Finanční sektor, konkurence v něm a příspěvek ke konkurenceschopnosti

Transkript

1 Finanční sektor, konkurence v něm a příspěvek ke konkurenceschopnosti ČR «Jiří Bušek (ČBA), Petr Dufek (ČSOB), Jaroslav Heřmánek (AV ČR), Martin Kupka (ČSOB), Luděk Niedermayer (Deloitte Czech Republic a ČBA), František Pavelka (BIVŠ)»

2 OBSAH 3 Předmluva ČBA 4 Úvod Kapitoly 6 Vymezení cílů studie 10 Vývoj finančního sektoru v ČR 15 Alternativní metody pro měření konkurence na trhu 23 Bankovní sektor a reálná ekonomika 34 Shrnutí 36 Zdroje a prameny Přílohy 38 Přístup ke službám a ochrana spotřebitele 40 Hodnocení spokojenosti klientů s bankovními službami

3 Předmluva ČBA V České republice v letošním roce probíhají poměrně intenzivní debaty ohledně konkurenceschopnosti tuzemské ekonomiky a strategie jejího zlepšování do budoucnosti. V rámci těchto diskusí vzniklo několik analýz a studií, kde je v rámci jednotlivých pilířů konkurenceschopnosti hodnocen (i na základě mezinárodních srovnání) i finanční sektor. Předkládaná studie ČBA (autorů J. Buška, P. Dufka, J. Heřmánka, M. Kupky, L. Niedermayera a F. Pavelky) si klade za cíl přispět do této debaty ohledně role tohoto pilíře, ale poněkud z jiného pohledu. Jsme toho názoru, že mezinárodní srovnání nejsou z hlediska příspěvku finančního sektoru ke konkurenceschopnosti ekonomiky zcela relevantní (minimálně ne v případě ČR). Jako klíčové spatřujeme to, zda je finanční sektor schopen plnit s nízkými náklady finanční potřeby ekonomiky. Jak studie ukazuje, panuje v České republice na bankovním trhu ve většině produktů vysoce konkurenční prostředí, což je vždy nejlepší zárukou, že finanční sektor přispívá ke konkurenceschopnosti celé ekonomiky. Zdravé konkurenční prostředí totiž vede ke zvyšování efektivnosti, tlaku na inovace a větší orientaci na zákazníka a přirozeně i tlaku na ceny a rozšiřování produktové nabídky. V konečném důsledku vždy profituje klient. Tato studie pokračuje v nastoleném trendu, kdy se Česká bankovní asociace věnuje i širším společensko-ekonomickým otázkám prostřednictvím publikování analýz svého Vědeckého grémia. Navazuje tak na analýzu ČBA Růst státního dluhu, rizika pro ekonomiku, podniky, občany i finanční sektor z listopadu r a analýzu Vybrané problémy a vyhlídky českého trhu práce z listopadu r V podobném duchu vznikl v červnu 2011 i Komentář členů Vědeckého grémia k vládním návrhům penzijní reformy. Pavel Štěpánek Výkonný ředitel České bankovní asociace Poděkování : Autoři děkují za cenné postřehy a připomínky Janu Vejmělkovi (KB), Heleně Horské (Raiffeisenbank), Jaromíru Šindelovi (CITI) a Janu Matouškovi (ČBA). Názory a stanoviska obsažená v této studii je třeba připisovat výlučně autorům a nemusejí se nutně shodovat s názory a stanovisky institucí, kde autoři působí, ani dalších zúčastněných subjektů.

4 Úvod Termíny konkurence na trhu a konkurenceschopnost dnes patří k nejdiskutovanějším pojmům v diskusi o směrování ekonomik. Nejinak je tomu i v případě finančního, respektive bankovního sektoru, jimiž se studie zabývá. A to i přesto, že náplň takovýchto diskusí se během času poměrně dramaticky měnila. Jestliže začátkem 90. let byla hlavním tématem u nás otázka takového zlepšení konkurence na trhu, které zajistí poskytování základních bankovních služeb pro rozjezd tržní ekonomiky, později se do centra zájmu dostala interakce stability finančního systému s ekonomickým vývojem. Došlo k tomu nejprve v souvislosti s rozsáhlými problémy na kapitálovém trhu, které vznikly podceněním potřeby jeho regulace a dohledu nad jeho účastníky, a později kvůli pádům malých českých soukromých bank a problémům velkých polostátních bank. Po poměrně krátkém období, kdy těmto diskusím dominovala otázka privatizace velkých polostátních bank, se pozornost, po stabilizaci bankovního systému a jeho počínající expanzi, přesunula do poněkud zjednodušeně chápané oblasti nákladů na bankovní služby. Intenzivní diskuse na téma ochrany spotřebitele probíhající (nejen) v České republice po řadu let musely ustoupit od konce roku 2008 opět záležitostem stability finančního sektoru a toho, do jaké míry jeho nestabilita může ohrožovat vývoj ekonomiky, ovšem tentokrát de facto na globální úrovni. Díky tomu, že český finanční sektor jako jeden z nemnoha utrpěl krizí jen velmi malou újmu, a jejím hlavním projevem byly jevy vycházející z reálné ekonomiky do finančního sektoru a ne naopak, dochází v posledních měsících k zintenzivnění diskuse na téma konkurenceschopnosti české ekonomiky, jejíž součástí je také role finančního sektoru v jejím rámci. Již tento krátký exkurz naznačuje, že snaha pokrýt dokonce i jen část této oblasti je úkol velmi ambiciózní. A není pochyb, že zvolené metody a možné závěry, které jsou formulovány na konci textu, se ne vždy setkají s plným souhlasem čtenářů. Základní ambicí studie je proto nikoliv přijít s originálním výsledkem v této oblasti a velmi silnými závěry, nýbrž poskytnout čtenářům přehled metod a výsledků, kterými se vytyčená problematika sleduje. Nemalou roli hraje pochopení toho, jak autoři vnímají termíny stojící v názvu studie (což je součástí první kapitoly). Máme také zato, že základem porozumění tomu, jak dnes vypadá struktura českého finančního sektoru a jakou roli v ní hraje bankovní sektor, je popis cesty, kterou se finanční a bankovní sektor v předchozích 20 letech ubíral (to je obsahem kapitoly druhé). Poměrně intenzivní diskuse o tom, zda je na bankovním trhu dostatečná míra konkurence, přinesla rozvoj sledování standardních postupů, kterými se tato oblast analyzuje. Některé z těchto přístupů jsou uvedeny ve třetí části textu. Zahrnují jak techniky zaměřené na strukturu bankovního sektoru, tak i výsledky studií vycházejících z cen poskytovaných služeb. Další část studie se poté zaměřuje na vývoj klíčových produktů bankovního sektoru, jež úzce souvisí s vývojem ekonomiky a to bankovní úvěry. Ty jsou analyzovány jak z hlediska ceny, tak i objemu, v němž jsou poskytovány. Tato kapitola tedy nemíří přímo k otázce konkurence na finančním či bankovním trhu, ale spíše k tomu, jakou roli hraje bankovní trh ve vývoji ekonomiky. Zvláštní postavení v diskusích o bankovním sektoru sehrává otázka jeho ziskovosti a struktury rozvahy (obvykle v souvislosti s poměrně nízkým poměrem úvěrů a primárních vkladů). Také tyto aspekty jsou v této části diskutovány stejně tak jako porovnání dalších měřitelných charakteristik popisujících stav bankovního sektoru (mezinárodní srovnání saturace pobočkami či bankomaty). Na mnoha částech studie je diskutována otázka regulace a dohledu nad finančním, zejména bankovním systémem. To je dnes vysoce aktuální otázka, která může další vývoj odvětví výrazně ovlivnit. I když je z mnoha pohledů náš bankovní sektor nastaven směrem, který dnešní analýzy označují jako vhodný z hlediska stability (tedy zaměřený dovnitř ekonomiky a poskytující 4

