Herman Melville PRVNÍ PLAVBA

Transkript

1 1

2 Herman Melville PRVNÍ PLAVBA 1965 STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ DĚTSKÉ KNIHY PRAHA 2

3 Translation Jarmila Rosíková 1965 Illustralions Josef Novák

4 Tuto knihu připisuji svému mladšímu bratru Tomáši Melvillovi, který se právě plaví jako námořník do Číny 4

5 KAPITOLA PRVNÍ Jak se zrodila a rosila láska Wellingborougha Redburna k moři Wellingboroughu, když teď jdeš na moře, nechceš si vzít s sebou tuhle mou loveckou kamizolu? Zrovna něco takového potřebuješ vem si ji, ušetříš tím výdaje za kabát. Podívej, je docela teplá, je pěkně dlouhá, má důkladné rohové knoflíky a spoustu kapes. Takto mě oslovil můj starší bratr z dobroty a prostoty svého srdce v předvečer mého odjezdu do mořského přístavu. A ještě něco, Wellingboroughu, dodal. Oba máme nedostatek peněz ty potřebuješ vybavení a já ti je nemohu dát. Vem si tedy s sebou mou brokovnici a prodej ji v New Yorku, jak nejlépe to půjde. No, jen si ji vem, nemá teď pro mne cenu, nemohu si stejně opatřit prach. Byl jsem tehdy ještě chlapec. Nedlouho předtím se moje matka přestěhovala z New Yorku do pěkného městečka na řece Hudsonu, kde jsme klidně žili v malém domku. Smutné ztroskotání několika plánů, které jsem si načrtl pro svůj budoucí život, a nutnost postavit se na vlastní nohy spikly se nyní ve mně s vrozenými tuláckými sklony a poslaly mě na moře jako námořníka. Již po řadu měsíců jsem soustředěně sledoval staré newyorské noviny a s potěšením jsem pročítal dlouhé sloupce lodních inzerátů, jež všechny měly pro mne podivný, romantický půvab. Znovu a znovu jsem hltal takováto oznámení: Do Brém Mědí pobitá a mědí spojovaná briga Leda je již téměř úplně naložena a odpluje do výše uvedeného přístavu v úterý 20. května. Převoz zboží a přepravu cestujících si zajistěte na palubě v Coenlieském kotvišti. V mé mladistvé vnitrozemské představivosti vyvolávalo každé slovo takového inzerátu spoustu myšlenek. 5

6 Briga! Už pouhé to slovo vzbuzovalo představu černého, mořem omšelého plavidla s vysokým pohodlným roubením a nakloněnými stěžni a ráhnovím. Mědí pobitá a mědí spojovaná! Ta krása a vůně slané vody! Jak se musí lišit takové lodi od dřevěných, jednostožárových, zeleně a bíle natřených šalup plujících nahoru a dolů po řece před naším domkem na břehu! Je již téměř úplně naložena! Jak závažné prohlášení; navozovalo ve mně představy zatuchlých žoků a beden s hedvábím a saténem a naplňovalo mě pohrdáním pro mrzké palubní náklady sena a dříví, jež jsem tak často vídal na řece. Odpluje v úterý 20. května a noviny měly datum 5. toho měsíce! Považte, celých patnáct dnů dříve! Jaká to musí být důležitá cesta, že byl čas odplutí určen tak dlouho předem; říční šalupy nedělávaly taková dalekosáhlá oznámení. Převoz zboží a přepravu cestujících si zajistěte na palubě! Jen si pomyslete, jít na palubu mědí pobité a mědí spojované brigy a vydat se do Brém. A kdo asi cestuje do Brém? Nepochybně nikdo jiný než cizinci, francouzsky hovořící muži s tmavou pletí a jako uhel černými kníry. Coentieské kotviště. Musí tam kotvit spousta dalších brig a nesčetné množství jiných lodí. Coentieské kotviště je jistě někde poblíž řady chmurně vyhlížejících skladišť se zrezivělými železnými dveřmi a okenicemi a taškovými střechami; na chodnících jsou nakupeny staré kotvy a řetězy; v okolí je spousta staromódních kaváren; sluncem ožehlí námořní kapitáni přicházejí a odcházejí, kouří doutníky a hovoří o Havaně, Londýně a Kalkatě. Všechny tyto mé představy byly bohatě podporovány matnými vzpomínkami na přístaviště, sklady a námořní dopravu, které mi zbyly z raného dětství, kdy jsme bydleli v mořském přístavu. Obzvláště si vzpomínám, jak jsem stál s otcem na nábřeží, když vyplouvala nějaká velká loď a objížděla zhlaví přístavní hráze. Vzpomínám si, jak námořníci volali Ahoj a za vysokým lodním roubením z nich bylo vidět sotva něco víc než jejich vlněné čepice. Vzpomínám si, jak jsem přemýšlel o jejich plavbě přes oceán a o tom, že právě tato loď a právě tito námořníci, kteří v té chvíli byli 6

