. TESTOVÁNÍ MOTORICKÝCH SCHOPNOSTÍ A DOVEDNOSTÍ

Transkript

1 . TESTOVÁNÍ MOTORICKÝCH SCHOPNOSTÍ A DOVEDNOSTÍ 3.1 MOTORICKÉ SCHOPNOSTI A JEJICH TESTOVÁNÍ Obecně o schopnostech Metodologii výzkumu schopností a vymezení základních pojmů vytvořily tradiční vědní obory, jako antropologie a genetika a zejména psychologie. Antropomotorika navazuje na psychologický výzkum schopností označovaných jako psychomotorické nebo percepčně motorické. Kromě toho využívá fyziologické poznatky, které objasňují podstatu některých schopností kondičních. Vymezeni pojmu. Motorická schopnost může být obecně vymezena jako soubor předpokladů (úspěšné) pohybové činnosti. Přesněji vyjádřeno jde o souhrn či komplex vnitřních integrovaných předpokladů organismu. Pro některé z nich můžeme nalézt biologický základ (např. některé anatomické odlišnosti u mimořádně schopných jedinců), jiné se projevují ve fyziologických funkcích 1 ), především však ve výsledcích pohybové činnosti. Zmíněné předpoklady určitým způsobem limitují možnosti jednotlivce, obecně řečeno, představují jakýsi strop, jehož může dosáhnout při určité činnosti 2 ). Velké meziosobní rozdíly ve výsledcích pohybové činnosti se zčásti vysvětlují rozdílnými schopnostmi předpoklady, jež příčinně determinují (byť v pravděpodobnostním smyslu) motorické činnosti (79). Ovšem zdaleka ne všechny předpoklady zařazujeme mezi schopnosti. Sportovní výkon podmiňuji např. takové předpoklady, jako jsou konstituce (somatotyp), vlastnosti osobnosti, výkonová motivace aj., jež mezi schopnosti nepatří. U schopností se obvykle zdůrazňuje jejich potencionalita. Člověk s rychlostními schopnostmi se může, ale nemusí stát vynikajícím sprinterem. Schopnost dále znamená jistou (vysokou) míru předpokladů pro zdokonalování v určité činnosti. Motoricky schopné dítě na sebe často upozorní právě svými neobvykle velkými či rychlými pokroky, jichž dosahuje ve srovnání se svými vrstevníky. Schopnost jako souhrn vnitřních předpokladů se navenek manifestuje určitými svými projevy, jinak je skrytou l a ten tni vlastností člověka. Přítomnost určité ') Napf. velká aerobní kapacita je fyziologickým předpokladem obecné vytrvalosti, který se projevuje ve funkcích srdečné oběhového aparátu. 2 ) Např. obratnostní schopnosti limitují stupeň složitosti figur, kterým se naučí krasobruslař. Trojné skoky si osvojí jen několik málo jedinců, i když se o to mnozí pokoušejí. Omezení se týká pouze jednotlivce, nikoli lidské populace v jejím vývoji. Testování motorických schopnosti a dovedností 97

