Letem ke klíčovým kompetencím aneb Pohádkou o Raškovi to nekončí NETRADIČNÍ POHÁDKY. Vymysli mi pohádku, nakreslím ti obrázek.

Transkript

1 Letem ke klíčovým kompetencím aneb Pohádkou o Raškovi to nekončí NETRADIČNÍ POHÁDKY Vymysli mi pohádku, nakreslím ti obrázek a Pohádka s prváky ZŠ a MŠ Frenštát pod Radhoštěm, Tyršova 913,

2 Obsah: Úvod... 4 Pohádka o Vlastíkově traktůrku... 5 Proč je zebra pruhovaná?... 6 O žehličce, která zapomněla, jak se žehlí... 7 Království U Tří lip, aneb Jak budík Pepé zaspal... 8 Jak mravenec přerostl žirafu Jak jsem potkal zlatou rybku Jak se vodník málem utopil Jak se blecha stala královnou Jak se deštník Eda ztratil Jak kukačka zapomněla kukat Jak včelka zabloudila Netradiční pohádky - 2 -

3 Jak kapr zapomněl plavat Jak krokodýla rozbolel zub Jak si los koupil los Proč volá křepelka PĚT PENĚZ Když kohout ochraptěl Jak divoká husa zapomněla odletět Proč rak chodí pozpátku Jak se veverka naučila skákat Jak čáp přestal nosit děti Pohádka o Vlastíkově traktůrku Jak se růžové papuče bály v noci v šatně Proč je zebra pruhovaná? Pohádka o školní svačině Jak se blecha stala královnou Jak se bábovka nechtěla upéct Jak šel tučňák Igor na vandr O budíku, který zaspal Pohádka o školní svačině O žehličce, která zapomněla žehlit Netradiční pohádky - 3 -

4 Úvod V první části tohoto sborníku si můžete přečíst pohádky, které vznikly v rámci projektových hodin Vymysli mi pohádku, nakreslím ti obrázek Celá akce byla zaměřena na rozvoj tvůrčích a komunikačních schopností žáků vyšších ročníků ve spolupráci s žáky prvního stupně. Do práce zapojili žáci 2., 8. a 9. ročníku. Jak vše vznikalo? První vyučovací hodina: Žáci se rozdělili do skupin a po vylosování nadpisu svého příběhu se pokusili napsat poutavý zajímavý příběh, který pak přepsali do elektronické podoby. Druhá vyučovací hodina: Žáci přečetli vytvořený příběh na diktafon. Třetí vyučovací hodina: Následovalo autorské čtení pohádek v jednotlivých třídách prvního stupně. Čtené pohádky byly prokládané zvukovými nahrávkami. Po poslechu nastalo spontánní sdělování dojmů ze strany malých posluchačů, kteří se následně vžili do role ilustrátorů a k čteným pohádkám nakreslili ilustrace. Jaký je výsledek? Uvidíte na následujících stránkách. Netradiční pohádky - 4 -

5 Pohádka o Vlastíkově traktůrku Byl jednou jeden Vlastík, který bydlel ve vesnici jménem Marlenkov. On i jeho statek byli v krizi. Krávy nedojily, slepice nesnášely a Milka nevyráběla čokoládu. Nastal zmatek. Jednou, když smutně procházel vesnicí Marlenkov, se na dveřích hospody jménem HOSPODA U MARLENKY objevil leták, na kterém bylo napsáno: ZÁVODY RELLY. Mohou se přihlásit závodní auta, traktory, vozy s koňským spřežením. Odměna Špláchů, v přepočtu 10 Kč. Vlastík zajásal. Za poslední Špláchy si koupil traktor Zetor 919. Přijel s ním domů. Ukázal ho Milce a ta mu hned na posílenou vyrobila extra velkou čokoládu. Další den byl osudný. Postavil se se Zetorem na start s číslem 19. Kolem něho samá auta značky Subaru, Mitsubishi, Peugeot a lídr závodu vůz s koňským spřežením. Nastal zmatek. Nyní se ozvalo: KE STARTU PŘIPRAVIT 3, 2, 1 STAAART! A jelo se. Traktor stěží vyjel 50 km/h. Blíží se první zatáčka a Vlastík nevybírá. A šup s traktorem do příkopu. Nastal zmatek. Vlastík svou zázračnou silou z práce na statku vytáhl traktor z příkopu. Naštval se a doháněl auta. Auta před ním zapadla do bláta a traktor přes ně přejel jako Monster track. Do cíle vjížděl společně s koňským vozem. Byl to napínavý závod. Oba se předháněli při rychlosti 20 km/h. Už už to vypadalo, že Vlasta prohraje. Najednou se kůň zastavil a řval na celé kolo: Já chci Netradiční pohádky - 5 -

6 JUPÍK! Vlastík ho lehce předjel a vyhrál. Od té doby se stal boháčem. Krávy zase dojily, slepice snášely a Milka vyráběla čokoládu. David a Emil 8. C Proč je zebra pruhovaná? Začalo to tak, že se narodila dvě podivná zvířata, která byla jinak zbarvená. Jedno bylo bílé a druhé černé. Hned jak se poznala, tak z nich byli kamarádi a pořád si spolu hráli, chodili na procházky atd. Jak vyrostli, šli se podívat do tajemného lesa a šli a šli, až došli. A hle, pytlák je chytil do pasti a v síti je odtáhl do tajemné jeskyně, kde je chtěl uvařit, ale nepodařilo se mu to, protože už je neunesl a spadla mu. Tak zvířata utekla, běžela a běžela a hle, další pytlák, ale ten byl Netradiční pohádky - 6 -

7 moc malý, tak ho zvířata přeskočila a utekla zpátky domů a rozhodla se odstěhovat někam pryč. Asi na hrad nebo co to bylo, vypadalo to jak psí bouda. Tak kamarádi šli a šli, až došli. A hle, psí stráž. Byla to psí garda a nepustila je dovnitř, tak šli a šli a došli ke strašidelné jeskyni, kde asi nikdo nežil, tak se šli podívat dovnitř, ale měli velký hlad a žízeň, tak se vydali hledat jídlo a pití, tak šli a šli a hle, hřib. Tak jedli a jedli, až dojedli, ale pořád měli žízeň, tak šli a šli a šli, až došli k malému jezírku, u kterého byla cedule s nápisem Pozor, vysoká radiace. Ale zvířata neuměla číst, tak si jí nevšímala a šla dál, tak se oba dva kamarádi naklonili a pili a pili, až se oba dva spojili do jednoho zvířete, které bylo velké, pruhované a bylo černobílé a po sto padesáti letech ho pojmenovali ZEBRA Vojta a Michal 8. C O žehličce, která zapomněla, jak se žehlí Bylo nebylo, jednoho krásného dne, v jedné malé sněhem zapadlé vesničce, daleko v horách v malém údolíčku, žila byla žehlička Zapomnělinka. A žilo se jí tam velmi dobře v malé útulné světničce ve vyřezávané skříni spolu se svým bratrem žehlicím prknem. Jednoho rána si Zapomnělinka vzpomněla na svou sestru, která žila za patero horami a patero řekami. Tak si řekla, že jí napíše dopis. Při tom psaní si vzpomněla na léta, která prožila se svou sestrou a na jednu žehličku, o které jí sestra vyprávěla. Ta žehlička jednoho dne zničehonic zapomněla žehlit. Zapomnělinka se tomu smála. Dopsala dopis a šla ho hodit do schránky. Rozhodla se, že si půjde ještě odpočinout a odpoledne vyžehlí trochu prádla. Když odbilo odpoledne, Zapomnělinka šla žehlit. Prkno se rozložilo, prádlo nachystalo jen začít žehlit. No jo, řekne Zapomnělinka, ale jak? Prkno řeklo: Jejdinka ujejdinka, Zapomnělinko, ty jsi dočista Netradiční pohádky - 7 -