7 blízko mne, budou za čas v Evropě. Kromě toho můj otec, nyní již nebožtík, několikrát přeplul oceán kvůli obchodním záležitostem byl totiž dovozcem s firmou na Široké třídě a za zimních večerů v New Yorku, ve staré Greenwichské ulici, nejednou vyprávěl u krbu mému bratru a mně o obrovských mořských vlnách, velkých jako hory, o stěžních ohýbajících se jako větévky, o Havru, Liverpoolu a o tom, jak šel na ples v Londýně. Pravda, v mém útlém dětství byla většina mých myšlenek na moře spojena se zemí; ale byly to staré, dobré země, plné mechem porostlých katedrál a kostelů a dlouhých úzkých zakřivených uliček bez chodníků, lemovaných podivnými domy. A obzvláště usilovně jsem se snažil představit si, jak musí taková místa vypadat za deštivých dnů a v sobotu odpoledne a jestli tam skutečně mají deštivé dny a sobotní odpoledne jako my zde a jestli tam chlapci chodí do školy a učí se zeměpis a nosí límečky u košile přehnuté a svázané černou stužkou a jestli jim tatínkové dovolují nosit holínky místo střevíců, které jsem tolik neměl rád, protože holínky vypadají tak mužně. Když jsem vyrostl, moje myšlenky dostaly větší rozlet a já jsem často upadal do dlouhého snění o dalekých plavbách a cestách. Přemýšlel jsem, jak krásné bude, až budu moci hovořit o dalekých a divošských zemích; s jakou úctou a obdivem na mě budou lidé pohlížet, až se zrovna vrátím z pobřeží Afriky nebo Nového Zélandu; jak temně a romanticky budou vypadat mé opálené tváře; jak s sebou přivezu domů cizokrajné šatstvo a drahé tkaniny a královsky ušité a budu se v nich procházet sem a tam po ulicích a jak se za mnou budou ohlížet hokynářovi učedníci, až půjdu kolem. Velmi dobře jsem si totiž pamatoval, jak jsem si upřeně prohlížel muže, kterého mi jednou v neděli v kostele ukázala teta tento muž byl v kamenité Arábii a prožil tam podivuhodná dobrodružství, o nichž o všech jsem vlastníma očima četl v knize, kterou napsal v suchopárně vyhlížející knize se světle žlutou obálkou. Podívej se, jak má velké oči, šeptala mi teta, takhle se mu zvětšily, když byl polomrtvý hlady v poušti a najednou spatřil datlovník se zralými plody. 7

8 Nato jsem naň zíral, dokud se mi nezačalo zdát, že jeho oči mají skutečně mimořádné rozměry a vyčnívají mu z hlavy jako humrovi. Když bylo po kostele, chtěl jsem, aby teta šla se mnou a abychom sledovali cestovatele až k jeho domu. Teta však řekla, že by nás strážník sebral, kdybychom šli za ním a tak jsem už nikdy víc tohoto báječného arabského cestovatele nespatřil. Ale dlouho mě pronásledoval, několikrát se mi zjevil ve snu a jeho velké oči jako by se ještě více zvětšily a zaokrouhlily, a jednou se mi zdálo o datlové palmě. Postupem doby měly mé myšlenky stále větší a větší sklon zabývat se cizokrajnými věcmi a hledal jsem tisíce cest, jak uspokojit své záliby. Doma jsme měli několik kusů nábytku přivezených z Evropy. Znovu a znovu jsem je zkoumal a přemýšlel jsem, kde vyrostlo jejich dřevo, zda řemeslníci, kteří je vyrobili, jsou ještě naživu, a co teď asi dělají. V jídelně jsme měli pověšeno několik olejomaleb a vzácných starých rytin, které si můj otec sám koupil v Paříži. 8

