Moudrost nedokonalosti

Transkript

1 DharmaGaia Knížky pro přemýšlivé lidi Rob Preece Moudrost nedokonalosti Proces individuace v životě buddhisty

2 Rob Preece Moudrost nedokonalosti Proces individuace v životě buddhisty DharmaGaia 2009

3 Z angličtiny přeložil Petr Lisý KATALOGIZACE V KNIZE NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Preece, Rob Moudrost nedokonalosti : proces individualizace v životě buddhisty / Rob Preece ; [z anglického originálu přeložil Petr Lisý]. 1. vyd. Praha : DharmaGaia, s. Název originálu: Wisdom of imperfection : the challenge of individuation in Buddhist life * * * /-587 * * * * 24 1/ 9 * * individuace (psychologie) duchovní cesta psychologické aspekty sebepoznání životní fáze psychická traumata duchovní překážky učení buddhismu tibetský buddhismus analytická psychologie studie Zvláštní duševní stavy a procesy [17] Text copyright by Rob Preece, 2006 Illustrations copyright by Rob Preece, 2006 Translation by Petr Lisý, 2009 Czech edition by DharmaGaia, 2009 ISBN

4 Úvod Smíření dvou pohledů na svět konkrétně buddhistického a Jungova bylo jednou z největších výzev v mé třicetileté praxi tibetského buddhismu. Shodou okolností jsem se s oběma setkal ve stejnou dobu, totiž během studia na universitě. Protože jsem zjistil, že mi oba pohledy poskytují cosi velice důležitého pro porozumění vlastnímu životu, nikdy jsem si nepřál zříci se jednoho kvůli druhému, a tak jsem potřeboval nalézt způsob, jak je spojit. Během obšírnějšího zkoumání těchto přístupů k sebeuskutečnění jsem si stále jasněji uvědomoval rozdíly mezi tím, co můžeme nazývat cestou, stezkou a procesem. Mé rané setkání s Jungem mi poskytlo nedocenitelné zjištění, že na život lze pohlížet jako na cestu zahrnující etapy a přechodové rituály, které jsou klíčem k našemu dalšímu zrání. Když jsem se setkal s tradicí tibetského buddhismu, zjistil jsem, že nabízí stezku, po níž je možné kráčet jasnou a systematickou metodu sebetransformace. Později, během výcviku v psychoterapii, jsem si začal stále jasněji uvědomovat, že neustále procházíme psychologickým procesem, podobně jako to zaznamenal Jung při svém zkoumání alchymie. Každé z těchto jemně rozdílných pojetí pohlíží na naši seberealizaci odlišným způsobem. V Jungově náhledu vyjadřuje cesta, odnepaměti znázorňovaná v mýtech a legendách, archetypický vývoj jedince během života cestu individuace. To kontrastuje s filosofickou precizností a systematickou metodičností, s níž buddhistická praxe přistupuje ke stezce vedoucí k probuzení. Předpokládá se tu, že jedinec vstupující na tuto stezku již dosáhl ve svém životě jisté úrovně vývoje. Oba přístupy pak kontrastují s důrazem psychoterapie na proces proměny neboli alchymický proces, který se v kontextu terapie objevuje. Klasické buddhistické nauky, zejména v tibetské tradici, vymezují stezku, v jejímž rámci se rozvíjí zkušenosti a vhledy v souvislosti s jistými praxemi, jež provádíme. Výjimečná je na tibetské tradici obzvláštní hojnost těchto metod spojená s naukami osvětlujícími Úvod 7

5 přirozenou podstatu mysli a reality, kterou zakoušíme. V tomto smyslu nabízí buddhistická tradice to, co mnoho z nás hledá: jasný a srozumitelný způsob, jak kultivovat mysl a osvobodit svůj život od zbytečných zmatků a utrpení. Ačkoli nám však buddhistické nauky poskytují prostředky k řešení našich životních problémů, mají méně co říci o subjektivním prožívání této stezky a možných psychologických důsledcích jejího následování. Vhledy či zkušenosti, jež je tu možné získat, se objevují v rámci psychologického procesu, který u každého z nás probíhá odlišně. Například v tibetské tradici existují instrukce k invokaci určitého tantrického božstva či k dosažení prožitku prázdnoty (šúnjatá), ale zřídkakdy zde najdeme vysvětlení, jak jedinec důsledky praxe zakouší. Takové porozumění můžeme nabýt pouze stykem se zkušenými meditujícími ochotnými sdílet své vlastní zkušenosti. Bohužel se však většina Tibeťanů, s nimiž jsem se setkal, zdráhá o svém vnitřním procesu hovořit. Zčásti je to proto, že nepoužívají psychologický jazyk, ale také proto, že málokdy připustí tak důvěrné dotazy. Toto dilema vynáší na světlo významný rozdíl mezi stezkou a procesem. Dá se říct, že duchovní stezka je strukturovanější a založená více na doktríně, zatímco psychologický proces, který probíhá pod jejím povrchem, je organičtější a záleží více na jedinci. Ačkoli se tedy stezka a proces zásadně liší, existuje mezi nimi vnitřní propojení. To mne přivedlo k otázce, jak bychom mohli zmapovat podpovrchový psychologický proces, respektive cestu někoho, kdo praktikuje stezku buddhismu. S jakými problémy se tu můžeme setkat? A najdeme na této cestě nějaké společné prvky, z nichž bychom se mohli my, kteří na Západě zkoušíme zapojit buddhismus do svého života, poučit? Protože jsem jak psychoterapeut, tak praktikující buddhismu, nevyhnutelně se mne zmíněné otázky silně dotýkají. Během let bylo mezi mými klienty mnoho buddhistů usilujících o integraci buddhistických principů do svého života. Částečným záměrem při psaní této knihy bylo tedy spojení těchto dvou světů: západního chápání psychologických procesů a buddhistické praxe. Jedním z rozměrů této práce bude pozorování, jak buddhistický náhled a praxe ovlivňují 8 Úvod

