Finance a bankovnictví

Transkript

1 Vysoká škola regionálního rozvoje Finance a bankovnictví Prof. Ing. Jiří Klíma, DrSc Jiří Klíma, 2007

2 OBSAH 1. ÚVODEM ZÁKLADNÍ POJMY A POSTUPY FINANCE BANKY ÚROKOVÉ OPERACE... 5 KONTROLNÍ OTÁZKY BANKOVNÍ SYSTÉM CENTRÁLNÍ BANKA OBCHODNÍ BANKY BILANCE OBCHODNÍ BANKY DRUHY OBCHODNÍCH BANK KONTROLNÍ OTÁZKY BANKOVNÍ OBCHODY ČLENĚNÍ BANKOVNÍCH OBCHODŮ OBCHODY PASIVNÍ OBCHODY AKTIVNÍ OBCHODY NEUTRÁLNÍ (MIMOBILANČNÍ, ZPROSTŘEDKOVATELSKÉ) BANKOVNÍ ÚČTY DRUHY KLIENTSKÝCH ÚČTŮ BĚŽNÝ ÚČET KONTROLNÍ OTÁZKY PRAVIDLA BANKOVNÍ ČINNOSTI RIZIKA BANKOVNÍCH OBCHODŮ ETICKÉ ZÁSADY V BANKOVNICTVÍ BANKOVNÍ TAJEMSTVÍ PRANÍ ŠPINAVÝCH PENĚZ BEZHOTOVOSTNÍ PLATEBNÍ STYK KONTROLNÍ OTÁZKY ÚVĚRY DRUHY BANKOVNÍCH ÚVĚRŮ KONTOKORENTNÍ ÚVĚR SMĚNEČNÉ ÚVĚRY LOMBARDNÍ ÚVĚR HYPOTEČNÍ ÚVĚR SPOTŘEBITELSKÉ ÚVĚRY POSKYTNUTÍ ÚVĚRU ŽÁDOST O ÚVĚR POSOUZENÍ ŽÁDOSTI O ÚVĚR

3 POSOUZENÍ PODNIKATELSKÉHO ZÁMĚRU POSUZOVÁNÍ EKONOMICKÉ EFEKTIVNOSTI ÚVĚROVÁ SMLOUVA KONTROLNÍ OTÁZKY ZAJIŠTĚNÍ ÚVĚRŮ DRUHY ÚVĚROVÉHO ZAJIŠTĚNÍ RUČENÍ BANKOVNÍ ZÁRUKA DEPOTNÍ SMĚNKA DALŠÍ FORMY OSOBNÍHO ZAJIŠTĚNÍ ZÁSTAVNÍ PRÁVO POSTOUPENÍ POHLEDÁVEK KONTROLNÍ OTÁZKY FINANČNĚ ÚVĚROVÉ OBCHODY LEASING FAKTORING FORFAITING PROJEKTOVÉ FINANCOVÁNÍ RIZIKOVÝ KAPITÁL KONTROLNÍ OTÁZKY OBCHODOVÁNÍ S CENNÝMI PAPÍRY DRUHY OBCHODŮ S CENNÝMI PAPÍRY DRUHY CENNÝCH PAPÍRŮ AKCIE DLUHOPIS (OBLIGACE) SMĚNKA PODÍLOVÝ LIST OBCHOD S FINANČNÍMI DERIVÁTY KONTROLNÍ OTÁZKY LITERATURA REJSTŘÍK

4 1. Úvodem Od dob, kdy člověk nahradil sůl, lastury, dobytek aj. penězi jako prostředkem usnadňujícím směnu svých produktů staly se peníze univerzálním finančním nástrojem. S vývojem lidstva se finančnictví stalo postupně rozsáhlou a složitou složkou vývoje společnosti, složkou, o níž bylo popsáno knih a studií. Tento sylabus může dát i za cenu určitých zjednodušení v zájmu zkrácení jeho rozsahu - jen několik základních poznatků z tohoto oboru. Abych usnadnil čtenáři pochopení a orientaci v dalším textu, uvedu nejdříve definice některých důležitých pojmů z financí a z bankovnictví. 2. Základní pojmy a postupy 2.1. Finance V užším slova smyslu jsou finance označením peněžní formy kapitálu, který má podobu zápůjček nebo výpůjček na finančních trzích nebo u finančních institucí. V běžném vyjadřování se však financemi rozumí finanční prostředky získané z jakéhokoli zdroje a použité na jakékoli výdaje [9]. Peníze se nejčastěji definují jako cokoli, co je všeobecně přijímáno při placení za zboží a za služby nebo při úhradě dluhu. Finanční trh můžeme krátce charakterizovat jako soustředění nabídky volných peněžních prostředků a poptávky po nich a soustavu institucí a nástrojů k soustřeďování a používání (umísťování) těchto peněžních prostředků za účasti finančních zprostředkovatelů. Finanční trh se nejčastěji člení na : a) peněžní trh na němž se obchoduje s penězi a krátkodobými cennými papíry, splatnými do jednoho roku (např. s hotovostními penězi, vkladními knížkami, směnkami, depozitními certifikáty, vkladovými listy, pokladničními poukázkami centrální banky apod.) b) kapitálový trh na němž se obchoduje převážně s dlouhodobými cennými papíry s dobou splatností delší než jeden rok (např. s akciemi, obligacemi, hypotékami, forfaitingovými dokumenty apod.) Důležité je také dělení finančního trhu na : a) primární trh na němž se prodávají a kupují nově emitované cenné papíry, b) sekundární trh ne němž se obchoduje s cennými papíry již uvedenými do oběhu na primárním trhu Banky Banka bývá charakterizována jako zprostředkovatel pohybu finančních prostředků mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. U některých z těchto subjektů se vyskytují v určitých dobách volné finanční prostředky (úspory, rezervy aj.), u jiných zase potřeba půjčit si na 4

5 provoz nebo na investice. Obchody mezi těmito subjekty, představujícími nabídku peněz a poptávku po nich, realizují finanční zprostředkovatelé (kromě bank k nim patří i družstevní záložny, penzijní fondy, stavební spořitelny, pojišťovny, investiční společnosti apod.) Jejich zprostředkovatelská úloha se realizuje zejména tím, že přijímají vklady a z nich poskytují úvěry. Obdobnému pojetí odpovídá tzv. bankovní směrnice Evropské unie, používající místo termínu banka termín úvěrová instituce, která : je podnik, jehož činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet [1] 2.3. Úrokové operace Dalšími důležitými finančními pojmy jsou úrok a úroková sazba. Zapůjčí-li jeden subjekt druhému peníze, může požadovat odměnu jako náhradu za dočasnou ztrátu svého kapitálu jako náhradu za nemožnost investovat tento kapitál a dosáhnout tak příslušného zisku. Tato odměna se nazývá úrok. Z pohledu dlužníka je úrok cenou, kterou platí za získání úvěru. Úrok vyjádřený v procentech z hodnoty zapůjčeného kapitálu se nazývá úrokovou sazbou. Pokud se za úrokové období, tj.období, za něž se úroky platí nebo připisují k dluhu, zvolí rok (což je nejčastější praxe), úroková sazba se označuje symbolem p.a. z latinského per annum. Existují dva základní typy úročení : 1) při jednoduchém úročení se úroky vyplácejí věřiteli na konci každého úrokového období, úroky se tedy počítají stále z původního kapitálu, 2) při složeném úročení se úroky připisují k původnímu kapitálu a spolu s ním se dále úročí. Úročení se rozlišuje také podle termínu placení resp. připisování úroků k dluhu na 1) úročení polhůtné (dekurzívní), když se úroky platí na konci úrokového období, 2) úročení předlhůtné (anticipativní), dochází-li k placení úroků na začátku úrokového období. V dalším se budeme zabývat jen složeným úročením polhůtním, které je nejčastější. Vyjdeme ze základního vztahu, že peněžní částka (Kapitál) K uložená při úrokové sazbě p 1 vynese za jeden rok částku pk. Na konci prvního roku vzroste tedy jeho hodnota na K 1 = K + pk = K(1+p) (1) Po dalším roce úročení přibude k této částce úrok z hodnoty K 1 a kapitál vzroste na hodnotu K 2 = K 1 +pk 1 = K(1+p) + pk(1+p) = K(1+p)(1+p) = K(1+p) 2 Na konci třetího roku bude mít kapitál hodnotu K 3 = K(1+p) 3, atd.,atd. v dalších letech. 1 Upozorňuji čtenáře, že symboly ekonomických pojmů nejsou normalizovány. Různí autoři používají různé symboly pro tentýž pojem, např. pro úrokovou sazbu je velmi oblíbený symbol i. 5