9 Dvě z nich byly maríny. Jedna představovala bachratý zakouřený rybářský člun s třemi kníráči s vyhrnutými nohavicemi a v červených čepicích, kteří táhli nevod. V jednom rohu byl vysoký, pravděpodobně francouzský břeh a nad ním se tyčil polorozpadlý šedivý maják. Vlny byly hnědé jako topinka a celý obraz vypadal staře a lahodně. Myslíval jsem si, že by kousek toho obrazu mohl docela dobře chutnat. Druhý obraz představoval tři staromódní francouzské válečné lodi, jaké vidíte ve Froissartovi, s vysokými kastely jako pagodami na přídi a na zádi a na vršku stožáru s pěknými malými vížkami plnými lidiček s něčím nerozeznatelným v rukou. Všechny tři se plavily jasně modrým mořem, blankytným jako sicilské nebe. Nakláněly se na bok v úděsném úhlu a musely plout velmi rychle, protože bílá vodní tříšť kolem přídě vířila jako sněhová bouře. Pak jsme měli dvoje velké zelené francouzské desky plné barevných tisků, které jsem ve svém tehdejším věku nemohl uzvednout. Každou sobotu je mí sourozenci brávali z kouta, kde byly uskladněny, rozkládali je na podlaze a s neutuchajícím potěšením si je prohlíželi. Byly to tisky nejrůznějších druhů. Na některých byly Versailles, jejich maškarní plesy, salóny, kašny, nádvoří a zahrady s dlouhými řadami hustého stromoví sestříhaného do fantastických dveří a oken a věží a vížek. Na jiných byly venkovské scény plné krásné oblohy, zamyšlených krav stojících po kolena ve vodě, opodál s pasáčky a s vesničkami poloukrytými ve vinicích. A na jiných byly zase přírodopisné obrázky představující nosorožce a slony a tygry; a především tam byl obrázek obrovské velryby, velké jako loď, do níž bylo zabodáno plno harpun a za níž se plavily tři čluny tak rychle, jak jen stačily letět po hladině. Měli jsme také velkou knihovnu, která stála v hale; starou hnědou knihovnu, vysokou jako malý domek. Měla jakýsi suterén s velkými dveřmi a zámkem a klíčem, a výš pak byly skleněné dveře, jimiž bylo vidět dlouhé řady starých knih, tištěných v Paříži, Londýně a v Lipsku. Bylo tam krásné knižní vydání Spectatora v šesti velkých svazcích se zlacenými hřbety; a slovo Londýn na titulním listě jsem si mnohokrát prohlížel. A byl tu výtisk ďalemberta ve 9

10 franštině, a já jsem uvažoval, jakým velkým mužem bych byl, kdybych cestováním po cizině tolik zmoudřel, že bych dovedl plynule číst z této knihy, která doposud byla hádankou každému v domě kromě mého otce. Velice rád jsem mu naslouchal, když občas hovořil francouzsky s jedním naším sluhou. Na toho sluhu jsem také pohlížíval s údivem, neboť v odpověď na mé nedůvěřivé křížové vyslýchání mě znovu a znovu ujišťoval, že se opravdu narodil v Paříži. Ale tomu jsem nikdy úplně neuvěřil; zdálo se mi totiž neobyčejně těžké pochopit, jak muž, který se narodil v cizině, může bydlet se mnou v našem domě v Americe. Postupem let vypěstoval ve mně tento neustálý styk s cizokrajnými předměty neurčitou věšteckou myšlenku, že jsem byl osudem vyvolen, abych se dříve nebo později stal velkým cestovatelem, a že právě tak jako můj otec bavíval cizí gentlemany nad vínem po obědě, budu i já v budoucnu vyprávět svá vlastní dobrodružství dychtivému posluchačstvu. A nepochybuji, že z této mé představy vyplynula svým způsobem i má toulavost. Ale k tomu, aby se mé nejasné sny a tužby změnily ve skutečný úmysl hledat si štěstí na moři, přispěla snad nejvíce staromódní skleněná loď francouzské výroby, asi osmnáct palců dlouhá. Otec ji asi před třiceti lety přivezl domů z Hamburku jako dar jednomu mému prastrýci, senátorovi Wellingboroughovi, jenž zemřel jako člen Kongresu ve dnech staré Konstituce a po němž mám tu čest být pojmenován. Po senátorově smrti byla loď vrácena dárci. Uschovávali jsme ji ve skleněné čtvercové skříňce, kterou jedna z mých sester pravidelně každé ráno oprašovala, a stála na holandském čajovém stolečku s dravčími nožkami v rohu obývacího pokoje. Tato loď, původně obdivovaná otcovými návštěvníky ve městě, stala se zdrojem obdivu a potěšení všech lidí v městečku, kde jsme nyní sídlili, a mnozí z nich navštěvovali mou matku jenom proto, aby spatřili toto plavidlo. A dlouhá a pečlivá pozornost, kterou mu věnovali, se jim bohatě vyplatila. Především každičká část lodi byla ze skla, a to byl sám o sobě velký div, neboť stěžně, ráhna a lana byly vyrobeny tak, aby přesně odpovídaly částem skutečné lodi, která by mohla vyplout na moře. Podél svých dvou palub měla dvě řady černých děl. Často jsem se 10

