Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České Republiky. Sociální pedagogika

Transkript

1 Sociální pedagogika Studijní materiál vytvořený v rámci projektu K naplnění předpokladů pro výkon činnosti v sociálních službách České Budějovice 2010

2 Sociální pedagogika Obsah 1. Sociální aspekty pedagogické profese 2. Práce sociálního pedagoga (asistenta) v terénu 3. Sociální pedagogika jako vědní obor 4. Rodina a její funkce 5. Vliv prostředí výchovných institucí na rozvoj osobnosti a role výchovných institucí v oblasti sociálně výchovné prevence a terapie. 6. Náročné a krizové životní situace u dětí a mládeže a možnosti řešení 7. Společenská determinace výchovy a vzdělání ve 21. století 8. Výchova a sociální deviace 9. Životní styl v postmoderní době 10. Masová kultura a její vliv na formování životních způsobů jednotlivců a skupin 11. Sociální komunikace, výchova a proces komunikace 12. Problémy multikultury v globalizujícím se světě a problematika subkultur 13. Člověk a volný čas a různá pojetí, funkce volného času a nejdůležitější činitelé 14. Aktuální demografické problémy v České republice 2

3 1. Sociální aspekty pedagogické profese Pedagogika jako vědní disciplína se nejčastěji definuje jako věda o výchově. Vztah mezi pedagogikou a výchovou je chápán jako vztah teorií (pedagogika) a praxí (výchova) jako samostatný vědní obor se pedagogika vydělila až v 19. století. Pojem profese je chápán jako pojem specifický a užší než pojem povolání a objevuje se ve spojení se specifickou skupinou povolání založených na dlouhodobé teoretické přípravě, která je základem profesionální aktivity. K profesi se rovněž váže etický kodex, profesní povolání vyžaduje vyšší kvalifikaci. V charakteristice profesí lze uvažovat 4 aspekty: ekonomický (sleduje nabídku a poptávku v jednotlivých povoláních), právní (sleduje aplikaci zákonů při realizaci jednotlivých povolání), psychologický (směřuje k osobnostním předpokladům), sociologický (zahrnuje problémy spojené se společenskými procesy) Pedagogická profese vznikla jako důsledek společenské dělby práce v momentě potřeby vydělit výchovně vzdělávací činnost z běžných životních činností. Se systematickou profesionální přípravou učitelů bylo započato až 19. století (na území Čech od r. 1808), profesionální příprava vychovatelů se začala mnohem později Profesionální výchovný pracovník (učitele, vychovatele) je osoba, jež řídí a organizuje na profesionální úrovni výchovný proces a působí na jiné (děti, mládež, dospělé) ve směru vytčených žádoucích cílů. V poslední době v souvislosti s rozvojem vědy a techniky se mění úloha učitelů ve výchovném procesu, dosavadní tradiční postavení učitele jako neomylné autority je překonána, avšak lze konstatovat, že ani v budoucnu se úloha výchovného profesionálního pracovníka neztratí, ale ukazuje se, že je fakticky nezastupitelná (totéž platí i o profesi vychovatelů). Význam, sociální pozice a prestiž pedagogické profese je dána úlohou a významem výchovy a vzdělání ve společnosti. Přestože význam vzdělanosti ve vyspělých společnostech vzrůstá a měla by vzrůstat i úloha školy, učitelů a výchovných pracovníků. Je paradoxem, že tomu tak není. 3