5 poměrně jednoduché produkty související s reálnou ekonomikou), nelze vliv těchto změn vyloučit, zejména v kontextu zahraničního vlastnictví drtivé většiny bankovního sektoru. Není zatím jasný definitivní směr, kterým se nová regulace v globálním kontextu vydá. Zřejmé však je, že jedním z hlavních zájmů politiků je snížit pravděpodobnost vzniku finančních krizí a hledat cesty, jakými omezit zapojení veřejných financí do řešení důsledků těchto krizí. Je zřejmé, že tento přístup může být do určité míry v konfliktu s předešlými doktrínami růstu konkurence na trzích a tlaku na snížení ziskovosti odvětví prostřednictvím růstu konkurence či posilování práv klientů. Není přitom vyloučeno, že některé charakteristiky finančních systémů dříve považované za jeho slabiny (např. vyšší ziskovost nebo nabídka jednodušších služeb) se stanou výhodami a naopak (například stav zemí s vysokým zastoupením finančního průmyslu a jeho vysokým podílem v ekonomice). Zřejmá je však jedna věc tlak na přesun velké části bankovních služeb do kategorie komodit (jako jsou telefonní služby či základní utility) představuje zásadní nepochopení toho, jaké charakteristiky má mít fungující, ekonomiku podporující a stabilní finanční či bankovní sektor. Úspěch každé banky totiž závisí do značné míry na tom, jak dokáže řídit rizika svých aktivních operací, které mají navíc většinou dlouhou dobu splatnosti. Většina předkládaných analýz se opírá o známé a již v minulosti používané přístupy či standardní metodologie vycházející z veřejně přístupných dat a závěrečná část se proto snaží o vyvození některých závěrů vycházejících z těchto analýz. I v případě, že čtenář nebude se závěry souhlasit, ale zároveň bude studii považovat za přínosný zdroj informací, splnila práce kolektivu autorů, oponentů a České bankovní asociace, kde v rámci Vědeckého grémia vznikla, svůj účel. 5

6 Kapitola 1» Vymezení cílů studie Předkládaná studie se zabývá otázkami konkurence ve finančním sektoru v České republice a jeho rolí při zajišťování konkurenční schopnosti celé ekonomiky. Dnešní stav nelze oddělit od vývoje, kterým prošly finanční sektor i celá ekonomika v posledních dvou dekádách uplynulých od přechodu ekonomiky od centrálního plánování k tržní ekonomice. Proto se studie zabývá (kromě srovnání indikátorů, které konkurenci uvnitř finančního sektoru analyzují přímo) i širšími otázkami, které s touto problematikou souvisejí. Mezi ně patří jak pohled na dosavadní vývoj, tak i výčet některých faktorů, které podobu finančního sektoru formují. Zejména výčet těchto faktorů nemůže být zcela kompletní, především díky tomu, že v důsledku finanční a ekonomické krize dochází nebo může dojít k podstatné změně architektury světového finančního systému. Nicméně tato otázka (vzhledem k nejasnostem zatěžujícím tento vývoj) není studií specificky řešena. soukromých fondů) či jeho strukturou (poměrně liberální postoj ke vstupu na trh či způsob privatizace velkých státních bank). Podstatným faktorem, který ovlivnil celou ekonomiku i finanční sektor bylo postupné sbližování ČR s Evropskou unií a posléze vstup ČR do tohoto uskupení. Toto ovlivnilo nejen fungování ekonomiky (přirozenou orientací na obchod se zeměmi v EU), ale i oblasti určování pravidel pro podnikání, jeho kontrolu či regulaci. Výslednicí těchto faktorů je dnešní finanční sektor v ČR, jehož hlavní charakteristiky jsou následující: Zásadní vliv nadnárodní regulace (EU). Vysoká role bank, které jsou zaměřené na působení na domácím trhu Ekonomika a finanční sektor, hlavní faktory vývoje Významná role finančních zprostředkovatelů u řady produktů. Vývoj finančního sektoru je úzce provázán s vývojem ekonomiky. Rozvoj i struktura finančního systému jsou spojeny s tempem a způsobem ekonomického vývoje (růst a jeho struktura), institucionálním prostředím (zejména otázky zakotvení práva a jeho realizace) i některými ad hoc politickými rozhodnutími, která jeho stav formují (způsob regulace, eventuelní privatizace bank a podobně). Dalším podstatným faktorem je chování klientů na obou stranách bilance finančních institucí, tedy v otázce alokace úspor či získávání zdrojů. Vedle faktorů jako je tradice je toto chování výrazným způsobem determinováno makroekonomickým prostředím, stabilitou cen, vývojem kurzu či kredibilitou země. Všechny tyto faktory v případě ČR viditelně ovlivnily formování dnešního finančního sektoru. Nemalou roli hrály i státní zásahy - ty stojí do jisté míry za rozhodujícím postavením bankovního sektoru na finančním trhu (např. neúspěchem vzniku kapitálového trhu po kuponové privatizaci a jen pozvolným zlepšováním jeho regulace nebo váháním s podporou penzijního systému s vyšší rolí Jen pomalý vývoj ostatních sektorů s tím, že možná změna struktury závisí i na politických rozhodnutích (penzijní fondy). Stav bankovního sektoru, jeho vývoj či preferenci jeho klientů ovlivnila řada faktorů, které v ČR dlouhodobě působí. Jsou jimi zejména: Vysoká míra makroekonomické stability, důvěra v českou měnu (malá atraktivita operací v cizí měně). Způsob privatizace velkých českých bank. Vysoká důvěra v bankovní sektor (vysoký objem depozit u domácích bank) a v některých případech nedůvěra v nebankovní instituce posílená špatnou zkušeností z 90. let i krizí roku Otevřený přístup na trh 1) a z toho pramenící konkurence na českém bankovním trhu 1) Což platí v principu a zejména s ohledem fungování principu jednotné evropské bankovní licence, tedy snadného způsobu otevření poboček ve všech členských zemích pro banky operující v jedné ze zemí Unie. V otázce přístupu českých bank na trh není situace zcela jasná, neboť přístup k licenci komplikuje vyšší požadavek na počáteční kapitál české regulace (např. v Německu, Rakousku a ve Francii je požadován počáteční kapitál ve výši 5 mil. EUR - oproti 500 mil. Kč v ČR) a někdy pro žadatele náročný postup licenčního řízení. 6