8 zapomněla žehlit, jak ta žehlička ze sestřina vyprávění. Tak to já nejsem tak hloupá, řekla pyšná Zapomnělinka. Já vám ukážu, jak se správně žehlí! Vtom se Zapomnělinka nadechla a uvědomila si, že vlastně neumí žehlit. A vzápětí omdlela. Bratříček prkno rychle běžel pro vodu a nalil ji do Zapomnělinky. Ta se vzápětí vzpamatovala a jako v transu začala žehlit. Najednou si to uvědomila a řekla: Já žehlím! To bylo radosti. Zapomnělinka už nebyla pyšná, ale byla ráda, že žehlí. A od té doby se do žehliček lije voda, aby nezapomínaly žehlit. Katka a Lucka 8. C Království U Tří lip, aneb Jak budík Pepé zaspal Kdysi dávno byl jeden budík, který patřil královské čarodějnici. Čarodějnice si ho večer nastavila, protože musela pro krále a všechny vojáky uvařit lektvar pro zvýšení odolnosti a síly, protože král ze sousedství vyhlásil válku. Ale stalo se neštěstí, budík Pepé zaspal. Čarodějnice spala až do poledne, kdy ji vzbudil nějaký divný Netradiční pohádky - 8 -

9 rámus. Vstala z postele a podívala se z okna. Zhrozila se, když viděla vojáky ze sousedství, jak táhnou na jejich pevnost. Jak se král dozvěděl, že čarodějnice neuvařila lektvar, tak ji chtěl zavřít do zrcadlového bludiště. Čarodějnice prosila o milost, ale král ji neposlechl a do zrcadlového bludiště ji zavřel. Po dvou hodinách boj skončil a kupodivu království U Třech lip vyhrálo. Král ihned běžel do bludiště, aby pustil čarodějnici, poděkoval jí a nakonec se jí štědře odměnil. Jak ji pustil, tak hned běžela do své komnaty a rozluštila záhadu, proč její budík Pepé zaspal. Byla to nešťastná náhoda, DOŠLY V NĚM BATERKY!!! Král jí za odměnu koupil baterky nové Míša a Petra 8. C Netradiční pohádky - 9 -

10 Jak mravenec přerostl žirafu Bylo nebylo, nedaleko stála jedna malá vesnička, která se jmenovala Oss. V té vesnici nebydleli lidé, ani mohutná zvířata jako je například medvěd, slon, lev, tygr, hroch a žirafa, ale žili tam mravenci. Měli se tam dobře, až najednou jedna mravenčí žena zjistila jednu nádhernou novinu. Čekala malé mravenče, které bylo pojmenováno Ladoš. Jakmile se Ladoš narodil, ostatní poznali, že nebude zapadat mezi ostatní mravence, byl totiž o hodně mohutnější a vyšší. Vážil skoro přes deset kilo a měl přesně metr osmdesát. O deset let později: Matko, podej mi další jídllo! Mám hlad. Ne, Ladošku, už ti nic k snědku nedám. Cože? řekl Ladoš. NE! odpověděla matka, už jsi dost velký a já stará, měl by ses starat spíš ty o mě než já o tebe a Než stačila domluvit, skočil jí do řeči: UTEČU!! Půjdu do světa, až se někde usadím, možná ti brnknu na mobil, ale to si ještě rozmyslím. Jakmile to dořekl, otočil se a opravdu šel. Málem ani nemohl vylézt z mraveniště, jak byl tak silný, mohutný a veliký. Když šel, šel, šel a šel, narazil na zoologickou zahradu. Táák a našel jsem konečně to místo, kde hodlám do smrti bydlet. Když si tak procházel ZOO, viděl malinkaté ptáčky a dostal na ně chuť. Obvykle jsou ptáci mnohem větší než mravenci, ale Ladoš byl od narození tzv. mutant. Všichni se mu za to posmívali, ale Ladoš si už zvykl. Najednou se vedle objevila malá žirafa, oproti Ladošovi byla úplně malá. Chvíli se na sebe dívali a pak Netradiční pohádky

11 se postupně dál poznávali. Až z toho vznikl dokonalý pár. Nakonec se Ladoš přestěhoval zpátky k mamince i se svou žirafí přítelkyní A žili šťastně až do smrti. Eliška a Denisa 8. C Jak jsem potkal zlatou rybku Byl, žil jeden kluk Emmet. Studoval v Americe. Tam si nadělal problémy, byl ve vězení za to, že neplatil piva u baru. Po propuštění se rozhodl, že se vrátí zpátky do české země, kde vyrůstal. Jelikož neměl žádné peníze a zuby mu už taky nevypadávaly, nemohl dostat žádné peníze od zubních víl. Byl líný, nevydělal si žádné peníze. V přepravce pro psy odletěl do Prahy. Tam se zabydlel pod jedním mostem, z klacku si udělal prut a žil jen na rybách a vodě z Vltavy. Ale jednoho rána Emmet ulovil zlatou rybku, pořádně si ji prohlížel, jestli je to opravdu ta zlatá rybka z pohádek, co mu vyprávěl jeho dědeček. Byla to ona, na Emmeta promluvila: Vím, co máš v úmyslu. Sníst mě! Ale jestli tak neučiníš, splním ti jedno přání. Emmet pečlivě rozmýšlel. Pak tedy řekl: Dobře, nesním tě, pokud ty mě uděláš bohatým. Rybka tedy souhlasila. Emmet hodil rybku zpátky do vody a čekal, čekal a čekal. Nic! Vůbec nic. Čekal, kdy začnou z nebe alespoň padat peníze. Pořád nic! Najednou ho napadlo, že by mohl začít pracovat, tak si tedy řekl: Jsem mladý, chytrý a hezký, tak proč bych si nemohl Netradiční pohádky

12 najít slušnou práci. Emmet šel dělat kaskadéra. Práce ho bavila, byly z toho slušné peníze, koupil si dům, oženil se, měl pět dětí a žil šťastně. Když už byl starý, vyprávěl pohádku svým dětem a vnoučatům. Nakonec vždy dodal: A děti, víte, jaké bohatství mi dala rybka? Chytrost to byla!!! Drahuška a Adéla 8. C Jak se vodník málem utopil Byl jeden vodník, jmenoval se James Bond. Žil pod vodní hladinou a tam choval sumce kaprovitého a pstruha jarního. Byl to bývalý agent 007. Jednou se rozhodl, že poplave k moři utopit vodníka Roberta. Jakmile doplaval ke kraji moře, tak zjistil, že tam, kde je slaná voda, nemůže dýchat, a tak se začal topit. Ale naštěstí tam byl vodník Robert a ten ho zachránil. A tak James Bond pozval Roberta do svojí vily a dali si jídlo z KFC. Marek a Lukáš 8. C Jak se blecha stala královnou Kdysi dávno byla jedna úplně obyčejná blecha, která žila v pejskově kožichu. Měla hlad, tak se šla projít do obchodu a tam slyšela, jak se ostatní blechy hádají: Cože? Bleší ples? Co si vezmu na sebe? Blecha začala přemýšlet o bleším království a krásném princi. Přece by se nic nestalo, kdyby šla taky. Byla z toho tak nadšená, že rychle utíkala domů, aby se podívala, jaké šaty si vezme. Dny utíkaly jako voda. První den, druhy den, třetí den a najednou tu byl bleší ples. Už Netradiční pohádky

13 od rána se blecha těšila a chystala na kouzelný večer a u toho si představovala, jak bude tančit s princem. A je to tady. Blecha jede v bleším fáru do království. Přišla ale pozdě a když vešla do sálu, byla středem pozornosti. Ale proto, že je krásná a okouzlila i samotného prince. Princ šel za ní, požádal ji o tanec a v průběhu večera, když se dobře bavili, princ jí nabídl, aby se stala jeho královnou. Andrea a Klára 8. C Jak se deštník Eda ztratil Jednou v paneláku v sedmém patře žil deštník jménem Eda. Patřil Františkovi ze 4.A. Když v pátek pršelo, František si vzal svůj oblíbený deštník, který se jmenoval Eda a šel s ním do školy. Cestou do školy strašně pršelo. Když došel do školy, vytřepal z Edy vodu a strčil si ho do aktovky. Po škole pršelo ještě víc než ráno. Tak se rozhodl jít do tělocvičny zahrát si basketbal s klukama ze třídy. Deštník Eda byl pořád v aktovce. Jak hráli basketbal, tak si František vůbec nevšiml, Netradiční pohádky

