UNIVERZITA JANA AMOSE KOMENSKÉHO PRAHA. Diplomová práce. Jméno a příjmení autora: Helena Pěnkavová. Název práce:

Transkript

1 UNIVERZITA JANA AMOSE KOMENSKÉHO PRAHA magisterské kombinované studium Diplomová práce Jméno a příjmení autora: Helena Pěnkavová Název práce: Metody terapeutické práce ve Speciálně-pedagogickém centru Praha 2010 Vedoucí diplomové práce: PaeDr. Jan Toman 1

2 COMENIUS UNIVERSITY PRAG Das kombinierte Magisterstudium Die Diplomarbeit Name Helena Pěnkavová das Thema : Die Therapiemetoden im spezielle Pädagogikzenter Prag 2010 Die Diplomarbeit Supervisor: PaeDr. Jan Toman 2

3 Prohlášení Prohlašuji, že předložená diplomová práce je mým původním autorským dílem, které jsem vypracovala samostatně. Veškerou literaturu a další zdroje, z nichž jsem při zpracování čerpala, v práci řádně cituji a jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Souhlasím s prezenčním zpřístupněním své práce v univerzitní knihovně. V Praze dne Helena Pěnkavová vlastnoruční podpis 3

4 Poděkování Chtěla bych poděkovat PaeDr. Janu Tomanovi, vedoucímu diplomové práce, za cenné rady, podněty a hlavně trpělivost a ochotu, s jakou mou diplomovou práci vedl. 4

5 Anotace Tato diplomová práce je pohledem speciálního pedagoga na metody používané v praxi ve speciálně pedagogických centrech, jak k podpoře rozvoje dětí, k jejich edukaci, tak uvádí i metody práce s rodiči a rodinným systémem. Teoretické poznatky jsou využity v kasuistikách, které detailně popisují praktickou aplikaci některých z metod při terapeutických setkáních s klienty. Ve výzkumném šetření zjišťuje druhy využívaných metod ve speciálně pedagogických centrech a nahlíží na ně z pohledu četnosti a diferenciace dle druhu postižení klienta. Na závěr je detailně popsána realizace terapeutických metod při terapeutických sezeních. Klíčové pojmy: Autismus, Aspergerův syndrom, analýza chování, deprivace, dětská mozková obrna, edukace, emocionální podpora, epilepsie, etika, integrace, inkluze, kognitivně-behaviorální strategie, mentální retardace, lehká mozková dysfunkce, overprotektivní tendence, poradenství, postižení, psychomotorický vývoj, retardace, speciální pedagogika, speciální pedagog, speciálně pedagogické centrum, terapie, terapeutické metody, znevýhodnění. 5

6 Annotation Die Diplomarbeit stellt ein Ansicht speziell Pedagog an Methoden in Praxis in Spezielle Pädagogikzenter benützte, wie zum Wohl des Kindes dienen, auch zur Education, wie die Methoden die Eltern des Kindes und Familiensystem befürworten. Teoretische Kenntnisse sind in der Fallstudien ausnützen, wo detail practische Aplication manche Methoden bei Therapie gebildete sind. Das Untersuchung stellte man fest die Arten Methoden in spezielle Pedagogikzenter und sieht an Ihnen aus der Ablick der Häufigkeit und Diferenziationen dem Behinderungstypen dem Kunden. Ins Nachwort ist die Realisation Therapiemethoden bei Therapie beschriebene. Schlüsselbegriffe Autismus, Asperger Syndrom, die Analyse das Benehmen, Deprivation, die Kinderszerebrallähmung, die Education, emotionals Befürworten, Epilepsie, die Ethika, die Intergration, die Inklusion, die Verhaltentherapie, die mentale Retardation, leichte Zerebraldysfuntion, owerprotective Tendenzen, die Betreuung, die Behinderung, psychomotorische Entfaltung, die Retardation, spezielle Pädagogik, spezielle Pedagog, spezielle Pädagogikszenter, die Terapie, die Therapiemethoden, die Benachteiligung. 6