6 a umocňují náš psychický vývoj. Jiný rozměr bude zahrnovat zkoumání, jak se psychický proces individuace (popsaný mysliteli, jako byl C. G. Jung) odráží ve stezce buddhismu. Individuace (v Jungově pojetí) je v podstatě proces, v jehož průběhu se stáváme psychologickým individuem, které je samostatnou, nedělitelnou jednotou či celkem. Individuovat se znamená uskutečnit svou vrozenou povahu a projevit ji jako jednotlivec ve svém životě. Individuace znamená být vždy stále vědomější a plně otevřen všemu, čím jsem, dobrému i špatnému, abych se tak stal celistvějším. Je to cesta, která oceňuje naše individuální kvality a potenciál i se vší lidskou křehkostí a omylností. Individuace jako proces sebeuskutečňování je podstatou stezky bódhisattvy, který věnuje svůj život dosažení buddhovství pro blaho všech cítících bytostí. Buddhistický náhled poskytuje stezku praxe, která zásadně podporuje individuační proces, ačkoli to nevyjadřuje jeho jazykem. Buddhův život toho byl jasným dokladem. Jeho nauky popisují stezku postupné sebetransformace a seberealizace probouzení jeho skutečné vrozené podstaty. Postavíme-li stezku bódhisattvy po bok západního náhledu na individuaci, umožní nám to vytvořit cenné propojení obohacující oba přístupy. Buddhismus má díky svému neteistickému pohledu na seberealizaci se světem psychoterapie společného více nežli většina ostatních duchovních tradic. Odráží se to v rostoucím množství případů začleňování buddhistických principů do kontemplativnějších směrů psychoterapie. Duchovně-psychologická cesta ovšem není snadná. Příliš často nerozpoznáme svou schopnost sebeklamu. Po mnoho let své buddhistické praxe neustále žasnu nad tím, nakolik jsme já a někteří z mých druhů schopni překrucovat své chápání buddhismu tak, aby vyhovovalo našim osobnostním sklonům. Často se to děje za účelem potvrzení a ospravedlnění návyků a názorů, které nám zajišťují důvěrně známý pocit identity v tomto světě. Freud tvrdil, že neuróza je cosi jako osobní náboženství. Stejně tak bychom mohli říct, že jako kolektiv i jako jednotlivci utváříme své náboženské přesvědčení tak, aby potvrzovalo naši neurózu. Nejzjevněji je tato tendence viditelná v náboženském dogmatismu a fundamentalismu. Úvod 9

7 Chögyam Trungpa ve své zásadní knize Cutting through Spiritual Materialism (Protnutí duchovního materialismu, česky: Jablonec nad Nisou: Vadžra 1995) odhaluje lidem ze Západu jejich tendenci přebírat východní a zejména buddhistické praxe a náhledy tak, že je promění v exotické tretky, s nimiž je možno si hrát a sbírat je. Můj vlastní učitel Lama Thubten Yeshe často mluvil o západní supermarketové mentalitě, která vyžaduje rychlá a snadná řešení problémů. Západní sklon ochutnávat trochu od všeho stvořil jakousi duchovní polévku, v níž je vše smícháno dohromady. Přeměnit koncepty a praxe duchovních tradic Východu ve zkušenost není pro lidi ze Západu záležitost přímá a samozřejmá. Když jsem byl členem buddhistické komunity, všímal jsem si, jak snadno překrucujeme a zamlžujeme podstatu praxe a chybně vykládáme základní principy nauky. Také se jasně ukazovalo, jak si snadno navlékáme ochranný plášť duchovní korektnosti a praxe, pod nímž se skrývají vážné a neřešené osobní problémy, a vytváříme tak jistý druh duchovní patologie. Během své osmnáctileté psychoterapeutické praxe jsem se setkal s mnoha buddhistickými praktikujícími. Většina z nich upřímně usilovala o smíření západního života s tradicí buddhismu. Nejde tu však pouze o rozpor mezi buddhistickými ideály a západním stylem života. Stále jasněji se ukazuje, že západní psýcha se svým specifickým kulturním dědictvím a emočními zraněními ne vždy uspokojivě souzní s východním přístupem k duchovní praxi. Z toho nevyplývá, že by se pro nás východní tradice nehodily ani že bychom byli duchovně méněcenní. Je však pravda, že západní výchova utváří náš emoční život a pocit identity velmi odlišně od Východu. Ať už jsme si toho vědomi či nikoli, žijeme zde na Západě pevně zakotveni v židovsko-křesťanských hodnotách, které naši kulturu prostupují mnohdy velmi nenápadným a sofistikovaným způsobem. Ovlivňují náš světonázor, hodnoty i prožívání tělesnosti, sexuality a pohlavních rolí. Formují hluboce zakořeněné postoje vůči dobru a zlu, duchu a hmotě, sexualitě a spiritualitě a podbarvují naše vnímání reality. Východní učitelé jsou často překvapeni hloubkou citových zranění, s níž se u lidí ze Západu setkávají. Je pro ně těžké pochopit 10 Úvod

