OTÁZKA MOŽNÝCH MEZÍ EKONOMICKÉHO RŮSTU

Transkript

1 Obsah Úvod 1. Definice ekonomického růstu 1.1. Měření růstu- HDP a jeho alternativy 2. Zdroje ekonomického růstu 2.1. Lidské zdroje 2.2. Přírodní zdroje 2.3. Kapitálové zdroje 3. Obavy z mezí ekonomického růstu v dějinách ekonomie 3.1. Malthusova teorie 3.2. Ricardův model 3.3. J. S. Mill a jeho teorie 3.4. Keynesiánský model 3.5. Neoklasický model růstu, Solowův model 3.6. Marxova teorie krizí 4. Školy mezí růstu 4.1. Práce Římského klubu 4.2. Turnerova revize 4.3. Johan Rockström- planetární hranice 4.4. Ekologická stopa 5. Současné meze ekonomického růstu 5.1. Meze socioekonomické Nezaměstnanost Problematika distribuce vzdělání Nerovnoměrnost distribuce bohatství v globálním měřítku Problematika zahraniční pomoci Liberalismus a neokolonialismus 5.2. Meze lidské Limity vyplývající z populačního růstu lidstva Lokální přelidnění a lokální stárnutí populace Vznik megalopolis Potravinové limity výrobní a distribuční, potravinové krize 5.3. Meze přírodních zdrojů Vyčerpání půdy a vodstva Nedostatek pitné vody Oceánský plankton jako zdroj kyslíku a konzument CO Proces deforestace a přeměna v kulturní krajinu Vytěžování světových oceánů a vod nad autoreprodukční mez Vyčerpání nerostných zdrojů Vyčerpání neobnovitelných zdrojů energie Znečištění ovzduší Ohrožení biodiverzity Globální změna klimatu 5.4. Meze ekonomické Nástin vztahů mezi akumulací kapitálu (investicemi) a jeho vlivu na možnosti ekonomického růstu Nové technologie Velikost trhu a globalizace Světové zadlužení 1

2 Bludný kruh chudoby 6. Teorie snažící se řešit problém růstu a hledání možností 6.1. Teorie udržitelného růstu 6.2. Teorie endogenního růstu 6.3. Decoupling 6.4. Teorie nerůstu 6.5. Saturostacionární společnost 6.6. Teorie základního příjmu Závěr 2

3 OTÁZKA MOŽNÝCH MEZÍ EKONOMICKÉHO RŮSTU Úvod Otázku možných mezí ekonomického růstu v této práci nebudu zpracovávat lokálně, na úrovni jednotlivých regionů, nebo států, ale na úrovni států s globálním přesahem, kontinentů, či subkontinentů. Většinou se tedy budu pohybovat na poli ekonomiky globální, celosvětové, a pokud zde budu uvádět jednotlivé národní ukazatele, obvykle to budou státy, nebo regiony, které jsou svým rozsahem natolik důležité, že jejich působení a přesah se dá považovat za globální. Ve vybraných úsecích práce to bude obvykle uvedeno, i s případným ukazatelem ovlivnění globálního charakteru. Tato lokální data budou uvedena vždy tam, kde to bude mít své opodstatnění. V prvních kapitolách bude vymezen ekonomický růst, reálný produkt, kterého je ekonomika schopna dosáhnout a eventuálně překonat. V dalších kapitolách uvedu historické ekonomické teorie, které se věnovaly obavám z mezí růstu, jak je chápali tehdejší ekonomové. Následovat budou kapitoly, kde se pokusím definovat současné nejvýraznější limity a bariéry růstu, jak je chápou současní nejen ekonomové, ale i sociologové, historikové anebo filosofové. V poslední kapitole je uvedeno a okomentováno několik teorií, které se vyjadřují k dané problematice a snaží se navrhnout specifická řešení. Metodika Cílem předložené diplomové práce je, v souladu s jejím zadáním, posouzení perspektiv dalšího ekonomického růstu světové ekonomiky, a to zejména na základě hodnocení reálnosti vlivu hlavních mezí tohoto růstu. Při hledání postupů, které by mi umožnily uvedený cíl dosáhnout, jsem vycházel z pracovní hypotézy, která tvrdí, že ekonomický růst, jakkoli důležitý pro současnou ekonomickou vědu a rovněž v praxi hospodářské politiky států, již v současné době nemůže představovat základní a klíčový parametr ekonomického a sociálního vývoje lidské společnosti, kterému by měla být podřízená veškerá aktivita civilizace. Je to zejména díky tomu, že v současné světové ekonomice se již efektivně projevuje působení zásadních omezení, které jej limitují. Z tohoto důvodu je již dnes vysoce aktuálním úkolem teorie hledat alternativy ekonomického růstu ale i indikátorů jeho měření, které budou více odpovídat současnému stavu a 3

