CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Vliv rozvodu na ekonomickou funkci rodiny

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Vliv rozvodu na ekonomickou funkci rodiny Kateřina Slavíková Vedoucí práce: Mgr. Jan Mochťák Olomouc 2014

2 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne 11. dubna podpis

3 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu práce Mgr. Janu Mochťákovi za uţitečné rady a trpělivé vedení. Dále děkuji své rodině, která mi byla velkou oporou.

4 Obsah ÚVOD Vymezení základních pojmů Rodina Manţelství Rozvod Funkce rodiny Biologicko-reprodukční funkce Emocionální funkce Ekonomická funkce Výchovná funkce Socializační funkce Ochranná a domestikační funkce Rekreační a regenerační funkce Současná rodina století a současnost Nukleární párová rodina Zdravá a funkční rodina Problémy a poruchy rodiny Problémová rodina Dysfunkční rodina Afunkční rodina Rozvod a ekonomická funkce rodiny vybrané aspekty Dopad rozvodu na zdraví Rodinný rozpočet Příjmová situace zbylé rodiny Výţivné

5 4.4 Rozvod a proměna jednotlivých etap dne Pracovní čas Zaměstnanost a příjmy ţen Harmonizace pracovního času Zkrácení pracovní doby částečný úvazek Předškolní zařízení Vzdělávání Mimopracovní čas Vázaný čas Volný čas Závěr Seznam zdrojů Seznam pramenů Seznam tabulek Anotace

6 ÚVOD Rodina je místem, kde dochází k první socializaci člověka a také nejdůleţitějším prostředím, které se podílí na jeho začleňování do společnosti. Rodiče jsou pro své děti vzorem chování a jednání a děti tyto vzorce přebírají. Rodina plní řadu důleţitých funkcí. Vlivem vývoje společnosti se obraz rodiny i důraz na jednotlivé funkce mění. Pokud však dojde k jejich narušení, přestává rodina fungovat, coţ má dopad na všechny její členy. Vlivem nefunkčnosti rodiny můţe v konečném důsledku dojít i k rozpadu manţelství, tedy k rozvodu. Přestoţe je dnes rozvod běţnou součástí ţivota a dokonce se dá říci, ţe se do určité míry stal normou, představuje velmi stresující záleţitost a má velmi negativní dopad na všechny zúčastněné a do určité míry se dotýká i blízkého okolí. Rozvod ovlivňuje spoustu oblastí ţivota. Ještě předtím, neţ k němu fakticky dojde, se v rodinách začínají dít různé změny a řeší se mnoho věcí, jako je například otázka bydlení, dělení majetku, péče o děti, finanční stránka a kontakt s dětmi v době po rozvodu. Mění se rodičovské role, odpovědnost, práva a povinnosti zúčastněných, způsob trávení času, mnohdy dochází ke změně bydliště, práce, školního či předškolního zařízení atd. V této absolventské práci se budu zabývat tím, jaký vliv má rozvod na jednu z hlavních funkcí rodiny - funkci ekonomickou. Ekonomická funkce se vývojem společnosti změnila (uţ není tolik výrobní a hospodářskou jednotkou, ale spíše spotřební), přesto patří mezi hlavní funkce, protoţe má zásadní význam pro zabezpečení rodiny. Cílem této práce bude zmapovat proměny této funkce vlivem rozvodu. Cílovou skupinou, kterou se budu zabývat v této práci, jsou rozvedené ţeny, které mají dítě (děti) ve své péči. V první kapitole vysvětlím základní pojmy, např. termíny rodina, manţelství a rozvod. Druhá kapitola objasní, jaké má rodina funkce. Tato kapitola je v rámci celé práce nejdůleţitější, neboť se v ní budu zabývat proměnou ekonomické funkce vlivem rozvodu. 6

7 Ve třetí kapitole se zaměřím na současnou rodinu, jak vypadá funkční rodina a jaké se mohou objevit problémy a poruchy v jejím fungování. Čtvrtá kapitola bude věnována vybraným oblastem dopadu rozvodu z hlediska ekonomické funkce rodiny. Zdroje k vypracovávání této absolventské práce budou zejména monografie a internetové články a pouţitou metodou bude kompilace. Tuto teoretickou práci doplním výpovědí anonymní respondentky, která se před dvěma lety rozvedla a má v péči 2 děti. 7

8 1 Vymezení základních pojmů Tato kapitola se zabývá objasněním základních pojmů, které se vztahují k dané problematice. Jedná se o tyto pojmy: rodina, manţelství, rozvod. 1.1 Rodina Podle Velkého sociologického slovníku je rodina původní a nejdůležitější společenská skupina a instituce, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou a jejímiž hlavními funkcemi je reprodukce trvání lidského biologického druhu a výchova, respektive socializace potomstva, ale i přenos kulturních vzorů a zachování kontinuity kulturního vývoje (Petrusek a kol. 1996: 940). Původní význam slova rodina byl původně jiný, neţ jak jej vnímáme dnes. Ve starověku i středověku se tímto slovem označovaly dvě zcela odlišné věci. Nejprve byla rodina chápána jako to, co bychom dnes nazvali velkou domácností, tedy společenství lidí, kteří spolu bydlí, pod jednou střechou spolu hospodaří a podléhají jedné autoritě, hlavě rodiny. Do rodiny byli zahrnováni nejen pokrevní příbuzní, ale vůbec všechny osoby v domě, tedy zpočátku i otroci (později sluţebnictvo, případně ostatní zaměstnanci). Rodinou byl nazýván systém širokého pokrevního příbuzenství. U šlechty a patricijů se slovem rodina mělo na mysli přibliţně totéţ co slovem rod velká skupina lidí, kde se pokrevním svazkem udrţovala jednota moci a majetku (Moţný 1990). Rodina má své dané obecné zákonitosti. Kaţdá rodina má svou rodinnou hierarchii interpersonálních vztahů a také kaţdý člen rodiny svou určitou roli; rodina jako celek, vztah k jiným skupinám, k obecným hodnotám, má svá vnitřní pravidla souţití, skupinové normy. Sociální klima rodiny se nejvíce promítá ve výchově. Jednotlivé rodiny se od sebe vzájemně liší a to z mnoha hledisek. Základní rozdíly mezi nimi vznikají např. na základě různé sociokulturní úrovně generační a etnické příslušnosti, stylu ţivota a ţebříčku hodnot, dále odlišným uspořádáním vztahů a rozdělením rolí, vzděláním a společenským postavením rodičů nebo hmotným zajištěním rodiny. Podle uvedených kritérií se však rodiny také vzájemně sbliţují; mají společné skupinové zájmy a vytvářejí rodinná přátelství v rámci společnosti. I tento okruh rodinných přátel 8

9 a známých ovlivňuje způsob ţivota jednotlivých rodin a výchovu jejich dětí (Hintnaus 1998: 26-30). 1.2 Manželství Rodinu můţeme označit za základ společnosti. Vývoj rodiny není u konce, neboť jde v ruku v ruce s vývojem společnosti a ta se nadále proměňuje (mění se hodnoty, postoje, názory ). Manţelství podle nového občanského zákoníku (Zákon č. 89/2012 Sb.) vzniká spojením trvalého svazku muţe a ţeny způsobem, který stanoví tento zákon. Účelem manţelství je zaloţení rodiny, výchova dětí, vzájemná podpora a pomoc. Jde o svobodnou vůli, kterou muţ a ţena projeví buď před zástupci státu anebo církve. Podle 687 (tamtéţ) mají manželé rovná práva i povinnosti. Jsou si navzájem povinni úctou, žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, podporovat se, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti. Kaţdý z manţelů má také podle svých majetkových poměrů, schopností a moţností přispívat na potřeby rodiny tak, aby byla úroveň všech členů rodiny srovnatelná. Manţelé mají také mezi sebou vzájemnou vyţivovací povinnost, která má oběma zajistit stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Dříve například byli za rodinu povaţováni pouze sezdaní rodiče, coţ v současné době není úplně typické. Sňatečnost z mnoha důvodů (např. ekonomických) dlouhodobě výrazně klesá (tabulka č. 1), čemuţ odpovídá i nárůst počtu dětí, které se narodily mimo manţelství (v roce dětí, v letech to bylo v průměru jen 9 000) (Demografické ). 9

