3 Udržitelný rozvoj a ekologie

Transkript

1 3 Udržitelný rozvoj a ekologie Cíl kapitoly: Porozumět pojmům ekonomický růst a ekonomický rozvoj, identifikovat současné globální problémy lidstva v souvislosti s udržitelným rozvojem. Zdůraznit význam environmentální výchovy a vzdělávání vč. environmentální bezpečnosti jako důležité součásti bezpečnosti státu. Klíčová slova: - ekonomický růst, ekonomický rozvoj - udržitelný rozvoj, globalizace, globální problémy - environmentální výchova a vzdělávání - environmentální bezpečnost 3.1 Růst nebo rozvoj Pojetí ekonomického růstu a ekonomického rozvoje Převládající neoliberální ekonomický systém ve vyspělých ekonomikách světa preferuje volnou konkurenci a uplatňování tržního mechanismu, jež mají zabezpečit stálý ekonomický růst. Ukazatelem ekonomického růstu je dosažený hrubý domácí produkt (HDP). Na ekonomický růst má například vliv růst populace, protože od růstu populace se odvíjí růst HDP na obyvatele. K dalším významným činitelům ekonomického růstu patří technologický pokrok, akumulace kapitálu, stupeň specializace výroby a její organizace vč. disponibilních přírodních zdrojů. Ekonomický růst tak v ekonomické teorii znamená dlouhodobý růst produktu spojený obvykle se zvyšováním produkčních možností ekonomiky. V ekonomickém růstu se neuvažuje jen se sociálně-ekonomickými změnami typu změn vlastnických vztahů, spravedlivějšího rozdělování dosažených příjmů a zvyšování životní úrovně obyvatel, jež charakterizují ekonomický rozvoj. Pojem ekonomický rozvoj je obvykle používán v širším smyslu než pojem ekonomický růst. Zahrnuje zpravidla i další aspekty vývoje ekonomiky, jako například strukturální změny v národním hospodářství, technologické změny, zvyšování životní úrovně obyvatelstva atd. V tomto smyslu je ekonomický růst předpokladem ekonomického rozvoje. Často jsou však pojmy ekonomický růst a ekonomický rozvoj používány jako synonyma. (Helísek, 2002, s. 95) Zdroje ekonomického růstu Zdroje umožňující růst HDP jsou tvořeny několika složkami, které mohou být růstně strukturovány, např. (Helísek, 2002, s. 96): 1. lidské zdroje, a to - množství práce, - její kvalifikace (tj. vzdělání, zručnost, zkušenosti, dovednosti atd.), označovaná jako lidský kapitál a náklady na její získání, zvýšení a udržení jako investice do tohoto lidského kapitálu, dále její motivace, schopnost podnikání (podnikatelský duch), 2. přírodní zdroje, a to - množství půdy a nerostného bohatství, - kvalita těchto zdrojů (úrodnost půdy, kvalita nerostů, klimatické podmínky atd.), 3. kapitálové zdroje v podobě kapitálových statků, jejichž stav (zásoba) je obnovován a rozšiřován investičními statky. Patří sem - stroje a zařízení, budovy, stavby atd. 1

2 - technická úroveň těchto statků jejich výkonnost, přesnost, pracovní a energetická náročnost atd. Podle Helíska (2002, s ) je možné uvedené zdroje ekonomického růstu rozdělit do dvou skupin: a) kvantitativní zdroje růstu - do výroby jsou zapojována nová kvanta (množství) práce, přírodních zdrojů a kapitálu se stejnými kvalitativními charakteristikami. Pokud je ekonomický růst založen převážně na těchto zdrojích, bývá označován jako extenzivní růst. b) kvalitativní zdroje růstu - zvyšování kvalifikace pracovníků, využívání kvalitnějších přírodních zdrojů, rozvoj technické úrovně fixního kapitálu. Pokud je zdrojem růstu převážně rozvoj kvalitativních stránek výrobních faktorů, jedná se o intenzivní růst. V reálném hospodářství dochází v rozvinutých ekonomikách většinou ke kombinaci obou typů zdrojů, tedy kvantitativních i kvalitativních Jde přitom o takový vývoj zdrojů růstu, jejichž výsledkem je obvykle dlouhodobý růst (nikoliv stagnace nebo pokles) HDP. Kvalitativní zdroje růstu bývají označovány také jako technologická změna (technologický pokrok nebo technologický regres) Udržitelný rozvoj a globální problémy růstu Podle Helíska (2002, s. 104) koncepce udržitelného rozvoje 1 představuje takový vývoj výroby a spotřeby, který umožňuje uspokojování současných potřeb tak, aby nedošlo k omezení v uspokojování těchto potřeb budoucích generací. Udržitelnost přitom neznamená nulový růst, zdůrazňuje však kvalitativní rozvoj před fyzickou expanzí. Důležitý je přitom vztah tohoto vývoje k přírodním zdrojům. Udržitelný rozvoj je podmíněn takovým jejich využíváním, kdy - v případě obnovitelného zdroje (např. ryby, lesy) je udržena regenerační schopnost tohoto zdroje, - v případě neobnovitelného zdroje (např. nerostné suroviny) je jeho vytěžování nahrazováno technologickým pokrokem, - znečištění a produkci odpadů je nutno redukovat na takovou úroveň, která je únosná pro jejich přirozenou likvidaci přírodou. Jednotlivá opatření směřující k realizaci udržitelného rozvoje závisí na vůli jednotlivých zemí (vlád) a zároveň na jejich vlivu v mezinárodních organizacích. To je v rozporu s globálním charakterem výše uvedených problémů a problémů s tím souvisejících. V tomto směru jde zejména o (Helísek, 2002, s. 104): - vyčerpání přírodních zdrojů, - znečištění životního prostředí, - nedostatek potravin, - přelidnění, - nerovnoměrnost hospodářského vývoje, - migrace obyvatelstva atd. Globalizace představuje růst vzájemné propojenosti a závislosti národních ekonomik. Znamená to, že tyto problémy mohou mít důsledky nejen v zemi jejich původu, ale také 1 Jak bylo zmíněno v kapitole č. 1, udržitelný rozvoj stojí na třech pilířích: na udržitelném ekonomickém rozvoji, na udržitelném sociálním rozvoji a na udržitelné ochraně životního prostředí. Princip integrity environmentálních problémů s ekonomickými a sociálními aspekty udržitelného rozvoje byl v rámci Agendy 21 přijat již v roce 1992 na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro a následně potvrzen v září 2002 na konferenci v Johannesburgu. 2