2 schopnosti se projevuje způsobilostí se zdarem řešit širší skupinu, celou třídu úkolů jistého druhu. Tak například se domníváme, že schopnost dynamické rovnováhy pozitivně ovlivňuje výsledky cvičení na kladině, jízdu na kole, na lyžích atd. Schopnosti jsou tedy jakési obecné vlastnosti komplexní povahy, jež jsou základem výkonnosti v řadě motorických činností (úkolů, úloh, operací atd.). Tyto relativně samostatné soubory vnitřních předpokladů lidského organismu k pohybové činnosti jsou předmětem intenzivního zájmu a výzkumu. Antropomotorika prostřednictvím schopností podává vysvětlení (explanaci) a provádí předpověď (predikci) motorických či sportovních výkonů (podle S. Čelikovského 1976). Počet schopností je omezený. Genetická podmíněnost. Studiem korelací mezi pohybovými výsledky rodičů a dětí, zkoumáním stability či instability individuálních výsledků v ontogenezi, studiem rodokmenů vynikajících sportovců a zejména srovnávacími výzkumy u jedno a dvouvaječných dvojčat bylo prokázáno, že motorické schopnosti jsou geneticky podmíněny některé schopnosti více, jiné méně (R. Kovář 1977). Schopnosti se vyvíjejí z vrozených dispozic, kterým říkáme vlohy. Vlohy potom determinují různé cesty a způsoby formování schopností. Ovlivňují jak úroveň a stupeň úspěšnosti, tak i rychlost rozvoje schopností člověka. Vlohy však samy o sobě rozvoj schopností nezajišťují mají pouze podstatnou, nikoli však určující úlohu v jejich rozvoji (V. A. Kruteckij 1972). Vývoj schopností v ontogenezi. Lidský novorozenec je ve srovnání s jinými savci motoricky velmi chudě vybaven. Motorika člověka se vyvíjí v období postnatálním, vývoj pohybů a pohybových předpokladů probíhá v určitých stadiích. Motorické schopnosti se během tohoto vývoje nejen rozvíjejí, ale i diferencují 3 ). V osmi letech se struktura schopností dítěte pravděpodobně již podobá struktuře schopností člověka dospělého. Během dalšího vývoje dochází spíše k jistému oddalování a určitějšímu organizování schopností. Motorické schopnosti u osob pohybově školených jsou vyhraněnější než u osob neskolených. Vývoj motorických schopností probíhá v závislosti na zrání organismu (maturaci). V souvislosti s ním je možné vyty po vat určitá senzitivní období zvláště vhodná a důležitá pro rozvíjení jednotlivých schopností. 4 ) Vlastní rozvíjení a specifikace schopností probíhají v procesu učení pojatého široce, téměř ve smyslu adaptace 5 ). Motorické schopnosti mohou být výrazně 3 ) Například u ročního dítěte je patrná korelace mezi dosud nediferencovanou obecnou schopností mentální a motorickou. Vztah mezi věkem, kdy dítě začíná chodit a mluvit, vyjadřuje koeficient korelace r = 0,39 (346 str. 183). *) Všeobecný rozvoj pohybový (a mluvní) akcentuje obecná pedagogika ve věku od l do 3 let (Van ěk 1972). Počátek školní docházky je vhodným obdobím pro rozvíjení schopností koordinačních (obratnostních), ještě před nástupem puberty se rozvíjejí schopnosti rychlostní. V druhé části pubertálního období a adolescenci je nejvhodnější čas k rozvíjení schopnosti silových. Podle tradičních, v současné době však kritizovaných názorů jsou jako poslední ve vývoji schopnosti vytrvalostní. 5 ) Schopnosti ale zároveň tvoří předpoklady tohoto učení. 98 Testování motorických schopnosti a dovedností

3 ovlivněny aktivní pohybovou činností v dětství, pubertě i adolescenci nebo naopak zabržděny nečinností, např. při nuceném dlouhodobém upoutání na lůžko. Proces rozvíjení schopností je však vždy dlouhodobý, pozvolný, probíhá mnohem pomaleji než osvojování dovedností. V dospělosti jsou motorické schopnosti také ovlivnitelné, nicméně již těžko měnitelné. Schopnosti se tedy vyznačují určitou stálostí, a právě díky této stálosti můžeme předpovídat výsledky budoucí pohybové činnosti, provádět predikci sportovních výkonů atd. Taxonomie motorických schopností. Pojmy jako síla či obratnost jsou velmi staré, nicméně teprve před několika desítkami let dospěli teoretikové tělesné výchovy, převážně spekulativní cestou, k výčtu a přesnějšímu diferencování 5 až 7 motorických schopností. Ve shrnujícím článku z r uvádí a vymezuje sovětský autor G. A. Semjonov (334) tyto schopnosti: 6 ) sílu, rychlost, vytrvalost, obratnost, pohyblivost. Podrobnější a přesnější pohled do struktury motorických schopností přinesly výzkumné studie provedené za pomoci matematickostatistické metody faktorové analýzy. Pojem schopnost je tu nahrazen neutrálním výrazem faktor". Souhrn faktorových výzkumů podal v roce 1964 E. A. Fleishman. Uvádí 13 faktorů uspořádaných do pěti oblastí; používá tyto názvy: výbušná síla, dynamická síla, běžecká rychlost, rychlost pohybu končetin, rychlost změny směru, flexibilita rozsahu, dynamická flexibilita, vytrvalost, statická rovnováha, balancování předmětů, koordinace údů, všeobecná koordinace těla. V novějších výzkumech byly identifikovány další faktory, tj. schopnosti a podschopnosti, takže S. Čelikovský v roce 1973 uvažuje o existenci asi 60 motorických schopností různého řádu. Lze je pojímat souřadně, tj. klást je vedle sebe jako rovnocenné, nebo hierarchicky. Druhý způsob považujeme za vhodnější. Odborníci v NDR rozdělují motorické schopnosti do dvou velkých skupin. Do první skupiny řadí schopnosti související s opatřováním a přenosem energie nutné pro vykonávání rozsáhlých pohybů. Nazývají je schopnosti kondiční: patří sem schopnosti silové, vytrvalostní a zčásti i rychlostní. Druhou skupinu představují schopnosti koordinační, jež souvisejí s procesy řízeni a regulace pohybu. G. Schnabel (1973, 1974) do této skupiny řadí schopnost řízení, schopnost osvojování, schopnost přestavby a přizpůsobení, schopnost kombinování (pohybu), dále pak rovnováhu a zručnost. Jiné dělení používají často teoretikové sportovního tréninku, kteří jednotlivé schopnosti člení na všeobecné a speciální. Výzkumem prozatím nepotvrzená ani nevyvracena zůstává obecná motorická schopnost. Vyjadřuje představu celkového sepětí organismu a jeho pohybů. Zahrnuje motorickou zdatnost, tj. schopnost optimálně reagovat na podněty vnějšího prostředi i motorickou inteligenci, tj. schopnost úspěšně řešit nejrůznější 6 ) V té době byly označovány jako pohybové nebo častěji tělesné vlastnosti (v ruštině fizičeskije kačestva, v němčině Bewegungseigenschaften). Vhodnější pojem schopnost (sposobnosť, Fahigkeit) byl zaveden později. Ekvivalentní výraz pro schopnost v angličtině je ability. Testování motorických schopností a dovedností 99