10 Tabulka č. 1 Zdroj: Český statistický úřad 1.3 Rozvod Podle Velkého sociologického slovníku je rozvod chápán jako právní zrušení manželství během života obou partnerů, jemuž předchází jeho reálný rozpad. Rozvod lze chápat jako významnou událost v životě lidí s řadou sociálních důsledků, mezi něž patří zejména narušení fungování rodiny a výchovy dětí, ale často i výrazná změna ekonomického i sociálního statusu některých členů původní rodiny, změna jejich způsobů života, zaměstnání apod. Důsledkem jsou tzv. neúplné rodiny, které se při rostoucím počtu a nepružné reakci společnosti na jejich potřeby stávají závažným sociálním problémem (Petrusek a kol. 1996: 955). Velký počet rozvodů (tabulka č. 2) je nevyhnutelnou daní za vysokou míru osobní svobody, která je příznačná pro moderní demokratické společnosti, a ukazuje na zhroucení instituce rodiny. Rozvod představuje pro všechny zúčastněné velkou zátěţ - lidé se z rozvodů vzpamatovávají mezi dvěma aţ pěti lety. Jsou však i takové případy, kdy se i po tak dlouhé době lidé s rozvodem psychicky nevyrovnali (Matoušek 2003: 132). 10

11 Tabulka č. 2 Zdroj: Český statistický úřad O rozvodu rozhoduje soud. Pokud se chtějí manţelé rozvést, musí být podána ţádost o rozvod. Ten se řídí zákonem č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Návrh na rozvod musí obsahovat náleţitosti dané tímto zákonem. Podle nového občanského zákoníku (Zákon č. 89/2012 Sb.) můţe být manţelství rozvedeno, jestliţe souţití manţelů je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. Pokud oba manţelé s rozvodem souhlasí, soud v současnosti (na rozdíl od dřívějších dob) nezjišťuje příčiny rozvratu a soud je rozvede. Rozvést se znamená projít jednak právním rozvodem (oficiálním oddělením manţelů, kteří spolu jiţ nechtějí ţít), kdy se řeší rozdělení majetku, bydlení, výchova dětí, ale i tak zvaným psychorozvodem. Jde o vnitřní psychický proces, ve kterém se člověk vyrovnává se zánikem manţelství a jeho důsledky. Smyslem psychorozvodu je: odpoutání se partnerů přijetí skutečnosti, ţe manţelství skončilo oddělení partnerství od rodičovství pro dobrý vývoj dítěte je potřeba spolupráce rodičů nalezení nové identity bortí se status rodiny, společné radosti i problémy, společná koncepce ţivota, mění se i rodičovské role (Poupětová 2009: 15-24) 11

12 Rozvod manţelství na jedné straně sniţuje negativní jevy, které vznikají v konfliktním manţelství, na druhé straně s sebou přináší řadu negativních důsledků, které se dotýkají různých oblastí ţivota. Jde o: ţivotní úroveň zaměstnání vztahy k příbuzným vztahy k dětem vztahy k druhému pohlaví vztahy k bývalému partnerovi úroveň zdraví (Matějček, Dytrych 1999: 31-34) 12

13 2 Funkce rodiny Postavení rodiny ve společnosti a její význam pro ni i pro jedince se opírá o skutečnost, ţe rodina naplňuje široké spektrum funkcí. Jejich výčet je vţdy určitým teoretickým abstraktem, neboť v realitě jsou jednotlivé funkce úzce provázané a jsou základem pro rodinnou harmonii nebo disharmonii (Procházka 2012: 102). 2.1 Biologicko-reprodukční funkce Rodina je povaţována za nejvhodnější prostředí pro realizování reprodukce lidského druhu. Narození dítěte dává lidskému ţivotu smysl a také mu dává nový individuální význam. Plánované rodičovství lze chápat také jako určitou známku dospělosti a zralosti osobnosti kaţdého člověka. Současná realita v sobě obsahuje signály, které napovídají o proměně této, dříve samozřejmé, role rodiny: v dlouhodobé perspektivě dochází k odkládání mateřství (tabulka č. 3), také roste počet párů, které po dítěti touţí, ale bohuţel je mít nemohou (Procházka 2012: 103). 13

14 Tabulka č. 3 Průměrný věk matky při porodu podle rodinného stavu Rok v tom Ţeny z toho celkem vdané ostatní svobodné rozvedené ,0 25,1 24,6 22,3 29, ,1 26,3 25,2 23,0 30, ,9 27,2 25,6 23,6 31, ,2 27,6 25,8 23,9 31, ,5 28,0 26,1 24,3 31, ,8 28,4 26,2 24,5 31, ,1 28,7 26,5 24,8 32, ,3 29,1 26,7 25,1 32, ,6 29,4 27,0 25,5 32, ,9 29,7 27,3 25,9 33, ,1 30,0 27,6 26,2 33, ,3 30,3 27,8 26,5 33, ,4 30,5 27,9 26,7 34, ,6 30,7 28,1 27,0 34,1 Zdroj: Český statistický úřad Vlivem zhoršujícího se ţivotního prostředí, biologických předpokladů nebo následkem nemoci či úrazu nemůţe přes 80 milionů lidí na světě přirozeně počít dítě. Problémy mohou být jak na straně muţe, tak i ţeny (Proč ). V ČR se tento problém týká 15 procent párů. Mnohé z nich hledají pomoc v centrech asistované reprodukce, která v ČR fungují 30 let a v současné době je jich 40. Díky metodám reprodukční medicíny přichází v ČR na svět ročně 3000 ze dětí (Lidé ). Jak píše Helus (dle Procházka 2012: ), rozhodnutí mít dítě přináší také určité oběti: 14

15 1. narození dítěte ovlivňuje kariéru (na rodičovské dovolené je moţná ztráta kontaktu s profesí, chybějící praxe zhoršuje konkurenceschopnost a sniţuje cenu pracovní síly na trhu práce) 2. narození dítěte pozmění způsob ţivota (změní absolutně volný čas, odpovědnost za vlastní dítě potlačuje dosavadní představu o vlastní svobodě, ve které kaţdý ručí jen sám za sebe) 3. narození dítěte velmi zasahuje do osobní ekonomiky (ţivotní podmínky jsou pro mnohé mladé rodiny stále drastičtěji ovlivňovány nárůstem ţivotních nákladů i absencí pracovních úvazků pro matky) 4. narození dítěte je bráno jako hrozba pro stabilní vztah s partnerem 5. narozením dítěte se můţe objevit zdravotní i výchovné riziko (např. obava, ţe budou špatnými rodiči) 6. rodičovství je na celý ţivot, nelze je vrátit 7. v neprospěch rodičovství hraje i vzrůstající skepse nad krizovým stavem nejen naší společnosti, ale i celého světa Specifickým fenoménem současné doby je nárůst počtu dospělých lidí, kteří se hlásí k myšlence ţivota bez dětí. Podle průzkumu Univerzity Karlovy a Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí z roku 2009 chce 6-8 % ţen zůstat bezdětných. To je dvakrát víc neţ před 20 lety. Společnost však stále vnímá ţenu jako matku a pokud některá netají, ţe se stát matkou nechce, musí čelit řadě předsudků (např. ţe je sobecká, chladná, kariéristka, ) a dívá se na ni jako na méněcennou. Mít dítě je však moţnost, ne povinnost, a je to svobodná volba kaţdé ţeny (Nechci ). Nárůst počtu lidí s představou ţivota bez dítěte přiměl tyto lidi sdruţovat se a sdílet společné hodnoty a emoce, aniţ by je za to někdo kritizoval či moralizoval. Vznikl NoKidding klub (Klub dobrovolně bezdětných), který má členy nejen v zahraničí, ale má své příznivce také v ČR. Členové klubu tvoří několik skupin. Jsou to lidé dobrovolně bezdětní; lidé, kteří děti plánovali, ale vlivem okolností se rodiči nestali a jsou s bezdětností smířeni; a také lidé, kteří nejsou dobrovolně bezdětní, ale sympatizují s klubem. Nokidding. [hlavní webová stránka]. Dostupné z: [posl. akt ] [cit ]. 15

