JAN. JAN NOVÁK JAN. JAN NOVÁK Z DENÍKU PO CELANOVI Z DENÍKU (DENNÍ BÁSNĚ ) (DENNÍ BÁSNĚ ) OBLÁZCI. ŠPÁSY. VZEPŘENÍ OBLÁZCI. ŠPÁSY.

Transkript

1 JAN. JAN NOVÁK JAN. JAN NOVÁK Z DENÍKU Z DENÍKU PO CELANOVI PO CELANOVI (DENNÍ BÁSNĚ ) (DENNÍ BÁSNĚ ) OBLÁZCI. ŠPÁSY. VZEPŘENÍ OBLÁZCI. ŠPÁSY. VZEPŘENÍ

2

3

4 Z DENÍKU PO CELANOVI

5

6 JAN. JAN NOVÁK Z DENÍKU PO CELANOVI (DENNÍ BÁSNĚ ) OBLÁZCI. ŠPÁSY. VZEPŘENÍ Praha 2010

7 Kniha byla vydána za přispění Nadačního fondu Obce spisovatelů Z DENÍKU PO CELANOVI Copyright Jan. Jan Novák, 2010 Czech edition dybbuk, 2010 ISBN

8 motto: wiselec; a ještě ověšený mobily, opírající se takřka jen o oči při hospitalizaci námelem kniha týdne: v hanoji roste slivovice soustředěně na polích aj humor pošel s čertem temnější osrdí smrdí když se nelíhne, ale vytváří útěk z matčina kubistického objetí

9

10 duben, po celanovi 1 z rostlin především člověk, se rozkřiklo listí. ve mně, žižkovském činžáku mord, polovičatý úspěch světa na smrt je pozdě, v barvě mužského semene. po nocích, když vrací se potlučená přestříkneš ji sám, srdce ženy je bronz: kolektivní podzim. ze zvonů plíce tango tmy zúročené v loučích na schodech, po celanovi 2 pes s otvory, nesdílí hovornost kosti, statistiku losa samovar opeřenec ještě pilnější ocas ze slitin čirý sad, chlad vypouštěného oka nedovolí nám za námi: ozvěny zřetelnosti zvěrstva nadšení pod suknicemi žárovka mlhy tabulkou hluchoněmých nevidět neslyšet neprohrát neumírat keltsky, na pálavě šílenství

11 3 cesty, po celanovi ruka daleko od těla, sekyrka pacholkova. místo u okna, naklíčená obilnice oka neslýchaný účet, kňučel oslepnu v polích dozimetru, prasečinky vyseděl glóbus s urnovými poli zpět do sardinky, vážnost věcí kupkami hnoje nepokradeš. pod kapotou chinin přivyknutý na syntézy 4 v protisměru, po celanovi staré ženy okupují věčnost roznožka v protisměru, do ouplňku záhlavní otepí slovo, námi chemikálie osudu. že bys ťukl na hřebíček? z úchvatných drobů bouři bohatě v mé hubě lživý plot nadzvuková krev. svárlivá z václaváku smířlivá z husi. luby konkrétnější, z vedlejšího stromu úd komentuje noc co noc

12 zima, po celanovi 5 zločinem po libosti, frézují kurděje, hostie přikrmují tělem železa nervy vojem evangelia. napořád země pod ledem zeminou nebes, alternují řád: kterého z obou? sváté v jediného na perutnatce kališnický mráz než klesne, abys vyřčené nepodvedl smrt kuny násadou, návnady v nás v posteli, po celanovi 6 mikrocit, francovka smyčcové hudby ve farské zahradě, sonáta pro violoncello o disidentův návrat cíchy břízy, kříže u venkova vše, i to nejlepší, zvrtáme domovem. krapet věčnosti dokola navěky horem pýcha na jazyku, jazyk vmetený do mlecích kamenů. povětrné dožínky. smyčku na pytel, lopatou srdečné zrní

13 7 vinohrady, po celanovi arcihnědky, jařmo: chůze vyvolených k sobě samému. posunováním po drátě vína ubývá vinohradu hrozen srdce stropem, cifra mrazu podlahou. střelba rány dupot. promiskuita jago šluknovským výběžkem desatera v klíně přísahy může desdemona, škrcená plagiátem. šampaňská smrt vína, pohanského trpkého algebrou cukrů 8 bolesti ledvin, po celanovi na skobách, bylinkové čaje formují dospělost kříže: zde tišíme. dynastie zákona bulvární ochablostí bodrý skutek. břitva holiček letek. vlast vytočená do babylonu. libela kojence s vodoznakem smrti žít gravitací vlastního hovna aglomerace ducha očividně synkopicky. trojzubec podlosti s vůlí po železe. na skobách

