ATLAS ROSTLIN. Dr. Albert Pilát NAMALOVAL OTTO UŠÁK

Save this PDF as:
 WORD  PNG  TXT  JPG

Rozměr: px
Začít zobrazení ze stránky:

Download "ATLAS ROSTLIN. Dr. Albert Pilát NAMALOVAL OTTO UŠÁK"

Transkript

1 ATLAS ROSTLIN Dr. Albert Pilát NAMALOVAL OTTO UŠÁK

2 OBSAH PŘEDMLUVA Paličkovice nachová čili námel...11 Claviceps purpurea (FR.) TUL. Houby vřeckaté: Tvrdohouby. Ascomycetes: Pyrenomycetes Přeslička rolní Stulík žlutý...15 Nuphar luteum (L.) SM. Leknínovité Nymphaeaceae Leknín bělostný...17 Nymphaea candida PRESL. Leknínovité Nymphaeaceae Blatouch bahenní...19 Caltha palustris L. Pryskyřníkovité Ranunculaceae Ostrožka stračka...21 Consolida segetum (LAM.) GRAY. Pryskyřníkovité Ranunculaceae Sasanka hájní...23 Anemone nemorosa L. Pryskyřníkovité Ranunculaceae Sasanka pryskyřníkovitá Jaterník podléška Koniklec luční Pryskyřník prudký Orsej Hlaváček jarní Kopytník evropský Vlašťovičník větší...39 Chelidonium majus L. Mákovité Papaveraceae Mák setý...41 Papaver somniferum L. Mákovité Papaveraceae Dymnivka dutá...43 Corydalis cava (L.) SCHW. & KÖR. Mákovité Papaveraceae. 43

3 18. Zemědým lékařský...45 Fumaria officinalis L. Mákovité Papaveraceae Brukev řepka olejka...47 Brassica napus L. var. arvensis (LAM.) THELL. Křížaté Cruciferae Hořčice polní Sinapis arvensis L...49 Ohnice...50 Raphanus raphanistrum L. Křížaté Cruciferae Kokoška pastuší tobolka...52 Capsella bursapastoris (L.) MED. Křížaté Cruciferae Tařice skalní...54 Alyssum saxatile L. Křížaté. Cruciferae Řeřišnice luční...56 Cardamine pratensis L. Křížaté. Cruciferae Potočnice lékařská...58 Nasturtium officinale R. BR. Křížaté Cruciferae Violka vonná...60 Viola odorata L. Violkovité Violaceae Violka (maceška) rolní...62 Viola arvensis MURR. Violkovité Violaceae Violka trojbarevná...64 Viola tricolor L. Violkovité Violaceae Ptačinec velkokvětý...66 Stellaria holostea L. Silenkovité Silenaceae Průtržník lysý...68 Herniaria glabra L. Silenkovité Silenaceae Hvozdík kartouzek...70 Dianthus carthusianorum L. Silenkovité Silenaceae Mydlice lékařská...72 Saponaria officinális L. Silenkovité Silenaceae....72

4 32. Rdesno hadí kořen...74 Polygonům bistorta L. Rdesnovité Polygonaceae Kopřiva dvoudomá...76 Urtica dioica L. Kopřivovité Urticaceae Chmel otáčivý...78 Humulus lupulus L. Konopovité Cannabaceae Rozchodník bílý...80 Sedům album L. Tučnolistovité Crassulaceae Netřesk zední...82 Sempervivum tectorum L. Tučnolistovité Crassulaceae Lomikámen zrnatý...84 Saxifraga granulata L. Lomikámenovité Saxifragaceae Rybíz černý...86 Ribes nigrům L. Lomikámenovité Saxifragaceae Maliník...88 Rubus idaeus L. Růžovíte Rosaceae Ostružiník...90 Rubus fruticosus L. Růžovíte Rosaceae Mochna husí...92 Potentilla anserina L. Růžovíte Rosaceae Mochna nátržník...94 Potentilla erecta (L.) RAEU. Růžovíte Rosafceae Jahodník obecný...96 Fragaria vesca L. Růžovíte Rosaceae Kuklík městský...98 Geum urbanum L. Růžovíte Rosaceae Řepík lékařský Agrimonia eupatoria L. Růžovíte Rosaceae Kontryhel obecný Alchemilla vulgaris L. Růžovíte Rosaceae Růže šípková...104

5 Rosa canina L. Růžovíte Rosaceae Trnka Prunus spinosa L. Růžovíte Rosaceae Jehlice trnitá Ononis spinosa L. Motýlokvěté Papilionaceae Vojtěška Medicago sativa L. Motýlokvěté Papilionaceae Jetel luční Trifolium pratense L. Motýlokvěté Papilionaceae Jetel plazivý Trifolium repens L. Motýlokvěté Papilionaceae Hrachor lecha čili lecha jarní Lathyrus vernus (L.) BERNH. Motýlokvěté Papilionaceae Hrách setý Pisum sativum L. Motýlokvěté Papilionaceae Fazole obyčejná Phaseolus vulgaris L. Motýlokvěté Papilionaceae Kakost smrdutý Geranium Robertianum L. Kakostovité Geraniaceae Šťavel kyselý Oxalis acetosetta L. Šťavelovité Oxalidaceae Len setý Linum usitatissimum L. Lnovité Linaceae Pryšec chvojka Euphorbia cyparisias L. Pryšcovité Euphorbiaceae Sléz lesní Malva silvestris L. Slézovité Malvaceae Lýkovec jedovatý Daphne mezereum L. Vrabečnicovité Thymelaeaceae Žindava evropská Sanicula europaea L. Okoličnaté Umbelliferae...135

6 63. Jarmanka větší Astrantia major L. Okoličnaté Umbelliferae Bedrník obecný Pimpinella saxifraga L. Okoličnaté Umbelliferae Prvosenka jarní čili petrklíč Primula veris L. Prvosenkovité Primulaceae Vřes obyčejný Calluna vulgaris (L.) Halí. Vřesovcovité Ericaceae Borůvka Vaccinium myrtíllus L. Brusnicovité Vacciniaceae Brusnice čili brusinka Vaccinium vitisidaea L. Brusnicovité Vacciniaceae Hořec tolitovitý Gentiana asclepiadea L. Hořcovité Gentianaceae Vachta třílistá Menyanthes trifoliata L. Vachtovité Menyanthaceae Brčál menší Vinca minor L. Tojesťovité Apocynaceae Pomněnka lesní Myosotis sílvatica (EHRH.) HOFFM. Drsnolisté Boraginaceae Pilát lékařský Anchussa officinalis L. Drsnolisté Boraginaceae Plicník lékařský tmavý Pulmonaria officinalis L. subsp. óbscura (DUM.) MURB. Drsnolisté Boraginaceae Kostival lékařský Symphytum officinále L. Drsnolisté Boraginaceae Zběhovec plazivý Ajuga reptans L. Pyskaté Labiatae Popenec brečťanolistý Glechoma hederacea L. Pyskaté Labiatae

7 78. Hluchavka bílá Lamium album L. Pyskaté Labiatae Hluchavka pitulnik Lamium galeobdolon (L.) NATH. Pyskaté Labiatae Hluchavka nachová Lamium purpureum L. Pyskaté Labiatae Šalvěj luční Salvia pratensis L. Pyskaté Labiatae Mateřídouška Thymus serpyllum L. Pyskaté Labiatae Rulík zlomocný Atropa belladonna L. Lilkovité Solanaceae Blín černý Hyoscyamus niger L. Lilkovité Solanaceae Lilek černý Solanum nigrům L. Lilkovité Solanaceae Potměchuť Solanum dulcamara L. Lilkovité Solanaceae Divizna velkokvětá Verbascum thapsiforme SCHRAD. Krtičníkovité Scrophulariaceae Lnice květel Linaria vulgaris MILL. Krtičníkovité Scrophulariaceae Rozrazil rezekvítek Veronica chamaedrys L. Krtičníkovité Scrophulariaceae Rozrazil lékařský Veronica officinális L. Krtičníkovité Scrophulariaceae Náprstník velkokvětý čili hlínožlutý Digitalis grandiflora MILL. (= ambigua MURR.) Krtičníkovité Scrophulariaceae Podbílek šupinatý Lathraea squamaria L. Zárazovité Orobanchaceae...195

8 93. Jitrocel kopinatý Plantago lanceolata L. Jitrocelovité Plantaginaceae Mařinka vonná Asperula odorata L. Mořenovité Rubiaceae Kozlík lékařský Valeriana officinális L. Kozlíkovité Valerianaceae Chrastavec polní Knautia arvensis (L.) COULT. Štětkovité Dipsacaceae Zvonek broskvolistý Campanula persicifolia L. Zvonkovité Campanulaceae Čekanka obecná Cichorium intybus L. Složnokvěté Compositae Smetanka lékařská čili pampeliška Taraxacum officinale WEB. Složnokvěté Compositae Sedmikrása chudobka Bellis perennis L. Složnokvěté Compositae Kociánek dvoudomý Antennaria dioica (L.) GAERTN. Složnokvěté Coxnpositae Slunečnice roční Helianthus annuus L. Složnokvěté Compositae Kmen rolní Anthemis arvensis L. Složnokvěté Compositae Žtebříček obecný Achillea millefolium L. Složnokvěté Compositae Heřmánek pravý Matricaria chamomitta L. Složnokvěté Compositae Heřmánek terčovítý Matricaria discoidea DC. Složnokvěté Compositae Kopretina bílá Chrysanthemum leucanthemum L. Složnokvěté Compositae Podběl léčivý...227

9 Tussilago farfara L. Složnokvěté Compositae Chrpa modrá Centaurea cyanus L. Složnokvěté Compositae Křivatec žlutý Gagea lutea SCHULT. Liliovité Liliaceae Lilie zlatohlavá Lilium martagon L. Liliovité Liliaceae Kokořík vonný Polygonatum odoratum (MILL.) DRUCE. Liliovité Liliaceae Konvalinka vonná Convallaria majalís L. Liliovité Liliaceae Sněženka jarní čili podsněžník Galanthus nivalis L. Amarylkovité Amaryllidaceae Bledule jarní Leucoium vernum L. Amarylkovité Amaryllidaceae Šafrán Heuffelův Crocus Heuffelianus HERB. Kosatcovité Iridaceae Kosatec žlutý Iris pseudacorus L. Kosatcovité Iridaceae Střevíčník pantoflíček Cypripedium calceolus L. Vstavačovité Orchidaceae Vstavač obecný čili kukačka Orchis morio L. Vstavačovité Orchidaceae Puškvorec obecný Acorus calamus L. Aronovité Araceae...251

10 PŘEDMLUVA Hlavním účelem atlasu rostlin je poskytnouti naším učitelům užitečnou pomůcku při vyučováni přírodopisu na školách národních a středních. Na ISO tabulích je vyobrazen sice jen omezený počet druhu, přesto však zde najdeme rostliny nejdůležitější a nejvýznačnější pro naši květenu. Při výběru rostlin řídili jsme se několika hledisky. Především byly do něho pojaty hojné a nápadné rostliny divoce u nás rostoucí, s nimiž se setkáváme takřka na každém kroku ve svém okolí. Všecky rostliny však nejsou všude stejně rozšířeny. Protože jsme se řídili hlediskem celostátním, nalezneme v atlase třeba některé druhy, které v okolí pražském jsou vzácné, jinde však, na př. na Třeboňsku nebo v Polabí, jsou velmi hojné. Zařadili jsme sem také některé druhy, Které jsou sice vzácnější, ale z hospodářského hlediska důležité, na př. pro svůj význam v lékařství, potravinářství, v textilním průmyslu a jinak. Je to na př. řepík lékařský, potměchuť, rulík, paličkovice nachová čili námel a pod. V atlase najdeme i některé rostliny v přírodě ne tak všeobecně rozšířené, s nimiž se však často setkáváme v zahradách. Jsou to především některé krásné rostliny jarní, jako na pfc bledule, hlaváček jarní, šafrán Heuffelův, které vždy upoutají naši pozornost svým zjevem a pro svůj časně jarní květ jsou všem lidem zvlášť milé. Také jsme vyobrazili několik druhů vzácnějších, později kvetoucích, ale nápadných svou krásou, jako na př. střevičník, lilii zlatohlavou a hořec tolitovitý. Nalezneme zde i několik rostlin cizího původu, jez se však u nás velice hojně pěstuji jako důležité rostliny hospodářské, jako na př. řepka olejka, len setý, mák a slunečnice roční. Obrazy jsou určeny k demonstracím při výkladech i k vystavení ve skřínkách, v rámech a pod. Text je určen hlavně pro přednášejícího, a proto je v něm zahrnuto více podrobnosti, než tomu obvykle bývá v učebnicích. Dosti podrobně je pojednáno o užitkovosti jednotlivých rostlin, o jejich praktickém významu pro naše hospodářství, o jejich účincích léčivých a pod. U plevelů je ve zkratce probrána také jejich biologie, jejíž poznáni je velmi důležité pro úspěšný boj s nimi v polním hospodářství a v zahradních kulturách. U každé rostliny je udáno její rozšíření nejen u nás, nýbrž na celém světe. Tyto fytogeografické poznámky umožní také opakováni zeměpisu v hodinách přírodopisu, takže vynikne souvislost těchto dvou vědních oborů. Dr. Albert Pilát

11

12 1. Paličkovice nachová čili námel Claviceps purpurea (FR.) TUL. Houby vřeckaté: Tvrdohouby. Ascomycetes: Pyrenomycetes. V červnu a červenci nalézáme v klasech obilí a jiných trav (nejčastěji v klasech žita) růžkovité útvary, které vynikají z klasu jako zveličelá a tmavofialově až skoro černé zbarvená zrna. Bývají mm dlouhá a 2 8 mm široká a sedí v klasu po l 5, řidčeji ve větším počtu (až 65). Čím je jich více, tím bývají menší. Vznikají nakažením mladého semeníku žita houbou, jež se nazývá paličkovice nachová a náleží mezi houby vřeckaté do skupiny tvrdohub (Pyrenomycetes). Mladý semeník proniknou vlákna této houby a jeho spodní část zduří a zméní se v bělavou hmotu; ta je pokryta na povrchu sladkou tekutinou, tak zvanou medovicí, kterou vylučuje rostlina z blížen. V tekutině nalézáme velice drobné, nepohlavní výtrusy houby, t. zv. konidie; hmyz je roznáší z květu na květ. když medovici olizuje. Tyto výtrusy klíčí během hodin po přenesení na zdravý semeník a nakazí jej. Konidie slouží tedy k rozšiřování houby během léta. Napadený a zveličelý semeník, který je zprvu bílý a později na povrchu ztmaví, přemění se posléze v houbovou blízku, podobající se tmavému růžku. Námel je tedy houbovou blízkou čili sklerotiem houby paličkovice nachové. V době zralosti obilí vypadne námelová hlíza z klasu ven. Na zemi nebo částečně v zemi ukryta vytrvává do příštího jara v klidu; někdy tak leží v klidu i 2 3 roky. Z jara příštího roku nebo některého z příštích roků počnou z blízky vyrůstati ve větším počtu (10 58) tenké, nafialovělé stvolečky, které jsou ukončeny kulatou, temně červenou hlavičkou. Stvolečky jsou různě dlouhé a slouží k tomu, aby se hlavička na konci dostala nad povrch půdy, neboť v ní se tvoří uvnitř pod povrchem drobnohledné, baňkovité plodničky s kyjovitými buňkami, kterým říkáme vřecka. V nich vznikají výtrusy, vždy po osmi v každém vřecku. V mladém vřecku splývají původní dvě jádra, jež buňka obsahuje, v jedno, takže tyto výtrusy vznikají pohlavním způsobem. Napětím buněčné šťávy, v níž výtrusy plují, protrhne se posléze blána na konci vřecka a výtrusy i s tekutým obsahem vřeckové buňky vystříknou ven. Proudy vzdušné přenesou je na mladé klasy žita nebo jiných trav a výtrusy se zachytí na bliznách nebo naspodu mladých semeníků. Semeník může být nakažen ještě před rozkvětem žita nebo až i 14 dnů po odkvětu a po oplodnění pylem. Námel obsahuje řadu jedovatých látek, jichž se často používá v lékařství (ergotinin, ergotoxin, ergotamin, tyramin, histamin, cornutin, ecbolin a j.). Účinné látky námele působí stažení cév, a proto se používá léků připravených z námele k zastavení vnitřního krvácení, a to jak v lékařství, tak i ve zvěrolékařství. Tato vlastnost námele byla známa již starým Číňanům. Mouka, která obsahuje námel, je zdraví škodlivá. Obsahuje-li mouka 5 /o nebo i více námele, končívají otravy smrtí; při menším množství nastávají vleklé otravy, které byly u nás dříve hojně rozšířeny, neboť v minulých dobách nečistilo se obilí před semíláním tak dobře jako dnes. Tyto otravy námelové byly označovány jako námelka. šimravka či ergotismus. Dostavují se při nich křeče, dávení, oslepnutí, zuření a někdy i snětivění končetin. U dobytka i u lidí mají za následek odumření plodu, u drůbeže odumíráni a odpadávání hřebínků, prstů a pod. Ještě dnes používají lékaři preparátů z námele k léčení, a proto se námel sbírá a také se i uměle pěstuje.

