Milan Lasica / Dopisy Emilovi SERVUS EMILE,

Transkript

1 SERVUS EMILE, dneska ráno jsem se vzbudil a představ si, pamatoval jsem si, o čem se mi zdálo. Na devadesát devět procent si to nikdy nepamatuju a někdy jsem taky rád, protože mám pocit, že se mi nezdá nic příjemného. Kromě toho mi jednou jedna ženská řekla, že sny nejsou jenom obraz toho, co jsi přes den zažil, ale taky jakousi předpovědí. A víš, člověk je zvědavý, přiznám se, že bych rád věděl, co mi takový sen může předpovědět. Takže ráno jsem byl celý natěšený, že si ten sen pamatuju, ale teď jsem zase v rozpacích, protože fakt nevím, co by mohl znamenat. Zdálo se mi, že jsem byl v cukrárně a že jsem tam zakopl o schod, protože tam nenapsali, že Pozor, schod! Zakopl jsem a padal jsem, ale nedopadl jsem, protože vtom jsem se právě vzbudil. Emile, kdybys měl někoho, kdo umí vykládat sny, tak se poptej, určitě to něco znamená! Já nikoho takového neznám a těch našich ženských se nechci vyptávat, zdá se mi to ponižující. Každopádně něco to znamenat musí, protože se už ani nepamatuju, kdy jsem si naposled pamatoval sen, takže když jsem si ho teď zapamatoval, bude to určitě nějaký signál a nechci to brát na lehkou váhu. Vzpomínám si, že jednou před mnoha roky se mi zdálo, že rodím. Ležel jsem v porodnici na posteli, rukama jsem svíral železné čelo postele a nejspíš jsem měl velké bolesti. Ale taky jsem se tehdy vzbudil předčasně, a tak nevím, co se mi narodilo, jestli kluk anebo holka. Kdysi, když jsem byl mladší, přál jsem si kluka, ale teď by se asi líp hodila holka, kluk by se na mě vysral, ale holkám to nedá. Když už nic jiného, aspoň by se na mě přišla občas podívat a to už by bylo něco. ( 92 )

2 Dopis č. 41 Předevčírem jsem neměl co dělat, tak jsem zajel do města. Ne že bych jiné dny měl co dělat, ale předevčírem nepršelo. Byl jsem v centru, chodil jsem po těch místech, po kterých jsme chodili kdysi, když jsme žili takzvaně nočním životem, a řeknu ti, žádný podnik z těch časů už neexistuje, dokonce ani kavárny, které tam bývaly. Ale je tam plno jiných kaváren a jiných podniků a hlavně plno turistů, člověk by nebyl věřil, že jednou bude někdo zvědavý na naše město. Turisti, většinou starší lidi, penzisti, chodí ve skupinách, jsou to asi Japonci, ale možná i jiní Asiati, vždyť to na první pohled nepoznáme, kdo je Japonec, kdo Vietnamec, ale na trhu je to jasné, tam Japonci to falšované zboží neprodávají. Jednou jsem se jednoho zeptal, že jako odkud je, a on mi, představ si, řekl, že ze Žiliny. Nejdřív jsem si myslel, že si dělá srandu, ale potom jsem si uvědomil, že tam je ta automobilka, takže to byl Korejec. Vidíš, i tak se člověk něco může dozvědět. Jinak ale, jestli mám nějakou reálnou předvolební touhu, protože teď budou ty komunální volby, tak je to tohle: přál bych si, aby se po evropských metropolích, kromě starých Japonců, Korejců a tak dále, pohybovaly i skupinky slovenských důchodců a abychom byli při těch exkurzích tak veselí jako ti Asiati. Kdo tohle zařídí, toho budem v našem starobinci volit. Servus, Miro ( 93 )