14 teskním, po celanovi 9 jak oprýskané rifle v rozkroku přátel plátek z klarinetu, vylízaný alegoriemi život nás souloží grimasami stromy omývají jinan, strom mého dětství. stále vzdálenější pot je soběstačný hovno sebejisté procitne stařec: vzdělaný leknín, a rovnou z trusu. jeho pudová bdělost, jeho ustavičná sinalost koloniálního zboží teskním a teskním, po celanovi 10 teskním je úhel z principu v jeho intenzivní péči batolat nekonečný rod mudruje nesmrtelnost: vrací mě vymrskaného, ale poučeného běda jak život nabíjíme v biografech a jeho děti dál prohánějí po horách ekrazit. svěžesti a svědomí bez zlomenin když romancemi o bohu rozmetali dav, nám dali kvinde, zvrhlé jen napohled

15 11 na pramici, po celanovi kdo převáží životy utonulých? kdo prošel kapavkou důvěry, projde i děvkou nedůvěry: budeme bydlet jak čtverec lži nad přeponou? v dětství stačí otevřít okno, v nemoci myslit naozaj. prázdné ještě neznamená dokořán. pravda padne na sále, chirurgem parádní zrcadlovka je soud v našich darech 12 pendreky, po celanovi mnoho víte, pendrekům nepovíte moře mezi řádky si žádá zadostiučinění. jak vlastní pravda, která si přišla na své je hranicí nepokoje, smích popelčin. pod lampou stín zrna nahrává osení odděluje matky od matiček vinu žene do závitu, pendreky cvak. belasé slepcům, nebeské drůbeži slíbatelné pleš stále začínající, jak slábne verš

16 z dopisu, po celanovi 13 před soudem měl plné kalhoty, ale v posteli? studená zářivka, jen zalézt do tmy a ještě tmu zhasnout včera. otočím se na bok. a prý abych tolik neskřípěla. jako by tělo bylo na dobírku, a bezprostřednost už pouze prostředníkem co potom dělá nesdělitelnost slibem? brázdy dlaní spečené žalmy skřivanů, či pupek světa, vycpaný závinem na zapřenou z druhého dopisu, po celanovi 14 že žijeme z přestrojení. já po otčenáši se chodím přikrmovat do ledničky. a on? jedinou naší proměnou je nedbalost z lásky vycházíme z kina. a nebýt spoluviny dodnes bychom trčeli ve výtahu na popraviště. ale tak? uměřenost páchne z dvojplošníku hlav hádkou bez sebe. ale jak být tebou když žehlí mé pysky jak přejetého psa. a na lunu doráží jak mi scházíš: bezbranná

17 15 z třetího dopisu, po celanovi nemám stání. prsa po sníh a už dávno ne dvě zledovatělé koule, jaké uměly zastavit náklaďák uznávám, večer má navrch. ale i nahoru je blíž když ho zavřeli. bylo upito z krve, tu moji nechali na počasí. nepatřila do žádné ze skupin a kdyby umírali, moje by nebyla potřebnější teď ho mám doma, a jestliže žárlivost sedí na obou židlích, je spravedlnost bez nohou a hněv bez podezření. vlastně nepřítomni 16 ze čtvrtého dopisu, po celanovi jaképak na mizině, když z ovoce lásky soulož marmelády s džemem. ale potkat člověka, který se ještě nenarodil nedokážu se tak hovorně zaonačit. a jsou slova zajedno s kleštěnci. v koupelně, v utopené němotě, myju si hlavu vilnější hluchotou o lásce nemluvím. je starší, nemohu o ni přijít. mluvím o přilnavosti lásky. co jí nedosáhneš, ani smrt nezevšední

18 z pátého dopisu, po celanovi 17 nikdy neodešel. pokud mne zvou kamarádi jeho horoskopu. volají na mne jako na člověka: vrácená mám času nazbyt, sama. a kdy ještě budou? v hospodě zničehonic rozpůlil ročního býčka: proč se ptáš, ženská si cení parohů víc než bouřky taková vážnost nadobro, ohanbí bez přeřeknutí mít život o nějaký rok mladší, milovala bych, sebe. co bych navařila, nikdy bych nesnědla sama. možná s tušeným, nikdy s vyvolaným ze šestého dopisu, po celanovi 18 to jenom ve spánku hovad voní krev po prvním chrlení jsem ještě růžověji, a jak dlouho potrvá než vůle opadne a kojná potratí abych ho měla blíž. až znejistím lehávali jsme si v nohách. o nemoci nemůžeš jak o chlebě. okorá a zatvrdne na věčnost v domácí vazbě, vedle pokojíku: procitám jako cizinec. panelový svět bez projekce má daleko do trámoví. nedochvilná? nemohu se prostěji probudit

