2. Vymezení základních pojmů

Transkript

1 Obsah 1. Úvod 3 2. Vymezení základních pojmů 5 3. Aktivní stárnutí Vymezení pojmu Obecné charakteristiky stáří a stárnutí Vymezení pojmů stáří, stárnutí a senior z různých pohledů Potřeby seniorů Potřeba stimulace Potřeba učení a orientace Potřeba jistoty a citového bezpečí Potřeba seberealizace Potřeba otevřené budoucnosti a naděje Potřeba sociálního kontaktu Faktory ovlivňující aktivní stárnutí Přehled aktivit seniorů Stárnutí v číslech Aktivní stárnutí v ekonomickém kontextu Aktivní stárnutí v širším kontextu Současná situace v ČR Struktura sociálního zabezpečení Přehled sociálních služeb Využití sociálních služeb Materiální zabezpečení Analýza potřeb sociálních služeb pro seniory Současná situace v Norsku Systém sociálního zabezpečení Organizace zastupující norské seniory Shrnutí Možnosti vývoje v ČR Změna paradigmatu Aktivní propagace nového přístupu Vzdělávání Občanská sdružení a neziskové organizace Rozšiřování povědomí o současných dostupných službách v dané lokalitě Podpora občanské komunity Prosazování zájmů seniorů v plánování místního rozvoje Motivace seniorů k aktivitě ve smyslu hájení jejich vlastních zájmů Shrnutí Zaměstnanecká politika osob Vymezení a stručný náhled současné situace v ČR Zaměstnanecký trh Důchodové pojištění a podpora v nezaměstnanosti Vzdělávání Zaměstnanecká politika ČR v číslech Obecné přehledy Částečné úvazky 42 Tento dokument vznikl v rámci projektu Výměna zkušeností a know-how v oblasti aktivního stárnutí a zaměstnanecké politiky vůči pracovníkům starším 50 let spolufinancovaného z finančního mechanismu EHP/Norsko

2 Úroveň vzdělání Ekonomická aktivita seniorů Současná situace v Norsku Charakteristiky starších pracovníků Zdravotní stav Přednosti a nedostatky starších pracovníků Obecné charakteristiky Mýty o starších pracovnících Postoje starších pracovníků Sebehodnocení Obecné postoje k práci Jistota a hledání zaměstnání Pracovní prostředí Výkonnost a vzdělávání Pracovní doba Odchod do důchodu / setrvání v zaměstnání Postoje zaměstnavatelů Odchod do důchodu a jeho příčiny Exit Částečný úvazek Push mode aneb teorie vytlačení Jump model aneb teorie spontánního výstupu Faktory ovlivňující zaměstnanost starších pracovníků Jednotlivec Zaměstnavatel Stát Odbory Závěr Nástroje pro zvyšování zaměstnanosti starších pracovníků Obecně Podniková úroveň Přípravná fáze Fáze mapování Fáze analýzy Fáze vypracování Fáze výkonu Fáze vyhodnocení Ekonomická úroveň Finanční příspěvky Legislativní úroveň Důchodové pojištění Aktivní politika zaměstnanosti Systém celoživotního vzdělávání Ostatní nástroje Závěr 74 Seznam Literatury 76 Tento dokument vznikl v rámci projektu Výměna zkušeností a know-how v oblasti aktivního stárnutí a zaměstnanecké politiky vůči pracovníkům starším 50 let spolufinancovaného z finančního mechanismu EHP/Norsko

3 1. Úvod V celém vyspělém světě se v posledních deseti letech intenzivně diskutuje o problematice stárnutí populace. Prognózy statistických úřadů předpovídají rapidní změny v rozložení věkových skupin, jejichž společnými jmenovateli jsou nárůst počtu starších lidí a pokles lidí v produktivním věku. Tyto změny jsou způsobené prodlužováním naděje dožití se současně stoupající kvalitou zdravotní péče a klesající porodností. Budou natolik výrazné, že aby bylo fungování naší společnosti i v budoucnu možné, bude nutné zvyšovat věk odchodu do důchodu. Jednoduše nebude dostatek mladé pracovní síly. Zároveň se jednotlivé země musí zodpovědně vyrovnat s rostoucími výdaji na péči o přibývající nesoběstačné osoby a s rostoucími náklady na důchodové pojištění. Evropská Unie se stárnutí populace snaží čelit strategií, která se zakládá na principech aktivního stárnutí. Rok 2012 dokonce vyhlásila rokem aktivního stárnutí. Tato příručka vznikla na základě iniciativy neziskové organizace M'am'aloca jako výstup z mezinárodního projektu zacíleného na aktivní stárnutí, dotovaného z fondů EEA. Principem celého projektu byla výměna know how mezi Norskem a Českou republikou v otázkách aktivního stárnutí a zaměstnanecké politiky osob starších 50 let. Součástí projektu byly 2 výpravy české delegace do norského Osla, seminář v Praze a konference v Kolíně. Obě strany se zúčastnily všech aktivit, jejichž přínos by měl být zhodnocen v budoucnu. Tato příručka je tedy shrnutím poznatků a zkušeností ze zahraničních cest a české i světové literatury. Jejím účelem je zmapovat současnou situaci v oblasti péče o seniory a zaměstnávání lidí v předdůchodovém věku, shrnout aktuální trendy a nastínit možné směry budoucího vývoje. Tato práce si však neklade za cíl prosazovat radikální legislativní změny, přestože bez nich zřejmě v budoucnu pozitivní vývoj v této problematice nebude možný. Tato práce spíše směřuje do rukou subjektů na lokální úrovni jako jsou obecní úřady, úřad práce, neziskové organizace, provozovatelé sociálních služeb a v neposlední řadě také jednotlivci. Je určena těm z vás, kteří věříte v pozitivní budoucnost a chcete pro ni něco udělat. Tato příručka vás chce přehlednou a komplexní formou informovat, motivovat a inspirovat k progresivní aktivitě v oblasti aktivního stárnutí a zaměstnávání starších lidí. Věříme, že v ní každý nalezne potřebnou inspiraci a že se i jejím prostřednictvím společnými silami dopracujeme alespoň tam, kde je nyní Norsko. Hlavním partnerem projektu je Norsko a to z několika důvodů. Především se jedná o zemi, která stejně jako celý skandinávský region patří k tradičním zastáncům sociálního státu, jehož principy se dlouhodobě řídí, klade na ně velký důraz a této formy politického uspořádání se drží i v

