Náboženská symbolika židovského hřbitova v Miroslavi

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Filozofická fakulta Ústav religionistiky (magisterská diplomová práce) Náboženská symbolika židovského hřbitova v Miroslavi Petra Čtvrtníčková Vedoucí práce: PhDr. Dalibor Papoušek, PhD. 2008

2 Čestně prohlašuji, že tuto práci jsem vypracovala samostatně na základě uvedené literatury a odborných konzultací. V Brně dne Petra Čtvrtníčková 1

3 Děkuji paní L. Ryšavé a její dceři Daniele Bednaříkové za zpřístupnění hřbitova a cenné informace, Ing. Klenovskému za poskytnutí fotografií, J. Haidlerovi za překlad z hebrejštiny a PhDr. Daliboru Papouškovi za vedení práce a poskytnutí odborných konzultací. 2

4 Obsah OBSAH...3 ÚVOD...5 HISTORIE POHŘBÍVÁNÍ...7 SYMBOLIKA ŽIDOVSKÝCH NÁHROBKŮ...21 HISTORIE ŽIDOVSKÉ OBCE V MIROSLAVI...29 ŽIDOVSKÝ HŘBITOV MIROSLAV...41 JAZYK...46 TYPY NÁHROBKŮ NA ZÁKLADĚ UKOTVENÍ V ZEMI...47 PROBLEMATIKA PODSTAVCŮ...48 SYMBOLIKA...49 KAMENICKÉ FIRMY...52 PŘÍKLADY NĚKTERÝCH NÁHROBKŮ...54 NÁHROBEK JICCHAKA SPITZERA...54 BETTI SPITZER...56 ASCHER LAMBERG...58 RAFAEL KÖNIG...60 JOSEF HAHN...62 WILHELM KÖNIG...64 REBEKA KÖNIG...66 SEBA TAUSIG...68 ELIZABETH WEINIGER...70 MARIA RATTINGER...72 HŘBITOV V MIROSLAVI Z KOMPARATIVNÍHO POHLEDU...74 METODOLOGICKÉ UCHOPENÍ VÝZKUMU HŘBITOVA V MIROSLAVI...77 STAV HŘBITOVA PŘED REKONSTRUKCÍ...81 ZÁVĚR

5 PŘÍLOHA...86 POUŽITÁ LITERATURA RESUMÉ SUMMARY

6 Úvod Úkolem této práce, jak samotný její název vypovídá, bude ucelený popis hřbitova v Miroslavi, se zaměřením na symboliku židovských náhrobků tohoto hřbitova. Náhrobky na starých židovských hřbitovech jsou vždy svého druhu sochařským dílem, plastikou, a jejich výzdoba patří k tradičním židovským uměním, jako byla textilní tvorba, zlatnictví, rukopisné a grafické práce.1 Citát z knihy Tomáše Pěkného velice dobře vystihuje fenomén, jakým židovský náhrobek bezesporu je. Jedná se o skutečně umělecké dílo, které je nedílnou součástí poznávání židovské kultury. Na základě použitých materiálů, tvaru náhrobní stély a také symbolů a dekoračních motivů lze náhrobek datovat do doby jeho vzniku a dozvědět se mnoho cenných informací o jeho majiteli. Je tak velice často jediným zdrojem poznání, neboť nese i informace, které v matrikách a jiných úředních dokumentech nejsou zaznamenány. Právě detailní průzkum hřbitovů, včetně symboliky náhrobních kamenů, je jednou z možností, jak získávat nové poznatky o židovské kultuře in situ. Celá má práce je rozdělena do několika pododdílů, aby tak byla zaručena její lepší přehlednost a názornost. První část je tvořena obecným pojednáním o vývoji pohřbívání v judaismu tak, jak se proměňovalo v průběhu staletí. I když Židé vždy byli svými zvyky jaksi vyčleněni z okolního světa, nelze popřít, že by jím zároveň nebyli ovlivňováni. Proto i ty pohřební zvyklosti, které nebyly přesně dány tradicí, měnily svou tvář v závislosti na prostředí. To platí beze zbytku o samotných náhrobcích a symbolice, kterou nesly. Postupně nebyla jen čistě židovského původu, ale můžeme zde postřehnout i jiné vlivy, zejména křesťanské. Proto seznámím čtenáře s nejrozšířenějšími symboly, které může na židovských hřbitovech u nás i v zahraničí objevit. Ty nejčastější se opakují téměř na každém hřbitově, jiné jsou velice specifické a vzácné. Bohužel se mnoho cenného materiálu nezachovalo vzhledem k masivnímu ničení židovských hřbitovů. Některé z nich mizely v důsledku rozšiřování měst, kdy byly náhrobky používány jako stavební materiál, jiné přetrvaly až do doby holocaustu, aby byly vyhlazeny stejně, jako mělo být vyhlazeno celé židovstvo. V druhé části přiblížím čtenáři historii miroslavské židovské obce, se kterou nás ve svém 1 Tomáš Pěkný. Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha, Sefer, 2001, str

7 článku nejpodrobněji seznamuje Hugo Gold.2 Následně přijde detailní rozbor miroslavského hřbitova, včetně soupisu všech náhrobků. Práce je doplněna obrazovým materiálem, ve formě fotografií všech náhrobků a symbolů. Miroslavský hřbitov jsem si vybrala jako názorný příklad toho, jak může být i značně poničený hřbitov obnoven do takřka původní podoby. Díky mnoha mecenášům a přispěvatelům došlo k opětovnému postavení všech spadlých náhrobků, jež mohou i nadále plnit svoji funkci připomínat zemřelé, kteří pod nimi leží. Hlavní metodickou pomůckou mi při psaní práce byly především dvě publikace. Tou první je kniha od Otto Munelese Starý židovský hřbitov v Praze3. I když od té doby bylo napsáno mnoho dalších publikací, Munelesova kniha je stále jakýmsi odrazovým můstkem. Aby byla zachována korektnost a reflexe Munelesových výkladů, je text porovnáván s dalšími díly, jejichž seznam čtenář najde v závěru práce. Druhou, českou publikací je kniha Evy Grunové a Jaroslava Klenovského Židovská obec v Moravském Krumlově4. Ze zahraničních děl s touto tématikou jsou cennými především ta, zabývající se německými židovskými hřbitovy. Jsou ukázkou dokonalého vědeckého zmapování zkoumaného materiálu. Při přepisu hebrejských slov do latinky jsem se řídila slovníkem Judaismus, křesťanství, islám5. Při přepisu německých textů náhrobků je použito značení tzv. Leydenského systému, kde [ ] slouží jako označení nečitelného, či chybějícího textu o větším rozsahu. Tam kde chybí, nebo je nečitelný, přesně zjistitelný počet znaků, je použito značení [.....], kde tečky zároveň určují počet těchto znaků.6 2 Hugo Gold. Die Juden und Judengemeinden Mährens in Vergangenheit und Gegenwart, Brno, Jüdischer Buch und Kunstverlag, Otto Muneles Milada Vilímková. Starý židovský hřbitov v Praze, Praha, SPN, 1955, 4 Eva Grunová Jaroslav Klenovský. Židovská obec v Moravském Krumlově, Moravský Krumlov, Město Moravský Krumlov, Helena Pavlincová Břetislav Horyna. Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc, Nakladatelství Olomouc, Viz Ladislav Vidman. Psáno do kamene (Antická epigrafie), Praha, Academia,