7 Zlepšující se legislativní prostředí. Státní podpora některých finančních produktů či změny politik státu spoluurčující strukturu poptávky po finančních produktech Konkurenční schopnost finančního sektoru Konkurenceschopnost finančního sektoru patří ke klíčovým předpokladům rozvoje ekonomiky. Zahrnuje rozsah nabízených produktů, jejich dostupnost (z hlediska schopnosti je získat) či ocenění. Zároveň však pro pohled na konkurenční schopnost finančních institucí není vhodné uplatňovat stejná měřítka jako třeba na průmysl, kde je významným indikátorem prosazení se v otevřené nadnárodní soutěži tedy prosazení českých produktů na zahraničních trzích. Klíčovým parametrem finančního sektoru je totiž v podmínkách ČR to, v jaké míře je schopen zajišťovat potřeby domácí ekonomiky, podporovat či naopak brzdit její rozvoj. Otázka konkurenceschopnosti českého finančního sektoru v mezinárodním srovnání z pohledu schopností českých finančních institucí působit v zahraničí se pak jeví jako sekundární a vyžaduje poněkud jiný pohled. V rámci něj lze pohlížet na finanční sektor jako na odvětví ekonomiky, které nabízí službu, kterou může poskytovat i subjektům mimo českou ekonomiku. I když jistě existují oblasti, ve kterých existuje teoreticky prostor pro významný rozvoj (například v oblasti poskytování infrastruktury pro fondy kolektivního investování), český finanční sektor jako celek 2) nemá objektivně (z pohledu konkurence v této oblasti, struktuře finančního systému ČR a preferencí vlastníků rozhodujících institucí) ambici stát se globálním či regionálním finančním centrem 3). Zaměření českého finančního sektoru směrem dovnitř ekonomiky je silně podporováno jeho strukturou zejména v oblasti bankovního sektoru. Ta je dána specifiky vývoje českého finančního sektoru (blíže viz kapitola 2), který dal vzniknout současné struktuře vlastnictví bankovního sektoru (s více než 95 % aktiv kontrolovanými zahraničními vlastníky 4) ). Proto pro většinu z vlastníků není ani tak cílem investice využívat českou část své skupiny pro expanzi na třetí trhy, ale zejména pro využití potenciálu pro poskytování finančních služeb uvnitř české, v minulé dekádě rychle rostoucí ekonomiky. Soukromé komerční banky jsou standardními podnikatelskými subjekty směřujícími k tvorbě zisku, na rozdíl od státních bank ČMZRB a ČEB (ve spojení se státní pojišťovnou EGAP), které mají ve vínku přímou podporu konkurenceschopnosti české ekonomiky. Přesto platí, že i všechny tuzemské komerční banky mají eminentní zájem na dlouhodobé konkurenční schopnosti tuzemské ekonomiky. Klíčovým zdrojem zisku bank jsou aktivní operace, tedy hlavně úvěrování a pouze dlouhodobě konkurenceschopné podniky mají šanci pokračovat v ekonomické aktivitě (a splácet dluhy) a expandovat (tzn. vyžadovat dodatečné financování), podporovat zaměstnanost (a tím i spotřebu obyvatel) nebo platit daně ( plnit státní rozpočet 5) ). Další z otázek spojených s posuzováním konkurenční schopnosti sektoru je také ta, jakou roli v hodnocení má hrát rozsah poskytovaných nástrojů či tempo zavádění inovací. V těchto oblastech lze legitimně očekávat, že český finanční sektor nevykazuje vždy nadprůměrné výsledky. Zatímco např. v sektoru komerčního bankovnictví, platebních karet, internetového bankovnictví apod. rychle klesá rozdíl mezi českým bankovním sektorem a vyspělými západními bankovními systémy, v některých dalších oblastech není dosaženo západní úrovně (např. investiční instrumenty, správa aktiv apod.). Důvodem je vedle malé velikosti trhu vývojem objektivně potlačená část nebankovního sektoru, role existence samostatné měny (zpomaluje zavádění produktů), či relativně krátká doba od překonání bankovní krize 2) Zmínit je však třeba spíše izolované oblasti, ve kterých je nadnárodní konkurenční schopnost podstatná např. atraktivita burzy pro zahraniční emitenty či prostředí pro fungování nadnárodních investičních fondů. V tomto případě však nejde o klasickou konkurenčních schopnost finančního sektoru ale spíše o atraktivitu v oblasti poskytování služeb na nadnárodní úrovni. 3) Finanční krize roku 2008 navíc ukázala nemalá rizika pro stát, jehož finanční sektor je výrazným způsobem angažován v jiných zemích (Island, Irsko částečně také i Rakousko). 4) Jedná se o vlastní výpočet autorů na základě dat ČNB a výročních zpráv bank (jako banky kontrolované zahraničním kapitálem jsou vnímány i např. stavební spořitelny, které jsou ve statistikách ČNB vedeny jako dceřiné společnosti českých mateřských bank ty jsou však vlastněny zahraničními vlastníky). 5) Banky jsou mj. i největším držitelem českého státního dluhu, mají tedy také eminentní zájem na dlouhodobé schopnosti státu platit své dluhové závazky a také na tom, aby nedocházelo (např. růstem rizikové přirážky) k propadům ceny státních dluhopisů. 7