16 2.2 Emocionální funkce Tato funkce bývá povaţována za velmi významnou, ale zároveň je podceňovanou. V dnešní době lidé nemají čas sami na sebe, natoţ na druhé, a v rodinách jsou často preferovány spíše peníze a jiné materiální věci, neţ hodnoty jako jsou city a láska. Rodina má být místem, jeţ vytváří nutné citové zázemí, dává mu pocit bezpečí a ţivotní jistoty. Kladné vztahy mezi všemi členy rodiny jsou velmi důleţitým předpokladem pro rozvoj emocionální stránky člověka. Dlouhodobé selhávání rodiny v emocionálním uspokojení svých členů vede k velkému nárůstu počtu jedinců, kteří mají celoţivotně s emočním proţíváním problém (Procházka 2012: ). Modernizační procesy postupně změnily manţelský svazek na vztah vzniklý vzájemnou volbou partnerů, zaloţený na sympatii, přitaţlivosti a lásce. S emocionální funkcí rodiny je spjata tvorba domova. Jádro soukromého prostoru, do kterého se člověk stále znovu a kaţdodenně vrací, tvoří rodina a její uţší i širší mezilidské, duchovní a materiální prostředí, jeţ ve svém celkovém působení vytváří proţitek domova (Havlík, Koťa 2002: 70-71). 2.3 Ekonomická funkce Při posuzování projevů se ekonomická funkce vţdy protíná i s ostatními funkcemi. Ekonomické postavení člověka ovlivňuje jeho reprodukční chování, zajištění vlastních ţivotních nákladů, ale i nákladů celé jeho rodiny. Sociální postavení tedy zpětně ovlivňuje i ekonomickou úroveň (Hrkal 2000). Po staletí patřila ekonomická funkce rodiny k nejvýznamnějším. Široká rodina byla důleţitým ţivotním místem, ve kterém v tradici posvěcované rodinné dělbě práce produkovala na různé úrovni statky, které slouţily pro ţivot (mnohdy přeţití) svých členů. Většinová venkovská rodina představovala hospodářství, na kterém pracovali pod vedením hospodáře a hospodyně jejich děti, nesezdaní chudší příbuzní, ale i čeleď. Průmyslová revoluce a následně technologický a ekonomický rozvoj postupně nenávratně ničil rodinná hospodářství a proměňoval postavení většiny muţů - hospodáře, řemeslníky a ţivnostníky na dělníky a zaměstnance. Z přirozené hlavy rodiny a jeho rodinného hospodářství, se stává často ţivitel, jehoţ dosavadní um a dovednosti legitimující jeho postavení v rodině byly znehodnoceny novými technologiemi a závislým postavením. Z hospodyně, jejíţ práce byla oceňována, se stala ţena v domácnosti, která vykonávala práce, jeţ se začaly jevit jako druhořadé. 16

17 Ve druhé polovině 20. století rozhodující většina rodin ztratila svou úlohu a to být hospodářsky produktivní jednotkou. Téměř všichni, muţi i ţeny, plní své profesní role mimo rodinu. Rodina se stává jednotkou, ve které se statky získávané mimo ni přerozdělují, upravují a především konzumují (Havlík, Koťa 2002: 71-73). Do zaměstnání jsem chodila každý den. Po rodičovské dovolené jsem chvíli i podnikala. Bohužel se obchodu příliš nevedlo a tak jsem toto podnikání musela ukončit. Nyní mám opět stálou práci, která mě naplňuje anonymní respondentka AR. Sociálně-ekonomická funkce rodiny není bezprostředně závislá na přítomnosti dětí. Vychází z principu, ţe rodina ve společnosti funguje jako integrální sociální skupina i ekonomický subjekt, ve kterém je společně zabezpečována materiální existence jednotlivých členů rodiny. Rodina je významným spotřebitelem a také tvůrcem ekonomických hodnot. Ekonomickou funkcí rodiny můţeme také vyjádřit jako schopnost zajistit ekonomické a sociální podmínky pro zajištění a realizaci potřeb svých členů. V evropském prostředí mnoho základních potřeb pro rodinu zaručoval sociální stát. Ekonomická podpora rodiny, která se v současné době minimalizuje, zajišťovala určitou míru ekonomické stability (Procházka 2012: ). Když jsme byli ještě manželi, vždy jsme měli každý měsíc dostatečný příjem na zajištění našich ekonomických potřeb. Po rozvodu jsem ale na toto zajištění sama a je to pro mě velmi složité, neboť rozvodem se nám (mně a mým 2 dětem) velmi snížil celkový příjem - AR. Jak píše Tuček (dle Procházka 2012: 106), dopady prvních let fungování trţního hospodářství v České republice a přeměněna ekonomické situace v rodině vedla ke změně role muţe a ţeny. Hlavním cílem rodiny se stala nutnost přizpůsobení se na nové sociálně ekonomické podmínky (sociální nejistota, oslabení státního paternalismu). Vzniklá majetková odlišení společnosti na úrovni domácností se začala projevovat změnami v demografickém chování populace (porodnost, sňatečnost, ). Dochází k proměnám jak ve strategii a vzorci jednání, tak i jejich hodnotovém aspektu. I přesto, ţe se mnohé v české společnosti změnilo, a to zejména role v rodinách, stále zde přetrvává tradiční názor na obvyklé rozdělení rolí muţů a ţen v rodině, tedy ţe muţ 17

18 vydělává peníze a ţena se stará o domácnost a rodinu. I kdyţ názor na péči o domácnost je v podstatě stejný, má být stejným dílem rozdělena mezi muţe a ţenu, je to však stále ţena (bez rozdílu úrovně vzdělání), kdo se stará o domácnost a děti (Maříková 2000: 144). V naší rodině jsme měli s manželem tradičně rozdělenou domácnost. Já se starala o děti a domácnost a manžel vydělával peníze. Byl hlavním živitelem rodiny a jeho výplata byla hlavním zdrojem našich příjmů - AR. Poruchy ekonomické funkce se projevují v hmotném zabezpečení rodiny, která má vliv na socioekonomickou úroveň. Důsledkem někdy bývá nezaměstnanost nebo zvyšování ţivotních nákladů (Kraus 2008: 81-82). 2.4 Výchovná funkce K hlavním účelům rodiny můţeme přiřadit i výchovnou péči o děti. Cílevědomá a záměrná snaha rodičů vede k naplnění výchovné funkce rodiny. Jde o příleţitost předat svým potomkům hodnoty a normy společenského chování, vést je ke vzdělání a sebevýchově a stát se pro ně výchovným vzorem i oporou v situacích, kdy to budou potřebovat. Jádrem schopnosti vychovávat je být zralou osobností a mít k dítěti láskyplný vztah (Procházka 2012: ). Rodiče mají mít představu, kam budou ve výchově svých dětí směřovat, jaké by dítě mělo být, a v tomto smyslu pociťovat odpovědnost k dítěti i společnosti. Zde záleţí na jejich zkušenostech ze svého vlastního mládí, jejich vzdělání a osobnostech (Hintnaus 1998 :32). V rámci rodinné interakce neprobíhá jen výchova dětí, ale vzájemné působení ovlivňuje i ostatní členy rodiny. Je to právě rodina, která působí jako regulátor tzv. neţádoucího chování. (Výrost, Slaměník 1998: 327). Ve výchově se člověk nemůţe opírat o své instinkty, ale o svůj rozum, inteligenci a sociální zkušenost (Hintnaus 1998: 39). Rozlišujeme tyto výchovné styly: a) autoritářská výchova - jedná se o výchovný styl s nejvýraznějším uplatněním vlivu, síly a moci dospělého, jeţ vyţaduje od dítěte poslušnost, plnění příkazů a dodrţování zákazů. Často bývá uplatňováno i fyzické násilí a manipulativní výchova promyšleným systémem trestů a odměn. 18

