1/2013. STATĚ Veřejná prospěšnost

Transkript

1 1/2013 STATĚ Veřejná prospěšnost Výživné ve sporném řízení a NOZ Osvojení v NOZ a některé zápisy do matrik Právo na náhradu nemajetkové újmy jako součást pozůstalosti OTÁZKY & ODPOVĚDI VZORY

2

3 Úvod / Obsah Statû REKODIFIKACE & PRAXE roãník I ãíslo 1/2013 Vydává Wolters Kluwer âr, a. s. U Nákladového nádraïí Praha 3 Iâ Redakãní rada: Prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc. Prof. JUDr. Karel Marek, CSc. JUDr. Jifií âáp JUDr. Petr Lavick, Ph.D. Mgr. Michal Králík, Ph.D. Mgr. Kamil Doãkal éfredaktorka: JUDr. Hana R dlová, tel , rydlova@wkcr.cz Redaktor: PhDr. Bedfiich Taláb Inzerce: Iva Suchnová, tel , suchnova@wkcr.cz Adresa redakce: Wolters Kluwer âr, a. s., U Nákladového nádraïí 6, Praha 3 Tel , Fax Registrováno: Ministerstvem kultury âr pod ãíslem MK âr E ISSN Sazba: Monika Svobodová Tisk: SERIFA, s. r. o., Jinonická 80, Praha 5 Vychází jednou mûsíãnû v Praze. Cena pfiedplatného pro rok 2013 (12 ãísel) je 790 Kã bez DPH (909 Kã vãetnû 15 % DPH). Cena jednoho ãísla je 99 Kã. Vážení čtenáři, velice se těšíme z vašeho zájmu o náš časopis. Nová právní úprava soukromého práva nebude moci za rok touto dobou zůstat stranou zájmu nikoho z nás. Rádi bychom tento zbývající čas využili k tomu, abychom se na nové právo připravili a nebyli jím zaskočeni. I proto jsme pro vás zřídili speciální ovou adresu rekodifikace-dotazy@ wkcr.cz, kam můžete zasílat své dotazy týkající se rekodifikačních předpisů. Náš autorský tým složený z předních odborníků na soukromé právo vaše otázky na stránkách dalších čísel rád zodpoví a vynasnaží se poskytnout jasné informace ve formě srozumitelné nejen právníkům, ale i všem ostatním zájemcům o nové civilní právo. Redakce AKTUÁLNù Recenze: Odpovědnost statutárních orgánů obchodních společností 2 Karel Marek Připravujeme 2 Svěřenské fondy 3 STATù Veřejná prospěšnost 4 Kateřina Smolíková Výživné ve sporném řízení a NOZ 9 Tomáš Pavlíček Osvojení v NOZ a některé zápisy do matrik 14 Petr Sedlák Právo na náhradu nemajetkové újmy jako součást pozůstalosti 15 Martina Šuláková OTÁZKY & ODPOVùDI 18 VZORY Darovací smlouva 30 Michal Večeřa Zákaznická linka: Toto ãíslo bylo pfiedáno do tisku dne 21. ledna Vyti tûno na recyklovaném papíru ocenûném znaãkou EU Ecolabel. REKODIFIKACE & PRAXE 1/2013 1

4 Aktuálnû Recenze: Odpovědnost statutárních orgánů obchodních společností Prof. JUDr. KAREL MAREK, CSc. rozhodce a ãlen pfiedsednictva Rozhodãího soudu pfii HK âr a AK âr, AKADEMIE STING vysoká kola, Brno, ãlen redakãní rady Rekodifikace & praxe Autor: Jindřich Vítek Vydavatel: Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha, 2012, 388 s., ISBN Otázka odpovědnosti statutárních orgánů je stále v popředí pozornosti a je možno říci, že se čím dál více autorů tímto tématem zabývá a vrací se k němu. Dnes již totiž nejde o úvodní dobu po zásadních společenských změnách, kdy se dávala přednost řešení ekonomickému před řešením právním, ale dnes by mělo jít především o to, aby se podnikalo v rámci dané právní úpravy, aby také šlo o zajištěnou ochranu majetku. Přitom věnování se danému tématu umožňuje vždy se věnovat jen zvoleným a vybraným otázkám (vzhledem k šíři problematiky). Autor přitom otázky svého zájmu volil vhodně. Přitom využil předpokladů, které jsou dány jeho dosavadním profesním vývojem. JUDr. Jindřich Vítek, Ph.D. absolvoval právnickou fakultu v roce 1998 aodukončení tohoto studia působí jako odborný asistent katedry obchodního práva ZČU v Plzni. Rigorózní práci v oboru obchodního práva obhájil v roce Dizertační práci v oboru teoretické právní vědy obhájil a získal hodnost Ph.D. v roce Od roku 2002 do roku 2004 externě přednášel na fakultě humanitních studií UK v Praze. Kromě teoretických znalostí rozvíjí i svoje praktické dovednosti, a to jako advokát a společník advokátní kanceláře ERHARTOVÁ VÍTEK se sídlem v Praze. Působí též jako rozhodce RS při HK ČR a AK ČR, člen Rozkladové komise ÚOHS a člen Rozkladové komise ministra pro životní prostředí (výčet těchto jeho činností pak není zdaleka úplný). Bohatá je též jeho publikační činnost. V recenzované publikaci se postupně věnuje vymezení pojmu právní odpovědnost a dále pojmu statutárního orgánu obchodní společnosti. Pojednává pak i o statutárním orgánu ve Spojeném království. Těžiště práce pak tvoří pojednání o právní úpravě odpovědnosti statutárního orgánu. Zkoumá přitom odpovědnost soukromoprávní i trestněprávní. Dílo pak (kromě závěrů a návrhů de lege ferenda) uzavírají kapitoly pojednávající o povinnosti statutárního orgánu k náhradě škody a o procesních otázkách. Zabývá se i novou platnou právní úpravou zákona o obchodních korporacích. Upozorňuje, že se přejímá pravidlo jednání s péčí řádného hospodáře. Za pozitivní přitom považuje zahrnutí dvou základních složek (povinnosti řádné péče a povinností loajality), i když jednání s péčí řádného hospodáře zůstává neuzavřeným právním pojmem. Autor sděluje, že nyní bude zajímavé sledovat, jak se se zvolenými termíny nové úpravy potřebné znalosti a potřebné pečlivosti vyrovná judikatura. Za přínos pak autor považuje, že se přímo do zákona dostává pravidlo podnikatelského úsudku, kterým právo chrání statutární orgán. Autor také připomíná, že vzhledem k nové úpravě odpovědnosti je zajímavou a hodně diskutovanou otázkou rozdělení odpovědnosti na závazkovou a mimozávazkovou. Publikaci lze uvítat, i když život liteře zákona vdechne až interpretace nové právní úpravy. P IPRAVUJEME DO P Í TÍHO âísla Závdavek aneb institut zvyšující jistotu při uzavírání smlouvy K odškodňování imateriální újmy na zdraví podle starého a podle NOZ Výpověď z nájmu bytu pronajímatelem bez přivolení soudu 2 1/2013 REKODIFIKACE & PRAXE

5 Aktuálnû Statû Svěřenské fondy Institut pro uchování a převody rodinného majetku Autorka: Barbora Bednaříková Vydavatel: Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2012, 196 s. cena 353 Kč, vazba brožovaná, publikaci lze objednat na: uchovani-a-prevody-rodinneho-majetku.html. Nový občanský zákoník zavádí mimo jiné (staro)nový institut svěřenského fondu, který je moderním ekvivalentem různých historických forem svěřenství. Autorka sleduje historii tohoto institutu od původního římského deikomisu (resp. trustu v anglosaském právním systému) přes tradici jednotlivých rodinných fideikomisů v raně novověkém Českém království BARBORA BEDNA ÍKOVÁ ukonãila Západoãeskou univerzitu v Plzni v roce 2010, doktorem práv se stala v roce Pfied praxí v advokátní kanceláfii v Praze absolvovala zahraniãní stáïe u advokátní spoleãnosti Pillsbury Winthrop Shaw Pittman LLP ve Washingtonu D.C., USA a u panûlské advokátní kanceláfie specializující se na oblast nemovitostí a jejich správu. Zab vá se historií a fungováním anglo-americk ch trustû a nyní se zamûfiuje na svûfienské fondy a jejich moïné vyu- Ïití v na ich podmínkách. Paní doktorko, mnohým z nás je neznámý samotný pojem svěřenský fond, co si pod ním můžeme představit Svěřenský fond v našem novém občanském zákoníku dává zakladateli významný instrument, kterým lze upravit správu, uchování a převody jeho majetku a zároveň naplnit jeho zájem, aby vyčleněný majetek byl udržen vcelku a nerozdělený při přechodu na následující generace rodiny. Svěřenský fond, stejně jako dřívější podoby svěřenství, navazuje na institut fideikomis římského práva a navazuje rovněž na ve světě velmi rozšířené anglo-americké trusty. Jak svěřenské fondy, tak i trusty lze rovněž zřizovat a používat nejen pro soukromé účely ve prospěch určitých osob, ale i pro naplnění jiného soukromého účelu stanoveného zakladatelem, jako např. pro finanční podporu nějakého dlouhodobého projektu či záměru. Vedle toho mohou být svěřenské fondy zřizovány i k veřejně prospěšnému účelu, např. pro podporu dětského domova nebo podobně. Institut svěřenského fondu spadá do úpravy správy cizího majetku. Rozhodne-li se zakladatel založit svěřenský fond, vyčlení část svého majetku, který přejde do správy svěřenského správce, určeného zakladatelským dokumentem fondu. Tento majetek přestává být ve vlastnictví zakladatele a obvykle již nemá na něho žádnou vazbu, nestává se však ani vlastnictvím svěřenského správce. a úpravu svěřenství v obecném občanském zákoníku z roku 1811 až po jeho zrušení občanským zákoníkem z roku Těžiště knihy spočívá v analýze právní úpravy svěřenství v angloamerických zemích, kde je tento institut běžnou a často používanou formou zajištění mezigeneračního přenosu majetku či uchování jeho celistvosti. Autorka si všímá zejména trustu v Civil Code of Quebec z roku 1994, který je přímou předlohou pro úpravu správy cizího majetku a svěřenských fondů v NOZ. Po téměř padesátiletém přerušení historické povědomosti o institutu svěřenství u nás tato kniha přispívá k obnovení znalostí o jeho vzniku a vývoji, a tím i k jeho lepšímu pochopení a využití v dnešních podmínkách. Zakladatel ve statutu svěřenského fondu, jehož sepsání musí být formou veřejné listiny (např. notářem), dá pokyny, jak má být majetek ve svěřenském fondu v budoucnu spravován. Musí zde být zejména konkrétně určeno, k jakému účelu je spravovaný fond založen, nebo kterým osobám bude majetek do něj vložený sloužit. Ve statutu je dán přesný postup pro jmenování těchto osob, neboli obmyšlených, a rovněž náhradních svěřenských správců. Tento majetek bude poté spravován ve prospěch finančně podporovaných obmyšlených, kteří mají např. nárok na pravidelně rozdělovanou část jeho výnosů. Kde jej lze prakticky využít a kdo jej bude podle Vás nejvíce využívat Oblasti využití svěřenských fondů jsou prakticky neomezené a v zahraničí jsou běžně využívány zejména příslušníky středních tříd pro úpravu jejich majetkových zájmů jak za života, tak i pro případ smrti. Zakladatel při založení svěřenského fondu určuje, jakému účelu nebo zájmu má jím vyčleněný majetek v budoucnu sloužit. Musí přemýšlet i na několik desetiletí dopředu, což jistě není lehká záležitost, jelikož časové působení svěřenského fondu, obdobně jako trustu v anglo-americkém právu, dosahuje a v některých případech může i přesáhnout období sto let. Vezměme si příklad svěřenského fondu, do kterého zakladatel vloží dům, ve kterém se svou rodinou bydlí, s tím, že užívání této nemovitosti bude přecházet z generace na generaci po určité vymezené období. Nebo jiný běžný případ, kdy prarodiče zřídí ve prospěch svého malého vnuka nebo vnučky svěřenský fond, do kterého vloží určitý peněžitý obnos, který má být spravován svěřenským správcem a předán vnoučeti do jeho vlastnictví v den jeho 18. narozenin. Prarodiče mohou ve statutu určit i pravidelné kapesné, které má být vnoučeti od určitého věku vypláceno nebo i stanovit podmínku, že tyto peníze mají být použity pouze na finanční podporu jeho vzdělání nebo zdravotní péče. REKODIFIKACE & PRAXE 1/2013 3