3 v celosvětovém rozměru. Máme na mysli případné politické souvislosti - konflikt rozdílných kultur (resp. civilizací), mezinárodní terorismus, války, dále dopady do změn klimatu, populačního a zdravotního vývoje atd Bariéry růstu Následující kapitola pojednává o tom, jaké jsou příčiny nízkého nebo dokonce záporného tempa ekonomického růstu v řadě zemí (jde zejm. o rozvojové země, i když nízkým ekonomickým růstem jsou postiženy i některé regiony v rozvinutých zemích současná hospodářská krize)? Podle Helíska (2002, s. 108) odpověď částečně vyplývá z předchozího výkladu ekonomického růstu a jeho zdrojů. Lze hovořit o bariérách ekonomického růstu, jež spočívají v následujících okolnostech: 1. v demografickém vývoji (populační exploze), 2. nedostatku kapitálu (bludný kruh nerozvinutosti), 3. v institucionálních překážkách a dalších okolnostech. Zdůvodnění začneme vývojem obyvatelstva. Demografický vývoj dnešních rozvojových zemí je možno znázornit modelem s určitými obecnými rysy resp. stádii: a) Počáteční stádium je charakteristické vysokou mírou porodnosti a jen o málo nižší mírou úmrtnosti. Výsledkem je pomalý růst obyvatelstva. b) V dalším stádiu přetrvává vysoká porodnost při snižující se míře úmrtnosti (zejm. vlivem pokroku v medicíně, kvalitnější výživy atd.). Tento vývoj s vysokým přírůstkem obyvatelstva je nazýván populační explozí. c) V následujícím stádiu postupně klesá míra porodnosti a růst obyvatelstva se zpomaluje. d) Poslední stádium se vyznačuje stabilizovanou mírou porodnosti i úmrtnosti a tedy relativně stabilním nízkým (až nulovým) růstem populace. Zatímco v rozvinutých ekonomikách roční tempo růstu obyvatelstva málokdy překračuje 1 %, v rozvojových zemích činí většinou několikanásobek, což snižuje (i v případě relativně vysokého tempa růstu produktu v některých zemích) růst produktu na 1 obyvatele. Příčinou tohoto vývoje je zmíněná populační exploze jako důsledek snížení míry úmrtnosti, často díky zahraniční pomoci (zdravotní a potravinová pomoc atd.) při zachování vysoké porodnosti. Ta se udržuje navzdory vládním regulačním programům pod vlivem faktorů neekonomických (např. náboženských) i ekonomických (systém sociálního pojištění pro případ zabezpečení v nemoci a ve stáří). Nedostatečná zásoba kapitálových statků bývá často považována za základní bariéru ekonomického růstu. K rozšíření a prohloubení kapitálu však chybí úspory (finanční kapitál). Ty ale nemohou být vytvořeny při stávajícím nízkém produktu a důchodu na 1 obyvatele, který je často na úrovni životního minima. Problém nedostatku úspor je navíc zostřován tzv. únikem kapitálu, tj. zpravidla nelegálním přesunem úspor do zahraničí s cílem zvýšení, nebo alespoň udržení jejich kupní síly (v případě vysoké inflace a nízké domácí úrokové sazby), a jejich umístění ve stabilnějším prostředí. (Helísek, 2002, s. 109) Vzniká tak bludný kruh nerozvinutosti, schematicky vyjádřený na obrázku č Z obrázku vyplývá, že na problém nedostatku kapitálových statků navazuje nedostatečný technologický pokrok (ten je v převážné části materializován právě ve fyzických kapitálových statcích - tzv. zpředmětněný technologický pokrok). Nedostatečnou úroveň vykazuje i kvalifikace pracovní síly (nedostatek lidského kapitálu) - jako další významný prvek technologického pokroku. Problém kvality pracovní síly je navíc zostřován tzv. 3

4 únikem mozků což znamená, že kvalifikovaná pracovní síla migruje do rozvinutých zemí s vyšší životní úrovní. Obrázek č. 3.1: Bludný kruh nerozvinutosti nízké tempo růstu kapitálu nízké úspory nedostatečná vybavenost práce kapitálem nízký důchod na 1 obyvatele Zdroj: Helísek (2002, s. 109) Kromě uvedených ekonomických příčin, které působí při udržování případně i prohlubování nerozvinutosti, jsou zde i příčiny neekonomické, např. přírodní vlivy a katastrofy (např. sucha v Africe či záplavy v mnoha zemích světa). Jak uvádí dále Helísek (2002, s. 110), bariéra rozvoje podnikání může mít dále podobu institucí, jako jsou např.: - právní rámec podnikání (smluvní jistota, vynutitelnost vlastnických práv) a byrokratický státní aparát, jež zneužívá své postavení např. při procedurách vzniku podniků, udělování licencí apod. ke korupci nebo při využívání rozvojové pomoci k osobnímu obohacení, - náboženské, příbuzenské, rodové a jiné vztahy, které se mohou stát bariérou ekonomického růstu, stejně tak i kulturní tradice a zvyklosti určité země, - důležitou roli (zejm. pro získání zahraničních úspor) hraje také politická stabilita v dané zemi. Tyto institucionální aspekty mohou brzdit následnou tvorbu zdrojů ekonomického růstu (omezovat práci, spořivost a podnikavost), případně mohou výsledky růstu orientovat neproduktivním způsobem (nikoliv na rozšiřování a prohlubování kapitálu a na technologický rozvoj, nýbrž např. na zbrojení). Pozn. Při zpracování kapitoly č. 3.1 byla využita zejména publikace Helíska (2002) viz seznam použité literatury. 3.2 Globální ekologické problémy současnosti Podle Lopušného a Šuchové (2006, s. 28) jsou globální změny v životním prostředí odrazem nadměrného čerpání přírodních zdrojů a znečišťování životního prostředí člověkem, které překročily regulační možnosti a akumulační schopnosti přírody. Ohrožují tak samotnou existenci lidské společnosti. Adekvátní řešení však nepřicházejí a dosavadní existující možnosti jsou většinou málo účinné. Podle současných výzkumů k největším hrozbám pro životní prostředí a člověka podle výše uvedených autorů patří následující: 4