13

14 2. Přeslička rolní Equisetum arvense L. Přesličkovité. Equisetaceae. Tato vytrvalá rostlina vyhání z plazivého černého a článkovaného oddenku, ukrytého hluboko v zemi, lodyhy dvojího druhu, jež se zevnějškem od sebe značně liší. Jarní lodyhy, které vyrůstají v březnu a dubnu, jsou plodné a tvoří výtrusy. Jsou nezelené, cm vysoké a 3 5 mm tlusté, světle hnědé až načervenale. rourkovité, asi s 5 od sebe dosti oddálenými a až 2 cm dlouhými, nafouklými až nálevkovitými pochvami, jež objímají lodyhu a nahoře jsou opatřeny 8 12 zuby, asi tak dlouhými jako rourkovitá část pochvy. Jsou kopinatě přišpičatělé a černohnědě zbarvené. Výtrusný klásek, který ukončuje jarní plodnou lodyhu, je podlouhle vejčitý a asi 35 mm dlouhý. Po vyprášení lodyhy odumírají. Letní, neplodné lodyhy, jež vyrůstají z oddenku po odumření jarních plodných lodyh, jsou zelené, 10 až 50 cm vysoké, s 6 19 rýhami a jsou rozvětvené přeslenitě; vrchol mají však nerozvětvený a dlouze protažený. Pochvy na těchto lodyhách jsou 5 až 12 mm dlouhé, nahoře obyčejně od lodyhy trochu odstávají a jsou hnědě zeleně zbarvené. Zelené letní lodyhy přesličky při smačnutí chřestí. U nás je tato rostlina velice hojná na vlhčích hlinitých i písčitých půdách. Na některých polích je jednou z nejobtížnějších plevelí. Lze ji těžko vyhubiti, neboť má oddenky velmi hluboko v zemi ukryté. Je hojná v rovinatých krajích naší země, ale stoupá také vysoko do hor, v Alpách až přes 2000 m. Je rozšířena skoro v celém mírném pásu severní polokoule a roste také v severní a jižní Africe a na Kanárských ostrovech. Přeslička rolní obsahuje v zelených letních lodyhách tříslo, hořčinu, pěnivý saponin a koloidní kyselinu křemičitou. Od dávných dob se jí používá v domácím lékařství. Již Dioscorides a Plinius doporučují přesličku k utišení vnitřního krvácení a jako prostředek močopudný. Dobře se osvědčuje také při ošetřování ran a kožních ekzémů a svým vysokým obsahem kyseliny křemičité blahodárně působí při tuberkulose a kornatění tepen.

15

16 3. Stulík žlutý Nuphar luteum (L.) SM. Leknínovité Nymphaeaceae. Vytrvalá vodní rostlina. Její poměrně tlustý oddenek plazí se v bahně pod vodou a nahoru vyhání dlouze řapíkaté listy, jejichž čepele plavou na vodní hladině. Jsou zelené, zřídka kdy hnědé, celokrajné, cm v průměru, v obrysu vejčité, naspodu s klínovitým výkrojkem a špičatými nebo i tupými laloky. Jsou dosti kožovité a jejich nervy jsou na spodní straně zřetelně viditelné. Řapík listový je na průřezu trojhranný a podle hloubky vody dlouhý. Poměrně veliké, žluté květy mají stejně dlouhou stopku jako listy řapík a rozevírají se nad hladinou vodní. Měří 4 5 cm v průměru a silně voní. Jsou složeny z 5 žlutých, 2 3 cm dlouhých kališních lístků, jež dlouho vytrvávají a nahrazují korunu, neboť početné plátky korunní jsou poměrně malé, o 2/3 kratší než kališní lístky, v obrysu lopatkovité a rovněž žlutě zbarvené, četné tyčinky nasedají pod semeníkem, který je poměrně veliký, baňkovitý až široce lahvicovitý. Tvarem trochu připomíná makovici, neboť na zúženém temeni nese trochu nálevkovitě prohloubenou bliznu, jež je celokrajná nebo nepravidelně vroubkovaná a má 5 až 24 paprsků bliznových. Plod je lahvicovitý, 3 4 cm dlouhý; posléze nepravidelně puká a vypouští četná a poměrně těžká semena. Stulík kvete od dubna skoro až do konce léta. Roste dosti hojně ve stojatých nebo líně tekoucích vodách, hlavně v rybnících a ve slepých ramenech řek (na př. Labe), zejména v rovinatých krajinách, skoro v celé Evropě, v Malé Asii, Persii a Zakavkazí a zasahuje na východ až do střední Asie a do Sibiře. U nás roste v Českém ráji, v Podrudohoří, na Plzeňsku, Blatensku, v Pootaví, Polabí a hlavě v pánvi Budějovicko-třeboňské, dále na Olomoucku a Těšínsku, na jižní Moravě a na jihovýchodním a jihozápadním Slovensku. Listů možno použíti jako krmiva pro dobytek. V Turecku destilují vonné květy k přípravě příjemného a chladícího nápoje, který se nazývá Pufer ciceghi. Husté porosty stulíku skýtají v rybnících ochranu rybímu potěru. Kromě stulíku žlutého roste u nás ještě podobný, ale menší stulík malý Nuphar pumilum (HOFFM.) DC, který má čepel listovou 8x5 7 cm velikou a jehož slabě vonné květy měří 2 3 cm v průměru. Roste na podobných místech, je však mnohem vzácnější.

17

18 4. Leknín bělostný Nymphaea candida PRESL. Leknínovité Nymphaeaceae. Silný oddenek této význačné vodní rostliny plazí se pod vodou v bahně a vyhání dlouze řapíkaté listy, jejichž čepel plave na vodní hladině. Délka řapíku je závislá na hloubce vody, v níž rostlina roste někdy jsou řapíky až přes 2 m dlouhé. Čepel je vejčitě okrouhlá, naspodu úzce srdčitá, s laloky sblíženými až se překrývajícími, na špičce zašpičatěle eliptičnými. Jejich vnitřní strany nejsou nikdy rovnoběžné. Poměrné veliké, bílé a slabě vonné květy vyrůstají na dlouhých stopkách a rozevírají se nad vodní hladinou. Jsou složeny ze 4 zelených, podlouhle vejčitých kališních lístků, jež později opadávají, a z bílých korunních plátků, které směrem do středu květu znenáhla přecházejí v tyčinky. Vnější plátky korunní jsou jen o málo delší kalicha a nejvnitrnější tyčinky mají nitky rozšířené. Dolejší 2 /a semeníku jsou porostlé tyčinkami. Jeho blizna má 6 16 paprsků, je silně vydutá a často napurpurověle zbarvená. Za plodu se mění semeník ve vejčitě kulovitou tobolku, která buď nepuká nebo puká nepravidelně. Leknín kvete od července do září. Roste roztroušeně ve stojatých nebo mírně tekoucích vodách v rovinatých krajinách, a to skoro v celé střední Evropě (na západ sahá až do Alsaska-Lotrinska, na jih do Štýrska a Tyrolska) a odtud na východ do Sibiře až k městu Irkutsku; tam dosahuje nejvýchodnějšího bodu svého rozšíření. Je rozšířen dosti daleko na sever. Ve Skandinávii roste ještě na ' sev. šířky. U nás je rozšířen v Polabí, Podrudohoří a v jižních Čechách a na mnoha místech na Moravě a ve Slezsku. Hojně se také pěstuje pro ozdobu v zahradách. Podobá se velice druhému druhu, který u nás roste, totiž leknínu bílému Nymphaea alba L. Květ tohoto leknínu má bliznu plochou, žlutou; vnitřní tyčinky mají nitky čárkovité, nerozšířené a porůstají semeník až skoro nahoru. Vnější plátky korunní jsou delší než kalich. Roste na podobných místech jako leknín bělostný nejen u nás, ale téměř v celé Evropě; na východ zasahuje r SSSR až k Uralu. Dříve oba tyto druhy leknínu byly považovány za druh jediný a teprve český botanik Presl je správně rozlišil.

19

20 5. Blatouch bahenní Caltha palustris L. Pryskyřníkovité Ranunculaceae. Bažinná, vytrvalá rostlina s vystoupavými, zřídka vzpřímenými, chudě rozvětvenými a vícekvětými lodyhami, jež někdy poléhají a kořenují a jsou 15 až 40(80) cm vysoké, zelené, duté a lysé. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, okrouhle srdčité až ledvinité, vroubkované až zubaté, tmavě zelené a mastně lesklé. Listy lodyžní jsou kratčeji řapíkaté a hořejší až přisedlé, s čepelí podobného tvaru jako u listů spodních, ale menší. Letní listy jsou větší, až 25 cm V průměru, na okraji ostře zubaté až pilovité. Žluté květy měří až 4 cm v průměru a jsou složeny z 5 (řidčeji z většího počtu) okvětních plátků, mm dlouhých, okrouhlých až oválných a žloutkově žlutých, lesklých. Četné tyčinky mají podlouhlé prašníky. Plody jsou měchýřky, jež před otevřením odstávají a jsou obloukem zpět zahnuté, na hřbetě zřetelně zakřivené a 7 10 mm dlouhé. Velice hojná tato naše rostlina rozkvétá brzo z jara a kvete dosti dlouho (od března do května). Roste na vlhkých a bahnitých lukách, v příkopech, u potoků a na okraji rybníků, často také ve vlhkých lesích a sahá z roviny až vysoko do hor. Je rozšířena v celé Evropě, v mírné i chladné Asii a také v Severní Americe. Na sever zasahuje až na Island a na Novou Zemlju a rovněž do arktických krajů SSSR a Kanady. Blatouch bahenní je dosti měnlivý a tvoří řadu poddruhů, z nichž některé rostou také u nás. Celá rostlina ostře chutná a je mírně jedovatá. Dobytek ji nežere a zemědělci ji nemilují, neboť znehodnocuje luční trávu. vlhčích luk. Místy nakládají mladé květní pupeny do octa a nahrazují jimi kapary. V zahrádkách se často pěstují některé plnokvěté odrůdy pro ozdobu. V takových květech jsou přeměněny tyčinky v plátky okvětní, takže vypadají jako ploché, živě žluté růžičky.

21

22 6. Ostrožka stračka Consolida segetum (LAM.) GRAY. Pryskyřníkovité Ranunculaceae. Jednoletá, cm vysoká rostlina s krátkým, nahnědlým kůlovým kořenem a s lodyhou obyčejně vzpřímenou, značně rozvětvenou a krátce vlnatě chlupatou až lysou. Lodyžní listy jsou více méně řapíkaté, Sčetná, 2krát až 3krát dělené v dlouhé, úzce čárkovité, l 2 mm široké úkrojky. Listeny jsou jednoduše, úzce čárkovité až nitkovité, nejspodnější 2 3klanné, mnohem kratší než odstávající stopky květní. Květy jsou uspořádány do volných, chudokvětých, často vícekrát rozvětvených hroznů. Jsou modrofialové (řidčeji růžové nebo bílé), 20 až 30 mm dlouhé a opatřené nápadnou, až 22 mm dlouhou ostruhou. Plod je jednoduchá, vzpřímená, válcovitá, asi 2 cm dlouhá tobolka, která je na konci náhle zúžena v krátký zobánek. Ostrožka rozkvétá od května do srpna. Je to polní plevel, rostoucí také na mezích a suchých stráních. V teplejších krajích je u nás velice hojná a ojediněle stoupá i dosti vysoko do hor. Roste v celé Evropě (na sever až k 60 sev. šířky); na východ zasahuje až do Malé Asie a Arménie, v SSSR pak až k Uralu. Medovina hromadí se v konci dlouhé ostruhy, a proto navštěvují květy ostrožky hlavně jen čmeláci a někteří motýlové, kteří mají dostatečně dlouhý sosák. Semena obsahují nejméně 3 různé alkaloidy a květy zelené barvivo, které v roztoku kamence modrá. Druhdy sloužilo k barvení cukrovinek a některých léčiv.

23

24 7. Sasanka hájní Anemone nemorosa L. Pryskyřníkovité Ranunculaceae. Vytrvalá, 6 20 cm vysoká rostlina s plazivým, žlutým až hnědým oddenkem, z něhož vyrůstá jeden přízemní trojčetný list s koncovým lístkem trojlaločným a postranními lístky dvoulaločnými, o lalocích dvousečných. Květní lodyha je jednoduchá a přímá, se 3 lodyžními, řapíkatými listy, jež jsou růžicovité rozloženy a podobají se listu přízemnímu. Je zakončena jedním přímým, mm V průměru měřícím květem na dlouhé stopce, jenž je složen ze 6 8(12) podlouhle vejčitých okvětních lístků, uvnitř bílých a na zevnějšku často trochu červenofialové nadechlých. Uvnitř květu nalézáme četné žluté tyčinky a 6 20 podlouhlých, 4 mm dlouhých pýřitých pestíků, jež jsou zakončeny krátkým, prohnutým zobánkem a uzrávají v drsně chlupaté nažky. Doba květu od března do května. Sasanka hájní roste u nás hojně v listnatých hájích, v křovinách na vlhčích místech a také na vlhkých lukách; nejhojnější je v rovině, ale stoupá i dosti vysoko do hor. Velmi milá tato jarní rostlina je značně rozšířena v mírném pásu severní polokoule, ale roste ve třech oblastech značně od sebe vzdálených: 1. skoro v celé Evropě (chybí na Sicílii, Sardinii a v Řecku), na východ zasahuje až ke střednímu toku řeky Volhy a na sever až do Laponska; 2. ve východní Asii z Poamuří do severní Koreje, na východ do Japonska a na sever až na Kamčatku; 3. v Severní Americe z Kalifornie až do jižní Kanady a směrem severozápadním až do jihovýchodní Aljašky. Sasanky obsahují za čerstva jedovaté látky, které způsobují puchýře. Alkaloid anemonin je prudce jedovatý, má účinky narkotické a působí podobně jako aconitin (z orné je). Usušením ztrácejí sasanky zčásti svou jedovatost. Pasoucí se dobytek, který požil tuto rostlinu, onemocní střevními záněty a objevuje se u něho krvavá moč.

25

26 8. Sasanka pryskyřníkovitá Anemone ranunculoides L. Pryskyřníkovité Ranuneulaceae. Vytrvalá bylina, 7 20 cm vysoká, (naspodu) s plazivým, hnědým a šupinatým oddenkem a vzpřímenou, roztroušeně chlupatou lodyhou. Někdy má jeden přízemní list, dlouze řapíkatý, trojčetný, s lístky skoro přisedlými a středním lístkem trojlaločným, postranními dvoulaločnými. o lalocích hluboce zastřihovaně zubatých až dělených. Obyčejně je však bez přízemních listů. Lodyžní listy jsou více méně přisedlé nebo krátce řapíkaté, trojčetné, podobné listům přízemním a skoro vodorovné rozložené. Květy vyrůstají jednotlivě nebo po dvou, zřídka ve větším počtu, a jsou vzpřímené, složené obyčejně z 5 široce vejčitých a zlatožlutých, vně pýřitých okvětních lístků a kratších, žlutých tyčinek. Pestíky se mění za plodu ve 4 5 mm dlouhé, krátce chlupaté nažky, zakončené krátkým, prohnutým zobánkem. Kvete od března do května. Roste hojně na podobných místech jako sasanka hájní, především tedy v listnatých hájích a v lužních lesích, na vlhčích lukách a v křovinách, obyčejně ve velkém množství pohromadě. Je vlhkomilnější než sasanka hájní. Rozšířena je skoro v celé Evropě (v některých zemích však chybí), dále na Kavkaze, v pohoří Taurus, v Sibiři a snad také v Tibetu. Sasanka pryskyřníkovitá roste tedy na menším území než sasanka hájní a je také vzácnější. Jedovaté účinky má podobné jako sasanka hájní.

27

28 9. Jaterník podléška Hepatica nobilis MILL. Pryskyřníkovité Ranunculaceae. Vytrvalá, 5 15 cm vysoká bylina s krátkým, vláknitým a tmavohnědým oddenkem, z něhož vyhání větší počet přízemních listů, dosti kožovitých a vytrvávajících až do jara příštího roku. Na dosti dlouhém a tenkém řapíku sedí srdčitě trojlaločná čepel, jež v mládí je měkce chlupatá a pak olysává, svrchu je zelená a vespod většinou nafialovělá. Vedle loňských listů vyrůstají z jara, většinou před rašením nových listů, četné jednokvěté lodyhy, jež se podobají květním stopkám. Jsou tenké a krátké a nesou 3 celokrajné a neřapíkaté listeny asi l cm dlouhé. Listeny se dohromady podobají kalichu, neboť sedí na lodyze těsně pod vzpřímeným květem, jenž je složen ze 6 7(10) azurově modrých (řidčeji růžových nebo bílých), zevně bledších, úzce vejčitých okvětních lístků a četných, bělavých tyčinek a pestíků. Za plodu mění se pestíky v chlupaté nažky s krátkým zobánkem. Kvete v březnu až květnu. Je to hojná jarní hájová rostlina, rozšířená u nás skoro všude v listnatých lesích z nížiny až do hor, kde místy stoupá dosti vysoko (v Alpách až do výšky 2200 m). Je rozšířena v mírném pásu severní polokoule, a to tak, že roste ve třech územích, jež jsou od sebe značně vzdálena: 1. skoro v celé Evropě (s výjimkou některých zemí, na př. Anglie, Holandska a severovýchodní a východní části evropské SSSR); 2. v jižním Mandžusku, na Koreji a v Japonsku; 3. v mírném pásu Severní Ameriky. Je to jedna z nejkrásnějších jarních rostlin, která svými azurově modrými květy závodí v barvě s vysokým jarním nebem.