11 pokoušel nahlédnout do kulatých oken v boku lodi, abych uviděl, co ještě je uvnitř, ale otvory byly tak malé a uvnitř bylo tak temno, že jsem téměř nic nemohl objevit. Nicméně když jsem byl docela malý, vůbec jsem nepochyboval, že kdybych jednou mohl vypáčit trup lodi a rozbít sklo na kusy, určitě bych padl na něco báječného, třeba na zlaté mince, kterých jsem měl pokud moje paměť sahá vždycky nedostatek. Často jsem pociťoval jakousi ztřeštěnou touhu zničit skleněnou loď i se skříňkou, jen abych ji mohl vyplenit. Jednoho dne, když jsem něco takového naznačil svým sestrám, rozběhly se s velkým křikem za matkou a potom byla loď načas umístěna na římsu krbu mimo můj dosah, dokud nedostanu zase rozum. Nevím, jak bych toto své bláznovství vysvětlil jedině snad tím, že jsem zrovna četl knížku o lodi kapitána Kidda která ležela někde na dně Hudsonu poblíž Vysočiny tak naplněná zlatem, jak jen je možné a o skupině mužů, kteří se snažili ponořit a vyzvednout z jejího ložného prostoru poklady, na což dříve nikdo nepomyslel, ačkoliv loď tam odpočívala téměř sto lot. Nebudu se šířit o vysokých stěžních, o ráhnoví a lanoví této slavné lodi, v jejichž bludišti, upředeném ze skla, jsem ve své fantazii bloudíval, až mě na hlavní stěžňové makovici jímala závrať zmíním se pouze o lidech na její palubě. I ti byli všichni ze skla. Byli to nejkrásnější sklenění námořníčkové, jaké kdy svět viděl, úplně jako živí, s klobouky a botami a v podivných modrých kabátech s jakýmsi karnýrem kolem lemu. Čtyři nebo pět těchto námořníků byli velmi mrštní chlapíci a šplhali se do ráhnoví dlouhatánskými kroky, ale přesto se za rok nevyšplhali ani o palec, na to mohu přísahat. Jiný námořník seděl obkročmo na vratipni s rukama nad hlavou, ale nikdy jsem nezjistil proč. Další námořník byl v předním koši s kotoučem skleněného lana přes rameno, kuchař se skleněnou sekyrkou štípal poblíž předního palubního průlezu dříví, stevard ve skleněné zástěře spěchal ke kabině s talířem skleněného pudinku a skleněný pes s červenou mordou na něj štěkal, zatímco kapitán ve skleněném klobouku kouřil skleněný doutník na zádi horní paluby. Opíral se o zábradlí a jednou rukou si podpíral hlavu snad mu nebylo dobře, neboť měl velice skelný pohled. 11

12 Tato podivuhodná loď se jmenovala La Reine neboli Královna a měla své jméno napsáno na zádi, kde si je každý mohl přečíst mezi davem skleněných delfínů a mořských koníků vyřezaných lam do jakéhosi polokruhu. Tato Královna brázdila jako nepochybná vládkyně zelené skleněné moře a některé jeho vlny se divoce tříštily a převalovaly přes její příď. Mohu vám říci, každou chvilku jsem očekával, že ztroskotá a bude ztracena, až pak jsem vyrostl a uvědomil jsem si, že jí nehrozí ani to nejmenší nebezpečí na světě. Během mnoha let proniklo spárami skříňky, v níž byla loď chována, něco prachu a prachových chomáčků, takže celé moře bylo pokryto slabou bílou vrstvičkou, která celkový dojem ještě zlepšovala, protože vypadala jako pěna a tříšť vzbouřená strašlivou vichřicí, proti níž milá Královna bojovala. Tolik o Královně. Dosud ji máme doma, ale mnohá z jejích skleněných ráhen a lan jsou nyní smutně rozbita a zlámána ale nedám ji opravit; a její klounová socha, udatný bojovník s kloboukem na stranu, trčí hlavou dolů do koryta nešťastného moře pod přídí ale nenechám ho postavit, dokud se sám nepostavím na vlastní nohy, neboť mezi ním a mnou je tajemný duševní soulad, a mé sestry říkají ještě teď, že spadl ze svého místa právě toho dne, kdy jsem odešel z domu na moře na svou první plavbu. KAPITOLA DRUHÁ Redburn odchází z domu Moje nebohá matka se se mnou loučila s těžkým srdcem a s očima slzami zalitýma. Snad mě považovala za chybujícího a svéhlavého chlapce a snad jsem takový i byl, ale byl-li jsem, je to vina nemilosrdného světa a zlých časů. Předčasně jsem se naučil mnoho a trpce přemýšlet, mé mladistvé vznosné sny o slávě mě opustily a v tom mladém věku jsem byl tak nectižádostivý jako nějaký šedesátník. 12