8 tlak a stresy, jimž je naše psýcha od raného dětství vystavována. Jejich odpovědi na otázky týkající se našich problémů se proto někdy zdají překvapivě zjednodušující. Buddhismus nemá žádný model vývoje osobnosti a ego-identity během dětství. Není proto snadné vysvětlit v buddhistických pojmech povahu vývoje ega a jeho možných narušení. Vliv takových narušení na dospělého je navíc těžko objasnitelný a mnohdy komplexnější než jakýkoli model nacházející se v tradičních naukách. Západní psychoterapie vytvořila mapu psychických poruch, jimiž trpíme, ale nemůžeme předpokládat, že s ní východní učitelé budou operovat. Potřebují čas na to, aby vůbec začali chápat, jaký způsob života vedeme na Západě a jaké tlaky, nejistoty a stresy nás ovlivňují. Naštěstí jsou někteří východní učitelé ochotni namísto pouhého následování tradice věnovat svůj čas na pochopení naší zkušenosti a upravit své učení podle západních potřeb. Mnoho lidí na Západě zkoumá spirituální tradice, protože hledají řešení své duševní nouze. Z mé psychoterapeutické zkušenosti nicméně jasně vyplývá, že tato duchovní řešení nesměřují vždy ke kořeni problému. Mnozí lidé na duchovní cestě mají větší problémy se zakořeněním své identity v tomto světě než se vztahem k božskému. Duchovní organizace rovněž přitahují zoufalé lidi hledající duchovní řešení, která nemusí nutně zasahovat podstatu jejich utrpení. Abychom poznali kořeny svých emočních zranění a vzorce chování a obranné mechanismy, jež je obklopují, potřebujeme hluboký vhled a porozumění. Proto možná není moudré předpokládat, že duchovní praxe automaticky vyřeší tak zásadní psychické problémy. Při pátrání po řešení těchto dilemat jsem se mnoho naučil z vlastních vnitřních procesů a procesů svých klientů. Navíc vyvstala určitá témata, u nichž jsem cítil, že vyžadují hlubší vhled. Pokud blíže zkoumáme svou osobní patologii, můžeme objevit cestu k osvobození. Nepodaří-li se to, neuvědomované problémy mohou ovlivňovat naši spiritualitu a křivit naše porozumění. Slepotou a nevědomým klamáním sebe sama rozhodně ničeho nedosáhneme, často však tyto své slabosti nedokážeme vidět. Stín použijme jméno, které dal našim slepým skvrnám Jung je notoricky prchavý. Žije z našeho odmítání a nedostatku bdělosti. Úvod 11

9 V této knize bych chtěl některé z těchto slepých skvrn prozkoumat ne proto, abych nabídl řešení, ale abych pomohl zahlédnout případná úskalí naší cesty. Mnohé z toho, co uvádím, pochází z mé vlastní, často bolestné zkušenosti. Moje duchovní cesta byla jen málokdy lemována skvělými realizacemi, vizemi či magickými vhledy. Možná by se rozpoznání vlastní slepoty a chyb dalo považovat za jistý druh vhledu. Já v to alespoň doufám, ačkoli to nikdy nezapůsobí tak exoticky jako hluboké realizace popisované v naukách. Potřebujeme hluboko zakořeněný soucit se sebou samými, abychom si připustili svou omylnost a zranitelnost na cestě. Nemá smysl pokoušet se stavět svůj život na nereálných ideálech, které nás pouze mrzačí. Má zkušenost mne přivedla k závěru, že zásadním aspektem cesty je odhalení naší osobní duchovní patologie a její postupné řešení. V každém stadiu stezky se mohou objevit nové aspekty této patologie, jejichž řešení nám umožní jít dál. Naše ochota učit se a růst prostřednictvím tohoto procesu je možná jednou z nejpozoruhodnějších kvalit lidské přirozenosti. Z našeho stavu nedokonalosti povstává nemalá moudrost. Rob Preece 12 Úvod

