Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jímž puká srdce.

Transkript

1 FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 8. ÚNORA 2015 Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jímž puká srdce. Poutníci v Šimonově a Ondřejově domě - Domus Ecclesiae - Peregrinatio ad Fontes Salutis, Izrael, 26. února MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slova starozákonního Joba což nejsou svízele údělem člověka na zemi, zní jako otázka vyvěrající ze srdce člověka každé doby. Na ni odpovídá v Ježíši Kristu Bůh, který uzdravuje ty, jimž puká srdce. Proto jej s důvěrou prosme: L: PANE, UZDRAV NAŠE SRDCE. Za Svatého Otce, aby v jeho poselství zaznívala hluboká víra v Boží lásku k nám. Za lidi žijící v náročných podmínkách, aby ani uprostřed těžkých zkoušek nepodlehli lákavým nabídkám předstírané pomoci. Za ty, kdo páchají zločiny proti lidskosti: ať Bůh obrátí jejich srdce, aby se k druhým chovali jako bližní. Za ty, kdo se stali obětí obchodu s lidmi: ať je Bůh vysvobodí, uzdraví jejich duši i tělo a dá jim sílu hledět s nadějí do budoucnosti. Prosme o upřímnou lásku k Bohu, k sobě i k druhým, aby nám nechyběla vynalézavost v pozornosti a službě potřebným. Za ty, kdo na této zemi žili vírou v život věčný, ať mají podíl na slávě vzkříšení. K: Všemohoucí Bože, vyslyš prosby této své rodiny. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

2 POŘAD BOHOSLUŽEB: února 2015 DEN NEDĚLE 8. února LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV. 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 na poděkování Pánu Bohu s prosbou o Boží požehnání za + Emanuela KNAPA, manželku a duše v očistci za + Otakara DRAGONA, živou a zemřelou rodinu ŠÉNOVU a DRAGONOVU za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za + Marii a Martina BENÍČKOVY, dvoje rodiče a dar zdraví pro živou rodinu za nemocné a trpící ve farnosti za nemocné a trpící ve farnosti za nemocné a trpící ve farnosti za + Petra POHLODKA, manželku, živou a + rodinu za + Jitku KUNCOVOU, živou a zemřelou rodinu ke cti sv. Cyrila a Metoděje za dar víry pro farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Vladislava SEDLÁČKA, rodiče a celou +rodinu za +Ludmilu RACLAVSKOU, manžela, živou a + rodinu RACLAVSKOU a DOLEŽELOVU za + Ludvíka FRÉLICHA, rodiče, živou a + rodinu SVĚTOVÝ DEN MODLITBY, ZAMYŠLENÍ A ČINŮ PROTI OBCHODU S LIDMI PODIVICE února PONDĚLÍ 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ PUSTIMĚŘ ÚTERÝ 10. února SV. SCHOLASTIKA, PANNA PODIVICE 8.00 PANNA MARIA LURDSKÁ PÁTEK 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ PODIVICE 8.00 DRYSICE PUSTIMĚŘ PUSTIMĚŘ PUSTIMĚŘ SOBOTA 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ /SV. CYRIL: , ŘÍM/ PODIVICE 8.00 PONDĚLÍ SVĚTOVÝ DEN NEMOCNÝCH STŘEDA 11. února PODIVICE, DRYSICE: UDÍLENÍ SV. NEMOCNÝCH PUSTIMĚŘ: PROCESÍ K LURDSKÉ JESKYNI ČTVRTEK 12. února PÁTEK 13. února SOBOTA 14. února ČTVRTEK 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 15. února 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ DRYSICE 9.30 PODIVICE PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA ( ) PUSTIMĚŘ: 4.700,-Kč DRYSICE: 2.100,-Kč PODIVICE: 1.900,-Kč PÁN BŮH ZAPLAŤ VÁM VŠEM, KDO PAMATUJETE NA POTŘEBY SVÉ FARNOSTI! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Za vězně, zejména mladé, aby měli možnost vrátit se k důstojnému životu. 2. Za manžele, kteří žijí odděleně, aby v rámci křesťanského společenství nacházeli přijetí a podporu. 3. Za ty, kdo stojí před důležitým životním rozhodnutím, aby byli provázeni světlem Ducha Svatého.

3 POŘAD BOHOSLUŽEB: února 2015 DEN LITURGIE NEDĚLE 15. února 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PONDĚLÍ 16. února PONDĚLÍ 6. TÝDNE V MEZIDOBÍ ÚTERÝ 17. února SV. ALEXIUS A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI STŘEDA 18. února POPELEČNÍ STŘEDA ZAČÁTEK DOBY POSTNÍ DEN PŘÍSNÉHO POSTU ČTVRTEK 19. února SV. AGÁTA, PANNA A MUČEDNICE PÁTEK 20. února PÁTEK PO POPELEČNÍ STŘEDĚ SOBOTA 21. února SOBOTA PO POPELEČNÍ STŘEDĚ NEDĚLE 22. února 1. NEDĚLE POSTNÍ FARNOST ÚMYSL MŠE SV. PUSTIMĚŘ za + Vladislava SEDLÁČKA, rodiče a celou +rodinu 8.00 za +Ludmilu RACLAVSKOU, DRYSICE manžela, živou a + rodinu 9.30 RACLAVSKOU a DOLEŽELOVU za + Ludvíka FRÉLICHA, PODIVICE rodiče, živou a + rodinu za + Donáta TRNAVSKÉHO, PUSTIMĚŘ syny Otu a Donáta a Boží požehnání pro živou rodinu PODIVICE za + Karla MENŠÍKA a Boží požehnání pro živou rodinu 8.00 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 DRYSICE za +Zdeňka POLIŠENSKÉHO a duše v očistci za + Boženu a Antonína PUSTIMĚŘ GRMELOVY, živou a + rodinu GRMELOVU a JÍROVU PUSTIMĚŘ za + rodiče PITELOVY, živou a + rodinu PITELOVU a HLADKOU PUSTIMĚŘ POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY za + rodiče SNÍDALOVY, PUSTIMĚŘ syna, duše v očistci a Boží požehnání pro rodinu PODIVICE POBOŽNOST KŘÍŽOVÉ CESTY za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 8.00 za + Josefa SNÍDALA PUSTIMĚŘ a rodiče 8.00 DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu MARKOVU 9.30 za + Annu SUCHÁNKOVOU, PODIVICE + rodinu SUCHÁNKOVU a MATOUŠKOVU FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam , GSM: ; mail: josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele Příspěvky na Farní Informátor označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: /0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na