13 Ano, půjdu na moře, raním své laskavé strýčky a tetičky a soucítící ochránce, ale nezanechám za sebou jiná těžká srdce než ta u nás doma a nevezmu s sebou jiné než to, které bolí v mé hrudi. Chladný, hořce chladný jako prosinec a mrazivý jako jeho vichry zdál se mi tehdy svět. Neexistuje větší misantrop než zklamaný chlapec; a já jsem zklamaný byl, neboť protivenství ze mne vymrskala vřelou duši. Ale tyto myšlenky jsou ještě dnes dost hořké, dosud úplně nezmizely a čtenáři musí být značně nepochopitelné proto již dosti o tom, a nechte mě pokračovat v mém příběhu. Ano, napíšu, drahá maminko, hned jak budu moci, mumlal jsem, když mi už posté kladla na srdce, abych jí nezapomněl napsat, že jsem v pořádku dojel do New Yorku. A teď, Mary, Marto a Jano, ještě pusu, milé sestřičky, a pak vyrazím. Za čtyři měsíce jsem zpátky to bude podzim a půjdeme do lesa na oříšky a já vám budu vyprávět o Evropě. Sbohem! Sbohem! Vyprostil jsem se z jejich náručí, a protože jsem se neodvažoval ohlédnout, běžel jsem odtud co nejrychleji, dokud jsem nedoběhl k rohu, kde na mne čekal bratr. Doprovázel mě část cesty k místu, odkud měl odplout parník do New Yorku, a vštěpoval mi mnohé moudré rady nepřiměřené jeho věku, neboť byl jen o osm let starší 13

14 než já. Nabádal mě znovu a znovu, abych dal na sebe pozor, a já jsem mu to slavnostně slíbil; neboť který vyvrženec by neslíbil, že dá na sebe pozor, když vidí, že nedá-li na sebe pozor sám, nikdo jiný to za něho neudělá? Kráčeli jsme mlčky, dokud jsem nezpozoroval, že jeho síly ochabují byl tenkrát chatrného zdraví, a pak jsme se s němým stiskem ruky a s hlasitým bušením srdce rozešli. Bylo studené, syrové a vlhké časné ráno na sklonku jara a svět byl přede mnou; předestřel mi dlouhou blátivou cestu obroubenou příjemnými domky, jejichž obyvatelé po ránu ještě spali a nevěděli o poutníku kráčejícím kolem. Studené kapky deště mi stékaly po kožené čepici a mísily se s několika horkými slzami na mých tvářích. Měl jsem celou cestu pro sebe, protože ještě nikdo jiný nevyšel, a kráčel jsem klátivým, uštvaným krokem. Šedou loveckou kamizolu jsem měl na sobě a z konce bratrovy pušky mi visel uzlíček šatstva. Mé prsty si rozladěně pohrávaly s pažbou a kohoutkem a mně připadlo, že to je opravdu správný způsob, jak začít život s puškou v ruce. Nemluvte mi o těžkostech středního a pozdního věku; chlapec může cílit ještě mnohem více, když jeho mladou duši zachvátí sněť, a ovoce, které u jiných je napadáno teprve po dozrání, je u něho spáleno mrazem v samém květu a zárodku. A takové rány se nikdy nemohou úplně zacelit, zasáhnou příliš hluboko a zanechají takovou jizvu, že ani rajský vzduch ji nemůže vyhladit. A je těžké a kruté už v raném mládí ochutnával svíravou bolest, která by měla být vyhrazena pro silnou dobu mužnosti, kdy se chrupavka změnila v kost a kdy povstáváme a bojujeme v bitvě života jako v něčem, co jsme předvídali a poznali již dříve, neboť pak jsme veteráni zvyklí obléhání a bitvám, a ne zelení rekruti prchající při prvním střetnutí. Nakonec jsem se dostal na parník, odrazili jsme a pluli dolů po Hudsonu. Den byl velmi nepříjemný, a proto bylo na palubě málo cestujících většinou se shromáždili v zadní kajutě kolem kamen. Po snídani se někteří pustili do čtení, jiní si schrupli na sedátkách a ostatní seděli v mlčenlivých kroužcích a nepochybně přemýšleli, kdo asi jsou jejich spolucestující. 14

15 Byla to neveselá společnost a mně připadalo, jako by měli kamenný pohled i srdce. Nemohl jsem si pomoci, ale skoro jsem je nenáviděl. Abych se jim vyhnul, vyšel jsem na palubu; bouřka s plískanicí mě však zahnala zase dolů. Nakonec jsem si vzpomněl, že jsem si dosud neobstaral jízdenku. Odebral jsem se tedy ke kapitánově kanceláři, abych zaplatil za přepravu, ale zde jsem ke své hrůze zjistil, že ten den byla náhle zvýšena cena jízdného, neboť ostatní parníky nejely, a že proto nemám dost peněz. Předpokládal jsem, že jízdenka bude stát pouze dolar a pouze dolar jsem také měl, a zatím stála dva. Co jsem měl dělat? Parník vyplul a nebyla žádná cesta zpátky, a tak jsem se rozhodl nikomu nic neříci a chmurně vyčkávat, až budu upomínán o jízdné. Dlouhý, nudný den se vlekl až do odpoledne; na palubě zuřila nepřetržitá bouře; ale po obědě se těch pár cestujících, probuzených svými rostbífy a skopovým, stalo poněkud družnějšími. Ne však ke mně, neboť na mně lpěly pach a příchuť chudoby, a jak jsem tak seděl osamělý v jejich středu, všichni na mě obraceli své zlé oči a chladné podezřívavé pohledy. Pocítil jsem zoufalství a vyzývavou nedbalost chudoby, které zná jen nuzák. Na jedné nohavici jsem měl velkou záplatu, pečlivě přišitou, neboť ji přišívala maminka, nicméně zřetelnou a nesporně viditelnou. Tuto záplatu jsem se až dosud usilovně snažil skrýt bohatými šosy své lovecké kamizoly. Teď však jsem drze napřáhl nohy a strčil jsem jim záplatu rovnou pod nos a pohlížel jsem na ně tak, že brzy odvraceli zrak, i když jsem byl jen chlapec. Snad jim puška, kterou jsem svíral, vnutila úctu, nebo snad bylo něco ošklivého v mém zraku, nebo to způsobily mé bílé zuby a sevřené čelisti. Několik hodin jsem seděl a hleděl na žoviální společnost usazenou kolem mahagonového stolu se suchary a sýrem a vínem a doutníky. Jejich tváře byly zardělé dobrým obědem, který spořádali, a mé byly bledé a zsinalé dlouhým půstem. Kdybych si byl dovolil nabídnout jim svou společnost, kdybych jim řekl o svých potížích a poprosil je o nějaké občerstvení, vím dobře podle zvláštního dutého zvuku jejich smíchu, že by mě dali číšníkem vyvést z kajuty jako žebráka, který se nemá co ohřívat u jejich kamen. A pro tuto urážku, třeba jen vymyšlenou, jsem seděl a upřeně si je prohlížel, aniž jsem 15