7 Obsah ÚVOD Historická podmíněnost přístupu k postižením a jejich příčinám Sociální akceptace a charakteristické rysy postojů společnosti k postižení Motivační aspekt postojů k postižení Legislativa Systém školských poradenských služeb v ČR Školské poradenské služby Pedagogicko-psychologická poradna Speciálně pedagogické centrum Speciálně pedagogické centrum pro mentálně postižené Speciálně pedagogická centra pro děti s poruchou autistického spektra Speciálně pedagogická centra pro vady řeči Speciálně pedagogické centrum pro sluchově postižené Speciálně pedagogické centrum pro zrakově postižené Speciálně pedagogické centrum pro tělesně postižené Speciálně pedagogické centrum pro více vad Mentální retardace Klasifikace mentální retardace Lehká mentální retardace Středně těžká mentální retardace Těžká mentální retardace Hluboká mentální retardace Jiná mentální retardace Nespecifická mentální retardace Etiologie mentálního postižení Charakteristika osoby s mentální retardací Smyslová postižení Sluchové postižení Zrakové postižení Postižení na podkladu neurologického nálezu Dětská mozková obrna Epilepsie Autismus Nadměrný realismus Autismus jako vývojová porucha Charakteristika postižení

8 8.4 Postižení v oblasti komunikace Postižení v oblasti sociálních vztahů Chování, představivost, stereotypy Biologické základy autismu autismus a komorbidita Možné kauzální faktory Týmová spolupráce Vzdělávání a výchova dětí s autismem Potřeba struktury především Poruchy chování vázané na organický terén Zdroje konceptu specifických poruch chování v historickém pohledu Koncept lehkých dětských encefalopatií Lehká mozková dysfunkce (specifické poruchy učení) Specifické poruchy chování a pozornosti Symptomy ADHD Diagnostika poruchy Metody terapie Život se zdravotním znevýhodněním Socializace a sociální integrace Integrace, inkluze pojetí a vývojové trendy Integrace Integrace versus inkluze Existují speciální potřeby postižených? Sociální integrace její podmínky a cíle postižený jedinec a primární rodina Změny rodičovských postojů Etiologie postižení a její vliv na rodičovské postoje Význam rodiny pro vývoj osobnosti dítěte Zajištění podmínek výchovy a vzdělávání Speciálně pedagogické strategie Etické aspekty speciálně pedagogické péče Edukativní hlediska Vlastní terapie Zaměření na dítě Řízená stimulace jednotlivých funkcí Slovesné výtvory Orientace Chování Edukativní hlediska dle ontogenetického vývoje jedince Zaměření na rodiče Rodina z pohledu poradenství Podpora rodiny dítěte s postižením

9 13 Komunikace Komunikace v poradenství Vstupní rozhovor Emocionální hledisko Provázení rodiny dítěte s handicapem Terapeutická komunikace Psychická zátěž v poradenské práci Kasuistika Martin M Anamnestická data a klinický obraz Tvorba speciálně pedagogické strategie a terapeutického cíle Návrh na další postup Jan Anamnestická data a klinický obraz Tvorba speciálně pedagogické strategie a terapeutického cíle Návrh na další postup Průběh školní docházky Ukázka z terapeutického procesu Závěr k případové studii Jan šetření Cíl šetření Formulace Hypotéz Harmonogram postupu Přípravná fáze Realizační fáze Charakteristika zkoumaného vzorku Vyhodnocovací fáze Analýza dat Interpretace výsledků ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM OBRÁZKŮ, TABULEK A GRAFŮ SEZNAM PŘÍLOH

