Landseer - seznamte se prosím

Transkript

1 1

2 Předmluva Dne jsme přišli o naši milovanou novofundlačku Betty - nějaký zvrácený člověk ji spolu s několika dalšími psy v naší části obce otrávil. Zdálo by se, že se člověk zatvrdí a už nebude chtít žádného psa ani vidět, ale opak je pravdou. Moje Bětka mi strašně chyběla a já se rozhodla alespoň trošičku zacelit díru v srdíčku a začala shánět nové štěňátko. Jediné, co jsem nechtěla, byl novofundlák - Bětka byla opravdu jedinečná a já při zahlédnutí černého chlupatého kožíšku natahovala moldánky. Ovšem vzhledem, ale hlavně povahou, mu musel být hodně podobný. Zcela logicky pak padla volba na Landseera. Svoji první fenu Anatarso z Broučkova dvora jsem nejprve přivezla jen jako náhradu za Bettynku, ale brzy nejen zaujala uprázdněné místo po Bettynce, ale dokonce mě přiměla k rozhodnutí začít vystavovat, Anatarso uchovnit a chovat štěňátka. Jsem přesvědčená, že tihle málo známí psi, které si lidé nejčastěji pletou s bernardýny nebo dokonce s berňáky, si to právem zaslouží, stejně jako si zaslouží dostat se do povědomí širší veřejnosti pro svou skvělou povahu, mírnost, přítulnost, inteligenci a nenáročnost. Tak začalo moje seznamování se s tímto velice atraktivním, mírumilovným a reprezentativním plemenem. Přiznávám, že ač jsem to považovala za nemožné, zcela jsem těmto výjimečným obrům propadla. Začala jsem studovat všechny dostupné materiály o landseerech, studium o to těžší, že kromě jediné útlé knížečky autorky Moniky Raitzové "Novofundladský pes a landseer", neexistovala na našem knižním trhu žádná literatura, která by se specializovala na chov, výcvik, charakterové vlastnosti a plemenné znaky landseerů. Některé kusé znalosti jsem získávala na netu, ale jinak jsem byla na své první landseeří miminko zcela nepřipravena, ale o to nadšenější. Nakonec jsem ve studiu a okouzlení landseery dospěla tak daleko, že jsem se rozhodla landseery nejen chovat, ale i seznámit s nimi veřejnost sama. Tak tedy seznamte se, prosím. 2

3 Původ Landseer je stejně jako novofundlandský pes potomkem psů odvozených z americko-kanadských vlků, kteří byli údajně chováni indiány a Beotuky (obyvatelé New Foundlandu). Do jejich původu zasáhl podle některých autorů vliv psů Vikingů, a rybářů z Portugalska, Francie, Španělska a Anglie. Ostrovní vody kolem New Foundlandu byly totiž bohaté rybami a rybáři na svých lodích často zajížděli lovit ryby na tyto ostrovy, kde se pak jako první setkali s velkými, chlupatými pomocníky domorodých rybářů. A právě to byli to prapředci dnešního landseera. Prvními evropskými námořníky, kteří se s těmito skutečně impozantními obry setkali, byli tito psi považováni za medvědí psy a není divu, traduje se, že největší tehdejší pes měl dosahovat kohoutkové výšky 90cm! Námořníci vídali tyto psy vrhat se z útesů do vln moře, plavat směrem k rybářské lodi a tahat z vody sítě plné ryb i lodě samotné. Na prosté námořníky to zapůsobilo tak nesmazatelným dojmem, že po návratu do přístavu vyprávěli o těchto psech ostatním. Britové byli ohromeni, pes, který pracuje jen za zbytky ryb a má dostatek síly i inteligence ke spolupráci ve studených vodách je nadchl. A tak začal dovoz těchto psů na britské ostrovy. Domorodci psy tehdy nevybírali do chovu podle vzhledu, ale podle jejich vlastností vhodných pro rybáře jako pomocníky k lovu ryb. Museli být tedy velmi odolní vůči chladu, silní, inteligentní, nebojácní a dobře ovladatelní. V drsných severských podmínkách bylo málo jídla i pro lidi a tak se psi domorodců museli o sebe často postarat sami. Zde nebylo místo pro slabé, ostrovy příliš příležitostí k lovu nenabízely, a tak se přirozeně prapředek landseera zaměřil na lov ryb, kterých byl všude dostatek. Proto je pro obě plemena tak silně zakotvena láska k vodě. Vývoj landseerů i novofundláků probíhal souběžně, na ostrovech žili jak černobílí psi, tak i celočerní. Britové, zvláště šlechta, se do nově objevených psů doslova zamilovali a začali je hromadně dovážet a chovat. Do Anglie a poté do Evropy, se nejprve dostávali především černobíle zbarvení jedinci, kteří se později dostali do podvědomí lidí jako landseeři. Při dalším šlechtění se z nich stalo samostatné plemeno Landseer. Pojmenování získalo po anglickém malíři siru Edwinovi Landsserovi, který tyhle psy zvlášť miloval, stávali mu modelem a často se jimi nechal inspirovat pro své malby. Právě díky obrazům sira Edwina Landseera známe podoby předků dnešních novofundláků a landseerů. V Kanadě a Anglii jsou potomci těchto černobílých psů stále považováni za pouze černobílou variantu novofundláka a nikoli za samostatné plemeno. Černobílí psi z ostrova New Foundland byli nejprve prodáváni bohatým anglickým aristokratům, kteří si nechávali dle dobového zvyku svá zvířata často portrétovat, takže vzhled tehdejších landseerů-novofundláků je dobře zdokumentován. Nejznámějšími malíři těchto psů byli : Jako první v roce 1655 byl namalován obraz Sir Peter Lely od Jindřicha Sidney, pak následovali další malíři - Philip Reinagle, Ben Marshall, stejně jako Rubens nebo Renoir. Nicméně, většinu z pláten, které zachycovaly bíločerné psy, vytvořil Sir Edwin Landseer, žijící v letech Nejslavnější z těchto obrazů jsou: Dva psi (1822), Ctihodný člen lidské společnosti (1838) a Zachráněný (1856). Byl oblíbeným žijícím umělcem královny Viktorie a jejího manžela prince. V důsledku nekontrolovaného vývozu a guvernérova zákazu v r.1780, vlastnit na ostrově více než jednoho psa, tihle psi na ostrově málem vyhynuli.v létech 1850 až 1860 se rozmnožil menší černý novofundlandský pes, dovezený do Anglie a landseer jím byl poněkud zatlačen do pozadí. Anglie je zemí, která má vůbec nejlépe zpracované záznamy o kynologické historii psů a tedy i novofundláka-landseera. V Evropě touto dobou landseer-novofundlák, jak černý tak bíločerný, prakticky přestal existovat. 3

