Sociologie stratifikace a nerovnosti

Transkript

1 ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí Tomáš Katrňák Sociologie stratifikace a nerovnosti Opava 2011

2 Obecná charakteristika práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu: Oblast podpory: Datum zahájení realizace projektu: CZ.1.07/2.2.00/ Datum ukončení realizace projektu: Vysokoškolské vzdělávání Název: Sociologie stratifikace a nerovnosti Autor: doc. PhDr. Tomáš Katrňák, Ph.D. Vydání: první, 2011 Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran: 90 Tomáš Katrňák Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě

3 Obsah 1 Úvodem Rychlý náhled studijního materiálu Sociální mobilita jako indikátor nerovné distribuce příležitostí První generace sociálně mobilitního výzkumu formulace LZ hypotézy Druhá generace sociálně mobilitního výzkumu teorie dosahování statusu Třetí generace sociálně mobilitního výzkumu testování FJH hypotézy Čtvrtá generace sociálně mobilitního výzkumu explanace mobilitního procesu Měření sociální mobility Mobilitní tabulky jako nástroj analýzy mobilitních dat Mobilitní tabulky a identifikace strukturní a čisté mobility Měření dosahování zaměstnaneckého statusu Měření absolutní a relativní mobility návrat k mobilitním tabulkám Teorie sociální mobility Explanace sociální mobility Explanace reprodukce třídních nerovností Racionální jednání jako základ reprodukce třídních nerovností Kulturní kapitál a habitus jako základ reprodukce třídních nerovnos Explanace sociální mobility a třídní reprodukce Závěr Použitá literatura a zdroje /90

4 1 Úvodem Tato studijní opora je vytvořena pro studující Ústavu psychologických a pedagogických věd a pro Ústav veřejné správy a regionální politiky. Jejím cílem je nabídnout vhled do tématu sociologie stratifikace a nerovnosti se speciálním zaměřením na analýzu sociální mobility a nerovných sociálních šancí ve společnosti. Šance mají adjektivum sociální, protože odkazují ke skupinám, jichž je člověk součástí. Ať už jsou skupiny vymezené rasou, postavením na trhu práce (zaměstnáním), pohlavím, věkem, rodinou původu, místem narození či jinak geograficky. Můžeme to přirovnat ke kartám v ruce. Jejich hodnoty určují možnosti při karetní hře. Ať se člověk snaží sebevíc, jsou to hodnoty karet, které podmiňují jeho hru. Ve spravedlivé hře jsou karty rozdány náhodně (každý má stejnou pravděpodobnost dostat jakoukoliv kartu). V sociálním životě tomu tak však není. Proto jsou hodnoty karet reprezentantů sociálních skupin předmětem sociologické analýzy. V tomto smyslu je sociologie kritickou vědou ke společnosti. Sociologové a socioložky ukazují problematická místa společnosti, popisují její neduhy a ukazují, jak společnost drží pohromadě. Proč lidé spolu vycházejí, i když mají odlišnou velikost zdrojů ke své obživě a odlišné sociální šance. Sociologickou otázkou například je, nakolik jsou lidé jako příslušníci sociálních skupin zvýhodněni nebo naopak diskriminováni oproti členům jiných sociálních skupin. Nakolik to, že jsou součástí nějakého většího sociálního celku, ovlivňuje jejich jednání a poznamenává jejich životní výsledky. Zkrátka jak sociální charakteristiky poznamenávají lidský život. Tento pohled není příliš rozšířený, zvláště ve společnostech, kde panuje ideologie individualismu. Je známo, že tam, kde jsou lidé přesvědčeni, že každý může dosáhnout těch nejvyšších sociálních met (například stát se prezidentem), najdeme větší míru interpretace neúspěchů v termínech osobních selhání. Sociologické poznání, odkazující k nerovnostem v sociálních šancích, které jsou v mnoha případech důvodem takových neúspěchů, se v takových případech většinou ignoruje. A to je chybou, protože charakteristika sociálního prostředí, jehož je člověk součástí, znalosti sociálních šancí, které jsou s tímto prostředím spojené, poznání společenských bariér, které existují bez přičinění lidí, nejen umožňují poznat osudy lidí jako příslušníků sociálních skupin, ale také pomáhají tyto bariéry změnit. 4/90

5 Hlavní důvod zařazení tohoto kurzu do výuky spočívá v tom, že povědomí o nerovných sociálních šancích (tedy o sociální stratifikaci) by mělo být součástí vědění každého vysokoškolského studia sociálních věd. Úspěšné absolvování kurzu není podmíněno předchozím absolvováním jiného kurzu. 5/90

6 2 Rychlý náhled studijního materiálu Předkládaný studijní materiál je věnován problematice sociální stratifikace. Sociální stratifikace je výrazem dvou typů nerovností: nerovnosti v životních podmínkách a nerovnosti v životních šancích. Nerovnost v životních podmínkách odkazuje ke skutečnosti, že v každé společnosti a historické době, se lidé liší ekonomickými, sociálními, kulturními nebo symbolickými zdroji. Jedinci nebo celé rodiny žijí v rozdílných materiálních podmínkách, mají jiné kulturní zázemí a symbolické uznání. Nerovnost v životních šancích znamená, že v jednotlivých společnostech se lidé liší příležitostmi, které mají k tomu, aby získali zdroje a privilegia a změnili své společenské postavení. Lidé nebo celé rodiny mají odlišné šance získat vzdělání, ekonomický příjem nebo společenskou prestiž. Pokud by nerovnost v životních podmínkách přestala existovat, všichni lidé by disponovali stejnými zdroji. Jednalo by se o společnost, v níž by všichni měli stejnou velikost ekonomického kapitálu, stejný stupeň vzdělání, stejný typ sociálních vazeb a symbolického uznání. Pokud by zanikla nerovnost v životních šancích, žádný člověk by neměl větší výhody než jiný startovací pozice všech by byly totožné. Ekonomické výhody, kulturní znalosti a sociální známosti by v dosahování sociálních pozic nehrály významnou roli. V realitě jsou nerovnosti v životních podmínkách a nerovnosti v životních šancích obvykle provázány a doplňují se. Z analytických důvodů k nimi ovšem sociálně stratifikační badatelé přistupují odděleně. Nerovnosti v životních podmínkách většina z nich uchopuje jako třídní nerovnosti, nerovnosti v životních šancí většina z nich indikuje mírou sociální mobility. V prvním případě mapují nerovnosti související s trhem práce, ve druhém případě odkazují na otevřenost jednotlivých sociálních systémů. V prvním případě analyzují zaměstnanecké posty, sumarizují je do třídních pozic a ukazují, jak a proč se od sebe tyto pozice liší z hlediska ekonomického, kulturního nebo sociálního. Ve druhém případě indikují velikost sociálních bariér, které jsou mezi jednotlivými sociálními třídami, a analyzují jací lidé, v jaké míře a do jakých pozic tyto bariéry překonávají. Na nerovnosti v životních podmínkách se zaměřuje třídní analýza. Nerovnosti v životních šancích mapuje analýza sociální mobility. 6/90