8 Historie pohřbívání Židovská tradice má pro hřbitov hned několik pojmenování. Bejt ha kvarot, neboli dům hrobů. Hebrejsko aramejsky se potom hřbitov nazývá bejt almin, dům věčnosti, nebo věčný dům. Toto označení je převzato z knihy Kazatel 12,5: Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou odcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými. Je v něm obsaženo jak spočinutí v pokoji, tak očekávání věčnosti. Dalším názvem je potom bejt ha chajim (dům života), který je převzat z knihy Job 30,23: Vím, že mě předáš smrti, přivedeš do domu, kde se setká všechno živé. Vzhledem k monoteistické víře, doprovázené mnoha pravidly a omezeními, vytvořili si Židé naprosto ojedinělou náboženskou i sociální kulturu. Jedná se o rozsáhlý systém pravidel týkajících se jejich jídla, styku s okolím i pohřebních zvyklostí. Otázku pohřbívání a s ním spjatých zvyklostí je možné vysledovat do dávné minulosti. Bylo nutné zajistit vše potřebné, aby nebyl nijak ohrožen posmrtný život mrtvého. Proto se kolem pohřbu a následného místa uložení rozvíjí celá síť příkazů a zákazů a také jeden samostatný umělecký celek. Vztyčování kamenného bloku, který sloužil pro označení hrobu, bylo běžným zvykem, se kterým se setkáváme již ve starověkém Egyptě. Zde jsou přítomny první doklady kamenných stél vztyčených na počest nebožtíka, doplněných většinou výjevem z jeho života a jménem. I Mezopotámie znala zvyk vztyčování stél, ovšem za jiným účelem, než tomu bylo právě v Egyptě. Stély zde byly pouze připomínkou důležitých politických událostí, nikoliv mrtvých.7 Zvyk označovat hrob nebožtíka kamenem, který by nesl jeho jméno a rok úmrtí, nebyl rozšířen ani v samotné Palestině. Kameny se používaly maximálně na označení místa pohřbívání, a to z důvodu zachování čistoty, neboť kontakt s mrtvým byl znečišťujícím aktem. Rovněž se s nimi ohraničovaly celé hřbitovy, v takovém případě se kameny natíraly pravidelně vápnem, aby byly dobře viditelné. Hlavní snahou bylo udržet i po smrti pouta s celou společností a předky. Proto se vyskytují výhradně rodinné hrobky. Na doklad tohoto tvrzení se uvádí verš z Bible, kde tento zvyk stvrzuje samotný Jákob. Až budu připojen ke svému lidu, pochovejte mě k mým otcům do jeskyně, která je na poli Chetejce Efróna, do jeskyně na poli Makpele, naproti Mamre v Kenaanské zemi; to pole koupil Abraham od Chetejce Efróna, aby měl vlastní hrob. Tam pochovali Abrahama a jeho ženu Sáru, 7 Otto Muneles Milada Vilímková. Starý židovský hřbitov v Praze, Praha, SPN, 1955, str

9 tam pochovali Izáka a jeho ženu Rebeku, a tam jsem pochoval Leu.8 Již od starší doby bronzové se tedy k pohřbívání používají jeskyně a vápencové skály. Ty jsou dost prostorné na to, aby poskytly útočiště pro pohřeb celé rodiny, nebo rodu o několika generacích. Postupně se nevyužívají jen jeskyně přírodní, ale začínají se hloubit umělé šachtové hroby, jejichž vchod je zatarasen velkým kamenem. V těchto uměle vytvořených hrobkách na jednotlivých vyhloubených lůžkách ležela těla mrtvých.9 Význam přikládaný důstojnému pohřbu ve starověkém Izraeli vyplýval ze strachu zůstat nepohřben. Dokladem jsou četné zmínky v Bibli (Dt 28,26; Jr 22, 19). Pokud už byla v případě významných osobností starověkých Hebrejců kamenná stéla vztyčena, nenesla žádné nápisy. Jako názorný příklad tohoto faktu je opět použit odkaz na Bibli, konkrétně hrob Ráchel, jejíž pohřeb je zmíněn v knize Genesis 35, Ráchel umřela a byla pohřbena u cesty do Efraty, což je Betlém. Jákob nad jejím hrobem postavil pamětní sloup, a to je památník Ráchelina hrobu až dodnes. Vznik památníku nejjednodušší formy je také shledáván v jednotlivých na sebe navršených kamenech, při jejichž sestavování pomáhali příbuzní a přátelé zemřelého. Tato teorie zároveň vysvětluje tradici kladení kamínků na hroby zemřelých při návštěvě hřbitova.10 Otázkou samozřejmě zůstává, do jaké míry je na biblické texty přenesena pozdější tradice, která tak sama sebe potvrzuje a snaží se legitimizovat určité zvyklosti tím, že je klade již do biblických dob. Archeologie dokládá, že Izraelité spíše přijali způsob pohřbívání od původních obyvatel Palestiny. Z náboženského hlediska bylo důležité zabránit znečišťujícímu kontaktu s mrtvým.11 Móda stavět mrtvým velice nákladné a zdobené hrobky přichází až s přijímáním vlivů řeckých v 1. století n.l. Souviselo to s rivalitou zámožných rodin, které skrze monumenty dávaly najevo svoje bohatství a moc. Tyto praktiky byly zakázány Šimonem Gamalielem s odůvodněním, že zbožní mají být připomínáni skrze svoje slova a je zcela mylné si myslet, že 8 Bible, Gn 49,29. 9 Otto Muneles Milada Vilímková. Starý židovský hřbitov v Praze, Praha, SPN, 1955, str Iva Steinová. Bejt olam pohřbívání v židovské tradici, Zprávy památkové péče, 64/6, 2004, str Bedřich Nosek. Heslo pohřeb, Helena Pavlincová Břetislav Horyna (eds.). Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc, Nakladatelství Olomouc, 2003, str

10 bez kamene by byli zapomenuti.12 Obecně se dá říci, že antickým pohřebním zvyklostem se přizpůsobovali spíše Židé diaspory, v samotné Palestině se prosazovaly jen velmi okrajově. Ani v gaonském období nebyl tento zvyk mezi Židy na Východě zakořeněn.13 Mimo Palestinu zůstali po zákazu věrni zvykům Řeků a Římanů stavět památník se jménem zemřelého a úvodní frází zde leží pouze někteří Židé. Z této doby pochází i zvyk používat na nich biblické verše, které se posléze staly ustálenými formulemi. Takovým byla třeba pasáž z proroka Izajáše 57,2: Pokoje dosáhne ten, kdo jde správnou cestou. Odpočine na svém loži. 14 Už v této době byly nápisy doplňovány symboly, z nichž se nejčastěji vyskytoval sedmiramenný svícen, podle citátu: Duch muže je svícnem Boha. Dále najdeme šofar, hrozen, list palmy, či nádobu na olej. Tyto symboly jsou ve velkém množství doloženy rovněž v katakombách, jejichž nejznámějším příkladem jsou katakomby na Monteverde, Via Labicana, Vigna Randanini.15 Nedá se s jistotou říct, kdy se hebrejské nápisy na náhrobcích staly běžnou zvyklostí Židů v Evropě. Od 4. století nastává poměrně dlouhý úsek, ve kterém nám chybí doklady o pohřebních zvycích. Končí zde také přímá návaznost na antickou tradici. Znovu se náhrobky sporadicky objevují až ve století šestém, odkud máme zachován kámen z Tortossy a kámen z Narbonne.16 Charakteristickým znakem náhrobků středověku byla jejich stylová jednoduchost. V pozdním středověku se stávají epitafy mnohem nákladnějšími a propracovanějšími, objevují se i symboly pro různá povolání, které jsou okrasným doplňkem nápisů. Na německých hřbitovech najdeme i znaky domů, ve kterých nebožtík žil, figury draků apod. U nás jsem se se symbolem draka na žádném hřbitově nesetkala, patří zřejmě k sefardské tradici. Objevují se rovněž zobrazení lidského těla, což je pro židovské umění neobvyklé vzhledem k zákazu takového zobrazování. Tyto příklady však najdeme i na hřbitovech českých, zejména na Starém židovském hřbitově.17 Freema Gottlieb se nad tímto faktem rovněž pozastavuje. 12 Jacobs, Joseph Broydé, Isaac. Tombstones, Jewish Encyclopedia [online], 2001, Jewish Encyclopedia [online], 2001, < [cit ], str Jacobs, Joseph Broydé, Isaac. Tombstones, < [cit ], str Bible, Iz 57,2. 15 Otto Muneles Milada Vilímková. Starý židovský hřbitov v Praze, Praha, SPN, 1955, str Otto Muneles Milada Vilímková. Starý židovský hřbitov v Praze, Praha, SPN, 1955, str Viz Freema Gottlieb. Symboly židovského života: Mystický výklad náhrobních reliéfů, Praha, Tvorba, 1997, str