29

30 10. Koniklec luční Pulsatilla pratensis (L.) MILL. Pryskyřníkovité Ranunculaceae. Vytrvalá, 7 30 cm vysoká (po odkvětu trochu vyšší) rostlina, která vyhání na jaře z jednoduchého nebo vícehlavého, tlustého a tmavého oddenku vzpřímenou a hustě chlupatou lodyhu, nesoucí podkvětní listy (listeny) odstále chlupaté, rozdělené v široce čárkovité úkrojky. Ničí květ je složen ze 6 okvětních lístků černě fialově zbarvených (zřídka kdy světlých, červenavě fialových nebo ještě řidčeji žlutých nebo bílých), jež jsou zevně dlouze a nápadně chlupaté, mm dlouhé a na špičce obloučnatě zpět ohnuté. Uvnitř květu nalézáme četné žluté tyčinky a štětičku pestíků, jež se mění v přímé plodenství, složené z hlávky chlupatých nažek, opatřených chlupatým přívěskem až 6 cm dlouhým. Přízemní listy se vyvinují až po odkvětu a nevytrvávají přes zimu. Jsou dlouze řapíkaté, s čepelí v obrysu vejčitě podlouhlou, třikrát zpeřeně rozdělenou v čárkovité. l 3 mm široké úkrojky. V mládí jsou listy bělavě plstnaté, později jen roztroušeně chlupaté. Koniklec luční roste na výslunných stráních a ve světlých listnatých i borových lesích, v nížinách i pahorkatinách, hlavně v teplejších krajích. V jižních Čechách chybí. Rozšířen je ve střední, severní a jihovýchodní Evropě a zasahuje až do Sibiře. Tento druh je dosti měnlivý; dělí se v několik poddruhů a tvoří také četné křížence. Je to náš nejhojnější koniklec; není ovšem zdaleka tak krásný jako jiné druhy, jež jsou mnohem vzácnější a s nimiž se často setkáváme v zahradách.

31

32 11. Pryskyřník prudký Ranunculus acer L. Pryskyřníkovité Ranunculaceae. Vytrvalá luční bylina, cm vysoká, s krátce ukousnutým a ztlustlým oddenkem, z něhož vyrůstají četné postranní kořeny. Vzpřímená a většinou silně rozvětvená, naspodu dutá a slabě přitiskle chlupatá a mnohokvětá lodyha má naspodu přízemní, řapíkaté, dlanitě 5 7klané listy, o úkrojcích Sdílných, s úseky zastřihovaně zubatými až rozdělenými v kopinaté cípy. Lodyžní listy prostřední jsou jednodušší, jinak však podobné listům přízemním, ale kratčeji řapíkaté. Listy nejhořejší jsou přisedlé a až kespodu rozdělené v čárkovité úkrojky. 21uté, pětičetné květy měří mm v průměru a jejich stopky jsou oblé, neryhované a měkce chlupaté. Kališní lístky jsou přitiskle chlupaté; nápadně lesklé zlatožluté plátky korunní mají medník zakrytý čtvercovou šupinkou. Květ obsahuje četné tyčinky a také početné pestíky, jež za plodu mění se ve vejčitě okrouhlé, slabě smačklé nažky, opatřené krátkým a skoro přímým zobánkem. Rozkvétá od května do podzimu. Je to velice hojná bylina; roste obyčejně ve velikém množství na vlhčích lukách, u příkopů a na travnatých místech v lesích a sahá z rovin až dosti vysoko do hor (na př. v Alpách stoupá místy až na 2530 m). Je rozšířena v Evropě, v severní i jižní Asii, v severní Africe, v Habeši, v jižní Africe a v Severní Americe. Na sever sahá až do Grónska. Pryskyřník prudký je bylina jedovatá a čerstvý nemá býti dobytkem zkrmován. U člověka působí puchýře na kůži. Louky, kde tato rostlina hojně roste, skýtají méněcenné seno. Možno je zlepšiti částečným odvodněním nebo časným sečením.

33

34 12. Orsej Ficaria verna HUDS. Pryskyřníkovité Ranunculaceae. Naše jarní rostlina, rostoucí hojně v křovinách a v hájích. Některé její kořeny zduřují v kyjovité hlízky, tvořící dohromady svazeček. Lodyhy jsou obyčejně poléhavé a lysé, podobně jako listy, které jsou srdčité, mělce tupě zubatě vykrajované a mastně lesklé. Úhledné, žluté květy jsou složeny ze 3 (zřídka ze 4 5) lístků kališních a ze 3 12 plátků korunních, které naspodu mají medovou jamku, jež je zakryta šupinkou. Malé semeníky sedí na společném lůžku, podobně jako u pryskyřníků, jimž je orsej velmi blízký. Semena se však vyvinují jen vzácně. Orsej se rozmnožuje většinou jen vegetativně, a to tak, že v paždí některých listů vyvine se drobný pupen a vytvoří po straně vedlejší kořínek. Ten silně zduří a přemění se v hlízku velikou asi jako pšeničné zrno. Hlízka odpadne od mateřské rostliny, zakoření v zemi a vytvoří novou rostlinu. Na výslunných místech počíná orsej rozkvétati často již v březnu; plně kvete v dubnu. Vývoj celé rostliny je velmi rychlý. Koncem května její nadzemní část již odumírá a v zemi zbudou jen hlízky, z nichž se na jaře příštího roku obnoví. Celá rostlina chutná hořce. Roste velice hojně v křovinách a v hájích, skoro vždycky pospolitě. Je rozšířena v celé Evropě a v Přední Asii. V Evropě zasahuje daleko na sever. V mládí není tato rostlina jedovatá; později chutná ostře a je jedovatá.

35

36 13. Hlaváček jarní Adonis vernalis L. Pryskyřníkovité Ranunculaceae. Krásná jarní vytrvalá bylina, rozkvétající v dubnu a v květnu. Ze silného, dlouhými vlákny pokrytého oddenku vyhání přímé, cm vysoké a většinou nevětvené, skoro lysé a dole šupinaté lodyhy, porostlé jen lodyžními listy, které jsou 2 4krát zpeřené v úzce čárkovité úkrojky. Jednotlivé, jasně žluté květy jsou konečné a přímé a měří 3 7 cm v průměru. Jsou složeny z měkce chlupatého, pětičetného kalichu, který je přitiskly ke koruně, a z podlouhlých a úzkých plátků korunních. Tyčinky jsou žluté a četné. Drobné semeničky sedí na válcovitě prodlouženém lůžku ve větším počtu a mění se za plodu v jednosemenné, svraskalé, tvrdé a chlupaté nažky s hákovitým zobánkem. Roste na teplých a výslunných stráních a kamenitých stepích, hlavně na okraji teplomilných hájů a sípákových doubrav, především na půdách vápenitých. U nás je rozšířena hlavně v teplých krajinách středních Čech, v českém Středohoří, na střední a jižní Moravě a na Slovensku, hlavně na vápencových obvodech jižního předhoří Karpat. Hojné se pěstuje také v zahrádkách. Roste divoce v celé jihovýchodní a střední Evropě (na sever zasahuje až na ostrovy Oeland a Gothland v Baltickém moři), vzácně také v jihozápadní Evropě. Kvetoucí rostliny se suší a používá se jich k lékařským účelům (Herba Adonidis). Slouží k přípravě léků povzbuzujících činnost srdeční (náhražka za náprstník), neboť obsahuje srdeční jed adonidin (asi 4 %).

37

38 14. Kopytník evropský Asarum europaeum L. Podražcovité Aristolochiaceae. Vytrvalá, 4 10 cm vysoká rostlina s plazivým, tenkým a větevnatým oddenkem, posázeným 3 4 hnědozelenými šupinovitými listeny. Vystoupavá lodyha, která z něho vyrůstá, je chlupatá a nese 2 nebo 4 skoro vstřícné, dlouze řapíkaté, přezimující listy, jejichž kožovitá, tmavě zelená a lesklá čepel je okrouhlá a naspodu hluboce srdčitě vykrojená. Krátce stopkatý a trochu ničí květ sedí (jednotlivě) na konci lodyhy. Je malý a nenápadně zbarvený, k půdě skoro přitiskly a pod listy ukrytý, takže snadno unikne pozornosti. Okvětí je baňkovité zvonkovité, trojcípé, vně hnědé, uvnitř tmavě purpurově fialové. Spodní semeník je složen ze 6 plodolistů. Tyčinek je 12 ve dvou kruzích. Semeník, který je nahoře plochý, nese krátkou a dosti tlustou bliznu a po odkvětu mění se ve vejčitou, chlupatou tobolku. Květy i oddenky voní po rozemnutí příjemně pepřovitě balsamicky. Kvete v březnu a dubnu. Kopytník je hojná naše rostlina, rozšířená hlavně v listnatých lesích a ve stinných hájích, řidčeji i ve smrčinách, v křovištích, ve stínu skal a na podobných zastíněných a vlhčích místech; sáhá z roviny až do horských poloh. Tvoří obyčejně dosti veliké rozlezlé trsy. Je domovem v jižní a střední Evropě, v Malé Asii a v Sibiři. Na sever zasahuje až do Anglie a do jižního Švédska. Dříve se sušené rostliny (i s kořeny a oddenky) používalo v domácím lékařství.

39

40 15. Vlašťovičník větší Chelidonium majus L. Mákovité Papaveraceae. Vytrvalá, cm vysoká rostlina, s lodyhou vzpřímenou a rozvětvenou, roztroušeně chlupatou, na lomu ronící oranžové mléko. Dolní listy jsou řapíkaté, hořejší přisedlé, jednoduše až přetrhovaně lichozpeřené, s řapíky a vřetenem křídlatým a lístky laločnatě vroubkovanými, vespod sivými, roztroušeně chlupatými. Květy má žluté, složené ze dvou žlutých, po rozkvětu opadavých lístků kališních a ze 4 plátků korunních, až 12 mm dlouhých, které rovněž brzo opadávají. Četné žluté tyčinky mají nitky pod prašníky kyjovitě zduřelé. Protáhlý, čárkovitý semeník, složený ze dvou plodolistů, je jednopouzdrý, zdánlivě však dvoupouzdrý, protože má dvě nástěnné placenty, na nichž sedí ve dvou řadách vajíčka. Za plodu se mění v tobolku, která se podobá sesuli a je až 5 cm dlouhá. Semena jsou až 1,5 mm dlouhá, černá, vejčitě ledvinitá, siťnatě ďubkovaná, s hřebínkatým přívěskem. Kvete od května až do podzimu. Tato hojná a málo vzhledná rostlina roste většinou poblíž lidských sídlišť, u zdí, v plotech, v křoví, na okrajích cest a pod. Sahá z roviny až dosti vysoko do hor. V některých alpských údolích stoupá až do výše 1650 m. Je rozšířena od Středomoří po celé Evropě až do subarktických krajů Skandinávie a roste také skoro v celé mírné a subarktické Asii. Do Severní Ameriky byla zavlečena. Není ovšem vyloučeno, že na mnoha místech v Evropě, kde nyní hojně roste, je zbytkem prastarého pěstování, neboť již od pradávných dob byla považována za velmi účinnou léčivou rostlinu, a proto byla vysazována poblíž sídlišť, aby byla vždy po ruce. K léčebných účelům používalo se jak kořene, tak i nadzemních částí rostliny (radix et herba Chelidonii). Hořké šťávy a oranžového mléka používá se místy ještě dnes v lidovém lékařství k odstraňování bradavic a pih. Mléko obsahuje vedle jiných látek řadu alkaloidů, z nichž chelerythrin je jedovatý. Nanesen na sliznici nosní působí silné kýchání a vnitřně požit vyvolává silné zvracení. Nejedovaté alkaloidy jsou chelidonin a stylophorin, obsažený ve značném množství hlavně v kořeni, a. pak kyselina chelidonová. Přívěsek na semeni rádi požírají mravenci, a roznášejíce semena do hnízd a pod., rozšiřují tak rostlinu po okolí.

41

42 16. Mák setý Papaver somniferum L. Mákovité Papaveraceae. Jednoletá, dosti statná bylina s lodyhou cm vysokou, modravě ojíněnou, přímou, jednoduchou nebo spoře rozvětvenou, lysou, řidčeji roztroušeně štětinatou, ronící na lomu (podobně jako celá rostlina) bílé mléko, jež po chvíli na vzduchu tuhne v hnědou, vláčnou hmotu. Lodyžní listy jsou přisedlé, podlouhle vejčité, na okraji vroubkované nebo laločnatě zubaté, zvlněné a modravě ojíněné. Jenom spodní listy jsou staženy trochu v řapík, ostatní napolo objímají svým spodkem lodyhu. Květní stopky jsou dlouhé a vzpřímené, ale nerovné, zvlněné, často odstále štětinaté, ukončené zprvu ničím poupětem a později rozevřeným, velikým a přímým květem, jenž měří až 10 cm v průměru. Jeho kalich je složen ze dvou zelených, lysých a při rozkvětu opadavých lístků kališních a ze čtyř velikých, červenofialových, červených, růžových nebo bílých okrouhlých či obvejčitě okrouhlých, celokrajných nebo vpředu vroubkovaných až zubatě stříhaných plátků korunních, které na spodině jsou ozdobeny červenohnědou skvrnou a svými okraji se vzájemně značně překrývají. Četné tyčinky mají nitky nahoru kyjovitě ztluštělé a podlouhlé prašníky modrozeleně zbarvené. Semeník sedící uprostřed květu je kulovitý, s bliznou 8 12laločnou, uzrávající za plodu ve známou makovici, která obsahuje četná drobná, modrošedavá semena ledvinitého tvaru, ozdobená na povrchu vystouplou síťkou. Kvete v červnu až srpnu. Mák setý se pěstuje od nepaměti. Patrně již v době Homérové byl mák rostlinou kulturní a byly známy jeho uspávači a omamné účinky. Divoce nikde neroste, takže předpokládáme, že vznikl pěstěním zmáku štětinatého Papaver setigerum DC, který je zřetelně štětinatý, má listy více dělené a bliznu se 7 8 laloky. Tento druh roste divoce ve Středozemí a také se místy ještě dnes pěstuje (na př. v severní Francii) společně s mákem setým. Mák setý je významnou hospodářskou rostlinou, která v mnoha směrech je člověku užitečná, ale dík hlouposti lidské také v mnoha směrech škodlivá. Semena jeho jsou jedlá a obsahují /o jakostního oleje, který se dobře hodí k jídlu a dobře nahradí olej olivový. Získáváme jej ze semen lisováním, a to bud' za studena nebo za tepla. Nejlepší je čirý olej vylisovaný za studena. Tuhne při 18 C v hustou, pevnou, bílou hmotu. Mléko obsahuje více než 20 různých alkaloidů, z nichž některé jsou velmi prudce jedovaté, jiné mírněji. Nařízneme-li nezralou makovici ve spodní polovině několika mělkými řezy, vytéká z ní mléko, které do rána ztuhne v hnědou vláčnou hmotu. Ta se sbírá a přichází do obchodu jako opium. Alkaloidy, jež obsahuje, jsou důležitými léčivy; je však nutno jich rozumně používati. Nejdůležitější a nejúčinnější z alkaloidů makových jsou morfin, codein a thebain; slabší účinky mají papaverin, codamin, laudanin, tritopin, mekonidin, protopin, narkotin, papaveramin, gnoskopin, narcein, hydrotarnin, xanthalin a jiné. Nejvíce těchto účinných látek obsahuje makové mléko z rostlin vypěstovaných v teplejším podnebí, než je naše (na př. v Přední Asii a v Indii). Zlozvyk kouření omamného opia stal se neštěstím některých východních národů. Děti se mohou mákem (i mákem vlčím) snadno otráviti, když žvýkají lodyhy těchto rostlin, neboť morfin, jeden z alkaloidů máku, působí u dětí smrtelně i v dávkách zcela nepatrných, takže někdy stačí i jedna tisícina gramu, aby způsobila smrtelnou otravu.

43

44 17. Dymnivka dutá Corydalis cava (L.) SCHW. & KÖR. Mákovité Papaveraceae. Vytrvalá, cm vysoká bylina, vyhánějící z kulovité, asi jako vlašský ořech velké, brzo duté a hnědé, hluboko v zemi ukryté hlízy vzpřímenou lodyhu, jež je masitá, zelená až červenohnědá, lysá. bez šupin a vedle konečného a vzpřímeného květního hroznu nese pouze dva řapíkaté, v obrysu široce trojhranné a dvakrát trojčetné, sivě zelené listy, složené z lístků klínovitě obvejčitých, nepravidelně laločnatých a dělených v podlouhlé a zašpičatělé úkrojky. Přímý květní hrozen je dosti hustý a bohatý. Je složen z kvítků buď špinavě růžových nebo nažloutle bílých. Jednotlivé kvítky jsou složeny ze 4 plátků korunních, z nichž oba vnitřní jsou podlouhlé, na hřbetě ryhované a vnější dva tvoří horní a dolní pysk. Jsou oba hluboce vykrojeny a hořejší pysk je prodloužen v dlouhou a na konci zpět zahnutou ostruhu, v níž se hromadí medovina. Tyčinky jsou pouze dvě. Svrchní semeník je složen ze dvou plodolistů a mění se za plodu ve 25 mm dlouhou, znenáhla v přímý zobánek zúženou tobolku, která obsahuje černá, kulatá, lesklá, asi 3 mm v průměru měřící semena, opatřená přívěskem. Tato naše milá jarní rostlina je hojně rozšířena ve světlých lesích a hájích, v křovinách a vzácně i na lukách. Roste obyčejně ve velkém množství pohromadě na humusních půdách, a to jak v nížinách, tak i v podhoří. Rozšířena je v celé střední a jižní Evropě. Většinou rostou rostliny červeně a bíle kvetoucí pohromadě. Hlíz se používalo dříve v lékařství.