7 Cíle studijního materiálu: V tomto studijním materiálu se budeme zabývat pouze nerovností v životních šancích. Téma sociální stratifikace si tedy představíme z hlediska sociologického konceptu sociální mobility. Nejdříve si tento koncept vymezíme. Poté si ukážeme, jak s ním pracovaly jednotlivé generace sociálních badatelů a badatelek, když vypovídaly o míře sociální stratifikace jednotlivých společností. V neposlední řadě si ukážeme, jak se tento koncept v empirické rovině měří. Po prostudování studijního materiálu byste měli umět odpovědět na otázky týkající se nerovných sociálních šancí, umět vymezit a definovat koncept sociální mobility, vědět, jak se s tímto konceptem pracuje v empirické rovině a na co tento koncept odkazuje. Budete umět: Vidět sociální svět nejen z individuální, ale také sociální perspektivy. Budete vnímat nerovnosti dané sociálními charakteristikami a umět odpovědět na otázky, jak se tyto nerovnosti promítají do životních osudů lidí. Získáte: Získáte základní představu o sociologickém konceptu sociální mobility a nerovných životních šancí a budete umět tuto představu transformovat do empirických indikátorů sociální mobility. Budete schopni: Odpovědět na otázky, proč nerovné životní šance existují a jakým způsobem se udržují z jedné generace na druhou. Průvodcem studiem: Text je rozvržen do třech poměrně obsáhlých kapitol. Třetí kapitola představuje vývoj bádání v oblasti sociální mobility od jeho počátků až do současnosti. Ukazuje, že dnes lze identifikovat čtyři generace sociálně mobilitních výzkumníků, které se liší přístupem k sociální mobilitě, jejím metodologicko analytickým uchopením a závěry, k nímž došly. Čtvrtá kapitola je zaměřena na metodologii a měření sociální mobility. Ukazuje způsoby jak jednotlivé generace analyzovaly sociální mobilitu a diskutuje slabá a silná místa jednotlivých 7/90

8 přístupů. Pátá kapitola představuje základy teorie sociální mobility. Zatímco metodologii sociálně stratifikační badatelé věnovali v posledních padesáti letech mobilitního výzkumu poměrně značnou pozornost, pole teorie se zdá být v tomto výzkumu zatím poněkud stranou. Pátá kapitola je proto zaměřena na důvody sociálně mobilitních procesů a představuje hlavní teorie, které odpovídají na otázku, proč k sociální mobilitě a k přetrvávání třídních pozic z jedné generace na druhou v západních společnostech v současné době dochází. Text je doplněn o závěr a seznam použité literatury. 8/90

9 3 Sociální mobilita jako indikátor nerovné distribuce příležitostí RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Kapitola představuje koncept sociální mobility jako indikátor nerovné distribuce sociální šancí, které člověka jako příslušníka sociálních skupin doprovázejí během jeho existence ve společnosti. Představuje jednotlivé generace sociálně mobilitního (stratifikačního) výzkumu a ukazuje, jaké jsou odlišnosti mezi nimi z hlediska konceptu sociální mobility, metodologických přístupů k sociální mobilitě a závěrů o ní. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly byste měli umět odpovědět na otázky, co je to sociální mobilita, k čemu tento koncept odkazuje a jaký je historický vývoj tohoto koncept v sociálně stratifikačním poznání. Měli byste rovněž znát základní hypotézy týkající se velikosti a vývoje sociální mobility v moderních společnostech druhé poloviny 20. století. Budete umět: Vymezit koncept sociální mobility a odpovědět na otázku, jak se jednotlivé evropské společnosti liší mírou sociální mobility. Získáte: Představu o tom, jak koncept sociální mobility vypovídá o nerovných šancích v moderních společnostech. Rovněž si osvojíte znalosti o základních hypotézách týkajících se velikosti a vývoje sociální mobility a metodologických přístupech k ní. Budete schopni: Odpovědět na otázku po významu sociální mobility pro poznání a pochopení moderních společností druhé poloviny 20. století. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY sociální mobilita, sociální reprodukce, životní šance, sociální determinismus, sociální osud 9/90

10 PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Sociální badatelé se začínají sociální mobilitou systematicky zabývat až po druhé světové válce. Konceptuálně ji však vymezuje Pitirim A. Sorokin (1927) již na konci dvacátých let minulého století. Sociální mobilitu definuje jako transmisi jedinců, sociálních objektů nebo hodnot z jedné sociální pozice do jiné a dělí ji na horizontální (transmise v rámci jedné úrovně) a vertikální (transmise z jedné úrovně do jiné). Vertikální sociální mobilita může být vzestupná (sociální výstup) a sestupná (sociální sestup). Podle typu stratifikace, přesněji řečeno podle kritérií, jímž diferencujeme lidi ve společnosti, pak hovoříme o zaměstnaneckém, třídním, příjmovém, politickém, vzdělanostním, etnickém nebo regionálním vzestupu či sestupu. 1 Sociální vzestup a sestup se může odehrávat na individuální nebo kolektivní rovině. V případě individuálního sestupu se člověk dostává níže bez ohledu na postavení skupiny, jejímž byl členem. Metaforicky vyjádřeno to připomíná pád jedince z lodi, která zůstává na hladině. Kolektivní sestup se týká celé sociální skupiny. Jedná se o změnu pozice skupiny jako celku v rámci struktury, v níž je jako skupina vymezena, a to bez ohledu na individuální sestup jedince. Metaforicky vyjádřeno se jedná o potopení lodi se všemi pasažéry, jež jsou na palubě. Společnost může být silně stratifikovaná, sociální mobilita v ní ovšem může a nemusí existovat. V případě, že sociální mobilita neexistuje, cirkulace členů společnosti je nulová. Sociální postavení lidí se během jejich života nemění. Děti žijí a umírají v třídním postavením svých rodičů. Hranice mezi třídami jsou příliš vysoké na to, aby je lidé bez obtíží zdolávali. Třídy jsou od sebe vzdálené a neexistují mezi nimi mobilitní kanály. Sociální vazby a sociální solidaritu najdeme v tomto případě především v rámci jedné třídy, nicméně o to jsou intenzivnější. Odlišné třídní postavení příslušníci sociálních tříd vnímají spíše jako cizí a nepatřičné. Třídní pozice jsou přidělovány na základě připsaných vlastností, jako je rodinný původ nebo zděděný majetek, nebo na základě nepotismu, známostí a osobních přátelství. Taková třídní struktura je definována jako uzavřená, rigidní a nepropustná. 1 Souhrnné mobilitní skóre, vyjádřené jedním číslem, je pro danou společnost velmi obtížné stanovit, protože úspěchy a neúspěchy v jednotlivých dimenzích sociální stratifikace se nemusejí doplňovat. Například člověk může přináležet do vyšší třídy než jeho otec (vzestupná intergenerační třídní mobilita), velikost jeho příjmu může být ovšem nižší (sestupná intergenerační příjmová mobilita) a přitom stupněm svého vzdělání se nemusí od svého otce lišit (vzdělanostní mezigenerační reprodukce). Z tohoto důvodu se většina sociálně stratifikačních badatelů obvykle zaměřuje na výzkum sociální mobility pouze v jedné z dimenzí. Nejčastěji to bývá dimenze třídního postavení. 10/90