11 V judaismu panovalo obecné tabu zobrazování lidské postavy. O to přísnější bylo potom jistě tehdy, pokud se týkalo zobrazování polonahých žen. Jak je však vidět, ani zákaz zobrazení nezabránil některým vyjímkám. Muneles přičítá výskyt tohoto symbolu na náhrobních kamenech 17. a 18. století jeho převzetí z ilustrace Pražské hagady ze 16. století. Zde najdeme verš 16, 7: Rozmnožil jsem Tě jako rostliny polní i rozmnožena jsi a zveličena a přišlas k největší ozdobě. Prsy Tvé oduly se a vlasy tvé zrostly, ač jsi byla nahá a nezakrytá. 18 Materiál, ze kterého byly náhrobky vytvářeny, se lišil podle jednotlivých období a také podle lokality, ve které vznikaly. Zpočátku se jednalo o stély z pískovce, jednoduchého, obdélníkového tvaru. Kolem okraje bylo rámování, které zároveň vytvářelo alespoň částečnou ochranu nápisu, neboť poněkud vystupovalo oproti zbytku plochy náhrobního kamene. Později, s příchodem nového materiálu, růžového mramoru, se mění styl náhrobků. Objevuje se písmo tesané ve vysokém reliéfu. Již od 12. století se horní část náhrobku zaobluje, kopíruje tvar písma a vyvíjí se náhrobek s půlkruhovým zakončením. Tento typ pak zůstává zachován až do 19. století. Poskytuje ve své horní části dostatečný prostor pro symbolická vyobrazení. Tyto symboly se však začínají ve větší míře vyskytovat až od doby baroka, kdy se náhrobky stávají bohatšími.19 Půlkruh symbolizoval oblohu nad námi a spojoval tak nebožtíka ležícího pod zemí s nebem. Zatímco tvar náhrobku se příliš neměnil, v oblasti symboliky dochází k uměleckému boomu. V 18. století se objevují plastické voluty, které tvoří jakési okrasné rámování. Ke konci století jsou to potom například různé druhy ovoce v plastickém reliéfu, což jsou druhy ozdob, které známe i z křesťanských hřbitovů. Postupem času dochází k neustálému prodlužování tvaru stély, které je na druhé straně doprovázeno jejím zúžením. Dalším prvkem, známým již v 17. století, ale nyní používaným v mnohem větší míře, jsou architektonické prvky sloupů, pilastrů apod. V 19. století se potom vrací jak na židovské, tak na křesťanské hřbitovy jednoduchost. Ta odpovídá současnému stylu, klasicismu. 20 V období emancipace, tedy v druhé polovině 19. století, se náhrobky mnohem víc podobají křesťanským. S tím souvisí i používání národního jazyka namísto hebrejštiny. Postupem času se měnily především materiály, ze kterých byly náhrobky vyráběny. Do 18 Freema Gottlieb. Symboly židovského života: Mystický výklad náhrobních reliéfů, Praha, Tvorba, 1997, str GELSENZENTRUM, Portal für Stadt und Zeitgeschichte: Die Jüdische Friedhofskultur, [online], 2008,< >, [cit ], str GELSENZENTRUM, Portal für Stadt und Zeitgeschichte: Die Jüdische Friedhofskultur, [online], 2008,< >, [cit ], str

12 poloviny 19. století byl používán především pískovec, a to rozličných kvalit. Ovšem posléze se začínají uplatňovat také jiné druhy kamene, mezi nimi především leštěná žula a mramor. Tvar náhrobku se lišil i příslušností obce k Aškenazům, či Sefardům. Aškenázové většinou umísťovali náhrobek vzpřímeně, zatímco Sefardové jej pokládali horizontálně na hrob samotný. Zvyk vyřezávat hebrejské nápisy na náhrobky se zřejmě vyvinul mnohem později na Východě, než v Evropě samotné, protože v gaonské literatuře o něm nenajdeme žádnou zmínku...i když byly náhrobky zvykem, nebyly povinností (Šulchan Aruk, Yoreah De ah, 364) a každý židovský hřbitov obsahuje nějaké hroby, které náhrobek postrádají.21 Hroby významných osob byly vztyčovány ve tvaru sarkofágu, který nesl samotný nápis. Byly vyzdobeny ornamenty, měly napodobovat postel. Tento typ hrobky je znám jako tzv. tumba, sarkofág, v jidiš nazývaný häuslech, hebrejsky ohel. Byly výsadou velice významných osobností, nejčastěji rabínů. Jak je známo, pohřeb se konal co nejdříve od úmrtí, většinou hned druhý den. Tento zvyk souvisel s klimatickými podmínkami, které panovaly v původní vlasti Židů, Palestině. Pohřbívat se nesmělo pouze o šabatu a na svátek Jom kipur. Stéla se vztyčovala do jednoho roku od data úmrtí (tzv. jarcajt). Letopočty se většinou uváděly od doby stvoření a rok byl upřesněn uvedením dne v měsíci. Někdy je vše doplněno rovněž datem podle křesťanského kalendáře. V diasporní komunitě bylo založení hřbitova záležitostí, která se neobešla bez problémů. Někdy bylo nutné dlouho čekat na povolení příslušných úřadů. Proto mnoho obcí nemělo svůj vlastní hřbitov a mrtví byli pohřbíváni v obcích sousedních. Ústřední myšlenkou byl pokoj a jeho poskytnutí zemřelému na věčné časy. Talmud pro pohřebiště ustanovuje mnoho předpisů, které by měly být dodržovány. Jedním z nejdůležitějších byla nenarušitelnost hrobů, pohřbený měl zůstat na místě svého pohřbu už navěky. Náhrobek byl jeho nezcizitelným majetkem. Exhumování mrtvých se mělo provádět jen ve velice výjimečných případech, především pokud šlo o převezení pozůstatků do Palestiny. Ovšem jedna věc je teorie a druhá praxe. Židovským hřbitovům bylo vyhrazeno jen omezené místo a po určité době již jejich plocha nebyla dostačující. V takovém případě byla na stávající hroby navezena vrstva nové půdy, do níž se pochovávali nově zemřelí a staré 21 Joseph Jacobs Isaac Broydé. Tombstones, < [cit ], str Jewish Encyclopedia [online], 2001,