19 b) volná (liberální) výchova - je opakem autoritářského stylu. Dítě je vnímáno jako zcela samostatná osobnost a je na své cestě ţivotem ponecháno samo sobě. To znamená, ţe ke všemu samo dozraje. Na jedné straně podporuje kreativitu, svobodu, na druhé straně vede ke konfliktu s pravidly práce, ve škole, v zaměstnání. c) demokratická výchova - vyjadřuje vychovatelskou snahu o harmonii mezi nároky, poţadavky a prostorem, svobodou mezi raciem a emociem ve výchově. Základem je systém pravidel, která jsou diskutována. Zachování autority rodiče je jedním z důleţitých rysů demokratické výchovy (Procházka 2012: 108). 2.5 Socializační funkce Rodina je prostředím, ve kterém se dítě učí přizpůsobovat se ţivotu a také osvojovat si základní návyky a způsoby chování, které jsou v dané společnosti běţné. Efektivní socializace dětem postupně umoţňuje přejít z rodinného prostředí do širšího světa a úspěšně se v něm orientovat. Důleţitou roli v socializaci hrají ekonomické podmínky a kvalita kulturního a materiálního prostředí. Socializační funkce rodiny nezahrnuje jen vztah rodičů ke svým dětem, ale je to také zpětné působení na rodiče a svůj význam má i pro prarodiče (Procházka 2012: 109). V socializační, ale i výchovné, funkci rodiny nelze opominout její vztah ke škole, k instituci, která převzala část vzdělávacích úloh rodiny. Do značné míry organizuje nejen čas v rodině, ale vstupuje i do jejich hodnotového systému. Úspěšnost dítěte ve škole bývá jednou ze základních hodnot rodiny. Získání vzdělání a diplomu jsou často vnímány jako prostředek k udrţení si sociálního statusu rodiny. Kromě toho, ţe škola připravuje dítě na budoucí povolání, má jej dále kultivovat, vést ho k vnitřní disciplíně a současně také rozvíjet jeho tvůrčí potenciál. Funkce rodiny a školy se svým způsobem doplňují v tom, ţe kaţdá z těchto institucí jiným způsobem udrţuje kontinuitu sociálního řádu (Havlík, Koťa 2002: 74-75). 2.6 Ochranná a domestikační funkce Ochranná (neboli zaopatřovací, pečovatelská) funkce spočívá v zajišťování ţivotních potřeb všech členů rodiny. Domestikační funkce spočívá ve vytvoření faktického 19

20 zázemí, rodina je vţdy konkrétním místem, ve kterém můţe kaţdý její člen najít útočiště i emocionální přijetí. Dává pocit bezpečí a jistoty, ţe kaţdý člen rodiny někam patří a má své místo mezi nejbliţšími (Procházka 2012: 110). 2.7 Rekreační a regenerační funkce Její těţiště spočívá v roli volného času pro člověka. Je velmi významné, jakým způsobem rodina tráví pohromadě svůj volný čas a jakým zájmovým činnostem se jednotliví členové věnují. Výchovný význam společného a aktivního trávení volného času v rodině je vnímán jako velmi pozitivní aspekt, jeţ má svůj význam pro utváření pozitivního ţivotního stylu a sehrává roli také v předcházení rizikového projevu chování. Hraje významnou roli při utváření osobnosti jedince a podporuje pozitivní socializaci. Volnočasové aktivity se stávají důleţitým prvkem strategií prevence rizikového chování, ale nutno podotknout, ţe nelze kaţdou volnočasovou aktivitu povaţovat za prevenci (Procházka 2012: ). 20

21 3 Současná rodina Rodina jako taková prošla různými vývojovými etapami. Tak jak se měnila a vyvíjela společnost, měnila se i rodina. Nezbytným úkolem rodiny v jejím historickém vývoji bylo od samého počátku existenční a materiálové zabezpečení členů rodiny (Hintnaus 1998: 8). Základy rodiny v podobě, v jaké ji známe dnes, byly poloţeny ve starověkém Řecku a Římě a také ve společenstvích starých Keltů a Germánů (Goody 2000: 11). Vzhledem k cíli této práce opominu postupný vývoj rodiny a zaměřím se rovnou na rodinu současnou, tedy její podobu v poslední etapě tohoto vývoje, neboť je nejaktuálnější a význam ekonomické funkce rodiny vzhledem k nárokům doby stále stoupá století a současnost Industrializace a s ní spojená urbanizace vytváření městského způsobu ţivota oddělováním bydliště jednotlivých generací, měla za následek rozpad tradiční vícegenerační venkovské rodiny (Horská 1990: 402). Postupně se vytváří tzv. nukleární rodina, která je tvořena rodiči a dětmi. Způsob ţivota rodin je poznamenán mnohými změnami, jsou to např.: volnost při uzavírání manţelství sníţení stability rodiny a tím i zvýšená rozvodovost (tabulka č. 2 viz. výše) sníţení počtu dětí v rodině sníţení úmrtnosti a prodluţování průměrného věku (Horská 1990: ) a další řadou faktorů jako např.: sniţování věku při uzavírání sňatku, rozvoj antikoncepce a s tím spojená liberalizace potratů (Horská 1990: 403) Začala vzrůstat úroveň vzdělání a kvalifikace ţen a tím i jejich zaměstnanost (Horská 1990: 404). Bylo to dáno také ekonomickou nutností, neboť rodina s jedním příjmem nemohla vystačit a i dnes málokterá rodina vystačí s jedním platem. Práce v domácnosti však stále zůstává úkolem ţeny (Matoušek 2003: 40-41). Po roce 1989 došlo k další změně v rodinném chování. Zatímco v 80. letech se počet sňatků se pohyboval okolo za rok (coţ bylo umoţněno i rodinnou politikou 21

22 bezproblémové získání bytu, novomanţelské půjčky, ), v roce 1995 to bylo uţ jen a v roce 2011 dokonce V oblasti rozvodu se sice počet ustálil v průměru na za rok, ale vzhledem k počtu uzavřených sňatků je to nárůst z 37 na 56 %. Také počet narozených dětí se hodně sníţil. V 80. letech bylo v průměru narozených dětí za rok, v roce 1995 však tento počet klesl na I kdyţ léta můţeme označit za tak zvaný baby boom, neboť v těchto letech se narodilo v průměru dětí, od roku 2010 tento počet opět klesá. V roce 2011 to bylo jiţ téměř dětí, coţ se téměř rovná počtu zemřelých ( ) (Demografické ). Podle Durkheima je současná rodina čím dál víc soukromá záleţitost. Zároveň je ale i čím dál víc věcí veřejnou, neboť společnost, a to i rodina, je doprovázena vyšší závislostí na státu (regulace různými opatřeními: zákony, systémem sociálního zabezpečení, důchody, sociálními dávkami, školními zařízeními, ). Současná rodina je sice označována jako rodina nukleární (zúţená), ale více jí odpovídá rodina s funkcí citovou i výchovnou. Mění se také nejen postavení dítěte v rodině, ale i vztahy mezi jednotlivými členy. Vzrůstá individualita, osobní odlišnosti se zvýrazňují, upevňují a osobnost se neustále rozvíjí (Singly 1999: 11-14). Rodina sice plní mnoho funkcí, ale vlivem a vývojem společnosti se mění jejich význam. Například význam reprodukční funkce se změnil vlivem způsobu předávání dědictví. Rodina je jiţ méně zaměřena na ekonomické dědictví ve formě pozemkového nebo finančního kapitálu. V rodinách se více klade důraz na vzdělání. Rodiče důsledně sledují školní docházku, aby co nejdříve odhalili eventuální selhání dítěte a mohli taková případná selhání co nejdříve odstranit a dítě povzbudit a motivovat (Singly 1999: 24-32). Také různé sociální faktory a zaměstnanost ţen ovlivňují demografické procesy. Je to dáno napětím mezi rolí ţeny v zaměstnání a v rodině nebo rolí mateřskou a profesní (Mareš 2006: 34-35). Snahou v současné rodině je tedy docílit harmonizace mezi zaměstnáním a rodinou. Jde o čas, který člověk musí rozdělit mezi zaměstnání a rodinu. Velké mnoţství práce (např. přesčasy, přes víkend, sluţební cesty, ) vede k velkému deficitu soukromého času, coţ je charakteristické pro většinu zaměstnanců. Platí to pro zaměstnané napříč všemi profesemi, postiţeny jsou však zejména na nich závislé osoby (děti, kvůli pečující 22

