Měnová politika Eurosystému (historie vzniku)

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Měnová politika Eurosystému (historie vzniku) Diplomová práce Autor: Iva Horáková Finance Vedoucí práce: Ing. Leopold Tanner Iva Horáková Duben 2011

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Děčíně dne Iva Horáková

3 Anotace Tato práce pojednává o problematice společné měnové politiky v rámci Eurosystému. Práce je rozdělena do čtyř hlavních kapitol. V první kapitole jsou vysvětleny hlavní pojmy a čtenář se seznamuje s hlavními institucemi, které jsou klíčové pro vysvětlení fungování Eurosystému. Druhá kapitola je zaměřena na historický vývoj Eurosystému, jehož počátek je možné určit rokem 1962, kdy byl vytvořen první plán na vytvoření hospodářské a měnové unie. Roku 1990 započala první etapa k dosažení měnové unie. Dále tato kapitola popisuje konvergenční a další kritéria pro přístup zemí k eurozóně. Celá kapitola je ukončena pojednáním o společné měně euru. Právě zavedení eura je vrcholem měnové integrace v Evropě. Třetí kapitola prezentuje praktickou část Eurosystému, kterou je jeho měnová politika. Tato kapitola seznamuje čtenáře především s hlavními nástroji měnové politiky. Čtvrtá a zároveň závěrečná kapitola se věnuje otázkám spojeným se zavedením eura v České republice. Zavedením eura se totiž Česká republika automaticky stane členem Eurosystému. Annotation This work discusses the common monetary policy within the Eurosystem. The thesis is divided into four main chapters. The first chapter explains the main concepts and the reader is familiar with the institutions that are crucial for explaining the operation of the Eurosystem. The second chapter focuses on the historical development of the Eurosystem, which can be identified early in 1962, when the first proposal was made to create an economic and monetary union. In 1990 began the first stage to achieve monetary union. In addition, this chapter describes the convergence and other criteria for access to the Eurozone countries. The whole chapter is finished treatise on the common currency - the euro. It is the highlight of the euro monetary integration in Europe. The third chapter presents the practical part of the Eurosystem, which is its monetary policy. This chapter introduces the reader above the main monetary policy instrument. Fourth and final chapter deals with issues associated with the introduction of the euro in the Czech Republic. The introduction of the euro, the Czech Republic is automatically become a member of the Eurosystem

4 Obsah Úvod ) Co je Eurosystém Evropský systém centrálních bank (ESCB) Eurosystém Evropská centrální banka (ECB) Rozhodující orgány ESCB Rada guvernérů Výkonná rada Generální rada Pomocné výbory ESCB rozhodujících orgánů ECB ) Vývoj ESCB a vznik Eurosystému Vznik prvních evropských společenství Pád Brettonwoodského systému Marjolinův plán a Wernerova zpráva Evropský měnový systém Jednotný evropský akt a Maastrichtská smlouva Maastrichtská konvergenční kritéria podmínky pro zavedení eura Pakt stability a růstu podmínky po zavedení eura Teorie optimálních měnových oblastí Vznik ESCB a ECB Euro měna spojující Evropu Eurobankovky Euromince ) Měnová politika Eurosystému Krátkodobá úroková sazba EONIA Operace na volném trhu Reverzní transakce Přímé transakce Vydávání dluhových cenných papírů ECB Měnové swapy Příjem termínovaných vkladů Stálé facility

5 3.4 Minimální rezervy Způsobilá aktiva Obchodovatelná aktiva Neobchodovatelná aktiva Způsobilé protistrany Způsobilost protistran účastnících se obchodů se stálými facilitami a obchodů založených na standardních nabídkových řízeních Způsobilost protistran účastnících se přímých transakcí Sankce protistran nedodržujících své závazky Transmisní mechanismus ) Česká republika a euro Model jednorázového přechodu na euro Zavedení eura v jednotlivých sektorech ekonomiky Banky a ostatní subjekty finančního sektoru Veřejné finance, veřejná správa a samospráva Nefinanční sektor a ochrana spotřebitele Legislativní potřeby zavedení eura Zdroje informací a komunikace Informační a statistické systémy Konvergenční program České republiky Přínosy a náklady společné měny Dopady zavedení eura na českou ekonomiku Dopady na českou inflaci Realistický scénář Dopady na ekonomický růst v ČR Výsledky Závěr Seznam použité literatury Seznam použitých zkratek

6 Úvod Eurosystém jako pojem není v České republice příliš známý. Jedná se o systém spojující některé evropské státy, jejichž spojujícím znakem je společná měna a společná měnová politika. Vznik Eurosystému je výsledkem měnové integrace v Evropě. Právě orgány a instituce Eurosystému určují společnou měnovou politiku pro země, které se zúčastnily evropského integračního procesu. Česká republika je prozatím pouze členem Evropské unie. Se vstupem do tohoto společenství se však Česká republika zavázala, že zavede společnou měnu a přijme společnou měnovou politiku. Se zavedením eura se tedy staneme členy Eurosystému. Vstup do Eurosystému není možný pouze na základě rozhodnutí, ale je podmíněn splněním konvergenčních kritérií. Tato kritéria jsou právně závazná a jsou součástí Maastrichtské smlouvy o ES. Vedle těchto kritérií existují i méně známá kritéria hodnotící hospodářskou připravenost každé nově přistupující země. Ale předtím než se připojíme k Eurosystému, měli bychom vědět co tento systém vůbec znamená a jak funguje. Je nutné také znát jeho cíle a plány a především způsob, jakým provádí měnovou politiku v Evropě, kterou budeme muset po zavedení eura přijmout. Zavedení jednotné měny bude pro náš stát znamenat mnoho změn nejenom v rámci měnové politiky. Změny začínají u samotného fyzického označování cen a výměny hotovostního oběživa a končí kdesi v nedohlednu. Datum přijetí eura není v ČR prozatím stanoveno, a tak je dle mého názoru předčasné hovořit o konečných následcích zavedení eura v ČR či se pouštět do diskuzí, zda euro přijmout či nikoliv. Úkolem zejména poslední kapitoly je snaha pouze vystihnout možné dopady zavedení eura v ČR. Veškeré odhady dopadů jsou pouze výsledkem zkoumání skutečných následků zavedení eura v ostatních zemích EU. 6