6 Statû Veřejná prospěšnost Mgr. KATE INA SMOLÍKOVÁ doktorandka Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Veřejně prospěšná činnost je v různých zemích pojímána různě, v zásadě lze ale způsob jejího vymezení rozdělit do tří typů taxativní výčet veřejně prospěšných činností, demonstrativní výčet veřejně prospěšných činností nebo jiná metoda.1 Mezi tyto jiné metody lze zařadit např. současnou praxi v České republice, která při určování, zda je či není právnická osoba veřejně prospěšná, vychází v zásadě z právní formy této právnické osoby, nikoli z jejího skutečného chování. V českém právním řádu je sousloví veřejně prospěšný spojováno nejčastěji se slovem účel. V každém zákoně je pojem veřejně prospěšný definován speciálně právě pro daný zákon. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen NOZ ), pracuje pouze s pojmem veřejná prospěšnost, kterému věnuje 146 až 150. O potřebnosti definice tohoto institutu v právním řádu se zejména v tzv. neziskovém sektoru hovoří již delší dobu, avšak dosavadní pokusy o jeho komplexní uchopení ztroskotávaly. První věcný záměr zákona o veřejné prospěšnosti byl zpracován Radou vlády pro nestátní neziskové organizace v roce 20102, a o rok později bylo připraveno paragrafové znění, které však bylo částí odborné veřejnosti odmítnuto. Následně byla poměrně podrobná ustanovení o veřejné prospěšnosti začleněna do NOZ, v průběhu připomínkového řízení pak v zákoně zůstalo pět obecných ustanovení odkazujících v podrobnostech na zvláštní zákon. Tento zvláštní zákon v současné době připravuje ministerstvo spravedlnosti. Veřejná prospěšnost v NOZ Cílem institutu veřejné prospěšnosti je zvýšení důvěryhodnosti veřejně prospěšných právnických osob ve společnosti. Primárním cílem tedy není lustrace zejména tzv. neziskových organizací státem, ale snaha vytvořit příznak právnických osob, který by byl prestižním. Příznak, který bude pro ostatní známkou důvěryhodnosti. Také proto NOZ neomezuje okruh právnických osob, jež mohou být veřejně prospěšné mohou jimi tedy být všechny právnické osoby bez ohledu na jejich formu (tedy odlišně, než je to vnímáno platným právem). NOZ v 146 popisuje, jaká 1 RONOVSKÁ, K. K pojetí veřejné prospěšnosti v Evropě. Právní fórum, 2010, č. 9, roč., s ality/vecny-zamer-zakona-o-statusu-verejne-prospesnosti-dnes-schv alila-vlada-72399/, osoba je z jeho pohledu veřejně prospěšnou. Vedle toho pak v 147 dává možnost nechat si status veřejné prospěšnosti zapsat do rejstříku a moci informaci o tom, že je veřejně prospěšná, uvádět ve svém názvu (viz 150 NOZ). Ustanovení 146 je velmi obecné, vztahující se na široký okruh právnických osob. Zvláštností veřejné prospěšnosti dle NOZ je, že je s ní počítáno pouze pro právnické osoby, není tedy možné, aby si zápis statusu veřejné prospěšnosti žádaly osoby fyzické. Pro právnické osoby však žádné omezení nedává. Veřejně prospěšnou pak může být jakákoli právnická osoba soukromého práva, ale i každá právnická osoba veřejného práva splňující požadavky 146 NOZ (tedy např. obce, veřejné vysoké školy, veřejné výzkumné instituce, muzea, divadla a další), bez ohledu na jejich právní formu. V 146 a 147 rozlišuje NOZ dva okruhy veřejně prospěšných právnických osob, z nichž jeden je podmnožinou druhého. Dle NOZ je veřejně prospěšnou každá právnická osoba, která se tak chová, nejen ta, která požádala o zapsání tohoto statutu. Zvláštní zákon (na který odkazuje 147 NOZ) pak vyčleňuje ze skupiny všech veřejně prospěšných právnických osob ty, které chtějí mít zapsaný příznak veřejné prospěšnosti. Takové právnické osoby pak musí splnit požadavky stanovené ve zvláštním zákoně uzavírají vztah se státem. Tím, že splní jeho požadavky, mohou od státu oprávněně očekávat poskytnutí určitých výhod. To ovšem neznamená, že právnická osoba, která nezažádala o zápis příznaku veřejné prospěšnosti, a tedy nevstoupila ohledně tohoto institutu do vztahu se státem, nemůže být veřejně prospěšná. Znamená to pouze, že nemůže očekávat výhody od státu. Přesto může deklarovat svoji veřejnou prospěšnost ve vztahu k třetím osobám, zejména pak donátorům, a je 4 1/2013 REKODIFIKACE & PRAXE

7 Statû pouze na těchto třetích osobách, jak si takovou osobu vyhodnotí. Úprava v NOZ Základní vymezení institutu veřejné prospěšnosti je v 146 NOZ. Zde je uvedeno, že veřejně prospěšnou je každá právnická osoba, která se již v zakladatelském právním jednání zaváže k tomu, že bude přispívat k obecnému blahu a také tak svým jednáním prokazatelně činí, jejíž majetek je z poctivých zdrojů, na jejímž rozhodování se podílejí pouze bezúhonné osoby a která své jmění využívá hospodárně k veřejně prospěšnému účelu. Ustanovení 147 pak umožňuje právnickým osobám, které se cítí být veřejně prospěšné, že si mohou (ale nemusí) zažádat o zápis statusu veřejné prospěšnosti. Pro získání tohoto statusu pak musí splnit podmínky stanovené zvláštním zákonem. Další ustanovení NOZ pak řeší způsoby zániku statusu veřejné prospěšnosti. Tyto jsou dva buď o výmaz statusu požádá sama právnická osoba, nebo o jeho odnětí rozhodne soud. Podrobnosti způsobu odebrání statusu soudem jsou uvedeny v 149 návrh na odnětí statusu může podat osoba, která na tom má právní zájem, nebo může řízení zahájit soud i bez návrhu v případě, že právnická osoba přestala splňovat podmínky pro nabytí statusu a toto nenapravila ani po výzvě soudu. Poslední ustanovení NOZ věnující se veřejné prospěšnosti pak dává oprávnění uvádět ve svém názvu, že je veřejně prospěšná pouze té právnické osobě, která má status veřejné prospěšnosti. To pak vyžaduje od ostatních právnických osob, tedy těch, které o status veřejné prospěšnosti nepožádaly, aby naplňovaly požadavky na svůj název plynoucí z 132 NOZ tedy zejména jejich název, aby nebyl klamavý v tom smyslu. V názvu právnické osoby, která nemá zapsaný status veřejné prospěšnosti ve veřejném rejstříku, tedy nesmí být uvedeno sousloví veřejná prospěšnost ani žádné jiné tvary těchto slov, které by mohly evokovat, že se jedná o právnickou osobu se statutem. Pojmy spojené s veřejnou prospěšností Ohledně veřejné prospěšnosti se pracuje s několika zásadními pojmy, kterými je v NOZ tento institut vymezen právnická osoba, obecné blaho, podstatný vliv, bezúhonná osoba, poctivé zdroje, hospodárné využívání jmění, veřejně prospěšný účel, veřejný rejstřík. Právnická osoba Právnická osoba je definována v 20 NOZ jako organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou, bez zřetele na předmět své činnosti. Jedná se o právní konstrukt, pomocí nějž shromáždění majetku nebo osob mohou vytvořit zvláštní vůli odlišnou od vůle jednotlivých osob a zároveň dochází k oddělení určitého majetku jednotlivých fyzických osob na společnou činnost. Tento konstrukt je spjat zejména s potřebou specifického nositele subjektivních majetkových práv a povinností.3 Obecné blaho Aby mohla být právnická osoba považována za veřejně prospěšnou podle NOZ, musí v souladu se svým zakladatelským právním jednáním vlastní činností přispívat k dosahování obecného blaha. Zákonodárce záměrně použil takto široký pojem, jehož obsah bude naplňován vždy znovu a znovu podle aktuálního stavu společnosti, jejích potřeb a jejích hodnot, obdobně jako je tomu např. u pojmu dobré mravy. K pojmu obecné blaho říká revidovaná důvodová zpráva: Důraz na rousseauovský pojem obecného blaha má smysl v tom, že se vyhýbá bipartici soukromého a veřejného a poukazuje na to, že obecné blaho není věcí monopolu veřejné moci, jakkoli je zejména stát v tomto směru významným činitelem. 4 Pojem obecné blaho se prolíná dějinami již od dob starověku. Pracoval s ním již Aristoteles, následně katoličtí myslitelé, zákonodárce v důvodové zprávě odkazuje na myšlenky Jeana Jacquesa Rousseaua. Rousseau používá pojem obecného blaha či obecného zájmu k rozlišení obecné vůle od pouhého sečtení vůlí všech jedinců. Obecná vůle přihlíží jen k zájmu společnému. Vůle všech přihlíží k zájmu soukromému a je souhrnem jednotlivých vůlí.5 Vůle naplňovat obecné blaho musí být vyjádřena již v zakladatelském právním jednání právnické osoby. Nelze pod tím však spatřovat pouze proklamaci, že se zakladatelé shodli na tom, že jejich společnost bude naplňovat obecné blaho. Aby byla tato podmínka NOZ naplněna, musí být v zakladatelském právním jednání uveden takový statutární účel, který k naplňování obecného blaha přispívá. Bezúhonná osoba Na činnost veřejně prospěšné právnické osoby mohou mít podstatný vliv pouze osoby, které jsou bezúhonné. Pojem bezúhonná osoba se používá v různých zákonech (např. zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, zák. č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu či zák. č. 358/1992 Sb., notářský řád) jako podmínka pro výkon určité funkce nebo zaměstnání. Jednotlivé zákony se s tímto pojmem vypořádávají různě, některé definují, kdo spadá pod pojem 3 MADAR, Z. Slovník českého práva, II. Díl. Praha : Linde, 2002, s ELIÁŠ, K. a kolektiv. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha : Sagit, 2012, s ROUSSEAU, J. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Praha : Svoboda, 1989, s REKODIFIKACE & PRAXE 1/2013 5

