PAGINAE HISTORIAE SBORNÍK STÁTNÍHO ÚSTØEDNÍHO ARCHIVU V PRAZE

Transkript

1 PAGINAE HISTORIAE SBORNÍK 7 STÁTNÍHO ÚSTØEDNÍHO ARCHIVU V PRAZE 1

2 Státní ústøední archiv v Praze 1999 ISBN ISSN

3 OBSAH HORNOLUŽICKÝ SVÌTSKÝ KLÉRUS V PRAŽSKÉ ARCIDIECÉZI V PRVNÍ POLOVINÌ 17. STOLETÍ (Zlatuše Kukánová)...5 Zusammenfassung DER OBERLAUSITZER WELTKLERUS IN DER PRAGER ERZDIÖZESE IN DER ERSTEN HÄLFTE DES 17. JAHRHUNDERTS...24 OHLASY ITALSKÝCH UDÁLOSTÍ V ÈESKÝCH ZEMÍCH V 1. POLOVINÌ 19. STOLETÍ (Alena Pazderová) Zusammenfassung DER NACHHALL DER ITALIENISCHEN EREIGNISSE IN DEN BÖHMISCHEN LÄNDERN IN DER ERSTEN HÄLFTE DES 19. JAHRHUNDERTS...44 VÝBORY SPOLKU ÈESKÝCH AKADEMIKÙ ŽIDÙ A AKADEMICKÉHO SPOLKU KAPPER (Helena Krejèová)...46 Zusammenfassung DIE AUSSCHÜSSE DES VEREINS DER TSCHECHISCHEN JÜDISCHEN AKADEMIKER UND DES AKADEMISCHEN VEREINS KAPPER...84 OMLADINÁØI (Alexandra Špiritová)...85 Zusammenfassung DIE OMLADINA-MITGLIEDER ZAØIZOVÁNÍ PRVNÍHO ÈESKÉHO PENZIONÁTU PRO DÍVKY V PRAZE 1898 (Irena Štìpánová) Zusammenfassung DIE ERRICHTUNG DES ERSTEN TSCHECHISCHEN PENSIONATS FÜR MÄDCHEN IN PRAG MLADOÈEŠI A KONEC PRINCIPU VŠENÁRODNÍ STRANY VOLBY DO ØÍŠSKÉ RADY (Luboš Velek) Zusammenfassung DIE JUNGTSCHECHEN UND DAS ENDE DES PRINZIPS DER ALLNATIONALEN PARTEI DIE REICHSRATWAHLEN VÝSTAVNÍ ÈINNOST ZEMÌDÌLSKÉ JEDNOTY ÈESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY (Jiøina Junìcová) Zusammenfassung DIE AUSSTELLUNGSTÄTIGKEIT DES LANDWIRTSCHAFTLICHEN VEREINS DER TSCHECHOSLOWAKISCHEN REPUBLIK SIONISTICKÁ VOLEBNÍ POLITIKA NA KONCI 20. LET (Marie Crhová) Zusammenfassung DIE WAHLPOLITIK DER ZIONISTEN AM ENDE DER 20. JAHRE

4 DILEMATA ŽIDOVSKÉ POLITIKY V ÈESKÝCH ZEMÍCH V LETECH (Jiøí Køes an) Zusammenfassung DIE DILEMMATA DER JÜDISCHEN POLITIK IN DEN TSCHECHISCHEN LÄNDERN IN DEN JAHREN AKCE ALBRECHT DER ERSTE. UDÁLOSTI 1. ZÁØÍ 1939 SE ZVLÁŠTNÍM ZAMÌØENÍM NA BRNO A JIŽNÍ MORAVU (Miroslava Menšíková František Vašek) Zusammenfassung AKTION ALBRECHT DER ERSTE. DIE EREIGNISSE VOM 1. SEPTEMBER 1939 MIT BESONDEREM AUGENMERK AUF BRNO UND SÜDMÄHREN KOMINTERNA A NÌMECKÁ EMIGRACE V ÈESKOSLOVENSKU (Bohumil Èerný) Zusammenfassung DIE KOMINTERN UND DIE DEUTSCHE EMIGRATION IN DER TSCHECHOSLOWAKEI ÚNOR 1948 A KATOLICKÁ CÍRKEV (Vácslav Babièka) Zusammenfassung FEBRUAR 1948 UND DIE KATHOLISCHE KIRCHE

5 HORNOLUŽICKÝ SVÌTSKÝ KLÉRUS V PRAŽSKÉ ARCIDIECÉZI V PRVNÍ POLOVINÌ 17. STOLETÍ Zlatuše Kukánová Naše starší historiografie se problematice Horní Lužice nevìnovala nijak systematicky. Zpravidla jí v rámci nejrùznìjších pøehledù dìjin a studií z církevní správy vymezila ve svých statích jen nìkolik stran a poznámek. Pozornost badatelù se soustøedila pouze na vybrané otázky, publikované náhodnì èi ve vybraných sbornících. 1 Podobná situace byla i na nìmecké stranì, kde zùstávají klasickou prací více než sto tøicet let staré Köhlerovy dìjiny do roku Øadu informací o náboženských pomìrech získáme z nedávno vydaných kompendií, dotýkajících se otázek nìmecké reformace a protireformace. 3 Naše znalosti o jedné z vedlejších korunních zemí jsou v posledních letech bohatší díky Františku Kavkovi a Lence Bobkové, kteøí se zabývají jejím postavením za Lucemburkù. 4 Dìjinám národnostní menšiny v Lužici, totiž lužickým Srbùm, zøízení Lužického semináøe v Praze a vzájemným kulturním stykùm, zasvìtil vìtšinu dosavadních prací Zdenìk Boháè. 5 Tuto drobnou studii je tøeba chápat jako pokus o objasnìní nìkterých otázek z dìjin církevní správy první poloviny 17. století. Horní Lužici spojovaly s Èechami dlouholeté politické vztahy, vyplývající ze zvláštního postavení lužických markrabství. Poèátek emancipace obou stavovských obcí znamenalo vydání Vladislavského zemského zøízení v roce 1500, které zaruèilo Lužièanùm stejná práva jako dalším obyvatelùm zemí Koruny èeské. 6 Prakticky to znamenalo možnost získání inkolátu a rozmnožování majetku v jakékoliv èásti království. V roce 1547 nestáli hornolužiètí stavové po boku krále Ferdinanda I. v zápase se saským kurfiøtem Janem Fridrichem a jejich vojsko nebojovalo v bitvì u Mühlberku. Za to však draze zaplatili odejmutím nìkterých mìstských privilegií a znaènými finanèními pokutami. Postupné uvolòování vzájemných vztahù bylo završeno bìhem stavovského povstání pøistoupením hornolužických ke konfederaci nekatolických stavù v létì roku Po volbì Fridricha Falckého èeským králem došlo ke sblížení císaøe Ferdinanda II. se saským kurfiøtem Janem Jiøím I.. V èervenci roku 1620 sepsali smlouvu, zajiš ující pøedání Lužice Sasku náhradou za váleèné útraty. Následný záøijový kurfiøtùv vpád do Horní a Dolní Lužice byl z jeho strany podpoøen sliby zachování náboženských svobod pro luterány. Obsazení strategicky dùležitých míst a mìst Kamence, Budyšína, Zhoøelce, Žitavy a dalších znamenalo faktické pøe- 5

