TĚŽBA UHLÍ A POSTHORNICKÁ KRAJINA V ČESKO-POLSKÉM POHRANIČÍ

Transkript

1 Vysoká škola báňská Technická univerzita Ostrava Politechnika Śląska, Gliwice TĚŽBA UHLÍ A POSTHORNICKÁ KRAJINA V ČESKO-POLSKÉM POHRANIČÍ / WYDOBYCIE WĘGLA A KRAJOBRAZ POGÓRNICZY NA POGRANICZU POLSKO-CZESKIM Milan Mikoláš, Witold Biały a kolektiv 2014 PL.3.22./3.00/ : Edukacja specjalistów z zakresu zarządzania terenami pogórniczymi na pograniczu polsko-czeskim / Výchova specialistů v oblasti péče o posthornická území v polsko-českém pohraničí.

2

3 TĚŽBA UHLÍ A POSTHORNICKÁ KRAJINA V ČESKO-POLSKÉM POHRANIČÍ / WYDOBYCIE WĘGLA A KRAJOBRAZ POGÓRNICZY NA POGRANICZU POLSKO- CZESKIM

4 Recenzovali: prof. Ing. Viliam Bauer, CSc. Doc. Ing. Pavel Barták, Ph.D. ISBN

5 Autorský kolektiv / Zespół autorów : Milan Mikoláš, Witold Biały, Adamek-Hyska Dorota Białecka Barbara, Dąbrowski Marcin, Danel Roman Hudeček Vlastimil Kołodziej Sabina Krčmarská Lucie Lacková Eva Magnusková Jana Maruszewska Ewa Wanda Midor Katarzyna Neustupa Zdeněk Olszewski Paweł Stalmachová Barbara Stangel Michał Szulc Tomasz Urbancová Lenka Editoři / Redakcja: Lacková Eva, Urbancová Lenka Název / Tytuł : Těžba uhlí a posthornická krajina v česko-polském pohraničí / Wydobycie węgla a krajobraz pogórniczy na pograniczu polsko-czeskim Odborná recenze / Recenzje profesjonalne :prof. Ing. Viliam Bauer, CSc. doc. Doc. RNDr. Ing. Pavel Emilie Barták, Pecharová, Ph.D. CSc. 1. vydání / 1. edycja Poděkování / podziękowanie Tento titul vznikl s přispěním projektu / Tytuł został stworzony przy udziale projektu PL.3.22./3.00/ : Edukacja specjalistów z zakresu zarządzania terenami pogórniczymi na pograniczu polsko-czeskim / Výchova specialistů v oblasti péče o posthornická území v polsko-českém pohraničí Vydavatel / Wydawnictwo: Image Studio s.r.o., Slezská Ostrava Překlad / Translacja: Dariusz Jedzok ISBN

6 ANOTACE Výukový materiál Těžba uhlí a posthornická krajina v česko-polském pohraničí vznikl v rámci mezinárodního projektu Výchova specialistů v oblasti péče o posthornická území v polsko-českém pohraniční, polsky Edukacja specjalistów z zakresu zarządzania terenami pogórniczymi na pograniczu polsko-czeskim, který je řešen od roku 2013 do roku Cílem projektu je společná příprava specialistů v oblasti managementu hornických oblastí v příhraniční oblasti prostřednictvím výměny znalostí, zkušeností a příkladů nejlepších osvědčených postupů v oblasti managementu průmyslových oblastí v Polsku a Česku. Seznámení se s příklady nejlepších osvědčených postupů obou stran, má mít za následek vypracování společných optimálních způsobů řízení průmyslových oblastí. Příprava specialistů v problematice managementu posthornické krajiny umožní efektivní zvyšování významu dotčených území prostřednictvím jejich vhodného řízení, což povede k vytvoření nových pracovních míst, zlepšení životního prostředí a zvýšení ekonomické stability v daných regionech. Účast v tomto projektu a jeho realizace má mezinárodní význam a výsledky projektu přispívají ke zvýšení informovanosti veřejnosti v příslušné problematice. 3

7 Obsah TĚŽBA UHLÍ A POSTHORNICKÁ KRAJINA V ČESKO-POLSKÉM POHRANIČÍ ČESKÝ ASPEKT / POLSKÝ ASPEKT 1. Legislativa pro sanace a rekultivace... 6 / Dobývací prostory, vlivy dobývání na krajinu, charakteristika posthornické krajiny / Sociální a ekonomické aspekty vlivů těžby / Typy obnovy posthornických území / Informační systémy a GIS pro sanace a rekultivace / Limity využívání krajiny a financování / Územně-plánovací dokumentace a projektová dokumentace / 228 TERMINOLOGIE 4

8 TĚŽBA UHLÍ A POSTHORNICKÁ KRAJINA V ČESKO-POLSKÉM POHRANIČÍ ČESKÝ ASPEKT 5

9 Milan MIKOLÁŠ 1 LEGISLATIVA PRO SANACE A REKULTIVACE HISTORIE REKULTIVACÍ NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY A JEJICH STRATEGICKÁ VÝCHODISKA Rozmach těžby nerostných surovin nastal již začátkem 19. století a s ním vzrůstá i jeho vliv na krajinu a půdu. Tato skutečnost měla za následek vydání zákona, který stanovil první zákonné normy k ochraně půdy. Císařským patentem z 23. května 1854 byl vydán Obecní zákon pod číslem 146/1854, který na svou dobu již podrobně řešil celý komplex zákonných podmínek dobývání nerostných surovin, včetně řešení vztahů těžby k pozemkům, jejich nabývání pro účely těžby a náhrady škod. Zákon mimo jiné ukládal i povinnost, aby těžbou postižené pozemky byly navráceny svému účelu. Z podnětu Zemské zemědělské rady byla ustavena v roce 1908 v Duchcově rekultivační expozitura, která již o dva roky později uspořádala první konferenci k rekultivacím. Na ní bylo konstatováno, že v bývalých okresech Duchcov, Most a Chomutov bylo k těžbou negativně ovlivněno 6170 ha pozemků a z nich bylo 2210 ha devastováno intenzivními poklesy terénu a propadlinami po hlubinné těžbě. K témuž datu se uváděla i rozloha 448 ha již zrekultivovaných pozemků. Již v této době začínají těžební společnosti pomáhat přírodě při nápravě a úpravě poškozených území a dokladuje to, že rekultivace v SHR mají již stoletou tradici. Z dalších dobových dokumentů vyplývá, že do r bylo na území SHR provedeno celkem 2150 ha rekultivací, vesměs zemědělských, na poddolovaných plochách. První zmínky o rekultivacích v sokolovském revíru pocházejí z přelomu 19. a 20. století na poddolovaných územích. Publikačně je doložena rekultivace cca 2 hektarů lesnickou rekultivací na výsypce bývalého lomu Bohemia ve Falknově n. O. (dnes Sokolov) z let zásluhou těžební společnosti Britannia. Po osvobození ČSR a s počátky obnovy národního hospodářství dochází k prudkému rozmachu těžeb otvírkou a rozšiřováním nových lomů. Na tento rozmach a úbytky půdy zareagovaly tehdejší Severočeské hnědouhelné doly, n.p. Most zřízením Zemědělského závodu, n.p. Teplice k , přejmenovaném k na Zemědělský a rekultivační podnik, n.p. Teplice. Tento byl po roce začleněn do n.p. Báňské stavby Most. Výměrem bývalého ministerstva paliv a energetiky byla v r znovu zřízena rekultivační firma Rekultivace, n.p. Teplice, která byla po 6 letech začleněna pod n.p. Báňské stavby - závod 04 Teplice. V r došlo k privatizaci a vzniku Rekultivační výstavby, a.s. Most. V sokolovském revíru se s prvními systematickými rekultivacemi započalo v roce Projekčně je připravovaly Báňské stavby, n.p. Sokolov spíše pro malé akce s objemem prací do půl miliónu korun. Větší akce projektovaly Báňské projekty v Ostrově n. Ohří a realizovaly je Báňské stavby spolu s bývalou STS Toužim a bývalými Statky a lesy v Královském Poříčí. Tyto po roce 1969 převzaly veškerý objem rekultivačních prací v revíru. K bylo hornickou činností dotčeno ha pozemků, převážně narušených bývalou hlubinnou těžbou, většinou poddolovaných před rokem Tyto nemovitosti tehdejší Hnědouhelné doly a briketárny, n.p. Sokolov převzaly jako dluhy minulosti. Kromě 6

10 rekultivací ve vlastní pánvi musel tento revír zajišťovat rekultivace na několika desítkách hektarů v oblasti Mydlovar po bývalých Českých lignitových závodech a devastované plochy po těžbě v okolí obce Uhelná ve Slezsku. Začátkem 70. let byly na Sokolovsku zahájeny rekultivace na dokončených spodních etážích vnějších výsypek. Na hlubinných rudných a černouhelných dolech se rekultivace soustředily na výrazné poklesové kotliny a úpravy odvalů. V největším černouhelném revíru - Ostravsko-karvinském se se systematičtějšími rekultivačními pracemi započalo v 60. letech 20. století ustavením rekultivační organizace Rekultivace Havířov. První legislativní normou, zabývající se rekultivační činností, byl horní zákon č. 41/1957 Sb., který v 32 stanovil povinnost rekultivace devastované krajiny dohodou se zainteresovanými orgány na rozsahu a kvalitě rekultivací na pozemcích zemědělského a lesnického půdního fondu. V pozdější legislativě v 9 zákona č. 124/1976 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu (ZPF) a 6 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, byla organizacím oprávněným k těžbě uložena povinnost navrhovat a zdůvodňovat nejvýhodnější řešení rekultivace již při stanovení dobývacího prostoru. K navrženému řešení musela získat souhlas příslušných zemědělských či lesnických orgánů. Tyto zákonné normy vesměs preferovaly zemědělský způsob rekultivace devastovaných pozemků (nejméně 50 %). V letech byl ve spolupráci báňských, zemědělských, lesnických a vodohospodářských odborníků a specialistů vypracován pro celou SHP Generel rekultivací, který byl v době svého vzniku v této oblasti lidské činnosti světovým unikátem. Tento projekt byl věcným podkladem pro územní plánování v celé podkrušnohorské oblasti SHP. O několik let později byl zpracován i v sokolovském revíru. Obsahem projektu byl výčet i uplatněni jednotlivých způsobů rekultivací dle stanovišť. Územně technická strategie rekultivací byla zpracována v integrované jednotě s perspektivní koncepcí postupů těžeb jednotlivých povrchových i hlubinných dolů v časovém horizontu až do ukončení těžeb. Základem současné rekultivačně orientované legislativy je zákon č. 44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) ve znění pozdějších zákonů a předpisů [6] a řady speciálních zákonů a podzákonných předpisů v oblasti hornictví, zemědělství, lesnictví, ochrany životního prostředí, ochrany přírody, územního plánování a stavebního řádu. Rekultivace jsou v plném rozsahu povinností těžebních organizací. Novelami horního zákona a dalších souvisejících předpisů byla doplněna a rozšířena ustanovení, která směřují ke zvýšení ochrany životního prostředí proti negativním vlivům hornické činnosti, především při povrchovém dobývání vyhrazených ložisek. V nich by měl být kladen i ve Slovenské republice důraz na to, aby při plánování těžby výhradních ložisek byla záruka, že v průběhu a po ukončení hornické činnosti bude mít organizace dostatek finančních prostředků ke včasnému a řádnému zabezpečení sanace a rekultivace pozemků dotčených dobýváním výhradních ložisek. V České republice byly v letech opětovně zpracovány Generely rekultivací, představující dlouhodobé studie v časovém horizontu do úplného ukončení těžeb jednotlivých lomů a dolů již ustavených akciových společností na obou ložiskách. Tyto projekty, obsahující a komplexně zahrnující strategii rekultivací, nebyly dosud schváleny kompetentními orgány a tak jsou pouze nezávazným dokumentem. Těžební organizace zpracovávají plány sanací a rekultivací, které jsou součástí Plánů otvírek, příprav a dobývání (POPD), zpracované těžebními organizacemi a pokrývajícími 7

11 pouze kratší časová období a také pouze území, která ovlivňuje těžba konkrétní těžební organizace. Vycházejí většinou ze studií jako úvodního projektu sanace a rekultivace, který je zpracován podle platné legislativy České republiky. Poslední desetiletí 20. století, po změně politicko-ekonomické formace, je možno z rekultivačních hledisek charakterizovat vyšší úrovní ekologizace, zmenšením byrokratických zásahů do koncepce a technologie rekultivačních prací, zdůrazněním komplexnosti rekultivací. Existuje však řada problémů, které je nutno v této oblasti rozvoje rekultivací řešit a dořešit. Jedná se hlavně o aktualizaci legislativy v rekultivační činnosti, zajištění platnosti dlouhodobé koncepce (např. generely rekultivací), zajištění dostatku finančních prostředků pro rekultivace i po ukončení těžby, a to i za účasti státních prostředků k odstranění starých ekologických škod (staré zátěže) vzniklých před privatizací těžebních společností. Dalšími oblastmi by mělo být lepší obhospodařování dokončených rekultivací, jejich předávání, zdokonalení profesní integrace pracovníků zabývajících se sanačními a rekultivačními pracemi i na nevládní i exekutivní úrovni. V současnosti platí v České republice tato platná legislativa týkající se sanací a rekultivací: Zákon 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) ve znění pozdějších předpisů [6]. Zákon 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě ve znění pozdějších předpisů [7]. Zákon 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem ve znění pozdějších předpisů [9]. Vyhláška ČBÚ č. 104/1988 Sb., o racionálním využívání výhradních ložisek, povolování a ohlašování hornické činnosti a o ohlašování činnosti prováděné hornickým způsobem [3]. Vyhláška ČBÚ č. 428/2009 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o nakládání s těžebním odpadem [4]. Vyhláška ČBÚ č. 429/2009 Sb., o stanovení náležitostí plánu pro nakládání s těžebním odpadem včetně hodnocení jeho vlastností a některých dalších podrobností k provedení zákona o nakládání s těžebním odpadem [5]. Zákon 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu [11]. Vyhláška 13/1994 Sb. k zákonu o ochraně ZPF [1]. Zákon 289/1995 Sb. o lesích [10]. Vyhláška 77/1996 Sb. k zákonu o lesích [2]. Zákon 17/1992 Sb. o životním prostředí. Zákon 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí [8]. Zákon 563/1991 o účetnictví. Z výšeuvedené legislativy předkládáme výběr problematiky vztahující se k legislativě resp. potřebné dokumentaci k otázkám sanací a rekultivací k Zákon 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) ve znění pozdějších předpisů [6]: 10 (1) Organizace je povinna a) navrhnout stanovení, změnu, popřípadě zrušení chráněného ložiskového území, b) vést důlně měřickou a geologickou dokumentaci, 8

12 c) evidovat stav zásob výhradního ložiska a jeho změny, d) řešit včas střety zájmů při stanovení dobývacího prostoru a při plánované otvírce, přípravě a dobývání výhradního ložiska především s cílem omezit nepříznivé vlivy na životní prostředí, e) navrhnout stanovení, změnu, popřípadě zrušení dobývacího prostoru, f) evidovat výrubnost a znečištění při dobývání výhradního ložiska a dosahované výsledky při úpravě a zušlechťování nerostů prováděných v souvislosti s jejich dobýváním, g) pečovat o ochranu výhradního ložiska, h) plnit další povinnosti stanovené tímto zákonem a jinými obecně závaznými právními předpisy. 15 Zabezpečení ochrany nerostného bohatství při územně plánovací činnosti (1) K včasnému zabezpečení ochrany nerostného bohatství jsou orgány územního plánování a zpracovatelé územně plánovací dokumentace povinni při územně plánovací činnosti vycházet z podkladů o zjištěných a předpokládaných výhradních ložiskách poskytovaných jim ministerstvem životního prostředí České republiky; při tom postupují podle zvláštních předpisů a jsou povinni navrhovat řešení, které je z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství a dalších zákonem chráněných obecných zájmů nejvýhodnější. (2) Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo průmyslu a obchodu a Český báňský úřad uplatňují stanoviska k politice územního rozvoje a k zásadám územního rozvoje z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství. Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo průmyslu a obchodu a obvodní báňské úřady uplatňují stanoviska k územním plánům a k regulačním plánům z hlediska ochrany a využití nerostného bohatství. 31 Povinnosti a oprávnění organizace při dobývání výhradních ložisek (1) Organizace je oprávněna dobývat výhradní ložisko v dobývacím prostoru, který jí byl stanoven. (2) Bude-li při dobývání v dobývacím prostoru zjištěno ložisko jiného vyhrazeného nerostu, než pro který byl stanoven dobývací prostor, je organizace povinna oznámit to neprodleně Ministerstvu životního prostředí, Ministerstvu průmyslu a obchodu a obvodnímu báňskému úřadu. Bude-li průzkumem ložiska ověřeno, že zjištěné ložisko lze dobývat a že jeho dobývání jinou organizací by nebylo hospodárné, může obvodní báňský úřad organizaci uložit povinnost dobývat i toto výhradní ložisko ( 27). V případech, kdy dobývání tohoto výhradního ložiska by nebylo hospodárné, je organizace povinna učinit pro nově zjištěné ložisko přiměřená opatření k jeho ochraně. (3) K upřesnění znalostí o množství a kvalitě zásob, o geologických a báňskotechnických podmínkách dobývání je organizace povinna v průběhu dobývání zabezpečit v nezbytném předstihu v hranicích svého dobývacího prostoru další průzkum ložiska. Na tento průzkum se vztahují obdobně ustanovení 11. (4) Pro účely dobývání výhradního ložiska je organizace oprávněna zřizovat v hranicích dobývacího prostoru, a pokud je to nutné i mimo něj, stavby a provozní zařízení, které jsou potřebné pro otvírku, přípravu a dobývání výhradního ložiska a pro úpravu nebo zušlechťování nerostů prováděné v souvislosti s jejich dobýváním a pro dopravu všech potřebných zařízení a hmot. 9

13 (5) Organizace je povinna zajistit sanaci, která obsahuje i rekultivace podle zvláštních zákonů, všech pozemků dotčených těžbou a monitorování úložného místa po ukončení jeho provozu. Sanace pozemků uvolněných v průběhu dobývání se provádí podle plánu otvírky, přípravy a dobývání ( 32). Za sanaci se považuje odstranění škod na krajině komplexní úpravou území a územních struktur. (6) K zajištění činností podle odstavce 5 je organizace povinna vytvářet rezervu finančních prostředků. Výše rezervy vytvářené na vrub nákladů musí odpovídat potřebám sanace pozemků dotčených dobýváním. Tyto rezervy jsou nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů. 14b ) 32 Plány otvírky, přípravy a dobývání výhradních ložisek a plány zajištění a likvidace hlavních důlních děl a lomů (1) Organizace, jíž vzniklo oprávnění k dobývání výhradních ložisek je povinna vypracovat plány otvírky, přípravy a dobývání těchto ložisek. (2) Plány otvírky, přípravy a dobývání musí zajišťovat dostatečný předstih otvírky a přípravy výhradního ložiska před dobýváním a jeho hospodárné a plynulé dobývání při použití vhodných dobývacích metod a zajištění bezpečnosti provozu. Součástí plánů otvírky, přípravy a dobývání je vyčíslení předpokládaných nákladů na vypořádání důlních škod vzniklých v souvislosti s plánovanou činností a na sanaci a rekultivaci dotčených pozemků včetně návrhu na výši a způsob vytvoření potřebné finanční rezervy ( 31 odst. 6 a 37a). (3) Jestliže by otvírkou, přípravou a dobýváním byl ohrožen provoz nebo využití výhradního ložiska v dobývacím prostoru jiné organizace, stanoví obvodní báňský úřad nezbytná opatření, zejména pořadí a způsob vydobytí výhradních ložisek. (4) Před zastavením provozu v hlavních důlních dílech nebo v lomech je organizace povinna vypracovat plány jejich zajištění nebo likvidace. (5) Podrobnosti o plánech otvírky, přípravy a dobývání výhradních ložisek a o plánech zajištění a likvidace hlavních důlních děl a lomů stanoví Český báňský úřad obecně závazným právním předpisem. 37a Vytváření finančních rezerv (1) K zajištění vypořádání důlních škod je organizace povinna vytvářet rezervu finančních prostředků. Výše rezervy vytvářené na vrub nákladů musí odpovídat potřebám na vypořádání důlních škod v časovém průběhu podle jejich vzniku, popřípadě v předstihu před jejich vznikem ( 37 odst. 4). Tato rezerva je nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů. (2) Vytváření rezerv podle odstavce 1 a podle 31 odst. 6 podléhá schválení příslušným obvodním báňským úřadem, který schvaluje též čerpání z těchto rezerv po dohodě s ministerstvem životního prostředí České republiky. Tyto finanční prostředky se ukládají na zvláštní vázaný účet v bance 20a) a nesmějí být předmětem ručení ani zahrnuty do majetkové podstaty podle zvláštního právního předpisu 20b), ani nemohou být předmětem nařízení a provedení výkonu rozhodnutí. Obvodní báňský úřad si před vydáním rozhodnutí o čerpání z těchto rezerv vyžádá vyjádření dotčené obce. V případě organizací s majetkovou účastí státu rozhoduje obvodní báňský úřad v dohodě s ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky. 10

14 (3) Žádost organizace o čerpání z rezervy podle odstavce 1 musí být doložena výčtem důlních škod, odhadem nákladů na jejich odstranění a časovým průběhem vynakládání prostředků na odstranění důlních škod. Náklady na nezbytné znalecké posudky nese organizace. (4) Organizace musí uložit peněžní prostředky ve výši vytvořené rezervy na zvláštní vázaný účet za dané účetní období nejpozději do 30. června kalendářního roku následujícího po skončení příslušného účetního období. Neučiní-li tak organizace ani v přiměřené náhradní lhůtě stanovené obvodním báňským úřadem, může obvodní báňský úřad rozhodnout o pozastavení platnosti povolení k dobývání. (5) Peněžní prostředky rezerv, které jsou uloženy na zvláštním vázaném účtu v bance, mohou být a) dočasně umístěny do jiných aktiv při respektování pravidel stanovených prováděcím právním předpisem, který vydá Český báňský úřad se souhlasem Ministerstva průmyslu a obchodu a po projednání s Ministerstvem financí, nebo b) převedeny po souhlasu příslušného obvodního báňského úřadu na základě smlouvy mezi státem, jehož jménem jedná Ministerstvo financí, a osobou povinnou tvořit tyto finanční rezervy na účet správy prostředků rezerv, který spravuje Ministerstvo financí. Smlouva musí obsahovat garantovanou míru zhodnocení peněžních prostředků uložených na účtu správy prostředků rezerv a lhůty pro zpětné převedení z účtu správy prostředků rezerv na zvláštní vázaný účet vedený u organizace. (6) Peněžní prostředky či jiná aktiva umístěná k tíži zvláštního vázaného účtu podle odstavce 5 nesmějí být předmětem zajištění, nesmějí být zahrnuty do majetkové podstaty a nepodléhají výkonu rozhodnutí ani exekuci. Přechodné ustanovení zavedeno zákonem č. 541/1991 Sb. Čl. II (1) Ložiska nevyhrazených nerostů, o nichž bylo rozhodnuto příslušnými orgány státní správy, že jsou vhodná pro potřeby a rozvoj národního hospodářství podle dosavadních předpisů, se považují nadále za výhradní ložiska podle tohoto zákona. (2) Rozhodnutí příslušných ústředních orgánů státní správy o stanovení dobývacího prostoru, vydaná podle dosavadních předpisů, se považují za rozhodnutí vydaná podle tohoto zákona. Lhůta podle 24 odst. 6 počíná plynout pro tyto dobývací prostory ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. (3) Výpočty zásob výhradního ložiska schválené podle dosavadních předpisů před účinností tohoto zákona se považují za výpočty zásob schválené podle tohoto zákona. (4) Povinnost organizací k placení úhrady podle 32a odst. 1 vzniká pro organizace, kterým byly stanoveny dobývací prostory před účinností tohoto zákona, rokem nabytí účinnosti tohoto zákona. (5) Úhrada z vydobytých vyhrazených nerostů podle 32a odst. 2 poprvé vzniká pro organizace za vyhrazené nerosty vydobyté v roce (6) U dolů a lomů, které v době nabytí účinnosti tohoto zákona jsou v provozu, musí organizace vytvořit rezervu na plný objem zajišťující činnosti podle 31 odst. 5 do konce životnosti provozu, nejpozději však do 10 let od nabytí účinnosti tohoto zákona. 11

15 Přechodné ustanovení zavedeno zákonem č. 313/2006 Sb. (7) U dolů a lomů, jejichž jediným vlastníkem je stát a byly v rámci restrukturalizace uhelného, uranového a rudného průmyslu zařazeny vládou do koncepce útlumu uhelného, uranového a rudného hornictví a nebylo proto možné v těchto případech vytvořit rezervu na sanace a rekultivace a rezervu na zahlazování důlních škod, nebo nebylo možné tyto rezervy vytvořit v dostatečné výši, hradí tyto náklady v potřebné výši stát prostřednictvím rozpočtové kapitoly své příslušné organizační složky. (8) Za sanaci se považuje odstranění škod na krajině komplexní úpravou důlní činností narušeného území a územních struktur. Přechodné ustanovení zavedeno zákonem č. 168/1993 Sb. Čl. II (1) U dolů a lomů, které v době nabytí účinnosti tohoto zákona jsou v provozu, musí organizace vytvořit rezervu na plný objem zajišťující činnosti podle 31 odst. 6 nejpozději do konce životnosti dolu, lomu nebo jejich části. Toto ustanovení se nevztahuje na organizace s vyhlášeným nebo schváleným programem útlumu. (2) Organizace, které mají hornickou činnost na rok 1993 již povolenou, jsou povinny předložit příslušnému obvodnímu báňskému úřadu doplňky k žádosti o povolení hornické činnosti s vyčíslením výše nákladů na důlní škody a nákladů na sanace pozemků do tří měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona, a to spolu s návrhem na výši potřebných finančních rezerv a časového průběhu jejich vytvoření. Zákon 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě ve znění pozdějších předpisů [7]: 10 Otvírka, příprava a dobývání výhradních ložisek, zajištění a likvidace důlních děl a lomů (1) Otvírku, přípravu a dobývání výhradních ložisek povoluje obvodní báňský úřad. Se žádostí o povolení předkládá organizace plán otvírky, přípravy a dobývání a předepsanou dokumentaci. Bez povolení obvodního báňského úřadu nesmí být otvírka, příprava a dobývání zahájeny. (2) Plány otvírky, přípravy a dobývání se vypracovávají pro celé výhradní ložisko nebo pro jeho ucelenou část; jde-li o nově budované nebo rekonstruované doly nebo lomy, mohou se tyto plány vypracovat postupně podle jednotlivých etap prací na otvírce, přípravě nebo dobývání. Součástí plánu otvírky, přípravy a dobývání je vyčíslení předpokládaných nákladů na vypořádání očekávaných důlních škod a na sanaci a rekultivaci pozemků dotčených vlivem dobývání výhradního ložiska. Současně musí být předložen návrh na vytvoření potřebných finančních rezerv a návrh na časový průběh jejich vytvoření. (3) Při dobývání výhradních ložisek se mohou používat jen dobývací metody, které zajišťují bezpečnost a ochranu zdraví při práci a bezpečnost provozu, hospodární dobývání, požadovanou výrubnost a přípustný stupeň znečištění. Druhy dobývacích metod a rozsah jejich použití musí být uvedeny v plánech otvírky, přípravy a dobývání. Nové dobývací metody musí organizace vyzkoušet a vyhodnotit; do technologie dobývání je smí zavést jen se souhlasem obvodního báňského úřadu. (4) Při dočasném zastavení provozu v dole nebo lomu je organizace povinna provést jejich zajištění tak, aby bylo možno dobývání ložiska obnovit. Zastavení provozu oznámí 12

16 organizace obvodnímu báňskému úřadu. Neprovede-li organizace zajištění a je-li ohrožena bezpečnost nebo zdraví lidí nebo další dobývání ložiska, nařídí obvodní báňský úřad zajištění dolu nebo lomu na náklady organizace. (5) Při trvalém zastavení provozu v dole nebo lomu je organizace povinna provést jejich likvidaci nebo předložit obvodnímu báňskému úřadu projekt jejich jiného využití. Neprovedeli organizace likvidaci a je-li ohrožena bezpečnost nebo zdraví lidí, obvodní báňský úřad nařídí provedení likvidace na náklady organizace. (6) Zajištění důlních děl a lomů a likvidaci hlavních důlních děl a lomů povoluje obvodní báňský úřad. Se žádostí o povolení předkládá organizace plán zajištění nebo likvidace. Obvodní báňský úřad zajištění nebo likvidaci hlavních důlních děl a lomů organizaci nařídí, nejde-li o případy uvedené v odstavcích 4 a 5, též pokud organizace nepodá žádost o povolení do 3 měsíců od skončení dobývání nebo přerušení činnosti. (7) Obvodní báňský úřad může nařídit provedení prací uvedených v odstavcích 4 až 6 maximálně do výše finanční rezervy8b) vytvořené organizací. (8) Hlavními důlními díly se podle tohoto zákona rozumí všechna důlní díla, která vyúsťují na povrch, a důlní díla otevírající výhradní ložisko nebo jeho ucelenou část. (9) Podrobnosti o postupu při povolování otvírky, přípravy a dobývání výhradních ložisek, při zajištění důlních děl a lomů a likvidaci hlavních důlních děl a lomů, jakož i předepsanou dokumentaci stanoví Český báňský úřad obecně závazným právním předpisem. (10) Při změně plánu otvírky, přípravy a dobývání nebo plánu zajištění nebo likvidace je účastníkem řízení pouze žadatel, pokud nejsou ohrožena práva a plnění povinností jiných osob a nezmění se okruh osob dotčených nebo ohrožených hornickou činností. K plánu otvírky nebo jeho změně vydávají dotčené orgány závazné stanovisko. 41 Obvodní báňské úřady (1) Při výkonu vrchního dozoru obvodní báňské úřady: a) provádějí prohlídky objektů, zařízení a pracovišť a při tom kontrolují, jak jsou plněny povinnosti vyplývající z horního zákona, tohoto zákona a předpisů vydaných na jejich základě, pokud upravují ochranu a využívání ložisek nerostů, bezpečnost a ochranu zdraví při práci a bezpečnost provozu a zajištění chráněných objektů a zájmů před účinky hornické činnosti, nakládání s výbušninami, jakož i z jiných obecně závazných právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, bezpečnosti technických zařízení a pracovních podmínek, včetně předpisů o požární ochraně v podzemí, b) zjišťují na místě stav, příčiny a následky závažných provozních nehod (havárií) a závažných pracovních úrazů v organizacích, jakož i závažné ohrožení bezpečnosti provozu organizace nebo zákonem chráněného obecného zájmu, zejména bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, c) nařizují odstranit zjištěné závady a nedostatky. K zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a bezpečnosti provozu jsou též oprávněny nařizovat nezbytná opatření. Pokud zjistí závady, které zřejmě a bezprostředně ohrožují zákonem chráněný obecný zájem, zejména bezpečnost a ochranu zdraví při práci, bezpečnost provozu a technických zařízení, popřípadě majetku a které nelze ihned odstranit, nařizují v nezbytném rozsahu zastavení provozu organizace nebo jeho části, popřípadě jejích technických zařízení, až do odstranění závad, 13

17 d) dozírají na stav, vybavení a činnost báňské záchranné služby a prověřují odbornou způsobilost jejích vedoucích pracovníků s výjimkou pracovníků revírních báňských záchranných stanic, e) dozírají, zda organizace řádně vedou evidenci a registraci pracovních úrazů a vyhodnocují zdroje a příčiny úrazovosti, f) prověřují, zda organizace vykonávající hornickou činnost nebo činnost prováděnou hornickým způsobem je způsobilá projektovat a vyrábět vyhrazená technická zařízení sloužící k vykonávání hornické činnosti nebo činnosti prováděné hornickým způsobem, vydávají jí příslušné povolení, popřípadě jí toto povolení odnímají, g) kontrolují provádění prohlídek a zkoušek technických zařízení, h) prověřují zkouškami znalost předpisů uvedených v písmenu a) u pracovníků, kterou tito pracovníci potřebují k výkonu řídících a kontrolních funkcí. Posuzují odbornou způsobilost pracovníků k výkonu vybraných funkcí a vydávají jim osvědčení nebo oprávnění k výkonu funkcí, popřípadě jim tato osvědčení nebo oprávnění odnímají, i) poskytují bezplatně poradenství zaměstnavatelům a pracovníkům, jak vyhovět předpisům o zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, j) vykonávají správu úhrad z dobývacích prostorů a z vydobytých nerostů výhradních ložisek, včetně úroku z prodlení, k) vedou evidenci o osobách, kterým vydaly osvědčení nebo průkaz odborné způsobilosti podle tohoto zákona a předpisů vydaných na jeho základě, a o vydání těchto dokladů informují Český báňský úřad, l) vedou evidenci podzemních objektů. (2) Obvodní báňské úřady dále: a) stanoví, mění nebo ruší dobývací prostory a vedou jejich evidenci, b) povolují otvírku, přípravu a dobývání výhradních ložisek a ve stanovených případech vyhledávání a průzkum ložisek důlními díly; před zastavením provozu v důlních dílech a lomech povolují jejich zajištění nebo povolují likvidaci hlavních důlních děl a lomů, c) schvalují v rámci povolování otvírky, přípravy a dobývání výhradních ložisek návrh na vytvoření finančních rezerv pro vypořádání důlních škod a na sanaci a rekultivaci pozemků dotčených vlivem dobývání8a) a rozhodují o jejich čerpání, d) mohou nařídit vyhotovení nebo doplnění důlně měřické a geologické dokumentace, pokud chybí, jsou-li neúplné nebo jsou-li v nich závady, e) povolují zvláštní zásahy do zemské kůry a zajištění nebo likvidaci starých důlních děl, f) nařizují, aby část výhradního ložiska v dobývacím prostoru jedné organizace vydobyla jiná organizace nebo aby si organizace zřídila důlní dílo v dobývacím prostoru jiné organizace, jestliže je to z hlediska veřejného zájmu, zejména bezpečnosti provozu, nezbytně nutné; stejně postupují, jestliže je nezbytně nutné společné užívání důlních děl a zařízení, g) stanoví nezbytná opatření, zejména pořadí a způsob vydobytí výhradních ložisek, jestliže by otvírkou, přípravou a dobýváním byl ohrožen provoz nebo využití výhradních ložisek v dobývacím prostoru jiné organizace, h) povolují dobývání ložisek nevyhrazených nerostů, i) povolují trhací práce při hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem a trhací práce při ostatních činnostech a ohňostrojné práce, 14

18 j) povolují umístění, stavbu a užívání skladů výbušnin v případech a za podmínek stanovených v 31, k) schvalují služební řády závodních báňských záchranných stanic, l) kontrolují v pravidelných intervalech vytváření finančních rezerv pro vypořádání důlních škod a pro sanaci a rekultivaci pozemků dotčených vlivy dobývání výhradních ložisek. O průběhu těchto kontrol vedou evidenci, m) plní další úkoly vyplývající pro ně z horního zákona, tohoto zákona a jiných obecně závazných právních předpisů. (3) Při vybírání a vymáhání pohledávek státu a obcí postupují obvodní báňské úřady podle zvláštního právního předpisu. V řízení před soudy vystupují obvodní báňské úřady jako organizační složky státu samostatně jménem České republiky. Zákon 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem ve znění pozdějších předpisů [9]: 2 Vymezení pojmů (1) Pro účely tohoto zákona se rozumí těžebním odpadem jakýkoliv odpad, kterého se provozovatel zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se ho zbavit, včetně těžebních odpadů vzniklých při těžbě, úpravě a zpracování radioaktivních nerostů, které nelze považovat za radioaktivní odpady 4 ), a které vznikají a) při ložiskovém průzkumu, těžbě, úpravě nebo při skladování nerostů a které podle zákona o odpadech 5 ) náleží mezi odpady z těžby nebo úpravy nerostů, nebo b) při těžbě, úpravě nebo skladování rašeliny. V případě pochybností, zda se jedná o těžební odpad podle tohoto zákona, rozhodne Český báňský úřad po projednání s dotčeným ústředním orgánem státní správy na návrh původce odpadu nebo z vlastního podnětu. (2) Dále se pro účely tohoto zákona rozumí a) provozovatelem právnická nebo podnikající fyzická osoba, která je odpovědná za nakládání s těžebním odpadem, včetně jeho dopravy a dočasného skladování, za provoz úložného místa a za jeho stav po ukončení provozu; provozovatelem je i právnická nebo podnikající fyzická osoba, která má těžební odpady v držení, b) hlušinou odpadní látky zbylé po úpravě nerostů nebo rašeliny, c) úložným místem důlní stavba vyhrazená pro ukládání těžebního odpadu v pevném nebo kapalném stavu nebo ve formě roztoku či suspenze, včetně odkališť, přičemž součástí této stavby je zpravidla hráz nebo jiný dílčí objekt sloužící k držení, zachycení, spoutání nebo k jiné podpůrné úloze pro úložné místo, s výjimkou vytěžených prostor, které jsou těžebním odpadem po vytěžení znovu vyplňovány v rámci sanace a rekultivace a při provádění stavebních prací, d) opuštěným úložným místem úložné místo, jehož původní provozovatel nebo právní nástupce neexistuje nebo není znám. 3 Obecné požadavky (1) Při nakládání s těžebním odpadem nesmí být ohroženy životy osob a lidské zdraví a nesmí být používány procesy a metody, které by mohly poškozovat životní prostředí 6 ), zejména pokud jde o jakost vody, ovzduší nebo půdy, a nesmí docházet k obtěžování hlukem nebo zápachem nad rozsah stanovený jinými právními předpisy 7 ) ani k nepříznivému vlivu na 15

19 krajinu, rostliny, živočichy nebo na zvláště chráněná území, památkové rezervace a zóny, případně jiná chráněná území nebo ochranná pásma stanovená podle jiných právních předpisů 8 ). (2) Provozovatel je povinen přijmout opatření vedoucí k předcházení nepříznivým účinkům na lidské zdraví a životní prostředí způsobeným nakládáním s těžebním odpadem nebo k nejvyššímu možnému omezení takových vlivů během provozu úložného místa i po ukončení jeho provozu, včetně prevence závažných nehod způsobených provozem tohoto místa a omezení negativních důsledků případné závažné nehody na lidské zdraví a životní prostředí. (3) Ekonomicky proveditelná opatření podle odstavce 2 se zakládají mimo jiné na nejlepších dostupných technikách 9 ), aniž by bylo stanoveno, kterou techniku či technologii, s přihlédnutím k technickým vlastnostem úložného místa, k jeho zeměpisné poloze a místním podmínkám životního prostředí je nutno použít. (4) Je zakázáno ukládat těžební odpad na jiné místo, než které je určené plánem pro nakládání s těžebním odpadem (dále jen plán ). (5) Provozovatel je povinen vést provozní dokumentaci a záznamy o všech činnostech souvisejících s nakládáním s těžebním odpadem včetně záznamů o uložení těžebních odpadů podle 6 odst. 2. (6) Prostor úložného místa je provozovatel povinen ohradit nebo jinak zabezpečit proti vstupu nepovolaných osob. Tato povinnost končí současně s ukončením sanačních a rekultivačních prací. (7) Vstupovat do prostoru ohrazených nebo jinak zabezpečených úložných míst, poškozovat zařízení úložných míst a ukládat do nich jiný odpad nebo jiné předměty, než ty, které jsou uvedeny v plánu, je zakázáno. 4 Rozdělení úložných míst a jejich zařazování (1) Úložná místa se z hlediska možných vlivů na životy, lidské zdraví a životní prostředí zařazují do kategorií I nebo II. O zařazení úložného místa do kategorie a o změně kategorie rozhodne na základě žádosti provozovatele obvodní báňský úřad. Účastníky řízení o zařazení úložného místa do kategorie a změny zařazení do kategorie jsou žadatel a obec, v jejímž územním obvodu má být úložné místo zřízeno. (2) Úložné místo se zařadí do kategorie I v případě, že z provedeného hodnocení rizik, a u odkališť z posudku osoby pověřené podle jiného právního předpisu 11 ) plyne, že by selhání techniky nebo chybná manipulace mohly zapříčinit závažnou nehodu, přitom se bere v úvahu zejména současná a budoucí velikost a umístění úložného místa a jeho dopadu na životní prostředí. Úložné místo se zařadí do kategorie I také na základě posouzení množství ukládaného nebezpečného těžebního odpadu 12 ) nebo objemu nebezpečných chemických látek a přípravků 13 )obsažených v ukládaném těžebním odpadu s ohledem na limit stanovený prováděcím právním předpisem podle odstavce 6. (3) Úložná místa, která nesplňují podmínky pro zařazení do kategorie I, nebo úložná místa, určená jen pro těžební odpad vznikající z těžby, úpravy a skladování rašeliny, se zařazují vždy do kategorie II. 16

20 10 Ukončení provozu (1) Provoz úložného místa lze řádně ukončit po dokončení sanačních a rekultivačních prací, a to jen na základě povolení vydaného obvodním báňským úřadem na žádost provozovatele. Součástí žádosti musí být zpráva o celkovém vyhodnocení úložného místa včetně způsobu jeho zajištění a splnění opatření pro ukončení provozu úložného místa a sanaci a rekultivaci. Součástí žádosti musí být také stanoviska dotčených orgánů veřejné správy podle jiných právních předpisů 28 ), pokud byla vydána. (2) Na základě žádosti provozovatele o povolení ukončení provozu úložného místa obvodní báňský úřad provede kontrolu na místě. (3) Účastníky řízení jsou provozovatel a obec, v jejímž územním obvodu se úložné místo nachází. V povolení stanoví obvodní báňský úřad podmínky pro údržbu, monitorování, kontrolu a nápravná opatření pro dobu určenou pro monitorování po ukončení provozu úložného místa, a to s přihlédnutím ke kategorii úložného místa. V povolení dále obvodní báňský úřad uvede, že je provozovatel zproštěn povinností podle 13. Vydáním povolení k ukončení provozu nejsou dotčeny povinnosti provozovatele vyplývající z podmínek povolení provozu úložného místa nebo z jiných právních předpisů. (4) Provozovatel je v období po ukončení provozu úložného místa odpovědný za údržbu, monitorování, kontrolu a plnění nápravných opatření po dobu, kterou obvodní báňský úřad považuje za nutnou s přihlédnutím k povaze a trvání nebezpečí a kterou stanoví v povolení podle odstavce 3. (5) Provozovatel po ukončení provozu úložného místa je povinen kontrolovat jeho geotechnickou a chemickou stabilitu a minimalizovat negativní vliv na životní prostředí, zejména s ohledem na podzemní a povrchové vody, a to tím, že zajistí, aby a) úložné místo bylo udržováno a monitorováno pomocí kontrolních a měřicích přístrojů umístěných na úložném místě podle rozhodnutí o ukončení provozu a přístrojů, které je provozovatel povinen mít připraveny k použití, b) přepadové kanály a výpusti, jsou-li součástí zajištění stability úložného místa, byly udržovány čisté a volné. (6) Provozovatel po ukončení provozu úložného místa je povinen bez zbytečného odkladu oznámit příslušnému orgánu jakoukoli skutečnost zjištěnou při kontrole nebo monitorování, která by mohla ovlivnit stabilitu úložného místa, a jeho jakýkoli významný nepříznivý vliv na životní prostředí. V případě potřeby postupuje podle havarijního plánu. Příslušný orgán může provozovateli uložit nápravná opatření. Náklady těchto opatření hradí provozovatel. (7) Pro úložná místa, na kterých bylo ukončeno ukládání těžebního odpadu a ze kterých bude uložený materiál odebírán, ustanovení odstavců 1 až 6 se nepoužije; pro tyto činnosti musí být vypracován plán podle Rezerva finančních prostředků (1) Pokud tento zákon nestanoví jinak, je provozovatel povinen na činnosti související s nakládáním s těžebním odpadem v předstihu vytvářet rezervu finančních prostředků. Ustanovení pro tvorbu rezervy podle horního zákona se použijí obdobně 32 ). Výše rezervy vytvářené na vrub nákladů musí odpovídat potřebám k zajištění činností podle věty první; tato rezerva je nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů 33 ). Výše rezervy se vypočítá na 17

21 základě předpokladu, jako by potřebné rekultivační práce vyhodnotila a provedla nezávislá a odborně způsobilá třetí osoba. (2) Výši rezervy finančních prostředků provozovatel se souhlasem obvodního báňského úřadu upraví jednou za 5 let tak, aby byla v souladu s potřebou sanačních a rekultivačních prací, které je nutno provést na území zasaženém provozem úložného místa, jak je popsáno v plánu a požadováno v povolení provozu úložného místa. (3) Rezerva finančních prostředků nesmí být použita v rozporu s účelem, pro který byla vytvořena. (4) Způsob výpočtu výše rezervy finančních prostředků, časový průběh jejího vytváření a způsob jejího čerpání stanoví Český báňský úřad vyhláškou. 23 Přechodná ustanovení (1) Odvaly a odkaliště vzniklé při ložiskovém průzkumu, těžbě, úpravě nebo při skladování nerostů nebo při těžbě, úpravě nebo skladování rašeliny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se považují za úložná místa podle tohoto zákona, nejde-li o vytěžený prostor s uloženým těžebním odpadem. (2) Provozovatel úložného místa provozovaného ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona zajistí plnění ustanovení 3 ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona a plnění ostatních ustanovení ode dne 1. května 2012, kromě ustanovení týkajících se rezervy finančních prostředků podle 13, která musí být plněna nejpozději ode dne 1. května (3) Úložná místa sanovaná a rekultivovaná ke dni 31. prosince 2010 se považují za uzavřená podle 11 odst. 3. (4) Provozovatel úložného místa, a) na které se přestal ukládat těžební odpad přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo b) na kterém se provádějí činnosti vedoucí k uzavření úložného místa podle 10 a 11 nebo podle jiných právních předpisů nebo povolení vydaných k těmto činnostem a které bude uzavřeno do 31. prosince 2010, zajistí, aby provoz tohoto místa odpovídal požadavkům tohoto zákona, s výjimkou 4, 5, 6 odst. 3 písm. c) a d), 7 odst. 3, 8, 9, 10 odst. 1 až 5, 13, 14 odst. 1 až 6, a jiným právním předpisům 16 ). (5) Provozovatel úložného místa, na kterém byl ukončen provoz přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a nevztahuje se na něj odstavec 4, požádá o vydání povolení podle 10 odst. 1 nejpozději do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. (6) Provozovatel úložného místa uvedeného v odstavci 4 oznámí do 30 dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona obvodnímu báňskému úřadu jeho umístění, druh uložené hmoty, aktuální stav sanací a rekultivací, pokud nebyly dokončeny, a termín předpokládaného uzavření. (7) Úložná místa uvedená v odstavci 4 oznámí Český báňský úřad Evropské komisi do 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. 18

22 Vyhláška ČBÚ č. 104/1988 Sb., o racionálním využívání výhradních ložisek, povolování a ohlašování hornické činnosti a o ohlašování činnosti prováděné hornickým způsobem [3]: 6 Žádost o povolení hornické činnosti (1) Žádost o povolení hornické činnosti (dále jen "žádost") obsahuje a) název (obchodní jméno), identifikační číslo organizace a sídlo organizace, b) druh hornické činnosti, pro kterou se žádá povolení, c) název a identifikační číslo katastrálního území, název a kód okresu, bližší označení místa činnosti, parcelní čísla pozemků dotčených plánovanou hornickou činností, d) při hornické činnosti podle 5 písm. b) údaje o stanovení chráněného ložiskového území a dobývacího prostoru a jejich změnách, e) při hornické činnosti podle 5 písm. c) údaje o stanovení chráněného území pro zvláštní zásahy do zemské kůry, f) plánované zahájení a ukončení, popřípadě přerušení hornické činnosti, g) název (obchodní jméno) a sídlo zpracovatele plánu, popřípadě dokumentace a organizace, která bude provádět některé práce hornické činnosti pro organizaci uvedenou v písmenu a), h) názvy (obchodní jména) a adresy účastníků řízení o povolení hornické činnosti. (2) Organizace vyhotoví a předloží se žádostí pro a) vyhledávání a průzkum výhradního ložiska důlními díly dokumentaci podle přílohy č. 1, b) zajištění a likvidaci důlních děl při vyhledávání a průzkumu výhradního ložiska důlními díly dokumentaci podle přílohy č. 2, c) otvírku, přípravu a dobývání výhradního ložiska (1) hlubinným a povrchovým způsobem plán otvírky, přípravy a dobývání podle přílohy č. 3, (2) ropy, hořlavého zemního plynu a technicky využitelného přírodního plynu plán těžební otvírky a těžby podle přílohy č. 4, (3) loužením pomocí vrtů z povrchu plán přípravy, otvírky a dobývání loužicího pole podle přílohy č. 5, d) zajištění důlních děl a lomů a likvidace hlavních důlních děl a lomů (1) při hlubinném a povrchovém způsobu dobývání plán zajištění důlních děl a lomů a likvidace hlavních důlních děl a lomů podle přílohy č. 6, (2) při těžbě ropy, hořlavého zemního plynu a technicky využitelného přírodního plynu plán zajištění a likvidace vrtů a sond podle přílohy č. 7, (3) při dobývání loužením pomocí vrtů z povrchu plán zajištění a likvidace loužicího pole podle přílohy č. 8, e) zvláštní zásahy do zemské kůry dokumentaci podle příloh č. 9, 10 a 12, f) zajištění a likvidace starých důlních děl plán zajištění a likvidace starých důlních děl podle přílohy č. 11. (3) Organizace přiloží k žádosti a) doklady o vyřešení střetu zájmů, jestliže hornickou činností jsou ohroženy objekty a zájmy chráněné podle zvláštních právních předpisů, b) seznam výjimek, které byly pro plánovanou hornickou činnost organizaci povoleny příslušným orgánem, c) zhodnocení vlivu hornické činnosti na povrch, d) závěrečnou zprávu o výsledcích ložiskového průzkumu, nebo doklad o povolení prací v případě, že tento průzkum nebyl ukončen, 19

23 e) výsledek hospodaření se zásobami výhradního ložiska, jde-li o povolení k zajištění důlních děl a lomů nebo likvidace hlavních důlních děl a lomů, f) stanovisko vydané podle zvláštního právního předpisu, pokud podle tohoto předpisu má být zpracováno, g) vyčíslení předpokládaných nákladů na vypořádání očekávaných důlních škod dotčených vlivem dobývání výhradního ložiska a návrh na vytvoření potřebných finančních rezerv včetně časového průběhu jejich vytváření, h) vyčíslení předpokládaných nákladů na sanaci a rekultivaci pozemků dotčených vlivem dobývání výhradního ložiska a návrh na vytvoření potřebných finančních rezerv včetně časového průběhu jejich vytváření, i) výpis z obchodního rejstříku a kopii oprávnění k hornické činnosti. (4) Vyčíslení předpokládaných nákladů podle odstavce 3 písm. g) a h) a návrh na vytvoření potřebných finančních rezerv nepředkládá organizace, pokud při splnění podmínek uvedených v zákoně 9c ) souhrnná výše finančních prostředků na sanaci a rekultivaci a souhrnná výše finančních prostředků na vypořádání důlních škod odpovídá měrným nákladům na sanaci a rekultivaci a nákladům na důlní škody vyplývající z předpokládané výše těžby a zahrnuje hornickou činnost, o jejíž povolení se žádá. (5) Žádost se předkládá obvodnímu báňskému úřadu ve dvou vyhotoveních. Příloha č. 3 k vyhlášce č. 242/1993 Sb. Plán otvírky, přípravy a dobývání výhradního ložiska hlubinným a povrchovým způsobem 1. Textová část 1.1 Geologie a hospodaření se zásobami výhradního ložiska Stručná geologická, stratigrafická, petrografická a hydrogeologická charakteristika výhradního ložiska Stavy zásob výhradního ložiska v plánem dotčené části, vykázané v evidenci zásob podle posledního stavu prozkoumanosti Plánované změny zásob výhradního ložiska: a) přírůstky, úbytky, převody zásob a jejich odpisy, b) výrubnost a znečištění, c) konečný stav zásob Rozčlenění zásob podle připravenosti k dobývání Předpokládané množství a kvalita zásob vázaných v ochranných pilířích, důvody vázanosti a opatření k jejich pozdějšímu vydobytí Rozmístění, množství a kvalita zásob, jejichž dobývání bude plánovanou otvírkou, přípravou a dobýváním ztíženo nebo ohroženo, a opatření na jejich ochranu nebo vydobytí Podmínky využitelnosti zásob, jejich výpočet a množství vytěžitelných zásob v plánem dotčené části ložiska. 1.2 Otvírka, příprava a dobývání Zajištění podmínek uvedených v rozhodnutích o stanovení chráněného ložiskového území a dobývacího prostoru Plánovaný další průzkum. 20

24 1.2.3 Způsob otvírky, přípravy a dobývání, jejich členění, časová i věcná návaznost prací; zajištění předstihu průzkumu, otvírky a přípravy před dobýváním, u lomů předstihu skrývky, postup dobývání zásob Dobývací metody, údaje o jejich schválení, zdůvodnění jejich použití; zvláštní opatření při zavádění nových dobývacích metod Generální svahy skrývky, lomu a parametry skrývkových a těžebních řezů; umístění a časový sled provozování výsypek a odvalů, jejich projektované kapacity a životnosti; generální svahy výsypek, parametry výsypkových stupňů; opatření proti sesuvům Opatření při vedení prací u hranic dobývacího prostoru; údaje o důlních dílech nebo plánovaných pracích v sousedním dobývacím prostoru, pokud by se práce mohly vzájemně ovlivňovat, a potřebná opatření Způsob rozpojování hornin Umístění důlních staveb pod povrchem a důlních staveb sloužících otvírce, přípravě nebo dobývání výhradního ložiska v lomu a skrývkách v hranicích vymezených čarou skutečně provedené skrývky nebo prováděné těžby, popřípadě na území vystaveném přímým účinkům těžby, pokud nebyla provedena rekultivace pozemku Mechanizace a elektrizace, důlní doprava, rozvod vody a zajištění provozu materiálem. 1.3 Bezpečnost a ochrana zdraví při práci a bezpečnost provozu a ochrana objektů a zájmů chráněných podle zvláštních předpisů Základní opatření proti nebezpečí a) výbuchu plynů a prachů, b) samovznícení požárů v podzemí, c) průvalů vod a bahnin, d) průtrží hornin, uhlí a plynů, e) důlních otřesů, f) ionizujícího záření, g) sesuvů v lomech, na odvalech a výsypkách, h) jiných nebezpečných jevů Základní systém větrání dolu nebo jeho částí, popř. jednotlivých samostatných větrných oddělení, klimatizace a degazace, opatření proti prašnosti; větrání hlubokých lomů. Na dolech ostravsko-karvinského revíru výpočet objemového průtoku množství větrů vedeného porubem, provedený na základě prognózy plynodajnosti, a to při rozvíjení porubu, provozování porubu a jeho likvidaci Odvodňování: a) jímání a odvádění důlních vod, b) nakládání s důlními vodami Přehled objektů a zájmů chráněných podle zvláštních předpisů dotčených plánovanou činností, způsob zajištění požadavků vyplývajících z rozhodnutí orgánů a dohody s orgány a organizacemi, jimž přísluší jejich ochrana; údaje o intenzitě přetvoření povrchového terénu, na němž jsou příslušné objekty a zájmy situovány, včetně předpokládaného pohybu hladiny podzemních vod. 1.4 Úprava a zušlechťování: a) způsob dopravy k úpravě a zušlechťování, b) které složky vydobytých nerostů budou při úpravě a zušlechťování využity, 21

25 c) množství a kvalita vsázky nerostů do úpravárenského procesu, d) technologie úpravy a zušlechťování, e) výtěžnost, f) množství a kvalita výsledných produktů úpravy a zušlechťování, způsob jejich ukládání, g) množství a kvalita odpadu a jeho uložení, rozhodnutí o zřízení, změně nebo likvidaci odvalu, odkaliště a podmínky těchto rozhodnutí, h) základní opatření proti vzniku závažných provozních nehod (havárií). 1.5 Posouzení v plánu navržených důlních děl se zřetelem jejich případného využití pro jiné účely. 1.6 Plán sanace i rekultivace území dotčeného těžbou: a) technický plán a harmonogram prací, b) vyčíslení předpokládaných nákladů na vypořádání očekávaných důlních škod a na sanaci a rekultivaci pozemků dotčených vlivem dobývání, c) návrh na vytvoření potřebných finančních rezerv a na časový průběh jejich vytvoření. 2. Grafická část 2.1 Mapa povrchové situace a důlní situace a řezy v rozsahu plánované hornické činnosti ve vhodném měřítku s vyznačením skutečností potřebných pro posouzení údajů podle bodů 1.2 a Mapa bloků zásob dotčené oblasti s vyznačením hlavních tektonických poruch, předpokládaných úbytků odpisů zásob a vytěžitelných zásob. 2.3 Mapa větrání ve vhodném měřítku, popřípadě ve zvláštní projekci (například isometrické, axonometrické) s vyznačením bezpečnostních objektů a zařízení pro klimatizaci; kanonické schéma větrání. 2.4 Plán rozvodu energií, odvodňovacích a degazačních zařízení. 2.5 Charakteristické geologické řezy a řezy s určením pracovních horizontů (řezů, etáží). 2.6 Zvláštní přílohy pro doly a lomy se složitými geologickými, hydrogeologickými a báňskotechnickými poměry (například doly s nebezpečím důlních otřesů, průvalů vod a bahnin, průtrží hornin, uhlí a plynů). Vyhláška ČBÚ č. 428/2009 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o nakládání s těžebním odpadem [4]: 1 Předmět úpravy Tato vyhláška zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje: a) podrobnosti obsahu zprávy o celkovém vyhodnocení úložného místa a její náležitosti, b) způsob výpočtu výše rezervy finančních prostředků na činnosti související s nakládáním s těžebním odpadem, časový průběh jejího vytváření a způsob jejího čerpání, c) náležitosti a obsah havarijního plánu úložného místa a zásady prevence závažných nehod. 2 Podrobnosti obsahu zprávy o celkovém vyhodnocení úložného místa a její náležitosti (K 11 odst. 4 zákona) (1) Zpráva o celkovém vyhodnocení úložného místa (dále jen zpráva ) obsahuje písemné a grafické informace o výsledcích monitorování a o provozu úložného místa za celé sledované období od zahájení jeho provozu ke dni zpracování zprávy. (2) Zpráva obsahuje tyto náležitosti 22

26 a) informaci o skutečnostech rozhodných pro zařazení úložného místa do příslušné kategorie podle 4 zákona, b) informaci o provozu úložného místa a souladu provozu se schváleným plánem pro nakládání s těžebním odpadem (dále jen plán ) podle 5 zákona, včetně plnění jednotlivých podmínek z plánu, c) informaci o plnění jednotlivých podmínek uvedených v povolení provozu úložného místa podle 8 zákona, d) stav výše rezerv finančních prostředků, se stavem ke dni zpracování zprávy, doložený výpisem z vázaného účtu, včetně přehledu o její dosavadní tvorbě a čerpání od počátku tvorby této finanční rezervy, e) přehled o událostech podle 6 odst. 6 nebo 10 odst. 6 a o postupu podle 14 odst. 3 zákona, f) informaci o způsobu zajištění monitorování v souladu s plánem, včetně mapy se zakreslenými monitorovacími místy, g) informaci o výsledcích monitorování a kontrol směřujících k zajištění ochrany ovzduší, povrchových a podzemních vod a půdy, h) informaci o druhu a rozsahu provedené sanace a rekultivace, i) základní důlní mapu, mapu povrchu a minimálně jeden řez vedený úložným místem, vyhotovené a doplněné podle jiného právního předpisu j) podpis odpovědné osoby podle 7 odst. 3 zákona. 3 Způsob výpočtu výše rezervy finančních prostředků na činnosti související s nakládáním s těžebním odpadem, časový průběh jejího vytváření a způsob jejího čerpání (K 13 odst. 4 zákona) (1) Rezerva finančních prostředků podle 13 zákona se vytváří na uzavírání, sanaci včetně rekultivace a monitorování úložného místa po ukončení jeho provozu, a to v souladu s povolením jeho provozu podle 8 zákona a povolením ukončení jeho provozu podle 10 zákona. (2) Výpočet celkové výše a časový průběh tvorby a čerpání rezervy finančních prostředků podle odstavce 1 je zpracován tak, aby a) byly splněny všechny povinnosti vyplývající ze zákona a z povolení provozu úložného místa a povolení ukončení jeho provozu, včetně požadavků týkajících se období po ukončení provozu do doby nabytí účinnosti rozhodnutí, že úložné místo se považuje za uzavřené, b) ve stanovenou dobu určenou plánem a povolením provozu úložného místa byly k dispozici finanční prostředky na zvláštním vázaném účtu ve výši potřebných finančních rezerv pro sanaci a rekultivaci území dotčeného provozem úložného místa. (3) Při výpočtu výše rezervy finančních prostředků se zohlední a) pravděpodobný vliv úložného místa na životní prostředí a lidské zdraví, zejména pokud se týká kvality půdy, vod a přípustných hodnot vypouštěných znečišťujících látek; přitom se zváží kategorie úložného místa, jeho stabilita, vlastnosti uloženého těžebního odpadu a budoucí využití uzavřeného úložného místa, 23

27 b) rozsah monitorování a rozsah případných technických opatření přijatých během provozu a po ukončení provozu, včetně sanace a rekultivace, případných opatření týkajících se obnovení biodiversity, omezení ekologické újmy, a to pro splnění požadavků uvedených v písmenu a), c) časové rozložení pravděpodobných vlivů dle písmene a) a s nimi souvisejících opatření podle písmene b) k jejich zmírnění, d) výše finančních nákladů potřebných na opatření podle písmene b), včetně monitorování, posouzené nestrannou, nezávislou a odborně způsobilou osobou, která posoudí i možnost neplánovaného nebo předčasného uzavření úložného místa. (4) Časový průběh výše roční tvorby rezervy finančních prostředků v jednotlivých letech provozu úložného místa se vypočítá podle vzorce uvedeného v příloze k této vyhlášce. (5) Pro postup při čerpání rezervy finančních prostředků platí obdobně 37a horního zákona. 4 Náležitosti a obsah havarijního plánu (K 14 odst. 7 zákona) Havarijní plán úložného místa kategorie I podle 14 zákona obsahuje: a) opatření k potlačení a zvládnutí závažných nehod a jiných mimořádných událostí určených podle analýzy rizik provozu úložného místa tak, aby se omezilo zejména poškození lidského zdraví a životního prostředí, b) opatření k ochraně lidského zdraví a životního prostředí před účinky závažných nehod a jiných mimořádných událostí, c) rozsah informací o závažných nehodách a jiných mimořádných událostech a okruh fyzických a právnických osob a orgánů veřejné správy, kterým tyto informace v případě závažných nehod a jiných mimořádných událostí musí být nahlášeny, d) zajištění sanace včetně rekultivace a odstranění následků po závažné nehodě. Vyhláška ČBÚ č. 429/2009 Sb., o stanovení náležitostí plánu pro nakládání s těžebním odpadem včetně hodnocení jeho vlastností a některých dalších podrobností k provedení zákona o nakládání s těžebním odpadem [5]: 12 Plán pro nakládání s těžebním odpadem (K 5 odst. 5 zákona) (1) Plán pro nakládání s těžebním odpadem 5 ) kromě informací uvedených v 5 odst. 2 zákona obsahuje tyto náležitosti a) návrh zařazení úložného místa do kategorie podle 4 zákona a v souladu s limity uvedenými v 4 až 10 této vyhlášky; pokud je plánováno úložné místo kategorie I, dokumentaci zpracovanou podle 14 zákona; pokud má provozovatel za to, že není plánováno úložné místo kategorie I, dostatečné zdůvodňující informace včetně zhodnocení možných nebezpečí havárie, b) hodnocení očekávaných vlastností těžebního odpadu podle 2 a 3 a v případě inertního těžebního odpadu rovněž podle 11 a údaj o odhadovaném celkovém množství těžebních odpadů, které vzniknou během provozu úložného místa, c) popis postupů, při kterých takové těžební odpady vzniknou a popis jejich veškerého následného zpracování, d) popis uvádějící, do jaké míry by ukládání takových těžebních odpadů mohlo mít vliv na životní prostředí a lidské zdraví a jaká musí být přijata preventivní opatření, aby byl co možná 24

28 nejvíce snížen dopad na životní prostředí během provozu i po jeho ukončení, zvláště s ohledem na ustanovení 6 odst. 3 zákona, e) návrh kontrolních a monitorovacích postupů podle 6 odst. 3 písm. c) zákona a návrh postupu při zjištění nestability nebo znečištění vody nebo půdy, f) návrh plánu pro ukončení provozu úložného místa včetně rekultivace, postupů a opatření po ukončení provozu a monitorování po ukončení provozu s ohledem na ustanovení 10 odst. 1 zákona, g) návrh opatření pro předcházení zhoršování jakosti povrchových a podzemních vod a pro předcházení nebo minimalizaci znečištění ovzduší a půdy podle 12 zákona, h) hodnocení stavu území, které bude dotčeno provozem úložného místa. (2) Plán pro nakládání s těžebním odpadem dále obsahuje a) identifikační údaje původce (obchodní firmu nebo název, právní formu a sídlo, je-li žadatel právnickou osobou; jméno a příjmení, popřípadě obchodní firmu a místo podnikání, je-li žadatel fyzickou osobou oprávněnou k podnikání), b) identifikační číslo, bylo-li přiděleno, c) přehled druhů a kategorií produkovaných těžebních odpadů, způsoby nakládání s nimi a způsob jejich využití nebo odstranění, vyhodnocení stávajícího způsobu nakládání s těžebním odpadem, d) vyhodnocení plánu pro nakládání s těžebním odpadem a porovnání s plánem odpadového hospodářství kraje nebo dotčených krajů, pokud je nakládání s těžebním odpadem součástí těchto plánů, e) přehled cílů a opatření k jejich dosažení, včetně stanovení lhůt, která bude provozovatel realizovat k předcházení vzniku těžebních odpadů, omezování jejich množství a nebezpečných vlastností s využitím koncepčních materiálů kraje, kterými jsou například plán odpadového hospodářství kraje, plán snižování emisí apod., f) způsob organizačního zabezpečení řízení nakládání s těžebním odpadem včetně provozu úložného místa a seznamu vnitřních dokumentů, g) jméno, příjmení a kontaktní údaje odpovědné osoby podle 7 odst. 3 zákona. (3) Provozovatel přiloží k žádosti o schválení plánu pro nakládání s těžebním odpadem v samostatné příloze návrh na sanaci a rekultivaci 13 )úložného místa po ukončení jeho provozu. Zákon 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu [11]: 4 Zásady ochrany zemědělského půdního fondu Pro nezemědělské účely je nutno použít především nezemědělskou půdu, zejména nezastavěné a nedostatečně využité pozemky v zastavěném území nebo na nezastavěných plochách stavebních pozemků staveb mimo toto území, stavební proluky a plochy získané zbořením přežilých budov a zařízení. Musí-li však v nezbytných případech dojít k odnětí zemědělského půdního fondu, nutno zejména a) co nejméně narušovat organizaci zemědělského půdního fondu, hydrologické a odtokové poměry v území a síť zemědělských účelových komunikací, b) odnímat jen nejnutnější plochu zemědělského půdního fondu, c) při umisťování směrových a liniových staveb co nejméně ztěžovat obhospodařování zemědělského půdního fondu, 25