8 Statû bezúhonná osoba, některé nikoli. Vymezení bezúhonné osoby je pak zpravidla negativní zákon říká, kdo bezúhonným není. Definice se v jednotlivých zákonech v podrobnostech liší, v zásadě je však bezúhonnost vždy vázána na to, že dotyčná osoba nebyla pravomocně odsouzena za (úmyslný) trestný čin, který nebyl zahlazen, případně se podle zákona na pachatele nehledí, jako by nebyl odsouzen. Druhou podmínkou bezúhonnosti pak bývá skutečnost, že dotčené osobě nebylo uděleno kárné opatření či jí nebylo jinak vytýkáno její chování v souvislosti s činností, kterou má vykonávat (tak pro potřeby zákona o soudech a soudcích není bezúhonný ten, komu bylo uděleno pravomocné kárné opatření a nebylo zahlazeno, pro potřeby služebního zákona pak ten, kdo mařil úkol přední osoby z nedbalosti). Pravidla o zahlazení platí obdobně. Stejným způsobem je třeba vykládat bezúhonnost osoby i v případě veřejné prospěšnosti. Ani osoba mající podstatný vliv na veřejně prospěšnou právnickou osobu nemá být odsouzena pro úmyslný trestný čin (s výjimkou případů, kdy se na ni hledí, jako by nebyla odsouzena). Specifikem veřejné prospěšnosti pak je důraz na průhlednost takové právnické osoby, na její čitelnost. S ohledem na současný stav společnosti je hlavním bodem, ve kterém by společnost měla být rozkryta, tok peněz a jejich využití. Zpráv o tom, jak jsou různé právnické osoby využívány k přerozdělování peněz či jejich tzv. odklon, je nyní mnoho. Aktuálním cílem veřejné prospěšnosti jako naplňování obecného blaha ve společnosti v zájmu zvyšování důvěryhodnosti právnických osob tak je doložení, že právnická osoba má majetek z poctivých zdrojů, a s tímto majetkem nakládá hospodárně a využívá jej k veřejně prospěšné činnosti. Z tohoto úhlu pohledu pak má smysl, aby osoba mající podstatný vliv na veřejně prospěšnou právnickou osobu byla kromě výše uvedeného bezúhonná zejména v oblasti majetkové tedy neměla by být odsouzena pro spáchání hospodářského trestného činu ani trestného činu proti majetku. V případě těchto trestných činů pak není rozhodné, byl-li spáchán úmyslně či neúmyslně. Podstatný vliv Dalším pojmem, který NOZ ve vztahu k veřejné prospěšnosti používá, je podstatný vliv. Důvodová zpráva však již pracuje s pojmem rozhodující vliv. S pojmem rozhodující vliv se setkáme také v dalším zákoně rekodifikujícím soukromé právo, a to v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích, dále jen ZOK ), který tento pojem používá v 74 odst. 1. Toto ustanovení je součástí dílu 9 ZOK Podnikatelská seskupení. Dle ZOK osoba, jež na jiné osobě přímo či nepřímo uplatňuje rozhodující vliv, je osobou ovládající. Takovou osobou je zásadně vždy řídící osoba dle 79 a většinový společník dle 73. ZOK upravuje i jemnější formy ovládání právnické osoby v 71 definuje jako vlivnou osobu každého, kdo rozhodným způsobem ovlivní chování obchodní korporace. Důležitým je, že se musí jednat o ovlivnění rozhodným způsobem, tedy nikoli o jakékoli. V důvodové zprávě se pak uvádí, že ovládání je jen kvalifikovanějším modelem ovlivnění.6 Také např. zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, používá pojem rozhodující vliv s odkazem na zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, který bude od nahrazen ZOK. Zákon o účetnictví pak používá také pojmu podstatný vliv, který v 22 odst. 5 definuje jako takový významný vliv na řízení nebo provozování podniku, jenž není rozhodující ani společný s tím, že není-li prokázán opak, považuje se za podstatný vliv dispozice nejméně s 20 % hlasovacích práv. Vzhledem k pojmové nejednotnosti NOZ vůči jeho důvodové zprávě je otázkou, který pojem měl zákonodárce na mysli. Oba pojmy, jak rozhodný vliv, tak podstatný vliv, jsou však ve svých definicích vázány pouze na společníky, nikoli na jiné osoby, který fakticky mohou vliv vykonávat (např. členové jednotlivých orgánů, tichý společník, či majoritní donátor). Je tedy ke zvážení, jakou definici ve vztahu k podstatnému vlivu na veřejně prospěšnou společnost využít. Nabízejí se tři možnosti: 1. využít v souladu se zněním 146 NOZ definici podstatného vlivu stanovenou pro účely zákona o účetnictví v tomto zákoně, 2. v souladu s důvodovou zprávou k NOZ vycházet z rozhodného vlivu dle 74 a násl. ZOK, nebo 3. s ohledem na záměr zprůhlednit pomocí veřejné prospěšnosti jednotlivé právnické osoby a tím zvýšit jejich důvěryhodnost ve společnosti vyžít pojetí ovlivnění v 71 ZOK. S ohledem na záměr zákonodárce se domnívám, že by měl být použit nejširší možný výklad, tedy varianta 3 ovlivnění podle 71 ZOK. Majetek a jeho hospodárné využívání Majetek získaný z poctivých zdrojů je takový majetek, který nepochází z nelegální ani pololegální činnosti. Toto jmění musí být využíváno hospodárně. Za hospodárné nakládání s majetkem lze považovat zejména nákup a prodej zboží a služeb za ceny obvyklé vmístě a čase, obdobně pak odměňování zaměstnanců i členů jednotlivých orgánů. Jmění tedy má být obhospodařováno s péčí řádného hospodáře v souladu s 159 NOZ s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Důvodová zpráva k tomuto říká: Právnická osoba musí k naplňování veřejně prospěšného účelu používat celé své jmění hospodárně; formulace dává rozumnou míru volnosti v tom smyslu, že někdy může mít smysl jistou část zisku použít k zachování nebo 6 HAVEL, B. a kolektiv. Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha : Sagit, 2012, s /2013 REKODIFIKACE & PRAXE

9 Statû zlepšení materiální podstaty, o niž právnická osoba s veřejně prospěšným účelem opírá svou existenci, jindy může mít smysl, že nejen zisk, ale i část této materiální podstaty vynaloží na naplnění svého účelu. 7 Rozumná míra volnosti v rozvážení, co je hospodárné nakládání s majetkem, je podstatnou složkou veřejné prospěšnosti a je nezbytné mít tuto premisu na mysli vždy, když je o veřejné prospěšnosti uvažováno. Hospodárné využívání jmění k veřejně prospěšnému účelu jednak odděluje složku jmění od složky zisků, především však nepojímá veřejnou prospěšnost jako institut zavazující právnickou osobu k tomu, aby veškeré své zdroje investovala pouze na veřejně prospěšnou činnost, ale aby s nimi nakládala tak, aby její zdroje zůstaly alespoň zachovány či se zvětšovaly. V praxi to pak může znamenat např. obnovu výrobních zařízení v případě, že výnosy z vedlejší podnikatelské činnosti právnická osoba investuje do veřejně prospěšné činnosti. Veřejně prospěšný účel Zákonná úprava veřejné prospěšnosti právnické osoby nepočítá tak, jako dosud, se zvýhodňováním určitých právních forem, ale výslovně odkazuje na účel osoby zapsaný v zakladatelském právním jednání a na jeho faktické naplňování. Výše u pojednání o obecném blahu, se kterým veřejně prospěšný účel tedy velmi úzce souvisí, bude se také veřejně prospěšný účel proměňovat v souvislosti se změnami ve společnosti a s jejími požadavky.8 Za veřejně prospěšnou lze považovat každou právnickou osobu, která svých chováním podporuje nebo vykonává jednání, které je společnosti prospěšné nejtypičtěji sociální služby, ochrana kulturního dědictví apod. Jedná se zpravidla o činnosti, které by měl vykonávat v zájmu občanů stát, nebo alespoň jsou v zájmu zdravého fungování státu. Kromě toho, zda je účel veřejně prospěšný, je stejně důležité, zda je tento účel naplňován ve prospěch společnosti nebo pouze ve prospěch soukromých zájmů. Toto posouzení je však velmi problematické.9 S určitým vymezením veřejně prospěšných účelů se lze setkat již v současné legislativě, a to v 15 odst. 1 a 20 odst. 8 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Obě ustanovení jsou vázána pouze na poskytování darů.10 Vedle činností popsaných v těchto ustanoveních jsou však veřejně prospěšnými jistě 7 ELIÁŠ, K. a kolektiv. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha : Sagit, 2012, s Obdobně RONOVSKÁ, K. K pojetí veřejné prospěšnosti v Evropě. Právní fórum, 2010, č. 9, s RONOVSKÁ, K. Veřejná prospěšnost v evropském srovnání, s. 4; z/studium/predmety/index.php%3fdo%3ddo wn%26did%3d24798+&hl=cs&gl=cz&pid=bl&srcid= ADGEEShW_IYtfSqd4m_la-GBwcebKyOz1O0BkcNcyEvc9 xvxc 58iUqaraLBr3MSX11fqTg4gx1CuW24PQ8lPXqQu 2y219caNx7wnzGguxLk8lpwe4J tilxv7xtbmtk8b0yhngzy DCWpm&sig=AHIEtbQzd2a81JfpXAjOgRvyoeAU3hoHMA. i činnosti, např. komunitní rozvoj, odstraňování diskriminace, ochrana spotřebitele či zdraví, charita, pomoc při přírodních katastrofách, pomoc uprchlíkům adalší. Podstatně komplexnější výčet veřejně prospěšných činností lze nalézt např. v Německu, kterým se zákonodárce v navazujícím předpise inspiroval. Veřejný rejstřík NOZ důsledně odděluje rejstříky (osob) a seznamy (práv a věcí). Veřejný rejstřík je vymezen v 120 an NOZ. V odstavci prvním jsou stanoveny nezbytné náležitosti, které musí být možné z veřejného rejstříku zjistit, odstavec druhý pak stanoví okruh rejstříků, které jsou veřejné a musí tedy splňovat požadavky dle odstavce prvního. Každá právnická osoba by měla být transparentní, čemuž by měly napomoci právě minimální náležitosti, které NOZ požaduje zveřejňovat. Jedná se o naprosté minimum, a to název právnické osoby, adresa jejího sídla a předmět její činnosti, den jejího vzniku, zrušení a zániku, právní důvod zrušení této osoby, dále pak jméno a adresa bydliště nebo sídla každého člena statutárního orgánu spolu s uvedením způsobu, jakým tento orgán právnickou osobu zastupuje a údaje o vzniku nebo zániku jejich funkce. Tyto skutečnosti pouze sdělují třetím osobám základní údaje o této osobě a informace, kdo je oprávněn ji zastupovat a jakým způsobem. Odstavec druhý tohoto zákona pak říká, že veřejným rejstříkem je každý rejstřík, o němž to stanoví jiný právní předpis. V tomto smyslu by tedy měl být upraven každý právní předpis, který upravuje vznik právnických osob nebo jejich rejstřík. NOZ přepokládá, že status veřejné prospěšnosti je možné zapsat do rejstříku. Není stanoveno, že by měl být zřízen zvláštní rejstřík, pro přehlednost tak bude status veřejné prospěšnosti pouze příznakem zaznamenaným u právnické osoby v rejstříku, do kterého je zapsána. Takový rejstřík však musí být dle požadavků zákona veřejný. Kdo může dosáhnout na status aneb navrhovaná úprava v zákoně o veřejné prospěšnosti a statusu veřejné prospěšnosti Ministerstvo spravedlnosti připravuje zvláštní zákon, v němž budou specifikovány požadavky na právnickou osobu, která bude chtít zapsat status veřejné prospěšnosti. Tento zvláštní zákon vychází z požadavků kladených NOZ a pouze specifikuje, jak má být jejich splnění doloženo pro zápis statusu. 10 Za veřejně prospěšný účel právnických osob, které nejsou obcí, krajem nebo organizačními složkami státu, lze dle těchto ustanovení považovat vědu, vzdělání, výzkum a vývoj, kulturu, školství, policii, požární ochranu, podporu a ochranu mládeže, ochranu zvířat a jejich zdraví, účely sociální, zdravotnické, ekologické, humanitární, charitativní, tělovýchovné a sportovní, pro registrované církve a náboženské společnosti, dále pak podporu činnosti politických stran a hnutí. REKODIFIKACE & PRAXE 1/2013 7

