3.4 Operační systémy. Machalík F., Veselý P., Sadloň Ľ.: Informatika I - 1

Transkript

1 3.4 Operační systémy Výše uvedenou kombinaci HW a SW holý počítač ještě stále není možno používat tak, jak je dnes většina uživatelů zvyklá. Hardware sice funguje, připojené periferie mohou být obsluhovány, procesor je připraven vykonávat instrukce, ale uživatel nedokáže s počítačem komunikovat. Tuto mezeru v komunikaci zaplňuje právě operační systém. Operační systém je součástí výpočetního systému, která se stará o řízení prostředků, jimiž je počítač vybaven. Zprostředkovává především komunikaci mezi uživatelem a technickými prostředky počítače. Operační systém je po ukončení inicializace počítače zaveden z některého permanentního paměťového média (HD, FD, CD) BIOSem do operační paměti a spuštěn. Od této chvíle je činnost počítače řízena operačním systémem až do vypnutí počítače. Význam OS: řízení činnosti počítače řízení a přidělování HW prostředků počítače operační systém skrývá detaily ovládání jednotlivých zařízení, definuje standardní rozhraní pro volání systémových služeb. Programátor se může věnovat vlastní úloze a nemusí znovu programovat I/O operace. Program může díky odizolování od konkrétních zařízení pracovat i se zařízeními, které v době vytváření ještě neexistovaly. komunikace uživatele s počítačem, ovládání počítače na přijatelné úrovni spuštění aplikačního programového vybavení - samotný operační systém totiž ještě většinou neumožňuje uživateli vykonávání všech požadovaných činností. Jednou z (pro běžného uživatele) nejviditelnějších služeb operačního systému je možnost spouštění programových aplikací (programů), které uživatel využívá ke své činnosti. Jednotlivé programy jsou tvořeny posloupností instrukcí (programovým kódem). Tato posloupnost představuje určitý algoritmus (postup), který byl zapsán v některém programovacím jazyce a následně převeden (zkompilován) do podoby vykonavatelné počítačem. Před spuštěním musí být program zaveden do operační paměti a musí mu být přiděleny nezbytné prostředky pro jeho běh. Běžící program bývá označován jako proces. Proces je tvořen neměnným kódem programu, konstantami a proměnnými daty jako je stav procesoru, data na zásobníku, globální proměnné, halda, soubory atd. Pro běh procesu je zapotřebí následujících zdrojů systému: procesor operační paměť další prostředky (vstupně-výstupní zařízení, soubory atd.). Povolený počet současně spuštěných procesů závisí na typu operačního systému a na vybavení výpočetního systému (především počtu a výkonu procesorů, velikosti operační paměti). Některé jednoprocesové operační systémy (např. MS-DOS) umožňují současné spuštění pouze jednoho procesu (výjimku tvoří tzv. rezidentní procesy, které běží na pozadí, popřípadě tisk). Vyspělejší (multiprocesové) operační systémy umožňují současné provádění více procesů. Provádění více procesů současně vytváří pro uživatele iluzi současného běhu více aplikací současně (u víceprocesorových výpočetních systémů to iluze není nebo nemusí být). Ale vzhledem k tomu, že jeden procesor může v daném okamžiku vykonávat kód pouze jednoho procesu, musí ostatní vykonávané procesy vyčkávat ve stavu čekání. Operační systém vykonávání všech prováděných procesů střídá podle určitých kritérií a tím vytváří zdání současného běhu více aplikací. Každý proces od svého vzniku (spouštění programu) až po své ukončení je prováděn a prochází různými stavy dle uvedeného schématu. Machalík F., Veselý P., Sadloň Ľ.: Informatika I - 1