4 Příčiny: 1. přibývá celkově intelektuálních pracovníků 2. výrazná feminizace této profese 3. neodpovídající finanční ohodnocení 4. souvislost se sociálním prostředím (postavení učitele na venkově a ve městě) Sociální pozice pomáhající profese bezprostředně určuje sociální prestiž, tedy míru vážnosti a úcty jakou daná profese ve společnosti požívá. Mezi negativní faktor, který ovlivňuje prestiž pedagogické profese lze uvést zásahy laiků do výchovného procesu ve výchovných institucí lze konstatovat, že pedagogická profese není doceňována společensky. To se potom promítá do osobní spokojenosti s profesí společenské i finanční ohodnocení je zřejmě příčinou značné fluktuace v dané profesi. Objektivní podmínky pro výkon profese: 1. ekonomické, politické a kulturní prostředí v celé společnosti. Pedagogičtí pracovníci konají svou práci na očích veřejnosti a tou jsou pak posuzovány, společenské vlivy určují vzdělávací a výchovné cíle. 2. společenská komunita, v níž výchovný pracovník působí. Patří sem širší sociální prostředí (obec, její sociální složení, tradice, životní úroveň) a vnitřní prostředí instituce vnitřní podmínky, vlastní pracovní prostředí je tvořeno: a) faktory věcně prostorovými (tzn. vybavení školy, odborné učebny, kabinety pro učitele, pomůcky) b) faktory osobnostně vztahovými (jedná se o interpersonální vztahy na všech úrovních, včetně úrovně řídící, organizaci práci a pracovní režim) c) rodinné zázemí a rodinné prostředí, tzn. přenášení problémů z rodiny 4

5 Charakteristika pracovního procesu: Střídají se činnosti vyžadující plné zapojení (vyučovací hodina) s méně aktivními (dozory) až po zcela pasivní (noční služby vychovatelů) lze rozlišit činnosti: a) spojené s přímou prací se žáky b) činnosti spojené s přípravou na tuto práci c) administrativní činnosti d) účast na různých akcích spojených s pracovní náplní (porady) e) činnosti spojené se zvyšováním kvalifikace Učitel plní v rámci svého sociálně profesního působení tři základní úkoly vybavuje žáka: a) vědomostmi teoretické základy určitého vědního oboru, kultivace hlavy b) psychomotorickými dovednostmi kultivace ruky c) názory, postoji, sociálními návyky a zvyky; rozvíjí jejich schopnosti, utváří jejich vlastnosti a profiluje je po stránce osobnostní kultivace srdce Vedle personalizace žáka učitel promýšlí a řídí též proces socializační a vystupuje v několika pedagogických a sociálních rolích: 1. tlumočníka učitel transformuje teorii určitého vědního oboru v učivo 2. stimulátora (nejdůležitější) učitel podněcuje nejrozmanitější žákovy vlohy, schopnosti a nadání, jeho zájem a touhu po sebevzdělávání a seberealizaci a jeho osobnostní rozvoj 3. organizátora a konzultanta pomáhá např. u spoluúčasti žáků na soutěžích 4. koordinátora (uspořádat) a integrátora (zcelovat); odpovídá za program, přípravu a realizaci všech aktivit svých žáků 5. diagnostika zjišťuje a hodnotí úroveň znalostí a dovedností žáků, kdy postupně dochází k zeslabování významu úlohy učitele jako zdroje a zprostředkovatele informací, redukce jeho kontrolní činnosti klade se důraz na přípravu a plánování práce 5

6 Nové funkce pedagogického pracovníka: a) organizátor vyučovacího procesu b) manažer vyučovacího procesu (především u nestátního školství) c) výzkumník oboru didaktika Mezi tři základní kompetenční oblasti požadavků na učitele patří: 1. Pedagogická kompetence je vymezena výchovně vzdělávacími úkoly a tím, kteří žáci (chovanci) jsou jim svěřeni, dále vyučovacími předměty a rozvrh k tomu jsou nutné předpoklady, schopnosti didaktické, regulace chování žáků aj. 2. Specializační (předmětová) specializace, bývá ztotožňována s kvalifikovaností a znamená jakousi obsahovou připravenost učitelů k výuce a u vychovatelů k realizaci zejména zájmových činností apod. 3. Sociální kompetence, znamená jakousi připravenost k formování osobnosti žádoucího charakteru v souladu s platnými zákony, normami a morálkou. 4. K těmto kompetencím jsou nutné předpoklady nejen odborné, pedagogické (ve smyslu metod a forem práce), ale obecně osobnostní, tzn. schopnost vnímavosti pro různé situace a prostředí, sebekontroly a sebeovládání, emoční stabilitu, důležitá je i rozhodnost, důslednost, kladné sociální ladění, schopnost empatie apod. Náročnost pedagogické profese se odráží v jeho psychice a poznamenává i zdraví (fyzická i psychická únava), únava sociální z přesycenosti sociálními kontakty snaha izolovat se, dále: nepravidelná pracovní doba, možnost přímého styku s infekcí, namáhání hlasového ústrojí. 6