7 1) Co je Eurosystém Eurosystém jako pojem není běžně příliš používán. Spíše se setkáváme s pojmy eurozóna či Evropská centrální banka. Všechny tyto názvy spolu velice úzce souvisí. Eurosystém a eurozóna jsou jakási společenství tvořená uvnitř EU, která slučují členské země se společnými specifickými znaky. Hlavním společným znakem je v tomto případě měna. Eurosystém je částí ESCB a provádí měnovou politiku v eurozóně, která je specifická zavedením jednotné měny. Právě díky jednotné měně bylo nutné vytvořit i jednotné instituce. Je logické, že s jednotnou měnou může existovat pouze jednotná úroková sazba, jednotný měnový kurz a jednotná měnová politika. 1 Běžně toto znamená i vytvoření jednotné centrální banky. Vizí evropské měnové unie bylo především vytvoření spolupráce mezi členskými zeměmi. Vytvořením jediné autonomní centrální banky by mohly mezi těmito zeměmi vzniknout spory o uspořádání jednotné centrální banky. Proto byly zachovány národní banky členských zemí a vedle nich vznikla ECB. 1.1 Evropský systém centrálních bank (ESCB) ESCB je společenstvím EU a nemá právní subjektivitu. Není tedy institucí v pravém slova smyslu. Je systémem práv a povinností, který spojuje ECB a všechny centrální banky členských zemí EU. Je systémem, který umožňuje všem členům podílet se na společné politice týkající se měnové politiky v rámci EU. Z důvodu, že nemá vlastní právní subjektivitu, jsou veškeré úkoly svěřené ESCB prováděny jeho členy, kteří mají právní subjektivitu (hovoříme zde o centrálních bankách členských států EU a ECB). Organizace provádějící úkoly ESCB musí jednat v souladu s obecnými cíli ESCB. Národní banky eurozóny se podílejí zejména na společné měnové politice. Národní banky, které nepatří do eurozóny, ale patří do systému ESCB úzce spolupracují s bankami Eurosystému,a to především v oblasti kurzové politiky. 1.2 Eurosystém Eurosystém je společenství, které vzniklo v rámci EU pro lepší řízení a provádění měnové politiky. Je výsledkem přechodu k nadnárodnímu centrálnímu bankovnictví v Evropě. Eurosystém se skládá z ECB a centrálních bank zemí eurozóny a tvoří tak centrální bankovní systém eurozóny. Centrální banky patřící do eurozóny jsou centrální banky těch zemí, které 1 Richard Baldwin, Charles Wyplosz, Ekonomie evropské integrace, Praha, Grada, 2008, str

8 přijaly euro jako svou národní měnu a podílejí se na realizaci měnové a hospodářské integrace. Ačkoliv EU představuje společenství různorodých států, národů, kultur, politik atd., tak i přes značné rozdílnosti lze hovořit o fungující spolupráci. Eurosystém jako celek má právo vykonávat některé úkoly ESCB. Jeho hlavním úkolem je formulace a provádění měnové politiky v rámci EU Hlavním úkolem Eurosystému se provádění měnové politiky v rámci eurozóny. Jelikož je Eurosystém pouze systémem, o měnovém dění v rámci eurozóny rozhodují jeho členové, kterými jsou ECB (jako nadřízený orgán) a členské centrální banky. Eurosystém má plnou kontrolu nad měnovou bází eurozóny, právě proto je schopen určovat měnovou politiku celé eurozóny. Veškeré členské země se musí snažit naplňovat cíle centrální měnové politiky, a to i na úkor zvyšování vlastních nákladů. Centrální banky členských států jsou sice členy Eurosystému, ale zůstávají nezávislými a autonomními organizacemi. Cílem měnové integrace je vytvořit systém fungující spolupráce mezi členskými zeměmi, který má být založen na jisté míře suverenity. Především politické důvody vedly k tomu, že nebyla vytvořena jediná centrální banka pro celou eurozónu a v důsledku toho vznikl Eurosystém, který má respektovat národní a kulturní rozmanitosti eurozóny. Dalším důvodem, proč byl Eurosystém složen z centrálních bank eurozóny je ten, že členské centrální banky Eurosystému jsou většinou dlouho fungujícími institucemi s řadou pozitivních i negativních zkušeností, které mohou přenášet do Eurosystému. Dále sem přenášejí své schopnosti a znalosti z oboru měnové politiky. Předpokládá se tedy, že každá banka přispěje svým určitým podílem a to pomůže vytvořit co nejlépe fungující systém. Členské centrální banky mohou i po vstupu do Eurosystému vykonávat úkony, které nesouvisí s děním v Eurosystému, ale pouze za předpokladu, že tyto úkony nenarušují a neohrožují cíle a úkoly Eurosystému. 2 Proti možným rozdílům mezi evropskou a národní měnovou politikou se Evropská unie snaží chránit zavedením právní konvergence. Mezi členy eurozóny dnes patří 17 zemí EU ( Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko). Přistoupení Estonska se uskutečnilo oficiálně H. K. Scheller, Evropská centrální banka historie, role a funkce, Frankfurt nad Mohanem, Evropská centrální banka, 2006, str. 44 8

9 Tabulka 1: Členské státy eurozóny Členské státy Rok přistoupení Měna Fixní kurz k euru Belgie 1999 Belgický frank 40,3399 Estonsko 2011 Estonská koruna 15,6466 Finsko 1999 Finská marka 5,94573 Francie 1999 Francouzský frank 6,55957 Irsko 1999 Irská libra 0, Itálie 1999 Italská lira 1936,27 Kypr 2008 Kyperská libra 0, Lucembursko 1999 Lucemburský frank 40,3399 Malta 2008 Maltská libra 0, Německo 1999 Německá marka 1,95583 Nizozemsko 1999 Nizozemský gulden 2,20371 Portugalsko 1999 Portugalské escudo 200,482 Rakousko 1999 Rakouský šilink 13,7603 Řecko 2001 Řecká drachma 340,750 Slovensko 2009 Slovenská koruna 30,1260 Slovinsko 2007 Slovinský tolar 239,640 Španělsko 1999 Španělská peseta 166,386 Je nutné podotknout, že mezi členské země eurozóny a tedy i Eurosystému patří výše uvedené země ne je proto, že zavedly euro, ale zároveň se podílejí na integraci v rámci hospodářské a měnové unie (HMU). Existuje totiž mnoho zemí, které euro používají jako svou měnu a přesto nejsou členy eurozóny ani Eurosystému. Mezi tyto země patří např. Černá Hora, Kosovo, Monako, Vatikán, Andorra ad. Používání eura některým z těchto zemím umožňuje zvláštní výjimka EU. Oproti tomu některé z těchto zemí zavedly euro jednostranně bez předešlých dohod s EU. Euro je totiž svobodnou měnou a žádný stát ani Evropská unie nejsou jejím vlastníkem. Země, které zavedly euro jednostranně nemají právo razit své vlastní euromince. Toto právo je uděleno pouze státům, které o užívání eura uzavřely s Evropskou unií dohodu. Právě ražba euromincí je jedním ze společních prvků pro země eurozóny. 9