2 nový přijat přerušen ukončen ukončen připraven probíhající I/O nebo jiná událost ukončena vybrán dispečerem I/O nebo jiná událost Popis jednotlivých stavů procesu: úloha předána (submit) / přijata (hold) - úloha je na disku počítače, zavede se do paměti ve vnitřní reprezentaci. Očekává přidělení prostředků. probíhající (running) - procesu je přidělen procesor a právě se provádí příslušné programy. čekající (waiting) - proces čeká na určitou událost, např. dokončeni I/O operace. připraven (ready) - proces je připraven k vykonání a čeká pouze na přidělení procesoru. ukončena (complete) - vypočet úlohy skončil a všechny přidělené prostředky jsou uvolněny k dalšímu použití. Střídání vykonávání jednotlivých procesů je řízeno jedním z modulů operačního systému. Pozastavení vykonávání procesu může být také způsobeno čekáním na uvolnění některého vstupněvýstupního zařízení, popřípadě přerušením, které mohlo být vyvoláno programově (volání služby operačního systému), hardwarově (žádostí některého vstupně-výstupního zařízení o obsluhu), popřípadě mohlo být vyvoláno chybou (dělení nulou, chyba paměti aj.) Modul přidělování procesoru Sleduje a eviduje stav všech úloh v systému, které si uchovává ve frontě. Rozhoduje, který proces a na jak dlouho dostane přidělen procesor. Využívá k tomu různých strategií plánování. Plánování podle priority zohledňuje se různá priorita úloh. Úlohy s větší prioritou přicházejí dříve na řadu, nebo je jim poskytován procesor na delší čas. FCFS (First Come First Served) podle pořadí, v jakém vznikly požadavky. SJFS (Shorest Job First Served) podle předpokládané doby trvání, zvyšuje průchodnost kratších procesů systémem. Výčet strategií není zdaleka úplný. Lze použít i kombinaci několika strategií, přičemž tvůrci operačních systémů kladou důraz především na: čekající spravedlnost každý proces dostane spravedlivý díl času procesoru efektivitu udržovat maximální vytížení procesoru, příp. jiné části systému čas odezvy snaha o minimalizování doby odezvy pro interaktivní uživatele průchodnost maximalizovat množství úloh zpracovaných za jednotku času. Podle přístupu k plánování procesoru pro jednotlivé probíhající procesy lze operační systémy rozdělit do dvou skupin: s preemptivním a nepreemptivním přidělováním procesoru Nepreemptivní plánování V případě nepreemptivního plánování se proces musí procesoru sám vzdát. Pokud má být doba, po kterou je proces ve stavu běžící, omezená, je nutné, aby proces kontroloval časovač a po překročení stanovené doby se dobrovolně vzdal procesoru vyvoláním služby operačního systému, která je k Machalík F., Veselý P., Sadloň Ľ.: Informatika I - 2

3 tomuto účelu určena. Výhodou je, že proces nemůže být přerušen, pokud nechce. Nevýhodou je, že špatně chovající se proces může zablokovat celý operační systém. Takto fungují např. MS-Windows 9x Preemptivní plánování V případě preemptivního plánování operační systém může odebrat procesu procesor. Zpravidla se tak děje při uplynutí časového kvanta určeného pro běh procesu a celá akce je vyvolána přerušením od časovače. Příkladem operačních systémů, které používají preemptivní plánování, jsou operační systémy skupiny Unix Modul přidělování periferií Vzhledem k tomu, že dostupných periferních zařízení je v každém výpočetním zařízení omezené množství, je třeba využití těchto zařízení jednotlivými probíhajícími procesy řídit. Povaha většiny zařízení totiž vyžaduje pro použití těchto zařízení výlučný přístup (současný tisk dvěmi procesy na jedné tiskárně, popřípadě současné sdílení jednoho modemu více procesy zřejmě není výhodná strategie). Dispečer modulu pro přidělování periferií sleduje stav periferních zařízení, kanálů, řídící jednotky a plánovač vstupně-výstupních zařízení rozhoduje o efektivním přidělení periferních zařízení. Pokud má být vstupně-výstupní zařízení sdíleno, rozhoduje o tom, který proces ho dostane přiděleno a v jakém rozsahu. Pokud proces požaduje pro svoji další činnost zařízení, které momentálně není k dispozici, musí být převeden do stavu čekající a teprve po uvolnění požadovaného zařízení může být tento proces znovu vybrán dispečerem plánování Uváznutí