45

46 18. Zemědým lékařský Fumaria officinalis L. Mákovité Papaveraceae. Jednoletá, cm vysoká, lysá, modrozeleně ojíněná bylina s lodyhou jednoduchou nebo odspodu rozvětvenou, vzpřímenou nebo vystoupavou a větevnatou. Listy jsou řapíkaté, dvakrát zpeřené, jemné, s lístky řapíčkatými, podlouhle čárkovitými, 2 3 mm širokými. Květy má uspořádány do několika vzpřímených a mnohokvětých hroznů, zprvu hustých, později prodloužených a uvolněných. Květy jsou asi 8 'mm dlouhé, složené ze dvou kališních lístků, 2 3 mm dlouhých a o 2 / 3 kratších než koruna bez ostruhy. Dva vnější korunní plátky jsou vpředu zaoblené, purpurově červené, na špičce, stejně jako dva vnitřní, tmavočervené až černé, se zeleným kýlem. Plody jsou kulaté, trochu stranou zploštělé, jejich šířka je větší než délka; jsou zelené a slabě brázdité, na tupém vrcholu trochu vmáčklé, 2 2,5 mm široké, se stopkami odstálými, 2 3krát delšími než plod a dvakrát delšími než kopinatý listen, v jehož paždí vyrůstají. Kvete od dubna do října. Hojně rozšířená plevel, která roste na polích i v zahradách, na okrajích cest i na rumištích, a to z roviny až do horského pásma. Je rozšířena v celé Evropě (kromě nejsevernějších krajů) a dále v západní a mírné Asii a v severní Africe. Jinak byla zavlečena s obilím do všech dílů světa. Používalo se jí v lidovém lékařství. Obsahuje také zelené a žluté barvivo. Kromě zemědýmu lékařského roste u nás na podobných místech ještě dalších pět druhů tohoto rodu, které jsou si velmi podobné.

47

48 19. Brukev řepka olejka Brassica napus L. var. arvensis (LAM.) THELL. Křížaté Cruciferae. Jednoletá, řidčeji dvouletá bylina s kořenem tenkým, vřetenitým a s lodyhou až l m vysokou, jednoduchou nebo rozvětvenou, s nenápadnými jizvami po opadlých listech. Všecky listy jsou modravě ojíněné, spodní řapíkaté, lyrovitě peřenosečné, s velkým koncovým úkrojkem, který je oddělen od dvou párů lístků. V mládí jsou trochu porostlé štětinovítými, asi 1/2 mm dlouhými chlupy. Hořejší a střední listy jsou lysé, přisedlé a nasedají mělce srdčitou a objímavou basí na lodyhu. Jsou celokrajné nebo jen zubaté a nedělené. Květní hrozen je prodloužený hned od počátku, takže rozvité květy nepřesahují podlouhlá květní poupata. Květy jsou složeny ze 4 odstálých, 6 8 mm dlouhých lístků kališních, ze 4 žlutých, 9 18 mm dlouhých plátků korunních a ze 6 tyčinek, z nichž dvě postranní mají obloukovitě vystoupavé nitky a jsou zřetelně kratší než ostatní čtyři. Semeník se za plodu mění ve vzpřímenou, odstálou a ve stáří někdy převislou, mm dlouhou a 2,5 až 4 mm tlustou sesuli, která je ukončena zobanem a obsahuje kulatá, namodrale černá, řidčeji tmavě červená, skoro hladká semena měřící v průměru 1,5 2,4 mm. Jejich osemení po navlhčení téměř neslizovatí. Kvete v dubnu a květnu.. Původní vlast této rostliny, jež se pěstuje od nepaměti, není známa. Pěstuje se dnes v mnoha krajích v mírných pásech obou polokoulí a často také zplaňuje. U nás je vysévána hojně, neboť je naší nejdůležitější olejnou rostlinou. Ve 100 l semene je obsaženo asi 30 l oleje, který nevysychá. Dnes se pěstuje většinou jako ozimá kultura. Semena se vysévají na podzim; mladé rostliny přezimují pod sněhem, rozkvétají v dubnu a zralá semena přinášejí v červnu. Sklízet ji musíme velmi opatrně, aby semena nevypadala, řepka poskytuje cenný, nevysychavý olej, který slouží za potravu a také má mnohostranné upotřebení v průmyslu. Již od středověku je to nejdůležitější olejnatá rostlina našich krajů. Řepkový olej sloužil dříve k svícení. Plnily se jím olejové lampy se širokým knotem. V Číně připravují tuš ze sazí, které vznikají nedokonalým spalováním tohoto oleje. Některé odrůdy řepky jsou důležitými zeleninovými rostlinami. Je to především turín, kolník (var. napobrassicaj (L.) RCHB., který má kořen řepovitě ztluštělý, často velmi mohutný. Poskytuje dobrou zeleninu. Jiná zeleninová odrůda řepky je t. zv. č í n s k é zelí var. chinensis (L.) O. E. SCH.

49

50 20. Hořčice polní. Sinapis arvensis L. Od ohnice, které se zevnějškem velmi podobá, rozeznává se již z dálky živě žlutými květy. Je to rostlina rovněž jednoletá, má však lodyhu živě zelenou a listy většinou nedělené, spodní někdy slabě lyrovitě peřenoklané, lodyžní vejčité nebo podlouhlé, nepravidelně zubaté. Čtyři korunní plátky jsou živě zlatožluté, bez fialového žilkování. Tyčinek je 6, podobně utvářených jako u ohnice, s níž společně náleží hořčice do čeledi rostlin křížatých. Plody nejsou struky, nýbrž šešule. Tyto podlouhlé, pukavé plody vznikají ze semeníku složeného ze dvou plodolistů a jsou rozděleny ve dvě pouzdra nepravou přehrádkou napjatou v rámečku, na němž visí semena. Jsou buď lysé nebo porostlé zpět obrácenými, štětinovitými chlupy. V době zralosti jsou hrbolaté až růžencovitě zaškrcované a otvírají se chlopněmi, jež mají 3 vyniklé nervy, gešule hořčice polní je zakončena dosti dlouhým, kuželovitým a jen málo smáčknutým zobanem, asi tak dlouhým jako 1/4 až 1/2 celé šešule. Semena jsou tmavě červenohnědá a hladká, po navlhčení silně slizovitá. Hořčice kvete od června až do podzimu. Je to velice hojná plevel, rozšířená hlavně v nížinných krajích na hlinitých a hlavně vápenato-hlinitých půdách. Místy vystupuje i do podhoří a ve Švýcarsku v průsmyku Berninském byla zjištěna ještě ve výši 2309 m. Roste hojně v celé Evropě, na Sibiři, v jihozápadní Asii a severní Africe. S obilím byla zavlečena i do Severní Ameriky, Západní Indie, jižní Afriky, do Uruguaye v Jižní Americe a také na Nový Zéland. Tato obtížná plevel se rozšiřuje velmi rychle, neboť jedna rostlina za rok přinese až semen (ohnice»pouze«12.000). Nejnepříjemnější vlastností obou plevelí jest však to, že semena podržují klíčivost velice dlouhou dobu 25 až 50 let. Klíčí jen ta semena, která jsou blízko povrchu půdy. Ostatní odpočívají v půdě klidně celá desetiletí a vyklíčí při některém z příštích orání, když je radlice dopraví blíže k povrchu půdy. Proto jednou zaplevelené pole lze tak nesnadno vyčistiti. Obě plevele rostou hlavně v jařinách, zvláště hojně v ječmeni. Množí se také dobře v polích řepných. V posledním případě je to zvlášť nemilé, protože oba tyto plevele hostí háďátko řepné (Heterodera Schachtii), které z nich přechází na řepu a působí onemocnění, jež velice snižuje výnos. Za píci se ani hořčice polní, ani ohnice nehodí, neboť působí dráždivě na zažívací orgány dobytka.

51

52

53 Ohnice. Raphanus raphanistrum L. Křížaté Cruciferae. Jednoletá rostlina s rozvětvenou, odstále štětinatou a namodrale ojíněnou lodyhou, která je jenom nahoře lysá. Dolejší listy jsou řapíkaté, lyrovitě laločnaté až peřenodílné, hořejší jsou méně dělené až nedělené, podlouhlé a nepravidelně zubaté. Květy skládají vrcholové a bezlistenné hrozny. Mají bledě žluté nebo sírově žluté plátky korunní, jež obyčejně jsou ozdobeny fialovým žilkováním. Kališní lístky jsou 4. Tyčinek je 6, z nich 4 delší a 2 kratší. Semeník je složen ze dvou plodolistů a mění se za plodu ve struk. Je to suchý, poltivý plod, tvarem upomínající na dlouhý, válcovitý lusk, v době zralosti se však rozpadá zaškrcením až v 8 dílů, jež jsou soudečkovité a jednosemenné. Ohnice kvete od května až do podzimu. Je to jedna z nejobtížnějších plevelí našich polí, hlavně na půdách písčitých a hlinitých, a to jak v rovině, tak i v podhorských polohách (ve Švýcarsku vystupuje ojediněle na některých místech až do výše 2000 m). Na sever sahá až k nejzazší hranici, kde vůbec lze obilí pěstovat (na př. v Norsku roste ještě na 70 sev. šířky). Jinak je ohnice rozšířena v celé Evropě, sev. Africe, v Malé Asii a Sýrii. S obilím však byla zavlečena skoro do všech krajů, kde se obilí pěstuje, a místy, jako je tomu na př. ve vých. části Severní Ameriky, stala se zrovna tak nepříjemnou plevelí jako u nás. V Jižní Americe roste v Uruguayi a v Argentině; je rozšířena také v Japonsku a v jižní Africe. Semena ohnice mají ostrou chuť jako hořčice a obsahují asi 25% tuku. Dříve se jich používalo v lidovém lékařství proti reumatismu. Velice se podobá hořčici polní.

54 21. Kokoška pastuší tobolka Capsella bursapastoris (L.) MED. Křížaté Cruciferae. Dvouletá (řidčeji jednoletá), 3 50 cm vysoká bylina, s kůlovým, později trochu drevnatějícím kořenem a početnou růžicí přízemních listů, z níž vyrůstá jedna (řidčeji i více) vzpřímená, jednoduchá nebo odstále rozvětvená lodyha, jež bývá lysá nebo hlavně naspodu někdy roztroušeně chlupatá. Listy přízemní růžice jsou tmavě zelené, kracovitě peřenosečné až celokrajné a řapíkaté. Listy lodyžní, jež střelovitým spodkem objímají lodyhu, jsou nedělené a celokrajné nebo nepravidelně laločnaté až zpeřeně dělené a zoubkaté, porostlé jednoduchými i hvězdovitými chlupy. Drobné květy tvoří husté, později prodloužené hrozny. Jsou složeny ze 4 vejčitých, l 2 mm dlouhých lístků kališních s bělavě blanitým okrajem a ze 4 plátků korunních, jež jsou opakvejčité, v krátký nehet zúžené, 2 3 mm dlouhé a bílé. Plody jsou trojhraně opakvejčité, 6 9 mm dlouhé šešulky, obsahující četná (až 34), 0,8 l mm dlouhá, skoro hladká a světle hnědá semena. Kokoška je jednou z nejhojnějších našich plevelí na polích, úhorech i na rumištích, při cestách i na pěšinách, z roviny až vysoko do hor. Je dnes rozšířena téměř po celém světě (kromě Polynesie). V Evropě sahá daleko na sever; byla zjištěna i na Severním mysu a na Islandu. V Alpách stoupá do značné výše, takže ji místy nalézáme ještě v pásmu m nad mořem. Původní oblastí kokošky jsou asi země kolem Středozemního moře; odtud rozšířila se s obilím do krajů, kde nyní roste. Dříve se jí používalo v lidovém lékařství a ještě dnes připravují z ní léky k zastavení vnitřního krvácení.

55

56 22. Tařice skalní Alyssum saxatile L. Křížaté. Cruciferae. Vytrvalá a často polokřovitá, cm vysoká rostlina s vřetenovitým kořenem a trochu poléhavými až vzpřímenými a větevnatými lodyhami. Kořenová hlava je pokryta starými, zaschlými listy a vyrůstají z ní jednak zkrácené větve, nesoucí pouze růžice listové, jednak květní lodyhy, skoro vzpřímené a šedozelené od hvězdovitých chlupů, kterými jsou porostlé. Listy v růžici jsou řapíkaté, obvejčité až kopinaté, tupé nebo špičaté, celokrajné nebo nezřetelně zubaté, vespod šedozelené od hvězdovitých chlupů, jimiž jsou hustě porostlé, svrchu zelenější a méně chlupaté. Lodyžní listy jsou přisedlé, většinou kopinaté. Květy jsou uspořádány do hustých hroznů, které často nesou ještě hrozny postranní a tvoří dohromady chocholičnaté květenství. Kališní lístky čtyři, na přední polovině s bílým blanitým okrajem a porostlé hvězdovitými chlupy. Korunní plátky rovněž čtyři, zlatožlutě zbarvené, 3 5 mm dlouhé, lysé. Tyčinek je 6. šešulky jsou i v mládí lysé, z klínovitého spodku eliptičně okrouhlé, 4 5 mm dlouhé, s čnělkou nejvýš l mm dlouhou; jsou dvoupouzdré a v každém pouzdru mají dvě křídlatá semena. Kvete v dubnu a květnu. Zlatožluté trsy této krásné rostliny rostou většinou na strmých a nepřístupných skalách, takže v době květu jsou již zdaleka nápadné. U nás roste hojně v okolí pražském, v Českém Středohoří, v horním Povltaví a Pootaví, u Tábora a na Plzeňsku; dále ve střední a jižní Moravě a na Slovensku na vápencových předhořích Karpat a také na jiných 'místech. Její vlastí je střední Evropa a kraje na východ odtud až do jižní části evropské SSSR a na jihovýchod na Balkán a do Malé Asie. Je to tedy rostlina, která je rozšířena hlavně v krajích kolem Černého moře a na severozápad zasahuje až do střední Evropy. Rostliny s takovým rozšířením označujeme jako element pontický. Tato krásná rostlina pěstuje se často na skalkách v zahradách a někdy také zplaňuje.

57

58 23. Řeřišnice luční Cardamine pratensis L. Křížaté. Cruciferae. Vytrvalá, cm vysoká rostlina s plazivým oddenkem, sem tam s výběžky, a s přízemními listy v růžici. Ty jsou lichozpeřené, dlouze řapíkaté a složené ze S 11 lístků okrouhle vejčitých, řapíčkatých a oddálené zubatých, s koncovým lístkem největším, obyčejně trojlaločným. Lodyha je přímá a nevětvená s listy krátce řapíkatými, peřenosečnými, s úkrojky podlouhlými až čárkovitými a většinou celokrajnými, odstávajícími v ostrém úhlu od vřetene listu. Květenstvím řeřišnice je konečný hrozen, složený ze 7 20 květů; jejich čtyři korunní plátky jsou slabě růžově fialové, s temnějšími fialovými žilkami, někdy celé bílé, 8 až 10 mm dlouhé. Čtyři kališní lístky jsou žlutozelené, na špičce fialové, s bělavým, blanitým okrajem a při odkvětání se zbarvují oranžově žlutě. Tyčinek je 6 se žlutými prašníky. Semeník mění se za plodu v sesuli, jež je mm dlouhá a l 1,5 mm široká a odstává na dlouhé stopce. Kvete od dubna do června. Roste hojně na vlhčích lukách, u potoků a v příkopech z roviny až do hor. Je rozšířena v Evropě a v severní Asii (až na Kamčatku) a také v Severní Americe. Je to tedy rostlina s rozšířením cirkumpolárním, neboť roste v celém mírném pásu severní polokoule kolem dokola severního pólu. Usušených a rozpráškovaných květů se používá proti křečím.

59

60 24. Potočnice lékařská Nasturtium officinale R. BR. Křížaté Cruciferae. Vytrvalá, lysá rostlina s plazivým oddenkem a s lodyhou naspodu plazivou a kořenující, cm vysokou, vystoupavou, hranatě brázdovitou a nesoucí lichozpeřené a dosti masité listy, jež jsou složeny z 5 18 okrouhlých nebo široce eliptičných celokrajných nebo tupě vykrajovaných zubatých lístků. Hořejší listy lodyžní jsou složeny jen z 5 9 lístků. Bílé květy skládají hrozen. Jsou složeny ze čtyř bílých, asi 4 mm dlouhých plátků korunních, jež jsou asi dvakrát delší než čtyři lístky kališní. Tyčinek je 6 se žlutými prašníky. Za plodu se květní hrozen prodlužuje, takže šešule jsou rozestaveny dosti řídce. Jsou většinou vzhůru srpovitě prohnuté až odstálé. zakončené krátkou čnělkou, mm dlouhé, 2 2,5 mm široké, bez zřetelného středního nervu a spočívají na stopkách rovnovážně odstálých až sehnutých, 5 15 mm dlouhých. Okrouhlá až vejčitá, asi l mm dlouhá semena, na povrchu ozdobená hrubou, voštinovitou síťkou, stojí v šešulích ve dvou řadách. Kvete od května až do září a někdy po druhé v říjnu. Roste na březích potoků a sestupuje až do mělké vody, na prameniskách, v příkopech s čistou vodou, řidčeji i ve vodách stojatých, z roviny až vysoko do hor. V Čechách a na Moravě je poměrně vzácná, na Slovensku hojnější a je rozšířena od Bratislavy až po Košice a na sever až k Březnu. Jinak je tato rostlina domovem skoro po celém světě. V Evropě sahá na sever až do Dánska a na Gothland. Z přezimujících výhonků připravují místy salát, který chutná ostře, hořce a křenovitě, a proto se také místy pěstuje. Dříve se jí používalo i v lékařství proti kurdějím a také proti nervovým bolestem a horečce. Ze semen možno také připravovat hořčici.