4 současnosti. Většina Evropy se však již několik let musí intenzivně zabývat ekonomickou krizí, která často motivuje k opatřením v oblasti úspor a ekonomického progresu, mnohdy na úkor sociální politiky. Norsko si svůj odlišný přístup může dovolit především díky bohatým zásobám ropy a relativně vysokým daním, ze kterých těží dostatečné prostředky na financování štědrého systému sociálního zabezpečení. Přestože v přepočtu na HDP je dnes Norsko nejbohatší zemí světa a nabízí se proto logická námitka hypotetické nesrovnatelnosti této země s Českou republikou, v mnohém jsou si oba státy podobné a proto je možné vzít si inspirující příklad z některých praktik, které v Norsku v oblasti sociální politiky dobře fungují. Při strukturování této příručky jsme se snažili postupovat logicky a proto hned za úvodem naleznete stručné vysvětlení některých relativně problematických pojmů, které dále používáme. Následuje kapitola aktivní stárnutí, která se věnuje problematice seniorů, kvalitě jejich života a možnostem jejího zvyšování. 4. kapitola se potom věnuje pracovnímu trhu, starším zaměstnancům a jejich charakteristikám a nástrojům, které mohou starší pracovníky motivovat v delším setrvání v zaměstnaneckém poměru. Celá příručka je tak v podstatě rozdělena na dvě hlavní části, z nichž ta první je poněkud více teoretická a věnuje se stáří spíše obecně, zatímco ta druhá sleduje tu více praktickou stránku celé problematiky a soustřeďuje se zejména na vývoj pracovního trhu.

5 2. Vymezení základních pojmů V této práci se budeme zabývat pojmy, které se týkají aktivního stárnutí a zaměstnanecké politiky osob starších 50 let. Níže proto uvádíme základní vymezení těch pojmů, které jsou v této problematice klíčové. Aktivní stárnutí je slovní spojení, které označuje progresivní přístup ke stárnutí a starým lidem. Zakládá se na principech solidarity, respektu k individualitě a jedinečnosti. Jeho cílem je zajistit vysokou kvalitu života i v pozdním věku a především prohloubit poněkud pohmožděný vztah mezi generacemi. Základním stavebním kamenem aktivního stárnutí je inkluze, společenské zapojení a především právo na něj v každém věku. V současné době se dá o aktivním stárnutí mluvit jako o evropské strategii přípravy na stárnutí její populace. V kapitole 3.1. se tímto pojmem zabýváme detailně. Ageismus je pojem, který s aktivním stárnutím úzce souvisí, protože evokuje diskriminaci na základě věku. Ageismus je negativistický přístup ke stáří, který na základě zobecněných a-nebo nepravdivých předsudků odsouvá staré lidi na druhou kolej. Typickým předsudkem je, že starý člověk je problém, který je potřeba řešit v izolaci, mimo hlavní proud dění mladé a krásné společnosti. Stejně jako přistupuje současná západní společnost ke smrti, vnímá i staré lidi jsou něčím nežádoucím, neperspektivním, obtěžujícím, nehezkým a nákladným. Senior v zásadě označuje člověka v penzi, tedy důchodce. V zahraničí se ale používá šířeji, i v kontextu ještě pracujících typicky ve slovním spojení senior policy (volně přeloženo jako politika v otázkách seniorů). V této práci budeme slovo senior často zaměňovat se slovním spojením starý člověk nebo důchodce. Starší člověk je běžné slovní spojení, které používáme v každodenním životě. Co je ovšem podstatné, je vymezení stáří. Abychom totiž mohli člověka označit za starého, musíme určit nějaké hranice, od kdy ho lze za takového považovat. V kapitole 3.2. podáváme přehled různých postojů, které tuto hranici nějakým způsobem vymezují. Na tomto místě ovšem postačí konstatovat, že obecně se za hranici pravého stáří považuje 75. rok života. Slovní spojení starší člověk potom obecně odkazuje ke všem lidem, kteří se k tomuto věku blíží, v zásadě však žádná pevná hranice nemá smysl. V této práci používáme obrat starší člověk volně a odkazujeme s ním většinou na osoby starší 60 let. Starší pracovník označuje osoby činné na pracovním trhu, které se blíží důchodovému věku. Pojem používáme nejčastěji pro skupinu osob starších 50 let.

6 3.1. Vymezení pojmu 3. Aktivní stárnutí Pojem aktivní stárnutí byl vysloven koncem 90. let minulého století Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v reakci na problematiku celosvětového stárnutí populace. Jedná se o koncept přístupu ke stáří a seniorům, který vychází ze zásad Organizace spojených národů pro seniory a vyjadřuje potřebu změny v přístupu k otázkám začleňování seniorů do společnosti. Podstatou této změny je prohloubení vztahu široké společnosti k seniorům ve smyslu respektování a prosazování jejich práv a hodnot, jako jsou nezávislost, důstojnost, účast na životě společnosti a seberealizace. Má-li být stárnutí pozitivní zkušeností, pak delší život musí být provázán s rovnými příležitostmi ke zdraví, účasti a bezpečí všech lidí. Aktivní stárnutí proto odkazuje k takovému přístupu k jednotlivcům i skupinám, který umožňuje naplňování potenciálu jejich fyzického, psychického i sociálního blahobytu v průběhu života a začleňování do společnosti dle jejich potřeb, přání a možností, a který zároveň umožňuje poskytování ochrany, bezpečí a péče těmto lidem. Slovo aktivní zde odkazuje k přetrvávající participaci na společenském, ekonomickém, kulturním, duchovním i občanském dění, nejen ke schopnosti být fyzicky aktivní či být součástí pracovní síly (WHO, 2002) Obecné charakteristiky stáří a stárnutí Vymezení pojmů stáří, stárnutí a senior z různých pohledů Zcela na počátku debaty o stáří je nutné si uvědomit, že stárnutí je přirozený a nezvratný biologický proces, který trvá od početí až po smrt jednotlivce. V tomto smyslu tedy není nutné vymezovat žádné hranice ani životní etapy, stárnutí se týká všech a stejným způsobem. Rozdíly pak existují pouze ve formě a průběhu tohoto procesu. Přitom jasně stanovit hranici stáří a určit, že po jejím překročení se člověk stává starým, je přinejmenším složité. Mezi hlavní charakteristiky stáří a procesu stárnutí totiž patří značné individuální rozdíly závislé na aktuálním zdravotním a psychickém stavu jednotlivce, jeho rodinném zázemí a dlouhodobých vztazích uvnitř rodiny, vlastním sebepojetí i hodnotovém a postojovém vybavení a především také na vývoji jeho života a životním stylu. Obecně však lze říci, že stárnutí je série změn, která se specificky projevuje na těle i na duši. Stáří proto můžeme chápat jako pozdní fázi vývoje života člověka s řadou přirozených degenerativních procesů, které se projevují poklesem výkonu určitých funkcí. Dochází k výskytu a rozvoji chronických onemocnění charakteristických zejména polymorbiditou (souběh několika onemocnění), zhoršuje se smyslové vnímání, klesá celková pohyblivost, schopnost učení a regulace