10 ÚVOD Narodilo se dítě. Radujme se. Maminka, tatínek a všichni blízcí jsou šťastni. Každý z nich přichází se svou představou, jaký bude, čeho dosáhne, jak změní svět. Rána. Slibná očekávání mění zpráva o postižení dítěte. Všechno je jinak. Zlom, konec ambicí, zlost, bolest, nepopsatelná křivda, strach ze zítřku, strach z druhých. Něco je jinak. Kruh se uzavřel. Vyjít z něho ven vyžaduje notnou dávku odvahy, síly a odhodlání. Pokroky, které jsou u intaktních dětí výslednicí přirozeného vývoje, jsou zde výsledkem tvrdé dřiny a neutuchající odvahy jít proti proudu. Bolest z nechápavých, strastiplných či úkosých pohledů kolemjdoucích, sousedů... Vyčerpání z toho, že naučené dovednosti se někdy ztratí, aby se mohly znovu ukázat. Nastává únavná mravenčí práce pod metodickým vedením speciálního pedagoga. Terapeutické setkání s dítětem a jeho rodinou, neznamená jen výcvik nových dovedností dítěte, ale i o provázení rodiny procesem přijetí diagnózy a dodání emoční podpory. Nezřídka je úkolem terapeutů i znovunavrácení, ze strachu a zoufalství ztracených, rodičovských kompetencí. Rodiče i děti při novém setkání ušli opět kus cesty a my, speciální pedagogové, jsme se mohli od nich poučit a ten kousek je provázet... Nouwen (2008): Žádný duchovní nemůže nikoho spasit. Může se jen těm, kdo jsou plni strachu a obav, nabídnout jako průvodce. A přece díky právě tomuto vedení lze spatřit první známky naděje. Je tomu tak proto, že sdílená bolest, je-li chápána jako cesta k osvobození, již není paralyzující, ale mobilizující. Když si uvědomíme, že před svými bolestmi nemáme utíkat, ale že je můžeme využít pro společné hledání života, pak se tyto bolesti mění z projevů zoufalství ve známky naděje. 1 1 Nouwen, H., J., M.: Zraněný ranhojič, Návrat domů, Praha,

11 1 HISTORICKÁ PODMÍNĚNOST PŘÍSTUPU K POSTIŽENÍM A JEJICH PŘÍČINÁM Od počátku existence lidské společnosti jsou její součástí jedinci, kteří se odlišují, ať vzhledem smyslovými či tělesnými vadami, duševním stavem nebo chorobou. Lidská společnost se od počátku s jejich odlišností musí vyrovnávat. Forma tohoto vyrovnávání se mění v souvislosti s jejím vývojem. Každá společnost je definována vlastními hodnotami a normami, které vymezují její kulturu. Je ovlivněna konkrétními životními podmínkami i úrovní vlastního vývoje. Její postoje jsou tedy formovány životními podmínkami i historicky. Kultura, jako souhrn idejí, obyčejů i podmíněných emočních odpovědí, predestinuje reakce jejich členů, kterých psychika je v průběhu socializace formována v souvislosti s posuzováním jevů a jejich žádoucnosti či nežádoucnosti. Tímto je jedinec chráněn před nebezpečím ve světě mimo vlastní skupinu, umožňuje přežití a spokojenost a zároveň přináší bezpečí pro celou skupinu. Nutnou podmínkou je podřízení jedince normám určité společnosti, ve které žije. Každá společnost ve své kultuře stanovuje určitý ideál, který je v souladu s jejími náboženskými, filosofickými a kulturními potřebami. Emoční reakce, způsoby chování, přijímání či odmítání některého jevu jsou jednotlivcům, v rámci určité kultury, vštípeny jako vlastní a chrání jej před nebezpečím. Tlak společnosti na konformitu se vztahuje i na vnímání a přijímání jednotlivých členů společnosti. Jinakost v chování či vzhledu jsou vnímány společností jako nežádoucí a tudíž ohrožující, proto v první fázi vývoje se společnost snaží vypudit, či jinak odstranit, o čemž svědčí historické prameny. V souvislosti s vývojem společnosti se mění i její postoje k odlišnosti. Vztah jedince k jinakosti je tedy definován její úrovní nejen jeho psychické zralosti, vyjma psychické choroby, ale také sociální podmíněností osobnosti. Závislost jedince na sociálním prostředí je tím vyšší, čím nižší je úroveň vývoje společnosti. Zvlášť patrná je tato závislost u primitivních společností, kdy se jedinec 11