3 VÁŽENÝ EMILE, schválně tě tak oslovuju, aby sis i ty uvědomil, jaké je to debilní oslovení. Vážený Koho by tak asi člověk mohl oslovit. Řeknu ti otevřeně, málokoho. V podstatě nikoho. Pravda, až na výjimky. Tebe si, Emile, do jisté míry vážím, jsme kamarádi, lépe řečeno byli jsme celá léta kamarádi, záměrně nepíšu, že přátelé, protože přátelství je přece jen něco trochu jiného než kamarádšoft, jak se kdysi říkalo. Přátelství je něco tak vzácného a vznešeného, že vlastně ani moc neexistuje, a když, tak jen v nějakých filmech nebo knížkách, jako například Bílý tesák. Ale to je přátelství se psem, anebo to možná byl vlk? Už si nepamatuju, ale jedno je jisté přátelství se zvířetem má pevnější kořeny než přátelství člověka s člověkem a taky déle vydrží. Prakticky než jeden zemře, ať už zvíře nebo člověk. A ten, co zůstane, ten je potom smutný. I kniha je prý nejlepším přítelem člověka, ale proti psovi nemá šanci. Kniha se například netěší, když přijdeš večer domů, neskáče radostí a nevrtí ocasem. Kromě toho jsou s ní, přesněji řečeno s nimi, s knihami, problémy při stěhování, protože knihy jsou těžké. Jednou, to jsem ještě bydlel v paneláku, nastěhoval se tam nějaký akademik nebo co, zkrátka učenec. Šel jsem po schodech nahoru, protože výtah nefungoval, přede mnou šel stěhovák a nesl koš plný knih, ten se mu na odpočivadle rozsypal, on do jedné knížky kopl a zamumlal: To že je nejlepší přítel člověka? Takže po pravdě přítel přestává být přítelem, když ho musíš vláčet do schodů. Emile, kdybys mi byl tehdy, vždyť víš kdy, vrátil těch osm set korun, co jsem ti půjčil, protože jsi neměl na alimenty, tak tě klidně budu ( 94 )

4 Dopis č. 42 oslovovat vážený, ale takhle nemůžu. Byly to tehdy pro mě dost velký peníze, sám jsem tolik u sebe neměl, takže jsem si je půjčil od Irmy, byla tenkrát číšnicí v Savojce, a když byla jednou u mě po službě jako na návštěvě, tak jsem jí ty prachy vytáh z kabelky. Dodnes o tom neví, protože pro ni osm set korun bylo prd. Ale pro mě ne, Emile, takže to se nezapomíná, kámoši! Ale kdybys mně je chtěl vrátit teď, kašli na to, nebudu to přepočítávat na eura, vždyť by to bylo okolo dvaceti pěti eur, a co je dvacet pět proti osmi stovkám. Obraťme list. Z dlouhé chvíle čtu, co je v knihovně tady ve starobinci. Listoval jsem v jedné staré knížce o našich obrozencích, o Štúrovi a tak, o tom, jak si Hurban, ten luteránský farář, vzal za ženu krasavici Aničku Jurkovičovou odněkud z Myjavy. A píše se tam i o Pauliny Tóthovi a já jsem byl zvědavý, proč měl takové tuplované maďarské příjmení, a dočetl jsem se, že Tóth říkali Maďaři Slovákům, a on chtěl demonstrovat, že je Slovák, tak si k Paulinymu dal ještě příjmení Tóth. No jo, člověku s takovým jménem těžko uvěříš, že je Slovačisko. Tak jsem trochu změnil historii a vymyslel jsem, že jednou řekla matka Aničce Jurkovičové: Aničko, ometá se kolem tebe Vilko Pauliny. Asi by chtěl, aby sis ho vzala. A Anička řekla mámě s náležitým gestem: Pauliny? Toť! A tak se Pauliny začal jmenovat Tóth, aby vypadal jako národovec a ne jako odmrštěný nápadník. Vidíš, Emile, jaké kraviny člověku přijdou na mozek v tomto zimním čase, kdy se tak brzy stmívá a dny se vlečou. Měj se, Miro ( 95 )

5 EMILKU, asi se divíš, že tě oslovuji tak zdrobněle a vlastně něžně. Nediv se, Emilku, blíží se Vánoce a to jsem vždycky naměkko. A protože nemám koho něžně oslovit, tak oslovuju tebe. Nebudu se přece lísat k těm babám tady ve starobinci, ještě by si mohly něco namlouvat, protože i když už mají svoje léta, pořád by chtěly někoho ulovit, jen tak ze zvyku, rozumíš? Krása pomine, ale ten lovecký pud zůstává, a člověk si musí dávat čertovský pozor, aby se do něčeho nezamotal, i když na druhé straně už by asi o nic mimořádného nešlo, jen o takovou sounáležitost. Jestli víš, co tím myslím. Zkrátka aby člověk nebyl jenom sám, anebo aspoň aby neměl ten pocit. No, takže předvánoční sentimentalitu mám za sebou a teď k věci. Budu tady sám, protože všichni spolubydlící mají ještě někde někoho, kdo si pro ně na těch pár dní Štědrý večer a dva svátky přijde. Děti, sourozenci, přátelé a tak. A pak je sem zase vrátí a nechají je být. Pro mě nepřijde nikdo, vždyť víš, jak jsem dopadl, ale nestěžuju si, v žádném případě, já jsem na samotu zvyklý a vlastně by mi dost vadilo, kdybych teď musel k někomu jít a přizpůsobovat se tamějším zvyklostem a ještě se tvářit, že mi je fajn a že jsem vděčný. Já nechci být nikomu za nic vděčný. Ani mně nikdo neni za nic vděčný, takže jsme si kvit. Zase jsem napsal neni, přestože vím, že se má psát nie je. Promiň. Já osobně nejsem zvyklý mezi spisovnou a hovorovou slovenštinou dělat nějaké rozdíly, asi je to chyba. Minule jsem psal žádost o zvýšení důchodu a taky jsem tam měl plno nespisovných slov, hlavně když jsem psal odpověď na ten jejich dopis, ve kterém mi oznámili, že mi ho ( 96 )