10 Statû Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je stanovení okruhu osob, jež mohou o status požádat. Ustanovení NOZ upravující veřejnou prospěšnost lze číst dvěma způsoby, a to vždy ve vztahu k 20 odst. 2 NOZ, který říká, že právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly zřízeny s tím, že ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob. Je nesporné, že veřejně prospěšné jsou nejen osoby soukromého práva, ale také osoby práva veřejného (typicky např. obec, veřejná vysoká škola, příspěvkové organizace muzeum, divadlo apod.). Tyto osoby jsou zřizovány buď přímo státem, nebo státními organizacemi za účelem naplňování veřejně prospěšných služeb. Tyto organizace mají zvláštní způsob financování, zvláštní benefity již z podstaty svého vzniku (tedy založení státem či státními organizacemi). Některé z nich nejsou uváděny ve veřejném rejstříku (např. veřejné vysoké školy) a nemohou tedy naplňovat podmínky pro získání statusu. S ohledem na to, že tyto právnické osoby veřejného práva mají jiné podmínky ošetřeny jiným způsobem, není s nimi počítáno pro možnost získání statusu veřejné prospěšnosti. Návrh zákona o veřejné prospěšnosti počítá s tím, že na status veřejné prospěšnosti (tedy zejména zápis informace, že jsou veřejně prospěšné do rejstříku) mohou dosáhnout pouze právnické osoby soukromého práva s tím, že NOZ jako zákoník upravující soukromé právo, se vztahuje pouze na soukromé osoby. V tomto smyslu není ustanovení zákona o veřejné prospěšnosti upravující okruh osob, jež mohou status získat, pouze zpřesněním požadavků, ale zúžení 11 Ustanovení 758 a násl. zák. č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních společnostech a družstvech. okruhu osob. Co se týče soukromých právnických osob, zde se zákon vztahuje na všechny, bez ohledu na jejich právní formu. Statusu veřejné prospěšnosti tedy mohou dosáhnout jak organizace, považované dnes za typicky neziskové, jako nadace, občanská sdružení či obecně prospěšné společnosti, tak například obchodní korporace, typicky třeba sociální družstvo,11 ale i každá další, která svým chováním naplní požadavky zákona. V dalších otázkách se pak už jedná jen o konkretizaci obecných požadavků kladených NOZ na právnické osoby, jež chtějí mít zapsán status veřejné prospěšnosti. Je zde uveden příkladmý výčet veřejně prospěšných účelů (inspirovaný německou úpravou), požadavky na obsah výroční zprávy či specifikace důsledků odnětí či vzdání se statusu veřejné prospěšnosti. Procesní otázka je pak řešena v procesních předpisech upravovaných v souvislosti s přijetím NOZ. Závěr Vymezení pojmu veřejné prospěšnosti doposud v českém právním řádu chybělo, a je pozitivní, že se jím NOZ zabývá. Je samozřejmé, že tento institut bude v každé době naplňovat trochu jiný účel v návaznosti na sociokulturní stav společnosti. V této chvíli je jeho základním posláním posílit důvěru mezi právnickými osobami a společností, měl by pomoci třetím osobám v orientaci mezi jednotlivými právnickými osobami ve vztahu k výkonu jejich činnosti, a to zejména tím, že status veřejné prospěšnosti zejména znamená, že taková osoba se nesnaží své fungování zastírat, ale naopak je dává k nahlédnutí všem. Publikace nakladatelství Wolters Kluwer âr, a. s. Přehled judikatury ve věcech zásad soukromého práva. Svazek I. Zásada autonomie vůle Petr Lavický Čtenáři se dostává do rukou první svazek přehledu pětisvazkového judikatury věnovaného zásadám soukromého práva, jež se stále častěji stávají běžnou součástí každodenní aplikační praxe. Zásady mnohdy slouží jako interpretační vodítko ustanovení platného práva, resp. jako jeho určitý korektiv. Tato povaha zásad znamená, že rekodifikace soukromého práva by se použitelnosti judikatury zařazené do tohoto přehledu měla dotknout pouze v minimální míře. První svazek shrnuje a třídí rozhodnutí vyslovující se k zásadě autonomie vůle, a to jak jejím procesněprávním, tak hmotněprávním aspektům. Zbývající čtyři svazky vyjdou v průběhu roku 2013 a budou se věnovat dalším důležitým zásadám soukromého práva. Každé rozhodnutí je v knize upraveno do podoby standardního judikátu. Vyhledávání potřebné judikatury usnadní věcný rejstřík a rejstřík právních předpisů. Objednávejte na stran, cena 380 Kč 8 1/2013 REKODIFIKACE & PRAXE

11 Statû Výživné ve sporném řízení a NOZ Mgr. TOMÁ PAVLÍâEK doktorand Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Určení rozsahu vyživovací povinnosti se v podmínkách českého civilního procesu realizuje v závislosti na osobě oprávněného ve dvou různých typech řízení, a to v řízení nesporném a v řízení sporném. Každé z uvedených má svá specifika, přičemž hlavní odlišnosti lze shrnout do několika základních znaků. Obě řízení se primárně odlišují okruhem účastníků, kdy ve sporném řízení vystupuje žalobce a žalovaný (dříve navrhovatel a odpůrce), zatímco v řízení nesporném je okruh účastníků dán zákonem a v závislosti na druhu řízení bývá dosti rozmanitý. Dalším znakem je úloha soudu. V případě sporného řízení má soud za úkol pouze rozhodnout spor, zatímco v řízení nesporném je vyžadována aktivní úloha soudu za účelem naplnění veřejného zájmu. S tímto pak souvisí nástroje, které soud v řízení má. V případě nesporného řízení soud jedná z úřední povinnosti (zásady oficiality) a může tedy sám řízení zahájit, dozví-li se, že jsou dány podmínky oproti řízení spornému, kde je soud vázán návrhem a dispozice s předmětem sporu je plně v rukou účastníků řízení (zásada dispozitivní). Nejpodstatnějším znakem však z mého pohledu je rozsah důkazů, které může soud v řízení provést, tj. zda je vázán návrhy účastníků (tedy dochází k realizaci projednací zásady), jak je tomu v řízení sporném či může provádět důkazy, jež uzná za vhodné (realizace zásady inkviziční či vyhledávací), jak tomu je v řízení nesporném.1 Proto také tento příspěvek zaměřuje pozornost právě na posledně zmíněný znak. Výživné dle NOZ Nový občanský zákoník (dále většinou jen NOZ ) rozlišuje několik druhů vyživovací povinnosti, kterými jsou: výživné nezletilého dítěte (potomka) 915 a násl., výživné zletilého dítěte (potomka) 915 a násl., výživné rodiče 915 a násl., výživné předka 915 a násl., výživné manžela 697, výživné bývalého manžela 760 a výživné neprovdané matky 920. Kategorii výživného sui generis pak představují náklady rodinné domácnosti dle 691 odst. 2 NOZ. V současné právní úpravě českého civilního procesu se projednává v nesporném řízení pouze výživného nezletilého dítěte či potomka. Ostatní řízení o výživném probíhá v režimu řízení sporného, s výjimkou řízení o výživném zletilého dítěte (potomka), které bylo zahájeno dříve, než dítě dosáhlo zletilosti, jež má charakter řízení nesporného. Vzhledem k tomu, že stávající občanský soudní řád není sladěn s NOZ, byla zvolena cesta vytvoření samostatného procesního přepisu, který by upravoval nesporné řízení a řízení ve věcech rodinných. Tento zákon doposud neexistuje, a to ani v pracovní verzi, avšak dle prezentovaného záměru má být do režimu nesporného řízení vtaženo také výživné neprovdané matky. Jak samotný název příspěvku napovídá, záměrem příspěvku je hodnotit pouze řízení sporná, proto problematiku výživného nezletilého dítěte (potomka) ponechám zcela stranou. Výživnému neprovdané matky pak s ohledem na legislativní záměry věnuji pouze několik následujících poznámek. S povděkem je nutné kvitovat osvícenost zákonodárce (resp. autora NOZ) který v 922 umožnil neprovdané matce žádat (a soudu přiznat) výživné zpětně, což představuje výrazný krok vpřed.1 V praxi totiž neprovdaná matka zpravidla podá žalobu o výživné v lepším případě šest měsíců, obvykle však dvanáct měsíců, po narození dítěte. Je vcelku pochopitelné, že matka v období po porodu, v době kdy je zajištěna peněžitou 1 Srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, 491 s. a násl. REKODIFIKACE & PRAXE 1/2013 9