7 i artikulace emocí, mění se struktura a funkčnost paměti, snižuje se kognitivní výkon a nakonec také celková soběstačnost. Změn, které stáří přináší, je hodně a jejich důsledky mají různou povahu. V konečném důsledku však vždy vedou ke změnám životního stylu, přístupu k životu, potřebám a očekáváním. Při práci se seniory je potřeba tuto skutečnost respektovat a proto více než v jiných případech uplatňovat individuální přístup k těmto jednotlivcům. Vrátíme-li se k otázce, kdy se člověk stává starým, můžeme pro její zodpovězení uplatnit několik přístupů. Vzhledem k výše uvedenému a různorodosti stáří se obvykle rozlišují tři klasifikace stáří: sociální, kalendářní a biologické. Poslední zmiňovanou klasifikaci zde však nebudeme rozvádět, neboť se ukazuje, že nemá žádný praktický smysl (Kalvach a kol., 2004, s. 48). Uvádíme zde proto méně často používanou kategorii psychologické stáří. Ze sociálního úhlu pohledu lze obecně říci, že člověk je starý ve chvíli, kdy je za starého považován ostatními členy společnosti (Langmeier, Krejčířová, 1998, s.185). Tento pohled chápe stáří jako změnu životního stylu spojenou s odchodem do důchodu, ztrátou životního partnera či změnou bydlení v důsledku nesoběstačnosti (ústavní péče) a nesoběstačností samotnou. S tím se pojí také změna sociálních rolí a statusu. Sociální stáří můžeme obecně rozdělit na první a druhý věk, tj. období vzdělávání se a produktivity, a na věk třetí a čtvrtý, který se nese ve znamení zklidnění životního tempa (Kalvach a kol., 2004, S. 47). Kalendářní stáří je naopak pojem, který nahlíží věk z pohledu dosažení určitého, společenským konsensem stanoveného věku. Hranice tohoto věku se s postupem času mění a závisí na faktorech jako jsou průměrná délka života a rozložení obyvatelstva daného místa dle věku. Obecně tedy bývá za počátek stáří považována hranice 65 let, přičemž z lékařského hlediska se počítá s nástupem samotného stáří kolem 75. roku života. Interindividuální rozdíly jsou ovšem v tomto období velmi výrazné a to důsledkem již zmiňované jedinečnosti v této věkové kategorii lidí. Od 60. let minulého století se také používá dělení na mladé seniory (65-74 let), staré seniory (75-84 let) a velmi staré seniory (85 a více let) (Kalvach a kol., 2004, S. 47). K těmto kategoriím a jejich specifikům se vracíme v následující kapitole, kde se zabýváme potřebami seniorů. Pojmem psychické stáří můžeme rozumět přístup ke stáří z hlediska jednotlivce a psychologických změn jeho vnímání, myšlení, prožívání a chování. Jedná se především o změny v oblasti poznávacích procesů (pokles aktivační úrovně, smyslového vnímání a s tím spojené orientace, paměťových kompetencí a učení, intelektových schopností), regulačních procesů (labilnější emoční prožívání a reaktivita, pokles aktivní vůle a naopak zbytnění vůle pasivní v podobě zarputilosti a často nesmyslného ulpívání), ale také o změny

8 osobnosti (puntičkářství, opatrnost, nerozhodnost, úzkostnost, nespokojenost, egocentrismus, prohloubená introverze či vztahovačnost). V pozdních fázích životního cyklu pak můžeme hovořit o změnách v psychice člověka, které souvisejí především s prohlubováním závažnosti některých chronických onemocnění, celkovým poklesem výkonu organismu, nesoběstačností a s tím vším související změnou způsobu života, v neposlední řadě pak také s přípravou na smrt. Se všemi těmito změnami jsou úzce spojeny potřeby seniorů, kterým se v následující kapitole věnujeme se zvýšenou pozorností vzhledem k jejich důležitosti v kontextu této práce Potřeby seniorů Výše jsme nastínili základní kategorizaci stáří. Je z ní patrné, že stáří je především otázkou kvalitativní změny v životě jednotlivce, ale také v životě jeho blízkých a nakonec i v životě celé společnosti, která se zavázala o své členy pečovat. Je také patrné, že stáří ovlivňuje i potřeby daných lidí. Chceme-li seniory lépe integrovat, zajistit jim důstojné prožití zbytku života a v neposlední řadě je také motivovat k vyšším výkonům, musíme tyto jejich potřeby znát a přizpůsobit se jim. Níže proto uvádíme přehled základních potřeb seniorů, jak je vykládá psychologická a geriatrická literatura. Z obecnějšího pohledu je výhodné detailněji rozvést zmiňovanou kategorizaci na mladé, staré a velmi staré seniory a stručně vymezit základní témata, kterými se lidé v těchto věkových kategoriích nejčastěji zabývají. Dle Kalvacha a jeho kolegů (2004, s. 47) jsou tato témata rozložena následujícím způsobem: Mladí senioři, tj. lidé ve věku let, nejčastěji řeší otázky odchodu do důchodu, volného času, aktivit a seberealizace. Staří senioři (75-84 let) se pak často zabývají otázkami adaptace na nové prostředí (v případě ústavní péče či dlouhodobé hospitalizace, nebo v případě pobytových služeb sociální péče), tolerance zátěže, stonání a osamělosti. U velmi starých seniorů pak dominuje problematika soběstačnosti a zabezpečenosti. Z hlediska vývojové psychologie je stáří důležitou životní etapou se specifickým významem v kontextu kontinuity života. Podle Eriksona (1963, in Vágnerová, 2002, s. 444) je hlavním vývojovým úkolem stáří dosažení integrity v pojetí vlastního života, které spočívá v jeho přijetí jako celku a dosažení určitého smíření s minulostí. Starý člověk potřebuje vnímat svůj život jako smysluplný a úplný, aby byl schopen přijmout jeho konec jako nezbytnou a přirozenou součást. Je to jedna z největších výzev stáří, na níž stojí vyrovnaný a aktivní život v jeho pozdních