4 perspektivám rozvoje celosvětové ekonomiky. Tuto hypotézu se v mé práci snažím procesem zkoumání a kombinací několika metodických postupů potvrdit. Obecně se v práci metodologicky zaměřuji zejména na využití normativního přístupu, který vychází z podrobné analýzy objektu a používá vybrané doporučované teoretické postupy, zejména analýzu a syntézu minulosti, současnosti a predikci budoucnosti. Z titulu rozsahu a formátu této práce (tj. diplomové práce navazujícího magisterského studia, která má omezený rozsah stran), ale také jejího zadání a obsahového zaměření, nebylo možné využít celé šíře možných vědeckých metod, zejména pak empirických ani experimentálních, ale musel jsem se zaměřit pouze na metody logické. V mé práci, která je svým zaměřením převážně teoretická, využívám proto několik základních, obecně známých metod, odpovídajících tomuto postupu myšlenkového zkoumání. Jedná se zejména o metody využívající principy logiky a logického myšlení s využitím známé trojice párových metod abstrakce- konkretizace, analýzy- syntézy a indukce- dedukce. Při použití abstrakce využívám proces, při kterém z celé množiny jevů, nepřímo či přímo spojených s kategorií ekonomického růstu, vyděluji pouze několik nejvíc relevantních znaků (zejména socioekonomické meze, populační expanzi světovou nezaměstnanost, nebo riziko vyčerpání světových zdrojů), tvořících jakýsi teoretický abstraktní model vývoje uvedené kategorie, což mi umožnilo soustředit se na klíčové vztahy a návaznosti ekonomického růstu, které zejména dosavadní klasické praxe hospodářské politiky často přehlíží. Další použitou metodou byla analýza, kterou používám s cílem ideového rozčlenění jednotlivých komponentů zkoumané kategorie na jednotlivé části, tj. (lidské zdroje, kapitálové zdroje, přírodní zdroje). Postupuji tak od celku k jednotlivým částem, které kategorii ekonomického růstu podmiňují a determinují. To mi umožnilo soustředit se na hlavní problémy, zejména expanzivní růst lidské populace, nezaměstnanost, nedostatek pitné vody, nebo globální změnu klimatu. Využití analytických metod mi pak umožnilo sledovat vnitřní vlastnosti zkoumaného objektu, jeho klíčové komponenty a odhalovat rozporné tendence, pro které není možné při volbě ekonomických cílů společnosti a strategie jejich dosahování v globálním měřítku, se soustřeďovat výhradně na ekonomický růst. Syntéza výsledků analýzy tak umožní definovat závěry. Využití indukce jako dalšího nástroje metodického postupu umožnilo přechod od jednotlivých soudů k obecným, což vlastně představuje v mé práci postup snažící se o potvrzení již uvedené hypotézy a nabídnout její vysvětlení. Je samozřejmé, že závěry induktivních 4

5 pochodů jsou ovlivněny i mým subjektivním postojem, který v práci prezentuji jak při formulaci uvedené hypotézy, tak při jejím deduktivním potvrzování, vycházejícím z aktuálních nových přístupů části ekonomů, s jejichž názory se ztotožňuji. S využitím popsaných metod je pak v práci použit přechod od analýzy k následné syntéze jednotlivých dílčích závěrů. Práce tak nejdřív vychází z teoretického vymezení kategorie "ekonomický růst" v jednotlivých ekonomických teoriích, na kterou pak navazuje přehled teoretických názorů, které prezentovaly v dějinách ekonomie obavy z možných mezí růstu (zejména Malthusovy obavy z růstu populace, Ricardovy obavy z klesajících výnosů v zemědělství, anebo Marxovy teorie krizí). Současné přístupy k problematice jsou analyzovány v části, která pojednává o limitech růstu dle současných ekonomických, (z nichž nejdůležitější jsou zejména Limity růstu od Římského klubu, respektive jejich poslední, Turnerova, revize), ale i sociologických teorií. Syntézu závěrů pak představuje její poslední část, zaměřená na hodnocení perspektiv dalšího ekonomického růstu v globálním ekonomickém a sociálním rozvoji. 5

6 1. Definice ekonomického růstu Ekonomickým růstem se v ekonomických teoriích rozumí vzestup hospodářského potenciálu země, k němuž dochází v souvislosti s kvantitativním zvyšováním potenciálního hrubého domácího produktu. Ekonomický pokles naopak vyjadřuje snížení potenciálního produktu. Potenciální produkt je vyroben při přirozené míře nezaměstnanosti, optimálním (plném) využití zdrojů, je maximální dlouhodobě udržitelný produkt, při stabilní míře inflace a optimálních zásobách. Tento produkt bývá udržitelný, ale v delším horizontu nepřekročitelný. Naproti tomu máme produkt reálný, ekonomikou skutečně dosažený. Vyjadřujeme ho oceněním tržní produkce. V reálné ekonomice zpravidla nebývá potenciální a reálný produkt na shodné úrovni. Ať už proto, že je obtížné dosáhnout přirozené míry zaměstnanosti, nebo proto, že samotný potenciální produkt je obtížné věrohodně kvantifikovat. Ve 20. letech 20. století se o to pokouší americký ekonom Paul Douglas a matematik Charles Cobb. Cobb- Douglasova dvoufaktorová produkční funkce vyjadřuje vztah mezi objemem výrobních faktorů a velikostí výstupu produktu. Dosáhne-li HDP nižších hodnot, než je potenciální produkt, znamená to jistou míru neefektivity, ať už v oblasti zdrojů, kapitálu, nebo využití lidských zdrojů, protože by mohlo být vyprodukováno větší množství zboží a služeb pro finální spotřebu. Otázka ovšem je, zda je to skutečně potřeba a zda tento přístup je ekonomický. Ekonomickým v tomto smyslu považuji přístup šetrný, udržitelný, zbytečně neplýtvající. Když někomu řekneme: chovej se ekonomicky, hospodárně, rozumí se pod tím obvykle úplně něco jiného, než se nám snaží samotné ekonomické teorie vnutit. Dochází zde k jakémusi nesouladu mezi ekonomickým na úrovni jednotlivce, a ekonomickým na úrovni makroekonomiky. 1 HDP tedy představuje objem produkce statků a služeb vyprodukovaných (na daném měřeném) území všemi výrobními faktory, místně působícími (odhlížíme od majetkové struktury daných podniků) za určité časové období (zpravidla rok, u lokálních ekonomik pak někdy měříme HDP i v kratších jednotkách- zpravidla čtvrtletí, méně často měsíc). Měří se obvykle jako celková peněžní hodnota těchto statků a služeb, tedy zda bylo vyprodukováno (a prodáno) více kusů, za více peněz, s vyšší přidanou hodnotou, zda bylo spotřebováno více 1 Kupovat si například každé 3 roky nové auto je ekonomické pouze z hlediska firmy, která auta vyrábí a prodává, nikoli však z pohledu zákazníka, který obvykle automobil používá kvůli přepravě své, nebo svého zboží a při správné údržbě by mu vůz měl vydržet 15 i více let. 6