19 19 jen diváci, po celanovi na kawasaki citoslovec noc ještě napůl kůň, ale motokros zadostiučiněných a peklo dokořán a zůstane při tom. dům pohonných hmot, aby se dotkl milované (když hlubina rozhrne nohy a plyn pohrdne sám sebou) jako žena mužem. už na ústupu, do depa. jako by nesmrtelnost nahodilého byla věncem vavřínovým. náš, ironií pro špitál 20 plavání, po celanovi do ryby nevidíš, do ženy nesdílíš až do smrti, až dohmátneš na časomíru. možná polohlasem, když jdou břichem vzhůru přistiženy při lži. jak rodný dům: hněten, už nevyrostl. usvědčen z malosti, že by nás zahlédl, a proti dárci podaroval snem samoty je rekord. přestal být přírodou, a ve štafetě delfín. po finální obrátce nemůže být nikým. jen na blízku

20 voňkové, po celanovi 21 ej, po poli jsem chodila chlap konopný pod starodávným poznáním: děti, žilami nebes život křečovkami proč tobě nechutnají, a když jsi pianistka, zápalná po jožině potmě včelami útrpnosti, že žlučí pouť, běda manévruje. předčasně zevnějškem: ve sněhu nádobí z porcelánu v sauně, po celanovi 22 obráceni naruby v rubáše těl, tajeme ve středním věku pomaleji. ohni opisujeme vykouřenou odvahu, ztuhlé sluky sláv a je to kainovo mýdlo bohatých, zpět drhne okovy po zabití, aby svět nezpitoměl z novinek. a na kusy žrádla, na nerovný šok smrt je bez konexí, stejně uzený jazyk zmizely kdesi pod pultem všehomíra, možná vzpomínka na polskou omáčku, ta s parchanty

21 23 na hřišti tj, po celanovi ve smrtelných popelech tango míčů naolejované mládím a stíhané jako zločinec. nezchátrá, žitné pole ze svařovacích drátů v nelásce, v konečné proměně: široký vjezd parkují naše dvojčata, znuděná z vlastních úsměvů život v ustalovači hvězd feudální snad dlouhými vlásky astmatiků. na plátnech kin dalekosáhlé polibky cár doby bronzové, bezvadná bagáž 24 jen tak, po celanovi vpravdě řečeno: až lež vstane z mrtvých a tolerance jak jednotka intenzivní péče bůh vejde k lékaři, tak určil abstraktní osud pravda je kotevní slovo na kolenou bezdětný sporák. aby zůstával hezký, vzal za ženu jalovou učitelku hluchoty ve výslužbě a proti času. už zívá, už spěchá domů s rybou, hospodyňka. rozkročena u sporáku pálí ze všech děl, v hrnci bujón poloboha

22 ony, po celanovi 25 co staré ženy soukají ze sebe mladé zpracují na kolovrátku hrdla. ubrusem utře jim obličej krvavý vesmír tolik tě miloval, pokousaný přepisováním pravd. celé hodiny, než ručička na váze klesla o něco z nás jiný druh, bez řetězu zmalátnělý jako by na směšnosti závisel život, těch zbylých po holení, humoru bez osudu šachová pole, po celanovi 26 negativ: pozitiv. v rovnováze námel klas. že je to navždycky, upírá smrtelnosti rovnou smrt. přirozeně pat jde po životě. v proluce černozem matuje naftového krále: být prostší konečný škrt je nejjedovatější jako na šachovnici, aby zduchovněla je rozum vypočítavou řemenicí, procitlý mozek volantem z lega

23 27 loutky, po celanovi loutky umírají na sperma scénáře člověk ještě dál, mezi inteligentním a zbabělým pro děti smrt přímočará je rozhřešením. v šatičkách po sestřičce je loutkou od oltáře, protože teprve čert dělá divadlo ustavičně, aby zblízka bylo řešením napořád. aby fretky frašky nezůstaly noře na obtíž 28 kampa, po celanovi strom nemá kdy na občas, hruška refýže na stopce smrti, snad viktorka plynových lamp až dojemně navlhne splavem láska je ptakořitní, a když burácí ovce zostřené jak auta na parkovišti je věčně. za smíchu hemisfér předejít nadběhnutím, když buchty jsou v prášku a k umilování

24 karlštejn, po celanovi 29 coca-cola noci, chlazená ledy na berounce a hvězdy, úsilovné rodinnými životy svatých a svátých do křišťálové špíny blažené vody jsou kameny prameny, žlučový kámen lidství je mazaný kámen mudrců půlí svět na řídnoucí proroky na šťavnatější trávu. a pod hřbitovní zdí má namířeno k ješitnosti kytky, po celanovi 30 teprve zahnívající, v koronárce voní po mamince, a vděčné: možná na hřbitově kdo štěká, neuhnije. kytky při životě člověka nesvéprávné jak mochna husí počítá neplodné dny, roky vyplňuje samotou. květiny budou bezpartijní. při odkvétání příležitostné v samci, v herbáři celopancéřované kyselým létům neupřeš vanilkou