11 Opakem je výskyt vysoké sociální mobility. Hovoříme o sociální cirkulaci, protože příslušníci sociálních tříd se v rámci třídní struktury mění. Bariéry mezi nimi jsou nízké, snadno překonatelné. Solidarita a sociální vazby existují napříč třídní strukturou; jejich rozpětí je větší, nicméně nejsou tak intenzivní (dokonce může docházet k tomu, že lidé stejného třídního postavení mají odlišné názory a postoje). Třídní pozice se získávají na základě výkonu, úsilí a osobních zásluh. Takovou třídní strukturu definujeme jako otevřenou, plastickou, propustnou. Krajní případ této struktury je situace perfektní neboli totální mobility. V tomto případě mezi lidmi neexistují žádné bariéry nebo hranice. Každý člen společnosti má stejnou šanci na všechny typy zaměstnanecké kariéry a jeho potomci, pocházející z odlišných třídních postavení, mají rovněž stejné šance skončit ve všech třídních pozicích. Tento základní Sorokinův konceptuální rámec se stal odrazovým můstkem pro nastupující generace sociálních badatelů zabývajících se od padesátých let dvacátého století systematicky sociální mobilitou. 2 Podle typu dat, způsobu jejich analýzy, povahy analytických nástrojů, typu výzkumných problémů, druhů hypotéz a výzkumných závěrů byly na konci osmdesátých let dvacátého století rozlišitelné tři generace těchto výzkumníků (Ganzeboom, Treiman, Ultee, 1991). Dnes, na úsvitu jednadvacátého století, začíná tyto generace doplňovat další, čtvrtá generace, která není sice ještě plně ustavená, i když její kontury jsou již rozpoznatelné (Treiman, Ganzeboom, 2000). 3 První generace dominuje v padesátých a šedesátých letech dvacátého století. Badatelská orientace představitelů této generace souvisí s ustavením Výzkumného výboru pro sociální stratifikaci a mobilitu 28 (Research Commitee for Social Stratification and Mobility 28) při Mezinárodní sociologické asociaci (International Sociological Association), jejímž cílem bylo zvýšit kvalitu sociálně mobilitního výzkumu a zajišťovat nadnárodní spolupráci vědců a komparaci jejich výsledků. Výzkumníci této generace pracují s jednoduchými statistickými technikami, nejčastěji s procentuálním vyjádřením mobilitních toků. Soustřeďují se na 2 Pojmy sociálně mobilitní výzkumníci, sociálně stratifikační badatelé, sociálně mobilitní generace a sociálně stratifikační generace používám v dalším textu ekvivalentně. Sociální mobilita indikuje rigiditu stratifikačního systému a naopak: čím je stratifikační systém otevřenější, tím jsou také větší sociálně mobilitní příležitosti. 3 Ke konceptu generací v sociálně stratifikačním výzkumu srov. např. Mayer, Müller (1971); Miller (1971); Featherman, Broom, McDonnell (1974); Hauser, Sewell, (1974); Matras (1980); Featherman (1981); Simkus (1981); Kerckhoff (1984); Kurz, Müller (1987); Burton, Grusky, (1992); Breiger (1995); Miller (1998); Noble (2000); Hout (2003). 11/90

12 velikost třídních nerovností a s tím související otázku otevřenosti a uzavřenosti třídních struktur v jednotlivých zemích. Jejich ústřední tezí se stal Lipsetův a Zetterbergův (1959) závěr o stejné velikosti absolutní mobility v industrializovaných zemích. Druhá generace je spojena s šedesátými a sedmdesátými lety dvacátého století. Její proponenti pracují s regresními modely, které rozpracovávají do pokročilých statistických technik (pěšinkové analýzy, později metod strukturního modelování), jejichž cílem je identifikovat determinanty dosažené zaměstnanecké pozice. Ústředním tématem druhé generace je role vzdělání při dosahování zaměstnaneckého statusu a hlavní prací Blau a Duncanova American Occupational Structure (1967). Třetí generace dominuje v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Její reprezentanti vycházejí z redefinovaného konceptuálního rámce sociální mobility první generace a pracují se sofistikovanými statistickými nástroji, které umožňují odlišit mobilitní šance od jejich strukturálně podmíněných proměn (log-lineární a log-multiplikativní modely). Hlavním tématem této generace je otevřenost a uzavřenost mobilitních režimů, klíčovou tezí je Feathermanova, Jonesova a Hauserova (1975) hypotéza o konstantní sociální fluiditě ve všech industrializovaných zemích a ústřední prací je Eriksonův a Goldthorpův výzkum Constant Flux: A Study of Class Mobility in Industrial Society (1992). V současné době se k těmto generacím přidává zatím stále se ještě konstituující čtvrtá generace sociálně mobilitních výzkumníků (Ganzeboom, Treiman, 2000). Její představitelé vycházejí se statisticko-metodologického aparátu předchozích generací, nicméně se již tolik nesoustřeďují na jeho další rozpracování, ale spíše jej využívají k odpovědím na specifické a věcně položené výzkumné otázky. Právě obrat k substantivitě stratifikačního procesu, na rozdíl od jeho metodologické a statistické specifikace, je pro čtvrtou generaci charakteristický. Většina výzkumných prací představitelů této generace je komparativně založená. Jejich hlavním cílem je zodpovědět otázku, jakým způsobem a do jaké míry sociální uspořádání a sociální kontext ovlivňuje podobu a výsledky stratifikačního procesu. V této kapitole si představíme každou generaci sociálně mobilitního výzkumu zvláště. V jednotlivých podkapitolách se budeme zabývat hlavními představiteli jednotlivých generací, jejich východisky, definicemi a koncepty a metodologicko-statistickým přístupem k sociální mobilitě. Ukážeme si klíčové výzkumy, hypotézy, zjištění a závěry, jež jsou s jednotlivými 12/90