6 Dopis č. 43 nezvýší. Ten důchod. Napsal jsem jim od srdce, co si o tom myslím, ale dal jsem to pro jistotu přečíst správci a ten mi to poopravil a řekl, že důchodový úřad za nic nemůže, že je to věc legislativy. Dělal jsem, že rozumím, styděl jsem se přiznat, že nevím, co je to legislativa, abych nevypadal jako nějaký, no víš co. Správce mi řekl, že mám takový důchod, na jaký jsem si za celý život vydělal. To mě tak nasralo (správně má být rozzlobilo), že jsem mu skoro jednu vypálil. Ale on mi řekl, že on je taky v důchodu a že si tu jenom tak přivydělává a že prý i to chtějí zrušit. Když si přivyděláváš, tak vlastně na ten důchod nárok nemáš. V tu chvíli jsem všechno pochopil, Emilku, vždyť jsme vlastně celý život žili a pracovali tak, jako bychom byli už v důchodu, takže si nemáme teď na co stěžovat. Ráno kávička, potom debatička, potom do města, jako něco zařídit, potom pauza na oběd, okolo třetí domů, v pátek i dřív. Velká makačka to teda nebyla. Když jsem to jednou vyprávěl jednomu chlapíkovi, co emigroval do Švýcarska a potom přijel na Vánoce za svojí matkou do starobince, nechtěl mi to věřit. Tam prý normálně zařezávají v kanceláři osm hodin denně a někdy i víc, když je třeba. Řeknu ti, Emilku, jsem rád, že jsem neemigroval. Tam měli všechno pomeranče, banány, hadry a co já vím, co ještě, ale my jsem měli volno. A to je k nezaplacení. Emilku, končím, dej na sebe pozor a kdyby něco, tak nic. Dělám si legraci, však víš. Tvůj Miro ( 97 )

7 EMILE, všechno nejlepší v novém roce ti přejou popeláři. Už dva týdny před Vánocemi k nám začali chodit popeláři, a že nám jako přejí pěkné Vánoce a všechno dobré. A čekají, že jim z toho něco kápne. Mají na sobě takové svítící overaly, skutečně popelářské, ale mám podezření hraničící s jistotou, že to popeláři nejsou, jen se za ně vydávají. Ti opravdoví popeláři, kteří k nám jezdí jednou do týdne, nám přát k Vánocům a k Novému roku nepřijdou, protože dobře vědí, že jsme starobinec a že žádnou diškreci nedostanou. Naopak to oni by nám měli připlatit za to, že vůbec máme nějaké odpadky, které mohou jednou do týdne odnášet, a být za to placení. Jaký taky my můžeme mít odpadky? Šlupky od banánů? Banány máme v jídelně často, ale šlupky musíme odevzdat správci, on má doma prase a to prý banánové šlupky přímo zbožňuje. Tím je vysvětleno, proč máme tak často banány. A brambory. Bramborové šlupky má to prase taky rádo. Přes Vánoce jsem tu byl sám, tak jsem si vzal službu na vrátnici a seděl jsem tam ve dne v noci, je tam rádio i televize, poslouchal jsem, díval jsem se, ale i kdybys mě zabil, nic jsem se nedozvěděl. Jenom jedna zpráva mě rozveselila. Bohužel smutná, ale tak to v životě chodí, protože sranda si nevybírá. Zachytil jsem tu zprávu v poslední chvíli, protože jsem byl na obhlídce objektu, a když jsem se vracel na vrátnici, hlasatelka v televizi právě hlásila: Farář jim popřál šťastný nový rok a o hodinu později vyhořeli. Taková zpráva člověka rozveselí. Ne proto, že dotyční vyhořeli, ale že vyhořeli hned potom, co jim farář popřál hodně štěstí v novém roce. Dá se říct, že ( 98 )