61

62 25. Violka vonná Viola odorata L. Violkovité Violaceae. Vytrvalá, nízká bylina, která vyhání z krátkého a poměrně tlustého oddenku cm dlouhé, kořenující, plazivé výhonky, které kvetou pak druhým rokem, a přízemní listy i tmavě červenavě fialové květy, stojící na 3 7 cm dlouhých stopkách, s listeny v polovině nebo nad polovinou. Listy jsou tmavě zelené, spoře přitiskle chlupaté až olysalé, s řapíky až 5 cm dlouhými a čepelemi okrouhle ledvinitými až široce vejčitými, naspodu hluboce a srdčitě vykrojenými, vpředu zaokrouhlenými nebo trochu zašpičatělými, na okraji hustě a jemně vroubkovanými, naspodu s palisty široce vejčitými, zašpičatělými. Květy jsou převislé, pětičetné a souměrné, složené z pěti lístků kališních, jež jsou vejčité, 4 5 mm dlouhé, tupé a mají naspodu přívěsky. Pět plátků korunních je zbarveno tmavě fialově s odstínem načervenalým, naspodu bíle; dolní plátek je větší a protažený v 5 7 mm dlouhou fialovou ostruhu, jež je dvakrát delší než přívěsky kališní, skoro rovná a zašpičatělá. Semeník je složen ze tří plodolistů a nese zobánkovitou bliznu. Po opylení, které obstarává hmyz, hlavně včely, mění se v kulovitou, krátce a hustě chlupatou tobolku, která se poltí ve tři chlopně. Obsahuje semena s masitým přívěskem. Mnoho květů zůstává neoplodněno, protože fialka kvete časně z jara, kdy hmyzu je málo. Koncem léta se však objevují druhé a zcela nenápadné květy, jež mají zavřené lístky kališní a sotva znatelnou korunu; jejich tyčinky mají malé prašníky, pevně přitisknuté na bliznu. Tyto drobné květy, jež se nerozevírají a opylují se vlastním pylem, nazývají se květy kleistogamickými. Přinášejí tobolky s klíčivými semeny. Violka vonná roste v lesích i v křovinách, hlavně v blízkosti příbytků lidských, neboť často zplaňuje. Zdá se, že u nás, a vůbec ve střední Evropě, není rostlinou původní, nýbrž jen zplanělou, neboť se od pradávna pěstuje v zahradách. Její původní vlastí jsou patrně jen krajiny kolem Středozemního moře od Kavkazu a Mesopotamie až k jižním Alpám a k pohoří Atlasu v severní Africe. Květů používá se někdy v lidovém lékařství. Violka vonná obsahuje kyselinu salicylovou a hořké látky; za války sloužila za náhražku dovážené drogy Radix Ipecacuanhae. (proti kašli).

63

64 26. Violka (maceška) rolní Viola arvensis MURR. Violkovité Violaceae. Jednoletá až dvouletá bylina s lodyhami většinou poléhavými až vystoupavými, řidčeji vzpřímenými, lysými nebo spoře chlupatými, většinou silně rozvětvenými, cm vysokými. Listy s čepelemi vejčitě eliptičnými (dolní listy více méně okrouhlé), l 2 cm dlouhé, s řapíky 2 3 cm dlouhými. Palisty s konečným úkrojkem vejčitým až kopinatým a obyčejně zřetelně vroubovaným. Květy mm dlouhé, na stopkách 2 3krát delší než listy, složené z pěti kališních lístků, jež jsou kopinaté, špičaté, 6 10 mm dlouhé a mají okrouhlé nebo eliptické přívěsky. Plátky korunní kratší nebo stejně dlouhé jako lístky kališní, bledožluté, s ostruhou asi stejně dlouhou jako přívěsky kališní a podobně jako hořejší plátky korunní obyčejně nafialověle zbarvenou. Kvete od dubna do října a často skoro do zámrazu. Obyčejná naše plevel, rozšířená na polích, úhorech, na mezích a u cest i na jiných pustých místech v nížině i pahorkatině. Je velice příbuzná violce trojbarevné, za jejíž poddruh ji nověji botanikové většinou považují. Je to rostlina velice proměnlivá, která řadou přechodních forem (jsou to většinou kříženci) je spojena s jinými příbuznými druhy (či poddruhy), jako na př. s violkou trojbarevnou, violkou skalní a violkou nejmenší. Jelikož violka rolní kvete téměř po celý rok, nasazují bujnější trsy mnoho květů během jednoho vegetačního období. Za jeden rok bylo napočítáno na jedné rostlině až 1600 květů, které přinesly stejný počet tobolek, obsahujících až semen. Maceška rolní množí se tedy velice rychle, a není proto divu, že je plevelí dosti nepříjemnou. Její původní vlastí je patrně Orient, odkud se rozšířila s obilím takřka do celého světa. V lékařství slouží k podobným účelům jako violka trojbarevná (viz obr. č. 27).

65

66 27. Violka trojbarevná Viola tricolor L. Violkovité Violaceae. Jednoletá až víceletá bylina s přímou nebo poléhavou, cm vysokou, lysou nebo dole trochu chlupatou, jednoduchou nebo rozvětvenou lodyhou, která nese v dolní části vejčitě okrouhlé a výše vejčité až vejčitě kopinaté listy, opatřené palisty, s hořejším úkrojkem vejčitě kopinatým a vroubkovaným. Květy jsou poměrně veliké, nevonné, mm dlouhé a vyrůstají na stopkách z paždí listů. Jejich barva je velmi proměnlivá; často jsou až nápadně pestré a mají korunu větší než kalich. Korunní plátky jsou obvejčité, buď všecky žluté, nebo některé zcela anebo zčásti fialové. Oba postranní plátky jsou zdviženy podobně jako u macešky rolní, takže zakrývají svými hořejšími okraji částečně oba plátky horní. Ostruha na dolejším plátku korunním je 3 5 mm dlouhá a l 1,5 mm široká, delší než přívěsky kališní. Semeník, opatřený hlavatou bliznou, mění se za plodu v kulovitou tobolku. Violka trojbarevná kvete od dubna do října. Hojná naše rostlina, kterou nalézáme na kamenitých a skalnatých půdách, na lukách i na mezích nebo na písčinách, a to jak v nížině, tak často i dosti vysoko v horách. Je velmi proměnlivá. Divoce roste v území táhnoucím se z Francie a Anglie přes střední a východní Evropu do Přední Asie. Výběrem odchylných exemplářů a později křížením s jinými druhy (hlavně s violkou altajskou a žlutou) bylo vypěstováno mnoho zahradních okrasných odrůd, s nimiž se setkáváme všude v zahradách. O pěstování okrasných velkokvětých macešek máme zprávy již ze 16. století. Maceška je tedy starou okrasnou rostlinou, která dříve byla pěstována nejen pro ozdobu, ale také jako rostlina léčivá (již od středověku). Používá se jí místy ještě dnes při léčení dětských nemocí, kožních vyrážek, krtic a křivice a v jejím odvaru koupají někdy novorozeňata. Křížením vypěstované zahradní formy jsou překrásné rostliny, jejichž květy jsou často podivuhodně zbarveny. Příčinou sametového vzhledu povrchu plátků korunních jsou čočkovitě vyklenuté pokožkové buňky.

67

68 28. Ptačinec velkokvětý Stellaria holostea L. Silenkovité Silenaceae. Vytrvalá bylina vyhánějící z tenkého a plazivého oddenku dvojí lodyhy: jednak krátké nekvetoucí, jednak kvetoucí, přímé, cm vysoké, lámavé a 4hranné, na hranách drsné. Trávově zelené listy stojí v párech proti sobě a jsou naspodu spolu trochu srostlé, úzce kopinaté, přišpičatělé, 4 7 cm dlouhé a 5 až 7 mm široké, na okraji a vespod drsné. Bílé květy, jež skládají řídký vidlan, měří 2 3 cm v průměru a mají tenké, dlouhé a odstále jemně chlupaté stopky. Jsou složeny z pěti vejčitě kopinatých, špičatých a na okraji suchomázdřitých lístků kalíšních a hluboce srdčitě dvouklanných, bílých plátků korunních, jež jsou dvakrát delší lístků kališních. Plod jest tobolka ukrytá v kalichu, otevírající se 6 chlopněmi. Na krátkém sloupku obsahuje kulatá, jemně bradavčitá semena. Rozkvétá v dubnu a květnu. Roste hojně v sušších hájích a v křovinách, jak v nížině, tak i v pahorkatině. Je rozšířena skoro v celé Evropě, v severní Africe a Malé Asii. Na východ zasahuje do Arménie a Zakavkazí, na sever do Finska a Skandinávie.

69

70 29. Průtržník lysý Herniaria glabra L. Silenkovité Silenaceae. Jednoletá až vytrvalá rostlina, přitiskla k zemi, s několika lodyhami, většinou kruhovitě rozloženými a plazivými, žlutě zelenými a skoro lysými. Jednotlivé lodyhy jsou bohatě rozvětvené, oblé, až 20 cm dlouhé, lysé nebo porostlé velice krátkými a pokroucenými chlupy, s listy vstřícnými, 5 10 mm dlouhými, na hořejší straně obyčejně menšími. Na konci lodyh zakrněním jednoho listu z páru jsou listy zdánlivě střídavé, vejčitě kopinaté, přišpičatělé, lysé, s jedním nezřetelným nervem a se dvěma vejčitými, bělavými, blanitými, srostlými a na okraji třásnitými palisty. Velice drobné kvítky jsou zelené, pětičetné, směstnané až po desíti do hlávkovitých, úžlabních květenství, jež na konci lodyh jsou skoro hroznovitě nahloučena, a mají bělavé, třásnité listeny, podobné palistům. Kalich je složen z pěti vejčitých, tupých, na okraji úzce suchomázdřitých a jen 0,6 mm dlouhých lístků, jež ve spodní třetině srůstají dohromady. Plátků korunních je rovněž pět a jsou velice malé, bílé, šidlovité, kratší než kalich. Tyčinek je 5. Semeník se dvěma krátkými bliznami uzrává v drsný, vejčitý, nepukavý plod, jenž obsahuje jen jedno černé, lesklé a čočkovité semeno. Je velmi hojně rozšířena na suchých písčitých polích, na pastvinách, na kamenitých a travnatých místech, na úhorech a okrajích cest z roviny až dosti vysoko do hor. Roste v celé Evropě, v Přední a severní Asii a severní Africe. Rostliny používá se ještě dnes v lékařství jako prostředku močopudného.

71

72 30. Hvozdík kartouzek Dianthus carthusianorum L. Silenkovité Silenaceae. Vytrvalá, cm vysoká (zřídka menší), trsnatá rostlina s mnohohlavým oddenkem, z něhož vyrůstají jednak krátké, nekvetoucí lodyhy, jednak ztuha vzpřímené a nerozvětvené lodyhy kvetoucí. Listy vstřícné, čárkovité, špičaté, na kvetoucích lodyhách 2 3 mm široké, na nekvetoucích užší, pouze l 2 mm široké, na ckraji drsné, pochvatě srostlé, s pochvami až 15 mm dlouhými, více než 4x delšími nežli šířka listů. Kvítky po 6 (někdy ve větším nebo menším počtu) skládají na konci lodyh stažené, hlávkovité květenství, s listeny čárkovitě kopinatými a podkališními listenci kožovitými, světle nebo tmavě hnědými, obvejčitými a více méně osinkatě špičatými. Kalich květů je válcovitý, mm dlouhý, podélně žilnatý, alespoň na špičce tmavě červenohnědý, s trojbokými špičatými zuby na okraji. Korunní plátky jsou 6 12 mm dlouhé, vpředu zubaté, červené (zřídka růžové až bílé). Tyčinek je 10 a mají tmavofialové prašníky. Semeník dozrává v podlouhlou, trochu smačklou tobolku, jež obsahuje zploštěle okrouhlá semena. Kvete od konce května přes celé léto. Velice hojný druh, který roste na písčitých' pahorcích, na lukách, v suchých lesích a na pastvinách, na okrajích polí a na skalách z roviny až do hor. Je rozšířen ve střední a jižní Evropě a v Malé Asii. Je to velmi měnlivý druh; v novější době jej botanikové rozdělují v několik poddruhů, z nichž roste u nás na horských lukách v Jeseníku a v Karpatech hvozdík kartouzek horský (subsp. montivagus [DOM.] DOST), který je statnější, většinou asi 60 cm vysoký.

73

74 31. Mydlice lékařská Saponaria officinális L. Silenkovité Silenaceae. Statná a vytrvalá bylina s lodyhou na dolejšku rozvětvenou, tvořící výběžky a nevětvené, vzpřímené kvetoucí lodyhy, jež jsou asi cm vysoké, jen nahoře rozvětvené, porostlé vstřícnými, eliptičnými až podlouhlými, k oběma koncům zúženými a na konci špičatými listy, z nichž spodní jsou krátce řapíkaté a horní přisedlé, trochu dohromady srostlé, 4žilné, lysé nebo roztroušeně chlupaté, na okraji drsné. V úžlabí hořejších listů nalézají se většinou svazečky malých lístků. Dosti příjemně vonné květy skládají zkrácené vidlany na konci lodyh a v paždí hořejších' listů. Květy mají rourkovitý, mm dlouhý, bledě zelený kalich s pěti nestejnými, krátkými zuby a korunu bledě růžovou až bílou z plátků mm dlouhých, nehetnatých a vpředu mělce vykrojených. Podlouhlý, válcovitý semeník se dvěma bliznami uzrává v podlouhle vejčitou tobolku, otevírající se 4 5 trochu nestejnými zuby a obsahující četná, černavá, kuželovitě ledvinitá a málo smáčkla semena, měřící 1,8 mm v průměru. Kvete od června do září. Význačná rostlina pobřežních houštin, hojně rostoucí na březích potoků a řek, hlavně na písčitých půdách, a to jak v nížině, tak i v horách. Je rozšířena ve střední a jižní Evropě a přes Malou Asii a střední Asii a Sibiř zasahuje až do Japonska. V Severní Americe vyskytuje se jen zplaněle. Celá rostlina, ale hlavně kořen, obsahuje jedovatou látku saponin v množství 3 5%. Vodní roztok této látky chutná v krku škrablavě a silně pění jako mýdlo. Užívá se ho proto někdy k čištění látek. Jinak rostlina skýtá dobrou píci, hlavně pro ovce.

75

76 32. Rdesno hadí kořen Polygonům bistorta L. Rdesnovité Polygonaceae. Vytrvalá rostlina vyhánějící z dužnatého, dosti tlustého a esovitě pokrouceného oddenku vedle výběžků přímou, cm vysokou, většinou nevětvenou lodyhu a naspodu přízemní listy, jež jsou podlouhle vejčité až podlouhle kopinaté, 5-15 cm dlouhé a 2-3 cm široké, na konci přišpičatělé a na okraji jemně vroubkované až celokrajné, někdy jemně brvité, svrchu živě tmavě zelené, vespod namodrale zelené a skoro lysé. Listy lodyžní jsou oddálené, naspodu trochu srdčité až uťaté, s křídlatým řapíkem, nejhořejší listy lodyžní skoro čárkovité a téměř přisedlé. Botka, jež vzniká z palistů a objímá lodyhu v místech přisedání řapíku jako válcovitý blanitý útvar, je rourkovitá, hnědá a lysá. Drobné, růžové, řidčeji až skoro bílé květy skládají na konci lodyh zdánlivý klas, 3 9 cm dlouhý, l 1,5 cm tlustý. Jejich okvětní lístky jsou asi 3 mm dlouhé. Tyčinky, kterých je v každém květu 8, vyčnívají z květu. Semeník nese 3 volné, na konci trochu ztluštělé blizny. Plod je ostře trojhranná, lesklá, tmavohnědá, až 5 mm dlouhá oříškovitá nažka, která je delší než okvětí. Rdesno h. k. kvete od května do srpna. Roste na vlhkých až rašelinovitých lukách, u potoků a pod., z pahorkatiny až dosti vysoko do hor. Je to význačná rostlina podhůří, která v rovinatých a teplejších krajích je dosti vzácná. V Evropě je rozšířena hlavně v horských oblastech, rovněž na Kavkaze a Himalájích. V chladnějších krajích sahá přes Sibiř až na Kamčatku a také v chladné části Severní Ameriky je místy hojná. Na lukách roste obyčejně ve velkém množství pohromadě. Pasoucí se dobytek se jí vyhýbá. Pro vysoký obsah tříslovin bylo oddenku používáno v lékařství při průjmech, úplavici a a pod., dnes jen ve zvěrolékařství. Je to dobrá medonosná rostlina.