8 konce 90. let. V té souvislosti však platí, že samotná dostupnost sofistikovaných finančních nástrojů neznamená automaticky efektivnější finanční trhy více podporující ekonomický růst. Právě souběh rychlého rozvoje některých produktů, neadekvátní transparence či regulace s někdy nízkou kompetencí klientů přispěla a přispívá ke vzniku finančních a ekonomických krizí. Žádný pohled na konkurenční schopnost odvětví se nemůže vyhnout pohledu na cenu, za kterou sektor produkuje své zboží. V tomto kontextu je třeba do tohoto pohledu zahrnout některé podstatné faktory. Prvním z nich je, že velikost finančního sektoru má dopad na ceny jednotlivých produktů. V případě malé velikosti trhu jsou ceny jednotlivých produktů obvykle vyšší, zatímco ve větším lze kombinací nižších cen ale většího množství prodaných služeb (úspory z rozsahu) dosáhnout vyšší ziskovosti. Tento aspekt platí jak pro absolutní velikost trhu (velikost ekonomiky), tak relativní, tedy bohatství či monetizaci. Druhým je zjevná nezdůvodnitelnost často využívaného konceptu používání cen očištěných o cenovou úroveň ekonomiky. Je jistě pravda, že relativně chudší země (s vyšším ERDI) obvykle vykazují nižší mzdy, což přispívá k nižším nákladům institucí na zaměstnance i některé služby. Proti tomuto však stojí právě problém menší velikosti sektorů v relativně méně bohatých zemích. Klíčovým faktorem, který je často opomíjen je investiční náročnost odvětví z hlediska nadnárodně poskytovaných moderních technologií (ICT) či zařízení (bankomaty a podobně). U těchto nezbytných komodit neplatí, že banky ze zemí s nižším bohatstvím (HDP na hlavu) jsou schopné nakupovat technologie za nižší ceny, neboť se v řadě případů jedná o globální produkty nadnárodních firem. Realitou je opak, kdy menší objem nakupované technologie často spíše zvyšuje jednotkové ceny. Klíčové pro pohled na to, zda finanční sektor urychluje či brzdí rozvoj české ekonomiky, je tedy to, do jaké míry je český finanční systém schopen s nízkými náklady plnit potřeby české ekonomiky, podporovat její udržitelný rozvoj či zda není dokonce brzdou konkurenceschopnosti tuzemské ekonomiky. Jak je uvedeno v kapitole 2, otázka takovéhoto pohledu na finanční sektor v ČR nebyla do poslední doby akcentována, neboť otázky samotné stability finančního sektoru měly logicky vyšší prioritu. Až rostoucí důraz na problematiku budoucího směrování české ekonomiky a její konkurenceschopnosti otevřel i v ČR diskusi k pozici finančního sektoru z tohoto pohledu. Vítaně tak rozšířil pohled na konkurenční schopnost českého finančního sektoru za obvykle veřejností akcentovanou (a velmi obtížně objektivně měřitelnou) problematiku ceny bankovních služeb Výsledky širších porovnání Cílem této studie nebude podrobně analyzovat existující mezinárodní srovnání konkurenceschopnosti, např. Global Competitiveness Index Světového ekonomického fóra (ta v některých oblastech musí z objektivních důvodů spoléhat na měkká data typu výběrových šetření mezi respondenty, která někdy vedou k překvapivým závěrům 6) ) či Světové banky (Doing Business). Na místo komplexních studií tohoto typu se studie spíše soustředí na jednotlivé aspekty, které konkurenční schopnost finančních sektoru ovlivňují či postupy, na základě kterých se konkurenční schopnost či struktura trhů sleduje. Nicméně i přesto výsledky těchto studií do mozaiky pohledu na poněkud abstraktní pojem konkurenceschopnosti finančního sektoru patří. Dokládá to například fakt, že si je jako východisko studií, které jsou však zaměřeny podstatně šířeji, zvolil NERV 7) a MPO 8). 6) Například u otázky cenová dostupnost finančních služeb je (v Global Competitiveness Index, WEF 2010) ČR hodnocena na 96. místě ze 139 sledovaných zemí, o jednu pozici před Zimbabwe. Tento výsledek, například v kontextu nákladů na úvěry obtížně koresponduje s tvrdými daty: průměrné úrokové sazby z úvěrů podnikům jsou na srovnatelné úrovni s vyspělými státy EMU (např. v únoru 2011 byly průměrné sazby z nových úvěrů podnikům v ČR na 3,71 % oproti 3,77 % v EMU). 7) NERV: Rámec strategie konkurenceschopnosti (M. Mejstřík a kol.), březen ) MPO: Analýza konkurenceschopnosti České republiky,

9 Některé kritické názory na český finanční sektor v minulosti (i ve zmíněných studiích) se dostaly do jisté míry do konfliktu s pohledem na český finanční sektor determinovaným jeho schopností vyrovnat se s ekonomickou a finanční krizí. V tomto kontextu lze zaznamenat názory výrazně akcentující vysokou kvalitu bankovního sektoru, jeho stabilitu a dobře fungující dohled a regulaci, které dle jejich proponentů zajistily tento velmi omezený dopad krize na (v zahraničí velmi postižený) sektor bank. Druhý extrém představuje názor, který poukazuje na vysokou ziskovost bank v letech 2009, 2010 a (doposud) i 2011, která z tohoto pohledu naznačuje na nízkou úroveň konkurence, jež zajišťuje sektoru i v dobách ekonomického zpomalení vysoký zisk na úkor podpory ekonomiky. vliv na úrokové marže, a tedy i zisk, některých bank. Na konci kapitoly je uveden pohled na ziskovost českých bank. V přílohách jsou uvedeny nejprve regulační a samoregulační iniciativy zlepšující přístup klienta k bankovním službám. Obsaženy jsou i výsledky průzkumu pro ČBA zaměřeného na to, jakým způsobem vnímají klienti některé charakteristiky bankovního sektoru a jeho služeb. Jakkoliv jsou zmíněné faktory v obecné rovině relevantní k diskusi, abstrahují od kontextu, ve kterém se český bankovní sektor vyvíjel a který měl - přinejmenším do jisté míry - na jeho vývoj v posledních dvou letech vliv. Kapitola 2 proto zasazuje český bankovní sektor do širšího rámce finančního sektoru a stručně popisuje jeho vývoj. Tento popis umožní lépe pochopit některá místní specifika a odlišnosti (struktura finančního sektoru, bilance apod.). Kapitola 3 nejprve analyzuje pomocí různých standardně užívaných nástrojů míru konkurenčnosti v bankovním sektoru s cílem zjistit, zda v ČR existuje situace malé konkurence na tomto trhu, která by mohla brzdit konkurenceschopnost celé ekonomiky. V této kapitole je také obsaženo cenové srovnání s vyspělými zeměmi Evropské unie, které umožní blíže stanovit, zda právě z hlediska cen bankovních služeb nedochází k podrývání konkurenceschopnosti ČR. V kapitole 4 jsou nastíněny poznatky z oblasti úvěrování a reálné ekonomiky (tedy zda finanční trh fakticky nabízí dostatečně široké množství produktů za příznivé ceny). Zde je také uveden pohled na strukturu celého finančního sektoru (ta souvisí např. s rozmanitostí nabídky), na aktivní stranu bilance bank (dostupnost a náklady na úvěry) a pasivní stranu rozvahy bank. Otázka struktury bankovních zdrojů je zajímavá z pohledu odlišnosti struktury pasivní strany bilance českých bank od bank v zahraničí. Tato odlišnost může mít 9