12 Statû pomocí v mateřství, výživné s ohledem na starosti spojené s péčí o narozené dítě prostě neřeší. Výživné se ve většině případů pro neprovdanou matku stává aktuálním ve chvíli, kdy si vyřizuje dávky pomoci v hmotné nouzi, u nichž se krom majetkové situace zohledňuje potenciál žadatele opatřit si prostředky pro svou obživu, a kdy je o výživném poučena příslušným úřadem (dnes Úřad práce ČR). Neprovdané matky se pak situaci snaží, v duchu 4 občanského zákoníku, řešit dohodou s otcem nezletilého dítěte a žalobu volí jako poslední možnost. Navíc projednatelnost žalob podávaných neprovdanými matkami z hlediska jejich náležitostí je katastrofální a k přiznání výživného dochází jen díky benevolenci obecných soudů, které namísto odmítnutí i neprojednatelné žaloby projednávají. V tomto směru pak zařazení tohoto druhu řízení mezi řízení nesporná je správným řešením, když majetková situace matky se odrazí také ve sféře nezletilého dítěte. Jako bod k zamyšlení lze pak navrhnout, aby výživné neprovdané matky mohlo být projednáno ve společném řízení s výchovou a výživou nezletilého dítěte. Dokazování ve sporném řízení obecně Obecnou úpravu dokazování nalezneme v 120 občanského soudního řádu. Pro potřeby dokazování ve sporném řízení jsou pak rozhodující odstavec 1 a 3 uvedeného ustanovení, dle kterých: Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Nejde-li o řízení uvedené v odstavci 2 (nesporná řízení) může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Z uvedené dikce tak vyplývá, že v případě sporného řízení soud v první řadě vychází z důkazů, které účastníci označí či jinak uvedou. Bohužel jistým charakteristickým rysem společným pro všechna sporná řízení o výživné je právě neschopnost účastníků navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud tak může provést také důkazy, které nebyly účastníky navrženy, a to v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a zároveň vyplývají-li z obsahu spisu. Ačkoli první podmínka působí nadbytečně, neboť je namístě otázka, proč by soud prováděl důkazy, které nejsou potřebné ke zjištění skutkového stavu, lze s jistotou říci, že uvedené ustanovení má své opodstatnění. Mnoho soudců stále provádí i důkazy, jež potřebné ke zjištění skutkového stavu skutečně nejsou. Nejčastějším důvodem je nedostatečná příprava k jednání, neboť základním předpokladem pro úspěšné rozhodnutí je určení těch skutečností, které mají relevanci pro rozhodnutí, a těch, které nikoli a následně zaměření se na dokazování pouze relevantních skutečností příslušnými důkazy. Druhá podmínka stanoví výrazné mantinely pro provádění účastníky nenavržených důkazů. Ačkoli se lze v praxi setkat s názorem, že každý provedený důkaz vyplývá ze spisu, je nutné toto ustanovení vnímat jako omezení soudu při vyhledávání důkazů, neboť opačný postup by mohl znamenat, a v praxi by zcela jistě znamenal, narušení rovného postavení účastníků ve sporném řízení.2 Ve sporném řízení není skutečně úlohou soudu vyhledávat a zjišťovat důkazy, když tato povinnost tíží samotné strany. Jak už ale bylo zmíněno výše, je jistým charakteristickým rysem společným pro všechna sporná řízení o výživné právě to, že účastníci nejsou schopni navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. V tomto směru tak uvedené ustanovení nepomůže a 120 odst. 3 o. s. ř. tak nelze ve sporném řízení o výživném více či snad dokonce plošně aplikovat. Dokazování ve sporném řízení o výživném Uvedené mantinely dokazování ve sporném řízení o výživném korigují některá ustanovení NOZ, stejně jako tak činí některá ustanovení v současné době platných zákonů (např. 96 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění). Zásadním ustanovením v tomto směru je 913 NOZ, dle kterého: Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, akmíře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. Citované ustanovení obsahuje dvě různé roviny. První rovina uvádí, jaké skutečnosti jsou rozhodné pro určení rozsahu výživného (potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného, osobní péče, míra této péče a péče o rodinnou domácnost), avšak neposkytuje oprávnění soudu tyto skutečnosti dokazovat z vlastní iniciativy, ale pouze při rozhodnutí tyto skutečnosti hodnotit, a to i když jejich zhodnocení není účastníky navrhováno. Druhá rovina pak poskytuje ve sporném řízení o výživném (citované ustanovení platí pro 2 Ačkoli komentář k zákonu o rodině (HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Zákon o rodině, 4. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, 450 s.) výslovně uvádí, že na výživné neprovdané matky ustanovení 98 odst. 1 věta druhá nedoléhá, tento závěr nemá v dikci ustanovení 98 žádnou oporu a konstrukce závěru, že lze přiznat výživné zpětně i za dobu před podáním žaloby je argumentačně nedostačující. Na druhou stranu musím uznat, že uvedený závěr o neaplikaci ustanovení 98 odst. 1 věta druhá na výživné neprovdané matky je výkladem spravedlivým a v praxi obecnými soudy akceptovaným. 10 1/2013 REKODIFIKACE & PRAXE

13 Statû všechna ustanovení o výživném) soudu možnost, resp. povinnost provádět i ty důkazy, které účastníci neoznačili. Tento závěr jednoznačně vyplývá ze spojení je třeba také zkoumat (zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika), neboť ukládá-li zákon soudu povinnost nějaké skutečnosti zkoumat, musí k těmto soud provést potřebné důkazy, neboť jinak než na základě provedených důkazů stanovené skutečnosti zkoumat nelze. I toto ustanovení však přináší několik výkladových problémů. První je slovo také ve formulaci je třeba také zkoumat. Zde vyvstává otázka, co přesně měl touto formulací zákonodárce na mysli. Možný výklad je dvojí uvedené ustanovení de facto umožňuje provést jakýkoli důkaz, neboť umožňuje soudu zkoumat jakékoli rozhodné skutečnosti a pak mu logicky dává oprávnění provést důkazy dle uvážení, nebo tím má být vyzdviženo, že pánem sporu jsou ve věcech výživného účastníci, a toto ustanovení pouze doplňuje okruh rozhodných skutečností, které byly tvrzeny účastníky, a k jejichž prokázání tito označili potřebné důkazy. Správným výkladem je výklad uvedený na druhém místě, neboť výklad první by naprosto popíral hlavní zásady sporného řízení a narušoval rovnost stran. Navíc je třeba mít na mysli, že zmíněné ustanovení je společné výživnému nejen ve sporném řízení, ale i pro výživné v řízení nesporném. V tomto kontextu pak slovo také nemůže zakládat oprávnění soudu ve sporném řízení zkoumat skutečnosti, které uzná sám za vhodné a provádět k tomu potřebné důkazy. Problematickou je také skutečnost, že zmocnění směřuje ke zkoumání skutečností na straně povinného, a tedy opravňuje soud pouze k provádění důkazů týkajících se poměrů na jeho straně (častěji se jedná o žalovaného, nikoli však výhradně). Přitom na straně oprávněného je celá řada skutečností (nejen důvodné potřeby a majetkové poměry), které si mnohdy bližší zkoumání zaslouží. Příkladem může být např. to, jakým způsobem zletilé dítě (potomek) přistupuje k soustavné přípravě na budoucí povolání, tedy jaké jsou jeho studijní výsledky, zda školu vůbec řádně navštěvuje, kolikátou školu studuje a proč apod. Bohužel v tomto směru 913 NOZ, zákonný podklad pro provádění dalších důkazů neposkytuje. V některých typech řízení ve věcech výživného pak vzniká další výkladový problém, který souvisí s mnohostí povinných osob. U výživného manžela či rozvedeného manžela je výživou povinna toliko, jedna osoba, zatímco u výživného zletilého dítěte (potomka), což je mimochodem nejčastější typ sporného řízení o výživném vůbec, který svou četností překoná všechny ostatní typy sporných řízení o výživném dohromady, jsou ve valné většině případů výživou povinny osoby dvě (v případě potomka může být osob více). Otázka pak zní, má-li soud zkoumat i schopnosti, možnosti a majetkové poměry druhého rodiče, který není účastníkem řízení. V tomto směru je nutné přiklonit se k závěru, že ano, neboť 913 NOZ, stejně jako stávající úprava v 96 zák. o rodině, hovoří o povinném, sice v jednotném čísle, ale pořád o povinném a nikoli o účastníku řízení o výživném. Tento závěr potvrzuje i dosavadní soudní praxe, když obecné soudy zkoumají i schopnosti, možnosti a majetkové poměry druhého rodiče, který není účastníkem řízení, a to bez ohledu na tvrzení účastníků a jimi označené důkazy. Závěrem této části tak lze konstatovat, že 913 NOZ rozšiřuje oprávnění soudu ve vztahu k provádění důkazů ve sporném řízení o výživném nad rámec úpravy obsažené v 120 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, stejnou mírou jako stávající 96 zák. o rodině. Nejedná se však o neomezené zmocnění, nýbrž o specifikovanou skupinu skutečností týkající se výživou povinných osob. Zvláštnosti dokazování ve věcech výživného rozvedeného manžela Ustanovení 760 NOZ stanoví zvláštní podmínky pro řízení o výživném rozvedeného manžela. Uvedené ustanovení stanoví, že při rozhodování o výživném nebo o jeho výši vezme soud zřetel, jak dlouho rozvedené manželství trvalo a jak dlouho je rozvedeno, jakož i: zda si rozvedený manžel neopatřil přiměřené zaměstnání, přestože mu v tom nebránila závažná překážka, zda rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem, zda se rozvedený manžel podílel za trvání manželství na péči o rodinnou domácnost, zda se rozvedený manžel nedopustil vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu, nebo zda je dán jiný obdobně závažný důvod. Toto ustanovení rozšiřuje okruh významných skutečností v oblasti výživného rozvedeného manžela o rozhodné skutečnosti na straně oprávněného, což 913 NOZ nezmiňuje. Na druhou stranu je nutné uvést, že z hlediska zaměření tohoto příspěvku citované ustanovení přináší minimálně dva výkladové problémy. Na prvním místě musím nutně zmínit slovní spojení vezme soud zřetel. V porovnání s 913 NOZ, který používá termíny je rozhodné a je třeba také zkoumat, přičemž oba mají různé dopady do dokazování, se jedná o novotvar. Pomineme-li fakt, že zákonodárce pro výživné, sice různých osob, ale stále výživné, užívá různé termíny, je zásadní otázkou, zda se výraz zřetel blíží spíše termínu je rozhodné a tudíž soud při rozhodování sporu k těmto otázkám pouze přihlíží, nebo se výraz zřetel blíží spíše termínu zkoumat a pak soud nejen přihlíží, REKODIFIKACE & PRAXE 1/