6 vzetí zemì do saských rukou. Dne 18. èervence roku 1621 už holdovali lužiètí stavové politicky posílenému Janu Jiøímu jako zástavnímu držiteli. Ten uzavøel o dva roky pozdìji (23. èervna 1623) s Ferdinandem II. dohodu o zastavení Lužice až do vyplacení váleèných škod v celkové výši šesti miliónù tolarù. Další vývoj váleèných událostí logicky vyústil v uzavøení takzvaného Pražského míru a vydání recessu 30. kvìtna 1635, kdy Ferdinand II. Habsburský postoupil saskému kurfiøtu Janu Jiøímu obì zemì jako dìdièné léno. Dluh mezitím podle odhadu vzrostl už na sedm miliónù dvì stì tisíc tolarù, což se rovnalo sedmdesáti dvìma tunám zlata. Dolní a Horní Lužice pøesto zùstaly v lenním svazku a èeský král mohl nadále užívat markrabìcí titul a zemské znaky. Pro pøípad vymøení saské dynastie bylo panovníkovi zaruèeno jejich opìtovné navrácení. 7 Lužice zùstala vázána povinnou obranou èeského státu v pøípadì obecného ohrožení, kterou mìla už od Vladislavského zemského zøízení. Naopak nemusela napøíštì obesílat èeské snìmy ani platit bernì a jakékoliv jiné dávky, soudní spory neøešil pražský apelaèní soud, nýbrž spadaly pod jurisdikci saského kurfiøta. Jedním z nejdùležitìjších ujednání Pražského míru bylo zajištìní dosavadních náboženských a politických svobod, tedy zachování urèitého statu quo mezi protestanty a katolíky v dané oblasti. Luterská reformace, pronikající ze severního a støedního Nìmecka, ovlivnila už ve dvacátých a tøicátých letech 16. století náboženský vývoj v Lužici 8 a odtud se šíøila dále do èeských pøíhranièních oblastí. To vyvolalo v obou zemích nejen odklon obyvatelstva od tradièního katolického náboženství, ale rozkol a zmìny v samotné organizaci církevní správy. V Èechách se postupnì rozštìpila pùvodní kališnická církev na radikální a konzervativní vìtev, která se stále více sbližovala s katolíky. Konzervativnìjší èást kališníkù, reprezentovaná konzistoøí, pøispìla nakonec vnitøním rozpadem ke zrušení kompaktát, které si roku 1567 vymohly stavy. V tomto období zaznamenáváme vedle postupného znovuzrození katolické církve také snahy o legalizaci novokališnického vyznání, které byly v roce 1575 završeny pøijetím Èeské konfese. 9 Ta sice uznávala existenci vyznání jako takového, nepovolovala však jeho samostatné organizování. Pøesto se mùžeme setkat s výjimeènou organizací luteránù na šlikovských panstvích na Loketsku a na Chebsku. K obratu došlo až v roce 1609 po vydání Rudolfova majestátu zaruèujícího náboženskou svobodu, porážka stavovského povstání v listopadu 1620 znamenala konec uvolnìných náboženských pomìrù. Habsburkové se snažili využít svého vítìzství k potlaèení jakékoliv opozice a hlavní oporou jejich politiky se v tomto smìru stalo katolické náboženství. Restriktivní opatøení na sebe nenechala dlouho èekat. Už v následujícím roce byla zrušena utrakvistická konzistoø a postupnì byli ze zemì vypovídáni všichni protestantští kazatelé. Císaøské mandáty zakazovaly obyvatelùm vyznávat jinou než katolickou víru a podstatnì omezovaly práva nekatolických stavù. 6

7 V øadì pøípadù docházelo k výrazným zásahùm do vnitøní správy církve a její tìsnìjší závislosti na státu. Toto snažení bylo završeno Obnoveným zøízením zemským, vyhlášeným roku 1627, které rušilo Rudolfùv majestát a potvrzovalo katolické náboženství jako jediné oficiální v zemi. Jednoduchá nebyla situace ani v Horní Lužici, patøící tehdy k zemím Èeské koruny. Také tam došlo pod vlivem luteránù a kalvinistù k náboženskému rozkolu. Nìkterá mìsta byla pozvolna, jiná více èi ménì násilnì reformována, protestanté postupnì nahrazovali katolíky v mìstských radách a obsazovali katolické kostely. Jsou známy pøípady, kdy církevní správu pøevzaly do svých rukou dokonce mìstské rady. Došlo k tomu v Žitavì v roce 1540 a v roce 1570 tam úplnì ustaly katolické bohoslužby. 10 Pozice katolické církve byla oslabena nejprve v roce 1559, kdy se saský kurfiøt zmocnil hradu Stolpen, dosavadního sídla biskupského generálního komisaøe pro Lužici, a následným pøistoupením míšeòského biskupa Jana IX. z Haugwitzu k protestantismu. 11 V roce 1567 pøešla z papežova rozhodnutí správa lužického vikaritátu na dìkana a kapitulu sv. Petra v Budyšínì. Na vìtšinì panství svìtských feudálù a na statcích míšeòského biskupa, dobytých saským vojskem, byla vrchností zavádìna reformace. Díky dùslednému uplatòování patronátního práva pøi obsazování far ovládlo luterství do konce sedmdesátých let šestnáctého století témìø celou Horní Lužici. Katolické obyvatelstvo se soustøedilo pøedevším ve mìstì Budyšínì a statcích budyšínské kapituly s obcemi Brehmen a Dahlowitz, dále ve vesnicích patøících klášterùm v Mariensternu, Marienthalu a Lubáni. 12 Menší enkláva se udržela ještì na jihu Lužice v mìsteèku Schirgiswalde a jeho bezprostøední blízkosti. Pøetrvávajícím anachronismem byla stálá podøízenost protestantských duchovních budyšínskému dìkanovi. Záhy po vydání Rudolfova majestátu se projevily emancipaèní snahy protestantských stavù. Již v roce 1610 byl pøipraven návrh vlastního majestátu, který jim mìl vedle svobody vyznání zaruèit patronátní právo v protestantských kostelích. Dohled nad nekatolickými duchovními mìl pøejít z budyšínského dìkana na stavovské inspektory. K vydání majestátu však nedošlo pro nesouhlas zúèastnìných stran. Èásteènou náhradou za nìj byl Matyášùv slib z roku 1611, zachovávající Horní Lužici pøi jejím dosavadním vyznání. Pražský mír z roku 1635 se snažil respektovat složité pomìry v Lužici. Na jedné stranì pamatoval na beztrestnost pøívržencù nekatolických vyznání v pøípadì opìtovného uplatnìní zástavního práva. Na stranì druhé zajiš oval práva katolické církve v celé zemi, která se vztahovala na budyšínskou kapitulu, kláštery Marienstern a Marienthal, klášter magdalenek v Lubáni a dolnolužické cisterciácké opatství v Neuzellu. Ochrana katolického náboženství se prakticky projevovala pøítomností královských komisaøù pøi volbách dìkanù, opatù nebo abatyší a jejich potvrzením do pøíslušných beneficií. Od tohoto zvyku bylo opuš- 7