10 Kapitola 2» Vývoj finančního sektoru v ČR Graf 2.1» Finanční sektor v ČR (údaje v % k HDP) Zdroj: Vlastní výpočet na základě dat ČNB a ČSÚ Stejně jako ve většině evropských zemí sehrává bankovní systém roli hlavního nástroje transformace volných úspor do investic. K další relokaci kapitálu dochází ale i prostřednictvím kapitálového trhu, byť ve výrazně menším rozsahu (a ve velmi malém i v evropském kontextu). Český finanční trh prošel od počátku ekonomické transformace několika etapami vývoje. Zpočátku, zejména díky kuponové privatizaci, získal výrazný stimul rozvoje především kapitálový trh. Poměrně liberální licenční politika také umožnila rozvoj malých domácích bank. Kombinací více faktorů došlo koncem 90. let de facto k rozpadu této architektury a postupně k dalšímu růstu podílu bank na celém sektoru. Významnější roli dále hrají penzijní fondy a pojišťovny. Segment trhu obchodující s akciemi či jinými formami majetkových investic (rizikový kapitál) je vyvinut v relativně malém rozsahu (více údajů o struktuře českého finančního sektoru obsahuje kapitola 4). Z hlediska vývoje finančního sektoru v ČR je zajímavý časový pohled na klíčové indikátory vývoje finančního sektoru. Těmi jsou velikost finančního sektoru (měřená poměrem aktiv finančního sektoru k HDP) a indikátory popisujícími vývoj klíčové součásti finančního sektoru bankovního sektoru. Z grafu jsou patrné dvě podstatné skutečnosti. První z nich byl dopad problémů ve finančním sektoru, který začal koncem 90. let a trval několik let. Dokumentuje ho mimo jiné podstatné zpomalení růstu velikosti finančního sektoru. Zároveň data ilustrují i to, že k hlavním problémům a poté i změně došlo v bankovním sektoru, což jasně ukazuje poměr úvěrů a aktiv k HDP. Mimo to je vidět, že podíly dalších dvou klíčových nebankovních součástí finančního sektoru byly touto turbulencí zasaženy méně a vykazují v zásadě pozvolný, ale setrvalý růst (což je dáno i jejich nízkou výchozí pozicí) Formování české bankovní soustavy Moderní český bankovní systém existuje 20 let. Z hlediska procesu tvorby konkurenceschopnosti bank lze rozlišit dvě základní období: etapu vývoje do roku 2000 a etapu vývoje po roce První etapa (1989 přelom tisíciletí) Toto období je charakteristické formováním nové struktury finančního sektoru, následným pádem řady jeho součástí a poté konsolidací české bankovní soustavy. Hlavní faktory tohoto období byly následující: Přechod od administrativně řízené ploché (jednostupňové) bankovní soustavy k soustavě 10

11 dvoustupňové, opírající se o vznikající finanční trhy a tržní principy. Přeměna doposud existujících státních specializovaných bank na banky universální, komerční. Jejich hlavním posláním bylo přispět k privatizaci ekonomiky, přeměně orientace mezinárodních ekonomických vztahů a k přechodu ekonomiky na principy tržního hospodářství. Vznik nových malých a středních bank s českým kapitálem. Tyto nové banky byly zakládány skupinami nově vznikajících podnikatelů a privatizátorů. Ve svých počátcích měly spíše jen regionální charakter, zaměřovaly se (někdy i v rozporu s pravidly pro podnikání bank) na úvěrovou podporu podnikání svých akcionářů. Měly tak většinou pouze minimum zkušeností s bankovním podnikáním. Zahraniční kapitál vstupoval do bankovní industrie zejména cestou zakládání nových bank nebo otevíráním poboček. Objevovaly se problémy s nedokonalou znalostí vnitřního, nerozvinutého tržního prostředí a právního rámce podnikání. Principy bankovní regulace a dohledu byly teprve formovány, obezřetnostní opatření měla spíše administrativní charakter. Panovala poměrně velká benevolence při zakládání nových bank. Počínaje rokem 1995 byl umožněn vznik družstevních záložen, jejich regulace byla minimální, zkušenosti s bankovním družstevnictvím (dle autorů navazujícího na tradice první republiky) byly hlavně teoretické a v praxi nevyužitelné. Z hlediska vývoje české bankovní soustavy je možné charakterizovat výsledky této etapy takto: Velké státní banky, zaměřené zejména na podporu privatizačních projektů se díky problémům s nastartováním ekonomiky privatizovaných podniků začaly postupně dostávat do finančních problémů. K záchraně těchto bank byl vypracován a realizován nejdříve tzv. Konsolidační program I, zaměřený na ozdravění aktiv státních bank od špatných úvěrů z období do roku 1989 v objemu přes 100 miliard Kč. Brzy po něm následoval tzv. Konsolidační program II, který se zaměřoval na očištění aktiv těchto bank od špatných privatizačních úvěrů. Konsolidační program II zároveň zahrnoval i projekt přípravy těchto státních bank na jejich privatizaci. Náklady na realizaci Konsolidačního programu II včetně přípravy privatizace jsou oceňovány na 225 miliard Kč 9). České soukromé komerční banky se jedna po druhé postupně dostávaly do problémů s likviditou. V některých případech šlo o důsledky nadměrné spekulace, podceňování tržního rizika, respektive nedostatečné znalosti řízení tržního rizika. V neposlední řadě zde měla vliv i vysoká úvěrová angažovanost vůči jedné osobě nebo vůči propojeným osobám (ač regulací zakázané). Nezřídka docházelo i ke střetu zájmů. Spekulativní motivy se projevovaly jako nezvládnutý problém zejména u středně velkých bank. Vysoká úvěrová angažovanost byla problémem spíše malých bank. Otázka střetu zájmů byla obecně spojena se skladbou akcionářů, kdy banky úvěrovaly podniky, v nichž měly svou majetkovou účast. Zcela zásadní negativní roli v tomto procesu sehrálo velmi nekvalitní právní prostředí a slabá vynutitelnost tehdejšího, fakticky slabého práva věřitelů. Ta zřejmě motivovala dokonce i k rozvoji jevů obsahově blízkých ekonomické kriminalitě 10) (později označovaných za tunelování), jež nebyly systémem postihovány a měly jasné hmatatelné dopady na zdraví finančního sektoru Důsledkem pak bylo mj. téměř masové odebírání bankovních licencí (celkem jich bylo do roku 2001 odebráno 25, celkově 29). Regulátor, Česká 9) P. Řežábek, Konsolidační instituce a jejich historie v ČR, ČNB, ) Ačkoliv se většina pozorovatelů shodla na protiprávní povaze řady operací, jen minimum jejich aktérů bylo za tyto činnosti pravomocně odsouzeno a jen velmi málo se jich vůbec dostalo před soud. 11