77

78 33. Kopřiva dvoudomá Urtica dioica L. Kopřivovité Urticaceae. Vytrvalá, dvoudomá, řidčeji jednodomá bylina, která vyhání z větevnatého, plazivého a žlutě zbarveného oddenku jednotlivé, čtyřhranné, přímé, lodyhy, porostlé štětinkami a žahavými chlupy. Listy lodyžní vstřícné, řapíkaté, vejčité až podlouhlé, dlouze přišpičatělé, u spodu srdčité nebo zaoblené a hlavně hořejší na okraji hrubě pilovité, šedozelené, na obou stranách přitiskle chlupaté, s přimíšenými žahavými chlupy, 7 14x2 4 cm veliké. Palisty volné, čárkovité, kopinaté a špičaté. Samčí květenství přímá, latovitá, s krátkými větvemi, vcelku delší než řapíky listů. Samicí květenství s delšími větvemi, v době květu ničí. Obojí kvítky s okvětím zelenavým, štětinavě, žahavě chlupaté a delší než stopky květní. Samčí i samicí květy nalézáme většinou na dvou různých rostlinách, řidčeji obojí květy na jedné rostlině. Žahavé chlupy jsou dlouhé, úzce kuželovité buňky, jež naspodu jsou cibulkovitě ztluštělé a stojí na podstavečku z několika malých pokožkových buněk. Ostrá špička chlupu je velmi křehká, neboť blána buňky zde je zkřemenělá, a proto se snadno ulamuje. Hrot se při dotyku zabodne do kůže, špička se ulomí a část obsahu buňky žahavého chlupu vnikne do rány. Je to látka příbuzná hadímu jedu (nikoliv tedy kyselina mravenčí, jak se dříve botanikové domnívali) a působí bolestivý zánět kůže. Těžší»popáleniny«léčíme obklady z octanu hlinitého. Kopřiva dvoudomá kvete od června do konce září. Roste ve vlhkých lesích na půdách bohatých dusíkem, hlavně na takových, kam dobrá prst je splavována, dále u příbytků lidských, v plotech a v příkopech nebo na rumištích, kam zatéká močůvka nebo výkaly zvířat. Je domovem v rovině a stoupá i vysoko do hor, a to jak u nás, tak skoro na celém světě, kromě tropické Afriky a Jižní Ameriky. žahavé chlupy snad skýtají kopřivě jakousi ochranu před býložravci. Chlupaté housenky babočky kopřivové listy této rostliny však s chutí ožírají. Sušené a rozdrcené kopřivy dobytek velice rád žere, takže v Alpách platí přísloví:»nežere-li zvíře sušené kopřivy, nebude žrát již vůbec nic!«. Mladými kopřivami se z jara krmí housata. Mladé kopřivy možno vařit jako špenát a připravovat z nich dosti chutnou a cennou zeleninu, neboť obsahují značné množství solí železa. Rovněž v lidovém lékařství je kopřiva ceněna jako léčivo čistící krev (odvar) a zevně použita podporuje prý vzrůst vlasů. Bolestivá místa těla, ochořelá reumatismem, doporučuje se šlehat čerstvými kopřivami. Kopřivami možno také dobře čistit skleněné a měděné nádobí a jiné předměty. Lýková vlákna s povrchové části lodyhy kopřivy jsou velmi pevná a dlouhá a možno jich proto použít jako suroviny pro textilní průmysl. Již ve středověku spřádali tato vlákna a tkali z nich t. zv. kopřivové plátno. V době první světové války sloužila kopřiva za náhražkovou textilní surovinu. V mírových dobách ovšem těžko může soutěžit s lepšími a výnosnějšími textilními rostlinami, které skýtají lepší vlákna a ve větším množství. Pěstování kopřivy je velmi nákladné, protože je to rostlina velmi náročná na dusíkatá i jiná hnojiva. Kopřiva dvoudomá je dosti měnlivá a botanikové rozeznávají řadu odrůd a poddruhů, z nichž některé nemají žahavých chlupů a proto»nepálí«.

79

80 34. Chmel otáčivý Humulus lupulus L. Konopovité Cannabaceae. Pravotočivě oplétavá dvoudomá bylina, jež vyhání z plazivého oddenku 3 až 6 m dlouhé lodyhy, porostlé drsně háčkovitými chlupy, s listy dlouze řapíkatými, které naspodu mají více méně srostlé palisty. Spodní listy, až 12 cm dlouhé, mají čepel okrouhle vejčitou a dlanitě 3 5laločnou, u řapíku srdčitě vykrojenou, pichlavě zubatou a na líci hladkou až drsnou. Horní listy jsou mělčeji laločnaté až nedělené, vstřícné nebo se střídají se samičími květenstvími. Samčí rostliny mají květenství úžlabní nebo konečná. Jsou to laty, složené z pětičetných kvítků, jejichž okvětí je bledě žluté a hvězdovitě rozložené; uvnitř mají 5 tyčinek. Samicí kvítky skládají malé klásky, jež se mění ve vejčité šištice, 2 3 cm dlouhé, v době květu světle zelené, v době zralosti bledě žluté a převislé, se šupinami až 2 cm dlouhými, vejčitými, pokrytými zlatožlutými lupulinovými žlázkami. Ploché nažky rovněž nesou na povrchu tyto žlázky. Semena mají šnekovitě stočený klíček. Chmel kvete od května do července a plody uzrávají od srpna do září. V křovinách na vlhkých místech, hlavně v pobřežních houštinách a v olšinách u potoků a řek dosti hojně rozšířená rostlina, a to jak u nás, tak i v celém mírném pásu severní polokoule. Často šplhá po keřích a stromech několik metrů vysoko. Chmelové šištice jsou důležitou přísadou při vaření piva, jemuž dodávají význačnou nahořklou a aromatickou chuť a zvyšují také jeho trvanlivost, neboť brání vývoji bakterií mléčného kvašení. Účinné látky chmele jsou nahromaděny hlavně v t. zv. lupulinových žlázkách, které v největším počtu sedí na šupinách šištic a okvětních lístků i nažek v chmelových šišticích. Tyto žlázky jsou živě žlutě zbarvené vícebuněčné útvary v podobě houbiček, které vznikají z buněk pokožky. Jsou 0,10 0,25 mm veliké a v dospělosti snadno opadávají v podobě žluté moučky. Pro účely pivovarské pěstuje se chmel odedávna, v Čechách na př. již od 14. století. Chmel nejlepší světové jakosti daří se u nás hlavně na žatecku a Oštěcku a dosahuje na světových trzích také nejvyšších cen. Rovněž v Bavorsku pěstuje se chmel hojně. Má bujnější vzrůst, ale jeho jakost je horší. Chmel je také rostlinou léčivou. Slouží na př. k úpravě léčiv tišících nervy.

81

82 35. Rozchodník bílý Sedům album L. Tučnolistovité Crassulaceae. Vytrvalá, 8 25 cm vysoká bylina, rostoucí v řídkých trsech. Lodyhy jednak krátké, nekvetoucí a hustě olistěné, jednak květní, vystoupavé, jednoduché a řídce olistěné. Listy zelené nebo načervenalé, masité, podlouhle čárkovité a válcovitě oblé, 5 15 X l 3 mm, tupé, sklenuté, trochu zploštělé, lysé a od lodyhy odstávající. Drobné, bílé květy skládají vrcholičnaté květenství, složené z vijanů. Jednotlivé kvítky na krátkých, l 4 mm dlouhých stopkách jsou složeny z pěti široce podlouhlých, 1.3 mm dlouhých, nezřetelně třínervých, zelených lístků kališních a pěti podlouhle kopinatých, krátce přišpičatělých, 3 5 mm dlouhých, bílých, řidčeji slabě červenofialových plátků korunních. Deset tyčinek je o trochu kratších než plátky korunní a má červenohnědé prašníky. Plody jsou pětičetné měchýřky, oddálené, vzpřímené a válcovité, až 5 mm dlouhé, jež obsahují podlouhlá, 0,7 mm dlouhá, světle hnědá semena. Kvete od června až do podzimu. Na skalnatých, výslunných stráních, na skalách, na zdech a kamenitých pastvinách i v suchých světlých lesích na kamenitém podkladu, v rovině a v pahorkatině dosti hojně rozšířená rostlina, která roste skoro v celé Evropě (na sever zasahuje až do Skandinávie), v severní Africe a západní a severní Asii. V Alpách vystupuje ojediněle dosti vysoko do hor (až na 2500 m). Listů se dříve používalo v lidovém lékařství na léčení zánětů.

83

84 36. Netřesk zední Sempervivum tectorum L. Tučnolistovité Crassulaceae. Vytrvalá bylina, která tvoří dužnaté, přízemní růžice listů, s četnými výhonky. Listy v růžicích jsou rozestavěny hvězdovitě. Ze zúženého spodku se obvejčitě až obkopinatě rozšiřují, na konci jsou náhle a prohnutě špičaté, zelené, na špičce většinou červenavě hnědé, na ploše lysé, nežláznaté a na okraji porostlé zpět namířenými, dosti tlustými brvami. Z dospělé růžice, která počne kvést, vyrůstá vzpřímená, cm vysoká lodyha, jež je, hlavně v hořejší části, žláznatě chlupatá a porostlá lodyžními listy, které z vejčitého spodku jsou jemně přišpičatělé, většinou hnědočerveně nadechlé a v přední polovině hnědočerveně zbarvené, na ploše listové žláznatě chlupaté a na okraji hustě brvité. Květenství je konečné, z několika vijanů složené, dosti bohatě rozvětvené a složené z poměrně hustě směstnaných, růžově zbarvených květů. Jednotlivé kvítky jsou složeny většinou ze 13 kopinatých, žláznatě chlupatých a přišpičatělých lístků kališních a rovněž většinou ze 13 (řidčeji až ze 16) hvězdovitě rozestavěných, 9 10 mm dlouhých, vespod žláznatě chlupatých a na okraji většinou žláznatě brvitých, svrchu bledě růžových a červenofialově čárkovaných, na středním nervu nažloutlých plátků korunních. Tyčinky, jichž je většinou 26, jsou růžové a nesou purpurově oranžové prašníky. Plody jsou zelené, žláznatě chlupaté, asi 7 mm dlouhé měchýřky. Kvete od června do září. Tato jihoevropská rostlina je domovem v jižnějších Alpách a v předhoří Alp, dále v Pyrenejích, ve středofrancouzských pohořích, v Juře, v Apeninnách a v severní části Balkánského poloostrova. V Alpách je rozšířena ve výši m. U nás se odedávna pěstuje, podobně jako i jinde v Evropě, a často zplaňuje u nás na př. hojně v jihovýchodní Moravě. V dávných dobách byl pěstován na hlinitých hřebenech střech a na hlínou pokrytých hřebenech zdí. patrně proto, aby je svými kořeny zpevňoval. Později byl vysazován spíše z pověrčivosti, neboť se věřilo, že obydlí chrání před bleskem. Používá se ho také v lidovém lékařství proti vyrážkám, včelímu píchnutí, na kuří oka a na pihy a proti jiných neduhům. V některých krajích připravují z listů a mladých výhonků salát. Ve Švýcarsku místy venkované vkládají několik listů do pitné vody, které dodává osvěžující chuť.

85

86 37. Lomikámen zrnatý Saxifraga granulata L. Lomikámenovité Saxifragaceae. Vytrvalá bylina s lodyhou vzpřímenou, cm vysokou, jednoduchou, nahoře chudě a vzpřímeně větvitou, žláznatě lepkavou, naspodu s dosti chudou růžicí přízemních listů, jež tvoří v paždí rozmnožovací cibulky. Jejich čepele jsou ledvinité, l 3 cm v průměru, vroubkované až laločnaté, naspodu uťaté nebo srdčité; řapíky jsou l 2krát delší než čepele. Listy lodyžní jsou nečetné (2 6), oddálené, dolejší řapíkaté, hořejší sporé, skoro přisedlé, obvejčité až podlouhlé, vpředu laločnaté, bez cibulek. Latnaté květenství je vzpřímené a chudokvěté, složené ze žláznatých, bílých květů. Jednotlivé kvítky mají kalich složený z pěti lístků, jež spolu naspodu srůstají v číšku (češuli), s cípy přitupělými a podlouhle vejčitými, a korunu z pěti bílých, vejčitých, naspod klínovitě zúžených, mm dlouhých plátků korunních, jež jsou 3 5krát delší než kalich. Deset tyčinek je o polovinu kratších než plátky korunní. Semeník, ze dvou plodolistů složený, uzrává za plodu v široce vejčitou tobolku, jež obsahuje malá, drobně bradavčitá semena. Kvete od května do července. Na travnatých stráních', na sušších lukách i ve světlých lesích hojně rostoucí rostlina, a to jak v rovině, tak v pahorkatině. Je rozšířena z Maroka a Iberského poloostrova na východ až do západní části evropské SSSR. V Maroku vystupuje místy až do výše 2400 m. Pasoucí se dobytek tuto rostlinu nespásá. Chutná nakysle. Rozmnožovacích cibulek bylo dříve v lidovém lékařství používáno k rozpouštění močových kamínků.

87

88 38. Rybíz černý Ribes nigrům L. Lomikámenovité Saxifragaceae. Až 2 m vysoký a netrnitý keř, který páchne nepříjemně. Jednoleté větvičky jsou chlupaté a mají světlou kůru. Listy má dosti veliké, řapíkaté, 3 Slaločné, naspodu srdčité a laloky tříhranné, špičaté nebo zatupělé, dvojnásobně hrubě pilovité, svrchu olysalé a vespod obyčejně chlupaté a poseté žlutavými žlázkami. Špinavě bílé květy skládají převislé, 4 l0květé hrozny, jež vyrůstají v paždí listů. Kalich z pěti lístků složený je naspodu srostlý v číšku (češuli), z níž vyrůstají podlouhlé, tupé a ohrnuté kališní cípy, jež jsou 2krát delší než podlouhle čárkovité, vzpřímené plátky korunní. Plody jsou kulaté, černé, žláznatě tečkované a nepříjemně páchnoucí bobule. Kvete v dubnu a květnu. Ve vlhkých křovinách a ve vlhkých lesích, v pobřežních houštinách, v bažinách a na rašelinách z nížiny až do podhoří roztroušeně. Často se pěstuje v zahradách a někdy také zplaňuje. Divoce roste skoro v celé Evropě (kromě jižní) a v severní Asii, kde zasahuje na východ až do Mandžuska a Turkestanu. V severní Evropě připravují z bobulí, které máčejí v lihu, chutný likér. Ze stavy z bobulí vytlačené možno připravit chutné víno, zvlášť když ji zředíme šťávou rybízu červeného. Proto se také v poslední době dosti hojně vysazuje. Při výsadbě mějme vždy na paměti, že černý rybíz žádá velmi vlhké stanoviště.

89

90 39. Maliník Rubus idaeus L. Růžovíte Rosaceae. Keř s dvouletými, zřídka víceletými pruty, jež na zimu shazují listy. Nekvetoucí jednoleté prýty jsou oblé, porostlé četnými, dosti měkkými, kuželovitými až šídlovitými, většinou červenočerně zbarvenými ostny. Listy lichozpeřené, Sčetné až 5četné, zřídka až 7četné, složené z lístků svrchu lysých, vespod běloplstnatých, na okraji nepravidelně, ostře pilovitých. Koncový lístek bývá na basi trochu srdčitý, srdčitě vejčitý, řidčeji podlouhle vejčitý, dosti dlouze řapíčkatý. Palisty jsou nitkovité. Květy objevují se na prýtech druhým rokem, tedy na těch, které přezimovaly, a skládají chudokvěté laty. Kvítky jsou převislé a složené z dosti velikých lístků kališních, jež jsou naspodu trochu srostlé a po odkvětu většinou zpět přehnuté. Korunní plátky jsou bílé a poměrně malé. Četné tyčinky jsou dlouhé jako blizny nebo jsou kratší, vzpřímené. Početné semeníčky sedí na zvýšeném lůžku uprostřed květu. Každý semeníček uzrává v malou, červenou (řidčeji žlutou), zevně trochu plstnatě šedě ojíněnou peckovičku; dohromady skládají složený plod, jemuž říkáme malina. V době zralosti oddělují se všecky peckovičky od bílého lůžka najednou a odpadají jako dužnatý, malý náprstek. Pecičky jsou na povrchu síťkovaně vrásčité. Kvete od května do července a plody uzrávají od července do září podle polohy v rovinách dříve, v horách později. Na pasekách, ve světlých lesích a v křovinách z nížiny až do hor obecně rozšířený keř, který roste často ve velikém množství pohromadě. Jeho plody jsou jedlé a výtečné chuti, kterou ani po zkvašení neztrácejí. Maliník roste v celém mírném pásu severní polokoule; v jižnějších krajích mírného pásu pouze na horách. V zahradách pěstují se velkoplodé odrůdy, jichž je známo několik set. Z vytlačené šťávy smíšené s cukrem připravuje se chutný syrup nebo marmeláda. Listy slouží za náhražku čaje. Pecičky obsahují asi 16 /o žlutozeleného oleje.

