JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ. Hudební fakulta. Katedra strunných nástrojů Hra na kontrabas. Basová kytara.

Transkript

1 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra strunných nástrojů Hra na kontrabas Basová kytara Diplomová práce Autor práce: BcA. Petr Sládek Vedoucí práce: MgA. Marek Švestka Oponent práce: prof. Miloslav Jelínek Brno

2 Bibliografický záznam SLÁDEK, Petr. Basová kytara [The Bass Guitar]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra strunných nástrojů, s. Vedoucí diplomové práce MgA. Marek Švestka Anotace Diplomová práce Basová kytara představuje tento nástroj. Práce je rozdělena do tří kapitol. V první kapitole se věnuji předchůdcům basové kytary, popisu nástroje a hře na tento nástroj. Ve druhé mapuji historii a vývoj basové kytary. V poslední kapitole představuji významné světové hráče na basovou kytaru. Annotation My dissertation The Bass Guitar introduces this musical instrument. The thesis is divided into 3 chapters. The first chapter is about the bass guitar forerunners, the instrument description and the bass guitar play. The second chapter deals with the history and the bass guitar development. The well-known bass guitarists are mentioned in the last chapter. Klíčová slova baskytara, baskytarista, Fender, design, menzura, ladění Keywords bass guitar, bass guitarist, Fender, design, scale, tuning - 2 -

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jsem uvedené informační zdroje. V Brně, dne 25. dubna 2014 Petr Sládek - 3 -

4 Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval lidem, kteří mi pomohli s překladem knihy The Bass Book, Igoru Feiglerovi, Janě Riedlové, Mgr. Janě Rozsypalové, Mgr. Jiřímu Rohelovi a především Janu Moučkovi. Dále Mgr. Nele Mládkové a bratrovi Jakubovi Šimáně za konzultace a upřesnění některých informací. Poděkování patří také veducímu práce MgA. Markovi Švestkovi

5 Obsah ÚVOD PŘEDSTAVENÍ NÁSTROJE PŘEDCHŮDCI BASOVÉ KYTARY POPIS NÁSTROJE HRA NA BASOVOU KYTARU HISTORIE A VÝVOJ VZNIK A VÝVOJ BASOVÉ KYTARY DO ROKU OBDOBÍ ŠEDESÁTÝCH LET OBDOBÍ SEDMDESÁTÝCH LET OBDOBÍ OSMDESÁTÝCH LET OBDOBÍ DEVADESÁTÝCH LET A SOUČASNOST VÝZNAMNÍ SVĚTOVÍ BASKYTARISTÉ ZÁVĚR POUŢITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE Publikace Internetové stránky

6 ÚVOD Ve své diplomové práci bych rád představil nástroj, který nejen do populární hudby vnesl určitou revoluci. Je jím basová kytara, nástroj, jenž je mi velice blízký a kterému se vedle hry na kontrabas již asi deset let věnuji. Vedle toho, že u nás o basové kytaře nevyšla jediná kniha, to byl hlavní důvod, který mě vedl k představení historie a vývoje basové kytary v mé diplomové práci. Basová kytara (neboli baskytara, lidově basa) je strunný hudební nástroj, který v moderní hudbě nahrazuje funkci kontrabasu. Spolu s bicími nástroji tvoří v populární hudbě základ rytmické sekce a výrazně podporuje harmonii. Její vznik se nejčastěji datuje do roku 1951, kdy vznikl první model v dílně Leo Fendera. V práci čerpám především z knihy The Bass Book aurorů Tonyho Bacona a Barryho Moorhouse, z knihy, která skrývá historická fakta vývoje basové kytary. Dále ze svých znalostí a zkušeností, které jsem doposud hrou i výukou na basovou kytaru získal. V mnohém mi při práci jako zdroj informací pomohl i internet. Budu se snažit představit vám basovou kytaru i její zajímavou historii

7 1. PŘEDSTAVENÍ NÁSTROJE 1.1 PŘEDCHŮDCI BASOVÉ KYTARY Než však začneme o baskytaře samotné, měli bychom si představit předchůdce tohoto nástroje. Je jím kontrabas, který má dlouhou a význačnou minulost. Kontrabas je největší a zvukově nejhlubší z dnešních smyčcových nástrojů. Na jeho vývoji se podíleli největší italští, němečtí i čeští nástrojáři. V 15. století existovalo mnoho typů viol. Po vzoru vokální hudby byly stavěny ve čtyřech základních velikostech: diskantové, altové, tenorové a basové. Pravděpodobně měly violy zdvojovat vokální party. Na konci 15. století se od sebe oddělily dvě skupiny viol. První skupina viol da braccio dala základ dnešním houslím, viole a violoncellu, druhá, viol da gamba právě kontrabasu. Mnohé jejich charakteristické stavební znaky si kontrabas zachoval dodnes. V 18. století byly z hmatníku kontrabasu odstraněny pražce. Zajímavé je také srovnání ladění. Basová viola da gamba byla laděna na tóny A1, D, G, C, e, a. Horní struna (a) je totožná s horní strunou dnešního violoncella a spodní tři struny (A1, D, G) s vrchními strunami dnešního kontrabasu. Je známo, že italská škola používala i v 18. století třístrunný kontrabas laděný právě A1, D, G. I toto je důkazem, že kontrabas je vlastně upravenou pozměněnou violou da gamba. Ani velikostí se violy da gamba od kontrabasu příliš nelišily. Samotný vznik kontrabasu se tedy datuje do brzkého 16. století. V symfonickém orchestru se začal kontrabas objevovat v 18. století. V Americe ve dvacátých letech 20. století převzal kontrabas roli tuby jako základního basového nástroje a hlavně jako drnkací nástroj se brzy rozšířil mezi ostatní skupiny populárního typu hudby. Jeho nejdůležitější význam v dnešní době je v klasické hudbě a jazzu a jeho zvuk je nenahraditelný. Za zmínku stojí i mnohostrunné drnkací basové nástroje jako basová loutna a theorbo, které se datují do 17. století. Jak z názvu nástroje basová kytara nebo také baskytara vyplývá, kořeny nástroje lze hledat nejen v kontrabasu, ale i v kytaře a především té elektrické, neboli elektrofonické. Je to druh kytary, ve které elektromagnetické snímače převádějí - 7 -

8 chvění strun s ocelovým jádrem na elektrický signál, který je veden z kytary do zesilovače a reproduktoru. Experimenty s konstrukcí elektrické kytary začali provádět někteří nadšenci do elektroniky a výrobci strunných nástrojů ve dvacátých letech 20. století. U prvních kytar se pokoušeli snímat zvuk vestavěnými mikrofony nebo gramofonovými přenoskami. První elektrickou kytaru s použitelným snímačem vyráběla od roku 1931 americká firma Rickenbacker. Její první kytara byla označena jako Frying Pan. Však větší souvislost basové kytary shledávám ve vztahu s kontrabasem a to především svojí funkcí v hudbě. 1.2 POPIS NÁSTROJE 1 Na obrázku vidíme popis basové kytary: Hlava nástroje, na které jsou ladící kolíky, dále nultý pražec, krk, hmatník, pražce, orientační značky na hmatníku, struny, úchyty na popruh, tělo nástroje (korpus a luby), snímače, kobylku, struník, potenciometry k ovládání hlasitosti a zvuku a vstupní otvor pro kabel. Je zde také vyznačena menzura nástroje, tj. délka od nultého pražce po kobylku. 1 HORA, Vladimír; KÖPPING, Dieter; BUHÉ, Thomas; ZIEGENRÜCKER, Wieland. Basová kytara. Praha: Supraphon, 1984, s