13 náhrobky byly vyzvednuty do stejné úrovně. Takovým příkladem je židovský hřbitov v Praze, kde bylo navýšení místy až dvacetinásobné.22 Toto není jediný příklad, jak bylo možno čelit nedostatečnému prostoru. Najdeme tak hřbitovy, kde docházelo k navrstvení hrobů jen v jednom místě, nebo kde byly náhrobky dodatečně zasazovány do vnitřních stěn ohradních zdí.23 Právě v těchto případech byl zákaz porušovat hroby často opomíjen a raději se volil kompromis, který by byl co nejméně drastickým zásahem do hřbitova. Židé měli rovněž odlišné představy, co se týkalo starosti o hroby svých blízkých. Proto je květinová výzdoba hrobů jen velice ojedinělou záležitostí. 24 Uvidíme však, že Miroslav je zrovna jedním z těch hřbitovů, kde byla květinová výzdoba zřejmě obvyklým jevem. Je to dáno jistě tím, že pochází z mladší doby, kdy přiblížení se křesťanské tradici bylo větší. Hrob se měl stát spíše součástí krajiny, jakousi nedílnou součástí. Aby klid nebožtíků nikdo nerušil, byl hřbitov opatřen bránou, která jej chránila před vstupem nezvaných hostů. Uzavření hřbitova na šabat a sváteční dny bylo jedním z židovských příkazů, neboť tyto dny měly být dny radosti a ne smutku. Hřbitov musel být ve svojí opuštěnosti přesto ošetřován a opatrován, zdi, brána a cesty musely být udržovány, keře a stromy prořezávány. Mrtví byli pohřbíváni do řad. Ovšem neexistovala žádná platná tradice, ve kterém směru mají být mrtví pohřbeni. Téměř každý hřbitov má svoje vlastní uspořádání s budovou, která sloužila na očišťování mrtvých před samotným pohřbem. Proto pozorovatel může na hřbitově sledovat buď do řad uspořádané náhrobky, nebo naopak takové, které jsou bez ladu a skladu poskládány nahodile vedle sebe. Obecně se dá říci, že starší hřbitovy měly náhrobky orientovány jedním směrem, buď přibližně k východu, nebo směrem ke vchodu na hřbitov. U mladších se potom projevuje křesťanský zvyk obracet náhrobky k ústřední komunikaci. Jak Steinová dodává, z tohoto období najdeme mnoho zajímavých náhrobků zhotovených pod vlivem kubismu, či secese. 25 Na hřbitovech se většinou pohřbívalo v řadách podle časové posloupnosti a pouze ojediněle byla vynechána místa pro dodatečné pohřby příbuzných. Alespoň tak tvrdí Steinová. 22 Iva Steinová. Bejt olam pohřbívání v židovské tradici, Zprávy památkové péče, 64/6, 2004, str Viz Iva Steinová Ibid. 24 GELSENZENTRUM, Portal für Stadt und Zeitgeschichte: Die Jüdische Friedhofskultur, [online], 2008,< >, [cit ] str Iva Steinová. Bejt olam pohřbívání v židovské tradici, Zprávy památkové péče, 64/6, 2004, str

14 Ovšem dle mého názoru je právě miroslavský hřbitov jedním z těch, kde se dbalo i na jednotlivé rodiny, jejichž členové jsou pohřbeni vedle sebe. Na mnoha hřbitovech najdeme rovněž určitá místa, která byla vyhrazena jen dané skupině židovské obce, většinou se jednalo o koheny, levity, rabíny apod. Stejně tak měly svůj zvláštní okrsek děti, které zemřely do tří dnů od porodu, tzv. nefele. Přísný zákaz pak platil pro pohřby vzdělanců a špatných lidí ve vzájemné blízkosti. I když zobrazení mrtvého na náhrobku mělo dlouhou tradici, pro náhrobky Židů platí zákaz zobrazování lidské osoby. Přesto se pod vlivem emancipace někdy na židovských hřbitovech objeví překročení tohoto zákazu, i když jen ve velmi omezeném množství. Tak někde nacházíme i figurální skulptury. Takový hrob je třeba na židovském hřbitově v Brně, který je doplněn sochou mladé dívky a skulpturami andělů. Na některých hrobech se objevují také plastická, emajlová, nebo fotografická vyobrazení zemřelého. Hřbitov v Miroslavi je jednou z náležitých ukázek tohoto zvyku. Místo na vsazení fotografie je prakticky na každém náhrobku, který je z mladší doby. Pouze na jednom se však fotka zachovala, na hrobě Rafaela Königa. Je to pochopitelné, neboť fotografie byly velice křehké a pod vlivem povětrnostních podmínek strádaly. V Čechách a na Moravě dnes najdeme asi kolem 350 hřbitovů. Nejstarším byl malostranský hřbitov, který již nenávratně zmizel, ale datován je k 11. století. Většina náhrobků vyskytujících se v ČR má podobu stély, tedy vztyčeného kamenného bloku, vycházejícího z macevy. Právě zde se projevuje odlišnost sefardských a aškenázských náhrobků, kde sefardské byly tvořeny deskou položenou horizontálně přímo na zemi. Na všech židovských hřbitovech tedy převládá náhrobek ve tvaru stély s pravoúhlým, popř. špicovitým zakončením. Jednotlivé doplňkové prvky jsou ovlivněny architekturou, proto se od 16. století objevují prvky renesanční, následně barokní. Klasicistní náhrobky jsou potom zakončeny do půlkruhu.26 Na mnoha hřbitovech nacházíme také tzv. zdvojené stély, které mohou mít buď společný, nebo dva samostatné podstavce. Jsou to hroby manželských párů, nebo sourozenců. Co se týče nápisů, byly dlouhou dobu pouze hebrejské, teprve po polovině 19. století se začínají objevovat i nápisy smíšené, hebrejsko německé a hebrejsko české. Takovým 26 Iva Steinová. Bejt olam pohřbívání v židovské tradici, Zprávy památkové péče, 64/6, 2004, str

15 případem jsou náhrobky, kdy jedna strana byla popsána hebrejsky a druhá strana německy. Příklad tohoto typu náhrobku najdeme i na hřbitově v Miroslavi. V první fázi přechodu se umísťoval hebrejský nápis na přední a německý na zadní stranu. V druhé tomu potom bylo právě naopak. Písmo bylo buď jednoduše vytesáno do kamene, někdy však k jeho zvýraznění použilo barvy. V případě miroslavského hřbitova se jedná převážně o zlaté zdobení, které opět odpovídá křesťanské tradici. Na některých náhrobcích ale najdeme i jiné barvy, například červenou. Z náhrobků se dá vyčíst nejen kdo je zde pochován, ale zajímavé údaje nám poskytují i o osobě kameníka, či kamenické firmě, která náhrobek vyráběla. Z těchto údajů si uděláme dobrý přehled, kde jaká firma působila apod. Kameníci byli nejdřív pouze křesťané, teprve ve 2. čtvrtině 19. století je doložena existence kameníků židovských.27 Ne všechny náhrobky zřejmě byly ze začátku kamenné. Steinová uvádí, že je třeba počítat s velkým množství náhrobků ze dřeva, které podlehly přirozené zkáze. Jako příklad takového náhrobku uvádí dřevěnou dvojitou stélu ze hřbitova v Litni z roku 1838, která je dnes vystavena v Židovském muzeu v Praze.28 Středověké hřbitovy byly zakládány většinou uvnitř hrazených měst, i když samozřejmě najdeme výjimky. Zde se nám prameny rozcházejí. Některé, jako třeba právě Steinová, uvádí přítomnost hřbitovů ve městech, jiné se vyjadřují k jejich zakládání mimo městské opevnění. Postupně se ale uplatňuje politika vzdalovat hřbitovy od osídlení. Tuto taktiku zaujímá i Židovský systemální patent Františka II., který byl vydán 3. srpna Vlastnictví hřbitova se zde přiznává každému společenství, které má svého rabína a je schopno složit předepsaný poplatek. V první polovině 19. století byla většina pozemků, na kterých se rozkládaly židovské hřbitovy v držení samotné obce, jen výjimečně v rukou vrchnosti. Hřbitovy pak byly často pleněny a náhrobky použity jako stavební materiál. V 2. pol. 19. století dochází na mnoha místech k rozšiřování hřbitovů. Někdy jsou zakládány při komunálních hřbitovech, nebo jsou dokonce jejich součástí, v podobě speciálního židovského oddělení.30 Od 40. let 20. století dostává likvidace židovských hřbitovů ohromné rozměry. Je úplně zlikvidováno, nebo alespoň poškozeno několik desítek hřbitovů. Tato likvidace pak pokračuje 27 Iva Steinová. Bejt olam pohřbívání v židovské tradici, Zprávy památkové péče, 64/6, 2004, str Iva Steinová. Bejt olam pohřbívání v židovské tradici, Zprávy památkové péče, 64/6, 2004, str Iva Steinová. Bejt olam pohřbívání v židovské tradici, Zprávy památkové péče, 64/6, 2004, str Iva Steinová. Bejt olam pohřbívání v židovské tradici, Zprávy památkové péče, 64/6, 2004, str