23 a výchovné funkci), které potřebují péči. Také má nedostatek času vliv na zeslabení soudrţnosti rodiny, neboť její členové nemají prostor pro společné trávení volného času a řešení rodinných záleţitostí, např. konfliktů (Mareš 2006: 19-26). Vstup ţen na trh práce byl kombinací ekonomického důsledku a snahy o emancipaci. Rodina, která vystačila pouze s jedním příjmem, se stala minulostí a to také díky změně struktury domácností, rodinného ţivota, ţivotního stylu a spotřebou. Zatímco muţům role ţivitele zůstala, ţenám role ţivitelky přibyla, ale stále se od ní očekává péče o další členy rodiny (Mareš 2006: 31-32). Soudrţnost rodiny je váţně ohroţena konflikty, vznikající konfrontací představ s realitou. Zejména mladí muţi jsou překvapeni, ţe se musí dělit o svůj příjem, přispívat nebo úplně platit reţii a provoz domácnosti. Problémem bývá také zjištění, ţe dítě a jeho potřeby výrazně zasahují do jejich rozpočtů. Důsledkem pak mohou být různá omezení v zájmech, koníčcích, Problémy se mohou také vyostřit, pokud některý z manţelů podporuje ze společných peněz své rodiče, případně platí výţivné na dítě z předchozího vztahu. Nedostatek financí vede často k pocitu úzkosti a ohroţení potřeb jistoty a bezpečí, v důsledku strádání můţe docházet k selhávání solidarity mezi partnery a jeden nebo druhý můţe začít hledat z takové situace vlastní východisko; a to bez ohledu na celou rodinu (Matějček, Dytrych 2002: 8-9). Současná česká rodina, která se stala ve společnosti normou, je rodina, kde má ţena zaměstnání. Ţeny se staly potenciálně finančně nezávislé a nejsou tak nuceny zůstávat v neuspokojivém vztahu. Plánování porodu ţena často přizpůsobuje své kariéře a určitým trendem v počtu dětí je maximálně 1 aţ 2. V roce 2011 připadlo na jednu ţenu v průměru 1,43 dítěte. I přesto, ţe dnes muţi prokazují zvýšenou ochotu pomáhat v domácnosti, je stále převáţná část domácích prací a péče o děti i nadále na ţenách. Ţena v současné době pracuje nejen kvůli svému uspokojení, ale také proto, aby si rodina zajistila určitou ţivotní úroveň (Goody ). 3.2 Nukleární párová rodina Nukleární rodinu obvykle tvoří oba rodiče a jejich děti, ţijící spolu v samostatné domácnosti, odděleně od ostatních příbuzných. V našem kulturním prostředí má v současné době tento vzorec podobu monogamní párové rodiny. 23

24 Rodina představuje typ sociální skupiny, která je vysoce flexibilní a to je v situacích, kdy se kaţdá generace vţdy znovu musí přizpůsobovat novým ţivotním podmínkám, nejlepší zárukou takovéto adaptace. Rodina je specifickým přírodním jevem, který se vyvinul díky biologické povaze člověka tedy díky (v přírodě nevídaně dlouhé) závislosti dětí na rodičích. Postupně docházelo k oddělování od prostředí prarodičů, kteří znamenají konzervující element, jeţ sniţuje flexibilitu rodiny, a také k postupnému zmenšování rodiny a o zvětšování proměnlivosti rodinných typů (Alan 1989: ). Jak píše Moţný (1990: ) základní vazbou ve všech lidských kulturách je vazba matka dítě. Z biologického hlediska je naprogramována jako trvalá a velmi pevná vazba. Obecně je zaloţena na tom, ţe člověk je savec, specificky druhově je rozvinuta proto, ţe člověk má ze všech ţivočichů relativně nejdelší období závislosti a nesamostatnosti v procesu vývoje jedince. Párová vazba ţena - muţ, která tvoří jádro párové rodiny, jak ji známe z naší kultury, má vzhledem k primární vazbě ţena dítě instrumentální funkci: je tu proto, aby ochránilo primární vazbu. 3.3 Zdravá a funkční rodina Za důleţité se povaţuje, drţí-li rodina pospolu, ovšem s respektem k autonomii kaţdého jednotlivce. Zdravá rodina umoţňuje mít osobní zodpovědnost, být samostatný, nezávislý v myšlení a v hodnocení, ale také poskytuje pocit emoční blízkosti, sounáleţitosti, vzájemnosti. Významná je rodinná přizpůsobivost adaptabilita. Fungující rodina je schopna vytvářet vhodná řešení v situacích, které přináší ţivot, reagovat na ně odpovídajícím způsobem, měnit rodinnou strukturu, vztahy rolí a pravidel (Výrost, Slaměník 1998: 310). Pro souţití ve fungující rodině se povaţuje za podstatné porozumět kaţdému chování, povzbuzovat jeden druhého, rozvíjet individuální potenciály všech v rodině. Z komunikačních dovedností se zdůrazňují dovednost naslouchat druhému a vyjadřovat vlastní myšlenky i pocity. Zdravé manţelství a souţití v rodině by mělo být zaloţeno na vzájemném respektu, na úctě ke svobodě i jedinečné hodnotě kaţdého člena rodiny (Plaňava 2000: 33-36). Pro dobrou funkčnost rodiny je třeba těchto aspektů: 1. Sebehodnocení pocity a názory, které má člověk o sobě 2. Komunikace způsoby, které lidé pouţívají pro vzájemné dorozumění 24

25 3. Pravidla kterými se lidé ve svém cítění a konání řídí a která se vyvinou v rodinný systém 4. Společenská vazba způsob, jakým se lidé chovají k ostatním lidem a institucím mimo rodinu (Satirová 1994: 12). Ve zdravé rodině je zajišťován dobrý a optimální vývoj dítěte a jeho prospěch. V těchto rodinách výchova a socializace dítěte probíhá nejvhodnějším způsobem (Procházka 2012: 13). 3.4 Problémy a poruchy rodiny Pro určení poruchy v rodině je třeba najít příčinu nebo vedoucí konflikt, jehoţ řešení by se mělo stát klíčem pro její nápravu či odstranění. Na projevu jedné poruchy sociálního ţivota člověka i celé skupiny se podílí mnoho nejrůznějších příčin a vlivů (Dunovský 1986: 23). Při problémech v rodině rozlišujeme tři základní typy rodin problémovou, dysfunkční a afunkční Problémová rodina V problémové rodině se vyskytují závaţné poruchy některých nebo všech funkcí, které však váţněji neohroţují rodinný systém či vývoj dítěte. Rodina není vţdy schopna tyto problémy řešit vlastními silami, a proto některé poruchy svých funkcí musí kompenzovat za případné jednorázové či krátkodobé pomoci zvenčí (Fischer, Škoda 2009: 143) Dysfunkční rodina Dysfunkční rodina je rodina, kde se vyskytují váţné a dlouhodobé poruchy některých nebo všech funkcí, jenţ bezprostředně ohroţují, nebo poškozují rodinu jako celek, a obzvláště pak vývoj a prospěch dítěte. Tyto poruchy uţ rodina není schopna zvládnout sama, a proto je nutné učinit řadu opatření zvenčí (Procházka 2012: 113). Dysfunkční rodiny jsou výrazně nestálé, nediferencované a neefektivní jakmile dojde k setkání se zátěţí i poţadavky vývoje (Plaňava 2000: 56). 25

26 3.4.3 Afunkční rodina V afunkční rodině jsou jiţ problémy tak velkého rázu, ţe rodina přestává plnit své základní úkoly a dítěti závaţným způsobem škodí, nebo jej dokonce ohroţuje v samotné existenci. V takové rodině často dochází k týrání, zneuţívání a zanedbávání dítěte. Jediné moţné řešení, které můţe vést ku prospěchu, je urychleně jej z této rodiny odebrat a umístit do ochranné péče (Procházka 2012: 113). 26