16 je o cokoliv požádal. Celá má duše zahořkla, a když nakonec ke mně přišel kapitánův úředník štíhlý mladík, moderně oblečený, se zlatým řetízkem a přívěskem u hodinek a vybíral jízdenky, zapnul jsem si kabát až ke krku, uchopil jsem pušku, nasadil si koženou čapku, narazil si ji pořádně do čela a postavil jsem se před něho jako stráž. Napřáhl ruku, jako by považoval každou poznámku za zbytečnou, neboť důvod, proč se přede mnou zastavil, byl naprosto zřejmý. Ale já jsem stál nepohnutě a mlčky a on okamžitě viděl, na čem je. Měl jsem promluvit a vylíčit mu svůj případ prostými a zdvořilými slovy, nabídnout mu svůj dolar a pak vyčkávat, jak se situace vyvine. Ale na to jsem se cítil příliš zkažený. Úředník nečekal dlouho a promluvil první. Drsným hlasem a tónem velmi odlišným od toho, jímž oslovoval společnost u vína a doutníků, požádal o jízdenku. Odpověděl jsem, že žádnou nemám. Žádal tedy peníze, a když jsem odpověděl, že nemám dost, hlučným, zlostným hlasem mě vykázal z kajuty na palubu do bouřky. Tu se však ďábel v mé duši rozrostl a pronikl mi do celého těla, až se tetelil v konečcích mých prstů, a já jsem takovým způsobem zabručel, že jsem rozhodnut zůstat, kde jsem, až mladík úlekem uskočil. Tady máte dolar, dodal jsem a nabídl jsem mu jej. Chci dva, namítl mladík. Buďto jeden, nebo nic, odpověděl jsem, to je vše, co mám. Myslel jsem, že mě uhodí. Ale nakonec přijal mé peníze a spokojil se tím, že prohodil něco o sportovcích, kteří jezdí na lovy, a nemají peníze na své výlohy, a podotkl, že takoví chlapíci by udělali lépe, kdyby odložili pušky a chopili se koz na řezání dříví a pily. Pak odešel a všechny zraky zůstaly na mne upřeny. Nějaký čas jsem jejich civění snášel, ale nakonec už jsem to nemohl vydržet. Přistrčil jsem si svou židli právě před nejdrzejšího čumila, malého tlouštíka s nadbytkem kravaty kolem krku, upřeně jsem se mu zadíval do očí a vrhal jsem na něho více pohledů, než vysílal on. To ho poněkud vyvedlo z míry a ohlížel se po někom, kdo by mě vykázal, ale protože nikdo nepřicházel, začal předstírat, že je velmi pilně zaměstnán počítáním pozlacených dřevěných trámů nad 16