10 Hlavní úkoly Eurosystému: 3 určování a provádění měnové politiky provádění devizových operací držení a správa oficiálních devizových rezerv států eurozóny podpora plynulého fungování platebních systémů vydávání eurobankovek shromažďování statistických informací nezbytných pro plnění ostatních úkolů Eurosystému 1.3 Evropská centrální banka (ECB) ECB je nadnárodní institucí s vlastní právní subjektivitou. Jedná se o bankovní organizaci, která v rámci EU funguje podobně jako národní banky v jednotlivých zemích. ECB byla založena dne 1. června Její hlavní sídlo je v německém Frankfurtu nad Mohanem. Je to nástupnická organizace, která po svém vzniku navázala na Evropský měnový institut (EMI). Jako nástupnická organizace převzala od EMI dva hlavní úkoly. Prvním je podpora spolupráce Eurosystému a národních bank mimo eurozónu. Druhým úkolem je provádění příprav vedoucích k začlenění nových států EU do ESCB. 4 ECB byla Smlouvou o ES ustanovena jako zvláštní instituce s vlastní právní subjektivitou provádějící měnovou politiku celého společenství. I když je ECB důležitou institucí, přesto nepatří mezi instituce Společenství. Smlouva o ES stanovuje pět hlavních institucí Společenství, mezi které ECB nepatří. Jako nejvyšší instituce EU zabývající se měnovou politikou v rámci EU, spolupracuje s mezinárodními organizacemi jako je Mezinárodní měnový fond (IMF), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD). Jelikož ECB dohlíží na plnění úkolů Eurosystému, v souladu s tím zastává několik funkcí: a) ECB je rozhodovacím centrem ESCB a Eurosystému b) ECB zajišťuje provádění konzistentní politiky 3 H. K. Scheller, Evropská centrální banka historie, role a funkce, Frankfurt nad Mohanem, Evropská centrální banka, 2006, str H. K. Scheller, Evropská centrální banka historie, role a funkce, Frankfurt nad Mohanem, Evropská centrální banka, 2006, str

11 c) ECB náleží regulatorní pravomoci a právo udělovat sankce d) ECB iniciuje legislativu Společenství a vykonává poradní funkci e) ECB plní úkoly dřívějšího EMI f) ECB zastupuje eurozónu na mezinárodní úrovni g) ECB sleduje dodržování některých článků Smlouvy o ES (konkrétně článek 101a 102). 5 ECB jako bankovní organizace s vlastní právní subjektivitou, musí vykazovat i základní kapitál. Ten se skládá především z upsaných podílů všech národních bank spadajících do systému ESCB. Podíl se stanovuje podle speciálního klíče upisování základního kapitálu ECB. Původní výše základního jmění byla stanovena na milionů euro. Od roku 2004 došlo k přistoupení mnoha nových členských států, proto byl kapitál navýšen podle rozšířeného klíče upisování na částku euro. Všechny země eurozóny již mají splacený svůj upsaný podíl. Země mimo eurozónu svůj podíl stále splácejí. Právě v důsledku splacených podílů se země eurozóny podílejí na hospodářském výsledku, a to v případě zisku, rovnosti i ztráty. Mají také nárok podílet se na příjmech ECB. Země mimo eurozónu ani jednu z možností nemají. ECB je rozdělena na 17 organizačních složek. V tomto případě se jedná o horizontální organizační strukturu, na jejímž vrcholu je Výkonná rada. Každá z ostatních částí organizační struktury je řízena vrchním vedoucím pracovníkem (generální ředitel nebo ředitel). Ten je přímo odpovědný některému z členů Výkonné rady. Někteří z pracovníků organizačních složek působí v pomocných výborech ESCB, protože práce jejich organizační složky velmi úzce souvisí s prací některého z pomocných výborů. 1.4 Rozhodující orgány ESCB ESCB je systémem zahrnujícím několik institucí (ECB, národní banky členských zemí), který nemá vlastní právní subjektivitu. Proto jeho hlavními rozhodujícími orgány jsou orgány ECB, která je nejvyšší institucí v rámci ESCB. Mezi tyto orgány patří Rada guvernérů, Výkonná rada a Generální rada. 5 H. K. Scheller, Evropská centrální banka historie, role a funkce, Frankfurt nad Mohanem, Evropská centrální banka, 2006, str

12 1.4.1 Rada guvernérů Rada guvernérů je nejvyšším rozhodujícím orgánem ECB. Má právo přijímat rozhodnutí hlavně v oblasti Eurosystému. Mezi hlavní úkoly této oblasti patří zejména určování měnové politiky Eurosystému a vydávání obecných zásad, které mají být dodržovány centrálními bankami Eurosystému, jelikož právě centrální banky se velkou částí podílejí na provádění měnové politiky. Dále Rada guvernérů odpovídá za fungování a správu ECB. Zejména zodpovídá za hospodaření s finančními prostředky ECB a schvaluje roční rozpočet ECB. Rada guvernérů se skládá ze šesti členů Výkonné rady a z guvernérů centrálních bank členských států EU, které zavedly euro a podílejí se na HMU. Prezidentem je bývalý guvernér francouzské národní banky Jean Claude Trichet. Členství je osobní a nepřevoditelné. Všichni členové mají stejná práva a povinnosti. Při hlasování má každý člen jeden hlas, přičemž všechny hlasy mají stejnou váhu. Při rovnosti hlasů je rozhodujícím hlas prezidenta. V případě hlasování je potřeba, aby byly přítomny alespoň dvě třetiny členů. Při většině hlasování je pro schválení návrhu potřeba prostá většina. Existuje však zvláštní situace, kdy je potřeba dvoutřetinová většina hlasů. Tou je situace, kdy Rada guvernérů projednává návrh řešení při zjištění, že některá z členských centrálních bank plní funkce, které jsou v rozporu s fungováním a cíli Eurosystému. Dále pak také v situaci, kdy Rada guvernérů rozhoduje o použití operativních metod měnové kontroly. Rada guvernérů zasedá pravidelně dvakrát měsíčně. Zasedání Rady guvernérů, se mohou zúčastnit i další osoby, které nejsou členy. Mezi na patří předseda rady ECOFIN a jeden člen Evropské komise. Tyto osoby mohou být u zasedání Rady pouze přítomni pouze jako pozorovatelé a nemohou nijak zasahovat do průběhu jednání Výkonná rada Výkonná rada je statutárním orgánem ECB. Jak již bylo zmíněno, Rada guvernérů se schází dvakrát měsíčně a při svých zasedáních řeší spíše dlouhodobé záležitosti související s měnovou politikou Eurosystému. Oproti tomu Výkonná rada je orgánem, který se zabývá každodenními činnostmi. Jedním z hlavních úkolů Výkonné rady je denně reagovat na změny na finančních trzích a přizpůsobovat se jim. Výkonná rada má šest členů prezidenta, viceprezidenta a další čtyři členy. Všichni členové 12