27 4 Rozvod a ekonomická funkce rodiny vybrané aspekty Rozvod patří z ekonomického hlediska mezi velmi rizikové události v rodině, neboť ovlivňuje socioekonomický status (SES) zbylé rodiny. Ekonomické důsledky rozvodu dopadají více na ţenu a děti. Muţi jsou lépe schopni se s finanční ztrátou snadněji vyrovnat (Matoušek, Pazlarová 2010: 81-83). Česká rodina je zaloţena stále na potřebě dvou příjmů, proto často při rozpadu rodiny dochází ke sníţení ţivotní úrovně. Dochází k dělení majetku a také bývá velký problém s bytovou situací rodiny. Často se stává, ţe rozvedení manţelé z ekonomických důvodů dál bydlí v jednom bytě (Matějček, Dytrych 1999: 35). Od rozvodu před 2 lety bydlíme stále v jednom domě. I když bývalý manžel sem dochází velmi zřídka, oba se stejnou měrou podílíme na nákladech spojených s bydlením - AR. Po rozvodu tedy nastává změna z dvoupříjmového modelu, kde zpravidla vydělával více muţ, na jednopříjmový model. Finanční nároky, které jsou kladeny na ţeny, jsou po rozvodu vyšší, neţ v manţelství (Maříková a kol. 2012: 232). Matky po rozvodu tedy mnohdy čelí krizové ekonomické situaci, která je způsobena jejich výhradní zodpovědností za péči o děti, znevýhodněním na pracovním trhu a nízkými pracovními zkušenostmi z důvodu přerušení pracovní aktivity vlivem narození dítěte. Matky proto často jsou nuceny přijímat nekvalifikované práce nebo brigády nebo částečné pracovní úvazky (Dudová 2008). Rodiny vedené samotnou matkou se často ocitají na hranici chudoby (zhoršuje se třeba výţiva), proto ekonomické strádání u dětí můţe vést k nízké sebedůvěře a tím i k problémům a rizikovému chování. Také se mění postavení dítěte ve společnosti knihy, zájmy a vzdělání jsou pro něho méně dosaţitelné (Teyber 2007: 95). Osamělým ţenám změna manţelského statusu přináší sníţení kvality bydlení, která je jedním ze znaků ţivotní úrovně (Singly 1999: 115). Sféry lidského ţivota ovlivňuje i trávení volného času. Bere se na něj ohled i při volbě zaměstnání (Spousta 1994: 61) a často je spojován s finanční otázkou. Ekonomický status jedince, ale i ekonomická a kulturní úroveň lokality, ve které člověk ţije, má vliv 27

28 i na mimopracovní dobu. Pracovní a nutná mimopracovní činnost, kterou člověk musí udělat, zabere v denním reţimu poměrnou část dne (zaměstnání, spánek, jídlo, hygiena, udrţování chodu domácnosti ) (Slepičková 2005: 14). 4.1 Dopad rozvodu na zdraví Nejen průběh rozvodu, ale i v tzv. porozvodové adaptaci, se u dospělých mohou následkem emočního stresu objevovat různé zdravotní potíţe. Jedná se především o neurotické poruchy, reakce na stres a psychosomatické poruchy. Stres, který doprovází rozvod, vyvolává příznaky, jako jsou změny nálad, úzkosti, lítost, přecitlivělost, únava, vyčerpání, různé druhy bolesti, Objevují se i takové reakce, ţe někteří jedinci nejsou schopni unést situaci a mají sebevraţedné sklony. Pod vlivem stresu můţe také docházet ke zhoršení průběhu nemocí, kterými člověk před rozvodem trpěl, často dochází ke zvýšenému uţívání alkoholu a cigaret (Matějček, Dytrych 1999: 42-43). U dětí, u kterých došlo k mnoha zásadním ţivotním změnám a také ke sníţení SES, se mohou objevit deprese a další psychické problémy (např. přejídání) a také zhoršení školních výsledků či vyšší míra sebevraţednosti. V některých případech mohou tyto vzniklé zdravotní problémy přetrvávat aţ do dospělosti. Sníţení SES má nejen vliv na děti, ale ovlivňuje stejným způsobem i dospělé, coţ se potom odráţí i na jejich péči o potomky projevuje se niţší komunikací, přísnou a direktivní výchovou, častějšími tresty, nedostatečným oceňováním dětí při dosaţení úspěchu atd. Jestliţe je finanční nedostatek tak zásadní, ţe s sebou nese špatné fyzické prostředí (horší stav bytu či domu) nebo nedostatečné uspokojení fyzických potřeb (jídlo, teplo), má dopad na dítě ještě větší (Matoušek, Pazlarová 2010: 82). Deprese a úzkosti dětí často bývají spojeny s psychosomatickými symptomy, např. bolestmi břicha či hlavy, a někdy mohou zapříčinit vznik různých neurotických návyků (okusování nehtů, kousání tuţek, různé tiky, ) U některých dětí se můţe objevit separační úzkost bojí se zůstat někde samy a mají strach, ţe je rodič opustí. Často u dětí po rozvodu stoupá negativismus, impulzivita, agresivita a neposlušnost, jelikoţ děti vycítí, ţe rodič nad nimi nemá plnou kontrolu. Často je v rodině větší autoritou otec, který má u dětí větší autoritu a tím i větší moc. Chování dětí bývá odrazem chování samotných rodičů. Rodiče ovládá zlost či agrese a dítě bývá často zmatené a tak 28

29 se chová stejně. Proto je velmi důleţitá komunikace mezi rodiči, vyvarovat se vzájemnému sniţování a dohodnout se na výchovných prostředcích (Warshak 1996: 59-62). 4.2 Rodinný rozpočet Po rozvodu, jak uţ bylo řečeno, se z dvoupříjmové rodiny stává rodina jednopříjmová, kde hlavním ţivitelem rodiny se stává (ve většině případů) matka. Matky se musí často spoléhat na své příjmy, které tvoří základ jejich všech příjmů. K příjmům můţeme přiřadit výţivné a různé sociální dávky, které ovšem nejsou vţdy stabilní a jistou poloţkou. Proto by jejich hlavním cílem měla být snaha o alespoň vyrovnaný rodinný rozpočet. Rodinný rozpočet je určitý finanční plán, který se zabývá hospodařením domácností. Jeho cílem je efektivní fungování ekonomiky v dané rodině a sníţení rizika zadluţování. K tvorbě rodinných rozpočtů postačí papír a tuţka nebo i různé počítačové programy a tabulky (Rodinné ). Tvorbou rodinného rozpočtu vznikne jasný přehled o toku peněz, neboť vychází ze všech příjmů a výdajů. Příjmy jsou všechny peníze, které domácnost za určité období získá, a výdaje jsou všechny peníze, které domácnost za určité období vydá. Celková suma příjmů v domácím rozpočtu vzniká součtem všech příjmů výdělečně činných členů rodiny, přispívajících na domácnost. Je nutné zohlednit nejen všechny pravidelné poloţky, ale i poloţky nepravidelného charakteru (např. různá mimořádná vydání), a to i ty nejmenší, protoţe lidé často utratí velké sumy postupně po malých částkách, coţ poctivě vedený rozpočet ukáţe. Mezi příjmy do rodinného rozpočtu patří: Mzda (vzniklá na základě pracovní smlouvy, dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce) Příjmy z podnikání Dávky (dávky vyplácené na základě nemocenského či důchodového pojištění, dávky sociální podpory) Příjmy z pronájmu (pronajímání nemovitosti dům, byt, pole, garáţ) Příjmy z kapitálového majetku (akcie, dluhopisy, podílové listy) Mezi výdaje rodinného rozpočtu patří: 29