12 národní banka, zřídil Stabilizační program pro 13 malých bank (v roce 1997, kdy byl Stabilizační program uveden v život, bylo do něj zařazeno 6 malých bank, tj. téměř polovina z fungujících malých bank 11) ). Družstevní záložny nesehrály z hlediska konkurenceschopnosti bankovní soustavy prakticky žádnou roli. Za čtyři roky ( ) nashromáždily primární deposita ve výši 10,7 mld. Kč. Ve vztahu k primárním depozitům nacházejícím se v komerčních bankách v celkovém objemu 992,1 miliard Kč (z toho domácnosti 699,2 mld. Kč) to však nepředstavovalo žádnou ekonomickou sílu. Svými 1,07 % vůči celkovým primárním depozitům a 1,53 % vůči primárním depozitům domácností uloženým u komerčních bank se jednalo o skutečně jen nepatrnou část finančního sektoru, což se projevilo i jen malým rozkolísáním trhu primárních depozit způsobeného následnými hromadnými krachy družstevních záložen. Z toho všeho lze usoudit, že celková situace v českém bankovním sektoru nevytvářela v posledním desetiletí 20. století příliš příznivé podmínky pro zvyšování úlohy bank ať už při posilování konkurenceschopnosti samotného bankovního sektoru nebo při posilování konkurenceschopnosti české ekonomiky. Většina opatření státu, regulátora a dohledu byla přijata za účelem zvládnutí přechodu od administrativních metod regulace ke kvalitnímu dohledu a regulaci a poté zejména jako snaha o udržení, ne-li přímo o záchranu, stability finančního systému. Jak ukazuje stručný přehled první etapy vývoje českého bankovního systému, snaha posilovat konkurenční schopnost tohoto sektoru a tím podporovat rozvoj ekonomiky nebyla v tomto kontextu stěžejní agendou státu. Druhá etapa (od roku 2000 do dnes) V tomto období došlo k formování klasického fungujícího bankovního a finančního trhu, který navíc prokázal vysokou míru stability v období šoku v podobě nástupu světové krize v roce Nejvýznamnějším rysem této etapy je silný průnik zahraničního kapitálu do českého bankovnictví a praktické vytěsnění českého kapitálu z českého bankovního trhu. A to i přesto, že v posledních letech prvního desetiletí tohoto století se na trhu objevily po delší době nové české komerční banky s českým kapitálem. Jestliže v letech 1994/1995 činil podíl českých bank na celkovém počtu bank s licencí 60%, na přelomu tisíciletí to bylo už jen 33 % a v letech 2009/2010 to bylo už jen necelých 19 procent z celkového počtu fungujících bank 12). Tuto tendenci potvrzuje i vývoj vlastnické struktury kapitálu. Od roku 2002 se podíl zahraničních subjektů na vlastnictví bankovního kapitálu pohybuje trvale nad 80 %. Je zde sice určitá tendence k poklesu tohoto podílu (např. od roku 2004, kdy podíl zahraničí na bankovním kapitálu dosáhl svého maxima, 85,8 %, snížil na 80,3 % v roce 2009), což souviselo více s formálně-právními faktory než se změnou struktury sektoru 13). Po vstupu České republiky do Evropské unie se v bankovním konkurenčním prostředí spolu s aplikací jednotné bankovní licence objevily i nové fenomény. Jednak jde o určitou tendenci ze strany mateřských bank měnit své dříve založené banky na pobočky a nové vstupy na trh realizovat touto cestou 14). Dále se jedná o růst zájmu zahraničních bankovních a úvěrových institucí o poskytování přeshraničních služeb 15) do ČR (v roce zájemců, zájemců, 2007 už 198 zahraničních bank podalo oznámení, bank a k to bylo již ) Dějiny bankovnictví v českých zemích, F. Vencovský a kol., 1999, str ) V tom jsou ale zahrnuty i dvě banky se státní účastí (Českomoravská záruční a rozvojová a Česká exportní banka), které jsou určeny k podpoře malého a středního podnikání a k podpoře exportu. 13) Tento pokles podílu zahraničního kapitálu je možné připsat spíše změnám souvisejícím se vstupem České republiky do Evropské unie než nástupu českého kapitálu. Na druhou stranu je celá tato statistika silně zkreslena existencí bankovních skupin, kdy dceřiné banky (např. stavební spořitelny) jsou v metodice ČNB vedeny jako české banky, ačkoliv jsou zprostředkovaně přes mateřské banky kontrolovány zahraničním kapitálem. 14) Právní forma pobočky dává bankovní skupině větší flexibilitu z hlediska využití kapitálu (tedy efektivně snižuje náklad na kapitál) a znamená také obvykle jednodušší regulatorní prostředí. 15) Tato forma působení na trhu umožňuje poskytování určitého spektra služeb bez faktického vzniku pobočky či banky na českém trhu. Počet subjektů formálně tuto možnost využívající však nemusí odpovídat o tom, jak velký je rozsah těchto aktivit. 12

13 bank členských zemí Evropské unie, které ohlásily zájem o poskytování přeshraničních služeb). Dokončením postupné privatizace velkých komerčních bank realizované na principu vstupu zahraničního strategického partnera (rakouský, belgický, francouzský kapitál) a konsolidací malých a středních bank se výrazně zvětšil prostor pro konkurenční boj mezi bankami navzájem. Tento konkurenční boj však měl a doposud má některé specifické rysy: Vedle cenové konkurence se konkurence soustřeďuje především na kvalitu služeb - např. individuální charakter poskytování služeb (institut osobních bankéřů), komplexnost nabídky (balíčky služeb s určitými bonusy), originalita (např. hypotéka naruby ), inovativnost produktů (např. banko pojištění) apod. o pozitivní roli bankovního sektoru při zvyšování konkurenceschopnosti naší ekonomiky a o růstu konkurence uvnitř samotného bankovního sektoru Regulace bank a její vliv Formování pravidel pro bankovní dohled a jejich vynucování na regulovaných institucích hrály (vedle objektivně obtížného ekonomického prostředí a chyb v oblasti etablování kvalitního a funkčního právního rámce podnikání) podstatnou roli ve vývoji bankovního sektoru. Tento dohled vznikal prakticky od nuly a jen postupně mohl využívat tvořící se rámec standardů pro nadnárodní postupy při regulaci a dohledu nad bankami, které se od 90. let rodily v rámci pracovních skupin basilejské Banky pro mezinárodní platby. Hlavní milníky tohoto procesu zahrnuje následující přehled: Konkurence se také výrazně diverzifikuje podle segmentů a sektorů (viz kapitola 3.1). Důsledkem je vedle již dříve vysoce konkurenčního prostředí v segmentu bonitních korporátních klientů i rostoucí konkurence ve většině oblastí retailového bankovnictví (zejména hypoték). Český bankovní trh, i přes vstup České republiky do Evropské unie, se díky svému charakteru soustřeďuje převážně a v rozhodující míře na vnitřní trh. Svědčí o tom skutečnost, že k jen 6 bank oznámilo zájem o poskytování přeshraničních bankovních služeb a 4 banky měly pobočky v zahraničí. To je dáno hlavně vlastnickou strukturou (zahraniční vlastnictví se širokou škálou přítomnosti na evropském trhu), kdy tuzemské banky a pobočky jsou využívány hlavně pro uspokojování potřeb tuzemské ekonomiky a ne pro mezinárodní expanzi. Družstevní bankovnictví po konsolidaci hraje jen velmi okrajovou úlohu a větší záložny se postupně transformují na univerzální banky. Tento vývoj naznačuje, že teprve počínaje prvním desetiletím 21. století se dá uvažovat Za první etapu můžeme považovat léta představující etapu vzniku a prvních kroků utváření bankovního dohledu. Jednalo se o období vytváření základního regulatorního prostředí, kdy byla vytvořena první soustava požadavků na zakladatele bank a byly podnikány první kroky k obezřetnému chování bank. Požadavek minimálního základního kapitálu byl postupně zvyšován z původních 50 milionů Kč až na současných 500 milionů Kč, což vytvořilo jistou barieru vstupu do odvětví (zřejmě s cílem přispět ke zkomplikování možnosti získat bankovní licenci některým potenciálním žadatelům o vstup na trh). Druhou etapu vývoje bankovního dohledu představují léta 1995 až Jde o období rozvoje bankovního dohledu a jeho standardizace. Byla započata implementace pravidel známých pod názvem Basel I a posílena pravidla obezřetného podnikání bank (kapitálová přiměřenost, úvěrová angažovanost apod.) Také došlo k přijetí první střednědobé koncepce rozvoje bankovního dohledu a vývoj svým způsobem vyvrcholil v roce 2000 spuštěním pravidel kapitálové přiměřenosti zahrnujících nejen úvěrové, ale i tržní riziko. 13