13 jsou do svých funkcí jmenováni na základě svých profesionálních zkušeností v bankovní a měnové oblasti. Být členem Výkonné rady je tzv. funkcí za zásluhy. Výkonná rada by měla zastávat čtyři hlavním úkoly. V první řadě má na starosti přípravu zasedání Rady guvernérů. Tento úkol obnáší především přípravu podkladů pro jednání a návrhů rozhodnutí, která mají být přijata. Dalším z úkolů je provádění měnové politiky eurozóny v souladu s obecnými zásadami. Tento úkol spadá do výlučné pravomoci Výkonné rady. Rada guvernérů tento úkol plnit nemůže. Důvodem svěření tohoto úkolu Výkonné radě je především její rychlé každodenní jednání. Třetím úkolem je řízení každodenní činnosti ECB. Výkonná rada zodpovídá mimo jiné za organizační strukturu ECB a za stanovování pravidel v personální oblasti. Je vrcholovým orgánem celé organizační struktury. Posledním úkolem je výkon takových činností, které byly na Výkonnou radu delegovány Radou guvernérů. Mezi takové činnosti patří např. vydávání konsolidovaných finančních výkazů. Výkonná rada zasedá jednou týdně. Při hlasování platí, že všichni členové mají jeden hlas stejné váhy jako ostatní. Stejně jako v Radě guvernérů, i zde je prezidentův hlas rozhodujícím v případě shody při hlasování Generální rada Posledním avšak neméně důležitým orgánem je Generální rada. Zatímco Rada guvernérů zastupuje národní banky zemí eurozóny a Výkonná rada zastupuje ECB, Generální rada zastupuje národní banky členských zemí EU, které dosud nepřijaly euro a tudíž nejsou členy eurozóny. Generální rada je pouze dočasným orgánem. Bude rozpuštěna a zrušena v době, kdy všechny členské země EU přijmou euro jako svou národní měnu. Při současných výhledech zemí mimo eurozónu, lze s jistotou říci, že tento orgán bude fungovat ještě řadu let. Generální rada se skládá z prezidenta, viceprezidenta a z guvernérů národních bank zemí, které nepatří do eurozóny. Její složení je tedy velice podobné jako složení Rady guvernérů. Zasedání Generální rady se mohou účastnit i země, které vůbec nepatří do EU, ale o jejich přistoupení se intenzivně jedná. Na zasedání však vystupují pouze jako pozorovatelé. Generální rada plní funkci poradního orgánu pro země, které sice jsou členy EU, ale teprve se chystají vstoupit do eurzóny a připojit se k Eurosystému. Generální rada zejména hodnotí plnění konvergenčních kritérií zeměmi, které chtějí zavést euro. 13

14 1.4.4 Pomocné výbory ESCB rozhodujících orgánů ECB Veškeré výbory ESCB byly zřízeny Radou guvernérů. Jedná se o odborné výbory, které mají napomáhat při rozhodování v oblasti své působnosti. 6 Vedoucími pracovníky výborů jsou zpravidla pracovníci ECB. V současné době existuje 12 výborů ESCB: a) Výbor pro bankovní dohled (BSC) Hlavním úkolem tohoto výboru je dohled nad úvěrovými institucemi a zajištění stability finančního systému. b) Výbor pro účetnictví a měnové příjmy (AMICO) Již z názvu vyplývá, že se jedná o poradní orgán Eurosystému v záležitostech spojených s účetnictvím, finančním výkaznictvím a přerozdělováním příjmů. c) Výbor pro bankovky (BANCO) Toto je vnitřní poradní orgán pro oblast výroby a vydávání eurobankovek. Řeší především ochranné prvky, problémy spojené s paděláním, množství bankovek v oběhu a jejich výměnu. d) Výbor pro vnější komunikaci (ECCO) Napomáhá ECB v komunikaci s vnějším okolím. Angažuje se nejvíce při vytváření vícejazyčných publikací. e) Výbor pro informační technologie (ITC) Hlavní činností tohoto výboru je zavádění, inovace, ochrana a údržba IT sítí. f) Výbor vnitřních auditorů (IAC) Tento výbor vypracovává jednotné normy využívané při kontrole prováděných operací na úrovni Eurosystému a ESCB. g) Výbor pro mezinárodní vztahy (IRC) Jde o výbor, který napomáhá ECB v oblasti mezinárodní spolupráce. Je článkem pro výměnu informací a názorů. h) Výbor pro právní záležitosti (LEGCO) Jde o poradní orgán zabývající se veškerými právními otázkami. i) Výbor pro operace na trhu (MOC) 6 H. K. Scheller, Evropská centrální banka historie, role a funkce, Frankfurt nad Mohanem, Evropská centrální banka, 2006, str

15 Tento výbor napomáhá Eurosystému při provádění měnové politiky operacemi na trzích. j) Výbor pro měnovou politiku (MPC) Výbor zastává poradní funkci v oblasti strategického a dlouhodobého plánování a formulování měnové a kurzové politiky. Zodpovídá za interpretaci makroekonomických vývojů trhu. k) Výbor pro platební styk a zúčtování (PSSC) Hlavním úkolem tohoto výboru je provoz a údržba platebního systému TARGET. l) Výbor pro statistiku (STC) Tento výbor se zabývá shromažďováním a zpracováváním statických údajů, které mu poskytne ECB a národní banky ESCB. 7 7 H. K. Scheller, Evropská centrální banka historie, role a funkce, Frankfurt nad Mohanem, Evropská centrální banka, 2006, str

16 2) Vývoj ESCB a vznik Eurosystému Po 2. světové válce vznikl tzv. základní kámen dnešního Evropského systému centrálních bank. Tento systém se zabývá měnovými otázkami v rámci EU. Členy tohoto systému jsou centrální banky členských zemí a ECB. Centrální banky členských zemí jsou rozděleny do dvou skupin patřící do eurozóny a nepatřící do eurozóny. Centrální banky patřící do eurozóny jsou spolu s ECB spojovány dalším systémem, jedná se o Eurosystém. ESCB a Eurosystém nebyly vytvořeny ze dne na den pouhým podepsáním smluv. Byly založeny především na základě předešlých událostí, zkušeností a historického vývoje. Tabulka 2: Cesta k dosažení měnové unie 1962 Marjolinův plán první návrh hospodářské a měnové unie květen 1964 Zřízen Výbor guvernérů centrálních bank členských zemí EHS 1965 Vzniká Evropské společenství říjen 1970 Zveřejnění Wernerovy zprávy 1972 Zavedení systému progresivního zužování fluktuačních pásem mezi měnami členských států tzv. had 1973 Vznik Evropského fondu pro měnovou spolupráci (EMCF) předchůdce dnešní ESCB 1979 Zavedení Evropského měnového systému (EMS) 1986 Podepsán Jednotný evropský akt červen 1988 Vzniká Delorsův výbor, který je pověřený realizací HMU únor 1992 Podepsání Smlouvy o ES (Maastrichtská smlouva) leden 1994 Vzniká Evropský měnový institut (EMI) předchůdce dnešní ECB červen 1998 Zřízení ESCB a ECB leden 2002 Zavedení hotovostního eura 2.1 Vznik prvních evropských společenství V poválečné Evropě bylo zřejmé, že je nutné vytvořit společenství států Evropy. Toto společenství mělo napomoci poválečné obnově zejména v oblasti obchodu. Jako první vzniklo v roce 1952 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Uhelný a ocelářský průmysl byl tehdy chápán jako stěžejní průmysl moderní ekonomiky. 8 Zakladateli toho společenství byla 8 Richard Baldwin, Charles Wyplosz, Ekonomie evropské integrace, Praha, Grada, 2008, str