29 d) po ukončení povolení nezemědělské činnosti neprodleně provést takovou terénní úpravu, aby dotčená půda mohla být rekultivována a byla způsobilá k plnění dalších funkcí v krajině podle schváleného plánu rekultivace. Ochrana zemědělského půdního fondu 5 Při územně plánovací činnosti (1) Aby ochrana zemědělského půdního fondu byla při územně plánovací činnosti prováděné podle zvláštních předpisů zajištěna, jsou pořizovatelé a projektanti územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů povinni řídit se zásadami této ochrany ( 4), navrhnout a zdůvodnit takové řešení, které je z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu a ostatních zákonem chráněných obecných zájmů nejvýhodnější. Přitom musí vyhodnotit předpokládané důsledky navrhovaného řešení na zemědělský půdní fond, a to zpravidla ve srovnání s jiným možným řešením. (2) Orgány ochrany zemědělského půdního fondu uplatňují stanoviska k územně plánovací dokumentaci a k návrhu vymezení zastavěného území z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu. (3) Územní rozhodnutí nebo územní souhlas, jímž má být dotčen zemědělský půdní fond, vydává stavební úřad na základě souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, který je závazným stanoviskem podle správního řádu. 6 Při zpracování návrhů na stanovení dobývacích prostorů (1) Právnické a fyzické osoby oprávněné k těžbě nerostů jsou povinny se řídit při zpracování návrhů na stanovení dobývacích prostorů podle zvláštních předpisů zásadami ochrany zemědělského půdního fondu ( 4), navrhnout a zdůvodnit takové řešení, které je z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu a ostatních zákonem chráněných obecných zájmů nejvýhodnější. Přitom musí vyhodnotit předpokládané důsledky navrhovaného řešení na zemědělský půdní fond s přihlédnutím k možnostem rekultivace, a to zpravidla ve srovnání s jiným možným řešením. (2) Návrhy na stanovení dobývacích prostorů musí být projednány s orgány ochrany zemědělského půdního fondu a před schválením opatřeny jejich souhlasem. 9 Odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu (1) K odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu pro nezemědělské účely je třeba souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, který je nezbytný k vydání rozhodnutí podle zvláštních předpisů, s výjimkou případů uvedených v odstavci 2. (2) Souhlasu orgánu zemědělského půdního fondu podle odstavce 1 není třeba, má-li být ze zemědělského půdního fondu odňata půda a) na pozemcích, které jsou 1. nezastavěnou plochou zastavěných stavebních pozemků, 2. v zahrádkových osadách zájmových organizací, popřípadě jiných právnických osob, 3. účelovými plochami u objektů a zařízení občanské vybavenosti nebo u objektů a zařízení zdravotnických, kulturních, osvětových a církevních, 4. v zastavěném území, jsou ve vlastnictví fyzické osoby a jejichž odnětí se má uskutečnit v zájmu této osoby pro výstavbu garáže, zahrádkářské chaty, rekreační chaty, drobné stavby 26

30 (stavby s doplňkovou funkcí ke stavbě hlavní), stavby pro drobné pěstitelství nebo chovatelství a stavby vinného sklepa, 5. určeny pro stavby pro bydlení v zastavěném území, b) pro umístění 1. signálů, stabilizačních kamenů a jiných značek pro geodetické účely, stožárů nadzemních vedení, vstupních šachet podzemního vedení, pokud v jednotlivých případech nejde o plochu větší než 30 m2, 2. přečerpávacích stanic, vrtů a studní a stanic nadzemního nebo podzemního vedení, pokud v jednotlivých případech nejde o plochu větší než 55 m2, a větrných jam, c) k nezemědělským účelům po dobu kratší než jeden rok včetně doby potřebné k uvedení půdy do původního stavu. (3) Půdu lze odejmout ze zemědělského půdního fondu trvale nebo dočasně. Dočasně lze půdu odejmout jen v případě, že po ukončení účelu jejího odnětí bude dotčená plocha rekultivována podle schváleného plánu rekultivace tak, aby mohla být vrácena do zemědělského půdního fondu. (4) Žádost o souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle odstavce 1 podává ten, v jehož zájmu má k tomuto odnětí dojít (dále jen "žadatel"). (5) V žádosti podle odstavce 4 žadatel uvede účel zamýšleného odnětí a zdůvodní, proč je navrhované řešení z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu, životního prostředí a ostatních zákonem chráněných obecných zájmů nejvýhodnější. K žádosti připojí a) údaje katastru nemovitostí o pozemcích, které jsou navrhovány k odnětí ze zemědělského půdního fondu, a dále výměry parcel nebo jejich částí a zákres navrhovaného odnětí v kopii katastrální mapy doplněné orientačním zákresem parcel z dřívější pozemkové evidence, b) výpis z katastru nemovitostí s vyznačením vlastnických, popřípadě uživatelských vztahů k dotčeným pozemkům, c) vyjádření vlastníků dotčených pozemků, popřípadě jejich nájemců k navrhovanému odnětí, d) výpočet odvodů za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, nejde-li o odnětí, při kterém se odvody nepředepisují, e) plán rekultivace, má-li být půda po ukončení účelu odnětí vrácena do zemědělského půdního fondu nebo rekultivována zalesněním (osázením dřevinami nebo keři) či zřízením vodní plochy, f) předběžnou bilanci skrývky kulturních vrstev půdy a návrh způsobu jejich hospodárného využití. Orgán ochrany zemědělského půdního fondu může v nezbytných případech požadovat předložení dalších dokladů potřebných k posouzení žádosti. (6) Orgán ochrany zemědělského půdního fondu posoudí žádost a její přílohy a shledá-li, že půda může být odňata ze zemědělského půdního fondu, vydá k tomuto odnětí souhlas, ve kterém zejména a) vymezí, kterých pozemků nebo jejich částí se tento souhlas týká, b) stanoví podmínky nezbytné k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu, c) schválí plán rekultivace podle odstavce 5 písm. e), popřípadě stanoví zvláštní režim jeho provádění z hlediska časového plnění a ukončení prací, jsou-li pro to zvláštní důvody při lomové (povrchové) těžbě uhlí nebo při geologicko-průzkumných pracích, zejména u velmi hlubokých vrtů, 27

31 d) vymezí, zda a v jaké výši budou předepsány odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu. (7) Výši odvodů podle odstavce 6 písm. d) vymezí orgán ochrany zemědělského půdního fondu pouze orientačně. Konečná výše odvodů se stanoví rozhodnutím ( 11 odst. 2). 10 (1) Souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu vydaný podle 9 odst. 6 je závaznou součástí rozhodnutí, která budou ve věci vydána podle zvláštních předpisů. Žadatel je povinen plnit podmínky v něm stanovené ode dne, kdy tato rozhodnutí nabyla právní moci, popřípadě ve lhůtách v nich určených. Platnost vydaného souhlasu je totožná s platností těchto rozhodnutí a prodlužuje se současně s prodloužením jejich platnosti podle zvláštních předpisů. (2) Orgán ochrany zemědělského půdního fondu, který vydal souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, může na návrh žadatele změnit podmínky a další skutečnosti v něm stanovené při řízení o změně rozhodnutí vydaných podle zvláštních předpisů. (3) Na základě rozhodnutí vydaného podle zvláštních předpisů a ohlášení vlastníka katastrální úřad provede změnu druhu pozemku v katastru nemovitostí, je-li souhlasem k odnětí dotčen pozemek uvedený v 1 odst. 2 tohoto zákona, nebo provede změnu druhu pozemku (kultury), je-li tímto souhlasem dotčena nezemědělská půda náležející do zemědělského půdního fondu ( 1 odst. 3). Vyhláška 13/1994 Sb. k zákonu o ochraně ZPF [1]: 5 Postupy k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu při zpracování a projednávání návrhů na stanovení dobývacích prostorů (k 6 zákona) (1) Při zpracování návrhu na stanovení dobývacího prostoru, kterým má být dotčen zemědělský půdní fond, právnická nebo fyzická osoba oprávněná k dobývání (těžbě) nerostů (dále jen "osoba oprávněná k těžbě nerostů"), v jejímž zájmu byl vydán předchozí souhlas ke stanovení dobývacího prostoru podle zvláštních předpisů, vyhodnocuje předpokládané důsledky navrhovaného řešení na zemědělský půdní fond. K tomu využívá podklady pro zajišťování ochrany zemědělského půdního fondu uvedené v 3 odst. 1 a 2 a dále přihlíží k povaze ložiska nerostů a způsobu jeho budoucího dobývání. (2) Podrobnosti o obsahu vyhodnocení podle odstavce 1 jsou uvedeny v příloze č. 4, která je součástí této vyhlášky. (3) Vyhodnocení podle odstavce 1, předchozí souhlas ke stanovení dobývacího prostoru podle zvláštních předpisů a grafické znázornění hranic bloků zásob nerostů podle výsledků geologického průzkumu je podkladem k podání žádosti o udělení souhlasu k návrhu na stanovení dobývacího prostoru. 6 Postupy k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu při zpracování dokumentace staveb potřebné k vydání územního rozhodnutí (1) Při zpracování dokumentace staveb potřebné k vydání územního rozhodnutí, jímž má být dotčen zemědělský půdní fond, investor vyhodnocuje důsledky navrhovaného umístění připravovaných staveb na tento fond. Toto vyhodnocení tvoří přílohu k žádosti o udělení souhlasu k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle 9 zákona. 28

32 (2) Podrobnosti o obsahu vyhodnocení podle odstavce 1 jsou uvedeny v příloze č. 5, která je součástí této vyhlášky. (3) Pokud má být připravovaná stavba umístěna mimo současně zastavěné území obce, investor navrhne technicky řešitelné územní alternativy jejího umístění s cílem nalézt řešení, které bude z hlediska ochrany zemědělského půdního fondu a ostatních zákonem chráněných obecných zájmů nejvýhodnější; vyhodnotí přitom důsledky jednotlivých územních alternativ na zemědělský půdní fond. (4) Územní alternativy podle odstavce 3 se nenavrhují, je-li umístění stavby v souladu s a) řešením schválené územně plánovací dokumentace nebo schválených územně plánovacích podkladů, nebo b) návrhem tras nadzemních a podzemních vedení, pozemních komunikací, celostátních drah a vodních cest a jejich součástí, k němuž orgány ochrany zemědělského půdního fondu udělily souhlas, nebo c) podmínkami, které vymezily příslušné orgány ochrany zemědělského půdního fondu při udělování souhlasu k návrhu na stanovení dobývacího prostoru. (5) Jde-li o stavby zemědělské prvovýroby, jejichž umístění je vymezeno vlastnickými vztahy k pozemku, nebo o výstavbu zemědělských účelových komunikací či uskutečňování investic do půdy za účelem zlepšení půdní úrodnosti, u nichž je jednoznačnost umístění dána jejich technickým charakterem a účelem, se územní alternativy rovněž nenavrhují. 9 Postupy k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu při zpracování plánu otvírky, přípravy a dobývání (1) Při zpracování plánu otvírky, přípravy a dobývání, kterým má být dotčen zemědělský půdní fond, osoba oprávněná k těžbě nerostů vyhodnocuje důsledky navrhovaného dobývání (těžby) nerostů 19 ) na tento fond. 20 ) Toto vyhodnocení tvoří přílohu k žádosti o udělení souhlasu k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle 9 zákona. (2) Podrobnosti o obsahu vyhodnocení podle odstavce 1 jsou uvedeny v příloze č. 6, která je součástí této vyhlášky. (3) Podle odstavců 1 a 2 postupují obdobně i právnické nebo fyzické osoby, kterým bylo dáno místně příslušným báňským úřadem oprávnění k těžbě nerostů, jde-li o dobývání nerostů na plochách (lokalitách), u kterých se návrh na stanovení dobývacího prostoru nezpracovává a dobývání se uskuteční na základě rozhodnutí vydaného podle zvláštních předpisů. 10 Postupy k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu při zabezpečení skrývky kulturních vrstev půdy, jejího provádění a využití skrývaných zemin (1) Ten, v jehož zájmu má být vydán souhlas k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle 9 odst. 5 písm. f) zákona pro nezemědělské účely, zpracovává předběžnou bilanci skrývky kulturních vrstev půdy nalézajících se na dotčených pozemcích a návrh způsobů hospodárného využití těchto zemin. Zpracované dokumenty předkládá spolu se žádostí o udělení tohoto souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu k přezkoumání a k dalšímu využití při stanovení podmínek nezbytných k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu. (2) Před uskutečněním nezemědělské činnosti povolené rozhodnutím vydaným podle zvláštních předpisů ten, v jehož zájmu byl vydán souhlas k odnětí půdy ze zemědělského 29

33 půdního fondu, zabezpečí provedení skrývky kulturních vrstev půdy, jejich přemístění a rozprostření nebo uložení podle podmínek stanovených orgánem ochrany zemědělského půdního fondu ve vydaném souhlasu. Pokud budou skrývané kulturní vrstvy půdy ukládány na složištích (deponiích) do doby jejich použití pro účely rekultivace nebo přípravu ploch k ozelenění, zároveň zajistí jejich ochranu před znehodnocením a ztrátami, a řádné ošetřování, popřípadě se postará o účelné využívání povrchu těchto složišť pro zemědělskou výrobu. O činnostech souvisejících se skrývkou, přemístěním, rozprostřením či jiným využitím, uložením, ochranou a ošetřováním skrývaných kulturních vrstev půdy vede protokol (pracovní deník), v němž se uvádějí všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení správnosti, úplnosti a účelnosti využívání těchto zemin. (3) Jde-li o odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, k němuž není třeba souhlasu orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, pak se skrývka kulturních vrstev půdy na odnímaných plochách a jejich umístění stanoví v územním a stavebním řízení. (4) Podle odstavců 1 až 3 se nepostupuje, udělí-li orgán ochrany zemědělského půdního fondu výjimku podle 8 odst. 1 písm. a) zákona, při odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu a) pro účely zalesnění, b) z důvodů zařazení do ostatních ploch, pokud pozemky této půdy nelze zemědělsky obdělávat, c) v zájmu ochrany přírody a krajiny, d) pro ochranu archeologických nalezišť, e) pro zřizování pásem k zajištění hygienické ochrany zdrojů pitné vody I. stupně a užších ochranných pásem přírodních léčivých zdrojů a zdrojů přírodních minerálních vod stolních, f) pro zakládání územních systémů ekologické stability. 11 Postupy k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu pro zabezpečení rekultivace půdy (1) Podrobnosti o obsahu plánu rekultivace a způsobu zpracování jsou uvedeny v příloze č. 7, která je součástí této vyhlášky. (2) Ten, kdo má za povinnost provést rekultivaci podle schváleného plánu na základě podmínek stanovených v souhlasu orgánů ochrany zemědělského půdního fondu k odnětí půdy vydaného podle 9 zákona, zabezpečí bezprostředně po skončení účelu nezemědělského využití odňaté půdy, že a) na dotčených pozemcích budou odstraněny všechny dočasné stavby, zařízení a jiné hmotné zbytky po ukončené nezemědělské činnosti, které by bránily provedení rekultivace, b) na pozemcích upravených podle písmena a) budou zahájeny a plynule prováděny jednotlivé činnosti a opatření technické a biologické části rekultivace v pořadí a v rozsahu stanoveném ve schváleném plánu rekultivace, c) po celou dobu provádění rekultivace podle písmena b) bude veden protokol (provozní deník), v němž bude zaznamenáno, jak rekultivační práce probíhají, jaké postupy byly přitom použity, jak jsou dodržovány termíny stanovené v plánu rekultivace a další podrobnosti rozhodné pro posouzení jakosti, rozsahu a úplnosti prováděné rekultivace, d) po ukončení poslední etapy biologické rekultivace bude oznámeno orgánu ochrany zemědělského půdního fondu, který vydal rozhodnutí o odvodech za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle 11 odst. 2 zákona, že rekultivace byla ukončena, aby 30

34 mohlo být provedeno převzetí rekultivovaných pozemků vlastníky nebo nájemci a aby mohla být ukončena povinnost platit odvody za odnětí této půdy. (3) V zájmu účelnosti provádění rekultivace a budoucího hospodaření na rekultivovaných pozemcích mohou být v odůvodněných případech zahrnuty do řešení plánu rekultivace i sousední pozemky náležející do zemědělského půdního fondu, které nebudou dotčeny zamýšlenou nezemědělskou činností. Zákon 289/1995 Sb. o lesích [10]: 14 Zpracování a projednání návrhů dokumentací (1) Projektanti nebo pořizovatelé územně plánovací dokumentace, návrhů na stanovení dobývacích prostorů a zpracovatelé dokumentací staveb jsou povinni dbát zachování lesa a řídit se přitom ustanoveními tohoto zákona. Jsou povinni navrhnout a zdůvodnit taková řešení, která jsou z hlediska zachování lesa, ochrany životního prostředí a ostatních celospolečenských zájmů nejvhodnější; přitom jsou povinni provést vyhodnocení předpokládaných důsledků navrhovaného řešení, navrhnout alternativní řešení, způsob následné rekultivace a uspořádání území po dokončení stavby. (2) Dotýká-li se řízení podle zvláštních předpisů zájmů chráněných tímto zákonem, rozhodne stavební úřad nebo jiný orgán státní správy jen se souhlasem příslušného orgánu státní správy lesů, který může svůj souhlas vázat na splnění podmínek. Tohoto souhlasu je třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa. Souhlas vydávaný jako podklad pro rozhodnutí o umístění stavby nebo územní souhlas a dále pro rozhodnutí o povolení stavby, zařízení nebo terénních úprav anebo jejich ohlášení je závazným stanoviskem podle správního řádu a není samostatným rozhodnutím ve správním řízení. (3) Každý, kdo zamýšlí provést liniovou stavbu, při níž se předpokládá trvalé nebo dočasné odnětí nebo omezení podle 15 odst. 1, je povinen před zpracováním podkladů k vydání územního rozhodnutí vyžádat si u orgánu státní správy lesů informace o podmínkách vedení trasy přes lesní pozemky dotčené zamýšlenou stavbou. Odnětí pozemků a omezení jejich využívání 15 Obecné zásady (1) Odnětí pozemků plnění funkcí lesa (dále jen "odnětí") je uvolnění těchto pozemků pro jiné využití. Omezení využívání pozemků pro plnění funkcí lesa (dále jen "omezení") je stav, kdy na dotčených pozemcích nemohou být plněny některé funkce lesa v obvyklém rozsahu. Odnětí nebo omezení může být trvalé nebo dočasné. Trvalým se rozumí trvalá změna využití pozemků, dočasným se pozemek uvolňuje pro jiné účely na dobu uvedenou v rozhodnutí ( 13 odst. 1). (2) Odnětí nebo omezení pro nové stavby pro rekreaci na pozemcích určených pro plnění funkcí lesa musí být v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací. V lesích ochranných a v lesích zvláštního určení nesmí nové stavby narušit plnění funkcí, pro které byly tyto lesy vyhlášeny za lesy ochranné nebo za lesy zvláštního určení. (3) Bez odnětí lze na pozemcích určených k plnění funkcí lesa umístit a) signály, stabilizační kameny a jiné značky pro geodetické účely, stožáry nadzemních vedení, vstupní šachty podzemního vedení, pokud v jednotlivých případech nejde o plochu větší než 30 m 2, 31

35 b) přečerpávací stanice, vrty a studny, stanice nadzemního nebo podzemního vedení, zařízení a stanice sloužící monitorování životního prostředí a větrní jámy, pokud v jednotlivých případech nejde o plochu větší než 55 m 2. Vyhláška 77/1996 Sb. k zákonu o lesích [2]: 1 Náležitosti žádosti o odnětí nebo o omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa Žádost o odnětí nebo o omezení pozemků určených k plnění funkcí lesa (dále jen "zábor") obsahuje: a) podrobné zdůvodnění požadavku s uvedením údajů o uvažovaném použití pozemků určených k plnění funkcí lesa, b) údaje o celkovém rozsahu pozemků určených k plnění funkcí lesa, jejichž zábor se předpokládá, podle způsobu záboru - trvalé nebo dočasné odnětí, trvalé nebo dočasné omezení, u dočasných záborů jeho počátek a konec, c) údaje o dotčených pozemcích určených k plnění funkcí lesa podle katastru nemovitostí (obec, katastrální území, parcelní číslo, druh, výměra pozemku, údaje o vlastníku a nájemci pozemku), d) snímek katastrální mapy s grafickým znázorněním požadovaného záboru, popřípadě geometrický plán, e) údaje lesního hospodářského plánu nebo lesní hospodářské osnovy o lesních porostech na dotčených pozemcích, včetně jejich zařazení do hospodářských souborů a kategorií lesa, f) komplexní výpočet náhrad škod na lesních porostech a předpoklad zvýšených provozních nákladů, g) výpočet poplatku za odnětí, h) u dočasného záboru návrh plánu rekultivace, pokud je nezbytný, i) územní rozhodnutí nebo stanoviska dotčených orgánů státní správy v případě, že se územní rozhodnutí nevydává, popřípadě se slučuje územní a stavební řízení, j) vyjádření vlastníka a nájemce dotčených pozemků určených k plnění funkcí lesa, k) vyjádření odborného lesního hospodáře nebo právnické či fyzické osoby pověřené touto funkcí. 2 Návrh plánu rekultivace Návrh plánu rekultivace obsahuje: a) část technickou, popřípadě plán sanace schválený příslušným orgánem se souhlasem podle 14 odst. 2 lesního zákona, s uvedením množství skrývaných zemin a způsobu jejich využití, cíle a způsobu terénních úprav pozemků, výsypek a odvalů, hydrotechnických a hydromelioračních opatření, technických a biologických meliorací půdy, návrh dopravního zpřístupnění řešeného území, b) část biologickou s uvedením předpokládané druhové a prostorové skladby porostů, množství a druhu reprodukčního materiálu, způsobu ošetření a ochrany, způsobu a intenzity přihnojování rekultivovaných ploch, c) časový a prostorový postup rekultivace, d) soupis pozemků s jiným druhem rekultivace, jestliže vrácení rekultivovaných pozemků plnění funkcí lesa nepřipadá v úvahu, 32

36 e) mapové podklady s vyznačením údajů uvedených v písmenech b) a c), profily terénu před a po rekultivaci včetně napojení rekultivovaného území na okolní terén. 3 Podrobnosti při řízení o záboru pozemků Orgán státní správy lesů rozhodující podle 16 lesního zákona posoudí ekonomické a společenské zdůvodnění požadavku a důsledky případného záboru na plnění funkcí lesa. 4 Podrobnosti při rekultivaci pozemků určených k plnění funkcí lesa (1) Ten, kdo má na základě rozhodnutí orgánu státní správy lesů povinnost podle schváleného plánu provést rekultivaci ve smyslu 2, bezprostředně po skončení jiného využití odňatých pozemků zabezpečí: a) odstranění všech dočasných staveb, zařízení, materiálů nebo jiných hmot, které by bránily následnému využití pozemků k plnění funkcí lesa, b) zahájení jednotlivých činností a opatření technické, popřípadě i biologické rekultivace podle harmonogramu a rozsahu stanoveného ve schváleném plánu rekultivace, c) oznámí orgánu státní správy lesů, který vydal rozhodnutí podle 13 lesního zákona, že rekultivace byla ukončena, aby mohlo být provedeno převzetí rekultivovaných pozemků vlastníky nebo nájemci a aby mohla být ukončena povinnost placení poplatků za odnětí. (2) V zájmu účelnosti provádění rekultivace a budoucího využití území mohou být do plánu rekultivace zahrnuty i sousední pozemky určené k plnění funkcí lesa, které nebudou dotčeny vlastní investiční činností. Zákon 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí [8]: Předmět posuzování vlivů záměru na životní prostředí (1) Předmětem posuzování podle tohoto zákona jsou a) záměry uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu kategorii I a změny těchto záměrů, pokud změna záměru vlastní kapacitou nebo rozsahem dosáhne příslušné limitní hodnoty, je-li uvedena; tyto záměry a změny záměrů podléhají posuzování vždy, b) změny záměru uvedeného v příloze č. 1 k tomuto zákonu kategorii I, pokud má být významně zvýšena jeho kapacita a rozsah nebo pokud se významně mění jeho technologie, řízení provozu nebo způsob užívání a nejedná-li se o změny podle písmene a); tyto změny záměrů podléhají posuzování, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení, c) záměry uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu kategorii II a změny těchto záměrů, pokud změna záměru vlastní kapacitou nebo rozsahem dosáhne příslušné limitní hodnoty, je-li uvedena, nebo pokud má být významně zvýšena jeho kapacita a rozsah nebo pokud se významně mění jeho technologie, řízení provozu nebo způsob užívání; tyto záměry a změny záměrů podléhají posuzování, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení, d) záměry uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu, které nedosahují příslušných limitních hodnot, jsou-li uvedeny (dále jen "podlimitní záměr") a příslušný úřad stanoví, že budou podléhat zjišťovacímu řízení; tyto záměry podléhají posuzování, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení, e) stavby, činnosti a technologie, které podle stanoviska orgánu ochrany přírody vydaného podle zvláštního právního předpisu mohou samostatně nebo ve spojení s jinými významně 33

37 ovlivnit území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti; tyto stavby, činnosti a technologie podléhají posuzování, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení. (2) Předmětem posuzování podle tohoto zákona dále není záměr, popřípadě jeho část, o kterém rozhodne vláda v případě nouzového stavu, stavu ohrožení a válečného stavu, z naléhavých důvodů obrany nebo plnění mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a v případě, kdy záměr slouží k bezprostřednímu odvrácení důsledků nebo ke zmírnění nepředvídatelné události, která by mohla vážně ohrozit zdraví, bezpečnost, majetek obyvatelstva nebo životní prostředí. O záměrech, které podléhají posuzování vlivů na životní prostředí přesahujících hranice České republiky podle 11, tak nelze stanovit. U záměru vyloučeného podle věty první tohoto odstavce je vláda povinna: a) o tomto rozhodnutí spolu s odůvodněním informovat přiměřeně podle 16 veřejnost, b) zvážit možnost jiného posouzení jeho vlivu na životní prostředí za účasti veřejnosti a o výsledcích tohoto posouzení informovat podle 16 veřejnost, c) před vydáním rozhodnutí, popřípadě opatření podle zvláštních právních předpisů informovat Evropskou komisi o důvodech vyloučení podle věty první tohoto odstavce a poskytnout jí informace zveřejněné v rámci případného posouzení podle písmene b. Příloha č. 1 k zákonu č. 100/2001 Sb. v oblasti dobývání surovin: Záměry 22.2 Těžba černého uhlí - nový dobývací prostor. X 22.3 Těžba ostatních nerostných surovin - nový dobývací prostor; těžba ostatních nerostných X surovin nad tun/rok; těžba rašeliny na ploše 150 ha a více Úprava černého a hnědého uhlí - vsázka nad 3 mil. tun/rok. X Záměry vyžadující zjišťovací řízení Těžba uhlí nad tun/rok. X 22.2 Lignit - těžba nad t/rok. X 22.3 Těžba a úprava rud včetně odkališť, kalových polí, hald a odvalů (chemické, biologické a X jiné technologie) Zvýšení povrchové těžby nerostných surovin nad tun/rok. X 22.5 Těžba nerostných surovin až tun/rok; těžba rašeliny na ploše do 150 ha. X 22.6 Těžba v korytech nebo údolních nivách vodních toků. X 22.7 Úprava černého a hnědého uhlí - vsázka 1 až 3 mil. tun/rok. X 22.8 Odkaliště, kalová pole, haldy a odvaly při úpravě nerudních surovin. X 22.9 Budování podzemních prostor pro skladování nebo umístění technologických zařízení X (provozů) od m Zneškodňování odpadů ukládáním do přírodních nebo umělých horninových struktur a prostor. X 34

38 Literatura: [1] Vyhláška 13/1994 Sb. k zákonu o ochraně ZPF ve znění pozdějších předpisů [2] Vyhláška 77/1996 Sb. k zákonu o lesích ve znění pozdějších předpisů [3] Vyhláška ČBÚ č. 104/1988 Sb., o racionálním využívání výhradních ložisek, povolování a ohlašování hornické činnosti a o ohlašování činnosti prováděné hornickým způsobem ve znění pozdějších předpisů [4] Vyhláška ČBÚ č. 428/2009 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o nakládání s těžebním odpadem [5] Vyhláška ČBÚ č. 429/2009 Sb., o stanovení náležitostí plánu pro nakládání s těžebním odpadem včetně hodnocení jeho vlastností a některých dalších podrobností k provedení zákona o nakládání s těžebním odpadem [6] Zákon 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) ve znění pozdějších předpisů [7] Zákon 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě ve znění pozdějších předpisů [8] Zákon 100/2001 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí ve znění pozdějších předpisů [9] Zákon 157/2009 Sb., o nakládání s těžebním odpadem ve znění pozdějších předpisů [10] Zákon 289/1995 Sb. o lesích ve znění pozdějších předpisů [11] Zákon 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění pozdějších předpisů 35

39 2 DOBÝVACÍ PROSTORY, VLIVY DOBÝVÁNÍ NA KRAJINU, CHARAKTERISTIKA POSTHORNICKÉ KRAJINY Vlastimil HUDEČEK Historická charakteristika Těžba uhlí v česko-polském pohraničí je zaměřena na Ostravsko karvinský revír, který tvoří jihozápadní část hornoslezské černouhelné pánve. První ověřena písemná zpráva o nálezu uhlí v ostravsko-karvinském revíru pochází již z roku 1763, mapově je však doložena až v roce Od nálezu uhlí zhruba do 40. let 19. století probíhaly kutací práce a první těžba uhlí na různých místech v oblasti Petřkovic, Polské Ostravy i Karviné. Postupně bylo vyhloubeno velké množství šachtic 30 m (výjimečně až 70 m) hlubokých. Dolovalo se v malých hloubkách, kde postačovalo odvodňování štolami. Rychlé odrubávání slojí nad úrovní odvodňovacích štol vedlo k založení prvních dolů umožňujících těžbu z větší hloubky, z nichž některé existovaly po řadě rekonstrukcí až do 90. let 20. století (např. Anselm v Petřkovicích). V 50. letech 19. století byly založeny první doly na Karvinsku (např. Gabriela, Jan a Karel). Koncem 19. a počátkem 20. století byly vyhloubeny i nové doly v ostravské (Ignát, Louis, Oskar, Alexandr, Odra), petřvaldské (Ludvík) a karvinské (Václav, Barbora, František) části revíru. Stávající doly byly prohlubovány a byla zahájena těžba v nových stratigrafických horizontech. Průměrná hloubka dolů v roce 1873 činila 240 m, v roce 1928 už 501 m. Ostravské doly byly hlubší nejen proto, že byly vybudovány dříve a těžily málo mocné sloje ostravského souvrství, ale zejména proto, že byly nuceny přecházet až 240 m mocné bez slojové skupiny mořských horizontů Enny a Františky. Počátkem 2. světové války došlo k velké přestavbě OKR s centralizací těžby na nově vyhloubené doly (např. František 2 v Ostravě - Přívoze, Barbora v Karviné a byla zahájena výstavba nového dolu v Heřmanicích). Po válce došlo k obrovskému rozmachu geologického průzkumu, na jehož základě byla zahájena výstavba nových dolů na jihovýchodě Karvinska (Suchá-Stonava a ČSM). V šedesátých a sedmdesátých letech byly vybudovány doly Koblov (Dolu Urx), Rychvald (Důl Rudý říjen), Darkov (Dolu 1. máj). Těžba postupovala do větších hloubek (v roce 1934 činila průměrná hloubka dobývání 365 m, v roce 1960 už 457 m, v roce 1990 pak 687 m). V roce 1990 byl zahájen proces privatizace státního podniku OKD. Na základě novelizovaného zákona o státním podniku č. 111/90 Sb. byla zřízena hospodářská organizace Ostravsko-karvinské doly, státní podnik, Ostrava. Státní podnik byl k zrušen a právním nástupcem byla zřízena nová hospodářská organizace Ostravsko-karvinské doly, akciová společnost, Ostrava. Jádrem celé restrukturalizace byl rozsáhlý útlum neefektivních těžebních kapacit. První etapa útlumu těžby ( ) byla zahájena na základě usnesení vlády ČR č.264/91. Týkala se těžebních závodů Svinov (Důl Jan Šverma), Zárubek (Důl Ostrava), Koblov (Důl Odra) v ostravské části revíru a Ludvík (Důl Julius Fučík) v petřvaldské dílčí. Druhá etapa útlumu ( ) se týkala celých důlních podniků Jan Šverma, Ostrava, Heřmanice a Odra. Důl ČSM byl od součástí ČMD. Příklad likvidace těžní věže Dolu Heřmanice je znázorněn na Obr. 1 36

40 Ve třetí etapě útlumu byly stanoveny termíny ukončení likvidace ostravských dolů a Dolu Julius Fučík v Petřvaldě a částí dobývacích prostorů dolů ČSA (lokalita Jindřich a Nové Pole) a Darkov (lokalita závodu Mír) [9]. Obr. 1 Odstřel těžní věže Dolu Heřmanice II v Ostravě-Heřmanicích (Zdroj. vlastní archiv) Dalším krokem transformačního procesu byla restrukturalizace OKD, ve které došlo ke koncentraci těžebních kapacit do skupinových dolů. Vznikly tři skupinové doly OKD, a.s.: Důl Lazy, o. z. (doly Lazy, Dukla a František) Důl Čs. armáda, o. z. (doly Čs. armáda a Doubrava) Důl Darkov, o. z. (doly 1. máj, Darkov a 9. květen) V roce 1998 došlo ke změně ve vlastnické struktuře akciové společnosti OKD. Stát ztratil své většinové podílnictví, většinovým vlastníkem se stala a.s. Karbon Invest. Schválena smlouva mezi Českomoravskými doly a.s. a OKD, a.s. (řízena a.s. Karbon Investem), čímž došlo k ekonomickému spojení. V roce 2008 došlo ke spojení Dolů Čs. Armáda a.s. a Dolu Lazy a.s. do jednoho organizačního celku s názvem Důl Karviná. V současné době je těžba uhlí v oblasti česko-polského pohraničí (ostravsko karvinského revíru) zajišťována následujícími doly: Důl ČSM Důl Karviná Důl Darkov Důl ČSM - zahrnuje těžební lokality ČSM Sever a ČSM Jih, které jsou v podzemí propojeny, a úpravnu ČSM Sever. Důlní pole se nacházejí na katastrech obcí Stonava, Karviná, 37

41 Albrechtice a Chotěbuz. Celková rozloha důlního pole je 22,106 km². Díky rozsáhlým investicím v 90. letech 20. století a po roce 2000 se očekává těžba minimálně do roku Důl Karviná - vznikl 1. dubna 2008 sloučením dřívějších Dolů ČSA a Lazy do jednoho organizačního celku. Celková rozloha důlního pole, které se nachází na katastrech obcí Orlová a Karviná, je 32,21 km², z toho u lokality ČSA 26,15 km² a u lokality Lazy 6,06 km². Důl Darkov - do dubna roku 2012 zahrnoval dva závody: závod 2 a závod 9. květen, který byl k 1. dubnu 2012 zrušen a činnost byla centralizována na závod 2. Surové uhlí se zpracovává v nejmodernějším úpravárenském komplexu v rámci OKD. Důlní pole s rozlohou 25,9 km² zasahuje do katastru obcí Stonava, Karviná, Horní Suchá a Albrechtice [5]. Popis dobývacích prostor Dobývací prostory Dobývací prostor (DP) se stanoví podle 25 Horního zákona na základě výsledků průzkumu ložiska se zřetelem na jeho zásoby a úložní poměry tak, aby výhradní ložisko mohlo být hospodárně vydobyto. Při stanovení dobývacího prostoru se vychází ze stanoveného chráněného ložiskového území. Stanovení dobývacího prostoru má charakter rozhodnutí o využití území ve smyslu 32 zák. č. 50/1976 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) v platném znění a jeho hranice jsou vyznačeny v územně plánovací dokumentaci. Stejný režim ochrany platí pro dobývací prostory těžené i netěžené, rozhodující je pouze platnost dobývacího prostoru. V případě plánovaného umístění stavby do prostoru DP je třeba projednat tuto záležitost v rámci stavebního řízení s organizací, které byl DP stanoven a s územně příslušným obvodním báňským úřadem. Dobývací prostory se měnily podle historického vývoje dolů těžících uhlí v českopolském pohraničí. Na obrázku 2 jsou znázorněny dobývací prostory činných uhelných dolů OKR v roce 1960 [6]. 38

42 Obr.2 Dobývací prostory OKR z roku 1960 (Zdroj: vlastní archív) Do oblasti ostravsko karvinského revíru náležely v roce 1989 dobývací prostory dolů ČSM, 9. květen, Prezident Gottwald, 1. Máj, Darkov, ČSA, Doubrava, Zápotocký, Dukla, Fučík (karvinská část), Rudý říjen, Vítězný únor, Jan Šverma, Ostrava a Hlubina (ostravská část). V databázi Státní báňské správy České republiky je uveden přehled dobývacích prostorů těžených k Jsou jimi Darkov (0052), Dolní Suchá (0031), Doubrava u Orlové (0040), Karviná Doly I (0041), Karviná Doly II (0042), Lazy (0033), Louky (0044), Petřvald (0032) a Stonava (0034). V závorkách jsou uvedena čísla těchto dobývacích prostor. Na obr. 3, 4 a 5 jsou znázorněny zaniklé doly v ostravské, petřkovické a karvinské dílčí pánvi s uvedením hranic dobývacích prostorů [1, 7]. 39

43 Obr. 3 Zaniklé doly v Ostravské dílčí pánvi (Zdroj: vlastní archív) 40

44 Obr. 4 Znázornění zaniklých dolů v petřvaldské dílčí pánvi Obr. 5 Znázornění zaniklých a činných dolů v karvinské dílčí pánvi 41

45 Geologická stavba Ostravské souvrství: Je vymezeno na spodu svrchní hranou Štúrova mořského patra. Horní omezení tvoří svrchní hrana Gaeblerova mořského horizontu nebo provozně počva sloje Prokop (bazální sloj sedlových vrstev karvinského souvrství). Charakter ostravského souvrství je rozdílný od neproduktivního karbonu i od uhlonosného souvrství karvinského. Mocnost ostravského souvrství v čs. části se značně mění. Sloje v ostravském souvrství nejsou rozloženy stejnoměrně. Uhlonosné úseky se střídají s mořskými patry, po jejichž sedimentaci následují zpravidla bez slojové partie. Stropy a často i nadloží slojí tvoří převážně jemnozrnné horniny (jílovce, prachovce nebo jemnozrnné pískovce). Počvy slojí jsou tvořeny převážně prachovci. Průměrná mocnost slojí je okolo 65 cm. Karvinské souvrství: Svrchní hranice karvinského souvrství je tvořena erozivním stykem s neogenním nadložím. Mocnost karvinského souvrství činí v průměru okolo 880 m. Průměrná mocnost využívaných zásob slojí karvinského souvrství se pohybuje okolo 160 cm. Uhelné sloje jsou v průměru mocnější než v ostravském souvrství a jsou rovnoměrněji rozmístěné ve vrstevním sledu. Existence tzv. těžkých stropů v nadloží zhoršuje podmínky dobývání v důsledku možností vzniků horských otřesů. Vytěžitelné zásoby Společnost OKD průběžně dokumentuje zásoby uhlí a aktualizuje těžební plány a s nimi související administrativní procesy, aby byla plynulá těžba zajištěna i v příštích letech. K bylo evidováno následující množství vytěžitelných zásob (v tisících tunách): Důl Darkov , - Důl Karviná , Důl ČSM Těžba černého uhlí v OKD V tabulce 1 je uveden vývoj těžby v česko-polském pohraničí (surová těžba, odbytová těžba) v období let [4, 8]. Tabulka 1 Vývoj těžby v období TĚŽEBNÍ ORGANIZACE TĚŽBA SUROVÁ (10 3 T) TĚŽBA ODBYTOVÁ (10 3 T) companies engaged in run-of-mine output salable output extraction of useful minerals Důl Darkov Důl Karviná Důl ČSM

46 METODY TĚŽBY 1. Stěnování Stěnování je dobývání na dlouhém porubním boku, viz obr. 6. Porubní bloky mají šířku shodnou s délkou stěnového porubu m a směrnou délku vymezenou přírodními podmínkami. Obr. 6 Schéma stěnového porubu s individuální výztuží (Zdroj: vlastní zpracování) V hlubinném dobývání uhlí Česko polského pohraničí je základní používanou dobývací metodou, stěnování v různých alternativách [3]. Stěnování: dle úklonu a směru uhelného ložiska postup porubní fronty v dobývacím prostoru orientace porubní fronty k hranici demarkace dolu dle mocnosti velmi nízké sloje, nízké sloje, středně mocné sloje, mocné sloje, velmi mocné dle úklonu ploše uložené, šikmé a polostrmě uložené, strmě uložené dle způsobu likvidace vyrubaného prostoru řízený zával, základka dle způsobu zakládání vyrubaných prostor foukaná základka, plavená základka, sypaná základka dle používané výztuže individuální výztuže, mechanizované výztuže Obr. 9 dle používaných strojů dobývací kombajny Obr. 7, pluhy Obr. 8 43

47 ploše uložené sloje z pole od hranice polostrmé sloje směrné strmé sloje do pole k hranici STĚNOVÁNÍ úklonné dovrchní z pole od hranice úpadní do pole k hranici diagonální z pole od hranice Do pole k hranici Obr. 7 Dobývací kombajn (Zdroj: vlastní archív) Obr.8 Pluh se stabilizační deskou (Zdroj: vlastní archív) 1- pluhové těleso, 2- přestavné části, 3- přestavovací zařízení, 4- stabilizační deska, 5- dopravník, 6- tažný řetěz, 7- naklápěcí zařízení Z výše uvedených možností je v OKD a.s. dnes výhradně používanou metodou dobývání směrné stěnování od hranice (z pole) v plné mocnosti sloje. Nadloží je zajišťováno mechanizovanou výztuží (nízké mocnosti individuální výztuží) a vyrubané prostory jsou 44

48 likvidovány zavalováním nadložních vrstev (výjimečně se vyrubané prostory vyplňují základkovým materiálem). Obr. 9 Řez stěnovým porubem (Zdroj: vlastní archív) 1- pilíř, 2- strop, 3- počva, 4- zával, 5- dobývací stroj (kombajn), 6- hřeblový dopravník, 7- výztuž Výhodami dobývací metody stěnování je možnost nasazení výkonné a bezpečné komplexní mechanizace, umožňující vysoké výkony a denní těžby v porubu, což umožňuje soustředit požadovanou těžbu do malého počtu porubů. Větrání průchodním větrným proudem zajišťuje v podmínkách plynujících dolů snížení koncentrace metanu, což snižuje nebezpečí vzniku záparu a důlních požárů. Kladem je i vysoká výrubnost zásob, zvláště při dobývání na celou mocnost. Nevýhodami jsou vysoké výpadky těžby v případech poruch v porubu, při případných haváriích je ohrožen větší počet lidí nacházejících se v porubu, tektonické poruchy způsobují problémy v postupu porubu, nedostatkem vybavování a likvidace stěnových porubů je potřeba vysokého počtu směn a u mechanizovaných porubů rostou požadavky na kvalifikaci osádky. Inovacemi ve výrobním procesu dobývání jsou:- nové moderní výztuže od firmy Bucyrus nejmodernější dobývací kombajny Eickhoff SL500 a SL300 pluh RHH-42 porubové dopravníky PF6/1042 a PZF/PF1132 pásové dopravníky DP1200/1 2. Dobývání dlouhými široko průměrovými vrty Cílem této dobývací metody bylo dobývání zbytkových pilířů v OKR, pomocí upraveného dobývacího komplexu VS-SEAL-625 P1 (P2) upravený dobývací komplex BŠK-2DM a ověření zkušeností s nasazením této metody odvrtávání v zahraničí. Nasazení zmíněné nové dobývací metody bylo směřováno především k dobývání zbytkových pilířů v nízkých slojích o mocnostech 0,8 1,2 na Dole Paskov. Principiálně je metoda založena na 45

49 vyuhlování sloje komorami realizovanými odvrtáváním speciálním dobývacím (vrtným) komplexem. Stejně jako u metody klasického komorování ponechávají se mezi jednotlivými postupně odvrtávanými pásy (komorami) nevyuhlené bezpečnostní pilíře. Vrty mohou být realizovány do uhelného pilíře na jednu, případně následně na obě strany těžní chodby, kolmo na její osu v rozsahu úklonu sloje + 23 o až -15 o (viz Obrázek 10). Vyvrtávané komory nejsou vyztužovány, pouze ústí již vydobytých komor je uzavíráno hrázkami (zajílovaná uzávěra z důlní kulatiny). Při odvrtávání je uhlí rozpojováno vrtacími hlavami (viz. Obrázek 10) a je vynášeno dvěma šnekovými spirálami s protisměrnou rotací na těžní chodbu. Zde je rubanina odtěžována hřeblovým dopravníkem. Mezi šnekovými spirálami (soutyčími) je umístěno vodící zařízení, které zároveň slouží k odvětrávání čelby komory, k ochraně technologických systémů a ke směrové stabilizaci řezného orgánu. Na Obr. 11 je znázorněno soutyčí a část pohonné jednotky, včetně hřeblového dopravníku. Větrání komory je zajišťováno jako foukací pomocí elektrického ventilátoru Ø 500 mm a flexibilních luten, kterými jsou čerstvé větry přiváděny k vrtnému stroji, kde je provedeno propojení na vodící zařízení (potrubí Ø 300 mm). Na těžní chodbě je instalováno celé technologické vybavení - dopravní dráha, napájecí elektrického zařízení a vlečný kabel k vrtnému stroji, manipulační závěsná drážka pro přísun vrtných modulů, sestava vrtného nářadí. Ovládací panel celého vrtného dobývacího komplexu je cca 10 m od vrtané komory. Obr. 10 Pohled na vrtací hlavy a ústí již odvrtané komory v boku důlního díla (Zdroj: vlastní foto) 46

50 Obr. 11 Pohled na vrtné soutyčí a část pohonné jednotky (Zdroj: vlastní foto) 3. Dobývací metoda chodba - pilíř Dobývací metoda chodba - pilíř (Room & Pillar - RP) v OKD, a.s. je metodou, jejíž ověřovací provoz se předpokládá na Dole ČSM. Spočívá v ražení systému paralelních dobývacích chodeb a rozrážek o šířce 5,2 m uvnitř dobývky, zpravidla v plné mocnosti sloje. Mezi chodbami jsou ponechávány stabilní, nevyuhlované uhelné pilíře, sloužící jako podpora nadloží, kterým při této metodě nejsou zavalovány vydobyté prostory. Tím je také zajištěna stabilita chodeb a rozrážek. Proti vypadávání horniny jsou chodby a rozrážky zabezpečeny výhradně samostatnou svorníkovou výztuží. Na obrázku 12 je znázorněno schéma dobývání metodou chodba pilíř. Cyklus dobývání se skládá z rozpojování uhlí razícím kombajnem, nakládáním na shuttle car, mezitím druhý shuttle car čeká. První Shuttle car převáží uhlí na Feeder breaker, mezitím je druhý shuttle car nakládán. První shuttle car vyklopí náklad na Feeder breaker, který uhlí drtí a nakládá na pásový dopravník. Dobývací stroj nejen dobývá, ale taky svorníkuje prostory, ze kterých bylo uhlí vytěženo. Obr.12. Schéma dobývací metody chodba pilíř 47

51 Pro dobývání je potřeba speciálních zařízení, viz Obr.13, kterými jsou: Feeder Breaker, Shuttle Car, Scoop, Miner Bolter 12CM30 a dodatkový svorníkovací stroj. Obr. 13 Technologické zařízení pro dobývání metodou chodba-pilíř Dobýváním dobývací metodou RP lze očekávat pouze minimální vlivy dobývání na povrch a povrchové objekty, protože nedochází k zavalování nadložních hornin. Tím se nová dobývací metoda zásadně liší od dosud v OKD používané dobývací metody stěnování na řízený zával. VLIVY TĚŽBY NA ÚZEMÍ Provoz dolu má značný dopad na životní prostředí a ovlivňuje celá území. Nejčastějšími vlivy provozu jsou [2]: poklesy terénu a objektů na něm postavených, emise tuhých látek, hlučnost, emise důlních plynů, důlní a odpadní vody, hlušiny, úpravny uhlí a usazovací nádrže (kaliště) Poklesy terénu a objektů na něm postavených Poklesy a naklonění jsou projevy poklesové kotliny, která vzniká vedením stěnových porubů při dobývání uhelných slojí. Na obrázku 14 je příklad vlivů poddolování na stavbu, pod kterou bylo vydobyto 27 slojí o celkové mocnosti 46,8 m. Opatřeními pro stavbu na poddolovaném území bylo docíleno stability (i při odklonu 6,8 ), zabezpečená stavba je znázorněna na obr

52 Obr. 14 Příklad poklesu kostela sv. Petra z Alcantry v Karviné (Zdroj: vlastní foto) Obr. 15 Kostel sv. Petra z Alcantry v Karviné na poddolovaném území po zpevnění (Zdroj: vlastní foto) Emise tuhých látek Emise tuhých látek na důlních podnicích patřily k největším znečišťovatelům ovzduší. Ekologické programy byly zaměřeny na realizaci staveb zaměřených na ochranu životního prostředí. Byla realizována opatření na odprášení tepláren, plynofikace kotelen, opláštění provozních budov (Obr. 16), omezila se přeprava prašných produktů. Obr. 16 Příklad opláštění budov ke snížení prašnosti (Zdroj: vlastní foto) Hlučnost Zvýšená hlučnost byla dalším projevem hornické činnosti. Byla provedena celá řada opatření pro snížení hlučnosti, kterými jsou: nová konstrukce a odhlučnění hlavních ventilátorů (Obr. 17), zkrácené oběhy vozů, omezené na šachetní budovu, lepší opláštění provozních budov, dopravních mostů a vysazování zeleně po obvodu areálů dolů. Obr. 17 Hlavní ventilátory s protihlukovou izolací (Zdroj: vlastní foto) 49

53 Emise důlních plynů Výstup plynů má výrazný vliv na životní prostředí, hlavně tím, že může vytvářet výbušnou směs (je nebezpečný v případech nekontrolovaného úniku na povrch) a patří mezi tzv. skleníkové plyny snižující kvalitu ozónové vrstvy (při řízeném úniku na povrch). U činných dolů jeho výstup lze řídit (degazace, větrání dolů), u likvidovaných dolů zařízením pro odvádění a využívání metanu z podzemí (uzavírací ohlubňový poval s potrubím pro kontrolu a odvádění škodlivých plynů, kogenerační jednotky). Na obr. 18 je uveden příklad uzavíracího ohlubňového povalu s potrubím z těžní jámy Dolu Dukla a na obr. 19 pak kogenerační jednotka umístěna v lokalitě Muglinov. Obr. 18 Uzavírací ohlubňový poval s potrubím (Zdroj: vlastní foto) Obr. 19 Kogenerační jednotka Tedom Quanto D 1200 SP (Zdroj: vlastní foto) Důlní a odpadní vody podrobný průzkum černouhelných ložisek vrty z povrchu, což umožnilo poznat veškeré typy důlních vod výsledkem průzkumu je objevení léčivých vod dalším přínosem je vybudování lázní Darkov a Klimkovice podrobné zkoumání sedimentů bazálních klastik (tzv. detritu) nasyceného salinní vodou, soustavný monitoring pohybu hladiny vody v detritové zvodní monitoring důlních vod po ukončení těžby uhlí (sledování a regulace hladiny vod v postupně zatápěných vytěžených důlních prostorech s cílem zabránit komunikaci důlních vod s jinými částmi - dosud těžebně činnými) čerpání důlních vod na Vodní jámě Jeremenko ze zatápění ostravské části revíru čerpání důlních vod na Vodní jámě Žofie ze zatápění petřvaldské části uhelného revíru (závody bývalého dolu Fučík), na Obr. 20 jsou vyfocena čerpadla této stanice 50

54 centrální monitoring kvalitativních a kvantitativních parametrů vypouštěné vody dávkovací nádrže vzniklé s cílem omezení nadměrného znečistění řek zasolením (řízené napouštění a vypouštění důlních vod), příkladem dávkovací nádrže je nádrž Heřmanice Obr. 20 Čerpací stanice Dolu Žofie (Zdroj: vlastní foto) Hlušiny, uhelné kaly Hrubý kámen byl oddělován při úpravárenském procesu a ukládán na kuželové nebo jinak tvarované haldy (od posledního desetiletí minulého století se kámen nevysypává na haldy), ale stal se stavebním materiálem s následným použitím: rekultivace ploch dotčených hornickou činností liniové stavby (např. dálnice, silnice, železnice, hráze) úprava terénu pro průmyslovou výstavbu Vzhledem k jeho nedostatku dochází k těžbě ze starých hald (např. Heřmanice) Hlušinové kaly vznikají oddělením jemných částí hlušiny z těženého uhlí, vyplňují prostor usazovacích nádrží a následně jsou plochy těchto nádrží rekultivovány. Na Obr. 21 jsou znázorněna kaliště. Uhelné kaly vznikají oddělením jemných částic uhlí od hlušiny (tzv. flotaci). Uhelné kaly jsou vypuštěny do usazovacích nádrží (kalových rybníků), jsou vysoušeny na uhelný granulát. Obr. 21 Kalové nádrže Dolu ČSM (Zdroj: vlastní foto) 51

55 SOUČASNÝ STAV LOKALIT NA POSTHORNICKÝCH ÚZEMÍCH Likvidací těžebních organizací nebo těžebních jednotek hlubinných dolů došlo k celé řadě změn ve skladbě povrchových objektů. Hlavní důlní díla ústící na povrch byla u těchto dolů likvidována buď zpevněným, nebo nezpevněným zásypem. Patrné změny na povrchu u likvidovaných hlubinných dolů: Likvidovaná hlavní důlní díla (ukončená ústí likvidovaných důlních děl) Ponechané objekty jako kulturní památky (těžní věže, budovy) Budovy po hornické činnosti (průmyslově využívané, nevyužívané a chátrající, v demolici) Zařízení pro odvádění a využívání metanu z podzemí (uzavírací ohlubňový poval s potrubím pro kontrolu a odvádění škodlivých plynů, kogenerační jednotky, odvětrávací vrty) Úprava areálu na muzea Ponechání bývalých dolů jako čerpací jámy (bývalé doly Žofie a Jeremenko) Změny terénů po hornické činnosti (haldy) Likvidovaná hlavní důlní díla Příklady likvidovaných důlních děl jsou znázorněny na následujících obrázcích 22 a 23. Obr. 22 Bývalá jáma Heřmanice II (Zdroj: vlastní foto) Obr. 23 Bývalá těžní jáma Dolu Zárubek (Zdroj: vlastní foto) Ponechané objekty jako kulturní památky V bývalých lokalitách po likvidaci dolů byly ponechány významné stavby, jako kulturní památky, prohlášené Ministerstvem kultury ČR a chráněné státem. Jednalo se hlavně o jámové konstrukce bývalých dolů a o významné budovy. Příklady jam jsou uvedeny na Obr. 24 a 25, významné budovy pak na Obr. 26 a

56 Obr. 24 Bývalá těžní jáma Dolu František (Zdroj: vlastní foto) Obr. 25 Bývalá těžní věž Dolu Jindřich (Zdroj: vlastní foto) Obr. 26 Budova mechanických dílen lokality Stachanov (kulturní památka Dolu Odra) (Zdroj: vlastní foto) 53

57 Obr. 27 Kulturní památka budovy z Dolu Dukla (Zdroj: vlastní foto) Budovy po hornické činnosti Budovy používané při hlubinném dobývání měly celou řadu specifik a podle toho našly uplatnění po ukončení hornické činnosti. Řadu z nich se podařilo prodat, nebo pronajmout jiným subjektům k dalšímu využití (sklady, dílny, garáže, průmyslové zóny). Některé budovy se specifickým zaměřením nenašly po ukončení další uplatnění a nebyly využity. Tyto budovy bude nutno demolovat nebo jsou v demolici, ale protože likvidace probíhá dle finančních možností, je celá řada budov devastována a neřízeně likvidována. Na obrázcích 28 až 30 jsou uvedeny příklady využitých budov po hornické činnosti, na obr. 31 až 32 jsou uvedeny příklady nevyužitých chátrajících budov a na obr. 33 až 34 jsou uvedeny příklady povrchových objektů v demolici. 54

58 Obr. 28 Nový subjekt v prostorách bývalého Dolu Fučík (Zdroj: vlastní foto) Obr. 29 Využití plochy po hornické činnosti v prostorách bývalého Dolu Karolína (Zdroj: vlastní foto) Obr. 30 Správní budova dolu Urx, využita jako budova expozic hornické činnosti muzea (Zdroj: vlastní foto) Obr. 31 Bývalá budova vzdělávacího střediska Dolu Heřmanice (Zdroj: vlastní foto) Obr. 32 Bývalá provozní budova Dolu Koblov (Zdroj: vlastní foto) Obr. 33 Řízená demolice bývalých budov v areálu Dolu Petr Bezruč (Zdroj: vlastní foto) 55

59 Obr. 34 Řízená demolice bývalých budov v areálu Dolu Petr Bezruč (Zdroj: vlastní foto) Zařízení pro odvádění a využívání metanu z podzemí Na územích s likvidovanými hlavními důlními díly jsou uzavírací ohlubňové povaly vybaveny potrubím pro kontrolu a odvádění škodlivých plynů z podzemí (Obr. 18). V řadě areálů jsou instalována zařízení pro využívání tohoto plynu (kogenerační jednotky - Obr. 19). V místech, kde by mohlo docházet k neřízenému výstupu plynu, buď ze slojí uložených v malých hloubkách pod povrchem, nebo na místech zlikvidovaných starých důlních děl, jsou vrtány vrty s cílem řízeného úniku plynu do ovzduší. Na obr. 35 až 38 jsou uvedeny příklady navrtaných vrtů v blízkosti zástavby. Obr. 35 Vrt navrtán v blízkosti panelového dolu v Muglinově (Zdroj: vlastní foto) 56

60 Obr. 36 Vrt Jd 24 chránící nežádoucí výstup plynů v oblasti nové výstavby v Muglinově (Zdroj: vlastní foto) Obr. 37 Vrt Jd 34 k řízenému výstupu plynů v oblasti zástavby Slezské Ostravy (Zdroj: vlastní foto) Obr. 38 Zlikvidovaná jáma Antonín Dolu Odra u Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě (Zdroj: vlastní foto) Úprava areálu na muzea Jednou z možností využití objektů používaných po hornické činnosti je jejich zachování jako muzea s dovybavením o používané technologické celky a zařízení, které budou seznamovat veřejnost s problematikou dobývání ložisek. Jedním z bývalých dolů, který byl přeměněn v muzeum, je Důl Urx v Petřkovicích. Na obr. 39 až 40 jsou fotografie z uvedené lokality. Obr. 39 Hornické muzeum v areálu bývalého Dolu Urx (Zdroj: vlastní foto) Obr. 40 Hornické muzeum bývalá kantýna Dolu Urx (Zdroj: vlastní foto) 57

61 Ponechání bývalých dolů jako čerpací jámy Bezpečnost v oblasti čerpání vody v lokalitách s ukončenou hlubinnou těžbou je zajišťována pomocí čerpadel umístěných v jámách Fučík 5 (Žofie) a Jeremenko (Odra). Tyto jámy jsou vzhledem k potřebám čerpání vody udržovány v činnosti i po ukončení těžby. Na Obr. 41 je znázorněna čerpací jáma Fučík 5 a na Obr. 42 pak vodní jáma Jeremenko. Obr. 41 Čerpací jáma Fučík 5 (Zdroj: vlastní foto) Obr. 42 Vodní jáma Jeremenko (Zdroj: vlastní foto) Změny terénů po hornické činnosti Hornickou činností byly výrazně ovlivněny terény v dobývacích prostorách činných dolů. Příkladem změn jsou vzniklé haldy. Na obr. 43 je znázorněna halda bývalého Dolu Petr Bezruč halda Ema, včetně hořících poloh. Na obrázku 44 je pohled z haldy Ema na Ostravu, vrchol haldy je cílem řady turistických výstupů. Obr. 43 Halda Ema včetně hořících poloh (Zdroj: vlastní foto) Obr. 44 Halda Ema s výhledem na Ostravu (Zdroj: vlastní foto) 58

62 Literatura: [1] Česká geologická služba- Geofond: [2] DOMBROVSKÝ,Z., JANKŮ,P., LAIPERT,M., SCHREIBER,P., SIUDA, H., SVAČINA, R.: Ekologie a hornická činnost. Profis Ostrava, 2008 [3] GRYGÁREK,J., PETROŠ,V., KRYL,V., HUDEČEK,V.: Základy hornictví. VŠB-TU Ostrava, 2004 [4] Hornická ročenka. Vydává Český báňský úřad a zaměstnavatelský svaz důlního a naftového průmyslu, periodická řada [5] [6] ZDROJE-CESKE-REPUBLIKY-2012.pdf [7] Kolektiv autorů: Uhelné hornictví v Ostravsko-karvinském revíru. ANAGRAM, 2003 [8] Technická ročenka ostravsko-karvinského revíru. Generální ředitelství koncernu ostravsko-karvinských dolů, periodická řada, Ostrava [9] VOPASEK,S.: Dějiny hornictví. Edice Ostravica, REPRONIS,

63 3 SOCIÁLNÍ A EKONOMICKÉ ASPEKTY VLIVŮ TĚŽBY Lucie KRČMARSKÁ, Jana MAGNUSKOVÁ Těžbou rozumíme proces získávání nerostných surovin ze země. V česko-polském pohraničí je zaměřena na Ostravsko karvinský revír, ve kterém se těží černé uhlí. Těžební činnost se sebou přináší negativní dopady především na životní prostředí a lidské zdraví, ale má i svá pozitiva, která se projevují hlavně v ekonomickém rozvoji daného regionu. Pozitivní a negativní stránky však souvisejí nejen se samotnou těžební činností, ale také s obdobím útlumu a následným ukončením těžby příslušné suroviny. Mezi pozitivní vlivy můžeme tedy zařadit: zvýšení počtu pracovních příležitostí v daném regionu, nárůst počtu zpracovatelů těžené suroviny, dobudování nové infrastruktury pro potřebu těžby, nárůst prostředků v rozpočtu dotčených obcí (úhrady z vydobytých nerostů úhrady z dobývacích prostor), dobrovolné finanční příspěvky organizacím a sdružením s cílem pozitivní prezentace těžební firmy před veřejností, vznik nových ploch vhodných pro rekreační účely (jezera, golfová hřiště) v rámci rekultivací, vznik nových biocenter pro živočichy a rostliny v oblasti vytěžených prostor. K negativům těžební činnosti pak patří zejména: vliv na krajinu a georeliéf, narušování stability horninového prostředí, vliv na živočichy a rostliny, vliv na povrchové i podzemní vody, vliv na kvalitu ovzduší, snížení hodnoty nemovitostí v oblasti těžby, snížení kvality bydlení, vliv na vzhled regionu a s tím související problémy (sociální skladba obyvatelstva), ohrožení bezpečnosti samotných pracovníku v rámci těžební činnosti. Ekonomické a sociální aspekty těžby mají přímou souvislost se zaměstnaností. V případě, že na daném území probíhá těžba, pak tato činnost pozitivně ovlivňuje možnosti pracovního uplatnění jeho obyvatel. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že strukturální nezaměstnanost, která souvisí s nerovnováhou mezi nabídkou pracovních sil a poptávkou po nich z hlediska místa, kvalifikace apod., patří k těm nejzávažnějším typům nezaměstnanosti a je generována právě těžebním (a obecně těžkým) průmyslem. Jednostranné zaměření regionu a následný útlum těžby se pak projevuje vysokým počtem nezaměstnaných. Většinou se jedná o zaměstnance s nízkou schopností rekvalifikovat se na jinou práci, kteří se při ztrátě zaměstnání jen velmi těžko vyrovnávají s touto realitou. Navíc v těžebních společnostech až 60

64 na výjimky nevznikají nové podnikatelské záměry, které by umožnily zaměstnání pro takto uvolňované pracovníky. Aktuální vývoj nezaměstnanosti v České republice je vidět na obrázku 22. Mezi kraje s nejvyšší nezaměstnaností lze zařadit právě ty, které se vyznačuji výraznou orientací hospodářství na oblast těžebního, resp. těžkého průmyslu. Jedná se především o kraj Moravskoslezský, kde míra nezaměstnanosti přesahuje hodnotu 10 %. Obr. 1 Nezaměstnanost v jednotlivých krajích ČR k Moravskoslezský kraj zahrnuje okresy Bruntál, Frýdek-Místek, Karviná, Nový Jičín, Opava a Ostrava. Jádrem tohoto územního celku, který je svým charakterem různorodý, je ostravsko-karvinská aglomerace. Jedná se o tradiční industriální oblast s vysokým podílem tzv. velkého průmyslu - především hutnictví, těžkého strojírenství a hornictví. V krajském městě Ostravě probíhala od roku 1990 rozsáhlá restrukturalizace hospodářské základny a na trhu práce narůstal počet evidovaných uchazečů o zaměstnání. I v současné době patří Ostravský region v rámci celé ČR ke strukturálně nejpostiženějším oblastem, pro něž je charakteristický razantní útlum těžkého průmyslu a vysoká strukturální nezaměstnanost. Společnost OKD, a. s., která je součástí skupiny New World Resources Plc, je jedním z největších soukromých zaměstnavatelů v ČR působící v Moravskoslezském kraji. Základem činnosti OKD je těžba kvalitního černého uhlí s nízkým obsahem síry. Používá se převážně v energetickém a hutnickém průmyslu, ale i v dalších sektorech. Právě tato společnost po roce 1989 uzavřela řadu šachet, výrazně klesl také počet zaměstnanců těžební společnosti, kterých bylo koncem 80. let přes V současnosti společnost OKD zaměstnává přibližně lidí, z toho asi pětinu v dole Paskov, který v nejbližších letech nejspíš také čeká uzavření. Vývoj počtu zaměstnanců OKD je uveden v tabulce 1. 61