6 Obecně platí že na konci n-tého roku kapitál bude mít hodnotu K n = K(1+p) n, (2) přičemž K n se nazývá budoucí hodnotou kapitálu K v n-tém roce. Nahradíme-li výraz 1+p symbolem r nazvaným úročitelem (udávajícím, kolikrát se zvětší počáteční vklad při úrokové míře p za n let), dostaneme jednodušší zápis budoucí hodnoty K n = Kr n (3) Opakem úročitele je odúročitel (diskont), převrácená hodnota úročitele, tj. 1/(p+1) = 1/r = r -1 (4) Použijeme-li odúročitel na převod budoucích hodnot, pak budoucí kapitál K n má současnou (dnešní) hodnotu K = K n /r n = K n r -n (5) Tato operace se nazývá též diskontování (odúročení) budoucí výše kapitálu na počáteční (současnou) úroveň. V dosavadním výkladu jsme demonstrovali výpočet budoucí resp. současné hodnoty na kapitálu vloženém do banky (nebo investovaném jinak). Obdobné vztahy však platí i pro vyjádření budoucí resp. současné hodnoty úvěru (dluhu). Rozdíl je pouze ve výši použité úrokové míry (diskontní sazby), neboť debetní úroková míra bank (pro úvěry) je vždy vyšší než kreditní (pro vklady). Tento rozdíl je tzv. úroková marže bank. Vztahy uvedené výše nám umožňují popsat dva způsoby splácení úvěrů. První můžeme ho nazvat klasický nebo běžný spočívá ve stanovení úroku jako součinu úrokové sazby a výše dluhu, resp. při postupném umořování dluhu jako součin úrokové sazby a zůstatkové hodnoty dluhu. Protože platí, že splátka = úmor + úrok, znamená to, že výše roční (čtvrtletní, měsíční) splátky je proměnná s časem. To představuje jistou nevýhodu pro plánování finanční situace i banky, ale hlavně dlužníka, jehož výdaje na splátky postupně klesají. To vedlo k vzniku druhého způsobu splácení úvěrů k tzv. anuitnímu, který umožňuje rovnoměrné splácení, přičemž ekonomicky je tento způsob rovnocenný klasickému způsobu. Anuita je taková pravidelná splátka dluhu, pro níž platí, že součet všech anuit za celé období splácení diskontovaných na začátek tohoto období se rovná nominální hodnotě dluhu. S postupem splácení klesá v anuitě podíl úroků a roste podíl úmoru (viz tab.1). Anuitní způsob splácení je nejčastěji používaný u krátko- a střednědobých úvěrů, např. spotřebních. Hodnoty anuit pro různé úrokové sazby a různý počet splátek (stejně jako současné nebo 6

7 budoucí hodnoty kapitálu, dluhu apod.) lze zjistit z tzv. úrokových tabulek nebo v tabulkových procesorech počítačových programů (např. v procesoru Excel programu Windows). Uvedené definici anuity odpovídá vztah kde A značí anuitu. r n (r-1) A = K (6) r n - 1 Příklad 1 Uvedeme na ilustrativním příkladu pětiletého úvěru Kč při 9% úrokové sazbě výpočet anuity a porovnání běžného (tab.1) a anuitního splácení tohoto úvěru (tab.2). 1,09 5 *0,09 A = = , Tab.1 Běžné splácení Rok Úvěr na počátku roku Úroky Úmor Splátka Úvěr na konci roku Tab.2 Anuitní splácení Rok Úvěr na počátku roku Úroky Úmor Splátka Úvěr na konci roku

8 Kontrolní otázky 1. Co je finanční trh, jaké je jeho dělení? 2. Co jsou tzv. dlouhodobé cenné papíry? 3. Co je banka, jaký je její cíl, jaké jsou její druhy? 4. Co je diskontování? 5. Co je úroková marže banky? 6. Co je splátka úvěru? 7. Co je anuita? 3. Bankovní systém Bankovní systém je významným prvkem tržní ekonomiky, jelikož značně ovlivňuje efektivnost makroekonomických opatření. Prostřednictvím bank vstupují do hospodářství peníze, a proto je propojení bank s ostatními sektory hospodářství těsnější než jsou vazby mezi jinými sektory. V tržních ekonomikách působí bankovní systém zpravidla jako dvoustupňový. První stupeň tvoří banka centrální (emisní, cedulová), druhý stupeň tvoří banky obchodní (komerční), které vykonávají většinu obchodních činností. Důvodem pro toto členění je oddělení makroekonomické úlohy centrální banky od mikroekonomické úlohy obchodních bank jejich cíle i funkce jsou totiž odlišné Centrální banka Centrální banka má v moderním bankovnictví výsadní postavení stojí v čele bankovní soustavy. Za základní cíl centrální banky je obvykle považováno zabezpečení stability měny. Evropská centrální banka je orgánem jednotné měnové politiky těch zemí Evropské unie, které jsou účastníky Evropské měnové unie (EMU). Přebírá pravomoci národních centrálních bank, které se stávají nástrojem pro výkon jednotné měnové politiky. Národní centrální banky v čele s Evropskou centrální bankou tvoří Evropský systém centrálních bank (ESCB). Hlavním úkolem Evropské centrální banky je udržování stabilní cenové hladiny v rámci EMU, která je nyní definována jako meziroční růst harmonizovaného indexu spotřebitelských cen zemí EMU do hranice 2 %. Centrální bankou v České republice je Česká národní banka (dále ČNB). Její základní postavení je formulováno článkem 98 Ústavy ČR [2] : Česká národní banka je ústřední bankou státu. Hlavním cílem její činnosti je péče o stabilitu měny; do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona. Dále je její postavení konkretizováno v zákoně o ČNB [3], který uvádí její cíle, organizaci, nástroje, pravomoci, principy hospodaření aj. Nejvyšším řídícím orgánem ČNB je 8

