Jazykový rozbor Cestopisu Bedřicha z Donína

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav českého jazyka a teorie komunikace Diplomová práce Jazykový rozbor Cestopisu Bedřicha z Donína Eva Lehne, ČJL vedoucí diplomové práce: Mgr. Alena Andrlová Fidlerová, Ph.D

2 Poděkování Děkuji všem, kteří mi svou podporou umoţnili napsání této diplomové práce. Zvláštní poděkování patří paní doktorce Aleně Andrlové Fidlerové, vedoucí mé diplomové práce, za její odborné vedení a cenné rady při vypracovávání. Velmi děkuji rovněţ Královské kanonii premonstrátů na Strahově v Praze, jmenovitě bibliotékáři Mgr. Janu Pařezovi, Ph.D., za laskavé zapůjčení manuskriptu k bádání. 1

3 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, ţe jsem řádně citovala všechny pouţité prameny a literaturu a ţe práce nebyla vyuţita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne podpis 2

4 Obsah 1. Úvod Cíl práce Cestopis Bedřicha z Donína v literatuře Metodologický aparát Cestopisný ţánr Dělení cestopisů Cestopis v Čechách Kontext doby (cestování ve středověku a za humanismu) Persona Bedřicha z Donína a jeho cesty Popis rukopisu Fyzický popis rukopisu Cestopisu Kompozice Cestopisu Autorství díla Jazykový rozbor Grafický a pravopisný rozbor Úvod k pravopisu Písařský úzus v období humanismu Konsonanty Alveoláry s, š, z, ţ Afrikáty c, č Vibranty r, ř Palatály ď, ť, ň Bilabiála b Labiodentála f

5 Palatála j Velára k Alveolára l Velára g Labiodentála v Gemináty Vokály Vokál ì Vokál u Diftong ou Rozlišování i / y Označování délky Velká písmena Interpunkce Dílčí závěr Hláskosloví Diftongizace ú > ou Diftongizace ý > ej Změny ó > uo > ů (uo > ú) Úţení é > ì Změna aj > ej Změny souhlásek Tvarosloví Podstatná jména Maskulina Feminina Neutra Přídavná jména

6 7.3. Zájmena Číslovky Slovesa Lexikologie a slovotvorba Germanismy Latinismy a další cizí výrazy Deminutiva Syntax a styl Shrnutí a závěr Obrazová příloha Seznam pouţité literatury

7 1. Úvod Pro českou lingvistiku je po celou dobu její existence na odborné úrovni role humanistické češtiny vyspělého spisovného jazyka 16. a počátku 17. století 1 neopomenutelná, a proto i současná jazyková věda se jazykovým rozborům tohoto období opakovaně věnuje. Je tak činěno bezesporu právem, neboť čeština doby střední obsáhla nebývalý kulturní proud, který ji formoval do podoby, z níţ dodnes čerpáme mnohé poznatky. Období humanismu bylo velkým a plodným obdobím nejen pro český jazyk, o jehoţ budoucí podobu se právě v této době postarali česky píšící humanisté. Bylo obdobím všeobecného rozkvětu, tedy bezpochyby obdobím velmi inspirativním. Psané či tištěné památky z tohoto období jsou obvykle v dostatečně zachovalém stavu a bez problémů čitelné i pro dnešního čtenáře. Vzhledem k významu tohoto období a k mnoţství děl, která v něm vznikala, je zde stále prostor pro další nová bádání a výzkumy konkrétních jazykových materiálů. Domnívám se, ţe si proto zaslouţí naši pozornost, zejména pozornost odbornou, která povede zkoumání literárních i jazykových památek tohoto období pokud moţno k dokonalosti, a vytvoří tak podloţí pro edukaci a osvětu budoucích generací a jistou kontinuitu pro případná další bádání. Příspěvky, které se humanistické češtině věnovaly v minulém století, představují díla Poráka 2, Hádka 3 a Kamiše 4. Z novější doby z nového tisíciletí jmenuji zejména práce Zikánové 5, Šlosara 6 1 Terminologicky vycházím z definice Šlosara a Pleskalové, konkrétně hesla Čeština humanistická. In Encyklopedický slovnìk češtiny. Praha 2002, s. 78. Situace kolem definice termínu humanistická čeština a vůbec chápání vymezení tohoto období je poměrně komplikovaná. Při časovém určování tohoto jazykového období lze totiţ vycházet z několika periodizací historického vývoje češtiny. Blíţe o této terminologické problematice Zikánová, Š. Raná čeština střední doby. In Postavenì slovesného přìsudku ve staršì češtině ( ), Praha 2009, s Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha Porák, J. Příspěvek k hláskosloví češtiny 17. století, Studia Comeniana et historica, 1, 1971, č. 2, s Porák, J. Rosova mluvnice a vývoj češtiny a české lingvistiky v 17. století, Studia slavica pragensia, Praha 1973, s Hádek, K. Ke kvantitě samohlásek v češtině 17. století, Listy filologické, 93, 1970, s Hádek, K. K transkripci česky psaných památek století, Studia Comeniana et historica, 17, č. 7, 1977, s Kamiš, A. K rozsahu protetického v- v 16. století, Slavica Pragensia I, 1959, s Kamiš, A. Některé zvláštnosti v kvantitě samohlásek v městských knihách lounských ze století, Sb. Pedagogické fakulty Ústì nad Labem 1974, Řada bohemistická, Praha Zikánová, Š. Latinské vlivy v humanistické češtině. In Pořízka, P. Polách, V. P. (eds.). Jazyky v kontaktu / jazyky v konfliktu a evropský jazykový prostor, Olomouc 2005, s Zikánová, Š. Příspěvek k aktuálnímu členění věty v humanistické češtině. In Nejedlý, P. Vajdlová, M. (eds.) Verba et historia, Praha 2005, s Zikánová, Š. Slovosled a porozumění textu: predikát v humanistické češtině. In Sbornìk z konference 3. mezinárodnì setkánì mladých lingvistů, , Olomouc Šlosar, D. Poznámky k vývoji české interpunkce v 16. století. Listy filologické, 87, 1964, s Šlosar, D. Průřez vývojem staročeské interpunkce. Listy filologické, 89, 1966, s

8 a Vařekové 7. Nelze opomenout ani mnoţství studentských ročníkových písemných a diplomových prací, které však nebyly veřejně publikovány Cíl práce Předkládaná diplomová práce je věnována jazykovému rozboru díla Cestopis Bedřicha z Donína, které pochází z přelomu 16. a 17. století. Datace není v rukopisných pramenech upřesněna. Pro dílo se nevţilo, a tedy se neuţívá ustálené označení. Pro potřeby své práce si dovoluji po následující stránky uţívat jednotné zkrácené označení Cestopis. Práce si klade za cíl být příspěvkem k řadě děl, která se věnují souhrnné analýze jazyka humanistické češtiny. Na základě studia vybraných jazykových rovin, úzu Cestopisu a jeho postoji k jazyku lze následně získat znalosti o staré češtině přelomu 16. a 17. století. Zamýšlený rozsah práce mi umoţní obsáhnout komplexnější pohled na stav jazyka rukopisu, dovoluji si tak podat popis jednotlivých jazykových rovin rukopisu Cestopisu. Stručně charakterizuji text z hlediska paleografického, pravopisného a hláskoslovného a provedu analýzu oblasti slovní zásoby a přejímání slov, morfologie i syntaxe. V úvodních kapitolách práce je zařazeno několik nelingvistických kapitol, které se vztahují k cestopisnému ţánru, k osobě Bedřicha z Donína a k událostem, které předcházely výpravám Donína do popisovaných zemí. V počátečních kapitolách se rovněţ pokusím přiblíţit i historický a kulturní kontext, neboť bez toho by mi přišlo mé pojednání neúplné. Rozhodnutí zmínit kromě roviny jazykové také souvislosti historicko-kulturní není samoúčelné. Bylo učiněno proto, ţe rozvoj jazyka přímou úměrou souvisel s rozmachem knihtisku, s myšlenkovým rozkvětem a zpřístupněním textů širším vrstvám a nikoliv jen úzkému kruhu vzdělanců. Historický kontext byl tak vlastně fundamentem pro šíření jazyka a měl bezesporu vliv i na jeho podobu. V dalších kapitolách informuji rovněţ o historii vzniku a fyzickém popisu rukopisu Cestopisu. Vlastním tématem práce se zabývají následující kapitoly, v nichţ se věnuji jazykovému rozboru Cestopisu. 7 Vařeková, T. Humanistická perioda u česky píšících autorů. In Sbornìk pracì Filozofické fakulty brněnské univerzity, A 48. Brno 2000, s Outrata, F. Přehled humanistické jazykovědné tvorby v české a moravské oblasti ( ). Nepublikovaná ročníková písemná práce. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav českého jazyka a teorie komunikace, Sailerová, R. Jazykový rozbor dìla Třetì dìl historiì o obrácenì pohanův na vìru křesťanskou v Japóně (pravopis, hláskoslovì, tvaroslovì). Nepublikovaná diplomová práce. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav českého jazyka a teorie komunikace,

9 Sleduji v nich zejména tyto jevy: v kapitole o pravopisné stránce díla se věnuji označování souhlásek literami s diakritickým znaménkem a spřeţkami, označování vybraných samohlásek, rozlišování a psaní i y, dále se zaměřuji na značení, resp. neznačení kvantity u souhlásek i samohlásek a interpunkci. Zkoumám zde rovněţ zajímavosti či specifičnosti v psaní velkých písmen u podstatných jmen různého druhu a oddělování slov včetně grafické podoby hranic slov. V samostatné šesté kapitole sleduji hláskoslovné změny a také zkoumám, zda lze v textu rukopisu vysledovat dokončení nebo nedokončení jejich provedení. Následující sedmá kapitola zahrnuje studium tvarosloví ohebných a neohebných slovních druhů. Osmá kapitola práce shrnuje poznatky z oblasti lexikální roviny díla a slovotvorby. Základní snahou deváté kapitoly je pojednání o syntaxi a o stylu Cestopisu. Dále sleduji grafickou podobu rukopisu. Jak jsem jiţ předestřela v kapitole 4.1., v rukopisu se nacházejí dva typy písma. Tento stav v popisu jazykového rozboru vţdy zohledňuji. Veškerý jazykový rozbor jednotlivých výše jmenovaných jevů analyzuji na konkrétním jazykovém materiálu originálu. Bude-li to pro potřeby věci podstatné, zmíním názory či úlohu níţe uvedených dobových gramatik. Vzhledem k poměrně významnému postavení Cestopisu v historii české cestopisné tvorby a ke skutečnosti, ţe tento text nebyl z jazykového hlediska dosud řádně prozkoumán, povaţovala jsem za přínosné analyzovat jazykové aspekty tohoto díla. Cestopis Bedřicha z Donína patří rozhodně k jedněm z nejzajímavějších českých cestopisných děl a jeho jazykový odkaz nám můţe být nápomocen při představení filologického kontextu jazykové reflexe Cestopis Bedřicha z Donína v literatuře Jazykovou hodnotu Cestopisu poprvé ocenil Josef Jungmann, který na dílo upozornil a otiskl ukázku textu v Muzejníku r jako příklad zajímavého staršího jazykového materiálu. Ke stylu Donínova rukopisného cestopisu se Jungmann vyjádřil poněkud shovívavě: Sloh jeho jest přirozený, swětlý, čeština spráwná, toliko w tom snad wadná, ţe nejsa učený grammatik, na mnoze dle obecného mluwenì se řìdě forem jazyku spisownému neobyčejných uţìwal. Na přìklad: štěpì, na kterým pèkný owoce roste atd. Tam zde jermanismy prokluzujì, jako: Málo kostelů w swětě jemu se rownati mohau. Pautnìkův mnoţstvì tam přicházejì. I jiné poklesky mluwnické tu nalézti, k. p. Spatřivše wšecka mìsta, jejì welikosti sem se nadiwiti nemohl. Po wšem placi, ač opět: na konci placu. Některá dobrá 8

10 slowce i tu nalézti, jako: Kwìtì do záhrobců kamenných usazené... Wšeliké kupectwì (t. zboţì) do náwy ladujì. 9 Chronologicky následující a větší představení textu Cestopisu podává pouze jediné dílo práce Antonína Grunda Cestopis Bedřicha z Donìna. 10 Grund vychází v mnohém z Jungmanna 11, ačkoliv jej v poznámkách explicitně neuvádí. Cestopis Grund označil za dílo, které je typickou ukázkou českého renesančního cestopisu, bez jehoţ znalosti by pohled na vývoj cestopisného ţánru byl kusý: Mám dojem, ţe bychom si bez znalosti Donìnova dìla podstatně ochudili své české pìsemnictvì. Měřeno na současnìcìch, uchovává si Donìnův Cestopis své mìsto i cenu. Donìnův cestopis je poučený, ale nepřeučený, je psán zábavně, ale nehledá čtenářskou přitaţlivost v pestrosti přìhod, spìše v rozmanitém a pozorném lìčenì prostředì. 12 Tato kniha je však především populárně naučným dílem a z hlediska filologického nezasahuje dále neţ k transkripci textu rukopisu a překladu latinských pasáţí, 13 coţ lze za daných okolností samozřejmě plně akceptovat, protoţe jiný cíl ani Grund zřejmě neměl, neţ představit kompletní text dobovému čtenáři. Avšak z dnešního pohledu bohemisty lze povaţovat tento počin za poněkud nedostačující, vzhledem k tomu, jak výborně dochovaná a čitelná památka se nám k bádání nabízí. Grund svůj transkribovaný text často upravuje, respektive vynechává části původního textu, aniţ by o tom učinil zmínku v poznámkovém aparátu. 14 V moderní době vznikala celá škála studií, které o cestopisu byly napsány. Studie se však věnovaly ponejvíce jiným rysům Cestopisu neţ jeho jazykové stránce. Pozornost těchto studií je upřena především k výtvarné stránce díla, 15 a k motivu cestování dobovému fenoménu období humanismu jako takovému Jungmann, J. Cestowání Fridricha z Donína. ČNM, 17, 1843, s Grund, A. Cestopis Bedřicha z Donìna. Praha Např. ohledně problematiky autorství Cestopisu Grund uvádí tytéţ argumenty jako Jungmann; rovněţ Grundova obecná charakteristika textu Cestopisu je v souladu s Jungmannovými názory atd. 12 Grund, A. Úvod. In Cestopis Bedřicha z Donìna. Praha 1940, s Latinské citáty a italské pasáţe přeloţili Grundovi spolupracovnící: B. Ryba, R. Kuthan a Z. Kalista. Jejich práce je značena za kaţdým citátem odpovídající šifrou [B. R.], [R. Kn.], [Z. K.]. 14 Grund nejčastěji vynechává údaje, které písař kladl do závorek: např. na 118. straně originálu je část textu v závorce tento text Grund vynechává. Dále např. na 88. straně originálu čteme větu: poněvadţ wprvnì cestě obšìrně jest praveno v listu 43, nynì toho pomìjìm Z tohoto úryvku Grund neuvádí informaci o stranovém umístění odkazu o této úpravě však dále (např. v poznámce) neinformuje. 15 Vacková, J. Závěsné malířství a kniţní malba v letech 1526 aţ In Dějiny českého výtvarného uměnì II/1. Praha 1989, s Ekertová, J. Bobková, K. Cesta do Itálie očima Bedřicha z Donína a Petra Velcursia. In Cesty a cestovánì v ţivotě společnosti. Acta Universitatis Purkynianae, Philosophica et Historica, Studia Historica II, 1995, s Pánek, J. Čeští cestovatelé v renesanční Evropě. (Cestování jako činitel kulturní a politické integrace). ČČH, 88, 1990, s Bohatec, M. Skryté poklady. Praha Borovička, M. Šlechtické cesty v období renesance. In Velké dějiny zemì Koruny české; tematická řada, sv. II Cestovatelstvì, Praha 2010, s

11 Studie uměleckého zaměření zdůrazňují zejména kulturní a historický význam iluminací, které text rukopisu v celé jeho délce pravidelně doprovázejí. Je vyzdvihováno detailní, barevné a věrné zpracování architektonických skvostů jednotlivých destinací a míst, jeţ Donín na svých cestách navštívil. Studie spíše historického rázu pak reflektují např. motivaci šlechtice Donína k jeho cestám za poznáním nebo způsob cestování výpravy apod., přičemţ tyto názory a informace jsou zasazeny do širšího kulturně-politického dobového kontextu. 17 Badatelky Ekertová a Bobková se ve své studii věnují srovnání zápisků jednoho z Donínových průvodců jistého Velcursia s rukopisnými poznámkami Cestopisu, za jejichţ tvůrce je povaţován Bedřich z Donína Metodologický aparát V této diplomové práci se pokusím o popis vybraných jazykových a pravopisných jevů Cestopisu. Porovnávám stav, který předpokládají dobové mluvnice, s reálným jazykovým stavem rukopisu, vyhledávám jevy, jeţ jsou odlišné od dnešního jazyka, neboť popisování jevů shodných by bylo bez komparativní výpovědní hodnoty. Poukazuji na případné exkluzivní výskyty určitých jevů a anomálií a činím dílčí závěry. Vliv na jazykovou podobu rukopisu mohly mít tyto dobové 19 mluvnice: první česká mluvnice Gramatika česká 20 Beneše Optáta, Petra Gzella a Václava Philomatesa, která vyšla v Náměšti r a která normovala grafický úzus, zavedla třístupňovou interpunkci a přinesla celou škálu morfologických návrhů. Tuto gramatiku důkladně okomentoval a kritickým aparátem doprovodil Jan Blahoslav, a to v první části svého díla Grammatika česká (dokončena v rukopise r. 1571, ale spolehlivě vydaná teprve prací Čejky, Šlosara a Nechutové aţ v r. 1991). 22 Druhá část, Přidánì některých věcì k Grammatice české přìhodných, vlastní Blahoslavův výklad, shrnuje v sedmi kapitolách Blahoslavovy poznatky o jazyce, stylu, dialektech a výklad o přejatých slovech. Součástí druhé části Grammatiky české Jana Blahoslava je rovněţ sbírka přísloví a rčení. Chronologicky následující dobovou 17 Tichá, Z. Jak stařì Čechové poznávali svět. Výbor ze staršìch českých cestopisů stoletì. Praha O otázce autorství rukopisu bude detailně pojednáno níţe, konkrétně v kapitole 4.3. Autorstvì dìla. 19 Večerka, R. Gramatiky češtiny. In Encyklopedický slovnìk češtiny, Praha 2002, s Číslo knihopisu: K Další vydání 1543, 1588 a Blahoslav, J. Gramatika česká. Brno

12 gramatikou, jeţ mohla ovlivnit jazykovou podobu Cestopisu, je Grammatica Bohemica 23 Gramatyka česká (z r. 1577) autora Matouše Benešovského Philonoma. Tato mluvnice je však všeobecně vnímána jako koncepčně slabá práce; jejím novem je zavedení paradigmatiky do popisu morfologie. 24 Řada potenciálních mluvnických zdrojů cestopisu pokračuje dílem Grammaticae Bohemicae libri duo 25 (z r. 1603) Václava Benedikta z Nedožer. 26 Tato gramatika znamenala podstatný metodický pokrok, a ač v časovém pořadí čtvrtá, označuje se někdy jako první česká mluvnice jiţ v pravém smyslu toho slova. 27 Z gramatik, které řadíme spíše do barokního období, ale vzhledem k předpokládanému časovému rozpětí vzniku Cestopisu je nelze opomenout 28, se jedná o mluvnici z pera jezuity Jana Drachovského, která nese název Grammatica Boëmica in V libros divisa 29. Tuto gramatiku vydal aţ po smrti jejího autora Matěj Václav Šteyer r Sám Šteyer otiskl Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti 31, krátce nazývaný téţ Ţáček (z r. 1668). 32 Mnoţství prakticky jazykově zaměřených informací a poučení z této mluvnice, která je specifická tím, ţe dialogickou formou vykládá základní gramatické kategorie a podává českou morfologickou paradigmatiku s vysvětlivkami a příklady, rovněţ při konfrontaci jazyka rukopisu s dobovým územ zohledňuji. 33 Následnou mluvnicí, která bude poslední, jiţ vybírám z vývojové řady dobových českých gramatik, je Čechořečnost seu Grammatica linguae Bohemicae 34 (1672) od praţského právníka Václava Jana Rosy. Rosova mluvnice je velmi zajímavá v tom, ţe Rosa jako první jasně rozpoznal podstatu slovesných vidů a násobenosti slovesného děje a popsal jejich výrazové prostředky. 35 Později vydané mluvnice ponechávám stranou pozornosti, neboť jsou pro potřeby bádání (z hlediska doby jejich vzniku) jiţ irelevantní. Při studiu jevů v uvedeném kontextu se mi stěţejním studijním materiálem stala zejména práce o pravopisu a hláskosloví humanistické češtiny od významného badatele Jaroslava 23 Číslo knihopisu: K Večerka, R. Gramatiky češtiny. In Encyklopedický slovnìk češtiny, Praha 2002, s Číslo knihopisu: K Nebo z Nudoţer; on sám se uváděl Nudoţerinus. 27 Večerka, R. Gramatiky češtiny. In Encyklopedický slovnìk češtiny, Praha 2002, s Tyto tři jmenované gramatiky zařazuji proto, ţe reflektují jazykovou situaci předcházející dobu jejich vydání, a mohly by tedy popisovat jevy, které lze nalézt v rukopisu. 29 Číslo knihopisu: K Večerka, R. Gramatiky češtiny. In Encyklopedický slovnìk češtiny, Praha 2002, s Číslo knihopisu: K Štejer, M. V. Ţáček. Praha Večerka, R. Gramatiky češtiny. In Encyklopedický slovnìk češtiny, Praha 2002, s Rosa, J. V. Čechořečnost. Mnichov Rosa, J. W. Czech Grammar: Čechořečnost. Prague Večerka, R. Gramatiky češtiny. In Encyklopedický slovnìk češtiny, Praha 2002, s

13 Poráka 36, která představuje velmi úspěšný pokus o systematičtější uchopení tématu. Vycházím rovněţ z obecnějších titulů, které se věnují určité problematice nebo stránce jazyka zde mám na mysli zejména slovníky staré a střední češtiny 37 a slovníky z nové doby 38, dále historické mluvnice 39 a odborné studie týkající se souboru jevů konkrétní sledované problematiky např. okruhu otázek dobové interpunkce, značení kvantity a oblasti pravopisu jako takového Porák, J. Humanistická čeština. Praha Porák, J. Chrestomatie k vývoji českého jazyka ( stoletì). Praha Bělič, J. Kamiš, A. Kučera, K. Malý staročeský slovnìk. Praha Gebauer, J. Staročeský slovnìk I (A J), II (K N). 2. vyd. Praha Jungmann, J. Slovnìk česko-německý. A J. Praha Jungmann, J. Slovnìk českoněmecký. K-O. Praha Jungmann, J. Slovnìk česko-německý. S U. Praha Jungmann, J. Slovnìk českoněmecký. W Ţ. Praha Šimek, F. Slovnìček staré češtiny. Praha Holub, J. Kopečný, F. Etymologický slovnìk jazyka českého. 2. vyd. Praha Rejzek, J. Český etymologický slovnìk. Brno Komárek, M. Historická mluvnice česká 1. Hláskoslovì. Praha Lamprecht, A. Šlosar, D. Bauer, J. Historická mluvnice češtiny. Praha Trávníček, F. Historická mluvnice česká 3. Skladba. Praha Váţný, V. Historická mluvnice česká 2. Tvaroslovì I. Praha Šlosar, D. Poznámky k vývoji české interpunkce v 16. století. Listy filologické, 87, 1964, s Šlosar, D. Průřez vývojem staročeské interpunkce. Listy filologické, 89, 1966, s Štejer, M. V. Ţáček. Praha

14 2. Cestopisný žánr 41 Definice cestopisu jako literárního ţánru se v literárních slovnících příliš neliší. Nejucelenější je slovníkové heslo v Encyklopedii literárních ţánrů, kde je cestopis definován jako próza zachycujìcì průběh putovánì objevovaným zeměpisným prostorem. 42 Cestopisný ţánr lze zařadit na pomezí beletrie a literatury faktu (populárně naučné literatury) podle toho, do jaké míry je věcným, nebo zábavným čtením. Ideální cestopis by měl být faktograficky přesný a zároveň umělecky působivý a dobře zpracovaný. Je nutné zmínit, ţe starší literatura neoddělovala odbornou a krásnou literaturu, jak to činíme my v současnosti. Cestopisy vykazují různou míru dějovosti, přítomnost dynamického prvku je odlišuje od literatury faktu (odborná pojednání o daném místě a v dnešní době třeba cestopisný průvodce). Cestopis pak můţe náleţet k ţánru dokumentárnímu, publicistickému nebo uměleckému. Všímá si v různé míře a v různém poměru zvláštností geografických, kulturních, sociálních a jiných. Hlavními zdroji informací v cestopisné literatuře jsou vlastní zkušenost, ústní reference (místní pověsti a příběhy) a literární reference (například cestopisy předchůdců, odborně zaměřená literatura např. geografická pojednání). V cestopisech vzniká napětí, které je dáno rozdíly mezi domácí a cizí kulturou. Autorova ideologie se obráţí v poměru k novému a odlišnému. Ten můţe mít podobu obdivu, odporu, ohroţení, strachu či poučení. Cestovatel (autor) interpretuje jinou kulturu skrze zkušenosti ze své vlasti, tedy srovnává, konfrontuje nebo pouţívá příměrů. Míra tolerance nebo pokory závisí na mnoha faktorech, hlavní roli pravděpodobně hrají vzdělání a ţivotní zkušenosti. Kompozice je v cestopisech uspořádána podle osy prostorové (místopisné názvy kapitol či oddílů) nebo časové (jedná se o tzv. deníkovou formu). Můţeme se setkat i s uspořádáním tematickým. V praxi se spíše varianty uspořádání kombinují. Typickým znakem cestopisu je blízkost autora a vypravěče (často v ich formě, nebo ve skromnější první osobě plurálu). Autor je zpravidla účastníkem i pozorovatelem, takţe v textu bývají vyjadřovány jeho emoce. Výsledná umělecká kvalita závisí na atraktivitě procestované země (na míře její exotičnosti ), ale také na autorově rozhledu, zájmech, pozorovacích schopnostech a vypravěčské invenci. 41 V této kapitole vycházím z titulů: Binková, S. Polišenský, J. Česká touha cestovatelská. Cestopisy, denìky a listy ze 17. stoletì. Praha Mocná, D. Peterka, J. Encyklopedie literárnìch ţánrů. Praha 2004, s Mocná, D. Peterka, J. a kol. Encyklopedie literárnìch ţánrů. Praha 2004, s