25 31 čssr, po celanovi jsi ludolfovo číslo, tvou mocninou končí pod mrakodrapy vlaků, a když zkolabují bylo ti známo: ubili i stopy zvěře ze zaječích básníci oficiálního pozadí. jedová země, kterou kyselost nerozleptá jedovatější kyselina nepožere krysí zákon, potkane. paruky vyplňují cely moudrosti, uragány obouvá fa rudý říjen a černozem, sražená duše pravěkých zvířat 32 fit, po celanovi na vodě se záchranáři, v peřeji o hornictví s mlčící většinou. dezertovala tvoje posmrtná maska z mého obličeje život pod podlahou, fit. dnes budeme spát s vepři, sláma a holomráz. pomyje oživí sezónu, k radosti poslaneckých bab vlásenkou sepneme moře a oceány aby neplakaly do očí komu čemu ženě nůši hoři stavení cvak

26 milotice u kyjova, po celanovi 33 možná středem země, tam jsou milotice. ves se zámkem důlních věšteb v patře barely od verdunu v rybníku rákos našich otců. tam očištěni, s cínovými těly. ošetřujeme bibli, která olysává jak hrozen rulandského mok, schopný přehryznout si nohu později amok, když pláčou stopky mládí na rozdíl od hodiny, která začíná nulou sny, po celanovi 34 milosrdenství, proletáři se usmívají ze sna. rozhodně z noční směny, obilí a jiné památky na obilí židovství, pokud jej čteš. geometr hrdý na zemřelého syna: zemí sdělitelnou budou procházet jiní. když se sny usmívají ze sna, odporují. věřit se kolem plíží jak les. teprve oko úplňku nežít na nebi je podobně

27 , po celanovi ty ještě básníkem můžeš být já musím: everest k ledopádu khumbu, prostý život, nepál. vyzváníš krosnou strachu, sníh jen hrnečku vař. bez kyslíkové bomby do studené vojny. smrt plácá přítele ty ještě můžeš, já musím. kainovy oddíly, o místo nahoře malý velký muž. i kdyby nevzestoupil, musí počkat na tebe 36 internáty, po celanovi v každém patře prapor lučištníků v každé posteli bědný antropoid už gustem provokatér kdo zaplatí alimenty intelektu? b-komplex radosti bez radosti, živé i živořící bída na vysokých podpatcích úžas orloje vystřídaly hodiny podzimu, pokorný namol, do srdcí vchází vrah. vypálí rybník géniovi

28 osobní kotleta, po celanovi 37 mým dílkem jako bych nebyl mám postel vedle soudu. jen proto vážnost rytmem mojí fúze. zlaté doly mořic a václav perou strojky, latinku azbukou. a noc svátá kolona, věší lustr na ramenou je pod hvězdami ještě kolikrát, ptá se pot tváře a kdesi na staveništi pouště: pych se uchytil topol a lípa putují k arbitráži koncert, po celanovi 38 výroční zprávu tlumočí hémerodromos přibližně živý u příležitosti hromadné suti, živější chrt hoboje. táhne smečku, moréna je po smrti. dřeva grilují ódu na její samostatnost. naklepává kosy žesťů do inferna, když copak je tanec lidu, a pročpak vrtulí mezi národy. s osamělým v páru jezulátko na chladiči pobědy, motor pobělohorský děti padají na starce, cvak

29 39 noktah, po celanovi smrdutější než syřané, model cizince oškubané cosi fan tutte, jaké se může přihodit evropské dezinfekci snad v cedrech už staří peršané na peršanech nad kadidly tohoto světa. jazykem, jakým mluví venkovské státy. těsně, u zamilovaných otvorů. klozet neřeší než hovno natrvalo v dřevěném hajzlíku mezi umíráčky a živými novinami, cvak 40 milčice, po celanovi dům vytapetovaný stránkami bible, zde platí ohmův zákon podsvětí z nebe vynáší peklo, člověk mouchy za oceán, až olovo astry zdolá žluč života. je slib utrpení na celý příběh trestný čin, něco životadárného báseň je rehabilitací času, ví že zemřeme známe jen to, co je simultánní. a když se nám sbíhají sliny zpod jazyka