4 FARNÍ INFORMÁTOR 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 15. ÚNORA 2015 Tys mé útočiště, zahrneš mě radostí ze záchrany. SVATÝ CYRIL UMÍRAJE UČEDNÍKY ŽEHNAL: TYS MI JE DAL, TOBĚ, BOŽE, JE VRACÍM. SVOU MOCNOU PRAVICÍ JE VEĎ A POKROVEM SVÝCH KŘÍDEL JE PŘIKRYJ! S kardinálem Špidlíkem u hrobu sv. Cyrila v kryptě baziliky sv. Klimenta v Římě, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, na prosbu malomocného: Chceš-li, můžeš mě očistit, Pán Ježíš odpověděl: Chci. Buď čistý! I my jej proto s důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Svatého Otce Františka, aby v jeho slovech i činech Církev slyšela výzvu apoštola: Napodobujte mě, jako já Krista. Za Boží Církev, aby svědectvím evangeliu Ježíše Krista obvazovala rány světa, a tak shromažďovala rozptýlené v jediné společenství Božího lidu. Za všechny křesťany, aby si uvědomili, že jsou povoláni vydávat svědectví útěšné pravdě o zmrtvýchvstalém Kristu, který na sebe vzal tíhu zla světa. Za pokoj a mír na Ukrajině, v Iráku, Sýrii, Nigérii a všude, kde zuří války a nepokoje. Za ty, kdo na této zemi žili vírou v život věčný, ať mají podíl na slávě vzkříšení. K: Všemohoucí věčný Bože, ty ve svém Synu shromažďuješ všechny národy. Shlédni i na tuto svou rodinu shromážděnou kolem oltáře tvého Syna a jeho Obětí uzdrav naše srdce, aby naše smýšlení i jednání směřovalo k tvé oslavě. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

5 LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ JOB 7, Čtení z knihy Job. Job řekl: Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny. Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí. ŽALM 147 Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, opěvujte našeho Boha, neboť je milý, zaslouží si chvály. Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozptýlené z Izraele.Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje. Určuje počet hvězd, každou z nich nazývá jménem.velký je náš Pán a přemocný, jeho moudrost je bez míry. Pokorné Hospodin pozvedá, bezbožné však ponižuje k zemi. 2. ČTENÍ 1 KOR 9, Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia. EVANGELIUM MK 1,29-39 Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: Všichni tě hledají! Odpověděl jim: Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel. A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy. 3

6 Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život (Jan 6,63) SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA 4 Smíření a odpuštění patří k životu Svatý otec Jan Pavel II ve své bule Incarnationis Mysterium, vyhlašující Velké Jubileum roku 2000 jasně prohlašuje, že jubilejní rok je obdobím volání po obrácení. Týká se to každého z nás osobně, ale také farního společenství. Přáním každého kněze je, aby ve farnosti byla jednota, aby věřící nevytvářeli různé tábory, ale žili každý pro toho druhého. Pro všechny stal jsem se vším, slyšeli jsme dnes vyznání apoštola Pavla, a takové má být krédo každého z nás. Svatý Pavel neříká, že se věnoval jen někomu, ale všem, a to je velmi důležité. Jsem i já pro všechny ve farnosti anebo jen pro někoho? Dokáži každého člověka přijmout v dobrém a nechovám ve svém srdci zášť proti někomu zde přítomnému? Pokud mi svědomí vyčítá, není zde něco v pořádku. Je nutné udělat krok ke smíření či odpuštění. Není to nic neobvyklého, patří to k životu. Všude totiž, kam se podíváme, setkáváme se mnohokrát s nějakou hádkou. Malé děti se hádají o místo na pískovišti nebo o formičky. Dospívající se hádají o to, kdo má pravdu. Manželé se pohádají, nemohou se dohodnout ona chce jít k moři, on do hor. Často to začíná u maličkostí. Každý si jako kohout hájí svou pravdu a na smíření už není ani pomyšlení. Bez občasných hádek se život neobejde. Každý totiž má svou hlavu. Jeden má choulostivou kůži, všechno se ho dotýká a na všechno se uráží. Jiný má hroší kůži a nepozoruje jak jde druhým na nervy. Další je paličák, všichni musí skákat, jak on píská. Čtvrtý se stále zabývá jen svými city a pocity. Pátý vedle sebe nikoho nestrpí. Člověk ať chce nebo nechce vždycky na někoho narazí, kdo je mu zrovna proti srsti. Ani Pán Ježíš nebyl uchráněn sporů. A jak se zachoval? Nikoho nepřitlačil ke zdi, každého pustil ke slovu, nikdy nikoho nezranil. Ježíš se nenechal znechutit svými provokatéry. Byl velkorysý. A tuto vlastnost bychom měli mít i my všichni. Jen velkorysý člověk dokáže odpustit a smířit se. Není pod důstojnost člověka smířit se s druhým a udělat přitom dokonce první krok. Kdo není schopen odpuštění, ten není schopen ani lásky říkal jasně černošský pastor Martin Luther King. Láska všechno vydrží. Nejednou jsem se setkal s tvrzením: pane faráři, já mu nedokážu odpustit, to prostě nejde, není to možné, já na to nemám sílu ani nervy, apod. Je zapotřebí, bratři a sestry, učit se od dětí. Nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království, říká Pán Ježíš. Osvojme si proto vlastnosti malých dětí, i když jsme dospělí a dokážeme všechny milovat

7 a vzájemně si odpouštět. První věc u našich dětí je, že mají jen jednu tvář. Neumějí se přetvařovat. Nevědí, co je záludnost a lest. Děti jsou bezmezně důvěřivé, dokud nejsou zklamány. Vůči druhému jsou otevřené, věří v jeho spolehlivost, jsou velkorysé. Děti jsou upřímné, naivní, nekomplikované, dokáží s Bohem mluvit velmi lidsky. Zdravé děti jsou bez zábran, nepřipustí si žádný duševní balast, vysloví všechno, co tíží jejich duši. Budeme-li jako děti otevření, přímí, spontánní, schopni nadšení, srdeční, přirození, schopni odpouštět, pak získáme Boží království. Být dítětem je našim každodenním úkolem. Usilujme o vzájemné smíření. Bez vzájemného odpuštění neexistuje mezi lidmi pokoj a mír ať doma či ve světě. Snažme se o toleranci k druhým. Snad i evangelium nás k tomu přivede. Pán Ježíš uzdravuje Petrovu tchýni. Z toho je jasné, že byl Petr ženatý, měl manželku a ta musela být skutečně velmi velkorysá, když souhlasila s tím, aby zanechal rybaření a šel za Ježíšem. A ještě obdivuhodnější je tchýně. Ta zcela jistě byla připravena, že se pustí do svého zetě a všechno mu vyčte, jak si to představuje zanechat práce, opustit rodinu, domov a jít si za svým. Byla však určitě překvapena uzdravením, kterého se jí dostalo a sama nakonec všechny ráda pohostí místo moralizování a napomínání. Prosme Pána, abychom dokázali být k druhým tolerantní, odpouštěli si navzájem a tak budovali pěkné společenství doma i ve farnosti. Amen. Uzdravení z horečky (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře) Je zima, netopí se ve světnici. Nemocný leží v posteli, ale netřese se zimou. Má naopak čelo rozpálené. Má horečku, teplotu 39 stupňů. Den předtím ho roztřásla zima. Nebylo to příjemné. Ale to teplo, které se dostavilo potom, je daleko horší. Je to nemoc. Horečka přináší žár, který není přirozený. Stala se tedy snadno symbolem nepřirozeného žáru mravního, tj. vášně. Problémem se zabývala podrobně morálka starých stoiků a Otcové církve z ní mnoho převzali. Stoické rozlišení je celkem prosté. Buď jednáme podle rozumu, uvažujíce solidní důvody pro a proti, nebo se dáme strhnout slepou náklonností, vášní. První skutek je tedy dobrý, druhý je zlý, i když se třeba navenek nic zvláštního nepřihodí. Ten, kdo se rozčílí, už hřeší. Zabije-li pak slepici nebo vlastního otce, píše Chrysippos, to už se stalo náhodou, podle toho, kdo se mu připletl do cesty. Mravní postoj od nás tedy požaduje, abychom potlačovali v zárodku všechny vášně. Řecký výraz pro vášeň je pathos, dokonalý člověk je tedy apatický, po ničem netouží, nic ho nerozčilí, ničeho se nebojí. Tato teorie vypadá vznešeně, ale přesto ji museli křesťané opravit, hlavně ve dvou bodech. Nejsou všechna 5