4 pohybové úkoly. Přítomnost této obecné motorické schopnosti se může u jednotlivce projevovat specificky, podle toho, čím se její nositel zabývá a ve kterém směru ji rozvíjí (např. profesionální tanečník, hráč tenisu, akrobat). i Na obr. 14 uvádíme schéma taxonomie motorických schopností, které vyhovuje klasifikačním potřebám z hlediska testováni, podle něhož budeme v dalším výkladu postupovat. Na obrázku jsou vyznačeny schopnosti vyšších řádů (okruhy či oblasti schopností), jež podrobněji rozčleníme v následujících kapitolách. Model má pouze didaktickou funkci a je pouze jedním z možných; k definitivnější a obecně přijaté představě celé struktury motorických schopností antropomotorika dosud nedospěla. Sekundární projevy schopností. Motorické schopnosti, resp. jejich výjimečná úroveň a příznivé seskupení, jež označujeme názvem talent 7 ), se projevují nejen bezprostředně, tj. ve výsledcích pohybové činnosti (pracovní, sportovní, rekreační), ale ovlivňují život člověka vůbec. Talentovaným osobám se nabízí řada atraktivních povolání, lidem s omezenými motorickými schopnostmi je naopak řada povolání uzavřena. Zřetelně je ochuzena náplň jejich volného času a ovlivněn životní styl. Ve zvláštních případech pohybových poruch, při retardaci či zastavení pohybového vývoje dochází k patologickým stavům až na hranici motorické debility. Život těchto jedinců je ovšem změněn radikálně. U zdravých osob jsou hlavním druhotným projevem schopností zájmy. O činnost, v níž má člověk relativně dobré výsledky, se obvykle více zajímá než o činnost, 7 ) Nejen příznivé vlohy a z nich rozvinuté mimořádné schopnosti, motorické a psychické, ale i celá svérázná struktura předpokladů, včetně morfologických a fyziologických, které předurčují sportovce k úspěchu v určitém sportu, bývá zahrnována pod pojem sportovní talent. 100 Testování motorických schopností a dovedností

