CO JSME VLASTNĚ ZAČ? Jak rozumíme tomu, co je to církev? /Karel Řežábek/

Transkript

1 CO JSME VLASTNĚ ZAČ? Jak rozumíme tomu, co je to církev? Co je to vlastně církev? Ano, víme, že Písmo říká, že církev je Tělo Kristovo a každý z nás jsme jedním z jeho údů. Co to ale znamená? Na našich webových stránkách říkáme: Jsme otevřeným společenstvím lidí všech generací, kteří s Bohem navázali osobní vztah a chtějí ho společně rozvíjet a napomáhat v navázání tohoto vztahu těm, kdo jej nemají. Jsme KŘESŤANSKÉ společenství, tedy křesťané. Věříme a poznali jsme, že Bůh stvořil člověka z lásky a pro lásku. Miluje nás neochvějně a má pro život každého člověka záměr a jedinečné místo ve svém příběhu. Všichni bez rozdílu jsme zváni do vztahu lásky a přátelství s Ním, ale také do vztahů lásky a přátelství mezi sebou. Jsme přesvědčeni, že není nic důležitějšího, než toto pozvání osobně přijmout. Jsme SPOLEČENSTVÍ. V Bibli slovo společenství zahrnuje mimo jiné: komunikovat spolu, jít spolu, nést společně. Jako společenství jsme skupinou lidí, kteří nejsou stejní, ale kteří si zvolili stejnou cestu. Jakou cestu ale máme na mysli? Často jsem se setkal s tím, že církev jako místní společenství je chápáno jako výprava, která společně jde nějakou cestou za dosažením určitého cíle. Pokud je tou cestou myšleno následování Krista a cílem uskutečnění Otcovy vůle jako je v nebi, tak i na zemi, souhlasím. Ale někdy je místní společenství chápáno jako výprava, která jde za uskutečněním nějaké (zpravidla pastorovy) vize: Jsme jedna rodina, jedna výprava na jednom laně. Bůh dal našemu vedení nějakou vizi a my jsme tu proto, abychom ji všichni společně naplnili. Každý k tomu může přispět, každý má co dát, i ty! Takže pokud se nebudeš účastnit našich sborových aktivit, budou tu chybět tvoje dary, zbude tu po tobě díra Takovýto přístup nesdílím ani trochu a přál bych si, aby tento tlak u nás ve společenství nebyl. Ano, mám nějaké konkrétní vize a na jejich naplnění nestačím sám. Ale vím, že vy, jako společenství tu nejste od toho, abyste uskutečňovali mé vize. Pokud někoho z vás ty vize osloví, a hlavně, pokud je vám na srdce položí Bůh sám, pak do toho někteří půjdete se mnou. Jiným ale hoří srdce pro jiné věci a následují jiné vize ať už to, o čem Pán mluvil přímo k nim, nebo vize někoho jiného, které je nadchly. TO JE NAPROSTO V POŘÁDKU! Věřím, že v tomto smyslu by církev neměla být jednou výpravou na jednom laně, ale spíš základním táborem, kde se scházejí a odkud vycházejí různé výpravy. Ano, je tam poměrně početná výprava 3pé, ale je tam též výprava, která má za cíl péči o misionáře v Chorvatsku, výprava, která podporuje Izrael, výprava biblických badatelů, výprava služby tancem, atd. právě tak jako mnoho dalších misí, na které nás Bůh posílá jako jednotlivce. Sbor pak může být místem, kam se z těch našich jednotlivých misí budeme vracet, abychom se posilnili, občerstvili, nechali si ošetřit rány, kde si můžeme vyprávět příběhy, slavit spolu vítězství a oplakávat porážky Ještě tam nejsme, ale věřím, že přesně v takovéto společenství nás Bůh postupně mění. CO JE STŘEDEM NAŠÍ BOHOSLUŽBY? Středem křesťanské bohoslužby je Bůh sám: láska Otcova, dílo Kristovo a působení Jeho Ducha. Proč se scházíme? Když se scházíme, není to proto, abychom mohli uctívat svou představu o chvále či bohoslužbě. Ani se nescházíme, abychom zakoušeli zbožné pocity. Na bohoslužbách se scházíme s jediným základním cílem: konat bohoslužbu. Pánu svému Bohu se klanět, jeho jediného uctívat. Jak řekl Donald Carson říká: Jestliže centrem hříchu je soustředění na sebe sama, pak centrem biblického náboženství je, stručně řečeno, uctívání Boha. Ano, scházíme se, abychom ho uctívali. Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil. On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou. Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce (Ž 95,6-8). To je středem bohoslužby. Ne aby mi to něco dalo, ale abych já dal něco Bohu. Abychom se setkali, abych se mu klaněl a sloužil mu, ale také abych nechal Jeho sloužit mně, aby ke mně mohl mluvit, aby se mě mohl dotýkat, formovat mě a tvárnit, aby mě mohl měnit. Martin Luther řekl, že znát Boha znamená uctívat ho. Podle něj bohoslužba zbožné osoby není něco dobrovolného navíc, ale je základním projevem či výrazem poznání Boha. Čím jasněji si uvědomujeme, kým Bůh je, tím pravdivěji a hlouběji můžeme Boha uctívat a slavit. Proto je k uctívání Boha třeba dvou základních částí: Božího zjevení a lidské odpovědi. Zjevením se Bůh dává poznat člověku to se může dít skrze kázání, ale také skrze chvály, Večeři Páně nebo třeba skrze něco co tam zazní v reakci na kázání od někoho jiného. Člověk potom svou odpovědí nějak reaguje. Hned na místě např. modlitbou, svědectvím, chválou, atd., v dalších dnech potom hlavně proměnou života. Líbí se mi postřeh nedávno zesnulého profesora Roberta E. Webera, který řekl, že primárním smyslem bohoslužby není přinést upovídané a rozvláčné učení o Bohu, o Kristu, o hříchu, o spáse, o církvi, o křesťanské etice a diakonii.

2 Prvotním smyslem bohoslužby je zakusit křesťanskou víru ve společenství bohoslužby tak, že to nebude pouze intelektuální záležitost, ale víra bude prožívána jako realita. Při takové bohoslužbě je víra vyučována tím, že je zakoušena, prožívána. Protože jsme každý jiný, jde nám o to, aby naše bohoslužby byly pokud možno pestře prostřeným stolem aby byly různé chvály, aby kázali různí kazatelé a v pestrosti a rozmanitosti přinášeli každý své jedinečné vnímání Boha a porozumění Jeho slovu. Také chceme, aby na našich shromážděních byl prostor pro ticho i pro zakoušení tajemství (např. při Večeři Páně) a za důležitou součást shromáždění považujeme rovněž prostor pro spontánní reakce na kázané slovo, které mohou být velmi obohacující. POSLÁNÍ, VIZE A DLOUHODOBÝ CÍL KS PLZEŇ Posláním našeho společenství je MILOVAT A INSPIROVAT K LÁSCE milovat Boha nejvíc, jak to jde a druhé jako sami sebe. Máme být lidmi, kteří se setkali s Boží láskou a touží ji poznávat, prožívat a předávat. Tím inspirovat ty, kdo Boha neznají, k touze poznat Ho a ty, kdo Boha znají, k touze poznat Ho víc. Naší vizí jsou lidé změnění Boží láskou: ve svém vztahu s Bohem, ve svých nejužších vztazích se svými nejbližšími, ve svých širších vztazích ve společenství, v nejširších vztazích ve společnosti. Tím, že my sami budeme pro druhé těmi, kdo milují a inspirují k lásce, je dosažitelný náš dlouhodobý cíl, aby každý obyvatel Plzně (a okolí) osobně znal někoho, kdo osobně zná Boha. KAM PATŘÍME? Naším zřizovatelem je Církev Křesťanská společenství. Církev Křesťanská společenství je svazkem samostatných křesťanských sborů a skupin. Vznikla v roce 1990 a v současné době sdružuje 47 sborů a misijních skupin. Nyní mají Křesťanská společenství kolem dospělých členů. Hodnoty Církve Křesťanská společenství Církev postavená na Bibli Bible je pro nás Božím slovem, zdrojem života a měřítkem všech věcí. Důvěrný vztah s Bohem Otcem Skrze oběť Ježíše Krista jsme usmířeni s Bohem. Jde nám především o to, abychom s Ním měli úzký osobní vztah a aby On z nás měl radost. Následování Ježíše Krista Ježíš Kristus je naším Spasitelem i Pánem. Proto považujeme za neodmyslitelnou součást své zbožnosti jeho důsledné následování. Život z moci Božího Ducha Jsme si vědomi, že potřebujeme Ducha svatého, který vydává svědectví o Kristu, uvádí do pravdy, zmocňuje a vystrojuje Církev svými dary. Růst a proměněné životy Usilujeme o to, aby