14 že mu jiní kluci hrabali v aktovce a vzali mu ji. Ale pak si všiml, že mu s ní utíkají ven z tělocvičny. Ihned běžel za nimi. Aktovka byla otevřená, a tak z ní vypadl Eda a zakutálel se pod skříň. Nakonec ti kluci tu aktovku nechali na zemi a utekli. Jakmile k ní přiběhl František, tak si všiml, že tam nemá deštník, a tak ho začal hledat. Jenomže Edu nemohl najít. Po hodině hledání Edu našel pod skříní a František byl hodně šťastný. Venku mezitím přestalo pršet a František mohl jít v klidu domů. Od té doby si František aktovku s Edou hlídal. Samuel a Filip 8. C Jak kukačka zapomněla kukat Byla jednou jedna kukačka, která musela každý den kukat v 7 hodin ráno, aby vzbudila jiné kukačky. Celé dny poletovala a dívala se, jestli se okolí náhodou nezměnilo, a také hlídala dravce, aby nepojídali malé ptáčky. Zalévala květiny a když byl čas, aby nakrmila mladé, letěla domů. Když ráno v 7 hodiny vstávala, ani jednou nezaspala. Jednoho rána se rozhodla, že se poletí podívat za svými kamarády. Ale bála se letět sama, protože ji otravoval nějaký velký pták. Bála se, ale nakonec letěla. Co se však nestalo - najednou ji něco popadlo. Letělo to s ní pryč. Hrůzou omdlela. Když se probrala, byla ve velkém cizím hnízdě a všude kolem byly skály. Chtěla Netradiční pohádky

15 odletět, ale bála se ve velké výšce vzlétnout, protože nebyla zvyklá létat vysoko. Najednou k ní letěl nějaký pták Co teď? řekla si kukačka. Mám vzlétnout a překonat svůj strach? Nebo mám zůstat v hnízdě a čekat, co udělá velký pták, který se řítí ke mně? Nevěděla. Bála se. Co se mnou bude? Kdo bude za mě kukat? Začala volat o pomoc, ale ve skalách žádný ptáček nebydlí, protože ví, že tam mají hnízda velcí dravci. Věděla, že volá zbytečně, přesto volala dál. Dravec doletěl do hnízda, sedl si před ni a pozoroval, co kukačka dělá. Po chvíli ji dravec chytil. Začal otvírat zobák. V tu ráno se mu kukačka vyvlékla z drápů a vzlétla. Překonala svůj strach. V dálce letělo hejno čápů, které kukačka znala. Zavolala na ně a vzali ji domů. Velký dravec dostal od čápů ponaučení. Tak kukačka zapomněla chvíli kukat, ale pak už kukala pořád a NIKDO ji neotravoval. Kateřina a Andrea 9. A Netradiční pohádky

16 Jak včelka zabloudila Žila jednou jedna včelka jménem Žito. Celý svůj život bydlela v nádherném úlu se svou velkou rodinou. Ale tyhle včelky nebyly jen tak obyčejné. Jiné včelky se jim smály, no kdo by se puntíkovaným včelám nesmál? Ano, je to tak, opravdu jsou puntíkované. Měly, mají a budou mít s tímto těžký život. Včelka Žito se nedávno rozhodla, že se vydá k babičce na konci lesa. Vzala si raneček a vylétla z úlu. Jak se tak prolítávala lesem, poznala, že už se stmívá. Na obloze se objevil měsíc a včelka pořád nebyla u babičky. Najednou zjistila, že opravdu neví, kde je. Začala se bát. Nevěděla, jestli jít spát nebo dál bloudit lesem a hledat cestu. Bála se usnout, protože z každého koutu lesa se ozývaly škaredé a strašidelné zvuky. Tak hledala cestu dál. Začínalo pomalu svítat a včelka byla stále ztracená. Nakonec si řekla: Poletím za sluncem, snad mě dovede k mé milé babičce. Letěla dál a najednou uviděla svůj rodinný úl. K babičce sice nedoletěla, ale teď už z vlastní zkušenosti ví, že když nezná pořádně cestu, tak je lepší zůstat doma. Včelka Žito vzdychla a řekla: Snad babičku brzo uvidím. Klára a Markéta 9. A Jak kapr zapomněl plavat V rybníčku Brčálníčku byl kapřík Machřík, ten uměl plavat rychlostí 120 km/h. A tak si jednou plaval a v té rychlosti si nevšiml kamene, který byl přímo před ním. Co teď udělám? pomyslel si. a najednou prásk. Kapřík narazil do kamene, rána byla tak veliká, že ho to omráčilo a spadl až na dno rybníka. Když se probral, viděl, jak se kolem něj míhají úhoři. Když plně otevřel oči, zjistil, že to nebyl úhoř, ale štika. Chtěl rychle uplavat, ale nešlo to. Bylo to divné. Doteď plavat uměl a to hodně rychle a najednou nic. Jak pominul strach, tak se zeptal štiky: Štiko, nevíš, kde to jsem? Jsi na dně Brčálníku, odpověděla štika. Jak se odsud dostanu? Netradiční pohádky

17 Nemůžu plavat, řekl kapřík. Štika navrhla, že zajde pro pomoc. Za několik málo minut se vrátila a vzala s sebou rejnoka. Ten vzal kapříka Machříka na svá velká plochá záda a vyplaval s ním na hladinu. Jak se všichni kapři dozvěděli, co se stalo, usoudili, že kapřík zapomněl, jak se plave. Mnoho kaprů ho to zkoušelo znovu naučit, ale bezúspěšně. Až potom přišel bratr kapříka Machříka a tomu se povedlo ho naučit znovu plavat. Kapřík Machřík byl rád, že zase umí plavat. A jaké z toho pro něj plyne ponaučení? Že už nebude plavat tak rychle a dodnes plave už raději jen 30 km/h. Dominik a Petr 9. A Jak krokodýla rozbolel zub Žil, byl krokodýl. Jmenoval se Rudolf a bydlel na samotě u lesa v rybníku Rudolfin. Po dlouhém spánku otevřel schránku a našel v ní pozvánku na krokodýlí Párty s velkým P! Pro krokodýly to je veliká slavnost, jako pro nás Vánoce. Okamžitě otevřel kuchařskou knihu a začal listovat recepty a vybíral nejlepší dobroty. Teď si musel dát hodně záležet, protože měl za úkol upéct největší dort na Párty. Po dlouhém hledání našel konečně správný recept. Jeho příprava byla velmi složitá. Rudolf si řekl, že je šikovný a že by to mohl zvládnout. Práce měla trvat celý týden. Dort by měl být tedy hotový přesně na den slavnosti. Rudolf se vydal hned do města nakoupit potraviny. První den pekl, druhý den pekl, třetí den pekl, čtvrtý den pekl, pátý den pekl a šestý den zakřičel na celý les: Ááááááá. Všechna zvířátka z lesa se šíleně lekla. Všichni se báli jít k Rudolfovi domů a zjistit, co se stalo. Nejodvážnější myška Pyška se odhodlala tam jít. Netradiční pohádky