4 První vrh landseera v Evropě vůbec byl pravděpodobně v roce 1893 v Holandsku, kde se však dále křížil s černým novofundlákem. Druhý čistě landseeří vrh se narodil v říjnu r.1902 ve Švýcarsku, kde se začali chovem těchto psů zabývat pánové Meystre a Schlittler, kteří přivezli chovný pár z Anglie a odchovali svůj první vrh. Tito dva gentlemani, kteří byli podporováni profesorem Albertem Heimem, měli svou vůdčí ideu zpracovanou podle nejstarší existující normy z r pod názvem "Klub pro zušlechtění plemen psů" pocházející z Německa. Tato norma, na rozdíl od novějšího Anglického Newfoundland klubu (1886), rozlišuje dvě plemena, dva chovatelské směry. Dr. Paul Trager, prominentní člen německého Newfoundland klubu, sdílel tento názor a oznámil na počátku tohoto století:.. Mám dojem, že tato plemena jsou sestry, nejsou však rozdílné pouze barvou. Landseer i Newfoundland mají odlišnou velikost a hmotnost. Také tvar hlavy se velmi liší... Už nemůžeme tvrdit, že jsou to shodná plemena.. " Od tohoto data se začínáme setkávat s čistokrevnou formou a šlechtěním psů, kteří poprvé dostali název kontinentální landseer. Již za několik let poté vytvořili švýcarští kynologové velkou chovatelskou základnu, která však byla zničena první světovou válkou. Po válce však znovu začali pracovat na rozvoji plemene. V roce 1922 se v Rakousku narodil vrh "A chovatelské stanice "von Dischosgasse". Matka vrhu - Myra v.d. Fôrgenau, patřila do chovu pánů Meystre a Schlittler a stala se zakládající fenou chovatelské stanice Schartenberg ", která působila téměř 40 let a udala kterým směrem se bude ubírat chov landseera. V neposlední řadě se musíme zmínit i o Holandsku, kde pan Lunter Enschede vlastnil fenu "Floru" z Německa. Spojením "Flory" a psa "Adonise v.dischafsqasse" se narodil "Hans" a "Greta v.landseerheim. Oba psi jsou uvedeni v rodokmenu téměř všech současných Landseerů. Stejně tak Druhá světová válka rovněž znamenala přerušení v chovu landseerů, ale poválečná léta opět přinesla rozmach v chovu landseerů, převážně v západní Evropě, až se v padesátých létech landseer konečně stal oficiálním plemenem a v roce 1960 byl landseer mezinárodní kynologickou federací (FCI) uznán jako samostatné plemeno pod označením landseer kontinentálně evropský typ. V USA, Kanadě a Anglii je Landseer-novofundlandský pes stále považován za jediné plemeno, pouhou variantu černého novofundlandského psa. Já si dala tu práci a pokusila se vystopovat původní předky landseerů i v rodokmenu své feny Anatarso z Broučkova dvora a světe div se, skutečně jsem při hledání došla až k Floře a Hansovi vom Landseerheim z Německa. Flora s Hansem a Gretou 4

5 Pak při dalším pátrání jsem skončila ve velké Británii a našla posléze pouze černé psy Novofundlandské. Hledání ukončilo nalezení prapra báby Emmersons Gipsy, která se narodila ve Velké Británii ze spojení Lion (KCSB F14), jehož datum narození je a Emmersons Old Gipsy (KCSB F15), se stejným datem narození, rodiče těchto předků jsou už označování jako neznámí. Je smutnou pravdou, že chov landseera v českých zemích není dobře zdokumentován, nejsou známy téměř žádné dobové snímky landseerů (alespoň mě se je nepodařilo najít), ale v případě prapraděda Anatarso z Otcovy strany Arese vom Horgenerberg - jsem slavila úspěch a pak už hledání pokračovalo více-méně pouze po otcovské linii. Přesto jsem popsala celý sešit A5 a zaplnila ho předky a prapředky naší krásné Tary. I když bych ráda uvedla celý rodokmen až k dávné Floře a ještě dál, není to účelem této knihy a ani zde není dostatek místa pro rozepsání rodokmenů. 5

6 ZAČÁTKY CHOVU LANDSEERŮ U NÁS Historicky prvního landseera k nám dovezli manželé Jandovi, kteří se souběžně zabývali i chovem novofundlandského psa, kterému zůstali věrní až dodnes a s jejichž odchovy novofundlandského psa OD TROJSKÉ SKÁLY se setkáváme na všech typech výstav, kde patří mezi velmi úspěšné jedince. Avšak o chov landseera a jeho rozšíření u nás se velikou měrou zasloužil pan Ing.Josef Lux, kynolog a politik. Psa Arese vom Horgenerberg dovezl ze Švýcarska a fenu Karolu von Sorel z bývalé NDR, oba tyto psy dovezl ještě předtím, než se stal politikem. Svůj chov založil na feně Arina Rouzeňské údolí CS a spolu s fenou Karola von Sorel a plemeníkem Aresem vom Horgenerberg ovlivnil chov landseera u nás na celé desetiletí. Potomci odchovanců pana Ing. Luxe z jeho chovatelské stanice Lux CS a zvláště Arese vom Horgenerberg jsou téměř ve všech rodokmenech českého a slovenského chovu landseera. Po odchodu z politiky, způsobeným vážným onemocněním, se chtěl znovu věnovat landseerům a importovat další jedince, bohužel však své těžké nemoci podlehl. Postupně se pak přidávaly další chovatelské stanice a polehounku se začínal chov landseera rozšiřovat, je však pravdou, že počet vrhů tehdy ročně málokdy přesáhl tři a i když v dnešní době je ročně 7-9 vrhů, dodnes je landseer psem téměř neznámým. Přikládám pár fotografií z chovatelské éry pana Luxe. Snímky nejsou moc kvalitní, byly nesčetněkrát překopírovány, ale jsou a to je hlavní. 6

7 První odchovanec fena Asta Lux CS pan Josef Lux s Aresem vom Horgenerberg Pan J.Lux se svou smečkou opět s Aresem 7

8 Jak rostla Ano, má fena je rozmazlená. Ano, mám na tom největší zásluhu. A opět ano, vím, že jsem udělala pár chyb ve výchově. Ale zkuste odolat páru tmavých očí, ve kterých je ukrytá celá psí dušička, zkuste autoritativním tónem přikazovat a přitom čelit hebkému jazyku, kterým vám psík olízne nos! Je to téměř nemožné, alespoň pro mne, která teprve nedávno přišla o psí kamarádku a o novou se bála. Po zkušenostech se zlobou lidí jsem se rozhodla mít malou landseří slečnu jménem Anatarso zkráceně Tarso, či Tara - doma. Celá rodina se do Tárinky doslova zbláznila, všichni jsme chodili vzorně na procházky, nikdy se nestalo, že by na ni někdo neměl čas a o vodítko jsme se doslova přetahovali. Tarunka z nás musela být tumpachová, ale s pravým landseřím přehledem nám to tolerovala. Jediné, co zbylo zcela na mně bylo uklizení psích hovínek nebo následků psích her, a že jich nebylo málo. Čas plynul, přešel nádherný, dlouhý a teplý podzim, kdy jsme s Tarunkou podnikali stále delší a zajímavější procházky, učili ji nastupovat a vystupovat z vlaku či autobusu, až přišla zima. Zima 2005/2006 byla dlouhá, mrazivá a záplavy sněhu nebraly konce, lopata na odhazování sněhu mi málem přirostla k ruce, účet za topení šplhal do astronomických výšek a Tarunka z nedostatku pohybu a nudy okousala koruny stromů. Sníh místy dosahoval až do výšky 150cm, tak se jí tím práce usnadnila. Na jaře, když pak sníh konečně roztál, vypadaly koruny stromů velmi prapodivně, ale kmeny schované pod sněhem byly celé, neokousané a tak to ani nevadilo, všechny přežily a prospívaly. Kalendářní jaro jsme přivítali sněhovou metelicí a mrzutou náladou. Sluníčko odjelo na dovolenou na Bahamy a jaksi zapomnělo na návrat, děti se mezi sebou rafali jak psi a pes zabíral místa jak kůň. Vyrostla nám přenáramně, naším nedokonalým měřením jsme zjistili, že dosahuje kohoutkové výšky 70cm při stáří osmi měsíců! To tedy bylo telátko, ale jaksi celé nohaté a vyhublé, zatím neměla nabranou žádnou pořádnou hmotnost a stále ještě trošičku rostla. Avšak jak ta se už uměla pohybovat! Našlapovala hezky zvysoka jak koníček a klusala pěkným vysokým chodem, no prostě tak trošku jako koník. 8