9 Baskytary jsou obvykle vyráběny ze dřeva. Používá se široká škála dřevin (i velice exotických) jako olše, javor, jasan, mahagon, ořech, topol, bubinga, palisandr, wenge, eben, lípa a další. Na těla nástrojů se nejčastěji používá olše, na krky javor a na hmatníky palisander nebo eben, zejména pro bezpražcové modely. Zajímavostí jsou také nástroje vyrobeny z grafitu. Povrchy jsou upravovány lakem, voskem či různými oleji. Používání umělých materiálů umožňuje unikátními výrobními technikami, jako je lití pod tlakem, vyrábět složité tvary nástrojů. Zatímco většina baskytar má plná těla, existují i nástroje s dutým tělem (elektro-akustické nebo akustické baskytary) kvůli zvýšení rezonance, snížení váhy nástroje nebo ze zvukových důvodů. Krk nástroje bývá buď z jednoho kusu dřeva, nebo lepený podélně z více kusů. K tělu nástroje je lepený, přišroubovaný nebo je tzv. průchozí skrz tělo (prochází celým tělem nástroje). Kovové pražce rozdělují hmatník na jednotlivá pole, která ladí výsledný tón po půltónech. Počty pražců na basových kytarách se mohou lišit, nejčastěji se pohybují mezi 20 až 24 pražci. Existují však také nástroje s větším počtem pražců. Další variantou jsou bezpražcové baskytary, které se svým zvukem ještě více blíží kontrabasu a jsou buď s naznačenými pražci pro lepší orientaci na hmatníku, nebo úplně bez nich. Co se menzury nástrojů týče, je nejpoužívanější délka menzury 34 palců. Rozmezí používaných menzur je však 30 až 36 palců. Stejně jako kontrabas zní baskytara o oktávu níž, než se značí v notovém zápisu

10 2 Ladění nástroje je umožněno pomocí ladící mechaniky tzv. kolíky. Ty jsou umístěny na hlavě nástroje, ať už z jedné strany hlavy, nebo z obou stran. V případě bezhlavých modelů baskytar je ladění umístěno na kobylce nástroje. Standardní ladění čtyřstrunné baskytary je stejné jako u kontrabasu E1-A1-D-G. V případě pětistrunné baskytary je přidána spodní H struna a v případě šestistrunné ještě vysoké C. Avšak i ladění basových kytar prošlo svým vývojem a je známá řada i jiných variant jak v ladění, tak počtu strun. Například tenor ladění E-A-D-G-C, piccolo bass znějící v psaném ladění (o oktávu výš než standardní baskytara) nebo osmi a dvanáctistrunné baskytary se zdvojením každé struny v oktávě, jako je tomu u dvanáctistrunných kytar. 2 HORA, Vladimír; KÖPPING, Dieter; BUHÉ, Thomas; ZIEGENRÜCKER, Wieland. Basová kytara. Praha: Supraphon, 1984, s

11 Nabídka strun je dnes rozsáhlá co se materiálu (ocel, nikl, chrom a nejrůznější slitiny) i způsobu vynutí (roundwound, flatwound, halfwound, ground wound a pressure wound) a jejich potažení týče, tím je široké i spektrum zvukových barev tónu. Můžete vybírat i z různé tloušťky strun. Z výrobců jmenujme například D Addario, Elixir, Rotosound, Ernie Ball, DR, GHS, Dunlop, Warwick a další. Většina elektrických basových kytar používá elektromagnetické snímače. Vibrace strun v magnetickém poli snímače vytváří elektrické napětí v cívkách a tyto signály jsou poté zesíleny a reprodukovány. Dostupné jsou také baskytary s aktivní elektronikou, která je poháněna externím zdrojem - baterií, a dokáže zvýšit sílu signálu v nízkých i vysokých frekvencí už v těle nástroje. Používají se tyto typy snímačů: single-coil (jednocívkové) ve stylu P-pickups, které odkazují na Fender Precision Bass z roku 1951, dále split-coil (rozdělená cívka) P- pickups odkazující na pozdější Precision bass, který je zapojen ve stylu humbucking. Dále styl J-pickups, odkazující na model Fender Jazz Bass, který má dva oddělené jednocívkové snímače. Dále dual coil (dvoucívkový) humbucker, který má opačný směr vynutí cívek a neutralizuje tak nežádoucí brum. Dále MM (Music man) pickups, který je dvoucívkovým snímačem ve stylu humbucker, ale s tím, že pro každou strunu je použit jeden větší magnet oproti dvěma. Některé typy jsou vyráběny jako tzv. soapbar pickups, ve kterých jsou magnety ukryté. Další možností jsou snímače nemagnetické. Sem patří buď snímače piezo, které převádí chvění z těla, nebo kobylky nástroje (používají se často ke snímání akustických nástrojů) a optické snímače, které pomocí infračerveného světla sledují pohyb kmitající struny. Výjimkou nejsou ani různé kombinace zapojení snímačů. Podobně jako elektrická kytara je i elektrická basová kytara propojena kabelem k zesilovači a reproduktoru. Existují buď komba, která kombinují zesilovač a reproduktor (y) v jednom boxu, nebo zesilovač a samostatný box s reproduktorem (ry). Baskytara může být zapojena také do D.I. boxu (zde se mění nesymetrický signál z nástroje na symetrický), který posílá signál přímo do mixážního pultu, příp. lze tyto možnosti kombinovat. Pro nahrávání se používá přímý signál z nástroje, výstup ze zesilovače i snímání zvuku mikrofony z reproduktorů a jejich kombinace. Nejčastější osazení baskytarových reproboxů bývá reproduktory s průměrem 10, 12 nebo 15 palců v různých kombinacích (např. 1x10, 2x10, 4x10, 1x12, 1x15, atp.). Zesilovače

12 jsou buď tranzistorové, lampové, nebo digitální. Z výrobců baskytarových aparatur jmenuji např. Ampeg, Aguilar, Ashdown, David Eden, EBS, Fender, Gallien-Krueger, Glockenklang, Hartke, Markbass, Marshall, Messa Boogie, T.C. Electronic, Orange, SWR, Vox a další. Pro úpravu zvuku se používá řada efektů, jako např. equalizer, compresor, limiter, octaver, overdriver, distortion, phaser, chorus, flanger, delay, T-wah, reverb a další. Tyto efekty bývají součástí komba, předzesilovače, zesilovače, či jsou v samostatných krabičkách. Existují také multiefektové procesory, které nabízí více efektů v jednom přístroji. Z výrobců například Boss, Roland, Korg, Vox a další. Studium hry na basovou kytaru je u nás možné pouze na některých základních uměleckých školách a na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, kde v oboru basová kytara můžete dosáhnout maturitního a vyššího odborného vzdělání. Ve světě jsou známé školy jako The Berklee College of Music v Bostonu, kde pod vedením jmen jako Victror Bailey nebo John Patitucci můžete dosáhnout středního a vyššího odborného vzdělání (podobně jako na konzervatoři). Škola byla otevřena i ve španělské Valencii. Bakalářský titul (B.Mus.), titul Master of Music (M.Mus.) i doktorát je možné získat studiem na Manhattan School of Music v New Yorku. Stejně je tomu na kanadské Humber College v Torontu. Další školou pro baskytaristy je The University of the Arts ve Philadelphii. Za zmínku stojí i Bass Institute of Technology (BIT) v Los Angeles. Hráči hojně využívají soukromých hodin hry na baskytaru a objevuje se také spousta samouků, kterým (a nejen jim) pomáhají baskytarové školy (i instruktážní DVD) světových hráčů. Z českých bych uvedl alespoň čtyřdílnou školu Basová kytara autorů Hora, Köpping, Buhé, Ziegenrücker nebo školy slapové techniky od Richarda Scheuflera