65 Tabulka 1 vývoj počtu vlastních zaměstnanců OKD v letech 1990 až 2012 Počet vlastních zaměstnanců (v tis.) ROK ,5 16, ,7 13 S počtem zaměstnanců souvisí i výše sociálních nákladů. Základem pro realizaci personální a sociální politiky společnosti OKD, a. s. jsou závazky a dohody obsažené v kolektivní smlouvě. V rámci kolektivní smlouvy a dalšího dobrovolného plnění ze strany zaměstnavatele je zaměstnancům poskytován zejména příspěvek na penzijní připojištění, příspěvky na stravování, rekondiční pobyty horníků, přídavek na dovolenou a Vánoce, příspěvky na rekreace dětí zaměstnanců, na smluvní dopravu, na kulturní, společenské aktivity a akce pracovních kolektivů, firemní odměny. V rámci celé České republiky se od roku 1995 do roku 2010 počet zaměstnanců v těžebním průmyslu snížil téměř o 51 tisíc a v roce 2010 zaměstnával tento průmysl 48 tisíc osob. S poklesem počtu zaměstnanců se počítá i v dalších letech. V roce 2020 má být v těžebním průmyslu zaměstnáno jen necelých 46 tisíc osob. To ale neznamená, že během příštích let nebude v tomto odvětví potřeba obsadit nově žádná pracovní místa. Do roku 2020 opustí své pracovní místo téměř 46 tisíc osob z důvodu odchodu do starobního důchodu. Z nich bude mít asi 1,5 tisíce základní vzdělání, 13 tisíc střední vzdělání bez maturity, 3 tisíce střední vzdělání s maturitou a 2 tisíce terciární vzdělání. Největší podíl tvoří tedy pracovníci se středním vzděláním. Vzdělanostní strukturu pracovníků v těžebním průmyslu zachycuje graf 1. Graf 1 Vzdělanostní struktura osob zaměstnaných v těžebním průmyslu 62

66 Vedle nezaměstnanosti, která je vážným ekonomickým i sociálním problémem, nelze opomenout další možné vlivy těžební činnosti na sociální oblast. Patří zde například: vystěhování obyvatel z dotčených obcí a s tím související potřeba začlenění se do nového prostředí, zvýšení pocitu i skutečné anonymity obyvatel, vytváření sociálně vyloučených lokalit, nárůst sociálně-patologických jevů (kriminalita, drogy, vandalství, pasivní životní styl, extremismus), zhoršení zdravotního stavu obyvatel. Z ekonomického hlediska můžeme vidět další pozitiva především v možnosti ekonomického rozvoje regionu. Do rozpočtu obcí dotčených těžební činností plynou finanční prostředky, které nejsou nijak účelově vázány a lze je tedy využít pro investice do rozvoje obce. Jedná se poplatky za úhradu z dobývacího prostoru a úhradu z vydobytých nerostů. Úhrada z dobývacích prostorů Zákonem č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), je v 32a, odst. 1. stanovena těžebním organizacím povinnost zaplatit na účet příslušného obvodního báňského úřadu roční úhradu z dobývacího prostoru. Výše úhrady z dobývacího prostoru je stanovena v rozmezí 100 Kč až Kč na hektar, a odstupňovaná s přihlédnutím ke stupni ochrany životního prostředí dotčeného území, charakteru činnosti prováděné v dobývacím prostoru a jejímu dopadu na životní prostředí. Příjemcem úhrad z dobývacích prostorů jsou obce, na jejichž území je dobývací prostor lokalizován. Tyto finanční prostředky jsou často využívány ke kompenzaci negativních dopadů hornické činnosti. Výše úhrad z ploch dobývacích prostorů v letech je uvedena v tabulce 2. Tabulka 2 Úhrady z dobývacích prostorů poskytnuté obcím Rok Počet obcí Výše úhrad (v tis. Kč) Úhrada z vydobytých vyhrazených nerostů Zákonem č. 541/1991 Sb. bylo stanoveno v 32a odst. 2, že úhrada z vydobytých nerostů činí nejvýše 10 % z tržní ceny vydobytých nerostů a podle odst. 4, že z výnosu úhrady podle odst. 2 převede obvodní báňský úřad 50 % do státního rozpočtu České republiky a 50 % do rozpočtu obce, na jejímž území se dobývací prostor nachází. V roce 2000 došlo ke změně a zákonem č. 366/2000 Sb. bylo stanoveno v 32a, odst. 4, že z úhrady podle odst. 2 převede obvodní báňský úřad pouze 25 % do státního rozpočtu České republiky, ze kterého budou tyto prostředky účelově použity k nápravě škod na životním prostředí způsobených dobýváním výhradních i nevyhrazených ložisek a zbývajících 75 % převede obvodní báňský úřad do rozpočtu obce. Výše těchto úhrad v letech je uvedena v tabulce 3. 63

67 V rámci Moravskoslezského kraje jsou příjmy z úhrady dobývacího prostoru a z vydobytých nerostů u vybraných obcí uvedeny v tabulce 4. Tabulka 3 Rozdělení úhrad z vydobytých nerostů v tis. Kč Rok MPO (12,5 %) MŽP (12,5 %) Obce (75 %) Celkem Tabulka 4 Příjmy vybraných obcí Moravskoslezského kraje z úhrad dobývacího prostoru a z vydobytých nerostů v letech 2008 až 2012 Obec Příjmy z úhrad dobývacího prostoru a z vydobytých nerostů (Kč) ROK Bohumín Český Těšín Frýdek-Místek Havířov Karviná Orlová Ostrava Útlum hornické činnosti v České republice vyvolaný politickými a ekonomickými změnami započal v roce Pokles výroby, silný tlak na zlepšení životního prostředí a ekonomické proměny znamenaly postupné snižování úrovně těžby, uzavírání neperspektivních provozů a snižování počtu pracovníků v tomto odvětví. Samotný proces útlumu hornictví by nebyl možný bez účasti státu, která byla pro jeho realizaci naprosto zásadní. Nešlo jen o legislativní zaštítění celého procesu, ale zejména o jeho finanční zajištění. Stát převzal odpovědnost za realizaci a financování útlumu, zahlazování následků hornické činnosti a odstraňování starých ekologických zátěží. Nedílnou součástí je sociální program pro zaměstnance dotčené útlumem hornictví formou dotací ze státního rozpočtu. Jak vyplývá z informace Ministerstva průmyslu a obchodu ČR (MPO), bylo do útlumu hornictví ze státního rozpočtu do roku 2010 vloženo více než 78 mld. Kč, z toho na úhradu sociálně zdravotního zabezpečení horníků bylo čerpáno více jak 30 mld. Kč. Do předpokládaného ukončení útlumu hornictví v roce 2040 to má být dalších 130 mld. Kč, z toho 37,2 mld. Kč by měly být náklady na sociálně zdravotní zabezpečení horníků. Vyplácené sociálně zdravotní náhrady horníkům se dělí na dvě významné skupiny: mandatorní dávky a útlumové dávky. 1. Mandatorní dávky Jsou označované taktéž jako tzv. velké sociálně-zdravotní náhrady. Jejich konstrukci determinuje zákon č.154/2002 Sb., o přechodném financování některých sociálně zdravotních dávek horníků, na které vznikl nárok do

68 Největší objem všech vyplácených dávek činí náhrada za ztrátu na výdělku (tzv. renta) a náhrada škody přiznaná zaměstnancům pro nemoc z povolání nebo pracovní úraz. Řídí se zákoníkem práce zákon č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů. (Tvoří největší objem všech vyplácených dávek). Náhrada podle 195 je poskytována zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Dále sem patří náhrady na výživu pozůstalých ( 199), kterým zaměstnanec zemřelý na následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání poskytoval výživu, dále náhrady za vynaložené náklady spojené s léčením ( 196 až 198 zákoníku práce), které již nehradí zdravotní pojišťovna (např. léčebné rehabilitační pobyty, platby léků aj.). V případě úmrtí na hlášenou nemoc z povolání se hradí vdovský příspěvek a náklady vynaložené na pohřeb. Dále se hradí následky pracovních úrazů a nemocí z povolání, tedy bolestné a ztížení společenského uplatnění a věcné škody bývalým politickým vězňům, kteří pracovali při těžbě uranu. Renta je poskytována měsíčně až do doby přiznání starobního důchodu, maximálně do 65 let. V roce 2012 pobíralo rentu 2420 poživatelů, plánované celkové náklady v tomto roce činily tis. Kč. Zvláštní příspěvek horníkům (zdravotní) je přiznaný zaměstnancům uvolněným ze zdravotních důvodů podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, dále podle zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům ve znění zákona č. 160/1989 Sb. Nárok na něj má zaměstnanec, který po dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo ohrožení či zjištění nemoci z povolání byl převeden na jinou práci nebo ukončil pracovní poměr, ale je zaměstnán. Vyplácí se měsíčně, maximálně do 60 let věku, nebo přiznání starobního či invalidního důchodu. V roce 2012 pobíralo ZPH zdravotní 317 poživatelů, plánované celkové náklady byly tis. Kč. Deputátní uhlí a dříví náleží důchodcům, vdovám a uvolněným zaměstnancům ze zdravotních důvodu, podle výnosu FMPE ze dne č. 1/1990 o deputátním uhlí a dříví, reg. pod č. 59/1990 Sb. a to ve výši nevalorizovaného finančního plnění v úrovni skutečných výplat roku 1992, na které vznikl nárok do 16. ledna Podstatné navýšení počtu poživatelů nastalo po převzetí Sociálního centra dolu Barbora od OKD Ostrava, a.s. k V roce 2012 pobíralo deputáty poživatelů, plánované celkové náklady činily tis. Kč. 2. Útlumové dávky Označované taktéž jako tzv. malé sociálně-zdravotní náhrady již souvisí s realizací útlumu a restrukturalizace uhelného, rudného a uranového hornictví, vyplácené dle usnesení vlády č. 429/1993, dále č. 9113/1999, které pak nahradilo Usnesení vlády ČR č. 1128/2003 o programu ukončení restrukturalizace uhelného hornictví. Nárok na ně vznikl po Objemově jsou menší (nejsou zde již zařazeny renty - od roku 1993 je poživatelům hradí pojišťovna Kooperativa). Zdrojem financování je opět státní rozpočet. Odstupné (útlumové) podle 67 z důvodů uvedených v 52 písm. a) až c) zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů (tzv. organizační důvody), vyplácené ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku při ukončení pracovního 65

69 poměru. V roce 2012 byli uvolněni 4 zaměstnanci, náklady na vyplacení odstupného činily 670 tis. Kč. Odstupné (zdravotní) podle 67 z důvodů uvedených v 52 písm. d) zákoníku práce (důvody zdravotní nebo dosažení NPE), vyplácené ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku vyplacené při ukončení pracovního poměru. V roce 2012 byli uvolněni 2 pracovníci, náklady činily 800 tis. Kč, v období takový nárok nevznikl. Zvláštní příspěvek horníkům (útlumový) podle 2 odst. 4, zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, poskytovaný v souvislosti s prováděním útlumového programu. Nárok vzniká zaměstnanci, který ze zaměstnání v podzemí přešel do zaměstnání mimo podzemí. Jde o krátkodobou dávku, poskytuje se podle odpracovaných let v podzemí, maximálně po dobu 30 měsíců. Od roku 2009 do současnosti takový nárok nevznikl. Zvláštní příspěvek horníkům (zdravotní) přiznaný zaměstnancům podle 2 odst. 1 až 3, zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům, ve znění zákona č. 160/1989 Sb., na který vznikl nárok po Pro jeho výplatu platí stejné podmínky jako v předchozím případě. Tuto dávku v roce 2012 pobíralo 363 poživatelů, náklady na její vyplácení činily tis. Kč. Mzdové vyrovnání, resp. doplatek do průměrného výdělku podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci nároky vzniklé ve smyslu vyhlášky č. 405/2003 Sb., která zrušila vyhlášku č. 19/1991 Sb., včetně příslušejících odvodů pojistného na sociální pojištění a zdravotní pojištění podle zákonů č. 589/1992 Sb. a č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vyplácí se měsíčně do doby přiznání starobního důchodu. Od roku 2006 až do současnosti se už vyplácí pouze jednomu bývalému zaměstnanci (měsíčně až do doby přiznání starobního důchodu). Věrnostní přídavek horníkům podle zákona č. 62/1983 Sb., o věrnostním přídavku horníků a nařízení vlády č. 67/1983 Sb., kterým se provádí zákon o věrnostním přídavku horníků. Vyplácí se jednou ročně ke Dni horníků těm zaměstnancům, kteří vykonávají nebo vykonávali hornickou činnost v hornickém provozu. Většina výplat je v tzv. stop stavu, již se nezvyšuje, nové nároky vznikají omezeně. V roce 2012 obdrželo tuto dávku 208 zaměstnanců, celková výše nákladů činila 850 tis. Kč. Dle prognóz vypracovaných ředitelstvím podniku DIAMO s. p., který realizuje vládou vyhlášený útlum hornictví v ČR, dojde na základě věku příjemců, druhu práce a dalších praxí ověřitelných údajů k prudkému poklesu počtu příjemců mandatorních dávek kolem roku 2015, k úplnému ukončení výplaty zvláštního příspěvku horníkům zdravotního do roku 2025, k odškodnění pracovních úrazů a nemoci z povolání a deputátu do roku Lze konstatovat, že z dlouhodobého hlediska je těžba uhlí pouze dočasná a trvalé pracovní příležitosti bohužel nezajistí. Budoucnost by měla představovat jiné vhodné ekonomické aktivity, které by bylo zapotřebí na daná území přitáhnout. Navíc platí, že čím méně uhlí se bude ročně těžit a vyvážet do zahraničí, čím hospodárněji se při celosvětovém ubývání fosilních surovin bude s uhlím zacházet, tím déle vydrží pro další generace. 66

70 Barbara Stalmachová 4 TYPY OBNOVY POSTHORNICKÝCH ÚZEMÍ REKULTIVACE KRAJINY OVLIVNĚNÉ TĚŽBOU NEROSTNÝCH SUROVIN Formy reliéfů výrazně ovlivňují všechny ostatní ekologické faktory v krajinách s těžbou nerostných surovin. Těžbou jsou výrazně transformovány původní vlastnosti území, především ve vztahu k hodnotám expozice, členitosti, k nadmořské výšce, a také k petrografickým vlastnostem recentního horninového prostředí. Všechny tyto vlastnosti se významně podílejí na tvorbě specifických, často extrémních podmínek mikroklimatu a mezoklimatu a dalších stanovištních podmínek (hodnoty sluneční radiace, větrné poměry, hodnoty srážek a oblačnosti, průběh pedogenetických procesů, sukcese biocenóz apod.). Hlubinná těžba je v České republice prováděna především na řízený zával, proto dochází na jedné straně ukládáním hlušiny ke tvorbě tzv. konvexních tvarů reliéfů odvalů, na druhé straně k poklesům terénu v místě vytěžených prostor, k tvorbě poklesových kotlin a propadlin (konkávní tvary reliéfu). V krajině tak vznikají morfologicky a geneticky velmi pestré ekotopy, které jsou z počátku bez života, ale poměrně brzy ožívají celou řadou rostlin a živočichů. Úpravou podmínek ekotopu mohou v průmyslově devastované krajině vznikat nová refugia organismů vytlačených z jejich přirozených stanovišť (mokřadní společenstva v poklesových kotlinách, teplomilná vegetace na haldách apod.). Odvaly byly různě tvarované, se značně rozdílnými hodnotami objemu, rozlohy i výšky. Pro možné začlenění odvalu do krajiny je jednou z rozhodujících vlastností vedle rozlohy i tvar odvalu. V OKR rozeznáváme tyto typy odvalů (upraveno podle Havrlanta, [1]): 1. kuželové odvaly vytvářejí v terénu dominantní útvary o značné relativní výšce a vysokém objemu hlušiny. Dosahují až 80 m výšky a některé obrovským tlakem způsobují i deformace ternu na okolním povrchu. Tento typ odvalů převažoval na území Ostravy především v 19. a na počátku 20. století); 2. odvalové kupy jsou tvarovány na některých centrálních odvalech; 3. tabulové odvaly se nacházejí v OKR v menších i větších plochách. Tabulová plocha převládala zejména tam, kde byla jako převládající konečná rekultivace na zemědělský půdní fond; 4. terasové odvaly tvarově se blíží předchozímu typu. Jsou vesměs nižší a lemují koryta řek. Tělesa hlušin byla ukládána se záměrem snížit nebezpečí záplav, zasypávaly se pobřežní níže položené bažinaté plochy nebo poklesové oblasti; 5. svahové odvaly jsou OKR méně časté. Svah odvalu se vyvíjel jen částečně, protože k nasypání odvalu docházelo postupně po terénním svahu, takže dnes jsou tyto odvaly do určité míry pokračováním v úrovni původního terénu; 6. hřbetové odvaly mají vyvinutý úzký a protáhlý hřbet, který vznikl v důsledku zvláštní konstrukce lanové dráhy při dopravě hlušin. Vyskytují se jen ojediněle, jsou většinou přetvarovány; 67

71 7. vyrovnávací odvaly jsou zastoupeny početně. Vyskytují se v místech rozsáhlých poklesů, kdy dochází k vyrovnávání terénu, případně i jeho navýšení. Vyskytují se zejména v karvinské části revíru. Některé byly sypány v místech přirozených sníženin, které bylo možno vyrovnat s okolním terénem. Jsou nyní porostlé přirozenou vegetací nebo byly sanovány. 8. ploché odvalové pokryvy tvoří sice vertikálně nevýrazné útvary, ale plošně dosti rozsáhlé. Jsou známé ze všech oblastí revíru. Mezi konkávními antropogenními formami reliéfu dominují poklesová území. Poklesy bývají plynulé nebo se projevují náhlým provalením a dochází tak ke vzniku: 1. souvislých a plynulých poklesů vyskytujících se především v místech s hluboko uloženou slojí, 2. trychtýřovitých propadlin, které vznikají nad závaly důlních škol, 3. pinkovitých poklesů, kde se projeví vedle trychtýřovité propadliny i celkový pokles. Tvar, velikost a charakter těchto poklesů závisí na rozložení a mocnosti vytěžené sloje, na hloubce a rychlosti těžby a na fyzikálně mechanických vlastnostech nadložních hornin [3]. Poklesy jsou využívány jako složiště odpadních materiálů, řadu poklesových kotlin používají doly k sedimentaci flotačních hlušin, uhelných kalů nebo elektrárenských popílků, nebo jsou sanovány a rekultivovány. Situace v oblasti poklesů je složitá i tím, že jde o velkoplošné jevy v krajině, které přecházejí mnohdy spojitě i do sousedních dobývacích prostorů, takže je nutno řešit záměry dolů v oblasti sanací komplexním pojetím celého území, které je nutno do budoucna tvarovat a prostorově v něm rozmisťovat jednotlivé aktivity z hlediska budoucího využití a uspořádání krajiny. Likvidace negativních následků poklesů je velmi problematická v místech aktivní těžby. Jsou známé příklady lokalit, kdy je nutno vstupovat do území i několikrát podle postupujících pohybů území, což přináší nemalé střety zájmů mezi ochranou přírody a krajiny a zachováním funkčnosti území, např. z hlediska zabezpečení obslužnosti (různé liniové inženýrské sítě, komunikace, technologické nebo výrobní plochy). V místech ukončených poklesů lze území velmi rychle revitalizovat se všemi krajinnými strukturami. V procesu všech typů těžby dochází k významným změnám půdního profilu, k jeho částečným degradacím až úplné destrukci pedosféry. Mezi významné negativní faktory patří i rozsah záboru zemědělského a lesního půdního fondu. V krajinách s hlubinnou těžbou nerostných surovin se projevují dva rozdílné typy negativních vlivů na pedosféru: v poddolovaných částech území dochází k postupnému zamokřování, postupně se formují hydromorfní typy půd: v počátečních fázích vzniku poklesové kotliny dochází v pedosféře k rozvoji procesů oglejení. V trvale zvodněných poklesových kotlinách se formují charakteristické glejové horizonty. na stanovištích určených k ukládání hlušin na povrch dochází k totální destrukci půdního profilu (překryvem hlušinou bez skrývky nebo se skrývkou úrodných horizontů). 68

72 Ekologická charakteristika iniciálních forem substrátů na odvalech závisí na mineralogických, petrografických a geochemických vlastnostech hlušinových materiálů, na vlhkosti prostředí, významným faktorem pro vývoj půd je vegetační kryt (sukcesní stádium, typ společenstva a celková pokryvnost). Uložením anorganického půdotvorného substrátu (hlušin) na povrch je vytvořen prostor pro zahájení a průběh jednotlivých fází pedogenetických procesů od iniciálního stádia. OBNOVA KRAJINY Odstraňování škod v krajině, způsobených těžbou nerostných surovin a ukládáním odpadů na povrch, je světovým problémem, kterému je ve všech průmyslových státech věnována značná pozornost. Obnovu části krajin, ovlivněných negativními vlivy těžby nerostných surovin, je možné dosáhnout pomocí dvou základních metod spontánní, řízenou nebo biotechnickou rekultivací. Podstatou metody přirozené revitalizace je ponechání hlušin a poškozených částí krajiny spontánní sukcesi. Ekologická sukcese na stanovištích vede k získání harmonicky vyvážených a ekologicky hodnotných biocenóz. Přirozené procesy vývoje vegetace a celých biocenóz jsou ale relativně dlouhodobé (desítky až sta let). Druhá metoda je založená na využití technických a technologických postupů, jejichž cílem je relativně rychlá možnost využití rekultivovaného území k pěstování hospodářsky významných druhů rostlin. Spojení obou přístupů v řešení rekultivace krajiny představuje v poslední době použití tzv. řízené sukcese. Proces řízené sukcese v rekultivačním procesu je založen na využití vyšších sukcesních stádií přirozeného sukcesního sledu na odpovídajícím ekotopu [4]. TECHNOLOGIE REKULTIVACÍ Rekultivace je založena na provádění technických a biologických postupů a prací, které mají za cíl obnovení možnosti hospodářského využití zdevastovaných území. Rekultivace v širším významu zahrnuje jak nápravu poškození vyvolaných těžební činností, tak následné hospodářské využití daného území. Rekultivace v užším slova smyslu představuje soubor technických a biotechnických opatření k odstraňování negativních vlivů těžby (bez fáze vedoucí k hospodářskému využití). Proces rekultivace je rozdělen do dvou vzájemně navazujících etap: rekultivace technická (technická fáze rekultivace) zahrnuje terénní úpravy, úpravy hydrologických poměrů, technické úpravy půdního profilu (navážky, půdní meliorace), výstavba dopravní sítě atd.; rekultivace biologická (biotechnická fáze rekultivace) zahrnuje biotechnická opatření, speciální osevní postupy a speciální postupy zemědělské rekultivace, lesotechnická opatření, sadovnicko krajinářská opatření, výsadby a ošetřování odpovídajícího sadebního materiálu. 69

73 Konečným cílem rekultivace je začlenění obnovované části do okolní krajiny. Vedle zlepšování ekologických charakteristik je důležitou součástí rekultivací také zohledňování sociálně ekonomických a územně technických podmínek. Ekologické, sociálně ekonomické a územně technické podmínky jsou při volbě jednotlivých způsobů a metod rekultivace rozhodující [4]. KONCEPCE REKULTIVACÍ Proces rekultivace je nedílnou součástí technologie těžby nerostné suroviny. Tento požadavek vychází z legislativních opatření státu na ochranu životního prostředí, konkrétně ze zákona č. 44/1988 Sb., Zákona o ochraně a využití nerostného bohatství (horního zákona). Základní koncepce rekultivací v minulosti předpokládala výraznou orientaci na ozeleňování, později na různé způsoby lesnických, zemědělských nebo vodohospodářských rekultivací jednotlivých prvků v krajině (odval, výsypka, pokles, zbytkový lom). Současný trend koncepce rekultivací představuje celoplošné krajinotvorné řešení, koncipuje řešení rekultivačních prací ve velkých územních celcích, v dlouhodobé perspektivě a v souvislostech s ekologickými charakteristikami, technologickými a sociálně ekonomickými aktivitami daného územního celku. Při volbě optimálních způsobů rekultivace území je nutné vycházet z ekologických, sociálně ekonomických a územně technických možností řešeného území. Určení ekologicky vhodného a společensky žádoucího způsobu rekultivace patří mezi nejméně propracované, značně variabilní a nejčastěji diskutované problémy rekultivační teorie i praxe. Těžba nerostných surovin ve většině případů představuje i další typy intenzivního rozvoje urbanizace a průmyslového využívání dotčené krajiny. To sebou nese řadu požadavků na produkceschopnost rekultivovaných pozemků a kvalitu a v poslední době také estetiku životního prostředí. Obnova krajinných částí ovlivněných těžbou nerostných surovin nebo průmyslem by měla proto směřovat ke koncepci tvorby pestré krajinné struktury, tj. ke koncepci zastoupení vhodného poměru zemědělských, lesních, vodohospodářských a rekreačních způsobů rekultivace. Optimalizace zastoupení jednotlivých způsobů rekultivace je dána: přírodními faktory těžební a posttěžební krajiny a sousedních orografických a biogeografických celků; charakterem devastace, která původní přírodní ráz krajiny výrazně mění; souborem sociálně ekonomických poměrů, především intenzitou mimotěžební industrializace a urbanizace krajiny, lidnatostí, výměrou a strukturou lesního a zemědělského půdního fondu. Při výběru optimálních způsobů rekultivačních prací se vychází z řady konstantních a variabilních faktorů. Mezi konstantní faktory patří geografické, geologické a pedologické podmínky krajiny, nadmořská výška území, biogeografické a biocenologické vlastnosti území, úložní poměry těžené suroviny, kontaminace ovzduší průmyslovými škodlivinami, stupeň industrializace a urbanizace území, typ hospodářské činnosti. 70

74 Variabilní faktory se vztahují k technologii těžby, tj. k technologii ukládání a zakládání odvalů, k morfologické a geopedologické charakteristice devastovaných území, k hydrologickým podmínkám území apod. Požadavek ekologické, ekonomické, zdravotně hygienické a estetické vyváženosti rekultivované krajiny je nutné řešit úměrným zastoupením všech základních typů krajinných složek a enkláv, při respektování všech přírodních a sociálně ekonomických faktorů uplatňujících se v dané oblasti [4]: 1. Ekologickou vyváženost v krajině lze dosáhnout zabezpečením dostatečného prostoru pro rozvoj ekologicky stabilních přírodních a přírodě blízkých typů terestických, semiterestrických a akvatických ekosystémů. 2. Ekonomická efektivnost rekultivované krajiny je dána vhodnou volbou hospodářského využití rekultivovaných území, tj. od zemědělských typů rekultivací ve vhodných lokalitách, přes lesnické typy až po vodohospodářské a sadovnicko krajinářské typy rekultivací. V poslední době má velký význam možnost využití prostoru pro zpětnou výstavbu např. objektů pro podnikatelskou činnost nebo speciálních sídelních útvarů. 3. Zdravotně- hygienická nezávadnost rekultivované krajiny je nezbytným požadavkem pro jakékoliv následné využití území, od průmyslové, přes urbanizaci, zemědělskou nebo lesnickou činnost, až po využití rekreační. Proto je nutné zabezpečit zdravotně hygienickou nezávadnost ochranou území od imisního zatížení, vhodně tvarovaným reliéfem, s ohledem na mezo- a mikroklimatické poměry, kvalitou použitých rekultivačních substrátů, schopných vytvořit v průběhu pedogenetických procesů biologicky aktivní půdu, vyrovnanými vlhkostními poměry v substrátu v rekultivované územní části, začleněním dostatečného množství různě velkých ploch druhově pestré autochtonní vzrostlé zeleně. 4. Estetickou a rekreační hodnotu rekultivovaná krajina získá modelací vhodného tvaru reliéfu a zabezpečením realizace škály typů rekultivací. Estetickou hodnotu rekultivovaného území zvýší začlenění vodních ploch a vodních toků (s přirozeně modelovanými břehovými partiemi), rozptýlené výsadby skupin stromů a keřů, zalesnění enkláv, výsadby liniových a pásových biokoridorů v zemědělsky rekultivovaných částech, začleňování trvalých porostů, mezí apod. METODY REKULTIVACE KRAJINY Rámcová osnova rekultivačních prací představuje čtyři fáze: 1. Přípravná fáze rekultivace je fází preventivní a optimalizační. Rekultivační záměry musí být uplatňovány již při zpracování územně plánovací dokumentace řešící zahájení a způsob těžby, způsoby minimalizace a likvidace škod, tj. územní řešení těžby a rekultivace. 2. Důlně technická fáze má především preventivní charakter. V této fázi jsou řešena všechna technicky realizovatelná a ekonomicky únosná opatření pro řešení následných rekultivačních opatření (umísťování složišť odpadů, výsypek, odvalů, způsob tvarování, případné skrývkové práce apod.). 71

75 3. Biotechnická fáze je řešena pracemi biologické a technické povahy, které mají za úkol odstraňovat deficitní faktory nově vznikajících ekotopů. Mezi technické práce patří terénní úpravy (úpravy tvaru a členitosti reliéfu), navážky úrodných a potenciálně úrodných půdních substrátů, práce související s úpravou a získáním biologicky aktivního půdního profilu, s úpravou hydrických poměrů, řešení odtokových poměrů v území, řešením technické stabilizace svahů a systému protierozních opatření, výstavba komunikací, kterými jsou rekultivované pozemky zpřístupňovány. Práce biologické povahy zahrnují soubor lesnických a agrotechnických prací souvisejících se zakládáním a údržbou zelených ploch podle typu rekultivace a cílové kultury (zemědělské kultury, lesní kultury, sadovnicko krajinářské realizace, přírodní typy společenstev apod.). 4. Postrekultivační fáze je zahájena předáním pozemků po ukončení rekultivačních prací uživatelům. Příprava a realizace souboru rekultivačních prací představuje interdisciplinární spolupráci biologických (krajinná ekologie, biogeografie, biocenologie, aplikovaná biologie zahradnictví, lesnictví, zemědělství), hydrologických, geologických, pedologických a ekotechnických věd. REKULTIVACE TECHNICKÁ Technická rekultivace jako součást biotechnické fáze koncepce rekultivací a má za úkol: 1. modelovat tvary reliéfu tak, aby: byla odstraněna extremita prostředí, se nové objekty začlenily do okolní krajiny, byla řešena protierozní opatření, byla řešena protisesuvná opatření, byly řešeny odtokové poměry v území. 2. zřizovat a udržovat příjezdové a hospodářské komunikace. Součástí technické etapy rekultivace je také nutná skrývka úrodných a zúrodnění schopných zemin na základě pedologického výzkumu a celkového záměru rekultivačních opatření. Současně probíhají předložky inženýrských sítí. Výsypky, odvaly, skládky, loužicí pole, sedimentační a dočišťovací nádrže jsou účelové stavby, na které se v plné míře vztahují stejná legislativní opatření, jako na všechna stavební díla. Nesmí být realizovány v ochranném pásmu vodních zdrojů I. a II. stupně, v zátopovém území vodních toků, v ochranném pásmu sítí elektrického vedení a pásmu určeném správou spojů. Při jejich tvarování je nutné zajistit: podmínky pro vhodné mikroklima podmínky pro definitivní tvarování svahů a plošin bez využití provizorních prostor pro pro ukládání odpadů stabilitu svahů i po případném zvětrávání uložených hlušin, po případné deformaci podloží vlivem poklesu, po případné změně vodního režimu vlivem poklesu. 72

76 Konečné sklonové poměry svahů 1:2 (odpovídá úhlu ), 1:3 (úhel ), popř. 1:4 (úhel ) a plošin musí zabezpečit odvod povrchové vody do recipientu bez nebezpečí eroze svahů a vhodné podmínky pro následné využití. Pro stanovení způsobu a možnosti ukládání hlušiny je nutné znát průběh produkce v množství, zdrojích a čase, geologický původ, mineralogické, petrografické a geochemické složení hlušiny, vlhkost substrátu, zrnitost, ph, fyzikální vlastnosti, chemické vlastnosti, prašnost, vyluhovatelnost, propustnost, tepelné reakce a tvorbu exhalátů, biologické účinky, radioaktivitu, možnost případného následného využití hlušiny jako stavebního nebo výplňového materiálu. REKULTIVACE BIOLOGICKÁ Biologická rekultivace se provádí na definitivním tvaru objektu. Vlastní návrh biologické rekultivace vychází z průzkumu ekologických charakteristik lokality a stanoviště, stanovení cíle rekultivace, ze stanovení metodiky způsobu výsadby, kultivace a druhového složení použitých rostlin. Cílem biologické rekultivace je dosažení zdravotně hygienické nezávadnosti antropogenního tvaru reliéfu, jeho zapojení do okolní krajiny a hospodářská využitelnost. Podle typu hospodářské využitelnosti jsou trvalé biologické rekultivace rozdělovány na: zemědělské: o agrotechnické (cílem je orná půda) o pomologické (sady, vinice) lesnické: o lesy zvláštní určení (rekultivace v okolí poklesových kotlin, v ochranných pásmech, u rekultivací s rekreačním funkčním využitím apod.); o lesy ochranné (podle 7 zákona č. 289/1995 Sb., Zákona o lesích a o změně některých zákonů (lesního zákona) patří do této kategorie mimo jiné lesy na odvalech a výsypkách sadovnicko-krajinářské: o parky o rekreační a lesní parky o vodní toky a vodní plochy o sportovní a rekreační objekty apod. Dočasné biologické rekultivace se provádějí na objektech, u kterých se v budoucnu předpokládá změna využití (změna tvaru, dočasná deponie stavebních materiálů nebo sanačních zemin, popř. dočasná rekultivační opatření po dobu působení důlních vlivů). Dočasná rekultivace musí zabezpečit snížení prašnosti omezení eroze, zlepšení vzhledu krajiny, zlepšení mikroklimatických podmínek, popř. zachování kvality materiálu z hlediska následného využití. BIOLOGICKÁ REKULTIVACE ZEMĚDĚLSKÁ Zemědělská rekultivace po povrchové těžbě se provádí především v mostecké a sokolovské hnědouhelné pánvi. Pro zemědělskou výrobu jsou zde využívány rovné a ucelené 73

77 plochy a mírné svahy na výsypkách. Způsob zemědělské rekultivace je podmíněn především druhem sypaného materiálu na povrchu výsypky a množstvím a jakostí zeminy, která je k dispozici k převrstvení (5 jakostních tříd). I. zeminy vhodné pro zemědělskou rekultivaci černozemě, hnědozemě, slinovatky, spraše, sprašové hlíny II. zeminy použitelné pro zemědělskou rekultivaci svahové hlíny, ostatní kvarterní sedimenty, neutrální až alkalické šupinovité šedé nadložní jíly, hlinité písky; III. zeminy vhodné pro lesnickou rekultivaci- hnědé lesní půdy, mírně podzolované lesní půdy, skeletové půdy, hlinité štěrky; IV. zeminy ještě schopné zalesnění a ozelenění s omezeným hospodářským výsledkem - hrubozrné písky, písčité štěrky, žluté jíly, zeminy s příměsí uhlí; V. zeminy fytotoxické, které znemožňují růst rostlin (ph pod 3.5, vysoké obsahy fytotoxických látek). V závislosti na jakosti zemin na povrchu objektu je zemědělská rekultivace aplikována: přímo u zemin I. a II. jakostní třídy převrstvením ornicí vrstvou 0,3-0,5 m zeminy III. a IV. jakostní třídy úpravou fytotoxické vrstvy 0,2 m a převrstvením úrodnými zeminami 0,3 až 0,5 m zeminy V. jakostní třídy. Podle typu sypaného materiálu, jakostní třídy povrchových zemin a cílové rekultivace se objekt převrstvuje úrodnými zeminami (ornicí). Sanace půdního profilu, zahájení a rychlost a průběh pedogenetických procesů je ovlivňován typem rekultivačního osevního postupu (ROP). Zeminy I. jakostní třídy bez použití převrstvení jsou rekultivovány metodou 8-letého ROP, zeminy II. třídy vyžadují při přímém použití 12-letý ROP. Zeminy III. a IV. třídy jsou převrstvovány úrodnými zeminami (vrstvou 0,5 m ornice, u dočasné rekultivace vrstvou 0,3 m ornice) a rekultivovány metodou 8-letého ROP. Rekultivační osevní postupy jsou nutné k dosažení rychlé úpravy stanoviště a k podpoře půdotvorných procesů. Stanovištní poměry na hlušinách určených k zemědělské rekultivaci jsou upravovány tzv. sanačními (melioračními) rostlinami, tj. málo náročnými druhy rostlin, které mají schopnost zlepšovat fyzikální a chemické vlastnosti půd v ukazatelích: ph, drobtovitost, propustnost, vlhkost, obsah živin a organických látek. Růst melioračních rostlin je podporován vhodnými agrotechnickými zásahy, vhodným přihnojováním organickými a anorganickými hnojivy. Rekultivační osevní postupy musí být účelové s prioritou půdotvorných funkcí, tj. do osevních postupů se zařazují ty plodiny, které se aktivně zapojují do procesu vývoje půd. Mezi nejpoužívanější meliorační rostliny ROP patří komonice bílá, úročník lékařský, jetel plazivý, štírovník růžkatý, vičenec setý a jetel zvrhlý. Dobré meliorační účinky na půdu mají vojtěška setá, jetel červený, ovsík vyvýšený, srha říznačka, jílek mnohokvětý, jílek vytrvalý, sveřep bezbranný, kostřava ovčí, bojínek luční, kostřava luční a kostřava červená. Pro přípravné cykly se připravují jetelotravní směsky, které jsou zpravidla tvořeny 40% jetelovin a 60% travin. 74

78 Rámcové ROP pro lehké a střední půdy: osevní postup I.: 1. rok výsev jetelotráva 2. rok jetelotráva (zaorat na zeleno) 3. rok - výsev jetelotráva 4. rok - jetelotráva (zaorat na zeleno) 5. rok okopaniny (brambory) 6. rok žito 7. rok napojení na normální osevní postup osevní postup II.: 1. rok výsev jetelotráva 2. rok jetelotráva (zaorat na zeleno) 3. rok výsev jetelotráva 4. rok - jetelotráva (zaorat na zeleno) 5. rok luskoobilná směska (sklizeň) 6. rok jarní pšenice (sklizeň) 7. rok slunečnice (kukuřice) na siláž 8. rok napojení na normální osevní postup osevní postup III.: 1. rok krycí plodina s podsevem vojtěšky (kompost) 2. rok vojtěška (sklizeň na zeleno) 3. rok vojtěška (sklizeň na zeleno) 4. rok vojtěška (zaorat na zeleno) 5. rok jarní pšenice (sklizeň) 6. rok okopanina 7. rok jarní ječmen 8. rok napojení na normální osevní postup Rámcové ROP pro těžké půdy: osevní postup IV.: osevní postup V.: 1. až 5. rok zatravnění s vyhnojením kompostem v 1. roce 6. rok okopanina s kompostem 7. rok ozimá pšenice 8. rok ječmen s podsevem jetelotrávy 1. rok výsev jetelotráva 2. rok - jetelotráva(zaorat) 3. rok - ozimá pšenice 4. rok okopanina (brambory, kukuřice) 5. rok výsev jetelotráva 6. rok jetelotráva (zaorat) 7. rok kukuřice na siláž 8. rok ječmen s podsevem. Ve vhodných klimatických podmínkách je možné využít vedle agrotechnických také vinohradnické a ovocnářské formy zemědělských rekultivací. Ovocné sady a vinice se 75

79 zakládají na rovinatých nebo mírně svažitých, neinverzních stanovištích s jižní až západní expozicí. Navážky úrodných zemin musí vytvořit dostatečně hluboký půdní profil a musí odpovídat zvýšeným nárokům ovocných dřevin a révy vinné na fyzikální a chemické vlastnosti půd. V současné době jsou velmi úspěšné vinohrady, jabloňové a broskvové sady na Mostecku. Zemědělská rekultivace v oblastech hlubinné těžby je realizována především v ostravsko-karvinském revíru. Hlubinnou těžbou dochází k poklesům a k zamokření povrchu. Při přípravě terénu pro zemědělskou rekultivaci jsou poklesy zaváženy hlušinou, následně převrstveny podorničními vrstvami o mocnosti 0,8 1m a 0,2 0,3m ornice. Podobně se upravují i povrchy odvalů. Následuje 5-letý cyklus biotechnické rekultivace se speciálním ROP: rámcový osevní postup: 1. rok - výsev luskoobilní směska (zaorat na zeleno) 2. rok - obilovina s podsevem jetelotrávy 3. rok - jetelotráva (zaorat na zeleno) 4. rok - obilovina s podsevem jetelotrávy 5. rok jetelotráva(zaorat na zeleno), předat k trvalému užívání. Významným limitním ekologickým faktorem vhodnosti realizace zemědělských metod rekultivace je znečištění ovzduší a kontaminace půd a vod znečišťujícími látkami. V České republice patří obě nejvýznamnější oblasti spojené s těžbou nerostných surovin také k nejprůmyslovějším aglomeracím s nejvíce znečištěným prostředím. Proto se v současné době upouští od využití rekultivovaných pozemků v imisně zatížených oblastech pro produkci potravin. Zemědělsky rekultivované pozemky jsou využívány pro pěstování technických plodin nebo jsou zalesňovány. BIOLOGICKÁ REKULTIVACE LESNICKÁ Spolu se zemědělskými způsoby je i zalesňování základní metodou rekultivace území ovlivněných těžbou nerostných surovin. Podílí se především na obnově ekologických, ale také ekonomických funkcí posttěžební krajiny. Při koncepci rekultivací krajiny je důležitou motivací skutečnost, že lesní porosty představují v našich podmínkách společenstva rostlin plnící významné mimoprodukční funkce (klimatické, vodoochranné, půdotvorné a půdoochrané, hygienické, sanační a protierozní, rekreační, estetické aj. [2]. Obecně lze konstatovat, že požadavky lesních dřevin jsou na kvalitu stanoviště a přípravné práce v rámci technické rekultivace nižší, než u rekultivací zemědělských. Technologie lesnických rekultivací je výrazně ovlivněna funkčním typem porostů. Hlavním smyslem lesů hospodářských je produkce kvalitní dřevní hmoty, lesů zvláštního určení je ochrana a tvorba pedosféry, tvorba hygienicky a esteticky efektivního prostředí, ochrana a tvorba vhodných klimatických podmínek území, tvorba přírodě blízkých typů ekosystémů. Podle zákona o lesích jsou lesnické rekultivace směřovány k tvorbě ochranných lesů, tedy lesů na mimořádně nepříznivých stanovištích ( 7, odst.1, písm.a ) zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona). 76

80 Biologická fáze lesnických rekultivací je realizována vhodnou úpravou plochy před výsadbou, vhodným výběrem dřevin ve vztahu ke stanovišti a cílové funkci porostu, zajištěním vhodného výsadbového materiálu, výsadbou a následnou kultivací porostu do předání trvalému uživateli. Kvalitu a úspěšnost lesnických rekultivací ovlivňuje především výběr vhodného druhového složení a stanovení kultivace budoucích porostů. Vždy je nutné vycházet z fytogeografické a vegetační charakteristiky daného území a vlastností nového ekotopu. Rekultivační praxe zpravidla upřednostňuje druhy se širokou ekologickou amplitudou, druhy odolné k extrémním podmínkám antropogenních stanovišť a k imisní zátěži, druhy s velkými ročními přírůstky. Dřeviny a keře k lesnickým typům rekultivací jsou rozděleny do tří skupin [4]: 1. skupina dřeviny a keře s melioračním významem, tzv. dřeviny přípravné: brslen evropský (Euonymus europaeus), bez černý (Sambucus nigra),svída bílá 1 (Swida alba), svída krvavá (Swida sanquinea), řešetlák počistivý (Rhamnus catharctica), rakytník úzkolistý (Hippophae rhamnoides), dřín obecný (Cornus mas), hloh obecný (Crataegus laevigata), hloh jednoblizný (Crataegus monogyna), kalina spp. (Viburnum spp.), zimolez tatarský (Lonicera tatarica), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), žanovec měchýřník (Colutea arborescens), tavolníky (rod Spirea), vrba nachová (Salix purpurea), vrba jíva (Salix capraea), trnovník akát (Robinia pseudoacacia), topol osika (Populus tremula), hlošina úzkolistá (Elaeagnus angustifolia), zlatice (rod Forsythia), olše lepkavá (Alnus glutinosa), borovice lesní (Pinus sylvestris), 2. skupina- dřeviny a keře s významem melioračním a částečně hospodářským: olše lepkavá (Alnus glutinosa), olše šedá (Alnus incana), javor jasanolistý (Acer negundo), lípa srdčitá (Tilia cordata), lípa velkolistá (Tilia platyphylos), bříza bílá (Betula pendula), třešeň ptačí (Cerasus avium), pajasan žláznatý (Ailanthus altissima, topoly (Populus balsamifera), P. berolinensis, P.candidans, P. trichocarpa, P.x euroamericana), javor babyka (Acer campestre), střemcha hroznatá (Padus avium), javor klen (Acer pseudoplatanus), javor mléč (Acer platanoides). 3. skupina cílové dřeviny s hlavní funkcí produkce dřeva: dub červený (Quercus rubra), topoly kanadské (Populus robusta, P. serotina, P. regenerata), dub zimní (Qercus petrea), dub letní (Quercus robur), jilm vaz (Ulmus laevis), jilm horský (Ulmus glabra), jasan ztepilý (Fraximus excelsior), javor klen (Acer pseudoplatanus), javor mléč (Acer platanoides), modřín opadavý (Larix decidua), borovice lesní (Pinus silvestris), borovice černá (Pinus nigra), borovice Murrayova (Pinus murrayana), smrk pichlavý (Pinus pungens), smrk omorika (Picea omorica), douglaska tisolistá (Pseudotsuga menzienzii), buk lesní (Fafus sylvatica), lípy (Tilia cordata, T. platyphyllos). 1 Podtržené jsou druhy introdukované a druhy okrasné, v krajinné praxi se upřednostňují druhy domácí 77

81 Do popředí zájmu rekultivátorů se často dostávají druhy introdukované a druhy okrasné, sadovnicky významné, které jsou ve srovnání s našimi původními druhy relativně odolnější vůči některým faktorům prostředí (dub červený, americké vrby a topoly, douglaska tisolistá, borovice černá, tavolníky apod.). Jejich použití ve výsadbách lesů se ale významně podílí na sekundárním narušování ekologických vazeb v krajině: některé porosty způsobují sekundární snižování druhové bohatosti biocenóz (nedostatečné potravní adaptace živočichů, apod.); některé druhy zplaňují a vytlačují původní a přirozenou flóru v okolí (např. invazní javor jasanolistý, pajasan žláznatý, trnovník akát, křídlatka japonská a sachalinská atd.); porosty s agresívním pylem masová produkce pylových zrn některých dřevin (např. vrba, topol) v územích s významným prašným znečištěním ovzduší nepříznivě ovlivňuje alergologickou situaci citlivých lidí. Použití introdukovaných druhů na extrémních stanovištích nutně předpokládá následnou dlouhodobou péči spojenou s postupnou výměnou cizích druhů za dřeviny druhů autochtonních (např. přímo při smíšené výsadbě a postupnou probírkou, nebo při pozdějších probírkách a následných dosadbách). Podle charakteru stanoviště a požadovaného cílového porostu po zalesnění jsou sestavovány osazovací postupy a druhová složení ve 4 typech zalesnění: 1. kultury s použitím pouze průkopnických dřevin a keřů (strmé svahy, dočasné rekultivace); 2. kultury s použitím pouze přípravných dřevin (nepříznivá stanoviště s velkým procentem skeletu, s kompaktními jíly, se sterilními písky apod.); 3. kultury se současnou výsadbou pomocných dřevin v kombinaci s cílovými (částečná úprava půdního povrchu před výsadbou); 4. kultury s použitím pouze cílových dřevin (kvalitně provedená biotechnická fáze biologické rekultivace). Pro lesnické rekultivace je nejvhodnější jarní výsadbový termín. Do jamek ve sponu 1x1 až 1,5x2,5m se vysazují prostokořenné nebo obalované, silné a zdravé sazenice. Pro zlepšení ujímání sazenic se doporučuje výsadbové jámy nalepšit kompostem, popř. přihnojit anorganickým vícesložkovým hnojivem (NPK, Cererit apod.), na stanovištích, kde je to možné, aplikovat po výsadbě zálivku do výsadbových mís. Významným protierozním faktorem na svazích i na rovných plochách násypů hlušin je zapojený porost bylinného patra. Ochrannou protierozní funkci plní kořenový systém. Z tohoto důvodu se často používají především na svahy výsevné směsi hlubokokořenících jetelovin a travin. Do výsevných směsí jsou upřednostňovány druhy nízké a výběžkaté s výraznou schopností vegetativního rozmnožování. Složení výsevné směsi musí odpovídat požadavkům na konkrétní stanovištní podmínky a účelu travního porostu. Nejčastěji jsou směsi sestavovány ze 3 až 5 druhů, z toho 40 50% trsnatých trav, 50-60% výběžkatých trav. Do směsí trav je vhodné přidat některou hlubokokořenící jetelovinu. 78

82 Příklad směsi pro svahy: Druh % kg.ha -1 jílek vytrvalý kostřava ovčí kostřava červená výběžkatá lipnice luční psineček tenký Příklad směsi pro plošné pásy a krajnice: druh % kg.ha -1 jílek vytrvalý kostřava ovčí kostřava červená výběžkatá lipnice luční psineček tenký jetel plazivý BIOLOGICKÁ REKULTIVACE SADOVNICKO- KRAJINÁŘSKÁ Rekreace ve volné krajině se všeobecně považuje za jednu z nejvhodnějších forem využití volného času a také za jednu z nejúčinnějších forem obnovy psychických a fyzických sil. Uvádí se, že jak prudce stoupají oprávněné rekreační nároky, tak prudce ubývá ploch, které jsou schopny tyto nároky uspokojit. Úbytek krajiny a krajinných částí vhodných pro krátkodobou rekreaci obyvatel průmyslových a těžebních oblastí vlivem rozsáhlým devastovaných území vyžaduje zakládat především v blízkosti takto postižených měst a sídlišť rekreační lesy. Podle způsobu rekreace jsou tyto plochy členěny na: rekreační a parkové lesy parky lovecké prostory sportovní areály a hřiště Rekreační lesy jsou zakládány v příměstských oblastech průmyslových aglomerací, jsou definovány jako lesy zvláštního určení nebo lesy ochranné. Cílem zřizování rekreačních lesů je vytvářet esteticky působivé lesní prostředí se základním rekreačním vybavením (parkoviště, odstavné plochy, odpočinkové lavičky, altány a přístřešky, piknikové plochy, vyhlídky, úpravy studánek, odpadkové koše, hygienická zařízení, orientační tabule, směrníky, poutače apod. Pěšiny a cesty pro pěší a cyklisty, hřiště a sportoviště, popř. naučné stezky). Parkové lesy (lesoparky) jsou upravené úseky krajiny, které tvoří navzájem sladěné přirozené a umělé rekreační prvky. Výrazným znakem parkových lesů jsou travnaté plochy, lesní louky se soliterami a skupinkami stromů a keřů. Parkové lesy jsou součástí zelených zón kolem městských aglomerací a do značné míry formují ráz okolní krajiny. Parkové lesy jsou zakládány v terénu s místně členitým reliéfem. Vybavení parkových lesů odpovídá způsobu 79

83 jeho využití, funkce, podle úkolu a typu rekreace. Parkové lesy jsou vyhlašovány jako lesy zvláštního určení, ve kterých převažují mimoprodukční funkce nad funkcí produkční. Speciálním způsobem rekultivace může být i vybudování zoologické nebo botanické zahrady se všemi úkoly, které taková zařízení plní (ochranný, kulturní, výchovný, rekreační apod.). Příkladem je rekultivace rozsáhlého odvalového komplexu v Chořově (Chorzów, Polsko), kde je v jednom areálu rekreace a odpočinku sportovní areál, vodní městečko, skanzen Horního Slezska, zoologická zahrada, fotbalové hřiště atd. Jako lovecké prostory lze využít některé lesnické rekultivace mimoprodukčního charakteru. Členitý terén a velká rozloha skládek poskytuje podmínky pro život a dostatek klidu nejen lovné zvěři. Lesní prostory jsou doplňovány krmelci a zásypy, veškeré další vybavení je podřízeno zásadám pro budování loveckých prostor, popř. obor. VODOHOSPODÁŘSKÉ REKULTIVACE Voda patří mezi nejdůležitější složky v krajině. V nenarušeném přírodním prostředí plní voda dvě významné funkce: ekologickou a krajinotvornou. Ekologická funkce vyplývá ze skutečnosti, že voda má prvořadý význam pro existenci všech živých organismů. Krajinotvorná funkce vody vychází z faktu, že voda spolupůsobí při vytváření charakteru prostředí a významně ovlivňuje ekologickou stabilitu krajiny. Při obnově krajiny devastované těžbou a průmyslovou činností tvoří vodohospodářská rekultivace pozitivní možnost řešení území v těchto směrech: budování vodních nádrží a rybníků vzhledem k jejich příznivému zapojení do krajinné struktury; budování vodních nádrží jako zdrojů užitkové vody; odstraňování stanovištních ekosystémů v oblasti (klimatických, hydrologických apod.) odstraňování zamokřených půd; úprava a stabilizace vodních režimů spodních a povrchových vod; odstraňování příčin eroze. Vodohospodářské úpravy v rekultivované krajině doplňují velmi významně zemědělské a lesnické rekultivace, podílejí se tak na postupném zlepšování ekologických faktorů v území. Mezi vodohospodářské rekultivace jsou zařazovány: nádrže na horních hranách nebo plochách jednotlivých výsypek nebo odvalů (význam vodohospodářský, popř. rekreačně - estetický); nádrže ve zbytkových jamách (představují vysoké akumulační objemy, význam vodohospodářský i rekreačně estetický) zvodnělé poklesové kotliny jako přírodní typy vodních ploch (ekologický, vodohospodářský i rekreačně-estetický význam). Vodohospodářský význam vodních ploch v rekultivovaných oblastech je dán možností využít akumulovanou vodu pro zemědělství, jako zdroj užitkové vody, regulaci vodního režimu v území apod. Rekreačně-estetický význam je dán možností využívání vhodně ozeleněných vodohospodářských staveb pro krátkodobou rekreaci, rybolov apod. 80

84 PROJEKTOVÁNÍ A ZAJIŠŤOVÁNÍ REKULTIVACÍ Multidisciplinární podstata rekultivačních prací představuje těsnou spolupráci technických, biologických a ekologických, ekonomických a sociálních oborů. Rekultivační práce jsou často prostorově velmi rozsáhlé, finančně náročné a dlouhodobé akce, pro které je nutné zpracovat přípravnou a podrobnou projektovou dokumentaci. Zpracování projektové dokumentace vychází z platné legislativy ČR, tj. ze stavebního zákona č.50/1976 Sb. ve znění zákona 103/1990 Sb., zákona č. 262/1992 Sb. zákona č. 103/1994 Sb., dále ze zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a ze zákona č. 244/1992 Sb. o hodnocení vlivu staveb na životní prostředí. Podle uvedené legislativy je pro rekultivaci území dotčeného těžbou nerostných surovin nutné zpracovat územně plánovací podklady a územně plánovací dokumentaci. Územně plánovací podklady v podobě generelů rekultivací řeší koncepční úroveň rekultivací v součinnosti s otázkami územního rozvoje daného území. Generely rekultivací jsou materiály střednědobé, měly by obsahovat jednotlivé rekultivační akce, včetně mapových a grafických příloh. Z generelů rekultivací je nutné vycházet při zpracování územně plánovací dokumentace (ÚPD). První kategorie ÚPD je územní prognóza zpracovává území formou dlouhodobé dokumentace jednotlivých akcí je podle obsahu, rozsahu a náročnosti realizována jednostupňovou, dvoustupňovou nebo třístupňovou formou (investiční úkol, úvodní projekt, prováděcí projekt). Projektová dokumentace musí být v souladu se stavebním zákonem vybavena textovou, grafickou a dokladovou částí v takovém rozsahu, aby bylo vyhověno procesu stavebního a územního řízení. Po územním rozhodnutí jsou zahájeny realizační práce. Za základní podmínky úspěšné realizace lze považovat: zajištění spolehlivého zdroje financování vytvoření vhodné organizační struktury zajištění profesně vhodnými a schopnými pracovníky vybavenost realizačních složek materiálními a výrobními prostředky systém plánování systém organizování práce systém dělby práce s extrémními organizacemi. Literatura [1] Havrlant, M. Antropogenní formy reliéfu a životní prostředí v ostravské průmyslové oblasti. SPN Praha [2] Matějíček J. Vymezení základních pojmů a vztahů z oblasti mimoprodukčních funkcí lesa. VÚLHM, Strnadly [3] Mezera, A. a kol. Tvorba a ochrana krajiny. SZN Praha [4] Stalmachová, B. Základy ekologické obnovy průmyslové krajiny. Phare, Sv. 38. VŠB TU Ostrava,

85 5 INFORMAČNÍ SYSTÉMY A GIS PRO SANACE A REKULTIVACE Roman DANEL, Zdeněk NEUSTUPA V oblasti správy a revitalizace krajiny dotčené hornictvím se dnes neobejdeme bez podpory IT technologií. V oblasti našeho zájmu se můžeme nejčastěji potkat v souvislosti s využitím IT technologií a nástrojů s následujícími úlohami: Dokumentace stávajícího stavu území a jeho infrastruktur Vizualizace stávajícího stavu krajiny Dokumentace a vizualizace postižení krajiny a její kontaminace Modelování a vizualizace krajiny po rekultivačních a sanačních opatření V následující kapitole přinášíme přehled doporučených postupů a nástrojů, které můžeme použít. Vysvětlíme si, jaké zdroje dat máme k dispozici a jaký je doporučený postup pro vizualizaci a modelování krajiny. Pro naše účely se tedy budeme zabývat především oblastí tzv. GIS systémů (Geografický informační systém) a nástroji jako jsou ArcGIS či AutoCAD. ZDROJE DAT V této kapitole uvádíme základní zdroje dat, které jsou v České republice využitelné pro práci v GIS systémech. Základní báze geografických dat (ZABAGED) Jedná se o digitální mapové dílo, které je představováno souborem geografických informací (geodat) uchovávaných, organizovaných a poskytovaných z části ve vektorové formě (ZABAGED/1), z části ve formě rastrové (ZABAGED/2). Tvorbu a aktualizaci tohoto mapového díla centrálně zajišťuje Český ústav zeměměřičský a kartografický a budou ve státní správě zřejmě uznávána jako jediný oficiální digitální mapový podklad. ZABAGED/2 topografická databáze ve formě rastrového obrazu. Jednotlivé topografické objekty jsou strukturovány do několika rastrových souborů. Digitální podoba vznikla převodem analogových podkladů zpracováním na skeneru. Vzhledem k tomu, že naplnění ZABAGED/1 bylo velmi pracné a zdlouhavé, znamenal vznik ZABAGED/2 provizorní řešení. ZABAGED/1 jedná se o topologicko-vektorovou topografickou databázi. Jednotlivé topografické objekty jsou strukturovány do osmi tematických kategorií a do 63 vrstev. Tematickými kategoriemi jsou: sídla, hospodářské a kulturní objekty; vegetace a povrchy; komunikace; reliéf; rozvodné sítě a produktovody; geodetické body. vodstvo; územní jednotky; 82

86 Mapové dílo v rozsahu celé ČR bylo dokončeno v prosinci 2000 a proces aktualizace byl zahájen v roce Data svou přesností a stupněm generalizace odpovídají Základní mapě České republiky 1: (ZM 10): přesnost polohopisu: 3-10 m; přesnost výškopisu: dle sklonu terénu (1 m při sklonu 0 ; 2,5 m při sklonu 25 ). Digitální model území 25 (DMÚ 25) Jedná se o digitální mapové dílo, které je představováno souborem geografických informací (geodat) uchovávaných, organizovaných a poskytovaných ve vektorové formě. Poskytovatelem je Vojenský topografický ústav v Dobrušce. Data jsou organizována do sedmi logických vrstev: vodstvo; sídla, průmyslové a jiné topografické komunikace; objekty; potrubní, energetické a hranice a ohrady; telekomunikační trasy; terénní reliéf. rostlinný a půdní kryt; Tyto logické vrstvy jsou fyzicky členěny do 20 datových vrstev. Data svou přesností a stupněm generalizace odpovídají mapám v měřítku 1:25 000, což prakticky přináší pro určité typy prostorových informací následující třídy přesnosti: 1. třída - přesnost do 0,5 m (podrobné polohové body); 2. třída - přesnost do 3 m (stabilní polohopis); 3. třída - přesnost do 10 m (polohopis); 4. třída - přesnost do 20 m (nestabilní polohopis). Aktuálnost dat je 3-7 let v závislosti na aktuálnosti topografických map měřítka 1 : Katastr nemovitostí Základní databáze (soubor geometrických informací SGI a soubor popisných informací SPI) vypovídající o majetkoprávních vztazích v území jsou ve formě Digitální katastrální mapy (dále jen DKM). Databáze SGI a SPI vypovídající o majetkoprávních vztazích v území ve formě Digitální katastrální mapy. Data SGI (geometrická složka DKM) je ve výměnném formátu katastrální mapy (dále je VKM). Jedná se o otevřený formát, jehož struktura vyplývá z předpisu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 24. listopadu 1999 č. j Struktura a výměnný formát digitální katastrální mapy a souboru popisných informací katastru nemovitostí České republiky a dat BPEJ verze 1.3. Data jsou organizována do následujících 10 vrstev: hranice parcel; další prvky polohopisu; parcelní čísla v definičních bodech; popis; kódy značek druhů pozemků a způsobu jejich využití; body bodových polí a hraniční znaky - jejich popis; vnitřní kresba parcel; rámy mapových listů; kódy značek budov; data BPEJ. 83

87 Základní výměnný formát a struktura SPI, vyplývají taktéž z uvedeného předpisu. Data SPI (tematické složky DKM) jsou organizována do tabulek ve formátu DBF. Informace o přírodních zdrojích Informace o rostlinných a živočišných zdrojích (rostlinná výroba, živočišná výroba, lesnictví, zvěř, ryby, ekosystémy, mimoletní zeleň) jsou získávány z Českého statistického úřadu, Ministerstva životního prostředí (MŽP), Ministerstva zemědělství (MZe), z institucí spadajících pod MŽP a MZe (referáty ŽP, územní odbory MŽP, Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, Agentura ochrany přírody a krajiny - Natura 2000, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví), nebo s využitím dálkového průzkumu Země. Informace o chráněných územích lze čerpat z databanky Geofondu, registru chráněných území přírody. Data z Geofondu Registr vrtů; záznamy o objektech: souřadnice, list mapy, název objektu, hladina podzemní vody, zkoušky, organizace; geologické profily: metráž, stratigrafie, hornina, popis; Hydrogeologický registr - údaje hydrogeologické, hydrologické a hydrochemické o prostých, minerálních a termálních vodách a zbytkových zásobách plynů, vč. ochranných pásem přírodních léčivých zdrojů, vymezení vnitřních lázeňských území a pásem nejvyšší ochrany proti ropnému znečištění. Data z ČGÚ Sada dvanácti geologických a účelových map přírodních zdrojů. Tento komplet zahrnuje tyto mapy: Geologická mapa; Mapa geofyzikálních indikací a Inženýrsko geologická mapa; interpretací; Hydrogeologická mapa; Mapa geofaktorů - střety zájmů; Mapa ložisek nerostných surovin; Mapa geofaktorů - významné krajinné Mapa geochemické reaktivity hornin; jevy; Mapa půdně interpretační; Mapa chráněných území ČR 1:100 Mapa půdní; 000. Mapa geochemie povrchových vod; Z celého kompletu lze především využít mapy: Mapa významných krajinných jevů, kde jsou uvedeny hlavní informace z oblasti zdrojů nerostných surovin, hydrologie, pedologie, chráněných území (tedy základ informací obsažených v mapě ložisek nerostných surovin, hydrogeologické mapě, půdně interpretační a mapy chráněných území) a závažné informace z biosféry, atmosféry, antroposféry. Mapa ložisek nerostných surovin - doplnění situace ložisek a prognózních zdrojů. 84

88 Mapa půdně interpretační - doplnění poškozených a ohrožených území, produkčního potenciálu půd. Mapa hydrogeologická - kvalita podzemní vody pro zásobování, oblasti napájení, výchozy kolektorů, významné hydrogeologické a hydrologické objekty - vrty, studny, prameny. Data z hornických a průzkumných organizací vrty - souřadnice, metráž příslušných vrstev, kód vrstev, základní kvalitativní parametry (např. Ad, Qid,Sd), důležité chemické a fyzikální vlastnosti; významné tektonické linie - souřadnice, charakter a popis zásoby - souřadnice, surovina, kategorie, kvalitativní parametry, tonáž, hloubka data popisující očekávané postupy hornické a navazující činnosti (úpravnické, stavební, rekultivační) ve stanovených časových horizontech; podklady k stavbě, složení výsypek; podklady k proběhnuvším i probíhajícím rekultivacím. Klimatická a vodohospodářská data Jsou využívána data z Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), Výzkumného ústavu vodohospodářského T. G. Masaryka a Geofondu. Další vodohospodářské údaje lze získat ze Základních vodohospodářských map 1: Informace o socioekonomických zdrojích Informace o osídlení - obytné zóny, průmyslové zóny, zemědělství, doprava, technické sítě a služby, občanská vybavenost, zeleň a rekreace. Informace o podnikových jednotkách - lokalizace, charakter výroby, intenzita. Existující územně plánovací podklady a dokumentace Z orgánů státní správy a samosprávy a projektových organizací lze získat existující územní prognózy, územní plány a územní projekty především pro velké územní celky. Data z hlediska časového aspektu Nezbytnou čtvrtou dimenzi systému tvoří časová osa, vyjádřená zachycením minimálně tří stavů. Historická úroveň - údaje z doby před začátkem intenzivní povrchové těžby: údaje o přírodních zdrojích, antroposféře, klimatu (topografická situace, údaje ČHMÚ); digitální model terénu. Podchycení tohoto stavu je potřebné pro správné hodnocení trendu vývoje klimatu, přírodních společenstev, lidské společnosti i technosféry, protože změny v krajině vyvolávají změny ve všech uvedených složkách. Vycházíme z předpokladu platnosti geografického determinismu: intenzivní povrchová těžba odstartovala v oblasti velmi prudké změny, se kterými se např. přírodní společenstva vyrovnávají s určitým zpožděním, a po skončení těžby dojde k postupnému vytváření rovnováhy, i když na horší kvalitativní i kvantitativní úrovni. Vytváření rovnováhy bude tedy směřovat k relativně rovnovážnému stavu existujícímu zde před začátkem intenzivní těžby. 85

89 Současná úroveň - uvedená data a zdroje dat ve vztahu k územně plánovací činnosti a vzhledem k rozsahu ovlivnění těžbou. Především se jedná o tyto vlivy povrchové těžby - degradace reliéfu, hydrosféry, pedosféry a biosféry, ovlivnění až likvidace sídel a ovlivnění technosféry. Budoucí úroveň - trendy vývoje společnosti, území, průmyslového využití krajiny, dopravních řešení, exploatace přírodních (zvláště nerostných) zdrojů: územní prognózy, prověřující možnosti dlouhodobého urbanistického rozvoje území; demografické a sociologické úvahy; tendence technického a hospodářského vývoje a využití území po ukončení těžby; plány těžeb, otvírek, likvidací; vývoj surovinové politiky; obnova a rekultivace; možnosti obnovy - přiblížení původnímu stavu na základě databáze historické úrovně, pro následná opatření a hodnocení sanací. Informace o budoucím (plánovaném, předpokládaném) stavu jsou z hlediska rozhodování velmi závažné a nelze jejich implementaci do informačního systému opominout. Geodetická měření Jedním ze zdrojů dat mohou být klasické měřičské postupy, využívající dnes totálních stanic a elektronického sběru dat. Výsledná data jsou velice přesná, navíc přímo v terénu lze volit body měření tak, že výsledný model velice přesně odpovídá skutečnému terénu. Takto lze pořídit data pro generování vysoce přesných modelů velkého měřítka, ale jen omezených areálů. Letecké snímky Pro získávání dat z leteckých snímků se používají fotogrammetrické techniky, využívající analytické stereoplotry, které mohou být případně vybavené i automatickými korelátory. Takto získaná data mají poněkud menší přesnost, než v předešlém případě, ale pro většinu aplikací jsou stále dostatečně přesná. Výhodou jsou nižší náklady na jejich získání. Tento způsob získávání dat lze proto využít při konstrukci DMT větších oblastí. Existující mapy Dalším možným zdrojem dat pro generování DMT jsou existující topografické mapy. Data lze získat ruční nebo automatickou digitalizací vrstevnic. Přesnost těchto dat je snížena nepřesnostmi vznikajícími při produkci map a při digitalizaci. Takto získaná data proto mají mnohem menší přesnost než v předešlém případě. Lze je použít pro vytváření DMT větších oblastí, ale uživatel si musí být vědom nižší přesnosti vytvořeného modelu. Družicové snímky Francouzská družice SPOT umožňuje získávat družicové stereosnímky. Družice by měla být použita pro konstrukci map v měřítcích 1 : až 1 : Pro získání terénních výšek lze získat běžné fotogrammetrické postupy. V takovém případě je však nutné mít kontrolní body o známých planimetrických souřadnicích i výškách. Jejich získávání je 86