14 Za určitou mezietapu lze považovat období let V té době probíhaly v návaznosti na přípravu na vstup do Evropské unie intenzivní práce na harmonizaci zákonů a pravidel upravujících fungování českého bankovního systému s evropským právem. Zároveň bylo připravováno sjednocení a integrování dohledu nad celým českým finančním trhem pod jednu střechu. Zvýšil se tlak dohledu na kvalitu řízení rizika a finanční stabilitu. rozvoje tohoto sektoru. Jsou jimi možné změny v oblasti jeho regulace a další vývoj ekonomiky. Do oblasti regulatorní spadá nejen obecně zpřísňující se regulatorní prostředí pro fungování jednotlivých bank a finančních institucí (jež může mít podstatný dopad na finanční sektor i vývoj ekonomik), ale patří tam také kroky, které představují jistou extenzi procesu vytváření regulatorního rámce pro podnikání bank: Proces integrace dohledu nad finančním sektorem vyvrcholil v roce Dohled nad bankami, družstevními záložnami, pojišťovnami, penzijními fondy a obchodem s cennými papíry byl soustředěn pod Českou národní bankou - nejdříve v sektorové podobě, dnes v podobě funkcionální. Zároveň začala naplno implementace regulatorních pravidel známých pod názvem Basel II. Byla vydána a uvedena v život tomu odpovídající nová pravidla obezřetného podnikání na finančních trzích. Výše uvedený přehled historie bankovního dohledu v České republice ukazuje, že hlavním cílem regulace a dohledu bylo vytvoření rámce, který zajistí stabilitu bankovního sektoru a jeho fungování 16). Tento proces (v kontextu nastavení podmínek pro standardní fungování, regulaci a dohled v oblasti finančního trhu ) byl ukončen kolem poloviny minulé dekády a od té doby probíhají v této oblasti změny srovnatelné s těmi ve vyspělých zemích zejména EU. Otázky strategie formování sektoru či podpora nebo omezení jeho vnitřní konkurence či stability nebyly v tomto procesu nijak podstatně zohledněny akcentovány, tedy pokud za jistou formu zásahu do konkurence nepovažujeme počáteční období devadesátých let (liberální vydávání bankovních licencí s cílem přizpůsobit nabídku finančních služeb rychle rostoucí poptávce) anebo období hledání strategických investorů na přelomu 20. a 21. století při privatizaci velkých státních bank. Rozvoj oblasti ochrany spotřebitelů v sektoru finančních služeb Krizí vyvolané otázky role dohledu a regulace v udržení makro stability (makroobezřetnostní dohled) Specifické iniciativy v regulaci finančních institucí, často s obezřetností ani ochranou spotřebitelů nesouvisející či související jen volně (speciální daně, regulace odměňování a podobně) Tyto prvky, které i přes vysoký stupeň stability a absenci řady rizikových oblastí se v jisté míře budou promítat i do fungování českého finančního sektoru, mění podmínky pro fungování bank a snižují předvídatelnost jeho vývoje i fungování. Spolu se značnou nejistotou ohledně ekonomického vývoje, která dnes objektivně existuje (a zdá se, že se v dohledné době nesníží) pak komplikují rozhodování investorů v otázce investic do kapitálu bank a také strategické směrování finančních institucí. Poslední vývoj na globální úrovni ovlivňují dva externí faktory, které předkládají nové otázky dalšího 16) Některé země (např. Polsko) do doby, kdy jim to legislativa umožňovala, nevydávaly nové bankovní licence a nutily uchazeče o vstup na trh k převzetí existujících problémových bank. Jakkoli ČNB jistou dobu neudělila nové licence, tento přístup nebyl nikdy deklarován a fakticky nikdy nebyl uplatněn. Podstatnou změnu totiž přinesl vstup do EU, který fakticky český bankovní trh otevřel pro banky ze členských zemí Unie. 14

15 Kapitola 3» Alternativní metody pro měření konkurence na trhu Graf 3.1» Herfindahl-Hirschmanův Index - obchodní banky 17) V další dvou kapitolách je s využitím různých v literatuře užívaných přístupů uveden pohled na otázku vztahu konkurenceschopnosti a bankovního sektoru. To naznačuje, zda a jak je tento sektor schopen uspokojovat potřeby české ekonomiky a přispívat tím k jejímu udržitelnému rozvoji. Na tento problém lze pohlížet dvěma způsoby. Prvním z nich jsou přístupy měřící konkurenci na bankovním trhu, tedy zda na trhu panuje dostatečná konkurence v různých produktech, která podporuje inovace a ceny. Uvádíme v tomto kontextu výsledky Herfindahl- Hirschmanova indexu (Kapitola 3.1) a Lernerova indexu (3.2) a také tržní podíly hlavních bank (Kapitola 3.3). Současně (v kapitole 3.4) je tento problém sledován z pohledu srovnání úrovně cen bankovních služeb (resp. jejich rozptylu, který na intenzitu soutěže váže). Tento přístup ukazují výsledky studie Evropské komise. V kapitole 3.5 se poté zabýváme otázkou dostupnosti bankovních služeb pro klienty. 3.1 Herfindahl Hirschmanův index Herfindahl Hirschmanův index 18), se běžně používá k měření koncentrace odvětví na trhu. Index klesá spolu se snižující se koncentrací odvětví (a naopak). Koncentraci odvětví můžeme použít jako zástupnou proměnnou pro dosažený stupeň míry konkurence v odvětví 19). Herfindahl Hirschmanův index (HHI) nabývá hodnot od 0 (v případě nulové koncentrace) do (v případě maximální koncentrace). V databázi ČNB, která slouží jako zdroj uváděných dat, je k dispozici dostatek HHI spočtených pro různé segmenty českého bankovního sektoru, na jejichž základě si můžeme utvořit dobrou představu o vývoji tržní koncentrace, potažmo konkurenčnosti, těchto segmentů od ledna V grafu 3.1 vidíme zřetelný pokles koncentrace na trhu hypotečních úvěrů na bydlení, s nímž kontrastuje absence dlouhodobého trendu vývoje koncentrace na trhu úvěrů ze stavebního spoření. Graf 3.2 ilustruje setrvalý mírný pokles koncentrace na trhu netermínovaných vkladů nefinančních podniků, doprovázený nejprve relativně strmým poklesem koncentrace na trzích úvěrů pro nefinanční podniky, ale zejména termínovaných vkladů nefinančních podniků (cca do roku 2004), po němž koncentrace v obou posledně jmenovaných segmentech začala opět narůstat. Zajímavým vývojem prochází tržní koncentrace v segmentech spotřebních úvěrů poskytovaných 17) V lednu 2009 skokově o 90,5 mld. Kč poklesl objem překlenovacích úvěrů ze stavebního spoření a naopak o 105,5 mld. Kč stoupl objem hypotečních úvěrů na bytové nemovitosti u jedné obchodní banky došlo k jednorázové reklasifikaci typu úvěru, došlo tedy k technickému posunu obou křivek, to nic nemění na trendu poklesu koncentrace na trhu. 18) Je definován jako součet druhých mocnin tržních podílů (v %) každé firmy v odvětví, tedy, kde s i je podíl na trhu i-té firmy a n počet firem v odvětví. 19) Přirozeně mají tento index a v něm prezentovaná data svá omezení. Např. konkurence bude podhodnocena neboť zahrnuje pouze bankovní poskytovatele financování, ale již nezahrnuje nebankovní poskytovatele např. spotřebitelských úvěrů, hypoték, kreditních karet apod. To nicméně nebrání tomu, aby jej mnoho antimonopolních úřadů užívalo jako základního ukazatele pro hodnocení celkové míry konkurence na daném trhu např. americký protitrustový orgán ministerstva spravedlnosti považuje hodnoty mezi 1000 a 1800 jako mírně koncentrované, tedy dostatečně konkurenční 15