9 Standart FCI LANDSEER (evropsko-kontinentální typ) Standard č. 226 / / F ZEMĚ PŮVODU: Německo / Švýcarsko PŘEKLAD DO FRANCOUZŠTINY: Dr. Paschoud PŘEKLAD Z FRANCOUZŠTINY: Helena Dvořáková DATUM PUBLIKACE PLATNÉHO ORIGINÁLNÍHO STANDARDU: POUŽITÍ: hlídací a společenský pes. KLASIFIKACE FCI: Skupina 2 Pinčové a knírači, molosové, horští a švýcarští salašničtí psi a jiná plemena Sekce molosové, typ horský. Bez pracovní zkoušky CELKOVÝ VZHLED: Landseer musí působit dojmem velkého, robustního, harmonických forem. Nohy, zvláště u psů, jsou relativně vyšší než je tomu u černého novofoundlandského psa. HLAVA: Kůže na hlavě je bez vrásek, pokrytá krátkou a jemnou srstí. Modelace hlavy je výrazná, výraz je ušlechtilý. MOZKOVÁ ČÁST MOZKOVNA: Široká a mohutná. Týlní hrbol je výrazný. Stop: Výrazný, obvykle ne tak výrazný a tak strmý jako u svatobernardského psa. OBLIČEJOVÁ ČÁST: Nos: černý. Čenichová partie: Měřeno od stopu odpovídá délka tlamy její hloubce. Pysky: Suché, černě pigmentované. Pokud možno těsně přiléhající horní pysk, neslintající, by měl mírně překrývat spodní. Čelisti / zuby: Nůžkový skus. Líce: Středně vyplněné líce přecházejí plynule do čenichové partie. Oči: Středně velké, středně hluboko uložené, hnědé až tmavě hnědé (světle hnědé se mohou tolerovat); s přátelským pohledem; Oční víčka ve tvaru mandle, spojivka není vidět. Vysloveně světlé oči (sírově žluté nebo žlutošedé) jsou vadou; vadou jsou také příliš blízko u sebe posazené oči. Uši: Středně velké; dosahující až k vnitřnímu koutku oka, natáhneme-li je tím směrem, trojúhelníkového tvaru, dole poněkud zaoblené; nasazené vysoko, ale nejsou zavěšené příliš daleko vzadu; těsně a hladce přiléhají ke stranám hlavy; s krátkým a jemným osrstěním; delší třásně srsti jsou jen na zadní části v místě zavěšení ucha. 9

10 KRK: Průřez krku není zcela kruhový, ale lehce vejčitý; je svalnatý a symetrický; V oblasti, kde vychází z partie hrudi a plecí je široký, směrem k hlavě se mírně zeštíhluje.jeho délka od týlního hrbolu až ke kohoutku činí přibližně 3 až 4/5 délky hlavy měřené od týlního hrbolu až ke špičce čenichu. Výrazný lalok na hrdle nebo na krku není žádoucí. TĚLO: Velmi široké a mohutné od lopatek až po záď. Délka hřbetní partie, měřená od kohoutku až po místo nasazení ocasu musí být skoro stejná, jako dvojnásobek délky hlavy. Hřbet: pevný, rovný. Bedra: svalnatá. Záď: Široká, mohutné polštáře svalů ji formují zboku i zezadu.. Hruď: hrudní koš tvoří silně klenutá žebra, přechází do široké hrudi mezi silně osvalenými lopatkami. Břicho: Málo vtažené. Mezi břichem a bedry by měla být zřetelně patrná plochá prohlubeň v oblasti slabin. Slabý hřbet, klesající hřbet, povolená bedra, příliš krátká poslední žebra nebo silně vtažené břicho jsou vadou. OCAS: silný, přesahující mírně hlezenní kloub, bohatě osrstěný přiléhavou srstí, která však netvoří vlajku. V klidu a v postoji je ocas svěšený, s koncem mírně zahnutým nahoru. V pohybu a je-li pes vzrušen, může nést ocas v prodloužené linii hřbetu s koncem zahnutým směrem vzhůru. Deformované ocasy a ocasy zatočené na hřbetě jsou vylučující. KONČETINY HRUDNÍ KONČETINY: Silné, mohutné svalstvo vycházející z plecí obaluje silné kosti ramen, spojené s předníma nohama, postavenýma v ose, které jsou perfektně rovné svalnaté a korektně zaúhlené. Celá zadní strana přední nohy, až po loketní kloub, je pokrytá dlouhou srstí ve formě praporců. Loket: Lokty přiléhají k nejspodnější části hrudníku. Jsou postaveny poměrně vysoko a směřují přesně dozadu. PÁNEVNÍ KONČETINY: Celá zadní noha musí být mohutná. Pánevní končetiny jsou lehce pohyblivé, jejich kostra musí být silná a osvalení mohutné. Praporce jsou středně výrazné. Stehna: Vrchní část stehna je obzvlášť silně vyvinutá. Paspárky: Přítomnost paspárků je vylučující. Vyskytnou-li se, měly by se odstraňovat co nejdříve po narození. Kravský postoj a nedostatky v úhlení jsou vadou. POHYB: Končetiny jsou velmi svalnaté, pohyb je uvolněný a krok prostorný. ZEVNĚJŠEK: SRST: Osrstění by mělo být s výjimkou hlavy dlouhé, co nejhladší a co nejjemnější, měkké na omak, promísené podsadou; ta není tak jemňoučká,jako u černého novofoundlandského psa. Mírně zvlněné srsti na hřbetě a stehnech se nepřikládá žádný význam.srst, kterou kartáčujeme proti směru růstu chlupů, musí se opět sama položit do správné polohy. BARVA: Základní barva srsti je jasně bílá s černými plotnami rozmístěnými na trupu a zádi. Krk, hruď, břicho, přední nohy od loktů dolů, zadní nohy od kolen dolů a ocas musí být bílé. Hlava je černá. Za žádoucí znak, který by se měl upevňovat chovem se považuje bílá oblast tlamy s bílou, symetrickou, nepříliš širokou lysinou, která dělí masku na dvě půlky. Stříkání v bílém podkladu, které se dosud vyskytuje, není vadou, ale je třeba je chovem omezovat. 10

11 VELIKOST: Kohoutková výška landseerů se smí pohybovat v následujícím rozmezí: u psů: v průměru mezi 72 a 80 cm u fen: v průměru mezi 67 a 72 cm Menší odchylky směrem dolů nebo nahoru se tolerují. CHYBY: Jakákoliv odchylka od výše uvedeného standardu musí být považována za chybu a musí být penalizována podle stupně její závažnosti. N.B.: Psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata, kompletně sestouplá v šourku. Náš odchovanec Bazo Formenos Gil 11