30 milčice milčice, po celanovi 41 ve větru, ale na prdeli ježíš na zemi, v samotě zbytečných slov a vypadali na opravdové vojáky ztratils od kořisti knoflík, kdo ti ho přišije? kosmonauté cyril a metoděj poraženi já monologem gážisty žalozpěv, který tě s chutí obral jak po smrti, a teprve jsme začali žít až bez sebe jsme si hloub? makrely, po celanovi 42 jak volební urny, mrtvé hlasy mezi živoucími. nevinnost šitá na rubáš obyčeji. z nemluvněte ostnatý drát natažený ve sněhu hranice pohlaví, rybáři namlouvají se návnadě smyčky na vodě činelům pod slapy makrely, vyvdejte se! uzené, z mahagonu. jak prvotní hřích: plaz doufal být člověkem, panovačná evou

31 43 politika, po celanovi králové měli šašky, šašci své krále. král je mrtev: obvaz ještě před kulkou do čela jak bylo smluveno pod listím: větev klacek hůl. na cestě od výsměchu provázen čestnými zdechlinami od těch časů s plísní na nohou, a vandrovní o nejistotu králové s plísní na obou 44 po silnici do třebestovic, po celanovi galusku opouští vůle i had vznětový motor s prostřihy na minulost z bělouše šimla na inzerát stáří léčí: snad krátkozrakost na prozřetelnost s buzolou, odulé knihy pod hlavou údajně stvoří panorama smrtelnost šoulet kroupy z úžasu s mladistým hrachem, letopočet na řetěze před jateční jámou

32 do tatců, po celanovi 45 sena jsou vánocemi otav, venkov venkov. přemysl oráč otkou v kotcích přemyslovny. bez ohlášek sadba, stáří pole bez panáka, žito naklížené nespavostí po zajících pase: vystrnadí oka, co mají za lubem když bůh mezi skřivany, kde výš je blízce a dálka sečnou. anonymní, co zraje kozama a vede do otroctví řepín: domov důchodců, po celanovi 46 v patě kolmice zámeček s parkem, kostel škola se školičkou. botanická kuriozita: 100% opuštěnost zúrodňuje chryzantémy doličnou vůní značkových porcelánů do konečnosti vytáčíš mrtvé číslo telefonu, jak brance houfuješ kostlivce: jdou za tebou až kružnice praskne, vztekle teplem vyhřejí zámeček plný nepřítomné hudby a jako by pravda naučila housti

33 47 polotovary, po celanovi umí smrt plavat? snad uměřeně uměřeně kuřata bez drůbků, drůbež bez vnitřností v touze hospitalizován jak kačena divoká ve froté chůze beze stop, a na rozmyšlenou. slibují, že nespálí tvé kosti tobě, která tak svižně páchneš kolik stránek má kniha, aby dovyprávěla nás v předtuše, že rozkradeš, a tedy nepokradl delikventi na olympu jak za císaře káva 48 děti u bečvy, po celanovi protože nemáte dítě, které. na pavouka volají krabičku od zápalek, na pavučinu nůžky sebevraha samy sebou ohýbány. thonetův dětský pokojíček vyčkává. vyuzen k dobrodružství, prodlužuje věci dobré i věci skryté. až na samý okraj stolu, aby náhodou že jsi šel okolo, a měl dospělou osamělost co vidí kolem sebe, jsou potahy. valaši v trvalejším manšestru vezou kůži na trh. ještě za tmy jak určila minulost. jen ona dokořán

34 blanice, po celanovi 49 řeky nás spalují, spolu s mrtvými vytváříme čas povodní i závlah: dno hrnce, a naše těla linkrustou rozlišují cizoložství břehů archeologie činí nás pomyslnými. správná výživa. vždyť i teď: břečťan na straně závětrné na srdečné dětské písmo, je ránou pod pás a každé naše původní, bezděčné jak mýdlo ženy, které uplavalo. namydlená, a už zpěněná tahounem, kterého střídá věrolomný traktor fred astaire, po celanovi 50 tanec je abonentní, převedený z míry do výpletu kol. brzy začíná, a ještě před první piruetou je rozloučení zátkou ve vaně, rtuti s litinou kočičí dílo. co nebylo s chlupy, nebylo s dotýkáním. když rozcitlivíte oplzlost, je dětské prádýlko s podvazky, myšlenky noční košilí swing, křehký závin z lístkového těsta už na schodech s kozlí rozhodností. jakkoliv jsou vzpomínky hostující, nebude tance v zastoupení

35 51 panenka ve vídni, po celanovi čeština ve vídni, jazyk digitální. kop trestuhodný. ironie němectví: pivo v plechu na západ na dva západy od pivního ráje nůžky varhaníka, vše pro celek. i poezie začíná oponou, ještě se ptá. smrt není bohem když pokračuje penaltou a v plnosti. jak se život vzdaluje, postaví zeď gól nemůže bez srdce. homo hravý i bez panenky. a jako medúza: přikovaná k příboji, hecuje prométhea 52 jediná židovka, po celanovi nejapná, s vysokou z pogromů. a stále dokola, nevinná. židovské podvazky se nedají poučit židle jí překapává přes tlustá prsa jen gilotina. sevře nás potomek plešatější, hopká synagogou. úroda je konečná zlo nejčtenější. jazyk, který jsme zaspali. šlukujeme na jiném stromě je balíčkem žvýkaček, chuděrka z toleda budou licitovat z její disertační práce