7 Profesní model sociálního pedagoga Předmětem sociální pedagogiky jsou sociální aspekty výchovy a vývoje osobnosti. Práce sociálního pedagoga je blízká profesi učitele, psychologa, psychoterapeuta, ale v žádném případě je nenahrazuje. Hlavní funkce sociálního pedagoga: 1. funkce integrační, týká se osob, jež potřebují odbornou pomoc a podporu, a jež se nacházejí v krizových situacích, v psychickém, sociálním či psychosociálním ohrožení, tj. klienti. 2. funkce rozvoje, jde o zajištění žádoucího rozvoje osobnosti ve směru zdravého životního stylu, užitečného naplnění volného času, což v sobě zahrnuje moment prevence a týká se celé populace (dětí a mládeže především). Široká, ale ne zcela přehledná škála působnosti sociálního pedagoga není dostatečně institucionálně zakotvená činnost, pozice a prestiž dané profese není odpovídající a vysoká. Sociální pedagog je profesionální pracovník, který řídí a organizuje na profesionální úrovni výchovný proces a působí na jiné (děti, mládež, i dospělé) ve směru jejich optimálního osobnostního rozvoje (především ve volném čase) a ve směru integrace osob, jež se nacházejí v krizové situaci a potřebují odbornou pomoc. Pracovní činnosti sociálního pedagoga jsou široké, pestré, stále nové, tvořivé a mají povahu: a) výchovného působení ve volném čase, b) vytváření nabídky hodnotových volnočasových aktivit c) poradenské činnosti na základě diagnostiky d) sociální analýzy problému a životní situace (prostředí) v níž se vychovávaný nachází e) reedukační a resocializační péče i terénní práce (depistáž) f) jde o činnosti především zaměřené na děti, mládež, na dospělé, ale i na staré lidi g) činnosti organizátorské, manažerské, koncepční, výzkumné (různé projekty apod.) 7

8 Kompetence požadavky na sociálního pedagoga: 1. Vědomosti: a) společensko-vědního základu (z obecné pedagogiky, psychologie, sociologie, filozofie) b) z oblasti biomedicíncké (biologie člověka, somatologie, zdraví a nemoc) c) z oblasti sociální politiky, práce, práva d) speciální poznatky (pedagogika volného času, teorie komunikace apod.) 2. Dovednosti: a) v oblasti sociální komunikace, diagnostiky prostředí i jedince, vedení dokumentace, asertivní dovednosti, tvorba projektů b) lze je členit na senzomotorické, sociální, intelektuální (diagnostické, didaktické, řešení problémů) c) osobní vlastnosti (charakterové, volní, zájmy) - požadavky po stránce psychické (především vnímavost pro různé životní situace, různá prostředí, spolu s emocionální stabilitou vlastnosti jako trpělivost, sebekontrola; za velmi potřebné lze pokládat schopnost kreativity, originality a celkové aktivity - fyzické předpoklady Možnosti uplatnění v profesi sociálního pedagoga: a) resort školství, mládeže a tělovýchovy: školní kluby, družiny, domovy mládeže, dětské domovy, instituce ochranné výchovy a výchovného poradenství, krizová centra, atd. b) resort spravedlnosti: vychovatelé v nápravných zařízeních, věznicích, probační pracovník c) resort zdravotnictví: psychiatrické léčebny, rehabilitační instituce, kontaktní centra d) resort sociálních věcí: sociální asistenti, kurátoři pro mládež, ústavy sociální péče e) resort vnitra: utečenecké tábory, nápravná zařízení 8