8 hnutí smyslů nepřirozená. A není pravda, že se vášně nedají kontrolovat. Dají se a musí se ovládat. Proto naše morálka rozlišuje vášně či náklonnosti zřízené a nezřízené. Křesťanští asketi byli vždy velcí optimisté. Člověk nehřeší proto, že vzplanul, ale proto, že se neovládl a mohl to udělat. Křesťanští autoři tedy obhajují zásadní moc člověka ovládat své vášně. Je to podobné jako síla zdravého lidského těla překonat horečku. Potrápí ho jenom dočasně. Není to ovšem příjemné. Tím nepříjemnější je cítit se rozhněvaným, smyslným, netrpělivým. Vyžaduje to boj proti vnitřní rozpolcenosti. Kde se vzala? Tento stav ovšem nemůže být přirozený. Cítíme v sobě jakýsi rozklad. V něm pak se dá, podle sv. Augustina, pozorovat následek hříchu. Vůle odepřela poslušnost Bohu, za trest nás neposlouchají naše vlastní náklonnosti. Poručím noze, vykročí, poručím ruce, rozpřáhne se,... poručím své náklonnosti, nehne se. Sv. Tomáš přirovnává svobodnou vůli ke králi, který už ztratil neomezenou moc a je hlavou svobodných občanů. Vyzve je, oni poslechnou, chtějí-li. Obyčejně pak dělají po svém daleko dřív, než o tom král ví, dřív, než to může schválit nebo zakázat. Náklonnost často předchází rozum svobodnou vůli. Známe to ze zkušenosti. Chce se nám pít, máme zlost a odpor, často ani sami nevíme proč. Nemáme tedy moc nad vznikem vášní. Jsou někdy silné, nedají se odehnat. Ale přesto všechno hájíme základní svrchovanou moc vůle. Nikdy nás nemohou náklonnosti přinutit ke svobodnému souhlasu s hříchem. Vždyť i velcí světci byli často lidé prudce vášniví, ale nejenom že nehřešili. Boj proti náklonnostem je naopak posvětil a posílil. Když pak někdy ztráceli trpělivost, volali k Bohu a ten jim přinesl klid a útěchu, podobně jako když Kristus uzdravil tchýni sv. Petra z horečky. Dostavil se tedy pokoj a schopnost pracovat. Smyslových lnutí je mnoho druhů. Ale stoikové je rozdělili především do dvou skupin: buď něco nesnášíme, odpuzuje nás to, nebo po něčem toužíme, chceme se toho zmocnit. Do první skupiny patří především hněv. O hněvu mnoho píší klasičtí autoři. Nazývají hněvivého dobrovolným bláznem. Dělá totiž v návalu vášně věci, kterých pak lituje, rozbije věci, které sám platí, udělá zle lidem, kteří jsou jeho přátelé a příbuzní. Hněvu podléhají lidé letory sangvinické a cholerické. Zatímco u prvních vzplanutí rychle opadne, u druhých je trvalé, a tak se hněv promění v nenávist a pomstychtivost. Protože je těžko zamezit první citové reakci, asketické ovládání se soustředí na to, abychom se naučili při rozčilení pokud možno nemluvit a nic nerozhodovat. V Apoftegmatech Otců pouště se vypravuje, že chtěli vyzkoušet ctnost starého mnicha, a proto začali v jeho přítomnosti s uštěpačnými poznámkami mluvit proti němu. On nedal nic znát. Pak se ho ptali: Otče, rozčililo vás to? Odpověděl: Rozčililo, ale nepohnulo to se mnou tak, abych promluvil. Hněv je vzplanutí proti něčemu, co je nám nemilé, odporné. Opačné vášni říkáme žádostivost. Jde tu o něco, co si žádáme, co je nám milé, co bychom si přáli mít, čeho se chceme zmocnit. Ve správné míře je to přirozená reakce zdravého organismu. Žaludek cítí chuť k jídlu, k pití. Svěží údy se chtějí hýbat, hrát si atd. Dobře však známe, jaký je chudák ten, kdo nemůže zvládnout žádostivost k pití, komu třeští fantazie žádostmi smyslnými. Doporučuje se, abychom v tomto případě utekli od každé příležitosti, která by nás svedla ke skutku. Je to moudré, ale není to možné provést do všech důsledků. Svatý Maxim Vyznavač proto radí, abychom oddělili žádost od myšlenky. Zní to abstraktně, ale je to výraz velkého psychologického optimismu. Znamená to prakticky, že se mohu zastavit a říci si: Chce se mi to, ale já chci opak! Člověk pak není to, co se mu chce, ale co on sám svobodně chce, k čemu se rozhoduje. To pak přináší klid. 6

9 LITURGICKÉ TEXTY 6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ LEVITICUS 13, Čtení z třetí knihy Mojžíšovy. Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi: Jestliže se u někoho ukáže na holé kůži vřed, strup nebo světlá skvrna což bývají příznaky zhoubného malomocenství ať je přiveden k veleknězi Árónovi nebo k některému z jeho synů kněží. Malomocný, na němž se objeví tato vyrážka, ať chodí v roztržených šatech, s rozpuštěnými vlasy a se zahalenými vousy a bude volat: Nečistý, nečistý! Je nečistý po všechen čas, pokud bude mít vyrážku. Je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor. ŽALM 32 Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu. Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti, a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem. Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte, všichni, kdo jste upřímného srdce. 2. ČTENÍ 1 KOR 10,31 11,1 Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy. Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista! EVANGELIUM MK 1,40-45 Slova svatého evangelia podle Marka. K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: Chceš-li, můžeš mě očistit. Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: Chci, buď čistý! A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn. Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš jim na svědectví. On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Ale přesto k němu chodili lidé odevšad. 7