12 Dospívání Konečně přišel duben a s ním netrpělivě očekávané jaro. A my s Tarou jsme se mohly věnovat tolik chybějícím procházkám. Konečně se cesty začaly měnit z neprostupných na přístupné a my se mohly odvažovat i na lesní cesty a pěšinky, kde byl nádherný klid plný zpěvu ptáků a očekávání obrody přírody. Ještě nikdy mi jaro tak rychle neuteklo - přišlo se zpožděním, proletělo krajinou a rozplynulo se do léta. Doslova ze dne na den se vše začalo zelenat, teploty se draly k třicítce a pak náhle bylo jaro pryč. Nikdy nepochopím, kam se během týdne ztratí všechna ta voda vzniklá táním a dešti. Zeleň snad přes noc namaluje nějaký bláznivý malíř a pokud si člověk nenajde ani na chvíli trochu času k zastavení a pozorování té krásy kolem, pak si myslím, že nemá kde brát dobrou náladu a pohodu během nevlídných dní. Mne alespoň jaro a probouzející se příroda nepřestane nikdy fascinovat a nabíjet mě životní energií, termín jarní únava neznám - pro mě je to jarní vzpruha. Jarní příval zasáhl i naši Tarunku a z nohatého psího dítěte se stala nohatá psí puberťačka prožívající svoje první hárání. Byla tak lítostivá a mazlivá až běda. Pořád nás chtěla mít nablízku, o jídle nechtěla ani slyšet, srst se válela všude na všech možných i nemožných místech, a když mi zakrvácela i stěnu v obýváku, přestěhovala jsem ji načas pod schody do sklepa. Znovu jsme musely sedět doma, sice jen tři týdny, ale pokud jsme nechtěly (já teda určitě) mít nežádoucí doprovod všech volně pobíhajících psích amantů, musely jsme čekat. Konečně bylo hárání za námi a my obnovily pevný příděl pohybu, Taře se vrátila chuť k jídlu a začala růst letní srst. S postupujícím létem se začínala zaoblovat a získávat ty pravé landseeří tvary a stále trochu rostla. Teď jsme jí naměřili kohoutkovou výšku 72 cm a já myslela, že s růstem skončila, ale to ani náhodou. Léto roku 2006 bylo suché, horké, a tak se staly samozřejmostí naše téměř denní výcviky ve vodě. Ještě, že bydlíme přímo u řeky, která dokonce protéká naším pozemkem, a tak nic nebránilo plavání, aportování míčků z vody i skokům do vody, ze kterých měla zpočátku trochu obavy, ale rychle jim přišla na chuť. V těch vedrech se nemohla vody nabažit, chodily jsme se cachtat ráno, v poledne i večer tak, aby stihla mezi jednotlivým rácháním ve vodě uschnout a neměla problémy s kůži nebo se srstí. Procházky jsme absolvovaly buď brzy ráno nebo až v podvečer, kdy začal vát chladivý větřík. Dobu vycházek jsem zkrátila na hodinku až hodinku a půl a raději ji pak nechala vyřádit u řeky. Vlastně jsme se létem proplavaly až k podzimu. 12

13 KOSTRA PSA Kostru tvoří lebka, páteř složená z obratlů, žeber a kostí končetin. Hrudník je tvořen hrudními obratli, žebry a prsní kostí a chrání srdce a plíce. Bedra jsou tvořena bederními obratli, svaly a vazy. Prodloužením beder je záď, kterou tvoří křížová kost a kosti pánevní. Lopatka tvoří svým horním okrajem společně s trny hrudních obratlů kohoutek. Společně s ramenní kostí tvoří lopatka ramenní kloub. Zadní končetiny jsou tvořeny pánví, kostí stehenní, holenní a lýtkovou, kostmi zánártními s patním hrbolem, kostmi nártními a prstními. Na úrovni kosti stehenní je stehno, na úrovni kosti holenní a lýtkové je holeň (též bérec), kosti zánártní pak tvoří kloub hleznový. Na povrchu těla má pes kůži, ze které vyrůstá srst. Tvoří ji dva druhy chlupů, delší a tuhé pestíky a kratší, hustší a měkká podsada. U landseera je dosti dlouhá. Pod kůží jsou svaly, které umožňují psovi pohyb, je dobrým a vytrvalým běžcem, vynikajícím plavcem a dobře skáče.svaly se upínají na kostru. Vidí jen černobíle, je schopen slyšet zvuky, které člověk neslyší, zvláště zvuky o vysokých tónech. Čich mu umožňuje rozlišit jednotlivé pachy a nalézt stopu. 13

14 KRAJINY TĚLA PSA VYSVĚTLENÍ POJMŮ Kohoutek a měření kohoutkové výšky: Kohoutek psa, tvoří nejvyšší bod lopatky přední končetiny. Je v místě kde končí krk a začínají záda psa. Výška psa se měří nástrojem, který si můžeme připodobnit k hodně velké šupleře. Většinou bývá kovová. Na výstavách se psi měří málokdy, ale na svodech a bonitacích se měří vždy. Pokud se pes na bonitaci nenechá změřit, nemůže být uchovněn. Zásada je, že se pes měří na rovném pevném podkladu. Pokud takový není k dosažení, postaví se pes na dřevěnou podlážku nikdy neměříme na trávníku! 14

15 Hrudník a předhrudí Hrudník je tvořen hrudními obratly, žebry a prsní kostí a chrání srdce a plíce. Proto se požaduje, aby byl hrudník prostorný, dostatečně hluboký s dostatečným, silným vyklenutím, na řezu napříč oválného, v horní části širokého, v dolní části užšího tvaru. Příliš klenutá žebra vytvářejí nadměrně rozšířený hrudník, zvaný sudovitý. Opakem je hrudník plochý a mělký, který se vyskytuje u jedinců v době růstu nesprávně živených nebo u dlouhodobě nemocných. Nesprávně formovaný hrudník nepříznivě ovlivňuje i postavení předních končetin. Dostatečně hluboký hrudník má sahat pod úroveň loketního kloubu předních končetin. Výrazný hrudník se rovněž projevuje výrazným předhrudím (tzv. přední frontou), které je tvořeno přední částí hrudníku, vystupující před ramenním kloubem předních končetin. Horní část hrudníku je ohraničena kohoutkem a hřbetem. nevýrazné předhrudí výrazné předhrudí Záď Prodloužením beder je záď, kterou tvoří křížová kost, kosti pánevní a část hýžďových svalů, je velmi široká, po stranách mohutně osvalená a zaokrouhlená směrem dozadu.na zádi je jako prodloužení páteře nasazen ocas krásně tvarovaná záď s mohutnými hýžďovými svaly 15

16 Hřbet Na kohoutek navazující hřbet má být rovný, dostatečně pevný a až po záď velmi široký, dokumentující prostor hrudníku. Nedostatkem ve tvaru hřbetu je hřbet prohnutý nebo klenutý. Hřbet prohnutý za kohoutkem bývá důsledkem nesprávné výživy v době růstu nebo nedostatečné kondice a ochablosti hřbetních svalů a je při pohybu měkký. Správný, rovný hřbet přestavěná záď, záď je viditelně vyšší než kohoutek, hřbet není rovný, díky přestavěné zádi je příliš strmé úhlení zadních končetin sražená záď, hřbet je vyhrbený, tzv.kapří hřbet 16

17 Přední končetiny Jsou pohyblivě napojeny lopatkou na hrudník.lopatka tvoří svým horním okrajem společně s trny hrudních obratlů kohoutek. Společně s ramenní kostí tvoří lopatka ramenní kloub, který by měl svírat úhel 90 až 100 stupňů. Ramenní kost tvoří s kostí loketní a vřetení loketní kloub. Loket má sledovat linii hrudníku a těsně k němu přiléhat. Pokud lokty při pohledu zepředu z této linie vystupují, hovoří se o volných loktech, na které zpravidla navazuje sbíhavý postoj předních končetin s vybočením předloktí a úzkým postojem tlapek. Při vbočených loktech dochází k opačné konfiguraci předních končetin včetně tlapek, a vzniká tak rozevřený postoj (zvaný též francouzský). Zápěstí končetin musí být silné, pevné, sleduje při pohledu zepředu svislou linii celé přední končetiny. Správná tlapka je kulatá, uzavřená a pružná, dochází na ní k pravidelnému opotřebovávání drápů. Různé postavení předních končetin Korektní postavení Rozbíhavý postoj vytočení a patrné prohnuté kosti loket vtlačen pod tělo,vzdálenost mezi lokty je menší než vzdálenosti mezi spodními částmi hrudních končetin. korektní postoj pravděpodobně následkem nesprávného krmení vybočení tlapek-francouzský 17 úzký postoj

