tak jsme se telefonicky domluvili a s ruksakem a spacákem jsem se po práci sešel s Bjørg na nádraží. Vzali jsme lokálku k jejímu domu na předměstí. Sebrali jsme stan, věci na táboření a jejího tím ruchem již nadšeného nádherného rezavého irského setra, který se jmenoval Fanden (ďábel, vyslovuje se Fánen) a někdy tak vypadal. Bjørg napsala matce vzkaz, a šlo se dolu k vodě. V přístavním krámku jsme koupili pár věcí a naplnili pitnou vodou. S koje jsme zvedli Bjørgčinu červenou kanoí a vložili ji do moře. Fanden tam skočil první a po něm Bjørg. Podal jsem ji věci a sebe. Začali jsme zvolna pádlovat na jihovýchod, do obrovského Oslofjordu. A pak jsme tábořili pokaždé jinde, a ráno kanoi dojížděli do práce v Osle. Někdy je norské počasí tak nádherné, že je nezapomenutelné. Poslední den jara byl teplý, jasný, slunečný a bez jediného vánku. Fjord se před námi otvíral, a pobřeží velkých skal a syté zeleně se proměnilo ve výpary zvlněnou šedohnědou hranici mezi mořem a nebem. Byli jsme v prostoru naprostého ticha, hladina vody byla jako napjatá, pádla jsme ponořovali lehce a opatrně, abychom svět neporušili. Téměř nepoznatelně jsme se klouzali pod bleděmodrým baldachýnem po stříbrném zrcadle. Přistáli jsme u ostrova daleko odnikud. S radostným štěkáním Fanden protrhl magickou hranici mezi nebem, mořem a zemí a rozběhl se po ostrově bez lidí za králíkem, který tam v jeho snu na něj čekal. Postavili jsme stan, zapálili oheň, a chytli pár ryb k večeři. Pomalu jsme užívali víno, ochlazené v moři cestou, a zvolna pekli a pochutnávali ryby. Alchymie času převládla nad skutečností. Slunce se blížilo k moři, a moře se začalo transmutovat ve zlato. S do ruda ozářeným Fandenem a zbývajícím vínem jsme v kanoi opustili pevninu a bez cíle se nechali hladce unášet proudem fjordu. Obrysy pobřeží ztmavěly, a všude se začaly zjevovat plameny fater. Do ticha ze všech stran se po moři začaly linout zvuky harmonik a hlasy zpěvu. Slunce zapadlo asi ve 22:15 a svět se zrodil znovu v krvavém východu o hodinu později. Asi ve tři ráno jsme přistáli, zaplavali jsme si a ohřáli si na znovu rozpáleném ohni několik norských buřtů zvaných pølser. Podělili jsme se s Fandenem, chvíli jsme mu házeli klacek do moře, a lehli ke spánku

11 R. Jung 1998e POHLEDNICE Z 20. STOLETÍ Str. 10 (ze 166) ve spacácích mezi oheň a stan, jak pravidla kážou. Než se zavřela víčka, do paměti se ještě vloudili záře ohňů a odezvy zpěvů oslavující tuto nejdůležitěji noc v severském kalendáři. Český Kronštadt (I), květen Po odvšivení nás z Malé pevnosti 4. května převezli do opuštěných německých kasáren v Terezíně. Leželi jsme na dlažbě po chodbách, většinou těžce nemocní. Naši chodbou se nesl hrdelní zpěv, téměř pohřební vytí kavkazských žen, které se tam záhadně dostaly. Našel jsem tam tatínka, který byl už v deliriu. Já jsem měl ještě dost síly spojit se s maminkou. Ta nás nějakým zázrakem dostala na první autobus, který měl jet i do Kutné Hory. Ale daleko jsme se nedostali. 5. až 7. května jsme se skrývali před Němci ustupujícími do Bavorska v zahradní restaurací pod Řípem. Přes vysoké horečky a bolesti jsme se kochali ze svobody a z barev a vůně kvetoucích šeříků. Trpěli jsme úzkostmi s Prahou, zoufale volající rozhlasem o pomoc. Řidič se odvážil dál až 8. května. I tak jsme se jen v poslední chvíli vyhnuli německé koloně. A pak konečně jsme potkali vytoužený sovětský tank. Kdo mohl se vyhrnul z autobusu. Nikdy jsem neměl víc rozvahy než odvahy, a tak jako první jsem se potácel uvítat svého osvoboditele. Ten se sice objevil až když bylo po všem, ale přece. Byl to důstojník, stejně mladičký jako já. Před zatčením jsem se učil u paní Platonové na Václaváku její jazyk, a v kriminále jsem využil každou příležitost mluvit s ruskými vězni. Tak jsem mu řekl Zdravstvujte, továryš! a ještě něco. Bohužel, on byl hrdý na němčinu, kterou se naučil od zajatců, a tak na mně chtěl, abych mluvil německy. V tom okamžiku bych se raději byl nechal zabít, a on se rozhodl, že tak učiní. Prohlásil, že jsem Germáněc. Vytáhl pistoli, já jsem se ho pokusil chytit za krk, ale zapotácel jsem se, a spolu-osvobození mne odtáhli do autobusu. Po uložení v kutnohorské nemocnici museli k vůli mně odstranit z oddělení německé zajatce, kteří tam pomáhali. Ve svém deliriu jsem běsnil, jakmile jsem uslyšel němčinu. Proč, ptáte se snad, je tato pohlednice z Českého Kronštadtu? Pokud myslíte, že jste tam nebyli, na mapě to nehledejte. V dějinách 20 století najdete aspoň jméno. Je to též jméno brány, která je ve Vás. Projít ji je nezaměnitelné, jako obrácení na víru, první polibek či orgasmus, první otřes z nevěry milovaného. Zasvěcení si někdy důvěrně sdělují: Můj Kronštadt nastal, když. I když jí prošlo mnoho již před tím, jméno dostala brána mezi komunisty a přívrženci Sovětského svazu po povstání Kronštadtské námořní základny na jaře Původně pro-leninští námořníci podpořili stávkující městské dělníky a požadovali sověty bez bolševiků. Ti, vedeni Trockým a Tuchačevským, vzpouru krvavě potlačili. Lenin pak na 10. Sjezdu strany prosadil zákaz frakcí a platforem a tak umožnil Stalinovu uzurpaci moci. Na druhé straně se ustoupilo od marxistického hospodářského programu, a byla zavedena NEP. Tehdy již někteří pochopili, že v SSSR se internacionalistický komunismus změnil ve velkoruský šovinismus a imperialismus a dikta- 6 Kutnohorské noviny, , str. 17.