18 Po špičkách se přiblížila ke dveřím. Zaťukala ťuk ťuk a pomaloučku otevřela dveře. Oči jí málem vypadly z důlků. Všude po Rudolfově chaloupce byly rozdělané polevy, šlehačky, těsta a buchty. A Rudolf nikde. Zavolala potichu: Rudolfe, ale Rudolf neslyšel. Zavolala hlasitěji, až konečně zavolala ze všech sil: Rudolfe!!! Krokodýl poskočil a myška ho konečně spatřila za hromadou nádobí. Celou hlavu měl obvázanou šátkem. Myška se zeptala: Co se ti stalo, Rudolfe? Rudolf začal vyprávět: Dostal jsem pozvánku, nakoupil potraviny a začal péct. Když už jsem pomalu dokončoval dort, při tom všem ochutnávání poslední pralinku, kterou jsem dal do pusy, začal mě šíleně bolet zub. Krokodýl se rozplakal bolestí. Myško, poraď, co mám dělat? Dort musí být hotový už zítra a já se bolestí nemůžu hnout. Zavoláme zubaři, vymyslela myška. To nééé, šokovaně zakřičel Rudolf. Myška ho dlouho přesvědčovala, aby zašel k zubaři. Večer, už bez bolesti, došel domů. Děkuji ti, myško Pyško, že jsi mě přemluvila, už je mi o moc líp. Pan zubař byl velmi hodný, ani to moc nebolelo. Ale jak stihnu upéct ten dort? Neboj, Rudolfe, spolu to stihnem raz dva, řekla myška. Dlouho do noci pekli a zdobili. Ráno se probudili mezi špinavým nádobím, ale v lednici byl ten nejhezčí a nejlepší dort. Za pomáhání byla myška Pyška pozvaná také na Párty. Když Rudolf donesl obrovský dort na Párty, všem málem vypadly oči. Začali tleskat, chválit Rudolfa a jeho pomocnici a pustili se do dortu. Chutnal náramně. Byl to nejlepší dort, jaký kdy jedli. Pak všichni hráli a tancovali dlouho do noci. Myško Pyško, musím ti znovu moc poděkovat, řekl Rudolf. A od té doby byli nejlepšími přáteli a Rudolf začal chodit pravidelně každý půlrok na zubní prohlídku. Natálie a Lada 9. A Netradiční pohádky

19 Jak si los koupil los Bylo nebylo, za sedmero horami, sedmero řekami a šestery lesy byl les sedmý, ve kterém se náš příběh odehrává. Inu, v tom záhadném, kouzelném a tajuplném lese bylo zvířecí městečko. V něm bydlela zvířátka všech možných barev a velikostí. A jelikož to bylo místo kouzelné, tak ta zvířátka dokázala mluvit. A s možností řeči si dokázala rozumět, a tak zde postavili městečko, ve kterém měli budovy jako v každém jiném normálním městě. Byla tu policejní stanice a nemocnice, nechyběly tu ani banky, obchody, pekárny, ani sázkové kanceláře no zkrátka byste ani nevěděli, že jste ve zvířecím městě. A na tomhle místě bydlelo zvíře, našim končinám neznámé a záhadné. To zvíře byl los. Jenže tenhle los neměl v životě moc štěstí. Byl chudý, bez práce, měl polorozpadlý dům, takže toho chudáka štěstí nějak minulo. Ovšem přeci jen nějakou tu radost mu život dopřál. A to radost v podobě spousty kamarádů, kteří ho měli rádi a vážili si ho. Jednu noc se losovi zdál prapodivný sen. Ocitl se na náměstí, v sázkové kanceláři. Viděl sám sebe, jak stojí u přepážky a kupuje si stírací los. Chvíli se nic nedělo, když najednou viděl, že ten los, který si koupil, byl vítězný. Jakmile se los ráno vzbudil, řekl si: To by v tom byl čert, abych dneska to štěstí neměl, a zamířil rovnou na tržiště. Tržiště bylo místo, kde se ve vzduchu mísily všechny možné pachy a chutě jídel a koření, místo, kde byly výkřiky kupců a smlouvání prodávajících na denním pořádku, místo, kde jste nevěděli, co vás čeká. Náhodou zde narazil na turistu (mimochodem, byl to leguán), který zrovna potřeboval boty na zničení. Neváhal, a los prodal Netradiční pohádky

20 leguánovi své jediné boty. A jelikož měl peníze, šel do sázkové kanceláře. Cestou však přemýšlel, zda to bylo moudré, prodat své jediné boty. Přeci jen, jestli nic nevyhraje, bude chodit v zimě bos. V sázkové kanceláři ho přivítala velká spousta světel, nápisů, automatů a dalších věcí, které v životě neviděl. Chvíli se rozhlížel a našel volnou přepážku. Za přepážkou byla pohledná lamí slečna, která se na losa usmála a zeptala se: Dobrý den, pane Los, co byste si přál? Los odpověděl: Rád bych jeden stírací los. Bude to pět šišek, řekla lamí prodavačka. Načež los vytáhl z kožichu pět šišek a podal je prodavačce. Ta mu na oplátku dala los. Na obalu losu bylo napsáno 999 vyhrává. Los začal stírat. Setřel první číslo devítka. Zatím to jde dobře, pomyslel si. Vrhl se na druhé číslo. Devět! Vypadalo to, že mu dnes štěstí přeje, a tak začal stírat třetí, poslední číslo. Jedna. Nevyšlo to. Netradiční pohádky

21 Smutný los vyšel ze sázkové kanceláře a pomalým šouravým krokem, s očima sklopenýma k zemi, zamířil domů. Když v ten moment se něco zablýsklo na zemi. Los! Že bych dostal druhou šanci? pomyslel si los. A tak neváhal, vytáhl z kožichu kámen a začal stírat. Devět! První číslo se povedlo, tak co druhé? Devět! Los doufal, že se nebude opakovat podobná situace jako v minulém případě, a tak se začal modlit k lesnímu Bohovi. Začal stírat třetí číslo a vykouklo na něj Devět! Jen nevěřícně zíral na ten kousek papíru, který držel ve svých kopytech. On vyhrál! On to dokázal! Stěží tomu dokázal uvěřit. Už nebude muset dlouhé noci hladovět a strádat. S neuvěřitelným štěstím a nadšením se rozběhl zpátky do sázkové kanceláře. V ní si u přepážky vyměnil los za obrovskou sumu šišek. Při předávání mu všichni třásli kopytem a gratulovali k výhře. A tak se los vracel domů s několika plnými kufříky šišek. Šťastný a s pocitem, že konečně si může koupit to, co chce. Děkoval snu, bez kterého by tyhle šišky, co nesl, neměl. Přitom ale doufal, že bude mít znovu někdy takový sen, i když o tom pochyboval, protože takováhle věc se stane jednou za život. A končí příběh o losovi, který zbohatl koupením losu. David 9. A Proč volá křepelka PĚT PENĚZ Byla jednou jedna křepelka, která si spořila už od začátku života a denně si ukládala nějaký ten peníz do svojí pokladničky, která byla posázena křepelčími peříčky. Jednoho dne křepelka vstala, posnídala, učesala si peříčka a vydala se do práce. Jakmile odletěla, tak se za chvíli znovu otevřely dveře, ale nebyla to křepelka, nýbrž křepelčí zloděj. Vešel do domu a spatřil křepelčinu truhličku. Otevřel ji a uviděl peníze, které si křepelka tak dlouho spořila. Začalo pršet. Netradiční pohádky

22 Křepelka se vrátila domů pro svůj kožený kabátek. Jakmile otevřela dveře, spatřila zloděje. Ten se lekl a dal se na útěk s ukradenými věcmi. Křepelka se okamžitě za ním vydala. Zloděj stále utíkal a utíkal a křepelka křičela: Pět peněz! Mých pět peněz!! Stůj, zloději!!! Zloději upadl pytel, ale nezdržoval se a utíkal dál. Křepelka vzala pytel se svými věcmi a spokojeně letěla domů. Pověděla všem křepelkám, co se jí stalo a od těch dob všechny křepelky, když potkají někoho cizího, volají na něj Pět peněz! aby ukázaly, že se ho nebojí. Vít a Lukáš 9. A Když kohout ochraptěl Každý den časně ráno vstanu, protáhnu se a svým krásným zpěvem probudím všechny slepice v kurníku. Když slyším všechno to jejich ranní zívání a jak se jim nic nechce, jdu se mezi tím vším učesat. Když už začnou breptat, nahodím hrdlo a ještě jednou jim zazpívám. Jak se říká - snídaně je nejdůležitější jídlo dne a navíc to ještě zkrášluje můj překrásný hlas. Tohle dělám každý den časně ráno. Ale jednoho dne, kdy mi první sluneční paprsek zasvitl do očí a já vstal jako vždy, jsem zjistil, že něco není v pořádku. Postavil jsem se do čela kurníku, otevřel zobák a začal zpívat. Najednou na mě jedna ze slepic zakřičela: Zavři zobák, ty nádivo jeden! a ostatní se ihned Netradiční pohádky