10 Část první. Výzva k probuzení Buddha Šákjamuni

11 1. Výzva života Život je krásné, ale křehké mysterium. Od okamžiku početí nás svírá v čelistech Jama, král smrti, jak to zobrazují tibetské malby na Kole života. Nejzázračnější na tom možná je, že někteří z nás vůbec přežijí a jsou schopni se do života zapojit. V děloze totiž není velká pravděpodobnost, že plod dobu těhotenství přečká. Instinktivní křik novorozeněte je pak projevem mocného pudu k životu. Kolem desátého roku věku bývá tato výzva k přežití již silně opomíjenou skutečností a v dospělosti vyvineme sofistikované strategie a modely, jak se vyrovnat s životními nejistotami a nepředvídatelností. Tyto strategie formují naši osobnost, mnohdy však omezujícím a rigidním způsobem. Během posilování naší osobnosti a ega může docházet k omezování jejich flexibility a naše přizpůsobivost klesá. Kdysi přirozené mechanismy adaptace, růstu a přežití se mohou změnit v omezení, která ve skutečnosti zesilují naše utrpení. Život nás tedy staví před další výzvu. Jsme připraveni a ochotni probudit se, uvolnit, otevřít své vlastní pomíjivé a iluzorní podstatě? Dovolíme si změnu? Pokud to neuděláme dobrovolně, životní okolnosti si nevyhnutelně vyžádají, abychom čelili sami sobě, svlékli kůži omezujících sebepojetí a objevili svou pravou podstatu. Někteří přijmou tuto výzvu, toto volání, zatímco jiní se rozhodnou odmítnout. Může být složité představit si vnitřní boj odehrávající se v mladém muži, jenž je uvězněn v dusivém luxusu a zoufale touží osvobodit se a hledat pravdu. Siddhártha, syn bohatého nepálského krále, byl hýčkán v podmínkách, jež byly určeny zejména k tomu, aby mu zabránily vidět svět venku. Jeho otec se obával stezky, po níž by se jeho syn mohl vydat, kdyby v něm takový sklon vyvstal. V čase Siddhárthova narození bylo totiž proneseno proroctví, že se stane buď velkým králem, anebo se království zřekne, bude následovat stezku žebravých mnichů a stane se plně probuzeným, buddhou. Aby předešel druhé možnosti, vytvořil král podmínky, které Siddhárthu uzavíraly ve světě, jenž byl fakticky vězením. Časem se 14 Část první. Výzva k probuzení

12 tyto okolnosti ukázaly jako nesnesitelné. Siddhártha se začal tajně vydávat za hranice svého výběhu, aby toho víc zjistil o světě venku. To jen prohloubilo jeho frustraci a zklamání z falešného světa, který obýval. Můžeme si jen představovat muka, jež musel Siddhártha podstoupit, než zareagoval na sílící volání z nitra. Myslím, že opustit otce, ženu a dítě pro něj bylo nesmírně těžké, ale byl puzen k tomu, aby to udělal. Protože věděl, že by nikdy nezískal souhlas svého otce, musel Siddhártha Gautama, budoucí Buddha Šákjamuni, odejít za noční tmy s vědomím, že se pravděpodobně nikdy nevrátí. Málokdo je předurčen stát se vládcem bohatého království, nicméně je pro nás běžné zjistit, že jsme se ocitli v rozporu s okolnostmi, v nichž se nacházíme. Jako psychoterapeut se často setkávám s lidmi, kteří se trápí a jsou v depresi, protože mají pocit, že jejich život postrádá smysl a směr. Bývají to velmi schopní a úspěšní lidé, kteří toho po materiální stránce v životě hodně dosáhli. Dospívají však posléze k pocitu, že jsou lapeni světem, který pro sebe vytvořili tvrdě pracují, ale nikam nesměřují. Neměli bychom sílící puzení osvobodit se chápat jako únik. Může nás to svádět k cynickému názoru, že Siddhártha jako mnoho jiných mladíků neunesl rodičovskou zodpovědnost a prostě utekl. Opravdu jsem se setkal s řadou klientů s tendencí k takovým únikům. Vnitřní výzva ke změně se však ozývá zejména v lidech, kteří tvrdě pracují. Možná ale svou pozornost úzkoprse omezovali např. na udržování vztahu, výchovu dětí či kariérní postup. Na druhou stranu zde najdeme lidi, kteří náhle procitnou k vědomí, že se dosud životem jen bezcílně potulovali. Výzva k probuzení a změně se objevuje v různých podobách a může přijít takřka v každém věku. Možná nejnápadnější součástí jakékoli výzvy je hluboký pocit neuspokojení rostoucí uvědomění toho, co Buddha nazval pravda o utrpení. Buddhův náhled na utrpení není žádná zjednodušující zmínka o bolesti a nepohodlí. Utrpení (v sanskrtu dukkha) se vztahuje zejména k rozpoznání zásadní neuspokojivosti a marnosti toho, co zažíváme. Můžeme věnovat čas a úsilí záležitostem, které se zprvu zdají smysluplné, ale v jisté fázi nutně začneme mít pocit, že jsou plané a neuspokojivé. Můžeme se 1. Výzva života 15