Uváznutí (deadlock) je stav systému, kdy dva nebo více procesů čekají na událost, ke které by mohlo dojít pouze pokud by jeden z těchto procesů pokračoval. Většinou to znamená, že dva nebo více procesů si navzájem blokují zařízení, které potřebuje jiný proces ke svému dokončení, popřípadě k uvolnění jím již drženého zařízení. K uváznutí může dojít pouze v případě, že jsou splněny všechny následující podmínky: výlučný přístup existence prostředků, které jsou přidělovány pro výhradní použití jednomu procesu, tj. nesdílitelných prostředků. postupné přidělování prostředků procesy nežádají o přidělení všech prostředků najednou, ale postupně. Pokud požadovaný prostředek není volný, musí proces čekat. přidělování prostředků bez preempce přidělené prostředky nelze procesu násilím odebrat. cyklické čekání proces, který nemá prostředky potřebné ke svému pokračování není ukončen, ale čeká na jejich uvolnění. Problematiku uváznutí lze na úrovni operačního systému řešit několika způsoby. Jednotlivé operační systémy volí různou strategii: ignorovat je používá ji například OS Unix. V případě uváznutí musí zasáhnout některý z uživatelů a jeden nebo více procesů násilím ukončit. předcházet mu zabránit splnění aspoň jedné z podmínek nutných pro vznik uváznutí. vyhýbat se mu systém se vyhýbá situaci, kdy by došlo k cyklickému čekání tím způsobem, že zná maximální nároky procesů na jednotlivé prostředky. OS přidělí prostředek pouze tehdy, je-li to bezpečné (existuje-li způsob, jak všechny aktivní procesy zdárně dokončit). detekovat uváznutí a zotavit se z něj operační systém musí neustále detekovat, zda nedošlo k uváznutí a v případě detekce uváznutí některý proces násilně ukončit. Machalík F., Veselý P., Sadloň Ľ.: Informatika I - 3

4 3.4.4 Přidělování paměti Proces může běžet pouze v případě, že má přidělenu operační paměť. Každý operační systém proto obsahuje modul správy paměti. Tento modul zajišťuje přidělování a ochranu paměti. Existují různé strategie přidělování paměti. V případě, že operační systém umožňuje současné provádění více procesů, musí zabezpečit jejich současné umístění do operační paměti a musí dbát na ochranu paměťového prostoru každého procesu před neoprávněným zásahem jiného procesu (kromě sdílené paměti). Operační systém se musí vypořádat i se situací, kdy paměťové nároky právě probíhajícího procesu jsou větší, než je množství volné operační paměti (např. dočasným odložením obsahu paměťového prostoru, přiděleného právě čekajícímu procesu, na disk tzv. swapování, popřípadě násilným ukončením aplikace, jejíž paměťové požadavky nedokáže operační systém uspokojit). Víceprocesové operační systémy používají různé strategie při obsazování operační paměti jednotlivými procesy (přidělování bloků pevné velikosti, přidělování bloků proměnné velikosti, segmentaci paměti, stránkování aj.) Systém správy souborů Soubory a adresáře Soubor (file) je skupina souvisejících informací, která je uložena na odkládacím médiu. Z uživatelského pohledu lze data odkládat na disk pouze pokud jsou organizována v souborech. Všeobecně je soubor posloupnost bajtů označená jménem a uložena na paměťovém médiu. Význam dat je dán tvůrcem anebo uživatelem souboru. Obecně soubory představují data a programy. Jméno souboru je posloupnost určitého počtu ASCII znaků. Pravidla pro vytváření jmen (např. maximální povolený počet znaků ve jménu, povolené znaky aj.) závisí na konkrétním systému souborů (filesystem). Většinou nejsou povoleny nebo se nedoporučuje používat znaky (/ \ * < >? : ). Pro zpřehlednění uložení jednotlivých souborů na disku se používají adresáře (directory). Každý soubor patří do některého adresáře. Z uživatelského pohledu adresář obsahuje soubory, ale ve skutečnosti je adresář struktura obsahující pouze informace (jméno, poloha na disku, datum vytvoření, atributy, aj.) o