14 Statû ale také dokazuje, a to bez ohledu na to, co navrhnou účastníci. Pojem zřetel znamená soustředění myšlení, pozornosti, zájmu na něco či ohled,3 a má tak tento pojem blíže k oněm rozhodným skutečnostem a neposkytuje tak prostor pro provádění důkazu ze strany soudu z vlastní iniciativy. Podíváme-li se však do důvodové zprávy k NOZ, zjistíme, že úmyslem zákonodárce bylo stanovit okruh skutečností, které: musí být uváženy. Význam spojení musí být (soudem) uváženy a soud vezme zřetel rozhodně není totožný, avšak z důvodové zprávy je úmysl zákonodárce zřejmý a spojením vezme soud zřetel tedy zákonodárce jednoznačně chtěl, aby soud zkoumal, a má-li soud zkoumat, musí pak logicky také provádět důkazy, neboť jinak soud zkoumat ani nemůže (shodná tvrzení účastníků nelze považovat za zkoumání). Také je potřeba zmínit legitimní očekávání účastníků, kteří by jistě nepochopili a ani se neztotožnili sargumentací soudu, že soud sice měl podle zákona vzít na zřetel výše uvedené skutečnosti, ale protože je nikdo netvrdil a poučovací povinnost soudu ve smyslu 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nedoléhá na skutečnosti, jež může potencionálně účastník tvrdit, tak k nim soud prostě nepřihlédl. Oprávněně by se pak účastníci tázali, kde je spravedlnost, o níž hovoří ustanovení 1 občanského soudního řádu. V tomto kontextu je tak nutné (a hlavně i praktické) přijmout závěr, že skutečnosti vymezené v 760 NOZ má soud nejen mít na zřeteli, ale zároveň je v tomto směru povinován tyto skutečnosti zkoumat a provádět k těmto důkazy i přesto, že nebyly účastníky navrženy. Ovšem přijmeme-li tento výklad, je pak nutné si položit otázku, zda nemá jiný význam výše zmiňované spojení uvedené v 913 NOZ, tedy spojení je rozhodné a zdali by i toto spojení nemělo být vykládáno jako oprávnění soudu provádět důkazy nad rámec návrhů účastníků. Druhý problém pak z mého pohledu představuje poslední skutečnost, k níž má být přihlédnuto a to jiný obdobně závažný důvod. Není jednoznačné, zda se obdobně závažný důvod váže pouze k dopuštění se vůči bývalému manželu nebo osobě mu blízké činu povahy trestného činu nebo je dosah této skutečnosti širší a váže se ke všem zmíněným skutečnostem, tedy např. i k tomu, že si rozvedený manžel mohl výživu zajistit řádným hospodařením s vlastním majetkem. Dosah tohoto dilematu je široký, stejně jako rozptyl závažnosti jednotlivých skutečností, když závažnost činu, který nese povahu trestného činu, je mnohem vyšší, nežli to, zda oprávněný svůj majetek prohrál v ruletě. Jednoznačnou odpověď na tuto otázku přinese až rozhodovací praxe, avšak z konstrukce a dikce ustanovení [tato skutečnost je označena písm. e) a nikoli jako dovětek písm. d)] lze vyvodit, že jiný obdobně závažný důvod se váže 3 Srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2009, s z hlediska závažnosti ke všem v ustanovení 760 NOZ zmíněným skutečnostem. Náklady rodinné domácnosti Zcela nové ustanovení 691 odst. 2 NOZ vytváří nárok manžela, který žije se společným dítětem manželů, vůči kterému mají oba vyživovací povinnost, popřípadě s nezletilým dítětem, které nenabylo plné svéprávnosti a které je svěřeno do péče manželů nebo jednoho z nich, vůči druhému manželu, který opustil společnou domácnost bez důvodu zvláštního zřetele hodného a odmítá se vrátit, na příspěvek na náklady rodinné domácnosti. Jsem si plně vědom toho, že v tomto případě se nejedná o výživné, avšak nelze ponechat bez povšimnutí fakt, že náklady domácnosti (rodinné domácnosti) jsou v současné právní úpravě součástí odůvodněných potřeb oprávněného a jeho majetkových poměrů, a to jak manžela, tak i nezletilého dítěte. V kontextu tohoto ustanovení, se však účinností NOZ z nákladů rodinné domácnosti stává samostatný nárok, jehož uplatnění přísluší toliko manželu a nikoli dítěti, který by ve výživném, ať již pro dítě či manžela, neměl být zohledněn, resp. by se neměly zohledňovat náklady společné rodinné domácnosti. Je otázkou, zdali touto konstrukcí zákonodárce oprávněným spíše neuškodil, neboť fakticky to bude znamenat, že manžel (při splnění výše uvedených podmínek) bude nucen podat další návrh (krom výživného pro nezletilé dítě a sebe) za účelem úhrady nákladů společné domácnosti, což ale oprávněný manžel pravděpodobně zjistí v lepším případě v průběhu soudního řízení a v horším případě až z odůvodnění příslušných rozhodnutí. Lze tak jen doufat, že i spory o tento typ nároků budou přesunuty do připravovaného samostatného procesního předpisu a bude možné toto řízení, s ohledem na hospodárnost soudního řízení, spojit s řízením o výživné manžela či s řízením o výživné pro nezletilé dítě. Specifické problémy výživného v soudním řízení Doposud se celý příspěvek věnoval výživnému z pohledu NOZ. Avšak již v současné době lze nalézt některé specifické problémy výživného spojené se soudním řízením, na něž hmotněprávní úprava dopad nemá a ani mít nemůže, neboť jsou ryze procesního charakteru. Prvním takovým problémem je určitost žalobního návrhu, tedy petitu. Společným znakem prakticky všech sporů o výživné je to, že oprávněný nemá jasnou představu o majetkových poměrech povinného. Nemá-li oprávněný, a fakticky mnohdy ani nemůže mít, představu o majetkových poměrech povinného, pak logicky ani nemůže vědět, jaká je výše výživného, jež majetkovým poměrům povinného odpovídá.4 Přesto však musí oprávněný 4 Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Příruční slovník jazyka českého ( ), /2013 REKODIFIKACE & PRAXE

15 Statû jako navrhovatel do žalobního návrhu uvést částku výživného, kterou po povinném požaduje, přičemž jeho volba má pak následně dopad do nákladů řízení, neboť od požadované částky se odvíjí případná odměna zástupce účastníka (advokáta) a od této se odvíjí také úspěch účastníka ve věci. V tomto směru pak nelze než doporučit, aby nový procesní předpis týkající se mimo jiné i rodinných věcí korigoval určitost žalobního návrhu a stanovil možnost požadovat zvýšení výživného o částku, jež bude záviset na úvaze soudu či o částku přiměřenou. Další náležitostí žaloby je mimo jiné označení důkazů, přičemž i tato náležitost činí oprávněným (a mnohdy také povinným) nemalé problémy, když nejsou schopni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, týkajících se jejich oprávněných potřeb a majetkových poměrů, jakož i schopností, možností a majetkových poměrů povinného. V tomto směru pak leží břemeno na soudu, který musí účastníky poučit o povinnosti označit důkazy k prokázání tvrzení. Tento problém by se zcela vyřešil prolomením 120 odst. 1 v řízeních o výživném, případně alespoň jeho modifikací, která by soudu umožnila provádět důkazy k tvrzením účastníků bez ohledu na to, zda označí důkazy k jejich prokázání či nikoli. S problémem důkazů pak souvisí problematika koncentrace řízení ve smyslu 118b o. s. ř., která se promítá i do sporů o výživném (samozřejmě toliko ve sporném řízení), a omezuje možnost označit důkazy do skončení přípravného jednání, do konce prvního jednání, nebyla-li provedena příprava jednání, či do uplynutí lhůty určené k tomu soudem. Ani tento procesní nástroj v problematice výživného nelze označit za šťastný, zejména s ohledem na povahu nároku na výživné. Ačkoli v praxi existuje několik možností, jak se koncentraci vyhnout (soudce se řádně připraví na jednání a z účastníků vytěží vše potřebné při prvním jednání, soudce nepoučí účastníky o koncentraci, případně účastník označí po koncentraci navržený důkaz jako důkaz, jež má sloužit ke zpochybnění věrohodnosti již provedeného důkazu, což může soud mnohdy posoudit až po provedení takového důkazu) nelze než doporučit, aby se do budoucna koncentrace řízení ve věcech výživného neuplatňovala. Odměna zástupce účastníka pak představuje poslední specifický problém řízení o výživném. Odměna zástupce účastníka, kterým je advokát, se odvíjí od 3 odst. 1 ve spojení s 3 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., dle které se základ pro výpočet odměny stanoví většinou jako ekvivalent pětinásobku ročního plněním výživného (neboť výživné je opětujícím se plnění většinou bez časového omezení5). Domáhá-li se tak zletilé dítě zvýšení výživného o Kč měsíčně, činí základ pro výpočet odměny zástupce z řad advokátů částka Kč a pouze odměna zástupce pak představuje částku Kč. Tento způsob výpočtu odměny zástupce účastníka v rodinných věcech lze pokládat za zcela nevhodný a vyhláška č. 484/2000 Sb. by si v tomto směru novelizaci více než zasloužila, a to tak, aby základ pro výpočet odměny zástupce z řad advokátů byl stanoven pevnou částkou, jak je tomu např. ve věcech rozvodu manželství. Procesní úprava také postrádá úpravu nákladů řízení v případě, že výživné není zvýšeno a oprávněný je ve sporu zcela neúspěšný, avšak podání žaloby zcela zavinil povinný svým chováním, kdy např. odmítal sdělit jakékoli údaje o svých majetkových poměrech oprávněnému či byl zcela nekontaktní. Jedinou možností je pak aplikace 150 o. s. ř., avšak zde vyvstává otázka, zda-li výše popsaná situace zakládá ony důvody hodné zvláštního zřetele, když povinnost sdělit své majetkové poměry či jednat o výši výživného povinný dle zákona nemá (jeho povinností je toliko vyživovací povinnost plnit). Druhým problémem ustanovení 150 o. s. ř. je, že na jeho základě lze náhradu nákladů nepřiznat straně ve sporu úspěšné, avšak již nelze jeho aplikací přiznat náhradu nákladů straně neúspěšné. Závěr Shrneme-li uvedené, musíme nutně dospět k závěru, že NOZ příliš velké dopady do sporného řízení o výživné nemá. Výjimku v tomto směru představují výživné rozvedeného manžela, za předpokladu akceptace závěru ohledně výkladu spojení vezme soud zřetel uvedeného výše a náklady rodinné domácnosti. Největší problémy výživného, které soudy projednávají ve sporném řízení, NOZ neodstranil. Rozhodně není cílem, aby tento příspěvek vyzněl v duchu přesunu veškerých řízení o výživném do řízení nesporného. Naopak, vyjma výživného neprovdané matky, mají všechna ostatní řízení o výživném (myšleno zletilých osob) zůstat v režimu řízení sporných, neboť většina znaků a institutů nesporného řízení nemá v řízení o výživném opodstatnění (např. okruh účastníků je jasně dán oprávněným a povinným, je zde absence veřejného zájmu apod.) Nelze však opomenout, že problematika výživného má svá specifika, a proto je nutné ubírat se cestou menších či větších odchylek od klasického sporného řízení. Samotné návrhy jsou uvedeny v předchozích kapitolách, a tak zde zbývá pouze zdůraznění toho nejdůležitějšího, a to prolomení zásady projednací v řízeních o výživném tak, aby soud mohl provádět důkazy bez ohledu na návrhy účastníků nejen ke skutečnostem, které má zkoumat, ale i ke skutečnostem, k nimž má přihlížet (viz dikce 913 NOZ). 5 Výjimku v tomto směru představuje pozice manžela, kterému NOZ v ustanovení 688 stanoví právo na informaci ohledně příjmu druhého manžela a stavu jeho jmění. Nicméně ani toto ustanovení není nikterak zázračné, neboť toto právo zákon stanoví vůči druhému manželu nikoli třetím subjektům. Takže v případě neochoty manžela sdělit druhému manželovi výši příjmů, se oprávněný bude muset obrátit na soud, který mu právo na informaci přizná, resp. uloží povinnému manželu informace sdělit, přičemž by bylo mnohem snazší, pokud by manžel mohl učinit např. dotaz na zaměstnavatele povinného manžela přímo. 6 Nejčastější výjimkou je v tomto směru výživné neprovdané matky. REKODIFIKACE & PRAXE 1/