90 však časově i finančně náročné. Existují však i možnosti jak získat planimetrické souřadnice a výšky přímo ze stereosnímků bez použití jakýchkoliv kontrolních bodů. Jiné metody Data pro konstrukci DMT lze získat i celou řadou dalších metod, jako je měření pomocí stanic GPS, analytickým zpracováním družicových snímků, zpracováním dat radarového průzkumu apod. Tyto metody však zatím nejsou příliš rozšířené (GPS), případně jsou ještě ve stádiu výzkumu a vývoje vyhodnocovacích postupů (data z radarového průzkumu). Zpracování dat pro systém Převod základních dat do počítače digitalizací lze provádět několika způsoby, ale v podstatě je můžeme rozdělit na dvě základní metody: ruční digitalizace pomocí tabletu či digitizéru nasnímání předlohy scannerem do rastrového tvaru a dalším zpracováním. NÁSTROJE V této kapitole se budeme zabývat programovými prostředky určenými pro modelování terénu nebo správu prostorových dat, které je možné použít v určité úrovni pro práci na projektech modelování krajiny a její revitalizace. V praxi nejpoužívanější systémy jsou: Nadstavby AUTOCAD pro modelování krajiny: Autodesk Land Desktop; Autodesk Survey; Autodesk Civil Design. Autocad Map 3D je nadstavbou směřovanou do oblasti GIS a má následující funkce: vstup dat pomocí digitalizace; import a export dat různých formátů včetně DGN; vytvoření mapových listů do libovolně definovaných rámů; tvorba tematických map na základě objektových a topologických dotazů; tvorba topologie bodové, síťové nebo polygonové (plošné); analýza dat ležících v překryvu, vybraném okolí nebo pásu podél trasy; síťová analýza; možnost tvorby vlastní matematické projekce na vlastním elipsoidu. Autocad Civil3D ArchiCAD modelovací nástroj pro oblast návrhů objektů a budov. Lze provozovat v systémech Windows a McIntosh. Canoco světově uznávaný software pro statistiku v oblasti biologie (vícerozměrná regrese apod.) MGE (Modular GIS Enviroment) je otevřené modulární prostředí pro tvorbu systémů GIS od firmy Intergraph. MGE podporuje velké množství formátů, ze kterých lze importovat data. V současnosti je k dispozici produkt GeoMedia, který zahrnuje komplexní GIS řešení, od inteligentního GIS klienta, přes GIS desktop aplikaci po aplikační webovské servery. Nejvýznamnějším prvkem nové generace GIS řešení je ukládání jak atributů, tak grafických 87

91 prvků v prostorově orientovaném datovém skladu a možnost čtení cizích GIS formátů v jejich nativní formě. ArcView GIS je kompaktní systém od firmy ESRI, umožňující vytváření, údržbu a zpracování GIS [2]. Hlavními výhodami dle výrobce je: intuitivní grafické uživatelské prostředí; vytváření map pomocí symbolů, volba barevnosti, různé typy klasifikace dat; podpora jednoduchých i složitých dotazů na prostorová a tabulková data; funkce pro obchodní grafiku - vykreslování různých druhů grafů; podpora komunikace mezi aplikacemi (IAC); architektura klient-server; objektově orientovaný systém; nástroje pro vývoj aplikací a úpravu systému; české prostředí, současná podpora různých kódových stránek. Systém umožňuje k prostorovým datům připojovat relačně další databáze. Pro práci s tabulkami ArcView nabízí celou řadu nástrojů pro třídění, dotazy, výběry, statistiky, výpočty i editaci. Data mohou být v řadě různých formátů, jako jsou soubory DBF, Oracle, Informix, Access, Excel, MS SQL Server, MySQL, Xbase a další podporované standardem ODBC. ArcView pracuje s řadou formátů jak rastrových (např. TIFF, RLC, BIL, BIP, Erdas, JPEG) tak i vektorových (např. DWG, DXF, DGN). ArcGIS Desktop (ARC. INFO) je rozsáhlý sytém pro GIS firmy ESRI, který je v podstatě skupinou dílčích modulů pracujících nad jednotnou strukturou dat s geografickou databází. Existuje v úrovních funkcionality od ARCVIEW, ARCEDITOR po ARCINFO. ArcGIS Desktop umožňuje všechny funkce jako ArcView GIS a má rozšířené funkce pro interaktivní tvorbu map, kompletní dotazování nad mapou, přímé čtení dalších datových formátů a podle úrovně mnoho dalších funkcí. Z programových systémů nejlépe vyhověly produkty firmy ESRI ArcGIS Desktop a ArcView GIS. Tyto systémy nemají přímo vybavení pro hornické plánování, ale spolu s nadstavbami pro práci s 3D strukturami 3D Analyst a Spatial Analyst poskytují možnost tvorby systému v plném rozsahu. Hlavní výhodou je pak možnost vytvoření distribuované databáze a geodatabáze (ArcGIS). Pro méně rozsáhlé systémy pak lze doporučit produkty firmy Autocad. INFORMAČNÍ SYSTÉM A DATABÁZE Základem informačního systému jsou potřebná data, funkčnost systému je pak dána kvalitou a výběrem vstupních dat. Byly provedeny podrobné rozbory dostupných dat pro potřeby informačního systému a na jejich základě byla definována následná struktura dat: topografický podklad; inženýrské sítě; důlní mapy; správní prostorové členění; geologické mapy; digitální modely terénu. vlastnické vztahy na sledovaném území; 88

92 Datový model Systém zahrnuje řadu činností zaměřených na projektování a modelování postiženého území s využitím informací o jednotlivých složkách krajiny, geologie hydrogeologie, biologie a životního prostředí. Vzhledem k velkému množství typů sledovaných veličin a jejich vztahů je pro dobrou činnost systému nutné provést kvalitní informační přípravu, jejímž úkolem je výběr vhodného robustního datového modelu. Datový model zabezpečuje základní požadavky na kvalitní a efektivní správu dat potřebných a především využívaných při realizaci obnovy krajiny. K těmto základním požadavkům patří: ochrana dat; zabezpečení přístupu k datům pro jednotlivé pracovníky, řešící dílčí úkoly včetně víceuživatelského současného přístupu; omezení redundance dat; zajištění integrity dat; zabezpečení konzistence dat; transparentnost způsobu uložení dat. Většina dat má prostorový charakter, proto je třeba předpokládat použití vhodného informačního systému. Datový model pokrývá obě základní složky popisu dat, tematickou (atributovou) i grafickou. Datový model je vhodné navrhnout s uložením grafických dat vně databázového systému [1]. Spojujícím prvkem jsou vazby geografických objektů k záznamům v databázi na bázi identifikátorů záznamů používaných v databázích s relačním ukládáním dat. Skutečné provedení databáze integrované nebo distribuované je pro systém modelování krajiny pak závislé na použitém prostředí. Z vytvořeného datového modelu vychází fyzický návrh databáze, ať již integrované, nebo vhodným způsobem distribuované. Společně s připravenou funkční koncepcí či funkčním modelem zabezpečí vznik informačního systému o sledovaném území. Systém se v jednom projektu skládá ze základních skupin, které zajišťují provedení dílčích funkcí. Skupiny jsou vymezeny pro získání celkového přehledu, jednotlivé vrstvy ale v řadě případů mohou být řazeny k více skupinám. Datový model je navržen jako vrstvový s ohledem na snadnost jeho používání a pravděpodobné zdroje dat. Hlavním cílem tohoto modelu je vymezit potřebné skupiny dat, omezit duplicity pořizování dat a zajistit logickou konzistenci dat sjednocením datových zdrojů a jejich aspektů kvality - především polohové přesnosti a aktuálnosti. Následně k tomu přistupuje i optimalizace datových struktur z hlediska jejich ukládání a především zpracování. Vrstvy umožňují propojení atributů objektů na základě ID objektů a spolupráci nad společnou částí báze dat. Další interakce je možná na základě provázání jednotlivých tematicky orientovaných častí databáze jednotným systémem identifikátorů a tím je dána možnost předávání informací jednotlivých vrstev ve skupinách jednoho projektu. Vrstvy lze následně seskupit do logických skupin. V dalším textu jsou popsány jednotlivé skupiny, potřebné vrstvy a zdroje dat. SKUPINA TOPOGRAFICKÝ PODKLAD V této skupině jsou uvedeny informace o objektech, které nejsou ve vlastnictví důlní organizace, ale nacházejí se v zájmovém území nebo v jeho přímém okolí. Topografický podklad se vymezuje dle aktuálního stavu Územně identifikačního registru, kde je předpoklad aktualizace 1x ročně. Připojuje se pomocí základních identifikačních atributů z ÚIR. 89

93 Vrstvy administrativní hranice územních jednotek; sídla, hospodářské a kulturní objekty; vodstvo; vegetační kryt; komunikace; rozvodné sítě, produktovody; výškopis (vrstevnice, bodové pole); územní plán. Zdroje dat : ZABAGED, DMÚ-25, digitální mapy MUS a.s., digitalizace příslušných podkladů. SKUPINA KATASTRÁLNÍCH INFORMACÍ: Vrstvy hranice parcel; parcelní čísla v definičních bodech; kódy značek druhů pozemků a způsobu jejich využití; vnitřní kresba parcel; kódy značek budov; další prvky polohopisu; popis; body bodových polí a hraniční znaky - jejich popis; rámy mapových listů; data BPEJ. Zdroje dat : Digitální informace z katastru nemovitostí SKUPINA POVRCHY Tato skupina reprezentuje v podstatě digitální modely území, soustřeďuje informace o stavu dolu nebo lomu, jeho mapové podklady, hrany paty, vrstevnice, historické reliéfypůvodní před těžbou, a průběhy zásahů během těžby. Výstupem jsou grafické podklady. Struktura se liší dle toho, jedná-li se o povrchovou nebo hlubinnou těžbu. Vrstvy původní reliéf terénu; hranice ložiskového území; stávající reliéf terénu /lomu; historie dolu/ lomu. stávající reliéf odvalů/výsypek; Zdroje dat : Zdroje dat jsou především měřičské informace, digitalizované mapy, informace z fotogrammetrie Tvar dat : Vektorová data jsou dodána většinou ve tvaru ASCII, nebo DXF, nebo jsou do tohoto tvaru zapracována. Výstupy mapy lomu a výsypek s konečným stavem skrývkových a uhelných řezů, etáží vnitřních a vnějších výsypek v měřítku 1:2000-1:10000 s vyznačením zejména hranic dobývacího prostoru, chráněného ložiskového území, výchozu uhelné sloje a s vymezením morfologie území příslušnými výškovými kótami; mapy historického reliéfu; mapy dokumentující postup těžeb; mapy důlních děl dřívější hornické činnosti v původním měřítku; 90

94 mapy strategie obnovy. SKUPINA DIGITÁLNÍ MODELY TERÉNU Soustřeďuje modely terénu potřebné pro projektování a následné zpracování postupů obnovy krajiny, modely jsou vytvářeny z podkladů uvedených ve skupině povrchy. Obsahuje následující DMT: digitální modely terénu zařazené dle let; digitální modely výsypek; digitální modely svahů lomu; digitální modely antropogenních terénních tvarů. SKUPINA GEOLOGICKÝ PODKLAD Vrstvy geologické mapy území; jiné typy účelových geologických map (např. hydrogeolog., IG rajónování). SKUPINA GEOLOGIE Tato skupina zahrnuje informace o ložisku, vrtech a modely ložiska. Umožňuje výstup informací o ložisku, doprovodných surovinách atd. Vrstvy vrty; geologický model ložiska stávající; fiktivní vrty; geologický model nadloží; sondy; model výsypky. geologický model ložiska původní lokality; Zdroje dat : Zdrojem dat jsou především vrty, zpracované do tvaru vrstev. V případě depozit doprovodných surovin ve výsypce a složení výsypky pak fiktivní vrty. Fiktivní vrty jsou vytvářeny na základě časového a místního určení ukládání ve výsypce. Informace o průběhu povrchu nutné k vymezení ložiska jsou přebírány ze skupiny povrchy. Tvar dat: Uhelné ložisko Data z vrtů rozčleněné na vrstvy, s následujícími atributy: název vrtu (jméno, číslo), souřadnice vrtu X, souřadnice vrtu Y, číslo vrstvy, kóta vrstvy, popel v sušině (Ad v %), výhřevnost v sušině (Qid MJ/kg), síra v sušině (Sid v %), dehet v hořlavině (Tskdaf v %). Nadloží, meziloží a podzákladí výsypky Data z vrtů rozčleněné na vrstvy, s následujícími atributy: název vrtu (jméno, číslo); souřadnice vrtu X; souřadnice vrtu Y; číslo vrstvy; kóta vrstvy; geotechnický rajon; geotechnický subrajón; litologický typ horniny; lokalizace; 91

95 druh horniny; klasifikační třída dle ČSN ; koezistence; uhelnatost. Směrná normová charakteristika podle konzistence - ČSN Poissonův součinitel; objemová tíha [knm -3 ]; E def modul tvárnosti [MPa]; c u totální soudržnost zeminy [kpa]; n totální úhel tření [ 0 ]; c ef efektivní soudržnost zeminy [kpa]; ef efektivní úhel vnitřního tření [ 0 ]. Ložiska doprovodných surovin Data z vrtů rozčleněná na vrstvy, s následujícími atributy: název vrtu (jméno, číslo); souřadnice vrtu X; souřadnice vrtu Y; číslo vrstvy; kóta vrstvy; druh suroviny; složení. Výsypky Data z vrtů, sond a fiktivních vrtů. Informace ve fiktivních vrtech jsou získány na základě znalosti zakládaného materiálu, jeho časového a prostorového umístění ve výsypce název vrtu (jméno, číslo); souřadnice vrtu X; souřadnice vrtu Y; číslo vrstvy; kóta vrstvy; datum uložení; způsob zakládání; příznak svážných projevů; značka dle dokumentace sypaných hmot; zařazení JSK; relativní hutnost Id; index plasticity Ip; modul přetvárnosti E; pevnost tl; klasifikace třída dle ČSN Informace nemusí být povinné, je možná úprava na základě potřeb provozu Depozita doprovodných surovin ve výsypce 92

96 Data z fiktivních vrtů. Informace ve fiktivních vrtech jsou získány na základě znalosti zakládaného materiálu, jeho časového a prostorového umístění ve výsypce datum uložení; způsob zakládání; název vrtu (jméno, číslo); souřadnice vrtu X; souřadnice vrtu Y; číslo vrstvy; kóta vrstvy; druh suroviny; složení. Výstupy profily vrtů a sond včetně kompletní druhové dokumentace; seznam vrtů; mapa se zobrazením všech ložisek a výskytu vedlejších surovin zjištěných v nadloží a podloží ložiska; mapa vrstevnic stropu a počvy ložiska v měřítku 1:2000-1:5000; linie minimálně pěti geologických řezů; geologické řezy přes celý prostor ložiska v měřítku; likvidační výpočet zásob; mapa dokumentace zásob atd. SKUPINA HYDROGEOLOGIE A HYDROLOGIE V této skupině jsou shromážděny informace o hydrogeologii ložiska, výsypky, lomu a blízkého okolí. Historické informace dávají možnost pohledu na zvodnění výsypek a chování vody v krajině po rekultivaci. Vrstvy hydrogeologie ložiska; historická hydrogeologie; hydrogeologie výsypky; historické povrchové vody; povrchová vody; odvodnění. vrty, studny; Zdroje dat Zdrojem dat je vlastní hydrogeologický průzkum, informace ČGÚ, správ povodí atd. Tvar dat Podzemní vody hladina podzemní vody; kvalitativní parametry; popř. vektor proudění; pásma ochrany vodních zdrojů. Povrchové vody zaměření vodních toků a stabilních vodních ploch; 93

97 název; průtok; plocha; objem; kvalita. Výstupy Výstupem jsou hydrogeologické mapy, mapy odvodnění. SKUPINA TECHNICKÉ REKULTIVACE Tato skupina sdružuje informace potřebné k provedení technické rekultivace, k zahlazení lomové jámy, pro úpravu svahů atd. Vrstvy stávající povrch; svahové poměry; rekonstruovaný povrch; utěsnění dna; přesuny hmot; tvar dna jezera. Zdroje dat : Zdrojem dat je skupina povrchy a plán rekultivací Tvar dat grafická vrstva stávajícího povrchu; vymezení svahových poměrů; vymezení překrytí oblastí výška v metrech; vymezení překrytí uhelné sloje v metrech; koeficient nakypření; požadavky na drenážní kanály, přítoky atd. Výstupy výsledné technické rekultivace; mapy svahových poměrů; řezy; izometrické pohledy. SKUPINA BIOLOGICKÁ REKULTIVACE Tato část umožňuje propojit informace o provedených, prováděných a plánovaných prací s povrchem. Poskytuje informace o povrchu, svahových poměrech, povrchové vodě, způsobu prováděné rekultivace a o půdě. Vrstvy povrch; prováděné rekultivace; úklony; plánované rekultivace; půda; povrchová voda. provedené rekultivace; Zdroje dat : Zdrojem dat jsou vrstvy skupin technické rekultivace a hydrologie, rozbory půd výsypek, plány a popis rekultivací. 94

98 Tvar dat: Data představují jednak grafické soubory z jiných skupin, v jednotlivých vrstvách jsou informace připojovány k objektům vymezujícím jejich platnost. Půdy Informace o povrchu výsypky a půdách jsou vázány na prostor, jejich tvar je: vymezení území souřadnicemi vrcholů plochy; třída protierozní odolnosti; třída výsypkového půdotvorného substrátu; půdní typ; půdní druh; zrnitost; sorpční kapacity; ph; obsah těžkých kovů; mineralogické složení; organické látky; celkový obsah živin; o dusík; o fosfor; o draslík; o hořčík; o vápník; hydrofyzikální vlastnosti; o pórovitost; o kapilární kapacita; o využitelná vodní kapacita; o objemová hmotnost. Rekultivace vymezení území souřadnicemi vrcholů plochy; datum počátku rekultivace; datum ukončení rekultivace; způsob rekultivace; definice porostů. Výstupy izometrické pohledy; mapy svahových poměrů; 3 D pohledy; mapy rekultivací. 95

99 SKUPINA EKOLOGIE V této skupině navazujeme přímo na skupinu technické a biologické rekultivace, Jsou zde shromážděny informace pro hodnocení vlivu obnovy krajiny na stávající a budoucí ekosystém. Vrstvy chráněná území v širším okolí (NPP, ekologická charakteristika hlušin; PP, PR, NPR, CHKO, VKP); mapování fauny a zvláště chráněné ÚSES (především biokoridory a druhy; biocentra); mapování flory a zvláště chráněné mapa reálné vegetace; druhy; mapa potenciální vegetace; půdní mapy a kontaminace půd; prvky trvalé zeleně, dřevina, travní porost; hydrologické mapy a kontaminace povrchových vod; přírodě blízké prvky a segmenty mapy imisní zátěže; krajiny; staré ekologické zátěže. SKUPINA TECHNICKÉHO ZABEZPEČENÍ Skupina technického zabezpečení sdružuje informace o inženýrských sítích, stavbách a komunikacích ve vlastnictví důlní společnosti. Vrstvy komunikace; pára; elektrické rozvody; telekomunikace. voda; Zdroje dat: Zdrojem dat je dokumentace důlní společnosti Tvar dat: Data jsou ve tvaru grafické prezentace jednotlivých položek jako objektů s návaznou informací o objektech. Komunikace: datum výstavby; typ; určení. Elektrické rozvody: datum výstavby; typ; napětí; určení. Výstupy: mapy a grafická zobrazení; technická dokumentace. SKUPINA DÁLKOVÝ PRŮZKUM ZEMĚ Vrstvy družicové snímky zařazené dle jednotlivých let, scény, snímacího zařízení; letecké snímky zařazené dle jednotlivých let, scény, snímacího zařízení. SKUPINA ÚZEMNÍ PLÁNOVÁNÍ UPD různého stupně, pro různé územní celky. SKUPINA VYUŽITÍ ÚZEMÍ Vrstvy aktuální využití území; historická využití území; plánovaná či předpokládaná využití území: sídla; průmyslové zóny; zóny sportovní; lesy; vody; zemědělské plochy. 96

100 Navržená datová struktura odpovídá situaci při řešení zájmové oblasti, lze ji podle potřeb doplnit o vrstvy nebo prvky tak, jak vyplyne z dalších kroků řešení problematiky, nebo při změně projektu obnovy. INFORMAČNÍ SYSTÉM Na základě zjištění a analýzy rozhodujících vstupních dat můžeme vhodně volit způsob a časový postup rekultivace, tak aby bylo dosaženo vyváženosti jednotlivých struktur a funkcí ekosystémů v rekultivované krajině. Pro potřeby návrhu informačního zabezpečení, bylo na základě datového modelu vytvořeno schéma informačního zabezpečení, viz obrázky 6.1 a 6.2. Programový komplet se sestává z vlastního ARCVIEW GIS a nástaveb 3D Analyst, Spatial Analyst a Mila Utilites. Pro kompletní řešení problematiky je navržen systém, který dává potřebné informace a grafické výstupy pro návrh využití krajiny a její obnovu po hornické činnosti. Informace a podklady jsou pak vodítkem při rozhodování o postupech. Návrh a systém je otevřený, je ho možné doplňovat o další skupiny a vrstvy podle potřeb a požadavků uživatele. Pro potřeby modelování, vizualizace a informačního propojení bylo vytvořeno schéma systému uvedené na obrázku 6.3. Vlastní řešení - aplikace informačního systému - probíhá v následujících krocích: výběr programového zabezpečení návrh datové struktury příklady praktického řešení vytvoření modelu krajiny Obr 1. Bloková struktura informačního zabezpečení (Zdroj: [4]) 97

101 Obr. 2 Struktura systému informačního zabezpečení (Zdroj: [5]) Obr. 3 Blokové schéma typu dat (Zdroj: [5]) 98

102 MODELY A VÝSTUPY Modely průběhu povrchu terénu Pro zpracování výpočtů objemů, geologie, a mnoha dalších úloh potřebujeme údaje o průběhu povrchu terénu v analyzované oblasti, případně údaje z tohoto průběhu odvozené. Jedná se například o následující úlohy: analýzy průběhu povrchu terénu; o velikost úklonu svahů a s tím související otázky; o stabilita svahů; o průjezdnost terénu pro dopravní prostředky; o expozice ke slunci; osvětlování terénu; řešení různých úloh viditelnosti; o mezi dvěma body; o areál viditelný z jednoho bodu; generování pohledů z různých směrů; simulovaný průlet nad terénem. 99 o výpočty objemů změn terénu; o generování drenážní sítě a hranic povodí; o odtokových poměrů; o směr úklonu svahů; o nejvhodnější rozmístění bodů pozorování.; Za tímto účelem vytváříme digitální modely terénu (DMT). DMT představuje digitální popis a reprezentaci povrchu terénu, ale může reprezentovat i jiné povrchy, např. geologická rozhraní apod. Průběh povrchu terénu lze v zásadě popsat několika typy prvků: body, které lze rozdělit do dvou skupin: o body nesoucí pouze údaj o nadmořské výšce povrchu terénu v daném bodě; o body nesoucí vedle nadmořské výšky ještě další informaci o průběhu terénu v tomto bodě; vrcholky kopců; nejnižší body údolí; sedlové body; body odtoku z povodí; kontrolní body; linie, které lze rozdělit na: o linie popisující průběh terénu; horizontální řezy vrstevnice; vertikální řezy profily; obecné linie vedené po povrchu terénu; o linie popisující náhlé změny průběhu terénu (hrany): tzv. lomové linie - hrany útesů, lomů, propastí apod.; hranice modelované oblasti; o linie popisující zvláštní liniové prvky povrchu terénu (tzv. strukturní linie): hřbetnice; údolnice; spádnice; pobřežní linie;

103 plochy, které lze rozdělit na: o plochy popisující zvláštní plošné prvky povrchu terénu; o oblasti s konstantní nadmořskou výškou (hladiny jezer); o skryté oblasti (s neznámou nadmořskou výškou). DMT je možné definovat jako množinu reprezentativních bodů, linií a ploch povrchu terénu, uloženou v paměti počítače a algoritmus pro interpolaci nových bodů dané planimetrické pozice nebo pro odvození jiných informací (např. sklonu svahu apod.). Vlastní modelování terénu se skládá z následujících kroků: získávání dat; o pomocí terénních měření; o pomocí GPS (globální polohový o pomocí fotogrammetrie; systém; angl. Global Position o pomocí digitalizace vrstevnic; System); o pomocí DPZ; generování DMT - konstrukce modelu, spojování a hledání vztahů mezi daty z různých zdrojů; zpracování DMT - modifikace a ladění DMT, generování odvozených modelů; interpretace DMT - analýza a získávání informací z DMT; zobrazování DMT - grafické zobrazení DMT a odvozených informací; aplikace DMT - vývoj vhodných aplikací pro různé oblasti použití. [3] Příklad modelu povrchu terénu v ARCGIS Na následujících příkladech jsou ukázány jednotlivé kroky řešení, tak jak jsou popsány v přechozích odstavcích. Cílem je, jak již bylo uvedeno, vytvořit co nejvěrnější 3D modely terénu pro výpočty objemů přesunů zemin, řešení povrchových vod, odtokových poměrů a dalších uvedených úloh. Programový systém umožňuje vytvářet 3D modely terénu z prostorových dat. K dispozici jsou dva typy modelů TIN - vytvořený triangulací Grid - čtvercová síť. Modely se vytváří podle potřeb pro modelování reliéfu, řešení odtokových poměrů, viditelnosti a výpočtu objemů. Pro následnou vizualizaci vytváříme 3D TIN model využitím rozšíření 3D Analyst a Spatial Analyst pro podporu modelování povrchu a 3D vizualizaci. Z takto připraveného modelu terénu bylo exportováno vrstevnicové a bodové schéma zájmového území a 3D model trojúhelníkové interpolace TIN. Z tohoto modelu můžeme pak vytvářet další odvozené modely v některém prezentačním jazyku 3D modelů a vizualizace. K dispozici jsou také exporty vrstev cesty, železnice, toky, stavby, zeleň a další. Pro potřeby vizualizace bylo však nutné tento model terénu modifikovat (úpravy svahů, vytvoření nových cest, vytvoření přístavu) a zredukovat množství dat (polygonů) tak, aby bylo možné výslednou vizualizaci vytvořit co nejrealističtěji a přiblížit se co nejvíce reálnému stavu modelované krajiny po dokončení rekultivací [3]. 100

104 Obr. 4 Topografický podklad (Zdroj: vlastní zpracování) Obr. 5 Data terénu načtená do ArcView GIS (Zdroj: vlastní zpracování) Redukci je vhodné provést i z důvodu uspoření výkonu použitých hardwarových prostředků. Jedná se o redukci, která nemá vliv na tvar terénu, nýbrž jen odstraní přebytečné body v datovém modelu. Obr. 6 Příklad 3D TIN modelu terénu v ArcView GIS (Zdroj: vlastní zpracování) 101

105 Modelování a vizualizace Vlastní modelování provádíme v produktu 3D Studio Max firmy Autodesk, Inc. 3D Studio MAX nabízí profesionální animační techniky a výbornou technologii vykreslování scény. Jednou z předností programu je open source (otevřená architektura, je k dispozici včetně zdrojového kódu), umožňující specializovaným firmám vytvářet zásuvné moduly. Jde o specializované programy podporující práci s geometrickými primitivy, materiály a efekty v prostředí 3DSMAX. Otevřenost kódu programu je jednou z nejvíce ceněných vlastností. Výsledkem jsou stovky volně dostupných a komerčních zásuvných modulů, z nichž můžete vybírat, nebo si můžete vytvořit svůj vlastní. Z důvodu šíře pracovních možností, ceny a vývoje zásuvných modulů se stal programovou volbou pro řadu televizních, filmových, multimediálních a herních vývojových ateliérů. Stává se stále otevřenějším systémem, umožňujícím tvůrčí spolupráci řadě umělců ve světě počítačové grafiky. Obr. 7 Kompletní vytvořený terén v CAD (Zdroj: vlastní zpracování) Z výše uvedených předností a výhod tohoto programu byl použit pro modelování krajiny a objektů v ní umístěných právě tento software, který také nabízí mnoho dalších možností. Jedná se hlavně o aktualizaci scény na základě změny v projektu pomocí skriptů a dále také nabízí množství nástrojů pro vytvoření co nejvěrnější virtuální scény. Podporuje tzv. externí reference, což znamená, že mohu vytvořit databázi vymodelovaných objektů a z této databáze poté do hlavního souboru načítat tyto objekty a libovolně je měnit. Je to velmi výhodné, zvláště pokud aktualizuji, nebo upravuji konkrétní část scény a nechci pracovat s celou scénou. Tato aktualizace se projeví ihned ve výsledném souboru obsahujícím kompletní scénu pro vizualizaci. Rozhraní 3D Studia MAX je rozděleno podle jednotlivých fází tvůrčího procesu na šest základních skupin nástrojů: modelování, materiály, světla, kamery, animace a vykreslování. Pro výstup finálního souboru s informacemi o prostorovém průběhu terénu můžeme použít například modul ATLAS WintEd Extended. Výsledný upravený a ořezaný soubor modifikovaného DMT obsahuje hladinu, ve které jsou uloženy 3D face (plošky), vytvářející digitalizovaný průběh terénu, vhodný pro další zpracování při modelování a vizualizaci. Dalším krokem je import terénu do 3D Studia MAX. 102

106 Obr. 8 Terén importovaný do 3DSMAX (Zdroj: vlastní zpracování) Navržený systém dává potřebné informace a grafické výstupy pro návrh využití krajiny a její obnovu po hornické činnosti. Informace a podklady jsou pak vodítkem při rozhodování o postupech a tím slouží k interaktivnímu plánování a modelování rekultivací. To umožňuje modelování situací pro jednotlivé kroky postupu a urychluje vypracování dokumentace. Tyto funkce jsou důležité především v případě neplánované změny postupu těžby nebo záměru rekultivací Byly odzkoušeny možnosti systému na funkcích, jednotlivých vrstvách a skupinách. Informační systém je otevřený a je ho možné doplňovat o další skupiny a vrstvy podle potřeb a požadavků uživatele. Systém umožňuje další rozvoj a může být směrován ke komplexnímu až expertnímu systému; doplněním dalších vrstev a modelů spolu s vytvořením znalostních modulů a rozhodovacích programů nad daty [6]. Konečným výstupem mohou být vizualizační modely jednotlivých verzí obnovy krajiny vybraných zájmových území. Obr. 9 Příklad terénu potaženého texturou (Zdroj: vlastní zpracování) 103

107 Literatura [1] Danel, R., Neustupa, Z., Stalmachová, B. Best practices in the design of databases of brownfield revitalization projects (2012) 12th International Multidisciplinary Scientific GeoConference and EXPO Modern Management of Mine Production, Geology and Environmental Protection, SGEM 2012, 3, str [2] Koop S. & Borup B. & Payne B. & Willison J. Using ArcGis Spatial Analyst, ESRI 2002 [3] Neustupa, Z., Danel, R., Stalmachová, B. Development of brownfield restoration models (2012) 12th International Multidisciplinary Scientific GeoConference and EXPO - Modern Management of Mine Production, Geology and Environmental Protection, SGEM 2012, 3, str [4] Neustupa, Z., Stalmachová, B., Danel, R. Information systems for the regeneration of landscapes affected by mining, (2011) 11th International Multidisciplinary Scientific Geoconference and EXPO Modern Management of Mine Production, Geology and Environmental Protection, SGEM 2011, 1, str [5] Neustupa Z. Aplikace informačních technologií pro modelovaní a tvorbu krajiny po hornické činnosti (Application of information technologies in post-mining landscape modelling and creation), Habilitation thesis, VSB - Technical university of Ostrava, Czech Republic, 186 pp., 2006 [6] Stalmachová, B. Neustupa, Z. Danel, R.: The Expert System for Brownfield Revitalization Projects, 12th International Multidisciplinary Scientific Geo-Conference SGEM 2012, Bulgaria 104

108 6 LIMITY VYUŽITÍ ÚZEMÍ A MOŽNOSTI FINANCOVÁNÍ V POSTHORNICKÉ KRAJINĚ Eva LACKOVÁ Aktivity spojené s těžbou nerostných surovin, zejména s těžbou černého uhlí jsou tak jako jiné aktivity ovlivňující krajinu a její funkce zahrnuty do systematického procesu plánování a dlouhodobého managementu krajiny. Z pohledu zamýšleného využití území je nezbytné na tyto území nahlížet ze dvou diferentních pohledů představující různé omezení nebo hranici možnosti realizace a územního využití. Rozdělení těchto dvou pohledů je závislé na primárním nebo sekundárním limitujícím faktoru, který omezuje využití daného území buďto přímo nebo nepřímo. Na rozdělení limitů lze pohlížet dle 2 základních otázek: Jak může území ovlivnit můj záměr? Limity primární Jak mohu svým záměrem ovlivnit území? Limity sekundární Z prvního neboli primárního pohledu se jedná o limity, které omezují využití území přímo. Jedná se o limity, které omezují nebo vylučují plánované zásahy z důvodu svého aktuálního nebo budoucího stavu. Jedná se zejména o přírodní podmínky území, které mohou, ale taktéž nemusí být predikovány nebo částečně dle požadavků změněny (např. charakter vodního toku s potenciálem záplavových stavů, geologické prostředí, kontaminace půd apod.). K primárním limitům lze taktéž zahrnout limity vyplývajících z majetkoprávních vztahů, které omezují využití území dle nároků majitele nebo jsou pod správou různých podniků např. správce povodí, správce malých drobných toků, správce lesů apod. Mezi tyto primární limity lze zařadit i legislativní omezení vztažené na konkrétní zásahy, aktivity a využití území, které nejsou, kromě zákona popsaného níže, předmětem této kapitoly. Z druhého, sekundárního pohledu se jedná o limity, které omezují využití území nepřímo. Jedná se o limity, které zejména podmiňují, usměrňují a uspořádávají plánované zásahy a využití území z důvodu ochrany zdraví lidí, ochrany veřejných zájmů, ochrany složek životního prostředí, vymezení obecných (zejména technických) podmínek výstavby a ostatních aktivit člověka. Tyto zákazy a omezení vstupují do územně plánovací činnosti jako Limity využití území ve smyslu stavebního zákona (zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů) a vyhlášky (vyhláška 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti) [2] viz níže. Rozdělení limitů využití území z těchto dvou pohledů není nikterak metodicky zpracováno, jedná se spíše o strategické uvědomění si všech možných limitů při procesech plánování využití posthornické krajiny. Zařazení jednotlivých limitů taktéž není jednoznačné, neboť například umístění nové stavby v krajině vzhledem k limitu vodního toku se bude řešit: z pohledu primárního, zdali například blízký vodní tok nemůže negativně ovlivnit průběh stavby a její využívání při svém aktuálním stavu nebo mimořádných záplavových stavech 105

109 z pohledu sekundárního, zdali výstavba a využívání stavby nemůže negativně ovlivnit blízký vodní tok například vypouštěním odpadních vod. Primární limity Primárními limity mohou být například podmínky pedologické, geologické a geomorfologické vyžadující úpravy terénu před stavbou objektů, a proto je nezbytné během přípravy projektu realizovat taktéž průzkumné hydrogeologické práce. Rozhodující vliv na zakládání staveb a jejich bezpečnost má únosnost a dovolené namáhání podloží, geologický sled vrstev a chemické složení zeminy. Je zcela rozdílné budovat stavby na organických půdách (bahnité náplavy, rašelinové půdy) nebo na půdách vzniklých na pevných sedimentech či jiných únosných horninách. Pokud jsou stavby či jiné využití posthornické krajiny zamýšleno na svahu, je nutné provést šetření stability svahu a jeho možné sesunutí či náchylnost půdy k erozi. V rámci geologických podmínek lokality je taktéž podstatný vliv přítomnost nerostných surovin, které byly, jsou nebo budou těženy. V této souvislosti vznikají různé průvodní jevy ovlivňující využívání území, například vlivem hlubinné těžby se mohou vyskytnout poklesové kotliny, stará důlní díla narušující stabilitu povrchu, nové antropogenní útvary jako jsou výsypky a odvaly, které mohou mít v konečném důsledku rozhodující význam pro budoucí využití území. Významnou roli při plánování využití území ve směru zalesnění, zatravnění apod. hrají rozhodující vliv půdní poměry, hloubka, struktura, vlhkost a propustnost půd, taktéž i sklon a expozice svahu. V častých případech je nutné počítat s navezením ornice, přidání mulčovací kůry, závlahy nebo hnojení. Mezi další přírodní podmínky patří hydrologické a hydrogeologické poměry řešené lokality. Z tohoto pohledu je významné učinit průzkumy hloubky vodních přítoků a jejich intenzitu, výšky hladiny podzemní vody, chemického složení vody a jiné vlastnosti vody ovlivňující budoucí stavbu. Mezi sledované parametry hydrologických podmínek patří zejména odtokové poměry povrchové vody, její kvalita a množství. V praxi může nastat situace, že v rámci dlouhodobého nevyužívání území se hydrologické poměry blízkého toku změnily natolik, že řešená lokalita dnes spadá do záplavového území, které další využití podstatně omezuje. Klimatické přírodní podmínky hrají roli nejvíce v plánování rekreačního využití posthornické krajiny, kdy je nutné respektovat místní srážkové a teplotní poměry. Neopomíjeným faktem by měla být dlouhodobá analýza ovzduší, zejména obsah nejdůležitějších sledovaných imisí, polétavého prachu a s tím související rychlost a směr větru zvláště v průmyslových oblastech. Důležitým aspektem je taktéž počet dnů se sněhovou pokrývkou a množství spadaného sněhu, pro navrhování typu a sklonu rekreačních staveb. Tyto podmínky ovlivňuje především nadmořská výška a orientace k světovým stranám. Biotickými podmínkami se rozumí živé složky prostředí a jejich vzájemné vztahy. Pro účely plánování využití území je důležité sledovat nejen legislativu týkající se životního prostředí, ochrany přírody a krajiny, ale taktéž podrobně provést průzkum na řešeném území z hlediska aktuálního stavu rostlin a živočichů, neboť po dobu, kdy plocha byla ponechána ladem, mohlo dojít k osídlení různými druhy rostlin a živočichů, kteří budoucí záměr využití 106

110 území mohou svou existencí, přemnožením, životními nároky apod. omezit. Tyto biotické limity jsou důležité zejména při plánování posthornické krajiny pro jiné účely než stavební, například pro vytváření zelených ploch, parků, sadů, lesů trvale travních porostů nebo zemědělských ploch [3, 5]. Některá posthornické území byla již v době aktivního využívání velice negativně ovlivněna, zejména různým chemickým znečištěním. Zejména v minulosti měly průmyslové podniky v rámci co největších zisků povoleno používat technologie a chemické látky, jež byly k životnímu prostředí velice nešetrné. Tím docházelo ke kontaminaci nejen lokální, ale taktéž plošné, ovlivňující okolní budovy nebo volnou krajinu a limitující další využití území. Také různými haváriemi, porušováním pracovních postupů nebo nedůslednou sanací znečištěných ploch se znečišťující látky dostávaly do půdy a horninového prostředí, v němž se po dobu nevyužívání areálu kumulovaly a rozšiřovaly pomocí podzemní vody do okolí. Pro účely zjištění skutečného rozsahu znečištění, je nutné provést podrobný a komplexní průzkum lokality, tzv. ekologický audit, který rovněž prověří stav budov a jiných zařízení vzhledem k možné potenciální kontaminaci. V rámci průmyslových areálů se mohou objevovat problémové stavby jako například staré důlní díla, šachty, vrty, inženýrské sítě, podzemní kolektory, odvodňovací drény, nepropustné stěny, železobetonové konstrukce apod. Tyto areály mohou být zatížené kontaminací způsobenou ropnými látkami, oleji, dehty, těžkými kovy a jiným chemickými látkami, nebo mohou být problematické pouze z důvodu své existence a nesnadného odstranění. Zemědělské objekty jakými jsou sklady, haly, bývalé jatky, potravinářské závody, chovné stanice, velkostatkový chov apod. jsou většinou zatížené kontaminací organických a chemických látek z výroby potravin nebo chovu zvířat. Půda v jejich okolí může být znečištěna používanými hnojivy, pesticidy, herbicidy apod. Zdrojů možného znečištění a taktéž s nimi souvisejících důsledků, které značně omezují další využití posthornické krajiny je spousta. Mezi nejvýznamnější limity z tohoto pohledu patří kontaminovaná voda (jak povrchové, včetně stojaté vody v rybnících, tůních a jezerech, tak i vody podpovrchové). Vodou se kontaminanty dále šíří do okolí a taktéž ovlivňují kvalitu řek, jezer i zásobáren pitné vody. Významné je dále znečištění horninového prostředí a půdy, kdy dochází zejména k acidifikaci a zasolení půd, kontaminaci kovovými prvky, ropnými látkami a organickými sloučeninami. K horninovému prostředí se vážou i limity způsobené kontaminací půdního vzduchu, jenž může být znečištěn plyny, chlorovanými alifatickými uhlovodíky, benzenem apod. Sekundární limity Sekundární limity využití území jsou limity, které ovlivňují proces rozhodování a plánování v posthornické krajině z pohledu vlivu zamýšleného záměru na ochranu zdraví lidí, ochrany veřejných zájmů, ochrany složek životního prostředí, vymezení obecných (zejména technických) podmínek výstavby a ostatních aktivit člověka. Z tohoto pohledu je jakýkoliv negativní dopad způsobený plánovaným záměrem v území na okolí, na životní prostředí, na obyvatelstvo, okolní stavby apod. chápán jako závažný problém. Aby se maximálně omezily tyto negativní dopady, byly vymezeny a legislativně upraveny všechny potenciální možné 107

111 vlivy, jejíž dodržování značně omezuje a limituje plánované využítí území. Z toho pohledu byly všechny potenciálně možné střety a dopady pojmenovány jako,,limity využití území a (na rozdíl od primárních limitů) právně definovány a vymezeny v zákoně č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů a vyhlášce (vyhláška 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti). Limity využití území určují účel, způsob, ohraničení a stanovují rozpětí pro využití a uspořádání území. Jsou vlastně hranicí (překážkou) pro využití území, a to hranicí relativně nepřekročitelnou. Obecně je možné říci, že potřeba limitů: vyplývá z Listiny základních práv a svobod tzn., má chránit základní práva člověka v území, tedy právo na přiměřený prostor a v něm obsažené životní podmínky a zdraví obyvatel, je vyvolána potřebou ochrany přírody a krajiny, je spojena s vymezením obecných podmínek výstavby, je dána potřebou zajištění údajů pro zpracování územně plánovací dokumentace apod. Těchto limitujících faktorů je velké množství a je nezbytné je zahrnout do fáze plánovaní a přípravy, neboť některé vynechané či opomíjené prvky mohou hrát klíčovou roli v budoucím využití území zejména při plánování těžebních aktivit a následné rekultivaci území [4, 5]. Základní třídění limitů vychází z objektu, kterého se využití týká (tedy zpravidla funkční složky, např. bydlení) a z limitovaného jevu (např. hluk). Zmíněné limity využití území lze dle citované legislativy rozdělit do 7 oblastí, které ovlivňují utváření a využití území v podmínkách obcí a měst a to následovně: 1. Územní podmínky pro výstavbu 2. Doprava 3. Technická infrastruktura 4. Vytváření a ochrana zdravých a bezpečných životních podmínek 5. Ochrana přírody a krajiny 6. Ochrana památek 7. Právo Seznam limitů rozdělených do dílčích skupin je uveden je uveden v publikaci Hyvnar a kol.(2013) [2]. PŘÍKLAD popisu sekundárního limitu využití území 4.1 Ochrana podzemních a povrchových vod Záplavové území dle zákona č. 183/2006 Sb, upraveno dle [2]. Objekt limitování: Stanovená záplavová území a jejich aktivní zóny. Důvody limitování: Omezení při využití záplavových území a zákazy v jejich aktivních zónách pro umisťování a povolování staveb. Vyjádření limitu: Záplavová území jsou administrativně určená území, která mohou být při výskytu přirozené povodně zaplavena vodou. Jejich rozsah je povinen stanovit na návrh 108

112 správce vodního toku vodoprávní úřad. Ten může uložit správci vodního toku povinnost zpracovat a předložit takový návrh v souladu s plány hlavních povodí a s plány oblastí povodí. V zastavěných územích, v zastavitelných plochách podle územně plánovací dokumentace, případně podle potřeby v dalších územích, vymezí vodoprávní úřad na návrh správce vodního toku aktivní zónu záplavového území podle nebezpečnosti povodňových průtoků. Záplavová území a jejich aktivní zóny se stanovují formou opatření obecné povahy. Ukazatele a číselné hodnoty: Záplavová čára křivka odpovídající průsečnici hladiny vody se zemským povrchem při zaplavení území povodní. Záplavové území území vymezené návrhovou záplavovou čárou viz Doplňující poznámky. Záplavové území nejvyšší zaznamenané přirozené povodně území, které je vymezeno záplavovou čárou, odpovídající nejvyšší historicky zaznamenané a dokumentované hladině vody při přirozené povodni. Aktivní zóna záplavového území území v zastavěných územích obcí a v zastavitelných plochách podle územních plánů, jež při povodni odvádí rozhodující část celkového průtoku, a tak bezprostředně ohrožuje život, zdraví a majetek lidí. Periodicita povodně 5, 20 a 100 let výskyt povodně, který je dosažen nebo překročen průměrně jedenkrát za 5, 20 a 100 let. Inundační území území přilehlé k vodnímu toku, které je zaplavováno při průtocích přesahujících kapacitu koryta vodního toku. Právní předpisy vztahující se k limitu Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, 4, 18, 19, 27, 31, 32, 36, 43, 61, 66, 83, 88, 90, 96, 161, 166, 177, 179, 181, 185. Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, 66, 67, 68, 69, 107, 115a, 127 a čl. II., Přechodná ustanovení, odst. 3. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, 171, 172, 173 a 174. Nařízení vlády č. 430/2006 Sb., o stanovení geodetických referenčních systémů, státních mapových děl závazných na území státu a zásady jejich používání, 2. Vyhláška č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, ve znění vyhlášky č. 458/2012 Sb., zejména 4, 6, 11, 17 a Příloha č. 1, 2, 4, 6, 7, 9, 11. Vyhláška MŽP č. 236/2002 Sb., o způsobu a rozsahu zpracování návrhu a stanovení záplavových území, 2, 3, 4 a 6. Vyhláška MV č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva,

113 Evropské předpisy vztahující se k limitu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ustavující rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/60/ES o vyhodnocování a zvládání povodňových rizik. Souvisící předpisy vztahující se k limitu ČSN Hydrologické údaje povrchových vod, 10/1997. ČSN Ekologizace úprav vodních toků, 04/2009. ČSN Hrazení bystřin a strží, 05/1998. TNV Úpravy potoků, 01/2010. TNV Úpravy řek, 07/1998. Doplňující poznámky V aktivní zóně záplavových území se nesmí umísťovat, povolovat ani provádět stavby s výjimkou vodních děl, jimiž se upravuje vodní tok, převádějí povodňové průtoky, provádějí opatření na ochranu před povodněmi nebo která jinak souvisejí s vodním tokem nebo jimiž se zlepšují odtokové poměry, staveb pro jímání vod, odvádění odpadních vod a odvádění srážkových vod a dále nezbytných staveb dopravní a technické infrastruktury, zřizování konstrukcí chmelnic, jsou-li zřizovány v záplavovém území v katastrálních územích vymezených podle zákona č. 97/1996 Sb., o ochraně chmele, ve znění pozdějších předpisů, za podmínky, že současně budou provedena taková opatření, že bude minimalizován vliv na povodňové průtoky. To neplatí pro údržbu staveb a stavební úpravy, pokud nedojde ke zhoršení odtokových poměrů. Mimo aktivní zónu v záplavovém území může vodoprávní úřad stanovit opatřením obecné povahy omezující podmínky. Při změně podmínek je může stejným postupem změnit nebo zrušit. Takto vodoprávní úřad postupuje i v případě, není-li aktivní zóna stanovena. V rámci požadavku civilní ochrany k územním plánům obce, a to na základě stanoviska dotčeného orgánu uplatněného k návrhu zadání územního plánu obce, se v rozsahu předaných podkladů zapracuje do textové a grafické části tohoto dokumentu návrh ploch pro požadované potřeby ochrany území před průchodem průlomové vlny vzniklé zvláštní povodní. Možnosti financování v posthornické krajině Finanční nástroje péče o přírodu a krajinu 1. Dotační programy financované z národních zdrojů Program péče o krajinu (PPK) Dotační program vyhlášený Ministerstvem životního prostředí České republiky poskytuje neinvestiční prostředky až do výše 100 % vynaložených nákladů na vlastní realizaci opatření pro realizaci drobného managementu. Program PPK rozděluje každým rokem téměř 100 mil. Kč. 110

114 Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny (POPFK) Dotační program vyhlášený Ministerstvem životního prostředí České republiky poskytuje investiční i neinvestiční prostředky až do výše 100 % vynaložených nákladů především na realizaci adaptačních opatření zmírňující dopady klimatické změny a specifických opatření ve vztahu k ZCHÚ, PO, EVL a zvláště chráněným druhům. V rámci POPFK se počítá s rozdělením řádově desítek milionů korun ročně. Podprogram Správa nezcizitelného státního majetku ve zvláště chráněných územích (MaS) Podprogram je součástí programu Rozvoj a obnova mat. tech. základny systému řízení Ministerstva životního prostředí České republiky. Poskytuje investiční i neinvestiční prostředky pro realizaci činností na pozemcích ve zvláště chráněných územích, jejichž vlastníkem je stát. Podprogram rozděluje každým rokem cca 100 mil. Kč. Příspěvky na hospodaření v lesích Stát podporuje hospodaření v lesích finančními příspěvky na základě 46 odst. 5 zákona č. 289/1995 Sb. o lesích. Obecně je vymezeno jedenáct dotačních titulů, na které lze poskytovat finanční příspěvky. Podrobné podmínky čerpání finančních prostředků jsou uvedeny v Závazných pravidlech pro poskytování finančních příspěvků na hospodaření v lesích a způsobu kontroly jejich využití vyhlašované v příloze jako součást zákona o státním rozpočtu. Národní podpory MZe v oblasti vod V gesci Ministerstva zemědělství České republiky jsou každoročně poskytovány finanční prostředky v oblasti vodního hospodářství. Podpory jsou poskytovány v souladu s vodním zákonem na opatření ve veřejném zájmu, především prevenci před povodněmi, odstraňování povodňových škod a obnovu a rekonstrukci vodních děl. Na protipovodňová opatření bylo na období let vyčleněno 10,5 mld. Kč ze státního rozpočtu, z výnosů privatizací a úvěru od Evropské investiční banky. Podpora je určena pro správce toků. Na stejné období byly na obnovy a rekonstrukce rybníků vyčleněny 4 mld. Kč pro hospodařící subjekty 2. Evropské dotační programy Operační program Životní prostředí (OP ŽP) OP ŽP nabízí v letech z evropských fondů čerpat finanční investiční i neinvestiční prostředky až do výše 100 % na ochranu a zlepšování kvality životního prostředí. Program připravil Státní fond životního prostředí a Ministerstvo životního prostředí České republiky ve spolupráci s Evropskou komisí. Celkem je v programu připraveno cca 5 mld. EUR. Program rozvoje venkova (PRV) Program má za cíl přispět zejména k rozvoji venkovského prostoru České republiky na bázi trvale udržitelného rozvoje, zlepšení stavu životního prostředí a snížení negativních vlivů intenzivního zemědělského hospodaření. Celkem je v programu připraveno cca 3,6 mld. EUR. Operační program Rybářství (OPR) Operační program Rybářství na období je zaměřen na zvýšení konkurenceschopnosti a rozvoj rybářského hospodářství. Jedním z cílů programu je podpora ochrany a zlepšování životního prostředí a přírodních zdrojů. Za řízení operačního programu Rybářství zodpovídá Ministerstvo zemědělství České republiky, administrací je pověřen Státní zemědělský intervenční fond (SZIF). Na celé programovací období je připraveno

115 mil. EUR (27 mil. EUR Evropský rybářský fond a 9 mil. EUR vnitrostátní příspěvek). LIFE+ Program LIFE+ je evropský finanční nástroj podporující projekty zaměřené na ochranu přírody a životního prostředí v Evropské unii. Otevřen je pro období jako součást integrovaného přístupu EU k ochraně životního prostředí. Maximální ani minimální finanční omezení grantu není stanoveno. Průměrná výše příspěvku ze strany EU činí přibližně 1 mil. EUR. Operační program Praha Konkurenceschopnost (OP PK) Operační program Praha Konkurenceschopnost je jedním ze dvou operačních programů pro Prahu, který čerpá prostředky z fondů EU v cíli Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost. Z fondů EU je pro OP PK vyčleněno 234,94 mil. EUR. Regionální operační programy NUTS II (ROP NUTS II) Regionální operační programy NUTS II jsou určeny pro regiony soudržnosti Severozápad, Severovýchod, Střední Čechy, Jihozápad, Jihovýchod, Moravskoslezsko a Střední Morava. Program je financován z Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF), ze kterého je na Programy celkem vyčleněno mil. EUR. Zpracováno dle [1] a aktuální databáze agentury ochrany přírody a krajiny ( ke dni ). Pro potřeby financování je nutné vyhledat aktuální programy a podpory. Další možnosti financování 1. ROZPOČTY OBCÍ 2. KRAJŮ A DOTACE KRAJE OBCÍM 3. STÁTNÍ ROZPOČET 4. PROGRAMY ÚSTŘEDNÍCH ORGÁNŮ STÁTNÍ SPRÁVY -fond národního majetku ČR -ministerstvo kultury ČR -ministerstvo pro místní rozvoj ČR -ministerstvo průmyslu a obchodu ČR -ministerstvo vnitra ČR -ministerstvo životního prostředí ČR 5. ÚVĚRY FINANČNÍCH INSTITUCÍ -úvěrové produkty bank pro obce -příklady úvěrů, které poskytují banky obcím na revitalizaci brownfields 6. MEZINÁRODNÍ ZDROJE -konkrétní formy podpory z EU -financování na další programovací období finanční mechanismus ehp/norska -financování brownfields z prostředků evropské investiční banky 7. SOUKROMÉ ZDROJE 8. PARTNERSTVÍ VEŘEJNÉHO A SOUKROMÉHO SEKTORU (PPP) -formy spolupráce ppp 112

116 -role obce v ppp -financování projektů ppp -úvěry obcím na financování ppp 9. VÍCE ZDROJOVÉ FINANCOVÁNÍ Literatura [1] Finanční nástroje pro péči o krajinu, Agentura ochrany přírody a krajiny České Republiky, Online: [2] HYVNAR, L., BÍLINA, J., NANTL, F., HLADIŠOVÁ, Z., POLEŠÁKOVÁ, M., KYSELKA, I., TOMIŠKOVÁ, M. Limity využití území, 3. vydání, Brno, ÚÚR, Dostupné on-line v aktualizované verzi: [3] URBANCOVÁ, L.; ALBRECHTOVÁ, P.; KLIMKO, T.; STALMACHOVÁ, B.; ŽAMPACHOVÁ, D.: Biodiversity of plant communities and increment of the woody species in the industrial ares (Moravian - Silesian Region, Czech Republic). 14th International Multidisciplinary Scientific Geoconference SGEM 2014, June, 2014, Albena, Bulgaria,section: Ecology and Environmental protection. ISBN: [4] SKLENIČKA, P.: Základy krajinného plánování. 2. vyd. Praha: Naděžda Skleničková, ISBN [5] STALMACHOVA, B., ZAMPACHOVA, D., FRANKOVA, H., LUZAROVA, D. Alternative methods of restoration and regeneration of postmining landscape (2011) 11th International Multidisciplinary Scientific Geoconference and EXPO - Modern Management of Mine Producing, Geology and Environmental Protection, SGEM 2011, 1, pp

117 7 ÚZEMNĚ-PLÁNOVACÍ DOKUMENTACE A PROJEKTOVÁ DOKUMENTACE Lenka URBANCOVÁ Územní plánování Územní plánování je obor činnosti, který řeší a vytváří nejvhodnější podmínky pro využití území. Specifickým rysem územního plánování je jeho postavení mezi různými zájmovými skupinami, jako jsou vlastníci nemovitostí a podnikatelé. Území a ani plánování netvoří uzavřený systém, což znamená, že působí i na to, co se děje mimo vymezené území a čas [3]. Cíle územního plánování Cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území, spočívající ve vyváženém vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území, který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval podmínky života generací budoucích [2]. Územní plánování zajišťuje předpoklady pro udržitelný rozvoj území soustavným a komplexním řešením účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území. Za tímto účelem sleduje společenský a hospodářský potenciál rozvoje. Postupy v územním plánování Územní plánování je veřejnou činností. Nový stavební zákon rozšiřuje dosavadní možnosti účasti veřejnosti, které spočívající v tom, že kdokoliv může podávat připomínky ve lhůtách stanovených zákonem a může se zúčastnit veřejných jednání stanovených zákonem. Zákon k tomu nově umožňuje zastupování veřejnosti zvoleným zástupcem veřejnosti, který je oprávněn zúčastňovat se i dílčích jednání při pořizování územně plánovací dokumentace. Zástupce veřejnosti se zúčastní a zastupuje veřejnost na jednáních, u kterých není reálné zabezpečit širokou účast veřejnosti. Umožňuje se, aby veřejnost byla reprezentována občanským sdružením nebo obecně prospěšnou společností, jejichž předmětem činnosti je územní plánování, podpora výstavby, ochrana životního prostředí nebo ochrana kulturního dědictví. Zástupce veřejnosti je účastníkem řízení v řízení o návrhu zásad územního rozvoje, v řízení o návrhu územního plánu a v řízení o vydání regulačního plánu. Novým nástrojem územního plánování je územně plánovací informace, která je v souladu s principy dobré správy a poskytování informací dotčeným osobám zaměřená nejen na poskytování informací o věcných podmínkách využívání území, ale zejména na stanovení procesních postupů [5]. Nástroje územního plánování Nový stavební zákon rozlišuje procesní postupy v zastavěném a nezastavěném území. V nezastavěném území lze umisťovat pouze stavby pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, ochranu přírody a krajiny, veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu a také stavby za účelem rekreace a cestovního ruchu apod. Změna vymezení 114

118 zastavěného území je možná pouze prostřednictvím územního plánu. Základními nástroji územního plánování jsou: 1. územně plánovací podklady (územně analytické podklady, územní studie), 2. politika územního rozvoje a územně plánovací dokumentace (zásady územního rozvoje, územní plány a regulační plány). 1. ÚZEMNĚ PLÁNOVACÍ PODKLADY Smyslem územně plánovacích podkladů (ÚPP) je sběr a vyhodnocování údajů o území neboli informací o území. Jedná se o podpůrné nástroje územního plánování a mají charakter informací o stavu, možnostech, limitech využití území a o záměrech na provedení změn v území. Územně analytické podklady pořizované úřadem územního plánování (územně analytické podklady obcí) a územně analytické podklady pořizované krajským úřadem (územně analytické podklady kraje) obsahují podklady pro rozbor udržitelného rozvoje území zahrnující zjištění a vyhodnocení stavu a vývoje území, jeho hodnot, limity využití území, zjištění a vyhodnocení záměrů na provedení změn v území, a také rozbor udržitelného rozvoje území zahrnující zjištění a vyhodnocení udržitelného rozvoje území s uvedením jeho silných a slabých stránek, příležitostí a hrozeb v tematickém členění (SWOT analýza) zejména na: horninové prostředí, geologii, vodní režim, hygienu životního prostředí, ochranu přírody a krajiny, zemědělský půdní fond a pozemky určené k plnění funkcí lesa, veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, sociodemografické podmínky, bydlení, rekreaci, hospodářské podmínky [1]. Závěrem ÚPP je vyhodnocení vyváženosti vztahu územních podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost společenství obyvatel území, určení problémů k řešení v územně plánovacích dokumentacích zahrnující zejména urbanistické, dopravní a hygienické závady, vzájemné střety záměrů na provedení změn v území a střety těchto záměrů s limity využití území, ohrožení území například povodněmi a jinými rizikovými přírodními jevy. Územně plánovací podklady jsou tvořeny: a) územně analytickými podklady - zjišťují a vyhodnocují stav a vývoj území. b) územní studií - ověřují možnosti a podmínky změn v území; slouží jako podklad k pořizování politiky územního rozvoje, územně plánovací dokumentace, jejich změně a pro rozhodování v území. A. Územně analytické podklady Územně analytické podklady (ÚAP) se s ohledem na povahu činností spojených s jejich pořizováním člení na dvě základní části: - podklady pro rozbor udržitelného rozvoje území, zahrnující zjištění a vyhodnocení stavu a vývoje území, jeho hodnot, limity využití území, zjištění a vyhodnocení záměrů na provedení změn v území, - rozbor udržitelného rozvoje území, zahrnující jednak zjištění a vyhodnocení udržitelného rozvoje území, jehož závěrem je vyhodnocení vyváženosti vztahu podmínek pro příznivé životní prostředí, pro hospodářský rozvoj a pro soudržnost 115

119 společenství obyvatel území, jednak určení problémů k řešení v územně plánovací dokumentaci. Postup pořízení ÚAP: a. shromáždění podkladů pro vyhodnocení udržitelného rozvoje území ( 27 Stavebního zákona) průzkumy a rozbory údaje o území informace nebo data o stavu území, o právech, povinnostech a omezeních, která se váží k určité části území (limity využití území) informace nebo data o záměrech na provedení změn v území informace o vzniku údajů o území (o pořízení, zpracování, případném schválení nebo nabytí platnosti a účinnosti údaje o území) údaje o hodnotách území další dostupné informace (statistická data) b. rozbor udržitelného rozvoje území pomocí SWOT analýzy SWOT analýza v tematickém členění geologie vodní režim ochrana přírody a krajiny hygiena životního prostředí zemědělský a lesní půdní fond dopravní a technická infrastruktura sociodemografické podmínky bydlení, rekreace hospodářské podmínky SWOT analýza závěrečná vyhodnocení vyváženosti vztahu územních podmínek pro příznivé životní prostředí, hospodářský rozvoj a soudržnost společenství obyvatel určení problémů k řešení c. projednání ÚAP, vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území ( 29 Stavebního zákona.) projednání ÚAP obce s rozšířenou působností v Radě obcí pro udržitelný rozvoj území (tvořené starostou obce s rozšířenou působností a zástupci každé obce z jejího správního obvodu), pokud je zřízena d. uložení a zveřejnění ÚAP v rozsahu umožňujícím dálkový přístup ( 166 Stavebního zákona) e. aktualizace ÚAP ( 28 Stavebního zákona) průběžná aktualizace na základě nových údajů o území úplná aktualizace každé 2 roky 116

120 B. Územní studie Územní studie je územně plánovacím podkladem, a lze jí prověřovat a posuzovat jakékoliv změny v území bez formálních náležitostí, které jsou vyžadovány u pořizování územně plánovací dokumentace. Tato studie bude zpravidla pořizována pro ověření možností využití řešeného území (např. zastavitelné nebo přestavbové plochy, části nezastavěného území z hlediska komplexního řešení krajiny), pro prověření územních podmínek ochrany hodnot území nebo pro prověření řešení vybraných problém (dopravního řešení, technické infrastruktury, umístění občanské vybavenosti, zeleně, územního systému ekologické stability apod.). Jejím pořizovatelem může být úřad územního plánování, a to nejen pro území své obce, ale na žádost obce ve svém správním obvodu i pro její území. Pořizovatelem může být krajský úřad, Ministerstvo pro místní rozvoj v rozsahu potřebném pro pořizování politiky územního rozvoje a pro území vojenských újezdů pořizuje územní studii újezdní úřad a v případě potřeby ji projednává Ministerstvo obrany. Zpracování územní studie patří mezi vybrané činnosti ve výstavbě, a proto tuto činnost mohou vykonávat jen autorizovaní architekti nebo autorizovaní urbanisté [4]. 2. POLITIKA ÚZEMNÍHO ROZVOJE A ÚZEMNĚ PLÁNOVACÍ DOKUMENTACE Významným kladem nového zákona v části o územním plánování je konstituování nového dokumentu na úrovni státu, jehož koordinující role byla v územně plánovací praxi dlouho postrádána. Usnesením Vlády České republiky ze dne č. 561 přijala ČR Politiku územního rozvoje České republiky (PÚR). PÚR určuje požadavky a rámce pro konkretizaci úkolů územního plánování v republikových, přeshraničních a mezinárodních souvislostech, zejména s ohledem na udržitelný rozvoj území, a určuje strategii a základní podmínky pro naplňování těchto úkolů. Účelem PÚR ČR je konkretizace v zákoně obecně formulovaných cílů a úkolů územního plánování s ohledem na souvislosti a problémy v území, které svým významem a dosahem překračují pravomoci jednotlivých krajů, ministerstev a dalších ústředních správních úřadů. Změnou v území se rozumí změna jeho využití nebo prostorového uspořádání; vymezuje oblasti se specifickými hodnotami a se specifickými problémy mezinárodního a republikového významu nebo které svým významem přesahují území jednoho kraje; vymezuje plochy a koridory dopravní a technické infrastruktury mezinárodního a republikového významu nebo které svým významem přesahují území jednoho kraje. Územně plánovací dokumentace je tvořena zásadami územního rozvoje, územním plánem a regulačním plánem. a) Zásady územního rozvoje Účelné a hospodárné využívání území kraje si dávají za cíl zásady územního rozvoje (ZÚR). Vedle vymezení ploch nadmístního významu se stanovují plochy pro veřejně 117