23 přidali. Nevěděl jsem, o co jde, co se stalo. Přiběhl jsem k zrcadlu, jestli náhodou nemám někde pleš, ale nic, žádná změna. Otočil jsem se a ukáplo mi z nosu, vzal jsem si tedy kapesník a pořádně se vysmrkal. A najednou mě napadlo: Už vím, proč nadávaly, musel jsem chraptět, no a co teď, to bude konec mé kariéry! Skončím někde na WC s hadrou v ruce! Co teď? Po chvíli přišla jedna ze slepic s horkým čajem a dala mi jej vypít. Hned mi bylo lépe, tak jsem ho pil pořád, celý týden, až jsem byl přepitý. A když jsem se pak časně ráno probudil, postavil jsem se do čela kurníku a najednou vše bylo v pořádku, zase jsem získal svůj překrásný hlas. Tohle se pak stávalo častěji i ostatním, tak jsme to nazvali nemoc. Kristýna 9. A Netradiční pohádky

24 Jak divoká husa zapomněla odletět Ahoj, jsem divoká husa a jmenuji se Johny. Bydlím s kamarády u rybníku Brčalník. Každý den brzy ráno se chodíme proletět po obloze a o tom je vlastně můj příběh. Začalo to jednoho dne, kdy jsme se chtěli proletět. Chystali jsme se na rozlet a v tom jsem zjistil, že jsem zapomněl létat. Všichni moji kamarádi už byli na obloze a já pořád ne. Byl jsem velmi smutný, že jsem s nimi nemohl letět. Tak jsem si řekl, že se znovu naučím létat. Můj trénink začal na louce, kde jsem si zkoušel rozběh. Po několika hodinách už mi rozběh celkem šel, tak jsem si řekl, že se zkusím rozletět. Vyšel jsem na skálu a chystal se letět. Rozběhl jsem se ze skály, roztáhl křídla, ale let se nevydařil. Padal jsem ze skály dolů a vtom mě zachytli kamarádi. Nakonec všechno dobře dopadlo, kamarádi mi pomohli s tréninkem. A tohle je konec mého pravdivého příběhu. Josef a Martin 9. A Proč rak chodí pozpátku Rak z našeho příběhu nebyl obyčejný rak. Měl sice svou říčku, kde žil, měl své kamarády a měl i svou ulitu, ale náš rak chtěl změnit svět raků, byl to vynálezce a jmenoval se Endy. Mnohokrát se pokoušel, ale jeho pokusy, jako například rakmobil, leštidlo na klepeta nebo ploutve pro raky, většinou skončily velkým bum a neúspěchem. Netradiční pohádky

25 Ostatní rakové si z něj dělali šoufky, že je nešika a že se mu nikdy nic nepodaří. Jednoho obyčejného dne se Endy procházel po dně říčky a přemýšlel, jak že by změnil svět raků. Jde a přemýšlí, když vtom se nějak začne dno třást, zvíří se listí a písek ze dna. Co se to děje? diví se Endy. Vtom se zčistajasna před Endym objeví velká červená holínka a hned vedle druhá. Rybáři! vykřikl Endy a schoval se do ulity. Po nějaké chvíli, když už byly holínky pryč, vystrčil konečně Endy klepeta ze své bezpečné ulity. Pro jistotu se rozhlédl, jestli jsou už opravdu pryč, když tu se něco zalesklo za kameny. Endy se udivil, popřemýšlel, co to bylo, ale nic ho nenapadlo, tak se opatrně přiblížil k té záhadné a asi kouzelné věci. Leželo to za kamenem, asi to vypadlo rybářům. Odtud to vypadá jako kousek plíšku, to se bude vynalézat! Dodal si odvahy a vzal ten plíšek. V tom okamžiku, jak ho bral, mu vypadl z klepeta a padl pod něj druhou stranou. Endy nevěřil svým očím. Kdo to je? Nějaký další krab je v té věci. Kouzlo, čáry! Počkat, vždyť to jsem já. To ale znamená, že to ukazuje obraz, na který se dívám, uvědomil si Endy a začal přemýšlet, jak tentononc využít ke svým vynálezům. Dumal, dumal a vtom ho to Netradiční pohádky

26 napadlo, bylo to geniální. Když někam šel, vždycky mu vadila klepeta, vždy s nimi zavadil o zem. Když půjde pozadu, tak se to nestane a tentononc mu v tom pomůže. Jak řekl, tak udělal a Endy se začal učit chodit pozadu. Prvně mu to nešlo, potřeboval tentononc, ale po nějaké době se zlepšil a byl v tom nejlepší. Všichni ostatní raci záviděli Endymu, že mu nepřekážejí klepeta při chůzi. Tak se od něj začali učit. A od té dávné doby všichni raci chodí pozpátku. Petr ve spolupráci s Janem 9. A Jak se veverka naučila skákat Náš příběh se odehrává v lese u veverčí rodinky, která žije na okraji lesa. Jednoho krásného dne se naše hlavní hrdinka veverka chtěla naučit skákat. Byla ještě mladá, nezkušená, a tak se rozhodla zajít za babičkou a poradit se s ní. Vyšplhala za babičkou na velký strom a zaklepala na dřevěné dveře. Babička jí otevřela a pozvala veverku dovnitř. Chvíli si povídaly a pak se veverka zeptala: Ty babi, nevíš něco o tom, jak se můžu naučit skákat? Babička se pousmála a po chvilce veverce řekla: Ráda bych tě to naučila, ale už jsem stará a moje kosti už nejsou to, co bývaly. Veverka se smutně zamračila a řekla babičce: To je škoda, babi, ve škole se mi všichni smějí a je mi to líto, že to ještě neumím. Babičce se nelíbil veverčin záškleb, a proto jí řekla: Poradím ti, jak skočit, ale nesmí tě odradit neúspěch. Takže, když budeš chtít skočit, tak se musíš pořádně odrazit zadníma nožkama a myslet jenom na to, jak v tom skoku letíš. Netradiční pohádky

27 Veverka to tedy zkusila, skočila letěla a soustředila se na skok, ale bohužel hned spadla. Zkoušela to takhle párkrát, ale pořád jí to nešlo. Podívala se na babičku a ta jí řekla: Zvládneš to! Veverka se připravovala ke svému velkému skoku, pevně se odrazila svýma nožkama a už letěla. Byla šťastná, že to zvládla. Doma na ni byli všichni moc pyšní, a tak se veverka naučila skákat, měla pevnou vůli a zvládla to. David 9. A Jak čáp přestal nosit děti Bylo nebylo jedno malé údolí s obrovským komínem. Ten komín však nebyl obyčejný, protože měl svého majitele. Tím majitelem byl čáp Karlík. A je známo, že čápi nosí děti, tak i Karlík čas od času nějaké rodině dítě přinesl. Netradiční pohádky