9 fázích. Podmínkou pro naplnění takové výzvy je především pravdivost k sobě samému, smíření a kontinuita ve vztahu k minulosti (člověk navazuje na něco, co tu bylo a čeho byl součástí) a budoucnosti (člověk po sobě něco zanechává). Důsledkem toho pak bývá, že staří lidé často ulpívají v minulosti, aby se v ní vyznali a našli potřebnou harmonii. Z tohoto zaměření se na vlastní život vzniká určitým způsobem zvýšená pozornost vůči vlastní osobě, egocentrismus, který charakterizuje potřeby starých lidí (tj. vyzdvihuje ty vlastní). Stáří je z vývojově-psychologického pohledu také charakteristické poklesem potřeby změny a vzestupem potřeby jistoty a stability (Vágnerová, 2002, s ). Vágnerová (2002. s ) dělí stáří do období raného stáří a období pravého stáří, přičemž hlavním kritériem tohoto dělení není kalendářní věk, nýbrž vliv různých sociálních událostí, zdravotních komplikací a přirozených degenerativních procesů na psychiku jednotlivce. K hlavním vlivům v období raného stáří patří odchod do důchodu, ztráta zaměstnání, smrt životního partnera, vztah k dětem a vnoučatům. Pravé stáří pak přináší primárně výzvy v podobě kumulace zátěžových situací, nemoci, úmrtí blízkých osob, zhoršení zdravotního stavu, ztráty jistoty soukromí a vynucené změny životního stylu. Výrazné psychické změny jsou způsobeny arteriosklerotickými procesy, kterými trpí drtivá většina lidí starších 75 let. Dochází ke zhoršování paměti a koncentrace, brzké unavitelnosti a změnám emočního prožívání. Stáří lidé bývají úzkostní a depresivní, nesnášenliví, podráždění, často si méně věří a mají obecně zvýšené obavy. Významnou hrozbu také představují cévní mozkové příhody a demence Potřeba stimulace obecně klesá, protože nakupení dříve běžných podnětů starého člověka v důsledku snížené kompetence dráždí a unavuje. S odchodem do důchodu také dochází ke značné změně denního režimu důchodce má mnohem více volného času, méně povinností, ale často není schopen svůj čas smysluplně využít a ztrácí životní smysl. Kvůli tomu jsou volnočasové aktivity seniorů zcela zásadním tématem aktivního stárnutí, a proto se jim také věnujeme v následující části této kapitoly. Stejnou měrou jako změnou denního režimu však senioři trpí omezením sociálních sítí z dřívějšího života. Ztrátou zaměstnání a klesající pohyblivostí omezují kontakt s profesně blízkými lidmi, ztrácejí motivaci se v profesním životě rozvíjet a ve smyslu přísunu informací jsou často odkázáni pouze na pasivní média, jako je rozhlas a televize. V otázkách stimulace je senior často odkázán na svou rodinu, sousedy či lidi z blízkého okolí. Ztráta životního partnera hraje v tomto kontextu zásadní roli a může negativně ovlivnit sociální život jednotlivce, neboť znamená přerušení nejčastějšího a nejdůležitějšího přísunu přirozených stimulů v jeho životě. Změna bydlení

10 (institucionalizace) je v tomto směru velmi náročná, protože starý člověk je více než kdy dříve citlivý na veškeré změny a hůře se tak přizpůsobuje novým podmínkám. Na jedné straně tak dochází v domově důchodců nebo jiné instituci k přesycení novými podněty, na druhé straně tam vzniká specifický druh sociální izolace. Vhodnou míru stimulace pro tyto lidi je proto nesnadné nalézt a je po ní třeba velmi citlivě a individuálně pátrat, neboť právě institucionalizace v sobě skrývá hrozbu naučené bezmocnosti a nezdravé pasivity Potřeba učení a orientace klesá, protože starý člověk upřednostňuje stereotypy a zaběhlé způsoby. Nové informace a změny v něm vyvolávají pocity ohrožení a dezorientace. Staří lidé také nejsou schopni stačit tempu mladších, proto se nesnaží pronikat do jejich světa a spíše tíhnou k lidem stejné generace. Otázka učení a nových médií je však u seniorů velmi aktuální, neboť zvýšení jejich elektronické gramotnosti by mohlo výborně kompenzovat ztrátu pohyblivosti a přitom umožňovat vzdělávání a udržování profesních kompetencí, které jsou důležité pro udržení aktivity člověka Potřeba jistoty a citového bezpečí se zvyšuje. Starý člověk se stává objektivně křehčím, uvědomuje si to a proto má tendenci se více obávat, ulpívat k závislosti na druhých, přičemž závislost zde však může hrát pozitivní roli v podobě podpory a pocitu bezpečí. Člověk, který odchodem do důchodu radikálně změnil svůj sociální status a ztrátou zaměstnání také přišel o řadu společenských kontaktů a vazeb, má zvýšenou potřebu sounáležitosti a ocenění. V tomto kontextu jsou staří lidé velmi ohroženi sociální izolací a vyloučením. Neschopnost vyrovnat se s životní změnou může vést k uzavření se do sebe, pasivitě a tiché sebelítosti. Stejným způsobem může ovlivnit život seniora také ztráta životního partnera, který většinou představuje primární zdroj jistoty a citového zázemí. Významnou hrozbou je rovněž ztráta soukromí vlastního bydlení, které představuje silný zdroj jistoty a bezpečí. Přesunem do nějakého anonymního ústavního zařízení nebo domova důchodců člověk tento zdroj ztrácí a rovněž musí odevzdat část své autonomie, neboť potřebuje pomoc kvůli poklesu vlastních sil. To však může být velmi těžké a proto lidé za těchto okolností hledají rovnováhu mezi autonomií, samostatností a závislostí na jedné straně a potřebou jistoty a bezpečí na straně druhé. Mívají tendence vytvářet citové vazby k pečovatelům, prohlubovat vztahy s dětmi a rodinou a přehnaně na sebe upozorňovat Potřeba seberealizace Odchod do důchodu a razantní změna dosavadního života se mohou významně projevit na tom, jak člověk vnímá svou hodnotu ve společnosti. Ztráta zaměstnání vytváří veliký tlak na hledání

11 dalších společensky hodnocených uplatnění, která nebývá snadné nalézt a proto mnoho starých lidí ulpívá v úspěších své minulosti nebo má tendenci si neobjektivně tvrdohlavě stát za svými názory. Účelem takového chování je sebe-potvrzení. V pozdějších fázích se snižováním soběstačnosti často dochází k identifikaci s úspěchy svých potomků. V pozdních fázích života hraje značnou roli postupující ztráta soběstačnosti a s ní spojená institucionalizace. Principem různých ústavních zařízení je poskytování péče, často v podobě osobní asistence při běžných úkonech každodenního života. Klient těchto zařízení se nemusí starat prakticky o nic a bohužel bývá často automaticky považován za někoho, kdo potřebuje pomoc a jeho vůle při tom nehraje žádnou roli. Starý člověk v domově důchodců jaksi ztrácí kompetenci o sobě sám plně rozhodovat, motivaci být proaktivní a naučenou bezmocností tento podřadný sociální status do různé míry přijímá Potřeba otevřené budoucnosti a naděje V obraze úpadku vlastního zdraví a blížící se smrti bývá u starých lidí přirozené v otázkách budoucnosti směřovat svou pozornost k tomu, co po sobě zanechali na své děti a jejich rodiny, na vykonanou práci, na duchovní odkaz. Institucionalizace a ztráta soběstačnosti pak často vedou staré lidi k přijetí pobytu např. v domově důchodců za poslední fázi života a čekání na smrt, ačkoliv u nich také často dochází k nerealistickému (bájnému) snění o alternativách Potřeba sociálního kontaktu Staří lidé se specifickým způsobem vyrovnávají se zásadní životní změnou, kterou přináší odchod do důchodu často se zaměřují na svoji rodinu a činnosti, které by jí mohly pomoci. S odchodem do důchodu se také úží sociální oblast, do které může a chce starý člověk zasahovat. Výsledkem je určité usazení se, někdy izolace, často ale také právě zvýšená pozornost dříve nedůležitým věcem jako je například důkladná péče o rodinu a jiné blízké. Právě toto jsou aktivity, které starým lidem jednak dávají nový smysl života a přitom pomáhají rodinám i blízkým lidem. Je paradoxní, že takto důležitou činnost starých lidí jsme schopni jen velmi málo oceňovat a považujeme ji za něco samozřejmého Faktory ovlivňující aktivní stárnutí Z výše uvedeného je možné usuzovat, že faktorů, které ovlivňují aktivitu stárnoucího jednotlivce je velmi mnoho. Vlivy je možné hledat na individuální úrovni stejně jako na té interindividuální, ale nezanedbatelnou roli hraje také celospolečenské klima, kulturní zvyklosti a možnosti uplatnění, které se v této oblasti nabízejí.