16 Statû Osvojení v NOZ a některé zápisy do matrik Mgr. PETR SEDLÁK doktorand Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci Z pohledu praktického fungování nové právní úpravy osvojení je jednou z podstatných otázek úprava skutečností, které jsou předmětem zápisu do matričních knih. Vysloveně novou právní úpravu přináší 800 NOZ a dále úprava osvojení zletilého. Základem úpravy matričních záznamů ve vztahu k osvojení je 797 NOZ, dle kterého na základě rozhodnutí soudu o osvojení se osvojitel, popřípadě osvojitelé, zapíší do matriky jako rodič, popřípadě rodiče dítěte. Osvojení jediným osvojitelem Úprava 800 NOZ se týká rozdělení osvojení ve vztahu k mnohosti osvojitelů. Na jedné straně jsou jako společní osvojitelé uvedeni manželé a na druhé straně jako samostatní osvojitelé jeden z manželů a výjimečně jiná osoba. V případě osvojitelů jednotlivců je režim matričních záznamů rozdílný pro případ, kdy je jediným osvojitelem manžel rodiče a pro případ, kdy je jediným osvojitelem jiná osoba. Základním rozdílem, a to výslovným i oproti úpravě zákona o rodině, je v případě osvojení jediným osvojitelem jinou osobou vypuštění zápisu o druhém rodiči. O vypuštění záznamu rozhodne soud v rámci rozhodnutí o osvojení. Ustanovení 800 odst. 1 věta druhá za středníkem NOZ nepřipouští volnou úvahu soudu, zda v případě osvojení jediným osvojitelem jinou osobou vypustí záznam o druhém rodiči. Tato povinnost je soudu dána, a pokud nastanou zákonem předvídané okolnosti, je soud povinen tento záznam vypustit. Oproti tomu v případě osvojení manželem rodiče takovou povinnost soud nemá a naopak takový postup by byl v rozporu s účelem osvojení manželem rodiče, neboť v případě osvojení jediným osvojitelem jinou osobou se jedná o typický případ úplného osvojení, kdy formálně vznikají osvojením právní vztahy k jedinému osvojiteli jako jedinému budoucímu nositeli rodičovské odpovědnosti. Naproti tomu v případě osvojení manželem rodiče je cílem osvojení vytvoření fungujícího vztahu mezi oběma rodiči, z nichž jeden je osvojitel, a dítětem (dětmi), přičemž jak rodič dítěte, tak jeho manžel-osvojitel budou nadále nositeli rodičovské odpovědnosti. Osvojení zletilého Druhou zcela novou úpravou ve vztahu k matričním předpisům bude úprava osvojení zletilého. V případě osvojení zletilého připadají do úvahy dvě možnosti, a to jednak osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého, a jednak osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého. Osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého, je úplným osvojením se všemi důsledky, které z tohoto charakteru osvojení vyplývají, tedy zejména mezi osvojencem a osvojiteli vzniká vztah jako mezi rodiči a dětmi, a tedy příbuzenský poměr mezi nimi ( 847 odst. 3 NOZ). Skutečnost, že osvojení zletilého, které není obdobou osvojení nezletilého, je osvojením neúplným, vyplývá z 849 odst. 1 NOZ, dle kterého osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr vůči členům rodiny osvojitele a nenabývají vůči nim žádných majetkových práv. Osvojitel nenabývá osvojením žádných majetkových práv vůči osvojenci a jeho potomkům; a taktéž z druhého odstavce téhož ustanovení, dle kterého osvojenec a jeho potomci nepozbývají osvojením práv ve vlastní rodině. Z uvedeného vyplývá, že v případě osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého, dochází k zápisu osvojitelů do matriky jako rodičů osvojence a původní zápis je nahrazen novým. Změny příjmení v souvislosti s osvojením Skutečnost, která odlišuje osvojení nezletilého a osvojení zletilého bez ohledu na formu, je úprava změny příjmení. Zatímco podle 835 NOZ má osvojenec příjmení osvojitele; společný osvojenec manželů má příjmení, které bylo určeno pro jejich děti při 14 1/2013 REKODIFIKACE & PRAXE

17 Statû uzavření manželství. Nesouhlasí-li osvojenec, který má právo vyslovit se ke svému příjmení, se změnou svého příjmení, rozhodne soud, že osvojenec bude ke svému příjmení připojovat příjmení osvojitele. Oproti tomu 851 odst. 1 NOZ pro případ osvojení zletilého výslovně konstatuje, že osvojení zletilého nemá vliv na jeho příjmení. Pouze v případě souhlasu osvojitele (a za trvání manželství se souhlasem manžela osvojitele) může osvojenec připojit osvojitelovo příjmení ke svému (odst. 2). Trvá-li manželství osvojence a mají-li manželé společné příjmení, může osvojenec připojit osvojitelovo příjmení k svému příjmení jen se souhlasem svého manžela (odst. 3). Jinými slovy, v případě osvojení nezletilého je základem změna příjmení osvojence na příjmení osvojitele a pouze v případě nesouhlasu osvojence bude rozhodnuto o připojovaném příjmení, tedy příjmení s pomlčkou. Oproti tomu v případě jakéhokoli osvojení zletilého není změna příjmení předpokládána a jedinou možností je připojované příjmení. Důsledky zrušení osvojení Poslední poznámka k matričním záznamům je v souvislosti se zrušením osvojení, neboť podle 841 a 842 NOZ při zrušení osvojení dochází k zániku poměru vzniklého osvojením a tedy i k obnově vztahu mezi osvojencem a jeho původními rodiči (vč. matričních záznamů) a zároveň dochází i ke zpětné změně příjmení, ledaže prohlásí, že si osvojenec stávající příjmení ponechá. V této souvislosti je třeba nad rámec matričních záznamů poukázat na 840 odst. 2 NOZ, dle kterého osvojení nelze zrušit po uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení. To neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem. Právo na náhradu nemajetkové újmy jako součást pozůstalosti Mgr. MARTINA ULÁKOVÁ doktorandka na katedfie obãanského práva právnické fakulty Masarykovy Univerzity v Brnû Nemajetková újma představuje zásah do psychické sféry jednotlivce fyzické osoby byť není vyloučeno, aby v určitých případech pociťovala nemajetkovou újmu v její specifické podobě i osoba právnická. Újma jako taková spočívá v narušení obvyklého poklidného psychického stavu, jež je takové intenzity, že ho jednotlivec začíná vnímat jako osobní újmu. Z tohoto do jisté míry vágního a obecného vymezení je zřejmé, že nikdo jiný než osoba poškozená určitým neoprávněným zásahem nebo jednáním nemůže objektivně rozsah nemajetkové újmy jiné osoby zjistit, a proto i právo na její odškodnění bude vždy záviset na okolnostech každého individuálního případu. Pod pojem nemajetkové újmy tak lze zahrnout prakticky cokoli, co není majetkovou škodou. Nároky na přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu jsou charakteristické tím, že jsou osobně spjaty s osobou, která tuto újmu utrpěla. Jedná se typicky o právo na ochranu osobnosti, právo na bolestné, právo na náhradu za ztížení společenského uplatnění, jednorázové odškodnění pozůstalých, ale i další nároky upravené speciálními zákony, jako např. nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., nárok na odškodnění oběti trestného činu v adhezním řízení, odškodnění újmy v režimu antidiskriminačního zákona nebo v režimu autorského zákona a další. REKODIFIKACE & PRAXE 1/

18 Statû Jelikož je právo na náhradu nemajetkové újmy vázáno výlučně na osobu poškozeného, dochází k zániku tohoto práva smrtí fyzické osoby, jak stanoví v 579 odst. 2 obč. zák., a obdobnou formulaci přejímá i 2009 odst. 2 NOZ. ( Smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu. ) Podle současné právní nauky i ustálené judikatury soudů přitom platí, že smrtí fyzické osoby zanikají práva bez ohledu na to, zda byla uplatněna u soudu, a zanikají i taková práva, která již byla pravomocně přiznána.1 Pokud byl nařízen výkon rozhodnutí, je zánik práva důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.2 Pokud však bylo právo ještě za života oprávněného úspěšně vymoženo, zaniká splněním, tudíž plnění patří do majetku oprávněného a je předmětem dědění.3 Smyslem zániku práv vázaných na osobu věřitele jeho smrtí je skutečnost, že odškodnění, ať už morální či peněžité, má sloužit převážně ke zmírnění následků a vyvážení újmy poškozené osoby, a plnění osobě odlišné tak ztrácí věcné opodstatnění. Nový občanský zákoník NOZ podstatným způsobem rozšiřuje možnosti náhrady nemajetkové újmy již rozšířením okruhu osob, které se mohou po smrti člověka domáhat ochrany osobnosti zemřelého ( 82 odst. 2 NOZ), obsahuje samostatná ustanovení o náhradě újmy na přirozených právech člověka ( 2956 a násl. NOZ), i zvláštní ustanovení o náhradě nemajetkové újmy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti ( 2971 NOZ). V kontextu tohoto příspěvku se však zaměříme na 1475 odst. 2 NOZ, který stanoví, že pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Znění 1475 odst. 2 NOZ se tak formálně dostává do rozporu s 2009 odst. 2 NOZ, neboť jestliže by právo věřitele vázané výlučně na jeho osobu jeho smrtí zaniklo, nemohlo by tvořit součást pozůstalosti. Znění 1475 odst. 2 NOZ je proto podle mého názoru třeba vykládat tak, že součást pozůstalosti tvoří i právo na odškodnění či zadostiučinění za porušení práva vázaného výlučně na osobu zůstavitele, neboli právo na plnění z porušeného práva zůstavitele vzniklé, nikoli právo samotné, které je jako takové nepřenositelné. Nový občanský zákoník se v zásadě vrací k úpravě obsažené v občanském zákoníku z roku 1950 (zá- 1 Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne , sp. zn. III. ÚS 1551/07. 2 Srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne , sp. zn. 7 Co 208/65, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 20/1966, nebo rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne , sp. zn. 1 Cz 11/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 31/ Srov. komentář k 579 obč. zák. v informačním systému ASPI. kon č. 141/1950 Sb.), jehož 335 zněl: Závazek zaniká smrtí dlužníka, mělo-li být splnění provedeno osobně dlužníkem, nebo smrtí věřitele, bylo-li splnění omezeno pouze na jeho osobu. Závazek k náhradě bolestného a k náhradě za zohyzdění nezaniká smrtí oprávněného, byl-li nárok již oprávněným uplatněn. Znění zákoníku z roku 1950 je formulačně přesnější (nezanikne povinnost škůdce odškodnit nemajetkovou újmu, nikoli právo zemřelého), a správně byla tato výjimka systematicky zařazena do ustanovení o zániku závazků smrtí. NOZ však znění 2009 odst. 2 v tomto smyslu nedoplnil, a proto se o skutečnosti, že takto uplatněná práva věřitele nezanikají, dozvídáme až v rámci dědického práva. V této souvislosti je také třeba zdůraznit, že úprava 1475 odst. 2 NOZ se nedotýká pouze práva na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ale všech práv a povinností vázaných výlučně na osobu zemřelého. Je přitom zřejmé, že ne všechna práva, která se váží výlučně na osobu zemřelého, mají stejný charakter. Kromě již zmíněných náhrad nemajetkových újem, se může jednat o právo na důchod, na výživné, či předkupní právo, tedy práva výlučně majetkové povahy. Změna nastane nejen u nároků upravených občanským zákoníkem, ale i u nároků upravených speciálními zákony, pokud v nich není použití občanského zákoníku vyloučeno. V úvahu proto bude přicházet například i dědění nároků na odškodnění újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení a ostatních nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. Podle Důvodové zprávy k NOZ si moderní doba žádá důslednější přiklonění k zásadě zachování hodnot jako výraz solidarity lidí a sledování cílů sahajících přes více generací, zejména co se týká předmětů duševního vlastnictví a jiných předmětů bez hmotné podstaty. Zahrnutí svým charakterem čistě majetkových práv do pozůstalosti je proto zcela pochopitelné. Důvodem však může být i neustále rostoucí zadluženost či platební neschopnost fyzických osob. Změna hmotněprávní úpravy dědického práva, respektive zániku závazků vázaných na osobu věřitele, se nutně odrazí i v právu procesním. Nadále nebude možné řízení zastavit podle 107 odst. 5 o. s. ř. s pouhým odkazem na to, že se jedná o právo vázané výlučně na osobu zemřelého, které na dědice nepřechází, neboť přestože právo samotné nepřechází, nárok uplatněný u soudu zůstavitelem za jeho života bude spadat do pozůstalosti, a tudíž bude třeba vyřešit procesní nástupnictví a možnost dědiců v řízení pokračovat. Praxe Evropského soudu pro lidská práva Na okraj lze zmínit praxi Evropského soudu pro lidská práva (dále též Soud ), právě z toho důvodu, že osobnostní či osobní práva na odškodnění nemajetkové újmy mají často ústavní rozměr. Soud přiznává 16 1/2013 REKODIFIKACE & PRAXE