12 identifikuje jako příslušník rodiny, kmene, národa, pak teprve, pokud vůbec, jako jedinečné individuum. Někteří autoři uvádějí, že vědomí sama sebe vzniká až na určité úrovni společnosti, tj. v západní společnosti je kladen důraz na jedinečnost lidské bytosti, naopak pro východní kultury je pojetí individuality jedince považováno za mnohem méně důležité. U zvířat je typické odmítání jedinců téhož druhu, kteří nevykazují stejné znaky druhu nejsou rozpoznávání jako příslušníci rodu (např.albíni). U sociálně žijících primátů je pozorováno, že sociální status příslušníka skupiny závisí na jeho fyzické vzhledu a zdatnosti. Slabí příslušníci zůstávají na nižší úrovni, nebo se dostávají na okraj sociální skupiny. Tento biologický mechanismus zajišťuje přežití druhu. U nejprimitivnějších úrovní vývoje lidské společnosti pravděpodobně tyto vlivy přetrvávaly a měly za následek odmítání slabších či fyzicky postižených jedinců. Jelikož se jedná o prehistorické období vývoje společnosti, lze tyto postoje pouze předpokládat, je však pravděpodobné, že byly zachyceny v podobě mýtů, které měly v počátku vývoje funkci pokusu o pochopení a výklad světa, který člověka obklopoval. Na postoj k postiženým či oslabeným jedincům měla vliv ekonomická situace skupiny. Ve společnosti, která s obtížemi zajišťovala materiální přežití, nebo jejíž životní podmínky byly mimořádně náročné, šlo ztěží předpokládat, že by si sociální skupina mohla dovoliv živit jedince, kteří by nepřinášeli užitek, naopak ji zatěžovali péčí o něj. Například ve staré Spartě docházelo ke třídění nemluvňat podle jejich předpokládané fyzické zdatnosti ve vojenské službě. U některých primitivních kmenů docházelo k zabíjejí dětí, která se narodila příliš brzy po sobě, protože matka nemohla kojit oba současně. Jedná se stále o volbu mezi prospěchem jednotlivce a skupiny. Tělesné či smyslové postižení se nevýhodně odlišovalo od určitého estetického ideálu kultury a to zejména v antickém Řecku a Římě, kde celá kultura byla založena na souladu krásy ducha a těla (kalokagathia) a hodnota jedince byla posuzována dle obou těchto kritérií. Estetický ideál vytvářející kritéria přijatelnosti dítěte nutil rodinu, které těmto kritériím neodpovídalo, skrývat. Ovšem estetický vzhled podléhá kulturním vlivům a může být v jednotlivých kulturách diametrálně odlišný. Příčiny narození postiženého dítěte byly zpravidla přičítány negativním a neznámým vlivům 12

13 (uhranutí, očarování matky či její nemravné styky před narozením dítěte). Jedinec takto stigmatizovaný byl považován za potencionální nebezpečí pro skupinu, především proto, že reprezentuje vliv neznámých a tím i nebezpečných sil. Postižení se takto stává znamením stigmatem, které označuje jedince, nepřijatelného i z jiných důvodů než jen postižení( výraz určité vnitřní kvality negativně vnímané pokřivení charakteru, mentální retardace, ), je chápáno jako varovný signál. S nástupem křesťanství vstupuje do chápání postižení, jako projev Boží vůle a úmysl ve smyslu Boží zkoušky nebo trestu, kde ve Starém zákoně jsou podána vysvětlení k chápání postižení jako známky zavržení jedince (obdoba nepřijatelnosti kulhavých zvířat jako oběti, tak nepřijatelnosti postiženého muže jako kněze). Tento způsob chápání se objevuje v Novém zákoně. Oproti tomu se ve středověku již objevuje znevýhodněný jedinec jako předmět soucitu a křesťanské lásky, z které vyplývá povinnost péče o něj. Ovšem fakt, že křesťanství není prvním systémem péče o chudé a nemocné, dokládají archeologické nálezy z pohanské Rujany ve 12. století. Určitý ambivalentní vztah k postiženým se objevuje u jiných typů postojů k postiženým, které lze nazvat jako fascinaci monstrem. To, co člověka odpuzuje, zároveň ho určitým způsobem přitahuje právě pro svou odlišnost a jinakost. Postižení, na jedné straně zavrhovaní, na druhé straně pečovaní a proti tomu zdrojem pobavení, kdy byli využívání pro pobavení v cirkusech, pro žebrání, s využitím jejich odlišnosti pro vyvolání soucitu obdarovatele, i nositeli zvláštních schopností (magická moc, proroctví,..), přitahovali i když s příměsí strachu. Tyto ambivalentní představy přežívaly z pohanských dob relativně ještě donedávna, velmi pravděpodobně v některých i velmi civilizovaných zemí přežívají dodnes. Ve výše uvedeném výčtu spíše negativních postojů společnosti k postiženým lze rozeznat řadu předsudků či stereotypů, které se v zastřené a málo uvědomované formě, vyskytují dodnes. Nerozpoznání zdroje je tím nebezpečnější, čím měně jsme si ho vědomi, protože to zkresluje naše vnímání i chování k postiženým. Přes výraznou historickou podmíněnost řady uvedených postojů, se moderní civilizovaný 13