13 1.3 HRA NA BASOVOU KYTARU Většina hráčů v populárních skupinách na baskytaru při hraní stojí, přičemž mají nástroj zavěšený na popruhu. Vsedě hrají baskytaristé především v orchestrech, bigbandech apod. Způsob hry na basovou kytaru je v mnohém podobný hře na kytaru. Nejčastější technikou hry pro pravou ruku je prstová technika. Používají se jeden až tři prsty, nejčastěji je užíváno dvou prstů, ukazováčku a prostředníčku. Palec má hráč opřený o horní hranu snímače, na konci hmatníku nebo ho má lehce položený na struně, čímž si pomáhá i s tlumením přeznívajících strun. Hráč může hrát prsty na jakémkoliv místě mezi kobylkou a hmatníkem, případně i nad hmatníkem. Dosáhne tak vemi rozdílného zvuku. Basisté se též mohou ještě o kousek přiblížit zvuku kontrabasu, když hrají na baskytaru palcem pravé ruky, případně využívají tlumených tónů. Slapová technika je také hojně využívána nejen v žánrech, jako je funky. Je to technika, kdy hráč švihem palce pravé ruky udeří do struny (zejména v místě posledního pražce) a ostatními prsty struny vytrhává. Dopadem struny na pražec vzniká specifický zvuk. Tyto údery se různě kombinují, hra tím zní velice rytmicky a perkusivně. Velmi se užívá také tlumených tónů, kdy hráč struny přitlumí levou rukou. Wooten popularizoval tzv. double thumb (dvojí úder), ve kterém palcem zahraje dolů přes strunu a hned zpět nahoru. Další možností je hra trsátkem, která slouží k ostřejšímu, dobře srozumitelnému zvuku. Užívá se především v tvrdších stylech jako rock, punk, metal apod. Často tak hrají hráči, kteří se k basové kytaře přešli z kytary elektrické. Trsátka se vyrábí z různých materiálů jako nylon a plast a jsou různé tloušťky obvykle v rozmezí od 1,14 do 3mm. Jako rarita se místo trsátka používá kovová mince. Tlumení strun (mute) je další používanou technikou, při níž hrana dlaně pravé ruky leží lehce na strunách a tím je tlumí. Palcem (příp. i ukazováčkem) nebo trsátkem pak hráč hraje tóny, které mají díky tomu kratší sustain (dozvuk) a zastřenější zvuk. Tapping je technika, při níž baskytarista rozeznívá nástroj přiklepnutím struny na hmatník pomocí prstů obou rukou a hra připomíná hru na klavír. Díky tomu lze hrát i akordy a arpeggia. Využití může být i pro perkusivní hraní, kdy tón nemá určitou výšku

14 Co se týče levé ruky, využívá se dvou způsobů prstokladů. První typ vychází z kontrabasového prstokladu, při němž čtyři prsty ovládají tři pražce (třetí prst dopadá spolu se čtvrtým). Tohoto prstokladu využívají především kontrabasisté. Jeho výhoda je i menší napínání šlach při hře v nižších polohách, kde jsou vzdálenosti pražců větší než v polohách vyšších. Druhým způsobem je kytarový prstoklad, tzn. co prst, to pražec. Ten umožňuje více pokrytých tónů bez výměny polohy levé ruky, čtyři prsty ovládají čtyři pražce hmatníku. Běžná je i kombinace těchto způsobů i hra rozšířených poloh, hraní oktáv a kvint pomocí prvního a čtvrtého prstu apod. Volné prsty levé ruky také mohou sloužit k tlumení přeznívajících strun. Běžná je i hra souzvuků či akordů. Levá ruka též vytváří vibrato, glissanda, může vytahovat struny a tím měnit výšku tónu stejně, jak je tomu běžně u elektrické kytary. Hraje trilky, přírazy a jiné melodické ozdoby. Stejně jako u jiných strunných nástrojů, je i na basové kytaře možné hrát přirozené či umělé flažolety, apod

15 2. HISTORIE A VÝVOJ 2.1 VZNIK A VÝVOJ BASOVÉ KYTARY DO ROKU 1960 Co mělo vliv na vznik basové kytary? Představme si amerického kytaristu v pozdních čtyřicátých letech 20. století, který vedle akustické kytary používá také kytaru elektrickou, hlavně pokud hraje jazz, blues či swing. Ve velké skupině potřebuje zesilovač už jen k vyrovnání hlasitosti nástroje se zbytkem skupiny. Teď si představme kontrabasistu ve stejné době v Americe. Všude kolem něj se rytmická sekce stává hlasitější, bicí nástroje se rozšiřují a kytaristé si již zvykají na používání zesilovače. Kontrabasista má však problémy se se svým akustickým kontrabasem hlasitosti zvuku kapely vyrovnat. Ve dvacátých letech 20. století Lloyd Loar, inženýr ve firmě Gibson Mandolin-Guitar Co. v Michiganu, experimentoval se zeštíhleným elektrickým kontrabasem. V třicátých letech 20. století začala elektrický kontrabas prodávat firma Rickenbacker v Kalifornii stejně jako firma Regal z Chicaga a firma Vega z Bostonu. Žádný z těchto pokusů však nebyl komerčně úspěšný a žádný z nich nedosáhl dobré kvality zesílení. Zdálo se, že výrobci vědí, že basoví hráči chtěli hlasitější nástroj, nevěděli však, jak jim vhodně vyjít vstříc. V pozdních čtyřicátých letech 20. století se v New Yorku zabýval tímto problémem z praktičtějšího úhlu Everett Hull. Usuzoval, že může zesílit stávající kontrabas. Začal tehdy produkovat zesilovací systém pro akustický kontrabas. Byl to mikrofon, který byl zasazen uvnitř bodce nástroje. Tento zesílený bodec dal jméno celé společnosti Ampeg (dnes jeden z nejvýznamnějších výrobců baskytarových aparatur) a tato adaptace existujícího kontrabasu byla mírně úspěšná. Přesto, že byly celkem různé ve stylu i účelu, zaplavily čtyřstrunné kytary americký trh o dost dříve, než přišel Fender v roce 1951 se svojí Precision bass. Ve dvacátých letech 20. století přišly společnosti Gibson a Martin s akustickou tenorovou kytarou. Společnosti Rickenbacker a Vega později vytvořily elektrické verze této kytary. Tyto tenorové kytary však nebyly basovými. Disponovaly čtyřmi strunami laděnými C-D-G- A na úzkém krku a uspořádání mělo v úmyslu nutit hráče na banjo k přesunu k nové kytaře. Společnost Martin brzy poté lehce zmátla naši historii, když zjednodušeně nazvali jejich šestistrunné akustické kytary Dreadnought s plochou horní deskou ze třicátých let basovými kytarami, ale jen proto, že tyto nové nástroje s velkým tělem navrhované tak, aby vyhovovaly doprovázení vokálů, měly basovější tón než obvykle