uložení souborů, patřících do tohoto adresáře. Adresáře jsou na disku ukládány jako soubory speciálního typu. Adresáře jsou hierarchicky uspořádány, to znamená, že adresář může kromě souborů obsahovat i jiné podřízené adresáře, jež mohou opět obsahovat další soubory a adresáře, takže systém souborů vytváří stromovou strukturu. Na nejvyšší úrovni v této struktuře stojí tzv. kořenový adresář (root, root directory). Jméno souboru jednoznačně identifikuje daný soubor v adresáři, to znamená, že v jednom adresáři nemůže být více souborů označeno stejným jménem. Jednoznačné určení souboru v rámci celého systému souborů se provede zapsáním úplné cesty, která vede od kořenového adresáře až k samotnému soboru. V některých souborových systémech je potřeba ještě zadat jednopísmenné označení logického disku, na kterém se soubor nachází. Například D:\Výuka\Informatika_1\Přednáška_1.doc představuje jednoznačné určení umístění souboru při použití souborového systému FAT nebo NTFS, například v operačním systému Windows NT. Soubor se jménem Přednáška_1.doc je umístěn v adresáři Informatika_1, který je podadresářem adresáře Výuka. Adresář Výuka je umístěn v kořenovém adresáři na logickém disku D. Znak \ představuje v oddělení jednotlivých částí cesty k souboru. Dalším příkladem může být úplná specifikace uložení souboru /usr/admin/text_1 z UNIXového filesystému AFS. Soubor text_1 je umístěn v adresáři admin, který je podadresářem adresáře usr. Tento adresář je umístěn v kořenovém adresáři celého filesystému. Kořenový adresář je označen úvodním znakem / Organizace dat na disku logická úroveň Organizaci dat na disku na logické úrovni lze zjednodušeně chápat jako snahu o vytvoření určitých pravidel tak, aby uložená data mohla být jednoduše a rychle v případě potřeby vyhledána. Machalík F., Veselý P., Sadloň Ľ.: Informatika I - 4

5 V případě zápisu je zase potřeba mít přehled, která místa na disku nejsou obsazena a jak velký prostor je k dispozici. Prostor na disku je proto většinou rozdělen na několik základních částí, z nichž pouze jedna je vyčleněna pro ukládání samotných údajů a některé části jsou určeny pro zápis informací sloužících k registraci (volného a obsazeného) prostoru a k orientaci v něm. Tyto pomocné informace jsou většinou vedeny pomocí tabulky (několika tabulek) nebo speciálních záznamů na předem určených místech. Definování logické struktury disku lze rozdělit do dvou kroků: dělení disku na oblasti + definování logických jednotek logické formátování nadefinovaných logických jednotek Dělení disku na oblasti Fyzický disk může být rozdělen na několik částí (oblasti, partitions), které vystupují vůči uživateli jako samostatné úložné prostory (samostatné logické disky nebo svazky), popřípadě je lze ve speciálních případech ještě dále dělit. Toto rozdělení umožňuje: nainstalovat na jeden disk více operačních systémů využít celou kapacitu velkého pevného disku, pokud používáme starší OS nebo BIOS logicky odlišná data (operační systém, aplikace, zpracovávaná data) ukládat odděleně a tak zajistit větší bezpečnost nebo lepší přehled o uložených datech na jednom disku používat více souborových systémů (různá úroveň zabezpečení, spolupráce více OS). Na jednom fyzickém disku mohou být vytvořeny maximálně čtyři oblasti (partitions), přičemž záleží na operačním systému a programu, který při vytváření používáme. program FDISK (MS DOS) umožňuje vytvořit jednu primární (primary partition) a jednu rozšířenou (extended partition) program Partition Magic umožňuje vytvořit čtyři primární nebo tři primární a jednu rozšířenou oblast. Primární oblasti se chovají jako samostatné logické disky, ze kterých je možno zavést při startu počítače operační systém. Rozšířené oblasti mohou být následně rozděleny (v závislosti na použitém programu) až na 25 logických disků (svazků). Z těchto logických disků (vytvořených v rozšířené oblasti) není možno zavádět operační systém. Informace o dělení disku je uložena v tabulce oblastí (Partition Table), která je uložena na konci prvního sektoru pevného disku (hlava 0, stopa 0, sektor 0). Tento sektor je označován jako MBR (Master Boot Record). Kromě tabulky oblastí je v MBR uložen i zaváděcí záznam, což je krátký program spouštěný BIOSem při startu počítače. Pomocí něj se načte do operační paměti tabulka oblastí a z ní se určí oblast, ze které se následně bude zavádět operační systém (aktivní oblast). Informace o případném dělení rozšířených oblastí na logické disky jsou uloženy v rozšířené tabulce dělení disku (EPT - Extended Partition Table). Tato tabulka (obdoba partition table v MBR) je uložena v prvním sektoru dané rozšířené oblasti. Tento první sektor se u primární oblasti nazývá bootsektor (Boot Record). V případě, že primární oblast obsahuje spustitelný operační systém, je v bootsektoru uložen krátký program, jenž při startu počítače zavede systémové soubory z daného disku do operační paměti a předá jim řízení Logické formátování Každá nadefinovaná logická jednotka (logický disk, svazek) musí být před svým prvním použitím připravena logickým (vysokoúrovňovým) formátováním. Tímto formátováním se na logický disk zapisují operačním systémem informace potřebné pro správu souborů. To znamená, že podle zvoleného systému souborů (který na příslušném logickém disku chceme používat) se vytváří příslušné tabulky s obsahem disku. Machalík F., Veselý P., Sadloň Ľ.: Informatika I - 5

6 Po úspěšném naformátování je možno na logický disk začít ukládat data, popřípadě na něj přenést (nainstalovat) operační systém Konkrétní operační systémy Na světě existovaly a existují stovky různých operačních systémů pro různé platformy. Některé byly vyvinuty pro velmi specifické účely a jsou používány na několika málo strojích. Některé byly vyvinuty pouze pro studijní účely a potěšení svých tvůrců. Jiné operační systémy měly reálnou šanci na masové nasazení, ale byly převálcovány lepšími (a někdy i horšími) následovníky MS DOS Zastaralý jednoúlohový (mimo tisk na pozadí a rezidentní programy), jednouživatelský, 16- bitový operační systém vyvinutý firmou Microsoft (mírně přepsaný a upravený starší operační systém CP/M, včetně jeho hlavních chyb) a uvedený na trh na objednávku firmy IBM pro její počítače PC v roce Bez speciálních ovladačů bylo možno používat pouze 640 KB paměti, větší paměť používá jako Extended nebo Expanded Memory. Poslední verze (6.22) byla uvedena v roce 1996 a dál se nevyvíjí. Existovalo více klonů od různých výrobců: IBM DOS (IBM), DR-DOS (Digital Reserch), NOVELL DOS v7 (NOVELL). Systém má minimální nároky na HW a je tvořen třemi základními soubory: IO.SYS (vazební program), MSDOS.SYS (jádro systému), COMMAND.COM (interpret příkazů). Externí příkazy byly uloženy jako samostatné soubory. Operační systém používal souborový systém FAT12 a FAT16 založené na alokační tabulce a spojované alokaci. Pro jména souborů byl zavedena konvence 8+3 (jméno 8 znaků + 3 znaky přípona). Souborový systém ani interpret příkazů nerozlišoval malá a velká písmena. Operační systém měl základní textové rozhraní. Pro pohodlnější ovládání bylo k dispozici mnoho nadstaveb a utilit (i grafických). Nejznámější z nich se stal Norton Commander a později i grafická nadstavba - Windows verze 3 (3.1 a 3.11) Windows 95/98/Me Windows 95 je operační systém firmy Microsoft uvedený na trh v roce Tento operační systém představoval nástupce operačního systému MS-DOS (předcházející verze Windows až do verze 3.1/3.11 včetně nebyly skutečným operačním systémem, ale pouze grafickou nadstavbou stávajícího operačního systému MS-DOS, který byl nutný k jejich provozování). Obsahoval plně grafické uživatelské prostředí, byl 