18 postoj, měkké nadprstí Zadní končetiny Jsou tvořeny pánví, kostí stehenní, holenní a lýtkovou, kostmi zánártními s patním hrbolem, kostmi nártními a prstními. Na úrovni kosti stehenní je stehno, na úrovni kosti holenní a lýtkové je holeň (též bérec), kosti zánártní pak tvoří kloub hleznový. Pánev svírá s horizontální rovinou úhel asi 30 stupňů. Významný je úhel kloubu kolenního, který má být asi 115 stupňů, a hleznového, který má být asi 120 stupňů. Tyto poměry tvoří tzv. správné úhlení zadních končetin. Při menších úhlech se hovoří o přeúhlení (tzv. šavlový postoj), při větších úhlech o nedostatečném úhlení, které má za následek strmý postoj, při kterém je záď nad úrovní kohoutku a pes je tzv. přestavěný vzadu. Při pohledu zezadu mají být svislé osy obou končetin rovnoběžné. Pokud se patní klouby vzájemně příliš přibližují, vzniká sevřený (též kravský) postoj, který se zpravidla vyskytuje společně s rozbíhavým postojem nártů a prstů, případně s tzv. rozbíhavými koleny. Pokud jsou hleznové klouby vně svislé linie, jde o tzv. sudovitý postoj, který úzce souvisí se sbíhavým postojem nártů a prstů. Při zachování rovné linie mezi sedacím a patním hrbolem se mohou tlapky zadních končetin rozbíhat a vzniká rozevřený postoj. Jestliže jsou zadní končetiny od sebe nadměrně vzdáleny při správné svislé linii sedací hrbol - patní hrbol - tlapka rovnoměrně rozšiřuje, vzniká rozbíhavý postoj. Hodnocení tvaru tlapek zadních končetin je podobné jako u předních. Postavení zadních končetin: příliš strmé úhlení zadních končetin (obr.1 a 3 ), ve srovnání s výborným úhlením (obr.2). 18

19 korektní úhlení příliš strmé sevřené úhlení, paty se sbíhají kravský postoj Shrnutí postavení a zaúhlení končetin: Zde můžeme vidět, jaké svírají úhly kosti zadních končetin : Obr.č.1 znázorňuje správné zaúhlení zadních končetin. Úhel kolenního kloubu se pohybuje mezi S Obr. 2 znázorňuje přeúhlení. Zaúhlení je mezi Obr.3 znázorňuje strmé zaúhlení zadních končetin. Kolenní kloub má úhel od

20 Postavení kostí předních končetin Je stejně důležité, jako postavení končetin zadních správné zaúhlení (úhel je 105 ) 2. přeúhlení (úhel se pohybuje těsně kolem 90 ) 3. velmi strmé zaúhlení (úhel bývá mezi ) Tvary tlapek správně formovaná správně kulaté tlapky kulaté, vpravdě kočičí tlapky, pes stojí jen na prstech, nadprstí je pevné prsty jsou krásně u sebe prošlápnutá prošlápnutá tlapa měkké nadprstí dlouhé prsty 20 korektní zadní tlapky, pevné nadprstí tlapy správně formované pevné nadprstí

21 rozbíhavý postoj rozevřené prsty rozevřená tlapa krásně formovaná, kulatá tlapa prsty jsou pěkně u sebe. ideál landseeří tlapky Bedra Jsou tvořena bederními obratli, svaly a vazy. Bedra jsou z hlediska pohybu velmi důležitou částí těla, která slouží k převodu hybné síly zadních končetin na celý pohybový systém. Bederní obratle mají dlouhé postranní výběžky a společně se svaly tvoří masivní, dostatečně široké pokračování hřbetu. Ze strany jsou bedra lehce klenutá, jak odpovídá funkčnímu určení. Silně klenutá bedra jsou běžným jevem pouze u některých plemen; u většiny ostatních plemen se hodnotí jako tzv. kapří hřbet. Na silně klenutá bedra zpravidla navazuje spadající záď. Opakem klenutí jsou prohnutá bedra, která obvykle souvisejí s prohnutým a současně i měkkým hřbetem. Bedra mohou být mimoto i dlouhá, krátká nebo málo osvalená. Hřbet, bedra a záď vytvářejí společně tzv. horní linii, která může být jako celek pevná, měkká, klenutá, prohnutá, vzadu přestavěná. Správný pohyb psa 1-správný posun končetin vydatný, prostorný chod (tlapky pánevních končetin dosahují při klusu až k tlapkám hrudních končetin, přičemž nevybočují ani nevbočují) 2-mimochod je pohyb, kdy se pohybují společně (párově) vždy nohy na jedné straně a následně na druhé straně. 1-Vydatný posun pánevních končetin 2- Mimochod 21

22 Hlava Hlava je spolu se zabarvením to první, co většinou rozhodne při vybírání štěněte od chovatele. Hlava landseera je černá s neširokou, dozadu probíhající lysinkou, je dostatečně široká a mohutná, týlní hrbol je dobře vyvinutý. Má zřetelný stop, avšak nesmí být tak strmý jako u bernardýna. Od hlavy novofundlandského psa se liší především v čenichové partii, u landseera je delší a užší, nosní houba je černé barvy, čenich bílý, pokrytý jemnou srstí bez vrásek, pysky jsou přilehlé, černě pigmentované, mohou být volnější, ale nikdy převislé. Délka čenichu se rovná jeho hloubce před stopem. Oko je mandlového tvaru, středně hluboko usazené, hnědé až tmavě hnědé barvy, ale toleruje se i světle hnědá barva, spojivky nemají být vidět.vysloveně světlé oko žluté nebo šedožluté je vadou, stejně jako oči posazené příliš blízko sebe. Uši jsou středně velké, leží za očima, mají zaoblenou špičku, jejich délka při natažení smí dosahovat k vnitřnímu koutku oka. Na hlavě uši těsně přiléhají, pokrývá je jemná krátká srst, delší třásně smí být jen na zadní straně ucha. Lebka a zuby psa Dospělý pes má mít 42 zubů, z toho 20 v horní čelisti a 22 v čelisti dolní. Zuby se označují od středu čelistí, vždy zvlášť pro každou z bočních stran. I-řezáky, C-špičáky, P-třeňáky (premoláry),m-stoličky (moláry) V horní čelisti nejsou M3. 22

23 Zuby jsou rozlišené na řezáky, špičáky, zuby třenové a stoličky. V horní čelisti jsou v jedné polovině 3 řezáky, 1 špičák, 4 zuby třenové a 2 stoličky. V polovině dolní čelisti jsou 3 řezáky, 1 špičák, 4 zuby třenové a 3 stoličky. Čtvrtý zub třenový v horní čelisti a první stolička v čelisti dolní se nazývají trháky. Mléčný chrup štěněte je složen z 28 zubů. V jedné polovině horní i dolní čelisti je po 7 zubech: 3 řezáky, 1 špičák a 3 zuby třenové. Mléčný chrup se prořezává ve věku 36 týdnů, k výměně řezáků dochází ve věku 3-5 měsíců, k výměně špičáků ve věku 5-7 měsíců, k výměně zubů třenových (2.-4.) ve věku 5-6 měsíců. Stoličky se zakládají přímo jako zuby trvalé, prořezávají se ve věku 4-7 měsíců. První zub třenový se zakládá rovněž přímo jako zub trvalý. Zuby mají různé tvary a skládají se z tvrdé zuboviny, potažené tvrdší sklovinou. Zuby jsou v čelisti fixovány podle velikosti různým počtem kořenů. Trvalé zuby jsou v čelistech založeny pod všemi mléčnými zuby a v době výměny zubů musí mléčné zuby z čelisti vytlačit. Trvalé řezáky se prořezávají obyčejně za mléčnými, při výměně špičáků se někdy stává, že po určitou dobu v čelisti zůstávají jak mléčné tak i trvalé. Landseer smí mít dle standartu pouze nůžkový skus. Krk Krk je svalnatý, široce nasazený na plecích a jeho délka se rovná třem čtvrtinám až čtyřem pětinám délky hlavy od hrbolu týlní kosti až po špičku nosu. Krk je vejčitého průřezu bez nežádoucího laloku. Smí být zbarven pouze bíle, hustou dlouhou srstí, stejně jako předhrudí. Trup Délka trupu od kohoutku k ocasu se rovná dvou a půl násobku délky hlavy (např. pes má hlavu dlouhou 29cm, tělo tedy musí být dlouhé 73cm). Břicho je jen málo vtažené, mezi ním a silnými svalnatými bedry je plochá prohlubeň slabin dostatečně patrná. Slabý hřbet, propadlý hřbet, slabá bedra či příliš krátká poslední žebra jsou velmi závažné vady. Tlapy Jsou velké dobře formované, kulaté, tzv. kočičí. Prsty jsou spojeny silnou kůží, dosahující až ke špičkám prstů. Stále častěji se však setkáváme s protáhlými a ven vybočenými tlapami a také nezřídka s tlapami prošlápnutými. Ocas Je prodloužením páteře, při plavání ho pes používá jako kormidla. Ocas je silný, dosahující nejvýše kousek pod hlezenní kloub, velmi hustě osrstěný, ale vždy bez praporu. V klidu je svěšený nebo na konci lehce zahnutý, při pohybu smí být natažený s prohnutím konce lehce nahoru. Ocasy silně prohnuté nebo dokonce přes hřbet zatočené jsou nepřípustné. Srst Kromě hlavy a končetin je dlouhá, hustá, jemná s dostatečnou posadou. Lehce zvlněná srst na hřbetě a stehnech je přípustná. Při česání proti srsti se musí sama vrátit do své původní polohy. Barva je bílá s výraznými dobře ohraničenými plotnami, které však nesmí zasahovat na krk, předhrudí, břicho, běhy (přední od lopatek, zadní od kolen dolů) a ocas musí být bílé. Hlava je černá s bílou, neširokou lysinkou. Ještě stále se vyskytující černé tečky (ticking) v bílé 23