10 Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život (Jan 6,63) SLOVO + P. FRANTIŠKA BENÍČKA Kdo nemá nikoho rád, zříká se sám sebe ve svém srdci a jde životem bez radosti V současné době řádí chřipková epidemie a Boží slovo jakoby korespondovalo s touto situací, v níž se nacházíme. Chřipka není ovšem tak hroznou nemocí jako je malomocenství, o němž jsme slyšeli jak v prvním čtení, tak v evangeliu. Ani dnes se sice nepodařilo malomocenství odstranit, stále je na světě registrováno asi už jen asi jeden milion lidí, kteří trpí touto nemocí nebo jejími následky. Před 20 lety jich bylo kolem 12,5 miliónu. Je to zásluhou světového občanského sdružení Likvidace lepry, které existuje již 17 let. Nemoc se léčit dá, ale je to jen otázka dobrovolných dárců, kteří přispívají na léky pro tyto chudáky. Nejde totiž jen o nemocné malomocenstvím, ale i o ty, kteří jsou z malomocenství vyléčeni, ale jsou trvale invalidní a neobejdou se bez pomoci druhých. Kdyby se jen 0,5% z vojenských výdajů jednotlivých států věnovalo na boj proti lepře, trvale by vymizela. Takový je názor odborníků. Je to podobná nemoc jako dnes AIDS. Doba od nákazy až do propuknutí nemoci může být až 20 let, takže vždycky budou čísla nepřesná. Taková je situace ve světě. Vraťme se však do doby Ježíšovy, kdy tato nemoc nebyla neobvyklou a můžeme i dále, protože o ní píše kniha Leviticus, která byla sepsána před 3000 lety a z níž bylo první čtení. Ten, kdo byl postižený touto nemocí musel odejít mimo společnost, zdržovat se pouze s těmi, které stihl stejný osud. Nikdo je nemohl navštěvovat. Byli v naprosté izolaci. Sotva se někdo přiblížil, museli křičet nečistý, nečistý, aby se nenakazil. Dalo by se říci, že to bylo umírání zaživa. Kromě toho mnozí považovali malomocenství za Boží trest. Ten člověk musel udělat něco zlého, když ho Bůh potrestal tak krutou nemocí. Bohužel toto smýšlení mají i mnozí věřící. Když někdo vážně onemocní, hned podotknou - to má za to, že špatně žil. Pán Bůh ho potrestal! V jiné podobě je tomu asi tak, když někdo onemocní a snaží se dobře žít, hned reptá proti Bohu: Proč já?, co jsem zlého udělal, že zrovna já jsem takto postižen? Copak jsem horší než ostatní! Proč tu ležím zrovna já, proč ne druzí? Jen si vzpomeňme, zda-li nás tyto starozákonní otázky nenapadali, když jsme byli nemocní. 8

11 Je třeba si v této souvislosti znovu připomenout knihu Job. Jakmile Job zchudl, ztratil rodinu a onemocněl malomocenstvím, shodli se jeho přátelé na obvyklém názoru, že to všechno je Boží trest za hříchy, které spáchal. Job to odmítá. Říká, že není nějak zvlášť horší než ostatní. Možná je i o něco lepší. A svatopisec mu dává za pravdu. Tvé trápení není Boží trest, Bůh je ti blízko. On tě učí důvěřovat Jemu. Utrpení je projevem Boží dobroty. Ježíš v evangeliu ukazuje jasný tento postoj. Porušuje zákon. Dotýká se malomocného, uzdravuje ho a dává jeho životu nové perspektivy. Nemoc je zlá věc. Ježíš ji chce uzdravit. Někdy naše nemoci těla uzdraví, je-li to k našemu prospěchu, ale vždy uzdraví zranění naší duše, hříchy. Víme však, že nejsou jenom nemocní na lůžku, ale jsou i chodící malomocní kolem nás, kteří netrpí nemocí těla, ale zraněním srdce. Kolik lidí je duševně malomocných a čekají na náš dotek? Zakončil bych slovy Dr. Ruth Pfau, která již více jak 30 let působí mezi malomocnými v Pákistánu. Ve své knize Tajemství mého života píše: Láska není abstraktní, ale vidí bližního. Bůh totiž nemá jiné ruce k ošetřování raněných, než ty naše. Z lásky vyrůstá fantazie, odvaha, statečnost a zodpovědnost za druhé. Když se do toho pustíme, prožíváme velmi hluboký život. Když připustíme bližního k sobě i v jeho bídě. Nebojme se, nezchudneme, ale budeme vnitřně svobodnější a šťastnější. Máme tedy milovat jako první. Ne čekat, až začnou druzí, ne donekonečna odkládat, ale snažit se vycházet lidem vstříc, při setkání, při psaní, při telefonování. Ať je naše láska vlídná, plná porozumění, ochotná pomoci, trpělivá a vytrvalá. Když budeme dobří ke všem lidem, potom i náš vlastní život získá novou kvalitu. Kdo nemá nikoho rád, zříká se sám sebe ve svém srdci a jde životem bez radosti. Šťastný, komu byla odpuštěna nepravost (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře) Dnes se už asi ten výraz zapomenul, ale na venkově se užíval: škaredá středa. Byla to středa před velikonočními svátky, dělalo se důkladné jarní čistění celé chalupy. Bylo lépe se doma neobjevovat. Věci se vynášely ven, všecko se drhlo, nebylo si nač sednout. I jídlo bylo ten den improvisované. Čistý dům je ovšem pěkná věc, ale čistění není příjemné. Někdy je tomu tak i u lidí. Děti se obyčejně nerady umývají. Stojí to námahu, než si na to člověk navykne. Tu jde ovšem jenom o nečistotu povrchovou, ta se obyčejně snadno smyje. Kousek mýdla k tomu stačí. Staré národy nazývaly nečistotou i nemoci, zvláště viditelné, a na prvním místě malomocenství. Kristus nemoci uzdravuje, očisťuje člověka od poskvrn. Je to symbol jeho poslání hlubšího, očištění mravního. I zlo se totiž chápe obrazně jako znečištění. Okolnost, že Kristus uzdravuje i malomocné, tj. nevyléčitelné, je důkaz optimismu na poli mravním. Dají se odpustit všechny hříchy. Malomocenství je dnes vyléčitelné, ovšem jenom částečně. Dostaví-li se nemocný na léčení zavčas, není-li tělo už rozložené. Ježíš uzdravuje i takové. Znamená to, že se může napravit hříšník i v nejkritičtějším stavu. 9