17 Francie a Německo. Tyto státy společně vyzvaly ostatní státy Evropy, aby se k nim připojily. Tuto pozvánku využilo Lucembursko, Belgie, Nizozemsko a Itálie. Tak vznikla skupina států známá především pod názvem Šestka. Vznikem této organizace bylo dosaženo zóny volného obchodu a započala evropská integrace. Následně vznikaly další organizace (EHS, EURATOM), které prohloubily spolupráci členských zemí a umožnily postup k dalším bodům integrace. V roce 1965 vzniklo Evropské společenství (ES) zahrnující ESUO, EHS, EURATOM. 2.2 Pád Brettonwoodského systému Od roku 1944 fungoval téměř po celém světě společný měnový systém Brettonwoodský systém. Fungoval tak, že americký dolar byl vázán na zlato, ale ostatní měny byl vázány právě na americký dolar. Měnové kurzy byly sice fixně stanoveny, ale mírné úpravy nebyly vyloučeny. Brettonwoodský systém byl spravován Mezinárodním měnovým fondem (IMF). Členství v tomto systému znamenalo závazek pro členské země, který spočíval především v dodržování pravidel stanovených systémem směnných kurzů. Oproti tomu mohl MMF poskytovat půjčky členským zemím, jejichž měnová parita byla v ohrožení. Na přelomu 60. a 70. let začalo docházet k postupnému oslabování Brettonwoodského systému. Následkem toho došlo k několika krizím v oblasti měnových kurzů. Samotný pád Brettonwoodského systému byl zapříčiněn především válkou ve Vietnamu. Vedení této války totiž stálo USA miliardy dolarů, což způsobilo značné vládní deficity rozpočtu USA. Deficity byly financovány tištěným a nepodloženými penězi, které způsobily inflaci. 9 Zjednodušeně jde o to, že USA emitovala příliš velké množství peněz. Jelikož americký dolar stál na pomyslném vrcholu systému a byla na něj vázána většina světových měn, bylo zřejmé že dojde ke zhroucení celého systému. Oficiálně byl Brettonwoodský systém ukončen v březnu Marjolinův plán a Wernerova zpráva V Evropě díky evropským institucím začal hospodářský růst nabírat rychlé tempo. Také postup integrace byl velmi příznivý. V roce 1962 předložila Evropská komise první návrh pro vytvoření hospodářské a měnové unie. Jednalo se o Marjolinův plán. Pro posílení tohoto návrhu vznikl v květnu roku 1964 Výbor guvernérů centrálních bank členských zemí EHS. I 9 Richard Baldwin, Charles Wyplosz, Ekonomie evropské integrace, Praha, Grada, 2008, str

18 přesto nebyl Marjolinův plán úspěšný. Nebyl však zavržen úplně, ale byl pouze odložen. K rozhodnutí o obnovení Marjolinova plánu došlo roku Vedly k němu především nepříznivé události spojené s Brettonwoodským systémem. Evropská rada proto rozhodla o vypracování plánu realizace HMU v několika etapách. Úkolem vypracování tohoto plánu byla pověřena skupina odborníků vedená Pierrem Wernerem. V říjnu 1970 byla zveřejněna Wernerova zpráva, která navrhovala vytvoření HMU do roku 1980 ve třech etapách. První etapa začala roku 1971 a měla trvat přibližně tři roky. Tato etapa se měla zaměřovat především na koordinaci měnových a fiskálních politik členských států. 10 Zaniknutý Brettonwoodský systém měnových kurzů byl v této etapě (roku 1972) nahrazen systémem progresivního zužování fluktuačních pásem mezi měnami členských států. 11 Tento složitý název byl zjednodušen na název Had. Systém fungoval tak, že spotové kurzy měn se udržovaly v pásmu ±2,25% vůči americkému dolaru. Postupně však byla závislost na dolaru zrušena. Pro správné fungování Hada a sledování kurzového vývoje vznikl roku 1973 předchůdce budoucího ESCB, kterým je Evropský fond pro měnovou spolupráci (EMCF). V polovině 70. let byla většina ekonomik zasažena hospodářskými šoky a především z důvodu své samotné záchrany začala většina členských států nedbat na plnění cílů první etapy vytváření HMU. Systém Had byl postupně využíván pouze některými státy a následně i EMCF se stal nevyužívanou a zbytečnou institucí. Proces integrace byl pozastaven. Wernerovu zprávu lze tedy považovat za neúspěšnou. Neúspěch byl především zapříčiněn nepříznivými ekonomickými událostmi. 2.4 Evropský měnový systém V roce 1979 byl proces integrace vedoucí k vytvoření HMU obnoven. Prvním krokem této obnovy bylo založení Evropského měnového systému (EMS). Již se nejednalo o organizaci, která byla založena pouhým rozhodnutím Evropské rady. Veškeré postupy a pravidla fungování tohoto systému byly stanoveny dohodou mezi centrálními bankami členských zemí. Tím měla být mimo jiné zaručena odbornost tohoto systému. Zároveň šlo o to, aby byl vytvořen systém, kde nebude stanovena jediná středová měna, která by měla mít v systému nějakou specifickou úlohu. Hlavním principem EMS bylo nastavení pevných a zároveň 10 O. Dědek, Historie evropské měnové integrace,praha, C. H. Beck, 2008, str H. K. Scheller, Evropská centrální banka historie, role a funkce, Frankfurt nad Mohanem, Evropská centrální banka, 2006, str

19 upravitelných směnných kurzů. K podpoře tohoto principu byl vytvořen Mechanizmus směnných kurzů (ERM). Tento systém měl být ryze evropský bez jakéhokoliv ohledu na dolar či zlato. 12 Oproti dříve fungujícímu systému Had, začala zde fungovat vzájemná podpora mezi jednotlivými státy, která byla stanovena vzájemnou úmluvou. Úkolem EMS bylo dosahovaní kurzové stability a vytvoření zóny s rostoucí měnovou stabilitou. Dalším úkolem pak také bylo vybudování a udržování stabilního ERM. Novým rysem společného měnového systému se stala evropská měnová jednotka ECU. Ta byla definována jako koš s určitým množstvím měn členských států. Tato měnová jednotka měla fungovat pouze jako zúčtovací jednotka pro bezhotovostní styk mezi bankami na soukromých trzích. Vznik ECU přispěl k myšlence zavedení společné měny i pro hotovostní transakce. Důkazem toho je i fakt, že i Maastrichtská smlouva se zmiňuje o ECU jako o společné měnové jednotce Evropské unie. ECU se během své existence stalo i důležitým finančním instrumentem obchodovaným na finančních trzích. Od roku 1988 začala tuto měnu využívat i Evropská komise. Využívala ji především pro vybrané transakce společného rozpočtu. Na přelomu 70. a 80. let se výrazně odchýlily míry inflace jednotlivých států. V systému fixních kurzů tedy docházelo k častému stanovování parit, což znevýhodňovalo některé země. Po čase bylo zřejmé, že tato situace je dále neúnosná. Navíc byl celý systém stanovování nových parit velice průhledný a v důsledku toho bylo jednoduché na trzích spekulovat s menším rizikem a vyšším výnosem. Jelikož bylo Německo spolu se svou markou nejsilnějším členem systému, rozhodly se některé země fixovat svou měnu právě na německou marku. 2.5 Jednotný evropský akt a Maastrichtská smlouva Dalším integračním cílem společenství bylo zavedení společného trhu, což je třetím integračním stupněm. Ve spojení s tímto cílem byl v únoru 1986 schválen Jednotný evropský akt. Jde o listinu propagující společný trh a přináší návrhy jeho realizace. Už v této době se dalo předpokládat, že dosažení a fungování společného trhu bude vyžadovat i zavedení společné měny. Koncem 80. let byl tedy obnoven Wernerův plán a projekt HMU. Nebyl však obnoven v plném rozsahu, ale byla spíš obnovena pouze vize tohoto plánu. Bylo totiž zřejmé, že téměř 20 let starý návrh by nemohl fungovat v podmínkách tehdejší Evropy. Proto byl roku 1988 zřízen výbor pro realizaci HMU vedený Jacquesem Delorsem. Výsledkem výboru bylo 12 Richard Baldwin, Charles Wyplosz, Ekonomie evropské integrace, Praha, Grada, 2008, str