121 prospěná opatření, přičemž návrhy veřejně prospěšných staveb nebo opatření musí být doloženy objektivními důvody a pořizovatel by měl vyloučit subjektivní požadavky a krátkodobé ekonomické cíle. Zásady územního rozvoje pořizuje krajský úřad v přenesené působnosti. Pouze první zásady územního rozvoje budou pořízeny na základě zadání, které obsahuje hlavní cíle a požadavky na jejich řešení. Podkladem pro následnou aktualizaci nebo pořízení nových zásad územního rozvoje bude zpráva o jejich uplatňování v uplynulém období, schválená v samostatné působnosti zastupitelstvem kraje. Návrh této zprávy musí krajský úřad předložit zastupitelstvu kraje do 2 let po vydání zásad územního rozvoje nebo jejich poslední aktualizaci a před předložením musí být návrh konzultován s obcemi kraje a s dotčenými orgány. Návrh aktualizace se zpracovává a projednává jen v rozsahu měněných částí. Při pořizování ZÚR se zpracovává návrh, který zpravidla obsahuje variantní řešení. K návrhu se vždy připojí vyhodnocení jejich vlivů na udržitelný rozvoj území. Pojednání návrhu zásad územního rozvoje se rozděluje do dvou časových etap. První je projednání návrhu s dotčenými orgány a druhou jejich vydání. Výběr konečné varianty je možný až v závěru první etapy při dohodnutí zásad územního rozvoje s dotčenými orgány. Před zahájením řízení o vydání zásad územního rozvoje pořizovatel zajistí úpravu jejich návrhu podle výsledku projednání. ZÚR mají za úkol hledat taková řešení, která nemají vliv na evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti. Pokud přesto podle stanoviska Ministerstva životního prostředí k vyhodnocení vlivů na životní prostředí negativní vliv existuje, a nelze nalézt vhodné alternativní řešení s menším negativním vlivem nebo bez něj, pak musí krajský úřad prokázat naléhavý důvod jiného převažujícího veřejného zájmu a dohodnout s Ministerstvem životního prostředí kompenzační opatření. U prioritních typů stanovišť nebo prioritních druhů je jiný převažující zájem zúžen jen na důvody veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti a nesporného významu pro životní prostředí. U ostatních veřejných zájmů je vydání zásad územního rozvoje vázáno na souhlasné stanovisko Evropské komise. b) Územní plán Územní plán je základní koncepční dokument obce sloužící k usměrňování jejího územního rozvoje. Územní plán stanoví základní koncepci rozvoje území obce, ochrany jeho hodnot, jeho plošného a prostorového uspořádání (urbanistická koncepce), uspořádání krajiny a koncepci veřejné infrastruktury; vymezí zastavěné území, plochy a koridory, zejména zastavitelné plochy a plochy vymezené ke změně stávající zástavby, k obnově nebo opětovnému využití znehodnoceného území (plocha přestavby), pro veřejně prospěšné stavby, pro veřejně prospěšná opatření a pro územní rezervy a stanoví podmínky pro využití těchto ploch a koridorů. Dokument obsahuje textovou a grafickou část, číselné údaje a závaznou část ve formě regulativů. Nové zastavitelné plochy v území obce lze vymezit pouze územním plánem. Zastupitelstvo obce je zmocněno v samostatné působnosti rozhodnout o pořízení územního plánu a o jeho vydání v mezích stanovených zákonem. Návrh na pořízení může dát jednak zastupitelstvo obce, orgán veřejné správy, občan, fyzická nebo právnická osoba, která má vlastnická nebo obdobná práva k pozemku nebo stavbě na území obce. 118

122 Pořizovatelem je úřad územního plánování, který zpracovává návrh a zadání. Územní plán je územně plánovací dokumentací, kterou může zpracovávat pouze fyzická osoba oprávněná k projektové činnosti. V zákoně je nově specifikováno opatření proti průtahům při pořizování územních plánů (ve lhůtě do jednoho roku) a také spojené řízení územního a regulačního plánu. Územní plán musí být vyhodnocen nejméně jednou za 4 roky z hlediska jeho uplatňování, např. zda se neprojevily nepředpokládané vlivy na některou složku udržitelného rozvoje území. Pro toto vyhodnocení jsou pak podkladem zejména územně analytické podklady, které jsou pravidelně aktualizovány. Pořizovatel následně zpracuje zprávu o uplatňování územního plánu v minulém období, a tato zpráva může nahradit zadání změny územního plánu. V případech, že obec vydá územní plán, zákon jí ukládá povinnost soustavně sledovat a vyhodnocovat jeho uplatňování na základě zprávy o uplatňování územního plánu. c) Regulační plán Regulační plán je základním koncepčním nástrojem územního plánování obce. Nová právní úprava zachovává pravomoc každé obce vydávat jak územní tak regulační plán. Regulační plán je pořizován jako skupinové územní rozhodnutí a svým obsahem i právními účinky se k němu výrazně přibližuje. Je tedy obdobou nebo chcete-li jinou formou územního rozhodnutí. Pořízení regulačního plánu podle nového Stavebního zákona nahrazuje územní rozhodnutí v rozsahu stanoveném při jeho vydání. Znamená to, že tam, kde je vydán regulační plán, není nutné v definovaných případech vydávat územní rozhodnutí a není nutné vést územní řízení. Na základě regulačního plánu je možné provést stavbu jen na základě stavebního povolení nebo ohlášení stavby stavebnímu úřadu. Regulační plán vždy nahrazuje územní rozhodnutí ve věci vymezení pozemků, ve věci stanovení jejich využití a pro stanovení podmínek staveb veřejné infrastruktury a veřejně prospěšných opatření. Regulační plán ale nenahrazuje územní rozhodnutí v nezastavěném území. Pro zpracování regulačního plánu je závazný územní plán. Obec v územním plánu vymezí plochu a stanoví, že v této ploše bude vydán regulační plán, tzn., že se v této ploše nebude vydávat individuální územní rozhodnutí. Regulační plán si schvaluje obec, jde tedy o určitý způsob atrakce územního rozhodování, a to ze stavebního úřadu na obec. Kraj v zásadách územního rozvoje vymezí, kde má být územní rozhodnutí nahrazeno regulačním plánem, ovšem vždy se to musí týkat plochy nadmístního významu, tzn., že jde o významnou změnu v území, která je důležitá pro rozvoj více obcí a pro rozvoj kraje jako celku. V zásadách územního rozvoje si kraj může vymezit území, ve kterém vydává regulační plán na základě žádosti investora. Tento regulační plán se vydává vždy v dohodě s dotčenými obcemi, s kterými musí kraj dohodnout, kde bude regulační plán pořízen a kde jej bude vydávat. Regulační plán se vydává z podnětu nebo na žádost. Zákon upravuje rozdílný postup při pořizování regulačního plánu z podnětu a na žádost. O pořízení regulačního plánu z podnětu rozhoduje příslušné zastupitelstvo v samostatné působnosti. Není-li schváleno zadání v zásadách územního rozvoje nebo v územním plánu, schvaluje příslušné zastupitelstvo v samostatné působnosti rovněž zadání regulačního plánu. Zastupitelstvo obce nebo kraje při jeho schválení určuje, které druhy územních rozhodnutí jsou v řešeném území nahrazeny 119

123 vydaným regulačním plánem. Při pořizování regulačního plánu na žádost předkládá žadatel, kterým je zpravidla investor, mimo jiné návrh regulačního plánu projednaný s dotčenými orgány. Součástí žádosti je rovněž návrh plánovací smlouvy, kterou schvaluje příslušné zastupitelstvo před vydáním regulačního plánu v samostatné působnosti. Obsahem plánovací smlouvy je řešení vztahu žadatele a obce nebo kraje při realizaci zástavby podle regulačního plánu. Upravuje zejména spoluúčast na vybudování nové nebo na úpravách stávající veřejné infrastruktury. Úhrada nákladů na zpracování a pořízení regulačního plánu je koncipována s ohledem na to, je-li pořizován z vlastního podnětu obce, na návrh orgánu veřejné správy nebo na základě žádosti. Pokud je zpracování regulačního plánu vyvoláno výhradní potřebou jiné osoby, může příslušné zastupitelstvo podmínit jeho pořízení částečnou nebo úplnou úhradou nákladů na jeho zpracování. V případech pořizování regulačního plánu na žádost, hradí jeho zpracování a náklady s tím spojené žadatel (investor). Zákon umožňuje na základě rozhodnutí zastupitelstva obce pořizovat regulační plán souběžně se změnou územního plánu, která je vyvolána potřebou jeho pořízení. Projektová dokumentace Dokumentace stavby je souhrn technickoekonomických a organizačních údajů, výkresů a plánů, jimiž se charakterizuje, vymezuje, dokládá a zdůvodňuje zamýšlená stavba, a které určují způsob provedení stavby a materiální podmínky. Dokumentace stavby se vypracovává v rámci projektové dokumentace staveb, jak na postavení nových staveb, tak pro změny dokončených staveb (stávajících), jako jsou u pozemních staveb nástavby, přístavby, stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace stávajících budov. Rozsah zpracování projektové dokumentace staveb odpovídá druhu, významu a složitosti stavby. Rozsah a obsah projektové dokumentace pro ohlášení stavby uvedené v 104 odst. 2 písm. a) až d) stavebního zákona, k žádosti o stavební povolení podle 110 odst. 2 písm. b) stavebního zákona a k oznámení stavby ve zkráceném stavebním řízení podle 117 odst. 2stavebního zákona. Projektová dokumentace obsahuje části: A. Průvodní zpráva B. Souhrnná technická zpráva C. Situace stavby 120 D. Dokladová část E. Zásady organizace výstavby F. Dokumentace objektů Projektová dokumentace musí vždy obsahovat části A až F členěné na jednotlivé položky s tím, že rozsah jednotlivých částí musí odpovídat druhu a významu stavby, jejímu umístění, stavebně technickému provedení, účelu využití, vlivu na životní prostředí a době trvání stavby. Projektová dokumentace se předkládá ve dvojím vyhotovení, a není-li obecní úřad v místě stavby, stavebním úřadem. Pokud stavebník není vlastníkem stavby, připojuje se jedno další vyhotovení. Výkresem se rozumí grafické znázornění založené na převaze grafických vyjádření (kreslení, rytí, rozmnožovací technika, apod.). Výkresy jsou součástí projektové dokumentace různých druhů staveb s rozličným obsahem a účelem upotřebení. V souladu s tím se rozlišují výkresy podle obsahu, účelu, druhů měřítek, dle techniky zhotovení a způsobu zobrazování. Pokud předložená projektová dokumentace není zpracována oprávněnou osobou, stavební úřad řízení zastaví. Obsahové náležitosti žádosti o stavební povolení, rozsah a obsah projektové dokumentace stanoví prováděcí právní předpis.

124 Hlavním zobrazením stavebních objektů jsou: půdorysy, pravoúhlé průměty myšlených vodorovných řezů objektem a půdorysu. Svislé řezy, průměty myšlených svislých řezů objektem a nárysu. Pohledy na průčelí objektů, vnitřní stěny a jiné části stavby, pro zobrazení skutečného vzhledu objektu, konstrukce nebo části stavby. Dokumentace staveb Dokumentace stavby je souhrn dokladů, které se pro stavbu zpracovávají v souladu s funkcemi a činnostmi, které budou plnit. Tato dokumentace se dá rozdělit dle jednotlivých etap (fází) vývoje stavby. O informacích a obsahu stavebních dokumentací pojednává vyhláška č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb. Dokumentace staveb je soubor, který obsahuje zejména investiční záměr, studie, přípravnou dokumentaci, projektovou a realizační dokumentaci, dokumentaci skutečného provedení stavby a zprávu o závěrečném vyhodnocení stavby. Dále jsou zde zahrnuty např. revizní zprávy či zápisy o provedených zkouškách či kontrolách. Jednotlivé stupně projektové dokumentace (PD) odpovídají účelově jednotlivým fázím. První etapou je před investiční fáze, kde se zpracovává příprava projektu a hodnotí se jeho podoba, náročnost a vhodnost. Ve druhé fázi se zpracovávají jednotlivé stupně potřebné projektové dokumentace: 1. dokumentace přikládaná k návrhu na vydání rozhodnutí o umístění stavby 2. dokumentace přikládaná k žádosti o vydání stavebního povolení 3. dokumentace pro provedení stavby Dále bývají zpracovány: 1. realizační dokumentace stavby (zpracovává se u náročnějších a rozsáhlejších projektů, ojediněle u rodinných domů) 2. dokumentace (výkresy) skutečného provedení stavby (se zpracovává hlavně pro stavební úřady při změně oproti projektu, dokládá se žádostí o změnu před dokončením stavby) 3. dokumentace pro výběr zhotovitele (zpracovává se dle potřeby) 4. koncepční projekt pro technologickou část stavby - v případě potřeby Pokud pro stavbu není třeba stavební povolení, ale stačí jen její ohlášení, zpracovává se dokumentace k ohlášení stavby, která je v praxi ovšem téměř totožná s dokumentací pro stavební povolení a obsahuje všechny doklady od účastníků řízení. Studie Dokument se zpracovává v před investiční fázi. Může se jednat o studie technicko ekonomické, studie souboru staveb, studie objemové, studie proveditelnosti, objemové, protihlukové, EIA a další. Soubor může obsahovat také na investiční záměr. Studie slouží především k určení objemové i finanční náročnosti, technické proveditelnosti a k definování základních cílů projektu. Někdy se samostatně ke studii či jako její součást zpracovávají i průzkumy potřebné pro budoucí realizaci projektu (geologický průzkum, hydrogeologický průzkum, radonový průzkum, seismologický či archeologický průzkum, apod.) U rozsáhlejších projektů tvoří studie podklad pro navazující fáze. Naproti tomu u jednodušších staveb se studie vypracovává málokdy. 121

125 Projektová dokumentace pro územní řízení Po zpracování studií a vyhodnocení provedení investičního záměru se přistupuje ke zpracování PD pro územní řízení. Cílem této dokumentace je vydání kladného rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby. Vydání rozhodnutí musí být v souladu s územním plánem a ten zase s vyššími stupni územního plánování. Velmi přísně se hodnotí podmínky vlivu na životní prostředí. Kromě umístění stavby je třeba také dodržet tzv. OTP neboli obecně technické podmínky. V souladu se stavebním zákonem projektant odpovídá za správnost, celistvost, úplnost a bezpečnost celé stavby, která má být zpracována dle jeho PD. Je tedy povinen dbát mnohých právních předpisů, norem i obecných požadavků na výstavbu vztahujících se k danému projektu. PD pro územní řízení musí zejména splňovat podmínky stanovené dle prováděcí vyhlášky č. 503/2006 Sb. Není-li k některému úkonu projektant odborně způsobilý, je povinen k provedení přizvat osobu s náležitou specializací a oprávněním pro příslušný obor. Provedení PD pro územní řízení je ze zákona povinné zejména pro novostavby nebo stavby, které mění svůj vzhled, výškové či půdorysné uspořádání nebo svou funkci. Jedná se o nezbytný podklad pro vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. U náročnějších staveb se tato dokumentace zpracovává vždy a jejím cílem je vydání kladného územního rozhodnutí s platností na 2 roky. Projektová dokumentace pro stavební řízení Jedná se zároveň o první nezbytný stupeň, jelikož žádná stavba se bez této dokumentace neobejde. V souladu s postupným rozvíjením jednotlivých fází je tato dokumentace podrobnější než dokumentace předcházející. Dokument vychází z podkladů, které většinou stavebník dodává projektantovi. Těmito podklady jsou míněny majetkoprávní vztahy jednotlivých pozemků či budov, snímky katastrální mapy, č. parcely, č. dotčených pozemků s výpisy jejich majitelů, polohopisné a výškopisné zaměření parcely. Aby bylo vydáno stavební povolení, je potřeba, aby byla tato dokumentace ověřena stavebním úřadem ve stavebním řízení. Tento stupeň PD se rozděluje na stavební objekty obsahující část energetickou, statickou, část požární bezpečnosti, část organizaci výstavby, část stavební, část technického zařízení staveb (vodoinstalace, kanalizace, plynofikace, elektrické rozvody, vytápění) a objekty inženýrské, mezi které patří čistírny odpadních vod, regulační stanice pro plynofikaci, rozvodové šachty či odlučovače tuku u restauračních zařízení apod.). Projektová dokumentace výše uvedených objektů již zpravidla obsahuje podrobné výkresy, technické specifikace a technické zprávy navrhovaného projektu. Nejdůležitější body tohoto stupně jsou zpracování půdorysů jednotlivých částí stavby, základů, zpracování svislých nosných konstrukcí, vodorovných nosných konstrukcí, a zastřešení stavby. Dále pak také konstrukční řešení jednotlivých detailů, především návaznosti výše uvedených částí (např. napojení svislých konstrukcí na vodorovné), včetně funkčního řešení (např. únikové cesty, odstupové vzdálenosti, osvětlení a oslunění místností, tepelně technické řešení konstrukcí, zasklení či protiradonová opatření jako průřezové příklady jednotlivých částí). U všech staveb je kromě vlivů na životní prostředí nutné brát také v potaz energetickou náročnost stavby (každá nová stavba má průkaz energetické náročnosti budovy, tzv. energetický štítek). PD pro stavební řízení musí odpovídat vyhlášce č. 499/2006 Sb. Měřítko 122

126 stanovené pro provádění této dokumentace je 1:100, avšak běžné měřítko používané pro výkresy v praxi této dokumentace bývá spíše 1:50, neboť je daleko přehlednější a stavba je dle něj lépe proveditelnější. Projektová dokumentace pro realizaci stavby (provádění stavby) Projektová dokumentace pro realizaci stavby bývá z pohledu projektanta nejdůležitější. Jedná se vlastně o přepracovanou a doplněnou dokumentaci pro stavební povolení, která je potom dále vyprecizována pro skutečnou realizaci stavby. Obsahuje veškeré detaily stavby a popisuje technologii materiálů a výroby jednotlivých částí stavby. Tento stupeň PD se skládá z grafické a textové části. Grafickou část tvoří výkresy a v textové části jsou obsaženy výpočty a technické specifikace zařízení. Dokumentace skutečného provedení stavby Je dokumentací stavby, v níž bylo dodavatelem vyznačeno provedení změn, ke kterým došlo při samotném provádění stavby, a které byly povoleny. Zpracovává se: a) pro stavební úřad b) pro investora stavby Provádí se, pokud během stavby dojde k zásadním změnám např. změna konstrukčního systému, půdorysné uspořádání stavby, změna vnějšího vzhledu, použití jiné technologie, vybudování suterénu nebo garáže v domě, která nebyla v plánu, atd. Na závěr je potřeba provést dokumentaci skutečného provedení stavby. Většinou se realizuje pro stavební úřad kvůli následné kolaudaci stavby. Projektová dokumentace pro realizaci stavby je důležitá hlavně z důvodů bezpečnosti a zdraví osob, z důvodů zachování a respektování územního plánu a jeho regulativ, dodržení všech norem a předpisů. Literatura [1] LACKOVÁ, E.; KUPEC, P; POLANSKÁ, J.; STALMACHOVÁ, B. The Social Forests Functions of Reclaimed Spoil Heaps of the Ostrava-Karvina District, Journal of Forest Science, 2012, vol. 58, (5): pp, ISSN Dostupné on-line: [2] Udržitelný rozvoj nové trendy a výzvy: Trvale udržitelný rozvoj definice a praxe [citováno 7. července 2014]. On-line: [3] Veřejná správa Moravskoslezského kraje: Územní plánovaní [citováno 7. července 2014]. On-line: [4] Vyhláška č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a o způsobu evidence územně plánovací činnosti. [5] Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). 123

127 Hydrická rekultivacekřivého dolu / Rekultywacja wodnaz kopalni Krivy dul 124

128 TĚŽBA UHLÍ A POSTHORNICKÁ KRAJINA V ČESKO-POLSKÉM POHRANIČÍ POLSKÝ ASPEKT 125

129 Tomasz SZULC 1 LEGISLATIVA PRO SANACE V polském zákonodárství dosud neexistuje zákon, který by komplexně upravoval otázky týkající se revitalizace degradovaných území - jak městských, postprůmyslových či postarmádních, tak i jiných, např. bývalých území JZD. Diskusi na téma revitalizace je tedy třeba zahájit stanovením precizní terminologie, protože samotný pojem bývá často nevhodně používán a často zaměňován za rekultivaci, remediaci, revitalizaci nebo renovaci. Je také třeba věnovat pozornost preciznímu stanovení toho, co je to postprůmyslové území a jaké vlastnosti rozhodují o tom, že lze takové území považovat za degradované. Pokusy o řešení problémů spojených s postprůmyslovými územími v celostátním měřítku již proběhly před deseti lety, kdy byl připraven Vládní program pro postprůmyslová území, přijatý Radou ministrů 27. dubna V tomto dokumentu byly kompaktně, komplexně a jednoznačně definovány následující pojmy, což přispělo k sjednocení terminologie [6]. Území se definuje jako nemovitost, komplex nebo část nemovitosti, která sestává z povrchu půdy a přírodní i umělé pokrývky povrchu půdy, včetně rostlinstva, neživé přírody, stavebních objektů, technické infrastruktury. Degradované území je kontaminované území nebo území, jehož přirozený charakter byl nepříznivým způsobem změněn. Kontaminované území je území, na němž dochází k překročení přípustných hodnot koncentrací chemických látek stanovených v nařízení Ministerstva životního prostředí ze dne 9. září 2002 ve věci standardů kvality půdy a standardů kvality zeminy (Sb. z. č. 165 pol. 1359). Postprůmyslové území se definuje jako degradované, nevyužívané nebo ne zcela využívané území původně určené pro hospodářskou činnost, která byla ukončena. Není tedy pochyb, že postprůmyslovým územím je komplex nemovitostí - kontaminovaný nebo takový, jehož přirozená podoba byla nepříznivě transformována v důsledku lidské činnosti a který byl původně využíván pro hospodářskou činnost. Nejužším ze zmíněných pojmů je remediace, tedy ošetření půdy, zeminy a podzemních vod za účelem odstranění nebo snížení množství, kontroly a omezení šíření látek způsobujících riziko. Tato opatření slouží k tomu, aby kontaminované území přestalo představovat riziko pro lidské zdraví nebo stav životního prostředí s ohledem na aktuální nebo do budoucna plánovaný způsob využívání území. Rekultivace zahrnuje aktivity směřující k navrácení přirozeného charakteru terénu anebo k tomu, aby půda nebo zemina získaly obsah látek, který by byl v souladu s požadovanými standardy - to vše za účelem dodání nebo navrácení degradovanému území užitkových nebo přírodních hodnot. Jedná se tedy o širší pojem, protože je do něho zahrnuta také remediace. Revitalizace zahrnuje proces rekultivace a opětovného využití území (včetně očištění, přestavby a modernizace existující pokrývky území), který navrátí stav umožňující tomuto terénu plnit užitkové funkce. Nejkomplexnější definici revitalizace stanovila Vědecká rada Ústavu pro rozvoj měst. V souladu s touto definicí se jedná o koordinovaný proces, který řídí především samosprávní orgány, místní komunita a jiní účastníci a který je součástí rozvojové politiky a má za účel zabránit degradaci urbanizovaného prostoru a krizovým jevům. Má také 126

130 stimulovat rozvoj a kvalitativní změny prostřednictvím růstu společenské a hospodářské aktivity, zlepšit prostředí bydlení a ochranu národního dědictví - to vše za dodržení principu udržitelného rozvoje [15]. V souvislosti s tím můžeme stanovit, že revitalizace je sekvence plánovaných (naprogramovaných) aktivit, které mají za účel vést k ekonomickému oživení a změně prostorové a funkční struktury degradovaných oblastí města. Revitalizace je tedy rozhodně nadřazeným pojmem vůči revalorizaci, přestavbě, restrukturalizaci nebo rekonstrukci. Jejím zásadním cílem je navrátit těmto územím ekonomickou a společenskou funkcionalitu, zlepšit ekologický stav a prostorovou estetiku. Mezi území, na nichž by měly být revitalizační aktivity prováděny přednostně, patří dle názoru T. Markowského marginalizované oblasti izolované od rozvojových a inovačních procesů - oblasti, které zůstávají stranou. Netýká se to výhradně jejich umístění, ale spíše plnění určitých funkcí, protože marginalizace se může týkat dokonce i oblastí lokalizovaných v centrech měst [5]. P. Lorens ve svých pracích zdůrazňuje, že revitalizací nazýváme aktivity, které se soustřeďují především na společenskoekonomické oživení, které doprovází rekonstrukční, modernizační a revalorizační aktivity [4]. Je tedy nutné precizně definovat další pojmy týkající se revitalizované oblasti, programu revitalizace a krizové situace. Programem revitalizace nazýváme vypracovaný, přijatý a obcí koordinovaný mnohaletý program aktivit v oblasti území, technických zařízení, společnosti a ekonomiky, usilující o východisko z krizové situace a vytvoření podmínek pro další rozvoj oblasti. Jako krizovou situaci (krizi) zase chápeme výskyt škodlivých a destruktivních procesů, které se týkají území, technických zařízení, společnosti a ekonomiky, které vedly k degradaci dané oblasti. Zde je vhodné upozornit na skutečnost, že program revitalizace musí být prováděn w kompaktní oblasti, která se nachází v krizové situaci. Nemá smysl zahrnout do revitalizačních aktivit oblast celého města. Součástí programu revitalizace jsou aktivity v podobě projektů a jejich procesů. Projektem revitalizace tedy nazýváme konkrétní záměr realizovaný v konkrétní oblasti, v konkrétní době, se stanoveným rozpočtem a za účelem dosažení určitých podmínek, tj. vyřešení určitých problémů. V polském právním systému neexistují žádné regulace týkající se způsobu přípravy a vedení procesů revitalizace veřejnou administrativou (včetně samosprávních orgánů různých úrovní) nebo jinými subjekty. Důsledkem tohoto stavu je absence jednoznačného stanovení subjektu zodpovědného za obnovu, i když experti jsou zajedno ohledně toho, že by se tím měly zabývat samosprávní orgány. Navrhovaná legislativní řešení zařazují revitalizaci mezi vlastní, veřejně prospěšné úkoly obce, nicméně přesně nepoukazují na zdroje jejich financování - a právě peníze mají v tomto případě klíčový význam. V případě legislativních nebo nástrojových nedostatků ztěžujících koordinaci a financování aktivit různými subjekty lze jen těžko hovořit o komplexní, integrované revitalizaci. Na základě aktuální podoby právních předpisů je těžké stanovit, komu přísluší úkol plánovat a uskutečňovat procesy komplexní společenské, ekonomické a prostorové obnovy měst, které mají nepochybně povahu veřejně prospěšných aktivit. V případě postprůmyslových oblastí je navíc třeba zohledňovat případné potíže při stanovení cílového využití dané oblasti. V městském rozměru je poměrné jednoduché identifikovat problémy a potřeby, protože ty nejčastěji formulují zástupci místní komunity a zájmových skupin; také prostorovou degradaci lze zjistit bez komplikovaných výzkumů. V případě postprůmyslových území mají ale identifikované 127

131 problémy zcela odlišnou povahu. V případě městských území bychom neměli očekávat podstatnou změnu funkce celé oblasti (k takové změně může dojít v případě jednotlivých budov, objektů), protože se počítá s tím, že tato území budou nadále plnit obytnou funkci a vytvářet bázi pro poskytování služeb. V případě postprůmyslových území je konečnou podmínkou pro faktickou revitalizaci změna jejich funkce a účelu. Identifikace formálně-právních rámců pro revitalizaci Otázky spojené s revitalizací jsou rozptýleny v různých právních aktech zahrnujících sociální, prostorové, technické i ekonomické otázky. Ty jsou v mnoha případech vzájemně protikladné a rozsah předpisů je vzhledem k faktickému obsahu pojmu revitalizace neúplný. Je třeba také zdůraznit, že část předpisů funguje na úrovni Evropské unie, zatímco část má povahu národního práva. Otázky týkající se široko chápané revitalizace, které jsou realizovány samosprávními orgány různých úrovní a jinými subjekty, jsou rozptýleny v následujících právních aktech: Zákon o obecní samosprávě, Báňský a geologický zákon, Zákon o okresní samosprávě, Zákon o předcházení škodám na Zákon o krajské samosprávě, životním prostředí a jejich nápravě, Zákon o podmínkách pro vedení Zákon o správě nemovitostí rozvojové politiky, Stavební zákon, Zákon o plánování a územním Zákon o sociální pomoci, plánování, Zákon o propagaci zaměstnanosti a Zákon o ochraně životního prostředí, institucích pracovního trhu, a také v zákonech upravujících sféru bydlení, daní a místních poplatků, veřejných silnic, udržování čistoty, hromadného zásobování vodou a v mnoha jiných. Samotná inventarizace a setřídění záznamů, které se vyskytují v jednotlivých právních aktech, je velmi časově náročnou činností. V této kapitole se soustředíme na otázkách spojených s životním prostředím, vlastnictvím a plánováním. Předpisy společenství v rozsahu rekultivace a remediace Předpisy týkající se rekultivace a remediace postprůmyslových území byly zavedeny na úrovni Evropského společenství - v souvislosti s výše uvedenou skutečností budou cílově závazné ve všech členských zemích, a jelikož se jedná o směrnice, vyžadují transponování na národní právní systémy. Mezi tyto právní akty lze zařadit: Směrnici 2006/21/ES o nakládání s odpady z těžebního průmyslu, Směrnici 2004/35/ES o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí, Projekt Rámcové směrnice o ochraně půdy (Směrnice, která stanoví rámec pro ochranu půdy). Směrnice o nakládání s odpady z těžebního průmyslu (2006/21/ES) ukládá členským zemím povinnost pořizovat inventarizaci uzavřených nebo opuštěných objektů pro zneškodňování odpadů umístěných na jejich území, a to za účelem identifikace těch, které mají vážný negativní vliv na prostředí nebo které mohou z krátkodobé nebo dlouhodobé 128

132 perspektivy vážně ohrožovat lidské zdraví nebo životní prostředí. Tyto soupisy by měly být základem pro vhodný program aktivit. Mají být také periodicky aktualizovány a zveřejňovány. Tato směrnice byla transponována na národní právní systém v podobě zákona o těžebních odpadech [8, 2]. Směrnice Evropského parlamentu a Rady o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí (2004/35/ES) byly přenesena do místního zákonodárství v podobě zákona ze dne 13. dubna 2007 o předcházení škodám na životním prostředí a jejich nápravě [9, 1]. Tento zákon upravuje takové otázky, jako: definice škody na životním prostředí, stanovení subjektů využívajících životní prostředí, stanovení aktivit, které je třeba zahájit v případě výskytu škody nebo v situaci bezprostředního rizika jejího výskytu, náklady na realizaci preventivních a nápravných aktivit, postup pro hlášení škod a rizik pro životní prostředí. Jedním ze zásadních problémů v oblasti ochrany povrchu zeminy a předcházení její degradaci je ochrana půd, které jsou obzvláště ohroženy negativním působením průmyslové činnosti. Rozhodnutí a aktivity Evropské komise, které byly zaměřeny přímo na ochranu půd, začaly ke konci 90. let dvacátého století. V tomto období byla zahájena práce na podobě Tematické strategie pro ochranu půdy vydané prostřednictvím zprávy COM (2006) 231, kterou Evropská komise přijala v roce 2006 [3]. Strategie navržená Evropskou komisí je založena na čtyřech pilířích: 1. vytvoření rámcového zákonodárství pro oblast ochrany a vyváženého využívání půdy, 2. doplnění nedostatků ve znalosti některých otázek v oblasti ochrany půdy prostřednictvím provedení výzkumů spolufinancovaných v rámci programů EU a národních výzkumných programů, 3. zapojení otázky ochrany půd do politik zpracovávaných a uskutečňovaných na úrovní států i celého společenství, 4. zvyšování společenského povědomí v oblasti otázek týkajících se potřeb ochrany půdy. Návrh rámcové směrnice o půdě vyhlášené prostřednictvím zprávy COM (2006) 232 počítá s řešeními, která by garantovala komplexní přístup k otázce ochrany půdy a zároveň zcela respektovala subsidiaritu (respektování pravomocí organizačně nižších úrovní). Členské státy budou povinny podniknout určité činnosti pro předcházení ohrožením půdy, směrnice jim ale garantuje volnost z hlediska způsobu realizace tohoto požadavku. To znamená, že přípustnost rizika, úroveň ambicí ve vztahu k plánovaným cílům a volba opatření pro jejich dosažení závisí na členských státech.[7] Směrnice zahrnuje obzvláště otázky, jako: Vytvoření společných rámců pro ochranu půdy na základě pravidel směřujících k zachování funkce půdy, předcházení její degradaci, zmírňování následků těchto procesů, obnovení zničených půd a zapojení těchto otázek do jiných sektorových politik. Zavedení požadavku stanovení, popsání a vyhodnocení vlivu, jaký mají určité sektorové politiky na procesy degradace půdy za účelem ochrany funkce půdy. 129

133 Zavedení požadavku pro uživatele půdy na zavedení preventivních opatření v případě, kdy jimi plánované využívání pozemků může vést k významnému narušení funkce půdy. Vypracování přístupu k problému utěsnění půdy, který by umožnil racionálnější využívání pozemků a udržování pokud možno co největšího počtu funkcí půdy. Identifikování oblastí ohrožených erozí, poklesem obsahu organické hmoty, zasolením, zhuštěním nebo takových, na nichž může dojít k sesuvům půdy a také vytvoření národních programů opatření. Je třeba stanovit rozsah oblastí podléhajících těmto hrozbám. Pro zajištění kompaktního přístupu, který by umožňoval provádět srovnávání, je třeba stanovit hrozbu na základě společných prvků. Tyto prvky zahrnují parametry, o nichž je známo, že jsou původci různých rizik. Bude také nutné stanovit cíle v rozsahu omezení ohrožení a přijmout programy opatření, které umožní jejich realizaci. Programy mohou vznikat na základě norem a opatření, které již byly specifikovány a platí v kontextu zákonodárství na národní úrovni i v celém společenství. Opatření, jejichž účelem je omezit zavádění nebezpečných látek do půdy a vyhnout se tak jejich kumulaci, která by vedla k narušení funkce půdy a představovala hrozbu pro obyvatele a životní prostředí. Pořízení výkazu kontaminovaných míst, ustanovení mechanismu financování preventivních opatření prováděných v "bezprizorních místech", příprava zprávy o stavu půdy a vytvoření národní strategie pro opravu identifikovaných kontaminovaných míst. Byla uvedena definice kontaminovaných míst a seznam aktivit, které vedou ke vzniku rizika kontaminace. Díky nim bude možné identifikovat potenciálně kontaminovaná místa, což zase umožní připravit výkaz fakticky kontaminovaných míst. Dalším krokem by bylo zavedení požadavku, který by prodávajícímu nebo potenciálnímu kupci ukládal povinnost předložit zprávu o stavu půdy v transakcích prodeje půdy tam, kde byly nebo jsou prováděny aktivity vytvářející riziko kontaminace. Projekt této směrnice se zabývá také velmi zásadní otázkou nakládání s nečistotami. Na základě společné definice kontaminovaných míst (tedy míst, které představují značné ohrožení pro lidské zdraví a životní prostředí), používání této definice členskými státy a společného výkazu aktivit vytvářejících riziko kontaminace, budou členské státy povinny identifikovat kontaminovaná místa nacházející se na jejich území a vypracovat národní strategii nápravy. Tato strategie vznikne na základě opodstatněných a transparentních kritérií pro klasifikaci míst, která do ní budou zahrnuta. Cílem strategie bude redukce kontaminace půdy a úrovně ohrožení vyvolaného touto kontaminací, a také ustanovení mechanismu pro financování nápravných aktivit zavedených v "bezprizorních místech". Směrnice se vztahuje také na otázku předcházení kontaminaci prostřednictvím požadavků na omezení uvolňování nebezpečných látek do půdy. Členské státy jsou také povinny přijmout vhodná opatření směřující k omezení utěsnění půdy prostřednictvím rekultivace postprůmyslových území a k zmírňování následků utěsnění prostřednictvím stavebních technik umožňujících udržet co největší množství funkcí půdy. Směrnice se přímo nevztahuje na otázku biologické diverzity. Kladný vliv na biologickou diverzitu budou mít aktivity navržené ve vztahu k jiným hrozbám. Tato směrnice nebyla schválena Evropským parlamentem. Podobně, jako v situaci směrnice o posttěžebních odpadech, výkaz ohrožených oblastí má být aktualizován a 130

134 zveřejňován. Realizace kompletní inventarizace degradovaných území bude provedena během 25 let od data transpozice, tedy přijetí předpisů ES v národním právním systému [7]. Národní předpisy v rozsahu rekultivace a remediace kontaminovaných území a území s transformovaným povrchem Těžební činnost může v podstatě způsobit tři druhy škod na životním prostředí uvedených v zákoně - tedy škody na druzích, na povrchu půdy a na vodách [9]. Mezi hlavní aktuálně platné právní akty, které upravují pravidla rekultivace území s transformovaným povrchem, patří zákon o ochraně zemědělských a lesních půd [13]. Podrobné předpisy pro oblast těžební činnosti se nacházejí také v Geologicko-báňském zákoně, jehož články se přímo týkají odpovědnosti za degradaci území v důsledku provedené těžby nerostných surovin. Nadřazeným právním aktem, který stanoví a upravuje záležitosti spojené s životním prostředím, je samozřejmě Zákon o ochraně životního prostředí [11]. Tento zákon stanoví, že ochrana povrchu půdy spočívá v zajištění její co nejlepší kvality, obzvláště prostřednictvím omezení změn přirozeného charakteru terénu. Při realizaci rekultivačních procesů je třeba pamatovat, aby takový terén v důsledku ladil s okolím, které nebylo antropogenně transformováno. Jedná se zde o soulad uformování reliéfu se zajištěním prostorového uspořádání, důležité je také předcházet fixaci umělých, nepříznivých transformací reliéfu, které byly provedeny v minulosti. V případě oblasti, v které se vyskytuje kontaminace nebo nepříznivá antropogenní transformace, Zákon o ochraně životního prostředí ukládá vlastníkovi povinnost rekultivace, a v případě absence možnosti požadování takové povinnosti je tento úkol uložen starostovi (úroveň samosprávy obce nebo města v rámci okresu). Zákon se zato nevyjadřuje ohledně otázky zdevastovaných postprůmyslových budov a zanechané technické infrastruktury. Dříve zmíněný Geologicko-báňský zákon navazuje na rekultivaci ve dvou okolnostech [14]: ve fázi navrhování geologických prací, ve fázi likvidace závodu nebo jeho části. Podle čl. 79 odst.2 bod 5 zákona by měl projekt specifikovat úkony nutné z hlediska ochrany životního prostředí, včetně podzemních vod, způsob likvidace důlních děl, vrtů, rekultivace pozemků, a také činnosti směřující k předcházení škodám vzniklým v důsledku provádění plánovaných prací. To znamená, že v současné době by měl podnikatel ještě před zahájením těžby předvídat způsob rekultivace pozemků ohrožených škodami vzniklými v důsledku její realizace. V rámci procesu likvidace podniku nebo jeho části je podnikatel - na základě čl. 129 odst. 1 bod 5 zákona - povinen učinit nezbytné kroky za účelem ochrany životního prostředí a rekultivace pozemků po těžební činnosti. Prvním formálním krokem zahajujícím proces finální rekultivace a likvidace důlního podniku je dohodnutí směru rekultivace se starostou (úroveň samosprávy nebo města v rámci okresu), který je dozorčím orgánem. V každém z výše uvedených případů je podmínkou pro zahájení procesu rekultivace získání rozhodnutí primátora města s okresními právy ve věci rekultivace a stanovení směru využití, pro které je nutné prokázat vlastnictví trvalého právního titulu k nemovitosti. Formálním ukončením procesu rekultivace je také získání administrativního rozhodnutí primátora města s okresními právy, v kterém tento orgán potvrzuje její provedení. Procesu 131

135 vyhodnocení úrovně realizace rekultivačních prací a jejich přejímky se účastní také zástupci jiných subjektů, jako jsou: Obvodní báňský úřad, zástupci starosty obce/města, na jehož území byly tyto práce provedeny. Povinnost rekultivace posttěžebních oblastí zatěžující těžební společnost vyplývá také ze zápisů čl. 126 Zákona o ochraně životního prostředí a čl. 20 Zákona o ochraně zemědělských a lesních půd. První z předpisů stanoví, že subjekt provádějící těžbu ložisek nerostů je povinen sukcesivně provádět rekultivace posttěžebních oblastí a navracet do vhodného stavu ostatní přírodní prvky [11]. Druhý z předpisů stanoví, že rekultivace a využití pozemků je plánováno, navrhováno a realizováno ve všech fázích průmyslové činnosti a mělo by být ukončeno nejpozději do 5 let od okamžiku, kdy podnikatel činnost ukončil [13]. Předpisy dříve zmíněného zákona o předcházení škodám na životním prostředí a jejich nápravě nacházejí uplatnění také v oblasti otázek týkajících se rekultivace pozemků, které byly kontaminovány látkami, přípravky, organismy nebo mikroorganismy v důsledku poruchy nebo jiných okolností vyplývajících z aktivity, u které se vyskytuje riziko. V případě výskytu možnosti bezprostředního ohrožení životního prostředí je subjekt, který prostředí využívá, povinen podniknout preventivní opatření. V případě, že využívající subjekt způsobí škodu na životním prostředí, je povinen podniknout kroky omezující velikost škody na prostředí a zavést preventivní opatření zahrnující: odstranění aktuálního nebo budoucího ohrožení lidského zdraví, navrácení kvality půd a zeminy do stavu, který vyžadují standardy kvality. Preventivní opatření jsou úkony, které jsou prováděny v souvislosti s událostí, aktivitou nebo nedopatřením způsobujícím přímé riziko vzniku škody na prostředí, a to za účelem předcházení škodě nebo zmenšení škody, obzvláště vyřazení nebo omezení emisí. Nápravné aktivity definuje zákonodárce jako veškeré aktivity, včetně omezujících nebo dočasných aktivit, které jsou prováděny za účelem nápravy nebo ekvivalentního nahrazení přírodních prvků (nebo jejich funkce), které byly poškozeny, obzvláště pak očišťování půdy a vody, navrácení přirozeného charakteru terénu, zalesňování, výsadba stromů nebo vytváření shluků vegetace, reintrodukce zničených druhů, dále pak aktivity vedoucí k odstranění ohrožení lidského zdraví a navrácení přírodní rovnováhy a krajinných hodnot na daném území. Ukončení remediačních a rekultivačních aktivit nastává v okamžiku, kdy půda a voda dosáhnou kvalitativních standardů stanovených Ministerstvem životního prostředí. Všechny náklady nese využívající subjekt. Je tedy zřejmé, že v otázce nástrojů revitalizace postprůmyslových oblastí je kladen důraz na enviromentální otázky. Veškeré ostatní otázky jsou upraveny na obecné úrovni a mohou nacházet využití jak pro revitalizaci městských, tak postprůmyslových oblastí. Tento stav reflektuje obzvláště používaná terminologie, kde je tématika rekultivace v právních aktech jasně a zřetelně popsána, zatímco pro revitalizaci tyto definice chybí. Předpisy v rozsahu nemovitostí Provedení remediačních, rekultivačních, a v dalším pořadí revitalizačních prací stanoveným subjektem je podmíněno tím, že dotyčný subjekt má příslušný právní titul k nemovitosti, který mu umožňuje touto nemovitostí disponovat pro účely výstavby nebo demolice. V závislosti na způsobu držení je trvanlivost tohoto práva různá. Předpisy v podstatě rozlišují tři druhy trvalých práv: 132

136 právo vlastnické nebo spoluvlastnické přičemž se může jednat o bezpodílové spoluvlastnictví (v případech, kdy má každý ze spoluvlastníků právo na celek nemovitosti) nebo podílové spoluvlastnictví (kde je každý ze spoluvlastníků vlastníkem určité části podílu nemovitosti). trvalé užívací právo představuje formu dlouhodobého využívání pozemků, které jsou vlastnictvím Státní pokladny nebo jednotek územní samosprávy. Trvalému uživateli přísluší dvě základní oprávnění: oprávnění využívat nemovitost a oprávnění nakládat se svým právem (což znamená, že je postupitelné). trvalá správa nemovitosti je to forma držení nemovitosti státní nebo samosprávní organizační jednotkou bez právní subjektivity. Takové jednotky mají právo zastavět, rekonstruovat, obnovovat, přistavět, přestavět nebo modernizovat stavební objekt v souladu s předpisy Stavebního zákona. Trvalá správa může být realizována výhradně veřejnou jednotkou na nemovitostech, které jsou vlastnictvím Státní pokladny nebo obce. Mezi omezená práva spojená s disponováním nemovitostmi patří například: užívání spočívající ve využívání věci, která je vlastnictvím jiné osoby, poskytující právo k jejímu užívání a využívání k vlastnímu prospěchu; platí zde ale omezení v rozsahu oprávnění k provádění změn, služebnost zatěžující služebnou nemovitost za účelem zvýšení užitečnosti jiné, tzv. oprávněné/vládnoucí nemovitosti (pozemková služebnost), nebo umožňující zajištění uspokojení určitých potřeb fyzické osoby (osobní služebnost), nebo umožňující přenos médií podnikatelem - vlastníkem přenosových zařízení (vodovodu, kanalizace, energetických kabelů, optických vláken, apod.). V takovém případě se jedná o služebnost přenosu. Služebnost je podřízena zápisu v katastru nemovitostí. hypotéka ta je omezeným věcným právem, které spočívá v zatížení nemovitosti pro zajištění určité pohledávky. Věřitel může usilovat o uspokojení ze zatížené nemovitosti bez ohledu na to, čím vlastnictvím se stala a s prvenstvím před osobními věřiteli jejího majitele. Hypotéka zahrnuje nemovitost společně s náležitostmi a udržuje se na ní jako na celku až do úplného vypršení pohledávky, kterou zajišťuje (např. v důsledku splacení závazku). Veřejným registrem shromažďujícím informace o vlastnictví nemovitosti je katastr nemovitostí. Údaje zapisované do katastru nemovitostí jsou tradičně rozdělovány podle sekcí, v kterých jsou zapisovány, a pro každou z nich je připsán odlišný charakter hromaděných informací. Současný katastr nemovitostí sestává ze 4 základních sekcí, v nichž se zaznamenává: Sekce I.: Sekce I.-O: Označení nemovitosti údaje pocházející z evidence pozemků, umožňující přesně označit nemovitosti, tedy evidenční číslo pozemků, evidenční základní sídelní jednotka, evidenční jednotka, Sekce I.-Sp: Seznam práv spojených s nemovitostí případná práva spojená s vlastnickým právem zapsané nemovitosti, Sekce II. označení majitele (majitelů) nebo trvalého uživatele, Sekce III. omezená věcná práva (s vyloučením hypoték), omezení nakládání s nemovitostí nebo s trvalým užívacím právem k nemovitosti a osobní práva a nároky zatěžující nemovitost (s výjimkou nároků týkajících se hypoték), 133

137 Sekce IV. hypotéky, s přesným stanovením výše, měny, rozsahu, druhu, prvenství a případných jiných vlastností hypotéky. Prohlížení a rozbor zápisů katastrů nemovitostí jsou dosti pracnou a časově náročnou činností, a tak se vyplatí využít geografické informační systémy, ve kterých jsou stále častěji hromaděny informace o vlastnické struktuře nemovitostí, a které je snadné znázornit na mapě. Následující příklad (obr. 1), se týká jižní části Vratislavi (polsky: Wrocław) a byl zapůjčen z městského geografického informačního systému. Obr. 1. Příkladová mapa vlastnické struktury nemovitosti (Zdroj: Pomocí legendy jsou znázorněny jednotlivé formy vlastnictví nemovitostí nebo vlastnictví jiných práv k nemovitostem. 134 Spoluvlastnictví Státní pokladny a jiných právních osob Vlastnictví Obce Vlastnictví Obce ve správě, využívání Spoluvlastnictví Obce a Státní pokladny Spoluvlastnictví Obce, Státní pokladny a fyzických osob Spoluvlastnictví Obce a fyzických osob Spoluvlastnictví Obce, fyzických osob a jiných právnických osob Spoluvlastnictví Obce a jiných právnických osob Spoluvlastnictví obce s trvalým užíváním Vlastnictví Státní pokladny (včetně mj. Agentury zemědělských nemovitostí, Agentury vojenského vlastnictví, Vojenské bytové agentury) Spoluvlastnictví Státní pokladny a fyzických osob Spoluvlastnictví Státní pokladny, fyzických osob a jiných právních osob Spoluvlastnictví Státní pokladny a jiných právních osob Vlastnictví Státní pokladny ve správě, využívání (včetně mj. PGL Státní lesy) Vlastnictví Státní pokladny s trvalým užíváním Vlastnictví fyzických osob Spoluvlastnictví fyzických osob a jiných právních osob Vlastnictví jiných právních osob Ostatní Podrobná právní řešení v rozsahu správy nemovitostí upravuje zákon o správě nemovitostí, jehož čl. 1 stanoví jejich katalog. Byly mezi ně zařazeny [10]: správa samosprávních nemovitostí a nemovitostí Státní pokladny

138 podmínky pro slučování a rozdělování nemovitostí, realizace předkupního práva na nemovitost, vyvlastnění nemovitosti a vrácení vyvlastněných nemovitostí, podmínky účasti na nákladech na výstavbu zařízení technické infrastruktury, podmínky ocenění nemovitosti, podmínky vykonávání zaměstnání správce nemovitosti. Častou praxí v případě provádění revitalizačních aktivit je slučování a rozdělování pozemků. Rozdělování a slučování nemovitostí má za účel přizpůsobit velikost území potřebám realizace určitých záměrů. Podmínky stanovené v zákoně o správě nemovitostí se netýkají oblastí, jejichž využití bylo v místním plánu stanoveno jako zemědělské nebo lesní. Nezávisle na zjištěních místního plánu může být rozdělení nemovitosti provedeno za účelem: zrušení spoluvlastnictví nemovitosti zastavěné minimálně dvěma budovami, postavenými na základě stavebního povolení, pokud má rozdělení spočívat ve vyčlenění pro jednotlivé spoluvlastníky, uvedené ve společné žádosti, budov společně s pozemky nezbytnými pro řádné využívání těchto budov, vyčlenění pozemku nezbytného pro řádné využívání budovy a nacházejícího se pod budovou, pokud ji postavil v dobré víře sám vlastník, vyčlenění části nemovitosti, jejíž vlastnictví nebo trvalé užívání byly získány podle zákona, realizace nároků na část nemovitosti, vyplývajících z předpisů tohoto zákona nebo samostatných zákonů, realizace předpisů týkajících se transformací vlastnictví nebo likvidace státních nebo samosprávních podniků, vyčlenění části nemovitosti zahrnuté v rozhodnutí o stanovení lokalizace dálnice, vyčlenění stavební parcely jako parcely nezbytné pro využívání existující budovy, v které bylo ustanoveno oddělené vlastnictví nejméně jedněch prostor. Účelem sloučení nemovitosti je zlepšení oblastní a funkční struktury pozemků na daném území, určených v místním plánu pro jiné účely než zemědělské a lesní, pozměňující dosavadní způsob investování do nemovitostí. Řekněme, že na daném území působil průmyslový podnik, jehož nemovitosti byly jeho vlastnictvím. Po likvidaci činnosti byla část nemovitostí podrobena demolici, přičemž bylo zachováno původní rozdělení parcel. Jednou z etap revitalizace postprůmyslového území bylo slučování nemovitostí a následně jejich rozdělení podle nové koncepce využití jeho oblasti. Předposlední a poslední krok v tomto procesu byl znázorněn na obrázku

139 Obr. 2. Příklad sloučené a rozdělené nemovitostí. (Zdroj: vlastní zpracování na základě evidenční mapy) V levé části obrázku jsou kromě silničních pozemků, v kterých probíhají prvky inženýrských sítí, zřetelně vidět tři parcely, které rozděluje silnice. V důsledku rozdělení nemovitosti lokalizované ve východní části znázorněného komplexu vznikly tři menší evidenční jednotky, přičemž na pravé straně obrázku jsou už vidět také budovy postavené na jejich území. Změna evidenční struktury nemovitostí v důsledku sloučení a rozdělení obvykle není bez vlivu na její hodnotu, takže jednotky územní samosprávy prostřednictvím usnesení rady obce/města stanoví výši tzv. adjacentního poplatku, který je účtovaný v situaci, kdy hodnota nemovitosti vzroste. Tento poplatek nemůže překročit 30% rozdílu hodnoty nemovitosti před a po sloučení a rozdělení. Stanovení adjacentního poplatku může být provedeno ve lhůtě 3 let ode dne, v kterém se stalo definitivním usnesení potvrzující rozdělení nemovitosti nebo kdy se stalo pravomocným rozhodnutí o rozdělení. Hodnotu nemovitosti před rozdělením a po rozdělení stanoví odhadce majetku v tržním odhadu z ocenění nemovitosti na základě cen ke dni vydání rozhodnutí o stanovení adjacentního poplatku. V případě nezastavěných nemovitostí (a takové mohou vzniknout v důsledku realizace likvidačních prací, demolic apod.) v případě prodeje majitelem má jednotka územní samosprávy právo na přednostní nákup. Předpisy stanoví, že obec má právo a může je využít v případě prodeje: nezastavěné nemovitosti, která byla prodávajícím zakoupena od Státní pokladny nebo jednotky územní samosprávy, 136

140 trvalého užívacího práva nezastavěné pozemkové nemovitosti, nemovitosti lokalizované v oblasti určené v místním plánu pro veřejné účely, nemovitosti zapsané na seznam památek nebo trvalého užívacího práva takové nemovitosti. V případě území bývalých průmyslových podniků může dosti často dojít k situaci, kdy v minulosti došlo k nákupu vlastnického práva nebo ustanovení trvalého užívacího práva, nicméně samosprávy musí mít v každé operaci tohoto typu konkrétní cíle a zájem v takovém nákupu, a navíc musí disponovat příslušnými finančními prostředky. Zákonodárce také vylučuje možnost využití tohoto práva obcí v případě převodu nemovitosti mezi blízkými osobami, právnickými osobami ze stejné církve nebo náboženské organizace, kdy vlastnické právo nebo trvalé užívací právo bylo zakoupeno jako odškodnění a v situaci, kdy byla nemovitost získána cestou výměny. Provedení předkupního práva patří k pravomocem starosty obce (starosty města, primátora). Posledním nástrojem, který mohou využít samosprávní orgány, je vyvlastnění nemovitosti. V případě revitalizace postprůmyslových území toto v podstatě nenajde uplatnění tak dlouho, dokud tato revitalizace není veřejným úkolem a její realizace není veřejně prospěšnou investicí. Vyvlastnění spočívá ve zbavení nebo omezení, cestou usnesení, vlastnického práva, trvalého užívacího práva nebo jiného věcného práva k nemovitosti a může být provedeno, pokud veřejné účely nemohou být realizovány jiným způsobem než zbavením nebo omezením práv k nemovitosti a tato práva nemohou být zakoupena prostřednictvím smlouvy. Orgánem příslušným pro záležitosti vyvlastnění je starosta, který plní úkol z rozsahu vládní administrativy. V městech s okresními právy tento úkol provádí primátor. Mezi veřejně prospěšné investice patří - dle chápání zákona o hospodaření s nemovitostmi - následující záměry: vyčlenění pozemků pro veřejné komunikace a vodní cesty, výstavba, údržba a provádění stavebních prací těchto komunikací, objektů a zařízení pro veřejnou dopravu, a také veřejné komunikace a signalizace; vyčlenění pozemků pod železniční trať a její výstavba a údržba; vyčlenění pozemků pod letiště, zařízení a objekty pro obsluhu leteckého provozu, včetně oblastí podchodů a také výstavba a provoz těchto letišť a zařízení; výstavba a údržba řetězců odvodnění, vodičů a zařízení pro přenos kapalin, páry, plynů a elektrické energie, a také jiných objektů a zařízení nezbytných pro využívání těchto vedení a zařízení; výstavba a údržba veřejných zařízení pro zásobování obyvatel vodou, pro hromadění, přenos, očišťování a odvádění odpadních vod a pro využití a zneškodnění odpadů, včetně jejich skladování; výstavba a údržba objektů a zařízení pro ochranu životního prostředí, nádrží a jiných vodních zařízení pro zásobování vodou, regulaci průtoků a protipovodňovou ochranu, a také regulace a údržba vod a zařízení pro vodní melioraci, které jsou vlastnictvím Státní pokladny nebo jednotek územní samosprávy; péče o nemovitosti se statusem památek ve smyslu předpisů o památkové péči a ochraně památek; 137

141 ochrana památníků holocaustu ve smyslu předpisů o ochraně území bývalých nacistických vyhlazovacích táborů a také míst a památníků připomínajících oběti komunistického teroru; výstavba a údržba místností pro úřady orgánů vlády, administrativy, soudů a prokuratur, státních vyšších škol, veřejných škol a také veřejných: zdravotnických objektů, školek, domovů sociální péče, výchovných a pečovatelských jednotek a sportovních objektů; výstavba a údržba objektů a místností nezbytných pro realizaci povinností v rozsahu poskytování všeobecných poštovních služeb veřejným poskytovatelem, a také jiných objektů a místností spojených s poskytováním těchto služeb; výstavba a údržba objektů a zařízení nezbytných pro potřeby obrany státu a ochrany státních hranic, a také pro zajištění veřejného bezpečí, včetně výstavby a údržby vyšetřovacích vazeb, nápravně-výchovných zařízení a ústavů pro nezletilé; vyhledávání, rozpoznávání, těžba a skladování nerostných surovin, které jsou vlastnictvím Státní pokladny a povrchově těženého hnědého uhlí; zakládání a údržba hřbitovů; ustanovování a ochrana národních památníků; ochrana míst ohrožených vyhubením rostlinných a zvířecích druhů nebo přírodních stanovišť; jiné veřejné účely stanovené v samostatných zákonech. Pokud bychom uznali revitalizaci jako veřejný účel stanovený v jiných předpisech, pak by měly úřady možnost zavést vyvlastnění. V opačném případě je tento nástroj nepoužitelný. Zásada subsidiarity, zapsaná v Ústavě Polské Republiky a v zákoně o obcích, dle níž k úkolům obce patří většina veřejných a územních záležitostí lokálního významu, které nejsou vyhrazeny samostatnými předpisy pro kompetenci jiných subjektů, vytváří základ pro uznání revitalizace jako veřejného úkolu lokálního charakteru. V existujícím právním stavu je podmínkou nutnou pro realizaci procesů revitalizace uspořádaná a koordinovaná spolupráce zástupců všech úrovní samosprávních orgánů a jiných subjektů s potenciálem nebo povinností vést aktivity v rozsahu obnovy. Vedoucí a koordinační úlohu zde může mít samosprávní orgán, nicméně úspěch obnovy území není možný bez součinnosti všech zúčastněných stran. Jedná se zde samozřejmě o koordinaci na úrovni strategií, prováděcích plánů a zčásti také financování aktivit. Strategie revitalizace může tedy integrovat působení veřejných a soukromých subjektů, představovat určitý závazek vůči obyvatelům, týkající se navrácení jim a široce chápanému městu území, na nichž bude opět prováděná činnost. V souvislosti s tím je také potřeba budovat komplexní finanční plány revitalizačních záměrů, jichž se účastní orgány veřejné správy a podniky, v tomto případě důlní podniky. Předpisy týkající se územního plánování Za jedny z nejdůležitějších dokumentů z hlediska provádění procesů revitalizace a rekultivace lze považovat plány a programy územního plánování. Tato otázka je podrobně rozebrána v kapitole urbanistické revitalizace, viz níže. Je ale záhodno zdůraznit a připomenout, jakými plánovacími nástroji disponují na lokální úrovni samosprávní orgány a jaký vliv na tvar plánů mají správci nemovitostí. Orgány obce (města) v souladu s předpisy 138

142 zákona o plánování a územním plánování pořizují Studii podmínek a směrů územního plánování. Jedná se o dokument plánovacího charakteru, který se týká utváření prostoru na území celé jednotky. I přes značnou míru obecnosti je možné vytyčit na jeho úrovni zóny vyžadující revitalizaci, revalorizaci apod. Studie také povinně zohledňuje otázky spojené se zjištěními strategie pro rozvoj vojvodství (kraje) a krajského územního plánu, podmínky pro územní plánování stanovené ve státní koncepci pro územní plánování a případné odkazy na strategii rozvoje obce. Vypracování studie má závaznou povahu pro zpracování dalších plánů místní územní plány pro zvolené - menší části [12]. Zákon o plánování a územním plánování přímo říká, že ve studii se určují ( ) obzvláště zastavěné plochy s uvedením oblastí, které vyžadují transformaci nebo revitalizaci. (srov. čl. 10 odst. 2 bod 14 zákona). Zpracování studie je o to podstatnější, protože jsou její výsledky následně přímo přeneseny na místní plán, který je již v souladu s předpisy upravující místní vyhláška. Rozsah obsažený ve studiu a místních plánech se týká výhradně úzkého úseku revitalizačních aktivit, které patří do územně-technické sféry. Místní územní plán, který má status místního zákona, je základním nástrojem pro utváření urbanistického řádu a jakoukoliv investiční aktivitu. V případě, kdy je revitalizovaná oblast zahrnuta do plánu, postavení každé budovy s libovolným určením, které plán připouští, musí být v souladu s náplní tohoto plánu. V souladu s ustanoveními čl. 15 zákona o plánování a územním plánování tento plán upravuje mj.: podmínky pro ochranu kulturního dědictví a památek a současných kulturních statků, specifické podmínky pro územní plánování a omezení využití území, včetně zákazu zástavby, podmínky pro modernizaci, rozšíření a výstavbu systému komunikace a technické infrastruktury, parametry a ukazatele utváření zástavby a územního plánování, včetně linií zástavby, rozměrů objektů a ukazatelů intenzity zástavby, a stanoví hranice mj. oblastí revitalizace existující zástavby a technické infrastruktury. Místní plán je dokument, jehož proces přípravy a schvalování je dosti časově náročný, protože zákon [12] ukládá samosprávě povinnost projednávat jeho obsah s četnými organizacemi, posuzovat vliv stavby na životní prostředí, pořizovat prognózy finančního dopadu a provádět široké veřejné konzultace. Po schválení se plán stává místním zákonem závazným pro všechny subjekty provádějící v oblasti jakoukoliv investiční činnost. Kompetence místních orgánů jsou tedy v oblasti územního plánování značné, ale ne neomezené, protože subjekty, které mají právní zájem se mohou a měly by se zúčastnit procesu vytváření místního plánu. V závislosti na fázi, v jaké se nacházejí plánovací práce, existují různé možnosti jak zasáhnout do obsahu navrhovaného řešení. Ve fázi vytváření plánu lze podat návrh pro místní územní plán, ve kterém je třeba přesně specifikovat nemovitosti a formulovat problém nebo žádost. Ve fázi předložení návrhu (projektu) plánu je možné dvousměrné jednání, které spočívá v: ohlášení připomínek k předloženému projektu územního plánu, účasti v diskusi ohledně projektu plánu. Orgány obce nejsou povinny jmenovitě informovat osoby a subjekty s právním zájmem ohledně podoby plánu, takže je v zájmu dotčených, aby sledovali sdělení publikovaná 139

143 úřadem, především v informačním bulletinu a také v tisku a na nástěnkách. Námitky mohou mít formální (týkající se plánovacího postupu) nebo materiální povahu (týkající se účelnosti přidělování ploch, opodstatněnosti vyřazení některých řešení a druhů investic). V situaci, kdy je již místní plán schválen, lze v podstatě pouze podat u správního soudu stížnost, která by zpochybňovala schválení jako takové, přičemž této stížnosti musí předcházet výzva orgánům obce k odstranění porušení zákonů. Jinými slovy - žalobce musí prokázat, že orgány obce porušily zákon tím, že schválily plán v takové, a ne jiné podobě. Poslední možností je podávání žádostí na změnu obsahu místního plánu. Taková žádost nemá závaznou povahu pro samosprávní orgány, ale může iniciovat širší změnu plánu. Změna plánu v praxi vyžaduje zachování stejného postupu jako při schvalování nového plánu. Mít připravený místní plán není povinné a investiční úkoly lze realizovat na základě rozhodnutí o stanovení podmínek zástavby. Orgány obce teoreticky nemají možnost blokovat realizaci investice, pokud tato nenaruší kontinuitu funkcí, parametrů, vlastností a ukazatelů formování zástavby a územního plánování, včetně rozměrů a architektonické formy stavebních objektů, stavební linie a intenzity využití území na sousedních parcelách, bez ohledu na estetiku, intenzitu využití apod. Shrnutí Výše popsané regulace mají klíčový charakter z hlediska úspěchu procesu revitalizace. Bez diskuse je samozřejmě záležitost zajištění proudu financování z různých zdrojů pro vytvořené aktivity. Dalšími kroky, které je třeba podniknout, je formulace programu revitalizace, jeho provedení, monitorování a zkoumání následků realizace projektů. Účinnost zavádění procesů obnovy závisí na možnosti realizace jakýchkoliv aktivit v hmotné struktuře města, což přímo závisí na vlastněném právním titulu. Aktivity by navíc měly mít integrovanou povahu, což znamená, že samotný zásah hmotného nebo environmentálního charakteru, bez jasně precizovaných společenských nebo ekonomických cílů, nesplňuje všechny požadavky ohledně revitalizačních záměrů. Jako impulz, který by měl urychlit obnovu měst, lze vnímat: uznání revitalizace jakožto vlastního úkolu obce, což pozvedne jeho význam a úroveň, uznání revitalizace jakožto veřejného cíle dle zákona o správě nemovitostí, díky čemuž bude moci obec využít zákonem specifikované nástroje, stanovení pravidel pro utváření programů rozvoje včetně revitalizačních programů zahrnujících také mnohaleté financování, formalizujících podmínky spolupráce samospráv různých úrovní se soukromými subjekty (držiteli nemovitostí), na které spadají mj. rekultivační povinnosti. Pokračováním těchto programů může být faktické navrácení městu a obyvatelům postprůmyslových oblastí, které byly vyřazeny z užívání. 140

144 Literatura [1] Dyrektywa nr 2004/35/WE w sprawie odpowiedzialności za środowisko w odniesieniu do zapobiegania i zaradzania szkodom wyrządzonym środowisku naturalnemu, Dziennik Urzędowy Unii Europejskiej L 143 z 21 kwietnia 2004 [2] Dyrektywa nr 2006/21/WE w sprawie gospodarowania odpadami pochodzącymi z przemysłu wydobywczego, Dziennik Urzędowy Unii Europejskiej L 102 z 11 kwietnia 2006 [3] [4] [5] Komunikat komisji do Rady, Parlamentu Europejskiego, Europejskiego Komitetu Ekonomiczno-Społecznego oraz Komitetu Regionów - Strategia tematyczna w dziedzinie ochrony gleby, z 22 września 2006, [6] Lorens P., Rewitalizacja miast. Planowanie i realizacja. Politechnika Gdańska Wydział Architektury, Gdańsk 2010 [7] Markowski T., Zarządzanie rozwojem miast. Wydawnictwo Naukowe PWN, Warszawa 1999 [8] Program Rządowy dla terenów poprzemysłowych przyjęty przez Radę Ministrów w dniu 27 kwietnia 2004 r., Ministerstwo Środowiska [9] Projekt dyrektywy Parlamentu Europejskiego i Rady ustanawiającej ramy dla ochrony gleby oraz zmieniającej dyrektywę 2004/35/EC z dnia 22 września 2006, [10] Ustawa z dnia 10 lipca 2008 r. o odpadach wydobywczych (Dz. U. 2008, nr 138, poz.865, z późniejszymi zmianami) [11] Ustawa z dnia 13 kwietnia 2007 r. o zapobieganiu szkodom w środowisku i ich naprawie, Dz.U nr 75 poz. 493 [12] Ustawa z dnia 21 sierpnia 1997 r. o gospodarce nieruchomościami, Dz. U nr 115 poz. 741 [13] Ustawa z dnia 27 kwietnia 2001 r. Prawo ochrony środowiska (Dz. U. 2001, nr 62, poz.627; tekst jednolity; Dz. U. 2008, nr 25 poz.150 z późniejszymi zmianami) [14] Ustawa z dnia 27 marca 2003 o planowaniu i zagospodarowaniu przestrzennym, Dz. U nr 80 poz. 717 z późniejszymi zmianami [15] Ustawa z dnia 3 lutego 1995 r. o ochronie gruntów rolnych i leśnych (Dz. U. 1995, nr 16, poz.78; tekst jednolity; Dz.U.2004 nr 121, poz z późniejszymi zmianami) [16] Ustawa z dnia 9 czerwca 2011 r. Prawo geologiczne i górnicze (Dz. U. 2011, nr 163, poz.981 z późniejszymi zmianami) [17] 141