16 Graf 3.2» Herfindahl-Hirschmanův Index - obchodní banky Graf 3.3» Herfindahl-Hirschmanův Index - obchodní banky Graf 3.4» Herfindahl-Hirschmanův Index - obchodní banky 16

17 Tabulka 3.1» Lernerův index v jednotlivých letech Tabulka 3.2» Lernerův index v jednotlivých letech: vážené statistiky Převzato: Market Power and Efficiency in the Czech Banking Sector N Median Mean S.D N Median Mean S.D bankami, úvěrů z kreditních karet a debetních zůstatků na běžných účtech obyvatelstva. V prvních dvou případech je v grafu 3.3 patrný dlouhodobě klesající trend koncentrace, u kreditních karet zpočátku velmi prudký, u debetních zůstatků na BÚ je situace nejednoznačná, přičemž po roce 2008 koncentrace na tomto trhu opět roste. Pohled na graf 3.4 snadno přesvědčí o tom, že koncentrace na trhu vkladů ze stavebního spoření je dlouhodobě prakticky neměnná, zatímco na trhu netermínovaných vkladů obyvatelstva a živnostníků dochází od roku 2008 k jejímu významnému naředění a u termínovaných vkladů téže klientské skupiny po (zpomalujícím se) snižování koncentrace naopak k obnovení k mírnému nárůstu. S výjimkou pionýrských časů trhu kreditních karet pozorujeme dlouhodobě nejvyšší koncentraci u trhu debetních zůstatků na běžných účtech obyvatelstva. Koncentrace v tomto segmentu v posledních letech navíc opět narůstá. Dlouhodobě nejnižší úrovně koncentrace měřené HHI zaznamenávají mezi diskutovanými segmenty segment úvěrů nefinančním podnikům spolu se segmentem termínovaných vkladů obyvatelstva a živnostníků. To koresponduje s názorem ČNB 20), že konkurence je na bankovním trhu na vysoké a zvyšující se úrovni. Trh je současně velmi otevřený, neexistují podstatné regulatorní překážky volného přístupu na trh. 3.2 Lernerův index Další přístup k této otázce nabízí výzkumná práce autorů z ČNB 21), která hledá souvislost mezi vývojem konkurenčního prostředí a efektivností fungování českého bankovního sektoru na základě dat dostupných pro léta Intenzita konkurence je měřena Lernerovým indexem 22) na úvěrovém trhu s využitím zjištěné ceny úvěrů. Lernerův index je inverzní mírou konkurence, tzn. jeho vyšší hodnota signalizuje méně konkurenční prostředí a naopak. 20) Např. Stanovisko České národní banky k materiálu Ministerstva financí - Zlepšení podmínek v bankovním sektoru ( ) 21) Market Power and Efficiency in the Czech Banking Sector. Podpiera, Weill, Schubert, CNB Working Paper Series, 6/ ) Lernerův Index vyjadřuje sílu monopolu:, kde P je cena MC jsou mezní náklady. 17

18 Graf 3.5» Podíl jednotlivých skupin bank na aktivech bankovního sektoru Graf 3.6» Podíl jednotlivých skupin bank na úvěrech bankovního sektoru zdroj: ČNB) zdroj: ČNB) Výsledky výpočtů Lernerova indexu provedené autory shrnují tabulky 3.1 a 3.2 převzaté ze str. 14 citované práce: V tabulkách není patrný žádný monotónní trend naznačující sílící nebo naopak slábnoucí konkurenční prostředí v českém bankovním sektoru během celého sledovaného období. Zatímco v letech a konkurence rostla, v obdobích a naopak začala klesat, aby se v roce 2005 opět mírně zvýšila. Jako s odstupem nejvýznamnější vysvětlující proměnná pro hodnotu Lernerova indexu, potažmo konkurence na českém trhu bankovních úvěrů, vyšel autorům po provedené ekonometrické analýze růstu reálného HDP. Zajímavým závěrem citované práce je potvrzení negativní kauzality mezi konkurencí v českém bankovním sektoru a jeho nákladovou efektivností. Vyšší konkurence znamená pro finanční instituce potřebu vynakládat vyšší náklady na udržení klientů, nebo, alternativně, na získávání nových klientů, což se ve finále může negativně promítnout do nižší finanční stability sektoru. Za zmínku jistě stojí i to, že k závěru, že vysoká a dále rostoucí míra konkurence může představovat rizika pro finanční stabilitu dochází i zpráva K. Reglinga a M. Watsona k příčinám irské bankovní krize 23). 3.3 Vývoj tržní pozice velkých bank Velikost bankovního sektoru v České republice postupně narůstá a v posledním roce odpovídala z pohledu aktiv zhruba 114 % HDP, zatímco ještě před vstupem ČR do EU nedosahovala aktiva sektoru ani úrovně celého HDP (viz Graf 2.1). Význam bankovního sektoru se tak v průběhu času zvyšuje, i když zdaleka nedosahuje úrovně vykazované v obdobně velkých ekonomikách, a to především v důsledku teprve postupné penetrace klasických bankovních produktů a služeb (především v oblasti maloobchodu) a nízké aktivity tuzemských bank na zahraničních bankovních trzích (přeshraniční bankovnictví). Nicméně trend pozvolného růstu sektoru bank tak odpovídá vývoji tuzemské ekonomiky, kterou banky primárně financují. Největší tržní podíl si i nadále udržuje skupina tzv. velkých bank 24) (viz Grafy ), nicméně je zde vidět dlouhodobý pozvolný pokles podílu těchto čtyř bank. Tato tendence je patrná jak v případě podílu na úvěrovém, tak na depozitním trhu a v postatě i podílu na celé bilanční sumě. Ještě před vstupem do EU se zastoupení velkých bank na trhu úvěrů a depozit podílelo více než 62 %, respektive 70 %, v posledním roce se jejich podíl podle údajů ČNB snížil na 50,5 %, respektive 60 %. 23) A Preliminary Report on The Sources of Ireland s Banking Crisis, Klaus Regling and Max Watson, květen 2010, str ) Dle aktuální metodiky ČNB jsou velké banky všechny banky s bilanční sumou nad 200 mld. Kč (původně nad 100 mld. Kč). O střední banky se jedná při bilanční sumě mld. Kč. Malé banky mají bilanční sumu do 50 mld. Kč. 18