7 materiálu, více paliva, zda bylo dosaženo vyšších absolutních hodnot, než v roce předchozím. Tvoří ho součet peněžní hodnoty spotřeby, investic, vládních nákupů statků a služeb či vývozů v dané měřené jednotce (zemi, regionu). Obr. 1 Celosvětový průměrný HDP na obyvatele ve světě. Zdroj: Maddison Angus. The World Economy: A Millenial Perspective, OECD, 2006 Dle dlouhodobých trendů se tento produkt postupně zvyšuje, a to díky větší efektivitě při získávání primárních zdrojů (také však, ale při objevování zdrojů nových), větší efektivitě při zpracování těchto zdrojů, obdobně jako implementace nových pracovních postupů, nových technologií, nových výsledků dosažených na poli vědy a výzkumu. V neposlední řadě zvláště u rozvinutých ekonomik bývá jedním z nejproduktivnějších sektor služeb, obzvlášť sektor finanční. Obvykle se HDP vyjadřuje jako výše HDP na jednoho obyvatele a tento ukazatel vyjadřuje ekonomickou úroveň jednotlivých zemí. Ekonomickou sílu jednotlivých zemí pak ukazuje absolutní výše HDP. Výše HDP se měří v čitateli jako součet těchto všech ekonomických výstupů, ve jmenovateli je počet obyvatel daného státu, nebo regionu (např. EU), vyjadřuje se zpravidla v USD. Ekonomický růst tedy představuje zvýšení potenciálního HDP a měří se většinou jako roční tempo růstu reálného HDP (nebo reálného potenciálního produktu) určité země. Tento růst se skládá ze dvou činitelů, a to činitele extenzivního, jež je založen na růstu výrobních faktorů, např. na zvětšování osevních ploch, rozšiřování lovných oblastí, hledání nových oblastí těžby nerostných surovin (faktory výroby rostou rychleji než výrobní výstupy) a dále na činitel intenzivní, kde se předpokládá zvyšování produktivity na stávajících výrobních faktorech, resp., je-li růst výroby vyšší, než růst vstupu výrobních faktorů. Hlavními zdroji růstu reálného produktu jsou zejména: růst výrobních faktorů (hlavně práce a kapitálu), růst celkové produktivity výrobních faktorů, kterou podmiňují faktory jako 7

8 vzdělání, inovace, technologie, úspory z rozsahu, vědecký pokrok a růst agregátní poptávky. Ve zkratce lze také HDP vyjádřit jako ukazatel materiální životní úrovně obyvatel daného území. V historickém období zhruba do roku 1800 byl průměrný meziroční růst menší, než 0,1%, ve 20. století pak průměrně přesahuje 1% ročně. A to i přes obrovský nárůst počtu obyvatel země. Obr. 2 Vývoj světového hrubého domácího produktu na osobu. Zdroj The Economist Max Weber ve svém pojednání Protestantská etika a duch kapitalismu do značné míry odděluje od vzniku moderního kapitalismu jeho historické podoby jak je známe z prostředí Holandska, a snaží se ukázat, že kapitalismus v jeho moderní podobě nesouvisí s potřebou hromadění kapitálu, ale má svůj základ ve specifické etice provázející protestantské církve. Přechod od myšlení tradicionalistického (tedy převládajícího ve středověku a z něj vycházející) k modernímu kapitalismu, nebyl jednoduchým procesem. Převládající morálka katolického křesťanství spojená s feudálním uspořádáním, přetrvávala a moderní kapitalista měšťanského typu, který vydělával a shromažďoval kapitál, byl v tomto pojetí nahlížen právě jako bezskrupulózní. Sotva je třeba dokazovat, že chápání získávání peněz jako samoúčelu, který je povinností člověka, tedy jako povolání, se příčilo mravnímu cítění celých epoch. 2 2 WEBER, Max. K metodológii sociálnych vied. Nakl. Pravda, I. vyd. Bratislava, str

9 Jak tedy zvýšit produktivitu práce, když motivace zvýšením mzdy totiž není příliš účinná, vzhledem k tradicionalistickému pojetí života jeho pracovníků? Pracující, totiž byli ochotni pracovat jen tak, aby si pokryli náklady a ne, aby si zvýšili standart. Naopak produktivní je mzdy snižovat, tedy zvýšit množství práce za stejnou výši mzdy, či za ještě menší. Nízká mzda ale sama ve vztahu s tradicionalistickým smýšlením nevytváří možnosti pro vývoj a vyšší výkonnost pracovníků, už jen proto, že pracovní nasazení je vynucené. Jinak řečeno, pracovník stejně udělá jen tolik, kolik je nucen a nízké mzdy nevytváří prostor pro vyšší kvalifikovanost. Tento prvek pak sleduje jako vyústění protestantské etiky a jejího následného zesvětštění. Kalvín vyslovil často citovaný výrok, že pokud lid, tedy masa pracujících, bude udržována v chudobě, jen tak zůstane poslušna bohu. Holanďané (Pieter de la Court a jiní) tuto myšlenku dále sekularizovali, že masa lidí pracuje pouze tehdy, když ji k tomu dohání bída a tato formulace leitmotivu kapitalistického hospodářství vyústila potom do teorie produktivity nízkých mezd. V rámci kalvinistického puritanismu však již práce sama, chápaná jako povolání, tedy mimo jiné výrazně metodická a racionalizovaná práce, je tím, co je chápáno, jako to, co přímo vyžaduje bůh. Pokud vám bůh ukáže cestu, na které bez újmy pro vaše duše nebo pro duše jiných můžete v souladu se zákonem získat víc než na jiné cestě a vy to odmítnete a následujete cestu přinášející menší zisk, maříte jeden z cílů vašeho povolání, zdráháte se být správci božími a přijímat jeho dary, abyste je mohli použít pro něj tehdy, kdy by to vyžadoval. Pravda, ne pro smyslnost a hřích, ale pro boha máte pracovat, abyste byli bohatí. Zde se dostáváme k důležitému prvku a to, že prosperita je často odměnou za bohumilý život, což je ve spisu kvakerů celkem běžná fráze. Můžeme z toho potom vyvozovat, že pokud je člověk ve svém povolání úspěšný, je (a bylo) to chápáno jako boží milost, či přesněji potvrzení, že daný úspěšný jedinec je obdařen boží milostí. Vnitrosvětská askeze - tak bychom asi mohli shrnout, to co jsme zatím řekli působila tedy plnou vahou proti bezuzdnému užívání majetku, spoutávala spotřebu, speciálně luxusní spotřebu. Naproti tomu zbavovala v psychologickém smyslu nabývání statků zábran tradicionalistické etiky, rozbíjela pouta snahy po zisku tím, že ji nejen legalizovala, ale přímo pokládala za bohumilou. 3 Tedy kapitalistická akumulace majetku je v pojetí protestantů považována přímo za boží záměr. 3 WEBER, Max. K metodológii sociálnych vied. Nakl. Pravda, I. vyd. Bratislava,