5 a) Ohrožení globálního biosférického systému - nárůst koncentrace skleníkových plynů v atmosféře způsobující změnu klimatu s mnohými negativními důsledky, - redukce stratosférického ozónu v atmosféře a následné zvýšení ultrafialového záření na Zemi se škodlivými účinky na živé organismy, - změny biogeochemických cyklů hmoty v důsledku rozšíření toxických látek, znečištění atmosféry a hydrosféry, kyselé deště, - globální změny rychle se zmenšující plochy tropického deštného pralesa a dalších ekosystémů. b) Redukce biologického bohatství - ztráta případně degradace přírodních ekosystémů suchozemských a vodních, - vymírání rostlin, živočichů a mikroorganismů, - redukce genetického potenciálu, pokles počtu volně žijících a domestikovaných populací, - geneticky modifikované organismy, které můžou rozvrátit celý ekosystém, odolnost vůči chorobám, pesticidům a specifickým podmínkám životního prostředí poskytuje geneticky modifikovaným super rostlinám oproti přirozené fauně a flóře konkurenční výhodu, což v konečném důsledku ohrožuje celkovou druhovou rozmanitost na naší planetě. c) Nedostatek přírodních zdrojů - snižování výměry a úrodnosti zemědělské půdy, které je způsobené těžbou nerostů, vytvářením skládek odpadu, erozní činností a salinizací, - nedostatek hygienicky bezpečné pitné vody (zejm. v rozvojových zemích), - vyčerpání biotických zdrojů např. nadměrným lovem některých druhů mořských ryb. d) Přímé ohrožení lidského zdraví - přítomností jedovatých chemických biologických látek, ionizujícího záření, hluku a dalších faktorů v životním prostředí a v potravinách, - hygienicky závadná pitná voda s obsahem patogenních látek představuje v globálním měřítku nejvážnější ohrožení lidského zdraví, - živelné katastrofy atd. (Lopušný Šuchová, 2006, s ) Globální oteplování atmosféry Změna klimatu, díky které teplota planety Země pomalu stoupá, patří mezi nejzávažnější ekologické problémy. Nejde však o jev způsobený přirozenými jevy. Jde o jev, na kterém se významným způsobem podílejí obyvatelé planety svou činností. Například spalováním fosilních paliv, vypalováním lesů atd. se do atmosféry uvolňují skleníkové plyny 2, které vytvářejí tzv. skleníkový efekt způsobující oteplování planety. Za posledních 200 let došlo v průměru k oteplení o 0,6 C. V následujícím století vědci počítají s nárůstem teplot od 1,4 do 5,8 C. Změna klimatu však nepřinese jen vyšší teploty 3. Předpovídají se silnější a častější přírodní katastrofy (povodně, sucha, vichřice, bouře a tropické cyklony), porušování ozónové vrstvy Země, tání ledovců, stoupání mořské hladiny, narušování druhové rozmanitosti rostlin a živočichů, ničení původních ekosystémů a další závažné problémy. (Pearce Turner, 1992) 2 Ke skleníkovým plynům patří především oxid uhličitý, metan, oxid dusný a halogenové uhlovodíky. 3 Míra postižení globálním oteplováním se bude v různých lokalitách výrazně lišit. Kritická bude pravděpodobně situace tichomořských ostrovů, přímořských oblastí a tropického a subtropického pásu. Globální oteplení se také ve větší míře projeví na severní polokouli. Pokud bude lidstvo vypouštět do atmosféry stejné množství skleníkových plynů jako dosud, oblast severního pólu může být do roku 2040 zcela bez ledu. 5

6 Podle Bruselu existuje jediný recept, jak podobným katastrofickým scénářům zabránit. Je jím především snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise navrhuje, aby se do roku 2020 emise snížily o třetinu a spotřeba energie klesla o pětinu. Otázkou zůstává, zda se tento cíl podaří splnit. Členské státy EU totiž zatím příliš velkou ochotu snižovat vypouštění skleníkových plynů neprojevují. Nižších emisí lze dosáhnout především zvyšováním podílu alternativních energií, to znamená více větrných a solárních elektráren a využívání biopaliv. Nabízí se však i větší využití atomové energie. Podíl obnovitelných zdrojů energie by měl na celkové spotřebě vzrůst do roku 2010 na deset procent. Problém globálního oteplování atmosféry je tak závažný, že v roce 1988 Valné shromáždění OSN ustanovilo Mezivládní skupinu pro klimatické změny (IPCC), která informuje světové společenství o probíhajících klimatických změnách a jejich důsledcích. Změnu klimatu lze znázornit prostřednictvím schématu H-Z-S-D-O. Schéma č. 3.2: H-Z-S-D-O aplikované na změnu klimatu Hnací síla Odpověď - spotřeba fosilních paliv - daně z energie - skládky odpadů - programy na úsporu energie - těžba nerostných surovin - náhrada fosilních paliv - zemědělství - získávání energie ze skládek - opatření na snížení emisí Zátěž - emise skleníkových plynů Stav Dopad - atmosférické koncentrace - vliv na lidské zdraví skleníkových plynů - změna hojnosti a geografického - průměrná teplota rozložení biologických druhů - zvyšování mořské hladiny - dostupnost vody Zdroj: Lopušný - Šuchová (2006, s. 29) Narušování ozónové vrstvy Podle Lopušného a Šuchové (2006, s. 30) na úbytek ozónu ve stratosféře má vliv především růst emisí tzv. freonů. Ty se uvolňují do ovzduší při výrobě chladících a klimatizačních zařízení, hasících přístrojů, sprejů, izolačních pěn (zejm. polystyrénu) a rozpouštědel na čistění kontaktů v elektronice. V troposféře jsou chemicky neustále. Protože jsou lehčí než vzduch, vstupují do stratosféry, kde se pod vlivem slunečního záření rozkládají. Přitom se uvolňuje chlór, bróm a fluor. Zejména chlór má vliv na rozkládání ozónu (1 molekula chlóru může poškodit až několik desítek tisíc molekul ozónu). Rychlost úbytku ozónu závisí zejména na zeměpisné šířce, nadmořské výšce a ročním období. Největší úbytek je pravidelně zaznamenáván nad Antarktidou a v přilehlých oblastech, kde 6