12 Tuto moc očisťovat od hříchů předal církvi a ona svou funkci koná po staletí. Je potřeba si však také uvědomit, jak se to děje. Středověké hereze vycházely z jednoho principu, který považovaly za neomylný: Aby církev mohla lidi od hříchů očisťovat, musí být sama čistá nevěsta Kristova. Hříšní kněží nemohou nikoho očistit, protože potřebují očištění sami. Požadavek vypadá vznešeně. Je však na prvním místě neuskutečnitelný. Kdo může o sobě říci, že je bez hříchu? Jenom farizej. Všichni ostatní se modlí: Pane, buď milostiv mně hříšnému! (Lk 18,13). Nesprávnost samého principu se pak nejlíp osvětlí přirovnáním. Představme si nemocnici, do které chtějí pustit jenom zdravé. Každý se musí nejdříve venku uzdravit a pak teprve může dovnitř. Takovou nemocnici ovšem nepotřebujeme. Ale v naší situaci v očisťování od hříchů by nám nesloužila ani taková církev. Vždycky jsme hájili, že hříšníci do církve patří, protože jenom v ní uvnitř se mohou očistit. V době jednoho mezinárodního kongresu v Římě jsem se zúčastnil se skupinou účastníků výletu do okolí. Byli jsme také ve Frascati ve vile Aldobrandini. Její vznik není zrovna nejčistší. Šlo tu o defraudované církevní peníze. Průvodkyně celou historii líčila se skandalózním gustem. Ve skupině, která to poslouchala, jsem byl jediný já katolík. Nezdálo se mně proto vhodným, že se takové staré klepy vytahují pro publikum, které to může pohoršit. Ale stal se opak. Jeden z účastníků, nekatolík, se ke mně přiblížil a pošeptal mně do ucha: Katolická církev je zdravý organismus, stráví i takové věci a nerozmůže se z nich. Hříchy se skutečně v církvi odpouštějí ne nějakou magickou formulí, ale vnitřní silou milosti, životem Kristovým, který je v nás. kdo tedy mne může očistit od hříchu? Na prvním místě jsem to já sám. svobodně jsem chybil, svobodně jsem dal souhlas ke zlému. S pomocí Boží mohu svůj souhlas odvolat a napravit i škodu, kterou jsem způsobil. Ale není snad hřích, alespoň těžký, jako malomocenství v pokročilém stadiu? Katechismus učí, že je hříchem vůle oslabena a nakloněna ke zlému. Je to pravda. Kdybych zůstal sám, těžko bych po těžkých proviněních povstal. Ale zůstávám v církvi a to mně dává vnitřní sílu povstat. Církev mně tedy dává vnitřní sílu. Ale je tu také stálá pomoc druhých. Vnější pomoci potřebujeme i při uzdravování od fyzické nemoci a často i při obyčejném umývání. Podání ruky slabému je už samo sebou pro něho posila. Když jsem byl v Kinshase v Kongu, chtěl jsem vidět leprosarium, nemocnici pro malomocné. Vedly je belgické sestry. Byly jenom tři, ale měly dobře zorganizovanou vzájemnou pomoc nemocných mezi sebou. Řekly mně, že to psychologicky dobře působí. Když nemocný přijde sem, je obyčejně velice skleslý, má černé myšlenky. ale když vidí, jak mu ostatní, kteří jsou na tom stejně, pomáhají, když 10

13 objeví, že může být užitečným pro druhé, dodá jim to nové odvahy. Mně pak řekla sestra: Nebojte se jim podat ruku. není to nakažlivé a oni si toho váží! Obrazně se totéž děje v církvi. Je tu organizovaná vzájemná pomoc, jak povstat z chyb a provinění. Druhy této vzájemné pomoci v církvi jsou různé. Na prvním místě je to dobrý příklad. Už starořímské přísloví tvrdí, že cesta poučováním je dlouhá, krátká a účinná se stává dobrým příkladem. Morálka se v antických školách učila vypravováním příkladů ze života slavných mužů. Křesťané tu metodu převzali a začali pravidelně číst životopisy svatých. Dnešní doba přeje stejnému způsobu poučení. Lidé myslí konkrétně. Přitom vidí mnoho zlého, ani ne tak kolem sebe, jako spíš ve zprávách a v novinách. jak je povzbudivé, když se vidí okolo sebe něco opačného. Byla jednou slavná mše na náměstí a mladý seminarista četl epištolu, tedy nic zvláštního. Po mši za mnou přišel nějaký člověk a pošeptal mně: Měl jsem slzy v očích. I dnes jsou mladí, kteří mají jiné zájmy než sex. Kolik takových příkladů v církvi máme a kolik jich sami můžeme dávat druhým! Jiným druhem vzájemné pomoci je dobré slovo. Službu slova považuje církev za svou základní povinnost. Vykonává se jako kázání, vydávání knih, vyučování ve školách. Ale nezapomínejme, že působí nejvíc slovo soukromé, pronesené při vhodné příležitosti. Jeden mladý důstojník byl z věřící rodiny, ale přestal náboženství praktikovat. Jednou se chystal s kamarádem vyjít ven. Jeho společník prohlásil, že chce na procesí Božího těla. On se ušklíbnul a prohodil: To už mám dávno za sebou! Na to ten druhý docela klidně dodal: I ten tvůj názor už mám za sebou a jak jsem tomu rád! Banální poznámka? Zapůsobila víc než deset dlouhých kázání. Kolik příležitostí máme k takovým malým službám, které se mohou projevit jako veliké! Přirovnali jsme církev k nemocnici. V té je ovšem především pomoc odborná, kompetentní. Tomu obrazně v církvi odpovídá pomoc svátostná, zpověď, smíření s Bohem a s lidmi. Je to naznačeno v evangeliu okolností, že se uzdravení malomocní měli jít ukázat kněžím, kteří potvrdili, že jsou zdrávi. Abychom si uvědomili velikost toho daru církvi, stačí si připomenout výrok sv. Augustina: Kdyby mně dal Bůh na vybranou, zda stvořit nový vesmír nebo odpustit hříchy, vybral bych si to druhé. V církvi pak všichni s tímto dílem spolupracujeme. (foto: Tomáš kardinál Špidlík, S.J., čestný občan Pustiměře, předsedá eucharistii pro pustiměřské poutníky v bazilice sv. Klementa v Římě, Peregrinatio ad Limina Apostolorum, ). 11