15 Starověké zprávy o cizích zemích ještě nerozlišovaly mezi skutečností viděnou a vymyšlenou, teprve od renesance přibývá zájmu o realitu. Z historického pohledu cestopis předjímá reportáţ, moderní literaturu faktu spolu s fantastikou a science-fiction. Cestopis od svých počátků ve starověku vykazoval dvě základní tendence: buď tíhl k fakticitě a dokumentárnosti, nebo k literární fikci. Podle tohoto hlediska rozlišujeme cestopisy reálné, nebo fantastické (ty bývají nazývány také mythology-fiction nebo imaginárnì). Následně můţeme také rozlišovat cestopisy podle stylu na cestopisy narativnì, v nichţ převládá epičnost, záţitkovost, a na cestopisy deskriptivnì, v nichţ převládá spíše dokumentárnost, věcnost a téţ naučnost. Právě skloubení těchto dvou prvků bývá znakem literární invence autora. Na rovině jazykové můţe cestopis zdůrazňovat bezprostřední účast (uţití přítomného času), nebo časový odstup (uţití minulého času). Obecně se dá říci, ţe linie reálná existuje souběţně s fantastickou (to jsou například pověry, bajky, pověsti o zázracích, neuvěřitelných tvorech a podobně), vzájemně se prolínají v rámci jednoho díla (příčinou můţe být nedostatečná odborná vzdělanost nebo náboţenské přesvědčení). Cestopisná literatura je tak ţánrově nevyhraněná (mísí se i styl, forma v rámci jednoho díla). I přes tuto z dnešního pohledu nedostatečnost obsahují všechny cestopisy mnoho nesmírně cenných údajů Dělení cestopisů 43 Nejstarší kořeny cestopisů sahají k dílům, která původně nebyla povahou ani určením cestopisná. Uţ ve starověku můţeme nalézt díla, která mají cestopisné prvky. Například Homérova Odyssea má znaky narativního fantastického cestopisu, přestoţe popisuje pouze dobrodruţnou cestu zpět (přičemţ u cestopisu se přepokládá, ţe je zaloţen na časoprostorové distanci od domova, připomenutého odjezdem a návratem). Za vůbec první autory cestopisů se povaţují Hekataios (asi př. n. l., Cesty po světě) a kartaginský mořeplavec Hannon, který sepsal roku 500 př. n. l. zprávu o plavbě podél západního pobřeţí Afriky (v řeckém překladu pod názvem Periplús Obeplutì). 43 V této kapitole čerpám informace z publikací: Borovička, M. Velké dějiny zemì Koruny české; tematická řada, sv. II Cestovatelstvì, Praha Mocná, D. Peterka, J. a kol. Encyklopedie literárnìch ţánrů. Praha 2004, s

16 Významné bylo následně období mezi 9. aţ 13. stoletím, kdy se rozvíjela bohatá tradice geografické literatury arabské a ţidovské. Kupříkladu o střední, východní a severní Evropě včetně Prahy na sklonku 10. století pojednává jistý Ibrahím Ibn Jakúb, jehoţ cestopis se nezachoval v originále a je znám jen z pozdějšího zpracování. Velkého významu nabyl nejrozsáhlejší středověký cestopis od Marka Pola Milion (1298). Tento typ reálného cestopisu prolnul objevné faktografické informace z obchodní cesty s bohatstvím kuriozních historek a skazek. Ačkoliv Polův cestopis razil dobově novou zásadu dokumentární věrnosti, byl ve své době neprávem povaţován za plný smyšlenek. V protikladu k tomuto představiteli linie reálných cestopisů stojí cestopis fantastický. Jeho prototypickým reprezentantem je dílo pocházející ze 14. století Cesta kolem světa rytìře Jana Mandevilly od Jeana de Bourbogne, který vylíčil podle četby a aţ pohádkové fantazie ţivot ve východních (a rovněţ v smyšlených) zemích. 44 Zlatým obdobím ţánru je bezpochyby 16. a 17. století. V renesanci tehdy poutavost imaginárních cestopisů překonávají popisy objevitelských cest Kolumbových, Cortése, Magalhăese. Velkou literární událostí se stal např. v italštině tištěný List Ameriga Vespucciho o ostrovech objevených na čtyřech jeho cestách (1504). Renesanční cestopis poprvé realizuje v cestopisném ţánru prvky utopie (např. Utopie z roku 1516 Thomase Mora či Slunečnì stát od T. Campanelly). Utopie postupně posilovaly epický a satirický prvek (Cyrano z Bergeracu: Cesta na měsìc, 1657), a směřovaly tak k imaginárně cestopisnému románu typu Gulliverových cest Jonathana Swifta (1726). Současně existuje i zájem o dokumentární cestopisnou literaturu. Období 17. století je charakterizováno především hojnými cestami misionářskými (Samuel Fritz Zpráva o cestě po Amazonce). Dalšími typy cest, které jsou v tomto období často podnikány, jsou kavalírské a vychovatelské cesty. V tomto období poprvé cestovatelé z českých zemí pronikají do zámoří, Číny, Íránu, Laponska, Norska, Ruska. 45 Oblíbený syţet imaginárních cest se ve 2. polovině 19. století promítl do vědeckofantastických románů (Jules Verne: Cesta do středu země, 1864). Dokonce i mezi cestovateli z českého prostředí najdeme osobnosti, které svými cestovatelskými počiny dosáhly nadnárodního významu. Jmenuji například tvůrce první 44 O obou zmíněných cestopisech bude více pojednáno v kontextu historie českých cestopisů v následující kapitole Tematické rozpětí ilustrují ukázky cestopisné literatury 17. století, soustředěné v antologii Česká touha cestovatelská. 15

17 přesné mapy veletoku Amazonky jezuitu Samuela Fritze, objevitele pramenů Eufratu a Tigridu Josefa Wünsche či Emila Holuba, jehoţ rozsáhlé sbírky dodnes ţivě promlouvají k návštěvníkům nejrůznějších muzeí. 46 Účely cestování byly nejdříve: politické a správní (cesty s tímto účelem obvykle na dvory panovníků), politicko-náboţenské, právní, obchodní, kulturně propagační, dále např. z touhy po vzdělání (zde bylo předmětem cestování studium na zahraničních školách) a obecně kulturní, ale i válečné. Mezi nejčastější cíle patřila ze zřejmých náboţenských příčin Svatá země (Palestina). Poutní cesty do Palestiny lze povaţovat za naprosto svébytný typ cestovatelských aktivit, stejně jako účast v diplomatických poselstvech. 47 Cestopis plnil jinou úlohu v minulosti a jinou funkci má v současnosti. V dnešní době není cestování do cizích zemí jevem nijak ojedinělým. Dnešní svět 21. století nám za pomoci nejmodernější techniky a dostupných médií navíc umoţňuje cestovat virtuálně (za pomoci vizuálních, zvukových a jiných technik). V současných cestopisech nenajdeme jiţ moc fantazie, převaţují v nich spíše dokumentární a beletristické prvky. Cestopis lze dnes povaţovat spíše za beletrii s funkcí pobavit a seznámit s jinakostí. Informace o cizích kulturách v současnosti však jiţ často nečerpáme z cestopisů, nýbrţ prostřednictvím jiných médií (internet, přednášky, výstavy, fotografie nebo filmy) Cestopis v Čechách 48 Dějiny českého cestovatelství zahrnují nejméně osm století mnohotvárného vývoje. První cesty byly anonymní, neznáme cestovatele ani jejich cíl, dozvídáme se o nich aţ ze zmínek kronikářů. Teprve později cestovatelé své paměti diktují nebo je sami píší na cestě či po návratu z ní, a to buď hned, anebo později aţ s určitým časovým odstupem; z vlastní vůle, nebo na cizí popud. Cestopisná próza se do českého povědomí dostává překladovou 46 Cestování bylo u nás (a nejen v našich zemích) v minulosti výhradně muţskou záleţitostí. Některé cestovatele doprovázely jejich manţelky (Pavlìna Helferová, Růţena Holubová). Ţena, které bylo umoţněno, aby sama z vlastní iniciativy zorganizovala cestu, se objevila aţ na počátku 20. století a jmenovala se Barbora Markéta Eliášová. Je povaţována za první českou cestovatelku. Počátkem 21. století se k ní přidruţují Pavla Jazairiová či Nelly Rasmussenová. 47 Borovička, M. Velké dějiny zemì Koruny české; tematická řada, sv. II Cestovatelstvì. Praha 2010, s Podklady pro tuto kapitolu čerpám z titulů: Borovička, M.: Velké dějiny zemì Koruny české; tematická řada, sv. II Cestovatelstvì, Praha Mocná, D. Peterka, J. a kol. Encyklopedie literárnìch ţánrů. Praha 2004, s

18 literaturou na přelomu 14. a 15. století (kořeny světového cestopisu sahají dále, viz výše v kap. 2.1.). Česky psaná próza se u nás rozvíjí od 60. let 14. století poměrně bohatě, je zastoupena všemi druhy epiky, ale cestopisná literatura tehdy ještě nevzniká. Výjimkou jsou překlady Milionu Marka Pola a cestopisu tzv. Mandevilla (viz pojednání dále). Pak však do tohoto vývoje, který mohl vyústit ve vznik původní české cestopisné literatury, zasáhlo husitství. Tato etapa obrátila společenský vývoj zcela jiným směrem, coţ se pochopitelně odrazilo i v literatuře. Cesty Čechů do ciziny byly omezeny anebo měly propagační a někdy i válečnický ráz (spanilé jízdy). Cestopis pak v atmosféře teologických sporů a ustavičných vojenských konfliktů těţko mohl najít své místo. Tento literární ţánr je spjat s renesancí a humanismem, jejichţ nástup v zemích Koruny české husitství zabrzdilo. Nemůţe tedy být překvapením, ţe se u nás v domácí literatuře objevuje aţ v konsolidovanějších časech krále Jiřího z Poděbrad. Pozdní nástup cestopisného ţánru mohl být způsoben také jinou okolností, a to poměrně pozdním vznikem české prózy (aţ ve druhé polovině 14. století). Do českého prostředí uvedl (bez výraznějšího ohlasu) cestopis františkán italského původu Giovanni Marignolli. Marignolli působil na dvoře Karla IV., na jehoţ podnět napsal v latině kroniku, ve které líčil své cesty na Dálný Východ, Cejlon a do arabského světa. Na přelomu 14. a 15. století se u nás objevují první dvě cestopisná díla, ovšem nepůvodní, přeloţená. Cestopisnou literaturu v českých zemích zahajuje jiţ zmíněný český překlad cestopisu Milion benátského kupce Marka Pola. V cestopisu Milion je patrná autorova snaha o dokumentárnost neboli věcnost. V tomto aspektu se lišil od dalšího významného cestopisu, tedy Cest kolem světa rytìře Jana Mandevilly 49. V Čechách byl tento cestopis přístupný od 15. století a stejně jako Milion měl velký vliv na pozdější vývoj cestopisného ţánru. Oba cestopisy byly přeloţené do češtiny kolem roku Zajímavostí je, ţe tehdejší české prostředí je povaţovalo za literární práce stejného druhu, k čemuţ pomohly i české překlady, které jejich odlišnost poněkud setřely, zatímco skutečnost byla jiná. Cestopis Milion je totiţ dílem skutečného cestovatele. Tento přeloţený cestopis tak náleţí k první větvi cestopisů, které zdůrazňují realitu a snahu o přesnost a konkrétnost popisu (přesně odlišuje viděné od slyšeného, uvádí například přesné míry, snaţí se co nejpřesněji situovat objekty a podobně). Fantastičnosti vyprávění se přitom zcela nevyhýbá, ale fantastické motivy jsou spíše výjimkou. Naproti tomu Mandevillův cestopis je výtvorem kompilátora, belgického lékárníka z Lutychu Jeana de Bourgogne. Představuje tak odlišnou tendenci ve vývoji cestopisného ţánru. Jedná 49 Číslo knihopisu: K

19 se o dílo spíše fantastické, ovlivněné beletristickou rytířskou epikou. Domnělý autor nikdy popisované země nenavštívil, jeho cestopis je spíše kompilací tehdy známých děl a kombinací atraktivních motivů. Cestopis tak řečeného Mandevilla 50 je spíše dobrodruţnou literaturou. V české literatuře si však tento typ cestopisu, který zdůrazňoval fantastičnost, smyšlenost, nenašel pokračovatele, na rozdíl od vývojové linie ovlivněné Markem Polem. Polovi pokračovatelé navázali na jeho střízlivost a věcnost, zdůrazňování reality a vlastní pozorování (v tom má Polův cestopis relativně blízko k odborné literatuře). První české cestopisy, Jaroslavův a Šaškův, jsou z 2. pol. 15. století, tedy z doby vlády krále Jiřího z Poděbrad. První dílo, Denìk poslův krále Jiřìho ke králi franskému Ludvìkovi XI. léta 1464, jehoţ autorem je neznámý panoš Jaroslav 51, je v podstatě deníkovým záznamem jednoho člena královské delegace. Ten zachycuje cestu českého mírového poselstva k francouzskému králi. Autor spisu neměl při psaní větší literární ambice. Autorem druhého cestopisu, Putovánì pana Lva z Roţmitálu do západoevropských zemì 52, je Václav Šašek z Bířkova, člen druţiny. Tento cestopis uţ literární ambice má, autor byl vzdělaný a usiloval o věrohodné zaznamenání svých zkušeností, ale zároveň se snaţil, aby bylo dílo čtivé a mělo uměleckou hodnotu. Tradici cestopisů zaměřených na Blízký východ dokládá cestopis od kališnického kněze Martina Křivoústého Bakaláře (po roce 1447) Cesta do Jeruzaléma 53 a Cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta 54 od Martina Kabátníka z období kolem roku Kabátník byl prostý krejčí a obchodník a neuměl psát. Své záţitky musel tedy diktovat. Popisované skutečnosti přirovnával k jevům z domácího prostředí a také vyprávěl jen to, co viděl na vlastní oči. Kdyţ uţ zmíní nějakou informaci z druhé ruky, tak uvádí zdroj. Na cestách si nevšímal pouze jevů náboţenských, ale zajímal se také o běţný ţivot kolem. 50 Rytíř (sir) Mandevill nikdy neexistoval, autor si jen vypůjčil příjmení jednoho svého pacienta. 51 O osobě panoše Jaroslava nic bliţšího nevíme. Existuje domněnka, kterou zastával mj. i František Palacký, ţe se jednalo o panoše Albrechta Kostky, který se jmenoval právě Jaroslav. František Palacký objevil opis cestopisu v městském archivu v Českých Budějovicích v roce Ve zredukované podobě zveřejnil Palacký deník panoše Jaroslava v Časopise Českého muzea v roce Poté se originál rukopisu z českobudějovického muzejního archivu ztratil a celá desetiletí se o něm nevědělo. V roce 1885 historik Josef Kalousek nalezl v soukromé sbírce přímo rukopis deníku, z něhoţ Palacký čerpal. Kalousek vydal celý deník v roce 1887 v Archivu českém. Poté se dobový opis deníku ztratil nadobro. 52 Šaškův rukopis se nedochoval, ani ţádné jeho soudobé opisy. První zachovanou podobou byl latinský překlad, který více neţ o sto let později pořídil jistý Stanislav Pavlovský z Pavlovic. Tuto latinskou verzi pak do němčiny přeloţil J. E. Horký a roku 1824 ji vydal v Brně. V roce 1890 vydal Alois Jirásek rozsáhlou povídku Z Čech aţ na konec světa, která byla literárně zpracována podle německého výtahu J. E. Horkého. Další vydání pochází od Rudolfa Urbánka a je opatřeno i úvodní studií. Toto Urbánkovo dílo vyšlo roku Toto dílo se dochovalo nepřímo jeho latinskou verzi napsal Vít z Berouna roku Číslo knihopisu: K

20 Cestopis Jana Hasištejnského z Lobkovic Putovánì do Svaté země léta Páně 1493 k svatému hrobu vykonané 55, byl sepsán v letech , ale vydán aţ v 19. století. Hasištejnský byl příslušníkem vysoké šlechty a byl velmi vzdělaný, své dílo měl předem promyšlené a psal je podle svých poznámek v průběhu cesty. Stejně jako Kabátník rozlišoval ve snaze po objektivitě to, co slyšel, od toho, co sám viděl a zaţil. Také on pro názornost často srovnával tamní jevy s domácími. O Svaté zemi píše velmi podrobně, ale zůstává dobrým vypravěčem, umí psát poutavě. O sloţitých jevech psal prostě a srozumitelně a jeho cestopis je čtivý pro širokou čtenářskou obec. Zlatým obdobím cestopisů je renesance a baroko. Cestopisný ţánr se začíná dělit v 15. století na diplomatické cesty do Evropy a cesty do Svaté země. Později ještě přibudou daleké cesty za oceán. Roku 1492 objevuje Kolumbus Ameriku. Tento objev nezůstal veřejnosti dlouho utajen. Uţ začátkem 16. století se k břehu Nového světa plaví španělské, francouzské a anglické lodě. Velký vliv ve své době měl Spis o nových zemìch a o Novém světě Ameriga Vespucciho, jehoţ překlad byl vydán v Plzni kolem roku Knihu Historie o plavenì se do Ameriky od Jeana de Léry přeloţili členové Jednoty bratrské. Cesty do Svaté země neustávají ani po objevení Ameriky. Oldřich Prefát z Vlkanova byl zcestovalý a velmi sečtělý, důkladný a přesný, navíc zaměřený na exaktní vědy (důkladné popisy měst, architektury, zvířat). Snaţil se tedy o racionální poznání světa a vysvětlení přírodních úkazů a naopak přemýšlel a dokonce pochyboval o záhadách a zázracích vztahujících se k posvátným místům. Jeho cestopis Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny 57 vyšel tiskem aţ roku 1563, tedy aţ sedmnáct let po cestě. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, člověk známý pro své vysoké postavení, mnohostranné vědomosti a nadání, se proslavil nejen jako literát, ale také jako hudebník a výtvarný umělec (svůj cestopis sám výtvarně doprovodil). Své vzdělání však stavěl na odiv čtenářům poněkud těţkopádnějším stylem či uţíváním četných odkazů a citátů. Tento způsob psaní ubírá knize na čtivosti, avšak ve spise jsou i pasáţe čtivé, ironické a vtipné. Před cestou se se zeměmi seznámil důkladně, přečetl na 563 autorů. Harant však neodlišuje pověry a fakta. Jeho cestopis vyšel pod názvem Cesty z Královstvì českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté 58 roku NK Praha, signatura XXIII. F Číslo knihopisu: K Číslo knihopisu: K Číslo knihopisu: K

21 Turecká tematika se objevuje v cestopise Václava Vratislava z Mitrovic Přìhody Václava Vratislava z Mitrovic, kteréţ v tureckém hlavnìm městě Constantinopoli viděl, zajetì svém 1591 zkusil a sám léta 1599 sepsal 59. Václav Vratislav se jako patnáctiletý účastnil diplomatické cesty do Cařihradu s poselstvem Rudolfa II. Při líčení cesty samotné se autor opírá o známé prameny, nejčtivější jsou však vlastní Mitrovicovy záţitky. Cestopis Islandia aneb krátké vypsánì ostrovu Islandu 60 od Daniela Vettera náleţí k nejvýznamnějším spisům naší starší zeměpisné literatury. Jeho význam je o to větší, ţe vyšel tiskem ve třech jazycích (česky, německy a polsky) 61. Navzdory této skutečnosti je tento spis v dnešní době veřejnosti téměř neznámý, je jaksi ve stínu známějších cestopisů své doby (V. Vratislav z Mitrovic, Bedřich z Donína). Islandia je přitom dílo, které má potenciál oslovit i dnešního čtenáře. O jeho aktualizaci se pokusil Bohuslav Horák, kdyţ vydal trojjazyčnou edici Islandie s kritickým komentářem, včetně podrobných informací ze ţivota autora a i o cestě samotné. Cestopis Bedřicha z Donína, jehoţ vznik datujeme do přelomu 16. a 17. století, se dočkal vydání aţ v 19. století. Cestovatel společně s početnou výpravou podnikl celkem čtyři cesty (Rakousy a Uhry, Bavorsko, italské Švábsko a Itálie s Neapolským královstvím). Dílo podává poměrně rozsáhlý a ucelený pohled na daná místa, specifickou zajímavostí rukopisu jsou bohaté iluminace. Cestopis uvádí v podstatě vlastivědná pojednání o jednotlivých zemích. Vypravěč se snaţí být veskrze objektivní a pokouší se potlačovat své názory, avšak v určitých pasáţích se odhaluje velká zboţnost cestovatele a s tím přichází ruku v ruce rovněţ poměrně slepá důvěřivost k různým legendám, jeţ se váţou na zázračná místa a zázračné události. O Cestopisu Bedřicha z Donína je samozřejmě blíţe pojednáno v následujících kapitolách. Zde výše uvedené telegrafické představení Cestopisu bylo uţito jen ke kompletaci vývojové řady představených cestopisných děl. Záměrně uvádím jen díla, která v časovém sledu předcházela sepsání Cestopisu, neboť díla, která vznikala aţ po jeho vzniku, nemohla být v ţádném směru předlohou pro podobu obsahu či formy Cestopisu. Připadá mi tedy bezpředmětné, pokračovat v představení děl dále neţ k přelomu 16. a 17. století, z nějţ Cestopis zřejmě pochází. 59 Číslo knihopisu: K Číslo knihopisu: K Horák, B. Daniel Vetter a jeho Islandia. Brno 1931, s

22 2.3. Kontext doby (cestování ve středověku a za humanismu) Ve středověku byl cestopis na okraji zájmu. Cestopisná literatura spolu s ostatní odbornou literaturou vyţaduje široký a hluboký poznávacì zájem o tento svět, o pozemský svět Ale právě takovémuto poznávánì středověk nepřál, přesněji: bylo cizì jeho filozofické orientaci. Pro středověk charakteristické deduktivnì myšlenì a nedůvěra k reálnému světu byly v přìmém rozporu se snahou po objektivnìm poznánì, v jednom z důleţitých impulsů poznávánì. 62 Ve středověku byl tedy pozemský svět chápán jako nedůleţitý, dočasný a nezasluhující si pozornost, protoţe byl povaţován za pouhý odraz světa nadpozemského, teprve ten se středověkému člověku jevil jako věčný, rozhodující a neměnný. Účel cestování byl ve středověku spíše praktický: např. panovník obvykle cestoval po své zemi, aby na ni dohlíţel a získal také určitý přehled o dění v zemi. Církevní hodnostáři se vydávali na synody a jednání; prostí venkované se pak odebírali na trh nebo na náboţenskou cestu. Pro dnešního člověka s odlišným vnímáním světa můţe středověké myšlení být velmi cizí, především to, ţe zkoumat pozemský svět nemělo smysl, neboť vše bylo pro něj předem a jednou dáno v Bibli a ve spisech autorit. To se projevovalo i v pojetì literatury. Nekladl se v nì důraz na originalitu v dnešnìm slova smyslu, hledělo se pouze na formálnì stránku dìla. Středověk nechtěl zachytit svět v jeho individuálnìch rysech, ale v rysech věčných, neměnných Absence cestopisného ţánru ve středověku je tedy logická. 63 Nicméně v období následujícím, v humanismu a renesanci, uţ byl cestopis přímo v centru zájmu. Aţ renesance totiţ klade důraz na individuum a na pozemský ţivot, na rozvoj poznání. Literatura byla v období českého humanismu a renesance zaměřena na ţivotní praxi, významu nabývala především vzdělávací literatura (s popularizačním a naukovým charakterem). Rozkvět české renesanční a humanistické literatury včetně literatury cestopisné nastal v období od 30. let 16. století do 20. let následujícího století. 62 Tichá, Z (ed.). Jak stařì Čechové poznávali svět. Výbor ze staršìch českých cestopisů stoletì. Praha 1984, s tamtéţ 21