8 tìno v letech 1741 až 1773, aby bylo znovu obnoveno a uplatòováno i po roce 1815, kdy bylo Sasko nuceno postoupit Prusku celou Dolní a východní èást Horní Lužice. Právo èeského krále na obranu katolíkù a jejich vyznání uznávala saská vláda dokonce i po svém vstupu do novì vytvoøeného Nìmecka. Veškeré formální i faktické nároky èeského státu vùèi Horní Lužici zanikly podepsáním versailleské mírové smlouvy v roce Døíve než se zamìøíme na sledování osudu hornolužického svìtského kléru, musíme si uvìdomit, že jeho možnosti byly s ohledem na postavení katolické menšiny znaènì omezené. Domácí prostøedí nenabízelo požadované vzdìlání ani možnost získat svìcení potøebné k výkonu knìžského povolání. Mladým mužùm, kteøí se chtìli seznámit se základy a principy køes anské vìrouky, nezbývalo než opustit rodnou Lužici a vydat se na nìkteré z dostupných vzdìlávacích zaøízení. Veškeré farní a mìstské školy byly totiž kontrolovány protestanty (ve Zhoøelci a v Budyšínì byly evangelické latinské školy, gymnázium v Míšni a teologie se pøednášela ve Wittenberku a v Lipsku). Bez základních znalostí univerzálního evropského církevního jazyka latiny a prùpravy v rétorice by žádný uchazeè nemohl pomýšlet na budoucí dráhu katolického duchovního. Lužièané nemìli v podstatì jinou možnost než odejít z domova do cizího prostøedí, aby v nových pomìrech získali potøebné vzdìlání a souèasnì navázali dùležité kontakty. Výchova nastupující generace hornolužických studentù a faráøù v Èechách mìla už jistou tradici v pøedbìlohorské dobì, protože zde nacházeli pro svoje zámìry relativnì solidní zázemí a podmínky. 13 Oproti sousedním zemím byla u nás pomìrnì hustá školní sí, navazující na systém støedovìkých farních škol. 14 Nejbližší školy v pøíhranièním Èeskolipsku, Šluknovsku a Frýdlantsku byly však pod vlivem nìmeckých luterských univerzit. Podobná situace panovala i v severních Èechách, které zejména v nìmecky mluvící èásti podléhaly luteránùm a kalvinistùm. Vìtšina zbývajících partikulárních škol byla svázána s pražskou univerzitou, takže také vychovávala protestantsky orientovanou mladou generaci. Pøesto mimo vliv Karolina zùstala na pøelomu 16. a 17. století tradiènì katolická oblast v jižních a západních Èechách. Studenti se proto mohli rozhodnout pro latinskou mìstskou školu v Plzni, v Èeských Budìjovicích nebo v jiném místì. Na své pøíští povolání se pøipravovali návštìvami cvièení v jezuitských kolejích, která si získávala mezi posluchaèi stále vìtší oblibu pro svou otevøenost všem vrstvám. Studium u jezuitù neposkytovalo jen potøebné základní vzdìlání, stalo se navíc prostøedkem k postoupení na spoleèenském žebøíèku, protože v øadì pøípadù umožnilo nadaným nemajetným chlapcùm pøístup ke vzdìlání. Kromì toho se zde nabízela ještì možnost studovat v nìkteré z klášterních škol øádù, jež mìly ve své náplni vedle pastoraèní také vzdìlávací èinnost. 8

9 Jezuitská akademie u sv. Klimenta byla v roce 1556 založena pøedevším pro zájemce z Èech a zemí Èeské koruny kvùli snadné teritoriální dostupnosti, cizinci tvoøili mezi posluchaèi menšinu. Pøesto si øada z nich zvolila Prahu, protože jim byla nejblíže. 15 Význam klementinské akademie, suplující na poèátku 17. století absenci katolické vysoké školy v zemi, není tøeba pøíliš pøeceòovat. 16 Ještì ve dvacátých letech plnila spíše funkci støední školy, protože právì v gymnaziálních tøídách bylo ke studiu zapsáno nejvíce žákù. Zde byl kladen dùraz na výuku jazykù, zejména tolik potøebné latiny, øeètiny a pozdìji hebrejštiny. Vedle jazykù museli studenti prokázat znalost klasické literatury a dobøe zvládnout øeènické umìní. Už ve druhé polovinì 16. století zajiš ovala vzdìlání hornolužièanù jezuitská gymnázia v Chomutovì, Èeském Krumlovì a Jindøichovì Hradci a cisterciácké klášterní školy v Oseku, Plasích a Vyšším Brodì, kam se studenti uchylovali s ohledem na tradici místních klášterù v Mariensternu a Marienthalu. 17 Je možné, že teprve tady, po bližším seznámení s prostøedím nebo ve snaze následovat uèitelský vzor, se nìkteøí rozhodli pro svou celoživotní službu Kristu. Pozornost mladých mužù se nemusela vždy upírat jen k Èechám, protože jinde v sousedních zemích mìli podobné možnosti. Kromì pražského se nabízel podobný ústav s pomìrnì širším zahranièním dosahem na nedaleké Moravì. V Olomouci byla totiž biskupem Vilémem Prusinovským z Víckova založena jezuitská akademie, které byla roku 1573 propùjèena práva vysokého uèení. 18 Ta však zpoèátku vychovávala podobnì jako Klementinum vìtšinou støedoškolskou mládež a jen mizivé procento posluchaèù absolvovalo vysokoškolský kurs z filozofie. 19 Graduováni byli nejprve èlenové Tovaryšstva Ježíšova a teprve pozdìji byla tato možnost nabídnuta jiným zájemcùm. 20 Protože výuka teologie byla v Praze zahájena až v roce 1616, 21 museli studenti odcházet na další øádové uèilištì do rakouského Štýrského Hradce. Potøeby svìtského knìžstva v pražské arcidiecézi pokrýval ve druhé polovinì 16. století svatováclavský semináø pro chudé (založen 1559), k nìmuž èasem pøibyl ještì papežský semináø pro výchovu budoucích knìží (založený roku 1575). Oba ústavy spoleènì s konviktem pro šlechtické studenty byly však pod kontrolou jezuitù, dohlížejících na studium a chování svìøencù. 22 Nadvláda patres Societatis Jesu nad pobìlohorským školstvím byla dovršena v listopadu 1622 pøevzetím Karlovy akademie. Tehdy se otevøela cesta k obnovení ètyøfakultního uèení a k postupné rekatolizaci pražské univerzity. 23 Novì instalovaný arcibiskup Arnošt hrabì Harrach si byl vìdom hegemonie jezuitù a proto usiloval o zøízení vlastního semináøe k výchovì a vyššímu filozofickému a teologickému vzdìlání nastupujícího katolického duchovenstva. Po nìkolikaletých jednáních a po zajištìní nezbytných finanèních prostøedkù na provoz semináøe bylo jeho snažení korunováno úspìchem, takže v roce 1635 mohlo být koneènì zahájeno vyuèování v bývalém královském dvoøe u Prašné brány. 24 9

10 O tøi roky pozdìji (22. prosince 1638) povýšil papež Urban VIII. na Harrachovu žádost semináø na úroveò generálního studia, které se tak stalo tøetím vysokým uèením v Praze. 25 Se vznikem dalších uèiliš stojících mimo univerzitu se postupnì rozšiøovalo spektrum nabídek o možnost studovat v cisterciácké koleji sv. Bernarda nebo v premonstrátské koleji sv. Norberta. 26 K vyhlášeným soukromým školám s právem udìlovat akademické grady v teologii a filozofii patøilo také dominikánské Studium generale u sv. Jiljí a minoritské Collegium Ferdinandeum u sv. Jakuba. 27 Uchazeèi o knìžské svìcení mìli v pobìlohorské Praze nesrovnatelnì vìtší výbìr a lepší vzdìlávací možnosti než jejich pøedchùdci. Situace v pražské arcidiecézi v prvních desetiletích 17. století byla znaènì komplikovaná. Arcibiskupové Zbynìk Berka z Dubé, Karel z Lamberka, Jan Lohelius a Arnošt z Harrachu museli bìhem svého archiepiskopátu øešit kromì bìžných záležitostí také øadu závažných otázek. 28 Pøetrvávající problémy ve správní organizaci arcidiecéze vedly k roztøíštìní farní sítì a katastrofálnímu nedostatku domácích duchovních pastýøù, který se ještì prohloubil po definitivním vypovìzení všech protestantských knìží. Dalším negativním dùsledkem váleèných událostí byl postupný ekonomický úpadek, projevující se v øadì pøípadù nemožností obsadit uprázdnìná beneficia. Proto docházelo ke spojování neobsazených far ve vìtší celky pod jednoho katolického duchovního a v øadì pøípadù spravovali svìtské fary øeholníci. V nejpostiženìjších oblastech Èech èasto pomáhali pøi zajiš ování základních úkolù také jezuitští misionáøi. V pražské arcidiecézi pùsobili vedle Èechù také Slezané, Poláci, Bavoøi, Lužièané, Sasové, Moravané, Italové a další národnosti. 29 Øada katolických duchovních byla vysvìcena v sousedních nebo nedalekých diecézích a arcidiecézích (napøíklad ve Vídni, Vratislavi a Erfurtu), ostatní byli ordinováni v Praze. 30 Celkový obraz o poètu, místním pùvodu a národnosti novoknìží získáme studiem dochovaných ordinaèních matrik pražské arcidiecéze z let 1604 až 1612 a 1627 až 1651, uložených ve Státním ústøedním archivu v Praze ve fondu Archiv pražského arcibiskupství. 31 Nìkteré chybìjící údaje o pùvodu ordinandù se podaøilo doplnit z dalších pramenù. Šlo zejména o pøehledy promovaných studentù a alba jezuitských akademií v Praze a Olomouci s informacemi o školních studiích. 32 Bìhem devítiletého období sufraganátu strahovského opata Jana Lohela za arcibiskupù Zbyòka Berky z Dubé a Karla z Lamberka bylo v Praze v letech 1604 až 1612 ordinováno celkem 177 laikù z rùzných arcidiecézí a diecézí. Knìžského svìcení, opravòujícího k samostatné správì beneficií, dosáhlo jen 116 z vysvìcených. Presbyteriát získalo kromì ostatních národností šedesát dva Èechù a dvacet sedm Nìmcù, to znamená, že necelá ètvrtina veškerého svìtského kléru pocházela z nìmeckých zemí (Saska, Lužice, Bavorska, Vestfálska, Falce, Hesenska, Pruska a Švábska)