14 RODINA - 3. Otec (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI.. Petra, Řím, 28. ledna 2015) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Budeme pokračovat v katechezích o rodině. Dnes se necháme vést slovem otec. Slovem, které je nám křesťanům drahé víc než každé jiné, protože je to jméno, kterým nás Ježíš naučil nazývat Boha: Otec. Význam tohoto jména dostal novou hloubku právě ze způsobu, jakým jej Ježíš používal ve vztahu k Bohu a ukázal svůj zvláštní vztah k Němu. Požehnané tajemství niternosti Boha - Otce, Syna a Ducha - zjevené Ježíšem je jádrem naší křesťanské víry. Otec je slovem, které znají všichni, slovem univerzálním. Označuje základní vztah, jehož realita je stará jako dějiny člověka. Nicméně v dnešní době se mluví o společnosti bez otců. Jinými slovy, zejména v západní kultuře jako by postava otce symbolicky absentovala, zmizela, byla odstraněna. Nejprve to bylo vnímáno jako nějaké osvobození: osvobození od otce-pána, od otce reprezentujícího zákon ukládaný zvnějšku, otce, který cenzuruje štěstí svých dětí a překáží emancipaci a autonomii mladých. V minulosti někdy v některých domovech vládlo autoritářství, v některých případech svévole, když rodiče zacházeli se svými dětmi jako s otroky a nerespektovali osobní požadavky jejich růstu a otcové jim nepomáhali nastoupit cestu svobody a přijmout vlastní odpovědnost, aby mohli vytvářet budoucnost svou i celé společnosti. Není to snadné vychovávat dítě ve svobodě. Takový postoj zajisté není dobrý, avšak často dochází k přechodu z jedné krajnosti do druhé. Zdá se, že problémem našich dnů již není dotěrná přítomnost otců, ale spíše jejich absence, jejich nezvěstnost. Otcové jsou někdy tak soustředěni sami na sebe, na svoji práci a někdy na svoje vlastní individuální vztahy, že zapomínají i na rodinu. A nechávají maličké a děti samotné. Ještě jako biskup Buenos Aires jsem si všiml, že dnešní děti se někdy cítí jako sirotci, a často jsem se tatínků ptal, zda si hrají se svými dětmi, zda mají odvahu a lásku ztrácet čas s dětmi. Odpověď byla ve většině případů ošklivá: Já přece nemohu, mám tolik práce Takovému vyrůstajícímu dítěti otec chyběl, nehrál si s ním, neztrácel s ním čas. Chtěl bych během této společné reflexe o rodině říci všem křesťanským komunitám, že musíme být pozornější. Absence otcovské postavy v životě maličkých a dětí způsobuje mezery a rány, které mohou být i velmi závažné. Deviace dětí a dospívajících lze skutečně v mnoha případech vysvětlit tímto nedostatkem, touto nouzí o příklady a spolehlivé průvodce jejich každodenním životem, nedostatkem blízkosti, nedostatkem otcovské lásky. Dojem mnoha mladých, že jsou sirotky, je hlubší než si myslíme. Jsou sirotci, ale v rodině, protože tatínkové doma chybějí. Fyzicky také, ale především tím, že když jsou doma, nechovají se jako otcové, nevedou dialog se svými dětmi, neplní svoje výchovné poslání, nepředávají svým příkladem provázeným slovy dětem ony principy, ony hodnoty a ona životní pravidla, která potřebují jako chléb. Výchovná jakost 12

15 otcovské přítomnosti je tím nezbytnější, když je otec nucen z pracovních důvodů být daleko z domu. Někdy se zdá, že tatínkové nevědí přesně, jaké místo v rodině zaujmout a jak děti vychovávat. V této nejistotě se pak svých odpovědností zříkají, vzdávají se jich, opomíjejí je a někdy se možná vůči svým dětem utíkají do vztahu jakési pochybné rovnocennosti. Je pravda, že máš být druhem svého dítěte, ale přitom nezapomínat, že jsi otcem! Pokud se chováš k dítěti jenom jako druh na stejné úrovni, neprospívá to dítěti. A tento problém vidíme také v občanské společnosti. Občanská společnost se svými institucemi má jistou - lze říci otcovskou odpovědnost vůči mladým, ale někdy je tato odpovědnost opomíjena anebo špatně plněna. Mladí tak osiřejí, postrádají bezpečné cesty, jimiž se mohou ubírat, důvěryhodné učitele, ideály, které zahřejí srdce, hodnoty a naděje, které jsou jim denní oporou. Jsou možná zahrnuti idoly, ale okrádáni o srdce; jsou podněcováni ke snům o zábavách a rozkoších, ale není jim dána práce; jsou šáleni bůžkem peněz a je jim upíráno pravé bohatství. Prospěje proto všem, otcům i dětem, znovu naslouchat příslibu, který Ježíš dal svým učedníkům: Nenechám vás sirotky (Jan 14,18). On je totiž Cestou, kterou je třeba se ubírat; Učitelem, kterému třeba naslouchat; Nadějí, že svět se může změnit, že láska přemáhá nenávist a že všem nadejde budoucnost bratrství a pokoje. Někdo z vás mi může říci: Ale otče, dnes jste příliš negativní. Mluvil jste jenom o absenci otců a tom, co se stane, když otcové nejsou dětem nablízku To je pravda, chtěl jsem to zdůraznit, protože příští středu budu v katechezi pokračovat objasňováním krásy otcovství. Rozhodl jsem se tedy začít od temnoty, abychom došli ke světlu. Kéž nám Pán pomůže tyto věci dobře chápat. RODINA - 3. Otec (2) (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI.. Petra, Řím, 4. února 2015) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnes bych rád podal druhou část reflexe o postavě otce v rodině. Minule jsem mluvil o problému absence otců, dnes chci pohlédnout na pozitivní aspekt. Také svatý Josef byl pokoušen opustit Marii, když zjistil, že je těhotná. Zasáhl však anděl Páně, který Josefovi představil Boží plán i poslání pěstouna. Josef, muž spravedlivý vzal svou ženu k sobě (Mt 1,24) a stal se otcem nazaretské rodiny. 13

16 Každá rodina potřebuje otce. Dnes se zastavíme u hodnoty této role. Chtěl bych přitom vyjít z několika vět, jimiž se v knize Přísloví obrací otec ke svému synu: Můj synu, budeli tvé srdce moudré, bude plesat srdce mé a mé nitro zajásá, když tvé rty budou říkat, co je správné (Př23,15-16). Nelze lépe vyjádřit hrdost a dojetí otce, který poznává, že předal synovi to, co je v životě nejcennější, totiž moudré srdce. Tento otec neříká: Jsem na tebe hrdý, protože jsi stejný jako já a protože opakuješ věci, které říkám a dělám já. Nikoli. Říká něco mnohem důležitějšího, co bychom mohli tlumočit následovně: Budu šťastný, kdykoli uvidím, že jednáš moudře, a budu pohnut, uslyším-li tě mluvit správně. Toto jsem ti chtěl zanechat, aby sis to osvojil: schopnost cítit a jednat, mluvit a soudit moudře a správně. A abys takovým mohl být, učil jsem tě, cos neznal, a opravoval chyby, které jsi neviděl. Dal jsem ti pocítit hlubokou a zároveň diskrétní sympatii, kterou jsi možná plně nevnímal, když jsi byl mladý a nerozhodný. Dal jsem ti svědectví náročnosti a pevnosti, které jsi možná nechápal, když sis přál jen náklonnost a ochranu. Já sám jsem musel jako první podstoupit zkoušku moudrosti srdce, bdít nad přemírou citů a nelibosti, abych unesl tíži nevyhnutelných nedorozumění a nalezl správná slova, kterým bys rozuměl. Nyní pokračuje otec když vidím, že se snažíš být takovým vůči vlastním dětem a vůči všem, jsem dojat. Tolik slova jednoho moudrého, zralého otce. Otec dobře ví, kolik stojí předání takovéhoto odkazu: kolik blízkosti, něhy a pevnosti. Avšak kolik útěchy a odměny přinášejí děti, které tomuto odkazu vzdávají čest! Je to radost, která vykupuje veškerou námahu, překonává každé nedorozumění a hojí každou ránu. První nutností je tedy přítomnost otce v rodině. Aby byl nablízku manželce, sdílel všechno: radosti i bolesti, námahy a naděje. Aby byl nablízku dětem, když vyrůstají, hrají si a snaží se, když jsou lehkovážné a úzkostlivé, když se vyjadřují a jsou zamlklé, když se osmělují a obávají, když udělají chybný krok a nalézají novou cestu. Otec musí být přítomný vždycky. Být přítomný však neznamená být kontrolorem, protože otcové, kteří příliš kontrolují, dusí děti a brzdí jejich růst. Evangelium mluví o příkladnosti Otce, který je v nebesích. On jediný - říká Ježíš - může být skutečně nazýván dobrým Otcem (srov. Mk 10,18). Všichni znají ono výjimečné podobenství o marnotratném synu či o milosrdném otci v 15. kapitole Lukášova evangelia. Jaká důstojnost a něha je v onom otci, který očekává doma ve dveřích návrat svého syna! Otcové musejí být trpěliví. Častokrát nelze dělat nic jiného než čekat, modlit se a čekat trpělivě, něžně, velkodušně a milosrdně. Dobrý otec umí čekat a odpouštět z hloubi srdce. Umí zajisté i rázně napomenout. Není otcem slabým, povolným a sentimentálním. Otec, který umí napomenout, aniž by odradil, dovede také neúnavně chránit. Jednou jsem slyšel na setkání s 14