24 srsti nejsou vadou, ale mají se z chovu postupně odstraňovat. Shrnutí Landseer má působit dojmem velkého, silného, inteligentního, elegantního, harmonicky stavěného psa kvadratického rámce. Stojí na vyšších nohou než pes novofundlandský, jeho pohyb je lehký, chody prostorné a vyrovnané, lehké výkyvy hřbetu do stran při chůzi nebo klusu nejsou závadou. Pohled jeho očí je přátelský. Jeho velikost je u psů v rozmezí mezi 72cm až 80cm a u fen mezi 67cm až 72cm. Menší odchylky směrem nahoru nebo dolů se však tolerují, pokud je zachována harmonická stavba těla. 24

25 Jedeme vystavovat Pokud bych se měla řídit zkušeností z jedné jediné výstavy, tak u ní také hned skončím Tara na své první výstavě skutečně neměla svůj nejlepší den cestu tam problila, prokadila a pročůrala, to vše si dovolila ve vlaku v jedničce ( naštěstí pouze na podlahu ) a já neděla nic jiného než utírala, uklízela a utěšovala -střídavě psa, dceru a sebe. Dozajista úspěšný start výstavní kariéry. Ovšem tím pouze začala. Když jsme dorazily do haly na brněnské výstaviště, odmítla si byť jen sednout, odevzdaně stála jak koza u plotu a dívala se na mě tak vyčítavě, že jsem si řekla a dost,tohle mi za to nestojí, to je mučení, to nemám zapotřebí. Stát vydržela celou tu dobu než jsme přišly na řadu, asi čtyři hodiny, pomalu se začínala klepat a čím dál tím víc slintala. No hrůza. Konečně na nás přišla řada a my nastoupily do kruhu spolu s jejími třemi sestrami, moc se jí nechtělo ani běhat, stále se koukala, kudy by zdrhla, ale nakonec se ukáznila a ukázala i zuby panu rozhodčímu. Po předvedení všech čtyř dorostenek jsme vyslechli verdikt - velmi nadějná 2. A bylo po stresu, jakoby tomu rozuměla, úplně se uvolnila, klidně se napila, zbaštila celý pytlík piškotů, pohodlně si lehla, vydechla si a usnula. Dlouho jsem zvažovala, zda jet i na druhou výstavu, ale nakonec jsme jely, pokud by byla jen malá šance, že tuhle druhou výstavu už nebude tak prožívat, tak jsem ji nemínila zahodit. Jakoby to byl úplně jiný pes, ve vlaku si lehla (po zkušenostech z předešlé jízdy jsme jely raději ve druhé vozové třídě- lépe se uklízí - není tam kobereček) a usnula. Spát vydržela až do Prahy, v naprosté pohodě jsme se dopravily až na výstaviště, kde se seznamovala s ostatními psy, hrála si, chovala se jako profík, a já se nestačila divit. Sice jsme skončily jako velmi dobří, ale to nevadilo, důležité bylo, že to Tarunka zvládla tak skvěle. Nevím čím to bylo, ale asi jsem byla i já klidnější, když s ní nebyly problémy při cestě. Ovšem v kruhu jsem nervózní vždycky a ani nevím pořádně proč, možná tu svoji nervozitu přenáším i na ni a ona neví, co se děje. Tak jsme začaly jezdit vystavovat se pravidelně s menšími či většími úspěchy, ale už nikdy se zdravotními problémy na cestě. 25

26 CHARAKTERISTIKA: POVAHA A TYPICKÉ ZPŮSOBY CHOVÁNÍ Pod výrazem povaha rozumíme typické chování psí osobnosti, založené na genetických předpokladech (vlohách), dále zde působí prostředí, které na psa od jeho narození má veliký vliv. Panuje domněnka, že typické chování je to, pro které bylo dané plemeno vyšlechtěno, v případě landseera je to přátelskost, poddajnost a mírnost. Zástupci tohoto plemena jsou velmi silní psi, samostatní a sebevědomí, často i tvrdohlaví, takže mají sklon občas nedbat toho, co od nich člověk požaduje, pokud se jim něco nelíbí, dokáží se stavět hluchými. Nikdy se nechtějí podrobit vůli člověka tak, jak je obvyklé u klasických služebních psů, mají svou hlavu a vůli. Landseer vyžaduje už od prvního dne důslednou, ale citlivou výchovu. K domácím a známým lidem jsou velmi přítulní a milí. Mazlí se strašně rádi, někteří jedinci jsou tím až na obtíž, k hrám a mazlení vybídnou máchnutím tlapy nebo rázným drcnutím čenichu. S cizími lidmi dokáží navazovat snadno přátelství, i když i tady se mohou vyskytnout jedinci, kteří o seznamování s cizími lidmi nejeví příliš velký zájem. PSI Jsou zpravidla výrazně silnější, větší a těžší než samice. Stejně silní psi většinou projevují dominantní snahy mezi sebou nebo vůči jiným podobně velkým psům, což dávají najevo vrčením, škubáním vodítka a v nejhorším případě chutí do rvačky. Naproti tomu vůči malým psům se chovají shovívavě, s nadhledem nebo dokonce přátelsky. Tuto jejich vlastnost nelze podcenit a je nanejvýš důležité začít s výcvikem k poslušnosti co nejdříve, dokud je pes relativně malý a my si s ním ještě snadno poradíme, v opačném případě, při zanedbání výcviku, už 60 až 70-ti kilového psa nemáme šanci zvládnout a majitel takového jedince zůstává na druhém konci vodítka jako nedobrovolná kotva bez možnosti účinně zasáhnout. V případě, že se objeví první známka dominace, což bývá většinou v devátém měsíci věku, někdy i dříve, je nutné okamžitě a důsledně toto chování potlačit. Chce-li mít majitel psa dostatečný vliv, aby psa usměrnil, musí dodržovat jasný a stále stejný typ chování a povelů. Landseer má tendenci svého majitele testovat, tzn. zkouší, co si smí dovolit a pokud mu člověk jednou povolí, je to pro něj povoleno navždy. Majitel psa se musí stále zajímat, zda někde blízko není háravá fena nebo jiný pes přibližné velikosti. Zájem psa o páření či ujasnění si dominace mezi samci představuje potíž pro všechny zúčastněné strany, zejména když pes je skutečně vzrušen a nedá se ovládat. U psa, který již jednou kryl, se zájem o feny velmi zvyšuje. Proto pokud nechceme nebo nemůžeme určitého psa používat k čistokrevnému chovu, je rozumnější nechat ho vykastrovat. FENY Feny jsou zpravidla lehčí, menší a elegantnější než samci. Také jejich pohyb je obratnější. Feny bývají všeobecně mazlivější a přítulnější než samci a jejich jemnější povaha z nich dělá výborné společnice. Snadněji se také ovlivňují a vychovávají a ve skupině jsou přátelštější, to ovšem pouze v případě, že se nesejdou dvě stejně dominantní feny, pak bývá jejich společné soužití téměř nemožné a většinou končí rvačkou. Je pak rozumější držet takové feny odděleně. Ve smečce také fena zaujímá většinou vůdčí pozici, i když jsou jejich samčí soukmenovci větší, mohutnější i silnější. Jsou také ostražitější než psi. Výjimky se samozřejmě vyskytují i u nich. Feny se hárají dvakrát do roka, to znamená, že po tři týdny se objevuje sekret smíšený s krví a několik dní z těchto tří týdnů jsou ochotné ke krytí a mohou být oplodněny. Tyto dny se mění u různých fen. Většina fen je ochotna k páření mezi 9-11 dnem, zatímco jiné snesou psa až den. I když máte fenku na zahradě, musí být pod odhledem, protože psi i feny jsou neuvěřitelně 26