16 i po druhé světové válce.31 Teprve od 90. let 20. století dochází k postupné obnově židovských hřbitovů. 31 Iva Steinová. Bejt olam pohřbívání v židovské tradici, Zprávy památkové péče, 64/6, 2004, str

17 Nápisy na náhrobcích Hebrejská epigrafika má svůj systém zkratek a výroků. Nejstarší hebrejské nápisy máme z židovských katakomb v Itálii, např. v Monteverde.32 Svým stylem a složením odpovídají vzorům řeckých a římských náhrobků. Většinou tak začínají klasickým úvodem zde leží (řecký původ), pak následuje jméno zemřelého, ve výjimečných případech nacházíme i jméno toho, kdo náhrobek vytvořil. Antická tradice židovského náhrobního nápisu končí ve 4. století n. l. Přechod z antiky do středověku je zachycen v několika nápisech nalezených v katakombách ve Venose v kraji neapolském. Je charakterizován tím, že nápisy jsou jednak jenom řecké, nebo latinské, při čemž je k nim přidáno často hebrejské šalóm (pokoj),.., jednak řecké, ale psané hebrejským písmem, a konečně jen hebrejské.33 Co se týká náhrobků středoevropských, jsou za nejstarší považovány nápisy na hřbitově města Wormsu. Na těch už je patrná tradice následovaná i v dalších staletích. Je zde uvedeno jméno zemřelého, jméno jeho otce, na konci je někdy nápis doplněn krátkou eulogií. Tato obecná forma nabývá v pozdějších letech dalších podob. U významných osobností se začíná objevovat výčet jejich dobrých vlastností. Naopak zde téměř nenajdeme zmínky o věku zemřelého, pokud se nedožil opravdu vysokého věku, nebo naopak nezemřel předčasnou smrtí. Náhrobek musel nést nápis. Nejdříve se nápisy vyskytovaly jen v hebrejštině, plně vycházející z biblických předloh. V 19. století se začíná okrajově objevovat i němčina. Hebrejský text mu potom poskytuje jakési základní schéma. Nápis je ve většině případů uvozen hebrejskými písmeny np (po nikbar, po nitman), které lze překládat jako zde leží, či zde byl pochován. Druhou možností je potom zkratka tp (po tmuna), tedy ženská obdoba předchozí zkratky, nebo po tamun, zde je pochován, které lze použít u obou pohlaví.34 Po tomto úvodu následuje eulogie, řeč a proslov lásky, dále potom konkrétní datum úmrtí a narození. Chvála vycházela ze sociálního a náboženského postavení dané osoby. Především se cenila píle, dobrosrdečnost apod. 32 Otto Muneles Milada Vilímková. Starý židovský hřbitov v Praze, Praha, SPN, 1955, str Otto Muneles Milada Vilímková. Starý židovský hřbitov v Praze, Praha, SPN, 1955, str Projekt Kešet, [online], 2007, < [cit ]. 16

18 Středověké židovské náhrobní nápisy obsahují zpravidla tyto údaje: Jméno zemřelého a obyčejně i jméno jeho otce, popřípadě označení jejich příslušnosti k rodu kněžskému (kohen, pl. kohanim), nebo k rodu levitu (levi, pl. leviím); dále příslušné tituly zemřelého a jeho otce, jako např. rabi, učenec, vznešený atd.. V dalším textu jsou obsažena jednak pochvalná epitheta, jednak u významných osobností jsou vypočteny úřady, které zemřelý v obci zastával, po případě i jeho zásluhy o obec. Závěr nápisu tvoří zpravidla dobrořečení a přání, vztahující se k posmrtnému životu zemřelého. Datum u starších nápisů je na konci a vztahuje se buď na den úmrtí, nebo na den pohřbu. Od 2. poloviny 16. století se uvádí datum výjimečně také na místě prvním, což se stává pravidlem od počátku 17. století. Tyto údaje tvoří ovšem pouze základ textů, které zvláště v pozdější době se rozrůstají a jsou obohacovány novými a novými přirovnáními a obrazy, takže je možno říci, že tvoří zvláštní druh příležitostné hebrejské poesie doby barokní.35 U učenců a známých rabínů potom najdeme soupis jejich děl. Příkladem je i jeden z náhrobků na Miroslavském hřbitově. Konec nápisu je potom tvořen obecnými přáními a požehnáními, která se vztahovala k posmrtnému životu člověka.36 Datum se skládalo vždy z udaného roku, jména měsíce, a konkrétního dne v týdnu. Pro dny v týdnu neměla hebrejština žádné specifické pojmenování, proto byly označeny pouze čísly, stejně jako třeba v řečtině. Neděle byla prvním dnem týdne, jom rišon, sobota potom dnem posledním, dnem šabatu. Příkladem data je tedy: čtvrtého dne týdne, 2. nisanu, roku 303 malého letopočtu. Aby bylo možno určit přesné datum podle křesťanského kalendáře, bylo nutné znát přesně hebrejský kalendářní systém. Letopočet byl uváděn buď s tisíciletím, nebo bez něj, tzv. malým počtem. Problémy s datací odpadají na mladších náhrobcích, kde je uveden také letopočet podle křesťanského kalendáře. Velkou pomůckou je i uvedení dožitých let nebožtíka. Jméno Z počátku bylo uváděno pouze osobní jméno zemřelého, popřípadě doplněné o jméno jeho otce. U žen je potom uvedeno jméno otce a následně jméno manželovo. Jak uvádí Muneles, ojediněle se vyskytovalo pouze jméno osobní, které již nebylo nijak blíže specifikováno. Dělo se tak podle něj v případech, kdy bylo naprosto jasné o koho se jedná a nebylo možno se 35 Otto Muneles Milada Vilímková. Starý židovský hřbitov v Praze, Praha, SPN, 1955, str GELSENZENTRUM, Portal für Stadt und Zeitgeschichte: Die Jüdische Friedhofskultur, [online], 2008,< >, [cit ], str