církev rostla jak počtem tak ve zralosti a proměně charakteru do podoby Ježíše Krista. Chození ve světle Na základě lásky a pravdy chceme žít v upřímnosti před Bohem i lidmi, bez snahy přehlížet problémy. Odmítáme jakoukoliv církevní výlučnost. Jde nám o otevřenost, vykazatelnost a biblicky prováděnou kázeň v církvi. Rozvíjení vzájemných vztahů Ve sborech KS usilujeme o co nejhlubší závazné vztahy. Vzájemné vztahy mezi sbory se dějí zejména skrze vztahy mezi jejich vedoucími na různých rovinách. Sdílení evangelia Důležitou součástí našeho poslání je pro nás zvěstování dobré zprávy o záchraně v Ježíši Kristu i nejrůznější služba lidem. Potřeba jednoty a spolupráce Velmi nám záleží na jednotě a spolupráci s dalšími křesťany v místech, kde sbory Křesťanských společenství působí, protože rozšiřovat Boží království ve svých městech a krajích dokážeme nejlépe společně. Otevřená teologie Považujeme se za součást celosvětové Církve, v jejímž rámci máme svá konkrétní obdarování i omezení. Naše poznání a zjevení je částečné a bez poznání a zjevení jiných částí Církve jsme neúplní. BEZDOMOVÍ Církev jako domov Odborná literatura definuje bezdomovce jako ty, kdo nemají domov, protože ho ztratili, nebo jej opustili. Další charakteristikou je, že bezdomovec je člověk, který ztratil vazby ke společnosti a zůstal na jejím okraji. Je zvláštní, že ať už se lidé stali bezdomovci vlastní volbou nebo se ocitli bez domova nezaviněně, v důsledku nějakých okolností, po nějaké době se obvykle jedni i druzí se svým bezdomovectvím identifikují natolik, že se stane jejich způsobem života, který už jen velmi nesnadno opouštějí. Totéž se děje i na duchovní rovině. Za těch 18 let, co jsem pastorem tohoto sboru, jsem viděl řadu lidí, kteří odešli z církve ať už zaviněně nebo nezaviněně a v žádném jiném společenství nezakotvili. Nějakou dobu zůstali mezi,

3 občas, když bylo v nějaké církvi něco zajímavého, tak tam zašli, ale nikam se nepřipojili naplno. Tohle mě vždycky u duchovních bezdomovců strašně mrzí. Možná jsme jim nějak ublížili, možná jsme je nechápali nebo neuměli využít jejich potenciál. Přece ale mohli být požehnáním jinde! Člověk, který ztratil vazby ke společnosti a zůstal na jejím okraji, do ní nic nepřináší. To, čím mohl druhé obdarovat, obohatit, doplnit, zůstává nevyužito. Proto mi nejde v první řadě o to, aby všichni, kdo naším přispěním uvěřili a našli cestu ke vztahu s Bohem, zakotvili právě u nás. Ano, obvykle to tak bývá, že si za svůj duchovní domov zvolíme společenství, jehož přispěním jsme našli vztah k Bohu (případně se do něj přistěhujeme, přiženíme, přivdáme, apod.). Jistě, odchod ze společenství nebývá snadný ani pro jednu stranu, ale odejít jinam najít místo, kde budu mít více vztahů, kde mohu lépe rozvinout a uplatnit své dary, zvolit si domácnost, která mi svými zvyklostmi a důrazy umožňuje cítit se tam víc doma je podle mého soudu úplně v pořádku. A rozhodně je to mnohem lepší, než zůstat duchovním bezdomovcem. Když jsem se před časem některými odchody trápil, položil jsem si otázku, co vlastně vidím jako svůj úkol. Odpověď mi vytanula okamžitě: přivádět lidi ke Kristu a zapojovat je do Těla Kristova (do Těla Kristova, ne pouze do KS Plzeň). A to se, chvála Bohu, děje! Když se za Plzeň modlím z věže katedrály a dívám se dolů na město, vidím věže mnoha různých kostelů, ale zároveň vidím jednu plzeňskou Církev Kristovu. Vidím jednu velkou Boží rodinu tvořenou různými domácnostmi. Každá domácnost má svůj dům i když některá jen pronajatý ;-) své zvyklosti, své důrazy, svá specifika. A abychom nebyli duchovními bezdomovci, potřebujeme v některé z těchto domácností zakotvit a zvolit si ji jako svůj domov. Duchovní domov, kde se učíme dávat i přijímat bratrskou