27 ve své touze vynalézaví. Někteří podhrabávají plot, jiní překonávají překážky skokem. Feny přicházejí do říje mezi 7-13 měsícem a zůstávají plodné až do smrti. I u fen se doporučuje, pokud nemáte žádné chovatelské záměry, kastrace, protože se tak předejde časté falešné březosti, která představuje nemalou obtíž pro fenu i jejího majitele. LANDSEER A DĚTI Toto plemeno se vyznačuje vysokým prahem dráždivosti, tzn. že projevují velkou trpělivost i vůči vydatným a nepříjemným podnětům z okolí. Právě tato jejich vlastnost z landseerů dělá výborné společníky právě pro malé děti. I psi, kteří nikdy s dětmi nežili, je většinou snášejí klidně a trpělivě, zvláště když jejich chovatel s dětmi dobře vychází. Často sami od sebe dělají dětem doprovod při jejich hrách nebo přebírají úlohu starostlivé chůvy, jiní se zase od děti nechají prohlížet, otevírat tlamu, tahat za srst, šlapat po sobě, aniž by protestovali, trpělivě to snášejí. Pokud je jejich malí kamarádi při hře příliš trápí, většinou se snaží z jejich dosahu uniknout útěkem do svého bezpečného pelíšku. Tady je na místě poznámka, že malé děti by si měly hrát se psem za dozoru rodičů, často se totiž stává, že malí trapičové svou činnost přeženou a zachraňovat se musí i dítě i štěně, které potom děti opravdu příliš nemiluje a snaží se z jejich přítomnosti už dopředu uniknout. I děti by měly vědět, že pes má svá práva a měly by je respektovat. LANDSEER JAKO HLÍDAČ Jako hlídací psi nejsou moc dobří, na to jsou příliš přátelští, i když se mezi nimi najdou opravdu dobří hlídači. Někteří psi vítají cizí vrtěním ocasu, jiní sice štěkají a skáčou na plot, když se k nim někdo blíží, ale většinou proto, aby oznámili, že se něco děje. Ovšem najde se jen velmi málo lidí, kteří si dovolí vstoupit při pohledu na velikého štěkajícího psa, který se předními tlapami opře o plot. Už jejich pouhá velikost odstrašuje. Feny jsou ve srovnání se svými samčími druhy ostražitější a někdy i útočnější, vlastně je jim to takto dáno do vínku od přírody, to fena má na starosti výchovu a ochranu štěňat. I landseery však lze vychovat jako obranáře, pokud mají dobrý vztah ke svým lidem, jsou ochotni je bránit. Vyžadují sice zvláštní zacházení, ale jsou pro obranu plně způsobilí. Jejich hmotnost blížící se 70kg je ale pro skoky příliš velká, což je při zkouškách znevýhodňuje. Navíc právě skoky mohou zavinit poškození kostry nebo vazů, zvláště u mladých, ještě ne zcela dospělých psů, proto bych obranu příliš nedoporučovala, landseer je především společenský. LANDSEER A VODA Landseeři milují vodu a plavání je pro ně důležité. Když se mladí psi mají možnost hravě pohybovat ve vodě, vytvářejí se u nich předpoklady pro práci. Při plavání se nezatěžují klouby a pes se může vyřádit a vybít energii bez obav z přetěžování. Mnozí psi plavou jednoduše pro radost, jiní jdou do vody aportovat klacky, míčky a jiné předměty. Další psi do vody následují členy své rodiny. Někdy se stává, že si pes mylně vyloží potápění lidí, křik a šplouchání dětí ve vodě a jde je zachraňovat a to i přesto, že k tomu nikdy nebyl veden, řídí se vlastně svým zděděným instinktem. Mnozí tito psi mají neomylný smysl, kterým rozeznají, kdo je dobrý a kdo nejistý plavec. Landseer je výtečný plavec, schopnost plavat má vrozenou, vždyť je to původem rybářký pes a do chovu byli kdysi vybírání právě psi se skvělými předpoklady pro práci ve vodě a 27

28 pomoc rybářům, tím se plavecké vlohy upevnily. Skvělé plavecké schopnosti landseerů podporuje z velké části jejich nepromokavá srst, dobře promaštěná, která vytváří vzduchový polštář působící silným vztlakem. Také jejich mohutné tlapy, které mají srostlou kůži mezi prsty, umožňují snadné plavání a silný ocas působí jako kormidlo. I přesto, že je landseer veliký a mohutný, dokáže plavat tiše a snadno jako vydra. Díky těmto vlastnostem a vlohám je toto plemeno ideální pro záchranné práce ve vodě i pro vodní sporty. LANDSEER V DOMĚ A NA ZAHRADĚ Toto plemeno je možno chovat snadno v domě i na zahradě, protože tito psi jsou velmi klidní a tolerantní. Skvěle se hodí pro neklidné lidi, mají na ně zklidňující vliv, dlouhodobé mazlení s těmito psy prý dokonce snižuje krevní tlak. Jsou to velmi učenliví a temperamentní psi, jednou naučený povel si pamatují po celý život. Kromě výrazné inteligence mají i smysl pro hru a humor. Tito velcí psi však nutně potřebují kontakt se svou rodinou, nesnáší pobyt v uzavřeném výběhu, deptá je. Na zahradě i v domě potřebují své místo k odpočinku, kde nejsou rušeni, pokud budou na zahradě, pak by to mělo být místo, kde nefouká a neprší. Landseeři jsou schopni snášet velká chladna, ale i v létě dokáží na procházkách svého majitele zcela utahat, jen je třeba pro procházky volit chladnější část dne. Velmi často se s chutí nechávají zapadat sněhem nebo dokonce leží i v prudkém dešti a to i přesto, že se mají kam schovat. Snadno také snášejí nárazy a nejsou nijak rozrušeni, když je např. děti tahají za ocas, dívají se do huby či do uší. Úpravu srsti a lékařské ošetření snášejí s klidem. Nemají sklon k zbytečnému štěkání, štěkají a vrčí jen když je to nutné. Se svou energií dokáží velmi dobře hospodařit a v dospělosti mají přibližně stejné nároky na množství krmiva jako mnohem menší pes, například labrador. Nepobíhají kolem plotu a nevyšlapávají si cestičky, tak jak je to obvyklé u jiných plemen. Nejraději zaujmou pozici na vyvýšeném stanovišti a buď poklidně podřimují nebo pozorují okolí. Landseer dokáže snášet letní vedro, ale vždy musí mít dostatek čerstvé vody, dále hrozí, že černé plotny srsti na slunci vyrudnou. Zima a podzim jsou pro tyto psy nejoblíbenější období. Do vody jdou landseeři dobrovolně i při teplotách pod bodem mrazu, což však psu nikterak neublíží, pokud ho necháme běhat dokud neuschne nebo ho ručníkem nevytřeme a nenecháme dosušit doma. 28