17 svou hlavou. Pak jsem se obrátil na dalšího čumila, cvakl jsem závěrem a s rozmyslem jsem na něj zamířil pušku. Muž porazil židli, jak se rychle snažil doslat se mi z dosahu, neboť jsem ho měl přímo, naplno na mušce. Několik lidí vyskočilo a křičelo, že jsem jistě šílenec. A v tu chvíli jsem také šílenec byl, protože jinak nevím, jak bych vysvětlil své ďábelské pocity, za něž jsem se později ze srdce styděl. A taky jsem se opravdu měl za co stydět, a měl jsem se stydět ještě víc. Pak jsem se na patě obrátil, hodil jsem si brokovnici a uzlík na rameno, vyšel jsem na palubu a tam jsem se procházel v hrozné bouři, až jsem promokl na kůži a až parník přirazil v newyorském přístavu. Takoví jsou chlapci. KAPITOLA TŘETÍ Přijíždí do města Dříve než byl parník připoután, seskočil jsem z přídě na pevninu a podle pokynů svého bratra jsem zamířil přes město k parku sv. Jana, k domu jednoho jeho přítele z koleje, pro něhož mi dal dopis. Byla to dlouhá procházka. Cestou jsem se zastavil v jakési krčmě, abych se napil vody. Nějakých šest či osm drsně vyhlížejících chlapů sedělo na krabicích sýra a hrálo na pultě domino. Mrkali na mne a ptali se, jaký jsem měl lov v tak deštivém dni, ale já jsem jen spolkl vodu a důstojně jsem odešel. Mokrý jako tuleň jsem konečně složil svou zbraň u dveří bratrova přítele, zazvonil jsem a dotazoval jsem se po něm. Co chcete? zeptal se sluha a prohlížel si mě, jako bych byl lupič. Chci navštívit vašeho pána a velitele, uveďte mě do přijímacího pokoje. Tu se náhodou objevil sám můj hostitel, a když mě poznal, rázem mi otevřel svou náruč i srdce a vtáhl mě ke svému krbu. Doslal už dopis od mého bratra a ten den mě očekával. Rodina seděla u čaje, vonná bylina naplnila pokoj svým aroma, hnědá topinka voněla a všechno bylo příjemné a okouzlující. Trochu 17

18 jsem se zahřál a pak mě uvedli do pokoje, kde jsem si převlékl mokrý oblek. Když jsem se vrátil ke stolu, zjistil jsem, že má hostitelka dobře využila této přestávky: bylo prostřeno jídlo pro cestovatele a já jsem se do něho statečně pustil. Každé sousto ze mne víc a víc vypuzovalo ďábla, který mě celý den soužil, až jsem ho nakonec úplně vyhnal třemi po sobě následujícími číškami černého čaje. Jakou čarovnou moc mají laskavá slova, laskavé činy a dobrý čaj! Když jsem ten den uléhal k spánku, považoval jsem svět přece jen za docela snesitelný. Těžko jsem mohl uvěřit, že jsem toho rána skutečně jednal tak, jak jsem jednal, protože jsem od přírody klidný a trpělivý; jenže taková povaha, jeli přechodně podrážděna, je snad ještě horší než povaha lidojeda. Příštího dne mě přítel mého bratra, jemuž budu říkat pan Jones, doprovodil do doků mezi lodi, aby mi našel místo. Po důkladném hledání jsme vybrali jednu loď do Liverpoolu a zašli jsme za jejím kapitánem do kabiny. Byla to velmi hezká kabina, vykládaná mahagonem a javorem; a stevard, elegantně vyhlížející mulat v 18

19 nádherném turbanu, prostíral na jakýsi příborník nádobí, které vypadalo jako stříbrné, ale bylo zatím jen cínové a velice naleštěné. Hned jakmile jsem upřel zrak na kapitána, pomyslil jsem si, že je to právě takový kapitán, jaký by mi vyhovoval. Byl to dobře vyhlížející muž kolem čtyřicítky, nádherně oblečený, s velmi černými kníry a velmi bílými zuby a s pohledem velkých hnědých očí, který jsem považoval za nenucený a upřímný. Úžasně se mi zalíbil. Když jsme vešli, přecházel sem tam po kabině a bzučel si nějaký popěvek. Dobré ráno, pane, pozdravil můj přítel. Dobré ráno, dobré ráno, pane, odpověděl kapitán. Stevarde, židle pro gentlemany. O, neobtěžujte se, pane, řekl pan Jones, poněkud zaražen tou mimořádnou zdvořilostí. Zastavil jsem se, jen abych se zeptal, nepotřebujete-li znamenitého mládence, který by s vámi vyplul na moře. Zde ho máte. Dlouho si přál stát se námořníkem, i jeho přátelé se nakonec rozhodli, že mu dovolí jet na jednu cestu, aby poznal, jak se mu to bude líbit. Ach, opravdu? pravil lichotivě kapitán a podíval se směrem ke mně. Je to znamenitý chlapík, líbí se mi. Tak ty chceš být námořníkem, chlapče, co? dodal a láskyplně mě poklepal po hlavě. Ale je to těžký, tuze těžký život. Rozhlédl jsem se po jeho pohodlné a téměř luxusní kabině a pak jsem se podíval do jeho hezké, bezstarostné tváře a pomyslel jsem si, že se jen snaží mě zastrašit. Odpověděl jsem: Nu, pane, jsem připraven to zkusit. Doufám, že je to chlapec z venkova? otázal se kapitán mého přítele. S těmi městskými hochy je někdy těžké pořízení. O ano, je z venkova, zněla odpověď, a pochází z velmi úctyhodné rodiny; jeho prastrýc zemřel jako senátor. Ale jeho prastrýc nechce jít také na moře? řekl kapitán a zatvářil se legračně. O ne, ó ne! Haha! Haha! opakoval kapitán. Pěkný zábavný pán, pomyslel jsem si třebaže se mi moc nelíbila frivolnost, s níž mluvil o mém prastrýci, bude celou cestu 19