91

92 40. Ostružiník Rubus fruticosus L. Růžovíte Rosaceae. Keř s dvouletými až víceletými pruty čili prýty. které dřevnatějí. Jsou obloučnaté, poléhavé nebo plazivé, někdy šplhají v křoví nebo v houštinách vzhůru mezi větvemi jiných stromů. Dotkne-li se špička obloučnaté větve půdy, obyčejně zakořeňuje v novou rostlinu. Prýty jsou oblé, častěji však trochu hranaté a obyčejně porostlé tvrdými, špičatými, rovnými nebo zahnutými ostny a vedle nich někdy ještě štětinkovitými žlázkami. Listy na nekvetoucích prýtech jsou dlanitě nebo znoženě pětičetné, řidčeji jen 3 4četné, často ostnité, složené z lístků široce vejčitých, špičatých, na okraji jednoduše nebo dvojitě pilovitě zubatých, na líci lysých, chlupatých až šedobělavě plstnatých. Listy kvetoucích prýtů jsou většinou 3 5četné. Květy skládají latnatá, často bohatá květenství, vyrůstající z paždí listů dvouletých prutů. Stopky květenství jsou l 3květé, někdy i vícekvěté. Kalich je obyčejně plstnatý a korunní plátky (5) jsou bílé nebo růžové. Semeníčky uzrávají v malé, kulaté, černé, někdy trochu sivě ojíněné peckovičky, které dohromady skládají složený plod ostružinu, jež na rozdíl od maliny odděluje se od kalicha i s lůžkem. Kvete od května do srpna. Plody uzrávají později než maliny, většinou po žních. V křovinách, v lesích, na okrajích lesů, v pobřežních houštinách, u cest a na mezích velice hojně rozšířený keř. Je to souborný druh, který se dělí ve veliký počet drobných druhů (v Čechách jich roste více než 100), které mezi sebou se mnohonásobně kříží. Tak vzniká nepřeberné bohatství jedinců, kteří se zevnějškem navzájem od sebe často dosti značně liší. Listy, které obsahují značné množství třísloviny, slouží za dobrou náhražku čaje. Z jedlých plodů možno připravovati syrup i marmeládu, které jsou velmi chutné. Šťávou se přibarvují někdy málo červená révová vína.

93

94 41. Mochna husí Potentilla anserina L. Růžovíte Rosaceae. Vytrvalá bylina s poměrně silným, až hlízovitým oddenkem, z něhož vyhání plazivé, až 80 cm dlouhé a na uzlech kořenující lodyhy, jež jsou přitiskle chlupaté a později obyčejně olysávají. Přízemní listy jsou v obrysu podlouhlé až obvejčité, přetrhovaně lichozpeřené, až 20 cm dlouhé, hořejší menší a chuději zpeřené, nejvyšší zakrnělé a zastoupené jen palisty, složené z lístků podlouhlých až obvejčitých, hluboce pilovitých až peřenosečných, l 3 cm dlouhých, ke spodu listu čím dál tím menších, svrchu skoro lysých nebo hedvábitě chlupatých, vespod hedvábitě běloplstnatých, s dosti velikými palisty. Květy vyrůstají z úžlabí listů na poměrně dlouhých stopkách a měří mm v průměru. Kalíšek je složen obyčejně ze 3 lístků a kalich z pěti stejně dlouhých nebo kratších lístků. Zlatožlutá koruna složena je z pěti vejčitých plátků, jež jsou dvakrát delší než kalich. Dvacet tyčinek má prašníky vejčité a nahoře i dole vykrojené. Kvete od května do srpna. Velice hojná rostlina, která roste na návsích, v příkopech, na březích rybníků a na podobných místech, a to jak v krajích rovinatých, tak ojediněle v horách i dosti vysoko. V Alpách byla zjištěna ještě ve výši 2426 m. Je rozšířena skoro po celé severní polokouli na sever zasahuje až do Grónska, na Island a na Špicberky. Roste však také na jižní polokouli, na př. v Chile v Jižní Americe, v jižní Austrálii, na ostrově Tasmánii a na Novém Zélandu. Mladší výhonky upravují místy jako zeleninu a usušené listy slouží za náhražku čaje. Na drobno rozsekané listy smíšené s otrubami jsou dobrým krmivem pro husy. Sušených listů používá se také v lidovém lékařství. Místy v zahradách je nepříjemnou plevelí, podobně jako příbuzná mochna plazivá, která je ještě horší.

95

96 42. Mochna nátržník Potentilla erecta (L.) RAEU. Růžovíte Rosafceae. Vytrvalá bylina s l 3 cm tlustým a svislým oddenkem, který skoro dřevnatí a na řezu je červeně zbarven. Lodyhy, které z něho vyrůstají, jsou přímé nebo vystoupavé až polehlé, ale nekořeňují, cm dlouhé, hustě porostlé střídavými listy, roztroušeně chlupaté a v hořejší polovině vrcholičnaté až latovitě rozvětvené. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, většinou dlanitě trojčetné, řidčeji pětičetné, složené z lístků obvejčitých, ke spodu klínovitě zúžených a na okraji hrubě zubatých. Listy lodyžní jsou podobné, ale přisedlé, trojčetné a nejvyšší jen jednoduché, po obou stranách zelené, svrchu lysé, vespod přitiskle chlupaté. Lodyžní listy mají bylinné, veliké, 5 7klanné palisty, přízemní listy mají palisty blanité. Stopky květní jsou dlouhé a tenké. Květy většinou 4četné, asi 10 mm v průměru. Kalíšek je složen z lístků podlouhle vejčitých až čárkovitých, zatupělých. Kališní lístky jsou většinou kratší a širší, roztroušeně chlupaté. Korunní plátky jsou žluté, naspodu tmavší, většinou srdčitého tvaru a asi stejně dlouhé jako kališní lístky. Tyčinek je Plůdky vejčité, vrásčitě rýhované, řidčeji hladké. Kvete od května až do října. Roste hojně na sušších lukách, v řídkých lesích, ve vřesovištích a na rašelinách z nížiny až do hor, a to jak u nás, tak také v celé Evropě a v severní Asii, na východ až k Altaji a na jih až na Kavkaz. Také se vyskytuje na Azorech. Oddenek byl dříve velice ceněným léčivem proti různým nemocem a ještě dnes v lidovém lékařství se ho mnoho užívá. Likér připravený máčením oddenku v lihu doporučuje se pro posílení žaludku.

97

98 43. Jahodník obecný Fragaria vesca L. Růžovíte Rosaceae. Vytrvalá bylina se šikmým a větvitým oddenkem, z něhož vyrůstají přízemní růžice dosti dlouze řapíkatých listů a jen krátké, cm vysoké lodyhy, jež jen o málo převyšují přízemní listy. Jsou odstále a nahoře více přitiskle chlupaté a v hořejší polovině chudě rozvětvené a nesou několik bílých květů, které skládají chudokvětý okolíkovitý vrcholík. Přízemní listy jsou trojčetné, dlouze řapíkaté, složené z lístků vejčitých, z nichž prostřední je kratičce řapíkatý a dolů trochu klínovitě zúžený, od poloviny nahoru na okraji zubatých, s konečným zoubkem menším, na líci tmavě zelených a roztroušeně přitiskle chlupatých, vespod přitiskle leskle chlupatých. Bílé květy, stojící na dlouhých a chlupatých stopkách, mají kalíšek asi tak dlouhý jako kalich, který je složen z pěti trojboce vejčitých, špičatých, chlupatých a za plodu zpět odstávajících lístků. Pět korunních plátků, bíle zbarvených, 4 8 mm dlouhých, má tvar okrouhle obvejčitý. Tyčinek je 20. Na masitém lůžku sedí četné drobné semeníčky, které uzrávají v drobné pecičkovité nažky. Ty sedí na povrchu lůžka, v době zralosti červeného a šťavnatě masitého, a dohromady tvoří složený plod, t. zv. jahodu. Zralá jahoda má velice příjemnou a sladkou chuť a krásně voní. Je lysá, až 2 cm dlouhá, podlouhle vejčitá a snadno odpadává. Kvete od dubna do srpna. Na pasekách, ve světlých lesích, na kamenitých stráních, v příkopech i na lukách z nížiny až do hor rozšířená rostlina, která roste skoro v celé Evropě a V mírné části Asie, na východ až k Bajkalskému jezeru. Zplaněle vyskytuje se však i jinde, na př. ve vých. Asii, v Japonsku, v Severní Americe, na Jávě, na ostrovech Mauritiu a Bourbonu, v jižní Austrálii, na Tasmánii a na Novém Zélandu. Sušené listy slouží za náhražku čaje. Mají příjemnou chuť. Plody jsou dobrým a chutným ovocem jak za čerstva, tak i konservované. Některé osoby jahody nesnášejí; dostávají po nich vyrážky a kopřivku. Zahradní velkoplodé jahody vznikly většinou křížením dvou amerických druhů, a to jahodníku čilského Fragaria chiloensis (L.) WHRH. a jahodníku viržinského Fragaria virginiana DUCH., z nichž prvý druh je domovem v jihoamerické republice Chile a druhý ve střední části Severní Ameriky. Jiné zahradní odrůdy vznikly křížením těchto kříženců s našimi domácími druhy, na př. s jahodníkem obecným, jahodníkem truskavcem a jahodníkem trávnicí, které rostou u nás divoce a jež skýtají také dobré jedlé plody.

99

100 44. Kuklík městský Geum urbanum L. Růžovíte Rosaceae. Vytrvalá bylina s šikmým, nevětveným a až 2 cm tlustým oddenkem, z něhož vyrůstá růžice přízemních listů. Jsou krátce řapíkaté, přetrhovaně lichozpeřené, se 3 9 okrouhle vejčitými, dvakrát nepravidelně zubatými lístky, z nichž koncový je trojlaločný, řidčeji pětilaločný. Lodyhy, vyrůstající z úžlabí přízemních listů, jsou skoro přímé, chudě rozvětvené, pyrite, hranaté a nesou na spodní části tříčetné, nahoře třílaločné listy s velikými palisty, jež se podobají listům. Listy jsou porostlé na obou stranách chlupy a stopkatými žlázkami. Pětičetné květy jsou dosti malé a nenápadné, přímé, na dlouhých stopkách, jež jsou pyrite, roztroušeně žláznaté a chlupaté. Kalich je složen z pěti vejčitě kopinatých, 3 8 mm dlouhých, chlupatých a za plodu zpět přehrnutých lístků. Kalíšek je o polovinu menší. Pět koráních plátků, jasně žlutě zbarvených, 3 7 mm dlouhých a okrouhle vejčitých brzo opadává. Nažky jsou štětinatě chlupaté, dolejší část přívěsku je lysá, 3 4krát delší než horní, která naspodu je chlupatá. Konec přívěsku je háčkovitý, takže se nažky snadno zachycují na srst zvířat a ta je roznášejí po krajině. Také na šaty, hlavně na punčochy, se snadno přichycují. Kvete od května do října. V křovinách, ve světlých lesích a na okrajích lesních, u zdí, na pustých místech velmi rozšířená rostlina, z nížiny až do hor. Roste v celém mírném pásu Evropy a Asie a také v severní Africe. Na jih sahá až do Himalájí a na sever v Evropě až na Lofoty. Rovněž v Severní Americe je rozšířena. Do Austrálie byla zavlečena. Sušených oddenků bylo používáno v lidovém lékařství. Vedle jiných látek obsahují také množství etherického oleje, který se při usychání rozkládá a voní po karafiátech. Oddenek se také někdy přidává do piva, vína, pálenek i do likérů a dodává jim příjemnou chuť.

101

102 45. Řepík lékařský Agrimonia eupatoria L. Růžovíte Rosaceae. Vytrvalá bylina s krátkým až dosti dlouhým, jednoduchým nebo spoře rozvětveným oddenkem, z něhož vyhání většinou jen jednu vzpřímenou nebo nahoře jen spoře rozvětvenou, cm vysokou, oblou nebo trochu hranatou a většinou měkce chlupatou lodyhu, jež je porostlá dole sblíženými a nahoře oddálenými a na samém spodu jen šupinovitými listy. Ty jsou přetrhovaně lichozpeřené, 10 až 15 cm dlouhé, složené z 5 9 větších a 6 10 menších vejčitých až kosníkovitých, hrubě zubatých, svrchu tmavozelených, vespod světlejších a hustě hedvábitě chlupatých a žláznatých lístků. Palisty jsou podobné lístkům a jsou mm dlouhé, s l 5 velikými zuby. Žluté, drobné květy skládají většinou jednoduchý nebo jen dole spoře rozvětvený, cm dlouhý, protáhlý klasovitý hrozen. Jednotlivé kvítky jsou složeny z pětičetného, naspodu čihovitého kalichu, ozdobeného 10 rýhami. Místo kalíšku nalézáme naspodu několikanásobný věnec na konci háčkovitě zahnutých ostnů, jež jsou zprvu měkké a později tuhé. Pět korunních plátků je zbarveno žlutě a jsou 4 6 mm dlouhé a síťkovitě žilkované. Tyčinky, jichž je v každém květu 10 20, jsou kratší než plátky korunní. Nažka je zpravidla jen jedna a je uzavřena do zdřevnélé, l0žilné, 4 5 mm dlouhé šešule, která nese na povrchu háčkovité ostny. Kvete od června do září. Roste ve světlých lesích, na pastvinách, v křovinách, v příkopech a na pasekách, z nížiny až do hor. Místy je velmi hojný, jinde vzácný a v celých územích také zcela chybí. Je to druh dosti měnlivý a dělí se v několik plemen, jež jsou rozšířena skoro po celé severní polokouli, na jih zasahují až do sev. Afriky, střední Asie a některá odchylnější plemena rostou také v jižní Africe, ve východní Asii, ve Střední a Severní Americe a v Brasilii. Jeho plody, jež jsou opatřeny háčkovitými ostny, přichycují se snadno na srst zvířat, která je roznášejí po krajině. Řepík lékařský je známou léčivou bylinou, které hlavně dříve bylo hojně používáno proti rozmanitým nemocem a jejíž sláva ani v době nynější mezi lidem nepohasla. Používá se jí ještě dnes hojně proti jaterním a ledvinovým nemocem a jako léku, který podporuje výměnu látek v těle. Léčivé účinky řepíku objevil prý král Mithradates Eupator z Pontu ( před Kristem) a po něm nese latinské jméno. Kozy a ovce spásají tuto rostlinu, hovězí dobytek a koně se jí však na pastvě vyhýbají snad proto, že voní terpentinovitě.

103

104 46. Kontryhel obecný Alchemilla vulgaris L. Růžovíte Rosaceae. Vytrvalá bylina, která má při povrchu půdy statný oddenek, pokrytý zbytky odumřelých palistů a listů, zakončený růžicí přízemních listů, z jejichž úžlabí vyrůstají vzpřímené nebo vystoupavé, lysé nebo více méně chlupaté lodyhy. Listy jsou dosti tuhé a jsou i v dospělosti trochu řasnatě složené, lysé nebo chlupaté, v obrysu okrouhlé a na obvodu dlanitě 7 11laločné, se zářezy sahajícími do 1/4 1/3 čepele listové, a na okraji jsou zubaté nebo vroubkované. Listy lodyžní jsou trochu menší, jinak podobné, s palisty zubatými. Drobné, žlutozelené kvítky tvoří na konci větví vrcholičnaté květenství složené z vidlanů, jejichž poslední větve přecházejí ve vijany. Jednotlivé kvítky mají kalich ze čtyř odstálých lístků, jež naspodu srůstají v číšku, která je stejně velká nebo větší než volné části lístků. Pod kalichem nalézáme ještě kalíšek, jehož lístky jsou kratší než kalich. Koruna není vyvinuta. Tyčinky jsou obyčejně 4 (ale také jen l 3), s prašníky otevírajícími se společnou příčnou skulinou. V číšce sedí semeník, který má postranní čnělku zakončenou paličkovitou bliznou. Za plodu mění se v nažku, která je obalena vytrvávající bylinnou číškou. Kvete od května do září. Roste na lukách, hlavně vlhčích s dobrou půdou, ve vlhkém křoví, na prameniskách a u potoků z roviny až vysoko do hor, a to jak u nás, tak skoro v celé Evropě a v severní Asii od Kavkazu a Himalájí na jihu až do Sibiře. Na sever sahá až do Grónska. Roste také ve východní části Severní Ameriky. Kontryhel je rostlinou velice proměnlivou; má množství více méně stálých, ale zevnějškem málo se odlišujících plemen a odrůd. V názoru na jejich systematickou hodnotu nejsou botanikové jednotní. Ačkoliv tyto rostliny kvetou, nerozmnožují se většinou pohlavně, nýbrž vajíčko v semeníku bez oplození vyvíjí se v semeno (apogamické květy). To je také příčinou mnohotvárnosti, neboť jednotlivé odchylky udržují se beze změny, nezmění-li se prostředí, v němž rostou. Obsahuje třísloviny a hořké látky, a proto se ho v lidovém lékařství používá na rány, průjem, při krvácení a proti ledvinovým kamenům. Slouží také za náhražku čaje.