28 Určitě by vás zajímalo, odkud čápi děti berou. Tak my vám to tedy prozradíme, ale nikomu ani muk! Za dvěma kopci a dvěma řekami stojí jeden velmi starý a nenápadný strom. Ale pouze čápi ví, jak tam vstoupit. Ten strom je známá agentura, která vyrábí děti na přání. Jako každá agentura má i tahle svá pravidla, která nesmí nikdo porušit. Například když čáp nese dítě do nové rodiny a pokládá ho před dveře, tak ho nesmí nikdo vidět. Další důležité pravidlo říká, že čáp si nesmí splést dům! To je vše z pravidel, vrátíme se ke Karlíkovi. Jednoho dne letěl Karlík s miminkem do nové rodiny. Vyletěl o něco dřív, než měl, ale to neměl dělat, protože bylo ještě světlo. Doletěl k domu, přistál a rozhlídl se, jestli někdo nejde. Nikoho nevidím, řekl si a tak šel, šel, šel blíž ke dveřím. Když byl úplně u dveří, ozvalo se zapraskání. Pohnula se klika a bylo to! V tom okamžiku v čápovi Karlíkovi hrklo a dostal infarkt. Ležel tam jako mrtvý a nehýbal se. Zahlédla ho vrána, která letěla kolem, a informovala agenturu. Poslali pro Karlíka čapí záchranku, aby ho převezli do agentury. A co se stalo pak? To nikdo neví. A je jen na vás, jak příběh dopadne. Každopádně Karlík už nenosí děti Karolína a Veronika 9. A Pohádka o Vlastíkově traktůrku Byl jednou jeden týpek, jmenoval se Vlastík, a ten měl traktůrek Zetor. Nebyla to žádná ukrajinská ani čínská výroba, ale kvalitní český traktor. Jenže byl už moc starý a pomalu odcházel směrem na pohřebiště starých vraků, tedy na skládku. Když se ho Vlastík pořád nechtěl zbavit, řekl si, že si ho opraví sám, ale neměl na to dost peněz. Chodil od souseda k sousedovi, aby mu půjčili na opravu, ale všichni sousedi ho vyhnali a poslali k čertu. Tak si Vlastík řekl, že za tím čertem opravdu potáhne. Vydal se cestou-necestou, polemnepolem se svým starým rezavým Zetorem, dokud nedojeli ke staré Čertovské skále a Vlastík začal volat: Lucifere, otevři svou bránu Netradiční pohádky

29 pekelnou. Najednou se skála rozpůlila a pomalu se začala objevovat cesta do nitra pekla. Tam už na ně vyčkával čert Jakub, věrný služebník Lucifera. Hezky Vlastíka a Zetorka přivítal a Vlastík mu řekl, ať si naskočí na valník a bude mu popisovat cestu, kudy k Luciferovi. Párkrát zabloudili, ale nakonec dorazili. Lucifer Vlastíka a Zetora uvítal a pohostil a při tom ho Vlastík požádal o opravu Zetora. Lucifer na to samozřejmě kývl, ale pod podmínkou, že mu Vlastík zaplatí svou duší, kterou mu odevzdá za 30 let. Lucifer použil svá kouzla a Zetorka opravil podle Vlastíkova přání. Vlastík slušně poděkoval a odjel se svým opraveným traktůrkem. Roky plynuly jako voda a 30 let uběhlo. Vlastík se bál, kdy si pro něj sám Lucifer přijde. Ten soudný den Dé nastal, ale Lucifer se rozhodl, že z Vlastíka a traktůrka Zetora udělá své služebníky, čímž nahradí čerta Jakuba a ztrátu Vlastíkovy duše. Vlastík a Zetor slouží peklu snad až dodnes. Zuzka a Barča 9. C Jak se růžové papuče bály v noci v šatně V jedné škole u lesa žily byly nebojácné papuče. Vždycky, když se setmělo a všichni byli už pryč, nebojácné papuče ožily. Povídaly si, zpívaly, tančily a hrály na schovku s duchy, kteří tam přespávali. A když přišlo ráno, papuče šly na svá místa a čekaly, než si pro ně přijdou děti a obují je na nohy. Tak to chodilo pořád dokola několik let. Jednoho dne do té školy přišly růžové papuče. Byly strašně namyšlené a s nikým se nebavily. Jak přišel večer a všichni odešli, Netradiční pohádky

30 tak se růžové papuče rozhodly, že půjdou spát. Když pro ně jiné papuče přišly, ať jdou hrát schovku, tak po nich začaly řvát, že je nemají rušit. Tak se všechny papuče schovaly a řekly duchům, že je mají vystrašit. Duchové za nimi šli a vystrašili je tak, že se růžové papuče rozbrečely, začaly utíkat a hledaly ty ostatní papuče. Když je našly, tak řekly, že už na ně budou hodné a budou si s nimi hrát. Od té doby už růžové papuče nejsou namyšlené. Kristýna 9. C Proč je zebra pruhovaná? Bylo nebylo, žil jeden starý poctivý kůň. Jmenoval se Vlastimil, ale říkali mu Vlasta. Jednoho dne se nudil a jak se nudil, tak se vydal tam, kde nikdo nevěděl kam. Vlasta prostě šel. Šel a šel, až došel na benzinku jménem Shell, ale přitom prý chtěl najít krásnou zelenkavou pastvinu, ale nenašel ji. Tak šel a přenocoval v nedalekém lesíku u potoka jménem Zebrova říčka. Ta říčka byla Netradiční pohádky

31 černá. Po přenocování pokračoval dále za svým snem najít pastvinu, ale jak se vracel z lesa ještě takový rozespalý, tak se lekl veverky Élišky, protože na něj udělala vuu!! A jak se Vlasta lekl, zakopl o pařez a padal a padal do Zebrovy říčky. Kůň se topil, volal o pomoc a naštěstí tam byla Éliška a ta zavolala medvěda Mlhu, který koně zachránil umělým dýcháním, ale náhle Mlha se lekl. Kůň nebyl bílý, ale černobílý. Mlha a všichni účastníci záchrany se rozutekli. Chudák Vlasta šel domů do své stáje spát. Ráno, jak se celá stáj vzbudila, všichni se lekli, že vedle nich leží černobílý kůň. Vyhodili ho. Vlasta vzal nohy na ramena a utíkal pryč. A utíkal a utíkal, až doutíkal a zastavil se u značky Afrika a v tu chvíli se u něho zastavilo stádo stejně zbarvených koní. Jeden se ho ptá: Co tu děláš, zebro? Jak zebro, já jsem kůň! rozčílil se Vlasta. Ne, ty jsi zebra stejně jako my, odpověděla zvířata. No, to je možné, já já jsem totiž spadl do Zebrovy říčky, připustil Vlasta. No, my také, proto musíš být s námi, protože tě nikde nepřijmou jako nás. My tě bereme jako kamaráda. A tak žili společně Vlasta kůň, vlastně zebra, a jeho banda kamarádů! Michal a Pavel 9. C Netradiční pohádky

32 Pohádka o školní svačině Chlapec Pavel dostal od mámy svačinu a šel do školy. Cesta do školy trvala asi 10 minut. Došel do školy a měl hlad, tak si rozbalil svačinu a chtěl se do ní zakousnout a najednou svačina obživla. A řekla: Nejez mě, jsem totiž hodně nezdravá. Ale přitom to byla zdravá svačina. Ale protože nechtěla být snězená, tak řekla, že je nezdravá. A tak aby ji Pavel nemusel vyhodit, nabídl ji Zuzaně, ale ta řekla, že nechce, že má svoji. Tak ji Pavel chtěl vyhodit, ale svačina na něj najednou zavolala: Nevyhazuj mě, já jsem zdravá svačina. A Pavel jí řekl: Já ti nevěřím. A hodil svačinu do koše. Ale najednou vešla paní učitelka do dveří a řekla: Pavle, svačiny se nevyhazují! Tvoje maminka ti nachystala zdravou svačinu. A Pavel paní učitelce uvěřil. A tak se Pavel poučil, že od jeho maminky je svačina vždy zdravá. Adam 9. C Netradiční pohádky