11 Do Prahy vážilo svou cestu deset kandidátù z Lužice (tøi byli z Budyšína, další se narodili nebo pocházeli z Chroštice (Crostwitz), Lubánì (Lauban), Witchenavy (Wittichenau) a Žarova (Sorau). Tøi mladí muži svùj pùvod v arcibiskupské kanceláøi neuvedli ani se jej nepodaøilo pozdìji zjistit. Sedm ordinandù postupnì získalo všechna vyšší svìcení zakonèená knìžským svìcením. Jeho získání opravòovalo ordinanda ke správì fary a provádìní všech úkonù s tím spojených, to je s udílením svátostí, kázáním slova Božího a sloužením mší. Jeden Lužièan se stal jáhnem a zbývající dva mìli jen ètyøi nižší svìcení. Nevyluèujeme samozøejmì, že byli vysvìceni pozdìji nebo v jiné sousední diecézi. 34 Lze to pøedpokládat minimálnì u Øehoøe Khattmanna èi Khacmana z Maurughu, vysvìceného jáhnem 10. srpna a Josiáše Streubera ze Žarova s nižším svìcením ze 31. bøezna Øehoø Khattmann byl nejprve budyšínským kanovníkem a ve dvacátých a tøicátých letech 17. století spoleènì s Humprechtem z Èernína rekatolizaèním komisaøem v nìkterých èástech Lužice 37. Streuber spravoval na zaèátku roku 1613 faru v Polici 38 a k tomu bylo nezbytné vyšší svìcení. Tøi Lužièané se zapsali ke studiu do gymnaziálních tøíd pražské jezuitské akademie. Jedním z nich byl na podzim roku 1608 Øehoø Khattmann, kterému vydala 25. ledna 1606 vysvìdèení øádného chování kongregace Zvìstování Panny Marie pøi jezuitské koleji v Èeském Krumlovì. 39 O již zmínìném Streuberovi se z poznámky v matrice dovídáme, že byl v roce 1595 imatrikulován na univerzitì ve Frankfurtu nad Odrou a totéž se opakovalo o sedm let pozdìji v pražském Klementinu. 40 Blažej Alexius z Chroštice byl inskribován na podzim roku 1600 jako student rétoriky v poslední nejvyšší tøídì gymnázia, 41 bakalaureát filozofie získal 3. kvìtna roku 1604 a magisterskou, tedy doktorskou, zkoušku složil v následujícím školním roce. 42 Ètvrtý z ordinovaných Ondøej Judex z Witchenavy byl v roce 1606 posluchaèem pøednášek z gramatiky na jezuitském uèilišti ve Štýrském Hradci. 43 Mužský øeholní život ustal na území Horní Lužice už v polovinì 16. století. Nìkteré kláštery byly postupnì opuštìny, z jiných byli mniši vyhnáni nebo se sami stali šiøiteli luterství. Tento osud postihl klášter celestinù v Ojvínì a jeho filiálku v Königsteinu, františkánské kláštery v Kamenci a Žitavì a další. Pravdìpodobnì z tohoto dùvodu nebyl do roku 1612 v pražské arcidiecézi ordinován žádný lužický øeholník. Je tøeba podotknout, že zjiš ování a urèování národnosti u øádových svìcencù není snadné, protože ordinaèní matriky ve vìtšinì pøípadù registrují vedle jména a pøíjmení pouze mateøské kláštery, které opustili kvùli svému dalšímu vysvìcení. Ani rùzné pøehledy profesù, klášterní nekrologia a kalendária, uložená zejména ve fondech Státního ústøedního archivu v Praze a v rukopisných oddìleních Národní knihovny a Národního muzea v Praze, neposkytují v tomto smìru dostatek potøebných informací. 11

12 V letech 1627 až 1651 pocházela z nìmeckých zemí pìtina ordinandù s knìžským svìcením, to je dohromady 88 z celkového poètu 457 osob. 44 Na rozdíl od pøedchozího pøedbìlohorského období pøicházeli do Prahy noví zájemci o vysvìcení z nìmeckého Duryòska, Braniborska, Bádensko-Württemberska a Západního Pruska. Pøi sledování hornolužických novoknìží nesmíme zapomenout, že Lužice byla od roku 1635 nejen souèástí Saska, ale i míšeòské diecéze. Z poètu tøiceti devíti ordinandù dosáhli do konce roku 1651 tøicet dva nejvyššího svìcení. Zbývajících sedm obdrželo z rukou pražských sufragánù Šimona Brože z Horšovského Týna a Kryšpína Fucka shodnì všechna nejnižší svìcení, pøièemž Kristián Augustýn Falc se stal knìzem v dubnu roku Nemùžeme vylouèit, že nìkteøí byli ordinováni ještì pozdìji. Ordinandi s nižším stupnìm byli u nás po Bílé hoøe dosazováni na venkovské školy na místa nekatolických uèitelù a nebo pomáhali ve velkých farních obvodech udìlovat køest z milosti a vykládat køes anské pravdy a katechismus o nedìlích a svátcích místo mše svaté. 46 Nejvíce Lužièanù pøišlo do Prahy z tradièních katolických míst. Devìt ze všech vysvìcených uvedlo jako své rodištì nebo pozdìjší bydlištì Chroštici, sedm Witchenavu, šest Budyšín, tøi Ostrovec a zbývající jiná mìsteèka a vesnice (napøíklad Cannewitz, Ralbitz). Šest osob vedle národnosti nepodalo žádnou bližší informaci o svém pùvodu ani se jej nepodaøilo doplnit z jiných pramenù. Døíve než pøistoupíme k vyhodnocení vzdìlanostní úrovnì hornolužických novoknìží, ordinovaných v pražské arcidiecézi, je tøeba pøipomenout, že informace o jejich poètu jsou díky absenci pramenù pro nìkterá pobìlohorská léta znaènì neúplné. Protože album pražské jezuitské akademie pro dané období je nezvìstné, nemáme k dispozici systematiètìjší seznamy katolických studentù v Praze od druhé poloviny dvacátých let 17. století. Další údaje mùžeme získat a ovìøit až od roku 1636 v seznamu studentù arcibiskupského semináøe, uloženého ve Strahovské knihovnì, 47 a z rekonstruovaného pøehledu studentù filozofické fakulty pro léta 1640 až Je známo, že ètyøi studenti byli shodnì dne 18. ledna 1624 imatrikulováni ke studiu u sv. Klimenta. 49 Jeroným Dionýs Czunka èi Schunka a Martin Jordan, kteøí se vypravili z Chroštice do Prahy, se stali gymnaziálními studenty poetiky, Martin Mikuláš Glausch byl inskribován jako syntaxista. Jistì nejzkušenìjším byl Øehoø Gorlichius, protože se zapsal do posledního roèníku tøíletého filosofického kursu na pøednášky metafyziky s etikou. Dosud se však nepodaøilo zjistit, kde získal pøedchozí vìdomosti. Na jezuitské akademii v Olomouci studovali syntax další dva Lužièané Martin Valentin Cucul(us) z Chroštice v roce a Tobiáš Vavøinec Khal