17 jedněmi manželi otce, jak řekl: Někdy musím dětem trochu naložit ale nikdy ne na tvář, abych je nepokořil. To je krásné. Má smysl pro důstojnost. Musí potrestat, ale správným způsobem, a jde se dál. Může-li někdo opravdu důkladně vysvětlit modlitbu Otče náš, kterou učil Ježíš, pak je to ten, kdo žije otcovství v první osobě. Bez milosti, která přichází od nebeského Otce, ztrácejí otcové odvahu a utíkají z boje. Děti však potřebují nalézt otce, který je očekává, když se vracejí po svých ztroskotáních. Dělají sice všechno, aby to nemusely připustit a dát najevo, ale potřebují jej. A pokud jej nenajdou, způsobí jim to zranění, které se hojí velmi obtížně. Církev, naše matka, se snaží všemi svými silami podporovat dobrou a velkorysou přítomnost otců v rodinách, protože jsou pro nová pokolení nenahraditelnými strážci a prostředníky víry v dobro, víry ve spravedlnost a v ochranu Boží, jako svatý Josef. Papež František pak v závěru audience obrátil pozornost k aktuální situaci na Ukrajině: Bojujete mezi sebou vy, křesťané! Přemýšlejte o tomto pohoršení Opět svoji myslí zalétám k milovanému ukrajinskému lidu. Situace se bohužel zhoršuje a rozpory mezi stranami se vyostřují. Modleme se především za oběti, mezi nimiž jsou mnozí civilisté, za jejich rodiny, a prosme Pána, aby co nejrychleji učinil přítrž tomuto hroznému bratrovražednému násilí. Znovu důrazně vybízím, aby také na mezinárodní rovině byly podniknuty veškeré snahy o znovu zahájení dialogu, jediné možné cesty vedoucí k míru a svornosti v této trýzněné zemi. Bratři a sestry, když slyším slova vítězství nebo porážka pociťuji velkou bolest a velký smutek v srdci. To nejsou správná slova. Jediné správné slovo je mír. To je jediné správné slovo. Myslím na vás, drazí ukrajinští bratři a sestry Pomyslete, že toto je válka mezi křesťany! Vy všichni máte tentýž křest! Bojujete mezi sebou vy, křesťané! Přemýšlejte o tomto pohoršení. A všichni se modleme, protože tato modlitba je naším protestem tváří v tvář Bohu v době války. 15

18 SVATÁ JOSEFÍNA BAKHITA DĚTSTVÍ Bakhita se narodila v roce 1869 v Olgosse, maličké osadě poblíž hory Agilerei (500m.n.m.), asi 20 kilometrů východně od dnešního města Nyala v jižním Darfúru. Její rodiče patřili ke kmeni Daju. Z Bakhitina deníku Na přání ctihodné Matky představené zde vyprávím o některých údobích mého otroctví. Kéž by mi tyto vzpomínky pomohly stále více si cenit velkého daru, který mi svěřil Bůh, když si mně vyvolil za svou snoubenku. Moje rodina žila přesně ve středu Afriky, na předměstí Darfúru, zvaném Olgossa nedaleko hory Agilerei. Skládala se z otce, matky, tří bratrů, čtyř sester a dalších čtyř, které jsem nepoznala, protože zemřeli dřív, než jsem se narodila, Já jsem byla dvojče se sestrou, o které, stejně tak jako o rodičích nevím nic od chvíle, kdy jsem byla unesena. Žila jsem naprosto šťastně, aniž bych věděla co je to bolest. Jednoho dne matka uvážila, že se vydá na pole, kde jsme měli hodně plantáží a dobytka, aby se podívala, zda všichni dělníci plní své povinnosti, a chtěla abychom my všechny děti šly s ní. Nejstarší, která se cítila indisponována, žádala a dostala schválení zůstat doma s mladší sestrou. Jenže zatímco jsme byly na polích, zaslechly jsme rozruch, křik a běhání. Každého hned napadlo, že do vesnice dorazili obchodníci s otroky, aby kradli. Hned jsme spěchali zpátky domů. Jaká byla naše bolest, když jsme se od maličké sestřičky, celé ustrašené a roztřesené, dověděly, jak otrokáři unesli starší sestru, a ona měla jen tak tak času, aby se schovala za stěnu polorozpadlého domu, jinak by unesli i ji. Ještě teď si vzpomínám, jak maminka naříkala a jak jsme plakaly i my. Večer se vrátil z práce tatínek. Jen co se dověděl k čemu došlo, propadl vzteku a hned se vypravil se svými dělníky všude hledat. Ale marně. Po chudince sestřičce ani slechu. To byla moje první bolest. Ale co jich na mě čekalo později. MLÁDÍ Z Bakhitina deníku Bylo mi asi devět let, když ráno po snídani jsem se s dvanácti či třináctiletou kamarádkou vypravila na procházku po našich polích, ležících kousek cesty od domu. Jen co jsme si přestaly hrát, měly jsme v úmyslu natrhat byliny. Najednou jsme viděly, jak se z živého plotu vynořily dva oškliví ozbrojení cizinci. Přišli k nám a jeden z nich řekl mé 16