20 střílet jeden vtip za druhým. Později jsem to také řekl jednomu takelážníkovi na palubě, ale ten mě varoval, mám prý si dát pozor, aby mi kapitán nějakou nestřelil za ucho. Tak, mládenče, pokračoval kapitán, víš, doufám, že na palubě nemáme žádné pastviny ani krávy, a že tedy nemůžeš na moři dostat žádné mléko. Ó pane, to všechno znám. Třebaže jsem dosud nebyl na moři, můj otec přeplul oceán. Pravda, zvolal pan Jones, jeho otec, gentleman z jedné z nejpřednějších amerických rodin, přeplul několikrát Atlantik za důležitými záležitostmi. Jako mimořádný vyslanec? otázal se kapitán a zase se zatvářil pobaveně. O ne, byl zámožný obchodník. Ale vskutku? podivil se kapitán a opět vypadal lichotivě a vážně, tedy tento znamenitý chlapec je synem gentlemana? Ovšem, přitakal můj přítel, jde na moře jen pro zábavu. Chtěli ho poslat na cesty s vychovatelem, ale on si přeje jít na moře jako námořník. Nutno přiznat, že můj mladý přítel (bylo mu teprve kolem pětadvaceti) nebyl příliš moudrý; a toto byla obrovská lež, kterou z dobroty srdce říkal pro můj prospěch, neboť mi chtěl v očích mého budoucího pána získat hlubokou úctu. Když se krásný kapitán dozvěděl, že jsem odmítl vydat se na cesty s vychovatelem, jen abych se mohl hrabat v kbelíku s dehtem, vypadal ještě desetkrát pobaveněji než předtím a prohlásil, že on sám bude mým vychovatelem, vezme mě na cesty, a ještě mi za tuto výsadu zaplatí. Ach, vpadl můj přítel, to mi připomíná obchodní stránku věci. Prosím vás, kapitáne, kolik obyčejně platíte takovémuhle hezkému mládenci? No, odpověděl kapitán a zatvářil se vážně a hlubokomyslně, my o krásu tolik nedbáme. Nikdy nedáváme víc než tři dolary takovému zelenáči, jako je tady Wellingborough jmenuješ se tak, chlapče, ne? Wellingborough Redburn! Namouduši, to jméno pěkně zní! 20

21 Ale kapitáne, přerušil ho rychle pan Jones, to mu nestačí ani na oblečení. No, víte, jeho vysoce úctyhodní a bohatí příbuzní se nepochybně o to všechno postarají, odpověděl kapitán a opět se zatvářil legračně. O ano, na to jsem zapomněl, řekl pan Jones a vypadal poněkud hloupě. Ovšem, jeho přátelé se o to postarají. Ovšem, usmál se kapitán. Ovšem, opakoval pan Jones a díval se lítostivě na záplatu na mých kalhotách, kterou jsem se teprve teď pokusil zakrýt šosem své lovecké kamizoly. Vidím, že jsi sportovec, podotkl kapitán a prohlížel si velké knoflíky na mé kamizole, na nichž byla na každém vyřezána liška. Tu se domníval můj přítel, že je výborná příležitost, aby znovu přátelsky zasáhl. Ano, je sportovec, řekl, má doma velmi vzácnou brokovnici, nechtěl byste ji koupit, kapitáne? Mohl byste s ní střílet na moři racky. Je levná. O ne, odmítl kapitán, ať si ji raději nechá u příbuzných, aby mohl zase chodit na lov, až se vrátí z Anglie. Ano, to by snad bylo nakonec nejlepší, souhlasil můj přítel a předstíral, že se hluboce zahloubal, aby promyslel všechny stránky naší záležitosti. A kapitáne, říkáte, že můžete dát chlapci jen tři dolary měsíčně? Jen tři dolary měsíčně, potvrdil kapitán. Jistě dáváte obvykle nějakou zálohu, ne? zeptal se můj přítel. O ano, někdy to bývá v lodních kancelářích zvykem, řekl, ale víte, v tomto případě, když má chlapec bohaté příbuzné, to jistě nebude zapotřebí. A tak svými nerozumnými, ač dobře míněnými zmínkami o vážnosti mé rodiny a o nesmírném bohatství mých příbuzných mi tento čestný, leč pošetilý přítel znemožnil získat tři dolary zálohy, které jsem tolik potřeboval. Samozřejmě jsem nic neříkal, ale tím více jsem si myslel, že by nepochybně pro mne bývalo lepší, kdybych byl šel na loď sám, oslovil kapitána na vlastní pěst a řekl 21