9 sedmičlenná bankovní rada, jejíž členy jmenuje prezident republiky na dobu 6 let. V čele bankovní rady stojí guvernér ČNB. Při zabezpečování svého hlavního cíle je ČNB ve svých rozhodnutích nezávislá na vládě. Ve vztahu k vládě plní funkci poradce v měnové oblasti. Hlavní cíl stabilitu měny lze formulovat rozděleně na dvě části vnitřní stabilitu měny, charakterizovanou stabilitou cen a vyjadřovanou mírou inflace vnější stabilitu měny, vyjadřovanou vývojem měnového kurzu tuzemské měny k referenčním zahraničním měnám. V souladu s tímto základním posláním plní ČNB řadu funkcí, které lze uspořádat do tří skupin : Funkce emisní (měnová politika) Kromě výhradního práva emitovat hotovostní oběživo (bankovky a mince) sem patří v širším smyslu i řízení peněžního oběhu prostřednictvím svých nástrojů, např. množství peněz v oběhu (nabídka peněz), úrokové sazby, devizové kurzy. Funkce banky bank Centrální banka působí jako banka pro ostatní banky : - provádí bankovní dohled nad jejich činností, uděluje povolení působit jako banka (bankovní licence), provádí kontrolu dodržování předpisů a ukládá opatření k nápravě, pokuty, sankce až k odebrání licence, - vede účty, na nichž banky udržují své rezervy, - může jim poskytovat úvěry, - řídí činnost obchodních bank nástroji měnové politiky určováním pravidel jejich činnosti, např. kapitálové přiměřenosti, úvěrové angažovanosti, devizových a burzovních obchodů, platebního styku a clearingového zúčtování mezi bankami apod. Funkce banky státu Centrální banka : - vede účty státu (státního rozpočtu, státních fondů, vládních orgánů a útvarů, veřejných korporací a místních orgánů státní moci), - může poskytnout státu úvěr (např. emisí státních cenných papírů, tj. krátkodobých pokladničních poukázek nebo dlouhodobějších obligací), nesmí však financovat vládu přímými úvěry, - je poradcem vlády v měnových otázkách a zastupuje stát v mezinárodních měnových a finančních institucích. Základní představu o struktuře obchodů, které centrální banka provádí, poskytuje její rozvaha. Pro ilustraci uvádíme v tab.3 bilanci ČNB v jednom z posledních roků. 9

10 Tab.3 příklad bilance ČNB AKTIVA % PASIVA % zlato 0,1 emise oběživa 32 vklady u mezinárod. institucí 4 závazky vůči zahran.bankám 0,4 pohledávky vůči zahraničí vůči mezinárod. institucím 2,6 úvěry poskytnuté klientům 5 vlastní kapitál banky 2 hmotný a nehmotný majetek 0,9 závazky vůči tuzem. bankám 52,8 ostatní aktiva 1 vklady klientů 3,8 závazky vůči stát. rozpočtu 6 neuhrazená ztráta -9,2 ostatní pasiva 0, Obchodní banky Obchodní banka je podnik realizující obchod s penězi a peněžními službami na finančním trhu. Peněžními službami se rozumí služby spojené s úschovou a pohybem peněz. Hlavním posláním obchodní banky je přijímání vkladů a poskytování úvěrů. Jejím cílem je (stejně jako všech obchodních společností) dosahování zisku (resp. zvyšování tržní hodnoty jejich akcií). Mezi oběma vyjádřeními cíle je značná shoda, liší se od sebe pouze časovým faktorem. Jednou ze základních podmínek vzniku banky je udělení povolení (licence) působit jako banka. To vyplývá z nutnosti chránit tuto činnost před nekvalitními subjekty, neboť banky nepodnikají s vlastním kapitálem nýbrž s kapitálem, který jim z největší části dočasně svěřila veřejnost (jejich klienti). O udělení bankovní licence rozhoduje na základě žádosti ze zákona [4] Česká národní banka v dohodě s Ministerstvem financí ČR. Při rozhodování posuzují zejména náležitosti, které musí být také obsahem žádosti : původ, dostatečnost a složení (u ČNB) základního jmění banky, návrh stanov banky, plán činnosti banky na 3 roky, údaje o zakladatelích banky, údaje o managementu banky (bezúhonnost, odborné vzdělání, odborná praxe, reference apod.), organizace banky ( struktura banky, síť poboček, počet zaměstnanců, informační a kontrolní systém apod.) 10

11 Licencí se povolují tyto činnosti : 1. přijímání vkladů od veřejnosti, 2. půjčky, 3. finanční leasing 4. služby platebního styku, 5. vydávání a provozování platebních instrumentů (např. karet, šeků, směnek), 6. záruky a závazky, 7. obchodování na vlastní účet nebo na účet klienta s instrumenty peněžního trhu (např. šeky, směnky apod.,) devizami, finančními kontrakty, měnovými a úrokovými instrumenty, cennými papíry, 8. emise akcií a služby s tím spojené, 9. poradenství, 10. peněžní makléřství, 11. správa cenných papírů, 12. úschova cenných papírů, 13. reference o úvěrové bonitě, 14. bezpečnostní úschova cenností. V r.1990 působilo u nás 5 státních bank. V letech udělila centrální banka 40 licencí dalším soukromým obchodním bankám. Během dalších let bylo uvedených 5 bank ve státním vlastnictví prodáno zahraničním investorům, většinou bankám, poté co byly očištěny od nesplacených pohledávek. K tomuto očištění byla založena státní původně Konsolidační banka, přeměněná později na Konsolidační agenturu, na něž jmenované banky před svým prodejem převedly své nedobytné resp. obtížně vymahatelné pohledávky. Ostatních 40 nových soukromých bank skončilo vesměs v konkursech nebo bylo prodáno před úpadkem. Dnes tedy nelze hovořit o českých obchodních bankách, toliko o obchodních bankách na území České republiky (výjimku tvoří 2 specializované státní banky Českomoravská záruční a rozvojová banka a Česká exportní banka). O příčinách tohoto jevu pojednáme podrobněji ve stati o riziku při bankovních operacích. Už zde však můžeme předeslat, že na špatném hospodaření českých obchodních bank měl největší vinu management těchto bank a neúčinný bankovní dohled centrální banky. Management bank nesl odpovědnost za poskytování velkých úvěrů na zcela nezralé (někdy jen vybájené) podnikatelské záměry klientů, kteří nezřídka byli spřízněni s řediteli bank, za poskytování úvěrů bez spolehlivého zajištění (záruk), za podvodné zatajování těchto problematických nesplácených úvěrů před bankovním dohledem (tzv. restrukturalizací úvěrů, tj.jejich fingovaným splácením nově poskytnutými úvěry) a umožněním nekalé spekulativní činnosti resp. podvodného jednání zaměstnanců i klientů. Tak vznikl i nový terminus technicus tunelování bank Bilance obchodní banky Jako každá bilance obchodní společnosti udává i tato, jaká je struktura majetku dané banky na jedné straně (aktiva banky) a na druhé straně z jakých zdrojů je tento majetek financován (pasiva banky) tab.4. 11