5 v níž je málo úspěšný. 8 ) Jednou z cest, jak zvýšit zájem o aktivní tělesnou výchovu dospělých, je rozvinout jejich motorické schopnosti v mládí. Druhotné zpětné negativní ovlivnění schopností hrozí u osob pohybově ne talentovaných v důsledku jejich slabého zájmu o jakoukoli pohybovou aktivitu, který bývá navíc zvnějšku tlumen, místo aby byl podněcován. I učitelé tělesné výchovy se příliš často jednostranně zaměřují pouze na motoricky schopné žáky. Somaticky, kondičně či koordinačně slabě disponovaní žáci často žádají o osvobození z tělesné výchovy. Rozvíjení motorických schopností mládeže je tedy jedním z hlavních úkolů školní tělesné výchovy a tělesné kultury vůbec. Proto také antropomotorika chápe tyto schopnosti jako cílové kategorie celého procesu tělesné výchovy a sportu Identifikace a měření schopností Schopnosti lze zjišťovat a zkoumat při jejich projevech v přirozených podmínkách, zejména v náročných situacích (např. sportovních soutěžích), v pohybových projevech mimořádně schopných nebo naopak neschopných osob (vynikajících sportovců nebo pohybově zaostalých dětí). Cenné poznatky získáváme např. retrospektivním rozborem vývoje schopností pohybově talentovaných jedinců. Nicméně tyto postupy jsou do jisté míry intuitivní. Pro vědecky zdůvodněnou identifikaci schopností je podstatné, že se provádí na základě dialekticky uplatňovaného metodologického schématu empirických a teoretických objektů (viz kapitola 1.1). Faktorový výzkum schopností Při identifikaci jednotlivých schopností vycházíme z údajů hromadného testování. U výzkumné populace aplikujeme větší počet, obvykle několik desítek testů (heterogenní testovou baterii) diagnosticky významných pro schopnosti, jejichž odhalení hypotéza předpokládá. Získané testové výsledky podrobíme korelační analýze. Výsledek této analýzy, matice vzájemných korelací mezi všemi testy navzájem, je východiskem dalšího identifikačního postupu prováděného za pomoci faktorové analýzy při použiti tzv. faktorového modelu testů. Faktorový model je rozšířením klasického modelu (viz kapitola 2.4). Faktory" v tomto modelu jsou matematicky zkonstruované veličiny, které považujeme za modelové obrazy jednotlivých motorických schopností (a také dovedností). Motorické schopnosti jsou ve faktorovém modelu zobrazovány společnými faktory F 1( F 2,..., F p,..., F m. Společné faktory jsou saturovány" vždy několika (nejméně dvěma) testy, nebo také můžeme říci, že každý ze společných faktorů má významnou faktorovou validitu k několika testům společně. To je v souladu 8 ) Vztah je oboustranný; schopnosti nejen spoluvytvářejí a usměrňuji zájmy člověka, ale naopak zájem o určitou činnost může kladně ovlivnit rozvoj některých schopností. Testování motorických schopností a dovedností 101

6 s definicí schopnosti jako obecné vlastnosti, která podmiňuje výkonnost ve větším počtu pohybových činností (testů). Počet společných faktorů m je vždy menší než počet testů v. Váhu či důležitost společných faktorů udávají koeficienty a, tzv. faktorové zátěže. Motorické dovednosti jsou ve faktorovém modelu zobrazovány tzv. specifickými faktory G l5 G 2,..., G j;..., G. To znamená, že každý test má jeden svůj" specifický faktor; v každém testu se uplatňuje dovednost příznačná jen pro něj. Váhu či důležitost specifických faktorů udávají koeficienty b. Pozorovaný výsledek testu můžeme vyjádřit jako kombinaci latentních, tj. přímo nepozorovatelných faktorů v tzv. základní rovnici faktorového modelu: (3.1-1) Faktorový model (rovnice 3.1-1) tedy popisuje výkon v testu pomocí kombinace společných faktorů F, které interpretujeme jako schopnosti, a pomocí specifického faktoru G, který interpretujeme jako dovednost (a také jako důsledek chyb A). Pro názornost uveďme fiktivní příklad se dvěma společnými faktory. Nechť F t je výbušná síla dolních končetin", F 2 běžecká rychlost" a specifický faktor G skokanská dovednost". Potom můžeme výsledek ve skoku dalekém z rozběhu Z vyjádřit rovnicí: například: U konkrétní osoby i jsou nejen pozorovaný (změřený) výsledek z i; ale i úroveň jejích pohybových schopností a dovednosti / 1(, / 2Í,..., g t vyjádřeny pomocí z-bodú. Proto můžeme i u i-tého testovaného jeho výsledek v j-tém testu, např. z ]t = = 0,4 z-bodů ve skoku dalekém, vyjádřit: například: 102 Testování motorických schopností a dovedností