9 2. Práce sociálního pedagoga (asistenta) v terénu Práce sociálního pedagoga nemá zdaleka formu práce v prostředí konkrétních výchovných zařízeních, ale i charakter terénní práce (terénní práce probíhá jak na bázi neziskového sektoru (dobrovolnická činnost), tak pod garancí státu. Typickým příkladem je činnost sociálního asistenta streetworkera (práce na ulici) Činnosti sociálního asistenta: a) cílovou skupinu představují děti a mladiství žijící rizikovým způsobem (drogově závislí, prostitutky, děti ulice) b) prioritním úkolem této práce je asistence (doprovázení) při zvládání krizového období života c) vytipovává lokality se zvýšenou koncentrací dětí a mládeže jako místo svého působení d) mapuje lokality z hlediska vyskytujících se uskupení dětí a mládeže, jejich způsobu trávení volného času e) vyhledává a kontaktuje dětí a mládeže na ulici, na diskotékách, v klubech apod. f) poskytuje okamžitou pomoc v krizových situacích, při styku s úřady g) doprovází a posiluje důvěru v možnosti nových začátků h) podílí se na zprostředkování zaměstnání i) podílí se na budování prostorového zázemí pro děti a mládež s nízkoprahovým přístupem přímo z ulice j) v době prázdnin v rámci tzv. zážitkové pedagogiky realizuje pro své klienty sportovně výchovné akce, smyslem této pedagogiky je mimo strávení volného času alternativním způsobem i emocionální prožitek a nácvik reakcí ve vypjatých situacích i při fyzické únavě k) organizuje na školách a v zařízeních pro volný čas besedy, přednášky se zaměřením na prevenci sociálních patologií, zejména na protidrogovou prevenci 9

10 l) spolupracuje na regionálních projektech zaměřených na sociální prevenci Přímé a nepřímé činnosti, o nichž byla řeč v modelu sociálního pedagoga, nabývají v případě terénního pracovníka specifické podoby. Terénní pracovník by měl respektovat jistá etická pravidla Formy práce a typy činnosti sociálního asistenta Přímá práce: Streetwork: mapování-monitoring, vyhledávání-depistáž, kontaktování, doprovázení, aktuální krizová intervence. Nepřímá práce: Koncepty-projekty, administrativa, jednání s institucemi, prezentace. Přesahující práce: Supervize, metodické vedení, sebevzdělávání, mediace, medializace. Práce individuální: Sociální intervence, poradenství, socioterapie Práce skupinová: Poradenství, sociální intervence, psychosociální výcvik, přednášková činnost, klubová činnost Streetworker pracuje přímo v terénu a sociální asistent pracuje v zázemí. Depistáží je myšleno vyhledávání ohrožených jedinců a supervizí je dohled nad svými spolupracovníky. Mediace znamená zprostředkování, hledání kompromisu. 10

11 3. Sociální pedagogika jako vědní obor. Od konce 19. století je možné pozorovat vývoj sociální pedagogiky jako samostatné vědy. Sociální pedagogika vznikla v Německu koncem 19. století a za zakladatele je považován Paul Natorp ( ), který rozvíjel filozoficky orientovaný směr. Paul Natorp navazoval na A. Diesterwega ( ), který také poprvé použil pojmu sociální pedagogika. V Polsku byl jiný vývoj sociální pedagogiky než u nás. Ve 20. a 30. letech dvacátého století vzniká v Polsku řada děl z oblasti sociální pedagogiky (u nás ne). Vznikla celá sociálně pedagogická škola. Helena Radlinská se stala zakladatelkou sociální pedagogiky v Polsku ( ). V Českých zemích byl odlišný vývoj a sociální pedagogika nebyla tolik rozvíjena. Počátky spojovány se jménem G. A. Lindnera (prvního profesora pedagogiky na Karlově univerzitě, který akceptoval sociologickou orientaci), ale dále žádný zásadní rozmach, akceptoval sociologickou orientaci, jeho teoretické dílo nemělo přímé pokračovatele u nás ani v zahraničí. Jistá pozornost byla sociální pedagogice věnována po celé období první republiky, např. sociálně pedagogickými otázkami se zabýval sociolog I. A. Bláha. Myšlenkově přispěli k rozvoji sociální pedagogiky u nás J. Král, V. Vendyš, F. Chalupný. Neexistuje však žádné samostatné pracoviště, ani nevzniklo žádné zásadní dílo věnované sociální pedagogice. Po 2. světové válce těsné spojení sociální pedagogiky se sociologii zapříčinilo, že vymizela spolu s ní. Sociální pedagogika se naopak rozvíjela v Německu i v Polsku. Ojedinělá je aktivita O. Chlupy snažícího se ve svém díle Pedagogika (1948) alespoň o vymezení sociální pedagogiky. Od 60. let 20. století dochází spolu s oživením sociologie i oživení pojmu sociální pedagogika. Další vývoj sociální pedagogiky předznamenal K. Galla v díle Úvod do sociologie výchovy (1967). O nový obsah sociální pedagogiky v té době usilovali O. Baláž a M. Přadka. Po roce 1989 se sociální pedagogika začala rozvíjet velkým tempem a vývoj lze označit za chaotický. Sociální pedagogika je chápána jako speciální pedagogická disciplína s poněkud zvláštním charakterem, a tím je trandisciplinárnost, tedy jedná se o široké pojetí zahrnující v sobě dvě základní oblasti: 11