13 Po otevøení arcibiskupského semináøe by se dal pøedpokládat zvýšený zájem budoucích novoknìží právì o tato studia. Arnošt z Harrachu na sebe pøevzal spoleènì s císaøem ochranu nad katolíky v Horní Lužici a proto také odpovídal za vytvoøení vhodných podmínek pro výchovu a vzdìlání nastupujících katolických duchovních správcù. Urèité øešení by se nabízelo trvalým uvolnìním nìkolika míst ve vlastním semináøi. To se nepodaøilo uskuteènit zøejmì s ohledem na poèáteèní finanèní obtíže tohoto ústavu. 52 V dochovaném seznamu semináøe se objevuje pouze jeden z pozdìji ordinovaných. Mezi prvními dvaceti alumny arcibiskupa Harracha pod rektorátem doktora teologie Jiøího Peischelia v letech 1636 až 1641 najdeme jméno Baltasara Quietsche. 53 V ordinaèní matrice je u téhož Baltasara Gnaicze èi Gvaicze Lužického dne 6. èervna 1637 u záznamu o udìlení první tonsury a nižších svìcení poznámka o jeho alumnátu, 54 takže bychom údaj o studiu mohli èásteènì zpøesnit. Zdá se, že Lužièané dali pøi výbìru vysoké školy pøednost tradièní filozofické fakultì pøed nedávno zøízeným Harrachovým vysokým uèením. Pøesvìdèí nás o tom pomìrnì vysoký poèet studujících filozofie, zaznamenaných pozdìji mezi ordinovanými. Ke studiu logiky na Ferdinandovì univerzitì v Klementinu byli imatrikulováni na podzim roku 1643 Martin Schram z Budyšína 55 a Jan Ludvík Tinnicides. 56 Stejné pøednášky absolvoval od zaèátku roku 1650 Petr Jan Francz z Witchenavy 57, o kterém víme, že hájil v roce 1648 Prahu proti Švédùm jako èlen VII. akademické legie. Bakalaureát filozofie získali tøi posluchaèi, v roce 1641 to byl Martin Treczek èi Fretscher pùvodem z Ostrovce, 58 v roce 1644 nám již známý Tobiáš Vavøinec Khal, 59 absolvent olomouckého jezuitského gymnázia, a v roce 1652 Jindøich Niesner také z Ostrovce. 60 Úplné filozofické vzdìlání zakonèil úspìšným obhájením mistrovské disputace a slavnostní promocí Jakub Ferdinand Waczlaw Witchenavský (roku 1647), po získaní doktorátu byl opravnìn uèit filozofii v kterékoliv zemi a pøedsedat závìreèné zkušební komisi. 61 Pøestože je tato studie vìnována pøedevším laickému kléru, nemùžeme si nepovšimnout nìkolika vysvìcených lužických øeholníkù, kteøí se objevují v matrikách pražské arcidiecéze od roku I když jsou zápisy z doby sufraganátu Kryšpína Fucka dovedeny až do roku 1653, 62 zaregistrujeme posledního øádového svìcence této národnosti v roce Vzhledem k nepatrnému poètu nemohli výraznì zasáhnout do správy zdejších klášterù ani inkorporovaných far, i když i tak malý vzorek má urèitou vypovídací hodnotu. Z devíti ordinandù bylo pìt z cisterciáckých klášterù, dva byly èleny Tovaryšstva Ježíšova a po jednom pøišlo z malostranského kláštera augustiniánù eremitù u svatého Tomáše a od minoritù u svatého Jakuba na Starém Mìstì pražském. 13

14 Potvrzuje se, že v pobìlohorském období se v Horní Lužici projevilo pùsobení místních ženských klášterù, které mohly do znaèné míry ovlivnit mladé chlapce pøi rozhodování o dalším osudu a výbìru životní dráhy. Profesy plaského kláštera se postupnì stali kukovští rodáci Jiøí De Lanka a Petr Šimon Cuculus èi Kokla, 64 do sedleckého kláštera odešel Filip Alzka èi Halska, do Oseka Jindøich Pollei z Budyšína 65 a do jihoèeského Vyššího Brodu Jindøich Ignác Jan(us). Kromì sedleckého šedého mnicha, jak se èlenové tohoto øádu obèas nazývali, dosáhli všichni knìžského svìcení. Jiøí Delanka èi De Lanka byl inskribován dne 18. ledna 1624 jako rétor na pražské klementinské akademii. 66 Bakalaureát filozofie byl udìlen 5. kvìtna 1642 Jindøichu Janovi v Olomouci 67 a Šimonovi Cuculovi dne 13. kvìtna 1642 pro zmìnu v Praze. 68 Z nekrologií plaského kláštera, uložených v oddìlení rukopisù Národní knihovny, se dovídáme nìkolik dùležitých informací o jejich životì. Šimon Petr Cucul byl novicmistrem a pozdìji faráøem v Neètinách a v Kralovicích, zemøel v kvìtnu Jiøí De Lanka byl pøes 22 let faráøem v Nejdku a Dìpoltovicích u Karlových Varù (zemøel v dubnu 1664) 70 a koneènì Jindøich Pollei spravoval faru Jeníkov a podle oseckého nekrologia ukonèil svou životní pou 16. záøí Dnes jen tìžko najdeme u konkrétních osob odpovìï na otázku po pøíèinách jejich odchodu z Horní Lužice do Prahy. Nìkteøí chlapci a mladí mužové opustili známé domácí prostøedí s jasným úmyslem stát se katolickými knìžími a proto se podrobili zkoušce pøed arcibiskupskou komisí, aby po jejím složení a vysvìcení mohli pùsobit v duchovní správì. Øada z nich zùstala v Èechách a další se pravdìpodobnì vraceli z Èech domù, aby tam šíøili katolickou víru a posilovali své farníky v boji s protestantismem. Pro budoucí povolání se mohli rozhodnout až bìhem gymnaziální docházky nebo po ukonèení studia filozofie. V pramenech bychom se setkali i s pøípady, kdy Lužièané pøišli za nìkým pøíbuzným nebo známým. Nemùžeme však vylouèit, že je sem pøivedla obyèejná náhoda, která potom zmìnila jejich další život. Arcibiskupská kanceláø pøijala žádost budìjovického dìkana Kryštofa Tomáše èi Tomášova ze dne 30. dubna 1609 o pøidìlení jeho bratra Matouše za kaplana na tamní beneficium. 72 Podle ordinaèní matriky byl jmenovaný vysvìcen knìzem 4. dubna. 73 Sourozenec se ve své funkci asi osvìdèil, protože se v dalších letech výraznì uplatnil ve správì na jihu arcidiecéze. V záøí roku 1624 byl arcidìkanem bechyòským, dìkanem doudlebským a faráøem krumlovským. 74 Pøi své pastoraèní práci narážel stejnì jako nìkteøí jeho kolegové na øadu obtíží a problémù. V únoru roku 1627 si už jako arcidìkan krumlovský stìžoval na nevázanost a neposlušnost knìží na Prácheòsku, protože ho nerespektovali jako arcidìkana. K jeho postavení nepøispìli svým jednáním kolátoøi ani faráøi, kteøí ho èasto obcházeli a neinformovali o zamýšlených zmìnách ve správì far. 75 Situace se posléze uklidnila, nevíme zda v tom sehrál výraznou roli sám arcibis- 14