13 náhle zastavit a ptát se, proč se o ně vůbec staráme. Seznam možných odpovědí je nekonečný peníze, status, sebeúcta, pověst, jistota, materiální úspěch, sebeobraz, sebehodnota, uznání, čest. Život může trvat na tom, abychom na sebe pohlédli a přiznali si omezení a hranice, jež jsme sami vytvořili. Já jsem tuto první výzvu, která postupně změnila můj život, obdržel kolem devatenáctého či dvacátého roku. Školu jsem opustil v šestnácti a poté jsem byl několik let učněm oboru elektronika v jednom britském novém městě v Sussexu. Byl jsem hluboce znechucený a zklamaný továrním prostředím, v němž jsem pracoval. Rutinní práce stovek lidí pracujících od brzkého rána u výrobních linek mi začala připadat ubíjející a nesmyslná. Jako adolescent jsem svou tehdejší vnitřní nouzi vyjadřoval ve formě básnických monologů, z nichž některé mi při zpětném pohledu připadaly trapně naivní, zatímco jiné byly překvapivě hluboké. Každopádně předznamenávaly zjištění, že život továrního dělníka není nic pro mě. Připadal mi depresivní a odpudivý. Můj tehdejší učitel byl překvapivě všímavý a měl významný vliv na výzvu, jež se ve mně probouzela. Viděl můj vnitřní boj se světem, v němž jsem se nacházel, a postupně rozšiřoval mé obzory tak, abych zahlédl možnosti, jež jsem do té doby neviděl. Omezený pohled na život, v němž jsem byl vychován a veden, se v už tak raném věku začal rozpadat a otevíral mi nové možnosti. Došlo mi, že musím pryč. Ukončil jsem po čtyřech letech učení a šel na universitu, což nebylo v mé rodině obvyklé. Tam jsem našel odpověď na své niterné hledání v podobě jungovské psychologie a buddhismu. Zatímco v mém případě se výzva objevila v relativně raném věku, mnohým se tak děje v pozdějších fázích života, kdy už mají za sebou mnohaletou cestu určitým směrem. Typickým příkladem může být zkušenost mého klienta, který pracoval jako účetní a zvenčí se jevil jako solidně usazený rodinný typ s manželkou a dvěma dětmi. Zjištění, že jeho manželka má několikaletý mimomanželský vztah, mu způsobilo ničivý otřes, prohloubený jejím prohlášením, že chce být se skutečným mužem. To ho donutilo prozkoumat podmínky, jimiž se obklopil, zahrnující jisté, ale nenáročné zaměstnání zvolené v souladu s přáním jeho rodičů. Za manželku měl cílevědomou, na 16 Část první. Výzva k probuzení

14 kariéru orientovanou ženu, jejíž příjem tvořil větší část rodinného rozpočtu, zatímco on se staral o děti. V souvislosti s odhalením manželčiny nevěry začal procitat do života, který pro sebe stvořil odříznutého od citů, zabezpečeného a postrádajícího jakýkoli reálný prožitek mužské identity. Začal si bezprostředně uvědomovat svůj pocit nenaplnění a svůj nezájem o to, co dělal. Cítil se bezmocný a jako by byl nikdy doopravdy nevstoupil do svého života. Bolestná výzva k probuzení jej otevřela emočnímu životu a zjištění, že aby měl jeho život a vztahy opravdový smysl, musí se pustit do sebepoznání. Začal chápat, že zůstal hluboko vězet v nevědomé potřebě ochranného mateřského bezpečí a unikal tak před aktivním a vášnivým životem. Dalším příkladem je příběh klientky, která setrvávala v dusivém a potenciálně destruktivním vztahu, protože se bála změny. Kombinace chronického nedostatku sebeúcty, hlubokého smyslu pro zodpovědnost a strachu z osvobození ji udržovala v nehybnosti. Postupně onemocněla, což ji donutilo si uvědomit, nakolik vytěsňuje svou schopnost být k sobě upřímná. Nakonec pro ni konflikt mezi tím, jaká by mohla být, a tím, jakou se nutila být, začal být tak bolestný, že se pustila do potřebných změn. Pak našla odvahu opustit svého partnera. Výzva mnohdy přichází proto, že jsme si bezděčně vykopali jámu, která stále nezdravěji omezuje a dusí náš niterný potenciál. A tak se vnitřní podnět ke změně stává v určitém okamžiku nevyhnutelným. Je to projev našeho hlubinného pudu uzdravit se a scelit. Vnitřní hlas nás staví před nutnost změny. Někdy je zprostředkována vnějšími okolnostmi, jako je nemoc anebo ztráta zaměstnání či partnera, ale může vyplynout i z něčeho méně konkrétního. Život může znehybnět a ztratit smysl anebo můžeme pociťovat hluboký nesoulad mezi svými niternými potřebami a vnějšími podmínkami, jež nás obklopují. Když lidé mluví o nutnosti změny, často se zdá, že tu působí impuls, jemuž nelze odolat. Jako by byli do svého života puzeni větší silou, než mají oni sami. Jung v této souvislosti mluví o síle bytostného Já, niterného archetypu celosti, která náš život rozvíjí. Důsledky nemusí být nicméně vždy příjemné. Vnitřní puzení k celistvosti 1. Výzva života 17