23 3. Persona Bedřicha z Donína a jeho cesty 64 Donátor projektu Cestopisu se narodil pravděpodobně roku 1574 jako třetí potomek Václava z Donína. Rod purkrabích z Donína získal svůj přídomek podle stejnojmenného saského města (německy Dohnau v některých starších pramenech téţ Dohna). Za zakladatele rodu literatura označuje Jindřicha z Rotova, který byl od roku 1152 purkrabím v Doníně. Rod se v průběhu staletí rozdělil do několika větví; jednou z nich byla větev česká, dělící se na benáteckou a újezdskou, kterou zaloţil Bedřichův praděd Bořivoj z Donína. Rodová větev újezdská je označována podle panství Bílý Újezdec u Smečna toto panství drţeli Donínové od poloviny patnáctého století. O mládí Bedřicha z Donína je známo poměrně málo informací. Jiţ jako třináctiletý se dal roku 1587 spolu se starším bratrem Janem Vladislavem zapsat na praţskou jezuitskou univerzitu. Roku 1608 konvertoval ke katolicismu. První cestu, vedoucí do Rakous a Uher, podnikl Bedřich jako čtrnáctiletý. S bratrem Janem Vladislavem vyjeli 14. listopadu 1588 do Vídně. Zde patrně pobývali u dvora arcikníţete Arnošta a seznamovali se s dvorským způsobem ţivota. Ve Vídni také zaţili roku 1590 silné zemětřesení. Z Vídně odpluli po Dunaji do Prešpurku (Bratislava) a dále do Rábu (Györ). Stejnou cestou se vrátili nazpět. Nikterak nespěchali, toto putování jim trvalo tři roky. Druhou cestu Bedřich uskutečnil v roce 1592, rovněţ s bratrem Janem Vladislavem, a jejich cílem bylo Bavorsko. Dne 1. ledna dorazili do Řezna, odkud pokračovali do Ingolstadtu. Zde se nechali téhoţ roku zapsat na jezuitskou univerzitu a cestovali pak po Bavorsku. Následovala vlašská cesta. Do Ingolstadtu za oběma bratry v říjnu 1593 tehdy přijel jejich otec. Společně se v doprovodu jezuity Petra Velcursia, který zřejmě bděl nad výchovou obou mladých pánů, vydávají všichni tři Donínové přes Augsburg na první cestu do Itálie, která trvá s návratem do Prahy aţ do prosince Do Benátek dorazili přes Brixen, Trident a Treviso. Odtud zamířili přes Padovu a Ferraru do Florencie, Sieny a Říma, kam dospěli 22. listopadu Cestovali poměrně rychle, ale ve věčném městě pobyli hned několik 64 Rozsáhlou dokumentaci k ţivotopisu Bedřicha Donína zpracoval Grund, A. Úvod. In Cestopis Bedřicha z Donìna, Praha 1940, s Dále čerpám z hesla: Donín, Ottův slovnìk naučný, VII., Praha 1893, s , a z titulů: Borovička, M. Velké dějiny zemì Koruny české; tematická řada, sv. II Cestovatelstvì, Praha 2010, s Jungmann, J. Cestowání Fridricha z Donína. ČNM, 17, 1843, s

24 měsíců. Navštíví kromě Říma i Neapol, coţ bylo nejvzdálenější místo, jakého Donín na svých cestách dosáhl. 65 Přes Loreto, Anconu a Bolognu se skupinka vydala zpět do Florencie, kde došlo k tragédii. Na této zpáteční cestě bratr Jan Vladislav ve Florencii onemocní a po měsíčním boji s chorobou umírá. Bedřich pak přes Ferraru, Benátky, Treviso, Bolzano a Augsburg dorazil do Mnichova, odkud se vydal do Prahy, kam dospěl 2. prosince V příštím roce 1595 se Bedřich Donín vypravil na krátkou cestu na Moravu, zde se zdrţuje v různých městech, např. v Olomouci a v Brně. Poté na čas jeho cestovatelské výpravy utichají. Po smrti otce se totiţ Bedřich z Donína roku 1601 ujímá správy rodného statku. 11. února 1602 se Bedřich Donín výhodně ţení s dvacetiletou Isaldou z Martinic, sestrou Jaroslava Bořity z Martinic, pozdějšího zemského místodrţícího. Svatba se konala na Praţském hradě za účasti arcibiskupa, sám císař Rudolf II. věnoval novomanţelům soupravu nádobí v hodnotě šedesáti tolarů. Ze svazku Bedřicha z Donína s Isaldou z Martinic se narodil syn Zdeněk, který však zemřel jen několik měsíců po svém narození. Krátce nato, 18. června 1605, skonala i Donínova ţena. Donín tak po třech letech od sňatku ovdověl. Aby přehlušil bolest a utišil osamělost po smrti syna a manţelky, vydal se na poslední ze svých cest, na svou vytouţenou cestu, druhou pouť do Itálie do Lorety. Výprava na cestě pobude půl roku od listopadu 1607 do května Léta Páně 1607 v středu po svaté panně Kateřině; to jest 28. dne měsìce listopadu, s patrem Petrem, knězem Societatis Jesu, a se třema sluţebnìky na loretánskou pouť, jiţ dávno také umìněnou a vinšovanou, sem se vypravil 66 Oním muţem, o němţ Donín v uvedené citaci hovoří, byl jiţ zmiňovaný jezuita Petr Velcursius Donínův vychovatel a patrně dobrý přítel. Z těchto italských cest vznikly hned tři cestopisy. Jezuita Petr Velcursius, jenţ Donína doprovázel, napsal díla cestopisného rázu z obou výprav. O existenci prvního cestopisu se však dozvídáme jen z textu latinsky psané druhé práce. Velcursius vylíčil své dojmy z druhé cesty do Itálie v latinském spise Itineris Italici narratio, quod Illustris ac Generosus D. D. Fridericus Purgravius liber Baro de Dona etc. felicissimae peregit ope Divina, rerumque in eo memorabilium brevis et succincta Narratio, in tres distincta partes Anno a Christo nato O osudu spisu, který pojednával o první cestě do Itálie, se dosud nepodařilo nic zjistit, zřejmě se tato práce ztratila. Velcursius svoje dílo výslovně věnuje Donínovi, jehoţ také v textu často oslovuje a přisuzuje mu všechny myslitelné ctnosti, coţ ovšem není příliš překvapivé, uváţíme-li, ţe 65 Kdyţ je později v Cestopise popisováno město Neapol, cestovatel se kupodivu ani slovem nezmíní o sopce Vesuvu, ačkoliv si jindy všímá detailnějších elementů. 66 Cestopis Bedřicha z Donína, s. 77. Transkripci provedla Eva Lehne. 67 Velcursiův spis Itineris Italici narratio je uloţen v rukopisném oddělení knihovny Národního muzea v Praze, signatura XVII. G

25 Donín celou výpravu do Itálie financoval. Třebaţe Velcursiova písemnost líčí stejné události jako Cestopis, je to dílo zcela samostatné, na Cestopisu nezávislé. Centrem pozornosti latinského textu jsou deníkové zápisky, v nichţ se jezuita věnuje zejména osobě Bedřicha Donína. Neopomíná jej neustále popisovat jako štědrého podporovatele cesty. Na druhé straně z pochopitelných důvodů velký prostor věnoval Velcursius věcem spojeným s náboţenstvím a katolickou církví. Zde je nutné zmínit zásadní rozdíl oproti Cestopisu, neboť ten je zcela jiného rázu je to skutečný cestopis, nikoliv jen deník cestovních záţitků. Autor Cestopisu zjevně usiluje podat zeměpisný i národopisný obraz tehdejší střední Evropy a Itálie, coţ svědčí o jeho podstatně širším záběru. Na druhou pouť do Itálie se cestovatelé vydali přes Pasov do Mnichova a pak do Innsbrucku. V Benátkách právě řádila morová epidemie, a proto tudy cestovatelé nemohli putovat. Vypravili se tedy přes Alpy do Švýcarska a jako dopravní prostředek nezvolili vozy jako obvykle, ale v důsledku hornatého terénu koně. Přes Imst, Landeck a Engadin dorazili na Silvaplanu a po ledě přešli tamní jezera. Poté, co překonali zesněţené Alpy, se dostali do Lombardie a přes Milán, Pavii a Janov putovali do Pisy, Florencie, Assisi, Maceraty, aţ dne 16. února dospěli do Loreta. Vypravili se však ještě dále na jih Apeninského poloostrova opět do Říma a do Neapole. Poté se přes Benátky, Trident a Innsbruck vrátili 4. května roku 1608 do Prahy. Jako člověk, který horlivě vyznává katolickou víru, navštívil na své pouti Bedřich z Donína mnohá místa, která byla spjata s určitými zázraky či se těšila náboţenské váţnosti. Kupříkladu v Loretu zavítal do údajného domu Panny Marie, který byl podle legendy přenesen anděly z Nazaretu do Dalmácie, a později přesunut do Itálie. Nelze pochybovat o tom, ţe cesty, které Donín podnikl, jej stály velké peníze. Zvláště do cesty do Loreta mnoho investoval. Výprava si vystačila po dobu svého putování sama. Bedřich Donín totiţ rád cestoval sám, nikým nevázán. Pouze v nebezpečných úsecích cesty přijal na čas stráţní doprovod. Takový způsob cestování byl nákladný musíme rovněţ zohlednit různá cla, pobyty v městech, nákupy darů pro české přátele doma Mezi charakteristické atributy šlechtice, a to nejen v období renesance, patřila sebereprezentace a s ní spojený nákladný způsob ţivota. Kromě výdajů za zahraniční cesty Donín značnou část svého jmění věnoval církvi, nemalý obnos téţ půjčil císařům Rudolfovi a Matyášovi. Peníze však Donín prakticky nikdy nedostal nazpět. Důsledky tohoto vydávání peněz se projevily roku 1611, kdy nedostatek finančních prostředků donutil Bedřicha 24

26 z Donína k závaţnému rozhodnutí, a to k prodeji statku Bílý Újezdec i s některými vesnicemi. Toto řešení finanční krize však bylo pouze dočasné. Bedřich z Donína se rozhodl řešit svou nezáviděníhodnou situaci vstupem do panovníkových sluţeb. V letech zastával úřad královského rady a přísedícího u většího zemského soudu. Ke stavovskému povstání v letech se Bedřich z Donína na rozdíl od svých dvou bratrů nepřipojil. Roku 1627 je doloţen jako relátor při zemských deskách. Donínova finanční situace byla stále neradostná. Dochoval se dopis z května 1630, ve kterém Donín ţádá dvorskou kancelář o vrácení dluhů císařská komora však s vyrovnáním dluhů otálela doslova desítky let. Ještě téhoţ roku byl Bedřich z Donína nucen prodat praţský dům, získaný od bratrů, jistému Václavu Nečanskému z Minic. Tento však zaplatil pouze část stanovené sumy, takţe následovaly majetkové spory, táhnoucí se téměř do smrti Bedřicha z Donína, k níţ došlo koncem ledna roku Po zesnulém aristokratovi nezůstalo dost prostředků ani na zaplacení pohřbu. 25

27 4. Popis rukopisu 4.1. Fyzický popis rukopisu Cestopisu Jediný dochovaný manuskript Cestopisu je chován ve studovně knihovny Královské kanonie premonstrátů v Praze na Strahově, a to pod signaturou DG IV 23. Exemplář rukopisu je vázán v hnědé kůţi zdobené zlatými linkami v geometrických čtvercových útvarech spolu s drobnými rostlinnými motivy umístěnými vţdy v rozích čtverců. Po obvodu desek je větší čtverec. Menší čtverec je umístěn uvnitř většího. Vazba rukopisu má rozměry 18 x 15 cm. Formát stránek je 17,5 x 14 cm. Na nynější první straně v digitalizované kopii 68, se kterou jsem pracovala (označena jako strana 1.), nalezneme vpisek o vlastnictví památky od jistého Jana Huebera, který pochází z roku Jakým způsobem se právě k tomuto muţi dílo dostalo, by bylo jen předmětem spekulací. Další vlastnické směřování spisu lze rovněţ jen těţko vysledovat na základě dalšího přípisku ex libris, které do díla na jednu z úvodních stran (v digitalizované kopii označeno jako strana II) vepsal roku 1788 správce Strahovské knihovny Jan Bohumìr Dlabač. 69 Na třetí poslední úvodní straně (v digitalizované kopii je to strana III) je informace z roku 1840 o tom, ţe opat Jan Nep. 70 Pfeiffer daroval exemplář páteru Emerichu Petřìkovi, jenţ byl správcem premonstrátského statku v Horoměřicích. 71 Emerich Petřìk později odkázal rukopis klášterní knihovně. 72 Kromě výše popsaných vpisků a jednoho ex libris není v rukopise dedikace či jiná věnovací věta, která by nám mohla být nápomocna při řešení problému, kdy konkrétně a kým určitým bylo dílo vytvořeno, případně zamýšlel-li jej autor někomu věnovat. V rukopisu nebyl nalezen ţádný autograf. V opatrování strahovské knihovny setrval exemplář do dnešních dnů. V textu díla se objevují dva typy písma. 73 Český text Cestopisu je ukázkou písma uţívaného poměrně často v jazykově českých písemnostech z přelomu 16. a 17. století. Tento text je 68 Dílo se nedochovalo s původními dobovými titulními stranami. Digitalizovaná kopie originálu rukopisu Cestopisu Bedřicha z Donìna, sign. DG IV 23, s. 1. Kopie je uloţena ve studovně Strahovské knihovny Strahovského kláštera premonstrátů v Praze. Digitalizovaná podoba je v současné době rovněţ volně k nahlíţení na webových stránkách Tato digitální knihovna se zaměřuje na zpřístupnění zejména rukopisů a vzácných tisků. 69 Digitalizovaná kopie originálu rukopisu Cestopisu Bedřicha z Donìna, sign. DG IV 23, s. II. 70 Zřejmě Nepomuk, avšak nelze s jistotou určit, neboť v originálu rukopisu je jméno zapsáno právě jen zkratkou Nep. a dále se neopakuje ani není vysvětleno. 71 Jungmann, J. Cestowání Fridricha z Donína. ČNM, 17, 1843, s tamtéţ 73 Poznatky z paleografie nabývám z titulu: Kašpar, J. Soubor statì o novověkém pìsmu. Praha

28 psán českou novogotickou polokurzívou, pro niţ jsou charakteristické okrouhlé tvary, které se zrodily z úsilí po rychlejším a snazším psaní. Písmena se tak psala pokud moţno jedním tahem. V rámci této české novogotické polokurzívy je nutné ještě písmo rozdělit. V textu lze vysledovat, ţe písař pouţívá novogotické polokurzívní písmo a novogotické písmo kreslené. Latinské pasáţe textu, poznámky a citace veršů antických autorů, výroky starověkých filozofů, originální italské názvy měst a dále nepočeštěné cizí výrazy, jsou důsledně zaznamenány humanistickou kresleným písmem (antikvou). Text rukopisu je zaznamenán na papíře. Sklon písma, resp. směr písmové osy, je svislý. Písař pouţil hnědý inkoust a ani v případě nadpisů a zvětšených počátečních písmen není pouţito jiné barvy. Písař pouţívá zvětšených liter zejména na počátku nových kapitol, avšak činí tak nedůsledně, neboť na různých místech v textu i na počátcích kapitol lze opakovaně nalézt jakási zvýraznění, jichţ je docíleno skrze zápis pomocí větších písmen, a to v rozsahu celého jména, názvu. Zvýrazněno tak je celé vlastní či místní jméno, nikoliv jen jeho počáteční písmeno. Počáteční písmeno je rovněţ psáno ještě větší. Vyskytuje-li se takové větší písmeno, míra rozměru jeho velikosti oproti ostatním velkým literám textu se mění, písař nedodrţuje jednotu. Rukopis má poměrně dobře čitelnou paginaci. Aktuální situace číslování je následující: do strany 90 lze dobře stránkování identifikovat vţdy v horním levém či pravém rohu listu. Podle vzhledu některých paginací (moderní tvar číslic, obyčejná tuţka) je zřejmé, ţe se nejedná o původní, a tedy originální stránkování, ale o stránkování z novější doby (pravděpodobně z 19. století), které provedl buď Josef Jungmann, nebo Antonín Grund. 74 Nikdo jiný totiţ v minulosti originál textu Cestopisu podrobněji nezkoumal. Od strany 91 do strany 96 je paginace vystřídána foliací. Soudobá foliace se sestává z (dvoumístného) čísla a slova bis, přičemţ skupina bis označuje 2 stranu téhoţ čísla. Od strany 97 pak následuje opět paginace, a to aţ do strany 272. Listy mají (linkovány anebo natištěny) okraje přibliţně 2 cm od vnější části stránky a 1,5 cm od vnitřní části rukopisu. Počet řádek na jednu stranu kolísá v rozmezí řádek. Jednotný počet není dodrţován. Větší mnoţství řádků se nikde v díle neobjevuje. Nikoliv neobvyklým jevem je však výrazné sníţení počtu řádků např. aţ na minimální počet 1 řádek textu na celý list papíru. To by mohlo svědčit o faktu, ţe text byl diktován, a písař tak jednoduše skončil psaní v místě, kde 74 Grund, A. Cestopis Bedřicha z Donìna. Praha

29 skončil diktát ač tato grafická podoba není právě ekonomická a ani estetická. 75 Tento jediný exemplář rukopisu, který se zachoval, je na mnoha místech poškozen: úplně chybí listy stránek 73, 74, 85, 86, 89, 90, 177, 178, 183, 184. Poškozeny v rozsahu jedné třetiny stránky (vţdy v horní polovině nebo do horní poloviny včetně) jsou strany č. 41, 42. Výrazné poškození konců devíti řádek zaznamenávám na straně 7. Text je v těchto místech nečitelný. Menší poškození zasahující do prostředních devíti řádek textu ve vnitřní části registruji na stranách 267 a 268: nejširší část poškození textu zasahuje vţdy na rozhraní 12. a 13. řádku asi 3 cm do délky řádku (tedy vodorovně). Často se v díle vyskytují rovněţ zcela prázdné nepopsané listy: konkrétně strany 43, 44, 161, 162, 181, 182, 209, 210, 245, 246, 294, 295, 296, 297, 298. Strana 272 je zaznamenána v původní podobě v originálu chybně jako strana 270. Jak jsem jiţ jednou naznačila opravu provedl zřejmě jeden z výše jmenovaných badatelů, neboť oba jazykovědci byli jedinými osobami, jimţ byl originál rukopisu poskytnut k výzkumu. 76 Text rukopisu končí své vyprávění stranou 272. Na následujících stranách rukopisu, které nejsou v originálu číslovány, avšak někdo z výše zmíněných vědců je paginací (psáno obyčejnou tuţkou) do originálu opatřil, začíná tzv. Registrúm (strany ) a Poznamenánì (strany ). Od strany 290 pokračuje ještě tzv. Navracenì domů ( ), které je sice uvedeno samostatným nadpisem, avšak funkcí navazuje, resp. spíše pokračuje ve sloţce Poznamenánì. Sloţka díla Registrúm má funkci jmenného rejstříku, jak jej chápeme dnes. Vzhledem k povaze díla zde můţeme nalézt zejména seznam proprií: antroponym, oronym, hydronym apod. Sloţka Poznamenánì obsahuje informace o počtu mil z jednoho mìsta do druhého v této pouti loretánské. 77 Pole způsobu krácení nalézám suspenze, zkratky povedené kontrakcí a konvenční zkratky. O zkratkách bude pojednáno níţe v kapitole 5.7. V části Poznamenánì, ihned v jejím úvodu pod samotným stejně znějícím nadpisem nalezneme dvě zkratky: IHS (přičemţ nad 75 Uvaţuji-li o moţnosti diktátu, pak také proto, ţe dalším jevem, který by pro tuto variantu vzniku textu svědčil, je fakt, ţe způsob zápisu textu očividně nebyl nějak precizně dopředu formován a promýšlen byl pouze dodatečně doplňován a opravován coţ by mohlo svědčit právě pro uvaţovaný nepřipravený mluvený veřejný projev. 76 Grund se dopustil několika omylů, které jsou přebírány a publikovány i v pracích, které z Grundova díla následně čerpají. Grund uvádí chybný údaj o počtu chybějících stránek podle jeho zkoumání je to osm stránek, avšak ve skutečnosti se jedná o 10 stránek. Dále nerozlišuje stránky chybějící a stránky nepopsané prázdné (těch je aktuálně 15). Zmiňuje, ţe chybí výše zmíněných 8 a 1/3 listu, ale tato informace je také neplatná, neboť v rozsahu jedné třetiny (a více neţ jedné třetiny) je poškozeno více stránek. Není však moţné zcela vyloučit variantu, podle níţ Grund popsal tehdejší stav rukopisu podle pravdy a situace rukopisu v čase od popisu se od té doby změnila. Přirozeně pak nelze v ţádném případě badateli vyčítat omyly, pokud k transformaci formy rukopisu došlo po badatelově smrti. 77 Míle měří autor v německých a ve vlaských mílích. Slovo míle pochází z latinského slova mille, to jest tisíc. Jedna vlaská míle má 1000 kroků. Jedna míle česká nebo německá má podle měřického zemského umění 4000 kroků. Platí tedy, ţe čtyři vlašské míle odpovídají jedné české míli. 28

30 iniciálami IHS je malý kříţek a nikoliv leţatá čárka značící čistou siglu 78 ) a MRA. V případě zkratky IHS jde o zkratku jména Jeţìš v řečtině, která se uţívala v západní i východní církvi, někdy i v biblických rukopisech. Původně to tedy byla řecká písmena iotaéta-sigma, nikoli latinská písmena I, H a S, jeţ jsou jim podobná. S úpadkem znalosti řečtiny na západě se písmena začala číst jako latinská a vykládat například jako Iesus Hominum Salvator (Jeţíš spasitel lidí). Jiný výklad spojoval monogram IHS s legendou o vidění císaře Konstantina před bitvou na Milvijském mostě, kdy měl uslyšet příslib In Hoc Signo vinces (v tomto znamení zvítězíš). V pozdním středověku se monogram IHS spojil s novou eucharistickou zboţností, se zavedením svátku Boţího těla (r. 1264) a s úctou ke svátosti oltářní. Zde se písmena IHS často vyskytují na kruhové hostii, obklopené plameny, a doplněna kříţem, někdy i srdcem nebo třemi hřeby Kristova ukřiţování. Tato podoba se pak rozšířila hlavně ve Španělsku a v Itálii v 15. a 16. století a začala se uţívat jako samostatný symbol, který převzalo jako svůj znak Tovaryšstvo Jeţìšovo (Societas Jesu) čili jezuité. Písmena IHS se zde vykládala jako Iesum Habemus Socium (Jeţíš je náš společník) a symbol se vyskytuje od 16. století téměř všude na jezuitských stavbách, na liturgických předmětech, na náhrobcích a podobně. V češtině se JHS někdy vykládalo jako "Jeţìš hřìšných spasitel". 79 Vzhledem ke skutečnosti, ţe donátor Cestopisu byl zboţný muţ, který udrţoval čilé přátelské kontakty s jezuitskou komunitou, jedná se v případě díla bezpochyby o znak Tovaryšstva Jeţíšova. Zkratka MRA označuje mariánský monogram. Této zkratky je bezpochyby uţito z náboţenských pohnutek jako výraz úcty. Na straně 35 se v horní polovině textu nachází dvě vodorovné linky (umístěny těsně pod sebou). Domnívám se, ţe se jedná o grafické oddělení následující kapitoly, resp. přímo nové části Cestopisu, a to Cesty do Bavor. Tato grafická realizace se jiţ na ţádném místě rukopisu opakovaně neobjevuje. Velkým zpestřením textu rukopisu je vyhotovení celé řady barevných iluminací, jeţ jsou na velmi dobré úrovni a mají vysokou dokumentární hodnotu. Odkazy na vyobrazení najdeme v Cestopise velmi často. Technicky se jedná o kresby temperou. Obvykle jsou věnovány historickým památkám, erbovním znamením rodů, panovníků, měst či jiných hodnostářů. Nejčastějším vyobrazením jsou místní způsoby odívání. V neposlední řadě zaznamenáme rovněţ kresby zachycující určité výjevy situací, které výpravu významněji zaujaly, anebo na 78 Hlaváček, I. Kašpar, J. Nový, R. Vademecum pomocných věd historických. 4. vyd., Jinočany 2002, s Vlček, P. Sommer, P. Foltýn, D. a kol. Heslo: Jezuité. In Encyklopedie českých klášterů. Praha 2002, s

31 ni silně emotivně zapůsobily (např. setkání s uboţáky jako jsou vězňové, invalidé, nemocní nebo osoby, z nichţ je vymítán ďábel). Seznam iluminací s jejich stranovým umístěním je vyhotoven v Příloze č. 1. Jedná se o jeden z nejzdařilejších exemplářů iluminovaných raně novověkých rukopisů pocházejících z českých zemí Kompozice Cestopisu 80 Rukopis je rozdělen na čtyři nestejně dlouhé části. Rozsahem nejmenší je Cesta do Vlach. Následuje o poznání delší Cesta do Bavor. Třetí pozici v dělení dle velikosti zaujímá Cesta do Rakous a Uher a nejrozsáhlejší je zároveň poslední čtvrtá cesta nazvaná Loretánská pouť. V textu rukopisu je často odkazováno buď na informace, které v textu předcházely, nebo na budoucí pojednání a poloţky, které jsou zamýšleny do dalších částí díla (coţ by mohl s největší pravděpodobností být příznak zamýšlené jednotné koncepce), viz s. 67: se Tyrolská země začìná, o které v druhé knize a pouti loretánské praveno bude. Na následující straně 68 další zmínka: poněvadţ v druhé cestě mé jsem je lìpěji a s lepšìm pozorem spatřil, téţ v druhé knize praveno bude. Na téţe straně také: o kterémţto městě v druhé cestě a pouti jako i o jiných všech vlaských městech obšìrně najìti moci budeš, v této knìţce toliko krátce je dotknúti za dosti buď. Často hovoří rovněţ o svých dojmech či záţitcích: s. 208: a pokoj kde ona bydlela sem viděl, s. 198: Jest tu v jednom vysokém vrchu jeskyňka v nìţto jedovatá a smradlavá pára jest, takţe ţádný přes uloţené znamenì dále jìti nesmì, nechce-li bez duše býti, coţ na psech koštovávajì, jakoţ sem to téţ viděl, neb vůdce náš, který nám ty mìsta ukazoval, jednoho psa tam uvrhl, který hned upadl hrozně sebou zmìtajìc, a jak ho napoly umrlého do vejš psaného jezera uvrhl, pes, skoupajìc se a té vody koštujìc, vyběhl zdravý jako kdy prve. Donínův styl je obvykle dosti strohý, popisný, maximálně sdělný. Kdyţ Cestopis líčí např. Řím nebo Benátky, je zvolen styl, jenţ svou popisností a systematičností nápadně připomíná dnešní tištěné průvodce. Cestovatele zajímají především města, jejich památky, významné stavby a jejich historie Fakticita, přesnost a zachycení nejdůleţitějších rysů se Donínovi nedají upřít. Několikrát cestovatel projeví neobyčejnou kritičnost ke zprávám, které na cestě výprava vyslechne 80 Veškeré transkripce, jichţ je uţito v této kapitole, provedla Eva Lehne. 30