10 V Islámském finančním právu se naproti tomu setkáváme s principy, které jsou až natolik vzdálené současnému kapitalistickému principu ekonomických pravidel, že rozhodně stojí za to se s nimi seznámit, a/nebo přinejmenším se pokusit je zahrnout do možností, které mohou pozitivně ovlivnit současnou nehezkou situaci v západní ekonomické sféře. Vychází z tradičního zákoníku Šaría a jeho základními principy (zajímavé zejména v kontrastu s našimi principy fungování ekonomiky) jsou zejména: zákaz úročení, sdílení rizika při investování, peníze jsou chápány jako potenciální kapitál, zákaz spekulací, nebo neporušitelnost smluv. Zákaz úroku (riba) je chápán jako poskytování, či přijímání jakékoliv formy úroku. V praxi je tím míněna jakákoliv kladná, fixní, předem stanovená úroková míra, vázaná k době splatnosti a množství kapitálu (a tedy garantovaná bez ohledu na skutečnou výnosnost investice). Jen v mezinárodním styku je povoleno pracovat s úrokem. Tento zákaz je zdůvodněn sociální spravedlností, rovností a majetkovými právy. Islám povzbuzuje ziskem motivované úsilí, ale zakazuje vyměřování úroků, protože zisky, stanovené ex post, symbolizují úspěšné podnikání, zatímco úroky stanovené ex ante, nemají na úspěšnost investice a tím přispění k obecnému bohatství žádnou vazbu. 4 Sociální spravedlnost je v islámu chápána tak, že věřitel i dlužník sdílí společně zisky i ztráty stejným dílem a proces akumulace bohatství a jeho distribuce je tím pádem spravedlivý a odpovídá produktivitě. Vzhledem k existenci Zakátu (tedy náboženské dani ve výši 2,5%, jež by měl být odečítán ze všeho majetku i finančních prostředků) a tím vlastně každoročnímu znehodnocování majetku, jsou držitelé kapitálu silně motivováni k jeho dalšímu investování do produktivních projektů. (Podobné teorie na principu časově omezené trvanlivosti hodnoty peněz se již začínají objevovat i v některých prozatím okrajových ekonomických teoriích západního světa- časově omezené peníze by přispívaly ke snižování touhy po hromadění majetku a kapitálu a jejich držitelé by byli nuceni je záhy po získání opět reinvestovat.) Jelikož je tedy úročení zakázáno, poskytovatelé kapitálu, se namísto věřiteli stávají investory. Společně pak s dlužníkem (podnikatelem) sdílejí obchodní rizika za podíl na případném zisku. Peníze jsou chápány jako potenciální kapitál, tedy stávají se skutečným kapitálem pouze v případě jeho spojení s dalšími zdroji v produktivní činnosti. Islám uznává časovou hodnotu peněz pouze v případě, kdy pracují, ale nikoli pokud jsou pouze potenciálním kapitálem. Islámský finanční systém dále zakazuje ty transakce, které jsou příliš riskantní, obsahují extrémní nejistotu, nebo jsou spekulativní. Namísto úročení tedy islám pracuje s jinými instrumenty, jako jsou obchody s přirážkou k ceně, nebo kde kromě ceny je započítáván i 4 OSINA, Petr. Základy islámského práva, Leges, 2012, ISBN , str

11 přiměřený zisk (murábaha). Financující banka zakoupí od dodavatele zboží (to se stává až do okamžiku vyplacení majetkem banky) a posléze ho prodá s předem odsouhlasenou navýšenou přirážkou, či provizí, zákazníkovi. Vkladatelé bank se v podstatě stávají investory kapitálu, nesoucí i případná rizika částečné ztráty. Vklady u islámských bank jsou založeny na principu sdílení zisku i ztráty, což je sice v rozporu s naším pojetím ochrany investic, zároveň však tento princip vede k rozvážnému investování a minimalizaci riskování a spekulování Měření růstu, HDP a jeho alternativy Původní charakteristika ekonomického růstu jako dlouhodobého vývoje potenciálního reálného produktu se týkala úzce teoretického vymezení růstu. Mimo oblast ekonomické teorie se však pojem ekonomický růst často používá jako synonymum vývoje skutečného reálného produktu. Tento vývoj můžeme vyjádřit absolutně (přírůstek v mld. USD jako rozdíl produktu v období t a produktu v předchozím období), přehlednější je však tempo růstu reálného produktu. Tempo růstu HDP: Yt / Yt-1 * 100 (např. 103,1 %) Tempo přírůstku HDP: změna Y / Yt-1 * 100 (např. 3,1 %), kde změna Y = Yt - Yt-1 Kromě vývoje absolutní výše produktu se sleduje i vývoj relativních ukazatelů produktu, nejčastěji vývoj produktu na 1 obyvatele, a to opět buď jeho absolutní změna, nebo jako tempo růstu. Za předpokladu, že obyvatelstvo roste stejně rychle jako množství použití práce (pracovní vstup), můžeme ztotožnit tempo růstu produktu na 1 obyvatele s tempem růstu produktu na jednotku použité práce, tedy s tempem růstu produktivity práce. Ukazatel produktu na jednoho obyvatele vyjadřuje ekonomickou úroveň dané země, analogicky tempo růstu produktu na 1 obyvatele vyjadřuje vývoj ekonomické úrovně. Je považováno za základní ukazatel vývoje životní úrovně v dané zemi. Jeho vypovídací schopnost však může být velmi omezená v důsledku nerovnoměrného rozdělení důchodů. Proto je třeba sledovat též tempo růstu reálných mezd a jiné ukazatele. 11