12 Tab. 4 Bilance obchodní banky AKTIVA (umístění zdrojů) Pokladní hotovost Šeky Vklady u bank Pokladniční poukázky Státní dluhopisy Jiné cenné papíry Úvěry klientům Majetkové účasti Hmotný a nehmotný maj. banky Ostatní aktiva PASIVA (zdroje) resp.(závazky + kapitál) 1. Závazky vůči bankám 2. Závazky vůči klientům 3. Emise dluhopisů 4. Rezervy ze zákona 5. Zákonné rezervní fondy 6. Základní jmění 7. Ostatní fondy a nerozdělený zisk 8. Ostatní pasiva Strukturu aktiv a pasiv běžné obchodní banky ilustrují diagramy v obr.1. Obr.1 Aktiva a pasiva obchodní banky úvěry klientům 50% pokl.hotovost 1% vklady u ČNB 10% vklady u bank 19% cenné papíry 20% závazky k bankám 25% závazky ke klientům 50% ostatní 14% základní jmění 5% rezervy 6% 12

13 3.4. Druhy obchodních bank Na finančním trhu působí různé druhy obchodních bank, které se od sebe liší poskytovanými produkty i klientelou. Banky se i při svém univerzálním zaměření orientují na určitou část trhu. Některé banky disponují rozsáhlou sítí poboček (např. spořitelny) a zaměřují se na drobnou ale početnou klientelu, některé se zaměřují na kapitálově silné průmyslové a obchodní společnosti, jiné zase disponují specialisty v určitých oborech, v nichž poskytují specializované služby. Obchodní banky v ČR je obvyklé dělit na univerzální banky a specializované banky. Univerzální banky poskytují širokou škálu finančních služeb např. přijímají vklady, poskytují úvěry, provádějí platební styk pro své klienty, obchodní, makléřskou, emisní, depozitní apod. činnost na příkaz svých klientů nebo svým jménem, na jejich nebo svůj účet. U klientů banky rozlišují osoby fyzické a právnické (společnosti). Fyzické dále dělí na běžné a prestižní (bohatí klienti, veřejně známé osobnosti, VIP apod.). V klientele společností banky diferencují opět podle velikosti jmění, podle bonity (solventnosti), podle dlouhodobosti vztahů s bankou aj. Specializované banky se zaměřují na vybrané druhy služeb (banky investiční, hypoteční, záruční, spořitelní), na podporu některých sektorů ekonomiky (zemědělství, drobné a střední podnikání, export apod.) Pokud jde o spořitelny, typickými specializovanými bankami jsou stavební spořitelny, poskytující úvěry na pořízení obydlí. Na rozdíl od nich Česká spořitelna přes svůj název má povolení i činnost odpovídající univerzální bankovní činnosti, a patří tudíž do první skupiny bank. Zatímco převážná většina bank jsou soukromé (akciové společnosti), odlišné vlastnictví představují družstevní záložny, spořitelny a úvěrová družstva s podobnými názvy. V ČR jsou zakládány od vydání speciálního zákona v roce 1995 [5], neřídí se tedy zákonem o bankách a nemají statut banky. Jsou vlastněny skupinami družstevníků a působí na svépomocném principu, který je uplatňován při poskytování úvěrů vlastníkům (členům družstva). Dohled nad nimi nevykonává ČNB, nýbrž Úřad pro dohled nad družstevními záložnami. Podle citovaného zákona mají oprávnění k vykonávání těchto činností : přijímání vkladů a poskytování úvěru svým členům, poskytování peněžních služeb (vedení účtů, ručení u úvěrů) další služby (právní a poradenské, nákup zboží, příspěvky na zdravotní, sociální a vzdělávací účely). 13

14 Kontrolní otázky 1. Co je úkolem ČNB? 2. Co tvoří bilanci centrální banky? 3. Co má obsahovat žádost o bankovní licenci? 4. Co tvoří bilanci obchodní banky? 5. Které subjekty mohou přijímat vklady a poskytovat úvěry? 4. Bankovní obchody Bankovní obchody představují : 1. soustřeďování peněžních prostředků, které se uvolňují v důsledku nerovnoměrnosti přílivu a odlivu peněžních příjmů klientů, což vede k odkládání příjmů k pozdějšímu použití; jde tedy o nesoudobost příjmů a jejich potřeby, 2. úvěrovou činnost, při níž banky zprostředkovávají přesuny peněz od věřitelů k dlužníkům, přeměnu nečinných peněžních prostředků v činné; tím, že usměrňují volné prostředky k jejich využití subjekty podnikání, jejich obory a odvětvími, přispívají k vytváření ekonomické rovnováhy a podporují ekonomický růst, 3. zprostředkování platebního styku, při němž banky provádějí z vkladů klientů na jejich bankovních účtech a na základě příkazů těchto klientů hotovostní a bezhotovostní platby určeným subjektům; prováděním těchto operací efektivně, bezpečně a rychle, snižují náklady platebního styku, 4. obchodování na finančním trhu s devizami a cennými papíry buď ve vlastním podnikání nebo na příkaz a v zájmu klientů, 5. poskytování dalších finančních a poradenských služeb Členění bankovních obchodů Bankovní obchody lze členit z různých hledisek, avšak nejobvyklejší je členění podle jejich návaznosti na jednotlivé položky bilance banky a podle vztahu banky ke svým klientům. Na základě toho se pak rozlišují bankovní obchody: pasivní, aktivní a neutrální Obchody pasivní Pasivní obchody navazují na položky pasivní strany bankovní bilance. Tyto obchody představují transakce, při nichž obchodní banka přijímá v různých formách dočasně volné finanční prostředky od jednotlivých klientů, tj. nakupuje vklady, depozita apod. Banka se tak stává dlužníkem těchto klientů a platí těmto věřitelům úrok. Nejvýznamnějšími položkami pasivních obchodů jsou vklady klientů a vklady a úvěry od bank. Formy pasivních bankovních obchodů uvádí schéma v obr.2. 14

15 Obr.2 Pasivní bankovní obchody Pasivní obchody Přímé : Nepřímé : Obchody s centrální bankou nákup vkladů mezibankovní trh reeskontní úvěr vkladové certifikáty lombardní úvěr vlastní dluhopisy aukční úvěr speciální vklady nouzový úvěr Vkladové certifikáty (listy) jsou potvrzení o uložení jednorázového vkladu. Speciálními vklady se rozumí vklady do stavebního spoření, životního a penzijního připojištění, ukládání drahých kovů apod. Nepřímými obchody se rozumí úvěry od jiných bank na tzv. mezibankovním trhu. K pasivním obchodům bank v ČR patří zejména : vklady na viděnou, termínové vklady, vkladní knížky, dluhopisy, depozitní certifikáty, vkladové listy, stavební spoření a penzijní připojištění. Vklady na viděnou jsou vklady na běžných či žirových účtech a vkladních knížkách, s nimiž může klient disponovat bez prodlení. Název na viděnou (nebo na požádání, a vista, at sight, on demand) značí, že je lze vybírat (v hotovosti, šekem, platební kartou, příkazem k úhradě) bez předchozí výpovědi a bez lhůt pro uvedené manipulace. Vkladní knížky byly a v dosti značné míře i dosud patří k nejrozšířenějším instrumentům přijímání vkladů bankami od obyvatelstva. Výběry z vkladních knížek mohou být na viděnou (bez výpověďní lhůty), s výpověďní lhůtou nebo s termínem na 3, 6, 9 měsíců, 1 nebo 2 roky. Přitom banky uplatňují progresivní úročení, tj. čím je delší doba vkladu, tím vyšší úrokovou sazbu banky poskytují. Depozitní certifikáty jsou cenné papíry peněžního trhu vydávané bankami, mají však poměrně nízkou likviditu před uplynutím sjednané lhůty certifikátu. Vkladové listy osvědčují jednorázové vklady sjednané na dobu 2-5 let a splatné po uplynutí sjednané doby vkladu. Jsou určeny především drobným vkladatelům, a proto mívají nízké nominální hodnoty. 15