15 může vytvořit takřka nesnesitelný tlak, jehož cílem je probourat se ze stávající situace do nového způsobu bytí. Mnohdy se tak uspíší zážitek zhroucení. Pro mne bylo konečným impulsem povolávajícím mne na stezku, po níž jsem měl kráčet, období intenzivního utrpení doprovázené sílícím poznáním, že se musím vydat na cestu. Musel jsem opustit známé prostředí a sám se vydat do světa. Během studia na universitě jsem vstoupil na stezku, jež mne postupně vedla kolem světa, až jsem dorazil do Nepálu, kde jsem se o několik měsíců později ocitl u nohou tibetského lamy předávajícího instrukce k buddhistickým meditačním praxím. Měl jsem hluboký pocit, že jsem dorazil domů. V knize Man and His Symbols (Člověk a jeho symboly) píše Jung o cestě jako o ústředním motivu individuačního procesu. 1 Cesta, jež se objevuje jako odpověď na výzvu, nemusí znamenat cestování ve fyzickém smyslu cestovat musíme v nitru. Každopádně tato cesta vyžaduje, abychom se začali ptát po nevědomých předpokladech, na nichž jsme založili svůj život. Opustit domov a navštívit cizí země je jedna z možností, jak otřást svými předsudky. Setkávání s jinými kulturami nám pomáhá získat odstup od sociální a kulturní podmíněnosti, v níž jsme byli uvězněni. Pokud reálně nikam necestujeme, můžeme tento odstup stejně dobře získat skrze proces sebezkoumání, např. v terapii. V každém případě je klíčové, abychom si dovolili osvobodit se od známého a vstoupit do říše nejistoty, kde nemusíme udržovat sebeobraz, na němž jsme dříve lpěli. Můžeme to udělat dobrovolně a vědomě, anebo nás do toho uvrhnou okolnosti, jako např. nemoc nebo smrt blízké osoby. Abychom se měnili a rostli, musíme být flexibilní, a ne statičtí a zkostnatělí. Pak můžeme měnit tvar podle potřeby. Potřebujeme také, aby nám ostatní změnu dovolili. V naukách o bódhisattvovském způsobu života jsou občas zmínky o tom, že může vyvstat nutnost změnit místo pobytu, pokud naše setrvávání na jednom místě způsobí, že nás ostatní začnou vnímat rigidním způsobem. 2 Pokud k tomu dojde, požadavky, očekávání a názory jiných mohou změnu silně ztěžovat. V terapii často od klientů slýchám, že se začínají měnit, a jejich přátelům či rodinám se to nelíbí. 18 Část první. Výzva k probuzení

16 Výzva vydat se na cestu, ať už v nitru anebo navenek, je součástí volání po osvobození se z omezení psychického prostředí, jež nás brzdí všemi možnými předsudky a očekáváními. Z toho plynoucí pocit uvěznění vyvolává z hloubi nitra cosi, co vyžaduje, abychom rozbili, strhli či narušili pevné základy své reality a umožnili tak další růst. Tato niterná síla je přirozeným projevem našeho potenciálu být zdraví. Připomíná mi to mou návštěvu barmského Rangúnu v roce Nacházely se tam zbytky pověstných viktoriánských budov, které tam Britové zanechali. Nezvyklé však bylo, že stromy, popínavé rostliny a liány už v tu dobu prorůstaly chodníky, zdmi a stropy a hledaly si cestu vrstvami cihel a zdiva. Příroda se svou neodolatelnou silou zabírala město zpět do své moci. Nasloucháme-li hlasu promlouvajícímu z hlubin nitra, můžeme začít důvěřovat procesu, který nás dovede ke zdraví a celistvosti, k individuaci. Pokud tak nečiníme, následky mohou být hrozné. V našich životech jsou období, kdy výzva přichází. Pokud na ni nedokážeme reagovat, bráníme změnám, ucpáváme skuliny a snažíme se udržet dosavadní stav věcí, výzva se vrátí později. V tom případě bývá důraznější, dramatičtější a ničivější. Okolnosti nebývají v takových obdobích tak snadno řešitelné. Příroda může podpořit své úsilí zaujmout naši pozornost například dlouhodobou tělesnou nemocí. Typickým případem bývá srdeční příhoda ve středním věku. Výzva nemusí přicházet nutně prostřednictvím utrpení, ale často to tak bývá. V pohádkách bývá obvykle doma nouze. Král je starý a nemocný, země neplodná a v království jsou potíže. Nejmladší syn, který má nejmenší vážnost, je obvykle tím, kdo je povolán, aby nemoc uzdravil. Možnost uzdravení je obvykle spjata se zjištěním, že království může být obnoveno pouze nalezením posvátné perly, zázračného elixíru či vzácného ohnivého ptáka. Tento symbolismus je znovu a znovu rozebírán v jungovské literatuře. Král představuje ego uprostřed svého stále méně zdravého světa. Ego se musí rozvíjet, postupně se pozdvihnout ze svých počátků ve světě primitivních, instinktivních potřeb a dorůst k zaujetí vědomějšího a zdravějšího vztahu k životu. Je to riskantní cesta cesta probouzení a rozšiřování vědomí.výzva nás nutí čelit zranění, jež se nevyhnutelně objevuje v procesu další inkarnace do této materiální 1. Výzva života 19