36 čekání na menstruaci, po celanovi 53 ideje idú, ideje verbujú, klobůček na dírce po hřebíčku trpitelka chemické výzbroje ředí zástupy. kdo prošel rájem pojde. a nebude větší než futrál na vzorečky aritmetika, podobně menstruace. kdo ji má od boha nenakupuje na zemi. a teď jsi nahá, stavba jak podle počítače génius, to je obrovská neopatrnost nenechávej ji samotnou. nad vlaštovčími hnízdy už s harpunou v oku. nejschopnější ptáky nechává umírat přirozenou smrtí, zlým časům rovnou před nosem král lear, po celanovi 54 moudrost, je learem mezi cyniky v mládí hájená mrkev, v umělém věku diplomat jed, v aktovce vylidněno už stáří je smrtelné, v momentě švihu z poklopce v povijanu. co pozůstalo z lesa? prkna pro onen svět, hladká jak mléko feny. než zkysne v pleť mrtev je lear, a jen bižuterie života bezprostřední snad z četby

37 55 ctiboř, po celanovi dva mlýny umíněně, kostel z donucení z vlastní volby blanice. zkratuje měsíčky i ostýchavé ovoce osadníků pod jakým mlčením lidovou lačnost? krvácí tráva, sena přežvykují honorář. čas ne mariánskou pouť vyplácí ta s kosou ve fiatu každé svědectví je mučením, výpověď zdaleka ne zpověď. pavouk jí přejede dítě tak nafackujeme mouše, cvak 56 na osadě, po celanovi a naproti lidskosti andyiluzie býčci čtvrtí pařezy pro oheň věčný, dočasné se opakuje teprve potom tradice blokuje nicotu, vylévá s vaničkou hrbolek ráje. mohl být vrcholem, je hrbem dřív než tukový polštář strachu táborák jak panna, spaluje sebeklam léta krájí civilním nožem. život nesmrtelný s přibývajícími křemenáči při závěti

38 libež po bouřce, po celanovi 57 stromy legitimní, veřejnost zdvojena psy. a tolik soukromého pekla, dědičného. po hoře bílé ustavičně pohlaví mění svá neplač. vesmír ve zlém svého boha. ženy na hraničním přechodu, strkají žárlivou živnost k čáře výkonnější paměti. od jsem v tom až po konečně. člověk si stýská pod sukněmi přepad skutečného nebe. po andělích házíme kameny. a rosa souhlasně a bez překlepů, přechází rovnou do latiny. a jako by se už stalo puškine, po celanovi 58 pes v žitě masem vlastního těla žitná kořalka stepí, proletariát kaší pro pacholky s kulichem na hlavě, aby nenarazil báseň. po zvýšení cen, žito rozhodné smrti. kdyby oněgin zmrzačil boha, revolta zbude bez dožínek, možná ofélie každý zločin. v gubernii rozvážejí světce nákladními auty. dle speciálky, mužikovo srdce na glóbuse, v měřítku puškinovo

39 59 v noci, po celanovi co všechno je noc, noc mezi milodary a spánek na poště, s telegramy od magistra fausta nebe je dírou do země, skrývkou tebe jediná v dravci. a společenství bělic, vyháčkované nožem na konzervy. boží muka spatřená po žních posunují strniště ke káňatům galilejským křídla modlitbou noci. slepená žvýkací gumou patří kluzákům nejvroucnějším. zapoměls zdrávas, na ranveji požádáš andělíčka. ať dokáže navigovat 60 opalování, po celanovi vůle k životu vázaná v kůži, pózování smrti brožované. oslí pergamen dějin a buben. vyreklamovaný z vojny jako mýtus o statečné dochvilnosti hrdinství za školou, na spadnutí učitelka jógy hrčí jak darling, koleje nesmlouvavě za válkou nevyčerpatelně dálka národ, už neklid. převléká kůži rošád v atlase na stránce vyvolených. a z kdysi karamazovi na cestě z koupaliště

40 český šternberk, hrad, po celanovi 61 botanika, z velkých osobností padá list za listem. psaní o život, poslední autobus z divišovy toscy jsou hrady, do kterých vstupuješ moudrostí vysoko na slávě smrt paroháče. vidle boží v pracovnách po staletí. čtverácké, na hnůj. jako ty mozoly. z dlaní je nevyžrala třicetiletá válka zoufalství se přenáší dobou, co nedokázal čas připíšeme zlobě, je bez tváře. po meči, po oslici jak u vzácných obrazů, oči jí vypícháme rentgenem. panistávka, po celanovi 62 jsou chvíle, které les paroduje samozvanci ceckaté piliny k tanci, v popelech trouby pro jericho důvěrně kravinec k selské navyklosti chovat se pozpátku, k zárodečnému: papyrus po bále všichni jižanští s vídeňskou mechanikou odsouzeni k hrám, naplno jen slepci vodník tuberák stávkuje, společně s vláhou. teatrální příroda přisprostla k srdcím nevíme, nebo už nemůžeme?