16 Termínové vklady ukládá klient u banky na pevně stanovenou dobu a sjednanou úrokovou sazbu, která je tím vyšší, čím delší je doba, na níž jsou peněžní prostředky ukládány a čím vyšší je vklad. Tyto vklady byly v minulém desetiletí v ČR poměrně oblíbeny, zvláště pokud úrok z nich převyšoval míru inflace. V současnosti této oblíbenosti již pozbývají. Dluhopisy (obligace) jsou cenné papíry, v nichž se dlužník (emitent) zavazuje věřiteli splatit nominální hodnotu dluhopisu k určitému termínu a vyplatit (vyplácet) určitý výnos (úrok). Bankovní dluhopisy představují pro investory poměrně bezpečnou investici, neboť výnosy z nich se vyplácí v předem sjednané výši, bez ohledu na aktuální hospodářské výsledky bank. Riziko změn tržních úrokových sazeb ovlivňujících výhodnost obligací může do jisté míry odstranit variabilní úročení, umožňující automatické změny úročení v závislosti na pohybu tržní úrokové sazby, inflace apod Obchody aktivní Aktivní obchody souvisejí s aktivní stranou bankovní bilance a v obecné podobě představují půjčování peněz. Značnou část aktivních obchodů bank tvoří poskytování úvěrů, banka se tak stává věřitelem a účtuje svým dlužníkům úrok. Druhy úvěrů se rozlišují podle různých hledisek. Nejčastější členění je podle časového hlediska (doby splatnosti) na úvěry : krátkodobé se splatností do cca 1 roku, úroková sazba bývá nižší, střednědobé se splatností zpravidla do 4 let, úroková sazba bývá vyšší než u předchozího druhu, dlouhodobé se splatností nad 4 roky, úroková sazba je ještě vyšší. Podle účelu se dělí na spotřební, provozní, investiční, překlenovací, hypoteční, exportní, importní, apod. Podle odvětví příjemce úvěru na průmysl, zemědělství, stavebnictví, obchod vnitřní a zahraniční, apod. Podle zajištění úvěru na nekrytý (bianko nebo též blanko úvěr) a krytý osobním zajištěním (ručením, směnkou apod.) nebo reálným zajištěním (zástavou). Podle metody úvěrování na jednorázový, kontokorentní (tj. variabilní čerpání) a revolvingový (poskytovaný opakovaně v dílčích částkách). Nejvýznamnější položkou aktivních obchodů bank v ČR jsou úvěry klientům, dále pak vklady u jiných bank a jim poskytnuté úvěry. Každodenní průměrná sazba, za níž banky poskytují na mezibankovním trhu úvěry jiným bankám, se označuje PRIBOR (Prague Interbank Offered Rate). Obdobně např. LIBOR, FRIBOR, VIBOR pro Londýn, Frankfurt, Vídeň. 16

17 Obchody neutrální (mimobilanční, zprostředkovatelské) Neutrální obchody představují mimobilanční operace, tj. nemají přímou vazbu na bankovní bilanci. Banka v nich nezískává ani neumísťuje kapitál, není v nich tedy v postavení ani dlužníka ani věřitele. Zisk je v nich tvořen jednak kursovými rozdíly (u valut, deviz nebo drahých kovů), jednak poplatky za obchody a služby. K hlavním druhům neutrálních obchodů patří : Zprostředkování platebního styku uskutečňování platebních operací, zejména bezhotovostní, převodem na účtech. Banka vystupuje v těchto obchodech jako zprostředkovatel, na příkaz klienta. Devizové obchody - nákup a prodej deviz, tj. peněžních prostředků v cizí měně a zahraničních platebních dokladů (směnky, šeky, akreditivy apod.) Při platbách do zahraničí za dovezené zboží musí mít dovozce možnost nakoupit si potřebnou měnu za domácí měnu. Směnárenské obchody se realizují zejména s fyzickými osobami v rámci turistického ruchu. Předmětem těchto obchodů je prodej a nákup valut, tj. platného oběživa jiných států v hotovosti. Stále větší význam nabývají cestovní šeky, které mají oproti valutám v hotovosti výhodu větší ochrany při ztrátě nebo krádeži. Rychle se vžívají také mezinárodní platební karty vydávané bankami, které umožňují obejít se v zahraničí bez směnáren. Depotní obchody v jejich rámci banky přijímají do úschovy různé cenné předměty, cenné papíry apod. Některé banky pronajímají např. tzv. bezpečnostní schránky, které klienti využívají k úschově klenotů, drahých kovů, uměleckých děl, různých listin (dokladů, cenných papírů, osobních dokumentů apod.) U cenných papírů banky provádějí často i jejich správu, tj. vyřizují všechny náležitosti spojené s jejich vlastnictvím. K důležitým ostatním službám poskytovaným bankami patří např. finanční a investiční poradenství, konzultační činnost v jiných finančních záležitostech Bankovní účty Bankovní účet (konto) je základní bankovní produkt, s nimž jsou spojeny (resp. do značné míry na něj navazují) prakticky všechny další bankovní produkty. Většina vztahů mezi bankou a klientem se bezprostředně nebo zprostředkovaně odráží na účtech, které banky vedou pro své klienty, tj. na klientských bankovních účtech. Tento účet vyjadřuje pohledávky a závazky mezi bankou a klientem. Bankovní účet zakládá banka klientovi na jeho žádost a je zřízen smlouvou mezi těmito dvěma smluvními stranami. Vztahy mezi bankou a klientem vycházejí z příslušných článků občanského a obchodního zákoníku a zpravidla jsou dále upraveny všeobecnými podmínkami příslušné banky. 17

18 Druhy klientských účtů Banky vedou svým klientům různé účty, např. : běžné účty, kontokorentní účty, úvěrové účty, vkladové úsporné účty, vkladové termínované účty, depotní účty Upozorňuji však, že takové členění klientských bankovních účtů není zcela jednotné, existuje řada odlišných úprav, navíc jednotlivé banky mohou pro zvýšení jejich atraktivity účty různě kombinovat a přejmenovávat. Základní podstata všech klientských účtů však vychází vždy z některého z výše uvedených druhů. Běžné účty jsou výchozím bodem vztahů mezi klientem a bankou a jsou předpokladem pro využívání řady dalších bankovních produktů. Klientům slouží především k likvidnímu uložení dočasně volných finančních prostředků a k provádění bezhotovostního platebního styku. Na úvěrových účtech banka vykazuje úvěry, které poskytla svým klientům. Kontokorentní účty jsou kombinací běžného a úvěrového účtu. Klientům poskytují možnosti jak běžného tak i úvěrového účtu. Na vkladových úsporných účtech vede banka úsporné vklady klientů, na termínovaných úsporných vkladových účtech jejich termínované vklady znějící zpravidla na pevnou částku, u nichž lze vklad vybrat (bez penalizace) po sjednané době splatnosti nebo po uplynutí výpověďní lhůty. Tyto účty nelze využívat k provádění platebního styku. Na depotních účtech vede banka cenné papíry, které u ní mají klienti ve správě nebo v úschově Běžný účet Běžný účet zřizuje banka na základě písemné smlouvy s klientem. Při uzavírání smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu musí klient bance prokázat svou totožnost, anonymní běžné účty (stejně jako anonymní vkladní knížky) banky nezřizují. Fyzická osoba prokazuje svou totožnost občanským průkazem, právnická osoba dokladem o právní subjektivitě (výpis z obchodního rejstříku, zakladatelská listina) a průkazem totožnosti člena statutárního orgánu, fyzická osoba-podnikatel živnostenským listem a průkazem totožnosti. I u takových běžných účtů, které jsou na přání klienta vedeny pouze pod číslem nebo heslem, musí banka znát totožnost klienta, je pouze omezen počet pracovníků banky, kteří totožnost klienta znají. Základní náležitosti smlouvy o běžném účtu jsou : označení majitele účtu, což musí u právnické osoby představovat název obchodní firmy nebo jméno majitele, sídlo firmy, identifikační číslo; u fyzické osoby jméno, 18