16 Na počátku 20. století vyrobil Gibson čtyřstrunnou pražcovou Mando bass, v jejíž produkci pokračoval asi dvacet let. V pozdních dvacátých letech 20. století ukazuje Gibsonův katalog muzikanta hrajícího na Mando bass s bodcem, kterou však drží jako kytaru díky podpoře kovové tyče, která vyčnívá ze spodní části nástroje a je opřená o zem. Mando bass měla dvě stopy široké hruškovité tělo, kruhovitou zvukovou díru, čtyři struny laděné E-A-D-G, 42 palců délky hmatníku a sedmnáct pražců. Poslouchejte moderní hudbu hranou k tanci, na koncertě, nahrávanou, či v rádiu a zjistíte, že basa je jedním z nejdůležitějších nástrojů, který přidává k souboru ty hluboké pulsy, které jsou srdcem i duší opravdového rytmu, doporučoval Gibsonův katalog v nadčasové frázi. 3 Mando bass v hodnotě 150 dolarů však udělala jen trochu pro to, aby pronesla svůj zvuk skrz kapelu k publiku. S tím souvisí i fakt, že se nejednalo o velký úspěch v průběhu jejího poměrně dlouhého života. Některé skupiny ji i přesto používaly až do čtyřicátých let 20. století. Dále bych rád zmínil kytaristu a učitele pocházejícího z Havaje, který žil v Seattlu ve státě Washington. Paul Tutmarc založil společnost s názvem Audiovox ve třicátých letech k výrobě elektrických nástrojů včetně elektrické basové kytary. Model 736 Bass Fiddle je ukázán v letáčku Audiovoxu z doby okolo roku Skoro neměla tvar kytary, její tělo bylo ořechové, měla jediný snímač a potenciometr, krk s šestnácti pražci a napevno zabudovaný kabel vycházející z výstupu na horní části těla. Bohužel ani on neměl s tímto nástrojem velké komerční štěstí. Jeho syn Bud Tutmarc později začal prodávat přes hudebně distribuční společnost L.D. Heater z Portlandu v Oregonu velmi podobnou elektrickou basovou kytaru nazývanou Serenader. Jejich leták z neznámého období popisuje elektrickou basovou kytaru Serenader jako navrženou k odstranění objemnosti normálně velkého kontrabasu. 4 Bud Tutmarc tvrdil, že basová kytara Serenader byla vypuštěna do světa v roce Ani tyto nástroje však nebyly na trhu úspěšné. Kdyţ však Fender Electric Instrument Co z Fullertonu blízko Los Angeles v Kalifornii ke konci roku 1951 představili elektrickou basovou kytaru s pevným tělem, která vypadala jako dlouhokrká verze Fenderovy elektrické kytary Telecaster, kterou společnost vypustila na trh na podzim roku 1950, nikdo ještě nevěděl, ţe právě tento nástroj se stane standardem ve vývoji basové kytary a přinese spolehlivý základ k novému zvuku populární hudby. 3 BACON, Tony; MOORHOUSE, Barry. The Bass Book. Milwaukee, USA: Backbeat Books, 2008, s.8. 4 BACON, Tony; MOORHOUSE, Barry. The Bass Book. Milwaukee, USA: Backbeat Books, 2008, s

17 Leo Fender se narodil v roce 1909 v oblasti Fullerton-Anaheim v jižní Kalifornii. Jeho rodiče byli pěstitelé pomerančů a Leo přišel na svět ve stodole, kterou postavili (dům následoval o rok později). Přestože jako mladý muž pracoval jako účetní, vypěstoval si Leo lásku k elektronic, rádiu a stavěl své zesilovače. V pozdních třicátých letech si Leo otevřel obchod s rádii. Prodával elektrické zařízení, hudební nástroje, PA systémy, nahrávky, noty a stejně tak nabízel i servis. Díky této práci přišel do kontaktu s mnoha místními hudebníky, konkrétně s jedním, houslistou a hráčem na havajskou kytaru doc Kauffmanem, se spojil a na krátkou dobu vznikla společnost K&F (Kauffman a Fender), která vyráběla elektrické havajské kytary a zesilovače od roku V únoru 1946 však Kaufmann odešel. Nevyrovnal se s Leovými workoholickými metodami a riskantními finančními kroky v projektu. Leo si založil svou vlastní činnost. Prvně ji pojmenoval Fender Manufacturing a v prosinci 1947 ji přejmenoval na Fender Electric Instrument Co. Pokračoval s výrobou a prodejem havajských kytar a zesilovačů tak, jako to bylo za K&F a brzy přestěhoval výrobu do dvou budov blízko South Pomona Avenue. Zde musel Leo přežít obrovské finanční problémy, aby mohl na trh přijít se svou šestistrunnou elektrickou kytarou s pevným tělem Esquire (později Telecaster) a pár let na to i s Fender Precision Bass. Společnost k basovému modelu Precision dále uvedla nový basový zesilovač Fender Bassmann. Model Fender Precision spatřil světlo světa v říjnu roku 1951, oficiálně však byl představen až v červenci roku 1952 na hudebním veletrhu NAMM show v New Yorku. Nová baskytara se hodně podobala konstrukci elektrické kytary Fender Telecaster. Měla javorový krk s dvaceti pražci přišroubovaný k desce jasanového těla, které bylo natřeno světle žlutou barvou. Na úzké hlavici byly čtyři velké ladicí kolíky. Tělo mělo černý plastový pickguard (plastový kryt přišroubovaný na vrchní část těla), opěrku prstů pravé ruky, čtyřpólový jednocívkový snímač, dva potenciometry pro úpravu hlasitosti a tónu a chromové krytí pro snímač a kobylku se dvěma opěrami, z nichž každá nesla dvě struny. Struny přecházely přes kobylku a skrz tělo a byly ukotveny na zadní straně nástroje. Tělo mělo dva výřezy. Byla to první Fenderova kytara s takovým designem. Nová kytara měla jednoduchou konstrukci, jež byla typická pro rané produkty od Fendera. Léta strávená v obchodu s elektronikou ho hodně naučila. Vzhled všeho, co vyráběli, byl určen k jednoduchosti výroby a snadnosti opravy. Všechny základní designové prvky byly uvedeny ve Fenderově patentu. Poukazoval na ně v listopadu 1952 a vydány byly 24. března Elektrická basová kytara v ceně dolarů (v dnešní době by odpovídalo ceně přibližně 1,500 dolarů) byla na světě a nikdo si toho zatím moc nevšiml