19 kamarádce: "Nechej, ať tato maličká jde tamhle k lesíku a přinese mi balíček, který jsem tam zapomněl. Brzy se vrátí. Ty klidně pokračuj v cestě, brzy za tebou přiběhne". Evidentně měli v úmyslu kamarádku odvést, aby nebyla přítomna zatčení, spustila by povyk. Já o ničem nepochybovala. Poslechla jsem, jak jsem to u maminky dělala vždy. Jen co jsem vešla do lesa, abych hledala balíček, který jsem nenašla, uviděla jsem ty dva za sebou... OTROCTVÍ - 1 Z Bakhitina deníku Jeden z nich mne prudce chytil za ruku, druhou vytáhl z opasku vytáhl veliký nůž, položil mi ho k boku a důrazným hlasem mi říká: "Budeš-li křičet, jsi mrtvá. Kupředu, půjdeš s námi!", zatímco druhý mě tlačil a požduchoval do zad hlavní své pušky. Zkameněla jsem strachem. Oči vykulené a třesoucí se od hlavy až k patě, chtěla jsem křičet, ale sevřené hrdlo mi to nedovolilo: nedokážu ani mluvit, ani plakat. Násilím tlačenu do hustého lesa, po skrytých cestičkách, přes pole, neustále svižným krokem, mne nutili putovat až do večera. Byla jsem k smrti unavena. Chodila a nohy krvácely, rozedrané ostrými úlomky kamení a rozbodané trny keřů. Nemohla jsem než vzlykat, ale ta tvrdá srdce neměla slitování. Konečně jsme prošli polem melounů, kterých je na těch místech hodně. Udělali delší přestávku na oddech. Mezitím utrhli několik plodů a podali mi kousek, abych ho snědla. Ale nemohla jsem ho polknout, přestože jsem od rána nic nejedla. Nemyslela jsem na nic jiného, než na rodinu. Volala jsem maminku a tatínka s nevýslovnou úzkostí v duši. Ale nikdo mě tam neslyšel. Navíc mi pod strašnými hrozbami nařizovali mlčet. Takto znavenou a hladovou mne přinutili pokračovat v cestě, která trvala celou noc. S prvním ranním úsvitem jsme dorazili do jejich osady. Byla jsem zcela vyčerpaná. Jeden z nich mne uchopil za ruku a táhl do svého obydlí, přivedl mě do neútulné komůrky, plné nářadí a harampádí, ale nebyly tam ani pytle ani postel, jen holá zem. Podal mi skývu černého chleba a řekl: "Zůstaň tady", a při odchodu zamčel dveře. Zůstala jsem tam víc než měsíc. Mým oknem byl maličký otvor nahoře. Dveře se otvíraly jen na krátký okamžik, když mi podávali skromné jídlo. Slovy se ani nedá vypovědět, co jsem na tom místě vytrpěla. Dosud mám v paměti ty hodiny úzkosti, kdy znavená pláčem, jsem vyčerpaná padla v lehké strnulosti na zem, zatímco mě fantazie nesla daleko, daleko k mým drahým... Tak jsem patřila na své milované rodiče, bratry, sestry a všechny je vroucně a něžně objímala a vyprávěla jim, jak mne unesli a kolik jsem vytrpěla. Jindy se mi zdálo, že si hraji s kamarádkami na našich polích. Cítila jsem se tak šťastná. Ale jen co jsem se vrátila do drsné reality děsivé samoty, padal na mne pocit sklíčenosti a myslela jsem že mi rozerve srdce. První a druhý prodej Jednoho rána se otevřely dveře jako obvykle. Majitel mě představil obchodníku s otroky, který mne koupil a přidal ke svým otrokům. Byli tam tři muži a tři ženy, mezi nimi 17

20 jedna dívenka o málo starší než já. Ihned jsme se vydali na cestu. Vidět pole, nebe, vodu, moci volně dýchat vzduch mi dodalo trochu života, i když jsem nevěděla kde skončím. Cesta trvala nepřetržitých osm dní, stále pěšky: přes lesy, hory, údolí a pouště. Procházejíc osadami se karavana stále zvětšovala a byla uspořádaná takto: v řadách po dvou či po třech šli první muži, pak ženy. Všichni měli na krku velký řetěz uzamklý visacím zámkem. Běda, pokud se někdo sehnul nebo zastavil, chudák jeho hrdlo a krk jeho společníka! Kolem krku každého bylo vidět velké a hluboké rány, které budily soucit. Těm nejsilnějším přivazovali na ramena velká břemena, která museli nést dlouhé míle. Jako by, chudáci, byli tažnými zvířaty. My nejmenší jsme neměly řetězy. Kráčeli jsme v posledbní řadě mezi majiteli. Zastavovali jsme se jen na nějakou tu hodinu, abychom si odpočinuli nebo něco pojedli. Tehdy se sundával řetěz z krku a dával se na nohu na vzdálenost jednoho kroku jeden od druhého, aby se zabránilo útěku. Tak to dělali i s námi maličkými, ale jen na noc. Konečně jsme dorazili na trh s otroky. Všechny nás zavedli do velké haly, kde jsme čekali až na nás přijde řada. První prodávali nejslabší a nemocné, z obavy, že pokud by se jim přihoršilo, přišli by o zisk. Nebohé oběti! My dvě maličké, protože jsme si byly stále tak blízko, spoutané na nohou stejným řetězem, ve chvílích, kdy si nás nevšímali, jsme si jedna druhé vyprávěly, jak jsme byly uneseny. Mluvily jsme o našich drahých a stále víc v nás hořela touha vrátit se domů. Zatímco jsme plakaly nad svým nešťastným údělem, vymýšlely jsme plán útěku. Dobrý Bůh, který nad námi bděl, aniž bychom ho znaly, nám nabídl příležitost. Tady je. ÚTĚK Z Bakhitina deníku Majitel nás umístil do odděleného pokoje a vždy nás uvnitř zamykal, zvláště když se musel z domu vzdálit. Bylo to skoro v čas večeře. Pán se vrátil se z trhu a přivedl domů oslíka s nákladem kukuřice. Nato přišel, sundal nám řetěz a nařídil, abychom očistily kukuřici a nakrmily osla. V zamyšlení odešel, aniž by zamčel dveře. Byly jsme samy, bez řetězu. Boží prozřetelnost: nadešla příhodná chvíle. Mrkly jsme na sebe, podali si ruce, podívali se kolem a když nebyli nikde nikoho, vystartovaly jsme do polí, aniž bychom věděly kam, běžely jsme tak rychle co jen naše nebohé nožky dokázaly. Celá noc byla jedním vyděšeným během uprostřed lesů a pak ven do pouště. Uřícené a lapající po dechu, jsme uslyšely ve tmě vytí dravých šelem. Když se přibližovaly, vylezly jsme na stromy, abychom se zachránily. Jednou, když jsme právě slezly z našeho útočiště, jsme zaslechly blížící se hluk typický pro karavany. Schovaly jsme se do trnitého křoví. Celé dvě hodiny kolem nás procházela jedna skupina za druhou, aniž by si nás kdo všiml. Byl to dobrý Bůh, který nás chránil, nikdo jiný nedokáže dopřát takové okolnosti. Ve své dětinské naivitě jsem se domnívala, že všechna má utrpení mám už za sebou a brzy se budu moci 18