20 předložení Delorsovy zprávy, která doporučovala vytvoření HMU ve třech etapách. Cílem první etapy, která započala roku 1990 bylo posílení měnové spolupráce mezi členskými státy. Stále fungujícímu, ale dosud příliš nevyužívanému Výboru guvernérů byly přiděleny nové úkoly. Hlavním úkolem se stala snaha o koordinaci měnových politik členských států tak, aby bylo dosaženo cenové stability. Během první etapy bylo také nutné vytvořit institucionální rámec Společenství, který by napomohl dosažení HMU. Za tímto účelem byla svolána mezinárodní konference, jejímž výsledkem byla Smlouva o Evropské unii, která je více známá pod názvem Maastrichtská smlouva. Byla podepsána roku Původní Smlouvy o ES byly doplněny o kapitoly zahrnující právě dosažení měnové unie. Evropské společenství tak bylo vystřídáno Evropskou unií. Důležitou součástí Maastrichtské smlouvy jsou konvergenční kritéria. Ta jsou souborem pravidel pro zavedení eura jako jednotné měny. Konvergenční kritéria se musí snažit plnit veškeré členské státy EU. V druhé etapě měly být vytvořeny základní orgány a organizační struktura měnové unie. Z toho důvodu byl v roce 1994 založen Evropský měnový institut (EMI). Hlavním úkolem této organizace byla příprava třetí etapy. Dalším úkolem EMI v této etapě bylo realizovat přípravy nezbytné pro vznik ESCB. 13 Organizace EMI měla také dohlížet na fungování systému ERM. Původní Výbor guvernérů centrálních bank byl vznikem EMI zrušen, ale jeho členové nadále působili v Radě EMI. Rada se skládala z prezidenta, viceprezidenta a guvernérů všech centrálních bank Společenství. Prezident byl volen vždy na funkční období tří let. Prvním prezidentem se stal Alexandre Lamfalussy. Jako druhý byl zvolen Wim Duisenberg, který se poté stal prvním prezidentem ECB Maastrichtská konvergenční kritéria podmínky pro zavedení eura Každá nově přistupující země se zavázala, že svou politiku a ekonomiku bude směřovat tak, aby splnila Maastrichtská kritéria, aby mohla následně přijmout euro jako svou národní měnu a připojit se k měnové unii EU. Tato kritéria nesou název místa, kde byly podepsány Maastrichtské dohody, které jsou důležitým aktem v rámci evropské integrace. Díky těmto dohodám získala EU svou dnešní podobu. 13 H. K. Scheller, Evropská centrální banka historie, role a funkce, Frankfurt nad Mohanem, Evropská centrální banka, 2006, str

21 Jedním z výsledků Maastrichtských dohod jsou konvergenční kritéria. Jedná se o kritéria, která musejí být plněna těmi zeměmi, které se chtějí připojit k eurozóně. Bylo stanoveno celkem 5 konvergenčních kritérií. Důvodem bylo vytvořit taková pravidla, která pokud budou splněna, bude do jisté míry zaručena ekonomická rovnost mezi členskými státy. Dalším důvodem nastavení těchto pravidel je snaha eliminovat riziko přístupu takových zemí, které jsou ekonomicky nezdravé a jejichž vnitřní legislativa je v rozporu se smlouvami a nařízeními EU. Především Německo jako jeden z ekonomicky nejsilnějších států EU trvalo na tom, aby připojení se k měnové unii nebylo automatické. Splněním konvergenčních kritérií země prokazují, že přijaly nároky na dosažení cenové stability jakožto primárního cíle měnové politiky Eurosystému. O plnění těchto kritérií jednotlivými zeměmi informuje ECB a Evropská komise. Snaha o zavedení eura je proces, který lze rozdělit na dvě části: hospodářská konvergence, právní konvergence. Obě tyto části jsou stanoveny Smlouvou o ES a jsou tedy právně závazné pro všechny členské země EU, které žádají o vstup do měnové unie. Hospodářská konvergence jednotlivých zemí je posuzována podle několika hlavních kritérií, která se orientují na sledování daných ekonomických veličin jako je cenová stabilita, udržitelnost veřejných financí, kurzová stabilita a konvergence dlouhodobých úrokových sazeb. Všechna kritéria musí být splňována dlouhodobě. Obecně se bere období minimálně dvou let od plánovaného data zavedení eura v dané zemi. V praxi je plnění konvergenčních kritérií sledováno již od samotného vstupu do Evropské unie. Veškeré země, které splní kritéria hospodářské konvergence, jsou ekonomicky způsobilé přijmout euro jako svou měnu a připojit se k měnové unii. První a druhé kritérium lze označit jako kritéria měnové konvergence. Třetí a čtvrté kritérium jsou považována za kritéria fiskální konvergence. Páté kritérium je spíše chápáno jako jakýsi test, který má prokázat zda kandidátská země splňuje předpoklady pro uplatňování společné politiky měnového kurzu. 14 První kritérium požaduje dosažení vysokého stupně cenové stability, což je patrné z míry inflace. Toto kritérium stanovuje, že míra inflace se musí přibližovat míře inflace tří členských států eurozóny, které dosáhly v oblasti cenové stability nejlepších výsledků. 15 Míra 14 Lubor Lacina a kol., Měnová integrace, Náklady a přínosy členství v měnové unii, Praha, C. H. Beck, 2007, str H. K. Scheller, Evropská centrální banka historie, role a funkce, Frankfurt nad Mohanem, Evropská centrální 21