19 zmýlit.37 Později se připojuje jméno rodinné. To v mnoha případech vzniká odvozením od místa původu rodiny. Takovým případem je třeba příjmení Tausk, Pardubic apod. Rovněž se rodinná jména vyvíjejí z označení povolání. Velká modalita se projevovala i u osobních jmen žen. Jednak vycházela z hebrejské tradice, používala se starozákonní jména a jejich podoby. Mnoho jmen vznikalo personifikací vlastností žen, nebo přírody. Tituly Jak už bylo řečeno, jméno muže bylo většinou uvozeno titulem, který mu v obci náležel. Asi nejznámějším takovým titulem je označení rabi, které původně odkazovalo na učitele, mistra. Později se však jeho užívání rozšířilo na obecný význam pan. Z tohoto důvodu byl později skutečný rabín označován spíše titulem ab bejt din, neboli soudce rabínského soudu. Někdy se připojuje ještě označení gaon, které pochází z doby talmudických škol a deklaruje velkého učence. Pokud zastával nějakou veřejnou funkci ve správě obce, užívalo se pro něj titulu gabbaj, t.j. představený. Ten mohl být dále upřesněn, např. představený almužnické pokladny. Dále se setkáváme se slovem roš (hlava) poukazujícím na představeného obce. Zvláště čestným je potom přívlastek parnas, který byl přisouzen člověku pečujícímu o blaho obce.38 Eulogie Charakteristickým prvkem náhrobních nápisů jsou požehnání do dalšího života duše po smrti. Nejčastěji je tato formule (hbe n t) překládána jako jeho duše je spojena poutem života, či obdobnými slovy budiž jeho duše vevázána do svazku života.39 Toto požehnání je na náhrobcích zastoupeno zkratkou téměř na každém náhrobku, i když ostatní text není napsán hebrejsky. Není tomu jinak ani na hřbitově v Miroslavi, kde je tato formule přítomna na valné většině náhrobků. Toto není jediná formule, která byla používána, i když je jistě nejčastější. Další jsou například památka jeho buď požehnáním, památka spravedlivého k životu v budoucím světě, nech ať se dožije dlouhých a dobrých dnů, nech ať duše jeho je přijata do svazku živých, nech ať jeho smrt smyje všechna provinění lidu. Tyto eulogie jsou na náhrobcích 37 Muneles Milada Vilímková. Starý židovský hřbitov v Praze, Praha, SPN, 1955, str Otto Muneles Milada Vilímková. Starý židovský hřbitov v Praze, Praha, SPN, 1955, str Projekt Kešet, [online], 2007, < [cit ], str

20 uvedeny jen ve zkratkách, jejich celé vypsání je velice ojedinělou záležitostí. Na náhrobcích najdeme také výčet dobrých vlastností osob zde pohřbených. U mužů se cenila především věrnost, srdečnost, spravedlivost apod. Dále vedle charakterových vlastností najdeme intelektuální vlastnosti: moudrost, úsudek, výmluvnost apod. Na mnoha hrobech nacházíme formuli Byl to muž pokoje. Na hrobech žen se pak nejčastěji vyskytují oslavné řeči na dobré vlastnosti žen, jako je cudnost, pilnost, čistota, a přívlastky krásná, nebo milovaná. Německé nápisy se na náhrobcích u nás objevují od 19 století. Tak vedle hebrejských chvalozpěvů nacházíme také německy psané jméno, či životní data s křesťanským datováním. Tato data jsou často na zadní straně kamene, nebo zepředu v dolní části náhrobku, někdy rozšířena o verše, hebrejština se naopak přesouvá na zadní stranu, aby nakonec došlo k jejímu zredukování na obecné formule, či úplnému vymizení. Tak se děje, když už hebrejsky umí číst a psát jen velmi malá část židovského obyvatelstva. Takovou pevně ustálenou formulí, která přetrvala věky, je například úvodní zkratka zde leží. Přesto, že německy psaná chvalořečení vycházela z hebrejských předloh, nedochází vždy k jejich přesné transkripci. Pokud na náhrobku zůstává zachována nějaká delší pasáž psaná hebrejsky, jedná se většinou o citáty z Bible. Tato dvojjazyčnost vyžadovala od kameníka dobrou znalost obou jazyků a nesla sebou větší finanční náklady. Samozřejmě ani vývoj a používání dvojjazyčných nápisů není všude stejný, lišil se místo od místa a rodina od rodiny. Docházelo ke snahám o přesné převedení tradičního židovského obsahu nápisu do němčiny. Tím ale na druhé straně dochází i k přejímání křesťanských vlivů a výrazových prostředků. Redukování nápisu na pouhé jméno a životní data zemřelého bylo pro židy středověku a raného novověku nesrozumitelné. Pro ně měl náhrobek smysl tehdy, pokud byl připomenutím identity zemřelého, jeho činů apod. Judaismus je náboženstvím dobré vzpomínky. 40 Tato naprostá redukce přichází až později. Na hřbitově v Miroslavi je patrná na několika hrobech. Ve většině případů se ale i zde stále lpí alespoň na krátké pochvalné řeči. 40 GELSENZENTRUM, Portal für Stadt und Zeitgeschichte: Die Jüdische Friedhofskultur, [online], 2008,< >, [cit ], str

21 Struktura nápisu V prvé řadě je na náhrobku uvedeno, zda se jedná o pohřbeného muže, či ženu. Potom následuje eulogie, chvalozpěv, který může mít rozličnou délku a podobu. Může obsahovat dvě slova, ale může se jednat o deset řádků. Pro ženy nebyly chvalozpěvy tak dlouhé, neznamená to však, že by byly nějak ochuzeny. Po eulogii následovalo jméno zemřelého. Ženy byly uvedeny se jménem otce (dcera bat), pokud byly provdány tak manžela (manželka ešet). Jméno muže se nacházelo až za jménem otce. Přiložení jména otce, či manžela bylo důležité v době, kdy Židé ještě neměli příjmení. Pokud se jednalo o dvojité manželské náhrobky, žena byla často uvedena pouze jako dcera. Pokud se předpokládalo, že mohou být nějaké osoby omylem zaměněny, již od středověku se přidávala rodinná jména, která specifikovala danou rodinu v místě a čase. Díky těmto údajům lze dnes relativně snadno zrekonstruovat příbuzenské vztahy. Dvojhroby manželů se vyskytují nejdříve v 18. století. Jedná se buď o jednu stélu, která nese jména obou manželů, nebo o dvě stély stojící na společném podstavci. Datum je na hebrejských nápisech vždy uváděno podle hebrejského kalendáře. Datum narození se ze začátku neuvádělo vůbec. S rozšířením německého nápisu se začalo uvádět i občanské datum, tedy datum úmrtí i narození. Schéma nápisu bylo každopádně doplněno požehnáním, ať už krátkým, nebo dlouhým. Příklady některých formulí: Toto je památník... Zde je pohřbena význačná žena, bohabojný muž... Je to muž, žena Jméno...dcera muže...manželka muže...družka... dcera... Odešel/odešla z tohoto světa Zemřel/a roku Zemřela a byla pohřbena roku 20