lásku. BRATRSKÁ LÁSKA Bratrská láska se od lásky přátelské nebo partnerské liší tím, že jako sourozenci jsme se navzájem nevybrali, prostě jsme se s nimi narodili do jedné rodiny. Je to postoj: Otče, přijímám za svoje bratry všechny, koho ty přijímáš za svoje děti. Bible ale v souvislosti s bratrskou láskou mluví též o tom, že si navzájem máme prokazovat úctu, a dokonce v tom máme předcházet jeden druhého (Ř 12,10 ČSP). Úctu lze definovat jako postoj přijetí druhého člověka takového, jaký je, v respektu k jeho jedinečnosti. Ovšem abychom si druhých dokázali vážit, i když jsou jiní, potřebujeme si jednak umět vážit sami sebe, ale také nám pomůže, když lépe porozumíme, v čem všem se můžeme lišit. Lišíme se v tom, odkud čerpáme energii a získáváme podněty pro své rozhodování a jednání zda zevnitř, ze svého nitra nebo zvenčí, ze svého okolí. Někdo bereme věci na vědomí spíše tím, co nám zprostředkovávají naše smysly, jiný spíše vnitřní intuicí, inspirovanými nápady, vjemy apod. To, co jsme vzali na vědomí, jedni vyhodnocujeme a rozhodujeme spíše citem, druzí spíše prostřednictvím své mysli. Někteří se k životu stavíme jako ti, kdo svůj život chtějí sami co nejvíc utvářet, jiní se raději nechávají obdarovat tím, kam je zavede a co jim přinese sám život. Z toho, že jsme každý jiný svým temperamentem, povahou, osobností, ale i obdarováním a funkcí v Těle Kristově, logicky vyplývá, že máme každý jiné potřeby (jinak pečuji o své oko, jinak o ztvrdlé paty). Co když se ale naše potřeby zkříží? Co když někteří potřebujeme jedno a druzí něco jiného? Ať už v kázáních, způsobu bohoslužby, v délce chval, jejich tichosti nebo naopak živosti. Mnohé naše roztržky, různice, spory, co je lepší, duchovnější, bibličtější, správnější, jsou v podstatě jen snahou dosáhnout toho, aby to taky někdy bylo, jak to chci/potřebuji já Proto jsme jako další otevřeli téma jednoty Ducha. JEDNOTA DUCHA Bible říká, že jednota Ducha není něco, co máme vytvářet, ale co se máme usilovně snažit zachovat (Ef 4,3). Nejde totiž o jednotu vytvářenou lidským úsilím, o babylonskou jednotu v řeči a v činech (mluvit stejně a dělat všichni to samé). Jde o jednotu danou tím, že jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo. Máme pak sice různé dary a různé úkoly, ale jsme údy téhož těla a potřebujeme se navzájem. Je to jednota víry a poznání Syna Božího (Ef 4,13). Také ale znamená být jedné mysli a jednoho srdce (Sk 4,32), jedné mysli a jednoho záměru (1K 1,10). Záměrem našeho společenství je: milovat a inspirovat k lásce, na tom není problém se shodnout. Co ale s tou jednomyslností? JEDNOMYSLNOST Mluvíme-li o jednomyslnosti, co se tím myslí? Že všichni budeme myslet stejně? Stejně, jako kdo? Jako pastor, nebo jako staršovstvo, nebo jako většina, či jako většina těch, kdo jsou členy sboru déle než 5 let? Ne, ne, jednomyslnost neznamená, že budeme všichni smýšlet stejně jako nějaký člověk. Jednomyslní, spojení jednou myslí, můžeme být jen tehdy, když budeme spojeni myslí Kristovou. Jak píše apoštol Pavel: Kdo poznal Pánovu mysl, která mu dá porozumět? My máme mysl Kristovu (1K 2,16 ČSP). Jakou mysl měl Kristus? Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš, čteme: Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti - k smrti na kříži! (Fi 2,1-8 B21) Mít mysl Kristovu ovšem není pouze o tom snažit se myslet jako Ježíš. Jde o víc. Apoštol Pavel píše, že to tajemství bylo po věky a pokolení skryté, nyní však bylo zjeveno jeho svatým. Jim, a to i mezi pohany, se Bůh rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy! (Ko 1,26-27 B21). Proto můžeme mít mysl Kristovu a proto můžeme být jednomyslní! Kristus je v nás, jde o to nechat jej projevovat se skrze naše myšlení, slova i činy!