13 generacemi spojené. V neposlední řadě se budeme zabývat konceptuálními problémy a metodologickými obtížemi, které doprovázejí střídání jednotlivých generací sociálně mobilitního výzkumu. 3.1 První generace sociálně mobilitního výzkumu formulace LZ hypotézy Od padesátých let dvacátého století byl výzkum sociální mobility nejdříve pouze implicitně, velmi záhy však již zcela systematicky realizován jako komparativní. Mezi prvotní studie, které se zabývaly mobilitou v rámci národních států, a které položily základy pro její následnou nadnárodní komparaci, patří práce Natalie Rogoff (1953), Davida Glase a jeho kolegů (1954) a Gösty Carlssona (1958). Rogoff (1953) zkoumala vývoj intergenerační zaměstnanecké mobility v americké společnosti mezi lety 1910 a Data, která analyzovala, pocházela z oddacích listů o uzavřených sňatcích v okresu Marion ve státě Indiana mezi lety 1905 až 1912 (v práci konkretizováno jako generace roku 1910) a lety 1938 až 1941 (v práci konkretizováno jako generace roku 1940). Zaměstnanecká škála, s níž Rogoff pracovala, obsahovala podle typu vykonávané práce deset stupňů, v několika málo případech ji nicméně pro analytické účely trichotomizovala na bílé límečky, modré límečky a zemědělce. Její zjištění ukázala, že i když se americká zaměstnanecká struktura proměňuje (některá místa zanikají, jiná vznikají), pravděpodobnost, že syn opustí otcovo zaměstnání se nijak výrazně v čase nemění. Velikost sociální mobility byla v jak v roce 1910, tak v roce 1940 v americké společnosti stejná. Glass a jeho spolupracovníci (1954) provedli podobný výzkum ve Velké Británii. Jejich výzkumný soubor tvořili dospělí z Anglie, Walesu a Skotska, vybraní na základě dvojstupňového stratifikovaného výběru v roce Zaměstnanecký status určovali na základě sedmistupňové škály prestiže povolání a na rozdíl od Rogoff svou analýzu nezaměřili pouze na velikost intergenerační zaměstnanecké mobility, ale zabývali se rovněž intragenerační mobilitou u nejstarších respondentů, homogamií, efektem sociálního původu na dosažené vzdělání a šancemi na sociální mobilitu. Své šetření navíc doplnili o komparaci sociální mobility mezi třemi zkoumanými zeměmi. I když jejich zjištění ukázala, že v britské populaci existuje změna mezi jednotlivými zaměstnaneckými pozicemi (především mezi těmi 13/90

14 nejméně vzdálenými), její velikost se mezigeneračně nemění a proto lze vývoj třídní struktury britské společnosti považovat za stabilní. Carlsson (1958) zkoumal zaměstnaneckou mobilitu mezi otcem a synem ve švédské populaci. Jeho vzorek pocházel ze švédského Mikrocensu a tvořilo jej devět kohort mužů narozených v manželství mezi lety 1899 až 1923 (kohorty oddělovala perioda třech roků). U každé zkoumané kohorty Carlsson srovnával současné zaměstnání syna se zaměstnáním otce v době jeho narození a mezikohortně sledoval vývoj sociální mobility. Podobně jako Glass a jeho kolektiv (1954) pracoval se zaměstnaneckou pozicí určenou na základě škály prestiže, i když vymezení zaměstnaneckého statusu obohatil ještě o další kritéria. Jeho závěry byly shodné se závěry předchozích dvou studií. Ve Švédsku se velikost sociální mobility mezikohortně nezměnila a navíc při komparaci s výsledky Glasse a jeho kolegů (1954) se ukázalo, že neexistuje výraznější rozdíl mezi velikostí sociální mobility ve Velké Británii a Švédsku. Každá z těchto prvotních studií sociální mobility ukázala, že třídní struktury (zkoumaných) národních států se v první polovině dvacátého století příliš nemění. Pro práce, které následovaly po těchto výzkumech, to byla výzva, jelikož závěr, že sociální mobilita se v industrializovaných zemích výrazně nezvyšuje, ostře kontrastoval s každodenní rétorikou o růstu rovnosti šancí v první polovině dvacátého století. Většina dalších výzkumů proto již byla explicitně zaměřena na nadnárodní komparaci sociální mobility. 4 A pokud tomu tak nebylo, tak v nich výzkumníci alespoň diskutovali svá zjištění v kontextu zjištění z jiných zemí. Jejich cílem bylo zodpovědět otázku, které ze třídních struktur jednotlivých zemí patří mezi otevřené a uzavřené? Badatelé si uvědomovali, že bez referenčního rámce nadnárodní komparace, nemohou určit, zdali naměřená sociální mobilita v rámci národního státu je vysoká nebo nízká. Navíc pro identifikaci příčin a důsledků sociální mobility se nadnárodní komparace jevily jako vhodnější než národní výzkumy. Při nadnárodní komparaci bylo možné ptát se, jak a zdali vůbec ekonomická vyspělost země souvisí se sociální mobilitou, zdali mobilita nekoresponduje spíše s neekonomickými (kulturními) faktory, či zdali stejná velikost sociální mobility má také stejné konsekvence pro postoje a názory obyvatelstva. 4 Srov. např. Rogoff (1953); Janowitz (1958); Tumin, Feldman (1957); Lenski (1958); Matras (1960); Miller (1960); Jackson, Crockett (1964); Lopreato (1965). 14/90

15 Nezbytnou podmínkou realizace komparativních nadnárodních výzkumů byla standardizace zaměstnaneckých škál. Zaměstnanecká mobilita nemůže být měřena nezávisle na počtu zaměstnaneckých skupin. Stejně jako jejich počet, 5 tak i obsah musí být v komparativním výzkumu jednotný. Tento problém většina výzkumníků první generace řešila zúžením definice sociální mobility z manuálních zaměstnání do nemanuálních. Tento typ sociální mobility byl v každé zemi poměrně snadno identifikovatelný. Hlavní závěr takto pojatého komparativního výzkumu, který se stal ústřední tezí první generace sociálně mobilitních výzkumníků, formulovali Seymour Lipset a Hans Zetterberg (1959). Jejich teze vešla ve známost jako LZ hypotéza. Lipset s Zetterbergem si položili otázku, zdali empirické údaje podporují názory, které jsou rozšířené na rovině každodenního vnímání a v populárně naučné literatuře, že americká společnost je otevřenější než většina společností starého kontinentu. 6 Shromáždili dostupné empirické údaje a do jejich doby realizované sociologické výzkumy a na jejich základě srovnávali velikost vzestupné sociální mobility z manuálních do nemanuálních pozic, příčiny této sociální mobility a její důsledky v americké společnosti, několika evropských společnostech (západním Německu, Švédsku, Francii a Švýcarsku) a Japonsku. Z hlediska velikosti sociální mobility se jednotlivé země od sebe výrazně nelišily. Lipset se Zetterbergem nepotvrdili představu, že ve společnostech, o nichž se hovořilo jako o třídně diferencovaných, je sociální mobilita nižší, než v americké společnosti, o níž se mělo za to, že jí prostupuje duch rovnosti a idea stejných šancí pro všechny. Jejich závěr zněl, že vzorec sociální mobility je v industriálních společnostech jednotlivých západních zemí prakticky stejný (Lipset, Zetterbergem, 1959:13). Jelikož každá ze zkoumaných zemí byla v jiné fázi ekonomického vývoje, a přesto se vyznačovaly podobnou velikostí sociální mobility, Lipset se Zetterbergem tuto tezi doplnili o konstatování, že sociální mobilita se stává relativně vysokou tehdy, když industrializace a ekonomický rozvoj dosáhnout určité hranice. I když pak v jedné zemi ekonomický rozvoj pokračuje a v jiné začíná stagnovat, míra sociální mobility je nasycená a už neklesá. 5 Počet zaměstnaneckých kategorií samozřejmě ovlivňuje velikost sociální mobility. Čím více zaměstnaneckých kategorií badatel nebo badatelka zvolí, tím větší míru sociální mobility pak v rámci zkoumané oblasti nebo země naměří. 6 Mělo se například za to, že socialismus se výrazněji nerozšířil v americké společnosti, protože zde existovala vysoká zaměstnanecká fluktuace, která neumožňovala ustavení a konsolidaci třídní struktury. 15/90