22 Symbolika židovských náhrobků Jaroslav Achab Haidler rozděluje symboly na židovských náhrobcích do čtyř skupin. Protože mi toto jeho rozdělení připadá velice přehledné, použiji ho zde i já Symboly, které odpovídají synagogální funkci zemřelého. Seznamují nás tedy s povinnostmi a úkoly, které zastával v rámci židovské obce. Toto rozdělení jednotlivých úkolů je dáno již z biblických dob. Tak potomci Leviho měli za úkol sloužit v Chrámu a posléze zastávat funkci pomocníků kněžích. Potomci Aarona kohanim byli ustanoveni jako vykonavatelé kultu. ŽEHNAJÍCÍ RUCE KOHENŮ Tento symbol upozorňuje na hrob kohena, neboli kněze. Zde jsou tedy pohřbeni nositelé jmen Kohen, Cohn, Kahn, nebo Katz. V mnoha případech se jedná o jediný způsob identifikace příslušníka tohoto rodu. Kohenové se dědičně starali o oběti a další povinnosti spojené se službou v Chrámu, měli tedy možnost podílet se na zvelebování a správě světa společně s Bohem. Ruce zaujímají typickou polohu v podobě písmene šin, které je počátečním písmenem slova Šaddaj Všemohoucí. Jedná se o žehnající gesto doprovázené slovy Žalmu 67,1, který je pronášen mimo Izrael pouze o svátcích, v Izraeli o svátcích a sobotách a v Jeruzalémě každý den.42 To má symbolizovat Boží přítomnost, hebrejsky označovanou jako šechina, která se vznáší nad žehnajícíma rukama kněze. Rovněž byl prostředníkem požehnání Nebes pro Izrael, tzv. velekněžským požehnáním (Nu 6:23 26), během kterého se spojí ruce tak, jak je to vidět právě na symbolech vytesaných na náhrobcích. Symbol má i svůj kabalistický výklad. Vztažené ruce vysílají světelné paprsky, po nichž sestupuje šechina. Pokud kněz uděluje požehnaní, je zakázáno se mu dívat na ruce, neboť se traduje, že je nad nimi šechina přítomna.43 Dle mého názoru se jedná o jeden z nejčastěji se vyskytujících symbolů na židovských náhrobcích. Je také jedním z nejlépe identifikovatelných a naprosto nezaměnitelných. KONVICE 41 Jaroslav Achab Haidler František Mlateček Petr Vítámvás. Židovský hřbitov v Boskovicích, Průvodce, Boskovice, Muzeum Boskovicka a Albert, 2002, str Freema Gottlieb. Symboly židovského života: Mystický výklad náhrobních reliéfů, Praha, Tvorba, 1997, str Freema Gottlieb. Symboly židovského života: Mystický výklad náhrobních reliéfů, Praha, Tvorba, 1997, str

23 Tak jako žehnající ruce jsou typické pro náhrobek kohena, konvice, nebo celá souprava sloužící pro očištění, je typická pro levity. Levité sloužili před vznikem rabínského judaismu jako putující učitelé. Protože se nezúčastnili uctívání zlatého telete, dostalo se jim výsady přisluhovat kněžím v Chrámu. Umývali ruce kohenům před kněžským žehnáním, byli dveřníky, zpěváky a hudebníky při bohoslužbách.44 Právě jejich očistná funkce je vyzdvižena v podobě souprav a konvic na náhrobcích. Jedná se o džbán s vodou a nádobu, která zachycuje očistnou vodu, neboť tato voda kvůli své nečistotě nesmí dopadnout na zem. Tento symbol se tedy objevuje na náhrobcích mužů s příjmením jako Levi, Löw, Löwenstein, Levisten apod. Je to rovněž jeden ze symbolů, jejichž výskyt je vcelku častý. Je docela překvapující, že na miroslavském hřbitově jsem nalezla pouze tři jeho zástupce. MOHEL Mohel byl dalším důležitým členem židovské obce. Staral o obřezávání narozených chlapců. Proto jeho náhrobek zdobil symbol obřízkového nože. Tento symbol je však na hřbitovech v Čechách a na Moravě velice vzácný. Nalezneme ho například v Brně. SVITKY TORY Pokud se na náhrobku nějaké osoby, v tomto případě pouze muže, vyskytuje tento symbol, jedná se o hrob skutečného znalce Tóry, popř. zde může být pohřben písař, či knihtiskař. Tóra může mít ve vyobrazení hned několik podob. Buď je ztvárněna v podobě svitků, tak jako na miroslavském hřbitově, nebo ve formě dvou kamenných desek. V některých případech je ještě podpírána, či nesena dvěma lvy. Pokud se na náhrobku vyskytovaly přímo svitky Tory, jednalo se ve většině případů právě o opisovače. Svitky mohly být nahrazeny jinou variantou, jako třeba knihami, či policemi knih, které ovšem mohly označovat pouze člověka studovaného, ne přímo opisovače Tory. Dál mohlo být přítomno pero, svícen apod.45 NŮŽ Jednalo se o košerácký nůž, který se používal při porážce zvířat. Usmrcení zvířat a jejich následná konzumace se řídila přísnými pravidly, aby nedošlo ke konzumaci něčeho nečistého. 44 Freema Gottlieb. Symboly židovského života: Mystický výklad náhrobních reliéfů, Praha, Tvorba, 1997, str Jaroslav Achab Haidler František Mlateček Petr Vítámvás. Židovský hřbitov v Boskovicích, Průvodce, Boskovice, Muzeum Boskovicka a Albert, 2002, str

24 Košerák, neboli šochet, byl tím mužem, který dohlížel na všechna tato pravidla. Ovšem nůž, stejně jako šofar se na našich hřbitovech vyskytuje jen velmi zřídka. KASIČKA Symbolem kasičky, či pokladničky byl označen člověk, který se staral o chudé, shromažďoval potřebné finance i materiální zázemí. K tomu byly určeny speciální spolky, které lidi za tímto účelem sdružovaly. Asi nejznámějším bylo pohřební bratrstvo, tzv. chewra kadischa. To zajišťovalo, aby každý, i ten nejchudší člověk, byl pohřben. Příkladem tohoto symbolu je například náhrobek Davida Koritschonera v Mikulově. Tento motiv se objevuje na jižní Moravě od druhé čtvrtiny 19. století. Nejstarším je právě mikulovský náhrobek z roku Tradice používání motivu pokladničky coby dokladu činnosti pohřbeného pokračuje na jižní Moravě, zejména v Ivančicích, ještě v druhé polovině 19. století.46 Na hřbitově v Miroslavi je pohřbeno hned několik členů tohoto spolku. O jejich bohulibé činnosti se dočítáme v pochvalných verších na jejich osobu. Bohužel ani v jednom případě zde není symbol přítomen. 2. Symboly s hlubší biblickou symbolikou (stromy, svíce, sloupy, rostliny, koruny a některé figurální motivy). KORUNA (Keter) Koruna je jedním z motivů, který na židovském náhrobku najdeme poměrně často. Má mnoho podob, bývá zobrazována buď samostatně, nebo v kombinaci s dalšími symboly, jako jsou například lvi. Základním písemným zdrojem pro zobrazení motivu koruny v židovském umění je traktát z Pirkej avot: Existují tři koruny: koruna Tóry (KETER TORA), koruna kněžství (KETER KEHUNA), a koruna vlády (KETER MALCHUT), ale koruna dobrého jména (KETER ŠEM TOV) je nade všemi. 47 Každá z těchto čtyř typů korun náleží určité skupině lidí. Koruna kněží se vztahuje ke 46 Iva Steinová Andrea Jelínková. Náhrobky se symboly činností a povolání. Příklady z moravských hřbitovů, in: Petr Pálka (ed.). Židé a Morava, Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2007, str Iva Steinová Andrea Jelínková. Motiv Keter Tora na náhrobcích, in: Petr Pálka (ed.). Židé a Morava, Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2006, str