4 To je to první, co nám chci připomenout. Kristus je ve mně, Kristus je v tobě ta naděje slávy. To druhé je také o naději, a to o naději, o níž samo Písmo říká, že není klamná: Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha Svatého, jehož nám daroval (Ř 5,5 B21). Církev, kde lidé nemusí být sami Nejraději bych tento článek nazval Církev, kde nikdo není sám, ale to by nebyla pravda. Ano, chceme být společenstvím (v Bibli slovo společenství znamená také komunikovat spolu, jít spolu, nést společně ), máme to dokonce i v názvu církve, přesto jsou ale i v našem společenství někteří lidé sami. Někteří protože jim to tak vyhovuje, jiní jsou sami nedobrovolně a mají za to, že pokud se cítí osamělí, mělo by se s tím něco dělat. S tím nelze než souhlasit, jde ale o to, CO by se s tím mělo dělat, KDE by se to mělo dít, a KDO by to měl udělat. V CHRÁMĚ A PO DOMECH Když se podíváme do Písma na vznik církve, vidíme, že bezprostředně po vylití Ducha na apoštoly, přijalo na základě Petrova kázání víru 3000 lidí, kteří vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se (Sk 2,42). To se ale dělo kde? V neděli na shromáždění? Určitě také, ale zdaleka ne všechno jeden den v týdnu a na jednom místě. O několik veršů dál čteme: Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb (B21 dokonce překládá: ve svých domech lámali chléb ) a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. Poté, co se apoštolové kvůli svému kázání vzkříšeného Krista dostali před Veleradu, kde byli zbičováni a bylo jim zakázáno mluvit o Ježíšově jménu, čteme, že každý den v chrámě a po domech nepřestávali učit a zvěstovat Krista Ježíše. (Sk 5,42 ČSP). Není od věci podívat se, jak dlouho se to v chrámě mohlo dít. Roku 30 n. l. (plus mínus) byl Ježíš ukřižován a vstal z mrtvých. Téhož roku vznikla o letnicích církev a začalo ono každý den v chrámě a po domech. Nedlouho poté dochází k ukamenování Štěpána a začíná pronásledování církve: Tehdy začalo kruté pronásledování jeruzalémské církve; všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku....Saul se však snažil církev zničit: pátral dům od domu, zatýkal muže i ženy a dával je do žaláře... (Sk 8,1-3) Takže ono v chrámě končí protože tam by bylo velmi jednoduché je pochytat, a pokračuje už jen po domech. Tento stav trval minimálně následující dvě století. Církev si nemohla stavět modlitebny a chrámy. Na některých místech to (mimořádně) vypadalo asi tak, jak je to popsáno v Efezu. Pavel... oddělil učedníky a denně rozmlouval ve škole nějakého Tyranna....jak jsem nic nezamlčel z toho, co by vám prospívalo, ale všechno jsem vám oznámil, když jsem vás učil veřejně i po domech (Sk 19,9; 20,20 ČSP). Teprve někdy kolem roku 240 n.l. se objevují první soukromé domy přestavěné na to čemu my dnes říkáme modlitebny. Řecky se dům řekne OIKOS. Doslova tento pojem označoval domácnost a všechny, kdo k ní patří. V přeneseném slova smyslu ale oikos není jen rodina či domácnost, je to i jakýkoliv okruh blízkých lidí. Tento koncept vidíme například v desáté kapitole Skutků apoštolských, kde se pojednává o Kornéliovi. Ve chvíli, kdy