32 např. kdyţ nechvalně hodnotí rozlohu hřbitova v Pise: Chtějì tomu, ţe by ten krchov dýlky a šìřky korábu Noe býti měl str Velmi zboţný cestovatel však rád uvěří různým náboţenským legendám. Do popisu příhod jsou podle moţnosti v textu rukopisu vloţeny vsuvky zázračné povahy, které na cestách výprava slyšela nebo vyčetla. O pravdivosti mnohých z nich lze dnes váţně pochybovat: Viděl jsem také slonovou kůţi vycpanou slámou tak jakoby ţivý byl, kůţi drakovu o sedmi hlavách také vycpanou str Jinak v celém cestopise cestovatel zdůrazňuje, ţe popisuje to, co sám viděl, dává důraz na autentičnost. Jak bylo jiţ výše předestřeno, autor rukopisu popisuje průběh cest, zaznamenává různé legendy, o nichţ se na určitých náboţensky zajímavých místech doslechl, informuje čtenáře o architektonických skvostech, které na svém putování výprava míjela. Zvýšenému zájmu autora se ale těší také specifický krajový oděv, zejm. šat měšťanů. Jakousi samostatnou podkapitolu v tomto zaznamenávání stylů oblékání zastávají ošacení církevních hodnostářů. Velká pozornost je věnována taktéţ oděvu různých pánů, hodnostářů a kurfiřtů. Ačkoliv se nemůţeme zbavit půdorysu vyprávění, epická sloţka je potlačena na minimum. Děj je redukovaný, všechny čtyři části lze označit za spíše nedějové. Přesto je text poutavý. Vědeckost cestopisu autor na několika místech oţivil sugestivním popisem různých zajímavých situací např. popis mořské bouře, nebezpečný přechod Alp apod. Statické části jsou občas oţiveny vloţením nějakého přirovnání či přísloví: např. str. 12: takţe vpřìslovì vzešlo, ţe mnohdykráte pastucha hodì po krávě kamenem, který draţšì neţli kráva jest Dále bývá text oţiven několika převyprávěnými pověrami, příběhy z doslechu (podanými několika větami) a hutností popisu. Jak se autor Cestopisu projevuje jako vypravěč v textu? V cestopisné literatuře autor vypráví a zároveň je hrdinou (zvyšuje to zdání pravdivosti, co vyprávím, jsem skutečně i proţil ). Autor textu svoji pozici vypravěče nijak nezdůrazňuje, pouţívá autorský plurál, má spíše úlohu neaktivního účastníka. Vypráví, je pozorovatelem a komentátorem: popisuje místa, která výprava navštívila, co při putování viděli a zaţili. Předmětem vyprávění je to, co vidí okolo sebe, tedy krajina, lidé, atd. Hrdiny příběhu jsou vlastně věci, jichţ si výprava všímá. Osobní pocity nechává autor vyplout na povrch jen výjimečně v několika málo emotivně laděných částech Cestopisu, jako je strach z morové nákazy, bezmoc na lodi při bouři, obavy v přírodě při nebezpečném přechodu hor atd. 31

33 Autor popisuje jevy, které jsou pro jednotlivé navštívené destinace typické. Ty skutečnosti, které jsou mu známé, stručně zmíní (třeba faunu) a zaměřuje se na to, co je neobvyklé a mohlo by více zaujmout. Cestopis je určený spíše laickému čtenáři, s ohledem na jazyk i odbornost. Rukopis je dle mého názoru bez větších obtíţí dobře čitelný a srozumitelný i dnešnímu čtenáři. Čtivost textu je umocněna nadčasovým cestopisným tématem, neboť toto je příslibem poměrně poutavého a zajímavého čtení. Pokud hovořím o srozumitelnosti rukopisu, nemohu opomenout také výbornou orientaci v odkazech v Registru Autorství díla 81 Problematika autorství díla není dodnes spolehlivě vyřešena. Domnívám se, ţe písaře rukopisu je nutno označit spíše za anonymního. Badatel Grund zastává názor, ţe Cestopis je zajisté spisem Bedřicha z Donína. Tuto Grundovu tezi následně přebírají další tematicky stejně zaměřené knihy a pracují s ní bez jakéhokoliv kritického aparátu. Grund absolutně nepochybuje o autorství Bedřicha z Donína 82, resp. o tom, ţe dílo bylo Donínem diktováno. V tomto názoru se s Grundem shoduji. Avšak Grund bohuţel explicitně nerozlišuje autorství obsahu textu a autorství písemné podoby textu. Jako indicie skutečnosti, ţe text rukopisu byl diktován Bedřichem z Donína, lze jistě povaţovat např. úryvky na stranách 67 a 68, na nichţ dotyčný vzpomíná členy své rodiny, otce Václava z Donína a staršího bratra Jana Vladislava: s. 69: tu pan otec náš nejmilejšì velikau přìhodu měl ; na téţe straně 11. listopadu bratr můj staršì a já z Padue sme vyjeli. Na konci strany 72 a na počátku strany 73 pak Bedřich z Donína hovoří o náhlém onemocnění svého bratra a o jeho následném brzkém úmrtí: 27. zářì do Florencì, v témţ městě můj nejmilejšì bratr Jan Vladislav v nemoc upadl, z kterýţto nevycházejìc, 27. dne měsìce řìjna téhoţ léta 1594 v sedm hodin na noc ţivot svůj poboţně dokonal, pochován v Florencì, v kostele svatého Štěpána. Dále také např. věta ze strany 104: o kterém začasté v této mé knize praveno bude Tyto pasáţe s největší pravděpodobností svědčí 81 Veškeré transkripce uvedené v této kapitole provedla Eva Lehne. 82 Grund, A. Cestopis Bedřicha z Donìna. Praha 1940, s

34 o tom, ţe text rukopisu mohl být Bedřichem z Donína skutečně diktován, avšak nic nám to neříká o tom, kým byl text zapsán. Domnívám se, ţe je také moţné, ţe konečná podoba textu rukopisu mohla být rovněţ určitým způsobem upravena či upravována písařem (nebo dokonce více písaři) rukopisu. O moţnosti, ţe text rukopisu byl zapisován více písaři, by mohla svědčit vypozorovaná skutečnost, ţe na různých částech rukopisu nejsou jednotně dodrţovány určité pravopisné či hláskové jevy (např. protetické v ; úţení koncové slabiky lé). Zatímco po určitou dobu je tento jev v rukopisu pečlivě zapisován, později opět po delší textový úsek tato konvence mizí a pozorujeme realizace opačné. To by mohlo ukazovat na individuální zvyklosti jednotlivých písařů. Domnívám se, ţe není příliš pravděpodobné, aby takto výrazně ve svém projevu kolísal jediný člověk. 33

35 5. Jazykový rozbor 5.1. Úvod k pravopisu 83 Pravopis (ortografie) je soubor pravidel pro převod fonologických jednotek do písemné podoby, tedy soubor pravidel o reprezentaci fonémů (a hlásek) v písmu. Český pravopis prošel mnoha úpravami. Od zavedení diakritických znamének (čárek, háčků, krouţku) v 15. a 16. století aţ po reformy obrozenecké a po dílčí úpravy z let 1957 a Český pravopis je fonologicko-morfologický. Fonologický pravopis se snaţí respektovat zvukovou diferenciaci jednotlivých segmentů. Morfologický princip se snaţí o zachování psaní tvarů téhoţ slova (a jeho derivátů) jednotným způsobem. Pro zápis českého jazyka se pouţívá hláskového písma, v němţ jedné hlásce obvykle odpovídá jeden grafém. Je nutné odlišovat literu/ grafém a hlásku. Litera (písmeno) je minimální distinktivní jednotka písma. Grafém je termín, který označuje totéţ tedy i zde se jedná o grafický, písemný znak o základní jednotku grafické soustavy jazyka. Hláska je elementární zvukový segment, který je charakterizován určitými fyzikálními vlastnostmi. Tyto vlastnosti musí být dostatečně určité, aby byly odlišitelné od ostatních. Litera (grafém) je součástí roviny psaného jazyka; hláska náleţí do roviny jazyka mluveného Písařský úzus v období humanismu 84 V rukopisech raného novověku je obecně více kolísání a nepravidelností neţ v tiscích. Tisky na rozdíl od rukopisů vyţadovaly jednotnější pravopisný úzus, protoţe tiskařský pravopis byl povaţován za relevantnější. U tisku určitá změna v pravopisu vyţadovala nové litery a jiné slitky liter, coţ bylo pevně vázáno na technické vybavení tiskáren (a tím víceméně i na finanční výdaje). U rukopisů je stěţejním prvkem osoba písaře. Písař můţe ve svém projevu dosti kolísat. Do jisté míry tak záleţí zejména na individuální zvyklosti písaře, úrovni jeho vzdělanosti a na 83 V charakteristice pravopisu vycházím z: Encyklopedický slovnìk češtiny, Praha 2002, s Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s

36 místě, odkud písař pochází původem. Působit mohl rovněţ institut písařské dílny. 85 Písařský úzus 16. stol. na pravopisné změny v tiskařském úzu reagoval se zpoţděním nebo do něj změny pronikaly jen zčásti, některé v menší míře, a nové jevy tak vlastně zvyšovaly dubletnost v písařském úzu. Některé změny do písařského úzu téměř nepronikly. Písařský úzus byl značně konzervativní při přejímání změn, které se vţívaly v tiskařském pravopisném úzu, a stále více se tak s tiskařským územ rozcházel. Rozdíly mezi obojím územ byly uţ kolem roku 1530 tak velké, ţe vlastně existoval vedle sebe dvojí pravopis. V písařském úzu se jen v malé míře vţil diakritický pravopis. Neznačení délky samohlásek je hlavním rozdílem mezi písařským a tiskařským územ Grafický a pravopisný rozbor V grafickám a pravopisném rozboru, který níţe následuje, se budu zabývat těmito jevy: označováním souhlásek literami s diakritickým znaménkem a spřeţkami, označováním vybraných samohlásek, rozlišováním a psaním i y, značením resp. nedůsledným označováním kvantity u vokálů a diakritikou u konsonantů. Cestopis je psán kombinací spřeţkového a diakritického pravopisu. Protoţe by v pravopisných výkladech byla transkripce uváděných příkladů na závadu a vedla by pouze k nedorozumění a znehodnocení ukázek, ponechávám tyto příklady v transliterované původní pravopisné podobě Konsonanty Alveoláry s, š, z, ţ Odlišování znělých (z, ţ) a neznělých (s, š) sykavek je důsledné. Rovněţ diferencování tupých (š, ţ) a ostrých (s, z) sykavek je konsekventní. Hláska s se v Cestopisu na počátku slov označuje buď polokurzivní malou literou gamma s (zapisuji ji jako γ), nebo je uţito velké polokurzivní litery gamma S (tu zapisuji znakem У). Dalším způsobem zápisu s je označení pomocí tzv. dlouhého ſ: např str. 133 Уwatoſti, Уrdczy; str. 130 ſwem, ſkrze, str. 144 ſwrchu, str. 119 γtromowj, str. 127 γlaúpúw, str. 150 ſtiзi (řádek 85 U nás měl v 16. století písařskou dílnu např. pìsař textuov Jan Táborský z Klokotské Hory, který zaměstnával několik písařů a iluminátorů. Z nich jsou známi Vavřinec Bílek, Matěj Pecka či Adam Kazibaba. Kašpar, J. Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštnìm zřetelem k českým zemìm, Praha 1975, s

37 20) i γtizi (řádek 21) 86, str. 167 γpatrzuge ſe, γwateho Pawla. Uprostřed slov písař uţívá literu ſ, tedy tzv. dlouhé s: např. str. 166 weſli, miſto, str. 167 czy'ſarze, str. 131 moſt. Pro velkou literu se u slov, která jsou psána antikvou, pečlivě píše S, např. str. 93bis Salerno, 113 Superba, 144 Paulus de Silua. Ve vlastních jménech zapisovných kurzívou, se píše У (majuskulnì gamma s) str. 166 Уixtus, str. 169 Уỳlweſtra. U slov psaných novogotickou polokurzívou je pro velkou literu uţito buď kreslené S, nebo polokurzívní У, např. str. 11 Sleзſke, Slowanſkeho, Уwateho, str. 10 Sto Tiſycz. Při samostatném postavení s jako předloţky se pouţívá buď varianta dlouhé ſ, nebo varianta γ: např. ſ prohlìdacìmi ſkly str. 81, ſ welikým nebezpecţenſtvìm str. 91; γ ſtarau str. 144; γ koſtelem, γ kopulaú str Dále se v cestopisu vţdy označuje hláska s před hláskou h jako dlouhé ſ, např. slovo ſhromaz'diugi ſe str. 156 a jeho variace. Před retnicí p je s zapisováno vţdy pomocí γ: např. str. 104 γpogugi, γpúſobem. Souhláska š je v textu rukopisu vţdy označována γſ: str. 41 γſyroke ſaú, str. 126 γſnek, str. 174 Уſpital, str. 211 γſtit. Jednou rovněţ jako Sſ: str. 11 do Sſedeſati Leth. Z výše uvedených příkladů vyplývá, ţe s, zdvojené ss a š se označují stejným způsobem pomocí grafiky γſ. To svědčí o poměrně libovolném a nejednotném způsobu zápisu. V rukopisu se na dvou místech zdánlivě objevuje psaní tzv. ostrého β. 87 Tento výskyt by byl velkou exkluzivitou, neboť se nejedná o běţné dobové značení. 88 Pro zápis z je uţito novogotické kurzívní z, Z a kreslené novogotické з, З. Malá litera pro hlásku z se vţdy píše z, з, a to jak na začátku slova: str. 49 зſtúpowali, str. 150 зtiзi, tak uvnitř i na konci slova: str. 2 moſaз, str. 35 kteremз, str. 70 beз. Velké litery Z, Ţ, З tvarově odpovídají literám malým, avšak jsou psány ve větším provedení, např. przed Lety Ţiz'ka oblehl, Zamek, Зúſtali str. 35, Ţidum na pauſſti str. 104, Zlata koruna str. 150; Зemie Otrantſka str. 94bis, Зboţj Papeзſke str V psaní tohoto slova písař nedodrţuje jednotu, na s. 150 najdeme také psaní зtiзi, viz níţe. 87 Na dvou místech v textu je při prvním čtení moţné chybně identifikovat zapsané litery ſ a γ jako tzv. ostré β, a to v pozicích, v nichţ se souhláska š vyskytuje na konci slov: konkrétně se jedná o str. 118: maſγ a s. 214: zweiſγ. Avšak při bliţším ověření je nutno konstatovat, ţe se jedná pouze o blízké kladení liter vedle sebe, které je způsobeno písařovým modem záznamu. Způsob zápisu je tedy dobově konvenční, a nejedná se tak o výjimku. 88 Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s

38 Při uţití z v pozici předloţky je z uţíváno liter z i з: z Mnichowa str. 58, z mramoru str. 126, z druhe ſtrany str. 127, z miloſti str. 135; з kamene str. 21, з Rodu, з Reynú, str. 39. з Rzezna str. 37, зſebe str. 46. Při zapisování ţ je také uţito spřeţek zi, зi: např. kniziete str. 127, papezie, krziziek, Rúzie str. 152, ſe зdrзiowali str. 238, з'iadny str. 239; dalším způsobem záznamu jsou varianty stav, kdy se buď nad literou z či з píše tečka či malá leţatá čárka (příp. se můţe také jednat o špatně zřetelný háček; není ale moţné toto znaménko vţdy s jistotou identifikovat, neboť text rukopisu není na všech místech, kam jsou kladena diakritická znaménka, dobře čitelný), anebo jsou obě uvedené litery ponechány bez diakritiky. Při přepisu příkladů se budu snaţit o co moţná nejpřesnější zápis podoby diakritického znaménka 89. Příklady: zkaţde str. 39, kteraţto str. 48, kdeţto, gehoţto, kteraţ str. 97, Зboţj Papeзſke str. 129, cţiemuţ str. 144, ţlutymi str. 173; str. 155 poniewadзˇ, str. 211 teзˇ, str. 271 geзˇ, giзˇ; str. 27 takzie, str. 42 tehdaз. Dosti často se vyskytuje nadbytečné značení palatálnosti 90 : ţiadal, manţielky ſwe, str. 83. Pro zápis předloţek se litery s, z v rukopisu uţívají převáţně podle pravidel, jako jsme zvyklí psát dnes. Výjimkou jsou příklady na str. 51 knieţi z γedmi trubami, str. 58 зγwym Towaryзſtwem 91, str. 126 γgedny γtrany. Rozdílnou distribuci s, z lze nalézt také u verba zprostit: str. 148 Уproſſtěni by'wagi Afrikáty c, č Hláska c se označuje bez výjimky spřeţkami cz, Cz, cз, Cз např. poſwieczena f. 92bis, zuſtawagicz str. 111, Czoţ str. 145, γ Czukrem str. 94, awzacztnoſti str. 180, wzacztni str. 140, awzacztnych 145. Pro hlásku č je uţito spřeţek cţ, Cţ, cз, Cз, které jsou označena diakritickým znaménkem: tečkou, čárkou nebo (nejčastěji) háčkem. Diakritické znaménko je umístěno vţdy nad hláskou z, з: např. str. 15 Cz'iechy', str. 77 Mieſtecz'ko, str. 83 podneγ cţini, str. 115 bez pocţtú, str. 116 ſem vcz'inil. Jak jiţ bylo řečeno, písař diakritická znaménka označuje dosti kolísavě, a proto jistě nebude překvapením, ţe rovněţ při označování hlásky č nalézám případy potvrzující tuto skutečnost, tedy slova, v nichţ písař diakritiku neoznačuje: např. na str. 173 Cztyrma. 89 Z technických důvodů kladu diakritické znaménko aţ za literu з. 90 Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s Tento příklad se vyskytuje na řádku 7. Na 6. řádku se vyskytuje další způsob zápisu: γſwym wogſkem. 37

39 Proti psaní spřeţky Cţ (stejně jako proti psaní ostatních spřeţek) byl Jan Blahoslav, který poţadoval, aby se velké Č psalo (a taktéţ tisklo) podobně jako malé č. Blahoslav jako důvod uvádí: Tuto pilně znamenej, ţe při tom obojím c, č ta litera z zbytečně se přidává, neb se tu v svém zvuku nikdá nevyslovuje; a byť se mělo z po c vyslovovati, musilo by mnohé nemotorné šeplání býti, jako : c z o c ţ lowěk. 92 Rovněţ Šteyer kritizuje psaní cz, Cz a cţ, Cţ. Podle něj: to není po písařsku psáti a zbytečné jest ţ jako páté kolo u vozu Neţ medle nač se přidává to ţ, poněvádţ postavím-li puňktíček nad c, jiţ všickni mají dostatečné znamení, ţe tu se má vyřknouti č 93, a poţaduje tedy, aby se tisklo i psalo c, C a č, Č. V řadě slov v rukopisu se setkáváme s psaním skupin tc a dc. Skupiny jsou zachovány v textu důsledně. O těchto případech bude blíţe pojednáno v části o geminátách Vibranty r, ř Malé ř se označuje bez výjimky pomocí spřeţky rz, např. przigeli ſme str. 79, Oltarz str Rovněţ velké Ř je v textu psáno vţdy spřeţkou, a to buď kresleným polokurzivním Rz, nebo polokurzivním Гz: od Rzima str. 131, od Papeţie Rzehorze str. 152, Rzekau str. 127; prz'eγ Гzekú str. 77, od γwateho Гuperta str. 81, Гoзlicznych str Odlišování r a ř je důsledné. Velká litera se píše buď jako polokurzivní kreslené R, nebo jako polokurzívní Г. Příkladem na psaní velké litery R jsou mnohá toponyma a antroponyma, např. Гyb wniem str. 130, Гzimſky' str. 179 (polokurzívní varianta), Rakuſſaný str. 15 (plolokurzívní kreslené), Monte Roſſo str. 122, Rimini str. 129, Rauenna str. 129 (humanistické kreslené písmo). Z nepřeberného mnoţství příkladů na uţití malé litery pro označení hlásky r vybírám např. Prſten str. 152, Obraz str. 152, Zahrad, Krog str. 179 (vše kurziva) a antikvou: Iſtrie f. 92bis, od Corcúta str. 150 (humanistické kreslené písmo) Palatály ď, ť, ň Pro označování souhlásek ď, ť, ň ve spojení s e je v textu rukopisu běţné psaní die, tie, nie, Die, Tie, Nie, např. Уſtiepana str. 21, Andiele str. 152, wzahradie str. 167, neb Patie str. 166, Kniezny str. 153, ſlawnie wy'ſtaweny' str. 163, V textu se však objevuje jednou i zápis 92 Blahoslav, J. Gramatika česká. Brno 1991, s Štejer, M. V. Ţáček. Praha 2001, s

40 palatálnosti diakritickým znaménkem háčkem na konci slova, po němţ nenásleduje samohláska: str. 32 a toto buď doſtj omotczy' geho powiedino. V písařském úzu se označuje palatálnost ď, ť, ň před zadními vokály obvykle i-ovou spřeţkou. Písař rukopisu pouţívá i-ovou spřeţku např. na str. 169 ve slově Уtúpniúw, Krзeſtianúw str Písařský úzus je však rozkolísaný. Někteří písaři palatálnost označují důsledně tečkou, apostrofem, háčkem, někteří méně důsledně, ale dost často se palatálnost vůbec neoznačuje. Spřeţka se vyskytuje opakovaně i v adjektivních variacích slova, např. Krзeſtianſky'ch str Bilabiála b Například Náměšťská mluvnice ţádala, aby se psalo dvojí b. 94 Otevřené b před předními vokály a zavřené, které se odlišovalo kličkou nahoře, před zadními vokály. Proti rozlišování dvojího b byl Blahoslav. 95 Svůj názor opřel o fonetický náleţitý postřeh, a to sice, ţe slabiky bi, by znějí stejně: Před i nebo y, b tím čímţ vlastně jest předce jednostejně jest a zůstává; buď ţe řekneš by, nebo bi, litera b svůj zvuk předce jeden a týţ má. Písaři dvojí b nepsali a ani u tiskařů se neujalo. Rovněţ v rukopisu není návrh dvojího b akceptován. Písař uţívá liter b, B pro označení hlásky b jako v dnešním jazyce, např. hrabſtwi str. 82, w Benatkach f. 95bis Labiodentála f Hláska f se v rukopisu u výrazů zapisovaných polokurzívou označuje digrafem ff, méně často jednoduchým f: např. Krvcziffix str. 139, Kniziete fflorentſkeho str. 151, Kontrffekt str. 167, Kofflik str. 151, frankreychú str. 2, frankonye str. 3, wfrankfurtu str. 8, od franſkych kralúw str. 16, frantiſſka str U slov, jejichţ grafická realizace je psána antikvou, se velké písmeno důsledně píše jako F: např. Flumen str Malé f psané antikvou, je v drtivé většině doloţeno pouze v latinsky psaných pasáţích, např. f. 92bis fama minorek, f. 94bis fruges. 94 Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s Blahoslav, J. Gramatika česká. Brno 1991, s