19 Statû v určitých případech blízkým příbuzným nebo dědicům zemřelého stěžovatele možnost pokračovat v řízení a uplatňovat nárok zemřelého, neboli smrt poškozené osoby automaticky neznamená zastavení řízení.4 Obecné pravidlo říká, že členové rodiny zemřelého stěžovatele mohou pokračovat v řízení před Evropským soudem pro lidská práva za podmínky, že na pokračování v řízení mají dostatečný zájem, a původní stěžovatel zemřel po podání stížnosti k Soudu. ESLP shrnul, že používá v zásadě dvě kritéria: prvním je blízkost příbuzenského vztahu mezi zesnulým stěžovatelem a osobou, která chce v řízení pokračovat na jeho místě, a druhým přenositelná či naopak nepřenositelná povaha práv, o která se v daném případě jedná. I pokud by tato kritéria nebyla splněna, má možnost pokračovat v řízení, pokud daný případ nastoluje závažnou otázku obecného zájmu přesahující osobnost a zájmy stěžovatele. Jindy zase uvedl, že pokud stěžovatel zemře v průběhu řízení, mají jeho dědici v zásadě právo v něm pokračovat, pokud prokážou existenci legitimního morálního zájmu takové povahy, který by ospravedlňoval projednání stížnosti i po smrti původního stěžovatele. 5 Zdá se však, že vždy bude záležet na tom, které konkrétní právo původního stěžovatele bylo porušeno, a zda porušení tohoto práva může mít přímý dopad i na práva dědiců. 4 Podmínky přípustnosti stížnosti jsou podrobně vysvětleny v Praktickém průvodci o přípustnosti, dostupném v různých jazycích na stránkách Evropského soudu pro lidská práva. /Admissibility+guide/ [cit ]. 5 KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 33. Závěr Pakliže pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, včetně práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, které byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci, jsou tato práva převoditelná na dědice, a bude záležet na vůli dědiců, zda budou mít zájem na pokračování ve sporných zahájených řízeních či nikoli. Jelikož ustanovení 1475 odst. 2 NOZ nerozlišuje mezi jednotlivými druhy práv vázaných na osobu zůstavitele, bude rovněž záviset na rozhodovací praxi soudů, jak se vypořádají s otázkou procesního nástupnictví. Zřejmě tak bude pokračováno v řízeních, které teoreticky povedou k vymožení peněžitého nároku zůstavitele, a tudíž k rozmnožení jmění v pozůstalosti. Nelze však vyloučit, že dědicové budou trvat i na pokračování v řízení, jež povede k čistě morální kompenzaci újmy zemřelého, například formou omluvy. Lze proto teoreticky zobecnit, že pokračování v řízení bude zpravidla přicházet do úvahy tam, kde se porušení práv zesnulého mohlo dotknout i práv pozůstalých, ať už majetkové či osobní povahy. Rozšiřování možnosti dědiců pokračovat v řízeních zahájených za života zůstavitele i na nároky vázané výlučně na jeho osobu směřuje dle mého názoru nejen k zachování hodnot přes více generací, ale i ke zdůraznění preventivně-sankční funkce náhrady nemajetkové újmy,6 neboť po smrti poškozené osoby zjevně zaniká ve vztahu k zemřelému její satisfakční funkce. 6 O tom svědčí nejen nálezy Ústavního soudu, např. nález Ústavního soudu ze dne , sp. zn. I. ÚS 1586/09, ale i některé názory právní teorie, jako např. K. Eliáš a kol.: Občanský zákoník: velký akademický komentář : úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k sv. Praha : Linde, s Publikace nakladatelství Wolters Kluwer âr, a. s. Nové české nadační právo v evropském srovnání Kateřina Ronovská Monografie Kateřiny Ronovské je příspěvkem do odborné diskuse o nadacích a jejich funkci ve společnosti, která byla opětovně započata v souvislosti s rekodifikací českého soukromého práva. Čtenář v knize nalezne srovnávací analýzu soukromoprávních aspektů českého nadačního práva, obsaženého v novém občanském zákoníku, a německé, švýcarské, rakouské, nizozemské a dnes platné české právní úpravy (zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech). Kniha je uceleným přehledem historického vývoje i současného stavu nadačního práva v těchto zemích, včetně shrnutí možných budoucích vývojových tendencí. Nadace jsou v Evropě běžně chápány jako osamostatněný majetek, věnovaný zakladatelem určenému účelu, tradičně obecně prospěšnému. Často však slouží i k účelům soukromým jako prostředek předcházení rodinným sporům, alternativa k dědické sukcesi, jako forma správy majetku apod. Postupem času se i v České republice vytváří prostor pro emancipaci nadačního institutu a překonání zažitého stereotypního chápání nadace jako pouhého" subjektu nevýdělečné sféry. Spolu s rozšířením využitelnosti právní formy nadace však vzniká i celá řada otázek, na které bude nutno v budoucnu hledat odpověď. Objednávejte na stran, cena 535 Kč REKODIFIKACE & PRAXE 1/

20 Otázky & odpovûdi Otázky & odpovědi NOZ ãást první Je soud povinen pfii rozhodování vïdy vycházet znázorû soudû vyjádfien ch v dfiívûj ích rozhodnutích v obdobn ch vûcech Je to nûjak upraveno v NOZ Na dotaz odpovídá: Jana Křiváčková Soudy jako orgány státu jsou povinny respektovat tzv. princip právního státu, do nějž lze zahrnout i princip právní jistoty, legitimního očekávání, zásadu rovnosti. Z nich potom plyne i tzv. princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Tento princip znamená, že soudy jsou povinny při své činnosti v rámci řízení postupovat tak, aby jejich kroky v řízení účastníky nepřekvapily. Tohoto dosahují především dodržováním procesních předpisů upravujících postup v řízení před soudem, včetně řádného poučení účastníků o jejich procesních právech a povinnostech. Předchází se tím situacím, kdy by účastníci řízení pro neznalost procesních předpisů či neuvědomění si nesplnění některé své procesní povinnosti (např. povinnosti tvrdit skutečnosti či navrhovat důkazy k prokázání těchto skutečností) byli následně zaskočeni soudním rozhodnutím, jímž by soud rozhodl z tohoto důvodu v jejich neprospěch. Předvídatelnost soudního rozhodování je dále založeno na ochraně již výše zmíněného legitimního očekávání účastníků řízení, že o jejich věci bude rozhodnuto stejně jako v obdobném případě, v němž již bylo dříve vydáno rozhodnutí. Tato zásada pramení z principu právního státu a soudy ji musejí respektovat i bez toho, že by byla někde výslovně vyjádřena. Několikrát se k tomuto shodně vyjádřil i Ústavní soud ČR. Nový občanský zákoník však ve svém 13 výslovně tuto zásadu zmiňuje. Důvodem je zřejmá snaha o větší seznatelnost této zásady a ustanovení 13 je tedy jakousi výpovědí o existenci této zásady v našem právním řádu. Ustanovení 13 NOZ zní: Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky. Soudy tedy primárně musejí při rozhodování v řízení vždy vycházet z judikatury soudů v obdobné věci. Obdobnou věcí je taková věc, která se v podstatných znacích shoduje s projednávaným případem. Těmito podstatnými znaky je třeba rozumět podobnost okolností případů, tj. shoda či podobnost skutečností pro případy rozhodných. Dospěje-li soud k závěru, že projednávanou věc lze shledat obdobnou jako věci již dříve rozhodnuté, měl by v zájmu zachování předvídatelnosti rozhodování ve věci rozhodnout obdobně. Touto shodou v rozhodnutí se rozumí, že soud na zjištěný skutkový stav aplikuje právo shodným způsobem, tj. stejně věc po právní stránce posoudí. Předvídatelnost soudního rozhodnutí však není absolutní hodnotou a dřívější rozhodnutí soudu (i včetně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu) nelze chápat jako precedenty, které jsou za všech okolností závazné. Soud rozhodující ve věci může tedy nakonec případ posoudit i zcela odlišně od stávající judikatury. V takovém případě ovšem je, jak se uvádí ivcitovaném 13 NOZ, povinen toto své odchýlení se od dřívějších rozhodnutí v jiných obdobných věcech vysvětlit. Pro soud to tedy znamená, že se může od stávající judikatury odchýlit jen tehdy, pokud je zároveň schopen řádně tento svůj krok odůvodnit. Důvodem pak může být shledání dílčích odlišností případů, pro něž nelze právní názor v dřívějších rozhodnutích aplikovat nebo i to, že soud zastává odlišný náhled na to, jaká právní norma, popř. jak by se měla ve věci správně aplikovat. Účastníci mají právo na to, aby jim byl postup soudu při rozhodování věci vysvětlen dostatečně v odůvodnění soudního rozhodnutí. Řádné odůvodnění vede nejen k pochopení myšlenkového procesu soudců při rozhodování věci, ale je také zdrojem pro úvahu účastníků při formulaci argumentů v případě, kdy se rozhodnou proti takovému rozhodnutí soudu bránit opravnými prostředky. NOZ ãást první MÛj advokát mi fiíkal, Ïe abych v soudním fiízení dostal náhradu jeho nákladû pfii vymáhání pohledávky, musím od roku 2013 posílat dluïníkûm upomínky. Je to pravda a bude to stejné i v NOZ Na dotaz odpovídá: Jakub Dohnal VNOZ obecně nenajdeme povinnost dlužníky upomínat ke splnění jejich dluhu. Povinnost upomínat dlužníky pro přiznání nákladů stanoví procesní předpis občanský soudní řád, a to nově od Je tedy nutné se s touto novinkou v o. s. ř. vypořádat ivroce 2014, až bude účinný NOZ. V této souvislosti doporučuji mít na paměti, že NOZ nově stanoví vy a o. s. ř. od stanoví, že žalobce, který měl úspěch ve věci zahájené podle 80 písm. b), má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. 18 1/2013 REKODIFIKACE & PRAXE