19 bydliště, datum narození; u fyzické osoby-podnikatele navíc místo podnikání a identifikační číslo; měna, v níž je účet veden; úroková sazba; osoby oprávněné disponovat s prostředky na účtu; způsob předávání zpráv o stavu a pohybech na účtu (výpisy z ůčtu); způsob úhrady poplatků za vedení účtu a služby s tím spojené. Ve smlouvě mohou být i další náležitosti plynoucí z využití souvisejících produktů (např. sdružené inkaso, telebanking, e-banking, aj.) Součástí smlouvy je i podpisový vzor, ve kterém majitel účtu uvádí svůj vzorový podpis. Dále zde mohou být uvedeny i podpisy dalších osob, které majitel zmocní k disponování svým účtem. Platnost a správnost podpisů a dalších údajů o těchto osobách potvrdí majitel účtu svým podpisem. Součástí podpisového vzoru je i způsob dispozice s běžným účtem. V případě více oprávněných osob uvedených na podpisovém vzoru, může být upraven v zásadě třemi způsoby : jednotlivý podpis k dispozici s účtem postačuje podpis jedné ze zplnomocněných osob, kolektivní podpis k dispozici s účtem se vyžadují podpisy více z oprávněných osob (např. minimálně dvou osob), společný podpis k dispozici s účtem se vyžadují podpisy všech oprávněných osob. Prostřednictvím běžného účtu může klient provádět hotovostní i bezhotovostní operace. Při transakcích přesahujících 100 tisíc Kč je banka ze zákona povinna požadovat prokázání totožnosti osoby provádějící takové operace. Zvýšená kriminalita si zřejmě vyžádala zvýšenou obezřetnost bankovních pracovníků, takže často vyžadují občanský průkaz klienta i při transakcích menších částek. Prokazování totožnosti dokladem odpadá při transakcích přes tele- nebo e-banking, kde je totožnost ověřována až třemi kódy (klientským číslem, identifikačním číslem a heslem). I když banky se snaží nejvíce podporovat e-banking (protože je to pro ně nejefektivnější operace), zatím se zdá telebanking bezpečnější, protože do počítačů klientů se občas hackerům daří proniknout resp. od samotných klientů podvodně vylákat jejich hesla falešnými y. Ze zůstatku běžného účtu platí banka majiteli účtu úrok, ovšem vzhledem k možnosti majitele účtu kdykoliv disponovat s prostředky na účtu bývá úroková sazba zpravidla relativně velmi nízká. To bývá klienty bank akceptováno poměrně hladce. Jiná je však situace s různými poplatky, které si banky účtují za vedení účtů a za prováděné transakce. Ukázalo se, že zahraniční banky (které vlastní všechny obchodní banky na území ČR) účtují ve své zemi tyto poplatky mnohem nižší nebo dokonce žádné. Poté, co tyto poplatky dlouho kritizovaly občanské iniciativy, vyzvalo i Ministerstvo financí banky k revizi 19

20 svých postojů, což však banky odmítaly. Zcela pasivní postoj k této věci zaujala ČNB. Po určité době některé banky učinily několik kompromisních kroků (např. odstranění poplatků za zrušení účtu apod.), avšak dál účtují většinu dražších poplatků (s určitou výjimkou E-banky). Jeden z kuriózních poplatků je ten, který si banka účtuje za příchozí platbu a který svou výší přesahuje úrok z takto vložených prostředků. Místo aby klienta odměňovala za jeho vklad, banka ho penalizuje. Přitom z hlediska bank představují vklady na běžných účtech důležitý zdroj jejich obchodů, např. z existence tzv. sedliny, jejíž podstata vyplývá z toho, že přestože se celkový stav těchto vkladů denně mění, zůstává jejich jistá část bance prakticky trvale k dispozici. To je způsobeno tím, že klienti zcela nevyčerpávají zůstatky na svých účtech, platby odchozí z banky a příchozí do banky se částečně vyrovnávají, při převodech mezi účty v rámci jedné banky se celkový stav vkladů nemění. Banky mohou dosahovat z vkladů na běžných účtech další výhodu v podobě tzv. float zisku. Tento zisk je založen na tom, že při pohybu prostředků na účtu je úročení založeno na tzv. valutování, tj. termínu připsání prostředků na účet resp. odepsání z účtu. V případě, že banka nepřipíše obdrženou platbu ve prospěch klienta v tentýž den, kdy ji obdrží, nebo naopak nepřevede prostředky ve prospěch jiné banky ve stejný den, kdy je odepíše z účtu klienta, znamená to pro ni snížení úroků vyplácených majitelům běžných účtů (banka jim tak zkracuje dobu, z níž jim úrok vyplácí. I když s rozvojem výpočetní techniky se zrychluje provádění platebního styku, při vysokých denních obratech na běžných účtech plyne z tohoto efektu další zisk. Kontrolní otázky 1. Co jsou aktivní a neutrální obchody bank? 2. Které jsou pasivní obchody bank? 3. Jaké znáte členění peněžních úvěrů? 4. Co znamená PRIBOR? 5. Které položky v aktivech a pasivech jsou u běžné obchodní banky největší? 5. Pravidla bankovní činnosti Jak jsem uvedl již ve stati 3.2., cílem obchodní banky je maximalizace zisku (tržní hodnoty banky, výnosnosti, rentability). Dosahování tohoto cíle je však ovlivňováno dvěma požadavky, vyplývajícími ze specifického charakteru bankovní činnosti. Vzhledem k tomu, že banky podnikají s kapitálem, který jim z největší části dočasně svěřila veřejnost, je to na prvním místě požadavek bezpečnosti bankovní činnosti, tj. omezení jejich rizik. Vzhledem k tomu, že klienti banky mohou kdykoliv požádat o vyplacení svých vkladů, je velmi důležitý další požadavek, a to likvidity banky, tj. schopnost banky dostát svým závazkům vůči klientům. Zájmem vlastníků (akcionářů) banky je co nejvyšší rentabilita, zájmem klientů banky a bankovního dohledu (centrální banky) je co nejvyšší bezpečnost a dostatečná likvidita banky. Pokud má banka úspěšně obstát v konkurenčním prostředí, musí : udržovat rizika v přijatelných mezích, 20