7 zejména v zimních a jarních měsících vzniká ozónová díra. Celosvětový pokles ozónu činí doposud asi 5 % (množství ozónu se měří v Dobsonových jednotkách). Význam ozónu je velký. Stratosférický ozón totiž tvoří ochranný štít Země. Při zvýšeném průniku UV záření přes ozónovou vrstvu (největší koncentrace ozónu je ve výšce km nad zemským povrchem) se zvyšuje riziko výskytu rakoviny kůže, poškození sítnice oka, redukuje se růst a plodnost rostlin a narušuje se potravinový řetězec v oceánech Kyselé deště Při spalování fosilních paliv (především hnědého uhlí) oxidací síry vznikají oxid siřičitý a sírový. Spalovací proces způsobuje oxidaci vzdušného dusíku na oxidy dusíku. Oxidy síry a dusíku se slučují se vzdušnou vlhkostí na zředěnou kyselinu sírovou a dusičnou vznikají tak kyselé deště. Okyselení (acidifikace) snižuje ph vody, mění prostředí sladkých vod, které jsou potom nevhodné pro vodní živočichy a rostliny. Půdy, které jsou ovlivněné kyselými dešti, snižují vitalitu lesního porostu a půdních organismů. Velmi nepříznivý vliv mají kyselé deště na kulturní památky zhotovené z vápence. Oxidy síry a dusíku způsobují také zdravotní problémy obyvatelům měst a průmyslových aglomerací. (Lopušný Šuchová, 2006, s. 31) Snižování rozlohy lesů deforestace Podle údajů FAO (Organizace OSN pro zemědělství a výživu) každoročně ubude ze zemského povrchu les o rozloze přibližně 100 tis. km 2, z toho na tropické lesy připadne 75 tis. km 2. V tropických oblastech kácení lesa mnohonásobně převyšuje přirozené přírůstky a výsadbu. Velký úbytek lesa lze sledovat zejména ve střední a jižní Americe a v jihovýchodní Asii, kde se tímto způsobem získává orná půda a pastviny. Při současném tempu kácení se zlikviduje tropický deštný prales do poloviny 21. století. Snižování rozlohy lesů mírného pásu, které je způsobené především rozšiřováním průmyslových a obytných ploch, dopravní infrastruktury, lesními kalamitami a znečištěním ovzduší tlumí zalesňování nových ploch. (Lopušný Šuchová, 2006, s. 32) Ohrožení biologické diverzity Civilizační tlak se projevuje v záboru ploch pro lidská sídla, průmyslové a dopravní využití, zemědělské účely na úkor přirozených biotopů rostlin a živočichů. Velmi drastické je ovlivňování biosféry zejména v tropické oblasti. Podle odhadu biologů žije na Zemi 5 až 100 milionů různých druhů organismů. Z toho přibližně dvě třetiny druhů má svůj domov v tropických oblastech. Kácení a vypalování tropického deštného pralesa způsobuje následně masové vymírání druhů, které nemá v historii Země obdoby. Odhady vědců o vymizení 1 druhu ze Země jsou různé - a to od 1 hodiny až po 1 den, protože mnohé vymírající druhy ani nepoznáme. Ohrožené jsou také pláže a korálové útesy. Druhovou rozmanitost ohrožuje především lov, sběr, dále pak rozšiřování nepůvodních druhů, zábory přírodních území, kontaminace prostředí toxickými látkami a četné vojenské konflikty. Pro zachování biologické diverzity Země existuje řada důvodů. Především jde o následující (Lopušný Šuchová, 2006, s. 32): a) ekonomické důvody Z celkového počtu 250 tisíc druhů vyšších rostlin je přibližně 3 tisíce rostlin používaných k výživě obyvatelstva. Jen 30 druhů je intenzívně pěstovaných a zabezpečuje 95 % objemu potravin. Na výživu obyvatel z výlovu mořských ryb připadají 2 %. Rostliny jsou dále využívané v textilním průmyslu (např. bavlna, konopí, len, sisal). Podobně živočišný původ má vlna a hedvábí. Rostliny jsou také významným zdrojem 7