7 V daném případě dosáhl tedy cvičenec i ve skoku dalekém 0,4 z-bodů, tj. mírně nadprůměrného výkonu, přestože úroveň jeho odrazové síly byla podprůměrná (fn = l z-bod) a navíc i přesto, že úroveň jeho skokanské dovednosti byla také podprůměrná (g, = l z-bod). Je tomu tak proto, že cvičenec měl vysokou úroveň faktoru F 2 běžecké rychlosti (/ Í2 = 2 z-body), ale dílem proto, že tento faktor F 2 má větší váhu (a J2 = 0,6) než oba ostatní faktory F 1 (s vahou a jv = 0,5) a G (s vahou b = 0,4). Výsledek testu je dán jednak důležitosti jednotlivých schopností a dovedností (zátěžemi a, b), jednak jejich úrovní (/ ;, g,) u dané testované osoby. U běžně užívaného faktorového modelu s nekorelovanými faktory (tzv. pravoúhlého, ortogonálního) platí, že teoretická (faktorová) validita testu k faktorům je shodná s jeho faktorovými zátěžemi. Proto zátěže vyjadřují také informaci o tom, který faktor je postihován (měřen) kterým testem. To je přehledně vyjádřeno v matici zátěží A, která je výsledkem faktorové analýzy. Je to vlastně tabulka teoretické faktorové validity každého testu ke každému faktoru. V tabulce 24 zjistíme, že z devíti různých testů silového charakteru (heterogenní baterie) mohly být odvozeny tři společné faktory F l až F 3. Z tabulky je zřejmé, že první tři testy (dynamometrická měření) mají nejvyšší teoretickou validitu (zarámované koeficienty) ke společnému faktoru F 2, který interpretujeme jako matematický obraz schopnosti statická síla". Tak totiž můžeme pojmenovat podkladového činitele, který se navenek projevuje lepšími či horšími výsledky v dynamometrických testech a vysvětluje vzájemné korelace mezi nimi. Podobně faktor F l vyložíme jako dynamickou sílu explozivní" a F 3 jako dynamickou sílu vytrvalostní". Společné faktory se nejen podílejí na skladbě testových výsledků, ale jejich prostřednictvím můžeme podat i výklad vzájemné empirické validity dvojic testů, a to na základě jejich validity teoretické. Podává jej tzv. základní faktorová věta: Vzájemnou empirickou validitu dvou testů j, k lze vyjádřit jako součet součinů jejich faktorových validit (zátěží) k jednotlivým společným faktorům p: (3.1-2) Znamená to, že testy s podobnými profily faktorové validity mají vysokou vzájemnou validitu, jinými slovy postihují tutéž kombinaci motorických schopností. Například vzájemnou validitu testů číslo 5 (kliky na zemi) a číslo 6 (kliky na bradlech) r 56 = 0,56 lze vyjádřit pomocí jejich validit čárkovaně zarámovaných v tabulce 24. Když použijeme základní faktorovou větu pro výpočet validity testu k sobě samému, nedostaneme na úhlopříčce matice R čísla l, ale menší, tzv. komunality. Komunalita testu h^ udává podíl všech společných faktorů na celkovém rozptylu Testování motorických schopností a dovedností 103

8

9 testu, což se někdy vykládá jako podíl společných pohybových schopností na výkonu v testu. Komunalitu vypočteme jako součet čtverců zátěží společných faktorů vy-tém testu. Test s komunalitou blízkou h 2 l má nejen malou chybu A, ale i malý podíl vlivu specifické dovednosti (faktoru G) na výsledek. Například /ig = 0,56 u vertikálního skoku můžeme vyložit tak, že asi 56 % z celkového interindividuálního rozptylu výsledků připadá na tři silové schopnosti (faktory), které byly ve studii identifikovány, a zbývajících 44 % na tzv. jedinečnost testu. Ta je projevem specifického faktoru (skokanské dovednosti příslušného typu) a chyb. Faktorový model tedy vede k rozkladu rozptylu testových výsledků na několik složek, což umožňuje posoudit skladbu schopností podílejících se na jeho výsledku a vyjádřit podíl specifické dovednosti, je-li známa spolehlivost testu. Názorné vyjádření podává obrázek Faktorový model, který jsme nastínili, vyjadřuje stanovisko tzv. mnohafaktorové teorie schopností, podle níž je výkon podmíněn kombinací několika různých schopností. Protože schopnosti (identifikované v rámci této teorie) nejsou nezávislé, spojují se i společné faktory do skupin na různé úrovni můžeme odvodit faktory druhého i vyšších řádů. Tak lze odhalovat určité nadschopnosti" (a podschopnosti) a vytvářet model hierarchické struktury motorických schopností. Tím faktorový výzkum významně přispívá k taxonomii schopností. Popsaný způsob identifikace schopností má řadu omezení obecně metodologického i matematického charakteru. Znovu je třeba zdůraznit, že jde pouze o matematické modelování a že faktory nejsou totožné se schopnostmi. Korelační koeficienty jako koeficienty validity vyjadřují určité vztahy, ale ne nutně vztahy příčinné. Faktory, jako matematickostatistické konstrukce, proto nemusejí odpovídat schopnostem jako souborům předpokladů příčinně determinujícím výkon. Faktory jsou identifikovatelné pouze s jistou mírou neurčitosti. Existuje větší počet metod pro stanovení faktorových zátěží, které dávají jen podobné výsledky. Počet Testování motorických schopností a dovedností 105