30 Bydlení (nájemné, vodné, stočné, plyn, elektrická energie, topení, internet, telefon, daň z nemovitosti, náklady na údrţbu domácnosti, drogerie, čisticí prostředky) Potraviny (jídlo a nápoje, návštěva restaurace, krmivo pro domácí zvířata) Doprava (jízdné za vlak či autobus, taxi, benzín či nafta do auta, údrţba) Oblečení Děti (školné, zájmové krouţky) Splátky (hypotéky, spotřebitelské úvěry, kreditní karty, leasing) Pojistky (pojištění domácnosti, auta, osob) Úspory (stavební spoření, důchodové připojištění, investice, peníze pravidelně odkládané na rezervy) Zájmy (kultura, zábava, sport, nákupy pro radost, hudba, knihy, výlety) Nepravidelné výdaje (dárky, dovolená, vybavení domácnosti) Příjmová strana rodinného rozpočtu je dána a většinou ji nelze moc ovlivnit. Proto je důleţité se soustředit na výdaje (Moravec 2010). Ty rozdělujeme na povinné, nezbytné a zbytné. 1. Povinné sem patří nájemné a s ním spojené sluţby, školné, stravné, platby daní, pokut, alimentů, splátky dluhů, Tyto peníze mohou instituce, jichţ se týkají, vymáhat soudně. 2. Nezbytné neboli nutné, jsou takové výdaje, které nejsou sice povinné, ale jejich úhrada by byla po ekonomické stránce výhodnější. Je tu nutné posouzení, zda je jejich úhrada z dlouhodobého hlediska trvání je výhodná. Jedná se například o roční předplatné na hromadnou dopravu, roční dálniční známku atd. Řadí se sem i potřeby, které zajišťují ţivotní potřeby rodiny z hlediska výţivy a oblečení. 3. Zbytné jsou to dobrovolné výdaje, které člověk vydává docela dobrovolně s vědomím, ţe takový nákup tohoto zboţí nebo sluţby nemusí učinit. Jedná se o výdaje za různé druhy zábavy, knihy, časopisy, dovolenou Po srovnání kolonek příjmů a výdajů se ukáţe, jak domácnost hospodaří a zda některé poloţky nejsou zbytečně nebo neadekvátně vysoké. Čím větší máme podíl nezbytných a nutných výdajů, tím se rodině bude hůře šetřit (Smrčka 2009). 30

31 Po zjištění příjmů a výdajů rodina zjistí, jak hospodařila. Pokud výsledky nejsou dobré (výdaje jsou větší), je nutné najít opatření, aby náklady nebyly tak vysoké - byt s niţším nájmem, jiný dodavatel energií a sluţeb internet, telefon (Rodinný ). Ne moc vhodným řešení na tuto situaci je půjčka vznik dluhové pasti. Poskytovatelům půjček jde bohuţel většinou o zisk a nevýhody půjček často jdou do pozadí. Pokud se uţ vyskytly dluhy je třeba je aktivně řešit a rozdělit si dluhy podle důleţitosti. Pokud si s nimi člověk neví rady, je dobré obrátit se na občanskou poradnu (Jsem ). Dalším krokem je také snaha o tvorbu rezervy. Není důleţité, jakou částku odkládáme stranou, ale hlavní je pravidelnost. Výše pravidelného spoření by měla být od 3-15% z čistých příjmů (Rodinný ) Příjmová situace zbylé rodiny Podle výzkumu Ekonomická situace neúplných rodin má vliv na příjem neúplných rodin také celkový postoj bývalých partnerů, tzn. jaká je míra jejich odpovědnosti vůči svým dětem. Důleţitou roli v souvislosti s příjmovou situací má vysoká finanční a provozní pomoc, která je poskytovaná širší rodinou. Tato pomoc je důleţitá zejména tehdy, pokud chce ţena vykonávat placenou práci. Je nejintenzivnější po rozvodu a v případě, ţe se vyskytují v rodině děti do 3 let. Takové formy pomoci velmi pomáhají rodinám k překlenutí negativních důsledků rozpadu rodiny. Výzkum se také zabýval otázkou, jaký postup by ţeny zaujaly v případě nepříznivé finanční situace v rámci tří základních druhů aktivit. Jedná se o zvýšení příjmů pracovní činností, vyuţití dodatečných zdrojů domácnosti (úspory, půjčky, ) a sníţením výdajů šetřením. Jako hlavní volba byla zvýšená pracovní aktivita, následovaly omezené rodinné výdaje a vyuţití rezerv. Výzkum ukázal, ţe s rostoucím věkem dětí se mění způsob chování při obtíţných finančních situacích. Jestliţe jsou děti malé, převládají omezené výdaje a to zejména z důvodů omezeného přístupu ţen na pracovní trh. (Lhotská, Petrová 1996). Pracuji na plný úvazek, ale kvůli financím musím často dělat přesčasy, abych dostatečně zajistila rodinu - AR. Hlavním zdrojem obţivy pro rozvedené matky je placená práce. Podle zaměstnavatelů však tyto ţeny nemohou být kvalitními zaměstnanci, pokud se samy starají o malé děti. Sníţená kapacita školek a jeslí také omezuje moţnosti matek uplatnit se na pracovním trhu. Podle výzkumu Mateřství po rozchodu rodičů provedený v letech

32 podle matek hodnocení ţivotní úrovně ovlivňovalo to, jaké bylo v rodině rozdělení rolí. Jestliţe panovalo tradiční rozdělení, kde matka je pečovatelkou a otec ţivitel a po rozvodu otec přestal plnit ţivitelskou roli, pak se ţeny cítily chudé a rozvod pro ně představoval určitý ekonomický šok. Matka často neměla ţádný nebo velmi malý příjem a rodina se najednou stala závislá na jejím příjmu. Problémem také bylo, ţe ţeny neměly ţádné ekonomické rezervy. Pro některé se vlivem rozvodu staly některé ţivotní potřeby nedostupnými. Největší poloţkou v rozpočtu byly náklady spojené s bydlením. Po zaplacení těchto nákladů a dalších nutných výdajů (např. poplatky za školku či náklady spojené se školou) často nezbývalo dost peněz na zakoupení potravin. Matky také výdaje, které jsou obvykle vnímány jako nadstandard (krouţky, školní a mimoškolní aktivity, ) často braly jako nutnost, a to z důvodů uspokojování potřeb svých dětí, protoţe si uvědomovaly, ţe se děti mohou cítit sociálně znevýhodněné. Propad ţivotní úrovně se však po rozvodu projevil právě v této oblasti. Z výzkumu u rozvedených ţen vyplynulo těchto pět moţností, jak zvládnout ekonomickou situaci: 1. Návrat k původní rodině a podpora z její strany je nejčastějším způsobem řešení ekonomické situace. Minimalizují se náklady na bydlení a rodiče pomáhají s péčí o dítě v podobě hlídání, aby ţena mohla chodit do práce. Tento návrat však nemusí být jednoduchý, protoţe kaţdý ze zúčastněných má své zájmy a nároky. 2. Sociální příjmy a pomoc státu hrály důleţitou roli zejména v prvním roce po rozvodu, kdy ţeny musely čelit náhlým výdajům. 3. Pracovní aktivita zvýšení časového rozsahu práce ţeny před rozvodem často pracovaly na částečný úvazek, proto byly nucené z ekonomického hlediska začít pracovat na plný. Protoţe jim často příjem nestačil, hledaly ještě další práci, kterou mohly dělat po večerech nebo v noci. 4. Pracovní aktivita zvýšení kvalifikace po rozvodu často pracovaly na nekvalifikovaných pozicích, ale postupem času získávaly praxi i sebevědomí, coţ u některých vedlo ke zvyšování kvalifikace. 5. Vstup do nového partnerství Při výběru strategie obţivy měl rozhodující vliv věk nejmladšího dítěte (Dudová 2009). 32