12 Z pohledu individuálního je to především otázka životního stylu daného jednotlivce, jeho osobnosti, historické zkušenosti a životních situací, kterými prošel a prochází. Jak již bylo zmíněno několikrát v této práci, staří lidé jsou nejrozmanitější skupinou lidí. To je dáno především skutečností, že stáří je výzvou k integritě osobnosti, ke smíření se s dosavadním životem, k přijetí jeho kladů i záporů a také k vytvoření soudržného obrazu minulosti, současnosti a budoucnosti. To, jakým způsobem se jednotlivec s takovou výzvou vypořádá, je otázkou zvládnutí minulých vývojových etap a jejich integrace do současného života, změn, které přináší odchod do důchodu či pobyt v domově důchodců a jiných pobytových zařízeních. Je to otázka zvládnutí ztráty partnera, přijetí nových sociálních rolí a také výzev, které přináší ztráta soběstačnosti. Senioři jsou lidé, kteří mají bohatou životní zkušenost ve smyslu práce, vztahů a jedinečných událostí jejich života. Jejich životní styl a druh vykonávané práce mají stejně veliký vliv na celkovou zdravotní situaci jako dostupná lékařská péče. A právě otázky zdraví jsou významným motivujícím faktorem ve smyslu aktivity. Člověk, který trpí sníženou pohyblivostí má přirozeně méně možností být aktivní než člověk, který zatím problémy s pohyblivostí nemá. Podobný je pak rozdíl mezi lidmi, kteří trpí nějakým chronickým či degenerativním onemocněním jako je například stařecká demence, a těmi, kteří nikoliv. Stejně tak bude rozdíl v aktivitě lidí, kteří jsou osobnostně spíše pasivní a lidí přirozeně extrovertních a živých. Předchozí životní zkušenost v oblasti mezilidských vztahů značně ovlivňuje způsoby komunikace a sociální interakce, jaké se danému člověku osvědčily a tak je rozdíl mezi lidmi, kteří se naučili být v životě asertivní a mezi lidmi, kteří se naučili přijímat věci takové, jaké jsou. Z individuálního pohledu se tedy v otázkách aktivity seniorů jedná o fůzi vlivů z veškerého dosavadního života na hodnoty, postoje, životní návyky a styl, sociální vazby, znalostní portfolio, pracovní zkušenosti a kompetence, komunikační, sociální a jiné dovednosti a celkový zdravotní stav. To, jestli se člověk rozhodne prožít své stáří aktivně a produktivně, nebo jako období úpadku a poklesu všech fyzických a psychických funkcí jeho organismu, je tedy vždy otázkou především jeho samého. Z inter-individuálního pohledu však hodnoty a postoje, životní události a sociální vazby nevznikají izolovaně a čistě z vůle jednotlivce. Člověk se mění spolu s okolnostmi, které ho obklopují a to se týká jak lidí, tak institucí. A tak ve smyslu aktivity je také důležitá rodina, blízcí přátelé a sociální vazby v místě bydliště. Žije-li člověk osaměle, má přirozeně méně podnětů k aktivitě, než člověk, který žije s rodinou a má mnoho přátel v blízkém okolí. Proto je důležité podporovat lokální komunitní život a dávat lidem podněty, aby se v něm angažovali.

13 Celkový zdravotní stav jedince je zásadním determinantem jeho aktivity. Mezi dlouhodobé trendy vyspělých společností patří zlepšování lékařské péče, celkové životní úrovně a prodlužování průměrného věku dožití. Ovšem z hlediska stárnutí populace je potřeba věnovat více pozornosti také oblasti prevence. Prodlužování věku totiž zvyšuje počet lidí, u nichž se vyskytují chronická a degenerativní onemocnění. Ty pak zvyšují pravděpodobnost nesoběstačnosti. Lze jim však předcházet preventivními opatřeními v podobě osvětové činnosti, včasné diagnostiky, podpory zdravého životního stylu a také používání kompenzačních pomůcek. Zároveň bude stále více aktuální se u starých lidí zaměřovat na jejich pozitivní schopnosti a ty podporovat, spíše než kompenzovat nedostatky. V tomto smyslu je přijetí konceptu aktivního stárnutí klíčovým krokem. Ideologické klima, které v dané kultuře panuje, je ve smyslu aktivního stárnutí směrodatné z celospolečenského hlediska. Způsob, jakým široká veřejnost dané země ke stáří přistupuje, zcela zásadně ovlivňuje, jaké postavení v ní budou mít staří lidé a jakým způsobem budou své stáří prožívat. V České republice zatím fenomén aktivně prožitého stáří není ani zdaleka populární, natož hluboce zakořeněný. Česká společnost (stejně jako mnoho dalších evropských zemí) trpí předsudky ageismu a staří lidé jsou proto vnímáni jako méně důležití, jako lidé, o které je potřeba pečovat a kteří přitom zpět nic nedávají a proto představují zátěž a problém. Čeští senioři rovněž nemají k dispozici žádný vlivný orgán, kterým by mohli svá práva aktivně hájit a prosazovat. Na politické úrovni je stáří vnímáno spíše optikou ekonomické zátěže pro státní pokladnu a na pracovním trhu jsou starší zaměstnanci diskriminováni na úkor těch mladých a produktivních. V kontextu pracovního trhu je možné starší lidi rozdělit na dvě kategorie na ty, kteří chtějí v pracovním poměru zůstat a ty, kteří z něho naopak chtějí vystoupit. Těm, kteří chtějí dále pracovat, jde většinou o udržení sociálního statusu, příjem, náplň dne a naplnění potřeby seberealizace a sounáležitosti. Uspokojit tyto jejich potřeby je minimálně ekonomicky výhodné a je to proto v důležitém zájmu státu i celé společnosti. Existuje mnoho nástrojů, kterými lze setrvání v pracovním poměru podpořit a jedním z nich je například možnost souběhu příjmů z penze a z pracovního poměru, nebo například různé formy částečných úvazků, ale především aktualizace vzdělání a kompetencí. Naopak lidé, kteří chtějí z pracovního trhu vystoupit dříve, musí řešit materiální zabezpečení a finanční prostředky, aby se mohli aktivně věnovat svým koníčkům. Toho lze dosáhnout zejména spořením a jistě pozitivním krokem je u nás v tomto ohledu přijetí malé důchodové reformy, která tuto možnost plošně zavádí v systému důchodového pojištění. Otázkami pracovního trhu a zaměstnávání osob starších 50 let se podrobněji zabýváme dále v této práci.