41 Palatála j Hláska j se v rukopisu píše literou g nebo literou y. Podle dobového pravopisného úzu se hláska j označuje jako g před předními vokály a na počátku slova před konsonanty 96 např. str. 2 gegi, str. 255 gegim, str. 208 gegiho, gednom, str. 80 dalegi, str. 31 genż, str. 131 ginij str. 77 przigeli. Před zadními vokály byl úzus rozkolísaný. V této pozici se poţadovalo označovat hlásku j jako malé g, coţ se zdůvodňovalo výslovností (j se totiţ v této pozici vyslovuje jako souhláska, proto nelze psát samohláskovou literu y), a také velké I. 97 Hláska j bývá označována literou y před zadními vokály, pravidelně se vyskytuje v prefixu ney-, (aby se v předponě ney- a v imperativech na ey psalo y 98, ţádá např. Štejer) a všude na konci slabiky po samohlásce, např. str. 163 Neybohatieyſſy', str. 100, 167 neyweyſγ; do yakeγ str. 62, beyti str. 121; yako str. 115, 119; yakozto, awſſeliyaka str Litera g označující hlásku j bývá v určitých případech vynechávána, a to zejména v prézentních tvarech slovesa býti jsem. Toto vynechávání bylo běţné i v pravopise jiných dobových děl. Psaní gſau/ſau je do jisté míry určováno tím, zda se jedná o pomocné, nebo sponové sloveso. Kodifikace navrhly pravidlo, dle něhoţ se g nevynechává u sponového slovesa. Tuto zásadu formuloval jako první Jan Blahoslav, a to v opozici proti Námešťské mluvnici, v níţ se poţaduje psát toto sloveso vţdy bez j-. Mluvnice 17. století (např. Ţáček) jiţ doporučují psát tvary bez j. 99 Písař rukopisu g u tvarů se sponovým slovesem obvykle nevynechává (135 výskytů proti 100 výskytům, kde je g vynecháno): (obywatelé) gſau bogowni str. 131, gſaucz hluch y str. 150, gſaucz polamany y str Pomocné tvary slovesa býti převaţují v rukopisu v podobě bez počátečního g (83 výskytů), např. ſme widiely str. 119, ſme wygeli str. 120, noczlehovali ſme str Nalezneme však několik málo výjimek (12 výskytů): widiel gſem str. 116, wymalowati gſem dal str. 176, nemohl gſem ſe nadiwiti str Ještě další skupinou jsou tvary slovesa býti ve významu existovat (61 slov tohoto významu celkem), v nichţ se většinou dodrţuje psaní s počátečním g. I zde však nalezneme výjimky: pole ſau str. 94, moſty ſau str. 127 (psaní g je dodrţeno v 36 případech; psaní bez počátečního g je u 25 případů). Na základě zkoumání lze říci, ţe psaní počátečního g je nejdůslednější u tvarů slovesa být ve významu existovat (59 %), méně důsledné je psaní počátečního g v případech sponového slovesa (57 %) a nejméně se dodrţuje psaní počátečního g u tvarů pomocného slovesa být. Písmenem g je v rukopisu kromě hlásky 96 Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s tamtéţ 98 Štejer, M. V. Ţáček. Praha 2001, s Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s

42 j označována také hláska g (více v kapitole ). Litera j označuje v rukopise dlouhou samohlásku ì (viz kapitolu ) Velára k Velká litera C označuje ve slovech cizího původu rukopisu hlásku k, coţ je jev, který známe i z dnešní doby. V textu rukopisu se většinou jedná o toponyma a antroponyma. Bez výjimky jsou psána humanistickou antikvou: např. do mieſta Como str. 101, Caſtel Lauante str. 122, knizie Coſmuſ str. 127, cziſarz Caligula str. 163, coţ svědčí o skutečnosti, ţe písař rukopisu pociťoval tato slova jako cizí a akceptoval jejich původní pravopis. Hláska k je v textu rovněţ psána pomocí polokurzívního k, K např. str. 108 Kameny, str. 151 Lokte Alveolára l V díle je uţíváno pouze jediného l, a to ve všech pozicích ve slově. Zmiňuji toto značení proto, ţe dobové pravopisné kodifikace poţadovaly rozlišování dvojice střední (měkké) l a tvrdé ł. Existenci dvojího l v češtině je dosvědčena Husem, který přesně popsal artikulaci tvrdého ł. Rozlišování tvrdého a netvrdého l poţadoval kupříkladu Blahoslav, který ve svém komentáři k Optátově Ortografii uvádí: Velmi jest potřebný ten rozdíl, a hodné aby šetřín byl. Neb nešetření jeho, mohlo by někdy i mejlky příčinou býti. 100 Na Blahoslava výslovnost netvrdého l místo tvrdého působí směšně, ale nepředkládá pro lepší představu deskripci této směšné artikulace. Přesná pravidla pro rozlišování dvojího l ł jako první podal Štejer. 101 Porák poznamenává, ţe rozlišování dvojího l nebylo obecně do písařského úzu 16. století zavedeno (stejně jako v písařském úzu období předchozího). 102 Tato teze je určitým způsobem potvrzena i na stavu ve zkoumaném rukopisu Cestopisu. 100 Blahoslav, J. Gramatika česká. Brno 1991, s Štejer, M. V. Ţáček. Praha 2001, s Porák, J. Celkový obraz vývoje pravopisného úzu. In Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s

43 Velára g Hláska g se v rukopisu u slov psaných kurzívou píše bez jakékoliv diakritiky, takţe písař tak označuje hlásku j a g bez rozlišení. Grafémy ğ, ġ, nejsou pro hlásku g v textu rukopisu vůbec uţity. Takový způsob psaní byl doporučován, avšak většinově se neprosadil. Ani písař rukopisu tento návrh neakceptuje. Malé g najdeme v rukopisu např. na str. 131 Legata, dále na str. 142, 144 grunty. Ve slovech cizího původu, která jsou psána českou novogotickou kurzívou, písař nekolísá mezi uţitím g/k. Tato slova vţdy píše s g: např. str. 140 Grúntowe. Velká litera G a malá litera g u slov psaných humanistickou antikvou odpovídají původnímu pravopisu a výslovnosti, jedná se o slova cizího latinsko-řeckého původu nebo germanismy, např. Gaeta str. 160, Gabryel str. 139, Gallia str. 9, Germania str. 2. Odrazem kolísání ve výslovnosti můţe být psaní gk v některých slovech cizího původu 103, např. Purgkmiſtr str. 48, 56, Margkrabiete str. 107, Margkrabinky str. 152, Уtolicze Margkrabat str Labiodentála v Hláska v se ve slovech zapisovaných českou novogotickou kurzívou bez výjimky označuje jako w, a to ve všech pozicích ve slově: str. 103 wnitrz, str. 55 Уwata Worſſy'la, Уwateho Waczlawa str. 104, str. 103, 130 wproſtrzed 104. Rovněţ jako w se označuje v v pozici předloţky, např. wteto Knize str. 104, f. 93bis wvmbrÿ. Ve slovech, která mají svůj původ v cizích předlohách, je situace jiná, avšak vzhledem k povaze věci standardní u slov cizího původu, která jsou psána humanistickou antikvou, je podle vzoru originálu dodrţováno psaní jednoduchého v, V Gemináty V textu rukopisu najdeme řadu příkladů geminát. Zdvojené ss je zapisováno pomocí skupiny γſ u přejatého slova procesì: str. 22 proczeγſy' wwidnij, str. 48 na γlawnau proczeγſy, str. 58 (řádek 12) wte Proczeγſy, str. 119 Уproczeγſy'. Z patnácti výskytů tohoto slova se dvakrát vyskytují na str. 25 a 58 (na str. 58 se jedná o předěl řádků 14. a 15.) další grafické 103 Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s Slovo w proſtrzed dnes ustrnulo dohromady a má dvě podoby: uprostřed a vprostřed. 42

44 realizace pomocí skupiny ſγ: proczeſγy. A dvakrát dokonce prostřednictvím samotného ſ: na str. 57 (řádek 22) wte proczeſy, str. 116 γproczeſy chodj. U domácího slovesa sstupovati nalezneme ss na švu, str. 49 (se zajímavou grafickou realizací) dolú zſtúpowali. Zdvojené ss se v textu zaznamenaném kurzívou píše jako γſ, ſγ a objevuje se u např. vlastních jmen: str. 37 Moγſbúrg, str. 39 Rziзγſky', str. 64 Eγſeling, str. 124 Maγſa; str. 66 Einlaſγ, str. 82 Múrnmuſγen, str. 108 Barbaroſγy., str. 271 do Paſγawú. V příkladech, které jsou zaznamenány kreslenou antikvou se zdvojené ss píše ſſ: str. 72 peſſaro, f. 92bis dixiſſe, f. 94bis: Maſſicus, Maſſico, f. 96bis di Iſſe, str. 123 Maſſa, str. 126 percuſſit, aſſidua, str. 129 Aſſisi, str. 134 Foſſombrone. V případě vlastního jména Assisi je zápis značně rozkolísaný: viz str. 132 Aſiſi (antikva, 14. řádek), táţ strana (antikva, 16. řádek) je zápis Assiſi a opět na str. 132 je na 20. řádku (novogotickou polokurzívou) psáno Aγγiſy. Poslední uvedený příklad zápisu se objevuje (rovněţ polokurzíva) ještě na str. 133, a to na řádku 10. Taková situace svědčí o písařově rozkolísanosti. Objevuje se rovněţ zápis dvou s prostřednictvím ss kreslené antikvy: str. 122 Monte Rosso, přičemţ tento příklad se objevuje na uvedené straně dvakrát jednou je psán antikvou 8. řádek. Druhý příklad téhoţ slova na 13. řádku je psán kurzívou, avšak zároveň je zachován stejný způsob zápisu jako na řádku osmém, opět se tedy píše ss. Zdvojené tt nalezneme např. na str. 52 zlatto, str. 151 oſm ſett, str. 173 cztrnacte ſett. Gemináta nn se objevuje ve více slovech, častěji se jedná o adjektiva odvozená příponou ný: např. na str. 81, 106, 119, Panny, na str. 172 ſtrzechu wolowiennou, str. 104 miedienny had, kouſky sklenne, str. 137 obraz miedienny; str. 139 hlinienne, str. 104 drγewienne. Geminace mm se vyskytuje v rukopise pouze ve slově súmma (peněz) str. 17, 55, 150, 153, 168 Zdvojená souhláska kk je k nalezení na str. 175 takkoliv. Gemináta cc se v textu objevuje v podobě psaného tc, dc (coţ odpovídá vyslovovanému dlouhému c), např. str. 115, 140 nietczo, str. 27, 117, 146 wietczy, str. 57, 60, 110, 120, 134, 156 owotce, str. 214 kniţietczi. Dále příklady przedcze str. 121, dwadczìti str. 112, 138, dwadczeti str. 53, 120, 138 dczedulky str. 124, Trzydczeti str. 106, 110, 130, 137, 152, 164, trzidczyti str Případy s psaným tč, které by mohlo odráţet výslovnost dlouhého č, jsou podle Porákova názoru řídké. 105 V rukopisu najdeme na výskyt tč jediný příklad, a to na str. 87 na kotcziowſkych konich. 105 Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s

45 Zdvojené dd se pečlivě píše ve slově radda (radní, sbor radních): na str. 48 dwa зraddy, str. 56 neyprzednieyſſy зraddy, str. 57 geden зraddy. Psaní zdvojeného pp je doloţeno v textu na str. 251 tupplkarthaúni, tupplhakúw, (přičemţ na str. 58 je doloţeno rovněţ psaní jen s jedním p: tupltykyty). V textu jsem nenalezla ţádné další případy na jiné zdvojené souhlásky. Spřeţka th se u určitých substantiv vyskytuje na místě dnešního -t: např. na str. 30 Mathyaſſe, str. 77 Letha, str. 48 reytharú, str. 57 reytharzi, str. 133 mieſth, str. 251 karthaúni. Také v adjektivu: str. 251 kopi reytharſkych na Vokály Diferencovaně od dnešního úzu se pouţívají k označení některých vokálů jiné litery. Týká se to samohlásek ì, ou, u (přičemţ u jen v některých pozicích). Odlišnosti jsou také v distribuci tvrdého y (ý). Rozkolísanost v rámci jednotlivých rukopisů je poměrně častá. Jak jsem jiţ výše zmínila, často záleţí přímo na osobě písaře (stupeň vzdělanosti, zvyk písaře, případné projevy nářečního původu apod.). V průběhu 15. století došlo k závaţným změnám v systému dlouhých vokálů, a to v podstatě do té podoby, v které je i v dnešní spisovné češtině. V písařském úzu se tyto změny odráţely s jistým zpoţděním a poněkud postupně to souvisí (s jiţ zmíněnou) konzervativností a tradičností písařského pravopisného úzu. K důslednému označování samohláskové kvantity přispěl knihtisk, avšak v písařském úzu se značení kvantity nevţilo a tento stav setrval ještě velmi dlouho po tom, kdy tisky uţ důsledně kvantitu označovaly Vokál ì Označuje se v naprosté většině případů literou j. Jistá pravidelnost je zejména v uţití j na konci slov, např. str. 16 weychodnj kralowſtwj, str. 22 chodj ſe, str. 116 lodj, str. 140 panenstwj, str. 156 pohlawj ţenſke. Nevyskytuje se psaní pomocí spřeţky ij, které bylo u dlouhých slabik konvenčnějším způsobem zápisu. 106 Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s

46 U následujících slov lze uvaţovat o variantě, ţe písař dlouhé ì zapisuje někdy roněţ pomocí krátkého i: vdoli str. 98, tomu chtiegi, vmieni likarzſkýho str. 127, chliba, wina str. 154, diwowe ſe diegi str. 106, mieſto ſtarodawni str Také literou j v několika případech písař pravděpodobně označuje krátké i: str. 27 kziwnoſtj lidſke Vokál u Samohlásku u/ú (u výrazů psaných polokurzívou) v pozici na začátku slova obvykle písař značí v (i velkou literou), např. str. 128 vrodnymi, str. 121 vſtawnie, str. 156 weſely' avrodny. Literou v je psán rovněţ vokál u, který následuje po předponě, např. f. 92bis aneyvrodnieyſſimi, str. 114 Wozú wmieſtie nevziwagi. U v pozici předloţky je označováno v, coţ je rovněţ obvyklé dobové konvenční značení, např. str. 10 vwidnie, v Rabú, str. 12 vkrumlowa. V případě slov zapisovaných antikvou je dodrţováno psaní u tak, jak jsme zvyklí i my dnes: např. str. 164 Amphitheatrum, str. 159 Castel nuovo. Velká litera U je i u slov psaných antikvou doloţena pouze v podobě V: např. f. 93bis wvmbrÿ, str. 130 (lat.) Vrbs laude Diftong ou Diftong ou se v rukopisu bez výjimky ve všech pozicích ve slovech důsledně píše au, aú. Tento způsob psaní se v písařském úzu udrţel aţ do roku 1849, kdy bylo tzv. skladnou úpravou českého pravopisu zavedeno psaní ou. V díle se diftong na začátku slov vyskytuje např. ve slovech: dle sweho aúmyſlú str. 87, z auſt str. 83, aurodna str. 96, Auzkoſt str. 114, aúrodna str. 156, auзke str. 99, auzke str Uvnitř slova pak např. ve slovech: okrauhle str. 114, Kterauzto str. 118, Гaúcha str V textu rukopisu se objevují případy, kdy nebyla provedena diftongizace ú>ou: str. 80 tauz Гzekú (touţ řekou) Rozlišování i / y V dobových kodifikacích se této problematice věnovala značná pozornost. Distribuce i - y se ve slovech cizího původu, která jsou zapisována antikvou, od dnešní neliší, neboť i my 45

47 dnes při přepisu cizích slov obvykle dbáme na cizí pravopis. Písař uţívá i, neboť ctí cizí předlohu slov: např. Amphitheatrum str. 164, Habit str. 113, Reliquiarium str. 83, Уſpital str. 114, Artichiochy (Artyčoky) str. 120, mnoho Biſkupúw str Po retnicích (b, p, w, m, f) se v textu psaném polokurzívou odlišuje i y častěji v rozporu s dnešními pravidly, ale objevují se i shody s dnešní kodifikací, např. str. 51 wkapich Pytlowych, str. 95, 113 pyſſna, str. 187 Arabie. Po ƒ uvnitř slova uţívá písař i, např. str. 39 Zaffir, f. 93bis yffiky, str. 214 Porffidu, str. 228 Уſìffìch. Ve zkoumaném textu rukopisu je rovněţ důkaz o psaní y po ƒ. Objevuje se pouze v koncové pozici u jediného slova: str. 251 Уſiffy (na této stránce třikrát u téhoţ slova: řádky 8, 21, 23), u téhoţ slova rovněţ na str. 253 řádky 1, 7 a 18. Po w se v předponách důsledně píše y, např. str. 166 wyzdwizien, str. 163 wycháзegicз, str. 16 wyſtaweny. Rozdíly psaní i y po r proti nešní kodifikaci nalézám zejména opakovaně ve slově Marye (Marie) a jeho variacích, např. str. 52 a Panny Mary'e, Pannie Marygi. Psaní i y po l, m, p je obvykle stejné jako dnes: např. str. 56 mladi wedli, ale nalezneme i mnoţství výjimek, např. str. 22 wgedne Vlyczy, str. 53 ſliſſel, str. 142 vſliſſany, str. 87 neſmirne, str. 18 Kronyky wypiſugi. Pouze ve slovech cizího původu (obvykle psaných antikvou) je běţné psaní i. Nejvíce se od dnešního úzu odlišuje psaní i y po souhláskách c, z, s, avšak tento způsob psaní je naprosto v souladu s dobovým územ: mieſycze str. 80, poſylagi str. 157, weliczý (diwowé) str. 81, wieczy str. 81, mezy str. 98, 100, nachazy ſe str. 102, ſkazyti str V jednom případě je po cz doloţeno měkké i: na téţe straně u téhoţ slova písař jednou píše y v souladu s dobovou konvencí, ve druhém případě píše i: str řádek czymbal a na 7. řádku czimbal. U slov cizího původu se v souvislosti s cizími předlohami těchto slov objevuje po těchto souhláskách měkké i, např. Krvczifƒix str. 139, Sicilia, Corsica (viz mapku na str. 96). Psaní i y po č, ţ, š se od dnešního úzu liší jen psaní y po š. Psaní y po š není ani zcela obvyklým dobovým způsobem zápisu neodpovídá to totiţ kodifikaci Náměšťské mluvnice, ačkoliv Štejer tuto moţnost připouští 107. Rovněţ to není podle pravopisných zásad Námešťské mluvnice: např. wrziſſy str. 4, wſſyczkni, wyſſedſſy str. 11, Vlycze γſyroke ſaú, str. 83 przi Mſſy, str. 41, hluſſy str. 147, Уúſſy 107 Štejer, M. V. Ţáček. Praha 2001, s

48 str. 156, neyprzednieyſſy aneybohatieyſſy' str Písař ale nedodrţuje psaní y po š trvale, nalézám i příklady, v nichţ píše po š měkké i: např. str. 2 γſirokoſt, str. 21 we wſſy Rziſſi. Příklady psaní shodného s dnešním územ: např. ţiwota str. 103, neobmiekcţilo str Také v psaní i/y po ř písař kolísá, i kdyţ nepříliš často: např. str. 51 kúcharzy, barwirzy a na str. 52 mlinarzi, hokynarzi. Po rz častěji písař klade i, např. str. 121 przikrymi, przigeli, ſſetrziti muſeli. Tak to také ţádaly dobové kodifikace. Po j (psáno g) se píše měkké i rovněţ jako dnes (s jedinou výjimkou viz níţe). Např. ginacţie str. 125, dielagi str. 127, krziţ str. 151, ſtrzibrny str Výjimkou je pouze slovo Egipſke str. 110, 140, jehoţ psaní neodpovídá dnešnímu úzu. Toto slovo je poněkud specifické tím, ţe uţitím psaného i nebo y se naznačovala výslovnost: podoba s i [Ejipt] se stávala typickou pro niţší, hovorový styl výslovnosti. 108 Označování i y po h, ch, k, r je poněkud ovlivněno tím, ţe tyto hlásky byly v době před zánikem korelace měkkosti u souhlásek pouze tvrdé a stálo po nich jen y. Příklady: Hyſtorykowe str. 11, od frydrycha str. 22, w Уakryſtyj str. 83, okryſtú Panu str. 137, Obraз Panny Marye str. 138, hyſtoryemi str. 139, Gabryel str. 139, Hyſpanye str. 154, wamerycze str Po r se nepočeštěná cizí slova (zejm. latinského a řeckého původu, psaná většinou humanistickou antikvou, ale ne ve všech případech) v rukopisu píší v souladu s cizí předlohou s měkkým i, např. majoris str. 166 (antikva), str. 8 imperiales (kurzíva). Podle toho, zda je ve slovech psáno i nebo y, lze podle zásad obvyklých pro česká slova vypozorovat stupeň zdomácnění slov. Psaní i y po d, t, n je v písařském úzu přesně rozlišeno, protoţe i a i-ové spřeţky označují palatálnost souhlásky. Odchylky je třeba přičíst na vrub chyb nebo individuálního písařského úzu. 109 U slov cizího původu se často projevuje tendence uvést jejich ortografii do souladu s výslovností, takţe poté se v textu píše dy, ty, ny místo původního di, ti, ni, 110 např. Tytul str. 18, Tyta (Tytus) str. 163, 170, Konſtantynowi str Také v těchto případech grafika slov napovídá o míře jejich zdomácnění. Dnešní spojka i se píše výhradně jako y/y': str. 12 kterým y'gine Niemecзke Zemie kaţdorocţnie fedruge; str. 41 Prawo Уwietſke y Duchowni. 108 Porák, J. Celkový obraz vývoje pravopisného úzu. In Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s tamtéţ 47

49 Označování délky Písař rukopisu kvantitu samohlásek neoznačuje. Pouţívá sice diakritických znamének, ale jedná se o součást grafému samotného, nejená se o značení kvantity. Tímto způsobem zápisu písař pouze odlišuje určité grafémy od grafémů ostatních. Poměrně často odlišuje pomocí dvou malých čárek či teček grafém y, např. str. 77 Mieſÿcze, leziczÿ, czieſkÿch. Pavidelně je svislou čárkou označován grafém u. Připomínám, ţe rukopis není na všech místech vţdy dobře čitelný. Při zkoumání označování délky tak není vţdy moţné přesně určit, o jaký typ diakritického znaménka se jedná Velká písmena Velká písmena se v textu rukopisu píší nápadně častěji neţ v dnešní češtině. Píší se nejčastěji u substantiv (názvů i apelativ), méně často se píší u adjektiv, ale najdeme je i u jiných slovních druhů (např. u sloves). Zřídka se píší na začátcích větných celků. Velká písmena jsou uţita bez ohledu na syntaktické hledisko. Zjevná tendence opatřovat apelativa nejrůznějšího druhu počáteční velkou literou částečně zřejmě souvisí s faktem, ţe určitá slova byla v minulosti pociťována jako váţená. Podle toho principu se zejména nomina sacra, obsaţená v rukopisu, často zapisují s majuskulí, ač pro tento způsob zápisu není ţádná syntaktická či textová příčina: např. str. 173 γwate Tielo, str. 151 Andiele, str. 103 Kaſtel. Verifikaci této teze přinesl v nedávné době článek doktorky Fidlerové a jejích kolegů. 111 Psaní velkých písmen u apelativ je hojnější neţ v nové češtině, např. str. 78 Nocz, str. 124 na welkym Wrchu, str. 131 na Polich, str. 187 od Rzeky, str. 28 Kamen. Propria (toponyma i antroponyma) psaná antikvou i novogotickou polokurzivou písař píše důsledně s velkým písmenem. Našla jsem ale i jednu výjimku, na str. 10 zřetelně čteme vwidnie. Vzhledem k mnoţství případů doloţených s psaním velkých písmen, povaţuji spojení vwidnie spíše za písařovu chybu neţli jeho záměr. 111 Fidlerová, A. A. Dittmann, R. Vladimírová, S. V. Uţìvánì velkých pìsmen v českých tištěných Biblìch raného novověku. Článek je v tisku. 48

50 Velké písmeno se častěji uţívá v adjektivech od názvů odvozených od jmen hor, měst, zemí, krajin: Wlaſkych str. 113, Appeninſkymi str. 113, HiSſpanſkymu str. 123, Piſanſky str. 123, Po interpunkčních znaménkách, která se v textu rukopisu vyskytují (čárka, tečka), písař píše nedůsledně velká i malá písmena. Velkých písmen tedy není důsledně uţito ani na začátku větných celků. Po čárce se píše obvykle malá litera. Více bude k interpunkci pojednáno v následující kapitole Interpunkce 112 Interpunkční znaménka jsou prostředky, které slouţí k organizaci části věty (a souvětí) a k vyznačení větné hranice. Mezi interpunkční znaménka zahrnujeme: tečku, čárku, středník, pomlčku, dvojtečku, uvozovky, otazník, vykřičník, závorky, apostrof, tři tečky (apoziopeze) a spojovník. Nadvětné lineární dělení textu zahrnuje např. odstavce a titul (název). Na počátku 16. století se uţívá jediného interpunkčního znaménka (pauzové znaménko), ale jiţ v průběhu 16. století se interpunkce rychle zdokonaluje. Rozvoj interpunkce je reakcí na tehdejší prudký vývoj souvětí. Sloţitým souvětím, která byla bohatě rozvíjena, zkrátka dosavadní jednoduchá interpunkce nemohla stačit, a proto byla zavedena trojstupňová interpunkce podle vzoru latinských gramatik. Jednalo se o tečku (periodon), dvojtečku (geminus, colon) a čárku (má dvě grafické podoby: commu, a virguly /). Pravidla jejich pro uţívání byla formulována velmi obecně, a proto nebyla interpunkce důsledná. V podstatě šlo o znaménka pauzová, ale jejich trojstupňovost pomáhala k lepší orientaci v textu. 113 Tyto zde výše jmenované skutečnosti se ostatně potvrzují i v textu rukopisu. V textu rukopisu nejsou doloţena interpunkční znaménka: otazník, vykřičník a uvozovky. Doloţena jsou znaménka: dělicí znaménko, čárka, tečka a dvojtečka. Interpunkční znaménka jsou svým repertoárem téměř stejná jako dnes, avšak obvykle mají poněkud odlišnou funkci. Znaménka neklade písař tam, kde bychom podle způsobu dnešního zápisu my tak učinili, avšak dobově se tím nevymyká písařskému pravopisnému úzu. Dobová interpunkce rukopisu není tak striktně syntaktická jako dnes. Označuje se jako pauzová výdechová, čemuţ odpovídá způsob zápisu. Čárka tak označuje spíše přestávky v řeči neţ hranice syntaktických celků. 112 Pleskalová, J. Stará čeština pro nefilology. Brno 2001, s. 20. Šlosar, D. Poznámky k vývoji české interpunkce v 16. století. Listy filologické, 87, 1964, s Podle názoru D. Šlosara, který se zabýval zkoumáním vývoje a uţívání interpunkčních znamének v období 16. století, není umisťování čárek a ostatních znamének náhodné. 49