145 2 DOBÝVACÍ PROSTORY, VLIVY DOBÝVÁNÍ NA KRAJINU, CHARAKTERISTIKA POSTHORNICKÉ KRAJINY Barbara BIAŁECKA, Witold BIAŁY Charakteristika degradace území Degradace území by měla být charakterizována a vyhodnocována z hlediska příčiny jejího výskytů (vlivu různorodých procesů způsobujících degradaci) a z hlediska následků negativních transformací území vzniklých v důsledku degradace. Příčiny degradace území Příčiny vzniku degradace území běžně rozlišujeme na přirozené a antropogenní, tedy způsobené lidskou aktivitou. Mezi přirozené příčiny lze zařadit: povodně, sesuvy, erozi, krasové jevy, uragány nebo požáry. Oproti tomu mezi antropogenní příčiny řadíme mj.: průmysl, těžbu, hospodaření s odpady (především skladování), stavebnictví, transport a turistiku. Je ale třeba mít na paměti, že požár - původně přiřazený k přirozeným faktorům - může být také antropogenním faktorem, pokud je zažehnut člověkem. Situace může být také opačná, když lidské působení může ovlivňovat nebo intenzifikovat přirozené procesy vyvolávající degradaci. Degradace nejčastěji probíhá postupně, s uplývajícím časem, a charakter jejího výskytu lze rozdělit na: kontinuální, pulzující nebo sporadický. Kontinuální a pulzující charakter zpravidla vyplývá z metod využívání území a jeho samotného využití (přítomnost průmyslové infrastruktury, zemědělské využití území, umístění skládky odpadů). Sporadické faktory způsobující vznik degradace zase vyplývají z neplánovaných havárií, nehod nebo přírodních katastrof [12]. Příčiny způsobující degradaci lze také rozdělit na aktivní a neaktivní. Aktivní příčiny jsou ty, které působí na území neustále, oproti tomu neaktivní příčiny jsou již odstraněny nebo ukončeny a v současné době již na území nepůsobí. Degradace tedy může být vyvolána jednorázovými nebo mnohonásobnými faktory s odlišným statusem (aktivní, neaktivní) a s různou dobou působení (kontinuální, pulsující, sporadický). Různorodá působení vyvolávající degradaci území mají obecně povahu chemických nebo mechanických procesů. Vzájemné vrstvení těchto procesů způsobuje různorodé transformace terénu. V případě takových otázek, jako rekultivace nebo revitalizace, má nejpodstatnější význam charakteristika degradace terénu z hlediska transformací, k nimž na něm došlo. V takovém případě se degradace terénu týká nejen zhoršení části prostředí (zemina, půda, voda, živé organismy), ale také transformací povrchu území (mj. změny krajiny). V důsledku vzniku takové situace je nutné odstranit nebo významně omezit dosud realizované nebo navrhované funkce daného území. Při podrobnějším pohledu lze rozlišit biologické, chemické, hydrochemické, termické, hydrologické, fyzikálně-chemické a geomechanické transformace. Pro vyhodnocení míry 142

146 degradace byla přijata taková kritéria, jako: plocha degradovaného území, hloubka nebo tloušťka degradované vrstvy, doba výskytu a míra škodlivosti degradace. Degradaci lze také definovat z hlediska rozsahu jejího působení - v takovém případě rozlišujeme degradaci bodovou (území počítané v metrech čtverečních), plošnou (plocha počítaná v hektarech), lineární (spojenou s terénní infrastrukturou - vodovody, plynovody etc.) nebo objemovou. Pro vyhodnocení trvanlivosti degradace území má podstatný význam časové kritérium, k němuž může být připojena informace mj. o míře pokrytí daného území vegetací a o následcích transformací vzniklých v důsledku degradačního faktoru. Lze také stanovit předvídanou míru složitosti procesu rekultivace vzhledem ke kvalitativní a kvantitativní charakteristice degradovaného území. Klasifikace degradace území Klasifikaci degradovaných území lze provést mnoha způsoby navrženými v literatuře, je ale přitom třeba zohlednit různé aspekty této otázky. Z hlediska cílů geologicko-inženýrské dokumentace je třeba za nejdůležitější považovat degradaci území z pohledu příčin, které ji způsobují. Rozdělení degradace území z hlediska příčin: antropogenní degradace - degradace území vzniklá v důsledku lidského působení: stavebnictví, průmysl (těžba, energetika, chemický průmysl apod.), infrastruktura (cesty, dálnice, železnice, instalace pro přenos ropy, ropných produktů a chemických látek, protipovodňové zábrany), zemědělství skladování odpadů, přirozená degradace degradace území vzniklá v důsledku působení mnoha přirozených faktorů: sesuvy půdy, abraze, eroze (vodní eroze, povrchová, lineární, říční, výmolová, eolická, sufoze, soliflukce), krasové propadání, povodeň, záplavy, zemětřesení a tsunami. Degradaci je třeba také klasifikovat podle environmentálních aspektů se zohledněním možnosti zvrácení negativních změn a trvanlivosti těchto změn, a to následovně [1]: relativní degradace území - spočívá v transformaci existující soustavy prostředí na novou (postupně nebo skokově), jejíž biologická aktivita není menší ve srovnání s předchozí soustavou. Pouze v přechodném období může dojít k poklesu biologické aktivity prostředí, absolutní degradace území spočívá v trvalém snížení nebo úplném zničení biologické aktivity prostředí, zhoršení jeho produktivity a ekologických předností vegetace, poklesu technologické hodnoty sklizně a zhoršení hygienického stavu prostředí. 143

147 V doplnění klasifikace degradace území - z hlediska příčin - bude mít klíčový význam její doplnění o klasifikaci v závislosti na geometrii degradace a klasifikaci z hlediska procesů. Klasifikace v závislosti na geometrii: bodová, lineární, velkoplošná, prostorová. Klasifikace z hlediska procesů: geomechanická je to degradace vzniklá v důsledku geomechanických transformací (poklesy terénu spojené s těžbou, stavebnictvím, terénní depresí, odvodněním, makronivelacemi), hydrologická je to degradace vzniklá v důsledku hydrologických a hydrogeologických transformací (terénní deprese, odvodnění, regulace řek), fyzikochemikální je to degradace vzniklá v důsledku fyzikochemikálních transformací (kontaminace půd, vod ropnými produkty a těžkými kovy), termická degradace vzniklá v důsledku termických transformací (odvaly hlušiny), biologická degradace vzniklá v důsledku biologických transformací. Přirozená degradace Společnost vnímá stav našeho prostředí jako něco neměnného, udržujícího status quo, i když ve skutečnosti dochází k jeho neustálým proměnám. Obvykle to, co je stále, trvalé a neměnné, může v blízké budoucnosti podlehnout prudkým proměnám. Člověk obývající území, které podléhá geodynamickým procesům, chápe tyto procesy jako degradaci prostředí. Exogenní procesy využívající vnější síly, jako jsou: sesuvy půdy, povodně, změny hladiny spodních vod, krasové jevy se snaží dosáhnout a zachovat stav rovnováhy zemského povrchu a spouštějí přitom jevy a geologické procesy, jejichž následkem je degradace prostředí. Polské Ministerstvo životního prostředí, vzhledem k citelnému problému přirozených geologických rizik, realizovalo v letech program registrace a inventarizace přirozených geologických rizik, obzvláště sesuvů půdy a jiných geodynamických jevů na území Polska. Projekt počítal s možností předvídání rizik spojených s povrchovými pohyby půdy a hornin a s předcházením jejich postupujícím následkům. Výsledkem projektu je jasné stanovení základů pro rozhodování ve věci územního plánování na okresní a krajské úrovni, a také pečlivé hodnocení existujících a potenciálních rizik dle kompetence daných orgánů. Díky tomu vznikla databáze, která obsahuje následující informace: oblasti výskytu zesílených sesuvných procesů, oblasti ohrožené sesuvy v říčních údolích, povrchové pohyby půdy a hornin mimo říční údolí a horské oblasti, oblasti výskytu aktivních krasových jevů, ohrožené úseky mořského pobřeží. 90. léta XX. století byla průlomová z hlediska řešení problémů spojených s degradací. Právě tehdy byl v Ústavu pro stavební techniku realizován program, na jehož základě byla provedena analýza a vyhodnocení degradovaných oblastí na území Polska. Díky programu 144

148 byly pořízeny mapy degradovaných území pro 261 měst v měřítku 1: Dodatečné informace byly na mapách doplněny o tabulární data. Do programu byla zařazena degradovaná území, na nichž se vyskytují: nestavební náspy s tloušťkou přesahující 1,5m, mladé usazeniny, organické půdy, podmáčené oblasti a oblasti s výskytem podzemních vod v hloubce menší než 1 m, oblasti srázů s výškou přesahující 4,5 m, území s klesáním přesahujícím 15% (v horských oblastech > 30%), skládky komunálního a průmyslového odpadu, důlní oblasti, postprůmyslové oblasti, vytěžené prostory (pískovny, štěrkovny, hliniště). S podobnými problémy se potýká mnoho zemí, včetně Spojených Států, které zavedly program The National Landslide Hazards Mitigation Strategy. Antropogenní degradace Prostřednictvím svých aktivit člověk nadměrně využívá přírodní zdroje a způsobuje tak podstatné změny v přírodním prostředí. Tyto změny závisí na druhu prováděného zásahu a měřítku jeho aktivit. Lidské aktivity jsou ale minimalizovány z hlediska realizace požadavku udržitelného rozvoje, což má vliv na snížení působení na půdu a půdní vody. Takový vývoj zkrátka počítá s civilizačním, hospodářským pokrokem bez škody spáchané na prostředí a se zohledněním společenských a ekonomických aspektů (obr. 1) - snaží se předejít následkům, které by pocítily budoucí generace. Společenský aspekt / Ekonomický aspekt / Environmentální aspekt Oblast udržitelného rozvoje Obr. 1. Oblast udržitelného rozvoje (Zdroj: [5] ) 145

149 Průmyslová aktivita člověka, a především důlní průmysl (těžba) způsobuje různorodé degradační efekty: spouští sekundární deformace povrchu terénu (propadliny, praskliny), změny směru průtoku vod a další. Hlubinná a povrchová těžba přináší spoustu negativních efektů degradace, přímo způsobuje například tvorbu skládek hlušiny a odvalů odpadů, které také vyvolávají deformaci terénu, mění stav napětí nadloží, chemické složení půdních vod. Kromě těžby jsou dalším zdrojem transformace zemského povrchu průmyslová infrastruktura a hydrotechnické objekty, které hornictví a průmysl provázejí. Na území Polska je cca 7% povrchu obsazeno různými druhy transformací terénu, přičemž rozhodně nejvíce se jich vyskytuje na jižních územích - ve Slezsku. Působení těžby vede k největším transformacím terénu a krajiny (obr. 2). Obr. 2. Hlavní oblasti intenzivního důlního dobývání (Zdroj: [4] upraveno) Území Slezska trpí vzhledem k těžbě černého a hnědého uhlí, které je následně spalováno, což vede ke vzniku značných nedostatků půdních mas. Podle statistické ročenky bylo v roce 2010 vytěženo 56 mil. tun hnědého uhlí a přes 69 mil. tun černého uhlí. Těžba písku, štěrku (163 mil. tun) a kamene (cca 63 mil tun) má také své negativní následky v celostátním měřítku. Mezi hlavní oblasti výskytu velkých změn zemského povrchu a hydrogeologického prostředí lze tedy zařadit: Horní Slezsko (černé uhlí), olkušská oblast (zinek a olovo), oblast města Tarnobrzeg (síra) a také oblasti měst Bełchatów, Konin a Turoszów (hnědé uhlí). Druhy a problémy degradovaných území Problém degradovaných území je nejčastěji problémem industrializovaných a silně urbanizovaných oblastí. Léta pozorování a prováděných výzkumů prokázaly, že nekontrolovaný hospodářský rozvoj generuje negativní následky spojené s využitím přírodních zdrojů. I když je sám součástí ekosystému, člověk bohužel nejvíce degraduje své okolí, čímž ohrožuje sám sebe, když nezvratným způsobem ničí životní prostředí. Ne všechny lidské aktivity pokrývají svým rozsahem celý stát - jsou i takové, které způsobují degradaci území v oblasti regionu, mj. povrchové doly. Řešením takového problému je především omezení lidského působení a ne ovlivňování rozvoje, nemluvě o jeho 146 hnědé uhlí / zinek a olovo / vrty černé uhlí / kamenná sůl / hlubinná těžba železné rudy / zemní plyn / povrchová těžba síra / nafta měděné rudy

150 minimalizaci nebo stagnaci. V zápalném okamžiku, kdy dochází ke střetům různorodých názorů, přichází chvíle, kdy je třeba přehodnotit pravidla využití přírodních zdrojů a zavést podstatné změny v ekosystémech. V Polsku, zemi s 38 miliony obyvatel, bydlí v průměru přes 120 obyvatel na kilometr čtvereční, ve Slezsku toto číslo dosahuje úrovně přes 300 obyvatel na kilometr čtvereční. V celosvětovém měřítku patříme k poměrně vyspělým zemím. Lze říci, že od roku 1989 až do dnešní doby dochází k neustálým změnám a kontinuálnímu rozvoji. Polsko je specifická země, pokud se jedná o plochu (cca 1/500 povrchu zemských světadílů) a úroveň průmyslu a zemědělství. Ekonomické a společenské proměny vzniklé po roce 1989 vedly ke změně a omezení výroby v průmyslových podnicích. Mnoho nemoderních podniků bylo zlikvidováno nebo transformováno, protože nesplňovaly požadavky na ochranu životního prostředí. V období cca 25 let došlo v našem životním prostředí k nápadným změnám: méně kyselých dešťů, méně průmyslových odpadů, zato nárůst komunálního odpadu. I přes nářky části společnosti si nelze nepovšimnout rozhodného zlepšení čistoty řek, jezer a jiných povrchových vod. V současné době realizované projekty a iniciativy směřující ke snížení emisí kontaminací do prostředí mají sice dlouhodobou povahu, ale jsou spojeny s obrovskými náklady. V dnešní době je třeba při realizaci nového průmyslového objektu počítat s tím, že 30% hodnoty tohoto objektu bude věnováno na ochranu životního prostředí. Finanční náklady nejsou všechno - stává se, že dokonce i na likvidaci kontaminace v malém měřítku, např. havárie cisterny nebo výtoku paliva, je třeba trpělivě čekat několik let. Velká škála problémů Polska, a obzvláště Slezska, je přitom mizivá ve srovnání s takovou ekologickou katastrofou, jako je havárie jaderné elektrárny v Černobylu nebo chemizace půd v Severní Evropě. V roce 2010 množství degradovaných a devastovaných půd činilo odhadem 61,2 tis. ha, tedy téměř o 10 tis. méně ve srovnání s rokem 2000, kdy bylo zaznamenáno 71,5 tis. ha degradovaných a devastovaných území. V případě přirozených procesů (eroze, sesuvy, zemětřesení apod.) bohužel nelze ovlivnit jejich vznik a kontrolovat jejich působení, lze ale likvidovat vzniklé následky. V takovém případě pokaždé dochází k transformaci prostředí, která je často nenapravitelná. K hlavním faktorům, které mají vliv na povrchové transformace a reliéf terénu, lze zařadit: využívání geologických zdrojů, povrchovou vodní erozi, výmolovou, skladování odpadů, říční, mořskou, větrnou erozi, průmyslové, obytné, silniční, sesuvy půdy a hornin, odtoky, osypy, železniční stavby, povodně. vodní díla, regulace řek a vodní meliorace, Hloubková a povrchová těžba, dokonce i mimo území samotné těžby, je v Polsku i nadále hlavním původcem ničení povrchu terénu, půdního pokryvu a vegetace. Kromě těžby je to také skladování odpadů - obvykle odpadu, jehož fyzikální vlastnosti se liší od vlastnosti spodní půdy - které má negativní vliv na geologickou stavbu a drasticky mění stavbu a 147

151 fyzikální, chemické i biologické vlastnosti povrchu. Shluky různorodých odpadů mají vždy nepříznivý vliv na přilehlou půdu a podzemní vody [3]. Na území Slezska, kde se nachází mnoho městských aglomerací a průmyslových oblastí, je patrná velmi velká transformace povrchu geologické skladby (a to jak mechanická, tak chemická). Jelikož je Polsko ve fázi neustálé výstavby, nachází se v oblasti obrovských změn vlastností povrchové zóny terénu, na což má vliv bytová výstavba, průmyslové, silniční, hydrotechnické stavby a podzemní sítě. Nejvíce transformovanými oblastmi jsou technicky zastavěné plochy, tedy takové, které jsou trvale zbaveny biologické aktivity. Území pokryté náspy, odvaly odpadů, tedy - ve zkratce - silně degradované, možná již nikdy nezískají zpět své přírodní hodnoty, nevrátí se do předchozího stavu [2, 4]. Zde je třeba taková území dobře využít, tedy zvolit dobrý směr jejich využití. Cíle transformací degradovaných území Ošetření postprůmyslového (degradovaného) území by mělo pokaždé předcházet vypracování funkčního scénáře, který na základě rozboru náchylnosti k transformacím a rozboru širšího kontextu vnějších podmínek definuje cíl a směry transformace území. Cíle transformací Cíle transformací degradovaných území by měly ladit s politikou formování udržitelného rozvoje dané oblasti. Tyto cíle můžeme rozdělit na: environmentální, hospodářské, společenské. Environmentální cíle jsou spojené se zlepšením environmentálních podmínek a ochranou a formováním postindustriální krajiny. Ochranné aktivity: ustanovování ekologických oblastí, rezervací, chráněných přírodních a krajinných oblastí a komplexů. Zavádění nových funkcí by mělo být zaměřeno na zvyšování přírodní kvality daného území. Environmentální cíle jsou často spojovány se zachováním kulturního dědictví, obzvláště tam, kde máme co do činění s ochranou postprůmyslové krajiny (důlní díla a zatopené posttěžební oblasti, odvaly atd.). Hospodářské cíle jsou základní premisou využití postprůmyslových a degradovaných území a objektů. Směry využití: zpracování pro výrobně-technologické účely pro funkce skladování, přepravy, průmyslové výroby typu high-tech, průmyslové parky, vědecko-technologické parky, logistická centra, vzorkovny a prototypovny, podnikatelské inkubátory; 148

152 využitím pro výrobní účely může být také lesní nebo zemědělská výroba (např. pěstování průmyslových rostlin); příprava pro služby - především obchod a vnitroměstské služby, gastronomie, zábavní centra a sportovní centra (často umístěná v postprůmyslových objektech), kanceláře, služby doprovázející obchod. Společenské cíle zahrnují aktivity spojené s kulturou, výchovou a vzděláním, ale také aktivity odpovídající na potřeby bydlení. Mezi aktivity zaměřené na kulturu a výchovu patří: organizace muzeí a výstavních objektů, koncertních a divadelních sálů, galerií, ochrana architektonických a technických památek, skanzeny a naučné stezky, adaptace postprůmyslových objektů na didaktickou bázi vysokých škol, výzkumná střediska. Realizace potřeb bydlení spočívá v: sanaci a modernizaci komplexů podnikových sídlišť, využití a zpevnění terénu pro novou bytovou zástavbu a adaptace postprůmyslových objektů pro obytné funkce (např. lofty). Směry využití postprůmyslových objektů Základem pro vypracované metody valorizace je spojení původu postprůmyslového území s jeho cílovou funkcí. Bylo stanoveno 7 směrů využití postprůmyslových území, které definují budoucí určení území pro nové funkce [6 ]: a) území výroby a obsluhy výroby, b) území zástavby pro služby, c) území bytové zástavby, d) území komunikační obsluhy a dopravy, e) území pro sport a rekreaci, f) otevřené zelené plochy, g) povrchové vody. Tato klasifikace se částečně shoduje s pojmy používanými v územním plánování. Částečně, protože bylo rozhodnuto o úhrnném řešení různých druhů služeb. Pokud pro danou kategorii území chybí omezení pro většinu směrů využití, pak může být hlavní bariérou pro multifunkční využití takového území jeho nedostačující plocha. Na každém území se mohou nacházet objekty představující zdroj problémů, ale také objekty, které by bylo vhodné adaptovat pro stejnou nebo odlišnou funkci se zohledněním možnosti výskytu prvků reliéfu terénu, infrastruktury, přírodního a kulturního dědictví. Hypotéza o možném výskytu problémových nebo hodnotných objektů má velmi velký význam v kontextu vypracovávání scénářů využití území. 149

153 Způsoby obnovy degradovaných území Remediace půd Půdy degradované kontaminací částečně nebo zcela ztratily své původní fyzikálněchemické vlastnosti a biologické funkce. Proto je třeba zavést postup realizující aktivity spojené s detoxikací anebo očišťováním kontaminovaných půd [10]. Takový postup sestává z mnoha etap, přičemž k nejdůležitějším patří: výzkum území vstupně určeného pro remediaci za účelem pořízení kompletní charakteristiky, vypracování remediačních strategií pro použití na daném území na základě údajů získaných z výzkumu, testování zvolených metod v mikroměřítku, použití a zavedení metody, která byla pro území nejefektivnější v mikroměřítku, kontrola procesu remediace, stabilizování sanace území a zahájení aktivit zabezpečujících území před opětovnou kontaminací, Remediačním aktivitám mohou být podrobovány mezi jinými: zdroj znečištění nebo kontaminace, kontaminovaná půda, kontaminované odpady, kontaminované podzemní vody, kontaminovaný půdní vzduch. Lze toho dosáhnout prostřednictvím: odstranění nebo rozložení kontaminace, transformace kontaminace do méně toxických, mobilních nebo reaktivních forem, eliminace kontaminace z prostředí. V současné době se používá nejméně několik (10+) odlišných metod remediace půdy, přičemž jsou rozlišovány na základě několika kritérií. Rozdělení kritérií remediace: kritérium možnosti použití metody přímo na území určeném k očištění, např. in-situ lub ex-situ, charakter metody. Rozdělení metod remediace na základě prvního kritéria: 1. Metody ex-situ které jsou používány mimo místo znečištění nebo kontaminace, kdy půda musí být očišťována ve speciálně připravených instalacích, 2. Metody in-situ, které jsou používány přímo na znečištěném nebo kontaminovaném území, kdy půda podrobována procesu remediace není přemisťována. Na základě kritéria charakteru metody je rozdělení metod remediace následující: 1. Inženýrské metody - tradiční, založené na odstranění a skladování kontaminované matrice půdy na skládce anebo využití vhodných ochranných bariér, 2. Procesní metody, které zahrnují procesy: fyzikální, biologické a chemické stabilizace nebo solidifikace a tepelného zpracování. 150

154 Technologie očišťování je pokaždé volena na základě rozboru místních podmínek, charakteru a míry kontaminace oblasti a plánovaného způsobu využití území po dokončení procesu očišťování (tabulka 1). Tabulka 1. Výkaz technologií očišťování půd a pozemků společně s přibližnou dobou trvání procesu (Zdroj: [6] ) Druh technologie Využití Doba trvání procesu Ex situ Těkavé, polotěkavé chlorované a Několik dnů/týdnů, v závislosti na ploše nechlorované sloučeniny, PCB, Tepelná desorpce a hloubce uložení kontaminace, druhu a pesticidy, dioxiny, furany, množství kontaminace, vlhkosti půdy organické kyanidy Chemická oxidace Promývání půdy Extrakce vodní parou Elektrokynetické odstraňování kovů Fytoremediace Bioremediace Polychlorované bifenyly (PCBs), alkoholy, ketony, organické kyseliny, estery a uhlovodíky Organické a neorganické nečistoty hrubozrnného písku a štěrku In situ Těkavé organické sloučeniny, chlorovaná rozpouštědla, ropné produkty, benzín a nafta, rozpuštěné anorganické sloučeniny - kyseliny, zásady, soli a alkoholy (např. acetát a butanol) Těžké kovy Těžké kovy, ropné produkty, zbytky výbušnin (např. TNT), uhlovodíky, halogenované sloučeniny, herbicidy a jiné skupiny organických sloučenin, Organické sloučeniny, benzín, nafta, ropné produkty 151 Několik dnů/týdnů, v závislosti na množství nečistot, ploše a hloubce jejich uložení, typu půdy apod. Několik týdnů/měsíců, Několik (10+) dnů/týdnů, v závislosti na druhu kontaminace, ploše a hloubce uložení, druhu a vlastnostech půdy a způsobu přemisťování se půdních vod Závisí na textuře chemických vlastností půdy, koncentracích nečistot, hloubce a ploše uložení a charakteru půdních vod Několik (10+) měsíců/let, v závislosti na hloubce uložení, koncentraci biodostupných forem kovů v půdě, kapacitě úrody rostlin a úrovni kumulace nečistot, povětrnostních podmínkách Několik (10+) měsíců/let, v závislosti na množství a druhu kontaminace, aktivitě mikroorganismů, dostupnosti živin pro degradující mikroorganismy Revitalizace území Revitalizace má za účel oživit společenský a hospodářský potenciál měst a obcí, využít degradovaná postprůmyslová území prostřednictvím [7]: aktivit ovlivňujících rozvoj nových, dosud neznámých funkcí revitalizovaných oblastí, navrácení degradovaným územím jejich původních, dříve ztracených společenskohospodářských funkcí, obnovy degradovaných obytných oblastí,

155 využití degradovaných objektů a oblastí prostřednictvím změny jejich dosavadních funkcí na hospodářské, společenské, vzdělávací, zdravotní, rekreační a turistické. Revitalizační aktivity by měly stimulovat města nebo obce k rozvíjení nových forem hospodářské aktivity a přinášet tak nová pracovní místa, mj. prostřednictvím výstavby a přestavby infrastruktury (cesty, stavby, parkoviště) za současného udržení rovnováhy v přírodním prostředí. Pro tyto účely je nutná spolupráce různých kruhů a institucí ve věci efektivního řešení sociálních problémů města, zlepšení jeho bezpečnosti a prevenci kriminality. Revitalizace tedy spojuje aktivity navracející vysokou hodnotu v kulturním, přírodním, společenském nebo architektonickém rozměru, které v současné době buďto neexistují nebo vyžadují důkladnou rekonstrukci nebo regeneraci. Aktuální realita by měla nutit městské nebo obecní orgány k oživování ztracených, cenných aspektů městského života v oblasti aktuální infrastruktury, podmínek územního plánování nebo jiných individuálních potřeb každého z nás (tab. 2). Tabulka 2. Obecné a specifické směry revitalizace (Zdroj: [10] ) Obecné směry Kulturní Didaktický Přírodní Lesní Vodní Hospodářský Specifické směry kontemplativní: pamětní parky, pamětní místa umělecký: muzea (průmyslová muzea: klasická, skanzeny, ekomuzea), expozice, výstavní a koncertní sály, galerie, divadla, scény apod. tematické (naučné) stezky, archívy dokumentací spojených s dějinami průmyslu, konferenční sály, památníky, kulturní parky formy ochrany v závislosti na přírodních hodnotách, např. přírodní rezervace, oblasti Natura 2000, přírodní památky, dokumentační stanoviště, ekologické oblasti, přírodní a krajinné komplexy, ochrana druhů rostlin, zvířat a hub; výsadba trávníků a keřů ochrana (na základě zákona o lesích) výsadba stromů, hospodářský (na základě zákona o lesích) rekreace: koupaliště, vodní sporty hospodářský: retenční nádrže, nádrže s pitnou vodou obytné stavby, koleje, turistická a hotelová báze průmyslové parky, zóny hospodářské aktivity služby: podnikatelské inkubátory, sklady, prodejny, velkoobchody, parkoviště skládky odpadů Rekultivace skládek Skládky hlušiny a odpadu jsou prvkem těžební, úpravárenské a zpracovatelské činnosti. V dřívější době nebyla přikládána větší váha omezování množství nepotřebného odpadu a jeho zpětného hospodářského využití, v důsledku čehož vzniklo na územích dolů a průmyslové aktivity mnoho skládek odpadu a hlušiny [15]. Nejvíce jsou na očích a největší averzi k okolní krajině vyvolávají povrchové skládky odpadu a hlušiny, jejichž objem je počítán v desítkách metrů krychlových na územích černouhelných dolů. Při stavbě skládek autoři nemysleli na budoucí rekultivaci a v potaz byly brány pouze technické podmínky pro vznik takových skládek. Následkem takového jednání je: 152

156 neselektivní skladování (např. v podobě skrývky), vznik skládek hlušiny s pravidelnými tvary (kvádry, kužely apod.), vznik skládek s příliš strmými svahy, které nesplňují požadavky na rostlinnou a zemědělskou rekultivaci. Absence plánování rekultivace skládek hlušiny v průběhu těžby vede k pozdějším přestavbám a přizpůsobování tvaru vzniklých těles pro účely předpokládaných funkcí, což vyžaduje velmi velké náklady a je navíc velmi pracné. Averze veřejnosti vůči skládkám je samozřejmě vidět na každém kroku, a to nejen v Polsku. Společenské organizace bojují o to, aby po ukončení těžby docházelo k likvidaci zdroje kontaminací a deformací okolní krajiny. Nejednou se ale podařilo v postprůmyslových objektech spatřit jiné hodnoty (památkové hodnoty, místní dominanty) a udržet je v podobě symbolů průmyslu, které utvářely jeho rozvoj. Odstraňování následků důlních škod Těžba černého uhlí hlubinnou metodou - bez ohledu na použitý systém využití ložisek - vede k viditelným změnám reliéfu terénu, které lze často pocítit v podobě otřesů na zemském povrchu. Je tomu tak z důvodu těžení ložisek uhlí pod zemí, v důsledku kterého ve vytěženém místě vzniká prázdný prostor. Nad tímto prázdným prostorem se nacházejí skalní vrstvy s určitou odolností a pokud je tato odolnost překročena, může dojít k popraskání, puknutí, a v důsledku k přemístění skalní vrstvy na místo volného prostoru. K propadání skalních vrstev dochází postupně až do okamžiku, kdy se střetnou s povrchem půdy, na níž takto vzniká charakteristická propadlina. Tvar a hloubka této propadliny závisí na: tloušťce vytěženého ložiska uhlí, velikosti plochy těžby, druhu skal, které tvoří nadloží, způsobu vyplnění prázdného místa po těžbě. Během procesu propadání se skalních masivů často dochází k prudkému uvolňování energie obsažené ve skalách, které se nacházejí pod obrovským tlakem - projevem této události jsou otřesy, které lze pocítit na povrchu. Deformace vrstvy půdy na povrchu se přenáší na stavební objekty a technická zařízení, přičemž nezřídka způsobuje vážné škody v závislosti na vlastnostech těchto objektů (konstrukce, tvar, rozměry). Škody vzniklé na území nebo budovách jsou definovány jako důlní škody, nebo spíše jako škody způsobené provozem důlního závodu v důsledku výše popsaných procesů způsobených důlní činností a přesněji - doly. Podzemní činnost dolů vede také k následkům ve vztahu k vodám, jako např.: snížení nebo zvýšení hladiny podzemní vody, narušení spádu odtoku apod. Negativní vlivy důlní činnosti na území a objekty bohužel nelze zcela eliminovat. Jediným způsobem je boj s jejich následky prostřednictvím omezování rozměrů škod a jejich případné likvidace. Tyto aktivity jsou prováděny v rámci dvou programů: důlní prevence a stavební prevence. Důlní prevence spočívá v navrhování a provádění důlní činnosti za účelem minimalizování škodlivého působení. Oproti tomu stavební prevence má za účel s předstihem zajistit objekty pomocí stavebních metod. 153

157 Mezi interní předpisy upravující pravidla jednání ve věci důlních škod lze zařadit: návod pro způsob a podmínky jednání při odstraňování a předcházení škodám způsobeným provozem důlního podniku, postup jednání v případě důlních škod v rámci integrovaného systému řízení ISO, řád pro poskytování zakázek [11]. Způsob jednání pro případ důlních škody je následující: hlášení škod, prohlídka škody, uzavření smlouvy o opravě škody, oprava škody, vrácení nákladů na zajištění vznikajícího stavebního objektu. Proces obnovení využitelnosti degradovaných území Pro účely příručky byla připravena tabulka specifikující fáze obnovování možností veřejného využití degradovaných území společně s vysvětlením významu v praxi a s uvedením následků pro veřejný sektor (tabulka 3.). Tabulka 3. Proces obnovení využitelnosti degradovaných území (Zdroj: [11] ) FÁZE VÝZNAM V PRAXI NÁSLEDKY/VÝZNAM PRO VEŘEJNÝ SEKTOR 1. Rekultivace Navrácení území do stavu odpovídajícího "nevyužitým územím" Bez působení veřejného sektoru a fondů v této fázi je opětovný rozvoj málo pravděpodobný 2. Definování a příprava projektu Rozbor rizika a vyhodnocení území Vytvoření harmonogramu prací (náklady/časové období) Zajištění financí a veškerých požadovaných povolení Volba a přidělení dodavatelů Tyto úkoly musí být provedeny a projednány s příslušnými orgány před zahájením jakýchkoliv důležitých aktivit na daném území. Otázky veřejných řízení a pravděpodobné státní pomoci při výběru dodavatelů obzvláště v případě využití fondů EU a potřeba zahájení pozitivních aktivit za účelem zamezení podobným problémům. 3. Demontáž a demolice Demolice a odstranění budov a jiných objektů Odstranění podzemních objektů v adekvátních místech Řešení určitých environmentálních otázek Normy týkající se očišťování budou v této fázi připraveny Agenturou pro ochranu životního prostředí. To může představovat velmi nákladnou otázku, obzvláště v případě podzemních budov. Je třeba zajistit, aby bylo vyhodnocení území vyčerpávající a zahrnovalo environmentální otázky. 154

158 4. Odstraňování kontaminací 5. Renovace a formování krajiny 6. Přestavba 7. Infrastruktura a služby 8. Výstavba budov 9. Využívání a údržba Očištění nebo odstranění a vývoz kontaminovaných půd Očištění kontaminovaných půdních vod Odstraňování/Očišťování odpadních vod zbylých po předchozích aktivitách Stabilizace půd, pokud to představuje problém. Formování krajiny prostřednictvím: formování terénu, výsevu trav, výsadby stromů atd. Ukončení transformace slabě využitých degradovaných území na území, jejichž hospodářský potenciál je plně využíván. Příjezdové cesty, technologické cesty, parkoviště, veřejné osvětlení atd. Přívod a odvod vody, odpadních vod (kanalizace), plynu, proudu, topení. Jiné služby (komunikace, IT atd.) Obyčejný stavební projekt. Obzvláště tam, kde má být budova spíše pronajímána než prodána nebo využita majitelem - uživatelem. 155 Na značně kontaminovaných územích to bude představovat hlavní prvek nákladů na rekultivaci. Časová období mohou být velmi dlouhá (v případě komplikovaného území i přes deset let) a správným řešením může být fázový přístup. Potřeba aplikace nejlepších metod a technologie očišťování (nejlepších v praxi). To vše závisí na stavu území a plánovaném finálním určení. Klíčové aktivity, které by učinily území atraktivnějším, a díky tomu zvýšily jeho tržní hodnotu. Opětovné využití může být provedeno veřejným sektorem pro vlastní užitek, soukromým sektorem nebo veřejnými a soukromými společnostmi. Některé veřejné investice (např. záruky, infrastruktura apod.) mohou být potřebné dokonce i pro některé projekty rozvoje soukromého sektoru. Některé aspekty mohou být obsaženy ve fázi rekultivace. Některé náklady mohou být pokryty místními orgány nebo veřejně prospěšnými podniky (povinnosti uložené zákonem). To platí pro případy, kdy chce veřejný sektor využívat budovy nebo stavět budovy "stavěné spekulativně" za účelem pronájmu nebo prodeje, nebo také případy, kdy se je třeba vztahovat na propad trhu dědické posloupnosti. To platí nejvíce pro území, na nichž je majitelem veřejná agentura. Může to vyžadovat veřejnou podporu v oblasti marketingu nebo příjmy z pronájmu v rámci pomoci v případě zhroucení trhu.

159 Příprava území pro investice-úvodní poznámky Všechny aktivity spojené s transformací postprůmyslových území, zahrnuté v environmentálním aspektu, jsou obsaženy ve dvou základních prvcích [13, 14]: likvidaci škodlivých působení, která existují v jeho oblasti kontaminace (eliminace nebo snížení environmentálního rizika), rekonstrukce ekosystému - biologická aktivace, introdukce nebo reintrodukce druhů, přirozená sukcese. Technické a prostorové aspekty transformací území se týkají výběru technologií pro očišťování půd, vod a odstraňování kontaminací způsobených přítomností pozůstatků po výrobních procesech (skládek odpadů, propadlin/lagun apod.). V dalších fázích je třeba zabezpečit území společně s objekty, které na něm zbyly, lze také provést technickou adaptaci existujících postprůmyslových objektů. V mnoha případech je nutná také korekce charakteru terénu odpovídající způsobu formování nových funkcí a objektů, které jim slouží. Poslední etapou je navržení monitorovacího systému, který umožní průběžně sledovat stav prostředí předmětného území. Pro vypracování plánu a projektu transformací terénu je nutný rozbor možností jeho transformací, která sestává z možností využití a vlastností samotného terénu, specifikující jeho náchylnost k transformacím. Mezi nejzávažnější z projednávaných rizikových faktorů patří environmentální riziko. To vzniká v důsledku kontaminace území a je spojeno s výrobní aktivitou, která je na něm prováděna. V průběhu trvání výroby by měl být prováděn monitoring kontaminace společně s vedením příslušné dokumentace. V případě, kdy aktuální majitel/disponent takovou dokumentaci nevlastní nebo pokud je z jakéhokoliv důvodu nevěrohodná, je nutné provést spolehlivý rozbor environmentálního rizika. Výzkum environmentálního rizika je součástí rozborů a výzkumů prováděných při zpracovávání koncepce transformace zvolené oblasti. Zobecněná klasifikace postprůmyslového území z hlediska míry environmentálního rizika rozlišuje: území bez rizika, území s nevelkým rizikem, které lze bezpečně využívat určitým způsobem bez nutnosti provádění zabezpečujících prací, území zatížené rizikem, které musí být očištěno anebo speciálně zabezpečeno. Často dochází k situaci, kdy je analyzované postprůmyslové území nesourodé, nacházejí se v něm prvky, které lze zařadit do každé z výše uvedených skupin. Z tohoto důvodu je hodnoceno jako území s výskytem environmentálního rizika. V takovém případě vzniká požadavek na pečlivé plánování funkcí tak, aby bylo omezeno vystavování budoucích uživatelů území na působení škodlivých faktorů. Nadřazeným cílem navrhovaných transformací postprůmyslového území je hospodářská aktivizace, a v jejím důsledku - vznik nových pracovních míst. Uvedení nových funkcí a využití v oblasti zóny vyžaduje stanovení dostupnosti, která stanoví rozdělení na funkce spojené s výrobou a službami, komunikační dostupnost, vybavení podzemními instalacemi. Ze zjištění místního územního plánu budou vyplývat podmínky pro transformování krajiny a charakter zástavby. Tato zjištění zajistí vhodné prostorové uspořádání a soudržnost zástavby. 156

160 Projekt revitalizace a rekultivace postprůmyslových území Základním prvkem při vyhodnocování rozsahu projektu revitalizace a rekultivace postprůmyslového území je vyhodnocení takových aspektů, jako [8,9]: 1) Identifikace transformovaného území na základě existujících údajů, 2) Klasifikace území, 3) Rozbor environmentálního, společenského a územního rizika, 4) Návrh a projekt transformací území, 5) Verifikace přijatého modelu revitalizace a rekultivace na základě výsledku provedených výzkumů prostředí. Právní dokumenty, které jsou základem pro rozbor uvedené oblasti: Studie podmínek a směrů územního rozvoje území/města, místní územní plán. Materiálem, který je základem pro rozbor, je také sozologická mapa území. Výchozí klasifikace území Pro vyhodnocení postprůmyslových území a jejich potenciálu by bylo nejpřínosnější používat pokročilé a komplexní metody založené na hodnocení rizika/ohrožení, které kontaminace území představuje pro zdraví a ekosystém. Pro provedení správného vyhodnocení tyto metody ale vyžadují přístup k podrobným informacím o území, charakteristice geologické stavby území, charakteristice možných cest šíření kontaminace a podrobných informací ohledně tzv. cíle (příjemce) kontaminace a doby expozice. Navíc vyžadují, aby byla provedena přesná toxikologická vyhodnocení. Na druhé straně je třeba upozornit, že v první fázi vyhodnocení území takto podrobné informace obvykle chybí. Proto bylo navrženo používání v počátečním stádiu vyhodnocení území tzv. zjednodušené metody vyhodnocení rizika, využívající fragmentárních výsledků výzkumů a hodnocení expertů [1]. Jedná se o důležitou cestu hodnocení, která na základě dosti omezeného rozsahu informací umožní zvolit nebo vyřadit danou lokalizaci z dalšího uvažování podloženého podrobnými výzkumy. Základním účelem vypracovaného systému je akvizice dat, jejich agregace a rozbor a zpřístupňování zpracovaných informací zájemcům, včetně: místní komunity, úředníků, podnikatelů, projektantů. Jedním ze základních zdrojů informací o postprůmyslových územích může být systém pro informování o životním prostředí - Regionální systém pro územní informaci slezského vojvodství (polská zkratka RSIP). Tento systém sestává z vrstev územní informace a databází o životním prostředí a také nástrojů pro zpracování informací. Systém RSIP umožňuje provádět registraci postprůmyslových území on-line po internetu dle vypracovaných formulářů. Klasifikace území Z hlediska samosprávního subjektu, který plánuje navrátit postprůmyslové území k využití, musí mít území následující vlastnosti: - musí být vlastnictvím veřejných subjektů, - musí být v trvalém držení veřejných subjektů, - musí mít upravený právní status, 157

161 - komunikační dostupnost musí být přinejmenším dobrá, - území nesmí patřit do skupiny nejvíce ohrožených dle environmentálního kritéria, Nesplnění kteréhokoliv z kritérií znamená, že nebude doporučeno zahájení opětovného využití. Pokud se držitel chystá požádat o podporu z veřejných prostředků pro aktivity zaměřené na navrácení území k využívání se současným odstraněním environmentálních rizik, poslední ze zmíněných kritérií může mít rozšířenou podobu. Můžeme například předpokládat, že budoucí využití musí být spojeno s konkrétním problémem, který lze ale zvládnout za použití typických remediačních aktivit a rozumných nákladů. Výše zmíněná hlavní kritéria mohou doplnit zbývající kritéria, mezi něž patří reliéf, původ vzniku, struktura vlastností a fyzikálně-chemické údaje. Kritéria nejen umísťují území v dohodnuté klasifikaci, ale také uspořádávají problémy, které je nutno vyřešit, do tří základních skupin: společenské otázky environmentální otázky technické a územní otázky. Plán transformací území Pro vypracování plánu a projektu transformací území je nutný rozbor jeho transformačních možností, který sestává z šancí na využití (externí faktory) a vlastností samotného území, specifikující jeho náchylnost k transformacím (interní faktory). Rozbor environmentálního, společenského a územního rizika Environmentální riziko Nejdůležitější z výše uvedených rizikových faktorů je environmentální riziko. Vzniká v důsledku kontaminace území a je spojeno s výrobní činnosti, která na něm probíhá. V průběhu výroby by měl být prováděn monitoring kontaminací společně s vedením příslušné dokumentace. V případě, kdy aktuální majitel/disponent takovou dokumentaci nevlastní nebo pokud je z jakéhokoliv důvodu nevěrohodná, je nutné provést spolehlivý rozbor environmentálního rizika. Vyhodnocení environmentálního rizika sestává ze dvou příbuzných oborů, které se vyvinuly samostatně: hodnocení zdravotního rizika a hodnocení ekologického rizika. Oba druhy odhadu se liší technickými detaily a popisují následky vyplývající z expozice na určitý druh ohrožení. Ohrožení se může vyskytovat v mnoha podobách a může být chemické, biologické nebo fyzikální povahy. Tyto faktory se vyskytují samostatně nebo úhrnně. Vyhodnocení environmentálního rizika stanoví pravděpodobnost takových následků jak pro člověka, tak pro prostředí. Samo riziko je pravděpodobností výskytu škodlivého efektu jako výsledku provedené aktivity. Vyhodnocení rizika odhaduje a předvídá míru rizika v kvalitativních i kvantitativních kategoriích. Vyhodnocení zdravotního rizika se zabývá předvídáním rizika pro lidské zdraví, zatímco vyhodnocení ekologického rizika odhaduje následky pro zdroje daného prostředí a pro jevy a procesy v komplexních ekologických systémech. Vyhodnocení tohoto rizika, to je kvalitativní a kvantitativní charakteristika pravděpodobnosti výskytu negativních následků spojených s expozicí na daný škodlivý faktor. 158

162 Pravděpodobnost výskytu environmentálního rizika obou typů může vzniknout tehdy, když jsou splněna dvě následující kritéria spojena s expozicí na různé faktory: 1) faktor je schopen samostatně vyvolávat negativní efekty, 2) zkoumaný příjemce (jedinec, populace nebo ekologický systém) zůstává ve styku s faktorem dostatečně dlouho a pod dostačující intenzitou, aby byla vyvolána reakce (odpověď). Zkoumání environmentálního rizika je součástí analýz a výzkumů prováděných při zpracovávání koncepce transformace dané oblasti. Tento výzkum by měl provádět interdisciplinární tým dle přísně stanovených postupů. Zjednodušená klasifikace postprůmyslového území z hlediska míry environmentálního rizika vypadá následovně: 1) území bez rizika, 2) území s nevelkým rizikem, které lze bezpečně využívat určeným způsobem bez nutnosti provádění zabezpečujících prací, 3) území zatížené rizikem, musí být očištěno anebo speciálně zabezpečeno. V případě, kdy je analyzované území nesourodé a má části, které patří do skupiny 1, 2 a 3, je hodnoceno jako území s výskytem environmentálního rizika, takže je nutné pečlivě plánovat funkce tak, aby byla omezena expozice jeho budoucích uživatelů na škodlivé faktory. Při provádění rozboru území v širším kontextu, v soustavě města a vazeb na vnější okolí, lze provést krátkou charakteristiku, která se soustředí hlavně na sociologické faktory. Rozbor míry degradace základních komponentů přírodního prostředí by měl zahrnovat: Povrch země, Kvalitu vzduchu. Povrchové vody, Společenský aspekt Pokud vezmeme v potaz společenský aspekt, pak se lokalizace nových forem aktivit výroby a služeb na postprůmyslovém území pojí s možností vytvoření nových pracovních míst a potenciálním růstem hospodářské atraktivity, která může vést k většímu oživení různých forem hospodářské aktivity ve městě. Pro většinu moderních praktiků v oblasti ochrany životného prostředí je již samozřejmou věcí, že projektové procesy mohou být realizovány teprve tehdy, když jsou společensky pochopitelné, akceptované, a obzvláště tehdy, když jsou projednávány za účasti veřejnosti. Ve všech těchto aktivitách namířených na získání společenského souhlasu s navrhovanými záměry je klíčovým problémem schopnost komunikace s veřejností. Ve společenské komunikaci, také té, která se týká záležitostí spojených se životním prostředím, jsou vytyčovány různé cíle. K nejdůležitějším ale patří: šíření určitých znalostí; změna modelu chování; zapojení společnosti do průběhu nějakého procesu; zdokonalování procesu prostřednictvím spolupráce s různými zájmovými skupinami; zajištění transparentnosti procesu a důvěry v jeho potřebnost a účinnost; 159

163 zamezení konfliktům a - v důsledku - protestům vyplývajícím z nedostatečných znalostí ohledně procesu; změna postoje vůči zhotoviteli projektu (např. veřejným orgánům, ekologickým organizacím); budování pozitivní image pořadatele projektu. Účinnost komunikačního procesu, a tedy zvýšení úrovně povědomí v dané oblasti, změna přístupu k problému a změna způsobu chování vyžaduje, aby byla zohledněna základní pravidla. Jedná se mj. o: zapojení pokud možno co nejširší reprezentace společenských skupin; zohlednění místních podmínek; zapojení veřejnosti ve všech fázích procesu. Potřeba pochopení vzniká všude tam, kde se objevují potenciální možnosti střetu zájmů mezi různými společenskými zájmovými skupinami. To platí mj. pro územní plány a lokalizaci investice. Komunikace s veřejností je také součástí zákonných postupů během vyhodnocování působení průmyslových investic na prostředí nebo stanovení forem územní ochrany. V rámci shrnutí lze říci, že v této fázi je důležité budovat u společnosti atmosféru důvěry na základě transparentnosti rozhodnutí a záměrů. Je také nutné informovat místní komunitu o charakteru plánovaných investic a způsobech zabezpečení lidského zdraví před případnými obtížemi vyplývajícími z předchozí i plánované činnosti. Územní aspekt Územní plán - v souladu s rolí, která je mu přidělena - je základem pro administrativní rozhodnutí umožňující určit využití území, a tím samým je nástrojem pro transformaci přírodního prostředí. Respektování předpisů z oblasti ochrany prostředí slouží také omezování možností vzniku v této oblasti objektů, které by představovaly hrozbu pro prostředí. Ustanovení zákona ze dne 7. července 1994 o územním plánování ukládají povinnost zpracování dokumentu, který by doprovázel územní plán tzv. Předpovědi následků (změny) územního plánování. Předpovídání transformací přírodního prostředí má za účel posílit proces plánování o prvky předcházející degradaci prostřednictvím: eliminace řešení, která by ve finále mohly vést k degradaci, omezení řešení představujících potenciální oblasti konfliktů s ostatními uživateli prostředí, volbu řešení skýtajících požadovaný hospodářský výsledek a splňujících společenská očekávání při současné nejnižší úrovni environmentálních nákladů, stanovení podmínek pro zástavbu území, které nebudou zdrojem nepříznivého působení. Prvky předpovědi jsou - analýza, stanovení hrozeb a územních konfliktů, a ve finále také verifikace předpokladů a návrh korekcí. Rozboru je podrobován typ a struktura oblasti, kompozice krajiny - specifika, dominanty, kompoziční osy, a také podmínky expozice a přejímky krajiny. 160

164 Návrh a projekt transformací Návrh (plán) transformací je pořizován v okamžiku, kdy správce území rozhodne o zahájení aktivit směřujících k transformaci existujícího území a zavedení funkcí, které jsou jiné než doposud nebo dodatečné. Nejdůležitějším prvkem územního plánování transformací je nadřazený cíl, cílová vize dané oblasti v měřítku měst, která zohledňuje externí vazby. Tato vize by měla získat souhlas veřejnosti, protože odpovídá na základní otázky spojené s budoucností města a osudy jeho obyvatel. Schéma transformací území sestává z následujících prvků: 1. rozeznání, identifikace daného terénu společně s výchozím odhadem environmentálního rizika, 2. stanovení možností transformací na základě rozboru šancí a náchylnosti, 3. stanovení směru plánované transformace, 4. vypracování předpokladů projektu transformací, 5. příprava finálního projektu. Dalšími fázemi transformování území je realizace projektu transformací a využití území v souladu s programem. V těchto fázích je také nutné provádět monitoring - obzvláště těch částí území, které jsou zatíženy velkým environmentálním rizikem. Jak šance, tak náchylnost terénu k transformacím určují jeho průměrné možnosti. Finální výsledek bude do značné míry záviset na způsobu jeho propagace místními orgány a na podmínkách nabízených potenciálním investorům. Je nutné/doporučuje se připravit studii proveditelnosti. Navrhování transformací Pokud jsou známy možnosti využití území vytyčené jeho možnostmi a náchylností k transformacím (stanovenými jako průměrné), na základě materiálů spojených s jeho územní dispozicí lze navrhnout scénář/e transformací odpovídající očekáváním orgánů a kompaktní s obecně přijatými pravidly pro transformování postprůmyslových a degradovaných území. Pro správné vyhodnocení rozvojových možností analyzovaného postprůmyslového území je nutno vypracovat studii proveditelnosti zahrnující jak komplexně celé řešení, tak jeho dílčí části. Pro tyto účely je vhodné stanovit nejen interní rozdělení území z hlediska budoucích a očekávaných funkcí, ale také vytvořit seznam fází rekultivace celého záměru se zohledněním časového horizontu. Díky tomu bude také možné stanovit ty úkoly, které podmiňují zahájení jiných záměrů (to platí především pro úkoly infrastrukturní povahy). Ve fázi navrhování předpokladů pro transformování postprůmyslového území pro nové funkce je nutné stanovit minimální požadavky v oblasti investic do území, správného formování urbanisticko-architektonických řešení a návrhů spojených se zvýšením zaměstnanosti. To je důležité jak z pohledu orgánů/správců území, tak budoucích a potenciálních investorů. Scénář rozvoje dané oblasti by měl představovat atraktivní vizi, která je nejen vytvořena odpovědnými subjekty, ale také akceptovaná místní komunitou. 161

165 Literatura [1] Cieśliński Z., Jaworowski P., Szczepańska E.: Problemy ochrony i rekultywacji środowiska, UMK, Toruń [2] Dulewski J.: Materiały III Międzynarodowej konferencji Innowacyjne Rozwiązania Rewitalizacji Terenów Zdegradowanych, [3] Environmental protection in industrial agglomerations- praca zbiorowa pod redakcją Barbary Białeckiej i J. Grabowskiego, Wydawnictwo GIG, 2007 [4] Frankowski Z., i inni: Zasady dokumentowania warunków geologiczno-inżynierskich dla potrzeb rekultywacji terenów zdegradowanych, Warszawa [5] Gerwin M.: Plan zrównoważonego rozwoju dla Polski: lokalne inicjatywy rozwojowe, [6] Gorgoń J., Starzewska-Sikorska A., Michaliszyn B., Krzyżak J.: Technologie rewitalizacji i zagospodarowania terenów zdegradowanych, w tym poprzemysłowych, Instytut Ekologii Terenów Uprzemysłowionych, Katowice [7] Huculak M, Rewitalizacja terenów poprzemysłowych specyfika wyzwań i instrumentów, [w:] W. Jarczewski (red.), Przestrzenne aspekty rewitalizacji: śródmieścia, blokowiska, tereny poprzemysłowe, pokolejowe i powojskowe. IRM, Kraków, 2009 [8] Jarczewski W., Huculak M., Śmietana W., 2010: Korzyści społeczne, ekonomiczne i środowiskowe wynikające z rewitalizacji terenów zdegradowanych, w tym poprzemysłowych. IRM. Kraków [9] Kaczmarek S., Rewitalizacja terenów przemysłowych. Nowy wymiar w rozwoju miast, Wydawnictwo Uniwersytetu Łódzkiego, Łódź [10] Konopko W.: Bezpieczeństwo pracy w kopalniach węgla kamiennego, GiG, Katowice [11] Pierściński M: Analiza stopnia degradacji i możliwości efektywnego zagospodarowania terenów górniczych na przykładzie wybranej kopalni węgla kamiennego. Praca magisterska, Zabrze 2014 [12] Popiołek E.: Ochrona terenów górniczych, Wyd. AGiT, Kraków [13] Santarius P., Białecka B, Grabowski J., Środowiskowe i gospodarcze problemy spowodowane degradacja terenów w Górnośląskim Zagłębiu Węglowym. Prace Naukowe GIG, seria Górnictwo i Środowisko, 2007, 1, [14] Sokół W.: Przywracanie do użytkowania terenów przekształconych w wyniku działalności górniczej, Materiały z konferencji: Rekultywacja i rewitalizacja terenów pogórniczych i poprzemysłowych w Polsce i w Niemczech. Perspektywy i wyzwania. Wymiana doświadczeń, Warszawa 2009 [15] Uberman R., Ostręga A.: Sposoby rekultywacji i zagospodarowania zwałowisk nadkładu i składowisk odpadów górniczych, AGH, Kraków

166 3 SOCIÁLNÍ A EKONOMICKÉ ASPEKTY VLIVŮ TĚŽBY Katarzyna MIDOR, Sabina KOŁODZIEJ Společensko-psychologické vnímání revitalizačních procesů v posttěžebních územích Černé uhlí vždy sehrávalo významnou roli v politice polského státu. V dobách minulého režimu se stalo základní národní hodnotou, která představovala nezbytnou energetickou surovinu v ekonomice s vysokou spotřebou energie. Také nyní je uhlí základním palivem pro výrobu energie v Polsku - dodává přes 90% vyráběné elektrické energie. Z prognózy spotřeby paliva a energie vyplývá, že v horizontu nejbližších let nelze počítat s významnými změnami v struktuře médií využívaných pro výrobu elektrické energie. Proto má státní politika pro sektor těžby uhlí zvláštní společenský a ekonomický význam [4]. Každá těžba nerostných surovin má negativní vliv na životní prostředí a vede ke škodlivým nebo obtížným následkům také pro člověka. Ve většině případů je ale nutné podnikat v úzce stanovené výrobní oblasti, což vede k transformaci přírodního prostředí. V případě těžby černého uhlí je takovou nutností zajištění energetické bezpečnosti státu. Těžba způsobuje negativní změny v prostředí, které jsou nejčastěji nazývány důlními škodami. V důsledku těžební činnosti jsou ohroženy nejen litosféra a hydrosféra, ale také atmosféra a biosféra. Nejčastěji máme co do činění s různými deformacemi zemského povrchu, s tzv. degradacemi, jejichž typy závisí především na geologických podmínkách uložení ložiska, intenzitě a objemu těžby a také na použitých technikách těžby. Hlavními následky důlní činnosti jsou deformace se sekundárními následky (důlní škody a působení nadloží na budovy, silnice, infrastrukturu, zemědělské a lesní půdy), vypouštění slaných vod z odvodňování dolů, důlní odpady, území vyžadující rekultivaci a jejich následné využití, emise metanu z dolů, emise prachu a plynných nečistot. Je třeba také zdůraznit, že důlní škody silně ovlivňují psychiku obyvatel degradovaných území a mohou vyvolávat pocity beznaděje, osamocení a bezradnosti spojené s místem bydliště [8]. Slezské vojvodství je jedním z evropských regionů s největším počtem a značnou plochou degradovaných území vyžadujících revitalizaci. Jedná se o nejvíc industrializovaný region, který stále podléhá hospodářským transformacím. Na jeho území se vyskytuje mnoho nečinných dolů, hutí, výrobních hal a nevyužitých postindustriálních oblastí. Degradovaná území utvářejí hlavně společenské a ekonomické restrukturalizační síly. Zničené pozemky, nedodržované normy/standardy, vizuální problémy a symptomy chronické nezaměstnanosti a společenského rozpadu mají negativní ekonomický i hmotný vliv na jejich okolí. Odrazují od veškerých externích investic a tlačí směrem k vývoji zelených/nevyužitých území. Vzhled degradovaných území je také silně spojen s proměnou industriální společnosti na společnost postindustriální. Takové tlaky vedou k podstatným změnám. Změny se týkají nejen ekonomiky a ekonomických aktivit, ale také územních standardů a všech životních stylů. Nově vzniklé formy aktivity by se měly stát politickou prioritou a zároveň výzvou pro degradovaná území. To vše pro to, aby bylo zajištěno ekonomické využití území a také vhodný způsob využití vzhledem k tomu, že v postprůmyslové společnosti existují menší prostorové požadavky pro výrobní účely a větší požadavky pro účely služeb, spotřeby a rekreace [28]. 163

167 Společenské cíle revitalizace oblasti degradované těžební činností Podle W. Kłosowského [11] je revitalizace odpovědí na krizový stav degradované oblasti a zahrnuje skupinu komplexních aktivit koordinovaných a spravovaných veřejných sektorem (obcí), které jsou založené na aktivní spolupráci politicko-administrativních orgánů a institucí a také společenských subjektů. V praktickém slova smyslu revitalizace znamená aktivity vyvíjené v oblastech, na nichž došlo k nežádoucím, destruktivním procesům (degradace z prostorového, environmentálního, společenského a ekonomického hlediska) [12]. Revitalizace zahrnuje proces rekultivace a opětovného využití území (včetně sanace, přestavby a modernizace existujícího území), které navrátí terénu stav umožňující plnění užitkových funkcí. Lze tedy říci, že revitalizace znamená oživení společensko-ekonomických procesů v oblasti, v níž tyto procesy zanikly. Podstatným prvkem revitalizace je to, že musí vždy zapojovat všechny dotčené orgány: na jedné straně orgány samosprávy a veřejné služby, na druhé straně - obchod a občanské organizace i samotné obyvatele. Cíle transformací degradovaných území by měly být v souladu s politikou formování udržitelného rozvoje dané oblasti. Cílem revitalizace je tedy společenské a ekonomické oživení území a zvětšení potenciálu degradovaných území. Toho lze dosáhnout pomocí následujících aktivit: navrácení degradovaným územím jejich původní společensko-hospodářské funkce, obnova degradovaných oblastí měst a obytných čtvrtí ve městech (obzvláště památkových), aktivity inspirující rozvoj nových funkcí revitalizovaných oblastí, využití degradovaných objektů a postprůmyslových oblastí prostřednictvím změny jejich dosavadních funkcí na ekonomické, společenské, vzdělávací, zdravotní, rekreační a turistické. Cíle transformací degradovaných oblastí lze tedy rozdělit na: environmentální, ekonomické a společenské. Environmentální cíle jsou spojeny se zlepšením podmínek prostředí, ochranou a formováním post-industriální krajiny, a také s uváděním nových funkcí zaměřených na zvýšení přírodní kvality daného území. Ochranné aktivity v tomto rozsahu zahrnují: stanovení ekologických oblastí, rezervací, přírodních a krajinných oblastí a komplexů. Environmentální cíle jsou často spojovány se zachováním kulturního dědictví, obzvláště tam, kde máme co do činění s ochranou postprůmyslové krajiny (důlní díla a zatopené posttěžební oblasti, odvaly apod.). Ekonomické cíle jsou základní premisou využití degradovaných území a objektů. Směry využití jsou následující: 164

168 Využití pro výrobně-technologické účely pro funkce skladování, přepravy, průmyslové výroby typu high-tech, průmyslové parky, vědecko-technologické parky, logistická centra, vzorkovny a prototypovny, inkubátory podnikání. Využití pro výrobní účely lesní nebo zemědělské výroby (např. pěstování průmyslových rostlin) Využití pro služby - obchod a vnitroměstské služby, gastronomie, zábavní a sportovní centra (často umístěná v postprůmyslových objektech), kanceláře, služby doprovázející obchod. Hospodářské cíle jsou úzce spojeny s ekonomickým aspektem, u něhož lze rozlišit také aktivity týkající se podpory podnikání, rozvoje turistiky nebo jiných sektorů místní ekonomiky, aktivity týkající se spouštění finančních podpůrných mechanizmů (např. místní garanční fond) a rozvoje sektoru malých a středních podniků. Společenské cíle zase zahrnují aktivity spojené s kulturou, vědou a vzděláním, ale také aktivity odpovídající na potřeby bydlení. Mezi aktivity zaměřené na kulturu a výchovu patří: organizace muzeí a výstavních objektů, koncertních a divadelních sálů, galerií, ochrana architektonických a technických památek, skanzeny a naučné stezky, adaptace postprůmyslových objektů na didaktickou bázi vysokých škol, výzkumná střediska. Realizace potřeb bydlení je realizována prostřednictvím: sanace a modernizace komplexů podnikových sídlišť, přípravy a výstavby inženýrských sítí pro novou bytovou zástavbu a adaptace postprůmyslových objektů pro obytné funkce. Mezi společenské účely revitalizace postprůmyslových oblastí lze zařadit také aktivity spojené s: rozvojem lidských zdrojů, předcházením vyloučení ze společnosti, bojem proti sociálním patologiím, vytvářením rovných příležitostí, předcházením jevu nezaměstnanosti, předcházením jevu bezdomovectví, aktivitou kruhů dětí a mládeže, stěhováním obyvatel revitalizovaných území. Během procesu revitalizace je třeba věnovat zvláštní pozornost následujícím bodům: 1. Pobízení k rozvíjení nových forem hospodářské aktivity generující pracovní místa prostřednictvím výstavby a přestavby infrastruktury (cest, budov, parkovišť, náměstí), za účelem přizpůsobení k aktivitám a potřebám nových podniků. Zároveň je ale třeba dbát na ochranu životního prostředí, které podmiňuje udržitelný hospodářsko-společenský rozvoj. 2. Spolupráci různých kruhů a institucí za účelem řešení společenských problémů v dané oblasti, zlepšení bezpečnosti a předcházení kriminalitě, 3. Aktivizaci kulturních, výchovných, turistických organizací pro rozvoj nebo zefektivnění jejich aktivity prostřednictvím přestavby nebo rekonstrukce objektů plnících funkce turistického nebo kulturního zázemí. 165

169 Dle názoru praktiků plní dobře provedený proces revitalizace následující cíle [27]: společensko-hospodářské oživení regionu, navrácení nemovitostem jejich ztracené hodnoty, dosažení správného prostorového uspořádání, zlepšení estetiky a image regionu a místní identity obyvatel, spolupráce mezi různými subjekty, společenská participace, zapojení obyvatel do rozhodovacích procesů, poradenská a formální podpora společenských iniciativních skupin, zlepšení standardů bytového fondu, růst počtu záměrů v oblasti realizace investic, zvýšení účasti místních společností v kulturním životě. Společenský rozměr revitalizace degradovaných území vlivem těžební činnosti Zásadním prvkem revitalizačních aktivit je rekultivace, která má za úkol navracet užitkové a přírodní hodnoty pozemkům (především lesním a zemědělským), které byly zdevastovány a degradovány lidskou aktivitou. Zde je třeba zdůraznit, že rekultivaci je povinen provést ten, kdo transformace způsobil, tedy v případě těžební činnosti důlní podnikatel, zatímco využití je dobrovolné a je záležitostí budoucího uživatele rekultivovaného území, tedy nejčastěji obce nebo soukromé osoby. Pro dosažení předpokládaného efektu procesu rekultivace a využití a spokojenosti všech stran je nutné provádět odborné a společenské konzultace začínající již ve fázi vypracovávání výchozích koncepcí rekultivace [4]. Volbě směru rekultivace by měla předcházet charakteristika nejpodstatnějších faktorů, a to nejen oblasti, která je předmětem rekultivace, ale také jejího okolí. Faktory, které charakterizují oblast, rozdělujeme na: ekonomické, kulturní, formálně právní, územní, geologické-technické společenské, hydrologické, environmentální. Pokud se jedná o společenské faktory, pak je při vytyčování směrů rekultivace třeba zohlednit takové prvky, jako například: demografie společnosti, bohatství společnosti, míra vzdělání, nezaměstnanost, kriminalita, tradice a zvyky, společenské potřeby, míra společenské přijatelnosti, existence společenských elit. Informace pocházející z charakteristiky zmíněných faktorů budou mít podstatný význam pro výběr směru rekultivace, obzvláště v případech plánovaných komerčněrekreačních, kulturních nebo hospodářských záměrů. Při pořizování charakteristiky společenských faktorů mohou být nápomocné nástroje: statistické údaje míry nezaměstnanosti, vzdělanosti a demografie společnosti, účasti jednotlivých skupin společnosti ve využívání majetku a služeb; anketní průzkumy poskytující informace ohledně preferencí společnosti a očekávání a doporučení ohledně formování cen; normy určující úroveň výrobků a služeb jako minimum pro počet obyvatel. 166