12 Domácí produkt lze počítat třemi způsoby. Jsou různé varianty produktu, které započítávají různá hlediska. Tyto údaje se však obtížně zjišťují a většinou se jedná pouze o odhady. Proto se při ekonomických srovnáních používá nejčastěji HDP. Výrobková metoda počítání HDP Jinak také zbožová nebo produkční metoda. HDP se zde počítá jako součet hrubé přidané hodnoty jednotlivých institucionálních sektorů nebo odvětví a čistých daní na produkty. Je to také vyrovnávací položka účtu výroby za národní hospodářství celkem, kde se straně zdrojů zachycuje produkce a na straně užití mezispotřeba. Hrubá přidaná hodnota je rozdílem mezi produkcí a mezispotřebou. Vzhledem k tomu, že produkce se oceňuje v základních cenách a užití v kupních cenách, je strana zdrojů za národní hospodářství celkem doplněna o daně snížené o dotace na výrobky. HDP = (Produkce Mezispotřeba) + (Daně z produktů - Dotace na produkty) Výdajová metoda počítání HDP Jelikož výdaje za zboží odpovídají ceně tohoto zboží, lze produkt měřit jako součet výdajů agregátní výdaje. Do tohoto součtu započítáváme pouze finální výrobky, tzn. takové, které již nejsou vstupem další výroby. C = osobní výdaje na spotřebu / statky dlouhodobého užití, statky krátkodobého užití, služby I = hrubé soukromé domácí investice / fixní investice firem, změny stavu zásob, fixní investice do bytové výstavby G = vládní výdaje na nákup statků a služeb NX= saldo obchodní bilance / čistá hodnota vývozů minus hodnota dovozů Agregátní výdaje = spotřeba (C) + hrubé investice (I) + veřejné výdaje (G) + čistý vývoz (NX) 12

13 Důchodová metoda výpočtu HDP Každý výdaj v ekonomice je něčím příjmem (tedy důchodem). v této metodě se produkt vyjadřuje jako součet důchodů. HDP se podle této metody počítá jako součet prvotních důchodů za národní hospodářství celkem: náhrady zaměstnancům daně z výroby a z dovozu snížených o dotace hrubého provozního přebytku čistý provozní přebytek smíšený důchod spotřeba fixního kapitálu HDP = Náhrady zaměstnancům + (Daně z výroby a z dovozu - Dotace) + Čistý provozní přebytek + Čistý smíšený důchod + Spotřeba fixního kapitálu Koncem šedesátých let někteří ekonomové začali zpochybňovat přílišný důraz, který byl věnován přístupu k měření ekonomického blahobytu na úzkém základě měření HDP. Byl to výsledek toho, že se poprvé objevily nepříznivé účinky nekontrolovaného hospodářského růstu na životní prostředí a začalo hledání širšího ukazatele blahobytu, který by nebyl postaven pouze na údajích o HDP. Již tehdy W. Nordhaus a J. Tobin (1972) z univerzity Yale navrhli a vypracovali širší ukazatel pokroku než HDP, který nazvali "Míra ekonomického blahobytu" (NEW- Net Economic Welfare). Ukazatel sice z koncepce HDP vychází, byl však doplněn o některé další aspekty (volný čas, neplacená práce). Jako další teorie se objevují japonský ukazatel Net National Welfare- NNW (v roce 1973), Economic Aspects of Welfareindex EAW (Zolatas 1981) ukazatel ISEW (Daly a Cobb v roce 1989), anebo Index lidského rozvoje- HDI (podle OSN v roce 1990). Všechny jsou vesměs založeny na neoklasické ekonomii blahobytu a používají jako výchozí bod Systém národních účtů (SNA). Základní myšlenkou všech těchto přístupů je zahrnutí i netržních komodit, pozitivních a negativních, přičemž se získá souhrnný makroindikátor v peněžním vyjádření. MNW= HDP+ hodnota volného času+ hodnota neplacené práce- škody na životním prostředí ISEW= osobní výdaje+ veřejné výdaje (mimo obrany)+ neplacená práce- soukromá ochrana- 13