8 energie (např. spalování dřeva, výroba bioplynu a bionafty). Látkové přeměny kvasnic jsou využívané v biotechnologické výrobě. Některé kmeny bakterií jsou schopné rozkládat ropu a její deriváty, a tak řešit vážné problémy životního prostředí. Význam mají rostliny i ve farmaceutickém průmyslu. Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) dosahoval v roce 1982 obrat léků získaných z rostlin přibližně hodnotu 40 mld. dolarů. Léky se získaly zejména ze 41 druhů významných farmaceutických rostlin. Příprava vakcín a testy toxicity se neobejdou bez laboratorních zvířat. b) ekologický servis Živé organismy poskytují pro člověka celou řadu důležitých služeb bez toho, aby vynaložil úsilí, čas a finance. Patří k nim například boj proti škůdcům a opylování kulturních rostlin. Rostliny, živočichové a půdní mikroorganismy dále zabezpečují provzdušňování, kypření a hnojení půd, a tak podstatnou měrou přispívají ke zvyšování jejich úrodnosti. K dalším důvodům ochrany biologické diverzity patří důvody vědecké, estetické (každý druh má svoji estetickou hodnotu jako zdroj radosti, krásy, umělecké inspirace) a etické (odpovědnost člověka za současnost i budoucnost ekosystémů). (Lopušný Šuchová, 2006, s. 32) Degradace půdy Dalším vážným globálním problémem je proces redukce biologické produktivity a kvality půdy, který postupně mění úrodnou půdu na poušť (hovoříme o dezertifikaci). Vzniká působením přirozených faktorů (jako je změna klimatických podmínek) a nadměrným spásáním zemědělských ploch dobytkem. Výskyt suchých období dezertifikaci urychluje. Podle odhadů UNEP (Program OSN pro životní prostředí) je dezertifikaci vystaveno více než 30 mil. km 2 plochy Země s ročním přírůstkem 70 tis. km 2. Nejvíce je postižená Afrika, zejména jižní okraj Sahary. Zemědělskou produkci dále ohrožuje půdní eroze, která může být vodní a větrná. V suchých oblastech světa je vážnou překážkou rozšiřování zavlažovaných ploch zasolováním. Půdy pod vykáceným tropickým deštným pralesem je degradovaná procesem laterizace (tvorba oxidů železa a hliníku), což způsobuje rychlé vyčerpání živin z tenké povrchové vrstvy půdy. Nadměrné hnojení na bázi nevhodných umělých hnojiv je příčinou acidifikace půd. (Lopušný Šuchová, 2006, s. 33) Využívání vodních zdrojů a kontaminace vody V mnohých státech světa se dostupnost vhodných zdrojů vody stává limitem dalšího rozvoje zemědělství, průmyslu a osídlení. Z celkového množství sladké vody činí světová spotřeba na zavlažování 70 %, na průmysl 20 % a jen 6 % připadá na spotřebu domácností. Umělé zavlažování zemědělských plodin je v rozvojových státech neefektivní, protože jedna třetina z celkového množství vody se ztrácí v podloží kanálů, které není zpevněné, anebo se vsakuje mimo zavlažovaná pole. Výrazný nedostatek zdrojů pitné vody má především Afrika, Blízký východ a Jižní Asie. Obyvatelé těchto regionů jsou nuceni pít i značně kontaminovanou vodu ohrožující jejich zdraví. K hlavním typům znečištění vod patří eutrofizace, kterou způsobují umělá hnojiva splachovaná z polí do vod. Dalšími znečišťujícími látkami jsou sloučeniny těžkých kovů (např. olovo, zinek, rtuť, měď), polychlorované bifenyly (PCB) a radioaktivní látky. Do světových oceánů a moří unikají ropné produkty z havarovaných tankerů a jsou místem uložení odpadu, často nebezpečného, někdy i radioaktivního. 8

9 3.2.8 Produkce odpadu (kvantita, toxicita, radioaktivita) Schopnost výrobního procesu využívat stále větší množství látek spolu s narůstající spotřebou má za následek produkci stále většího množství odpadu. Přibývá nejen komunální, ale i nebezpečný odpad. Využívání atomové energie zvyšuje množství radioaktivního odpadu v podobě vyhořelých palivových článků. Radioaktivním odpadem se v blízké budoucnosti stanou i samotné stavby atomových elektráren po skončení jejich životnosti. Bezpečné a trvalé řešení uložení radioaktivního odpadu prakticky neexistuje, podobně jako nejsou k dispozici technologie na zvládnutí vyzařování radioaktivity. Mezi projevy globálních změn existují synergické vazby. Freony (jež způsobují redukci ozónové vrstvy v troposféře) představují významný skleníkový plyn a jejich přeměna na kyselinu chlorovodíkovou přispívá k acidifikaci srážek. Podobně ubývání lesů snižuje spotřebu oxidu uhličitého jako významného skleníkového plynu. (Lopušný Šuchová, 2006, s. 33) Pozn. Při zpracování kapitoly č. 3.2 byla využita publikace Lopušný - Šuchová (2006) viz seznam použité literatury. 3.3 Environmentální výchova a ekologický udržitelný rozvoj Ve světě vzájemných závislostí, omezeného množství zdrojů, rostoucí populace a silně narušeného životního prostředí se v globálním měřítku stává důležitým a naléhavým aspektem dalšího vývoje post-moderní společnosti koncepce trvale udržitelného rozvoje. K realizaci této strategie přispívá řešení nejen mnoha technických a technologických problémů, ale i ochrana životního prostředí. Snižování emisí, odpadů a regulace dalších problémů souvisejících s ochranou životního prostředí lze dosáhnout i prostřednictvím environmentální gramotnosti, následně pak environmentálním chováním a jednáním. Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO) představuje základní předpoklad udržitelného rozvoje, který je v celém světě pokládán za jedinou možnou pozitivní alternativu rozvoje lidské civilizace. Vytváření podmínek pro realizaci, rozšiřování a zkvalitňování procesu environmentálního vzdělávání patří i mezi prvořadé zájmy Evropské unie. Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta je proto rovněž jednou z nejvyšších priorit vlády České republiky posledních let. Před rokem 1990 patřila Česká republika z hlediska kvality životního prostředí mezi nejzatíženější regiony v Evropě. Byly poškozeny všechny složky životního prostředí. V současné době se situace výrazně zlepšuje v důsledku poklesu průmyslové výroby a také díky významným investicím do environmentálních opatření. Přes značné zlepšení kvality prostředí mezi nejzávažnější problémy v ČR v této oblasti i nadále patří staré ekologické zátěže (průmyslové podniky), kontaminace vody (stále velké procento znečištění), půdy (následky těžby neobnovitelných přírodních zdrojů) a znečištění ovzduší v důsledku zvyšující se intenzity dopravy. Restrukturalizace průmyslu a energetických zařízení pak v posledním desetiletí přinesla v určitých regionech i vysokou nezaměstnanost ( Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta v ČR se již stává součástí oficiálních vzdělávacích programů prakticky na všech úrovních. Dosud je však stále podceňována integrita environmentálních problémů s ekonomickými a sociálními aspekty udržitelného rozvoje. Ochrana životního prostředí je dosud často kladena do protikladu s hospodářským rozvojem, a proto je nezbytné rozšiřovat ochranu životního prostředí na všechny složky společnosti. Vazby na vzdělávací politiku ve školství jsou v ČR zabezpečeny prostřednictvím 9