18 Leo spolupracoval s místními hudebníky a zkoušeli spolu jeho prototypy, testovali nástroje a vyměňovali si názory. Don Randall byl generální ředitel Radio & Televison Equipment Co. Byl Fenderovým distributorem v počátku padesátých let a brzy se stal klíčovou osobou v rostoucím Fenderově provozu. Randall pojmenoval všechny Fenderovy produkty mimo Precision bass. Jméno Precision dostala díky přesnému rozložení pražců přímo od Leo Fendera. Ladění Fenderovy baskytary E-A-D-G bylo stejné jako u kontrabasu a znějící o oktávu níž než spodní čtyři struny kytary. Tyto podobnosti byly navrženy, aby zaujaly jak kontrabasisty, tak kytaristy. Oproti kontrabasu nemusel hráč na baskytaru hlídat svoji intonaci, vynaložil ve hře menší fyzické úsilý a nemusel se strachovat o svoji hlasitost. Otázka je, proč si Leo Fender vybral délku menzury 34 palců. Délka menzury je vzdálenost od nultého pražce k sedlu kobylky a určuje tedy znějící délku strun. Délka 34 palců menzury Fenderovy nové elektrické baskytary byla přibližně o devět palců delší než ta u většiny šestistrunných kytar (požadavek odvozený z mnohem hlubší polohy nástroje) a asi o osm palců kratší než průměrná délka menzury kontrabasu. George Fullerton pracoval pro Lea Fendera s několika přestávkami od počátku roku 1948 až po Fenderovu smrt v roce Fullerton řekl, že během experimentů k nastavení délky menzury baskytary Precision zkoušeli i kratší menzury jako 30 a 32 palců. Tyto délky však nesplňovaly rezonanci, kterou potřebovaly. Zkoušeli i délku menzury okolo 36 palců, ale potom byla vzdálenost mezi pražci příliš velká, a tudíž pro hráče nepraktická. Další problém pro nový nástroj představovaly nedostatečné struny, které do té doby ještě nebyly vyrobeny. Byl to buď Mapes nebo Squier, kdo pro ně udělal první vhodné struny. Vzhled těla Precision baskytary byl u Fendera nový, s dalším výřezem na horní části (ve srovnání s tvarem jiţ ve společnosti existujícího modelu elektrické kytary Telecaster) inspiroval nový obrys těla Fenderovy pozdější kytary Stratocaster. Fullerton vzpomíná na praktické důvody pro spodní výřez, znamenal snadnější přístup k vyšším pražcům. Důvodem pro další výřez bylo uchycení popruhu. Delší krk a tím i větší váha baskytaru převažovaly, a tak se prodloužením horního rohu posunulo umístění držáku popruhu více do středu, aby se rovnováha vyrovnala

19 Jako první se k Fenderovi s uvedením baskytary na trh přidala společnost Kay z Chicaga známá pro své levné kytary a kontrabasy. Model basové kytary K-162 byl představen na hudebním veletrhu NAMM show v New Yorku ve stejném roce, kdy Fender představil model Precision bass. Postupem času začalo více výrobců kytar produkovat basové modely. Gibson zařadil do výroby elektrickou baskytaru v září roku Měla pevné mahagonové houslově-tvarované tělo, evidentně takto navržené, aby zaujalo kontrabasové hráče. Tato baskytara s krátkou menzurou měla možnost připojit k nástroji bodec, který po uchycení na spodek těla nástroje umožňoval basistům hrát na nástroj stejně jako na kontrabas. Používalo se ho však jen zřídka. I přesto možnost přidání bodce k nástroji zůstala živá do šedesátých let a to nejenom u Gibsona, nabízela ho i firma Gretsch. Gibsonův houslový vzhled byl o pár let později zkopírován německou společností Hofner, ta však použila pro nástroj duté tělo. Gibson přidal do nábídky v pozdních padesátých letech pár baskytar s krátkou menzurou. V roce 1958 to byl model EB-2, který byl basovou verzí jejich nové elektrické kytary ES-335. Obě měly nový vzhled štíhlého těla s dvojitým výřezem a pevným javorovým blokem v jinak dutém těle nástroje. To přineslo i nové zvukové účinky. Současně také Gibson přejmenoval houslově-tvarovanou elektrickou baskytaru na EB-1, ale upustil od ní následující rok a nahradil ji modelem EB-0 s pevným tělem (to byla basová verze Gibsonovy Les Paul Junior kytary). Společnost se soustřeďovala spíše na kytaristy, kteří chtěli hrát také na basovou kytaru, i díky této myšlence je nabízela s krátkou třicetipalcovou menzurou. Kalifornská společnost Rickenbacker byla dosud znechuceným průkopníkem elektrických kontrabasů. V roce 1953 zakladatel Adolph Rickenbacker prodal svou společnost Francisi Hallovi, jehož Radio & Television Equimpent Co nabízela Fenderovy první produkty. Hallův obchodní vztah s Fenderem brzy potom, co koupil Rickenbacker, skončil. Zaměřil se na modernizování a vylepšování Rickenbackerovy produktové řady, zejména prostřednictvím úsilí němce Rogera Rossmeisla, který se k firmě připojil počátkem roku Rickenbackerova první basová kytara, model 4000, vystihovala typický, neobvyklý Rossmeislův design. Měla velké tělo s ostře řezanými rohy. Byla to nejstarší elektrická baskytara s délkou menzury 33 palců, která byla prakticky stejná jako Fenderova 34 palcová Precision bass. Model 4000 se poprvé objevil v Rickenbackerově ceníku

20 v červenci 1957 za 279,50 dolarů (což bylo o 60 dolarů více než stála Precision bass). Model 4000 je také historicky zajímavý jako první baskytara konstruována stylem trough-neck, což znamená, že krk není šroubovaný (jako model od Fendera) nebo lepený (modely Gibson) k tělu, ale je z jednoho kusu přes celou délku nástroje s takzvánými křídly připojenými na obou stranách k dosažení úplného tvaru těla. Struny, kobylka i nultý pražec jsou umístěny do stejného kusu dřeva, tím mělo dojít ke zpevnění nástroje a vylepšení tónové rezonance. S větší pravděpodobností tím však Rickenbacker našel efektivnější a jednodušší výrobní techniku. Rossmeisl tuto metodu použil ve společnosti už o rok dříve na inovativní kytaře Combo 400. Nathan Daniel z New Yorku vyrobil svou první kytaru v roce Danielovy nástroje byly robustně konstruované, a přestože byly z levných a základních materiálů jako překližka, pracovaly překvapivě dobře. Okolo roku 1956 se svojí společností Danelektro vyrobil první šestistrunnou elektrickou baskytaru UB-1 (a UB-2) upravenou tak, aby zněla o oktávu níž než elektrická kytara. Jako ostatní první baskytary od Kaye měly krátkou menzuru 29 palců a dvou oktávový 24 pražcový hmatník, což dokazovalo evidentní zájem o to, aby cílovou skupinou pro tento nástroj byli kytaristé. Danelectro přidal v roce 1959 do svého katalogu velmi osobitou baskytaru, 24-pražcový Long Horn model, dostupný ve čtyř i šestistrunné verzi, kterou doplnil již vyráběnou Short Horn baskytaru s pouze patnácti pražci. Tyto nástroje můžeme slyšet na nahrávkách Duane Eddy, v písni Because They re Young nahrané v lednu roku 1960 na model Long Horn nebo na nahrávce z roku 1968 od Glena Campbella, v písni Wichita Lieman nebo v písni Ritchieho Valense s názvem La Bamba z roku John Entwistle použil baskytaru Danelectro pro své basové sólo v písni My Generation na turné skupiny The Who v roce 1965, originál je však nahrán na Fender Jazz bass. Entwistle přešel v šedesátých letech jako průkopník na nové roundwound (kulaté ovinutí) struny od britské společnosti Rotosound. Baskytaristi si nyní mohli vybrat mezi tradičními tóny již zavedených flatwound (ploché ovinutí) strun a zvonivým zvukem nových roundwound strun. I ostatní společnosti přidaly do své nabídky šestistrunné baskytary: Gibson EB-6 s dutým tělem za 340 dolarů v roce 1959 a Fender solid Bass VI za 329,50 dolarů v roce Ale šestistruné baskytary té doby se více podobaly kytarám, zněly o oktávu níž a docela se lišily od moderní představy dnešní šestistrunné baskytary