12 1. Oblast KOMPENZACE (TERAPIE) 2. Oblast PROFYLAXE (PREVENCE) Sociální pedagogika směřuje k tomu, aby působila ve smyslu rozvoje zdravého životního stylu veškeré populace (předcházet všemu negativnímu). Předmětem sociální pedagogiky jsou sociální aspekty výchovy a vývoje osobnosti. Vztah sociální pedagogiky k ostatním vědním oborům. Sociální pedagogika je transdisciplinární obor. Nejtěsnější vztah má k sociologii, psychologii medicíně, antropologii, ekonomii, právu, teologii a k politologii. Sociální pedagogika a sociální práce V České republice je dnes jiná situace než v okolních státech. Po roce 1989 oba obory, sociální pedagogika a sociální práce, jako vědní disciplíny spolu začaly zápasit a zápasí dodnes. Model sociální práce v České republice zavedla Jiřina Šiklová, která zavedla holandský model sociální práce a ten zcela ignoruje sociální pedagogiku. Z toho důvodu se v České republice sociální práce rozvíjí nezávisle na sociální pedagogice. 12

13 4. Rodina a její funkce Funkce rodiny a jejich proměny v postmoderní době Rodina se pohybuje v určitém sociálním prostoru a její funkce nezůstávají neměnné. Obsah výchovy se proměňuje, některé funkce rodiny ztrácejí původní význam, přetvářejí, jiné se naopak rozšiřují, vytvářejí. Dochází k průběžné strukturální diferenciaci rodiny tj. změna široké rodiny v rodinu nukleární, také k její funkcionální specializaci. V tomto procesu rodina ztratila řadu svých původních funkcí, řadu funkcí rodiny převzal především stát, ale současná rodina si uchovala dvě základní funkce rodiny: 1) funkci prvotní socializace dětí 2) funkci emocionálně psychologické stabilizace osobnosti dospělých Základní funkce rodiny: Biologicko-reprodukční funkce rodiny se ve své podstatě nemění, ale můžeme pozorovat od r zřetelný pokles v populačních přírůstcích. Sociálně ekonomická funkce+; rodina je chápána jako významný prvek v rozvoji ekonomického systému společnosti. Socializačně-výchovná funkce rodiny; rodina je první sociální skupinou, která učí dítě přizpůsobovat se sociálnímu životu, osvojovat si základní návyky a způsoby chování běžné ve společnosti. Významnou funkci má tedy rodina v oblasti sociálně-psychické podpory svých členů. Již samotná příslušnost k určité sociální skupině, pocit sounáležitosti s určitými lidmi, s nimiž má jedinec příležitost se identifikovat, hraje velmi podstatnou roli. Rodinná komunita vytváří specifické sociální klima, v němž má významnou úlohu citová složka, utváření a udržování vědomí, že jsem akceptován, uznáván, hodnocen. 13