8

9 to tomu faráři nevyšlo. Postižení se jistě obrátí na pojišťovnu, ale jestli nebyli pojištění, asi by se měl důstojný pán nad celou věcí zamyslet. Každopádně po takovéhle pojistné události asi důvěra věřících v jejich pastýře poněkud utrpí. Už na Štědrý večer okolo půlnoci se vrátil Hamuliak. Pohádal se se snachou, že mu dala k večeři rybí polévku a on celý život jedl na Štědrý večer zelnou. Tak sedl na vlak a za tři hodiny byl doma. Tedy ve starobinci. Ale my jsme tady doma. Tak jsme se potom na vrátnici střídali, někdy jsme tam byli i spolu a hráli jsme šnapser. Jenže šnapser ve dvou je dost velká nuda, tak jsme potom začali hrát hajzl. Samozřejmě o peníze. Šla mi karta a za tři dny jsem vyhrál čtyřicet šest centů a teď se mnou Hamuliak nemluví, urazil se. Ale nezaplatil, hajzl. To je stará osvědčená taktika dlužníků. Když mají zaplatit, snaží se v tobě vzbudit výčitky svědomí, takže nakonec se začneš stydět ty, žes vůbec vyhrál. Takže s Hamuliakem už karty hrát nebudu. Na Silvestra jsme byli všichni zas pohromadě, jenom Fabíni se nevrátil, protože umřel. Šli bysme docela rádi na pohřeb, ale bylo to až v Topolčanech. Chtěli jsme poslat kondolenční telegram, ale telegramy zrušili. Tak jsme si na něho vzpomněli na Silvestra o půlnoci. Bylo nám ho líto, ale lítost přehlušila radost nad tím, že my jsme ještě tady. Tak jsme vstoupili do nového roku a uvidíme, co nám přinese. Já asi tuším, co, ale nebudu si teď kazit radost. Čau, Miro ( 100 )

10 Dopis č. 45 AHOJ EMILE, protože jsem se v posledním čase díval příliš mnoho na televizi, můžu tě upozornit na několik postřehů. Například že slečny, které hlásí předpověď počasí, se usmívají, i když má být ošklivo. Nemyslím si, že by měly zrovna plakat, ale když se tak pořád usmívají, vypadá to, jako by nevěděly, co říkají. Jako by tvář už nesouvisela se slovy, která vycházejí z úst. To by se potom mohly usmívat i hlasatelky zpráv, když oznamují, že se někde stalo neštěstí nebo že někdo umřel. V rádiu, tam se pořád chechtají, ale to už jsem ti jednou říkal, zkrátka všem je dneska do smíchu. Mně taky, protože tu byl na návštěvě nějaký politik. Nevím odkud a nevím proč, přál nám hodně zdraví, a potom se nás ptal, jaké máme předsevzetí do nového roku. Kijanička se přihlásil a řekl, že naše předsevzetí je, abychom i tento rok přežili. Všichni se začali smát kromě toho politika, protože nevěděl, jestli si to může dovolit. Já mám ještě speciální předsevzetí, abych párkrát nasral Fedorčákovou, o které jsem ti už psal. Zase vzpomínala, jaké to bylo krásné, když přišel k nim do školy, kde byla vedoucí školní družiny, Děda Mráz i se Sněhurkou! A přísahám ti, Emile, ona doteď věří, že to byl skutečný Děda Mráz z Kamčatky! Tvrdila, že jednou se k nim dostal o den později, protože nejely vlaky. Když jsem řekl, že Děda Mráz jezdil na saních, chvíli přemýšlela, a potom řekla, že tenkrát sníh před Vánoci nebyl, tak asi musel jet vlakem. Řekl jsem jí, že kdyby to bylo v šedesátém osmém a objevil by se nedopatřením v srpnu, tak mohl přijet na tanku. Urazila se a odešla. Mimochodem pamatuju se, jak se tehdy v srpnu ( 101 )

11 rozšířila zpráva, že Rusové budou brát lidi do zajetí, a Fero Brheľ řekl ženě, že musí odejít do ilegality a odstěhoval se k milence. Po návratu z ilegality zjistil, že se k nim nastěhoval Braňo Čaniga, který byl taky v ilegalitě. Skončilo to rozvodem a přesvědčením, že za všechno může ta zkurvená doba, kterou jsme prožívali. Emile, musím končit, protože za chvíli máme v jídelně přednášku o zdravé výživě. Čau, Miro ( 102 )