21 disponovat dostatečnou likviditou a vykazovat výnosnost přiměřenou tržní úrokové míře. Pokud by byly bezpečnost, likvidita a rentabilita ve vzájemném souladu, bylo by řízení činnosti banky banální záležitostí. Obecně však platí pravidlo: Čím méně rizikový a likvidnější je daný obchod banky, tím je jeho výnos nižší a naopak. Při realizaci uvedeného cíle banky jde o to najít optimální vztah mezi bezpečností, likviditou a rentabilitou banky. Ze vzájemného rozporu těchto tří cílů, znázorněných v tzv. magickém trojúhelníku (obr.3), vyplývá obtížnost takové optimalizační úlohy. Bezpečnost Likvidita Rentabilita Obr.3 Magický trojúhelník Pro zabezpečení likvidity bank je důležité sladění lhůt splatnosti jednotlivých úvěrů s lhůtami vkladů, tj, tzv. zlaté pravidlo bankovnictví. Obsah zlatého pravidla spočívá ve schopnosti banky investovat svěřené peněžní úspory klientů tak, aby kdykoli v dohodnutých termínech mohla dostát svým závazkům vůči klientům. Základní proporce mezi přijímanými vklady a poskytovanými úvěry naznačuje obecně schéma v obr.4. Krátkodobé vklady Krátkodobé úvěry Střednědobé vklady Střednědobé úvěry Dlouhodobé vklady Dlouhodobé úvěry Obr.4.-Zlaté pravidlo 5.1. Rizika bankovních obchodů Rizika bankovních obchodů se obvykle dělí na dvě skupiny : rizika systémová nezávislá na rozhodování banky, jsou tedy objektivní, rizika jedinečná závisí na rozhodování banky, jsou tedy subjektivní. 21

22 Riziko systémové závisí na politickém, ekonomickém a legislativním prostředí v daném státě. Projevuje se zejména závislostí na změnách ekonomického vývoje, inflace, devizových kursů, úrokových sazeb, apod. Riziko jedinečné je spojeno jednak s klientem, jednak s použitým bankovním produktem. Tento typ rizika může banka minimalizovat obezřetností při provádění svých obchodů. Hlavními jedinečnými riziky jsou rizika úvěrová (dlužnická), rizika z nekalých spekulací a podvodů, rizika likviditní, poradenská, měnová aj. Úvěrová rizika znamenají, že dlužník nebude schopen splácet bance úvěr v plné výši a v čase, k čemuž se při poskytnutí úvěru zavázal. Banka by měla vždy ohodnotit riziko návratnosti úvěru i kvalitu klienta, jemuž úvěr poskytuje, a požadovat vhodné zajištění. Ve stati uvedeme, jak je důležité pečlivé posouzení a ověřování reálnosti podnikatelského záměru, uvedeného v žádosti o úvěr, a provádění propočtů reálné schopnosti klienta splácet tento úvěr. Právě nedostatečné respektování úvěrového rizika a rizika z nekalých spekulací a podvodů způsobilo bankroty resp. ohrožení likvidity českých bank v posledním desetiletí a vyústilo v řešení popsané ve stati 3.2. Rizika likviditní představují možnost, že banka nebude mít dostatečnou hotovost k uspokojení potřeb svých vkladatelů a věřitelů. Ztráty vznikají pak tím, že volné prostředky musí banka nakoupit draze. Rizika poradenská vyplývají ze ztráty klientely v případě špatného poradenství. Rizika měnová jsou spojena se zhodnocováním a znehodnocováním měn s nimiž banka obchoduje. Čím vyšší jsou objemy těchto obchodů a nestabilnější měna, s níž jsou obchody prováděny, tím vyšší je toto riziko. K měnovým rizikům patří i někdy zvlášť uváděné inflační riziko. Rizika se omezují dostatečným objemem vlastních prostředků, přiměřenou likviditou a obezřetnou obchodní, zejména úvěrovou politikou Etické zásady v bankovnictví Součástí pravidel bankovní činnosti jsou i taková, která spadají do sféry etické. Jde o zabránění zneužití informací banky o klientovi, tj. zachování bankovního tajemství, dále zneužití banky pro praní špinavých peněz, a konečně i o dodržování morálního kodexu banky resp. interních pravidel jednání pracovníků banky Bankovní tajemství Banky při svých obchodních vztazích s klienty zjišťují řadu důvěrných informací o jejich osobních, majetkových a finančních poměrech i o jejich finančních operacích. Jejich znalost by mohla prospět konkurenci a klientovi v případě zneužití těchto informací způsobit škody. Klienti proto musí mít jistotu, že tyto údaje budou chráněny a nedostanou se ke třetím osobám. Tato ochrana dat o klientovi je předmětem bankovního tajemství. 22

23 Každá skutečnost, která je součástí soukromé osobní a hospodářské sféry klienta musí tvořit služební tajemství bankéře. Ukládá mu to ostatně i zákon [4]. Zaměstnanci bank, členové představenstev a dozorčích rad bank, jakož i pracovníci bankovního dohledu jsou vázáni mlčenlivostí ve věcech služebních, dotýkajících se zájmů banky a jejich klientů. Bankovní tajemství trvá nejen po celou dobu trvání obchodního vztahu mezi bankou a klientem, nýbrž i po skončení tohoto vztahu. Vztahuje se dále i na osoby po skončení jejich zaměstnaneckého nebo obdobného vztahu k bance, ze kterého jim vyplývala povinnost zachovávat bankovní tajemství. Bankovní tajemství však neplatí zcela absolutně, existují z něho dva druhy výjimek : výjimky vymezené přesně zákonem, v nichž je banka naopak povinna podat zprávu o skutečnostech, které jsou předmětem bankovního tajemství a činí tak bez souhlasu klienta a jen na základě písemného vyžádání k tomu oprávněných orgánů, výjimky vyplývající z výslovného souhlasu klienta s tím, aby banka poskytla vymezené bankovní informace o klientovi třetím osobám. Zákonem stanovené výjimky z bankovního tajemství jsou : - informace, které banka sdělí pracovníkům bankovního dohledu, - sdělení údajů o klientovi a jeho obchodech orgánům činným v trestním řízení při podání trestního oznámení, - sdělení údajů o klientovi a jeho obchodech při plnění oznamovací povinnosti o zjištění neobvyklého obchodu. Na písemnou žádost podá banka bez souhlasu klienta informace o klientovi, které jsou součástí bankovního tajemství, těmto institucím : - soudu pro účely občanského soudního řízení, - orgánu činnému v trestním řízení, - finančnímu orgánu ve věci daňového řízení, jehož je klient účastníkem, - orgánům sociálního zabezpečení ve věci vymáhání dlužného pojistného. Obr. 5 ukazuje rozsah bankovního tajemství vč. výjimek. 23

24 Bankovní tajemství Povinnost tajit data klientů Výjimky Právo odmítnout sdělení dat Zástupcům klienta Ze zákona Zbavení mlčenlivosti zmocněncům kl. výkon.dědictví org.fin. a trest.říz. bankov.dohledu při soud.řízení při souhlasu kl. Obr.5 Rozsah bankovního tajemství a výjimek Praní špinavých peněz Praním špinavých peněz se nazývá legalizace výnosů z trestné činnosti (nezákonného obchodu s narkotiky, se zbraněmi, s bílým masem, loupeží apod.) je to jednání sledující zakrytí nezákonného původu peněz s cílem vzbudit dojem, že jde o peníze nabyté v souladu se zákonem. Cílem přijímaných opatření ve většině vyspělých zemí je snaha o znemožnění zneužití bankovního tajemství k utajení trestné činnosti. Banky mohou být bez jejich vědomí zneužity k transferu či k uložení prostředků získaných z trestné činnosti. Ze zákonných opatření proti praní špinavých peněz vyplývají následující základní povinnosti : identifikace klientů při provádění bankovních obchodů (banky jsou povinny vyžadovat prokázání totožnosti klienta u každého obchodu, jehož hodnota převyšuje Kč) a udržování všech záznamů o operacích prováděných na příkaz klienta (je doporučeno archivovat všechnu dokumentaci po dobu nejméně pěti let poté, co byl účet zrušen), neprovedení neobvyklého obchodu a jeho oznámení ministerstvu financí ČR, zachovávání mlčenlivosti o podniknutých opatřeních, vytváření účinných kontrolních systémů (zejména v bankách) umožňujících odhalování případů praní špinavých peněz. 24