22 inflace země, která žádá o vstup do eurozóny, by neměla překročit o více než 1,5 procentního bodu průměr právě těchto tří nejnižších měr inflace dosažených státy eurozóny. Míra inflace je hlavním ukazatelem v případě vývoje cen. Pevná míra inflace se nestanovuje z důvodu vývoje hospodářských cyklů v jednotlivých ekonomikách. Hospodářský vývoj je často zapříčiněn neovlivnitelnými skutečnostmi. Země, která delší dobu vykazuje vyšší inflaci oproti jiným ekonomikám může postupem času ztrácet svou konkurenceschopnost vůči ekonomikám s nižší inflací. Vyšší inflace je totiž důsledkem vyšší cenové hladiny, což znamená, že produkce země s vyšší inflací je dražší než výrobky dovážené z jiných zemí. Druhé kritérium požaduje udržování přípustné míry dlouhodobých úrokových sazeb. Je stanoveno, že dlouhodobá úroková sazba dané země by neměla překročit o více než 2 procentní body průměr úrokových sazeb zaznamenaný ve třech zemích eurozóny s nejnižší mírou inflace. Úrokové sazby se zjišťují na základě dlouhodobých státních dluhopisů nebo jiných srovnatelných cenných papírů. 16 Jak je již patrné, druhé kritérium úzce souvisí s prvním kritériem. Druhé kritérium je totiž jakousi ochranou proti možnému účelnému a záměrnému, ale neefektivnímu snižování inflace. Úrokové sazby také podléhají nepředvídatelnému hospodářskému vývoji. Třetí kritérium stanovuje hranici přípustného rozpočtového deficitu. Veřejný rozpočet by neměl vykazovat příliš velký schodek. Všeobecně platí, že jsou přijatelné takové rozpočtové deficity, které odpovídají veřejným investičním výdajům. Rozpočtové deficity by neměly překročit hranici 3 % HDP. Deficit veřejných rozpočtů může vypovídat o špatném hospodaření státu. Toto kritérium nám podává informace o fiskálním vývoji dané země. Čtvrté kritérium je dlouhodobým ukazatelem fiskální disciplíny. Jedná se o to, že veřejný dluh by neměl přesáhnout hranici 60 % HDP. Toto kritérium úzce souvisí s předchozím kritériem přiměřeného deficitu veřejných rozpočtů. Deficity veřejných rozpočtů totiž mohou být upravovány tak, aby v daném roce vypadaly příznivě. Výše státního dluhu je však méně ovlivnitelná. Také toto kritérium nám podává informace o fiskálním vývoji dané země. Státu, který evidentně neplní a ani se nesnaží plnit fiskální kritéria může být orgány banka, 2006, str H. K. Scheller, Evropská centrální banka historie, role a funkce, Frankfurt nad Mohanem, Evropská centrální banka, 2006, str

23 Společenství udělen trest. Neplnění fiskálních kritérií je označováno jako nadměrný deficit. Nadměrný deficit je Maastrichtskou smlouvou definován jako neplnění dvou výše zmíněných fiskálních kritérií (poměr rozpočtového deficitu vůči HDP a poměr veřejného dluhu vůči HDP). Pokud je zjištěn nadměrný deficit, je s danou zemí zahájena Procedura při nadměrném deficitu (tato procedura byla 2. prosince 2009 zahájena i s Českou republikou). Při zjištění nadměrného deficitu vydá Rada EU doporučení, která by měla vést k jeho snížení. O plnění těchto doporučení musí daná země pravidelně podávat zprávu. Pokud však stát na vydaná doporučení nebere zřetel a existence nadměrného deficitu přetrvává, je Rada EU oprávněna rozhodnout o uvalení sankcí na tento stát. Páté konvergenční kritérium požaduje dlouhodobé udržení směnných kurzů určité národní měny vůči euru. Členská země ucházející se o vstup do eurozóny by měla být schopna udržet měnový kurz své měny vůči euru v určité předem stanovené míře. Taková země by se také měla účastnit systému ERM II alespoň po dobu dvou let před plánovaným vstupem do eurozóny a udržovat svůj kurz ve stanoveném rozpětí. Po tuto dobu by nemělo dojít k devalvaci dané národní měny ani k jiným výrazným tlakům. Toto kritérium velice úzce souvisí s kritérii měnové konvergence. Pomocí kurzové politiky lze totiž ovlivňovat cenovou hladinu i úrokové sazby. Toto kritérium má také dokázat, že směnný kurz kandidátské země není důležitý pro vytváření ekonomické rovnováhy. Pro přijetí do eurozóny nestačí pouze splňovat hospodářská konvergenční kritéria. Je nutné uskutečnit i právní konvergenci. Ta spočívá především ve slučitelnosti vnitřních právních předpisů daného státu s jednotlivými články Smlouvy o ES a se Statutem o ESCB. Vnitrostátní legislativa by neměla být v rozporu se Smlouvou o ES a se Statutem ESCB. Veškeré legislativní nesoulady musí každá země odstranit před vstupem do eurozóny. Jedná se především o právní předpisy, které by mohly být překážkou v začlenění daného státu do měnové unie. Změny se týkají především právních předpisů o centrálních bankách. Jde především o požadavek na nezávislost centrální banky. V právních předpisech by mělo být zejména uvedeno, že centrální banka je nezávislou organizací a není povinna poskytovat finanční pomoc vládě té země, ve které se nachází. Dále by měla být eliminována povinnost centrální banky zahrnovat do svého portfolia státní dluhové cenné papíry. Každá centrální banka státu splňujícího konvergenční kritéria je automaticky zahrnuta do Eurosystému a podílí se tak na provádění měnové politiky v rámci eurozóny. 23

24 Na státy, které nesplňují maastrichtská konvergenční kritéria přijetí eura, se vztahuje výjimka. Tato výjimka je pouze dočasná, protože se vstupem do EU se všechny země zavázaly, že zavedou euro jako svou měnu. Stát s výjimkou si tak zachovává i nadále měnovou suverenitu a není součástí měnové unie. Státy, na které se vztahuje výjimka by měly usilovat o zavedení eura a tím pádem mají povinnost plnit kritéria hospodářské a právní konvergence. Každé dva roky podává ECB a Evropská komise zprávy o plnění konvergenčních kritérií jednotlivými státy. Tyto zprávy jsou posuzovány Radou EU a Radou ECOFIN. Pokud je zjištěno, že některý stát tato kritéria splňuje, musí bezpodmínečně zavést euro jako svou měnu. Rada ECOFIN zruší takovému státu výjimku a stanoví závazný přepočítací koeficient. Ačkoliv je Švédsko členem evropských společenství již od 60. let, stále ještě euro nezavedlo. Důvodem je nesplnění právní konvergence. Vedle Švédská existují ještě další dva dlouholetí členové evropských společenství, kteří euro také zatím nepřijaly, ačkoliv splňují veškeré podmínky konvergence. Těmito státy jsou Velká Británie a Dánsko. Podle protokolů připojených ke Smlouvě o ES se tyto státy nemusí účastnit třetí etapy dosažení HMU, tedy zavedení společné měny. 17 Tyto státy měly právo se rozhodnout před zahájením třetí etapy, zda se na ní budou podílet. Ani jeden těchto států tedy nemusí usilovat o zavedení eura a nemusí plnit článek Smlouvy o ES o nezávislosti centrální banky. Výjimka Velké Británie a Dánska je trvalá, ale mají právo se časem rozhodnout pro vstup do eurozóny. Pokud by tak chtěly učinit, musí prokázat splnění konvergenčních kritérií. Polovina členských států, které vstoupily do EU v roce 2004 (Polsko, Maďarsko, Slovensko, Česká republika, Slovinsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Malta a Kypr) zatím také nezavedly euro jako svou měnu. Ale o tento akt se usilovně snaží a mají zájem přijmout euro v co nejbližší možné době. Důvodem nezavedení eura je především nesplnění konvergenčních kritérií. Mezi státy, které tato kritéria prozatím nesplnily patří Polsko, Maďarsko, Česká republika, Lotyšsko, Litva Pakt stability a růstu podmínky po zavedení eura Konvergenční kritéria udávají pravidla pro zavedení eura členskými zeměmi. Doposud ale neexistovala žádná pravidla, která by musely plnit veškeré členské země EU. Nastaly tedy obavy, že po zavedení eura by se mohla ekonomika určitého státu dostat do problémů a 17 H. K. Scheller, Evropská centrální banka historie, role a funkce, Frankfurt nad Mohanem, Evropská centrální banka, 2006, str