10 faktorů i velikost zátěží v konkrétní výzkumné studii závisejí na výběru i počtu testů vřazených do analýzy a výsledek ovlivňuje i výběr testovaných osob z populace 9 ). Měření motorických schopností. Z výsledků pozorování většího počtu pohybových projevů, tedy z empirických údajů, lze odvozovat existenci teoretických objektů schopností. Ty, jak jsme již uvedli, jsou latentní, a proto samy o sobě neměřitelné. Měřit můžeme pouze jejich projevy. Z těchto vnějších projevů můžeme nejen o existenci schopností usuzovat a identifikovat je, ale zároveň i odhadovat stupeň, případně i jejich velikost, to znamená měřit je. Jde ovšem o měření nepřímé, zprostředkované indikátory. Nejčastěji užívanými indikátory (ukazateli) jsou testy. Testy zde představují standardní úkolové situace, které usnadňují kvantifikaci a stimulují testované osoby k činnostem, jejichž výsledky mají pro schopnosti diagnostický význam (P. Říčan 1972, str. 139). Testování motorických schopností je zřejmě případ měření asociativního. Předpokládáme, že manifestní vlastnost, kterou postihuje indikátor (test), je spjata se schopností, takže její změny jsou asociovány se změnami bezprostředně neměřitelné schopnosti. Vysoká úroveň schopnosti se projeví příznivým testovým výsledkem a naopak. Uvedený princip vyjadřují schémata na obrázku 16. Bezprostředně a přímo můžeme změřit určitý pohybový projev či jeho výsledek, výkon v našem příkladě čas výdrže ve stoji na pohyblivém předmětu. Dobu výdrže považujeme zároveň za vnějši projev skryté schopnosti dynamické rovnováhy, jejíž stupeň (popř. i velikost) je s délkou výdrže asociován. Testový výsledek, zde čas vyjádřený v sekundách, se nevztahuje přímo ke schopnosti, ale k pohybovému projevu. Číselného vyjádření úrovně schopnosti (dynamické rovnováhy) dosáhneme cestou matematického modelování, dalším výpočtem, viz vzorec (2.4-15). Tuto myšlenku graficky vyjadřuje silná šipka na obr. 16. Uvedená schémata nám pomáhají odlišit oblast empirie a teorie (horní a dolní část) a diferencovat mezi skutečností a jejím modelovým obrazem (část levá a pravá). Uvedené schéma lze vztáhnout na měření všech motorických schopností, jimiž se budeme zabývat. Nicméně některé motorické schopnosti jsou manifestním projevům mnohem vzdálenější než jiné a korelační vazby mc: v i indikátory a schopnostmi nejsou vždy stejně silné. Nemůžeme také u všech mou-.nď ých schopností předpokládat stejně silná kvantitativní hlediska. Proto problémy a obtíže, které s měřením schopností vždycky jsou a budou spojeny, nebudou pokaždé stejně velké. Z uvedených zásadních důvodů budou menší obtíže při měření kloubní pohyblivosti či statické síly, než při měření schopností koordinačních. Stěžejním problémem asociativního měření schopností je jeho validita. V případě uvedeném na obrázku 16 je to validita teoretická, která vyjadřuje, do jaké míry lze uskutečnit přechod z oblasti empirie do oblasti teorie a naopak. Takové 9 ) Podrobnější výklad o metodách a výpočetních technikách faktorové analýzy je v knize K. Uherly (1974) a ve skriptech P. Blahuše (1971). 1M Testování motorických schopností a dovedností