14 Gender: Představuje princip, podle kterého se jednak utvářejí a probíhají bezprostřední vztah mezi mužem a ženou (společenská očekávání vůči chlapcům a dívkám se liší). Feminismus V šedesátých letech 20. století, a to v návaznosti na vznik Hnutí občanských práv, vedené černošským politikem Martinem Lutherem Kingem. Od té doby se již feminismus přestal věnovat pouze emancipaci ženy a začal se zabývat problémy, jež se týkají celého chápání ženskosti a všeho, co je s ní spojeno. Demografické charakteristiky současné rodiny a) roste rozvodovost v roce 2008/31300 rozvodů; rozvody na 100 sňatků/59,7 b) klesá počet sňatků v roce 2008/ sňatků c) alarmující je snižující se počet živě narozených dětí (v 80. letech to bylo 130 tis. ročně, v roce 1995 již jen 96 tisíc, v roce 2008 se živě narodilo dětí, tkz baby boom) d) roste věk vstupu do manželství (do r.1989/19-20 let. V současnosti nad 25 let a více. e) roste průměrný věk matky při narození prvního dítěte - cca 27 let f) klesá úhrnná plodnost, porodnost-v roce ,4dítěte na 1000 obyvatel g) roste naděje na dožití muži/74 let; ženy/80 let h) roste délka trvání rodiny po odchodu dětí i) roste počet dětí narozených mimo manželství (velký podíl nesezdaných párů) do r. 1989/5% v současnosti současnost/ cca 30%) 14

15 5. Vliv prostředí výchovných institucí na rozvoj osobnosti a role výchovných institucí v oblasti sociálně výchovné prevence a terapie Pojem prostředí je pojmem všeobecně známým a užívaným, jedná se o určitý prostor, který vytváří podmínky pro život, pak hovoříme o životním prostředí. Životní prostředí člověka chápeme jako tu část světa, která člověka obklopuje, působí na něho svými podněty, ovlivňuje jeho vývoj a on na tyto podněty reaguje, přizpůsobuje se a aktivně svou prací ho mění. Typologie prostředí: 1) Podle velikosti prostoru, o který se jedná: a) makroprostředí vytváří prostor pro existenci celé společnosti b) regionální prostředí je prostor v širší sociální skupině na rozsáhlejším teritoriu c) lokální prostředí je prostor spojený zpravidla s bydlištěm měst. čtvrť, obec d) mikroprostředí je bezprostřední prostor jedince 2. Podle povahy činností realizovaných v daném prostoru: a) pracovní, tj dílny, haly, kanceláře, školní třída b) obytné a rekreační, tj. hřiště, park, klubovna 3. Z hlediska podílu člověka na podobě daného prostředí bývá rozlišováno na: a) přirozené b) umělé, které člověkem jsou utvářené 4. Podle charakteru se prostředí člení na: a) přírodní prostředí tvoří v zásadě živá (fauna a flora) a neživá (faktory geologické, geografické) b) společenské prostředí je dáno charakterem a uspořádáním celého společenského systému s ekonomickými politickými a správními vazbami c) kulturní prostředí je tvořeno všemi hmotnými i nemateriálními výsledky lidské aktivity, jako jsou umělecké výrobky, vědecká poznání, právní a morální normy, stavby apod. 15

16 5. Další možná typologie vychází z povahy daného teritoria a rozlišuje prostředí: venkovské, městské, velkoměstské se specifikací sídlišť Členění z pohledu působících podnětů! Důležité pro sociální pedagogiku! a) Co do frekvence může být prostředí podnětové chudé a přesycené. b) Co do pestrosti je prostředí podnětně jednostranné a mnohostranné c) Co do kvality je prostředí podnětně zdravé a vadné (rodina-otec alkoholika, matka prostitutka) Všechna popisovaná prostředí se navzájem prolínají a doplňují. Charakteristika výchovných zařízení: a) instituce přirozené (rodina) b) instituce intencionální výchovy (škola, poradny, domovy dětí a mládeže, krizová centra, linky důvěry, kulturní zařízení) c) instituce neintencionální výchovy (tělovýchovné jednoty, společenské organizace, různá občanská sdružení, jejichž činnost směřuje k dětem a mládeži) Koordinačním článkem v tomto smyslu by měla být škola. Z hlediska prevence kriminality mladistvých je velmi důležité, aby byly kompetentními institucemi včas zachyceny počínající vážnější problémy jednotlivců a skupin dospívající mládeže. Sociálně pedagogická terapie to je výchovné (převýchovné) působení ve specifických situacích (nápravná zařízení, výchovné ústavy, léčebny). Mezi ekonomické znaky lze řadit ekonomickou aktivitu, příslušnost k jednotlivým sektorům hospodářství, kvalifikaci pracovníků, povolání sociální složení obyvatelstva. Mezi kulturní znaky lze zařadit otázku vzdělání a národnosti obyvatelstva. V oblasti demografie nás zajímá stav sociální a třídní struktury obyvatelstva. 16