14 člověk potýká s vlastními nevyjasněnými pocity a s nejistotou při setkání se znevýhodněným jedincem. Jsou to pocity protichůdné: směs strach, lítosti, fascinace a nejistoty, často i bolesti z vlastní neschopnosti učinit cokoliv. Tyto postoje plynou zejména z dlouholeté vyčleněnosti postižených z majoritní společnosti a jejich segregace za zdmi ústavů, kam mohl jen personál a odtud zase jen ten. Péče společnosti se o znevýhodněné se minimalizovala na medicínskou péči, tedy minimalizace sebedestruujích projevů a nemocí, plněním jejich bazálních potřeb a především ochranou majoritní společností před setkáním s nimi. Proto charakter předsudků ještě více zvyšuje obtížnost jejich odstranění racionálním způsobem. 14

15 2 SOCIÁLNÍ AKCEPTACE A CHARAKTERISTICKÉ RYSY POSTOJŮ SPOLEČNOSTI K POSTIŽENÍ Postoj je odvozenou motivační dispozicí, která má svůj vnitřní i vnější projev. Jeho vnitřní součást tvoří složka citová a kognitivní, to znamená poznání a celkové hodnocení situace, s jeho významem, který pro člověka má. Jeho vnějším projevem je tendence reagovat na daný podnět určitým, dost podobným, a tudíž predikovaným, způsobem chování. Všechny tři složky, tj. citová, kognitivní a konativní, ovšem nemusí být v každém postoji vždy stejně intenzivně vyjádřeny, např.postoj k postiženému dítěti je více emocionální než racionální. Jak vychází z předchozí kapitoly jsou postoje k znevýhodněným historicky a kulturně podmíněny, jsou podmíněny vývojovou úrovní společnosti. Vágnerová (2000) 2 uvádí teze, dle kterých jsou charakterizovány postoje k postižení: Postoje se vytvořily jako výraz snahy o subjektivně snazší orientaci ve světě orientace může být nepřesná, pokud je více ovládána emocionální než racionální složkou Trvalejší, obecně akceptované postoje činí chování jedince srozumitelnějším a předvídatelnějším opačně pak nesrozumitelnost a nepředvídatelnost chování je společností odmítána a jedinec sociálně trestán např. posměchem či odmítáním. Toto je jeden z důvodů, který drží postoje ve své zafixované formě. Kognitivní složka postoje k nemocným a postiženým u laiků chybění adekvátních informací, tabuizací u laické veřejnosti chybějí informace, mnozí netušili, že nemocní a postižení existují, pokud se s nimi nesetkali v rodině či okolí. Neinformovanost vede k převaze emocionální složky v postoji - nevíme proč, ale naše kultura je hodnotí, jako nebezpečné, tudíž reagujeme s opatrností 2 Vágnerová, M.: Psychologie handicapu, Karolinum, Praha, 2000; s