17 existence. Z dřívějších životů jsme si možná přinesli rány, z nichž některé se v prvních chvílích tohoto života znovu otevřely. Barbara Somersová, s níž jsem se učil psychoterapii, říká, že mnozí z nás jsou jako květiny vyrostlé v drsné, chudé, kamenité hlíně, poničené, pokroucené a nezdravé, jež však přesto dokázaly vykvést. Podobně jako tyto květiny jsme i my, než jsme dosáhli dospělosti, mohli být poničeni v rozsahu, jaký sami sotva můžeme nahlédnout. Cesta začíná v okamžiku, kdy si začínáme uvědomovat svá zranění a pomalu kráčet k uzdravení. Jedna z nejběžnějších odpovědí na výzvu k ozdravení našeho vztahu k sobě samým je hledání takzvané spirituality. Zdá se, že jde o svého druhu instinkt, který je součástí naší lidské přirozenosti. Pro Junga je bytostné Já skutečným jádrem bytí, které ač nevědomé, nás zneklidňuje hluboce prožívanou touhou po celistvosti. Buddhova pravda o zániku utrpení 3 může být nahlížena jako archetypická, primární znalost buddhovské podstaty, kterou jsme každý v sobě uzavřeli jako drahokam zakopaný pod domem. 4 Tato pradávná vzpomínka se může přenášet nespočetnými životy a generacemi. Když přijde výzva, něco se v nás pohne a tato vzpomínka a touha po jejím obnovení se v nás probudí. Instinktivně jsme přitahováni zkušenostmi, jež nám nabídnou řešení naší životní nouze. Mnozí z nás se dají na duchovní cestu, jak jsme si ji zvykli nazývat. Zda to skutečně vyléčí naši nouzi, to se teprve ukáže. 20 Část první. Výzva k probuzení

18 2. Duchovní hledání Pocit neuspokojení nás může vést k hledání řešení ve světě duchovních tradic. Přesně z tohoto důvodu jsem se také já jako dvacetiletý ocitl u v Nepálu v klášteře tibetského buddhismu, naslouchaje sametovému hlasu lamy oděného v rouše kaštanové barvy. Byl jsem jako houba nasávající jeho moudrost a jemnou krásu jeho způsobu bytí. Byl jsem emocionálně narušený člověk ze Západu, jehož potřeba nalézt řešení svých konfliktů a hluboká duchovní touha učinily zralým pro tento úžasně bohatý a inspirující zážitek. A nebyl jsem sám. Mnozí lidé, kteří zakoušeli svou emocionální křehkost a nedostatečnou sílu ega způsobené zraněními z dětství, hledali duchovní řešení svých potíží. Nakonec mne to s několika druhy vedlo k založení duchovní komunity, která by nabízela útočiště, kde by bylo možné žít a praktikovat nauky, které nám byly předány. V dnešní době existuje mnoho duchovních organizací shromažďujících lidi hledající duchovní azyl, částečně jako místo léčení, ale také což je možná ještě významnější jako bezpečný přístav, který by je ochránil před odcizeností a nepřátelstvím okolního světa. Může to být velká úleva, když někdo dokáže částečně upustit od světských bojů a žít pod vedením učitele v bezpečném společenství. Ačkoli jsou však v životě každého z nás chvíle, kdy je nalezení takové oázy životně důležité, zůstává nicméně otázkou, zda se toto prostředí dotýká hlavního tématu. Uzdravuje tento duchovní proces opravdu naše psychické obtíže? Z mé psychoterapeutické praxe postupně vyplynulo, že u některých lidí, kteří se vydali na duchovní stezku, se obtíže nevztahují jen k potřebě duchovnosti, ale také ke způsobu, jak se vtělují do normální pozemské identity. To nás vede k další otázce týkající se toho, jak svou duchovnost přenášíme na zem. Máme-li relativně slabý pocit identity, máme též tendenci se nedostatečně vztahovat ke konkrétnímu, hmotnému světu, a zejména k tělu. Spiritualita pak může být závažným způsobem neuzemněná. Je-li naše ego-identita slabá, takzvané duchovní hledání nás může poměrně snadno odvést 2. Duchovní hledání 21