32 bitový, jednouživatelský, umožňoval současné spouštění více aplikací za použití nepreemptivního multitaskingu. Neposkytoval prakticky žádnou ochranu dat (využíval pouze souborový systém FAT) a byl velmi nestabilní (především díky nespolehlivým aplikacím, které často zapříčinily pád celého systému). Zahrnoval síťovou podporu, sdílení souborů a tiskáren, umožnil používání dlouhých jmen souborů (včetně mezer a národních znaků) za použití FAT16. Částečným vylepšením byla verze Windows OSR 2 (Windows 95 B), podporující PnP a USB sběrnici. Nově byl zavedený souborový systém FAT32, který především reagoval na narůstající kapacity pevných disků tím, že dovolil snížit počet sektorů na cluster (alokační jednotku) na velkých pevných discích. Dalším vylepšením byla verze Windows 98. Operační systém W98 přinesl mírné zlepšení stability, další multimediální podporu a především od této verze je spolu s operačním systémem dodáván i internetový prohlížeč Internet Explorer. Dnes je tento operační systém dodáván ve verzi Windows 98 SE (Second Edition). Poslední verzí Windows postavené na staré architektuře byly Windows Millenium (Windows Me), uvedené společně s Windows Byly určeny pro domácí použití s rozšířenou multimediální podporou. Svým vzhledem mírně připomínají Windows Jejich prodej byl pro malý zájem zastaven. Machalík F., Veselý P., Sadloň Ľ.: Informatika I - 6

7 Windows NT/2000 Verze operačního systému pro náročné až profesionální použití. Jádro systému bylo zcela přepracováno a operační systém je podstatně stabilnější (ve srovnání s Win9x). Původně tento operační sytém vznikal ve spolupráci s IBM jako OS/2. Windows NT (New Technology) je víceúlohový, 32 bitový operační systém s plně grafickým prostředím., využívající preemptivní multitasking. Obsahuje silnou síťovou podporu a víceuživatelskou politiku. Pro jednotlivé uživatele pracující na jednom počítači jsou privilegovaným uživatelem (správce systému, administrátor) vytvářena vlastní konta, reprezentovaná přihlašovacím jménem a heslem. Windows NT poskytuje jednotlivým uživatelům ochranu jejich dat prostřednictvím nového souborového systému NTFS (New Technology File System), který umožňuje nastavit oprávnění pro jednotlivé soubory a složky. Tato oprávnění definují, jaké činnosti může konkrétní uživatel s daty provádět. V roce 2000 uvedla firma Microsoft novou verzi operačního systému založenou na NT Windows Tato verze zahrnuje vylepšení práce s pamětí, zlepšenou multimediální podporu, vylepšený souborový systém NTFS, přepracování obrazovek pro správu počítače, drobné změny v ovládání a vzhledu grafického prostředí, zaintegrování jednotného průzkumníka do operačního systému (odstranil se rozdíl mezi přístupem k lokálnímu nebo vzdálenému zdroji) aj. Existuje ve třech verzích verze Professional (WorkStation pro verzi Windows NT 4/3.5) verze Server (Server pro verzi Windows NT 4/3.5) verze Advanced Server Windows XP Nejnovější operační systém firmy Microsoft, postavený na jádře NT (New Technology). Betaverze byla uvolněna na podzim Obsahuje rozšířenou podporu multimédií, lepší personalizace, přepracována je víceuživatelská podpora (po odhlášení uživatele mohou zůstat běžet jeho aplikace) aj. Došlo ke sjednocení obou (prozatím rozdílných) windowsovských platforem (Win95/98/Me a WinNT). Windows XP je zpětně nekompatibilní s programy určenými pouze pro Windows 95/98. Windows XP má vysoké HW požadavky (min. PII-233MHz, 64 MB; pro kompletní instalaci OS 1,5 GB na pevném disku) Prozatím existuje ve dvou verzích verze Professional (nahradí 2000 Professional) verze Home (nahradí 95/98/Me) OS/2, OS/2 WARP V roce 1987 IBM původně ve spolupráci s Microsoftem začala vyvíjet operační systém OS/2, který měl být kvalitnější než MS-DOS. Po neshodách obou firem nakonec každá z firem pokračovala ve vývoji odděleně. IBM