29 landseeři milují mazlení a blízký kontakt se svým pánem, na klín se vejdou vždy, třeba jen hlavou GENETIKA V CHOVU Pokud budeme chtít chovat psy s úmyslem přinést do chovu nejen množství, ale také kvalitu, pak bychom měli znát alespoň něco z genetiky a plemenitby, alespoň to minimum. Genetika Chov psů neznamená pouze páření dvou jedinců opačného pohlaví kvůli produkci štěňat. Takový přístup by způsobil pád mnoha plemen. Chov je vlastně umění, které vyžaduje znalosti genetiky, pokrevních linií aj., ale hlavně lásku ke psům. Na chovatelích leží zodpovědnost za budoucí generace psů. Při nepromyšleném chovu, při páření nemocných, s hrubým odklonem od standardu a jinak postižených jedinců by se brzy vytratila odolnost a vlastnosti daného plemene. V dřívějších dobách lidé pranic nevěděli o genetice, věděli jen, že pokud mají získávat stejné a lepší potomky, musí spojovat to nejlepší s nejlepším a očekávat to nejlepší. Dnešní doba chovatelům pomáhá i ztěžuje chov znalostí ( alespoň základní ) GENETIKY. Genetika je věda zabývající se dědičností a proměnlivostí živých soustav. U genetické informace je počátek každého současného živého organismu. Genetická informace určuje budoucí anatomickou stavbu organismu, určuje jaké látky budou účastníky biochemických a fyziologických procesů v organismu a v neposlední řadě je nepostradatelnou součástí pohlavního i nepohlavního rozmnožování. Genetika je vědou poměrně mladou. Za zakladatele genetiky je považován Johann Gregor Mendel ( ). Tento augustiniánský mnich z brněnského kláštera se v 2. polovině

30 století zabýval hybridizačními pokusy u rostlin.. Po matematickém zhodnocení výsledků zjistil, že se nedědí přímo znaky, ale "vlohy" pro ně. Klíčovým okamžikem byl samozřejmě objev DNA. Jako nositelka genetické informace byla prokázána již v roce 1944 týmem Američana Oswalda T. Aweryho model dvoušroubovice DNA Jak lidé,tak zvířata i ty nejjednodušší organismy jsou tvořeny buňkami. U rozdílných živočichů nesou různý počet genů a specifickou genetickou informaci. Každá buňka obsahuje jádro, v němž je ukryta genetická informace uložená v chromozomech. Každý gen udává vlastnosti například barvu a délku srsti, růst kostí, barvu očí apod. Geny jsou bohužel i nositeli chorob a defektů. Některé vlohy nebo vlastnosti se mohou projevit až u potomků. To, že je ideální rodičovský pár, nemusí zaručit stejně ideální potomky. Pes má v tělních buňkách 78 chromozómů uspořádaných do 39 párů (38 párů tělních tzv.diploidních, 1 pár pohlavní). Pohlavní buňky (vajíčko, spermie) jsou tzv. haploidní. Mají poloviční počet chromozomů, tzn. 39 chromozomů, z čehož je 38 identických, jeden je tzv. pohlavní a určuje pohlaví. Fenky nesou chromozom X a psi chromozom X nebo Y. Po oplodnění splynou obě pohlavní buňky a chromozomy se spárují. Celkový soubor všech genů (dědičné založení) se nazývá genotyp. Fenotyp je název pro vnější projev dědičného založení v souvislosti s vnějšími podmínkami. Základní jednotkou dědičnosti je pro nás gen (vloha). Geny jsou uloženy v chomozomech za sebou jako korálky na šňůrce a za normální situace má každý své přesné místo. Vlivem různých faktorů na původní gen (např. zářením) může dojít ke změnám mutacím genu. Takto změněné geny (alely) zaujímají stejné místo ve chromozomu jako gen původní. Vzájemné působení genů (vazba vloh) je tím větší, čím blíže u sebe geny na chromozomu leží. T. H. Morgan objasnil, že tento jev, který nazval vazba vloh, souvisí se strukturou chromozomů a uložením genů v nich. Objevil a prokázal, že geny jsou v chromozomu sestaveny lineárně za sebou na relativně stálých místech, která nazval locus, a že na sebe vzájemně působí.. Aby byla situace ještě 30

31 komplikovanější, byla objevena i skutečnost, že se chromozomy rády a často navzájem překříží, přetrhnou a zase srostou tak, že si své části vymění. Těchto výměn se na jednom chromozomu může stát i více. Tím se změní obsah i pořadí genů na chromozomu. Čím blíže jsou locusy u sebe, tím menší je pravděpodobnost, že dojde k překřížení mezi nimi. Naopak, čím jsou dále, tím je překřížení pravděpodobnější. Některé z tělesných znaků znaky kvalitativní jsou založeny velmi jednoduše, říkáme, že je podmiňují geny velkého účinku. Jsou to v podstatě znaky a vlastnosti typu buď anebo: barva, tvar ucha, rohatost či bezrohost. Velmi složitá je ale dědičnost například povahových a užitkových vlastnosti znaky kvantitativní: vzrůst, tělesná váha, výkonnost, plodnost. Je způsobena tzv. geny malého účinku, polygeny, které se při své činnosti jaksi sčítají. Dominance - převládání jedné vlohy nad další (dalšími). Recesivita - potlačení některé vlohy, ústup, skrytí vlohy. Mutace - změna vlohy nějakým vnějším vlivem (může a nemusí se přenášet na potomstvo). Základním faktorem zlepšování genofondu populace je plemenný výběr. Všechny živé organismy mají určitou genetickou výbavu, množství genů, jež kódují jejich konkrétní vlastnosti. Každý jedinec má tuto genetickou výbavu zdvojenou - má tzv. diploidní sadu chromozómů - útvarů, ve kterých jsou geny umístěny. Pohlavní buňky mají tuto sadu pouze haploidní (jednoduchou) a nový tvoreček - embryo pak sadu opět zdvojenou, protože dostává jednu sadu od otce a jednu sadu od matky. Genetické základy vlastností potomka jsou tedy ovlivněny oběma rodiči stejně. Další roli pak hraje dědičnost jednotlivých znaků a vliv vnějšího prostředí. Zděděné vlastnosti jsou navíc závislé na kvalitě - konkrétní formě genů (alel). Ty mohou být buď dominantní (silné), recesivní (slabé, podřazující se dominantním) i různě se navzájem ovlivňující mezitypy. Dominantní formy alel ve zjednodušeném schématu přebijí a přehluší vliv alel recesivních. Proto, aby se vlastnost přenášená recesivní alelou projevila, musejí být recesivní alely v genetické výbavě dvě. Kromě jiných vlastností jsou recesivní alely v mnoha případech nositeli geneticky podmíněných onemocnění. Sejdou-li se tedy dvě alely dominantní, pes bude naprosto zdravý. Když se jedna dominantní alela spojí s jednou recesivní, onemocnění se neprojeví, ale zvíře bude jeho skrytým genetickým přenašečem. Onemocnění však propukne v případě, kdy se sejdou dvě recesivní alely tohoto genu. 31