33 Jak se blecha stala královnou V jednom docela větším městě žila blecha. Byla chytřejší než ostatní blechy, ale dost lidem, nebo spíše hmyzu, to bylo jedno. Jednoho dne si jde takhle za svojí kamarádkou, která věští. Přijde k ní a ta kamarádka beruška povídá: Chceš něco vyvěštit? A blecha povídá: Proč ne, když to bude zadarmo. Tak si blecha sedla a beruška začala: Budeš slavná, protože jsi dost chytrá. Jsi chytřejší než lidé na téhle planetě. Potom blecha řekla, že dost spěchá a odešla. Blecha jde od Berušky takovou temnější uličkou k zábavnímu parku a uslyší nějaké kroky. Neví, kdo to je, a tak trochu zrychlí. Když přejde temnou uličku, tak se otočí a nikoho tam nevidí. Tak jde dál a najednou před ní stojí kámoš Moucháč a řekne: Čau. Ty jsi mě ale vylekal, řekla blecha. Promiň, omluvil se. Mám další nápad, jak použít tvoji chytrost, odpověděl Moucháč Zase to dopadne jako minule, vzdychne si blecha. Ne, tentokrát je to geniálnější než minule. Půjdeš na volby hmyzí královny. Už jsem tě zapsal a máš číslo 13. A podal bleše cedulku s číslem. Ale jestli to tentokrát zase nevyjde, tak přestaneš vymýšlet tyhle blbosti. Je to dost jasné? řekla blecha mouše, která jen kývla hlavou. Netradiční pohádky

34 Blecha byla zrovna na řadě. Pozdravila porotce a řekla, že je dost chytrá. Porota se začala ptát na různé otázky i na ty, které sama nevěděla. Nakonec když vyzkoušeli ji i zbývající soutěžící, nechali si všechny zavolat a vyhlásili královnu hmyzu. Číslo 13 vyhrává. Dali bleše na hlavu korunku a velikánskou kytici a k tomu všemu klíč hmyzu. Teď byla blecha všude, v hmyzí televizi, v novinách a tak podobně. Jednou se nechala vyfotit i s lidskou královnou. Prostě byla slavná, jak beruška předvídala. A kdo byl šťastný kromě blechy? No přece Moucháč, protože mu to konečně vyšlo. Konečně se z blechy stala královna. Markéta 9. C Jak se bábovka nechtěla upéct Žila byla jednou jedna hodná stará paní, která bydlela v té nejzvláštnější vile široko daleko a mimochodem ta paní se jmenovala Franciska. Její vila vypadala jako trojúhelník s obdélníkem dohromady. Měla 9 oken, v každém pokoji jedno. Jednou si Franciska řekla: Mám chuť na dobrou bábovku. A jak řekla, tak udělala. Nachystala si mísu a všechny potřebné ingredience. Do mísy nasypala mouku, olej, cukr a prášek do pečiva. Jenže místo prášku Netradiční pohádky

35 do pečiva tam dala kouzelný prášek, který oživuje věci a než si uvědomila, co udělala, bylo pozdě, protože bábovka ožila. Běhala po kuchyni sem a tam a vlastně všude po domě. Franciska, protože už byla starší paní, ji nechala, ať si běhá. Asi po čtyřech hodinách se bábovka unavila a vlezla si do trouby. Franciska za ní zavřela vrátka a tak skončil smutný příběh oživené bábovky. Franciska si ji dala ke svačině a moc a moc jí chutnala. Jana 9. C Jak šel tučňák Igor na vandr Za devatero moři a devatero ledovci žil byl jednou jeden tučňák jménem Igor, ale nebyl to obyčejný tučňák, byl to totiž úplný magor, protože vždy toužil podívat se na poušť. A tímto si vysloužil u ostatních tučňáků přezdívku Igor Magor. A díky tomu měl na Facebooku jen tři přátele, a to byli jeho rodiče a jeho bratr. I přes všechny protesty Antarktické tučňácké strany se vydal na Saharu, aby viděl poušť. Jednoho krásného Antarktického dne připlula loď s lovci tučňáků, kteří tady jezdili každý měsíc. A tak schovaný na lodi se dostal až do Afriky. Když se Igor propašoval až do Jihoafrické republiky, poprvé v životě ucítil ostré slunce, jelikož u nich na Antarktidě měli jen solárko. Igor si řekl: Ten žlutý sníh je nějak teplý. Nevěděl, že je to písek. Netradiční pohádky

36 A tak se vydal do otevřené pouště. Po chvíli pocítil žízeň a řekl si: Ještěže jsem si vzal svou plácačku s Antarktickou pálenkou. Antarktická pálenka se totiž u nich používá jako nemrznoucí směs. Najednou se objevil lev, který neměl na hamburger, a tak chtěl Igora sežrat. Lev se rozběhl a tučňákovi už bylo jasné, že je všem dnům konec. Když ho lev dohnal a vzal ho do tlamy, najednou bolestí zařval. Igor byl totiž celý ztuhlý jako mražené rybí filé. A tak ho lev pustil a utíkal pryč. A když běžel, v duchu si říkal: Že já jsem si dnes nevyčistil zuby Colgatem pro citlivé zuby! Netradiční pohádky

37 Po tomto nepříjemném zážitku se Igor rozhodl, že se vrátí zpátky do Antarktidy. Doma se z něho stal národní hrdina a na Facebooku měl konečně hodně přátel. Ondra a Marek 9. C O budíku, který zaspal Bylo jedno krásné slunečné ráno, když v jedné nedaleké továrně na budíky se narodil překvapivě jeden překrásný budík. No ale zas tak překrásný nebyl. Měl několik drobných vad, které ale vůbec nikomu nevadily. Vlastně to byl krásný budík. Jednoho už ne moc pěkného rána se ale budíka zmocnila touha objevit svět za velkou továrnickou zdí. A tak se sebral a odešel. Šel a šel a šel, až se ocitl ve světě záhad, když v tom ho do jeho malého ciferníku zasáhl proud světla z nablýskaného auta. Řidič prudce dupl na brzdy. Zbývalo pár metrů do osudové srážky. Toho auta by byla škoda. Řidič vystoupil a udiveně zíral na strachy se chvějící budík. Vzal ho opatrně do svých dlaní a promluvil hlubokým hlasem: Copak maličký, kde se tu bereš? Určitě je ti zima, vezmu tě k sobě domů. Budeš tam mít hodně kamarádů! S těmito slovy uložil budík do auta a odjel. Po pár minutách přijeli k budíkovu budoucímu domovu. Řidič otevřel dveře a položil maličkého budíka na stůl. Vedle budíka se najednou ozvalo: Co ty tu chceš? A kdo jsi? Jak si dovoluješ narušovat mé soukromí! Vyzývám tě na souboj o toto místo na stole! Budík se Netradiční pohádky

38 ustrašeně otočil a pohlédl tváří v tvář obrovskému digitálnímu budíku a řekl: Co-co-co si říkal? Budík nevěřil vlastním uším. Jsi snad hluchý? A velký digitální budík zapnul svoje zeleně zářící číslice a rychlým krokem se blížil k budíku. Ustrašený budík vzal nohy na ciferník a utíkal, co mu baterky stačily. Až se dostal k úplnému kraji stolu. Digitální budík se neúprosně blížil. Budík se musel rozhodnout. Bylo to nejtěžší rozhodování v jeho životě. Sebral všechnu odvahu a skočil. Padal do hluboké černé díry. Najednou uslyšel vzdálené zvonění. Budíku, vstávej! Zaspal jsi! Před půl hodinou jsi měl být na provozní zkoušce nových budíků! Budík otevřel svůj ciferník a protřel si číslice. Ležel ve své oblíbené krabici vycpané polystyrenem. Uf! To byl sen! Budík vstal a rychle pospíchal na provozní zkoušku nových budíků Byl to šťastný konec, protože digitální budíky se začaly vyrábět až o 7 let později Veronika H. a Radek S. 9. C Pohádka o školní svačině Kdysi dávno, vlastně ne tak dávno, stála jedna škola, do které chodilo hodně dětí. Když měly děti peníze, mohly si zajít koupit svačinu do školního bufetu. A právě tady začíná náš příběh. Jednoho dne, kdy už byl celý školní bufet vykoupený a škola za chvíli končila, v tu chvíli se vyhazovaly zbytky pečiva. Najednou se z nebe spustil velký déšť. Jeho kapky dopadaly na ty zbytky pečiva a ty zbytky zničehonic prostě ožily. Vyskákaly z bedýnky a vrhly se do školy s výkřiky: Už bylo dost jedení školní svačiny. Vtrhly do všech tříd se snahou zotročit celou školu. Jenže žáci se jen tak zotročit nenechali. Vytáhli si z pouzder a zpod lavic svá pravítka a pustili se do boje s otrokářským pečivem. Asi tak po čtvrt hodině byl celý odpor otrokářského pečiva vytlačen ze školy a žáci snědli ty zbytky pečiva, které rozsekali. Netradiční pohádky