10 Státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty - koncepční materiál schválený vládou ČR 20. října Environmentální bezpečnost Jak uvádí Komár ( v současném globalizovaném světě bývá součástí bezpečnosti státu i ochrana životního prostředí. Hledají se způsoby propojení problematiky životního prostředí a bezpečnosti státu a jejího zařazení do vojenských vědních disciplín. Předmět vojenská ekologie zabývající se environmentální bezpečností, patří k důležitým programům vojenské vědy v řadě států. Vzhledem ke svému významu je její problematika samostatně rozvíjena i v navazujících vojenských vědách a strategických programech Strategie preventivní obrany Bezpečnost státu je záležitostí jak preventivních opatření zabraňujících vzniku konfliktů, tak i vytváření podmínek zabezpečujících mír. Tato strategie se nazývá preventivní obranou a souvisí s principy trvale udržitelného rozvoje. Klíčovou roli ve strategii preventivní obrany hraje ochrana životního prostředí. Po skončení studené války bylo zapotřebí zkoumat postupné narůstání nejrůznějších hrozeb bezpečnosti. K hrozbách, kterým dnes čelíme, náleží nejen rozšiřování zbraní hromadného ničení, organizovaný zločin, drogy, náboženská nenávist a terorismus, ale i násilí na životním prostředí (ekoterorismus) a degradace životního prostředí. Porozumět příčinám konfliktu a nestabilitě umožňuje včas varovat o potenciálních krizích a stanovit způsoby, jak těmto krizím předejít a vyhnout se nákladným vojenským opatřením. Řada problémů, které se ještě nedávno zdály vzdálené, již překračuje možnosti jednotlivých zemí. K nim patří především degradace životního prostředí a dále i vyčerpání neobnovitelných přírodních zdrojů, které spolu s růstem populace ohrožují prosperitu země. Součástí hospodářských politik státu jsou proto již zmíněné aspekty ochrany životního prostředí. Je vhodné také připomenout, že řada významných politiků se proslula jako neúnavní ekologové. K nejvýznamnějším patří například Al Gore a J. Fischer Environmentální bezpečnost jako věda Problematika environmentální bezpečnosti zahrnuje všechny oblasti týkající se životního prostředí a bezpečnosti státu. Studium dvou zdánlivě protikladných ale významných problematik - ochrany životního prostředí a bezpečnosti státu - se stává předmětem mnoha výzkumů. Hledání důkazů o systémových vazbách mezi nimi je považováno za nejdůležitější obranu existence vůbec. V tomto pojetí se hovoří o environmentální bezpečnosti (environmental security). Zahrnuje problematiku vzájemného vztahu mezi ochranou životního prostředí, nestabilitou, válečným konfliktem, terorismem a dalšími hrozbami. Přináší také úvahy o podílu dalších orgánů státní správy na zabezpečení environmentální bezpečnosti. Zkoumá, jak může být ministerstvo obrany nástrojem ekologické politiky státu. K hlavním nástrojům používaným v oboru environmentální bezpečnosti patří monitorování a vyhodnocování environmentálních úmluv, sběr dat, analýza a rozšiřování vědeckých údajů o přírodním prostředí vztahujících se k omezování environmentálních krizí a pohrom, 4 Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty pro Českou republiku přijala vláda usnesením č. 1048/2000 jako součást implementace směrnice č. 90/313/EHS ( 10