25 skupině kohenů, koruna Tóry patří skupině starců, u kterých se předpokládala právě moudrost, jež je dána mnohaletým studiem a zkušenostmi. Nakonec koruna dobrého jména náleží každému, který ve společnosti koná záslužné činy a požívá tak úctu od všech lidí obce. Jako jediná je tak přístupná všem. Pokud jde o zobrazení koruny na náhrobku, není mezi nimi určen konkrétně nějaký rozdíl, není jim vyhrazen jen určitý způsob zobrazení. Odlišit mezi jednotlivými typy jde většinou pouze podle doprovodného vysvětlujícího nápisu, který je u koruny umístěn. Pokud není motiv koruny doprovázen nápisem, záleží čistě na interpretaci pozorovatele. Podle Steinové motiv Keter malchut na sepulkrálních památkách nenacházíme.48 Tedy ne v její zjevné, slovy popsané podobě. Ovšem interpretovat některé symboly právě jako Keter malchut není vyloučeno. Podle autorky tak lze označit především zobrazení koruny ve spojení se symbolem lva, které má symbolizovat důvěru v příchod Mesiáše. Ten měl vzejít z kmene Jehuda, kterého byl lev rovněž symbolem. Pokud jde o Keter kehuna, je ve většině případů doplněna vyobrazením žehnajících rukou kohenů. Nejčastěji je na náhrobcích používána Keter šem tov, tedy koruna dobrého jména. Jak bylo řečeno na začátku, mohl ji získat každý, kdo se choval patřičným způsobem. Pro lepší identifikaci je tato koruna doplněna vysvětlujícím nápisem, nebo zkratkou, iniciálami KŠT. Je jedinou, která není vyhrazena pouze mužům, ale najdeme ji velice často i na náhrobcích žen. Pokud není koruna opatřena vysvětlující douškou, lze ji identifikovat ještě v textu na náhrobku, uvádějícím, že osoba byla pohřbena v dobrém jménu. Často však není koruna na náhrobku ani popsána, ani zmíněna, nebo naznačena v textu. Potom se předpokládá, že úmyslem vyobrazení bylo vyjádřit právě korunu dobrého jména, protože nejvíc odpovídá všeobecné potřebě vypovídat o zemřelém a jeho zásluhách během života.49 Někdy je možné na náhrobku zachytit snahu o vyobrazení dvou korun současně. Vzhledem k omezenému prostoru a z dalších důvodů se však nezobrazovaly vedle sebe hned koruny dvě, ale pouze jedna opatřená dvěma nápisy. Nejméně používaným a velice vzácným je symbol Keter Tora. Zatímco na synagogálních 48 Iva Steinová Andrea Jelínková. Motiv Keter tora na náhrobcích, in: Petr Pálka (ed.). Židé a Morava, Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2006, str Iva Steinová Andrea Jelínková. Motiv Keter tora na náhrobcích, in: Petr Pálka (ed.). Židé a Morava, Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2006, str

26 textiliích je jeho použití velice časté, na náhrobcích je jeho výskyt ojedinělou záležitostí. Na našem území je doloženo jen několik náhrobních kamenů se symbolem KETER TORA. Nejstarší z nich pochází z roku 1809 a dochoval se v Ivančicích. Je pod ním pochován rabím Hilel, předseda rabínského soudu...dalším náhrobkem s vyobrazením motivu KETER TORA je tumba rabína Barucha Teomina Fränkela (cca ). Zemřel 7. dne měsíce tamuz 588 podle malého letopočtu v Lipníku nad Bečvou. Ve funkci rabína zde působil od roku Nejmladším a z dosud doložených náhrobků s výtvarným motivem KETER TORA na našem území je stéla Jicchaka ben Jehudy Spitzera z roku 1871 na hřbitově v Miroslavi.50 Tyto tři výše uvedené náhrobky jsou jediné dochované a nalezené případy motivu keter Tora v sepulkrálním umění. Pokud vezmeme v úvahu motiv keter Tora, který je opatřen iniciálami KT, čímž je zbaven jakéhokoliv dalšího významu, najdeme ho pouze v Ivančicích a Miroslavi.51 Tento motiv mohli na svém náhrobku nosit jen významní muži, učenci, tedy rabíni, nebo členové či předsedové rabínského soudu. Malý počet dosud nalezených náhrobků s motivem KETER TORA vypovídá, jak výjimečné bylo jeho použití. Největší výskyt výtvarného zpracování tohoto motivu je zaznamenám právě na Moravě. Vyjadřuje uznání a poctu učencům, kteří jsou schopni toho, čeho si židovství cení nejvíce: předávat dosažený stupeň poznání a zkušeností, získaný studiem Tory, dalším generacím.52 Koruna je často dále doplněna nějakým figurálním motivem, nejčastěji se jedná o lvy, jeleny apod. Ti jsou původně odvolávkou na dvanáct kmenů Izraele, jak o nich bylo hovořeno výše. Lev je tak spojován s kmenem Juda, had s kmenem Dan, korouhve se jménem Gad, Ašer je symbolizován mísami s mnoha lahůdkami, jeleni a laně jsou symbolem Neftaliho, ratolest patří Josefovi, moře, plachty a lodě zase Zavulonovi a nakonec vlk je symbol Benjaminův. Tato přirovnání mají svůj původ v Bibli, kde je použil Jákob při požehnání svým synům Iva Steinová Andrea Jelínková. Motiv Keter tora na náhrobcích, in: Petr Pálka (ed.). Židé a Morava, Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2006, str Iva Steinová Andrea Jelínková. Motiv Keter tora na náhrobcích, in: Petr Pálka (ed.). Židé a Morava, Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2006, str Iva Steinová Andrea Jelínková. Motiv Keter tora na náhrobcích, in: Petr Pálka (ed.). Židé a Morava, Kroměříž, Muzeum Kroměřížska, 2006, str Bible, Gn 49,

27 STROMY Nejedná se o symbol Stromu poznání, jak by se mohlo na první pohled zdát. Strom v judaismu symbolizuje především Tóru a moudrost, kterou obsahuje. Tento fakt nachází svu oporu v knize Přísloví 3, 18: Stromem života jest těm, kteříž jí dosahují. 54 Může být použit také jako symbolické vyjádření spravedlivého života, jak to vyplývá ze Žalmu 92, 3. Na náhrobcích se vykytují nejen zobrazení stromu obecně, ale i specifické druhy jako jsou smuteční vrby a palmy. Palma je opět odkazem ke ctnostnému životu. Smuteční vrba, jinak zvaná také alon bachot, se vztahuje k událostem vylíčeným v Gn 35, ke smrti Ráchel a její chůvy Debory. ROSTLINNÉ MOTIVY Ani ty nesloužily pouze coby pouhá dekorace, nesly i jiný, skrytý význam. Květ, nebo výhonek mohl být symbolem pomíjivosti bytí člověka na zemi, ale odkazuje i na budoucnost. Stejně tak byly využívány i rozličné plody, které na náhrobcích rovněž nejsou výjimkou. Jedná se především o vinný hrozen, piniovou šišku, nebo granátové jablko. O těch obecně platí, že jsou zároveň symbolem lásky, a to jak lásky partnerské, tak i lásky k Zákonu. Odkazy na tuto skutečnost najdeme v Písni písní, ke které tyto plody často odkazují.55 Specifickým plodem je granátové jablko. O něm se věřilo, že obsahuje 613 zrníček, stejně jako je v Tóře obsaženo symbolických 613 pokynů a upozornění.56 Vinný hrozen je symbolem království Božího, Izraele a taky dvanácti izraelských kmenů. Nejvíce se využívá pro kmen Judy a Josefa, které jsou jakýmisi zástupci dvou forem židovské vlády. Tou první je vláda exilová (Josef) a poté vláda v zemi Izrael (Juda). SVÍCEN Také svícen je spojen s několika verši Tóry. Především Př 20, 27: Lidský duch je světlo od Hospodina; to propátrá všechny nejvnitřnější útroby. Př 20, 20: Kdo zlořečí otci a matce, tomu zhasne jeho světlo v nejhlubší tmě. Je tedy opět provázán se symbolikou lidského 54 Jaroslav Achab Haidler František Mlateček Petr Vítámvás. Židovský hřbitov v Boskovicích, Průvodce, Boskovice, Muzeum Boskovicka a Albert, 2002, str Jaroslav Achab Haidler František Mlateček Petr Vítámvás. Židovský hřbitov v Boskovicích, Průvodce, Boskovice, Muzeum Boskovicka a Albert, 2002, str Jaroslav Achab Haidler František Mlateček Petr Vítámvás. Židovský hřbitov v Boskovicích, Průvodce, Boskovice, Muzeum Boskovicka a Albert, 2002, str