14 Vzdělání je oblast, která by měla být aktuální ve všech životních etapách a rozhodně není pravdou, že je doménou mladých. Programy celoživotního vzdělávání u nás nějakým způsobem již delší dobu fungují a je vhodné je dále rozvíjet a propagovat. Zvyšují konkurenceschopnost starších účastníků zaměstnaneckého trhu, nabízejí smysluplné využití volného času a v určitém ohledu slouží k znovunalezení ztraceného smyslu života. A nejen to, vzdělávání je primární investicí do budoucího lidského kapitálu a už proto je potřeba ho podporovat. V neposlední řadě je při zkoumání faktorů, které ovlivňují možnosti aktivního prožití života ve stáří, důležité sledovat koncepci veřejných prostor, budov, bytových komplexů, služeb, dopravy a šíře dostupných výrobků také v kontextu charakteristik a možností seniorů. Patří sem bezbariérové přístupy do budov a bezbariérová doprava, prvky zjednodušené orientace v obydlených oblastech, bezpečnost přechodů a chodníků, přítomnost odpočívadel a dostatek zeleně v městské zástavbě, dostupnost informačních služeb stejně jako služeb sociální péče i podpory, zdravotnických služeb, dostupnost zdravotnických a kompenzačních pomůcek a mnoho dalšího Přehled aktivit seniorů Z předchozích části můžeme obecně odvodit, že aktivita je ve stáří důležitá. Ať už se jedná o aktivitu fyzickou nebo mentální, má příznivý vliv na celkovou životní úroveň daného člověka. Zajímavý experiment, který tuto všeobecně platnou hypotézu potvrzuje, provedl švédský lékař a výzkumník Bengt B. Arnetz a jeho kolektiv (1983). V jejich experimentu participovalo 60 seniorů z domova pro seniory různého pohlaví a věku, kteří byli náhodně rozděleni na dvě skupiny. Jedna skupina byla aktivně zapojena do programu, který sestával ze společenských aktivit, společných výletů, různých kroužků a také terapie zaměřené na jejich aktivizaci. Druhá, kontrolní skupina byla ponechána v dosavadním režimu. Výsledky potvrdily, že experimentální skupina si v období po třech až šesti měsících od intervence vedla daleko lépe než kontrolní skupina ve všech měřených oblastech (produkce různých hormonů, vlastní aktivita, interakce mezi seniory navzájem a s personálem a pozoruhodně také fyzická výška, která se u experimentální skupiny zvýšila tj. napřímil se postoj). Tyto výsledky mohou být vysvětleny také skutečností, že sociální síť daného člověka poskytuje oporu, která mu pomáhá zvládat stresové situace, které pobyt např. v lůžkovém zařízení nebo v izolaci v domácnosti bezesporu vytváří (Šolcová & Kebza, 1999). Přiměřená fyzická aktivita a zdravý životní styl pozitivně ovlivňují pravděpodobnost výskytu řady chronických a degenerativních onemocnění, posilují kardiovaskulární systém, metabolismus i svalstvo. Je také prokázáno, že pravidelná fyzická aktivita má pozitivní vliv na psychiku člověka, snižuje pravděpodobnost výskytu úzkostí a podporuje celkovou psychickou

15 odolnost. Nedostatkem fyzické aktivity dochází k úbytku svalové hmoty a to má vliv na celkovou pohyblivost člověka. Nepohyblivostí se člověk dostává do sociální izolace a to pak dále negativně ovlivňuje jeho zdravotní stav. Nedostatek fyzické aktivity je také jednou z hlavních příčin obezity. Fyzická aktivita však musí být přiměřená a musí odpovídat možnostem a limitům daného jednotlivce. V opačném případě hrozí například u netrénovaných osob riziko oxygenačního stresu, který může vést k chronickým zánětům a akutnímu poškození svalů (Kalvach a kol., 2004). Psychickou aktivitu můžeme chápat například v kontextu vzdělávání, udržování sociálních kontaktů či komunikace obecně. S odchodem do důchodu dochází k výrazné změně denního režimu. Důchodce má najednou mnoho volného času, který často neumí konstruktivně využít. Zároveň není motivován podávat kognitivní výkon a výsledkem bývá celkový pokles mentální aktivity. S přibývajícím věkem se v závislosti na výskytu a průběhu chronických a degenerativních onemocnění také více či méně projevují změny osobnosti a poznávacích a regulačních procesů. Důsledkem je například neuroticizmus, emoční labilita, snížení aktivační úrovně a reaktivity, problémy s udržením pozornosti, poruchy paměti, klesající schopnost se rychle rozhodovat a obecně zvýšená citlivost vůči změnám a novým informacím. Udržovacími cvičeními a stimulací v přirozeném prostředí je však možné tyto procesy zpomalit. Vzdělávání patří mezi základní aktivizační mechanismy, které lze v kontextu aktivního stárnutí uplatnit. Podle Baštářové (2006) plní preventivní, rehabilitační a posilovací funkci. To znamená, že vzdělávání: Socializuje. Tj. přispívá k vytváření sociálních vazeb tím, že ve vzdělávacích institucích sdružuje lidi se společným zájmem. Ale nejen tam, zájmové skupiny existují i mimo vzdělávací instituce, například na internetu. Informuje. Senior, který se aktivně vzdělává, má přirozený zájem zabývat se vlastní situací. V tomto ohledu slouží vzdělávání také ke správným očekáváním jevů, které mohou jednotlivce ve stáří potkat a pomáhá se na ně připravit. Rehabilituje a posiluje. Pomáhá obnovovat a udržovat duševní síly, rozvíjet a kultivovat zájmy, ale také posilovat a udržovat rozumové dovednosti a fungování paměti. V České republice existují tři modely vzdělávání seniorů: Kluby aktivního stárnutí, které nabízejí celou řadu zájmových kroužků od zahrádkaření, přes