11 zajišťování technických expertiz, zavádění programů trvale udržitelného rozvoje, využití technologií k čištění životního prostředí a ochranu zvlášť chráněných území. Pro svůj mnohostranný, vícerozměrný a multidisciplinární charakter je environmentální bezpečnost velmi náročným oborem. Životní prostředí a zdraví nelze chránit ojedinělými a osamocenými rezorty, institucemi či agenturami. Bezpečnost státu zahrnuje i požadavky na zmírnění následků ekologických katastrof a přírodních pohrom. Program vojenské ekologie proto zahrnuje jako metodu zkoumání nejen vlastní sběr informací, ale i provádění integrovaných analýz vztahů mezi životním prostředím, ekonomickými podmínkami a zdroji, politickou stabilitou a tomu adekvátní politickou a vojenskou reakcí. Vojenská ekologie v návaznosti na různé environmentální vědy využívá zkušenosti environmentálních trendů a dokonalejší technologické postupy ve prospěch vyšší bezpečnosti. V roce 1996 byla za účelem identifikace environmentálních problémů zahájena NATO, odborem pro vědu a životní prostředí, zkušební studie s názvem Životní prostředí v mezinárodních souvislostech (Environment and Security in an International Context). Studie navazuje na předchozí projekty, zejména pilotní studii Výhledy armád v životním prostředí (Defense Environmental Expectations) a Ekologické aspekty využití bývalých vojenských pozemků (Environmental Aspects of the Reuse Former Military Lands). Projekty byly zaměřeny na ekologický výcvik a upevnění ekologického myšlení vojáků, posouzení vlivu vojenských zařízení na životní prostředí a nápravu vzniklých ekologických škod Environmentální bezpečnost ve vojenské praxi Environmentální bezpečnost jako součást vojenské ekologie obsahuje environmentální problematiku rozdělenou obvykle do následujících tří oblastí: - integraci významu environmentální bezpečnosti do procesu vojenské akvizice (snížení nákladů na životnost zbraňových systémů, zahrnutí prevence znečištění v konstrukci zbraní s vizí let, ocenění životního cyklu a rizika nebezpečných materiálů aj.), - spolupráci v ekologicky vhodném provozu vojenských zařízení včetně zajištění efektivního výcviku (zahrnuje úroveň vládní a lokální), - mezinárodní spolupráci v environmentální bezpečnosti s jinými armádami. Environmentální zaměření je ovlivněno zejména mocenským postavením státu. Velmoci jako jsou USA a Rusko jsou orientovány na globální problémy vojenské makroekologie. Naproti tomu menší vyspělé státy jako např. Nizozemsko, Norsko, Švédsko úspěšně řeší národní problémy lokálního charakteru tzn. vojenské mikroekologie. Toto rozdělení však není příliš přesné, protože ekologické problémy jsou kompatibilní i z hlediska bezpečnosti státu. K novým úkolům armád tak patří zjišťovat potenciální hrozící krize v kontextu environmentální bezpečnosti a varovat před nimi. V zájmu obrany státu je podporován rozvoj vědy a výzkumu o životním prostředí. Získávané údaje jsou zpracovávány odborníky na životní prostředí, jež působí přímo v armádních strukturách ve spolupráci s civilními odborníky. Jsou využívány údaje z dálkového průzkumu Země, monitorování, závěry vědeckých a výzkumných prací či projektů. Také v rámci Smlouvy o otevřeném nebi se monitoruje stav životního prostředí nejen u vojenských, ale i civilních objektů nebo určitých území. Environmentální bezpečnost může být ohrožena jakýmikoliv podmínkami, které ovlivňují životní prostředí, lidské zdraví, zbraňové systémy, zásobování, infrastrukturu, jež skutečně nebo potenciálně zhoršují schopnosti k přípravě a k provedení konkrétních bezpečnostních opatření. Z tohoto pohledu může být i nenarušené přírodní prostředí z hlediska bezpečnosti v 11

12 některých případech nevhodné. Pokud nebude environmentální hrozba respektována, může nastat situace, kdy nevhodná eliminace hrozby bude jistotu bezpečnosti snižovat. Environmentální rizika lze z hlediska rozsahu působnosti rozdělit na globální, regionální a národní rizika. Globální environmentální rizika zahrnují nejen změny životního prostředí, např. změny klimatu, vyčerpání ozónu, ztrátu biodiverzity, ale i hromadění zbraní hromadného ničení a demilitarizaci těchto zbraní i zbraní konvenčních, která ovlivňuje životní prostředí. Dalším případem je neschopnost nebo neochota států dodržet mezinárodní environmentální úmluvy, ačkoliv tím vytvářejí hrozby pro životní prostředí celé země. Regionální environmentální rizika zahrnují např. environmentální terorismus (ekoterorismus), havárie a živelní pohromy, přemnožení přenašečů nakažlivých nemocí a škůdců, regionální konflikty způsobené nedostatkem zdrojů, znečištění překračující hranice států, environmentální faktory nepříznivě ovlivňující vojenský přístup k půdě, vodě a ovzduší. Národní environmentální rizika zahrnují především nebezpečí pro zdraví obyvatelstva státu a jeho životní prostředí z vojenských aktivit, omezení vojenských operací v důsledku sníženého přístupu k půdě, vodě a ovzduší, ale také ztrátu důvěry veřejnosti Politika environmentální bezpečnosti Politika národní environmentální bezpečnosti obsahuje pravidla jednání, chování a cílů, které je nutné z hlediska vojenského poslání systematicky plnit. Hlavním úkolem politiky environmentální bezpečnosti je zajistit výkon vojenského poslání životnímu prostředí a zdraví bezpečným způsobem. Zahrnuje to využití půdy, vody, ovzduší a jiných přírodních zdrojů během vojenských operací za dodržení všech současně platných norem a standardů životního prostředí a zdraví, odstranění znečištění jež pocházejí z vojenských aktivit a odpovědné vystupování k udržení důvěry veřejnosti. V mírové i válečné době musí ozbrojené síly také chránit majetek občanů a jejich vybavenost, zbraně, výstroj a zařízení před různými vlivy (chemickými, radioaktivními, biologickými). Dále musí zmírňovat a odstraňovat z hlediska životního prostředí a zdraví nevhodné poměry, které by mohly vést k nestabilitám mezi národy a státy, zvyšovat ekologické uvědomění vojáků. Dobré plnění vojenských povinností vyžaduje zahrnutí ochrany životního prostředí do každodenní vojenské činnosti s cílem prevence a ochrany prostředí. Znamená to dodržení zásad prevence před znečištěním, očistu kontaminovaných míst, šetrnost s přírodními zdroji, dodržení práva životního prostředí a souvisejících vojenských předpisů včetně využití nových technologií ke zlepšení ochrany životního prostředí a k nápravě stavu v případě znečištění. Environmentální bezpečnost zahrnuje čistší životní prostředí a bezpečnější svět. V souladu s principy trvale udržitelného rozvoje jde o zanechání životního prostředí bezpečného a čistého i pro další generace. Tlaky na životní prostředí neustále vzrůstají vzhledem k tomu, že ekologické škody blokují ekonomický růst. Mylná je představa stavět rozvoj ekonomiky (ekonomický růst) proti ekologii (ochraně životnímu prostředí). Obě jsou nezbytné a jsou vzájemně propojeny. Názor, že ochrana životního prostředí není spojena s bezpečností státu, je mylná. Preventivními opatřeními je nutné podporovat trvale udržitelný rozvoj a reagovat na globální hrozby. To znamená řešit problémy dříve než se stanou krizí. Případná vojenská akce je totiž daleko nákladnější, neboť odstranění environmentální hrozby může trvat i řadu let. Trvalá udržitelnost je zárukou dlouhodobého, perspektivního rozvoje. 12