21 Po zavedení modelu elektrické kytary Stratocaster v roce 1954 začalo bohatství společnosti stoupat. Precision, Telecaster a Stratocaster se tak staly důležitými pro chod společnosti v následujících letech. Fender provedl změny ve vzhledu Precision Bass v roce 1954 a 1957 a naznačil, že stále hledá kombinaci funkcí, které by zaujaly hudebníky. V roce 1954 byly upraveny hrany nástroje pro pohodlnější hru, do barev pronikl sunburst (barevný vzor připomínající slunce, přechod žluté barvy do hnědé) a vyměnil se černý pickguard za bílý. Konečné úpravy nastaly v roce Původní single-coil snímač byl nahrazen novým split-coil snímačem se střídavě uspořádanými póly spojenými v humbucker. Fender považoval původní jednocívkové snímače za příliš tvrdé, kdežto nový humbucker nabídl měkčí, ne tak ostrý signál. Nová byla i kobylka, hlava nástroje byla větší a vyměnil se pickguard s integrovanými ovládacími prvky tak, aby se Precision více podobal kytarovému modelu Stratocaster. Představen byl na veletrhu NAMM v roce 1957 v Chicagu. Patent Fendera na nový split-coil snímač podaný v lednu 1959 byl vydán 28. března Poskytoval informace o obtížnosti zajistit elektromagnetickou konstrukci snímače tak, aby převáděla vibraci strun na elektrické signály a mohla být upravena pro různé struny k dosažení požadované hlasitosti. Fenderův split-coil humbucking snímač hodně pomohl k řešení těchto problémů: poloha snímačů se dala ve vztahu ke strunám plně nastavit, elektrický rušivý hukot byl účinně zrušen a vibrace strun se zachycovaly přesněji. Kobylka baskytary Precision na revidovaném modelu 1957 byla také nová. Dříve disponovala verzí dvě struny na jedno sedlo, nyní však nabízela sedlo pro každou strunu zvlášť. Jednalo se o zcela nový typ mechanické kobylky pro individuální nastavení každé struny. Byla také rozšířena hlava nástroje, která vylepšila rezonanci a alespoň částečně pomohla s problémem mrtvého tónu (zněla tlumeněji s kratším sustainem) kolem sedmého pražce. Revidovaná Precision se objevila na obálce Fenderova katalogu v letech , jejich prvního s barevnou titulní stranou, který po otevření odhalil nový vzhled barvevné úpravy sunburst na modelu baskytary Precision. Na březnovém ceníku z roku 1958 byla k mání za 219,50 dolarů (což by na dnešní peníze dělalo asi 1500 dolarů). Kolem roku 1959 se modelu Precision Bass změnil hmatník na palisandrový jako kontrast k javorovému krku. Někteří hráči měli rádi hladký, téměř kluzký povrch javoru, zatímco jiní dávali přednost více texturovanému dřevu v podobě palisanderu. Navzdory pomalu rostoucímu povědomí o basových kytarách mezi hráči, přistupovaly kytarové společnosti k nabízení elektrických baskytar s opatrností

22 Podobně ani Fender neměl pocit, že by trh podpořil jeho druhý model baskytary až do roku Stejným způsobem, jakým představili kytaru Stratocaster jako rafinovaného špičkového společníka pro Telecaster, rozhodl se Fender přidat nový model baskytary k Precision Bass. Byl to model Jazz Bass, který továrna začala vyrábět v březnu V červnu 1960 ji Fender představil na hudebním veletrhu NAMM show v Chicagu. Nástroj se poprvé objevil v červencovém ceníku za 279,50 dolarů v sunburst barevné úpravě. Tyto dvě osamělé baskytary byly v ostrém kontrastu ke zbytku rychle rostoucích produktových řad společnosti Fender. Červencový ceník z roku 1960 zahrnoval 13 zesilovačů (Bandmaster, Bassman, Champ, Concert, Deluxe, Harvard, Princeton, Pro Amp, Super, Tremolux Twin Amp, Vibrasonic, Vibrolux), 7 havajských kytar (Champ, Deluxe, Dual, Stringmaster, Studio Deluxe, 400, 1000) a 6 typů běžných elektrických kytar (Duo-Sonic, Esquire, Jazzmaster, Musicmaster, Stratocaster, Telecaster). Ať už ovlivněná nebo neovlivněná trhem, byla nová Jazz Bass skvělým doplňkem řady a toho času se musela zdát přinejmenším jako zajímavá nová alternativa k Precision. Ve srovnání s Precision je Jazz bass trochu větší, stylově podobný s Jazzmaster kytarou, kterou Fender uvedl o dva roky dříve. Jazz Bass se rovněž lišila od Precision v jejím úzkém rozestupu strun, což dalo krku zřetelný pocit zúžení. Nástroj byl opatřen dvěma snímači single-coil spojenými v režimu humbucking, které nabízely více zvukových možností než model Precision. Zpočátku Jazz bass přišel s tím, co Fender nazývá tzv. tandemové hlasitostní ovládání prvků používající dva potenciometry posazené na sebe, které jsou dnes známé jako stack knob layout a tónový potenciometr. To se změnilo o pár let později na tříkontrolní rozložení se dvěma většími potenciometry pro hlasitost každého snímače a jeden menší dnes označovaný jako tónová clona. Většina prvních Fenderů se objevovala jen se standardní povrchovou úpravou. Byla to světle žlutá pro modely Precision, Telecaster a Esquire a úprava sunburst (barevný přechod mezi žlutou a hnědou) pro nástroje Precision a Stratocaster od roku Na začátku šedesátých let přišel Fender se seznamem barev, jež byly oficiálně k dispozici, a nabídl také speciální barevné vzorníky, které po vydání sloužily zákazníkům jako pomůcka pro výběr z různých odstínů. Automobilový průmysl se výrazně podepsal na vzhledu amerických kytar pomocí vynikající barvářské práce. Du Pont byl největší dodavatel barev pro automobilové továrny General Motors, jejich barvy začal využívat i Fender. Zajímavostí je, že snad jedině barva Candy apple red, jak ji Fender nazýval, byla vytvořena speciálně pro baskytaru, narozdíl od ostatních