14 škody na životním prostředí V minulém desetiletí se proces hledání alternativních ukazatelů začíná zrychlovat, což konec konců nepřímo potvrzuje tezi o narůstání podmínek pro změnu paradigmatu ekonomické vědy v době globalizace. Problematika komplexního přístupu k otázkám růstu a trvalého rozvoje hodnocena na bázi mimoekonomických ukazatelů se intenzivně diskutovala již na Summitu OSN v Riu de Janeiro v roce 1992, což mělo pozitivní vliv na podporu konceptu udržitelného rozvoje a zavedení sledování jeho ukazatelů. Tento vývoj byl pak následován celou řadou iniciativ, jak na globální, tak na regionální i národní úrovni, což se projevilo růstem zaváděných systematických ukazatelů sociálního rozvoje, které byly ještě v devadesátých letech používány 2, ale již začátkem třetího tisíciletí jich bylo asi 30. V posledních letech se objevuje již celá řada nových návrhů ukazatelů komplexního sledování a srovnávání sociálně ekonomického rozvoje nejen celého světového hospodářství, ale i hospodářství jednotlivých národních ekonomik. Patří mezi ně např. Index lidského rozvoje (HDI- Human Development Index), Ukazatel skutečného pokroku (GPI- Genuine Progress Indicator), Happy Planet Index (HPI), Ekologická stopa (Ecological Foot), Světová databáze štěstí. Například index Hrubého národního štěstí (GNH- Gross National Happiness) v Bhútánu je pozoruhodný již tím, že jeho základy sahají do doby sjednocení Bhútánu a vycházejí z jeho právního řádu z roku 1729, kde se mimo jiné píše: pokud vláda není schopna zajistit pro své obyvatele štěstí, pak není důvod, aby tato (vláda) existovala. V roce bhútánský král Jigme Singye Wangchuck prohlásil Hrubé národní štěstí za důležitější ukazatel, než HDP, a od té doby orientuje národní politiku a rozvoj své země podle tohoto ukazatele. 5 Jeho výpočet je sofistikovaný a poměrně složitý, jelikož v sobě zahrnuje i mnoho těžko kvantifikovatelných ukazatelů. 6 Jak trefně zmiňuje analytik analytického centra Glopolis Jiří Čáslavka: Na základě dosavadních závěrů OECD, Stiglitzovy komise, Evropské unie a dalších institucí je shoda na tom, že je smysluplné HDP doplnit, například o zahrnutí hodnoty vyčerpání či poškození přírodních aktiv, spíše než na měření produkce, se zaměřit na měření příjmu, spotřeby a dostupných zdrojů domácností a sledovat přitom úroveň nerovností. Dále se navrhuje odlišovat kvalitu života současné generace a udržitelnost života generace příštích, tedy měřit zásoby fyzického, přírodního, lidského a sociálního kapitálu. Důležité je také sledovat kvalitu 5 URA, Karma, 2012, strana 6 6 URA, Karma a kolektiv. A Short Guide to Gross National Happiness Index. Thimphu: The Centre for Bhutan Studies, ISBN

15 veřejných služeb (vzdělávání, zdravotní a sociální služby, bezpečí veřejných prostranství, dostupnost bydlení a míru nezaměstnanosti). 7 Ekonomický růst jako takový lze také rozdělit na krátkodobý (v krátkodobém hledisku dochází k výrazným cyklickým výkyvům- dochází jak k obdobím výrazného růstu, tak k poklesům ekonomické výkonnosti) a dlouhodobý, přičemž z globálního hlediska udržitelnosti by nás měl zajímat především druhý jmenovaný. Pokud budeme ovšem považovat tento ukazatel růstu dogmaticky za ukazatel, který je jediný opodstatněný a jediný ukazující další správný vývoj společnosti, jak se nás to v celém světě snaží přesvědčit politikové a novináři napříč celým politickým spektrem. 2. Zdroje ekonomického růstu 2.1 Lidské zdroje V této kapitole budeme považovat za lidské zdroje kvalifikované, nebo méně kvalifikované pracovníky, podílející se na ekonomické činnosti, která má ekonomický, nebo společenský význam, který přesahuje význam přežití jednotlivce. Tedy člověk ekonomický, podílející se na výrobě a spotřebě statků a služeb, které dále nabízí dalším lidem k užitku a spotřebě. Historicky se růst lidských zdrojů řídil obvykle přirozeným přírůstkem obyvatelstva, kdy hlavním odvětvím po dlouhá staletí až tisíciletí bylo zemědělství, které díky svým nedokonalým technologiím bylo schopné absorbovat takřka neomezené množství pracovníků. 7 ČÁSLAVKA, Jiří. Růst může být udržitelný. Viz 15

16 Teprve s dalším vývojem společnosti (zejména zrušení otrokářství a následného nevolnictví), zemědělských technologií (trojpolní systém a další) a produktů (plodiny efektivnější, rychleji rostoucí a více plodící), bylo možno obrovské množství lidí z tohoto odvětví uvolnit. Za následky to mělo nárůst významu výrobních technologií a celkově průmyslové výroby. Tedy už nikoli prosté přežití díky produktům, které si mohli sami vypěstovat, vyrobit a spotřebovat, ale jejich nadvýroba (nad reprodukční mez) umožnila uvolnění ohromného množství pracovníků ze zemědělství pro nově vznikající průmyslová odvětví, jako bylo hornictví, hutnictví, průmyslová výroba nářadí a strojů a také věcí spotřebního charakteru. V této době ( století) tedy nastává období tzv. průmyslové revoluce, kdy ruční práce v manufakturách přechází k strojní velkovýrobě, vynálezy v oblasti využití energie (uhlí, pára, parní stroj, později elektrická energie) umožnily drastický nárůst možnosti výroby. V tomto období se ve Spojených státech amerických poprvé objevuje pásová výroba v automobilce Ford, kde byly aplikovány postupy, které se poprvé objevily při první opravdové pásové výrobě na místních jatkách v Detroitu. Kolem roku 1850 Karel Marx vyslovil odhad, že se blíží čas, kdy se sám člověk stane hlavním kapitálem a vytlačí tak z centra strojní fixní kapitál, čili sám člověk se stane jakýmsi fixním kapitálem. Jeho vznik dával do závislosti na růstu množství volného času, který bude využíván pro všestranný lidský rozvoj, a který bude schopen ovládnout všechny produktivní síly. Obávám se ale, že si nedovedl představit dobu, kdy lidí k práci již nebude opravdu potřeba takové množství, a budou považování spíše jen za zákazníky a konzumenty. Dokonce doba dojde tak daleko, že nezaměstnaným stát bude vyplácet dávky natolik nemotivující k hledání práce, že se takto poměrně zásadní procento nezaměstnaných na této pozici prakticky zabetonuje. V současnosti vidíme obrovské množství lidí, kteří nemohou nalézt pracovní uplatnění, ztrácejí, nebo nikdy nezískají pracovní návyky a jejich zapojení, nebo znovuzapojení do pracovního procesu bude velmi nákladné, ne-li takřka nemožné. 8 Bude-li ovšem vůbec potřeba. Podle současných převládajících ekonomických teorií se jeví tato teorie překonaná, protože doba, kdy šlo o člověka a společnost především, je dle jejich imperativu za námi. Ukazuje se však, že různá světová hnutí typu Occupy se snaží myšlenku jakéhosi alespoň vzdáleně spravedlivého světa opět vzkřísit. Pojem lidský kapitál zavádí poprvé ekonom Milton Friedman v polovině 60. let minulého století a dále ho rozvádí ekonom Gary Becker. Teorie lidského kapitálu vychází z předpokladu, že sami jednotlivci rozhodují o svém vzdělání, pracovní průpravě, lékařské péči 8 např. až 50% mladých lidí do 30 let ve Španělsku, nebo 25% mladých lidí do 30 let v Řecku (údaje z poloviny roku 2013) je dlouhodobě nezaměstnaných. 16