17 6. Náročné a krizové životní situace u dětí a mládeže a možnosti řešení Definice životní situace: Životní situace je komplex nahodilých činností a podnětů, odehrávajících se v jistém čase a prostoru. Životní situace v sociální pedagogice vystupuje jako zásadní prvek v chápání procesu výchovy: Základní prvek v chápání procesu výchovy je záměrné využívání situací vychovatelem. Každá životní situace může mít určitý pedagogický efekt a) ovlivňují formování osobnosti b) působí na pracovní výkon c) umožňují realizovat zájmovou činnost a výchovné funkce d) podílejí se na stabilizaci nebo neurotizaci osobnosti e) působí na utváření postojů Výchovná (pedagogická) situace Definice výchovné situace: Od životní situace se výchovná situace liší v tom, že je v ní obsažen výchovný záměr (cíl). Do výchovné situace vstupuje vychovatel, který ji uchopí a snaží se ji dovést ke zdárnému konci. Výchovná situace je zvláštním případem životní situace a k dovednostem vychovatele patří usměrňovat vývoj situace v následujících bodech. Náročné životní situace a) při náročné životní situaci dosažení cíle není uskutečnitelné běžnými postupy b) jedná se o situace konfliktní, frustrující, stresující c) tyto situace nejsou něčím v zásadě záporný, většinou mobilizují síly, zvyšují výkonnost d) člověk se s nimi dokáže vypořádat sám (útočné agrese: aktivní vybití např. sport a únikové strach: např. denní snění) 17

18 Krizové životní situace Život přináší nejen běžné sociální situace, situace náročném ale někdy přímo krizové. Definice KŽS: Je to vyhrocená životní situace s hrozícími vážnými důsledky a následky. Krizová životní situace - v krátkém čase vyostřená situace, kterou (na rozdíl od náročné životní situace) již není jedinec schopen sám překonat a pomocí vlastní strategie zvládnout vnitřní či vnější zátěž krizové situace dělíme na: a) traumatické jsou nepředvídatelné, velmi bolestivé (ztráta blízké osoby, vážné onemocnění) b) důsledek životních změn (doprovodné), které přicházejí objektivně (rozvod, stěhování, odchod do důchodu) Krizové situace probíhají v těchto fázích: 1) Alarmující - počáteční 2) Kritická 3) Integrační 4) Zpracování (přeorientování) Techniky řešení (techniky pomoci): a) racionalizace; b) kompenzace; c) identifikace; d) únik; e)agrese; f) sociální izolace Krizová centra a linky důvěry Linky důvěry Poskytují anonymní telefonickou pomoc. Tato pracoviště je možné většinou i osobně navštívit, jestliže si to volající přeje. Některá zařízení umožňují také krátkodobé pobyty k překonání krize. Pracovníci linek důvěry bývají informováni o zdravotnických a psychologických službách ve své oblasti a bývají schopni ji zprostředkovat, např. v krizovém centru pro děti a rodinu pracuje: Sociální pracovník, psycholog, dětský psychiatr, dětský lékař. Spolupracuje i s dalšími odborníky a institucemi. 18

19 7. Společenská determinace výchovy a vzdělání ve 21. století Schéma procesu determinace (vymezení, určení) výchovy: Výchovný subjekt výchovný objekt - obsah výchovy (cíle výchovy). Vše je zarámováno celospolečenským prostředím. Společnost působí jak na obsah výchovy, tak na subjekt i objekt - tedy na celý výchovný proces. Oblasti determinace výchovného procesu: 1. Především je determinován obsah výchovy (neboli výchovné cíle). Subjekt si sám neurčuje obsah a cíle výchovy. V zásadě je obsah výchovy předem dán. 2. Determinován je do jisté míry i výchovný objekt, tj. ten, ke kterému je směřována výchova. Ten je determinován společenskými poměry na různých úrovních prostředí: rodina, škola, celospolečenské poměry, regionální prostředí apod. Největší efektivita výchovy se projevuje v dětství. 3. Determinován je i výchovný subjekt. Učitel, vychovatel i rodič, jsou poznamenáni tím, v jaké společnosti žijí, co jim společnost umožňuje, jak si jich váží, jakou prestiž jim dává. 4. Determinován je i sám proces výchovy. Determinovány jsou formy a metody výchovné práce. Do procesu výchovy vstupuje technika. Oblasti determinace (Čím je výchovný proces determinován): 1. Kultura (Obsahem kultury jsou normy morální, právní, tradice a věda, společenskopolitický systém a ekonomika). 2. Oblast mezilidských vztahů (Obsah výchovy je ovlivňován atmosférou, ve které výchovně vzdělávací proces probíhá. Jde o atmosféru na různých úrovních. Od atmosféry v samotné třídě po atmosféru v celé společnosti). 19