16 Z hlediska důvodů sociální mobility Lipset se Zetterbergem rozlišili důvody strukturální (vnější) a důvody dané motivací (vnitřní). Mezi strukturální důvody patří: 1) změny v počtech dostupných volných míst (některá zaměstnání zanikají, jiná se rozšiřují nebo vznikají úplně nová zaměstnání); 2) rozdílná míra fertility (lidé ve vyšších pozicích mají méně dětí než lidé v nižších pozicích); 3) změny v hodnocení zaměstnaneckých postů (určitá zaměstnání veřejnost oceňuje více a jiná naopak méně, člověk se tak stává mobilním, aniž by mezigeneračně změnil zaměstnaneckou pozici); 4) změny v počtech zděděných sociálních postavení (pro čím dál více lidí ve vyšších sociálních pozicích neexistují přímé mechanismy předávání výsad, s výjimkou vzdělání a motivace jejich potomků dosáhnout stejnou pozici); 5) změny v legislativě rozšiřující potenciální příležitosti (omezování legislativních a stavovských bariér a vytváření nových opatření, jako je svoboda volby povolání nebo svoboda volby podnikání). Mezi motivační důvody patří aspirace dosáhnout mezigeneračně lepšího postavení, jež jsou dány mírou sebehodnocení, velikostí prestiže jednotlivých zaměstnaneckých postů a touhou po ocenění od zbytku společnosti. Při interpretaci svých zjištění Lipset s Zetterbergem straní důvodům strukturálním. Stejná míra sociální mobility je podle nich způsobena stejností strukturálních změn, které doprovázejí proces industrializace. Všude tam, kde dochází k ekonomickému rozvoji, mění se i struktura zaměstnaneckých pozic, míra fertility a oceňování zaměstnaneckých pozic, oslabují mechanismy předávání statusů a proměňuje se pracovní a zaměstnanecká legislativa, což dohromady vede k sociální mobilitě. I když je velikost mobility ve všech industrializovaných zemích stejná, její důsledky jsou nicméně pro americkou společnost odlišné od důsledků v evropských společnostech. Podle Lipseta s Zetterbergem je pro americkou společnost charakterističtější větší přizpůsobivost člověka jeho novému postavení, než je tomu v evropských společnostech. Vazby na své původní postavení sociálně mobilitní Američané rychle zpřetrhají, mění nejen své hodnoty a postoje, ale také politické názory a politickou orientaci. Sociálně mobilitní lidé na starém kontinentě si naopak vazby ke svému původnímu postavení spíše zachovávají a hodnotovou orientaci a politické názory příliš nemění. 16/90

17 Platnost LZ hypotézy velmi záhy zpochybnili Miller (1960) nebo Jones (1969). Miller shromáždil data z 18 národních států, která byla sebrána mezi lety 1940 až Zaměřil se na intergenerační mobilitu z otce na syna a při omezení na dvě zaměstnanecké kategorie (manuální a nemanuální pozice) došel ke stejnému závěru jako Lipset a Zetterberg: ve Spojených státech amerických nenajdeme vyšší sociální mobilitu než v jiných zkoumaných zemích. Když ovšem použil podrobnější schéma pro rozdělení zaměstnaneckých pozic (diferencoval kategorie manuální, stejně jako nemanuální) a když se zaměřil vedle vzestupné sociální mobility také na sestupnou mobilitu, došel k rozmanitějším závěrům. Industrializované země se sice příliš neliší v míře vzestupné mobility z manuálních pozic do nemanuálních, liší se ovšem velikostí sestupné mobility z nemanuálních do manuálních pozic, velikostí vzestupné mobility z manuálních pozic mezi elitu a také velikostí sestupné mobility z elitních pozic do nižších pozic. 7 Každý z těchto mobilitních toků je spojen se specifickými příčinami a sociálními důsledky, které by měly být zvlášť analyzovány a zmapovány, uzavírá Miller (1960). Jones (1969) reanalyzoval data, s nimiž pracovali Lipset a Zetterberg, a ukázal, že empirická evidence pro podporu LZ hypotézy je slabá. V kategorii manuálních pracovníků odlišil skupinu zemědělců, zaměřil se na vzestupnou i na sestupnou sociální mobilitu, a dostal zcela jiné výsledky než Lipset se Zetterbergem. Odlišnosti mezi těmito výsledky byly napříč zkoumanými zeměmi statisticky významné. Podle Jonese je platnost LZ hypotézy dána především typem analýzy, kterou Lipset a Zetterberg použili. Tato analýza ignorovala dimenze v datech a na jejím základě pak podle Jonese autoři příliš hrubě slučovali zaměstnanecké kategorie. Jones také ukázal, že data za USA v této analýze byla nereliabilní. Nemanuálně pracujících bylo ve vzorku více a manuálně pracujících naopak méně, než bychom podle statistik pracovního trhu mohli očekávat. To poznamenalo Lipsetův a Zetterbergův závěr o velikosti celkové mobility ve Spojených státech amerických. 3.2 Druhá generace sociálně mobilitního výzkumu teorie dosahování statusu Šedesátá a sedmdesátá léta dvacátého století znamenají v sociálně stratifikačním výzkumu přesun badatelského zájmu od velikosti sociální mobility charakterizující jednotlivé 7 K podobným závěrům, ovšem pouze při komparaci čtyř vybraných zemí (USA, Nizozemí, Velká Británie a Japonsko), došli Fox a Miller ve své pozdější studii (1965). 17/90