41 63 žirovnice, po celanovi stojaté vody mučí dna od nepaměti do nepaměti, bystřina. je ve formě, z vymilované mlýnice vynáší panenství po pytlích kolik je hodin? vytahaných se neptej. jen nezletilá může vyložit pupek na kolejích vytapetovat rychlík, zpod náprav odprásknout generaci. lokajům rozdají po fujaře, mozek vytřou kyjevským chlebem možnosti kvásku, ovšem 64 prostý, po celanovi prostý, od panských dubenek řev vymiškovaných. ve věci makropulos, stojčín. zatloukat skoby do mraveniště, aby se země netočila venkovský osud s poklady, půlnoční morek umíněnou těla, krev instalatér usnul pod výlevkou, páří klasické s alejí končí dřevořez zámecké paní odkojila smečku psů, dáví. přítomnost ještě nevytváří skutečnost, snad mání

42 studená, po celanovi 65 causa katecheta, v rajské omáčce věřím a na divoko. klečíme, žena a možný muž. veškerá přirozenost pod víčkem zbožných konzerv celibát tenisového kurtu, na raketě bůh na odiv. co nebylo zřejmé při porodu, vyšlo při potratu bolest vypáčených stehen, ďáblova past život za předním sklem. oko drátěným okem, bible v železech. tutově dámské kolo vykasané v žitě, chystá svá nemluvňata budín, po celanovi 66 pláč rozepnul sukni, pod sukní chomáč podkova vydřího zlata, outěž. je svědkem tavby, hraničí. zásnubní polevou alexandr veliký papagaj bez kompromisu. klepe zobákem vyšší o smrtelnost. na horách starosvětský prach na dolině po očku pláče punčocha, se švem na místě : pochva zlatý klid na stezce do her. zlatý člověk, pasoucí za námi přináší její supliku pekla

43 67 smíšená čtyřhra, po celanovi než archimedku v kyčlích, trenýrky soch. obloukem duhy dříví nepodřežeš, zápalkou nepodepřeš hřbitovní zeď. i po změně stran jsou ženské sbory. když probraly pohřebiště otců vyrazily z dun. jejich důslednost, opatřená už rodičkou jejich důkladnost altových strun ve finále kat jako jiřička, na štíhlém trupu dvé z elektrických křesel. vyplní vzorec mužství duní smíšené páry na vedlejším dvorci 68 ceres, po celanovi mezi stránkami krys, mezi státnicemi bradavek kdosi někdo jasný jaká jaké. bohyně ceres: prazvláštní úvod k úrodě ženství ceres, šlehaný rostlinný tuk. ňadro na celý život smíšené se životem. XX. století masařka lapená pod kapotou sekret- -arijátu, cizinče. vědecká roleta bájným koncem epochy, konečným. u krajina v majonéze se zapékanými mumiemi.

44 zalévat květiny, po celanovi 69 jsou stále méně ocelí, nakaženi kentaury a stíny medicíny. se netěší obzvláštnímu zdraví v blázinci není bláznivých květin natřásaly se krávy při zemi: z toho co žijeme, pršet nebude. přihasila si cizota a špatně utěsněný čas kandelábry dobrá pověst. špikuje krajinu, kalná a sypká malíček od pramene, až paže říčky pažbou. a vojáci a padlí, zaléváni květinami. se umějí radovat. berani, po celanovi 70 věrnost částečně a zkameněle, až se žralok probere k rodinné večeři: kouří jak revolvery ale potřebujeme obojí: obuv i nudu, supernova po evoluci rád otevře nebe tlumočník proč chodit močit na zásah? nejkratší cesta je bez ukazatele než utrhne ucho dechovka. věrnosti částečně žraloku podmínečně. vězení opouštějí jen zvířata venkov je za vraty, supernova