170 V tabulce 1. je uveden seznam možných způsobů rekultivace a využití posttěžebních oblastí a objektů. Způsobů rekultivace a využití území může být mnoho, proto je důležité, aby byla při výběru směru (typu) rekultivace zohledněna charakteristika objektu z hlediska výše uvedených faktorů. Tabulka 1. Směry rekultivace (Zdroj: [19] ) OBECNÉ SPECIFICKÉ SMĚRY, SMĚRY PŘÍKLADY Lesní Zalesnění s funkcemi: biotickými, výrobními a reprodukčními (hospodářskými), ochrannými Zalesnění krajinného (estetického), parkového, rekreačního charakteru Zemědělský Pěstování, chov Vodní Rekreační: koupaliště, vodní sporty Hospodářský: retenční nádrže, nádrže na pitnou vodu, nádrže na průmyslovou vodu Rybářský Přírodní Rekreační Odpočinkově-turistický: pláže, sportovní a rekreační objekty, ubytování (autokempy, kempy, chaty, hotely, penziony), gastronomické zázemí. Sportovní: sjezdovky, cyklistické stezky, infrastruktura pro tradiční a adrenalinové sporty Kulturní: divadla a amfiteátry, scény, expozice, výstavní a koncertní síně, galerie Kulturní Kontemplační: pamětní parky, památníky, místa bohoslužeb Didaktický Tematické (naučné) stezky, muzea (včetně průmyslových muzeí), skanzeny, ekomuzea, archivy dokumentací spojených s dějinami průmyslu, školící střediska, památníky, kulturní parky Přírodní Ochranný: např. přírodní rezervace, ekologické oblasti, oblasti Natura 2000, přírodní památky, dokumentační stanoviště, přírodní a krajinné komplexy, ochrana druhů zvířat, rostlin a hub Zatravnění, výsadba keřů, zazelenění Obytný Bytové, sídlištní, sociální, rekreační stavebnictví Hospodářský Průmyslový: průmyslové parky Služby: inkubátory podnikání, sklady, prodejny; Hospodářský také formou zón hospodářské aktivity, parkoviště Komunální: skládky odpadů Při revitalizaci území, nezávisle na tom, jaký byl důvod jeho degradace, je třeba zohlednit emocionální vztah obyvatel k rekultivovanému místu nebo objektu, protože se často stává, že nepřiřazujeme hmotným objektům - včetně místního prostoru - takové vlastnosti, které mají ve skutečnosti, ale vlastnosti, které máme v našich představách. Paradoxně platí, že čím více jsme měli citelných nebo dokonce traumatických zážitků, tím více jsme náchylní k idealizaci těchto míst [30]. Revitalizace má dodat místu nový charakter. Již samotná degradace prostoru vede k zániku původních společenských funkcí místa. Postprůmyslová území se často stávají oblastmi, v kterých dochází ke kumulaci společenských patologií. 167

171 Příchod nového ale způsobuje ohrožení určitých místních struktur a společenských vazeb [9]. Revitalizační procesy zasahují do symbolické a psychologické sféry místní komunity. Je tedy důležité, aby revitalizace brala ohled jak na potřeby obyvatel, tak na jejich emocionální vztah k danému místu. Proto se zdá, že je nutné a nezbytné, aby investoři dbali nejen na zachování historických aspektů místa, ale i na zachování autenticity a unikátnosti. Aby revitalizační procesy probíhaly v souladu se zákonem a se souhlasem místních komunit (projekty by měly kromě ekonomických hledisek zohlednit také historický a společenský rozměr míst), je nezbytné vytvořit trvalý systém společenských konzultací dle pravidel trojstranných komisí, kterých by se účastnili zástupci investora, samosprávních orgánů a místních komunit [23]. Příkladem poukazujícím na následky vyplývající z nedostatku společenských konzultací je revitalizace městských oblastí Krzeszowic [16]. Ve zpracovaném programu nebyla zorganizována setkání s majiteli nemovitostí, které se nacházejí v oblasti revitalizace a s podnikateli, kteří na daném území působí. Nebyl připraven program spolupráce a podpory pro ty majitele, kteří by chtěli v rámci revitalizace zlepšit estetiku svých nemovitostí nebo je komplexně zrekonstruovat. Nebyly naplánovány aktivity, které mohly přispět k likvidaci největšího problému, který byl dle Revitalizačního programu v této oblasti diagnostikován, tedy nadměrné konzumace alkoholu. Nebyl také předložen program kulturního oživení v modernizované oblasti. V důsledku výše zmíněných skutečností došlo během realizace programu k protestům obyvatel, které úspěšně blokovaly provádění aktivit a v průběhu prací byly v plánu revitalizace zavedeny četné změny způsobené nedostatečnou orientovaností v situaci na místě, což významně zvýšilo investiční náklady. Tento příklad jednoznačně ukazuje, že při plánování směrů revitalizace území degradovaných lidskou činností nelze přehlížet lidský faktor. Povědomí veřejnosti o degradaci prostředí způsobené důlní těžbou Důlní těžba má nepříznivý vliv na řadu prvků využití povrchu území. Škody, které jsou s ní spojeny, mohou vznikat jak v jejím průběhu, tak mnoho let po jejím ukončení. Přírodní podmínky, technologické podmínky (zpřístupnění ložiska) a ekonomické podmínky způsobují, že ohrožení trvá několik let nebo i několik desítek let. Objekty povrchové úpravy jsou poškozovány i několikrát. Majitelé nebo uživatelé nemovitostí jsou tedy poškozeni "dvojnásobně": kromě hmotných škod musí často snášet nepříjemnosti spojené s nejistou budoucností a opakovatelností škod. Mezi majiteli i uživateli nemovitostí a doly existuje konflikt zájmů. K jeho zmírnění - prostřednictvím ochrany práv každé strany a současné aplikace omezení těchto práv - slouží příslušné předpisy [21]. Je třeba zdůraznit, že vzhledem k měnícímu se společenskému povědomí to, co bylo kdysi majiteli nemovitostí tolerováno, je nyní vnímáno jako nadměrná ingerence. Této tendence si lze všimnout nejen v Polsku, ale také v jiných evropských zemích. Jak již bylo dříve zmíněno, důležitým prvkem při provádění rekultivace území zničených těžební činností je navázání spolupráce s místní komunitou. Jednou z takových forem může být provedení výzkumů za účelem seznámení se s názory obyvatel dotčených území ohledně vlivu těžební činnosti na prostředí, v kterém žijí. V červnu roku 2013 byl takový výzkum proveden na území silně degradovaném v důsledku těžební činnosti. 168

172 Komunita obývající tento region pocítila nejen následky způsobené degradací prostředí, ale také následky měnící se ekonomiky a potíží na trhu práce. Výzkumnou technikou byla písemná anketa a výzkumným nástrojem byl dotazník. Pro sběr výzkumného materiálu byla vytvořena anketa obsahující 8 oblastí, které se týkaly problémů a následků vyplývajících z těžební činnosti, s nimiž se obyvatelé potýkají - oblasti byly rozděleny na ekonomický, ekologický a společenský aspekt a směry revitalizace analyzované oblasti [5]. V tabulce 2. se nacházejí otázky obsažené v dotazníku. Tabulka 2. Oblasti obsažené v anketním dotazníku, který měl za účel zaznamenat názory obyvatel na téma vlivu těžební činnosti na prostředí (Zdroj: [5] ) OBLASTI ZAHRNUTÉ DO ANKETY Uveďte, prosím, které ze zmíněných otázek představují závažný problém ve Vaší čtvrti: 1. Poklesy budov 2. Nadměrná degradace cest způsobená poklesem půdy 3. Kvalita pitné vody 4. Ztížený přístup ke kanalizaci 5. Lokální záplavy 6. Černé skládky důlního odpadu 7. Narušený pocit estetiky způsobený důlní činností 8. Důlní propadliny zaplněné vodou 9. Zmenšování se zemědělských (užitkových) území Uveďte, prosím, jaké druhy následků těžební aktivity pozorujete ve svém okolí z ekonomického hlediska 1. Dodatečné náklady spojené s opravami budov, které jsou součástí domácnosti 2. Častější opravy automobilů způsobené poškozením cest 3. Omezení užitkového prostoru, např. v důsledku vzniku zaplavených důlních propadlin 4. Omezené možnosti zemědělské činnosti 5. Náklady vyplývající z léčby respiračních chorob 6. Snížení hodnoty pozemků pro rekreaci a bydlení 7. Snadný přístup k pracovním místům (hornictví, opravy a likvidace škod apod.) Uveďte, prosím, jaké druhy následků těžební aktivity pozorujete ve svém okolí z ekologického hlediska 1. Kontaminace vzduchu 2. Degradace půdy 3. Kontaminace podzemních vod 4. Kontaminace povrchových vod 5. Invaze a expanze původních rostlinných druhů 6. Invaze a expanze původních zvířecích druhů 7. Nepříznivá změna v přírodním okolí, např.: 8. Příznivá změna v přírodním okolí, např.: Uveďte, prosím, jaké druhy následků těžební aktivity pozorujete 169

173 ve svém okolí ze společenského hlediska 1. Růst nezaměstnanosti 2. Averze k okolní krajině 3. Výskyt soudržnosti v místní komunitě při odstraňování následků těžební činnosti 4. Výskyt izolovanosti v místní komunitě 5. Degradace objektů kulturního dědictví 6. Výskyt společenské patologie 7. Snížení rekreační atraktivity území 8. Časté havárie technické infrastruktury 9. Zvýšená náchylnost k chorobám dýchacích cest 10. Poklesy obytných budov 11. Pocit beznaděje, osamocení a bezradnosti spojený s místem bydliště Označte, prosím, jaké potřeby a směry revitalizace degradovaných území spatřujete v oblasti rekreace a sportu 1. Cyklistické stezky 2. Rybníky 3. Dětská hřiště 4. Pěší stezky 5. Sportovní stadion, např. Orlik 6. Hřebčín Označte, prosím, jaké potřeby a směry revitalizace okolí spatřujete v kulturní oblasti 1. Amfiteátr 2. Kino 3. Místo pro setkání místní komunity 4. Kulturní dům 5. Svatostánek Označte, prosím, jaké potřeby a směry revitalizace okolí spatřujete v oblasti infrastruktury 1. Prodejny 2. Střediska služeb 3. Jaká střediska služeb Obytná zástavba 5. Ordinace odborného lékaře 6. Malé, soukromé podniky Podrobné výsledky provedených výzkumů byly prezentovány v monografii (red. B. Białecka a W. Biały [5]). Je třeba zdůraznit, že anketní odpovědi získané díky tomuto výzkumu svědčí o pochopení podstaty otázky. Názory dotazovaných byly kritické vůči důlní činnosti, která ničí jejich životní prostředí. Poukázaly na mnoho prvků, které významně zhoršují kvalitu jejich života a nezřídka také ničí jejich jmění. Provedené výzkumy jednoznačně prokázaly, že na tomto území lze zpozorovat pozitivní jev spočívající v kooperaci místního obyvatelstva proti působení degradace na jejich životní prostředí. 170

174 Důlní oblasti často sousedí s chráněnými, přírodně cennými územími, se zemědělskými pozemky nebo s bytovými sídlišti a stávají se tak konfliktogenními oblastmi [20]. V oblastech důlní těžby dochází často k nepříznivým změnám prostředí. V souvislosti s tím je třeba kolem důlních objektů vytvářet ochranné zóny v rámci předcházení negativním následkům a jejich působení na přírodní prostředí, a tedy i lidské zdraví a život. Většina respondentů zdůrazňovala primární váhu lidského faktoru jako objektu, který pociťuje následky důlní činnosti nejsilněji. Stanovení míry škodlivosti průmyslových objektů se stává nezbytným krokem pro identifikaci reálného environmentálního ohrožení. Seznámení se s názorem veřejnosti ohledně environmentální škodlivosti důlního sektoru umožňuje vytvořit v regionu správnou ekologickou politiku [5]. Revitalizace a udržitelný rozvoj regionu Revitalizační aktivity by měly být realizovány v souladu s udržitelným rozvojem. Definice udržitelného rozvoje citována dle Zákona o ochraně prostředí zní: Udržitelný rozvoj je společensko-hospodářský rozvoj, v kterém dochází k procesu integrace politických, hospodářských a společenských aktivit, za dodržení přírodní rovnováhy a trvanlivosti základních přírodních procesů za účelem zaručení možnosti uspokojování základních potřeb jednotlivých komunit nebo obyvatel jak současné generace, tak generací budoucích. Z definice vyplývá, že pro dosažení udržitelného rozvoje je nutné, aby ochrana přírodního prostředí byla nedílnou součástí procesů společensko-hospodářského rozvoje a územního plánování a nebyla od nich oddělena. Jinými slovy, udržitelný rozvoj spočívá v namíření civilizačního pokroku směrem, který trvalým způsobem udržuje zdroje a hodnoty přírodního prostředí, a který je činný v jeho ochraně. Aktivity ve prospěch udržitelného rozvoje jsou realizovány ve třech rovinách [25]: společenské, v které je nejpodstatnější zachování kulturní různorodosti, záruky sociální spravedlnosti a spoluúčasti v společenském a politickém životě, ekologické, která se přímo týká odpovědnosti státu a jeho obyvatel v oblasti zachování biologické diverzity a integrity ekosystémů, ekonomické, usilující o uspokojení základních lidských potřeb (omezení bídy), podporu rovnosti a také nárůst dostupnosti užitečných výrobků a služeb. Ekonomický rozměr je realizován prostřednictvím technologického pokroku, který má ovlivnit růst efektivity využití surovin, materiálů a lidské práce a také zvýšit bezpečnost. Udržitelný rozvoj chápeme také jako integraci pěti řádů: ekologického - určujícího nutnost budování ekologické politiky; společenského - určujícího nutnost budování sociální politiky; ekonomického - určujícího nutnost budování strategie a politiky hospodářského rozvoje; územního - určujícího nutnost nového přístupu k územnímu plánování a vytváření územní politiky; institucionálně-politického - oceňujícího kategorii udržitelného rozvoje v politickém smyslu a v administrativní sféře. Po bližším pohledu na výše uvedená tvrzení lze jednoznačně prohlásit, že udržitelný rozvoj znamená takový přístup k hospodaření, který podstatným způsobem podporuje správně 171

175 realizovanou revitalizaci degradovaných území. Revitalizační aktivity provádějí jak obce, tak doly. Vzhledem k tomuto faktu je třeba prozkoumat, zda černouhelné doly fungující na území Slezska uskutečňují ideu udržitelného rozvoje. Nástrojem, který podporuje podnikání v uskutečňování udržitelného rozvoje, je sociální odpovědnost. Hlavní zásady sociální odpovědnosti obsahují následující prohlášení: odpovědnost, transparentnost, etické chování, respektování, zohledňování očekávání zúčastněných stran a osob, úcta k zákonu, dodržování zákonů, úcta a dodržování mezinárodních společenských norem, úcta k lidským právům. Vedení podniku v harmonii se společností a přírodou by mělo být chápáno jako minimalizování škodlivého vlivu vlastních aktivit na přírodní a společenské prostředí obklopující podnikatele a projevování zájmu o veškeré prospolečenské a proekologické aktivity a také projevování aktivity v oblasti formování názorů veřejného mínění pro podporu takového chování. V práci T. Mossakowské a M. Wasilewského [analýza] byla předložena analýza uskutečňování společenské odpovědnosti polskými důlními společnostmi. Závěry z této provedené analýzy ukazují, že v polském uhelném hornictví existuje vědomí o nutnosti provádění aktivit v souladu s principy udržitelného rozvoje a společné odpovědnosti. Bylo také zaznamenáno, že společnosti provádějí různorodé aktivity obzvláště v oblasti pracovního prostředí, praxe zaměstnání a důstojné práce. Vzhledem k absenci zpráv Udržitelného rozvoje, které by představovaly fungování principů sociální odpovědnosti v černouhelných důlních společnostech, nebylo možné zjistit, zda jsou aktivity prezentované v oblasti sociální odpovědnosti pouze deklarativní nebo jsou fakticky uskutečňovány. Nicméně je třeba poznamenat, že existuje stále větší povědomí, díky němuž podniky - doly - mají tendenci neustále se učit, získávat vědomosti a zdokonalovat své aktivity v oblasti sociální odpovědnosti, a tím samým v oblasti udržitelného rozvoje. Revitalizace je šancí pro všechny postprůmyslové regiony - šancí na změnu image, budování jiných veřejných institucí v místě někdejších průmyslových závodů; šancí na získání zahraničních investorů, kteří umísťují svůj kapitál na atraktivních a hustě osídlených územích a vytvářejí nová pracovní místa [27]. Revitalizace je dlouhodobý, časově náročný a nákladný proces. Měli by ji tedy připravovat experti a měla by být uskutečňována s řádnou finanční podporou. Jedná se o nezbytný proces, kdy dynamika revitalizačních aktivit postprůmyslových oblastí závisí nejen na výši finančních výdajů, ale i na úrovni vědomostí místních manažerů a míře jejich zapojení do procesu proměn a podnikavosti osob formujících image regionu. Psychologické vnímání revitalizačních procesů v posttěžebních územích Revitalizace jako změna Revitalizační procesy jsou spojeny s mnoha změnami směřujícími k oživení a modernizaci degradovaných území a následnému zlepšení kvality života místních obyvatel. Je 172

176 ale třeba pamatovat, že veškeré změny prováděné v oblastech revitalizace musí být konzultovány s místní komunitou. Neobyčejně důležitá je v této otázce schopnost provádět konstruktivní vyjednávání s obyvateli žijícími v oblasti, která je zahrnuta do rekultivace. Absence těchto schopností může vést ke vzniku mentální bariéry revitalizace, která se projevuje averzí místní komunity vůči jakýmkoliv změnám. Zdá se, že je tedy neobyčejně podstatné, aby se osoby odpovědné za implementaci revitalizačních projektů seznámily s psychologickými aspekty řízení změny, včetně možných reakcí osob, které jsou těmto změnám podrobovány, a také s podmínkami těchto reakcí. Druhou oblastí psychologických znalostí, která se zdá být v tomto procesu podstatná, je schopnost efektivního vedení rozhovorů a konstruktivního řešení sporů. Podstata změny Pojem změny je všeobecně používaný termín, který znamená, že někdo nebo něco se stává jiné než doposud [24]. Změna je jev, který nás v dnešním světě neustále provází a vyžaduje neustálou aktualizaci vlastních vědomostí a schopností a formování nových strategií jednání. Změna proto může vést jedince k nutnosti provádění nových, dříve neznámých aktivit, což může daný jedinec vnímat jako výzvu - a to i tehdy, když následky zvyšují kvalitu jeho života. Změny spojené s procesy revitalizace v posttěžebních územích jsou příkladem změn, které pozitivně ovlivňují kvalitu života obyvatel, je ale třeba mít na paměti, že nezohlednění psychologických faktorů spojených s reakcí obyvatel na prováděné změny (např. v důsledku bagatelizování názoru místní komunity na téma revitalizačních plánů) může ztěžovat proces jejich akceptace. V dostupné literatuře popisující proces změny jsou poměrně často zmiňovány: Lewinův, Beckhardův a Bandurův model [1]. Níže jsou uvedeny základní předpoklady těchto koncepcí. Klasický model vytvořený Lewinem (Lewin-Scheinův model), jedním z nejvýznamnějších psychologů XX. století a iniciátorem sociální psychologie, klade důraz na lidský aspekt změny, která byla rozdělena do tří fází: Rozmrazení - spočívá ve změně aktuálního stavu rovnováhy podporujícího chování a postoje, které lidé projevují. V této fázi jsou vidět hrozby, které jsou pro změnu vlastní a které ji provázejí (např. změna dosavadních návyků, vzorců chování) a také potřeba motivování obyvatel, kterých se změna týká, za účelem vytvoření nového, přirozeného stavu rovnováhy prostřednictvím akceptace prováděných změn. Posun - v odpovědi na vzniklé nové informace a podmínky jednání jsou formovány nové vzorce reakcí. Zamrazení - v této fázi dochází ke stabilizaci vzniklé změny prostřednictvím uvedení nových vzorců reakcí do osobnosti obyvatel, kterých se změna týká. Podle Konowrocké [14] se iniciátoři změn často soustřeďují na druhou fázi a nevěnují vůbec pozornost tomu, aby v účastnících probudili třeba jen minimální ochotu spolupracovat. Před provedením změny, tedy již ve fázi rozmrazení, by přitom bylo třeba přesvědčit lidi o tom, že je změna nutná. To lze provést nejméně několika způsoby: 1) změnit určité procesy a systémy tak, aby fixované systémy již nebyly fyzicky možné, 2) odstranit podporu společnosti pro různé aktivity a principy, jimiž se lidé doposud řídili, aby od toho okamžiku určitá jednání přestala být "v pořádku", 173

177 3) způsobit, aby lidé spontánně uznali, že nestojí za to pokračovat v jejich dosavadním chování, 4) spojit společenské uznání s novými, žádoucími způsoby chování. Lewin doplnil třífázový model změny také o metodologii její analýzy, nazývanou teorie silového pole. Tato teorie umožňuje analyzovat síly (faktory), které ovlivňují danou situaci a předpokládá, že na každou situaci působí dva druhy sil: podporující, které usnadňují směřování k vytyčenému cíli a brzdící, které překážejí v jeho dosažení. Ve vztahu k modelu změny Lewin stanovil, že rozbor tohoto procesu by měl zahrnovat: Rozbor podporujících a brzdících sil, které budou ovlivňovat přechod do budoucího stavu (předpokládal při tom, že brzdícími silami budou také reakce osob vnímajících změnu jako nepotřebnou nebo škodlivou). Stanovení podporujících nebo brzdících sil klíčových pro daný proces změny. Navržení a implementace aktivit směřujících k posílení nejpodstatnějších podporujících sil a oslabení nejpodstatnějších brzdících sil. Jiný model popisující proces změny navrhl Beckhard [1], podle kterého by měly postupy provádění změn zahrnovat následující fáze: Stanovení cílů a budoucího stavu věci, k němuž má změna vést. Diagnózu aktuálního stavu (ve vztahu k vytyčeným cílům). Formulování aktivit přechodného stavu a zapojení jako faktorů nezbytných k dosažení cíle - budoucího stavu. Navržení strategie a plánů jednání za účelem řízení přechodného stavu. Strategie a plány by měly zohledňovat faktory, které mohou mít vliv na průběh a úspěch procesu implementace změny. Zajímavým návrhem vysvětlujícím chování obyvatel v situaci změny je teorie, kterou navrhl Bandura, tvůrce teorie sociálního učení. Podle jeho názoru změna chování vyplývá z vědomých rozhodnutí jedince, která se týkají jeho chování. Během rozhodování ohledně chování lidé využívají informace získávané z okolí. V teorii je kladen důraz na roli prostředí a impulzů, které z něho pocházejí a které vyvolávají u jedince určité chování. Prostřednictvím sledování následků svého chování si člověk vypracovává schémata chování v určitých sociálních situacích. Bandura v souladu se základním tvrzením behaviorismu předpokládá, že pozitivní následky budou fungovat jako odměna a zvyšovat pravděpodobnost zopakování daného chování v budoucnu, zatímco trest - tedy negativní následek - minimalizuje riziko opětovného výskytu dané reakce. Tento autor zavedl do psychologie také pojem vlastní účinnosti, který spočívá v subjektivním přesvědčení jedince o tom, že má nezbytné vědomosti a schopnosti pro provedení daného úkolu. Toto přesvědčení ovlivňuje připravenost člověka na zapojení se do konkrétního jednání. Volby jedinců v situaci změny tedy budou záviset na cílech, které jsou pro ně důležité, názorech na vlastní schopnost provedení určitých úkolů a očekávaných následcích spojených s daným jednáním. Výše uvedený přehled modelů zavádění změn ukazuje, že prvkem, který rozhoduje o úspěchu projektované změny, je přesvědčení obyvatel, kteří podstupují tento proces, o pozitivních následcích změny a jejich vlastní možnosti formovat nová chování, adekvátní pro změněné podmínky. 174

178 Strategie zavádění změn V souladu s výše představenými modely změny je nezbytným prvkem pro zavádění změn komunikace s lidmi, kterých se proces týká, a to ve všech jeho jednotlivých fázích. Díky tomu je lze připravit na jednání ve změněných podmínkách, má to také vliv na proces motivování k provedení aktivit zaměřených na vytvoření nových vzorců chování. V literatuře se rozlišuje několik používaných strategií zavádění změny, které se vzájemně liší mírou participace účastníků změny v rozhodnutích týkajících se prováděného procesu. Níže se podíváme na jednu z typologií - díky její univerzálnosti ji lze použít pro popsání vedení revitalizačních procesů na posttěžebních územích. Tato typologie vznikla na základě známé teorie řízení lidských zdrojů a mřížky stylů vedení (autoři - Blake a Mounton) a rozlišuje následující strategie provádění změn: Strategie živlu - znamená, že změny jsou prováděny spontánně, bez účasti osob, které by měly být za tento proces odpovědné. Ve vztahu k revitalizačním procesům lze za takovou strategii považovat iniciativu "zespoda nahoru", kterou vyvíjejí lidé obývající dané teritorium nebo místní organizace usilující o oživení degradovaných území. Je přitom podstatné, že tyto iniciativy vznikají bez zapojení a pobídky ze strany odpovědných institucí. Strategie revoluce - je protikladem strategie živlu a znamená aktivní řízení procesu změn a formování postojů akceptace mezi lidmi, jichž se proces týká. K této situaci dochází v případě realizace revitalizačních projektů zohledňujících fázi společenských konzultací. Strategie idealizace - v této strategii je kladen důraz pouze na působení na lidské postoje (např. vyzývající k proekologickému chování). Tato sdělení ale neprovázejí změny v podmínkách jednání, které by umožňovaly nebo pobízely lidi ke změně vzorce chování na nový. Jako příklad zde lze uvést sdělení zdůrazňující důležitost provádění revitalizačních aktivit, bez zajištění prostředků pro realizaci těchto cílů. Skutečné působení takových sdělení je malé, případné změny v chování pak zpravidla nemají dlouhého trvání. Strategie manipulace - spočívá ve vynucení změn u lidí, kterých se tyto změny týkají, a to bez předchozího rozboru jejich potřeb a postojů. V situaci, kdy lidé nejsou na změnu připraveni a nemají informace nezbytné v této situaci, dochází ke vzniku silného odporu. Tato strategie je spojena s instrumentálním zacházením s lidmi, což povede - a to i v případě pozitivních změn, k nimž dochází během revitalizace - k jejich negativnímu hodnocení. Strategie evoluce - tuto strategii charakterizují procesy změn, které jsou zaváděny po etapách, v delším časovém horizontu. Během jejich zavádění jsou paralelně prováděny aktivity směřující k ovlivňování postojů lidí směrem k vytvoření akceptace vůči plánovaným změnám, které jsou vzdálené v čase. Tato strategie je spojena s využitím konzultací a diskusí se sociální skupinou, které se změna týká - ty mají sloužit ke zpracování nejlepších cílových řešení a metod pro jejich dosažení. Díky tomu lze vypracovat pozitivní postoje vůči změně a tím přispět k trvalosti přijatých změn. Tato strategie by měla být použita v případě realizace komplexních, dlouhodobých revitalizačních projektů. 175

179 V souladu s představenou typologií má úroveň komunikování plánovaných a prováděných změn klíčový význam pro jejich akceptaci. Psychologické aspekty zavádění změn Analýza dostupné literatury v oblasti zavádění změn zdůrazňuje, že přirozenou lidskou reakcí na změnu je odpor. Tato reakce je vysvětlována jako typicky lidská silná averze vůči změně existujícího stavu věcí (v psychologii nazývané tendencí udržovat status quo - tato tendence někdy způsobuje, že jedinec zavrhne změny, které jsou pro něho pozitivní nebo setrvává v neefektivních vzorcích chování z důvodu strachu ze změny a neznáma). Zdá se tedy, že je podstatné, abychom si probrali možné reakce lidí podrobovaných změně a poukázali na metody zvládání reakcí ztěžujících jejich implementaci. Reakce osob podrobovaných změně Jak již bylo řečeno, odpor se nejčastěji objevuje u lidí podrobovaných procesu změny a je jejich přirozenou reakcí. Většina prací, které se zabývají změnou, se vztahuje na změny v organizaci, vedoucí k nutnosti přizpůsobení se zaměstnanců k těmto změnám prostřednictvím vytvoření nových vzorců jednání nebo získání nových schopností, lze se ale domnívat - na základě zmíněné tendence udržovat status quo - že negativní postoje vůči změnám se mohou objevit také v případě procesů revitalizace posttěžebních území. Je ale třeba zdůraznit, že přes všeobecný výskyt odporu vůči změnám, bylo na základě výzkumů analyzujících chování jednotlivých jedinců v situaci změny zjištěno různé individuální tempo spojené s psychologickou charakteristikou těchto jedinců. Tyto charakteristiky nejčastěji pracují s osobnostními vlastnostmi, které jedinci usnadňují adaptovat se na měnící se podmínky reality. Nejčastěji se zde zmiňuje: emocionální vyrovnanost, schopnost zvládat stres, těžiště kontroly, schopnost riskovat (objevující se při každé změně), kognitivní otevřenost, tolerance vůči novinkám a inovativní postoj. Po zvážení rozdílů v oblasti individuálního tempa přizpůsobování se změnám bylo zjištěno, že cca 2,5% lidí v situaci změny zaujímá postoj průkopníka inovací, který se projevuje nejen poměrně rychlým tempem akceptace probíhajících změn, ale obvykle také jejich iniciováním. Další samostatnou skupinou jsou časní přívrženci (cca 13,5%), tedy osoby, které sice samy nepodávají návrhy změn, ale rychle se přizpůsobují provedené reorganizaci. Další dvě, stejně početné skupiny osob (každá z nich zahrnuje 34% dané populace) jsou rozděleny na dřívější a pozdější většinu, která ve dvou fázích přijímá nová řešení. Poslední z rozlišených skupin, zahrnující zbývajících 16%, jsou opozdilci, tedy osoby, které mají největší problémy s adaptováním na prováděné změny a které nejdéle zpochybňují jejich opodstatnění. Nezávisle na individuálním tempu přizpůsobování se zmíněným podmínkám fungování ale teorie řízení popisuje pět etap reakce na změnu, které se musí objevit, aby provedená změna byla přijata osobami, kterých se týká. Zde je popis těchto fází: Odmítnutí - je první fází zvládání změny. V souladu s výše uvedenou tendencí udržovat status quo, která je přirozená pro každého člověka, každá změna je zpočátku považována za nepotřebnou a narušující dosavadní rytmus aktivit - a tedy negativní. Obrana následkem vnímání změny jako negativní (a tedy ohrožující naše dobré životní podmínky) je tendence provádět aktivity směřující k udržení předchozího statusu quo. Tyto aktivity se mohou projevovat jak prostřednictvím aktivního usilování o prokázání 176

180 bezdůvodnosti projektovaných změn, tak pasivního postoje, který by měl odradit osoby odpovědné za změnu a přinutit je k tomu, aby od projektu odstoupily. Odvržení - v další fázi dochází k postupnému uvědomování si nutnosti a opodstatněnosti změny. Odvržení je tedy chápáno jako opouštění předchozího stavu věci a vznikající připravenost k podniknutí aktivit směřujících k zapojení se do probíhajícího procesu změn. Akceptace - v této fázi se jedinec smiřuje s novou situací, akceptuje správnost navrženého procesu změn, díky čemuž narůstá jeho zapojení do tohoto procesu. V této fázi jedinec zahajuje aktivity směřující k vytvoření nových, žádoucích vzorců chování, které mu umožní adaptovat se na změněné podmínky. Internalizace - fází, která končí proces reakce na změnu, je fixace nových způsobů jednání a nahrazení jimi předchozích reakcí. Jedinec změnu akceptuje a považuje ji za trvalou. Samozřejmě v případě jakékoliv modifikace vypracovaného způsobu jednání bude celý proces začínat znova. Jak již bylo řečeno - výše zmíněná charakteristika adaptace na změny byla zpracována pro účely analýzy procesu zavádění změn v organizaci. Lze tedy předpokládat, že podobný proces bude probíhat v případě změn spojených s revitalizací posttěžebních území. V psychologii popsaná tendence udržovat status quo, která má přímou vazbu na reakci odporu, se totiž může vztahovat také na situaci zlepšující podmínky fungování jedince. Odpor vůči změnám - zdroje a funkce Psychologové analyzující proces změn věnovali velkou část svých prací rozboru zdrojů a funkcí vznikajícího odporu, který podstatným způsobem ovlivňuje motivaci jedince k adaptování se na změněné podmínky reality. Níže budou popsány nejčastěji zmiňované zdroje odporu vůči změnám. Podle Armstronga [1] jsou hlavními příčinami odporu obvykle: Šok způsobený novotou - v souladu s výše předloženými informacemi mají lidé negativní postoj ke všem aktivitám, které narušují dosavadní způsoby jednání, metody práce nebo způsoby rozhodování. Zajetá a známá pravidla jednání uspokojují potřebu bezpečí, zatímco veškeré novinky ji narušují. Ekonomické obavy - mohou být spojeny s obavou o zachování aktuálního ekonomického statusu (v případě revitalizačních procesů to může být spojeno s nedostatečnou mírou financování bytových objektů, což prohloubí disproporci mezi okolím a bytovými podmínkami lidí na daném území) Nepohodlí - změny jsou nezřídka spojeny s dočasným zhoršením kvality života (spojeným např. se zvýšenou hladinou hluku nebo omezením komunikace) Nejistota - vyskytuje se obzvláště v situaci nedostatečného informování osob, kterých se změna týká a vede k nejistotě ohledně výsledků zaváděných změn Symbolické obavy - popisuje situaci, v níž malá změna (např. pokácení několika stromů) může být lidmi vnímána jako symbol větší změny, obzvláště v případě absence příslušných aktivit zaměřených na informování místní komunity 177

181 Hrozba pro mezilidské vztahy - veškeré aktivity, jejichž následkem je narušení obvyklých sociálních vztahů nebo standardů skupiny. Ohrožení statusu nebo schopnosti - týká se obavy spojené se zhoršením statusu jedince v důsledku změny nebo znemožnění využívání vlastněných schopností. Obavy spojené s kompetencemi - situace změny vyvolává obavu, že dosavadní kompetence se mohou ukázat jako nedostačující. Pokud vztáhneme výše uvedenou typologii na proces revitalizace posttěžebních území, zdá se, že by měla být doplněna o následující faktory: Neuvědomění si existence problému (podcenění jeho významu) - degradační procesy spojené s těžebním průmyslem probíhaly dlouhodobě, což způsobilo, že citlivost lidí obývajících dané území byla v tomto rozsahu snížena. Proto je tedy třeba mít na paměti, že revitalizační projekt - i přes nasměrování na zlepšení kvality života na posttěžebních územích - se může v počáteční fázi setkat s nepochopením. Neakceptování navrhovaného řešení - odpor vůči změnám může vyplývat také z neakceptování projektovaných změn, obzvláště v situaci, kdy tato změna není v souladu s potřebami obyvatel. Nepochopení řešení - nezajištění vhodných aktivit zaměřených na komunikaci při tvorbě návrhu změny a projednávání změn s obyvateli daného území může vést ke vzniku odporu vůči změnám, který je následkem nepochopení těchto změn. Neuvědomění si výhod - jedná se o druhý následek, který může vyplývat z nedostatečného informování komunity o projektovaném procesu revitalizace. Nedostatek informací o výhodách spojených s implementovaným projektem revitalizace bude vést k absenci veřejného souhlasu s tímto procesem. Znalost výše uvedených zdrojů odporu vůči změně může přispět k vhodnému naplánování procesu revitalizace, obzvláště tehdy, když se jedná o implementaci aktivit zaměřených na komunikaci při tvorbě návrhu změny a zajištění participace obyvatel daného území. Díky tomu lze minimalizovat riziko výskytu negativních reakcí veřejnosti. Principy komunikace ve změně Proces komunikace - základní informace Komunikování (jako proces výměny významů) probíhá mezi sdělovatelem a příjemcem pomocí předávání informace a zahrnuje několik komponent: K nejčastěji zmiňovaným patří: lidé (zdroj, sdělovatel, příjemce), šum, zpráva, zpětná vazba, kanály, situační kontext. Zmíněné prvky komunikačního procesu a jejich vliv na vznikání konfliktů v organizaci budou popsány v další části kapitoly. Proces komunikace začíná v okamžiku, kdy se u sdělovatele objeví určitá intence v podobě myšlenky, záměru nebo emoce, o níž by se chtěl sdělovatel podělit s příjemcem. V typickém dvousměrném procesu představují obě vzájemně komunikující osoby zdroj předávaných zpráv. V jeho rámci jsou jedni sdělovateli, druzí - příjemci. Jejich úlohy se mění 178

182 v průběhu daného procesu komunikování. V souvislosti s výše uvedeným by měl sdělovatel informace umět vysílat signály tak, aby působil na odběratele. Když se naopak stává odběratelem, má nejen signály přijímat, ale také informovat o své reakci na tyto signály. Taková chování mají podstatný vliv na efektivní komunikaci. Je třeba zmínit, že každá osoba představuje - jako zdroj - kombinaci znalostí, schopností a zkušeností. Také ony mají do různé míry vliv na úspěšnou komunikaci. Nejedná se ale o jediné ukazatele. Mezi další patří: situace, věrohodnost zdroje, kompetence, atraktivita, osobnost zaměstnance, včetně úrovně jeho inteligence, motivace k naslouchání apod. Zpráva (informace) je předávaným obsahem. Představuje podstatu komunikace. Mezi všemi přenášenými informacemi rozlišujeme - z hlediska zdroje a odběratele: soukromé (posílané blízké osobě), služební, ale ne veřejné, veřejné (posílané mnoha osobám přímo a současně). Zpráva zahrnuje myšlenky a pocity, které jsou posílány a přijímány. Pro jejich předávání je nutné používat symboly (kódy). Ty naznačují určitý význam, jsou mapou určující teritorium, ale nejsou označeným teritoriem samy pro sebe. Tento symbolický transfer významů představuje určitou obtíž z hlediska osobního příjmu. Například - pokud mají technické aspekty revitalizace pro odběratele význam symbolu X a sdělovatel trvá na používání symbolu s významem Y, pak informace předána sdělovatelem bude obtížně přijímána na straně odběratele. Pokud odběratel a sdělovatel používají stejný kód, mohou si předávat zprávy s naprostým přesvědčením, že budou správně dekódovány. Dalším specifickým prvkem procesu komunikace je kanál, který je definován jako způsob předávání informace. Odesílání a přijímání informace probíhá díky smyslům, člověk je tedy "multikanálový komunikátor". Pokud chceme být úspěšní, musíme zapojovat mnoho kanálů a dokázat rozeznat informace, které z nich plynou. Základními kanály dorozumívání se jsou: verbální (jazykový), neverbální (gesta, mimika apod.) a písemný. Mezi kanály běžně používané v organizacích patří setkání, poznámky, dopisy, zprávy, elektronická pošta a telefonické hovory. Podle Mehrabiana [1] jednotlivé komunikační kanály rozhodují v různé míře o pochopení zprávy příjemcem: vokální kanál v 38%, verbální kanál pouze v 7%, zatímco vizuální kanál (který sestává mj. z řeči těla, gest, mimiky, vzdálenosti, očního kontaktu a doteku) rozhoduje až o 55% zprávy. Šum je z pohledu komunikačního procesu prvkem, který většinou překáží ve vysílání nebo přijímání informace. Mnoho symptomů šumu patří k neodstranitelným vlastnostem situace komunikace, v některých situacích se ale stává faktorem, který výrazně omezuje efektivní komunikaci. Uvědomělý komunikátor chápe, že šum mohou vytvářet také následující faktory: psychická nepohoda, intelektuální schopnosti, osobnostní faktory, tedy předsudky, antipatie, pocit zbytečnosti. Šumy patří k významným důvodům neúspěchů v procesu komunikace, kazí její bezproblémový průběh a mohou se často stát zdrojem konfliktu mezi účastníky interakce. Při výměně informací mohou překážet šumy typu: fyzikálního, např. vysoká hlučnost, 179

183 fyziologického, např. zakouřená nebo přeplněná místnost ztěžující koncentraci nebo psychický stav odběratele, psychologického, který zahrnuje vlastnosti samotného sdělovatele, např. útočnost, egotismus, defensivita, strach nebo preferovaný styl komunikace. Výše uvedené faktory mohou deformovat informace vysílané sdělovatelem a vést k nedorozuměním nebo špatnému pochopení obsahu zprávy odběratelem. Ve výsledku - pokud obsah zprávy nebude korigován - se šum může stát konfliktogenním faktorem. Jinými zdroji šumu v procesu komunikace jsou: socializační prostředí a předchozí zkušenosti v podobných situacích. Dochází k tomu z toho důvodu, že i přes velkou skupinu společných zkušeností spojených s obýváním daného území může jednotlivá osoba vnímat určité procesy nebo situace odlišným způsobem, což způsobuje rozdíly ve finálním dekódování některých informací. V průběhu interpersonální, skupinové nebo veřejné komunikace dochází k přijímání zpětných informací ve verbální, neverbální nebo písemné podobě. Tyto zpětné vazby informují o postoji (přístupu) partnera interakce. Jiný typ zpětné vazby, např. úsměv, chichotání, sarkastická poznámka, zvedání se ze židle nebo ticho, mohou vyprovokovat různá chování, např. pokračování nebo ukončení rozhovoru. Pro zpětnou vazbu není charakteristické to, že je způsobena sdělovatelem úmyslně, ale to, že vracející se informace mu poskytuje určité základy pro hodnocení vlastního přispění do interakce. Reakce odběratele na obdrženou informaci bývá také nazývána odpovědí. Zpětné vazby lze rozdělit na pozitivní, které pobízejí k pokračování, rozvíjení daného chování a negativní - ty chování tlumí a jsou častěji korekční než posilující. Komunikace probíhá vždy v určitém situačním kontextu, např. v určitých podmínkách a době. Někdy je tento kontext přirozený a téměř nepostřehnutelný v projednávaném procesu. Jindy zase zesiluje kontrolu chování účastníků interakce, může provokovat k upravení držení těla, způsobu mluvení, modulování hlasu, volby slov apod. Individuální styly komunikace V souladu s informacemi uvedenými v předchozí kapitole, individuální vlastnosti sdělovatele mají podstatný vliv na průběh a efekt prováděné komunikace. V této souvislosti jsou styly komunikace často analyzovány jako odlišné způsoby předávání informací. Níže je uvedena charakteristika stylů komunikace, kterou navrhl Russo [1] ten přijal jako kritérium rozlišení stylů následující: Asertivita úsilí, které daná osoba vyvíjí, aby ovlivnila jiné osoby, kontrolovala jejich myšlenky a jednání Expresivita - úsilí, které daná osoba vyvíjí, aby kontrolovala vlastní emoce a myšlenky při kontaktu s ostatními. Na základě toho byly rozlišeny čtyři individuální styly komunikace, jejichž nejdůležitější vlastnosti jsou popsány níže: Direktivní Afektivní Pozorný 180

184 Analytický. První z výše uvedených je direktivní styl, který je charakteristický pro osoby s vysokou asertivitou a nízkou expresivitou. Mezi silné stránky tohoto stylu patří: přecházení k jádru věci, rozhodnost hlasového projevu, udržování očního kontaktu a prezentování se z pozice síly. Slabými stránkami tohoto stylu jsou především: neschopnost naslouchat, netrpělivost vůči ostatním, hádavost a malá pozornost vůči přijatým zprávám. Další styl - afektivní - se vyznačuje vysokou asertivitou a vysokou expresivitou, která v praxi znamená schopnost strhujícího, přesvědčivého projevu a schopnost motivovat ostatní. Osoby používající tento styl se přitom nejčastěji soustředí na celek záležitosti, což může vést k zobecnění a neschopnosti vnímat detaily. Navíc si zde lze všimnout náchylnosti k přehánění a nadměrné dramatičnosti vyprávění, která postrádá vazbu na realitu. Pozorný styl, který se vyznačuje nízkou asertivitou a vysokou expresivitou, zase charakterizuje dobré posluchače, kteří vzbuzují důvěru a podporují ostatní svými výroky a poskytují jim rady adekvátní k jejich situaci. Tyto osoby se ale přehnaně vyhýbají konfliktům, nechávají si své názory pro sebe a jsou vůči ostatním příliš shovívavé, mají také tendenci k přeceňování emocí. Poslední ze zmíněných stylů, analytický, je charakteristický pro osoby s nízkou asertivitou a nízkou expresivitou. Z toho vyplývá jak dobrá organizace práce, tak preciznost v prezentování dané otázky, soustředění na faktech a vysoká míra kompetence. Příliš velké soustředění na detailech ale také může vést k těžkostem při rozhodování a snižovat jednoznačnost formulovaných názorů. Tyto osoby se také vyznačují málo rozmanitým slovním projevem, který může posluchače odrazovat a také tím, že se bojí projevovat emoce. Obecně vzato - předložené individuální styly komunikace poukazují na individuální rozdíly, které mohou mít vliv na formulování zpráv na straně sdělovatele, ale také na způsob jejich chápání, preferenci určitých argumentů a způsob předávání na straně odběratele. Strategie řešení konfliktů V souladu s výše představenými informacemi je situace změny konfliktogenní situací. Proto je také poslední část této kapitoly věnována charakteristice strategií řešení konfliktů. Většina stylů chování rozlišených v literatuře má převážně obranně-útočný charakter. To znamená, že osoby, které jsou v konfliktu, provádějí aktivity pro obranu vlastních ohrožených zájmů a čas od času posilují vlastní pozice útokem. Pokud se konflikt protahuje, stává se, že slabší účastníci rezignují na obranu a podléhají oponentovi. Jednání s nejlepšími vyhlídkami, tedy spolupráce mezi účastníky konfliktu, se zpravidla objevuje teprve ve finální fázi konfliktu, když zklamala obranně-útočná chování. V literatuře se nejčastěji setkáváme s dvojrozměrnými modely chování účastníků konfliktu, které reflektují základní motivy stran: zájem o vlastní záležitosti vyjádřený aktivním a tvrdošíjným usilováním o uskutečnění vlastních vytyčených cílů pro obranu vlastního stanoviska a svých nároků, zájem o jiné lidi, který se projevuje zahájením kooperace s partnerem, která mu pomůže uskutečňovat jeho cíle [3]. 181

185 Dva badatelé strategií chování v konfliktní situaci - K. Thomas a R. Kilmann - analyzovali různé míry intenzity těchto dvou tužeb a v důsledku rozlišili pět možných stylů zvládání konfliktu (způsobů řešení konfliktu): soupeření, spolupráce, kompromis, vyhýbání se, přizpůsobování se. Intenzita základních dvou motivů v každém z vyjmenovaných stylů zvládání konfliktů je znázorněna na obr. 1. Zájem o lidi malý / velký zájem o uskutečnění velký soupeření spolupráce vlastního zájmu kompromis malý vyhýbání se přizpůsobování se Obr. 1. Styly chování v konfliktu (Zdroj: [3] ) K. Thomas a R. Kilmann jsou toho názoru, že užitečný může být každý z pěti popsaných způsobů řešení konfliktu - do značné míry to totiž závisí na vlastnostech konkrétní konfliktní situace. Soupeření Soupeření se objevuje v důsledku velmi silné touhy bránit vlastní zájmy a absence jakékoliv ochoty uspokojit partnera v oblasti jeho zájmů. Jedná se tedy o egocentrické usilování o uspokojení vlastních potřeb na úkor ostatních. Jedinec se rozhodně dožaduje určitých statků a nejeví ochotu spolupracovat. Soupeření se vyznačuje silovým jednáním - osoba považuje za dobré všechny způsoby jednání, které vedou k výhře. Tato metoda může být používána v případě, kdy se do konfliktu zapojily strany s nerovným statusem, např. šéf a podřízený. V takové situaci jedna ze stran využívá svá oprávnění a nastoluje určité řešení. Nástrojem moci je zde systém trestů a odměn, který ředitel používá vůči podřízeným. 182

186 Soupeření může také někdy znamenat obranu vlastních nároků, o nichž je dotyčný hluboce přesvědčen, případně snahu o poražení protivníka [3]. Soupeření je vhodné používat, když: je nutno rychle, rozhodně jednat, např. v krizi, je třeba zavést důležité, ale nepříliš oblíbené záležitosti, např. přísnější disciplínu, záležitost je pro podřízené životně důležitá a pravda je na straně ředitele, je třeba se bránit před lidmi, kteří čerpají výhody z nesoupeřivého chování, např. když někdo cíleně nechce vyřešit konflikt, je třeba se ochránit před nekompetentními lidmi. Spolupráce Spolupráce je také výsledkem maximální touhy bránit vlastní zájmy, v tomto případě se ale vyskytuje společně se silným přáním, aby partner realizoval vlastní cíle. Síla usilování o spolupráci je tedy výslednicí tendence k obraně vlastních zájmů a tendence ke kooperaci. Jinými slovy - jedná se o pokus o zahájení aktivit zaměřených na uspokojení potřeb obou partnerů zároveň, ve stejné míře. Osoba projevuje ochotu pochopit problém takovým způsobem, aby se plně projevily potřeby a zájmy obou stran a aby řešení byla pro všechny uspokojivá. Spolupráce je jako způsob řešení konfliktů v souladu s moderními metodami řízení založenými na názoru, že konflikty nemusí vést ke ztrátám jedné ze stran, ale mohou přímo generovat výhody pro všechny zapojené subjekty. Jedná se o přístup ke konfliktu, který je v souladu s mottem žádné prohry. Podmínkou používání spolupráce je vzájemná úcta ke svým potřebám u obou stran, mezi kterými vznikl konflikt. Spolupráce může také znamenat pátrání po zdrojích sporu za účelem důkladného pochopení stanoviska partnera a stanovení podmínek, které by za určitých okolností mohly vést k soupeření nebo konfrontaci. Může se také jednat o projev hledání tvůrčího řešení problémů. Spolupráci je třeba používat, když: je důležité najít společné řešení a kompromis nikoho neuspokojuje, záležitost se týká celého týmu a je důležité shromáždit názory osob s různým pohledem na problém, účelem je dosažení dohody prostřednictvím integrace různých názorů, usilujeme o eliminaci pocitů nepřátelství, které překážejí v udržení dobrých vztahů v týmu, cílem je naučit se myslet a jednat objektivně - verifikujeme vlastní názory a snažíme se pochopit věci z pohledu jiných lidí. Kompromis Kompromis se projevuje umírněným úsilím o uspokojení vlastních a partnerových potřeb. Strany snižují vlastní požadavky a spokojí se s částečným řešením konfliktu. Mnoho manažerů usiluje o zmírnění průběhu nebo následků konfliktu nebo se snaží přivést účastníky ke kompromisu. Takové usilování může spočívat např. v dodávání pozitivních informací o druhé straně. Usilování o kompromis spočívá hlavně v nabízení 183

187 stranám možných vzájemných ústupků. Pokud jsou ale tyto ústupky dle názoru účastníků konfliktu příliš velké, řešení problému může být odloženo. Jednání zaměřená na omezení konfliktu cestou kompromisu jsou tedy opodstatněná tehdy, když intenzita sporu ohrožuje správné fungování organizace. Kompromis je třeba používat, když: zájmy nejsou příliš důležité a jejich obrana nestojí za větší úsilí, stejně silní partneři usilují o vzájemně protichůdné cíle, je dostačující dosažení dočasné dohody v komplexu problémů, selhává soupeření a spolupráce. Vyhýbání se Vyhýbání se řešení konfliktu nebo odmítání jeho existence se vyznačuje neochotou uspokojit partnerovy potřeby a rezignací na obranu vlastních zájmů. Vyznačuje se nedostatkem sebevědomí, ale také odmítnutím kooperace s partnerem. Tento styl je opakem spolupráce. Jedná se tedy o chování, které vůbec nevyužívá potenciál tkvící v konfliktu, i když někdy bývá účinné právě vzhledem k blokování jeho eskalace. Vyhýbání se je užitečné, když: cíl není příliš důležitý nebo pokud je důležitý jen přechodně, neexistuje žádná šance na uspokojení našich přání, ztráty způsobené pokračováním konfliktu převažují nad případnými zisky z jeho vyřešení, je třeba dát - sobě i partnerům čas na zklidnění, zredukování emočního napětí, potřebujeme čas na shromáždění informací nezbytných pro učinění rozhodnutí, někdo jiný dokáže vyřešit konflikt účinněji. Je ale třeba rozlišit mezi vyhýbáním se a útěkem, který vyplývá z obavy před možností ublížení druhé straně, ze zborcení dobrých vztahů nebo jednoduše ze strachu z prohry. Manažeři, kteří před konflikty utíkají a nechtějí zaujmout jednoznačné stanovisko a pokazit si tak vztah s některou ze stran, se rádi drží stranou a čekají, že se konflikt vyřeší sám. Zdánlivě vyřešená otázka se přitom po nějaké době opět vrátí, ale s větší silou a s novými, nebezpečnými následky pro zaměstnance i pro firmu. Přizpůsobování se Přizpůsobování vyplývá z maximální touhy uspokojit potřeby partnera a rezignace na obranu vlastních zájmů. Je to tedy opak soupeření. Osoba projevující tendenci ke kooperaci je zcela zbavena panovačné sebejistoty. Tím, že se přizpůsobí, je schopna vynechat vlastní zájmy pro to, aby uspokojila potřeby ostatních. Objevuje se zde prvek obětování se, tendence ke zmenšování vlastních zásluh, k velkorysosti, prokázání šlechetnosti, což může v krajním případě přijmout podobu podřízení se ostatním a naprostého přijetí jejich pohledu. Přizpůsobení lze používat, když: si uvědomujeme, že jsme chybovali a umožňujeme, aby zvítězilo lepší stanovisko, záležitost je důležitější pro partnera než pro nás - v takovém případě přispíváme k udržení dobrých vztahů s ostatními, 184

188 důležitější než výsledek vyřešení konfliktu je získání důvěry partnera, je důležité udržet smír a vyhýbat se rozporům, je důležité, aby se ostatní učili na vlastních chybách. Ve způsobu, který jedinec přijme pro řešení konfliktů, se odrážejí jak osobnostní vlastnosti stran zapojených do konfliktu, tak jejich vnímání situace. Literatura (včetně doporučené) [1] Armstrong, M.: Zarządzanie zasobami ludzkimi. Oficyna Wydawnicza, Kraków [2] Aronson, E., Willson, T., Akert, R.: Psychologia Społeczna, Zysk i S-ka, Poznań [3] Balawajder, K.: Komunikacja, konflikty, negocjacje w organizacji. Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego [4] Bednorz J.: Społeczno-ekonomiczne skutki eksploatacji węgla kamiennego w Polsce, Zeszyty Politechniki Śląskiej, Seria Górnictwo i Geologia nr 4 tom 6, Gliwice 2011 [5] Białecka B., Biały W.: Tereny pogórnicze szanse, zagrożenia. Analiza przypadku. Wydawnictwo P.A. NOVA SA., Gliwice 2014 [6] Bohm, F., Laurell, S.: Rozwiązywanie konfliktów. Praktyczny poradnik dla pracodawców i pracowników. BL Info Polska, Gdańsk [7] Clarke, L.: Zarządzanie zmianą. Gebethner i Ska, Warszawa [8] Czaplicka K.: Stan środowiska naturalnego na terenach poddanych wpływom działalności górniczej w obszarze GZW. [W:] Człowiek i środowisko wobec procesu restrukturyzacji górnictwa węgla kamiennego. Biblioteka Szkoły Eksploatacji Podziemnej, Seria z Lampką Górniczą, 6, 2001, [9] Fisher, R., Ury, W., Patton, B.: Dochodząc do TAK. Negocjowanie bez poddawania się. Państwowe Wydawnictwa Ekonomiczne, Warszawa [10] Griffin, E.: Podstawy komunikacji społecznej. GWP, Gdańsk [11] df [12] [13] Knapp, M. L., Hall, J. A.: Komunikacja niewerbalna w interakcjach międzyludzkich. Astrum, Wrocław [14] Konowrocka, D. (2006). Ten cholerny czynnik ludzki. Computerworld. RR88Xdu8.dpuf. [15] Kotter, J., Rathgeber, H., Mueller, P.: Gdy góra lodowa topnieje. Wprowadzanie zmian w każdych okolicznościach. Helion, Gliwice [16] Kulczycka A., Społeczny udział w procesie rewitalizacji, Krzeszowice, 2012 [17] McKay, M., Davis, M., Fanning, P.: Sztuka skutecznego porozumiewania się. GWP, Gdańsk [18] Nęcki, Z.: Komunikacja międzyludzka. Wydawnictwo Profesjonalnej Szkoły Biznesu, Kraków

189 [19] Ostręga A., Uberman R.: Kierunki rekultywacji i zagospodarowania sposób wyboru, klasyfikacja i przykłady, Górnictwo i Geoinżynieria, Rok 34, Zeszyt 4, 2010 [20] Pietrzyk-Sokulska E.: Oddziaływanie górnictwa i przeróbki węgla kamiennego na środowisko przyrodnicze, [w:] Ney R.: (red.) Surowce mineralne Polski. Surowce energetyczne. Kraków, Wyd. Centrum PPGSMiE PAN 1996 [21] Prawo geologiczne i górnicze (Dz. U. z 2005 r. Nr 228, poz. 1947, z późn. zm.) [22] Pszczołowski, T.: Umiejętność przekonywania i dyskusji. Gdańskie Towarzystwo Oświatowe, Gdańsk [23] Raport o społecznym i kulturowym wymiarze rewitalizacji zabytkowych obiektów postindustrialnych na Mazowszu, Warszawa, 2012 [24] Słownik Języka Polskiego (2014), [25] Szewczyk P., Midor K.: Zrównoważony rozwój w gminach województwa śląskiego, Wydawnictwo Politechniki Śląskiej, Gliwice [26] Szkoła jako organizacja ucząca się rola zewnętrznego wsparcia. Materiały szkoleniowe. Projekt System doskonalenia nauczycieli oparty na ogólnodostępnym kompleksowym wspomaganiu szkół współfinansowany przez Unię Europejską w ramach Europejskiego Funduszu Społecznego. [27] Sztaba J.: Rewitalizacja szansą dla regionów poprzemysłowych, Studia i Materiały. Miscellanea Oeconomicae, Wydział Zarządzania i Administracji Uniwersytetu Jana Kochanowskiego w Kielcach Rok 17, Nr 1/2013 [28] Tereny zdegradowane. Podręcznik. Projekt pilotażowy LEONARDO DA VINCI CZ /04/B/F/PP , maj 2006 [29] Tokarz, M.: Argumentacja, perswazja, manipulacja, GWP, Gdańsk [30] W. Łukowski, Tożsamość lokalna. W poszukiwaniu źródeł i sensu(ów) zakorzenienia, [w:] Od animacji do rewitalizacji społecznej, Warszawa

190 Paweł OLSZEWSKI 4 TYPY OBNOVY POSTHORNICKÝCH ÚZEMÍ Geneze postprůmyslových oblastí - posttěžební oblasti Těžební průmysl je oddělení ekonomiky, které má vliv na všechny prvky životního prostředí (voda, půda, vzduch). Degraduje estetické hodnoty obrovských ploch. Působení těžby na životní prostředí je vyjádřeno: obsazením oblasti pro výstavbu těžebního podniku společně s celou jeho infrastrukturou, vytvářením skládek hlušiny ve formě důlních odvalů nebo centrálních odvalů, tzv. vlivem důlního dobývání, tedy vznikáním transformací geochemického, hydrologického a biogeochemického typu [1, 2]. Oblasti degradované důlní činností, přenechané obcím a místním samosprávám, představují nejčastěji: deformaci povrchu - poklesové kotliny, skládky odpadů, usazovací nádrže, odkaliště, která jsou součástí oběhu úpraven, železniční vlečky, území po likvidovaných stavbách apod. Deformace povrchu patří ke specifickým působením povrchové a hlubinné těžby, která jsou nazývána důlními škodami (důlními vlivy). Tyto deformace vznikají v důsledku gravitačních sil nad prázdnými prostory v nadloží, vytvořenými v důsledku vytěžení ložiska. Poměrně obecně se vyskytují na území Horního Slezska a Rybnického uhelného revíru, kde jsou zaznamenány a předvídány poklesy dosahující přes 30 m. Skládky odpadů odvaly, vznikají v důsledku skladování různorodých výrobních odpadů a především obrovských množství hlušiny. Plocha těchto skládek se pohybuje v rozmezí od několika až do několika set hektarů. Často vzhledem ke špatně vypracované technologii skladování se jedná o prohořívající oblasti nebo oblasti zadržující tak velká množství vody, že se stávají zcela nedostupnými pro další nakládání s nimi. Usazovací nádrže jsou integrální součástí dolů, která slouží k usazování kalů a drobných částic z vod odčerpaných na povrch. Jedná se převážně o betonové bazény o hloubce několika metrů. V důsledku poklesů jsou často poškozené. Pokud nejsou opravovány a obsahují převážně slané vody, představují ohrožení pro okolní půdy a povrchové a podzemní vody. Odkaliště jsou spojená se zpracováním uhlí v důlních úpravnách. Po vytěžení je uhlí podrobeno zpracování, během kterého se spotřebovává obrovské množství vody. Tato voda má po ukončení procesu vysoký obsah částic uhlí a kamene. Za účelem odseparování těchto částic je voda přesměrována do odkališť. Odkaliště mají velmi jednoduchou konstrukci obvykle se jedná o prohlubně s přítokem a odtokem, postavené speciálně pro tento účel. Během očišťování proplachové vody se na dně odkališť usazují kaly, které jsou periodicky odebírány. Odkaliště patřící k likvidovaným dolům jsou po přerušení zpracování uhlí převážně vyplněny uhelnými usazeninami s blátivou konzistencí. Železniční vlečky. Těžené uhlí bylo převážně přepravováno železniční dopravou. V sousedství zpracovatelských závodů existuje celé zázemí spojené s nakládáním uhlí. Koleje jsou demontovány a předávány na skládky a k dalšímu zpracování, zatímco území po 187

191 vlečkách je silně degradováno a vyžaduje sejmutí vrstvy kontaminované půdy (někdy až do hloubky několika metrů). Území po likvidovaných stavbách. Šachty, zpracovatelské závody, haly a kancelářské budovy představují povrchovou část těžebních závodů. Jedná se o budovy se silnou, kovovou a železobetonovou konstrukcí (např. zpracovatelské závody) a silnými základy. Vzhledem k neustálému deficitu území pro hospodářské využití a také atraktivní lokalizaci lze provést činnosti směřující k opětovnému využití některých objektů. Typické důlní objekty, tj. šachty nebo zpracovatelské závody jsou převážně likvidovány. Území degradovaná jiným druhem průmyslu Kromě těžby černého uhlí má významné, oblastní působení na životní prostředí také těžba hnědého uhlí a jiných nerostných zdrojů. Těžba hnědého uhlí je spojena především se vznikem četných a velmi rozsáhlých (až několik set hektarů) důlních děl a povrchových skládek hlušiny. V současné době jsou dominantními směry rekultivace na území po těžbě hnědého uhlí: směr lesní, vodní, rekreační a zemědělský. Cílem lesní rekultivace je převážně vytvoření hospodářských lesů a předání těchto lesů státní správě lesů. V rámci "vodní" rekultivace se plánuje zaplavení důlních děl a vytvoření vodních nádrží splňujících rekreační funkce. Příkladem typické turisticko-rekreační rekultivace je Hora Kamieńsk (externí skládka hlušiny dolu Bełchatów ), kde byla postavena lyžařská trať společně s doprovodnou infrastrukturou o celkové ploše cca 10 ha. Těžba surovin a užitkových nerostů vede k tomu, že v krajině vznikají podobné formy antropogenních deformací, jako v případě těžby hnědého uhlí. V případě těžby kameniva nemají deformace terénu obvykle tak rozsáhlou plochu jako důlní díla po těžbě hnědého uhlí. Jedná se obvykle o uzavřené kamenolomy a důlní díla o ploše nepřesahující několik (případně do 20) hektarů. Neobyčejně invazivní a devastující je těžba kameniva a výstavba příjezdové a komunikační infrastruktury poblíž říčních koryt. Regulace, rekonstrukce říčních koryt a jejich rekultivace způsobuje téměř vždy změny v původním ekosystému vodních toků. Každý druh průmyslu způsobuje změny v krajině a je zdrojem kontaminace a vzniku odpadů. Nejtěžší pro využití a rekultivaci jsou oblasti spojené s dříve popsaným těžebním průmyslem a zpracováním uhlí, především vzhledem k velkým plochám, které zabírají. Výzvou pro rekultivaci je také průmyslové dědictví a využití území spojených s chemickým, cementářským, koksárenským a metalurgickým průmyslem. Ke zbytkovým objektům, které je třeba zahrnout do rekultivace, patří mj.: důlní odvaly zinkových rud, post-flotační skládky hlušiny cínu a olova, post-hutní odvaly hlušiny železa a jiné typy skládek hlušiny, které vznikají např. po výrobě sodného skla, kyselých strusek, mokré skládky popílku. Revitalizaci jsou také podrobovány různorodé pozůstatky po průmyslové zástavbě a stavbách v podobě: těžních věží, štol, skladů, dílen apod. Do přírodní rekultivace by měly být zahrnuty (s nečetnými výjimkami) prakticky všechny výše uvedené typy antropogenní průmyslové transformace. Budoucnost degradovaných území - technická a biologická rekultivace Scénáře využití antropogenně degradovaných území závisí na potřebě obcí a investorů, okolí území a záznamů v místním územním plánu nebo studii podmínek a směrů územního rozvoje. 188