16 divadlo až po tvůrčí psaní. Akademie třetího věku a volného času, které jsou organizovány pod záštitou různých organizací (Červený kříž, Domy kultury apod.) tam, kde není k dispozici univerzita. Univerzity třetího věku (U3V) patří mezi nejrozšířenější formy vzdělávání seniorů u nás. Jedná se o studium různých aktuálních témat na univerzitní úrovni, přizpůsobené možnostem a potřebám seniorů. Podmínkou bývá dosažení středoškolského vzdělání a poplatek za účast v kurzu. Výstupem pak bývá osvědčení univerzity o absolvování kurzu. V poslední době se také rozrůstají e-learningové formy univerzit třetího věku, které nabízejí možnost vzdělávání z domova prostřednictvím PC. Další formy vzdělávání můžeme nalézt v podobě více či méně odborných periodik a internetových portálů, které nabízejí široké spektrum informací pro seniory od prakticky orientovaných článků týkajících se každodenního života až po odborné teoretické studie. Klubová činnost je další výhodnou formou aktivizace seniorů, která existuje v podobě samostatných klubů pro seniory, nebo jako součást domovů pro seniory. Patří sem aktivity jako výlety a zájezdy, společné návštěvy kin, divadel a restaurací, oslavy svátků, práce v keramické dílně a jiné rukodělné aktivity, malování, společenské hry, zpěv, cvičení, besedy, promítání, přednášky apod. Hlavní výhodou této formy je kolektivní činnost, která saturuje potřeby sounáležitosti a sociálního kontaktu a pro seniory je proto velmi důležitá. Dříve v této práci již bylo řečeno, že povaha sociálních potřeb se ve stáří mění a to především ve smyslu zúžení sociálních sítí. Starý člověk má přirozeně méně sociálních kontaktů a zároveň je také méně vyhledává, resp. si při tom více vybírá. Důsledkem změny této potřeby v kombinaci s jinými psychologickými změnami mají senioři tendenci se více vázat buď na svou rodinu, nebo na lidi z jejich věkové kategorie. A právě sociální kontakt s vrstevníky může být komplikovaný kvůli nedostatku kapacit seniorů podobné aktivity organizovat z vlastních prostředků. V tomto smyslu jsou kluby seniorů ideálním pojítkem komunitních zájmů. Mezi další formy neinstitucionálních aktivit patří: Kondiční cvičení, které může být provozováno na úrovni různých poskytovatelů od neziskových organizací, přes soukromé firmy až po obce a města. V rámci U3V se také můžeme setkat s kurzy kondičního cvičení pro seniory, které umožňují cvičit v domácnosti a bez vedení. Plavání je nejkomplexnější forma pohybové aktivity, která příznivě ovlivňuje funkci celého

17 těla. Stejně jako v případě cvičení se jedná o velmi dostupnou aktivitu, kterou můžeme vidět opět pod záštitou různých organizací, firem i měst. Dělají se specializované plavecké kurzy pro seniory, stejně jako rehabilitační kurzy plavání nebo pouhé zvýhodněné hodiny plávání pro seniory ve veřejných bazénech. Procházky, jízda na kole a na běžkách, jsou aktivity, které může vykonávat každý sám nezávisle na dostupných službách. Důležitá je v tomto směru infrastruktura urbanizovaných oblastí ve smyslu dostatečného množství cyklostezek, běžeckých tras a pěších cest, jejich bezpečnost a značení, ale také jejich návaznost na zájmové destinace jako kulturní centra, obchodní domy nebo přírodní plochy. Práce na zahradě je tradiční činností, která oproti jiným aktivitám má tu výhodu, že po sobě zanechává hmatatelný výsledek a oproti jiným činnostem tak poskytuje také výrazné duchovní naplnění. Různá kulturní činnost jako například taneční kurzy, plesy nebo tematická setkání jsou opět aktivity, které je možné provozovat na úrovni klubů a pobytových zařízení, ale též z iniciativy občanských sdružení, zájmových celků nebo jednotlivců. Zejména taneční kurzy jsou činností, která je mezi seniory velmi populární, protože kombinuje zábavnou a nenásilnou formou pohyb s hudbou a je to také společenská událost. Psychoterapeutické rehabilitační aktivity patří k nejefektivnějším a nejvyhledávanějším aktivizačním činnostem vůbec. Jedná se o institucionalizovanou formu rehabilitační psycho-fyzické aktivity pod vedením terapeuta, která se poskytuje v domovech pro seniory, stacionářích, léčebnách dlouhodobě nemocných, nemocnicích i jiných pobytových či ambulantních zařízeních formou skupinové či individuální práce, ale také v domácím prostředí. Mezi časté formy rehabilitační psychoterapie patří: Ergoterapie je v podstatě léčba prací, ačkoliv se tato definice prakticky nepoužívá. Jedná se o léčbu smysluplnou činností, jejíž vykonávání posiluje svalstvo, zvyšuje hybnost, psychickou pohodu, trénuje myšlení a paměť a také vyplňuje volný čas. Jejím cílem je maximalizace soběstačnosti v každodenních činnostech. Arteterapie je rehabilitační technika, která využívá malování k procvičování jemné motoriky i také k vyjádření emocí a lze ji tak použít k interpretaci pro účely psychoterapie. Muzikoterapie je poměrně komplexní skupinová terapie, která používá hudbu k aktivizaci paměti, motoriky (tanec), emocí a sociálního kontaktu. Canisterapie je psychoterapeutická metoda, která využívá zvířata (psi) k saturaci přirozené potřeby doteku a tělesného kontaktu a k aktivizaci. Často stačí ke zlepšení psychického