15 kup nebo zasáhl nìkterý z jeho blízkých spolupracovníkù, protože zmínìný Matouš zastával v roce 1636 z titulu krumlovského dìkana úøad jednoho ze tøí vikáøù bechyòského kraje. 76 Pro úspìšné zvládnutí rekatolizaèních snah bylo tøeba zmapovat situaci v celé pražské arcidiecézi nebo ve vytypovaných èástech a po jejím vyhodnocení naznaèit základní smìry dalšího vývoje. Z tohoto dùvodu byly v pobìlohorských Èechách sestavovány církevní a svìtskou vrchností nejrùznìjší pøehledy a zprávy. Jejich nespornou výhodou je fakt, že podávají stejné èi srovnatelné údaje o duchovních správcích v jedné èi více oblastech k urèitému datu. Nejvíce informací o postavení a teritoriálním pùsobení Lužièanù jsme získali v rùzných písemnostech Státního ústøedního archivu v Praze, ve fondech Archiv pražského arcibiskupství a Stará manipulace. Nejbohatším a nejspolehlivìjším pramenem byly vizitaèní protokoly a relace o stavu far. Jednalo se pøedevším o vizitaèní zprávy z let 1624, 1627, , 1650 až 1652 se širším dopadem na nìkolik vikariátù nebo krajù. 77 Øadu nových poznatkù o životì a dalším osudu vysvìcených pøed Bílou horou poskytla korespondence pøijatá arcibiskupskou kanceláøí. Z èasových dùvodù mohl být provìøen pouze materiál z let 1603 až Další systematické studium odeslané korespondence asi pøinese u nìkterých konkrétních osob podobné výsledky. Protože v dochovaných prezentacích k farám z let 1605 až 1650 bylo oproti oèekávání získáno pomìrnì málo údajù, byly jako doplnìk užity také pøehledy testamentujících duchovních správcù. 79 Ve fondu Stará manipulace byla nejužiteènìjší akta se signaturou R 109, týkající se náboženských záležitostí. 80 Zde poskytují mnoho cenných informací o rozsahu farních obvodù, jménech faráøù a jejich ekonomických podmínkách pøílohy Soupisu poddaných podle víry. Ty èasto podávají plastický obraz o znièených, poboøených a poškozených farách a kostelích a o neutìšeném stavu zádušního jmìní. 81 Ve výètu prostudovaných materiálù nesmí chybìt výbìrové edice z uvedených fondù 82 a korespondence pražské metropolitní kapituly z let 1600 až 1652, uložená v Archivu Pražského hradu ve fondu Archiv pražské metropolitní kapituly. 83 Po prostudování zmínìných pramenù musíme konstatovat, že se v nich neobjevují jména nìkterých novoknìží ordinovaných v Praze. Z toho lze usuzovat, že se tito mladí mužové po ukonèení pøípravy na své povolání rozhodli pro návrat do rodné Lužice. Budyšínská kapitula podporovala ve vlastním zájmu tyto katolické duchovní, protože pro ni byli urèitou zárukou uhájení dosavadních pozic nebo dalšího náboženského rozvoje v zemi. Mnozí z nich našli uplatnìní pøímo v Budyšínì jako èlenové kapituly nebo katedrální vikáøi. Nejvíce zpráv máme o budyšínských kanovnících, udržujících písemný styk s pražskou metropolitní kapitulou. Díky tomu víme, že kromì Øehoøe Khatzmanna byli v padesátých letech 17. století svatopetrskými kanovníky Jan Jakub Schunka a Tomáš Tiska

16 Naproti tomu na øadì beneficií zaregistrujeme hornolužické duchovní pastýøe a místo jejich svìcení nám není známo. Domníváme se, že ho nìkteøí získali v Praze v letech 1613 až 1626, která nejsou doložena ordinaèní matrikou. Další obdrželi potøebné knìžské svìcení v jiné diecézi a jiném prostøedí, odkud si pøinesli urèité zkušenosti a návyky, které se potom snažili uplatòovat ve svìøených farnostech. Jako pøíklad mùžeme použít soupis faráøù frýdlantského dìkanátu a žitavského arcidìkanátu z dubna 1626, spadajících pod jurisdikci arcibiskupa Harracha. 85 Ze šesti uvedených lužických faráøù nebyl ani jeden podle existujících pramenù vysvìcen pražským sufragánem. V matrikách se vyskytuje øada dvojic s podobným pøíjmením a stejným místním pùvodem. Pøedpokládáme, že v nìkterých rodinách byl vzorem pro svého mladšího pøíbuzného starší sourozenec, strýc nebo bratranec, vykonávající knìžskou službu, i když nelze vylouèit, že šlo o pouhou shodu pøíjmení. V letech 1630 a 1631 se v ordinaèní matrice sufragána Brože z Horšovského Týna objevují dvojice Martin Glausch a Antonín Mikuláš Glausch z Ostrovce a Jeroným Schunka a Jan Jakub Schunka (oba z Chroštice). 86 Navíc se tøetím z Glauschù, totiž s Ondøejem z Witchenavy, se setkáme na zaèátku roku 1613, kdy abatyše marienthalského kláštera žádá o jeho prezentaci k faøe v Königshainu místo Valentina Petschelia. 87 O tom, že její žádost byla vyslyšena není pochyb nebo Ondøej Glausch byl správcem tamního beneficia ještì v roce Z Chroštice pocházeli také Matìj Jordan (vysvìcen ) a Martin Ondøej Jordan (svìcen 1627) a z Witchenavy další dvojice Adam Hantzk (svìcen ) a Martin Hunczich ( ). Za sufragány pražského arcibiskupa pøišel z Budyšína Melichar Hopner, jemuž bylo knìžské svìcení udìleno roku Onofrius Heppner také z Budyšína se stal knìzem v roce Nižší svìcení mìl od roku 1610 Ondøej Judex z Witchenavy a o devatenáct let pozdìji složil presbyterské zkoušky Jakub Benedikt Judex z Chroštice. U mladíkù s vìkovým rozdílem jedné generace mùžeme vyslovit domnìnku o urèité rodinné èi rodové tradici. V menší uzavøené katolické enklávì nebyl tento jev nièím neobvyklým. Po vyhodnocení všech známých údajù zjiš ujeme, že vìtšina ordinovaných Lužièanù se stala správci v národnostnì a jazykovì smíšených pøíhranièních oblastech. Na severozápadì Èech ve vikariátech kadaòském a loketském a na severu boleslavského pùsobili na rùzných beneficiích Martin Badach, Jakub Benedikt Judex, Baltazar Kinsch èi Gnaicz, Martin Mikuláš Glausch, Martin Mièanský èi Mitschanský, Vavøinec Pacholitius, Alex Blažej èi Blažejùv, Øehoø Czorlichius èi Gorlichius a Martin Cucul èi Kokla. Další dva, Matouš Tomášùv a Tobiáš Vavøinec Khal spravovali fary na jihu arcidiecéze v krumlovském a jindøichohradeckém vikariátu. Ve vnitrozemí se podle dosavadních poznatkù uplatòovali pomìrnì sporadicky, faráøem v Lysé nad Labem byl Josiáš Streuber a v Praze u sv. Václava na Menším Mìstì pražském byl duchovním správcem 16