45 71 dia kompoty, po celanovi berouskovi naučili medvěda na motocyklu život: člověka s kosou. kompotovaní zemřelí jsou pohříchu jedovatí, dia kompot dia žití, nepožádáš příštího svého diaplány startují z božského hostýna, slétají k hospodě u mrtvolek bez hříchu párek třešní, studený jak zadek kesonu. v dia tmě utopených kočky a štěňata si vyhrála, novokřtěnci už tuší 72 berenika, po celanovi skvost ve službě, vlasy bereniky pro odchyt. opisují spirálu z knihy zemřelých krása bude torsem, nebo nebude nos vesmíru, pak hvězdy a obličeje zmizelých. sněžka po límec zanořená v bajkalu neuchopitelně pro generaci počítačů beskydami bloudí ozón, ahasver berlou matečným smrkům. ve vlasech bereniky kobylka odvařených, nemůže na sál

46 úklid, po celanovi 73 chodníky ramínka podprsenky. zarezlé do planety porcují km psovitého ráje. samozřejmě rómská venuše nahoře bez co zůstane smrtelné, je od boha. dürer namaloval lidskou duši, rosa milionářskou daň. metaři nadále užírají z panímandy hvězd zkoušíme život o skalp naděje hlubší než strach prachovkou apokalypsu. leštěnkou vrcholná léta a čas, co bylo smrtelné, je dnes. ať folklor, po celanovi 74 a jako mezek, folklor: mentálně majestátní bystrica, ze zlodějů koní ubalená héfaistem a jistě samo dudík: eden je na myjavě krouží opasky zbojných chlapců po výslechu nebeská tělesa obyčejných dnů marnosti, mozek háku vyznání jánošíka? svatý václave! s václavkami spí v octě svatý sen a dobrmani. nad policejní, střeží čistotu vycvičených hamletova vycházková hůl s bonmoty

47 75 hlad, po celanovi bilaterální šperk, hlad. je pěkně u nás doma, k jídlu. ve shodě se strojkem lžievropa sytost se hladovému nesvěří, je učitelná jsou všichni savci, jdou po jedinci. klisna k jiné klisně, měřitelné je jsoucí. ten můj hřebeček! ctnostný ve všech, krom chichi. plenění? na venkovská nádraží nepadá menší stín, blažená prostota. vypíjí školní vajíčka, ze záprdků ušlehá pudink v propasti nebude k hladu dost místa 76 ptáci paní serafinky (1.), po celanovi každý jiný bůh než ty. i padělek, brodiví se cpou utopenci, ťuhýci konstrukcí růžového keře každý živý ať si hrábne do sirotčince prodej kleci prs, naučí kukačku kojit. v hlubokém sněhu stěhovavá kost. když se kácí národ, les opouští svá hnízda. na stopě ztracenci, až na tu kost a každý jiný, z čeledi mrchožravých kladivo a sup, jeho nůžky na plech. obrážejí ptáčnici, že i bůh i sotva přistižený, se vzdělaností si plete zbabělost

48 ptáci paní serafinky (2.), po celanovi 77 máš celé tělo modré. až na ty vlasy, byly hodné. hrůza, jestli o ni stojíš. nebo se ti už postavila? bolest na obou stranách dvorce ptáci vlastenci, jsou snímatelní nebylo režimu na bělidle, aby některý přišel o krk, který byl tak vozhřivě tvůj židovští, obřezáni a jateční. jdou kamerou pogromů. srdce dosud samizdatné, ale orgány jako jeden organ, a všichni s vyklepanou mechanikou ptáci paní serafinky (3.), po celanovi 78 dravcem z minulosti boží, ptákem do libosti tolik oblíbeným lžím rostou nehty i na záchytce stárnou klíče od trezoru sudby a ptáci, ohroženi našimi výčitkami. hledají hranici lidskosti. ukřižovaní na vratech, tvoří výsadek ještě než sami sobě vyklováme jejich oči člověk z minulosti boží, dravcem po libosti jak myrtové stromy s upoutanými křídly orchidejí na kořenech. machinace protestantů v letce

49 79 ostružiny, po celanovi vzácněji než čas. nalezení bojovníci v hospodě brání boží hřeb. život porozuměl rozlitému pivu, fernet lví srdce zarazil ve svaté zemi a země se pootočila. v pračce ždímá naši jímavou špínu. svědomí po výprasku, hladinka pěny v ráji pod peklem. zimu přežijeme musíme vycestuje v oblasti kvantového lesa. smrkáči korunují paseky otců, ostří ve výběhu ostružiny. proč, mefisto pannou od andělů 80 návraty, po celanovi přijedu později. vzdálenost láme chléb stromu stydlivá ruka modlitbu krajiny. přítulná káva vypitá pod kaštany, nic je nerozdělí přivezu pochyby. možnosti, které si ještě umíme představit. co nás vzrušovalo, propadlo koši na basket tak dlouho spolu, lovcův zápisník těžko psát později. cisterny vybuchují v lužním lese, z vinného kamene zapomenutý filosof luští kryptogramy víry, holý zadek starověku