51 K odvratu od pauzového principu interpunkce došlo aţ na počátku období národního obrození. 114 Interpunkce rukopisu se liší od dnešního způsobu členění textu, a to v tom, ţe není vedena zřetelem syntaktickým, jak je tomu dnes, nýbrţ ţe rozhodující je tu členění výdechové, tj. rozdělení věty na kóla při hlasitém přednesu. Šlosar se domnívá, ţe z tohoto hlediska není původní členění bez systému, jak by se snad na první pohled mohlo zdát. 115 V platnosti čárky písař často uţívá také interpunkčního znaménka virgule (/). Ta je kladena nejčastěji před spojkami a, i ve významu slučovacím, kde bychom my tak dnes neučinili: např. str. 225 ſme nad Rzekau Lenza geli / a do mieſta Parmy k ſnidani przigeli. Virgule bývá kladena rovněţ před spojku neb: str. 224 Forli / neb Forum. Tečka se uţívá po značně delším úseku, neţ jsme zvyklí dnes. V textu rukopisu je vidět tendence klást tečku na konec výpovědního celku (věty nebo souvětí), ale nejedná se o pravidelnost. Tečka není v rukopisu uţívána za nadpisy, datacemi a řadovými číslovkami. Objevuje se pouze u zápisu zkratek. Opětovně se v díle setkáme s dvojtečkou, a to zejm. při výčtu, např. str. 12 mieſta przedniyſſy ſau tato: Praha, str. 134 mieſta ſau tyto: Ancona, Loreto,, f. 207 ſau tyto: od papezie Pia Dvojtečka bývá zapisována nejčastěji na místě dnešního středníku nebo čárky. V rukopisu se shodně s dnešní češtinou uţívá závorek, např. pokud chce autor poukázat na ilustraci na následující straně viz str. 118 kterauzto wiezi nizegi (ted na druhe ſtrancze) 116 pro lepſy wyrozumeni wymalowanau maſγ ; nebo závorka slouţí k doplnění informace, např. str. 145 (yakz weyſe obſirnie dotcţeno) oznamila Do závorek se dávají výrazy, které jsou do textu volně vloţeny. Ukázky uţití závorek v textu rukopisu lze nalézt např. na stranách: 69, 70, 237, 238, 207, 208 Velmi často se vyskytujícím znaménkem, které písař uţívá, je rozdělovník. Jeho funkcí je bezesporu dělení slov, avšak rozdělování slov neprobíhá podle pravidel, která bysme uţili dnes. Není to ovšem překvapivá skutečnost, neboť jak bude pojednáno zde níţe, oddělování slov a psaní slov bez vzájemného dělení jsou specifické atributy jazyka rukopisu. Uţívání rozdělovníku tento jev neovlivnilo. 114 Šlosar, D. Průřez vývojem staročeské interpunkce. Listy filologické, 89, 1966, s tamtéţ 116 Tuto závorku Grund ve svém vydání vynechává, avšak není o tom v jeho díle učiněna ţádná zmínka. 50

52 Psaní dohromady je obvyklé u slov s předcházející jednopísmennou spojkou či předloţkou, které se připojují k následujícímu slovu, např. aten str. 16, zdruhe ſtrany str. 127, wniem str. 104, apodni str Dohromady naopak písař nikdy nepíše slabičné případy: ku podiwu (objevuje se v textu mnohokrát, ale části nikdy nejsou spojeny), např. str. 55, 170. Text rukopisu je poměrně bohatý na mnoţství jiných grafických znaků písařských zkratek. Písař pouţívá zejména zkratky písmenové, např. str. 17 S. = svatý; str. 156, 189, 190, konvenční zkratku etc. = (et cetera) a tak dále, např. str. 12. Kontrakcí je zkráceno např. na str. 173 adjektivum svatého pomocí liter γo, nad nimiţ je zapsána vlnovka. A dále slovesný tvar geſt na str. 220 pomocí skupiny gt, nad níţ je vodorovná čárka; dalšími příklady je řada latinských slov ve verších a citátech, kontrakce bývá značena i svislou čárkou nad koncovou částí slov, obvykle nad posledním písmenem slova: např. str. 133 ht' = habet, Aſſiſiu' = Assisiuna. Dále se v textu rukopisu objevují zkratky t. ( tj. nebo totiţto, str. 229) a Уe. (svaté; např. str. 140). První dvě zkratky jsou nejfrekventovanější. Jednou je doloţena také kontrakce, str. 127 vmieni Likarzſky. V označování samohláskové kvantity je situace poněkud komplikovanější. Kvantita se v rukopise neoznačuje. Svislá čárka nad vokálem ú je kladena nad kaţdé u v textu (i v diftongu aú) bez ohledu na poţadavek délky ve slovech. Tento způsob zápisu nebyl dobově neobvyklý, svislá čárka byla součástí grafému. Podobně dvojtečka nad hláskou ÿ nemá ţádný kvantitativní důvod a není zapisována u kaţdého y. Taktéţ tečky, jeţ jsou nepravidelně kladeny nad vokály i, y, nemají platnost délky. U většiny jevů, které jsou svou kvantitou odlišné od dnešní češtiny, lze konstatovat, ţe se jedná o neoznačování kvantity samohlásek (jev pravopisný), a spíše se tedy nejedná o kolísání v kvantitě (jev hláskoslovný). V rukopisu se objevilo vzhledem k rozsahu díla velmi málo písařových chyb. Na str. 144 psáno ţini, ale mělo by být ţizni (ţízní). V rukopisu je na str. 16 napsáno: po Bielehradu, ale z kontextu věty i z logických posloupností textu, který dané části předchází, je patrné, ţe se jedná o město Velehrad. Písař se mohl rovněţ přeslechnout, samozřejmě také mohla tato chyba vzniknout jiţ u toho, kdo text diktoval. Tento takřka nulový výskyt chyb svědčí nejspíš pro skutečnost, ţe písař rukopisu byl pečlivý a pozorný. V textu lze doloţit celou řadu příkladů nevokalizovaných předloţek: str. 256 k kralowſkymú, str. Tato situace je v protikladu se stavem v dnešní spisovné češtině. Současný spisovný jazyk zavádí přidání vokálu ke konsonantu či skupině konsonantů, a to k usnadnění výslovnosti. 51

53 5.8. Dílčí závěr Cílem této části práce bylo popsat pravopis rukopisu Cestopisu Bedřicha z Donína a porovnat jej zejména s dobovým stavem a i s dnešním stavem pravopisného úzu. Pravopis rukopisu se nijak zvlášť nevymyká pravopisnému písařskému úzu své doby. Je zaloţen na kombinaci spřeţkového a diakritického pravopisu. V díle je uţito dvou typů písma, přičemţ jeden typ písma se navíc vyskytuje ve dvou variantách viz kap. 7. Hlavními rozdíly proti dnešnímu úzu jsou: psaní znaků pro s, š, uţívání spřeţek, psaní y po hláskách c, s, š, z, neoznačování kvantity, nesystémové psaní velkých písmen a způsob zápisu interpunkce. Neobjevuje se psaní tzv. ostrého β, ačkoliv teoretická moţnost tohoto zápisu dobově existovala. 52

54 6. Hláskosloví V této části práce soustředím svou pozornost na stav a proměny jednotlivých hlásek. Pokusím se rovněţ o celkový pohled na hláskoslovný systém v rukopisu. Hlavní pozornost věnuji hláskovým změnám 16. století, jmenovitě: diftongizacím ú > ou, ý > ej, změnám ó > uo > ů, úţení é > ì, změně aj >ej a monoftongizaci ie > ì, neboť se lze domnívat, ţe hláskové jevy ze starší doby jsou jiţ z větší části provedeny. V hláskosloví se dále budu stručněji věnovat také některým změnám souhlásek, např. asimilaci znělosti, protetickým hláskám a pobočným slabikám. Případné rozdíly v kvantitě samohlásek nelze popsat, neboť písař rukopisu samohláskovou kvantitu nezaznamenává. Jsou proto registrovatelné pouze tam, kde se promítly do kvalitativních rozdílů mezi samohláskami (např. diftongizace). V několika případech ovlivnily hláskosloví rovněţ nářeční vlivy Diftongizace ú > ou V díle je z velké části změna jiţ dokončena. Případů, v nichţ se vyskytuje původní ú (u), je oproti těm, v nichţ je diftongizace provedena, velmi málo. Nediftongizované případy přitom pravděpodobně znamenají spíše krátké u, v důsledku neznačení kvantity to však nemůţeme prohlásit s jistotou. Změna proběhla v českých nářečích, ve středomoravských nářečích, na Moravě se tato změna příliš nerozšířila (kelečská, dolská nářečí). Na Hané ke změně došlo, avšak zde se později ou nářečně monotongizovalo v ó. Na počátku slova je v současné spisovné češtině pravidlem nediftongizované ú. Jiţ od humanistického období byly v případě dubletního výskytu s u /ou (např. uřad/ ouřad) v literárním jazyce hodnoceny nediftongizované podoby jako stylově vyšší. Grafická podoba au přetrvává aţ do roku 1849, kdy bylo zavedeno psaní ou. Samohláska u/ú se vyskytuje kupříkladu na počátku slov: str. 47 WУtarym Zamkú ſe vſtawnie Lwy Leopardy Ryſy chowagi, str. 61 doſti vrodna geſt, str. 12 Zemie geſt welicze Vrodna na Obili. Příklady ou na počátku slov: str. 63 Pole aúrodne, audoli, str. 56 Aurzedniczy', f. 93bis auſke, str. 83 z auſt geho 53

55 Písař v psaní u týchţ slov dosti kolísá, např. u slova úrodný a jeho derivátů jsem z celkových 53 výskytů těchto podob napočítala 35 výskytů s au (66 %) a podob s psaným v, bylo 18 (34 %). Diftong ou se nejčastěji vyskytuje v koncovkách např. str. 82 okrauhlaú, str. 81 Уúmmaú, str. 81 Kaplu Loretánſkaú, str. 77 Zamek Hlúbokaú, str. 121 gedaúcз, str. 136 wſſeliyakaú, str. 176 Mſſi Уwataú; uvnitř slov: str. 15 gſaucze, str. 56 Dworſkeho Уaudú, f. 93bis obdlauз'ne, str. 83 prziſtaúpati, str. 137 Wieзie okraúhla. Za nářeční povaţuji tvar Olomúcz str. 15. V textu rukopisu se na téţe straně vyskytuje i nenářeční podoba Po Olomauczy Diftongizace ý > ej Do jazyka rukopisu pronikl diftong ej v poněkud omezené míře. Tato diftongizace se v období humanistické češtiny dokončila, a to tím, ţe diftong nabyl dnešní výslovnostní podoby. V rukopisu se diftong ej vyskytuje v padesáti případech ve slově wejš a v jeho derivátech, zejm. derivátech prefixálních s předponou nej- a z- např., str. 60, 138 zweyſſi. V tomto slově je změna jiţ plně provedena, protoţe se ani jednou nevyskytuje v nediftongizované podobě. Druhým nejčastějším výskytem diftongu je pozice v prefixu vý-, a to v patnácti případech ve slově wejchod a v jeho derivátech: např. str. 2, 11, 17, 63, 195, kweychodú, str. 15, 16, 106, weychodnì, str. 191 wey'bornie. Podoby s psaným ej v tomto slově v 71 % převaţují: z 21 výskytů tohoto slova je 15 podob zapsáno s ej a 6 s y (ý), např. str. 84 Kwychodú, str. 120 akwychodni Уtranie, str. 262 kwychodú gſau niektere Oſtrúwky'. Výskyt ej je doloţen také uvnitř slov: str. 24 heybalo, str. 25 nepoczieytil, str. 60, 198 zweyſſy, str. 47 teyden, str. 39 bey'ti, str. 77 Уniekterymi meymi Pany, str. 186 weyſγ, str. 193 bey'wagi, str. 199 Dey'm, str. 258 poзor nad Mleyny. Např. u verba býti se vyskytuje celkem 34 výskytů tohoto slovesa, přičemţ diftongizace je doloţena u 26 % dokladů. V koncovkách se v drtivé většině vyskytuje ý 117 : str. 21 weliky, Mramorem dlazdieny', str. 23 Druhy', ktery', Cztwrty'. Podobu s ej (ey) jsem nalezla např. ve slovech: str. 88 moſt przikrytey', str. 103 Arczy'biſkúpſkey' Koſtel, str. 155 Zamek w Mieſtie pewney, str. 159 Moſt kterey Kliment 8. Papeз poſtawiti dal. 117 V koncovkách diftong ej od konce 16. století poněkud ustoupil, zřejmě pod vlivem kralického úzu. Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s

56 6.3. Změny ó > uo > ů (uo > ú) Monoftongizovanou podobu s ú/ů nalezneme ve sto procentech všech případů výskytů vokálu u slov psaných novogotickou kurzívou. Předpokládaný vokál ú/ů se vyskytuje jak uvnitř slov, tak v koncovkách např. str. 27 γkuro, str. 49 Pan Búh, str. 205 Rzimanúw, Dwúr, str. 114 w Kúrú gſaú, str. 187 Duchodowe geho, wſſeczky Duchody', str. 193 Palacзuw a Domuw beз pocţtú, str. 194 Уtudentúw mnoho geſt. Jak vyplývá z údaje uvedeného zde výše v úvodní části kapitoly, diftong uo se v textu psaném novogotickou polokurzívou nikde nevyskytuje. Pro pořádek zmiňuji, ţe podoby slov s uo se sice v pětačtyřiceti případech v textu vyskytují, avšak jedná se o slova o slova cizího původu (psaná antikvou), tedy slova, v nichţ se nejedná o výsledek diftongizace, např. str. 69, 115 nuova, str. 121 Fructuosa. Původní vokál ó se nikde v textu psaném českou novogotickou polokurzívou nevyskytuje Úžení é > í V textu rukopisu převaţují zúţené podoby se samohláskou ì. Nejpozději se změna uskutečnila ve slabice lé 118, coţ lze doloţit příklady z textu rukopisu, neboť v období, ve kterém rukopis vznikal, nedochází vţdy ještě k úţení koncové pozice slabiky lé, zatímco ve většině ostatních případů je úţení převáţně provedeno: str. 16, 37, 49, 52 obile (přičemţ podob s koncovkou -lé je 5; podob obili je 26, změna je tedy provedena z 87 %), str. 127 vmieni Likarzſky, str. 236 Naſledownicзy' Likarзſkyho Vmieni, str. 153 adrahych Klinotúw, aginych Klinotu, str. 154 Chlìba. Objevují se ale i podoby s nezúţeným (písař kolísá v psaní u týchţ slov) lé: např. str. 4 Arczy' Kanczlirze, wfrankreychú Arczÿkanczlirzem by'l, str. 23 zhradcze Kanczlerz, str. 258 Weliky' Kanczlerз, str. 154 Chliba, str. 253 chlib dwakrate peczieny, str. 20 tam ſe Chleb prodawa, str. 49 Chleb a Wino. Zúţené ì se vyskytuje méně uvnitř slov, např. str. 21 Krow Koſtela poliwany, str. 41 Tyhodne, str. 253 kaз dy'ho Tyhodne, str. 238 przed púl Litem, giз' pul Lita. Úţení se sporadicky vyskytuje v komparativních nebo superlativních tvarech adverbií dobře a málo, např. str. 47 Уto wicz myn, str. 68 lipegi. Pravidelně se v těchto pozicích uţívají podoby s e: str. 141 lepe, str. 59 neymenie, str. 158 neymenie trzikrat. Nezúţený vokál é bývá důsledně v koncovkách: např. str. 80 na lewe rucze, str. 163 a gine mnohe, str. 59 od gedne Brany' az' do druhe. A také 118 Pleskalová, J. Stará čeština pro nefilology. Brno 2001, s

57 na konci adverbia prvé např. str. 51 ktereţto prwe odpuſſtieni dal, str. 92 nazwana prwe Auſonia nynì Italia. Do spisovného úzu zúţené koncovky nepronikly. Tabulka 1: Podoby výskytu s lé v různých pozicích ve slovech (údaje v absolutních číslech) Poměr výskytu podoby s lé v jednotlivých pozicích ve slovech Poměr výskytu podob s lé ve všech pozicích slov celkem slabika na počátku uvnitř v 251 -lé slov slov koncovkách Tabulka 2: Podoby výskytu s lí v různých pozicích ve slovech (údaje v absolutních číslech) Poměr výskytu podoby s lì v jednotlivých pozicích ve slovech Poměr výskytu podob s lì ve všech pozicích slov celkem slabika na uvnitř v 256 -lì počátku slov koncovkách slov

58 Tabulka 3: Statistika úžení v koncové slabice lé (údaje v absolutních číslech) Podoby koncovek Celkem doloţených případů Podoby s -lé Podoby s -lì 107 Tabulka 4: Statistika úžení v koncové slabice lé (údaje v procentech) Podoby koncovek Poměr výskytu v procentech Podoby s -lé 49 Podoby s -lì Změna aj > ej Výsledky této změny jsou značně podobné se stavem v dnešní češtině. Tautosylabické ay se nevyskytuje. Podoby psané s ey absolutně převaţují; např. v prefixu ney- str. 8 neywietſſy' chwalú, aſleзſka neylepſſy' geſt, str. 11 aneymenſſy znich, ney'prwniey'ſſy'ho, str. 20 ney'auhlawney'ſſymu, str. 72 neymiley'ſſi Bratr. Příklad ze str. 256 ktera w teynoſti geſt je specifickým dokladem toho, ţe změna proběhla i tam, kam se později analogií vrátilo aj Změny souhlásek V textu rukopisu často nalezneme realizaci asimilace znělosti konsonantu z v souhláskových skupinách zp, zt (případně by se také mohlo jednat o jinou distribuci předpon s/z ve skupinách zp, zt): např. str. 13 ſpowied, str. 15 ſpuſobem, str. 144 ſprawa, str. 32 ſtratil. 57

59 U derivátů verba nésti se vyskytují souhláskové alternace, jeţ v dnešní spisovné češtině jiţ nemáme: např. str. 4 prz'eneſſeni, str. 136 przeneſſeny, str. 141 geſt przeneſſen. Alternaci s š u tohoto slovesa povaţuje Gebauer za neţádoucí jev. 119 V konsonantických skupinách se objevují podoby zápisu, které dnes po pravopisné stránce povaţujeme za nepřípustné: např. str. 137 wyзſſim, str. 20 neywyзſſiho, str. 55 Towaryзſtwem. U kolektiva tovaryšstvo nalezneme rovněţ další grafickou podobu: str. 55 thowaryγſtwa. Častý jevem je protetická hláska v (resp. w), nejčastěji v pozici před samohláskou o, např.: str. 11 worla, str. 2, 12 wolowo, str. 28 woczel, str. 35 k wobiedu, str. 39 woblaukú, str. 105 wokolo, f. 96bis woſlúw, str. 109 wobora, Zkoumáním bylo statisticky zjištěno, ţe v rukopisu velmi silně převládá tendence psaní bez protetické hlásky viz tabulku č. 5. Nejčastěji se proteze vyskytuje u těchto slov (a jejich derivátů): ostrov (14 případů), okolo (11 případů) a oběd (rovněţ 11 výskytů). Tato slova jsou v textu doloţena i v podobách bez protetického v (w), např. str. 186 Oſtrowú Уſtiaſtny'ch, str. 187 aw Cey'lan Oſtrowie port apewnoſt Kolumbo ana Oſtrowich Tidore aamancano, a na téţe straně ještě další příklad item Oſtrowy Iamaicam, Cubam ; str. 8 geſt okolo Уſedeſati Уwobodny'ch, str. 12 y'akoţto okolo Lytomierzicз, str. 35 wrokyczanech obiedwali, str. 74 ſem obiedwal. Tabulka 5: Výskyt protetického v (w) (údaje v absolutních číslech) 120 Poměr výskytu/nevýskytu protetické hlásky v (w) na počátku slov před vokálem o Celkový počet doloţených případů Výskyty s protezí Výskyty bez proteze V díle je doloţen další případ protetické hlásky: h, a to na počátku slova před vokálem e, kde se objevuje u slova eben str. 79 zhebanú, str. 106 z hebanowého drzewa. Protetickému v, jakoţto problému spisovné normy, byla věnována ze strany dobových gramatik značná 119 Gebauer, J. Historická mluvnice I., Hláskoslovì. Praha 1963, s V této statistice z logických důvodů nepracuji s latinskými slovy. 58

60 pozornost. Například Blahoslav uvádí, ţe protetické v je přípustné jen v některých případech, jako je slovo vobrok, a to proto, aby se tak odlišilo od spojení ob rok, nebo např. v adjektivu voţralý ve významu opilý, a to opět kvůli rozlišení od stejně znějícího slova oţralý ve smyslu obeţralý, okousaný. 121 Rosa protezi připouští 122, ale spíše v poezii, a to z metrických důvodů, zatímco Štejer se staví k protezi absolutně odmítavě: Mnozí k slovům, kteráţ se začínají od o, přikládají v jako: vorel, vosel, vopice, vokousali vovoce. Neţ nač je to v? Ač pak někde pro lepší znění přikládá se v řeči, však v tištěných knihách někdy tak sluší jako svini sedlo. Piš tedy: Orel, osel, opice, okousali ovoce. Nicméně hleď, abys ho někdy nevypustil, kde má býti, jako tuto směšně bys psal bez v. oják, oda, osk, neb má býti: voják, voda, vosk. Coţ musíš se skušeností učiti. 123 V textu rukopisu je doloţena podoba slov: γmieſtknati, зamieſknati: str. 58 takzie ſe γotwa γmieſtknati mohly'. K psaní tohoto slova se vyjadřuje Gebauer a argumentuje tím, ţe je odvozeno z adjektiva mêstbno-, a mělo by se tedy psát stn neboli -městnati. Do skupiny stn pak podle jeho výkladu bývá nenáleţitě vsunuto k, z toho vzniká tvar -městknati a při následném vynechání t posléze vzniká varianta -měsknati 124 viz str. 248 зamieſknati. V rukopisu se opětovaně setkáme s případy psaní tc, zejména v substantivech: str. 3, 15, 18, 31, 255 nietczo, nietcзo, str. 17, 23, 24, 27, owotcze, str. 27 wietczy O skupině tc bylo jiţ pojednáno výše v kapitole Podoba tc je doloţena i v adjektivních formách: str. 247 benatcзky ho, str. 17 Tytúl Arczykniţietczy, str. 37 knizietczy. Porák hodnotí psaní tc za zdvojené nebo zdlouţené c, které bývá vţdy v pozici mezi vokály nebo v pozici mezi vokálem a slabikotvornou likvidou. 125 Výše uvedený příklad benatcзky'ho nesplňuje Porákovu podmínku. Psaní tc se zde objevuje po kořenu benat a příponě ský, tedy tam, kde se sejde skupina tský. Skupina tc, která byla za starší c, byla v textech 1. poloviny 16. století běţná. Podle Poráka se zdvojená souhláska nachází rovněţ ve slově předce. Toto slovo je v textu rukopisu rovněţ několikrát doloţeno: např. str. 121, 271 przedcze.. Velmi často je v rukopisu doloţeno zachování pobočných slabik v substantivech: str. 19 pauſtedlniczy, str. 137 ſpowiedlniczy, str. 144 pauſtedlnìk, str. 270 dcţeladka, dále v adjektivech: str. 28 nezhogitedlné nemoczy, str. 25 newyprawitedlná ſſkoda, str. 52 na witiezytedlnem woze, f. 95, str. 105 mucţedlnikúw, str. 121 bez zrzetedlneho ţivota, a adverbiu 121 Blahoslav, J. Gramatika česká. Brno 1991, s , Rosa, J. V. Czech Grammar (Čechořečnost). Praha 1991, s Štejer, M. V. Ţáček. Praha 2001, s Gebauer, J. Historická mluvnice I., Hláskoslovì. Praha 1963, s Porák, J. Humanistická čeština. Hláskoslovì a pravopis. Praha 1983, s. 23,

61 na str. 146 zrzetedlnie. Podle názoru Gebauera je v příponě -tedlný- (a od této přípony odvozeného -tedlně-) náleţité -teln-, avšak změnilo se v -tedln- podle slova pravidlný, kde d je etymologické. 126 Souhlásková skupina se později zjednodušila odsunutím konsonantu d. 127 Souhláska l je vţdy zachována ve slovu okršlek: např. str. 101, 115, 118, 124, wokrſſlku. 126 Gebauer, J. Historická mluvnice I, Hláskoslovì. Praha 1963, s Lamprecht, A. Šlosar, D. Bauer, J. Historická mluvnice češtiny. Praha 1986, s