16 Emocionální složka postoje k nemocným a postiženým má často ambivalentní charakter obsahuje negativní i pozitivní citové prožitky, které jsou zapříčiněny faktem, že nemoc či postižení jsou hodnocené z obecného hlediska jako nežádoucí. Postižení jedinci jsou předmětem soucitu - jsou to lidé, kteří měli smůlu, potkalo je neštěstí, vesměs zcela bez vlastního zavinění Postižení vzbuzují i hrůzu a odpor symbolizují něco negativního, čemu je lépe se vyhnout. Výrazem bývá často citová ambivalence v postojích, která spojuje soucit s odporem, pozitivní emoce s negativními. Postoje se vytváří učením a jsou výrazně podmíněny sociokulturními vlivy prostředí, ve kterém jedinec žije postoje nejsou člověku vrozené, společnost posiluje a stimuluje jejich přijetí, odlišné tendence odmítá, či trestá Stereotyp znamená tendenci k fixaci určitého názoru či postoje je výrazem potřeby snadné orientace, vyplývá ze snahy kategorizovat a chápat realitu, která není zcela běžná, srozumitelná a navíc může evokovat pocit možného ohrožení. Stereotyp je charakteristický rigiditou, iracionalitou a obtížnou ovlivnitelností novými zkušenostmi nevyplývá z pochopení daného jevu, ale přejímá jeho interpretaci v předem dané a ještě zjednodušené formě. Stereotyp je ve vztahu k možným proměnám méně adaptabilním způsobem orientace v prostředí, ale pro nositele je výhodný zdánlivě jasně přehlednou orientací v prostředí Slouží jako laické kritérium k posuzování postižných ve vztahu k určitým druhům defektů jsou ve společnosti zakódovány výrazně negativní stereotypy, které se velmi těžko překovávají Jedním z projevů stereotypu k nemocným a postiženým je tendence ke generalizaci sklon vidět šablonovitě, bez ohledu na interindividuální odlišnosti Nápadnosti a iracionální postoje k postiženým jsou výrazem obrany před potencionálním ohrožením či nejistotou rigidita je projevem obrany před vším novým a proměnlivým, jelikož taková možnost vzbuzuje ještě větší úzkost Potencionální ohrožení vlastní adekvátní existence při setkání s postiženým či nemocným dochází k uvědomování si vlastní zranitelnosti, v postoji se fixuje i 16

17 potencionální deprivace v oblasti emocionální či ve vztahu k potřebě otevřené budoucnosti Rozlišování zdraví a nemoci, event. normality a defektivity je podmíněna kulturně historicky a sociálně psychologicky diference mezi těmito stavy není natolik jednoznačná, nemá trvalý charakter Významnou roli hraje i subjektivní hodnocení nemoci či defektu neplatí přímá úměra defektu k subjektivní závažnosti. Osobnost postiženého jedince predestinují nejen biologické a psychické vlastnosti ale i reakce na zátěž. Významná je míra odrazu handicapu na jeho vlastní identitě tj.stupeň defektivity. 2.1 MOTIVAČNÍ ASPEKT POSTOJŮ K POSTIŽENÍ Z teoretického hlediska mohou být postoje k postiženým a nemocným spojeny s různými základními motivačními tendencemi. Základní lidské potřeby vyjádřené v Maslowově teorii nebo v deprivačním pojetí dle Matějčka jsou vysvětlením postojů společnosti k znevýhodnění. Potřeba bezpečí je v obou teoriích vyjádřena potřebou vyhýbat se postiženým, protože mohou symbolizovat ohrožení. Oproti tomu mohou být sami znevýhodnění v této oblasti deprivováni právě pro nedostatečnou akceptaci vlastní osoby okolím. Potřeba lásky a sebeúcty uspokojování může být u handicapovaných a nemocných odlišné jednak z kvantitativního i z kvalitativního hlediska. Citový vztah zdravých k nemocným bývá typický svou overprotektivní tendencí, manipulací do submise, receptivity a udržováním závislosti, což tvoří méně zralou variantu vztahu. Uspokojování potřeby úcty a sebeúcty sama společnost o potřebě sebeúcty znevýhodněného neuvažuje. Jeho role je definována jako pasivní, převážně repetitivní, kde je velmi obtížné této sebeúcty dosahovat, zejména pro četná velmi nepříjemná vyšetření při hospitalizaci, přes holistické pojetí medicínské péče neustálý nedostatek intimity. 17