39 A o tomhle byl tento příběh. Jak děti zachránily školu před otrokářským pečivem. A aby to bylo opravdu všechno, na konci školního roku byly všechny děti vyznamenány. Lukáš 9. C O žehličce, která zapomněla žehlit Kdysi dávno, když ještě neměla auta katalyzátory a elektřina byla jen ve větších městech, vyjela z jedné fabriky na výrobu žehliček zbrusu nová žehlička Žofka. Měla krásně leštěný úchyt a dokonce nádobku na vodu, protože byla modernější. V továrně ji zabalili do krabice a poslali do obchodu, kde si ji koupil jeden starý pán jménem Pepa jako dárek pro svou manželku. Den předtím se pohádali, tak si ji chtěl udobřit. Nechal si žehličku zabalit do dárkového papíru a šťastně odešel domů. Sotva uviděl ve dveřích manželku, hned jí předal dárek. Ta ho rozbalila a byla štěstím bez sebe a chtěla Netradiční pohádky

40 žehličku hned vyzkoušet, jenže si jako typická ženská nepřečetla návod, čili nevěděla, že žehlička je stavěná jen na 220 a ne na 360, jak tomu u nich bylo. Žehlička se snažila všemožně vyhnout tomu, aby ji mohla strčit do zásuvky. Zkoušela kroutit kabelem, ale nic nepomohlo, nakonec přívodní šňůru od žehličky strčila do zásuvky a bylo po srandě. Žehlička dostala neskutečnou šupu, stejně tak i manželka. Díky tomu, že bylo madlo tak krásně naleštěné, žehlička byla rázem nepoužitelná. Zapomněla díky té ráně, jak se žehlí. Většina součástek v ní vyhořela. Pepa celý natěšený, že dostane pusu od své manželky, místo toho dostal po hlavě žehličkou, k tomu mu jeho manželka vynadala, že koupil zmetek. Pepa šel smutný vyhodit žehličku. Ptáte se, proč byl smutný? Ze dvou důvodů: že vyhodil peníze za žehličku a že má manželku, která nemá pochopení pro náhodu. Z toho plyne poučení, čtěte návody k přístrojům a nechte s nimi radši manipulovat dospělé. A jak to dopadlo s Žofkou? Samozřejmě dobře. Pepa ji nevyhodil, protože mu jí bylo líto. Schoval si ji na památku ve své dílně. Radek J. 9. C Netradiční pohádky

41 Obsah: Úvod O líném sluníčku O létající květině a zakleté princezně Jak paní učitelka nechtěla chodit do školy O jarní víle, která ztratila klíč od jara O tkaničce, která ztratila botu O jarní víle, která ztratila klíč od jara O botě, která ztratila tkaničku O velikonočním zajíčkovi, který ztratil vajíčka O hvězdičce, která spadla na zem Jak chtěl drak sežrat Frenštát Jak se víla Sněženka nemohla probudit O líném sluníčku Jak se víla Sněženka nemohla probudit Netradiční pohádky

42 Pár faktů o zajíčkovi O velikonočním zajíčkovi, který ztratil vajíčka Jak se víla Sněženka nemohla probudit Jak chtěl drak sežrat Frenštát Jak se víla Sněženka nemohla probudit O jarní víle, která ztratila klíč od jara O tkaničce, která ztratila botu O jarní víle, která ztratila klíč od jara O létající květině a zakleté princezně Jak paní učitelka nechtěla chodit do školy O létající květině a zakleté princezně O velikonočním zajíčkovi, který ztratil všechna vajíčka O hvězdičce, která spadla na zem O botě, která ztratila tkaničky O hvězdičce, která spadla na zem O líném sluníčku Jak chtěl drak sežrat Frenštát O líném sluníčku O tkaničce, která ztratila botu O botě, která ztratila tkaničky Netradiční pohádky

43 Úvod Vrátili jsme se do první třídy. Ano, je tomu tak, celou jednu vyučovací hodinu jsme strávili opět v první třídě. Nikoli abychom se učili, ale abychom společně s prvňáky napsali pohádku. Pohádku vymýšleli prvňáci a zapisovali jsme ji my, deváťáci, popřípadě jsme jim ještě napovídali pomocí otázek. Jak to probíhalo? Bylo to zcela jednoduché. Prvňáci si nás vylosovali. Bylo to fascinující, jak si ti malí vybírají papírky, a vy si říkáte: Tak, teď to budu já, je mi to jasné. A opravdu si vás vylosovali. Pak jsme pro změnu losovali my velcí, a to název pohádky. Seznámit se s prvňáčky nebyl žádný problém, ale přinutit je, aby vymysleli začátek pohádky, to už problém byl. V průběhu celé hodiny jsme si pořád říkali, ať jim nemusíme dávat žádnou otázku. A hle, nebylo tomu tak. Ale zapisování nebyl až tak veliký problém, jako spíše čtení na závěr. Sice jsme z nich kolikrát museli dolovat, co máme napsat dál, ale nakonec se rozpovídali, až jsme málem nestíhali psát (pak jsme to ještě za domácí úkol přepsali do počítače, aby si naše výtvory mohli přečíst prvňáci i jejich rodiče na webových stránkách tříd). Celý výlet do první třídy se nám líbil. Nejen, že jsme zavzpomínali na doby, kdy jsme byli my prvňáci, ale vymysleli jsme pohádku. Také nás to celé utvrdilo v tom, že dětská mysl je nezaměnitelná. Za všechny deváťáky Dominik Netradiční pohádky

44 O líném sluníčku Líné slunce se smálo, že nemusí ráno vstávat a udělalo si dobrou snídani a vůbec ho nezajímalo, co lidé na zemi budou dělat bez slunečního světla. Lidi si mysleli, že sluníčko je zlobivé, protože sluníčku se obvykle nechtělo vstávat. Lidem to moc nevadilo a chodili normálně do práce. Ale jednoho dne to sluníčko přehnalo, tak lidé vymysleli, že budou sluníčku do nebe posílat spoustu a spoustu bonbónů. Sluníčku se to náramně líbilo a vstávalo ráno tak, jak mělo. Lidé si ale nadále nemohli dovolit posílat sluníčku hromadu bonbónů a postupně přestávali posílat bonbóny, až je přestali posílat. Sluníčko zareagovalo a poslalo na lidi spoustu černých mraků. Lidé to nebrali vážně, a tak sluníčko pohrozilo blesky. Lidé se blesků velmi lekli a začali posílat sluníčku koláčky a každý den se to stupňovalo, stupňovalo a stupňovalo. Sluníčko se koláčků přejedlo a bylo mu strašně zle. Od té doby sluníčko pochopilo, že nesmí lidi využívat k tomu, aby se mělo dobře, a svítilo, co mu síly stačily, aby lidé spokojeně mohli žít až do smrti. Adélka, Vít O létající květině a zakleté princezně Princ jménem Karel uslyší o zakleté princezně a vydá se ji do lesa hledat. Při cestě potká létající květinu, která mu poradí, kde má najít krásnou princeznu. Půjčí mu také zrcadlo, přes které se podívá Netradiční pohádky