192 Soubor kroků spojených s navrácením užitkových a přírodních hodnot probíhá v rámci prací technické a biologické rekultivace. Úkolem technické rekultivace je především vhodné uformování rekultivačního tělesa objektu (skládky hlušiny, odkaliště, poklesové propadliny). Konečné uformování spočívá ve vyrovnání povrchu terénu, které má vést ke zlepšení vodních poměrů a snížení následků vodní eroze a také k zajištění náležité pevnosti svahů. V rámci technické rekultivace se nejčastěji provádí: rekonstrukce sítě nezbytných příjezdových cest, výstavba odvodňovacího systému a rozložení svrchní vrstvy podkladu, v závislosti na určení daného terénu. Rekultivace posttěžebních území vyžaduje přemístění nebo dovoz a zabudování obrovských množství vyrovnávacího materiálu. Biologická rekultivace zahrnuje nejčastěji: - předsklizňové ošetření, tedy např. předsklizňové zalesnění nebo aplikace rekultivačních osevních postupů pro podporu procesů tvorby půdy. V této fázi jsou používány také agrotechnické zákroky (hlavně hnojení), vodně-meliorační zákroky a jiná péče, - cílové ošetření, které představuje přechod k primární rostlinné výrobě a v závislosti na přijatém směru rekultivace je prováděno buďto prostřednictvím přestavby lesního porostu na cílový nebo je používáno vhodné rekultivační střídání plodin na jiném typu území pokrytém zelení v rámci rekultivace. V závislosti na směru rekultivace je zaváděna nízká a vysoká vegetace s určitým druhovým složením. Obvykle jsou používány nenáročné druhy odolné vůči proschnutí podkladu a hladině prachu [3]. Směry rekultivace Rekultivované pozemky jsou podrobovány ošetření - v závislosti na jejich určení - v lesním, zemědělském, vodním, komunálním a rekreačním směru. V případě takovéhoto rozdělení reflektují názvy směrů charakter funkce, kterou budou území plnit po rekultivaci. V praxi jsou ale směry využití území degradovaných těžební činností nejčastěji nazývány následovně: lesoparkový, rekreačně-odpočinkový, lesní nebo pro hospodářské využití. Lesoparkový směr. Pro tento směr se nejlépe hodí území poklesových propadlin, usazovacích nádrží, odkališť a skládek hlušiny (odvalů). V případě propadlin a odkališť je terén vyrovnáván vhodně zvoleným materiálem. Po rozložení svrchní úrodné vrstvy o tloušťce od několika do několika desítek centimetrů se provádí výsadba, stavějí se procházkové stezky a rybníčky [3]. Rekreačně-odpočinkový směr. Rekultivace v tomto směru je velmi podobná jako v případě lesoparkového směru. Ošetření je ale o něco rafinovanější a neomezuje se na vyplnění propadlin a odkališť. Kromě procházkových a cyklistických stezek zde lze stavět komplikovanější objekty (např. v případě povrchových skládek hlušiny lyžařské vleky). To je také spojeno s výstavbou drobné infrastruktury pro rekreaci a služby. Zbývající část terénu je osázena vhodně zvolenou nízkou a vysokou vegetací [3]. Lesní směr. Degradovaná území, tedy skládky, odkaliště a propadliny velmi často sousedí s lesy ve státním vlastnictví. Státní lesy tato území rády přijímají pod podmínkou, že jsou splněny jejich poměrně vysoké požadavky týkající se způsobu rekultivace. Rekultivace musí být provedena takovým způsobem, aby bylo možné vytvořit produkční les [3]. 189

193 Směr pro hospodářské využití. Budovy těžebních podniků, železniční vlečky a průmyslová území se často nacházejí v centrech měst. Po vyhodnocení technického stavu lze část těchto budov opětovně využít. Území po zbouraných budovách a železničních vlečkách lze také využít pro parkoviště, příjezdové cesty nebo trávníky. Rekultivovaná území v centru měst, kde v souvislosti s reformou hornictví existuje poptávka po nových pracovních místech, jsou velmi ceněná a ochotně přijímána novými investory [3]. Přírodní směr společně s využitím přirozených procesů. V ochraně a rekultivaci posttěžebních oblastí za pozornost stojí - vzhledem k charakteru jejího využití - metoda zohledňující přirozené procesy, které ve specifických případech mohou být člověkem urychleny [4]. Jako přirozené procesy je třeba v tomto případě chápat jev samočinného vstupování flóry na degradovaná území a vytváření semi-přírodních a přírodních biotopů, které mají v důsledku velké přednosti - nejen přírodní, ale také naučné. Jako příklad můžeme uvést aglomeraci s dlouholetou hornickou tradicí Black Country v centrální Anglii, kde bylo vytvořeno několik oblastí zahrnutých do nejvyšších forem právní ochrany přírody: 1 národní přírodní rezervace, 15 oblastí výjimečného významu pro vědu a 11 městských přírodních rezervací [4]. V rámci katovické aglomerace se pod právní ochranou nacházejí části společenstev přírodního a semi-přírodního charakteru dochované v městskoprůmyslové krajině. Murckovský les a Ochojec v Katovicích, Seget v Bytomi, Údolí potoku Żabnik v Javořně, lesní komplex Dobra-Wilkoszyn v Javořně [5]. Přírodní prostředí postprůmyslových oblastí Navzdory rozšířenému názoru se většina postprůmyslových území vyznačuje neobvyklou biodiverzitou. To se týká především druhů cévnatých rostlin. Četné floristické průzkumy provedené na degradovaných územích - včetně vlastního výzkumu [6] - stanoví toto množství na cca 1000 druhů. Oproti tomu počet druhů, které se v současné době vyskytují na území Polska, činí cca Tak velký počet druhů vyskytujících se na degradovaných územích vyplývá z velmi velké různorodosti podmínek stanovišť a bližšího nebo dalšího sousedství těchto území. Degradovaná oblast (např. území zlikvidovaného dolu) se vyznačuje různorodým reliéfem a charakterem terénu, četnými kontaminacemi v podobě chloridů, sloučenin síry, těžkých kovů a ropných látek. V případě, že se tyto kontaminace nevyskytují v půdě ve vysokých koncentracích, tvoří někdy příznivé prostředí např. pro druhy dobře snášející slané nebo hemimorfitové (kalamínové) půdy. Různorodý reliéf je zase příznivý pro vznik četných zaplavených míst a jezírek, mokřadů a míst, která jsou přesušená a zbavená organických látek nebo krajně úrodných míst. Na takováto území vstupují druhy s různorodými potřebami. Vzniká velmi pestrá mozaika nejen podmínek, ale také druhů, které do nich vstupují. Jiným faktorem, který již byl zmíněn dříve a který má vliv na biodiverzitu, jsou oblasti sousedící s degradovaným územím. Takové sousedství často tvoří zahrádky, lesní hospodářství, oblasti luk a pěstování plodin a také oblasti veřejné zeleně v podobě parků a rekreačních oblastí. Druhy z těchto prostředí pronikají na degradované území a osídlují ho trvalým nebo dočasným způsobem. V degradovaných oblastech jsou často během výzkumů zaznamenány typicky lesní, vodní nebo dekorativní druhy pocházející ze zahrádkářských kolonií. 190

194 Lze říci, že na degradovaných územích kromě nástupu ubikvistických druhů ("vyskytujících se všude"), vzácných, chráněných a léčivých, různorodých z hlediska životních forem a původu, vznikají tzv. ekologické niky, které představují sbírku specifických podmínek a zároveň jsou místem výskytu druhů, které preferují specifické podmínky. Příkladem ekologické niky může být nevelká skládka odpadů pocházejících ze zahrádkářských kolonií (hnijící části rostlin, posečená tráva apod.), nevelký odval stavební suti (obsahující velké množství Ca ) nebo odhalený kousek přepáleného uhelného lupku (velký obsah chloridů). Výzkumy vegetace Při vyhodnocování přírodních zdrojů cévnatých rostlin Trachephyta jsou nejčastěji používány metody, které lze obecně rozdělit do tří skupin - floristické, fytosociologické a ekologické. Často jsou zároveň používány jako geobotanické. Geobotanické metody jsou používány na rozlehlých oblastech vytyčených jak přirozenými hranicemi (např. zeměpisný region, krajina, oblast apod.), tak na umělých jednotkách vytyčených dle administrativních kritérií, tedy vojvodství (kraj), mikroregion, stát nebo např. území likvidovaného dolu. Tyto metody jsou velmi užitečné pro konstrukci hodnocení zdrojů divoce rostoucích rostlin v přírodních ekosystémech a na mnoha synantropních-ruderálních (rumištních a segetálních) stanovištích vytvořených v důsledku antropogenního vlivu. Souvislost výsledků geobotanických, a obzvláště floristických a fytosociologických výzkumů (výzkumy půdy různých podloží) s informacemi o struktuře skupin a společenstev může reflektovat funkce, které plní nebo iniciují vznikající fytocenózy. Při zkoumání posttěžebních území je velmi podstatné určit možnost jejich praktického využití v procesu rekultivace. Pod pojmem vegetace je třeba chápat druhy cévnatých rostlin a charakteristické skupiny, které tvoří skupiny a společenstva (fytocenózy) vyskytující se ve zkoumané oblasti. Skupina, to je převážně kombinace druhů rostlin s jedním charakteristickým druhem. Společenstvo je převážně teritoriálně omezený plát složený z většího množství jedinců různých druhů. Přesné definice fytocenózy, rostlinné skupiny a společenstva, pravidla jejich identifikace a jejich systematiku uvádí W. Matuszkiewicz [7]. Názvosloví jednotlivých taxonů přijímáme podle [8]. Výzkumy fauny Všechna vznikající stanoviště a "ekologické niky" jsou paralelně osídlovány druhy obratlovců a bezobratlých. Svět fauny na degradovaných územích je neobyčejně bohatý a různorodý. Trvalý výskyt jednotlivých druhů může být ale z časového hlediska méně stabilní a vyplývá mezi jinými z environmentálních preferencí, trofických vztahů (potravní řetězec) a možnosti migrace zvířat. Na degradovaných územích, kromě často se vyskytujících zástupců lesních nebo lučních biotopů (zajíc polní, draví ptáci, bažanti, srny) jsou stále častěji zaznamenávány stenotopní druhy s úzkým rozsahem tolerance vůči environmentálním podmínkám (sladkovodní mlži a raci v zaplavené oblasti Połomia na území obce Mszana). Zajímavým příkladem tolerance druhů vůči environmentálním podmínkám může být výskyt pstruhů říčních, pstruhů duhových a lipanů (stenotopní druhy čistých řek a horských 191

195 potoků) v řece Czarna Przemsza (pravý přítok Przemsze, který protéká m.j. následujícími městy a obcemi: Zawiercie, Siewierz, Dąbrowa Górnicza, Sosnovec, Myslovice). Přestože Polský rybářský spolek intenzivně zarybňuje těmito druhy řeku Czarna Przemsza na úrovni obcí Sarnów a Preczów, pstruzi a lipani jsou loveni v centru Sosnovce, kde se řeka obecně vyznačuje III. třídou čistoty. Výzkumy fauny v daných oblastech provádějí obvykle osoby, které se specializují na danou podskupinu zvířat. Jsou dlouhodobé a týkají se převážně skupiny nebo jednoho druhu. Terénní pozorování jsou velmi obtížná a specifická, závisí na ročním období, denní době, prostředí apod. Proto je velmi často výskyt jednotlivých druhů zvažován z hlediska stanovišť, která obsazují. Skupiny zvířecích druhů mají vazbu na podmínky stanovišť, v kterých se mohou delší dobu vyskytovat, aniž by byly ohroženy jednotlivé populace. Proto je pro pořízení seznamů druhů jednotlivých skupin často používána charakteristika jednotlivých stanovišť (místo výskytu) a s nimi spojená specifická, dříve popsaná fauna. Stanovišti s různými podmínkami výskytu jsou nejen louky, horské potoky, stará ramena řek, slatiny, listnaté a jehličnaté lesy, ale také jeskyně, opuštěná vojenská opevnění, skládky komunálních a postprůmyslových odpadů. Na každý typ stanoviště jsou vázány specifické druhy ptáků, savců, ryb, obojživelníků, plazů, měkkýšů, korýšů, hmyzu atd. Přírodní potenciál předmětné oblasti lze tedy vyhodnotit na základě zpozorovaných stanovišť, výskyt jednotlivého druhu pak lze potvrdit na základě informací z literatury a přímých terénních pozorování. Druhová diverzita flóry Flóra, která se vyskytuje na degradovaných územích, je neobyčejně různorodá nejen z druhového hlediska, ale také z hlediska životních forem, synekologických a zeměpisněhistorických skupin a také preferencí a tolerance ukazatelů, tedy vlhka, požadavků na světlo nebo trofismu. Jelikož byly druhy cévnatých rostlin zařazeny do příslušných skupin a byly jim připsány příslušné hodnoty ukazatelů (např. min. ukazatel světla, troficity a vlhka), pokud známe druhový název rostliny, můžeme diagnozovat podmínky prostředí na daném území tyto druhy se stávají určitými bioindikátory. Níže uvádíme nejdůležitější typy klasifikace druhů, které mohou být užitečné pro statistickou diagnózu prostředí a rekultivace území nebo jeho části. Inventarizace druhů podrobená tomuto typu rozboru se stává výchozí valorizací. Forma života (podle [9, 10]): makrofanerofyt (strom), nanofanerofyt (keř), chamaefyt (bylina/nízká dřevina), geofyt (vytrvalá rostlina s oddenky nebo cibulemi), hemikryptofyt (vytrvalá rostlina, víceletá), hydrofyt (víceleté a jednoleté vodní a bahenní rostliny), terofyt (jednoleté, přezimující v podobě semen). Sociologicko-geologická klasifikace druhů [11] druhy: luční, listnatých lesů, jehličnatých lesů, mezických stanovišť, pískomilné trávníky, acidofilní trávníky, ruderální, segetální (plevel zemědělských a zahradních kultur), rašeliništní, nadvodní a bahenní, skalní, vodní, slaniskové, slanomilné trávníky. Geograficko-historická skupina [8]: apofyty (původní druhy), antropofyty (trvale zabydlené v polské flóře), hospodářské taxony nebo ozdobná výsadba, efemerofyty (náhodně zavlečené), taxony s nejistým statusem v polské flóře. 192

196 Stanovení frekvence výskytu na zkoumaném území: běžně, velmi často, často, dosti často, vzácně, velmi vzácně. Stanovení frekvence výskytu jednotlivého druhu na daném území je silně subjektivní vlastnost a závisí na zkušenostech výzkumníka. V některých situacích je toto hodnocení velmi užitečné. Hodnoty ukazatele světla, vlhka, trofismu a kyselosti půdy (podle [12]): hodnoty těchto ukazatelů převážně přijímají hodnotu od 1 do 5 nebo 6. Například: hodnota 1 světelného ukazatele svědčí o malých požadavcích druhu na světlo (hluboký stín) a hodnota 5 o preferování plného světla. Invazní druhy (podle [13]): invazní druhy, hospodářské nebo vysázené druhy. Cenná území, právní ochrana a ochrana druhů Pod pojmem cenných území je třeba chápat veškeré menší i větší části veřejné zeleně, tedy městské parky, zelené plochy, aleje stromů a keřů, pozůstatky lesů, zarostlá údolí řek a potoků a všechna rostlinná uskupení vzniklá také v důsledku přirozené sukcese. Všechna takováto uskupení byla již mnohokrát popsána jako stanoviště pro faunu a flóru. I když mají ve většině případů silně antropogenní charakter, z hlediska migrace druhů přesto plní úlohu ekologických koridorů. Jako chráněná území je třeba chápat oblasti a objekty zmíněné v Zákoně o ochraně přírody ze dne 16. dubna 2004, který počítá s následujícími formami ochrany přírody v Polsku: národní parky, chráněné krajinné oblasti, přírodní rezervace, přírodní parky, přírodní památky, dokumentační stanoviště neživé přírody, ekologické oblasti, přírodní a krajinné komplexy, ochrana zvířecích a rostlinných druhů, oblasti Natura Často je bagatelizován právě význam vazeb s oblastmi Natura 2000, které odehrávají nezanedbatelnou úlohu, obzvláště z hlediska vodního prostředí. NATURA 2000 je systém, který zavedla Evropská unie pro ochranu vybraných prvků přírody přírodních stanovišť a stanovišť nejcennějších druhů v evropském měřítku. Základem pro stanovení Evropské ekologické sítě NATURA 2000 jsou dvě směrnice evropské Rady (92/43/EHS ze dne 2. dubna 1979 ve věci ochrany divoce žijících ptáků, tzv. Směrnice o ptácích a 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 ve věci ochrany přírodních stanovišť a divoce žijící fauny a flóry, tzv. Směrnice o stanovištích). Síť NATURA 2000 sestává ze dvou systémů chráněných oblastí: Oblastí speciální ochrany (polská zkratka OSO) tzv. ptačích rezervací, vytyčených na základě doporučení Směrnice o ptácích. Vytyčení OSO má za účel udržet populaci druhů evropského významu. 193

197 Speciálních oblastí ochrany (polská zkratka SOO) tzv. stanovištních (habitátních) rezervací vyčleněných na základě Směrnice o stanovištích a zahrnujících nejcennější přírodní stanoviště. Nařízením Ministerstva životního prostředí ze dne 12. ledna 2011 ve věci ptačích oblastí NATURA 2000 byly na území celého státu vytyčeny ptačí oblasti, stanoveny jejich názvy, administrativní lokalizace, území a mapa oblasti, cíl a předmět ochrany a subjekt spravující dozor nad oblastí. Protože se NATURA 2000 vyznačuje otevřeným charakterem, kromě již chráněných území jsou přihlašovány nové návrhy. Území, u nichž se počítá s provedením přírodní rekultivace, lze zapojit do NATURA 2000 (nové návrhy) nebo jednoduše chránit v podobě ekologické oblasti nebo přírodního a krajinného komplexu (formy, které může povolat městské zastupitelstvo). Ochrana rostlinných a zvířecích druhů má za účel zabezpečit divoce se vyskytující rostliny nebo zvířata a jejich stanoviště, obzvláště v případě vzácně se vyskytujících druhů, endemických, zranitelných a ohrožených vyhynutím a chráněných na základě mezinárodních dohod, a také zachování biodiverzity. Ministerstvo životního prostředí periodicky publikuje v podobě nařízení seznamy druhů rostlin a živočichů, které jsou částečně nebo přísně chráněny. V současné době platí pro tuto oblast Nařízení Ministerstva životního prostředí ze dne 5. ledna 2012 ve věci ochrany rostlinných druhů. Toto nařízení stanoví: 1. divoce se vyskytující rostlinné druhy (přísně chráněné, částečně chráněné, ty, které mohou být sklízeny, podmínky stanovení zón a jejich rezervací), 2. zákazy příslušné pro jednotlivé druhy nebo skupiny druhů a výjimky ze zákazů, 3. způsoby ochrany rostlinných druhů. Ve věci ochrany rostlinných druhů platí Nařízení Ministerstva životního prostředí ze dne 12. října 2011 ve věci ochrany zvířecích druhů. Toto nařízení stanoví: 1. druhy divoce se vyskytujících zvířat (přísně chráněné, částečně chráněné, ty, které mohou být získávány a podmínky jejich získávání, ptáků, kteří mohou být prodáváni, přepravováni a zadržováni pro obchodní účely, pokud byli legálně uloveni a zvířat vyžadujících stanovení ochranných zón, rezervací, míst pro reprodukci a pravidelné pobývání), 2. příslušné zákazy pro jednotlivé druhy nebo skupiny druhů a výjimky ze zákazů, 3. způsoby ochrany druhů, včetně velikosti ochranných zón. Přílohy k výše uvedeným nařízením tvoří seznamy rostlinných a živočišných druhů. Pravidla přírodní rekultivace Biodiverzita degradovaných oblastí je často tak významná, že se stává problematickou z hlediska využití a interních vazeb konkrétní oblasti. Přírodní soustavy, tedy např. skládky posttěžebních nebo postprůmyslových odpadů, důlní díla, neaktivní odkaliště, území spojená v minulosti s hutním průmyslem, se kromě příznačné biodiverzity vyznačují také neobyčejnou složitostí trofických vztahů. Specifické jsou malé koloběhy vody, koloběhy energie a prvků. Tyto soustavy jsou velmi nestabilní a citlivé na působení jak antropogenních, tak přírodních faktorů. Příkladem antropogenních faktorů může být v tomto případě nadměrný cestovní ruch, sklízení cenných rostlinných 194

198 druhů, vytváření divokých skládek odpadů, těžba kameniva nebo náhlý přítok tekutých kontaminací. K významným přírodním faktorům, které mají vliv na vznikající ekosystém, patří například příchod invazních druhů (především druhů cévnatých rostlin) a náhlé zaplavení a povodně způsobené intenzivními srážkami. Obecné a specifické směry ve vztahu ke všem degradovaným územím jsou následující: směr lesní, zemědělský, vodní, rekreační, kulturní, didaktický, přírodní, obývací a hospodářský [14]. Toto rozdělení zdůrazňuje přírodní směr, jehož základní funkcí je ochrana cenných přírodních prvků, tedy: přírodní rezervace, ekologické oblasti, oblasti NATURA 2000, přírodní památky, dokumentační stanoviště, přírodní a krajinné komplexy, druhy fauny a flóry chráněné zákonem. Ochrana těchto prvků je zcela opodstatněná - nezávisle na společenských, hospodářských, lokalizačních, a často i ekonomických podmínkách. Zdá se ale, že přijetí přírodního směru by mělo být spojeno nejen s ochranou již uformovaných částí ekosystémů. Mělo by být řetězcem aktivit a pravidel týkajících se postupů směřujících k utváření přírodního prostoru, zajištění budoucí péče o rekultivovanou oblast a o vhodnou výchovu a monitoring. Přírodní rekultivace by tedy měla být komplexem administrativních a inženýrských aktivit směřujících k zachování a rozvoji již existujících přírodních hodnot a vytváření na degradovaném území ekosystému s vysokými přírodními a stanovištními přednostmi, který by byl trvanlivý z časového hlediska. Výše uvedené předpoklady jistě způsobují, že se v případě přírodní rekultivace nejedná pouze o jeden ze směrů rekultivace. Jejich realizace by měla být zohledňována ve všech fázích plánovaných rekultivačních aktivit, obzvláště ve fázi biologické rekultivace pro prakticky všechny přijaté směry. Při provádění rekultivace a přírodního ošetření jsou nejdůležitější následující pravidla jednání: provedení výzkumu stavu přírodního prostředí, zohlednění a využití přirozených procesů probíhajících v rekultivované oblasti, zohlednění ekologických a environmentálních vazeb předmětné oblasti s okolními oblastmi, předcházení šíření a eliminace invazních společenstev a druhů, provádění nezbytných výsadeb a doplnění vegetace s využitím původních druhů, zaručení vhodných prostředků pro péči a monitoring rekultivované oblasti. Provedení výzkumů stavu přírodního prostředí Výzkumy přírodního prostředí byly popsány v předchozích kapitolách. Je třeba zmínit, že inventarizace (seznam) druhů není valorizací - obzvláště v případě flóry - zatímco právě valorizace je přínosná pro plánování rekultivačních aktivit a administrativních kroků spojených s budoucností degradovaného území. Valorizace je především uspořádáním přírodních prvků a přiřazením jim určitých hodnot, které budou využity a chráněny. Využití přirozených procesů Proces rostlinné sukcese lze zpozorovat v každém případě zásahu do již uformovaných stanovišť fauny a flóry. Tento zásah může mít typicky antropogenní charakter nebo může být 195

199 spojen s působením faktorů přírodní povahy. Příkladem typicky antropogenního zásahu může být výstavba průmyslových podniků společně s doprovodnou infrastrukturou nebo stavebních investic typu výstavba silnic, kanalizace, vodovodů apod. V tomto případě dochází k "obsazení" vytyčených oblastí a změně povahy jejich využívání. To je často spojeno s významným působením investic na prostředí. Dobrým příkladem širokého působení na prostředí a změn krajiny může být důlní podnik, jehož provoz je spojen s výstavbou těžních šachet a železničního parku, vznikem poklesových propadlin, tvorbou skládek odpadů nebo očišťováním důlních vod. Přirozenými faktory, které mění přírodní stanoviště, mohou být např. intenzivní atmosférické jevy způsobující degradaci území prostřednictvím např. povodní v nížinách nebo větrných polomů v horských nebo podhorských pásmech. Na průmyslové a postprůmyslové oblasti a na území degradovaná přirozenými faktory vstupuje - nezávisle na škodách - vegetace, která vzniká v důsledku kolonizace deformovaných stanovišť, tedy procesu spontánní primární a sekundární sukcese. Součástí takto uformované vegetace jsou jak skupiny, tak průkopnická společenstva silně spojená se specifickými typy prostředí. Část takových rostlinných společenstev je osídluje velmi trvalým způsobem. Proto jsou neobyčejně žádoucí pro využití v efektivní rekultivaci degradovaných postprůmyslových stanovišť [6]. Jak již bylo zmíněno v předchozích kapitolách, vegetace spojená s kolonizací změněných stanovišť se vyznačuje neobyčejnou biodiverzitou. I přes obrovský počet zaznamenaných rostlinných druhů a společenstev se na nich pouze část z nich vyskytuje kontinuálním způsobem. Proto by využití procesů přirozené rostlinné sukcese mělo být založeno na využití podstatných a nejdůležitějších funkcí, které začínají plnit nastupující rostlinné druhy a společenstva. Je třeba zdůraznit, že každá posloupnost druhů v sukcesivním řetězci má svou funkci a každé společenstvo a jednotlivý druh odehrává svou roli. Zdá se ale, že pouze společenstva a druhy dlouhodobě pozorované na degradovaných oblastech a velkoplošná společenstva začínají plnit podstatné funkce, které by bylo třeba využít pro přírodní ošetření oblasti. Předností jejich využití bude také geneticky podmíněná odolnost vůči nepříznivým podmínkám degradovaných stanovišť. K podstatným funkcím, které plní rostlinné druhy a skupiny vstupující na degradovaná území, patří například půdotvorné, protierozní, bioindikační, ozdobné a ekologické funkce. Ekologické funkce lze spojit s naučným využitím a propagací oblasti. Využití půdotvorných funkcí Všechna rostlinná společenstva se účastní půdotvorných procesů. Doba vytvoření nejvíce žádoucí úrodné vrstvy bohaté na organické sloučeniny může být ale velmi různá a závisí na mnoha faktorech, jako je např. biologická aktivita organismů, zrnitost a chemické složení půdy, dostupnost vody, teplota apod. Z rostlinných společenstev sledovaných na degradovaných oblastech stojí za zmínku velkoplošný porost křovin s bezem černým (Sambucetum nigrae) a společenstvo vysokých, nitrofilních bylin, tedy bršlice kozí nohy a kopřivy dvoudomé (Urtico-Aegopodietum podagrariae). První i druhé společenstvo se vyvíjí na úrodných půdách bohatých na dusíkaté látky. Intenzivní růst v letním období a opadání a odumírání listí velmi silně intenzifikují půdotvorný proces v oblastech, kde se tyto skupiny vyskytují. Silná sevřenost průvodních 196

200 druhů těchto skupin přispívá ke zpomalení nástupu jiných druhů na pásma uformovaných společenstev, která se na degradovaných územích vyznačují výjimečnou časovou trvanlivostí. Na degradovaných územích je dalším velmi častým společenstvem se silnými půdotvornými vlastnostmi společenstvo trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia). Výskyt akátů může mít spontánní charakter nebo může pocházet z cílených výsadeb tohoto druhu. Na jedné straně byl trnovník akát uznán za silně invazní druh vytlačující původní druhy, na straně druhé jej mnoho autorů doporučuje [15, 16] jako velmi dobrý druh pro biologickou rekultivaci pro půdy s nedostatkem humusu - posttěžební odvaly, jámy po těžbě písku a skládky postprůmyslového odpadu. Úloha společenstev s trnovníkem akátem by tedy měla spočívat především ve využití jejich půdotvorných vlastností. Uformovaná pásma s trnovníkem - téměř lesního charakteru - by měla být likvidována, a na jejich místo by měly být sázeny cílové druhy stromů a keřů. Silně úrodný materiál zpod pásem trnovníku lze využít jako cílový nebo pro tvorbu směsí. Získaný materiál poskytuje větší jistotu provedení úspěšné biologické rekultivace (opětovná výsadba, výsev trávníků). Využití půdotvorné funkce by mělo spočívat v ponechání na území pásem společenstev se silnými půdotvornými schopnostmi nebo přenesení a využití vytvořené úrodné vrstvy. Využití protierozních funkcí V projektech technické a biologické rekultivace hrají velmi podstatnou úlohu aktivity směřující k posílení a stabilizaci půd. Antropogenní objekty, jako např. povrchové skládky post-uhelných odpadů nebo železniční náspy (často také formované z posttěžebních odpadů), se vyznačují vyvýšenou stavbou ohroženou působením erozivních faktorů, tedy větru, teploty nebo srážek. Existuje mnoho možností provedení technických zákroků pro protierozní ochranu takovýchto objektů. V praxi jsou často používány ukotvené síťky z ocele a z umělých hmot, různorodé prolamované systémy z betonu a také různé způsoby "kolíkování". K protierozním zákrokům patří také výsevy a pokrytí směsí trav a výsadba křovin. Směsi trav jsou komponovány převážně na bázi následujících druhů: kostřava červená (Festuca rubra), kostřava ovčí (Fovina), srha laločnatá (Dactylis glomerata), ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), psineček výběžkatý (Agrostis stolonifera), jílek vytrvalý (Lolium perenne), lipnice luční (Poa pratensis) a další. Z křovin jsou nejčastěji používány: hlošina úzkolistá (Elaeagnus angustifolia), rakytník řešetlákový (Hippophaë rhamnoides), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), trnovník akát (Robinia pseudoacacia), černý bez (Sambucus nigra), čimišník stromovitý (Caragana arborescens), řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica). Z hlediska přírodního ošetření oblastí za zvláštní pozornost stojí využití přirozeně uformované vegetace, která plní protierozní funkce. Nepochybně k ní patří společenstva a velkoplošné skupiny, tedy: Calamagrostietum epigeji, Convolvulo arvensis-agropyretum repentis a Lolio-Polygonetum arenastri, a také smíšená dřevnatá a křovinná společenstva, tedy: společenstvo z Robinia pseudoacacia a skupina Sambucetum nigrae. Využití výše uvedených pásem by mělo spočívat především v jejich ponechání v erodovaných místech nebo místech ohrožených erozí. Pásma skupiny Convolvulo arvensis- Agropyretum repentis lze využít pro rekultivaci metodou drnování (vysekávání a přenášení drnů) nebo prostřednictvím sečení prováděného v době, kdy skupina vydává semena. Využití protierozních funkcí skupiny Lolio-Polygonetum arenastri může být omezeno na vytvoření 197

201 vhodných podmínek pro vývoj této skupiny ve fázi provádění projektu technické rekultivace. Navrhované pěší a cyklistické stezky a místní komunikace by měly být provedeny bez použití bituminózních a asfaltových materiálů, které představují účinnou bariéru pro rozvoj druhů charakteristických pro skupinu. Využití protierozních funkcí společenstva s Robinia pseudoacacia a skupiny Sambucetum nigrae může spočívat v ponechání spontánně uformovaných pásem (svahy srázů, odkališť), péči o uformovaná pásma trnovníků a černého bezu (pocházející jak z výsadby, tak spontánní) a provedení výsadby v místech ohrožených erozí za použití materiálu z bujně vyvinutých částí společenstev [6]. Využití bioindikačních funkcí Výskyt bioindikátorů citlivých na daný faktor nebo skupinu environmentálních faktorů vede k přesunutí pozornosti na nestabilitu podmínek stanoviště a může nasměrovat laboratorní výzkum jejich směrem. Pokud je v důsledku terénního výzkumu zjištěn výskyt rozsáhlých acidofilních uskupení, jako jsou např.: metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa) nebo šťovík kyselý (Rumex acetosella), svědčí to o výrazně kyselém ph podloží. Podobně je tomu v případě zjištění v terénu alkalofilních uskupení, tedy: pelyněk ladní (Artemisia campestris), sveřep vzpřímený (Bromus erectus), opletník plotní (Calystegia sepium). Jejich výskyt svědčí o zvýšeném obsahu iontů OH - nad ionty H +. Na postprůmyslových územích byl zjištěn výskyt také kalcifilních druhů tj.: plamének plotní (Clematis vitalba), podběl lékařský (Tussilago farfara). Zvýšený obsah CaCO 3 může být přirozený nebo být důsledkem převápnění oblasti, na které jsou používány agrotechnické nebo rekultivační zákroky. Podobně je tomu v případě nitrofilních druhů (druhy z podloží bohatých na dusík) a hemimorfitových (kalamínových) druhů (podloží s vysokým obsahem těžkých kovů, obzvláště olova Pb). Bioindikační význam mají také velkoplošné skupiny a rostlinná společenstva zjištěná na zkoumaných oblastech, tedy Polygonetum cuspidati a Urtico-Aegopodietum podagrariae, které jsou ukazateli eutrofizace prostředí a také Calystegio-Eupatorietum, který se objevuje téměř vždy na podmáčených nebo stále zaplavených místech (hygrofilní skupina). Využití estetických funkcí Všechny skupiny a společenstva uformovaná během procesu sekundární sukcese na posttěžebních a postprůmyslových územích plní ekologické funkce a jejich estetické přednosti mají často velmi subjektivní povahu. Využití estetických funkcí uskupení vysokých bylin může spočívat ve vyřazení z rekultivace území se správně uformovanými pásmy, tedy např. Artemisio-Tanacetetum vulgaris, Atriplicetum nitentis, Echio-Melilotetum, Polygonetum cuspidati, Rudbeckio- Solidaginetum nebo Calystegio-Eupatorietum, pod podmínkou, že to není v rozporu s dříve přijatým směrem rekultivace a s technologií ošetření terénu. Při výběru společenstev a skupin určených pro ponechání v "divokém" stavu je třeba pamatovat, aby jejich pásma nebyla příliš rozlehlá. Příkladem může být atraktivní (obzvláště v době květu) společenstvo z Solidago canadensis nebo S. gigantea, které zaujímá převážně velmi rozlehlé oblasti. Pokud není 198

202 kontrolováno, rozhodně vytlačuje jiné fytocenózy (skupiny a společenstva) a vytváří nezřídka mnohahektarová pásma, která v době květu připomínají pásmové monokultury. Využití popínavých rostlin, obzvláště vytrvalých druhů, tedy Hedera helix (chráněný druh), Parthenocissus inserta, P. quinquefolia a Clematis vitalba může spočívat v ponechání jejich stanovišť nebo odebrání a využití jejich odštěpků pro nasazení v jiných místech v rámci rekultivované oblasti. Podobný způsob výskytu se týká druhů z vodních a silně podmáčených prostředí. Všechny nádrže, jezírka, terénní prohlubně na zkoumaných územích, které se periodicky nebo trvale vyplňují vodou, byly osídleny rostlinnými druhy v důsledku samočinných procesů sukcese. Můžeme se domnívat, že se vodní druhy objeví na postprůmyslových územích v každém případě, bez provádění plánovaných výsadeb a osídlení. Pokud má být efekt výsadby/osídlení rychlý, pak např. následující druhy, tedy: orobinec úzkolistý (Typha angustifolia), orobinec širokolistý (T. latifolia), rdest vzplývavý (Potamogeton natans), rdest hřebenitý (P. pectinatus) lze přenášet z prostředí s plně uformovanými společenstvy těchto druhů. Ekologicko-environmentální vazby s okolními územími. K podstatným ekologickým prvkům v oblasti, u níž se počítá s rekultivací, patří všechna keřová společenstva, jezírka, lesní palouky a luční společenstva, která se v ní nacházejí. Jedná se o stanoviště pro četné druhy fauny a flóry. Přírodní uzly zahrnují údolí povrchových toků, erozní údolí (která se periodicky naplňují vodou) a otevřené luční oblasti. Všechny přírodní uzly mohou být součástí ekologických koridorů. Ekologické koridory a uzly zajišťují vazbu s bezprostředně přilehlými oblastmi a se značně odlehlými oblastmi. Proto při projednávání udržení potenciálů, stanovišť a biodiverzity území podrobovaného přírodní rekultivaci nelze vynechat vazby na cenná a chráněná území. Problém zachování ekologické kontinuity na územích likvidovaných a fungujících dolů Hornoslezského průmyslového okruhu byl zmíněn u příležitosti projednávání urbanistických a architektonických problémů spojených s transformacemi hornoslezských dolů [17]. Následkem obrovské koncentrace průmyslových podniků s technologiemi škodlivými pro okolí je výjimečná degradace přírodního prostředí Hornoslezského průmyslového okruhu. Je tedy nutné rozšířit biologicky aktivní území. To vyžaduje vytvoření ekologických pásů spojujících systémy městské zeleně s otevřenými oblastmi. Při pohledu na mapu zelených území Hornoslezského průmyslového okruhu vidíme, jak silně jsou tyto terény přerušované a nedostačující pro ochranu před obtížnými vlivy průmyslu. Pokud na tuto mapu naneseme nákres rozmístění dolů, u nichž se počítá s likvidací, zjistíme, že v mnoha prostorových situacích je zalesnění postprůmyslových území optimálním řešením pro doplnění rostlinných struktur. Rekultivace části posttěžebních území využívaných jako sklady, odkaliště, důlní stanice, umožňuje transformovat tato území v souladu s požadavky přírodního prostředí, o to více, že se doly prostorově spojují se zazeleněnými komplexy sportovišť a hornických škol, a tím tyto transformace usnadňují [17]. 199

203 Rekultivace s využitím původních druhů a úloha invazních druhů V závislosti na směru rekultivace je zaváděna nízká a vysoká vegetace s určitým druhovým složením. Obvykle jsou používány nenáročné druhy, odolné vůči proschnutí podkladu a hladině prachu. Výzkumy cévnatých rostlin na skládkách posttěžebního odpadu v Horním Slezsku prokázaly, že v důsledku biologické rekultivace bylo na tato území uvedeno cca 110 druhů stromů a keřů [18]. V praxi jsou nejčastěji používané následující druhy stromů a keřů: javor jasanolistý (Acer negundo), javor klen (A. pseudoplatanus), olše lepkavá (Alnus glutinosa), olše šedá (A. incana), bříza bělokorá (Betula pendula), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), hlošina úzkolistá (Elaeagnus angustifolia), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), rakytník řešetlákový (Hippophaë rhamnoides), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), borovice lesní (Pinus sylvestris), topol osika (P. tremula), trnovník akát (Robinia pseudoacacia), černý bez (Sambucus nigra). Výsev trav se provádí s využitím směsi druhů, tedy: psineček výběžkatý (Agrostis stolonifera), ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), sveřep bezbranný (Bromus inermis), srha laločnatá (Dactylis glomerata), kostřava rákosovitá (Festuca arundinacea), kostřava ovčí (F. ovina), kostřava červená (F. rubra), jílek vytrvalý (Lolium perenne), chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea), lipnice luční (Poa pratensis). Z bobovitých rostlin jsou pro předsklizňové ošetření, které má za účel zlepšit vlastnosti podloží, nejčastěji používány: štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), tolice vojtěška (Medicago sativa), komonice bílá (Melilotus alba), jetele (Trifolium ssp.). Rozsah biologické rekultivace se může lišit v závislosti na typu úhoru, fyzikálních a chemikálních vlastností podloží a také budoucího směru využití pozemku. V případě přírodního směru rekultivace nízkou a vysokou vegetací by zařízení měla navazovat na již existující, prozkoumaná a valorizovaná rostlinná uskupení. Jelikož přírodní rekultivace počítá s co největším využitím uformovaných částí, tam, kde je to nutné (např. vytvoření nových migračních pásem nebo ekotonů, tedy přechodných pásem) by výsadba měla mít doplňující charakter. Měly by být používány původní druhy (apofyty) nebo druhy zabydlené v polské flóře (antropofyty) [8]. Zvýšenou hrozbou pro všechny již uformované a formující se ekosystémy jsou invazní druhy. Cizí invazní druhy mají negativní vliv na přírodní prostředí mj. z důvodu transformování přírodních stanovišť, vytlačování původních druhů v důsledku konkurence nebo omezení zdrojů potravy. Nezřídka způsobují hospodářské škody, které jsou v Evropské Unii odhadovány na 12 mld. EUR ročně, a některé z nich mohou dokonce ohrožovat lidské zdraví [19]. Postup týkající se invazních zvířecích a rostlinných druhů byl stanoven na státní úrovni mj. prostřednictvím Zákona ze dne 16. dubna 2004 o ochraně přírody a vyhláškou Ministerstva životního prostředí ze dne 9. září 2011 ve věci cizích druhů rostlin a zvířat. Obšírné informace týkající se této skupiny rostlin lze nalézt v práci s názvem Rośliny obcego pochodzenia w Polsce ze szczególnym uwzględnieniem gatunków inwazyjnych [19] a v The Establishment and Spread of Alien Plant Species (Kenophytes) In the Flora of Poland [13]. 200

204 Péče a monitoring rekultivované oblasti Aktivity spojené s přírodní rekultivací by měly být zaměřeny na udržení a rozvoj existujících přírodních hodnot a vytvoření na degradovaném území časově trvanlivého ekosystému s vysokými přírodními a stanovištními hodnotami. Inventarizační, valorizační práce a provedené technické práce by měly být začátkem pro aktivity spojené s fungováním vytvořeného ekosystému. Všem rekultivovaným oblastem je třeba věnovat vhodnou, předem naplánovanou péči. Tyto aktivity by se měly soustředit především na: udržení reliéfu terénu uformovaného během technické rekultivace (to se týká obzvláště eroze na svazích, výstupcích, příjezdových cestách a komunikačních tazích), zajištění správného fungování: kanálů, odvodňovacích příkopů, vytvořených drobných retenčních nádrží a všech jiných objektů spojených s regulací vodních poměrů v objektu, údržbu a průběžné opravování prvků technické a rekreačně-turistické infrastruktury (vyhlídky, informační tabule, zdravotní stezky, pěší a cyklistické komunikace), udržování správné struktury půd (vhodné hnojení, orání, vláčení, zavlažování), údržbu zaváděné nízké a vysoké vegetace (sečení, odstraňování náletových druhů, kácení). Na území zahrnutém do přírodní rekultivace by - kromě výše uvedených - měly pečující aktivity zohlednit: péči a údržbu všech zanechaných a vytvořených stanovišť fauny a flóry, včetně nově vytvořených a již existujících forem ochrany přírody a údržby naučných stezek. sečení společenstev a eliminace stanovišť druhů invazní flóry to se týká společenstev, skupin a jednotlivých exemplářů rostlin, péče a údržba interních vazeb území s oblastmi cennými z přírodního hlediska. Přírodní využití degradovaných a antropogenních oblastí je neobyčejně složitou otázkou, která vyžaduje individuální přístup a odborné pokyny. Monitoring území podrobovaného přírodní rekultivaci by měl spočívat ve: - vyhodnocení přínosů vyplývajících z fungování takto rekultivované oblasti, - vyhodnocení funkcionálně-společenských obtíží spojených s oblastí, - vyhodnocení samotného ekosystému. Nejdůležitějším přínosem přírodní rekultivace je přidělení územím určité funkce, která představuje utilitární hodnotu. Kromě vytvoření oblasti, na níž jsou zachovávány a rozvíjeny ekologické vazby, chráněna stanovištní a přírodní bohatství, jsou obnovovány "malé koloběhy" hmoty, energie a vody, společnost získává území, na kterém lze aktivně odpočívat a vzdělávat. V tomto případě bude mírou přínosu a spokojenosti to, do jaké míry je společnost seznámena s daným územím a kolik osob je navštěvuje (např. školní výlety, aktivní rekreace, fotografie, nezávislé výzkumy fauny a flóry). Potíže spojené s takto rekultivovanou oblastí mohou být spojeny s omezením turistickorekreační, hospodářské a infrastrukturní aktivity. Všechny investice prováděné poblíž by měly být důkladně analyzovány z hlediska negativního vlivu na předmětné území již ve fázi projektu a jednání. Tento druh potíží se může ukázat jako nejtíživější pro investory a zájmy místních komunit. Je ale třeba mít na paměti, že okolí a potenciální možnosti investice by měly být zohledňovány již ve fázi rozhodnutí o přírodním směru rekultivace území, se 201

205 zohledněním dynamiky společenských transformací, potřeb a možnosti získání finančních prostředků. Vyhodnocení funkcionálně-společenských překážek tedy bude spočívat ve stanovení toho, do jaké míry území "omezuje" a "blokuje" jiné investice. Vyhodnocení samotného vytvořeného ekosystému může spočívat v provedení cyklických valorizačních výzkumů fauny, flóry a stanovišť. Ve srovnání s valorizačními výzkumy provedenými před zahájením rekultivace lze vytipovat řadu ukazatelů, jejichž správná interpretace může sloužit k vyhodnocení úspěšnosti přírodní rekultivace a vytyčení dalších doporučení pro konkrétní oblast. Takovými ukazateli mohou být například: - počet druhů fauny a flóry, - počet nebo plocha přirozených stanovišť fauny a flóry, - počet chráněných a vzácných druhů, - počet a plocha objevujících se invazních druhů a společenstev, - počet, typ a plocha objevujících se nových stanovišť. Literatura [1] Bellon S., Tumiłowicz J., Król S.: Obce gatunki drzew w gospodarstwie leśnym, PWRiL, Warszawa, [2] Bender J., Gilewska M.: Rekultywacja w ujęciu aktów prawnych, badań naukowych i gospodarczej praktyki, Zeszyty Naukowe AGH, Sozologia i sozotechnika, 26, 1988, [3] Chwastek J., Janusz W., Maciaszek J., Repelowski A., Szewczyk J.: Deformacje powierzchni terenu spowodowane działalnością górniczą, Zeszyty Naukowe AGH, Sozologia i sozotechnika, 30, Kraków 1990, [4] Dwucet K., Krajewski W., Wach J., Rekultywacja i rewaloryzacja środowiska przyrodniczego, Uniwersytet śląski, Katowice, 1992, [5] Ellenberg H., Weber H., Dull R., Werner W., Paulissen D.: Zeigerwerte von Pflanzen in Mitteleuropa, Scripta Bot., Gottingen, 1992, ss. 258, [6] Łączny M. Jacek, P. Olszewski, Rekultywacja terenów pogórniczych [w] Bezpieczeństwo pracy w kopalniach węgla kamiennego. Tom I. Górnictwo i Środowisko. Główny Instytut Górnictwa, Katowice, [7] Matuszkiewicz W.: Przewodnik do oznaczania zbiorowisk roślinnych Polski, PWN Warszawa, 2001, [8] Mirek Z., Piękoś-Mirkowa H., Zając A., Zając M.: Krytyczna lista roślin naczyniowych Polski. Vascular plants of Poland a checklist. Polish Botanical Studies, Guidebook Ser. No. 15, Polish Academy of Science W. Szafer Institute of Botany, Kraków, 2002, ss. 441, [9] Ogrodowski H., Kot A.: Eksploatacja górnicza i jej skutki na powierzchni. Aura 11. Kraków, 1988, [10] Olszewski P.: Funkcje użytkowe szaty roślinnej na terenach likwidowanych kopalń węgla kamiennego w Zagłębiu Dąbrowskim i ich wykorzystanie w procesie rekultywacji, Prace Naukowe GIG Górnictwo i Środowisko, Kwartalnik 3, Katowice, 2009, [11] Ostręga A., Uberman R., Kierunki rekultywacji i zagospodarowania sposób wyboru, klasyfikacja i przykłady, Górnictwo i Geoinżynieria, rok 34, z. 4, 2010, 202

206 [12] Raunkiaer C.: Types biologiques pour la geographie botanique. Overs. Kongel. Danske Vidensk. Selsk. Forh. Medlemmers Arbeider (5): , 1905, [13] Rostański A.: Spontaniczne kształtowanie się pokrywy roślinnej na zwałowiskach po górnictwie węgla kamiennego na Górnym Śląsku. Prace Naukowe U.Ś. Katowice, 2006, ss. 230, [14] Rozporządzenie Ministra Środowiska z dnia 12 października 2011r. w sprawie ochrony gatunkowej zwierząt, na podstawie art. 49 Ustawy z dnia 16 kwietnia 2004 r. o Ochronie Przyrody, [15] Rozporządzenie Ministra Środowiska z dnia 5 stycznia 2012r. w sprawie ochrony gatunkowej roślin, na podstawie art. 48 Ustawy z dnia 16 kwietnia 2004 r. o Ochronie Przyrody, [16] Rozporządzenie Ministra Środowiska z dnia 12 stycznia 2011r. w sprawie obszarów specjalnej ochrony ptaków, na podstawie art. 27a Ustawy z dnia 16 kwietnia 2004 r. o Ochronie Przyrody, [17] Rutkowski L.: Klucz do oznaczania roślin naczyniowych Polski Niżowej, Wydawnictwo Naukowe PWN, 1998, [18] Skawina T.: Rekultywacja terenów poeksploatacyjnych górnictwa odkrywkowego węgla brunatnego, Węgiel Brunatny 3, 1963, [19] Szady E.: Urbanistyczno-architektoniczne problemy przekształceń wybranych kopalń górnośląskich, Biuletyn KPZK 162 PAN, Warszawa, Doporučená literatura [1] Tokarska-Guzik B.: Możliwości przyrodniczego zagospodarowania nieużytków miejskich i poprzemysłowych na przykładzie aglomeracji katowickiej, Materiały Konferencji Naukowej, Zabrze, IPIŚ PAN: , 1996a, [2] Tokarska-Guzik B.: Przyrodnicze zagospodarowanie terenów pogórniczych, Materiały Sympozjum nt. Warsztaty 2001 Zagrożenia naturalne w górnictwie, Wieliczka 29 maja- 1 czerwca 2001, Kraków, Druk-Rol: , 2001, [3] Tokarska-Guzik B.: The Establishment and Spread of Alien Plant Species (Kenophytes) in the Flora of Poland, Prace Naukowe U.Ś. Katowice, 2005, ss. 192, [4] Tokarska-Guzik B., Dajdok Z. i inni: Rośliny obcego pochodzenia w Polsce ze szczególnym uwzględnieniem gatunków inwazyjnych, Warszawa, 2012, [5] Wałczewski T.: Ogólna hodowla lasu, PWRiL, Warszawa [6] Zarzycki K., Trzcińska-Tacik H., Różański W., Szeląg Z., Wołek J., Korzeniak U.: Ekologiczne liczby wskaźnikowe roślin naczyniowych Polski, Instytut Botaniki PAN, Kraków, 2002, ss

207 5 INFORMAČNÍ SYSTÉMY A GIS PRO SANACE A REKULTIVACE Marcin DĄBROWSKI Těžební činnost je nerozlučně spojena s transformacemi v přírodním prostředí. V důsledku prováděné těžby dochází na těžebních územích k nezvratným změnám zemského povrchu, mezi něž patří např.: otřesy podloží, skladování hlušiny na odvalech a výsypkách, poklesy území (deprese a poklesové propadliny), zamokření nebo zaplavení území anebo vysušování nadloží těžených ložisek. Jednou z povinností důlních podniků je oprava následků těžební činnosti prostřednictvím rekultivace a využití posttěžebních území [10]. Na obr. 1. byly znázorněny hlavní úkoly spojené s rekultivací posttěžebních území. Rekultivace posttěžebních území Technická likvidace podzemních důlních děl / Rekultivace odvalů / Rekultivace bývalých flotačních nádrží Obr. 1. Hlavní úkoly spojené s rekultivací posttěžebních území (Zdroj: vlastní zpracování) K aktivitám patřícím do rozsahu rekultivace posttěžebních území patří - kromě technické likvidace podzemních důlních děl - také rekultivace odvalů a bývalých flotačních nádrží. Pro řádnou realizaci těchto úkolů je třeba zohlednit mnoho faktorů, které charakterizují výše zmíněné terénní transformace. Územní plánování je jedním ze základních nástrojů účinné ochrany přírody a důležitým prvkem procesů rekultivace posttěžebních území. Těžební závody si většinou uvědomují stav a transformace prostředí, často ale chybí dokumentace popisující územně probíhající procesy. Bez těchto informací je těžké vyhodnotit míru degradace jednotlivých prvků prostředí, probíhajících změn a kontaminace, stanovovat dynamiku procesů, které dané prostředí transformují. Absence těchto údajů také znemožňuje předvídat změny a degradační procesy. Jak ukazuje praxe, mnoho údajů a informací, které jsou podstatné z hlediska efektivního vedení procesu rekultivace posttěžebních území, není během těžby podzemních ložisek vůbec zaznamenáváno. Jedním z důvodů takové situace je mezi jinými fakt, že v důlních závodech často chybí správný informační systém, který by umožňoval hromadit a zpracovávat tento typ dat. V tomto textu jsou zpracovány možnosti výstavby a praktického využití informačních nástrojů podporujících realizaci rekultivačních procesů. Obecný model vytváření geografického informačního systému Pro vybudování geografického informačního systému je v první řadě nutné vytvořit vhodné modely okolní reality chápané jako lidské okolí, které sestává z přírodního prostředí, 204

208 stavebních objektů, technické infrastruktury apod. Na obr. 2. je znázorněno obecné schéma představující přechod od reality a jejích modelů k rozhodování na základě územní informace hromaděné v geografickém informačním systému. Okolní realita Modely reality: mapy / slovní popisy / databáze satelitní fotografie / letecké fotografie Geografické informační systémy Využití informace shromážděné v GIS: Informace vztažené k umístění v terénu Rozhodnutí Oblasti využití: umístění investic / územní plánování / ochrana životního prostředí / formování změn krajiny / vodohospodářství Obr. 2. Obecný model vytváření geografického informačního systému (Zdroj: vlastní zpracování) Modely reality použité pro účely rekultivace by se měly vyznačovat dostatečnou (požadovanou) geometrickou podobností ve dvou nebo třech rozměrech - tak, aby na základě modelu bylo možné reálně nebo virtuálně rekonstruovat zobrazovanou realitu. Kromě geometrické přesnosti je důležitá také přesnost zobrazení povahy této reality, protože během rozhodování ve věci rekultivace jsou podstatné nejen topografické objekty, ale také jejich sociálně-hospodářské okolí a údaje charakterizující realizované těžební procesy. Je třeba zdůraznit, že realita týkající se posttěžebních území v daném prostředí je velmi složitá, protože se v ní vzájemně protínají faktory, které se týkají: obyvatel území působnosti důlního závodu, přírodního prostředí, krajiny a mnoha dalších. 205

209 Databáze shromážděné na základě takového modelování reality se vztahují k oblasti výskytu dat v prostoru a jsou zdrojem informací ohledně popisované reality. Interpretace těchto údajů ve spojení s jinými informacemi (např. obsaženými v územním plánu) a vědomostmi osoby, která analýzy provádí, spoluutváří informaci užitečnou pro rozhodování - geografickou (prostorovou, územní) informaci. Sjednocené a setříděné sbírky geografických údajů (obrazy reality), doplněné o další hmotné a nehmotné složky, umožňují vytvořit geografický informační systém [1]. Nástroje třídy GIS jako platforma pro tvorbu geografického informačního systému Pro stavbu geografického informačního systému je používán software třídy GIS. Systémy GIS (ang. Geographic Information System), to jsou pokročilé počítačové nástroje pro získávání, skladování, zpracovávání, vizualizaci, rozbor a interpretaci skupiny prostorových údajů, které tvoří prostorovou databázi [3]. Účelem rozborů shromážděných údajů je dodat uživateli informaci vztahující se k zeměpisné lokalizaci z hlediska nastoleného problému. Specifické vlastnosti systému GIS předpokládají, že objekty umístěné na mapách obsahují popisné a prostorové údaje. Na obr. 3 je znázorněn obecný model údajů hromaděných v GIS. Jsou v něm rozlišeny příkladové prostorové údaje a popisné údaje, které jsou s nimi spojeny. Tabulky vlastností / Tematické vrstvy Určení oblastí, plocha apod. / Územní plánování Druh skladovaného odpadu, plocha skládky apod. / Místo skladování odpadů Typ nádrže, rozměry apod. / Vodní toky a nádrže Popisné údaje / Prostorové údaje Obr. 3. Obecná idea geografických informačních systémů (Zdroj: vlastní zpracování) V tomto modelu lze rozlišit mapové tematické vrstvy seskupující prostorové údaje. Ty obsahují soubory objektů zobrazených na mapách v grafické podobě. K příkladům takových 206

210 vrstev mohou patřit vrstvy územního plánování, vrstvy znázorňující místa skládek odpadů, vrstvy vodních toků a nádrží apod. Druhým prvkem tohoto modelu jsou popisné údaje. Ty jsou hromaděny v tabulkách popisných vlastností, které přidávají do map dodatečné informace, jako např.: určení území na územním plánu, druh skladovaného odpadu nebo plocha dané skládky. Důležitou vlastností systémů GIS je to, že s jejich pomocí lze integrovat údaje pocházející z různých zdrojů (obr. 4). Papírové mapy / Satelitní mapy / Geodetická měření Ortofotomapy / Digitální údaje Geografický informační systém Prostorové údaje + Popisné údaje Teledetekční měření / Termografické výzkumy / Souhrnné tabulky s údaji / Údaje GPS Obr. 4. Zdroje údajů využívaných v geografických informačních systémech (Zdroj: vlastní zpracování) Část zdrojů dat zobrazených na obr. 4. může dodávat data přímo pro tabulky vlastností tematických vrstev, u jiných je třeba provádět určité aktivity zajišťující finální integraci dat. V případě mapových zdrojů je požadována vhodná kalibrace rastrových map, aby byly v souladu s přijatou soustavou souřadnic. Papírové mapy jsou zase v první řadě podrobovány procesům digitalizace a vektorizace. Přirozenou metodou shromažďování popisných dat je využití databází. Technika GIS používá databáze pro skladování a vyhledávání informací popisujících geografické objekty. V systémech GIS je hlavním úkolem databází zpřístupňování informací o vlastnostech prostorových informací. Ke každému objektu zvýrazněnému na mapě lze v databázi přiřadit libovolný počet vlastností (atributů), které daný objekt charakterizují. V jednoduchých databázích jsou souřadnice definující umístění objektů ukládány společně s unikátním kódem objektu (identifikátor ID) do základní tabulky, které je propojena s dalšími tabulkami pomocí relací a tvoří tak relační databázi. V tabulkách databází jsou obsaženy vlastnosti charakterizující objekty obsažené v mapách. V jednom řádku tabulky vlastností jsou zadávány údaje týkající se jednoho objektu, který se nachází na mapě. V dalších sloupcích tabulky jsou v tomto řádku zadávány dodatečné vlastnosti, které objekt charakterizují. Sloupec 207

211 identifikátoru (ID) spojuje tabulku obsahující geometrické údaje (geografické souřadnice) a dodatečné tabulky obsahující popisné údaje (obr. 5). V průběhu tvorby prostorových databází je velmi důležité, aby číslo ID z tabulky souřadnic (specifikující umístění objektů na mapě) odpovídalo správnému číslu ID z tabulky vlastností. V případě neshody je databáze bezcenná, protože v této situaci jsou popsané atributy spojeny s jiným objektem. Obr. 5. Příklad spojování tabulek podle společného sloupce ID (Zdroj: vlastní zpracování) Vybrané techniky podporující tvorbu geografického informačního systému pro účely rekultivace posttěžebních území Termografické výzkumy Termovizní výzkumy nacházejí všestranné uplatnění v úkolech, které se týkají měření teplot na dálku nebo měření velkých objektů. Umožňují identifikovat tepelnou aktivitu objektů, které nelze prozkoumat jiným způsobem a představují ohrožení pro prostředí, např. požáry odvalů, nelegální skládky odpadů apod. V současné době jsou nejrozšířenější aplikací termovizní techniky energetické audity budov, které umožňují vyhodnotit tepelné ztráty a plánovat modernizaci zateplení [4], i když termovize nachází uplatnění také v jiných oblastech [11, 12]. V projednávané oblasti lze techniku termovize využít pro tvorbu rastrových map zobrazujících rozložení teplot na skládce hlušiny. Mapa tohoto typu může být následně podrobována rozborům, které umožní vyhodnotit tepelný stav skládky a nebezpečí požáru. a) b) Obr. 6. Fotografie (a) a termogram (b) skládky uhelného odpadu (Zdroj: [5] ) Na obr. 6a a 6b je zobrazen snímek odvalu Skalny ve městě Łaziska Górne, zaznamenaný ve viditelném a tepelném pásmu. Záznam tohoto typu dat pomocí metody 208

212 letecké termovize a následně jejich zobrazení na mapách umožní zobrazit prostorové rozložení teplot odvalu. To přispěje k efektivnějšímu předcházení požárům odvalů a skládek a pomůže vypracovat vyvážený program rekultivace. Dálkové snímání změn půdního krytu V současné době je záznam změn půdního krytu prováděn s využitím technik dálkového snímání, které umožňují identifikovat rozdíly ve stavu objektů sledovaných v různých časových okamžicích. Tyto změny mohou být analyzovány v určitých časových okamžicích (přístup "snímkování"), jinou metodou je rozbor trajektorie jejich změn v daném časovém intervalu [8]. Metodikou srovnávání satelitních obrazů za účelem odhalování změn v prostředí se zabývá mnoho prací z oblasti dálkového snímání, mj.: [2, 7, 9]. Pro účely rozhodování spojených s rekultivací posttěžebních území může být technika satelitní detekce využitelná pro rozbory změn půdního krytu, které jsou zásadním faktorem formujícím přírodní prostředí na těchto územích (obr. 7). Městské pozemky, Aktivní doly, Pozemky po rekultivaci, Vodní toky, Lesy, Zemědělské pozemky Obr. 7. Rozbor změn půdního krytu na základě metod dálkového snímání (Zdroj: [9] ) Technika satelitních polohovacích systémů GPS Pro stanovení umístění objektů na daném území je stále častěji používán satelitní radionavigační systém GPS (ang. Global Positioning System), který uvádí geografické souřadnice v geocentrické soustavě, které jsou následně přepočítávány na ortogonální souřadnice v soustavě platné na daném území. V rámci tvorby geografického informačního systému může satelitní polohovací systém GPS najít uplatnění mj. v [6]: kalibrování digitálních map, stanovení plochy rekultivovaných území, lokalizaci bodů na daném území, stanovení zdrojů emisí nebo generování mapy emisí. Příklady využití geografického informačního systému v aktivitách spojených s rekultivací posttěžebních území 209

213 Zajímavým příkladem informačního systému je "Rybnický geografický informační systém" [13]. Hlavním cílem vytvoření tohoto systému bylo zefektivnění administrativních procesů a podpora řízení veřejné administrativy na místní úrovni, v jednotlivých odděleních Městského úřadu města Rybnik. "Rybnický geografický informační systém" (polská zkratka RSIP, Rybnicki System Informacji Przestrzennej) je výsledkem projektu realizovaného v rámci Aktivity 2.2. Rozvoj elektronických veřejných služeb Regionálního operačního programu Slezského vojvodství pro období RSIP sestává z více než 300 tematických vrstev využívaných ve všech typech map a z více než 100 vrstev využívaných v samotné mapě Místního územního plánu. Všechny vrstvy jsou rozděleny podle tematických kompozic. Kromě geodetické mapy se v RSIP navíc nacházejí oborové tematické mapy, např. mapy geoprostředí a mapa nerostných surovin, a také mapy s takovými údaji, jako přírodní památky, národní památníky a investiční území apod. Kromě svého původního určení obsahuje tento systém také mapové vrstvy, které lze využít během procesů plánování rekultivace posttěžebních území. První z těchto map je vrstva nerostných surovin (obr. 7), na jejíž základě lze stanovit rozsah hlubinné těžby - a to jak již provedené, tak plánované do budoucna. Tyto informace mají podstatný význam z hlediska stanovení oblastí, na nichž může docházet k vlivům podzemní těžby na pozemní povrch terénu. Obr. 7. Mapa rozsahu hlubinné těžby (Zdroj: [13] ) Informace na téma oblastí výskytu důlní těžby může být základem pro vytvoření speciální tematické mapy, na níž budou zobrazena území důlních škod vzniklá v důsledku výskytu podzemních otřesů spojených s hlubinnou těžbou. Prototyp takové vrstvy, představující příkladové zóny kategorií důlních škod, je zobrazen na obr. 8. Grafické objekty obsažené na zmíněné vrstvě jsou polygonového typu a odpovídají plochám území důlních škod. K jednotlivým zónám zobrazeným na vrstvě lze také přiřadit popisné vlastnosti charakterizující např. kategorii důlních škod. Na tomto základě mohou být vypracovány další vrstvy představující mj. počet a přesné umístění poškozených objektů, 210

214 adresní body těchto objektů, přesný popis a rozsah škod apod. Zdrojem informací zadávaných do této vrstvy mohou být hlášení o zaznamenaných podzemních otřesech dodávané příslušnými důlními službami společně se zasláním základních parametrů vzniklé události. Obr. 8. Oblast potenciálního výskytu důlních škody (Zdroj: vlastní zpracování) K základním parametrům tohoto typu podzemních událostí patří: hodnota síly otřesů, souřadnice epicentra otřesů a okruh působení dané události na daném území. Oblasti vytyčené na vrstvě, k nimž byly přiřazeny jednotlivé kategorie důlních škod, mohou být - kromě informativní funkce - využity také pro automatickou volbu objektů, které se nacházejí na jejím povrchu nebo pod povrchem (podzemní potrubí). To je možné díky funkci výběru objektů prostřednictvím plochy, která je dostupná v systémech GIS. Díky tomuto mechanismu lze např. určit podzemní sítová vedení, která mohla být poškozena v důsledku výskytu podzemních otřesů. Další příklad využití geografického informačního systému představuje obr. 9, na kterém je zobrazeno místo výskytu skládek minerálních odpadů na posttěžebních územích. Obr. 9. Rozmístění skládek minerálních odpadů na posttěžebních územích (Zdroj: [13] ) Popisné informace připojené k vrstvě zobrazující skládky minerálních odpadů by měly být shromažďovány dlouhodobě a jejich rozsah se může měnit v závislosti na úkolech, kterým čelí jednotky spravující tyto objekty. V průběhu probíhající těžby podzemních ložisek a vytváření skládky hlušiny, které tuto aktivitu provází, by měly být v geografickém informačním systému hromaděny informace o struktuře skládky, typu skladovaného materiálu, ploše jednotlivých vrstev apod. V další fázi, když padne rozhodnutí ohledně 211

215 rekultivace skládky hlušiny - odvalu, mohou mít tyto údaje velmi zásadní význam z hlediska plánování aktivit, které budou realizovány v rámci procesu rekultivace. Ve fázi provádění vlastní rekultivace mohou být příslušné tematické vrstvy skládky využity k představení navrhovaných směrů rekultivace. Může se jednat mj. o vrstvy představující oblasti, které budou transformovány na rekreačně-sportovní pozemky, lesoparky, zemědělské pozemky atd. Každá z těchto vrstev může obsahovat soubor popisných vlastností (obr. 10). Obr. 10. Příklad popisných informaci charakterizujících skládky minerálních odpadů (Zdroj: vlastní zpracování) Efektivní správa takových objektů, jako jsou doly, vyžaduje hromadění velkého množství informací, které často pocházejí z různých zdrojů (mj. kartografických, terénních, statistických). Jejich efektivní využití je možné jedině v případě použití geografických informačních systémů, které umožňují tyto informace mj. prostorově lokalizovat, inventarizovat stav prostředí, komplexně analyzovat shromážděné informace a prozkoumat existující vazby, upravovat obrazové výstupy (např. v podobě map) a tyto výstupy rychle graficky prezentovat. Pro stanovení probíhajících transformací je nutné přijmout a stanovit výchozí a koncový stav jednotlivých komponent prostředí zkoumaného území. Zpracovávání velkých souborů údajů, s nimiž máme co do činění v případě výzkumů rekultivace posttěžebních území, opodstatňuje využití IT nástrojů, obzvláště softwaru typu GIS. 212