18 Potřeba seberealizace zahrnuje požadavky sebepojetí. Saturace této potřeby je ztěžována nedostatkem kompetencí a často nereálností vlastních aspirací, která je saturována často pouze na úrovni přání (nesplněných či nesplnitelných) a fantazie. Potřeba poznávání a estetických prožitků patří k růstovým potřebám, které vedou k rozvoji člověka, jeho větší aktivizaci a samostatnosti. U některých postižených je přechod na vyšší úroveň poznávání a hodnocení obtížný, a tak častěji zůstávají fixování, díky svým omezením, obavám a sociálním tlakům, na nižší vývojové úrovni a preferují regresivní strategii. Ta je určována strachem ze ztráty bezpečí, jistoty a pasivitou. Na motivaci jedince se lze podívat i z hlediska vztahu k realitě a dle míry jejich uvědomění, kde dle S.Freuda existují tři funkční oblasti lidské motivace, které odpovídají jednotlivým vrstvám osobnosti: Na úrovni id nevědomé motivační oblasti je zaměření k bezprostřednímu a nekorigovanému uspokojování pudových potřeb. Je typická minimální vazbou na realitu. Z tohoto plyne mnohdy dosti intenzivní tendence postiženého získat uspokojení agresivním způsobem (křik, pláč) při neschopnosti verbálního vyjadřování pro buď nízkou úroveň kognitivních schopností nebo postižení mluvidel, anebo regresí či perseverací na určité úrovni pudové saturace např. zdůrazněním orálního uspokojování (jídlo, alkohol, ). Např. osoby s hlubokou mentální retardací, které reagují na pudové úrovni křikem či pláčem při jakémkoliv požadavku na plnění jejich potřeb, které nejsou schopni jinak vyjádřit, naproti tomu regresí či perseverací na jednoduché činnosti. Proto je nezbytná stimulace, která umožňuje zkvalitnění prožívání klienta, odměňovaná na této úrovni, tedy orálně. Na úrovni ega jsou motivační mechanismy, jimiž člověk přizpůsobuje své chování a prožívání na principu reality. Jde o potřeby vědomé, jejich uspokojování je neustále konfrontováno se skutečností. Tato oblast je u postižených jedinců do značné míry spojena s uvědoměním reálných omezení i sociálních tlaků, vyplývajících z postojů společnosti. Jejich odlišnost se ve značné míře může projevit a vést ke konfliktům na různé úrovni. 18

19 (Např.mezi potřebou sebeúcty a seberealizace a postoji společnosti, mezi vlastními potřebami bezpečí a citové jistoty na jedné straně a potřebou sebeprosazení na straně druhé). Na úrovni superega je zahrnuta struktura požadavků sociálních, které jsou v tomto případě spojeny i s odrazem postojů společnosti k znevýhodněným. Příkazy a zákazy i požadavky jsou rozdílné od intaktních jedinců, stejně jako očekávání k nim vysílané. Základní mechanismus motivace v chování je dle Sigmunda Freuda - konflikt u postižených a nemocných může být intenzivnější, protože vychází ze situace většího omezení, většího rozdílu mezi aspiracemi a možnostmi. Obranné mechanismy mohou být četnější, bizarnější, zejména různé varianty úniku. Proto výchova a vzdělávání jedinců se znevýhodnění musí respektovat tyto základní motivační aspekty. Jejich reakce jsou odlišné od očekávání intaktních jedinců, najít správnou motivaci pro stimulaci či edukaci jedince je interindividuálně odlišné. Stejně tak motivace pedagoga k péči, či výchově a vzdělávání jedinců se znevýhodněním, by měla být korigována uvědoměním si vlastních aspirací. Mechanismus racionálního zpracování konfliktu by byl dostupný jen jedincům s dobrou úrovní intelektu a zralejšími osobnostními strukturami. 19