13 Udržet již tak dost zranitelné životní prostředí vyloučením environmentální hrozby vyžaduje zlepšit spolupráci se všemi zainteresovanými partnery. Environmentální otázky by měly být zahrnuty do veškerých oblastí spolupráce (plnění mezinárodních smluv, národních zákonů navštívených zemí, anticipace environmentálních krizí, podpora environmentálního výzkumu, sběr ekologických informací, určení lokalit ekologicky významných a porozumění environmentální problematice). K zabezpečení těchto úkolů je zapotřebí zajistit armádě potřebné experty a neustále zvyšovat znalosti vojáků o ekologických faktorech a environmentální problematice. Životní prostředí je také jednou z důležitých součásti agendy výzvědných sil. Hovoří se o tzv. environmentální zpravodajské službě (environmental intelligence). Ochrana životního prostředí armádou je nezbytná, jak se ukázalo během mezinárodní mise SFOR i během mnoha působení vojsk na cizích územích. Proto bývá velká pozornost věnována ovlivnění stavu životního prostředí a posouzení vlivů ozbrojených sil během jejich mise. Získané zkušenosti lze využít k prevenci environmentálních konfliktů. Pozn. Při zpracování kapitoly č. 3.4 byla využita publikace Komára ( 13

14 Shrnutí 3. kapitoly: Ekonomický růst znamená dlouhodobý růst produktu spojený obvykle se zvyšováním produkčních možností ekonomiky. Je předpokladem ekonomického rozvoje. Ekonomický rozvoj zahrnuje i další aspekty vývoje ekonomiky, jako strukturální změny v národním hospodářství, technologické změny, zvyšování životní úrovně obyvatelstva. Zdroje ekonomického růstu mají tři složky, a to zdroje lidské, přírodní a kapitálové. Z jiného hlediska jde o zdroje kvantitativní a kvalitativní (technologické změny), kterým odpovídá extenzívní a intenzívní typ ekonomického růstu. Koncepce trvale udržitelného rozvoje hledá východiska z limitů růstu, kterými jsou zejm. populační růst, omezenost přírodních zdrojů, znečištění životního prostředí atd. Bariéry ekonomického růstu spočívají v demografickém vývoji (populační exploze), nedostatku kapitálu (bludný kruh nerozvinutosti), v institucionálních překážkách (legislativa, státní aparát, politická stabilita, náboženství, kultura, tradice) a jiných okolnostech (přírodní vlivy). Globalizace znamená rostoucí vzájemnou propojenost a závislost národních ekonomik. V souvislosti s ekonomickým růstem se objevuje řada globálních problémů přesahujících ze zemí svého původu do celého světa. Ke globálním ekologickým problémům patří ohrožení globálního biosférického systému (skleníkové plyny, změna klimatu globální oteplování, narušování ozónové vrstvy, kyselé deště), redukce biologického bohatství (degradace přírodních ekosystémů, snižování rozlohy lesů deforestace, ohrožení biologické diverzity), nedostatek přírodních zdrojů (půdy, vody), přímé ohrožení lidského zdraví (jedovaté látky, hluk, živelné katastrofy, produkce odpadů). Environmentální bezpečnost je součástí bezpečnosti státu a zahrnuje všechny oblasti dotýkající se životního prostředí. Nástroje environmentální bezpečnosti zahrnují monitorování a vyhodnocování environmentálních úmluv, sběr dat, analýzu a rozšiřování vědeckých údajů o přírodním prostředí, zajišťování technických expertiz, zavádění programů trvale udržitelného rozvoje, využití technologií k čištění životního prostředí a ochranu zvlášť chráněných území. 14

15 [1] BAUMOL, William - OATES, E. Wallace. The Theory of Environmental Policy. Cambridge: Cambridge University Press, ISBN [2] HELÍSEK, Mojmír. Makroekonomie (základní kurs). Praha: MELANDRIUM, s. ISBN [3] HOLMAN, Robert. Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C.H. Beck, ISBN [4] LOPUŠNÝ, Jozef. Životné prostredie. Banská Bystrica: EF, s. ISBN [5] LOPUŠNÝ, Jozef ŠUCHOVÁ, Katarína. Životné prostredie a trvalo udržitelný rozvoj v procese ekonomickém globalizácie. Banská Bystrica: OZ Ekonómia, s. ISBN [6] MEZŘICKÝ, Václav (ed.). Environmentální politika a udržitelný rozvoj. Praha: Portál, s. ISBN [7] MŽP ČR, Spolupráce v oblasti životního prostředí mezi Ministerstvem obrany České republiky a Ministerstvem obrany USA. Zpravodaj Ministerstva životního prostředí, VII, 1997, č. 6, s [8] NOVÁČEK, Pavel. Strategie udržitelného rozvoje. Praha: G plus G, ISBN [9] PEARCE, W. David - TURNER, R. Kerry. Economics of Natural Resources and the Environment. London: Harvester Wheatsheaf, ISBN [10] ŠIMKOVÁ, Eva. Environmentální výchova a role udržitelné turistiky. In: Zvyšování konkurenceschopnosti aneb Nové výzvy pro rozvoj regionů, států a mezinárodních trhů. Sborník příspěvků. VŠB-TU Ostrava. Ostrava: Dubí, CD-ROM. ISBN [11] ŠIMKOVÁ, Eva. Environmental problems and the importance of environmental education. In: Svět práce a kvalita života v globalizované ekonomice. Sborník příspěvků. Praha: VŠE, CD-ROM. ISBN [12] Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta [13] Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v ČR [14] Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky. [15] Environmentální bezpečnost 15

16 Poznámky 16