jej Boží posel vyzval, aby do svého domu (oikos) pozval apoštola Petra, učinil tak bez váhání. Poté, co apoštol Petr přijel i s bratřími do města se záměrem zvěstovat Kornéliovi evangelium, Kornélius je očekával a spolu s ním jeho příbuzní a nejbližší přátelé (Sk 10,24b). Něco podobného vidíme u Leviho Matouše, se kterým se Ježíš setkal v celnici. Ježíš jej vyzval k následování a on ho uposlechl. Poté mu Levi ve svém domě (oikos) připravil velikou hostinu. Bylo tam množství celníků i jiných, kteří byli s ním (Lk 5,29). Z toho, co dělala první církev (Sk 2,42), se toho v chrámě dá dělat hodně poslouchat učení/kázání, být spolu, lámat chléb a modlit se. Některé aspekty společenství ale na nedělním shromáždění zakoušet nelze. Například naprostou většinu veršů z Bible, ve kterých se vyskytuje slovo navzájem : Sdílet se s bratřími v jejich nouzi, ochotně poskytovat pohostinství ( Ř 9,13), radovat se s radujícími, plakat s plačícími (Ř 12,15), mít porozumění jeden pro druhého (Ř 9,15-16a), sloužit v lásce jedni druhým (Ga 5,13b), nést břemena jedni druhých (Ga 6,2), navzájem se povzbuzovat a být jeden druhému oporou (1Te 4,11), mít zájem jeden o druhého a povzbuzovat se k lásce a k dobrým skutkům (Žd 10,24), atd. CO? Co by se tedy mělo dělat pro to, abychom byli církví, kde nikdo nemusí být sám? Vytvářet společenství, kde se jen nevyučuje, nemodlí a neláme chléb (i když to vše je velmi dobré), ale společenství, kde také lze komunikovat spolu, jít spolu, nést společně. Místa, kde kolem sebe člověk bude mít lidi, s nimiž se bude znát osobně, nejen od vidění, lidi, kteří se za něho modlí a za které se modlí on, místo, kam je možné přinést své potřeby a problémy, ale kde se také učíme nést potřeby a problémy druhých. KDE? Kde se to může uskutečnit? V chrámě určitě ne. Tento druh společenství lze mít pouze po domech, v oikos v malém okruhu lidí, kteří mezi sebou mají blízké vztahy. Takovýto oikos může mít libovolnou podobu i velikost,

5 mohou to být skupinky i miniskupinky (dvojice, trojice), pravidelné schůzky přátel či manželských párů. Hlavní je, aby ty bylo prostředí, kde se lidé mohou znát, kde jeden o druhém ví a kde si navzájem pomáhají růst. KDO? To nejlepší na konec. Kdo by to všechno měl uskutečnit? Kdo by se měl postarat, aby se v našem společenství lidé necítili sami, co myslíte? Pokud si myslíš, že ty, máš pravdu. Pokud si myslíš, že já, máš taky pravdu. Uskutečníme to jedině společně. Jak je řečeno v rubrice Zprávy ze staršovstva, od Nového roku bychom chtěli obnovit pravidelná setkání LVL, neboli lidí, kteří se věnují (chtějí věnovat) lidem. Cítíš-li se ve sboru osamělý a chtěl bys mít nějaký svůj oikos, ozvi se mi, prosím, pokusíme pro tebe nějaký najít. Pokud už nějakou formu oikos vytváříš (nebo bys chtěl vytvářet), dej mi taky vědět, moc rád bych tě na LVL osobně pozval. Moc toužím po tom, abychom byli církví, kde lidé nemusí být sami mnohem víc než jsme teď. Pokud se nás najde dost, kdo budeme mít stejnou touhu, a kdo k té touze přidáme i ochotu vynaložit na její naplnění svou energii a čas, stane se to, pevně tomu věřím.