17 Øehoø Philomela. Nìkteøí z uvedených faráøù se pøi plnìní povinností jistì nevyhnuli rùzným støetùm se svými farníky a dokonce i s patrony. Pøíèinou nemusela být vždy neznalost prostøedí èi jazyková bariéra, èasto mohla svou roli sehrát osobní antipatie èi jiné dùvody. V øadì pøípadù to mohla být i nechu nekatolické vrchnosti respektovat arcibiskupovo rozhodnutí o obsazení tamního beneficia katolickým správcem. Dnes už tìžko zjistíme proè se Maxmiliánovi z Valdštejna zdál nedostateèným dubský faráø Martin Cucul, prezentovaný z Harrachovy vùle na faru v Mnichovì Hradišti, Loukovì a Bakovì a proè pøikazoval v srpnu 1640 svému hejtmanovi, aby ho vypudil. 89 Že šlo o zjevnou svévoli patrona dokládá skuteènost, že jmenovaný zastával úøad dìkana v Èeském Dubu se znaènì velkým farním obvodem ještì v roce Vìtšina novoknìží pocházela z tradièních katolických míst jakými byly vedle Budyšína Chroštice, Ostrovec, Witchenava, Žarov a Lubáò. I zde se pøi formování názorù a orientace mladých katolíkù zøetelnì promítl vliv místních klášterù. Témìø polovina všech ordinovaných pocházela z míst patøících pod jurisdikci mariensternského kláštera, 91 na jehož panství bylo nejvíce katolických far. Nìkteøí Lužièané se nejprve zapsali na pražské nebo olomoucké jezuitské akademii, aby zde absolvovali pøevážnì nižší gymnaziální tøídy tzv. studia inferiora a potom pokraèovali ve studiu filozofie. Úroveò vzdìlání knìžského dorostu se postupnì zkvalitòovala a zvyšovala v souvislosti s rozšiøující se nabídkou výuky v pobìlohorských Èechách. Pøi výchovì nastupujícího hornolužického svìtského kléru nesplnil pøedpokládanou roli arcibiskupský semináø, založený jako protiváha Klementina. Pro znaènou èasovou nároènost zùstalo stranou zájmu teologické vzdìlání. Neprokázaly se ani tìsnìjší vazby na další jezuitskou akademiii ve Štýrském Hradci nebo na vídeòskou univerzitu, kterou nenavštívil žádný z Lužièanù, vysvìcený v pražské arcidiecézi. 92 V letech 1604 až 1612 a 1627 až 1651 bylo v Praze vysvìceno celkem ètyøicet devìt laikù z Horní Lužice, pøièemž pouze pìtina z nich zde nezískala nejvyšší knìžské svìcení, které je opravòovalo k samostatné správì svìøených beneficií. Ani v tìchto pøípadech nemùžeme vylouèit možnost ordinování jinými svìtícími biskupy. Lužièané vzhledem k ostatním národnostem výraznì nezasáhli do vnitøního vývoje pražské arcidiecéze, nebo jejich pomìr dosáhl pøibližnì 6 7 % ze všech svìtských ordinandù. Pøes omezený rozsah tohoto pøíspìvku, který je tøeba chápat jako úvodní sondu do mnohem složitìjší problematiky, mùžeme vyslovit nìkolik obecnìjších závìrù. Pøevážná vìtšina hornolužických novoknìží se uplatnila ve správì beneficií v národnostnì smíšeném pohranièí pøedevším ve vikariátech kadaòském a loketském a v místech se silnou koncentrací nìmecky mluvícího obyvatelstva. V oblastech bezprostøednì sousedících s nìmeckými zemìmi byli z po- 17

18 chopitelných dùvodù vyhledáváni pro svoji znalost pomìrù a prostøedí. Jestliže se u èeských ordinandù preferovala pøi obsazování far znalost rodných míst a mìsteèek, je jisté, že pøedností faráøù z Horní Lužice mìla být pastoraèní služba v pøíhranièních oblastech. Tady se díky pøirozené migraci obyvatelstva a nìmecké kolonizaci, probíhající zejména ve druhé polovinì 16. století, nedostali do jazykovì i kulturnì cizího prostøedí. 93 Navíc se pøedpokládalo, že budou nejen dobrými duchovními pastýøi svým krajanùm, ale také pøirozenou hradbou proti pronikajícímu luterství. Laický klérus, který zùstal v pražské arcidiecézi, spravoval v první polovinì 17. století beneficia v oblastech s nepøerušeným a pomìrnì konsolidovaným vývojem, která podle možností patronù zajiš ovala v nejistých dobách tøicetileté války potøebné ekonomické zázemí. Závìrem musíme pøipomenout, že v budoucnu je tøeba vìnovat pozornost osudu tìch, kteøí se po vysvìcení vrátili do Horní Lužice a tam se podle svých možností a schopností podíleli na správì far a posílení pozic katolické církve. POZNÁMKY 1 Pozornost zasluhují pøedevším práce J. Kaprase, Lužice a èeský stát. Praha Z dalších napøíklad O. Bauer, Žitava v èeských dìjinách. In: Žitavsko v èeských dìjinách, Praha 1947; J. Páta, Lužice. Praha 1946 a A. Frinta, Lužiètí Srbové. Praha J. A. E. Köhler, Die Geschichte der Oberlausitz von den ältesten Zeiten bis zum Jahre 1815 für Schule und Haus. Neues Lausitzisches Magazin 42, Görlitz Pøehled o konfesijním vývoji jednotlivých øíšských teritorií v období reformace a protireformace v letech a shrnutí dosavadních znalostí o pramenech a literatuøe podává nìkolikasvazková publikace Die Territorien des Reiches im Zeitalter der Reformation und Konfessionalisierung. Land und Konfession Bd. 6 Nachträge, 1996, s , kde je autorem pøíspìvku o Lužici K. Blaschke; Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1448 bis Ein biographisches Lexikon. Herausgegeben von Erwin Gatz unter Mitwirkung von Clemens Brodkorb. Berlin, Dunker und Humblot 1996, zde pøedevším pasáž vìnovaná míšeòským biskupùm a také pražským a olomouckým arcibiskupùm; M. Knobloch, Bemühungen um kirchenrechtliche Selbständigkeit im Sechsstädtebund der Oberlausitz.In: 650 Jahre Sechsstädtebund der Oberlausitz, Kamenz 1997, S F. Kavka, Karl IV. und die Oberlausitz. In: Lìtopis. Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung, Reihe B - Geschichte 25, 1978, S ; týž, Vláda Karla IV. za jeho císaøství ( )., I. II., Univerzita Karlova Praha 1993; L. Bobková, Územní politika prvních Lucemburkù na èeském trùnì. Acta Universitatis Purkynianae, Studia historica-monographiae I., Ústí nad Labem 1993; táž, Karl IV. und der Sechsstädtebund der Oberlausitz. In: 650 Jahre Sechsstädtebund der Oberlausitz, Kamenz 1997, S ; táž, Pomìr korunních zemí k Èeskému království ve svìtle ustanovení Karla IV.. PHS 34, 1997, s Kromì toho se L. Bobková zabývá otázkou pobìlohorské emigrace do Lužice a Saska a pøipravuje do tisku edici seznamù pobìlohorských emigrantù z Prahy a severozápadních Èech do Pirny po roce