62 7. Tvarosloví V oblasti tvarosloví se současný jazyk a jazyk rukopisu velmi shodují. Při skloňování a časování se rozlišují kategorie, s kterými pracujeme i dnes. Při časování sloves určujeme osobu, číslo, čas, způsob, slovesný rod a vid. U skloňování ohebných slovních druhů, tedy podstatných jmen, přídavných jmen, zájmen a číslovek, určujeme jmenný rod, pád a číslo. Diference se objevují v konkrétních případech, a to např. v jednotlivých flexivních koncovkách substantiv a adjektiv, případně i jiných ohebných slovních druhů. Určitá substantiva mají jiný rod neţ dnes nebo mohou kolísat či přecházet mezi rody. U maskulin je samostatnou kapitolou problematika nerozlišování ţivotnosti a neţivotnosti. V textu se nevyskytují zbytky duálových tvarů. V popisu tvarosloví postupuji podle jednotlivých slovních druhů. V jejich rámci se pak snaţím vyloţit a popsat všechny případné rozdíly od současné spisovné nové češtiny Podstatná jména Vzhledem k podobnosti jazyka rukopisu s jazykem současné češtiny lze substantiva vyskytující se v díle velmi dobře zařadit do vzorů, s nimiţ pracují mluvnice současné češtiny. Jako kritéria pro rozdělení a popis substantiv mi poslouţí jmenný rod a jednotlivé vzory: muţské (pán, hrad, muţ, stroj, předseda, soudce), ţenské (ţena, růţe, pìseň, kost) a střední (město, moře, kuře, stavenì). V popisu se zaměřuji zejména na odlišnosti pádových koncovek od stavu v současné češtině. Vzhledem ke skutečnosti, ţe písař rukopisu kvantitu neznačí, koncovky, které níţe uvádím, jsou převzaty z dobových mluvnic a z moderních monografií o morfologii staré a střední češtiny a jsou povaţovány za nejvýše pravděpodobné Maskulina Vzor pán V rukopisu u substantiv vzoru pán v singuláru bývá zásadní rozdíl v poměru koncovek dativu a lokálu. Koncovka ovi je v obou pádech mnohem častěji neţ koncovka u. Zatímco koncovka u bývá uţívána spíš u apelativ, koncovka ovi se častěji vyskytuje v osobních jménech: str. 84 Rvdolfowi, str. 17 Ottagarowi. Koncovka ovi pronikala od původních 61

63 u-kmenů, a to především u ţivotných jmen. 128 Koncovka ovi se v textu nikdy nevyskytuje u neţivotných maskulin. V lokálu jsou v textu doloţena dvě po sobě jdoucí substantiva v ustálených spojeních: str. 21, 270 Panu Bohu, str. 52 Panu Kryſtu, kde se důsledně uţívá koncovka u. Dvě po sobě následující jména se v dativu neřídí dnešním pravidlem o střídání koncovek 129, ale v obou členech pojmenování se obvykle uţívá koncovka ovi, např. na str. 149 Petrowi Romanyvſowi. V nominativu plurálu je ve většině případů koncovka ové, např. str. 5 kurfirſſtowe, str. 4 aurzadowe, str. 18 potomkowe, str. 49 wietrowe, str. 78 Prokacţowe, poſlowe. Koncovka -e/-é se uţívá zejména u maskulin zakončených na koncovku an, např. str. 195 mieſſtiane, str. 202 Pohane. Další koncovkou je i, např. str. 7 ſedlacy, str. 144 bratrzi, str. 258 Pani. V genitivu plurálu nalezneme pouze koncovku ův, přičemţ další potenciálně moţné podoby koncovky uov nebo ú se vůbec nevyskytují: str. 3 kurfirſſtuw, str. 106 doktoruw, str. 148 od diabluw, str. 149 Turkuw. Co se týče názorů gramatiků, tak např. Šteyer uvádí jako základní koncovky genitivu ů a ův: Na kaţdým Genitivu a Dativu o mnohých, kdyţ vychází na ů, ův, ům, na konci jest ů kolečkované, jako: těchto Pánů, neb Pánův, 130 zatímco Blahoslav obě koncovky rozlišuje a za náleţitou pro genitiv (který podle syntaktické souvislosti odlišuje od ablativu) povaţuje koncovku ů: Umyl nás od hřìchů našich, ne od hřìchův, učili se od otců svých, ne od otcův. Proč? Neb sou to casus ablativi, ne genitivi. 131 Rosa říká, ţe by měla být koncovka ův uţívána v posesivních adjektivech a jako náleţitou koncovku genitivu plurálu upřednostňuje stejně jako Blahoslav koncovku ů: Kup: Bylo tam mnoho Pánů: a zaſe: to geſt Pánůw Kord / Klobouk / Pláſſt. 132 Substantivum člověk je skloňováno pravidelně podle vzoru pán a v plurálu má shodně s dnešní češtinou tvar lidé. U maskulina lid se v genitivu singuláru objevuje tvar lidu: str. 2 lidu ſarmatſkyho, str. 8 y pieſſiho lidu, přičemţ často ve spojení s číslovkami: str. 11 dwadczeti tiſycz lidu, str. 11 mnogo tiſyczúw lidu. V dativu plurálu je základní koncovka ům: str. 12 Cţiechum, str. 251 Turkum, str. 98 Sſweycţarúm. Podoby zakončení s -uom či om/ óm v textu doloţeny nejsou. Doboví gramatikové se v názoru na koncovky dativu plurálu vcelku aţ na drobné detaily shodují. 128 Váţný, V. Historická mluvnice česká 2. Tvaroslovì I. Praha 1970, s Následuje-li ve sloţeném pojmenování za sebou více dativních/lokálových tvarů, koncovky ovi a u se obvykle střídají, u posledního slova je však ovi: panu inţenýrovi Janu Novákovi. (Přìručnì mluvnice češtiny, Brno 1997, s. 247.) 130 Štejer, M. V. Ţáček. Praha 2001, s Blahoslav, J. Gramatika česká. Brno 1991, s Rosa, J. V. Čechořečnost. Mnichov 1983, s

64 Všichni za náleţitou povaţují koncovku ům, přičemţ Blahoslav dává přednost spíše koncovce om, ale ům připouští uţívat 133. Rosa povaţuje za správnou koncovku um a z prozodických důvodů připouští také dlouţenou podobu ům. 134 Šteyer uvádí jako náleţitou pouze koncovku ům. 135 V lokálu plurálu je u maskulin tohoto vzoru doloţena koncovka ich/ ìch: str. 180 o biſkupich, o ambaſſatorzich, o kardynalich. Koncovka ech není v textu doloţena. Zbývající pádové koncovky maskulin vzoru pán jsou shodné s koncovkami v dnešní češtině. Vzor hrad V genitivu singuláru je nejčastěji koncovka u: např. str. 22 ode dworu, str. 68 ſtrachu, str. 54 hrobu, str. 127 γſyrzky korabu, str. 18 gednoho cziaſú, kterou uvádí jako náleţitou např. Šteyer. 136 Velmi zřídka se objevuje koncovka a: str. 17 ſwieta, str. 114 koſtela. Maskulinum kámen, které se dříve zařazovalo ke konsonantické deklinaci muţských n-kmenů, 137 si v textu zachovává koncovku e: např. str. 15 od kamene, str. 21 z kamene teſaneho. K muţským n-kmenům dříve patřilo rovněţ maskulinum den, které si zachovává původní tvar, viz příklad ze str. 241 przed tim dnem (instrumentál, starý i-kmenový novotvar 138 ). Další příklady např., str. 150 po dwa dni, str. 154 za trzi dni. U substantiva týden se odlišně od dnešní spisovné češtiny skloňují oba komponenty sloţeniny, tedy jak zájmenná část, tak maskulinum den: str. 41 kaţdeho Tyhodne, str. 253 kaз dyho Tyhodne. U lok. sg. se nejčastěji vyskytuje koncovka u: str. 26 wzamkú, str. 207 wrynkú, str. 239 w liſtú ſwem, str. 40 wcziaſu, str. 61 w giſtem cziaſú. Původní koncovka ě se vyskytuje v menší míře, např. str. 104 na hradie. U-kmenová koncovka u se ujala u neţivotných maskulin, zatímco u ţivotných maskulin převládá u-kmenová původně dativní koncovka ovi: str. 17 Ottagarowi, str. 30 po Atylowj. V nom. pl. se u neţivotných maskulin vyskytuje koncovka ové: např. str. 3 audowe, str. 13 domowe, str. 49 wietrowe, str. 63 potucţkowe, str. 83 weliczy diwowe, str. 93 pramenowe, str. 133 Blahoslav, J. Gramatika česká. Brno 1991, s Rosa, J. V. Čechořečnost. Mnichov 1983, s Štejer, M. V. Ţáček. Praha 2001, s Štejer, M. V. Ţáček. Praha 2001, s Lamprecht, A. Šlosar, D. Bauer, J. Historická mluvnice češtiny. Praha 1986, s Trávníček, F. Historická mluvnice česká, III. Skladba. Praha 1962, s

65 143 narodowe, str. 250 koſtelowe. Koncovka y je doloţena na str. 98 w ktere bywagi Pſtruhy, str. 130 wniem trzi woſtrowy gſau, str. 191 awoſtrowy. U gen. pl. je jedinou základní podobou koncovky ův: str. 25 zdomúw, str. 193 a domuw beз pocţtu, str. 109 duchodúw, str. 15 cziaſúw, str. 83 prſtúw geho, str. 268 kromie trzi γwatkuw. Druhá podoba téţe koncovky uov se vůbec nevyskytuje. Dat. pl. má jako hlavní koncovku konsekventně ům: str. 8 (k) kwaſum, str. 171 koſtelum, str. 267 γtolúm. Varianty koncovky uom/ óm nejsou v díle doloţeny. U lok. pl. zaznamenávám pouze koncovku ìch: str. 11 o dwaú oczaſých, str. 28 w potoczy'ch, str. 41 wino wγudich prodawa, str. 55 w oblacìch, str. 63 na wrſſy'ch, str. 180 o narodìch, str. 255 po З labich, str. 243 Dil Mieſta w Wodie na Kolich ſtogi. V instrum. pl. je vţdy koncovka y: např. str. 60, 94 γtromy, str. 98 mezy tiemi wrchy, str. 196 mezy tiemi ploty, str. 211 γpieknyma γlaúpy, str. 239 tiemi inſtrúmenty, str. 261 зa tiemi oſtrowy. Jiná koncovka doloţena není. Podoby neţivotných maskulin vzoru hrad se svými tvary liší od tvarů dnešní češtiny v genitivu singuláru, lokálu singuláru, nominativu plurálu, genitivu plurálu a lokálu plurálu. Ve zbývajících pádech se dobové tvary shodují s tvary novočeskými. Vzor muţ Základními nominativními koncovkami plurálu je buď koncovka i (jo-kmenová), nebo ì (od i-kmenů muţských). Bez značení kvantity je však není moţné rozlišit. Písař nerozlišuje ani i/y. Příklady: str. 51 knieţi, paſtyrzi, kotlarzi; str. 51 mandlirzÿ, poſtrzihacţÿ, str. 52 kniehwazacţi, hokynarzi. Substantivum kněţì je doloţeno v nominativu plurálu ve tvaru str. 83 knieţi. Pro maskulina vzoru muţ je v díle doloţena také u-kmenová koncovka ové: např. str. 3, str. 104 kralowe, str. 38 Czyſarzowe, str. 70 Prokacţowe, str. 148 wieznowe, str. 169 papeziowe. V genitivu plurálu je stejně jako u maskulin vzoru pán základní u-kmenová koncovka ův: str. 12 czyſarzuw, kraluw, str. 17 diediczúw, str. 143 od paſtyrzuw, str. 141, 146 od obywateluw, str. 241 bez plawczuw. Základní a jedinou koncovkou dativu plurálu je koncovka ům: např. str. 40, 228 neprzatelum, str. 241 plawczúm. 64

66 V jediném případě je v textu doloţen starý tvar akuzativu-nominativu kůň: str. 19 nawratil ſe khrabieti Rudolffowj a kún geho mu nawraczowal; převaţují však případy akuzativu koně, kdy je tvar shodný s tvarem dnešního spisovného jazyka: str. 19 roзkazawſſy' Kniezy' na Konie ſweho wſednauti. U maskulin řazených k tomuto vzoru jsou tedy zjištěny odlišnosti od současné češtiny pouze v některých pádech, a to v nominativu plurálu, v genitivu plurálu a v dativu plurálu. Vzor stroj Podoby pádů neţivotných maskulin patřících k tomuto vzoru se ve většině případů shodují s pádovými tvary nové spisovné češtiny. Dokladů na tento vzor je však poměrně málo, takţe nelze výsledky absolutizovat. Odlišnosti jsou doloţeny pouze ve tvarech plurálových, konkrétně v gen. a instrum. V gen. pl. je doloţena koncovka ův, např. str. 11 mnoho tiſyczúw, str. 59 γtupniuw, str. 243 palaczúw; ale i sufix ů, např. str. 70 okolo Уedmi Mieſyczú. Koncovka instrum. pl. má tvar i: str. 40 awogenſkymi naſtrogi, která se shoduje s koncovkou, kterou uţíváme i my dnes, ale objevuje se rovněţ koncovka mi: str. 55 γ krziziemi. Vzor soudce Koncovky singulárové jsou ve shodě s tvary, které známe z dnešní spisovné češtiny. Rozdíly nalézám pouze u plurálových koncovek, a to u nom. pl., kde je jedinou doloţenou koncovkou sufix ové: např. str. 50 wudczowe, str. 258 γaúdczowe. V instrum. pl. jsem nalezla také sufix mi: str. 257 anad Уprawcзemi. Ostatní maskulina Maskulina náleţející ke vzoru předseda se v textu nevyskytují. V textu jsou doloţena maskulina náleţející dříve ke vzoru sudì: např. str. 3 gednoho duchowniho, str. 32 od miſtodrţiczyho. Tato maskulina jsou skloňována podle vzoru jarnì a jejich tvary se plně shodují s tvary z dnešní spisovné češtiny. Substantivum zvěř dříve patřilo k muţským i-kmenům podle vzoru host. V textu je toto substantivum doloţeno ve femininních tvarech: 65

67 str. 37 tez wyſoke Zwierzi geſt ktere Ziadny' ſtrziletj bez dowoleni Kniţietczy'ho neſmi, str. 87 agina zwierz ſe chowa Feminina Vzor ţena Podoby koncovek feminin vzoru ţena se téměř plně shodují s tvary z dnešní spisovné češtiny. Určitou míru diference zaznamenávám jen u některých tvarů u omezeného počtu slov. Výrazným jevem jsou tvary feminina kapla pravidelně podle vzoru ţena: např. str. 104 na kaple γwateho Waczlawa, str. 106 tam geſt kapla. Dnešní spisovná čeština řadí toto femininum k měkkému vzoru. 139 Femininum kopula kolísá mezi vzory ţena a růţe v nom. sg., str. 104 kopula ale i str. 170 Copule. Substantiva ruka a noha mají v instrum. pl. plurálové koncovky: str. 258 rúkami, str. 50 γ nohami. Objevují se ale i duálové koncovky, na str. 83 rukama. Duálové koncovky jsou doloţeny rovněţ v lok. pl. na str. 91bis w rukaú. Objevují se také případy s koncovkou ch: str. 55 awrukaúch, str. 59, 88 zobauch Уtran, str. 88 zobauch ſtran, která je dnes rozšířena zejména v obecné češtině. V tvaru gen. pl. je doloţena buď koncovka duálová str. 54 do rukaú, nebo nulová koncovka genitivu plurálu, str. 137, 138 noh. U feminina kniha se setkáváme v gen. pl. s tvarem kněh: str. 45 Cztyrydczeti Tiſycz knieh rozlycznymi Iazyky pſanych, str. 146 do knieh Mieſtſkych. Podle tohoto vzoru se skloňuje rovněţ řada vlastních jmen, zejména zeměpisných názvů a antroponyma, např. str. 12 przi Wltawie, str. 13 tielo γwate Lidmily, milownika Prahy, str. 55 Worſſýla. Vzor růţe Koncovky a tvary feminin podle vzoru růţe se shodují s novočeskými spisovnými podobami. Odlišností je i u tohoto vzoru, podobně jako u vzoru ţena, jen velmi malé mnoţství a týkají se jen určitého okruhu slov: např. výrazně častou je koncovka lok. pl. ech (od i-kmenů): např. 139 Jen toto tvrdé skloňování uvádí i Nejedlý, P. et al: Lexikálnì databáze humanistické a baroknì češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2010 [citován stav z ]. Dostupné z www:< 66

68 str. 23 po vliczech, str. 57 w vliczech. Ve femininu ulice je doloţena také koncovka ìch: str. 193 po Vliczych, str. 219 wvliczych. Z cizích slov se podle tohoto vzoru skloňuje kupř. apelativum reliquie, viz str mnohe Relliquie, str. 39 mnoho relliguij. Vzor pìseň. Vedle i-kmenových koncovek se objevují i koncovky ja-kmenové, neboť vzor pìseň se v této obě teprve dotvářel sbliţováním jmenovaných deklinací. Míšením obou deklinací vznikl právě nový deklinační typ pìseň, k němuţ od i-kmenů postupně přešlo mnoţství feminin. Tvary vzoru pìseň si dnes uchovávají hlavně bývalá i-kmenová feminina zakončená na -ň a také feminina končící hláskou -v, která spadala pod původní typ svekrev (ũ-kmen). V textu např. lok. pl. na str. 78 na tiech wietwech. Z příkladů na feminina tohoto vzoru nalezneme nejčastěji substantivum cìrkev (pův. ũ-kmen): např. na str. 19 czirkew γwata, str. 140 ucţitel wznešeny czirkwe, str. 174 wprwotni czirkwi, str. 176 γwate Czirkwe Rzimſke, Czirkew Boţi. Vzor kost Podobně jako v předchozích případech výše uvedených femininních vzorů také u vzoru kost je doloţeno jen minimum případů, které se podobami koncovek liší od stavu v dnešní spisovné češtině. Tvary gen. sg. dle vzoru kost nalézám u podob: str. 261 gedne wlaſke mili зdyli, Púl Wlaſke Mili zуſirzi. Původně pomnoţné substantivum skloňované v minulosti podle i-kmenů se v textu vyskytuje v tvaru akuz. pl. str. 125 wprſy vhodil. Kupříkladu pro femininum hus, které původně bylo i-kmenové, je v textu v gen. pl. doloţena koncovka ì: str. 254 Huſy. Z ostatních feminin jsou doklady nejpočetnější substantiva patřící do vzoru panì (dříve bjakmen, vzor lanì). Většina tvarů je podle vzoru kost, např. nom. pl.: str. 23 ktere na wietſſim dile lodi neſti mohaú, str. 51 welka lodj byla. V rukopisu lze doloţit koncovku ì v nom. sg. u přejatých jmen: str. 22 Proczeγſy' wwidnÿ den Boziho Tiela piekna bywa, str. 219 tam ſe také widi geden Trn з Korúny Kryſta Pana / abibli pſana od Ezdreaſſe Proroka. 67

69 Neutra Vzor město Tvary neuter patřících do tohoto vzoru mají prakticky stejné pádové koncovky, jak je uţíváme i v současném jazyce. Rozdílné koncovky jsou jen v jednom z pádů, a to v lok. pl., kde je nejčastěji doloţena koncovka ech a také ách: str. 2 wokolnich miſtech, str. 34 na kolach, str. 72 o mieſtach, str. 196 na bidlach. V plurálovém tvaru instrumentálu má několik neuter ţenskou a-kmenovou koncovku ami: str. 36 jablkami, str. 50 γtrzewami, str. 248 γkladiwami. Ve většině tvarů se shodují koncovky neuter vzoru město s novočeskými koncovkami. Vzor moře Tvary neuter patřících k tomuto vzoru se vesměs shodují s koncovkami v dnešní spisovné češtině. Rozdíl je v instrum. pl., v němţ je v textu doloţena koncovka emi: str. 242 pieti pruchodiſſtiemi. Vzory kuře a stavenì Neutra vzoru kuře dodrţují důsledně koncovky ve všech pádech v sg. i v pl. ve shodě s dnešním stavem spisovné češtiny. Střední nt-kmeny jsou jedinou konsonantickou deklinací plně dochovanou do současnosti. Příčinou je velké mnoţství substantiv patřících k této deklinaci (jména mláďat); některá jména sem přistoupila od jiných deklinací, např. hrabě (pův. hrabie, bja-kmen). Zajímavostí je skloňování substantiva hrabě a jeho odvozenin markrabie, pfalckrabie, purkrabie, vesměs přejímek z němčiny. Tato slova měla proti ostatním muţským osobním jménům typu sudì (-bja kmen, skloňoval se nejčastěji podle panì) zvláštní vývoj. Přešla totiţ vlivem významově příbuzného slova knieţě ke vzoru kuřě a změnila podle něho i tvar nom. sg. hrabie v hrabě. V obvyklém novočeském úzu chápeme slova knìţe, hrabě v sg. jako maskulina, avšak v pl. jako neutra. V textu se výše uvedená maskulina skloňují podle ntkmenů, např. str. 127 welikeho Kniziete, str. 5 Cztyrзi Margkrabata. 68

70 Neutra cizího původu Jsou obvykle zapsána antikvou a objevují se pouze v nesklonné podobě: str. 18 podle Privilegium daneho, str. 45 ſe ten pokog Antiquarium gmenuge, str. 57 po kazdem Ewangelium Přídavná jména Deklinace adjektiv se plně shoduje s dnešní spisovnou češtinou. Také stupňování přídavných jmen se děje v souladu se stavem dnešního jazyka. Drobné odlišnosti se objevují v některých tvarech, např. str. 2 negdalſſi, str. 11 neÿprwniey'ſſÿho. Výjimečně se objevují diference v příslušnosti adjektiv k měkkým či tvrdým vzorům: str. 61 Mieſto Уtarodawni geſt, str. 81 ſtarodawni Obraz. Jmenné tvary adjektiv se shodují s tvary, které jsou v dnešní spisovné češtině: str. 19 zie neni hoden, str. 90 dobrze powiedomi, str. 125 welicze hniewiw. O tom, zda při stupňování adjektiv nedochází v komparativu a superlativu k případnému krácení samohlásek, nelze nic říci, neboť zde naráţíme na problém neoznačování kvantity vokálů. Příklady krácení tak nelze fakticky doloţit Zájmena Inventář zájmen (personalia, posesiva, interogativa, demonstrativa, relativa, limitativa, indefinita a záporná zájmena) a jejich skloňováni je prakticky ve shodě se stavem současné spisovné češtiny. Odchylky se objevují jen výjimečně ve způsobu uţití jednotlivých zájmenných tvarů. Sporadicky se setkáme také s odlišnostmi týkajícími se hláskových podob jednotlivých zájmen. Osobní zájmeno on mívá stejně jako dnes po předloţce tvar s náslovným ň: např. str. 12 oniem, str. 19 na niem, prziniem, str. 16 vnieho, str. 20 kniemú. V akuz. sg. se objevují tvary jej/ho/jeho: str. 19 pozdrawil gey', geſt gey' vzrzela, str. 42 kdy'з' ho prowazegi, str. 54 aoni ho vkrziţiowati kazali, str. 34 a geho do Padeſati Húſaruw prowazelo, str. 70 geho prowazegi. Zvratné zájmeno má v dativ. sg. důsledně tvar sobě: str. 11 ſobie wy'wolil, str. 53 ſobie gi pojal, str. 68 zgednawſſe ſobie. Zájmeno si není v textu ani jednou doloţeno. Ve tvaru akuz. sg. je doloţena pouze podoba sebe: str. 100 przed ſebe wзal. 69

71 Tvary posesiv jsou shodné s tvary novočeskými. Zájmeno jejich je doloţeno častěji ve tvaru jich (7 výskytů) neţ jejich (6 výskytů): např. str. 142 do Dalmacy'e Wlaſti gich, str. 157 czo gim mimo potrzebú gich зbeywa, str. 212 gich Bohú, str. 33 wmoczy gegich, str. 167 gegich Kontrffekt. Demonstrativa mají v díle shodné tvary s tvary ukazovacích zájmen nové češtiny. Rovněţ všechna interogativa doloţená v díle se svými tvary neliší od tvarů v nové češtině. Repertoár relativ a jejich skloňování se shoduje se stavem v současné češtině. Jen výjimečně se vyskytují drobné rozdíly v uţití jednotlivých tvarů nebo se odlišnosti týkají hláskových podob doloţených případů. Vztaţná zájmena jsou pravidelně zesilována částicí -ţ: např. str. 15 ktereз', str. 11 ktery'z', str. 38 w kterymз, str. 125 з cţiehoз', str. 144 cţiemuз', str. 97 kteraз. Tvary zájmen který a jenţ mívají podoby rozšířeny o částici to: str. 13 kteraúţto, str. 19 kteraţto, str. 29 kteraз to, str. 40 z nichз to, str. 97 gehoз to. Indefinita se svými tvary shodují s tvary v dnešní češtině. Také neurčitá a záporná zájmena mají doloţeny tvary, jaké nalezneme i v dnešní češtině. Jediným výraznějším jevem u indefinit je velmi časté uţívání totalizátorů všecek, všecken, všechen: např. f. 92bis wſſeczky', str. 101 wſſeczken, str. 59 Wſſeczken, str. 165 wſſechen Číslovky Číslovky základní mají ve tvarech doloţených v díle jen několik málo tvarových odchylek. Jedná se o číslovky oba, čtyři. V gen. číslovky oba se několikrát objevuje tvar obouch: str. 88 zobauch, zatímco tvar dvouch se v díle vůbec nevyskytuje. Podobu obouch povaţuji za obecně českou, hovorovou. Číslovka čtyři je v díle doloţena výrazně častěji v podobě čtyry, přičemţ v tomto tvaru se pojí s neutrem, neţivotným maskulinním jménem nebo s femininem: např. str. 7 Cţty'ry Mieſta, Cţtyry' Dwory, str. 47 Czty'ry' Obrazy, str. 26 Czty'ry' mile od Widnie, zatímco podoba čtyři se pojí jen s ţivotnými maskuliny: str. 6 Cз tÿrz'i Ry'tirз'j, str. 7 Cztyrz'i Sedlacзy. U číslovek a je doloţen tvar nominativu a akuzativu s koncovkou e: str. 100 to geſt dwanaczte naſſich, str. 10 Dewadeſate Tiſy'cz, str. 125 patnaczte Tiſycз, str. 55 amiel ſebaú Padeſate Rytirzú, str. 164 za gedenaczte let. Ve tvaru akuz./gen. se u číslovky dvacet pravidelně objevuje v koncovce i: str. 11 Luз'yczka Zemie Dwadczeti Tiſycz Lidú hodného azwykleho bezewſſy' neſnaze poſlati muţie, str. 118 wokrſſlku ſwem do dwaczyti loket. Jednou 70