11 vyjádření umožňuje výpočet validity faktorové, která je však současně závislá i na tom, do jaké míry faktorový model věrně zobrazuje skutečnost. V zásadě však model dovoluje zjistit, zda a do jaké míry je test výdrž ve stoji na pohyblivém předmětu" anebo chůze vzad po kladince" platným, validním indikátorem schopnosti dynamické rovnováhy. Třebaže uvedené testy v našem příkladu splňují všechny podmínky měřitelnosti až na úroveň poměrové škály, neznamená to, že tyto podminky splňuje i pod- Testování motorických schopností a tovcdmnti 107

12 kládová schopnost 10 ). Například nulový výsledek v testu (výdrž nula sekund) ještě neznamená nepřítomnost, úplnou absenci dynamické rovnováhy u testované osoby. U zdravé TO je asi vždy nenulová. Proto nelze úroveň schopností vyjádřit na škále s absolutním počátkem (nulou). Také jednotky, v nichž vyjadřujeme výsledky testů, nemají bezprostřední význam pro vyjádření úrovně schopností. U různých testů téže schopnosti to totiž mohou být jednotky různé, jak vysvítá z příkladu na obr. 16. Schopnost a veličinu s ní asociovanou nelze směšovat. O konstituování nějaké měrové jednotky schopnosti se prozatím nikdo nepokusil. Úroveň pohybových schopností proto obvykle vyjadřujeme pomocí normovaných výsledků, např. z-bodů, T-bodů atd. Výklad o schopnostech a jejich testování můžeme nyní uzavřít definicí: testování motorických schopností je číselné vyjádření jejich úrovně na základě většího počtu (nejméně dvou) motorických testů za pomoci vhodného modelu teorie testování (P.Blahuš 1976). Výrazné meziosobní rozdíly ve výkonech nejsou způsobeny jen rozdílnými schopnostmi, resp. dovednostmi testovaných osob. Podílejí se i další proměnné, zejména celý komplex motivačních činitelů. Matematický model, který jsme popsali, předpokládá vyrovnanou úroveň motivace všech testovaných osob. Tento předpoklad není nikdy beze zbytku splněn, avšak v mnoha případech můžeme alespoň předpokládat, že testované osoby s examinátorem dobře spolupracují a usilují o dosažení nejlepších výsledků. V těch případech, kdy tomu tak nebude, neúměrně vzroste poslední člen rovnice faktorového modelu (viz str. 102), který jsme označili A. Odchylky výkonů se v důsledku rozdílné motivace testované osoby projeví jako chyby". V extrémním případě pak nebude odhad schopností z testových výsledků vůbec možný, neboť rozdílné výkony nebudou výrazem rozdílných motorických předpokladů, ale výrazem rozdílné ochoty testovaných osob ke spolupráci. V souvislosti s testováním pohybových schopností považujeme proto za potřebné připojit i několik poznámek k této problematice. Motivace. Soubor motivů 11 ), dynamogenních činitelů, jež se uplatňují při konkrétní pohybové činnosti, vyrůstá z potřeb založených hlouběji v lidské osobnosti. Pro nás je zajímavá vrozená potřeba pohybu (výrazná např. u dětí) a zejména získaná potřeba úspěšného výkonu 12 ). Ta se projevuje zejména v podmínkách soutěže, kdy jde o sociální uznání, někdy i prestiž jednotlivce. Předpokládá se, že motiv dosáhnout úspěchu je u jednotlivců nestejně silný a intraindividuálně gene- 10 ) Představa motorických schopností jako spojitých a metrických veličin je pouze hypotetická, stěží může být dokázána. ") Motiv = pohnutka k činnosti. Druh motivu podmiňuje směr, síla motivu pak intenzitu činnosti. 12 ) Podle Atkinsonovy teorie výkonové motivace vzniká tendence k aktivitě z rozdílu tendence dosáhnout úspěchu a vyhnout se selhání (160). U lidi s vysokou výkonovou motivací převládá tendence první, u lidí s nízkou výkonovou motivací tendence druhá. Vyšší angažovanost ve smyslu realizace cíle u osob první skupiny může vést k nadprůměrným výsledkům i u jednotlivců, jejichž schopnosti jsou pouze průměrné. Pochopitelně tomu může být i naopak. 108 Testování motorických schopností a dovedností