18 společnosti k determinantám a zprostředkujícím mechanismům sociální mobility. Tento přesun proběhl v poměrně krátkém časovém období a souvisel s uvedením nových metodologicko-statistických technik do sociologie pro zkoumání sociální mobility (Duncan, 1966a, 1966b). Ústřední prací, která byla na těchto technikách vystavěna, a jež jako první nabídla odpověď na otázku po faktorech podmiňujících sociální mobilitu byla Blau a Duncanova American Occupational Structure (1967). Blau a Duncan přicházejí s novou konceptualizaci sociální mobility a oproti předchozí generaci stratifikačního výzkumu rovněž i s jejím odlišný způsobem zkoumání. Jsou přesvědčeni o tom, že ve výzkumu sociální mobility nelze spolehlivě odlišit její intergenerační a intragenerační aspekt (stejně jako vazba sociální původ a sociální pozice není oproštěna od vlastní zaměstnanecké kariéry, tak zaměstnanecká kariéra z jednoho pracovního místa na jiné není oproštěna od sociálního původu). Z tohoto důvodu navrhují zkoumat oba tyto typy mobility dohromady. Sociální mobilita podle nich není jednoduchý proces, který by byl nezávislý na sociálním okolí, ale jeho průběh podmiňují vždy určité faktory. Nezajímá je ovšem to, jak určitá proměnná ovlivňuje vzestupnou sociální mobilitu, ale jak sociální původ podmiňuje dosažené zaměstnanecké postavení a jak určité faktory toto postavení modifikují. Otázku po vlivu proměnných na sociální mobilitu si kladla již první generace sociálně stratifikačních výzkumníků. V odpovědi na ni představitelé této generace ovšem nerozlišovali výchozí pozice potomků, kteří prošli sociální mobilitou. Blau a Duncan tuto otázku reformulují do vztahu mezi sociálním původem a proměnnými podmiňujícími zaměstnanecký status, jelikož vzestupná sociální mobilita nemůže nebýt odvislá od startovací pozice člověka. Čím má člověk nižší postavení v zaměstnanecké struktuře, tím má také větší mobilitní možnosti (jednoduše řečeno má se kam posouvat). Hlavní proměnná, která podmiňuje vzestupné mobilitní šance, je tudíž startovací pozice, a proto v odpovědi na otázku po faktorech ovlivňujících sociální mobilitu musíme brát v potaz sociální původ člověka. Celkovou (vzestupnou) 8 sociální mobilitu Blau a Duncana vymezují jako přechod od jednoho místa k jinému místu v zaměstnanecké struktuře. Výchozí místo je člověku připsané (indikováno zaměstnaneckým statusem otce), konečné místo člověk získává (vymezuje jej 8 Blau a Duncan analyzují pouze vzestupnou sociální mobilitu, sestupná mobilita je mimo oblast jejich zájmu. 18/90

19 konečné zaměstnanecké postavení syna nebo jeho zaměstnání v době zkoumání). Výchozí místo je startovací pozice člověka, konečné místo je jeho vlastní pozice. Ústřední otázky takto navrženého mobilitního výzkumu jsou: Jak připsané sociální postavení ovlivňuje získanou zaměstnaneckou pozici? Které proměnné ovlivňují šance člověka na vzestupnou zaměstnaneckou mobilitu? Jaký význam má dosažené zaměstnanecké postavení pro vlastní rodinu člověka? Zkrátka jaké jsou příčiny a důsledky dosaženého zaměstnaneckého postavení ve společnosti. Data, která Blau a Duncan analyzovali, byl vzorek všech pracujících mužů v americké společnosti z března 1962, ve věkovém rozmezí 20 až 64 let. 9 Vliv jednotlivých proměnných na dosažené zaměstnanecké postavení zkoumali regresní analýzou, kterou rozpracovali do metody pešinkové analýzy (path analysis). 10 Všechny proměnné pojímají jako měřitelné (kardinální). Výchozí pozici člověka indikují socioekonomickým indexem (Socio-Economic Index of Occupations SEI), konstruovaným na základě průměrného příjmu (výraz zdrojů, jež má člověk k dispozici) a průměrného počtu let strávených ve škole (výraz sociální prestiže člověka) pro představitele jednotlivých zaměstnání. 11 Blau a Duncanova analýza ukázala, že v americké společnosti první poloviny šedesátých let dvacátého století existuje poměrně silný vztah mezi zaměstnaneckou pozicí otce a syna, nicméně tento vztah při kontrole dosaženého vzdělání syna a jeho prvního zaměstnání, oslabuje na minimum. Rodina původu poznamenává pouze dosažené vzdělání potomka a tím se její skutečný vliv na zaměstnaneckou pozici syna vyčerpává. První zaměstnání potomka závisí více na jeho dosaženém vzdělání než na zaměstnaneckém postavení otce. V konečné zaměstnanecké pozici efekt sociálního původu je již nepatrný. Podmiňuje ji pouze dosažené vzdělání a především první zaměstnání. Sociální původ, dosažené vzdělání a začátek 9 Oficiální název tohoto šetření byl Occupational Changes in a Generation (OCG I). 10 Pešinkovou analýzu začali jako první používat ve dvacátých letech minulého století genetikové (její počátky jsou spojené se Sewelem Wrightem). V sociálních vědách se stal jejím hlavním propagátorem v šedesátých letech právě Duncan, když publikoval sérii několika metodologických článků (srov. Duncan, 1966a; 1966b; 1969). 11 Metodologické aspekty konstrukce sociálně ekonomického indexu popsal Duncan již na začátku šedesátých let (Duncan, 1961). Index konstruoval tak, že k vybraným zaměstnáním, u nichž byla zjištěna prestiž v americké populaci, přiřadil proměnné vzdělání (indikované počty let strávenými ve škole) a ekonomický příjem a ukázal, že zaměstnanecká prestiž je funkcí těchto dvou proměnných. Na základě této funkce (rovnice) pak odhadl prestiž pro všechny zaměstnanecké skupiny. Výsledkem byla škála, kterou nazval socioekonomickým indexem zaměstnání (a nikoliv škálou zaměstnanecké prestiže), protože vznikla jako výsledek kombinace vzdělání člověka a ekonomického příjmu spojených s jeho zaměstnáním. 19/90

20 zaměstnanecké kariéry dohromady vysvětlují necelou polovinu variance zaměstnaneckých statusů (přitom platí, že čím je člověk starší, tím více posiluje vliv jeho předešlé zaměstnanecké kariéry na jeho současné zaměstnání a oslabují efekty sociálního původu a dosaženého vzdělání). Na základě těchto zjištění Blau a Duncan konstatují, že připsané charakteristiky člověka v získávání zaměstnaneckého statusu jsou v americké společnosti první poloviny šedesátých let dvacátého století slabší než zásluhy, které získá ve vzdělávacím systému. Rozdíly v zaměstnanecké struktuře americké společnosti nejsou výsledkem rozdílů daných sociálním původem, ale podmiňuje je dosažené vzdělání. Součástí stratifikačního systému americké společnosti je sice nerovná distribuce zaměstnaneckých pozic, mezigenerační kontinuita těchto nerovností jeho součástí již ovšem není, protože každá věková kohorta musí projít vzdělávacím systémem, který oslabuje efekt sociálního původu a mezigeneračního přenosu zaměstnaneckého statusu. Po vydání American Occupational Structure se zájem vědců v oblasti sociální stratifikace začal ubírat dvojím směrem. Jednak se výzkumníci soustředili na rozpracování a transformaci Blau a Duncanova socioekonomického indexu do zaměstnanecké škály, která by byla prostorově a časově komparovatelná, což byl nezbytný předpoklad návrhů, které byly s tímto směrem spojené a jejichž podstatou bylo vypracování sociálně stratifikačních modelů v rámci jednotlivých národních států a jejich následná komparace v čase a napříč národními státy. A jednak stratifikační badatelé pokračovali ve vývoji modelů dosahování zaměstnaneckého statusu a usilovali o identifikaci dalších proměnných, které skrze vzdělávací systém poznamenávají sociálně stratifikační proces v americké společnosti. Autoři, kteří se vydali prvním směr, vyšli z Duncanovy metody tvorby socioekonomického indexu a aplikovaly ji na stejný nebo větší počet základních zaměstnání v jednotlivých národních státech. Jejich cílem bylo buď precizovat Duncanovu metodu konstrukce socioekonomického indexu (srov. např. Blishen 1967; Stevens, Featherman, 1981) nebo se k ní naopak vymezit kriticky (srov. např. Hodge, Siegel, 1968; Hodge, 1981) a navrhnout alternativní škálu zaměstnání (např. Cambridgeská škála zaměstnání, více k ní srov. Steward, Prandy, Blackburn, 1980; Prandy 1990). Od druhé poloviny sedmdesátých let se v tomto směru bádání rovněž objevují návrhy na konstrukci nadnárodně komparovatelných 20/90