72 je v textu doloţen tvar Cztyrmeczytma str Tento způsob tvoření byl typický pro číslovky a označuje se jako spřeţkový. 140 Písař uţívá i další způsob zápisu: str. 138 azweyſſi Dwadczeti piet. U číslovky tisìc se v gen. pl. nejčastěji objevuje nulová koncovka: str. 45 mnoho Tiſy'cз ſtogi, str. 39 okolo trzydczyti Tiſycz; ale doloţena je i koncovka ůw: str. 11 mnoho Tiſy'czúw. Řadové číslovky doloţené v díle mají stejné tvary jako v dnešní češtině. Tvary druhových číslovek jsou plně ve shodě s tvary novočeskými, např. str. 110 Уedmery Prameny', str. 50 Deſatero przikazani. Souborová číslovka typu desatero si zachovalo jmenné skloňování dodnes. 141 Násobné číslovky se svými tvary neliší od nové češtiny. Většina doloţených násobných číslovek má zakončení e: str. 12 mnohdy'krate, str. 33 dwakrate, str. 242 Trzikrate. Inventář a tvary neurčitých číslovek jsou aţ na drobné rozdíly plně ve shodě s dnešní češtinou. Výjimkou jsou tvary číslovky několik, str. 66 a 67 naniekoliko Tiſy'cz Oſob, str. 130 aniekoliko mil wedle. Spřeţky jsou psány dohromady, např. str. 19, 25 potom, str. 240 kwecţierú, ale častěji zvlášť: str. 144 kú podiwú, str. 207 amimo to, a to v případech, v nichţ bychom dnes my tak neučinili: str. 8 aniektere giţ do koncze zhynuli, str. 150 do koncze hluchy' gſaucз, str. 58 neb bez toho velmi Lidne Mieſto geſt, str. 125 Boha prazdny Czlowiek, str. 143 w tom, str. 239 Panny з Гzidka welmi zdomú wychazegi. Dle výše uvedených příkladů lze předpokládat, ţe je zde určitá tendence k psaní spřeţek dohromady v případě, ţe se jedná o spojení nepřízvučné sloţky (jednopísmenné neslabičné předloţky či spojky) se jménem. Naopak psaní zvlášť se vyskytuje u spojení přízvučné dvoupísmenné předloţky, tedy u slabičné podoby Slovesa Morfologie sloves je velmi blízká současné spisovné češtině. Diference jsou na úrovni jednotlivých tvarů a nikoli v rámci celého systému. V kondicionálních tvarech se objevuje podoba, která není svým tvarem shodná s ţádným novočeským, viz str. 31 abychme wiedeli, str. 240 abychme do Benatek. Jde o novotvar 140 Váţný, V. Historická mluvnice česká. 2. I. Tvaroslovì Skloňovánì, Praha 1964, s Váţný, V. Historická mluvnice česká. 2. I. Tvaroslovì Skloňovánì, Praha 1964, s

73 vzniklý přidáním koncovky me (analogické podle tvarů indikativu prézentu) k tvaru 1. os. sg. Pro nom. pl. uvádí tento tvar Rosa 142. Pro 3. osobu sg. slovesa býti se uţívá tvar jest, např. str. 2 Powietrzi geſt, rowina piekna tam geſt. V textu se vyskytují pouze podoby infinitivu s koncovkou ti/ ci, např. str. 4 woliti, str. 55 ſauditi bude Ziwe ymrtve, str. 14 moczy, str. 29 motczy. Supinum se vůbec neobjevuje. Ze slovesných časů, které v dnešní češtině jiţ neexistují nebo silně ustupují, se v textu rukopisu objevuje antepréteritum, které má podobu jako v dnešní spisovné češtině, např. str. 32 by'l Wideň oblehl, str. 125 wſſecko byl prohral. V současném jazyce je předminulý čas pociťován spíše jiţ jako archaický. Přechodníky jsou v textu uţívány v hojné míře, na rozdíl od současné češtiny. Dnes jsou tvary transgresivů spíše zastarávající a mohou slouţit např. k ozvláštnění stylu v umělecké literatuře. Repertoár koncovek nt-ových a s-ových participií je shodný se stavem v dnešní češtině, avšak velmi často nejsou uţity náleţitě ve shodě se jmenným rodem a číslem. Nt-ová participia, která dnes tvoříme od přítomného kmene sloves nedokonavých, jsou tvořena i od sloves dokonavých, např. str. 26 nechagicz, str. 30 przipogicz. Funkčně jsou minulé přechodníky uţívány pro vyjádření předčasného děje, který spadá do minulosti a přechodníky přítomné se uţívají k vyjádření děje současného s jiným dějem (v přítomnosti, minulosti i v budoucnosti). V textu rukopisu se častěji objevují přechodníky přítomné neţ minulé. Vysokou frekvencí výskytu přechodníkových konstrukcí se text po jazykové stránce neodlišuje od většiny dobových textů. V tvarech transgresivů se velmi často setkáváme s tzv. absolutním uţitím přechodníkové konstrukce. Jedná se o případ, kdy je tvaru uţito nenáleţitě vzhledem k jmennému rodu a číslu označovaného subjektu: str. 141 (on) Porozumniegicz tomu, str. 26 (my) na Prawe rucze nechagicz gſme geli. Někdy je tvaru transgresivu uţito i korektně v souladu s jmenným rodem, např. str. 19 (ona) Oznamugicz mu. Často je uţito opisného pasíva, např. str. 10 byl wyhlaſſen, str. 142 gſaucze vzdrawenj, str. 153 vdielany gsau Uţívalo se ho nejen v préteritu a prézentu, ale i ve futuru, např. str. 2 okterem wſwem miſtie praweno bude. 142 Rosa, J.V. Czech grammar (Čechořečnost). Praha 1991, s

74 8. Lexikologie a slovotvorba Lexikální rozdíly mezi jazykem Cestopisu a současnou češtinou jsou dle předpokladu nejlépe patrné v oblasti jazykových výrazů a jejich významů. Ve zkoumaném textu nalezneme řadu zastarávajících jazykových prostředků vyšlých ze současného ţivého uţívání: str. 46 gedny zahrobcze wyзſſy neţ druhé; do zahrobczú kamennych vſazene gsaú (= záhony), str. 58 γſaty který oſoby wtiech ffigúrach miely, od tykyty tupltykyty byli (= dvojitý taft ; tykyta = taft). V textu lze vysledovat i řadu historismů: str. 48 purgkmiſtr, γſeſt drabantú, str. 195 konſſelowe, str. 151 zlaty groſγ, str. 32 zlatych dukatúw, str. 50 platnyrzj, str. 222 leno. V textu rukopisu je dvakrát exkluzivně doloţeno slovo prokač (posel). Tento lexém je doloţen pouze v Donínově Cestopisu: str. 70 tam ſmeſe γprokaczem, ktery naſſim Wudczem by'l ſhledali: Prokacţowe gſaú yako Poſlowe, kaţdaú Уobotú geden znich do Neapole gede. Není důvod se domnívat, ţe Cestopis byl napsán např. pro lidové vrstvy či pro studijní účely. Jedná se s největší pravděpodobností o písemnost určenou k soukromým pamětním (uchování povědomí o získaných poznatcích pro následující generace), ale zřejmě i reprezentačním účelům (viz iluminace). Autor se proto nevyhýbá ani cizím slovům, která tvoří poměrně obsáhlou skupinu lexika, avšak zde je nutno zmínit, ţe se jedná ponejvíce o vlastní jména zejm. antroponyma a místní názvy nejrůznějšího typu, hydronyma, oronyma: např. str. 277 hory Alpes, Inn Rzeka, str. 280 morze Tirrhenſke. U grafiky těchto slov je dodrţována cizí předloha přejatého slova: hyperonymum (hory, řeka, jezero) je obvykle psáno novogotickou polokurzívou a vlastní jméno buď rovněţ novogotickým písmem, anebo v případě cizích latinských názvů antikvou. Setkáme se ale i s případy, kdy se typy písma nemísí a oba výrazy jsou zapsány jednotně kurzívou, nebo jednotně antikvou. V případě německých slov je obvykle k zápisu uţito polokurzívy, např. str. 33 Altenburgk. V textu lze vysledovat častější výskyt kolektiv v porovnání s dnešní češtinou, např. str. 30 krzeſtianſtwa, str. 55 towaryγſtwa, bratrſtwo, arczybratrſtwo, str. 56 kniezſtwo. Některá z těchto kolektiv jsou navíc v současné češtině jiţ nefunkční či zastarávající např. panstvo: str. 95 apanſtwa. Adjektiva druhově přivlastňovací (zejména od pojmenování zvířat) se odvozují formantem ì ve velmi malé míře, např. str. 47 Hadi Kuzie. Převládají tvary adjektiv odvozené pomocí jiných formantů, které jsou v úzu rukopisu velmi ţivé, např. str. 63 aгzeky rybne ſkrze nie 73

75 tekaú, str. 218 Rzeky' ry'bne, str. 255 na Rybnem trhú, str. 47 Kuzi Drakowaú, str. 247 dwa gednoroţczowe rohy, str. 62 ode Dwerzi hrobovy'ch, str. 109 Oltarz zуlonowe Koſti. V textu rukopisu se objevuje velké mnoţství sloves přejatých zejm. z němčiny. Verbum str. 239 yhned wſſecз'ky' naγ na Barcze ary'ſtowaly, je příkladem takového slovesa. V jeho tvaru se vyskytuje charakteristická přípona ìrovati (z něm. ieren). Vliv nářečních prvků na jazyk Cestopisu je velmi malý vliv dialektů je nejsilnější právě v rovině lexikální. Za nářeční lze povaţovat tvary slov: juţ, kapla, kopula, jináče, nikdá. Stranové umístění příkladů: str. 194 aguз ſe k morzi prziblizim, str. 106 tam geſt kapla, str. 104 kopula, str. 125 ginaczie, str. 117, 120 nikda. V ostatních jevech (hláskosloví) je vliv nářečí irelevantní. O skupině hláskových archaismů (typu mučedlnìk mučednìk), je pojednáno v kapitole 6.6. Změny souhlásek. Výrazným jevem, který se v celém textu rukopisu vyskytuje, je častější uţívání ukazovacích zájmen, např. str : Mieſta te kraginy gſau: a ten den ſme ſkrze mieſto Narni geli. To mieſto geſt wyſoke Tato vypozorovaná skutečnost by mohla svědčit pro jiţ výše diskutovanou skutečnost (viz kapitolu 4.3.), ţe text byl diktován, neboť častější pouţití demonstrativ je jedním ze znaků spontánně mluveného (nepřipraveného) projevu. Častým jevem, který se v lexikální rovině textu objevuje, je repertoár slov vzniklých z cizích vzorů (nejčastěji německých a latinských) s českými koncovkami. Např., str. 22 Academie, str. 124 vrathauzu, str. 239 aryſtowaly Germanismy V textu rukopisu je velké mnoţství germanismů, coţ ovšem není dobově neobvyklý jev. Ze sloves např. str. 12 obili fedruge, str. 28 Cţieſkaú Зemi dobytkem fedruge. Substantivum dek (pokrývka na koně): str. 55 kun wzlatohlawem Dekú; substantivum drabant = pěšák s halapartnou, str. 48 Уſeſt Drabantú, str. 56 a okolo nich Drabantÿ, str. 57 Drabanti na Konich. Dále např. sloţeniny obsahující kořen hauz: str. 38 Rathaúз, Tanczhaúз, str. 47 luſthaúγ, str. 120 Plokhauzy, str. 222 Luſthaúз. 74

76 8.2. Latinismy a další cizí výrazy Slovní zásoba se v tomto období v souladu s rostoucími nároky na spisovný jazyk výrazně obohacovala. Obzvlášť početná byla přejetí z latiny a řečtiny. Důvodem této situace byla skutečnost, ţe odborné termíny se nepřekládaly ani nekalkovaly, ale nejčastěji docházelo k jejich adaptaci prostřednictvím hláskového přizpůsobení a současně zařazením do flexivních typů. 143 V rukopisu převládají přejatá slova latinsko-řeckého původu, ale objevují se i výrazy německého, italského a francouzského původu, zejména vlastní jména. Přejatých slov je uţito k označení výrobků a látek cizího původu: např. parmazán (str. 227 Уeyry velmi dobre dielagi Parmaзany), aksamit (str. 180 Akſamitem Cţernym), tykyta (str. 58 od Tyky'ty'). Tyto výrazy jsou doloţeny i Jungmannem. Dle předpokladu v textu Cestopisu nalezneme řadu lexémů přejímek z latin jako např. str. 41 Akademia, Rector Akademie, str. 95 Akademie. Na základě grafické podoby a jednotlivých tvarů přejatých slov (tedy zda je přejaté slovo v původní obvykle nesklonné podobě, nebo zda je jiţ přiřazeno k nějakému domácímu vzoru), si lze udělat jasnou představu o tom, zda jiţ určité přejaté slovo zdomácnělo, případně do jaké míry. Dokladů na citátová slova je vzhledem k povaze textu mnoho, jmenuji např. str. 193 pohrzeb γ pieknym epitaphium. Velmi často se vyskytujícím latinismem je příslovce item = kromě toho, dále, také (zvláště u výčtu) str. 54, 187. Z francouzštiny (kromě jiţ výše zmíněného slova parmazán) pochází např. také slova: lozument = místo pobytu, nocleh, a to v obou významech, které jsou ve slovníku uvedeny: viz str. 115 Warta ſwe Domy a Lozumenty' ma, str. 127 hoſpoda neb Lozúment, str. 241 a kvkazanemú Lozúmentú przigeli; dále např. kontrfekt = podobizna, portrét: str. 243 kterych tuto Kontrffekt maſγ, 244 tuto geho Kontrffekt maſγ, str. 117 gichzto Kontrffekt weyſſegi Deminutiva Četnost výskytu deminutiv v textu Cestopisu je nápadně častější, neţli jsme zvyklí u nové češtiny. V textu Cestopisu jsou zdrobnělé názvy tvořeny ve větší míře od substantiv a podstatně méně často od adjektiv. Deminutivní adjektiva: např. str. 46 malicţkymi kamenky, malicţka (ſtudnicţka). Deminutivní forma můţe v některých případech mít skutečně význam zdrobňující str. 19, 33 mieſteczko, str. 12 kraticzce se dotknu; příp. můţe označovat citové 143 Encyklopedický slovnìk češtiny, Praha 2002, s

77 zaujetí str. 21 tiela dwau mladiatek. Spolehlivě rozhodnout o jaký typ formy se jedná, který typ pohnutky vede k realizaci deminutiva, se však nedá s jistotou určit. Můţeme si samozřejmě pomoci kontextem (tedy zda se třeba jedná o prosté označení předmětů menších rozměrů ve srovnání se základovým slovem), avšak uţití zdrobnělin je jistě záleţitostí především subjektivní. Valná většina substantivních deminutiv označuje domácí zvířata: str. 60 kraliczky chowagi, různé stavby: str. 61 kapliczka, str. 62 sklìpek, str. 65 domeczky, str. 81 koſtelicţkú; přírodní výtvory: str. 198 geſkynka, str. 203 gezyrko a v jednom případě také plodinu: str. 60 Iahudek. Objevuje se rovněţ zdrobnělé uţití pro malé dítě vesměs v kontextu Panna Marie a její potomek: str. 138 dietiatko, str. 265 Tielo blahoſlaweneho Dietiatka. Další příklady deminutivních forem: str. 55 Duſſycţiek, str. 60 kamynky, zahradka, str. 151 Truhlicţka, str. 88 mieſtecţka, domecţkú, str. 198 vlicţiek, str. 198 komúrek, str. 263 na lodiczkach. Všechna zde uvedená deminutiva jsou doloţena Jungmannem. 76

78 9. Syntax a styl V ţádném místě textu Cestopisu se nevyskytuje přímá řeč nebo dialogická forma. Autor je vševědoucí vypravěč, pro své vypsání uţívá standardně 3. osobu plurálu. Ve vyprávění v Cestopisu se uplatňuje časový odstup, tedy minulý čas. Nejčastěji je uţito sloţeného préterita. Vliv na podobu textu by mohla mít skutečnost, ţe rukopis byl pravděpodobně diktován jednou osobou a zapisován osobou druhou (nebo jej dokonce mohlo zapisovat i několik písařů). 144 Písař rukopisu tak mohl text rukopisu individuálně hned v několika ohledech (třeba i nechtěně) upravovat. Autor rukopisu se v textu rukopisu často obrací přímo na čtenáře, pouţívá při tom výhradně formu oslovení 2. osobou sg., např. na str. 191: podivìš se té nepřemoţené pevnosti, s. 208: habit ţenský tuto vymalovaný máš. Ač je vypravěč textu zboţnou osobou, v zápisu se nevyskytují ţádné exklamace. V textu rukopisu se objevují dva případy, kdy je k vyjádření přání uţito věty s pasivním imperativem, viz str. 135 Pan Búh racţ ztoho pochwalen by'tj, str. 272 Pan Búh racз pochwalen by'ty'. Co se týče konektorů, v textu se neobjevují v podstatě ţádná synsémantika, která by spojovala výpovědní celky, a utvářela tak určitou kohezní organizaci textu např. jeho členění, spojitosti. Neobjevují se ani jiné prostředky s obdobnou funkcí jako např. slovní spojení typu: zde bych navázal, rád bych podotknul, ještě bych se vyjádřil k, vyjádřìm se k tomu, co tu zaznělo Chybí zde i jiné výrazy obvykle uţívané k signalizaci návazností mezi výpovědními celky nebo sekvencemi. Autor překlenuje předěl při zavádění nového tématu pomocí nové datace (viz deníkový zápis). Deníková forma pak celkem spolehlivě supluje veškeré výše jmenované prostředky a zajišťuje spojitost textu. O literární kompozici díla bylo jiţ pojednáno v kap Objevuje se výrazná dobová tendence klást určité sloveso na konec věty, např. str. 58 Oſob wte Proczeγſy' Уedmi Tiſycz Cztyry Уta aγſedeſate ſe nacházelo a na téţe straně zie wewſſem Уwietie peknieyſſi ſe nenaleza. Kučera kladení verba finita na konec věty vysvětluje vlivem 144 Tuto problematiku ponechávám v diplomové práci stranou a pro případná další zkoumání, neboť není stěţejním předmětem mé práce. 77

79 latinské syntaxe. 145 Vyskytují-li se sloţitější slovesné tvary, pořadí sloţek je zpravidla následné: nejprve sloveso plnovýznamové, následuje modální a nakonec sloveso pomocné, např. str. 14 Habit Уtaro Czieſky zуwrchniho wymalowani poznati motczy' budeſγ. Shodné pořadí ve staré češtině dokládá Gebauer. 146 Shodný přívlastek vyjádřený adjektivně nebo posesívně stojí často aţ za svým řídícím substantivem, např. str. 34 aweliky'm Krve Krzeſtianſke prolitim. Neshodný přívlastek je buď v pozici jako v nové češtině, např. str. 25 mnoho dni, anebo i v opačné pozici, např. str. 3 Kniziat mnoho. Vyskytuje-li se v textu příklonný dativ s reflexivem se, klade se reflexivum za tento dativní tvar, např. str. 18, 30 widielo mi ſe túto nietczo oznamiti, str. 221 ſkrze nie geti mi ſe netrefilo. Jiţ výše zmíněný latinský vliv se také projevuje ve slovosledu, který se obecně často odlišuje od dnešní češtiny, např. str. 25 aţiadny'ho ſkoro domú nezuſtalo. V textu je doloţeno uţití spojovacího prostřeku an, ve funkci vysvětlovací/kauzativní 147, str. 240 an ſe giз' k weczierú ſchylowalo. Některá substantiva a slovesa mají vazbu odlišnou od novočeské, např. str. 17 na Czy'ſarзſtwi Rzimſke wolen gſaúcz, str. 18 (dnes hovorové) treffil na Knieze, str. 35 wzdy'czky' ſtali v wirze, str. 68 a tak gſauce wwelikem Уtrachú anebezpecţienſtwi poſtaweni. 145 Kučera, K. Jazyk českých spisů J. A. Komenského. Praha 1980, s Gebauer, J. Historická mluvnice jazyka českého, IV. Skladba. Praha 1979, s Kosek, P. Spojovacì prostředky v češtině obdobì baroka. Ostrava 2003, s

80 10. Shrnutí a závěr Jazyk zkoumaného rukopisného díla je v mnoha ohledech velmi podobný současnému jazyku, a proto se domnívám, ţe je poměrně dobře srozumitelný i pro současného čtenáře. Pravopis rukopisu se nijak zvlášť nevymyká pravopisnému písařskému úzu své doby. Je zaloţen na kombinaci spřeţkového a diakritického pravopisu. V díle je uţito dvou typů písma, přičemţ jeden typ písma se navíc vyskytuje ve dvou variantách viz kap. 7. Hlavními rozdíly proti dnešnímu úzu jsou: uţívání spřeţek, psaní y po hláskách c, s, š, z, neoznačování kvantity, nesystémové psaní velkých písmen a způsob zápisu interpunkce. Diference se objevují zejména v pouţití některých grafémů, jmenovitě: grafém g označuje hlásku j, grafém w slouţí k zápisu v, grafém v označuje vokál u, a to u jak na počátku slov, tak také v pozici předloţky. Grafém y označuje vokál i ve funkci spojky a také hlásku j v pozici před zadními vokály a v předponě nej (ney ). Grafém I na počátku slov označuje hlásku j. Pravopis rukopisu navíc uţívá některých dalších grafémů jako dlouhého ſ, gamma γ, У, S, spřeţek cz, cз, rz, rз, Rz, Гz, ij, zi, di, ti, ni a th. Pro značení hlásky š se v rukopisu pouţívá ſſ, digrafem ff se zapisuje hláska f. Neobjevuje se psaní tzv. ostrého β, ačkoliv teoretická moţnost tohoto zápisu dobově existovala. Diftong ou je vţdy zapisován au. Repertoár interpunkčních znamének se v podstatě shoduje s dnešní češtinou. V textu je pouţito rozdělovníku, tečky, dvojtečky a závorek. V platnosti dnešní čárky se v textu objevují buď comma (,), nebo virgule (/). Jiná interpunkční znaménka v textu díla doloţena nejsou. Ve shodě s dnešní češtinou se uţívá závorek, tečky a dvojtečky. Dvojtečka se navíc uţívá ve funkci dnešního středníku nebo čárky. Kvantitu v rukopisu písař neoznačuje. Svislá čárka nad vokálem ú je kladena nad kaţdé u v textu (i v diftongu aú) bez ohledu na poţadavek délky ve slovech. Tento způsob zápisu nebyl dobově neobvyklý, svislá čárka byla součástí grafému. Podobně dvojtečka nad hláskou ÿ neoznačuje kvantitu, i kdyţ není důsledně zapisována u kaţdého y. Taktéţ tečky, jeţ jsou nepravidelně kladeny nad vokály i, y nemají platnost délky. U většiny jevů, které jsou z hlediska kvantity zdánlivě odlišné od dnešní češtiny, lze tedy konstatovat, ţe se jedná o neoznačování kvantity samohlásek (jev pravopisný), a spíše se tedy nejedná o kolísání v kvantitě (jev hláskoslovný). 79

81 Většina předpokládaných hláskových změn je aţ na výjimky v díle dokončena. Na jazykovou podobu rukopisu měly vliv zejména diftongizace ú > ou, ý > ej, změny ó > uo > ů a úţení é > ì. Změna ó > uo > ů byla dokončena ve 100 % případů. V textu se vyskytují protetické hlásky v (na počátku slov před vokálem o) a h (na počátku slov před vokálem e), ale obecně převládá tendence k psaní bez proteze. V oblasti tvarosloví najdeme rozdíly od nové češtiny pouze v několika případech. Jedná se zejména o rozdíly v jednotlivých tvarech slov, dále rozdíly ve vyuţití flexivních koncovek substantiv, objevují se jak sloţené (v pozici přívlastku shodného), tak jmenné (v ostatních pozicích) tvary adjektiv. Další odlišností jsou nekongruentní tvary přechodníků a výskyt antepréterita. Z hlediska slovotvorby jsou nejnápadnější některá adjektiva tvořená pomocí jiných přípon, neţ je obvyklé v dnešní češtině. Lexikální rozdíly mezi jazykem Cestopisu a současnou češtinou jsou dle předpokladu nejlépe patrné v oblasti jazykových výrazů a jejich významů. Ve zkoumaném textu nalezneme řadu přejatých slov, zejména z němčiny a latiny, ale i z dalších románských jazyků, a také zastarávajících jazykových prostředků vyšlých ze současného ţivého uţívání. Po syntaktické stránce se text rukopisu v drtivé většině shoduje se stavem dnešní češtiny. Diference zaznamenávám zejména v oblasti slovosledné. Nejvýraznější odlišnosti se objevují na základě dobového latinského vlivu např. v kladení určitého slovesa na konec věty a ve frekventovaném uţívání přechodníkových vazeb. Na oblast stylu rukopisu mohla mít vliv skutečnost, ţe text byl diktován. 80

82 11. Obrazová příloha Obr. č. 1 Cestopis, s

83 Obr. č. 2 Cestopis, s

84 Obr. č. 3 Cestopis, s

85 Obr. č. 4 Cestopis, s

86 Obr. č. 5 Cestopis, s