25 ohrozit tak fungování měnové unie. Proto evropská rada v červnu 1997 přijala Pakt stability a růstu. Jedná se o listinu určující postupy při zjištění nadměrného schodku některé členské země EU. Tato listina byla přijata všemi členskými státy, které se tím zavázaly, že budou usilovat o vyrovnaný nebo téměř vyrovnaný rozpočet ve střednědobém horizontu. 23 Samotný Pakt stability a růstu se skládá ze tří částí: definice nadměrného deficitu, ochranná ruka projektovaná na povzbuzení vlád, opravná ruka definující řešení při nedodržení maximální výše deficitu. 24 Tato listina se vztahuje na všechny země, které se staly členy EU. Nadměrný deficit je takový, který překračuje 3 % HDP. V tomto případě je určen střednědobý časový horizont, který je definován jako období tří let. Pokud dojde k překročení této hranice některým státem, musí tento stát podat vysvětlení proč se tak stalo. Zvláštním stavem může být propad HDP v důsledku ekonomické krize. Potom je na takový propad pohlíženo jako na neovlivnitelný propad. Cílem ochranné ruky je dohlížet na disciplinovanost fiskální politiky jednotlivých států. Z toho důvodu musí země spadající do eurozóny předkládat Radě ECOFIN Stabilizační program. To je dokument, který obsahuje rozpočtový plán na období tří let. Program vysvětluje jaká budou přijata opatření na udržení hranice 3 % HDP. Členské země EU, které nepatří do eurozóny musí Radě ECOFIN předkládat Program konvergence. Jedná se o dva velice podobné dokumenty. Po jejich předložení může Rada ECOFIN vydat různá doporučení úprav těchto dokumentů. Pokud některá země nesplňuje podmínky Paktu stability a růstu, Rada ECOFIN musí vyvinout nátlak na nápravu. První fází je včasné varování země, která nesplňuje podmínky. Spolu s tímto varováním je oznámeno i doporučení, kterých by se měla taková země držet, aby zamezila reálnému vzniku deficitu. Pokud již nadměrný deficit vznikl, Rada ECOFIN vydá doporučení na jeho snížení, kterého se daná země již držet musí. Toto doporučení často bývá podpořeno Evropskou komisí. Na základě doporučení musí daná země vydat plán okamžitých opatření pro odstranění nadměrného deficitu. Tento plán je schvalován Evropskou komisí. V případě, že je plán schválen, stává se závazným a daná země ho musí plnit ve stanovených termínech určených Radou ECOFIN. Pokud tak neučiní, může na ní 23 H. K. Scheller, Evropská centrální banka historie, role a funkce, Frankfurt nad Mohanem, Evropská centrální banka, 2006, str Richard Baldwin, Charles Wyplosz, Ekonomie evropské integrace, Praha, Grada, 2008, str

26 Rada ECOFIN udělit sankce za nedodržení stanovených termínů. Taková sankce má podobu kauce, která je odváděna Evropské komisi. Maximální výší sankce je 0,5 % HDP. Pokud do dvou let nebude nadměrný deficit odstraněn, kauce se stává nenávratnou a propadá Evropské komisi. V opačném případě je kauce vrácena v plné výši. I když se může na první pohled zdát, že Pakt stability a růstu je omezující, není tomu tak. Tato listina byla odhlasována členskými zeměmi EU. Nijak neomezuje provádění autonomní fiskální politiky státu. Každá vláda vydává svá vlastní opatření pro dosahování vyrovnaných rozpočtů. Nese pouze zodpovědnost za následky svých opatření. Veškeré časové horizonty, které jsou touto listinou určeny jsou dostatečné, z čehož je zřejmé, že se jedná spíše o preventivní záměr. O skutečnosti, že Pakt stability a růstu není evropskou hrozbou vypovídá i fakt, že stát, který nedodržuje stanovená nařízení, není pokutován okamžitě vysokou částkou, ale musí odvádět pouze kauce, které mu mohou být po včasném odstranění nadměrného deficitu vráceny. 2.6 Teorie optimálních měnových oblastí Kromě výše uvedených základních konvergenčních kritérií, která jsou právně závazná, se pro účely průběžného vyhodnocování připravenosti členských zemí přijmout euro používají tzv. kritéria optimální měnové zóny, která byla formulována v rámci tzv. teorie optimálních měnových oblastí (OCA). 25 Tato teorie se využívá především také při analýze výhod a nevýhod vstupu do měnové unie. Zakladatelem této teorie byl americký ekonom Robert A. Mundell, který za svůj příspěvek o teorii OCA dostal Nobelovu cenu za ekonomii. Pojem optimální měnové oblasti vysvětluje jako oblasti, v jejichž rámci se lidé snadno pohybují. 26 Tato teorie byla postupně rozvíjena dalšími ekonomy a výsledkem je soubor kritérií optimální měnové oblasti. Předpokládá se, že pokud členské země aspirující na přijetí eura splní tato kritéria, bude minimalizováno riziko výskytu asymetrického šoku. Mezi tradiční kritéria teorie OCA patří zejména podobnost měr inflace, dostatečná mobilita práce a kapitálu, vysoký stupeň fiskální integrace, pružnost cen a mezd apod. Dále se můžeme setkat s novými kritérii teorie OCA, jde především o kritérium sladěnosti ekonomik měřené pomocí různých ukazatelů podobnosti hospodářských cyklů, dalším novodobým kritériem je symetrie či asymetrie výskytu poptávkových a nabídkových šoků. 27 Tato kritéria jsou často používána 25 Lubor Lacina, Petr Rozmahel a kol., Euro: ano/ ne?, Praha, Alfa nakladatelství, 2010, str Richard Baldwin, Charles Wyplosz, Ekonomie evropské integrace, Praha, Grada, 2008, str Lubor Lacina, Petr Rozmahel a kol., Euro: ano/ ne?, Praha, Alfa nakladatelství, 2010, str