21 zaměstnaneckých škál. Nejdříve se jedná o mezinárodní škálu zaměstnanecké prestiže (Standard International Occupational Prestige Scale SIOPS), kterou navrhuje Treiman (1975, 1977), a o něco později o mezinárodní socioekonomický index zaměstnání (International Socio-Economic Index of Occupational Status ISEI), který nejdříve konstruují Ganzeboom, De Graaf a Treiman (1992) a o něco později aktualizují Ganzeboom a Treiman (1996, 2003) pro klasifikaci zaměstnaneckých statusů v industrializovaných zemích. 12 Ruku v ruce se snahou o vytvoření mezinárodně komparovatelného indexu zaměstnání jde snaha o komparativní výzkum dosahování zaměstnaneckého statusu. Práce, které na tomto poli bádání vznikly v sedmdesátých letech dvacátého století, byly omezené pouze na komparaci malého počtu zemí (srov. Jones, 1971; Kerckohoff, 1974; Lin, Yauger 1975; Treiman, Terrell, 1975; Boyd, Featherman, Matras, 1980), protože metodologické obtíže spojené se srovnáním faktorů, podmiňujících dosahování zaměstnaneckého statusu, byly pro výzkumníky pořád ještě větší než metodologická a statistická výbava k jejich zvládnutí. Teprve v průběhu osmdesátých let se objevují práce, které systematicky srovnávají proces dosahování zaměstnání ve více zemích (srov. Treiman, Roos, 1983; Treiman, Yip 1989). Jejich závěry ukázaly, že ve většině industrializovaných zemí je vzdělání silnějším prediktorem zaměstnaneckého postavení než otcovo zaměstnání. V industrializovaných zemích (oproti zemím s nízkou mírou industrializace) alokace do zaměstnaneckých pozic probíhá na základě výkonových a nikoliv askriptivních kritérií. Vazba mezi otcovým vzděláním a vzděláním potomka je ovšem v těchto zemích velmi silná, což znamená, že základem alokace do zaměstnaneckých pozic je především lidský kapitál znalosti a vědomosti, které si člověk osvojí na půdě školy. Druhý směr vytyčil sám Duncan a jeho spolupracovníci (Duncan, Haller, Portes, 1968; Duncan, Featherman, Duncan, 1972), když po vydání American Occupational Structure pokračují v sociálně stratifikačním výzkumu americké společnosti. Základní model dosahování zaměstnání rozšiřují o další proměnné, jimiž jsou kognitivní a mentální schopnosti. Otázka, na kterou odpovídali, zněla: získávají v americké společnosti mladí lidé 12 Základním problémem ve výsledcích nadnárodně komparovatelných škál prestiže povolání a komparovatelných socioekonomických indexů je kategorie zemědělců. Zatímco ve většině zemí je prestiž zemědělců průměrná, z hlediska měření jednotlivých variant socioekonomických indexů je jejich postavení ve většině zemí nejnižší. Otázkou pak zůstává, který z těchto dvou nástrojů indikuje jejich postavení v rámci hierarchie zaměstnání adekvátněji. 21/90

22 vzdělání podle svých mentálních a kognitivních schopností a to bez ohledu na svůj sociální původ nebo podle svého sociálního původu bez ohledu na své mentální a kognitivní schopnosti? První teze předpokládala otevřenost amerického vzdělávacího systému, kterou ovšem oslabovala skutečnost, že mentální schopnosti jdou ruku v ruce se sociálním původem. Druhá teze implikovala uzavřenost vzdělávacího systému a předpokládala, že potomci rodičů s vyšším sociálním původem nemají vyšší inteligenci než potomci rodičů s nižším sociálním původem. Po řadě analýz se Duncan a jeho spolupracovníci nakonec přiklonili k první tezi a konstatovali, že vzdělávací systém americké společnosti funguje na meritokratických principech, problémem ovšem je, že mentální a kognitivní schopnosti jdou ruku v ruce se sociálním původem, a proto jsou tyto principy zastřené. Duncanovy následovníci tento závěr rozpracovali do podoby modelu, který do dějin sociální stratifikace vešel pod názvem sociálně psychologický model sociální stratifikace. Jednotlivé varianty tohoto modelu byly navrženy tak, aby mezi sociálním původem a mentálními schopnostmi na jedné straně a dosaženým vzděláním na straně druhé byly identifikovány sociálně psychologické faktory, jako jsou motivace, hodnotová orientace, vzdělanostní aspirace, rodičovská podpora a rodičovské očekávání nebo významní druzí. Takto navržený model byl několikrát empiricky testován (srov. např. Sewell, Shah, 1968a, 1968b; Sewell, Haller, Portes 1969; Sewell, Haller, Ohlendorf 1970; Hauser 1972; Sewel, Hauser, 1972; Sewell, Hauser 1975; Hauser, Tsai, Sewell 1983) a žádný z těchto testů efekt sociálně psychologických proměnných na získané vzdělání nezamítl. Výsledkem bylo, že při kontrole sociálně psychologických proměnných efekt sociálního původu a mentálních schopností na dosažené vzdělání oslabuje na minimum. Vliv sociálního prostředí, mentálních a kognitivních schopností na stupeň vzdělání zprostředkovávají sociálně psychologické faktory, které hrají významnou roli v sociálně stratifikačním procesu americké společnosti Třetí generace sociálně mobilitního výzkumu testování FJH hypotézy Kritika konceptualizace zaměstnání prostřednictvím socioekonomických indexů ukázala (Hodge, 1981; Hauser, Warren 1997; Jones, McMillan, 2001), že socioekonomické indexy jsou spojeny se dvěma problémy. Za prvé koncept socioekonomického indexu není ukotven v 13 Podrobněji k sociálně psychologickému modelu a jeho kořenům, včetně všech metodologických a substantivních závěrů srov. Campbell (1983) nebo Matějů (2005). 22/90