17 a o ostatních doplňcích k vědomostem a zdraví na základě porovnání výnosů a nákladů. Výnosy zahrnují, vedle zlepšení výdělků a zaměstnání, kulturní a ostatní nepeněžní zisky, zatímco náklady obvykle závisí především na ušlé hodnotě času stráveného na získání těchto investic. 9 Obecně platí, že jedním z faktorů růstu jsou kvalitní pracovníci, kteří za svou práci pobírají ohodnocení ve formě mzdy. Tato obsahuje dva prvky- odměnu za práci samotnou, a výnos z lidského kapitálu. Mzdové rozdíly mezi profesemi kvalifikovanými a méně kvalifikovanými je onen výnos z lidského kapitálu. 2.2 Přírodní zdroje Přírodní zdroje jsou materiální základnou veškerého života, tedy i lidského, na planetě Zemi. Jíme je, pijeme je, díky nim jsme schopni přetvářet své okolí, jen díky nim žijeme, a kvůli nim ve válkách umíráme. Jsme jimi obklopeni a nebýt jich, tak lidstvo na zemi není. Bohužel se k nim chováme, jakoby jich bylo nekonečné množství. Přírodní zdroje obecně představují nerostné bohatství, světové rostlinstvo, všechny zástupce živočišné říše, vodní zdroje, ovzduší, biodiverzitu. Když se zaměříme na přírodní zdroje nerostné, pak si musíme uvědomit, že tyto zdroje jsou konečné. Zcela konkrétně jich máme jen jednu planetu Zemi. Může se to zdát jako dostatečně veliký zdroj, ale s přibývajícím množstvím lidí na zemi, se už tyto zdroje a tak nevyčerpatelné být nezdají. V této kapitole se zmíním o hlavních neobnovitelných zdrojích, a to zejména energetických, protože jsou natolik důležité, že bez nich by lidstvo již nebylo schopno existovat v současné podobě a jsou také hlavním determinantem ekonomického růstu. Z tzv. neobnovitelných jde zejména o uhlí, ropu a zemní plyn, nebo využití jaderné energie. V současné době se již objevují energetické zdroje, které mají určitý potenciál klasické nahradit, doteď je však jejich globální zastoupení na energetické bilanci spotřebovávané energie v řádu pouhých jednotek procent. Jedná se zejména o energii slunečního záření, geotermální zdroje, větrnou energii, energii mořského příboje a přílivu, energie vody (vodní elektrárny), spalování biomasy, využití tepelných čerpadel. I dostupný prostor na planetě zemi je omezený. Zaujímá asi 51 miliard hektarů, kdežto bioproduktivní prostor (tedy prostor využitelný pro naši reprodukci) dosahuje jen zlomku celkové plochy. Jen asi 12 miliard hektarů. Pokud to vezmeme absolutně, tak na zemi, která 9 Becker, Garry, Stanley, Ekonomický způsob pohledu na život, Přednáška při příležitosti udělení Nobelovy ceny, 9. prosince

18 má plochu pevniny 152 milionů km 2 dnes žije již přes 7 miliard lidí. Na jednoho člověka pak dnes teoreticky vychází globální prostor o velikosti 0,0192 km 2. Podle odhadů v roce 2070 by to mělo být už jen 0,011 km 2 při zhruba 14 miliardové světové populaci. 2.3 Kapitálové zdroje Kapitál může nabývat různých podob a významů. Jsou jím věcné statky, výrobní prostředky, peníze a jejich formy (cenné papíry, akcie), někdy i patenty, licence, jež jsou uplatněny v ekonomice a přinášejí svému majiteli zisk (ve formě úroků, podílu ze zisku, dividend apod.) Kapitálem se může stát i spotřební zboží, pokud není vlastníkem spotřebováváno, ale je za úhradu poskytováno jiným osobám. Za specifickou formou kapitálu je považován intelektuální kapitál. Kapitál dělíme na kapitál vlastní a kapitál cizí. Kapitál je proti jiným výrobním faktorům považován za faktor již kdysi vyrobený. Kapitál se skládá z těch vyrobených statků dlouhodobé spotřeby, které jsou opět použity jako výrobní vstupy pro další výrobu. Jeho základní vlastností je tedy to, že je současně vstupem i výstupem. Existují tři hlavní kategorie kapitálových statků a to: stavby, zařízení a zásoby. Kapitálové statky se v procesu výroby nespotřebovávají najednou, ale působí po delší dobu. K přenesení ceny kapitálového statku do ceny finálního statku slouží odpisy. Ty ovšem slouží i jako zdroj prostředků na nákup nových kapitálových statků (slouží jako zdroj obnovovacích investic). Obecně se dá říci, že čím vyšší je úroveň kapitálových zdrojů, tím lepších výsledků produkce se může dosahovat. Čím modernější stroje, tím efektivnější výroba. Čím kvalitnější nástroje, tím kvalitnější výrobek. Výnosová míra z kapitálových statků udává roční čistý výnos na jednotku investovaného kapitálu v % p.a. Slouží při rozhodování o co nejefektivnějším způsobu investování a jako měřítko porovnávání jednotlivých investic. Nepřímá metoda výroby používající kapitálové statky Investování do kapitálových statků znamená, že výroba má nepřímý, zprostředkovaný charakter. To vyžaduje, aby se investoři zřekli současné spotřeby ve prospěch spotřeby budoucí. Aby investoři oddálili svojí spotřebu, je nutné, aby za svoje odříkání a trpělivost 18