33 4.3 Výživné Zakořeněné rozdělení na muţe ţivitele a matky pečovatelky ovlivňuje ţivot obou pohlaví. I přesto, ţe je v české společnosti uznáváno rovné postavení muţů a ţen, setkávají se v různých oblastech s určitou diskriminací. U ţen je to diskriminace nejčastěji na trhu práce (z důvodů tzv. slabšího pohlaví a péče o dítě), u muţů v oblasti svěřování dítěte do péče po rozvodu rodičů (Raštičová, Hašková 2002: 101). Při rozvodu je přibliţně 85% dětí svěřeno do péče matky (Přehledy ). Důsledky rozvodu, který zasahuje všechny zúčastněné (manţele i děti), jsou tedy nejen psychické a sociální, ale i jiţ výše uvedené ekonomické. Protoţe je to obvykle muţ, kdo vydělává více, bývají ekonomicky postiţeny především děti a ţena, která je ve většině případů získává do své péče. Nezanedbatelnou těţkostí je proto pokles financí této zbylé rodiny, zejména v případech, kdy od druhého z rodičů nedostává soudem vyměřené výţivné (Matoušek 2002: 132). Tato situace můţe také nastat i v případě, kdy povinný rodič je sám sociálně potřebný a nemá moţnost a schopnost plnit vyţivovací povinnost k dítěti. V tomto případě se vyţivovací povinnost nestanoví (Vyţivovací ). Nebo můţe dojít, na základě ţádosti o sníţení výţivného, k jeho sníţení a to z důvodu např. ztráty zaměstnání, úrazu, změny zdravotního stavu, zaloţení nové rodiny atd. Rozvodem sice zaniká manţelství, ale nekončí rodičovství a vyţivovací povinnost. Ta trvá tak dlouho, dokud se děti nejsou schopny ţivit samy. Výše výţivného není zákonem stanovena, stanoví jej soud schválením dohody mezi rodiči o výţivném nebo vlastním rozhodnutím a to podle majetkových poměrů rodiče, který má výţivné platit (Vyţivovací ). Rodiče, kteří mají tuto vyţivovací povinnost, však nezřídka výţivné neplatí, coţ má často pro zbylou rodinu zásadní ekonomický dopad. Od roku stoupl počet neplatičů téměř o 50%, coţ činilo v roce 2013 téměř neplatičů (Statistické ). Alimenty dostávám pravidelně a na jejich výši jsme se dohodli. Co je potřeba zaplatit ve prospěch dětí, platíme napůl - AR. Jestliţe rodič, který má rozhodnutím soudu platit výţivné na nezletilé děti, tuto povinnost dlouhodobě neplní, dopouští se zanedbání povinné výţivy, coţ je trestný čin. 196 Trestního zákoníku (Zákon 40/2009 Sb) říká: 33

34 1. Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyţivovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší neţ čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody aţ na jeden rok. 2. Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyţivovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší neţ čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody aţ na dva roky. 3. Odnětím svobody na šest měsíců aţ tři léta bude pachatel potrestán, vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Pokud se rodič, který získal děti po rozvodu do své péče, dostane do situace, kdy nedostává na nezletilé dítě výţivné, jsou k vymáhání výţivného stanoveny tyto moţnosti: 1. Exekuce pokud nejsou splaceny 4 splátky, je potřeba se co nejrychleji obrátit na soud s návrhem na exekuci. 2. Trestní oznámení jestliţe nejsou alimenty placeny po dobu delší neţ 4 měsíce, jedná se jiţ o trestný čin a to podle 196 trestního zákoníku (Zákon č. 40/2009Sb). 3. Odebrání řidičského průkazu po zaplacení dluhu na alimentech je povinnému řidičský průkaz vrácen. Jsou však výjimky, kdy odebrat řidičské oprávnění nelze. Povinný je však musí prokázat (neplacení ). 4.4 Rozvod a proměna jednotlivých etap dne V této kapitole budu na ekonomické dopady rozvodu nahlíţet z perspektivy dělení času dne, neboť po rozvodu (z různých příčin a s různými důsledky) dochází k obsahovým proměnám jednotlivých částí dne. Ţeny se z důvodu potřeby finančního zajištění rodiny více věnují pracovní činnosti a veškerý čas podřizují fungování rodiny, tudíţ nemají tolik času na sebe a své zájmy. Čas se dělí na: 1. pracovní čas je to doba, ve které člověk vykonává práci. Motivem je získání prostředků k ţivotu. Jde o hlavní zaměstnání, přesčasy, přípravu na zaměstnání, školení, ale i vedlejší zaměstnání nebo jiné činnosti spojené s obţivou. 2. nutný mimopracovní čas 34

35 a) vázaný čas - je to nezbytná doba, která nepřináší finanční uţitek a není věcí svobodného výběru. Jde o uspokojování bio-fyziologických potřeb jako je např.: spánek, jídlo, hygiena, lékařská péče a činnosti spojené s péči o domácnost vaření, úklid, praní, Je tu také zahrnuta cesta do práce a z práce. b) volný čas do této skupiny zahrnujeme aktivity, které naplňují naše individuální potřeby. Jde o aktivity manuální (zahrádkaření, kutilství), fyzické (turistika, sport), kulturní, společenské, Do této skupiny řadíme i tzv. pasivní odpočinek (Koláček dle Slepičkové 2005: 15) Pracovní čas Pracovní čas je obsahově i časově vymezen. Zabírá největší podíl dne a je to čas, který člověk stráví pracovní výdělečnou činností (Duffková brv.) Zaměstnanost a příjmy ţen Pro ţeny má rozvod větší ekonomický dopad neţ pro muţe. Péče o rodinu znamená v mnohých případech niţší investici do profesního ţivota ţen. Ţeny často podřizují svůj čas dětem a svému manţelovi. Po rozvodu se ale role matky mění a snaha vyrovnat se s finančními problémy můţe vést ke sníţení pozornosti od potřeby dítěte, hledání nového zaměstnání, popřípadě k přechodu od ţeny v domácnosti k ţeně pracující. Často také musí matka převzít funkce, které zastával otec (Teyber 2007: 94-95). Ukazatelem celkové hospodářské situace je ţenská zaměstnanost a nezaměstnanost. Ta se projevuje v platu a zaměstnanosti ţen. Nezaměstnanost ţen je často spojována s nutností ţeny (matky) pečovat o dítě, proto jsou nezaměstnaností ohroţeny více, neţ muţi (Hubinková a kol. 2008: 183). Zaměstnanost ţen sice pro většinu z nich znamená finanční nezávislost, ale pro mnohé (zejména samoţivitelky) také nutnost finančně zajistit rodinu (Maříková 2000: 86). I přes jejich snahu o uplatnění na trhu práce znamená pro ně značné omezení přístupu k zaměstnání skutečnost, ţe mají dítě. Rozvedené ţeny s nezletilými dětmi mají často problémy skloubit pracovní povinnosti s péčí o tyto děti, proto často musejí ţádat o úpravu pracovní doby. Většina však u svých zaměstnavatelů naráţí na neochotu a nezájem (Matějček, Dytrych 1999: 36). Proto tato snaha matek o skloubení pracovní povinnosti s péčí o děti vede na trhu práce u ţen k segregaci. Často jsou nuceny přijmout takové podmínky, které jsou pro ně 35

36 nevýhodné. Ţeny mají vyšší nejistotu práce, protoţe se jim mnohdy kumulují hendikepy jako je nízké vzdělání, rodičovství či výchova dítěte mladšího šesti let, krátké pracovní zkušenosti, mateřství, (Sirovátka 2009: 41-42). Podstatně častěji neţ muţi se koncentrují na tzv. sekundárním trhu práce, to znamená v pracovních pozicích s nízkou mírou prestiţe, horšími podmínkami a vyšší nejistotou, kde je také problém sladit pracovní ţivot s rodinným. V ČR se velmi málo vyuţívá pruţná pracovní doba a téměř neexistuje alternativa k plnému pracovnímu úvazku; také podíl zkrácených úvazků je zcela minimální (Kříţková, Vohlídalová 2007). Dalším problémem je, ţe práce ţen nebývá ve srovnání s prací muţů doceňována. Jejich platy se pohybují mezi 70-80% platů muţů, coţ znamená, ţe české ţeny vydělávají v průměru o méně, neţ muţi (tabulka 4). Tabulka č. 4 Průměrné platy mužů a žen v závislosti na vzdělání Zdroj: Platy.cz Ţeny jsou zřídka přijímány do vyšších pozic, protoţe dle zaměstnavatelů mají menší odvahu riskovat, niţší pracovní nasazení atd. Tento typ diskriminace je však špatně prokazatelný, neboť zaměstnavatelé většinou v takových případech uvádějí jiné důvody. (Hubinková a kol. 2008: ). I když mám práci, která mě naplňuje, je pro mě nutností. Přesto, že pracuji, nemůžeme si dovolit spoustu věcí jako dříve. Myslím si, že s výší platu se řadím do standardní kategorie. Můj plat činí v průměru kolem ,- Kč hrubého, což si myslím není nic moc. Také jsem ráda, že nějaké zaměstnání vůbec mám. Žádat o úpravu pracovní doby jsem raději ani nezkoušela. Pracuji na směny a nikoho nezajímá, jestli máte nějaké problémy, jako například jestli vám má kdo pohlídat děti, zatímco jste v práci. Bohužel 36