23 sociologické teorii. Jako analytický nástroj je tudíž neodůvodnitelný. Za druhé redukce zaměstnání na vzdělání a ekonomické ohodnocení znamená transformaci zaměstnání na kontextuální proměnné bez přímého vztahu k jeho podstatě. Socioekonomický index specifické charakteristiky jednotlivých zaměstnání podle kritiky neindikuje a skutečný efekt zaměstnání na sociální, ekonomické, politické nebo psychologické rysy člověka nepostihuje. 14 Z těchto důvodů většina sociálně mobilitních badatelů třetí generace opouští kontext sociální hierarchie a začíná pracovat se sociálními třídami. 15 Podle Goldthorpa (1987) lze rozlišit tři faktory, které podmiňují kontury sociálních tříd a propusti mezi nimi. Jednak to jsou výhody spojené s jednotlivými třídami (jedinci se podle třídního původu liší velikostí ekonomických, kulturních a sociálních zdrojů, jimiž disponují). Jednak je to velikost sociálních bariér, které stojí v cestě z jedné sociální třídy do jiné (podle třídního původu člověka jsou tyto bariéry různě vysoké). A v neposlední řadě je to relativní přitažlivost sociálních tříd (v mezigeneračním horizontu jsou pro představitele jednotlivých tříd odlišné třídní pozice jinak žádoucí). 16 Hypotézu, která charakterizuje sociální mobilitu v industriálních společnostech západního typu a která a stala se ústřední hypotézou, jíž testovala většina prací třetí generace sociálně stratifikačních výzkumníků, formulovali Featherman, Jones a Hauser (1975). Tito badatelé zkoumali zaměstnanecké nerovnosti dané škálami prestiže v USA a jiných kapitalistických zemích a ukázali, že jejich podstatou není zaměstnanecká prestiž sama o sobě, ale 14 Hauser a Waren (1997) jdou v kritice jednotlivých variant socioekonomických indexů dokonce tak daleko, že pochybují o užitečnosti jakékoliv socioekonomické škály vůbec. Jednak nacházejí rozdíly v socioekonomických determinantech zaměstnaneckého statusu mezi muži a ženami (ženy ve stejných zaměstnaneckých pozicích jako muži mají v průměru vyšší vzdělání než muži, přitom ovšem v průměru vydělávají méně než muži). A jednak ukazují, že vzdělání nemá stejnou váhu jako příjem při diferenciaci zaměstnaneckých pozic (jeho role je ve srovnání s příjmem větší). 15 Reprezentanti Výzkumného výboru pro sociální stratifikaci a mobilitu 28 nikdy nepřijali konceptualizaci zaměstnání pomocí socioekonomických indexů. Stejně tak nikdy nepřijali za oficiální výzkumný program přístup a metodologii druhé generace sociálně stratifikačního výzkumu. Oficiální stanovisko vždy bylo, že sociální třídy jsou základem sociální reality (více k tomu srov. Ganzeboom, Treiman, Ultee, 1991). 16 Oproti těmto důvodům pro třídní přístup v sociálně mobilitním výzkumu Ganzeboom, De Graaf a Treiman o pět let později (1992) obhajují hierarchický přístup k zaměstnanecké stratifikaci rovněž třemi důvody. Za prvé třídní kategorie jsou příliš hrubé na to, aby adekvátně postihly variabilitu mezi zaměstnáními. Hierarchické zaměstnanecké členění je jemnější a proto také přesnější. Za druhé hierarchické pojetí zaměstnání je nejvyšší úrovní měření. Jedná se o kardinální znak, který je aplikovatelný v multivariačních úlohách. Je informativnější, realističtější a snáze interpretovatelný. A za třetí socioekonomická škála zaměstnání je z hlediska explanace důvodů sociální mobility vhodnější než sociální třídy, protože je konstruována tak, aby odrážela velikost ekonomického příjmu a odpovídajícího vzdělání, které jsou typické pro jednotlivé zaměstnanecké pozice. 23/90

24 socioekonomické nerovnosti (dané velikostí příjmu a úrovní vzdělání). Prestižněji hodnocené zaměstnání jsou zároveň socioekonomicky zvýhodněná zaměstnání a naopak: čím nižší příjem a vzdělání jsou pro zaměstnání typické, tím hůře je také zaměstnání hodnoceno na škále prestiže. Zdroje, procesy a výsledky zaměstnanecké stratifikace jsou z tohoto důvodu podle Feathermana, Jonese a Hausera ve všech industrializovaných společnostech stejné jedná se o socioekonomickou stratifikaci, v níž hodnoty, normy, legitimizace nebo přesvědčení spojené s jednotlivými zaměstnáními hrají jen doplňkovou roli. Industrializované země se neliší podobou zaměstnaneckých nerovností, ani socioekonomickými vzdálenostmi, které je utvářejí, protože oba tyto rysy zaměstnanecké struktury pramení ze stejných ekonomických sil nabídky a poptávky kapitalistických společností. Na základě těchto závěrů Featherman, Jones a Hauser formulují tezi, podle níž v industrializovaných zemích sice nemůžeme očekávat stejnou velikost celkové sociální mobility, jak v první generaci sociálně stratifikačního výzkumu konstatovali Lipset a Zetterberg (1959), ale protože jsou síly utvářející zaměstnaneckou strukturu v kapitalistických zemích stejné, můžeme očekávat stejný vzorec cirkulační mobility, jež je oproštěn od změn v zaměstnanecké struktuře. To znamená, že v každé industriální společnosti by měl existovat relativně stabilní proces transmise zaměstnaneckého statusu, který je součástí rodinného systému kapitalistické společnosti. Tento proces se ve svém fenotypickém vyjádření mění podle toho, jak se mění zaměstnanecká struktura, jeho genotypická podoba zůstává ovšem stejná. Na rozdíl od Lipsetovy a Zetterbergovy hypotézy, Featherman, Jones a Hauser specifikují svůj závěr tedy v termínech cirkulační mobility. Ve formě hypotézy zní: Genotypický vzorec mobility (cirkulační mobilita) je stejný v industriálních společnostech s tržní ekonomikou a nukleárně rodinným systémem (Featherman, Jones, Hauser, 1975:340). Fenotypický vzorec mobility je pozorovaná mobilita, kterou podmiňuje například technologická změna, nabídka a poptávka po specifických typech práce nebo měnící se hodnoty, ovlivňující poptávku po vyšším vzdělání, velikost ekonomické změny nebo podobu rodin. Do dějin sociálně stratifikačního výzkumu tato hypotéza vešla pod názvem FJH hypotéza (podle prvních písmen jejích autorů). Jejím základem je odlišení změn v zaměstnanecké struktuře od struktury příležitostí na zaměstnaneckou mobilitu. Výzkumy, které testovali tuto hypotézu, se s tímto odlišením musely vyrovnat. V průběhu osmdesátých let dvacátého 24/90