23 barev, které byly převzaty z automobilového průmyslu. V té době se různá barevnost kytar výrazně na ceně neprojevila. O desetiletí později se staly basové kytary s barvami na zakázku nejoblíbenějšími sběratelskými kousky. Mnoho sběratelů považuje Fenderovy barvy smíchané na zakázku, zvláště ty první, za kapitální úlovek. Na dnešním sběratelském trhu se cena mezi klasickými nastroji a těmi s původními barvami na zakázku výrazně liší. Když se podíváme do Evropy, je důležité zmínit společnost Hofner. Karl Hofner založil svou firmu v osmdesátých letech 19. století ve městě Schoenbach v Německu, kde nejprve vyráběl housle, violoncella a kontrabasy. Kytary Hofner se objevily až v roce 1925, v době, kdy se k otcově firmě připojili jeho synové Josef a Walter. Tou dobou zaznamenává firma rychlý růst. Po druhé světové válce se Hofnerova rodina přestěhovala do Erlangenu a opětovně začala výrobu v roce 1949, dva roky po tom, co se přestěhovali do Bubenreuthu. Klenuté kytary přibyly do katalogu počátkem padesátých let 20. století a elektrické kytary následovaly brzy poté. První model baskytary 500/1 byl představen v roce Tento model se proslavil díky baskytaristovi skupiny Beatles Paulovi McCartneym. Představme si nyní hudebníky, kteří basovou kytaru začali používat jako první. Chubby Jackson, basista v big-bandu Woodyho Hermanna, byl spojován s firmou Kay od roku 1945, kdy mu společnost vydala pětistrunný signature kontrabas S-51, na který často hrával s použitím zesilovače. Chubby je zobrazen v Kayově propagační kampani s pobaveným úsměvem, jak zkouší Kayovu novou elektrickou baskytaru. Činnost prstů obou rukou se změnila v přechodu z kontrabasu na kytaru a hráč mohl při hraní na tento nástroj sedět. Jackson řekl, že se teď mohou všichni kytaroví hráči jednoduše stát basovými. Nevěděl, jak prorockou se jeho ležérní poznámka později stala. Donald Duck Dunn začal v padesátých letech s jednou z prvních Kayových baskytar. V šedesátých letech se proslavil, když nahrával ve studiích Booker T & The MG s, Otis Redding a Sam & Dave na baskytaru firmy Fender. Jedním z prvních muzikantů, který začal používat elektrickou baskytaru, byl také Roy Johnson z Kansas City. Hrál v bandu Lionela Hamptona, jenž kombinoval swing a R&B s nádechem začínajícího jazzového rock n rollu. V červenci roku 1952 vyšla v americkém jazzovém magazínu Down Beat fotografie jazzového vibrafonisty a big

24 bandového lídra Lionela Hamptona, jak pózuje s Fenderovou Precision baskytarou. Poté co Roy Johnson opustil Hamptonovu kapelu, přišel na jeho místo William Monk Montgomery. Stylová malba Monka s Precision baskytarou byla vyzdvižena ve Fenderově pozdějším katalogu. Montgomery řekl, že měl Hampton rád zvuk a hlasitost nového nástroje, protože mohl slyšet basy, opravdu slyšitelné basy. Když byl v kapele kontrabas, tak je ve skutečnosti neslyšíš tak moc, jak je cítíš. 5 Oblíbenost elektrické baskytary byla v polovině padesátých let spíše vzácná. Zpočátku byla vznikající rock n rollová hudba především v rukou kontrabasových hráčů: Marshall Lytle s Bill Harvey s, Bill Black s Elvisem Presley, Jack Neal s Gene Vincent s Blue Caps a Joe B. Mauldin s Buddy Holly s Crikets. Ale změny byly na cestě. Bill Black dostal Fenderovu Precision pravděpodobně začátkem roku Z této doby jsou také fotky Blacka hrajícího na pódiu na Precision. Ale on ještě pokračoval i v hraní na kontrabas a hned tak rychle k nové elektrické baskytaře nepřilnul. Marshall Lytle opustil Billa Harleyho krátce po úspěchu Rock Around The Clock. Ačkoliv přešel k Fenderově baskytaře během roku 1955 pro jevištní vystupování, pro nahrávání pokračoval v hraní na kontrabas. Joe Mauldin také začal hrát v létě 1958 místo na kontrabas na Precison bass a to během svého posledního turné u Buddyho Hollyse. Fenderovy baskytary se toho času objevovaly také i v jiných živých vystoupeních, včetně doprovodných kapel Jerry Lee Lewise a B.B. Kinga. Nebyli to jen kontrabasoví hráči, kteří přešli na nového Fendera. Kytarista Bobby Jones z Greenville v Jižní Karolíně nahradil Jacka Neala v Gene Vincent s Blue Caps kolem dubna 1957 a na rozdíl od svého předchůdce vždy hrál na Fenderovu baskytaru. Jonesovo první nahrávání s Vincentem proběhlo v červnu 1957 ve slavném Capitol Tower studiu v Hollywoodu. Údajně byl prvním, kdo v tomto studiu nahrával na elektrickou baskytaru. Hrál na baskytaru stejně jako na kytaru, trsátkem. Pár měsíců potom, co se Jones přidal k Blue Caps, poskytl Fender kapele kytary, baskytary i zesilovače. Měl půjčený model Precision Když Jones v roce 1958 kapelu opustil, koupil si novou Precision, již používal až do roku 1986, kdy s hraním úplně skončil. Tuto baskytaru věnoval do Rock&Rollové síně slávy. Mezitím v Chicagu kytarista Dave Myers, člen populární bluesové kapely The Aces, 5 BACON, Tony; MOORHOUSE, Barry. The Bass Book. Milwaukee, USA: Backbeat Books, 2008, s