20 Specifické problémy společensko-kulturní determinace přináší oblast vzdělání. Význam vzdělání a vzdělanosti jako určitého výsledku výchovy jak pro jedince, tak pro celou společnost v současnosti je zřejmý a netřeba jej příliš zdůrazňovat. Podmiňuje kvalitu přežití jedince i národa. Socializace je celoživotní proces vrůstáním či zapojováním jedince do účasti na životě společnosti, čímž se člověk stává kulturní bytostí, probíhá na základě sociálního učení, tzn. na základě minulé zprostředkované zkušenosti. Rozdělení výchovného působení a) přímé - intencionální (řízené) - jde o učení. Má nejvyšší stupeň organizovanosti. b) nepřímé - funkcionální - vedení. Jde o řízení vlastních činností vychovávaného, který nemusí ani pociťovat, že je vychováván. Kultura: a) je souhrn materiálních a duchovních produktů člověka (existují různá pojetí), je naučená není tudíž vrozená, kulturu si osvojujeme učením b) kultura hmotná (materiální) se vyznačuje materiálními výtvory neboli artefakty c) kultura duchovní (nemateriální) stanoví pravidla a normy chování, ideje, symbolické systémy (jazyk, písmo, nemateriální umění jako je hudba a literatura), instituce (manželství, rodina, církve, atd.) Akulturace je o přisvojování si rysů kultury určitého prostředí jedincem či skupinami v něm žijícími, adaptace na tuto kulturu a zároveň její interiorizace, čili zvnitřnění (kultura je považována za vlastní). Vzniká problém imigrantů, kteří si musejí zvykat na jinou kulturu). Subkultura je kultura dílčí skupiny, jež se více či méně odlišuje od převládající, většinové a oficiální kultury, příslušníci skupiny se mohou od většiny odlišovat sociálním postavením, věkem, povoláním nebo regionem. 20

21 Kulturní difuze (difuzionismus): a) proces šíření kulturních prvků z jedné kultury do druhé b) kontakt mezi kulturami c) přenos určitých prvků Kulturní difuze se vždy spojuje s migrací obyvatelstva, a to ve směru buď od centra, anebo do centra původní kultury. 8. Výchova a sociální deviace Deviace je každé odchýlení od nějaké normy. Sociální deviace je vnímána jako porušení nebo podstatná odchylka od společenské normy nebo skupiny norem, tj. nerespektování požadavků, které na jednotlivce či skupinu klade určitá norma, nebo soubor norem. Sociální deviace je velmi širokým pojmem. Může být chápána jako narušení kterékoliv sociální normy. Obsah velmi širokého pojmu sociální deviace je neutrální. Nehodnotí odchylku jako pozitivní nebo negativní. Obecné znaky pro sociální deviaci jako sociální jev: a) hromadný charakter - stejná orientace u stejných skupin obyvatelstva ve shodných či podobných podmínkách b) podobnost příčin nebo jejich identita - jejichž působením vznikají c) určitá opakovatelnost - stabilita deviantních jevů v čase a v místě; určitá hromadnost, stabilita a rozšířenost při stejných podmínkách Příčiny sociálních deviací: endogenní (vnitřní), tj. vliv genů, připouští, že mohou nastat chromosomové změny, které ovlivňují člověka k deviaci) exogenní (vnější) tj. vliv rodiny (delikventní rodiče zde je více emočních poruch, duševních retardací, alkoholismu i kriminálních deliktů; takové rodiny byly často ve špatné ekonomické situaci, nevlastní rodiče. Ve výchově pak převládá tvrdá nebo zanedbávající výchova). 21