19 5 Z. Boháè, Èeské zemì a Lužice. Vyd. SURSUM, Tišnov - Budyšín Výbor statí a studií dr. Zdeòka Boháèe pøipravený k jeho 60. narozeninám. 6 J. Kapras, Právní dìjiny zemí koruny èeské II/1. Praha Srovnej text Pražského recesu otištìného J. Kaprasem, Lužice a èeský stát, s V Žitavì se objevil první luterský faráø r. 1521, v Löbau pøestoupil tamní správce k protestantismu v polovinì dvacátých let a v Budyšínì kázal evangelický pastor od roku Podrobnìji k vývoji v tomto období F. Hrejsa, Èeská konfese. Praha O. Bauer, c. d., s J. A. E. Köhler, c. d., s ; S. Seifert, Niedergang und Wiederausstieg der katholischen Kirche in Sachsen Leipzig Ke klášteru Marienstern patøilo mìsteèko Witchenava. 13 Z. Boháè, c. d., s Z. Winter, Život a uèení na partikulárních školách v Èechách v XV. a XVI. století. Praha 1901; F. Palacký, Obyvatelstvo èeských mìst a školní vzdìlání v 16. a na zaèátku 17. století. ÈSÈH 18, 1970, s ; výsledek dosavadní práce o vzdìlanosti v pøedbìlohorských Èechách shrnul J. Pešek, Mìš anská vzdìlanost a kultura v pøedbìlohorských Èechách UK Praha 1993 a dále F. Kavka, J. Petráò a kol., Dìjiny Univerzity Karlovy I. 1347/ Praha Karolinum 1995, s. 219 an. 15 M. Truc, Národnostní charakter jezuitské akademie pražské. AUC-Phil. et hist. II., Vojtíškùv sborník, 1958, zejm. s ; F. Šmahel, M. Truc, Studie k dìjinám University Karlovy v letech AUC-HUCP 4/2, 1963, s a úvod M. Truce k edici Album academiae Pragensis Societatis Iesu ( ). Momumenta historica Universitatis Carolinae Pragensis, tomus 2., Praha 1968, kde na s. XXV uvádí, že z celkového poètu 1836 studujících bylo 31 mladíkù z Lužice, tj. 1,7 % z inskribovaných. 16 Z celé øady prací výbìrovì pøipomínáme W. W. Tomek, Geschichte der Prager Universität. Prag 1849; Z. Winter, Dìje vysokých škol pražských od secessí cizích národù do bitvy bìlohorské. Praha 1897; týž, O životì na vysokých školách pražských knihy dvoje I. Kulturní obraz XV. a XVI. století. Praha 1899; F. Kavka a kol., Struèné dìjiny University Karlovy. Praha 1964, s. 111 an.; K. Beránek, Promoce v Klementinu AUC- HUCP 25/1, 1985, s ; I. Èornejová, Kapitoly z dìjin pražské univerzity Praha 1992; Dìjiny Univerzity Karlovy II , Praha Karolinum Z. Boháè, c. d., s Z. Kristen, K poèátkùm vysokého uèení v Olomouci. Støední Morava 1, Olomouc 1966, s , shrnutí k problematice založení vysokého uèení v Olomouci též F. Šantavý, E. Hošek, Organizace, peèeti a insignie olomoucké univerzity v letech Olomouc 1980, s Latinské gymnázium existovalo v Olomouci od roku Výuka filozofie byla v Praze zahájena v roce 1565 a v Olomouci probíhala od roku První filozofické grady mimo jezuitský øád byly v Praze udìleny až v roce 1573 se zvláštním souhlasem øádového generála. 21 Teologický kurs byl v Olomouci otevøen už v roce E. Doležalová, Konvikt svatého Bartolomìje a semináø svatého Václava v Praze na Starém Mìstì dìjiny, hospodaøení a studijní nadace. In: Facta probant homines. Sborník pøíspìvkù k životnímu jubileu prof. dr. Zdeòky Hledíkové, UK Praha 1998, s

20 23 Dìjiny Univerzity Karlovy I, s. 250 an. 24 A. Gindely, O vzniku tak zvané Cassa salis. Výroèní zpráva KÈSN, Praha 1883; F. Tadra, Poèátkové semináøe arcibiskupského v Praze. Sborník historického kroužku (dále SHK) 2, 1884, s a ; F. Krásl, Arnošt hr. Harrach. Historicko-kritické vypsání náboženských pomìrù v Èechách od r Praha 1886, s ; A. Soldát, Z dìjin knížecího arcibiskupského semináøe v Praze. SKH 5, 1896, s ; J. Vichra, Pražský arcibiskupský semináø a jeho studenti v 17. a 18. století. Documenta Pragensia 11, 1993, s K Harrachovì sporu s jezuity srv. Krásl, c. d., s ; I. Èornejová, Kapitoly z dìjin, s. 9 61, Tomuto aktu pøedcházelo v èervnu téhož roku odebrání Karolina s právnickou a lékaøskou fakultou jezuitùm pro jejich spory vedené s arcibiskupem a ostatními øády o post kancléøe univerzity, takže v letech existovaly dvì univerzity Karlova a jezuitská filozoficko-teologická univerzita u sv. Klimenta. K nim se pøiøadil Harrachùv semináø, který studentùm povoloval získání všech akademických hodností, pøestože studium filozofie a teologie bylo proti klasickým univerzitním zkráceno o jeden rok, takže filozofický kurs trval dva roky a teologický tøi roky. 26 K poèátkùm Norbertina v souvislosti s arcibiskupským semináøem srv. D. K. Èermák, Premonstráti v Èechách a na Moravì. Praha 1877, s ; A. Soldát, c. d., s a H. Kuchaøová, Premonstrátská kolej Norbertinum v Praze ( ). Bibliotheca Strahoviensis 3, 1997, s M. Haasová, Z dìjin minoritské koleje u sv. Jakuba v Praze. In: Z Archivu ÈSAV akademiku Václavu Vojtíškovi k 75. narozeninám, Praha 1958, s ; Dìjiny Univerzity Karlovy II., s. 30 an. a 87 an. 28 K vývoji a dìjinám pražské arcidiecéze výbìrovì uvádíme monografie jednotlivých arcibiskupù a novìjší dílèí správní studie a pøehledy církevních dìjin. A. Podlaha, Z prvých let èinnosti arcibiskupa pražského Zbyòka Berky z Dubé. SHK 6, 1905, s. 1 5, ; V. Bartùnìk, Karel z Lamberka, ÈSPSÈ 51 53, , s ; V. Ondráèek, Bl. Jan Lohel. Vítìzové 5, è. 6, Olomouc 1938; F. Krásl, c. d.; E. Èáòová, Status animarum pražské arcidiecéze. SAP 29, 1979, s ; táž, Vývoj správy pražské arcidiecéze v dobì násilné rekatolizace Èech ( ). SAP 35, 1985, s ; J. Hanzal, Pobìlohorská rekatolizace v jižních Èechách. JSH 48, 1979, è. 3, s ; týž, Rekatolizace v Èechách její historický smysl a význam. SH 37, 1990, s ; J. Kadlec, Pøehled èeských církevních dìjin 2. Praha 1991, s ; E. Maur, Problémy farní organizace pobìlohorských Èech. Traditio et cultus (sborník k šedesátinám arcibiskupa Vlka), Miscellanea historica Bohemica, Univerzita Karlova Praha 1993, s ; J. Kadlec, Rekatolizace v Èechách. In: Pražské arcibiskupství , Sborník statí o jeho pùsobení a významu v èeské zemi. Praha 1994, s ; sborník Rekatolizace v èeských zemích, pøíspìvky pøednesené na konferenci v Jièínì dne 10. záøí 1993, vyd. Pardubice 1995; V. Semerádová, Visitaèní písemnosti Èech 17. století. (Farní kostely a farní klérus pražské arcidiecéze v letech 1623 až 1694). SAP 47, 1997, s ; P. Balcárek, Z korespodence Carla Caraffy, nuncia na císaøském dvoøe v letech In: Facta probant homines. UK Praha 1998, s Z. Kukánová, Ke struktuøe svìtského kléru v Èechách na poèátku 17. století. Paginae historiae 1, 1993, s ; táž, Zprávy o stavu far pražské arcidiecéze z roku Paginae historiae 2, 1994, s Tyto informace získáme z nejrùznìjších zpráv o vizitacích, ze soupisù far a faráøù z let 1624 až 1650, uložených ve Státním ústøedním archivu v Praze, ve fondu Archiv pražského arcibiskupství I. (SÚA Praha, APA I.), dále to jsou napøíklad prezentace k farám z let signatury C 138/3 4, kartony b, zprávy o vizitaci na Hradecku v roce 20