20 3 LEGISLATIVA Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání ( školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných, ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních. Informace MŠMT k zabezpečení vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami s podporou asistence č.j / ( Věstník MŠMT č. 10/2005). V charakteristice jednotlivých pojmů : postižení, znevýhodnění, sociální znevýhodnění, vycházíme z terminologie dle platné legislativy a to ze Zákona 561/2004 Sb., O předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, jeho novely Zákona č. 49/2009 ze dne , kterou se mění zákon 561/2004 Sb.. V 16 je vymezen pojem žák se speciálními vzdělávacími potřebami a to takto: Dle 16 vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami (1) Dítětem, žákem a studentem se speciálními vzdělávacími potřebami je osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním. 20

21 (2) Zdravotní postižení: Mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismem a vývojové poruchy učení a chování. (3) Zdravotní znevýhodnění: Zdravotní oslabení, dlouhodobá nemoc nebo lehčí zdravotní poruchy vedoucí k poruchám učení a chování, které vyžadují zohlednění při vzdělávání. (4) Sociální znevýhodnění: Rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožené sociálně patologickými jevy. Nařízená ústavní nebo uložená ochranná výchova. Postavení azylanta, osoba požívající doplňkové ochrany účastníků řízení o udělení mezinárodní ochrany na území ČR (5) Speciální vzdělávací potřeby dětí, žáků a studentů zjišťuje školské poradenské pracoviště. (6) Děti, žáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní, a na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení. Pro žáky a studenty se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním se při přijímání ke vzdělávání a při jeho ukončování stanoví vhodné podmínky odpovídající jejich potřebám. Při hodnocení žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami se přihlíží k povaze postižení nebo znevýhodnění. (7) Děti, žáci a studenti se zdravotním postižením mají právo bezplatně užívat při vzdělávání speciální učebnice a speciální didaktické a kompenzační učební pomůcky poskytované školou. Dětem, žákům a studentům, kteří nemohou vnímat řeč sluchem, se zajišťuje právo na 21

22 bezplatné vzdělávání pomocí nebo prostřednictvím znakové řeči. Dětem, žákům a studentům, kteří nemohou číst běžné písmo zrakem, se zajišťuje právo na vzdělávání s použitím Braillova hmatového písma. Dětem, žákům a studentům, kteří se nemohou dorozumívat mluvenou řečí, se zajišťuje právo na bezplatné vzdělávání pomocí nebo prostřednictvím náhradních způsobů dorozumívání. (8) Vyžaduje-li to povaha zdravotního postižení, zřizují se pro děti, žáky a studenty se zdravotním postižením školy, popřípadě v rámci školy jednotlivé třídy nebo studijní skupiny s upravenými vzdělávacími programy. Žáci s těžkým mentálním postižením, žáci s více vadami a žáci s autismem mají právo se vzdělávat v základní škole speciální, nejsou-li vzděláváni jinak. (9) Ředitel mateřské školy, základní školy, základní školy speciální, střední školy a vyšší odborné školy může ve třídě nebo studijní skupině, ve které se vzdělává dítě, žák nebo student se speciálními vzdělávacími potřebami, zřídit funkci asistenta pedagoga. V případě dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním je nezbytné vyjádření školského poradenského zařízení. (10) Ke zřízení jednotlivé třídy nebo studijní skupiny s upravenými vzdělávacími programy v rámci školy podle odst. 7 a ke zřízení funkce asistenta pedagoga podle odst. 9 je v případě škol zřizovaných ministerstvem či registrovanými církvemi nebo náboženskými společnostmi, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva zřizovat církevní školy, nezbytný souhlas ministerstva, v případě škol zřizovaných ostatními zřizovateli souhlas krajského úřadu. Odst.8, 16, zákona 561/2004, ve znění pozdějších předpisů, je novelou, Zákonem č. 49/2009 ze dne , změněn takto: Vyžaduje-li to povaha zdravotního postižení zřizují se třídy, oddělení nebo studijní skupiny s upravenými vzdělávacími programy. 22