19 obdrželi určitý výnos, který jim v budoucnu zajistí vyšší spotřebu. Ten jim právě zajišťuje nepřímá metoda výroby pomocí kapitálových statků. 3. Obavy z mezí ekonomického růstu v dějinách ekonomie Obavy z toho, že ekonomický růst není možný donekonečna a že jsou určité limity, za kterými následuje buď úpadek, nebo kolaps, provázejí ekonomické teorie již odedávna, zde zmíním asi nejdůležitější historické teorie, nebo vize, které se toto poznání pokusily zohlednit. Ekonomické teorie růstové: 3.1 Malthusova teorie Základní Malthusovou tezí v jeho populační teorii je to, že přirozená tendence k populačnímu růstu je velmi silná a v jejím důsledku dochází k rychlejšímu růstu populace, než jak rychle se mohou zvětšovat zdroje lidské obživy. Tento nesoulad je ovšem možno vidět u všech živých tvorů. Z toho vyvozoval, že lidé tedy nejsou žádnou výjimkou z přírodních zákonů. V jeho teorii uváděl, že tato tendence je nezvratná, a jakmile populace přesáhne možnosti obživy, přichází hladomor a nemoci, které populaci zredukují. Ve své teorii příliš nebral ohled na zvyšující se technologickou úroveň v zemědělství, a tedy možnost zvyšujících se výnosů při zachování plochy obdělávané půdy. Množství půdy je stacionární, je definována kvalita půdy, zvyšování růstu kapitálu je neefektivní a jediné co může růst je práce. Při nárůstu obyvatelstva bude ovšem klesat výroba, růst produktu se zpomalí a dochází k poklesu reálných mezd na existenční minimum. Tím následně dojde také k poklesu porodnosti a sníží se množství pracovních sil. Jejím snížením nastane zvýšení vytvořeného produktu (na jednotlivce), vzrostou reálné mzdy, vzroste porodnost a zvýší se množství pracovní síly a cyklus se opakuje. V podstatě existenci chudoby obhajoval přírodním zákonem, který je nezvratný. Nelze ji odstranit ani lepšími zákony, ani lepší politikou. Nutno přiznat, že Thomas Malthus své teorie psal v době, kdy docházelo k významnému populačnímu nárůstu a to v celé Evropě i ve Spojených státech, zatímco zemědělská produkce rostla tempem mnohem menším. Nutno ovšem také podotknout, že v zemích USA docházelo neustále k rozšiřování zemědělské půdy, na úkor původního obyvatelstva, a velké hladomory tam příliš nehrozily. V porovnání s dnešní dobou, kdy zemědělská půda již narazila na své množstevní limity a 19

20 nemá se kam rozšiřovat. V rozporu s jeho teoriemi je také to, že by dodatečné množství kapitálu nepřinášelo zvyšování výnosu. (Zvyšování úrodnosti půd umělými hnojivy, umělé zavlažování, pěstování geneticky modifikovaných plodin ) V souvislosti se současnou populační explozí zejména na africkém kontinentě, však některé jeho postřehy opět nabývají na aktuálnosti. 3.2 Ricardův model Hlavní myšlenkovou nití Ricardových ekonomických teorií je poznatek, že ekonomický růst naráží na klesající výnosy v zemědělství, a proto nutně vede ke svému zastavení. Dalším přínosem jeho teorií bylo objevení zákona komparativních výhod, který se stal základem klasické teorie mezinárodního obchodu, a kterým obhajoval politiku svobodného obchodu. Na rozdíl od A. Smithe Ricardo přichází s myšlenkou, že pro akumulaci kapitálu má hlavní význam to, jak je vytvořený produkt rozdělován mezi zisky, mzdy a pozemkové renty. 10 Podle něj byla akumulace kapitálu hlavní hybnou silou růstu a zdrojem této akumulace byly pouze důchody jedné společenské třídy- zisky kapitalistů. Mzdy byly na úrovni existenčního minima, a tudíž nemohly být zdrojem akumulace. V jeho teorii stagnace se praví, že akumulace kapitálu, který by vyvolal dostatečnou poptávku po dělnické práci, vytváří krátkodobě tlak na růst mezd a dlouhodobě na růst dělnické populace. Populační růst následně způsobí vyšší poptávku po potravinách a ten vyvolá následný tlak na investice do zemědělství. Přirozená úrodnost půdy je ale omezená, a dalšími vklady kapitálu do půdy se projeví klesající výnos z kapitálu. To bude snižovat míru zisku v zemědělství a následně i v dalších odvětvích. Míra zisku nakonec poklesne natolik, že přestane motivovat kapitalisty k investicím. Akumulace kapitálu tím dospěje ke svému konci a země ustrne ve stacionárním stavu, kdy dojede k zastavení ekonomického růstu. Stagnaci kapitalismu tedy Ricardo vidí v limitech přirozené úrodnosti půdy J. S. Mill Mill ve svých teoriích vycházel z Ricardovy vize stagnace a věřil, že kapitalismus bude směřovat po svém růstu ke stacionárnímu stavu. K nulovému růstu a k nulové akumulaci kapitálu. Doufal, že v tomto stacionárním stavu přestane být honba za ziskem hlavní motiv 10 HOLMAN, Robert, a kolektiv. Dějiny ekonomického myšlení. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, ISBN X. str