pokračovala ve vývoji OS/2, Microsoft svoji verzi přejmenoval na NT. OS/2 Warp dnes obsahuje plně 32-bitové jádro, grafické prostředí, využívá JFS (Journaled File System) a NFS (Network File System). Tento kvalitní síťový operační systém existuje dvou verzích - jako pracovní stanice (verze v4) i jako serverový operační systém (OS/2 Warp Server for e-business). Nevýhodou je vysoká cena. Existuje pro velké množství platforem Novel NetWare 6 Nejnovější síťový operační systém firmy Novell. Navazuje na vyzkoušené a kvalitní síťové operační systémy verze 3.12 a 4.2. Operační systémy této firmy měly v 90. letech vedoucí postavení na poli síťových operačních systémů. Vyznačuje se vysokou bezpečností a spolehlivostí. Pro každý Machalík F., Veselý P., Sadloň Ľ.: Informatika I - 7

8 soubor a adresář umožňuje nastavit bezpečnostní atributy: S (supervisory) všechna práva pro adresář a celý podstrom, všechna práva pro soubor, R (read) otevřít a číst soubory, W (write) otevřít a zapisovat do existujících souborů, C (create) vytvářet soubory a adresáře, E (erase) smazat soubory nebo prázdné adresáře, M (modify) měnit jména a atributy souborů (nelze měnit obsah souboru), F (file scan) je vidět obsah adresáře a soubor po DIR, A (acces control) umožňuje měnit práva ostatních (s výjimkou S) Umožňuje přistupovat ke zdrojům jako jsou soubory, tiskárny a ukládací zařízení, umístěným v různých typech sítí (firemních i veřejných, pevných nebo bezdrátových), v různých ukládacích systémech a klientských pracovních stanicích jako k jediné síti. Podporuje stroje osazené až 32 procesory UNIX a skupina UNIX-like systémů Víceúlohový, víceuživatelský, 32 bitový operační systém, důsledně využívající preemptivní multitasking. Původně vytvořený jako serverový operační systém pro jiné platformy než IBM PC. Původní UNIX byl vyvinut firmou AT&T, později byl vývoj převeden na některé univerzity. Postupně vzniká několik odlišných verzí (BSD Unix, Unix System V, AIX, HP-UX, Solaris, UnixWare, Xenix, OSF/1, SCO). Teprve v posledních 15-ti letech se Unix začal přenášet i do světa PC. Existuje možnost práce v plně grafické nadstavbě XWindow. Mezi největší přednosti patří vynikající úroveň zabezpečení dat a přístupu k nim, silný příkazový jazyk a mohutná podpora síťového prostředí. Jako systém souborů se používá AFS (Accer File Sysyem) nebo EAFS (Extended File System), založený na indexové alokaci (inode, index node, identifikační uzel, velikost 64B). EAFS podporuje dlouhé názvy souborů (255), přičemž se rozlišují malá a velká písmena. Každý soubor (adresář) má nastaveny práva přístupu (r čtení, w zápis, x spouštění souboru, průchod adresářem) pro svého vlastníka, skupinu a ostatní uživatele LINUX Operační systém Linux je volně šířitelný OS typu UNIX. Autorem je Linus Torvalds (spolu s dalšími programátory na Internetu). Jádro Linuxu je volně šířitelné (public domain) podle pravidel GNU (General Public License). Linux byl napsán jako kompletní přepis UNIXu(tm). Nepoužívá žádný kód, který je chráněn autorskými právy AT&T nebo Unix System Laboratories. Linux byl původně psán pro architekturu IBM PC s procesorem i386 a vyšším. V současné době existují i verze pro M68000, MIPS, Sun Sparc, DEC Alpha/AXP a některé další architektury. Jednou z hlavních výhod Linuxu je jeho nulová cena, dále snadno dostupný základní software a v neposlední řadě také nízké nároky na hardware a velmi příznivý výkon (i386, 2/4/8 MB). Některé distribuce LINUXu jsou však placené. V poslední době je již dostupné velké množství aplikací pro tento operační systém. Linux podporuje i další hardware, jako jsou SCSI řadiče a zařízení, zvukové karty, joystick, síťové karty, sběrnici PCMCIA na laptopech (a PCMCIA karty), multiportové sériové karty, ISDN adaptéry a další. Machalík F., Veselý P., Sadloň Ľ.: Informatika I - 8