18 stavu člověka pouhá přítomnost psa, mnohdy je ale také principem canisterapie péče o psa a venčení. Reminiscenční terapie pracuje se vzpomínkami prostřednictvím osobních předmětů, fotografií a dialogu. Principem je rozpomínání se za účelem posílení paměti a vyvolání pozitivních emocí spojených se vzpomínkami. Pohybová terapie má často formu rehabilitace tancem, ale může mít také podobu specializovaných cvičení zaměřených na různé problémové oblasti (páteř, klouby, svalstvo), nebo modifikovaných dechově-pohybových cvičení jako jsou Thai-Chi nebo Jóga Stárnutí v číslech Tématika aktivního stárnutí je více než aktuální v době, kdy prakticky všechny evropské země čelí demografické hrozbě v podobě stárnutí jejich obyvatelstva. Lidé starší 65 let tvoří v současnosti zhruba 15,5 % české populace (ČSÚ, 2010), jejich počet se však podle prognóz ČSÚ zdvojnásobí do roku 2050, přičemž počet osob ve věku klesne na 37,8 % (MPSV, 2010). 1 Podle prognóz OSN se v zemích EU důsledkem demografických změn sníží počet ekonomicky aktivních osob zhruba o 20 % do roku 2050 a průměrný věk na pracovním trhu se zvýší až o 8 let v nejpesimističtější variantě předpovědi (Muenz, 2007). 2 Z demografického hlediska je situace velmi podobná i v Norsku, kde se počet osob starších 65 let v populaci zdvojnásobí do roku 2050 a počet ekonomicky aktivních obyvatel bude klesat podobně jako v EU. V neposlední řadě je zde potřeba zmínit, že jak v zemích EU, tak v Norsku hraje v kontextu stárnutí důležitou roli ještě jeden faktor a to přepočet ekonomicky aktivních obyvatel na jednoho penzistu. I zde je z prognóz patrný alarmující úpadek, přičemž země EU jsou v tomto kontextu více (než Norsko) ohroženy stárnutím svých populací. Ze studie EU Active Age vyplývá, že v roce 2050 bude v Norsku zhruba 2,4 ekonomicky aktivních obyvatel na jednoho penzistu, kdežto v zemích EU se počítá s číslem 1,9 (SRCSS, 2004). A Česká republika na tom bude podle údajů MPSV ještě hůře oproti současnému poměru 1,8 se v roce 2050 počítá s hodnotou až 1,2! Níže uvádíme tabulky ČSÚ procentní pokles oproti roku 2010, kdy bylo ve stejné věkové kategorii zhruba 50,7%. Tato varianta počítá s feminizací pracovníhu trhu, zvyšováním věku odchodu do důchodu a nulovou imigrací.

19 Základní charakteristiky budoucího demografického vývoje Zdroj: ČSÚ, 2010 Struktura populace dle věkových skupin a pohlaví Zdroj: ČSÚ, Aktivní stárnutí v ekonomickém kontextu Při pohledu na tato čísla se nelze divit, že jsou většinou interpretována jako ekonomická hrozba. Stárnutí populace, zvyšování kvality života a zdravotnických služeb a klesající počet osob v produktivním věku (tradičně let) totiž nutně přináší nezanedbatelná ekonomická rizika v podobě zvýšených výdajů v oblasti penzí a lékařské péče. 3 Lisabonská strategie pro růst a zaměstnanost z roku 2000 (upravená verze Evropské strategie zaměstnanosti z roku 1997) proto stanovila mobilizaci dostupných rezerv jako jedno z nejdůležitějších kritérií pro naplnění cílů vývoje EU a vytyčila cíl 50 % zaměstnanosti osob starších 50 let do roku Součástí tohoto cíle je obecně zvyšování vyhlídek zaměstnatelnosti starších pracovníků (50 64), zvyšování kvality pracovních míst a zvyšování produktivity práce. Principy Lisabonské strategie jsou součástí Národních programů reforem všech členských států, včetně České republiky. Jedním z hlavních ekonomických řešení stárnutí populace je tedy přizpůsobení pracovního trhu jejich potřebám. Ruku v ruce s tímto řešením jdou rovněž reformy systémů důchodového pojištění, sociálních služeb a zdravotnické péče. Česká republika letos (2011) schválila tzv. malou 3 Zpráva komise pro hodnocení průběhu naplňování cílů Lisabonské strategie pro růst a změstnanost zmiňuje prognózu nárůstu těchto výdajů v řádu 4-8% HDP.

20 důchodovou reformu, která přináší možnost odvádět část výdajů na důchodové pojištění do soukromých fondů. Tyto částky navíc již nebudou součástí průběžného financování, ale budou připisovány jednotlivcům na jejich vlastní důchody. Cílem je zejména snížit státní náklady na vyplácení penzí v budoucnu a také stabilizovat poměr mezi výší průměrné mzdy a vyplácené penze. Taktéž Norsko letos přijalo významnou změnu v této oblasti, která zavedla možnost variabilního odchodu do důchodu v rozmezí 62. a 67. roku života. Zároveň také v obou zemích docházelo v posledních 10 letech ke změnám v systémech sociálních a zdravotnických služeb, z nichž mezi ty nejvýznamnější patří přijetí zákona 108/2006 o sociálních službách u nás a centralizace poskytování sociálních služeb v Norsku z roku Podrobněji se této tématice, stejně jako tématu pracovního trhu v souvislosti s řešením otázek demografického vývoje věnujeme v kapitole o historickém přehledu vývoje sociálních služeb v obou zemích a také dále v této práci Aktivní stárnutí v širším kontextu Dosavadní text pojednával především o nahlížení na stárnutí populace jako na hrozbu. Není to však jediný způsob, jak tento trend hodnotit a proto je nezbytné vedle ekonomických výdajů vidět i kvality, kterými staří lidé disponují a jejich potenciální přínos pro společnost. Stáří je přirozená a nevyhnutelná životní etapa, která je součástí života stejně jako mládí. Staří lidé jsou proto součástí společnosti stejně jako ti mladí a produktivní. 4 V situaci, kdy se bude jejich podíl ve společnosti rapidně zvyšovat, již proto nelze setrvávat v přístupu, který je odsunuje do pozadí a nahlíží jako neperspektivní, závislé a společensky nepřínosné. Naopak je potřeba, aby společnost vystoupila ze zaběhlých stereotypů, uvědomila si, že stárnutí s sebou nemusí vždy nutně přinášet jen nemoc, neschopnost, utrpení a závislost, a tento postoj začala aktivně prosazovat v široké veřejnosti. Je potřeba vidět realitu očima současnosti, nikoliv optikou mýtů minulosti. Většina evropských zemí totiž důsledkem významného rozvoje v oblasti zdravotnictví a celkové životní úrovně v současnosti vlastní silný lidský kapitál, který může velmi efektivně využívat. Máme zde na mysli ty aktivity a charakteristiky seniorů, které jsou pro společnost přínosné, avšak málo oceňované a zejména pak ty, které jsou zatím zcela v pozadí všeobecného povědomí. Konkrétně se jedná o aktivity jako je neplacená práce, dobrovolnictví a zejména neformální péče o blízké přátele, rodinu a domácnost, které jsou často výhradně doménou starobních důchodců (Koucká, 2008, s. 58). Životní zkušenost, vyrovnanost, nadhled, zodpovědnost a spolehlivost jsou pak charakteristiky, kterými mnoho starších osob disponuje a které mohou být efektivně využity v zaměstnání a k vzájemnému mezigeneračnímu obohacení. Bohužel tomu tak v České republice zatím není a proto je právě toto oblast, kde by měla česká společnost zapracovat předtím, než bude schopna efektivně 4 Ve smyslu tradičního vymezení produktivního věku na let. Produktivitu však lze v kontextu aktivního stárnutí nahlížet nezávisle na ekonomické výkonnosti a proto je možné osoby starší 65 let považovat za produktivní.