25 5.3. Bezhotovostní platební styk Nevýhodou hotovostních plateb je především to, že hotovostní peníze : mají fyzickou podstatu (papír, kov), a tudíž představují riziko ztráty a padělání, jejich ukládání a přeprava jsou nákladné, nevynášejí úroky. Bezhotovostní platební styk se provádí převody na bankovních účtech. K tomu, aby byly možné převody mezi účty různých bank, musí existovat určité spojení mezi bankami. Rozeznáváme dva způsoby bezhotovostního platebního styku mezi bankami. Clearing je založen na tom, že každá banka má vedený účet u společné clearingové banky a přes tyto účty se uskutečňují veškeré platby mezi bankami. Znamená to, že jednotlivé banky neprovádějí platební styk přímo mezi sebou. V ČR bylo zřízeno clearingové centrum při ČNB pod názvem CERTIS (Czech Express Real Time Interbank Gross Settlement Systém). Princip clearingového zúčtování se uplatňuje zejména v propojení bank na národní úrovni k provádění tuzemského platebního styku. Clearingové systémy se však začínají rozvíjet i na mezinárodní úrovni. Pro země eurozóny byl zaveden v r.1999 platební systém pod názvem TARGET. Druhý systém bezhotovostního platebního styku mezi bankami je založen na přímém spojení bank prostřednictvím vzájemně vedených korespondentských účtů, jejichž prostřednictvím si banky zúčtovávají vzájemné platby. Korespondentské banky jsou takové, které si vedou vzájemné účty. Tento systém se používá především v zahraničním platebním styku. Předávání příkazů a informací mezi korespondentskými bankami umožňuje systém SWIFT (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication), což je společnost se sídlem v Bruselu. Podstatou systému SWIFT je mezinárodní komunikační síť podporovaná počítači, která umožňuje napojeným členským bankám rychlé a bezpečné předávání příkazů a informací v mezinárodním bankovním obchodě. SWIFT však není žádný mezinárodní clearingový systém, jeho prostřednictvím si banky pouze předávají informace. Jaké jsou nejčastější nástroje bezhotovostního platebního styku? K nejrozšířenějším platebním instrumentům v tuzemském i v zahraničním platebním styku patří bankovní převody označované velmi často jako hladké platby. Podle toho, kdo dává příkaz k provedení platby, rozlišujeme bankovní převody na příkazy k úhradě a na příkazy k inkasu. Příkaz k úhradě je nejčastěji používaný nástroj. Může být zadán buď na předepsaném formuláři, a to jako jednorázový, hromadný (pro více plateb ve stejném dnu) nebo trvalý (pro opakující se platby), nebo může být zadán prostřednictvím technických (elektronických) prostředků (telebanking, e-banking). Klasický a stále velmi oblíbený platební instrument je šek. Šek je cenný papír (v podstatě platební příkaz), kterým majitel účtu (výstavce šeku) dává své bance příkaz vyplatit z jeho účtu částku uvedenou na šeku osobě uvedenou na šeku nebo jeho doručiteli. V praxi se vyskytují tyto druhy šeků : soukromé tj.nebankovní (vystavují je majitelé účtů u dané banky), bankovní (vystavují je banky) a cestovní (vystavují je banky a používají se v cestovním ruchu). Podle hlediska, komu má být šek proplacen to jsou : šek na řad (je vystaven na určitou osobu, avšak práva z šeku lze převést na další osobu indosamentem neboli rubopisem), šek na jméno a šek na majitele (na něm není uvedena osoba, jíž má být šek proplacen). 25

26 Nástrojem platebního i úvěrového styku je také směnka. Je to převoditelný dluhový dokument obsahující bezpodmínečný dlužnický závazek, který poskytuje majiteli směnky právo požadovat ve stanovenou dobu zaplacení na směnce uvedené peněžní částky. Hlavními druhy jsou směnka cizí (trata), v níž výstavce přikazuje směnečnému dlužníkovi (osobě uvedené na směnce) zaplatit jemu samotnému resp. třetí osobě a směnka vlastní (solosměnka), která je příslibem výstavce zaplatit v den splatnosti uvedenou částku. Směnka může být doplněna na lícu ručením (avalem) tzv. směnečného ručitele (avalisty). Ocitne-li se směnka v nouzi, tj. není-li zaplacena v den splatnosti nebo v dalších dvou pracovních dnech, může majitel směnky vykonat postih vůči vedlejším dlužníkům (výstavci, indosantům, avalistům), tj. žádat na kterémkoliv z nich zaplacení. Nutným předpokladem postihu je však protest, tj. záznam sepsaný úřední osobou (notářem, obecním úřadem) konstatující, že směnka nebyla v den splatnosti zaplacena. K nástrojům zahraničního platebního styku patří dokumentární platby prostřednictvím bank. Nejčastějším je dokumentární akreditiv, což je písemný závazek banky vystavený na žádost jejího klienta, že poskytne třetí osobě (prodávajícímu) určenou platbu, jestliže budou do určené doby splněny akreditivní podmínky. Banky prověřují a odpovídají výhradně za správnost a úplnost akreditivních dokladů o plnění akreditivních podmínek. Dalším platebním nástrojem v zahraničním obchodě, avšak méně využívaným je dokumentární inkaso. To je operace realizující příkaz prodávajícího své bance, aby pro něj sama nebo prostřednictvím své korespondenční banky vyinkasovala od kupujícího (trasáta) určitou částku proti předání dokladů opravňujících ho disponovat s dodávkou. Kontrolní otázky 1. Co je likvidita banky? 2. Jaká znáte pravidla bankovní činnosti? 3. Jaká jsou rizika bankovních obchodů? 4. Jaké jsou etické zásady bankovní činnosti? 5. Jaké jsou nástroje bezhotovostního platebního styku? 6. K čemu slouží SWIFT? 6. Úvěry Poskytování úvěrů patří mezi nejdůležitější obchody komerčních bank. Úvěry činí zhruba polovinu všech aktiv průměrných obchodních bank. Bankovní úvěr je časově omezené úplatné poskytnutí (zapůjčení) peněz obchodní bankou svému klientu k volnému nebo smluvně vázanému použití. Podle podstaty této bankovní služby se rozlišují úvěry : peněžní, při nichž banka půjčuje peníze klientu a které se přímo projevují v bilanci banky a ovlivňují její likviditu, závazkové a záruky, při nichž banka půjčuje svůj kredit (dobré jméno) tím, že se zaručuje za svého klienta a zavazuje se splnit jeho závazek vůči třetí straně, pokud tak neučiní sám. 26