19 ještě dál od naší normální, konvenční, každodenní reality. U někoho se to může projevit jako idealistická, mystické hysterie, v níž je vše úžasně pozitivní, magické a nádherné, ale která má málo společného s reálným světem a absolutně nezvládá pojmout temné a bolestné stránky života. U jiných to může vést k fanatismu, jenž je nutí přísně a intenzivně provádět praxe za účelem dosažení duchovní realizace. Sám jsem rozhodně vůči této druhé tendenci nebyl imunní a domnívám se, že tento sklon zoufale hledat duchovní řešení mnohdy zakrývá hluboko zakořeněné nevyřešené problémy. Jako příklad uvedu případ klientky, která ke mně před několika lety začala docházet na terapii. Byla to žena středního věku ze střední třídy a trpěla stále silnější depresí. Tuto depresi však skrývala pod pláštíkem pozitivní spirituální milosti obracející jakékoli utrpení, s nímž se mohla setkat, ve snahu být ještě duchovnější, což znamenalo ještě pozitivnější. Hodně se usmívala, a to i když se dotýkala něčeho potenciálně bolestného, a mluvila o lásce a světle a o svém pochopení toho, že vše, co zažívá, jí bylo zjevně sesláno, aby otestovalo její spiritualitu. Kdykoli jsme se přiblížili nějakému jejímu vnitřnímu konfliktu, rychle unikala a hledala duchovní racio nalizaci. Její duchovní hledání bylo hledání světla a transcendence, protože nedokázala unést přímou konfrontaci s vlastní bolestí. Zatímco jí důraz na světlo a transcendenci propůjčoval povrchový pocit, že je vysoce spirituální, uvnitř se skrývalo hluboko zakořeněné zranění, které mělo mnoho co dělat s její neschopností přijmout vlastní Stín, tj. svou odvrácenou stranu. Odmítala na svou temnotu pohlédnout, protože neodpovídala jejímu ideálnímu duchovnímu sebeobrazu. Ode mne chtěla, abych potvrzoval její poněkud grandiózní pozitivně-spirituální identitu, a ona se tak mohla udržovat v iluzi, že je v pořádku. Její deprese ji přesto pronásledovaly jako démoni. Teprve když si začala uvědomovat, že její božské ideály a plášť pozitivnosti a světla jsou ve skutečnosti únikem, dovolila terapeutickému procesu dále se rozvíjet. Potřebovala někoho, kdo by jí pomohl nahlédnout, že je akceptovatelná i se svým Stínem a že je normální mít nepříjemné emoce. Pokud by mohla uzdravit svou rozpolcenost mezi duchovní dobrotou a nepřijatelným Stínem, mohla by se též více uzemnit jako někdo, kdo má pozitivní vlastnosti i chyby a dokáže 22 Část první. Výzva k probuzení

20 se s tím smířit. Součástí její rozpolcenosti byl i konflikt s tělem a jeho základními potřebami. Její duchovní hledání bylo založeno na touze transcendovat své potíže, aniž se s nimi skutečně obeznámila, a na určité závislosti na světlém a pozitivním. Takové zmatky nás vedou k závažné otázce, co vlastně míníme výrazem duchovní. Toto slovo, které postrádá buddhistický ekvivalent, může být silně zavádějící. Západní pojetí spirituality významně přispívá k rozštěpu, jenž se často vytváří mezi každodenním životem a takzvaným duchovním životem. Mnoho lidí mluví o potížích se zahrnutím své duchovní praxe do života. Pokud jde o buddhismus, neexistuje naštěstí žádná zmínka o tom, že by se spiritualita nějak odlišovala od normálního života. Důraz zde není na nějakém transcendentálním, paranormálním či okultním otevření se vyšším stavům. Pro buddhisty neexistuje žádná vnější božská bytost, která by jim poskytovala spásu. Buddhismus se zaměřuje spíš na neustálé prohlubování bdělého uvědomění přirozené povahy skutečnosti, prožívaného v každém okamžiku. V tomto smyslu je tedy spiritualita zakořeněna ve schopnosti být plně přítomen v každodenním životě. Zdá se, že naše západní pojetí spirituality ve skutečnosti utváří naše očekávání toho, co budeme zažívat. Náš koncept spirituality jako čehosi mírumilovného, světlého a transcendentního spolu s představami zbožnosti, čistoty a svatosti hluboce ovlivňuje naše zaměření. Historicky zapříčinil oddělení spirituality od těla, sexuality a pozemského, světského života. Pojem spásy a přítomnost všemohoucí autority v monoteistických věroukách může také přispívat k nedostatku osobní zodpovědnosti za emoční a psychickou sebetransformaci. Spiritualita pak může být jak neukotvená ve své snaze o překročení každodennosti, tak do jisté míry infantilní ve smyslu přenášení zodpovědnosti na vyšší moc. Většina lidí se zapojuje do nějaké formy duchovního života, protože hledá řešení svých životních problémů a hlubší smysl. Monoteistická náboženství se od neteistických náboženství, jako je buddhismus, liší v náhledu na cestu ke spáse a její zdroj. V buddhismu existuje pojem osvobození se od utrpení, ale ne ve smyslu úniku před běžným životem. Nirvána jako stav prostý utrpení není nebeskou dimenzí 2. Duchovní hledání 23