25 přešel na Fenderovu Precision v roce 1958 a hrál na ni ve studiích a na koncertech s bluesmany jako Otis Rush a Earl Hooker. Další osobou s nárokem na titul prvního elektrického baskytaristy v bluesovém světě byl Homesick James, který hrál na Fendera v hitu Elmora Jamese 12 Year Old Boy, nahraném v Chicagu v roce Basisti postupně začali brát elektrickou baskytaru jako běžný nástroj v populární hudbě. Příkladem jsou Guybo Smith v hitu Eddieho Cochrana Summertime Blues z roku 1958, Brian Gregg ve skupině Johnny Kidd & Pirates v písni Shaking All Over z roku 1960, Nokie Edwardse v písni skupiny The Venture Walk Don t Run z roku 1960 a Jet Harrise v písni skupiny The Shadows Apache také z roku 1960, kteří zdůraznili úlohu baskytary v nově vznikajících skupinách. Duane Eddyho hit Rebel Rouser z května 1958 nahráli dva hráči: Jimmy Simmons na kontrabas a Buddy Wheeler hrající ty stejné noty na elektrickou baskytaru. Toto Eddyho producent Lee Hazlewood nazval click bass, což je technika, která se objevila i v jiných nahrávkách z této doby, zejména v Nashvillu, kde byla označována jako tic tac bass. Presleyho Stuck On You z března 1960 hrál Bob Moore na kontrabas a studiový kytarista Hank Garland na šestistrunnou elektrickou baskytaru, zatímco Patsy Cline v písni I Fall To Pieces z listopadu 1960 představuje neúnavného Moorea na kontrabas a Harolda Bradleyho na šestistrunnou Danelectro baskytaru. První slušné britské rock'n'rollové album Billy Furyho s názvem The Sound Of Fury z května 1960 nabízí Billa Starka na kontrabas a Alana Weighella na baskytaru. Od počátku roku 1960 konečně začíná přítomnost elektrické baskytary na hudebníky působit. 2.2 OBDOBÍ ŠEDESÁTÝCH LET Firemní inovací u společnosti Fender byla nová řada dutých elektro-akustických kytar zvláště proto, že většina lidí měla Fender v podvědomí jako výrobce kytar s plným tělem. Je zřejmé, že Gibson EB-2 a modely od firmy Gretsch ovlivnily snahu CBS proniknout na širší trh. Leo Fender přivedl v roce 1962 do společnosti Rogera Rossmeisla, aby navrhoval akustické kytary a baskytary. Všechny se vyráběly v odděleném závodě v Missile Way ve Fullertonu. Rosmeisel, syn německého výrobce kytar, přišel do Ameriky v padesátých letech a nejprve pracoval pro Gibson v Michiganu, poté přešel k Rickenbackeru v Kalifornii, kde mezi jeho modely patřily především klasické série 4000 bass. Série štíhlých kytar a dvou baskytar, jednosnímačová Coronado I (1966) a

26 dvousnímačová Coronado II (1967) byly prvními modely navrženými pro Fender. Fender rovněž nabízel dvě varianty konečné úpravy. Barvený model Wildwood s duhovými odstíny zelené, modré a zlaté a bílo-hnědé stínování s názvem Antigua. První uvedení Fender thinline (štíhlé tělo) elektro-akustických kytar nemělo úspěch. Různé verze tohoto modelu během pár let zmizely z výroby. V lednu 1965 byla firma Fender prodána společnosti CBS (Columbia Broadcasting System) za 13 milionů dolarů a vznikla tak Fender Musical Instruments pod mateřskou společností Columbia records Distribution Corporation. Dle názoru některých zasvěcených osob však problémem s CBS bylo, že jejich úmyslem bylo dát do Fenderu hodně financí. Prodej se skutečně zvedl a zisky vzrostly podle Dona Randalla se v prvním roce poté, co CBS převzala Fender, příjmy dokonce zdvojnásobily. Odbyt dramaticky vzrostl, ale výsledkem toho byl bohužel postupný úpadek kvality. Členové původního výrobního týmu v důsledku dlouhodobého úpadku kvality a celkového rozčarování postupně jeden po druhém opouštěli nově vzniklou organizaci. Finální úpravy při výrobě byly velmi odbyté. Tím v podstatě sami sobě vytvářeli konkurenci třeba i v Japonsku. CBS provedla pár kosmetických úprav u různých modelů Fender. U basové řady byla nejviditelnější změna provedena na modelu Jazz Bass, na kterém byly v roce 1965 přidány lamely kolem hmatníku a následujícího roku orientační značky na hmatníku změnily tvar z kruhovitého na obdélníkový. V roce 1966 dokončila CBS výstavbu nové Fender továrny za 1,3 milionů dolarů, jejíž výstavba byla v plánu již před samostatným převzetím firmy. Stála hned vedle již existujících budov Fender na South Raymond. Noví majitelé byli nachystaní popostrčit výrobu a nebyl pro ně důvod znepokojovat se ohledně poptávky. Populární hudba byla v té době na vzestupu. Precision a Jazz bass tvořily stálice firmy. Nové modely Bass V (1965), the Mustang Bass (1966) a Bass Telecaster (1968) ani zdaleka nedosahovaly takové obliby. Bass V byla dosti odlišná od naší moderní představy pětistrunné basy. Měla krátký patnácti pražcový hmatník a pátá struna byla nad strunou G, laděna na C. Rozsahově byla v podstatě stejná jako čtyřstrunný dvacetipražcový Fender od malého E až po vysoké Es, ovšem přes pět strun a na patnácti pražcích. Tento typ byl zřejmě navržen pro basisty hrající z not tak, aby při hraní mohli dosáhnout více not napříč hmatníkem, aniž by měnili polohu ruky. Model Bass V se nikdy neujal a do roku 1970 byl úplně stažen z prodeje

27 Mustang, naproti tomu, byl velmi levný model a zároveň první Fender baskytara s krátkou menzurou. Telecaster Bass vycházela ze stylu původního jednocívkového modelu (single-coil) Precision Bass vyrobeného před rokem 1957, měla rovněž javorový krk, úzkou hlavu, stejný tvar pickguardu a ovládacího panelu s potenciometry. Uvedení tohoto modelu bylo velmi významným počinem ne tak pro nástroj samotný, jako spíše pro skutečnost, že Fender se poprvé vrátil k původnímu designu. Gibson upravili katalog baskytar v roce 1961, který zahrnoval i novou EB-3 s plným tělem, která byla prakticky basovou verzí nové řady kytar Gibson SG představené v témže roce. Tento nový typ EB baskytary musel v té době vypadat jako radikální vybočení. Těla měla moderně kombinované šikmé plochy, úhly a ostré hrany. EB-3 měla mahagonové tělo, dva humbuckery (větší u krku a menší u kobylky), čtyřstupňový přepínač různých kombinací snímačů, čtyři potenciometry k ovladání hlasitosti a tónu, krátký 30 a půl palcový hmatník z palisandru s kulatými hmatníkovými značkami a cherry úpravou povrchu. Poprvé byla uvedena v roce 1961 za 325 dolarů. Naproti tomu základní katalogová cena za Precision byla a za Jazz Bass dokonce dolarů. Mnoho hráčů EB-3 přitahovala v neposlední řadě i dvojici talentovaných britských muzikantů Jacka Bruce, známého především z kapely Cream a Andy Frasera z kapely Free. Gibson přišel v roce 1961 s původním modelem jednosnímačové basy EB-0 z roku 1959 upraveným tak, aby vzhledově odpovídal nové EB-3. V roce 1962 pak uvádí na trh model EBSF-1250, což byla baskytra se dvěma krky jako kombinace EB-3 a SG šestistrunné basy. Však první firma, která přišla s první kytaro-baskytarou s dvěma krky, byla pravděpodobně na konci padesátých let Danelectro. Gibson stále pozorně sledoval rostoucí úspěch Fenderu, a proto přišel v roce 1963 s dvojicí nových modelů, Thunderbird II a Thunderbird IV. Oba modely patřily k prvním baskytarám Gibson s dlouhou menzurou, dokonce ještě o půl palce delší než u modelů Fender a vypadaly jako čtyřstrunný protějšek kytarového modelu Gibson Firebird, který byl taktéž navržený automobilovým návrhářem Ray Dietrichem. Poprvé byly uvedeny v katalogu Gibson v červenci 1963 s cenou 260 dolarů za jednosnímačový model II a 335 dolarů za dvousnímačový model IV. Gibson doháněl Fender také svou nabídkou různých barevných variant. Spolu s dlouhými krky začal Gibson vyrábět i konstrukce s krkem skrz tělo, tzv