105

106 47. Růže šípková Rosa canina L. Růžovíte Rosaceae. Prostředně veliký až statný keř s obloučnatě převislými větvemi, jež jsou porostlé roztroušeně tlustými, trochu srpovitě hákovitými a dole tlustými ostny. Listy střídavé, lichožpeřené, složené z 5 7 lístků, jež jsou vejčité nebo eliptičné, na konci trochu přišpičalělé, 2 3,5 cm dlouhé, dvojité nebo jednoduše pilovité, vespod lysé nebo jen málo pyrite, svrchu živě zelené až nasivělé. Palisty dolejších listů úzké, hořejších širší a žláznaté. Pětičetné květy stojí jednotlivě nebo skládají vrcholíky (2 4květé) a stojí na l 3 cm dlouhých, většinou lysých stopkách. Měří 4 5 cm v průměru. Kališní lístky srůstají naspodu v baňkovitou číšku (sesuli) elipsoidního tvaru, zevně hladkou, na jejímž obvodu stojí pět kališních lístků, jež jsou obyčejně laločnaté, později zpět ohrnuté a poměrně brzo opadávají. Pět korunních plátků je světle růžových (až skoro bílých), srdčitých a 2 2,5 cm dlouhých. Mezi početnými tyčinkami uprostřed květu jest ucpáno ústí číšky hlavičkovitým shlukem čnělek, jež ční z početných semeníčků ukrytých uvnitř číšky. V době zralosti číška zdužnatí a zčervená a obsahuje pak uvnitř četné pecičkovité nažky, obalené dosti tuhými a křehkými chloupky, jež se snadno zabodávají do pokožky a působí svěděni kůže. Tento plod, zvaný šípek, je elipsoidní a cm dlouhý. Kvete od května do července. Keř, který roste velmi hojně na mezích, na kamenitých stráních, na okrajích lesů a jiných místech z nížiny až do hor, a to jak u nás, tak skoro v celé Evropě, kromě nejsevernějších krajů. Zplaněle nalezneme jej také v Sev. Americe. Plody obsahují značné množství vitaminu C, 1 který je obsažen v největším množství v šípcích, pokud nejsou zcela zralé. Z šípků se vaří čaj, který má příjemnou chuť, a z jejich dužniny připravuje se marmeláda. Květy příjemně voní, neboť obsahují těkavý olej růžový. Více voní a větší množství tohoto vonného oleje obsahují některé jiné druhy růží, na př. růže turecká čili damascénská třicetiplátečná (Rosa damascena var. trigintipetala), která je domovem v Přední Asii, ale odedávna se pěstuje. Již ve starých dobách v Řecku a Símě si hudebníci a básníci natírali vlasy růžovým tukem. Výroba růžové vody destilací růžových květů byla známa již ve staré Persii. Je známo, že v 9. století po Kristu bylo vyváženo ročně na lahví této vonné vody z Iránu do Bagdadu a odtud dále do celého tehdy známého světa, na východ na př. hojně do Indie a Číny. Ve středověku byly destilovány růžové květy hlavně s vínem. Destilace čistého růžového oleje počala se prováděti v Evropě teprve roku Brzo byla růže turecká vysazována k tomuto účelu na velkých plochách. Tak v Bulharsku bylo její pěstování rozšířeno již kol r a kolem roku 1910 bylo osázeno růžemi asi hektarů. Z jednoho ha se sklidí asi 3 miliony květů, jejichž plátky váží kg. Z tohoto množství možno získati přibližně asi l kg oleje. V Bulharsku se tehdy vyrábělo ročně kg této drahé, ale velice příjemné vonicí látky. Z plátků růží smíšených s cukrem možno vařiti příjemně chutnající marmeládu (želé), jež se bulharsky nazývá»slatko ot rosy«. Na Balkáně je to velmi oblíbené mlsání. Kromě růže šípkové roste u nás ještě asi 20 dalších druhů divokých růží, kromě četných poddruhů, odrůd a četných míšenců. Pěstují se také pro ozdobu v parcích a v zahradách četné cizí divoké druhy růží, jež někdy zplaňují. 1 *) Nedostatek vitaminu C v potravě je příčinou těžkého onemocnění, zvaného kurděje. Trpívali jím dříve hlavně námořníci na dlouhých plavbách, když jedli pouze konservované maso a jednostrannou potravu Rovněž obyvatelstvo nejsevernějších krajů v době zimní někdy trpí touto nemoci, protože se mu nedostává čerstvé zeleniny a ovoce.

107

108 48. Trnka Prunus spinosa L. Růžovíte Rosaceae. Hustě rozvětvený trnitý keř, l 2 m vysoký (řidčeji až 5 m), již od země většinou rozvětvený nebo s větvemi až k zemi sahajícími a velmi tvrdými. Postranní větvičky mění se v trny čili kolce (ztrnovatělé větvičky). Mladé větvičky jsou chlupaté a zelené, později červenohnědé až tmavě šedohnědé. Pupeny kulovité, krátce brvité. Drobné listy jsou 2 4 cm dlouhé a raší většinou až při odkvětání. Jejich čepel je podlouhle vejčitá, tupá nebo přišpičatělá, lysá nebo vespod na nervech chlupatá, na okraji jednoduše či dvojitě vroubkovaně žláznatě zubatá. Řapík je krátký, pouze 2 10 mm dlouhý, chlupatý, bez žlázek, naspodu s žláznatými a zubatými palisty, jež bývají delší než řapík. Květy se rozvíjejí před rašením listů a vyrůstají z pupenů jednotlivě nebo v okoličnatých svazečcích a mají lysé a krátké stopky. Jsou pětičetné, složené z kalichu, z pěti naspodu trochu srostlých, asi 2 mm dlouhých, lysých, vpředu žláznatě zubatých lístků a pěti čistě bílých, podlouhle vejčitých, 5 8 mm dlouhých plátků korunních. Uvnitř květu nalézáme asi 20 tyčinek a pestík, z něhož se po oplodnění vyvinuje kulovitá, mm v průměru měřící peckovice, která je zprvu zelená, v době zralosti modročerná a silně sivě voskem ojíněná. Dužnina je skoro zelená, chutná trpce kysele a uvnitř obsahuje pecku, v níž je uloženo semeno. Plodní stopka je krátká a poměrně tlustá. Kvete v březnu a dubnu. Na kamenitých stráních, na výslunných skalách, na ssutích, na mezích a suchých pastvištích i ve světlých lesích, z nížiny až do horského pásma velmi rozšířený keř, který roste skoro v celé Evropě, na východ zasahuje až do Iránu a Zakavkazí a dále k severu k Narve, Vitebsku, Mogilevu, Orlu, Saratovu a Ckalovu. Na sever zasahuje v Evropě až po města Bergen a Uppsalu ve Skandinávii. V Severní Americe roste jen zplaněle. Trnka kvete brzo z jara; doba rozkvětu řídí se počasím a přirozeně také zeměpisnou šířkou. Tak na př. v Řecku v okolí Athén rozkvétá již počátkem února, u nás kvete podle počasí od konce března do dubna a na severní hranici svého rozšíření ve Švédsku a ve Finsku teprve ve druhé polovině května. Trnkové dřevo je velice tvrdé a těžké. Kmínky ovšem nedožívají se příliš velikého stáří většinou odumírají po letech, někdy i dříve. Sušených květů používá se v lidovém lékařství k léčení různých nemocí. Také plody jsou do jisté míry užitečné člověku. Slouží k výrobě ovocného vína, z něhož možno také destilovat pálenku. Za syrová jsou poživatelné jen tehdy, když přes ně přešel několikrát mráz. Někteří ptáci je však rádi pojídají. V severských zemích nakládají trnky do lihu a připravují tak likér. V dávných dobách pradleny žvýkaly trnky, aby slinné žlázy vyměšovaly hojnost slin, které potřebovaly k vlhčení niti při předení.

109

110 49. Jehlice trnitá Ononis spinosa L. Motýlokvěté Papilionaceae. Vytrvalá bylina nebo polokeř se statným kůlovým kořenem, asi 50 cm dlouhým, z něhož vyrůstají rozvětvené lodyhy, které naspodu dřevnatějí, ale v zimě většinou odumírají až k zemi. Postranní výhonky mění se většinou ve špičaté a pichlavé trny. Lodyhy jsou porostlé bělavými a žláznatými chlupy, ve stáří obyčejné olysávají a páchnou kozinou. Listy jsou většinou krátce řapíkaté až přisedlé, spodní, trojčetné, mají prostřední lístek větší, s delším řapíkem; hořejší jsou většinou přisedlé. Lístky jsou l 2,5 cm dlouhé, na okraji jemně zoubkaté, lysé nebo chlupaté. Palisty veliké, vejčité, zubaté. Motýlovité květy stojí po l 3 na zkrácených a většinou ztrnovatělých výhoncích v paždí listů a často skládají dohromady hustě olistěné a volně hroznovité květenství. Kalich kvítků je delší než velice krátká květní stopka, posléze se rozkládá a jeho zuby jsou 3 4krát delší než kališní rourka. Motýlovitá, souměrná koruna je l 2 cm dlouhá, masově červená nebo růžová až růžově purpurová, s odstínem nafialovělým, řidčeji skoro bílá, složená z pěti plátků korunních, z nichž horní je největší (pavéza) a překrývá dva užší, postranní, t. zv. křídla. Dva spodní plátky srůstají dohromady a tvoří člunek. Deset tyčinek srůstá svými nitkami dohromady. Pestík se svrchním semeníkem, z jediného plodolistu složeným, mění se za plodu v malý, vejčitý, málo smáčkly žláznatý lusk, který je o málo delší kalicha a obsahuje l 3 okrouhlá a silně hrbolatá semena. Kvete od července do srpna. Roste na sušších pastvinách, na chudých lukách, ve světlých lesích a na stráních, zvláště na vápenci, a to jak v nížině, tak i v pahorkatině, roztroušeně skoro v celé Evropě (kromě nejsevernějších a horských krajů) a také v severní Africe a v západní Asii. Kořen jehlice je dosti hledaným lékem, hlavně v lidovém lékařství. Používá se ho ke zvýšení vyměšování moči a proti žlučovým a močovým kaménkům a ještě proti jiným nemocem, jež vznikají ze špatné výměny látkové. Také sušené květy a lodyhy mají účinky léčivé. Hnědočerveného odvaru z květních i listových výhonků používalo se dříve k barvení vlny, a to buď na žluto nebo na zeleno, podle toho, byla-li vlna upravena k barvení kamencem nebo zelenou skalicí. Na pastvinách, a ještě více na lukách, je jehlice trnitá nepříjemnou plevelí, neboť jednak zatlačuje cennější luční rostliny, jednak dobytek na pastvě si snadno zraňuje nohy jejími trny.

111

112 50. Vojtěška Medicago sativa L. Motýlokvěté Papilionaceae. Vytrvalá bylina s dlouhým kořenem a přímými, skoro lysými, cm vysokými lodyhami, jež jsou porostlé trojčetnými a krátce řapíkatými listy, složenými z lístků X 10 mm velikých, obvejčitých a olysalých. Drobné motýlovité kvítky skládají hlávkovité hrozny, mm dlouhé, jež vyrůstají v paždí listů. Jednotlivé kvítky jsou 8 11 mm dlouhé, složené z pěticípého kalichu, který je na nervech chlupatý, a z modrofialové, bledě modré až někdy i bělavé koruny, jejíž největší horní plátek čili pavéza nese tmavou kresbu. Dva postranní plátky korunní čili křídla jsou delší než dva spodní plátky, které jsou srostlé a tvoří tak zv. člunek. Tyčinek je 10, z toho 9 srůstá svými nitkami dohromady a jedna zůstává volná. Pestík se svrchním semeníkem mění se za plodu v krátký, šnekovitě stočený lusk, který má l 3 řídké závity a měří 4,5 11 mm v průměru. Na povrchu je síťkované žilkovaný a přitiskle chlupatý. Kvete od května do října. Tato rostlina pěstuje se od nepaměti jako cenné krmivo pro dobytek. Není dobře známo,"kde je její původní vlast, ani jak vznikla. V typické podobě se v přírodě planě nevyskytuje. Nejpodobnější rasy nalezneme v Přední Asii a v jižní evropské části SSSR. Patrně je to kříženec několika divokých druhů. Byla pěstována již ve starém Řecku a Římě, kam se dostala kolem roku 470 před Kristem v době perských válek z Iránu. Ve staré Persii se asi odedávna hojně pěstovala. Vojtěška má mnoho lidových jmen. U nás se jí říká na venkově také lucinka nebo lucerka. což je z francouzského (a také německého) označení lucerne. V Anglii a Americe, kde se také dnes velice hojně pěstuje, používají španělského jména alfalfa, které Španělé převzali z arabštiny. Protože kořen vojtěšky vniká hluboko do půdy (i několik metrů), snáší tato rostlina poměrně dobře sucho, a když v době přísušků přece jen počne vadnout, po prvním deštíku se brzo vzpamatuje. Nejvhodnější dobou pro setí vojtěšky je počátek května. Seje se buď sama, nebo spolu s ovsem, ječmenem, pšenicí nebo lnem. Protože hluboce koření, používá se jí také často k osetí železničních náspů, které svými kořeny zpevňuje.

113

114 51. Jetel luční Trifolium pratense L. Motýlokvěté Papilionaceae. Vytrvalá (u některých kulturních forem jen 2 3létá) bylina se silným, kůlovým kořenem, který sahá i přes 60 cm hluboko do půdy, a s trsnatým oddenkem bez výběžků, z něhož vyrůstá přízemní růžice listů a přímé neb vystoupavé, jednoduché nebo spoře rozvětvené, cm vysoké, chlupaté a většinou trochu hranaté lodyhy o 3 5 článcích. Všecky listy jsou trojčetné, spodní dlouze řapíkaté, hořejší s řapíky kratšími až přisedlé, s palisty vejčitě kopinatými, s řapíkem listu vysoko srostlými, ostře špičatými a vně chlupatými. Listy jsou složené z lístků 7 15x15 30 mm velikých, vejčitých až široce eliptičných, skoro celokrajných, na líci lysých a ozdobených příčnou, bělavou nebo červenohnědou skvrnou, vespod přitiskle chlupatých a na okraji brvitých. Drobné, masově růžové, červené nebo řidčeji vybledlé až bílé kvítky skládají v počtu hlávkovitá květenství 2 3 cm v průměru měřící, jež jsou kulatá nebo vejčitá, polozakrytá velikými palisty podpůrných listů. Na jedné lodyze bývají l 3 květenství, rozmístěná tak, že postranní vyrůstají v paždí listů a hořejší je zdánlivě vrcholové. Pětičetné kvítky jsou přisedlé, bez listenců, mm dlouhé, přímé, složené z l0žilného kalichu, který je vně krátce chlupatý a má dolní zub delší, zbarvený bělozeleně nebo načervenale. Motýlovitá koruna je k dolejšku srostlá a horní její plátek čili pavéza je delší nežli oba postranní (křídla) a dva spodní jsou srostlé ve člunek. Pestík mění se za plodu ve vejčitý, tence blanitý, jednosemenný lusk. Kvete od května do září. Na lukách, v příkopech, ve světlinách lesních roste divoce a je také hojně pěstován na polích jako píce pro dobytek. Je to rostlina značně proměnlivá, která roste z roviny až do hor skoro v celé Evropě a v západní Asii, kde zasahuje na východ až k Altaji, Bajkalskému jezeru a do Kašmíru. V severní Africe roste v Alžíru. V Severní a Jižní Americe a na Novém Zélandu roste jen zplaněle. Je to význačná medonosná rostlina. Dvacet milionů opylených květů dává l kg medu a 30 kg semene. Opylení obstarávají hlavně čmeláci a někteří motýlové, neboť ostatní hmyz má většinou kratší sosák, než je zapotřebí. Samoopylení u jetele lučního nenastává, jak zjistil pokusy již Darwin a jak to potvrdila řada dalších badatelů. Květy, které nenavštíví hmyz, nepřinesou semena. Pěstujeme-li jetel na semeno, poskytne nám při prvním sečení méně semene než při druhém, neboť na jaře je ještě málo čmeláků, takže opylení je špatné. Jetel seli již staří Médové na Iránské plošině. V Evropě se vysévá asi od 10. století. Sv. Hildegarda ( ) píše o něm, že je výtečnou picni rostlinou pro dobytek a o pěstování jetele k tomuto účelu pojednává také Albertus Magnus ( ). Tehdy byl ceněn a někde se dosud cení jako léčivá rostlina. Z mladého jetele možno připraviti zeleninu, která ovšem obsahuje více vlákniny než zelenina jiná.

115

116 52. Jetel plazivý Trifolium repens L. Motýlokvěté Papilionaceae. Vytrvalá bylina se silným kůlovým kořenem a větvitým oddenkem, s lodyhami poléhavými až plazivými a kořenujícími, cm dlouhými, na konci vystoupavými. Listy jsou dlouze řapíkaté a zdánlivě jen přízemní, trojčetné, složené z lístků přisedlých, eliptičných, mm dlouhých, na konci tupých a na okraji skoro až k dolejšku jemně zoubkovaných, ozdobených světlou příčnou skvrnou. Palisty jsou veliké, blanité a srostlé. Květenství stojí na vzpřímených stopkách, jež jsou delší než listy. Je kulatě hlávkovité, asi 20 mm v průměru, složené ze 40 až 80 kvítků, jejichž stopky jsou delší než listeny. Kvítky jsou 6 12 mm dlouhé a po odkvětu se sklánějí dolů. Jsou složeny ze zvonkovitého, desetižilného a pětičetného, slabě dvoupyského kalicha a z motýlovité, bílé, nazelenalé nebo slabě narůžovélé, po odkvětu hnědnoucí koruny. Hořejší plátek (pavéza) je špičatý a o třetinu delší než oba plátky postranní (křídla). Kvete od května až do podzimu. V příkopech, na lukách, na pastvinách, u řek a jinde velmi rozšířená rostlina, která roste z nížiny až vysoko do hor (ve Vysokých Tatrách na př. ještě u Skalnatého plesa a v Alpách stoupá místy až do výše 2300 m, ba dokonce na jednom místě byla zjištěna nad sněžnou čárou ve výši 2760 m). Roste v celé Evropě, v severní a západní Asii a sev. Africe. V jižní Africe, v Severní i Jižní Americe a ve vých. Asii vyskytuje se jen zplaněle. Na sever sahá místy až za polární kruh. Jetel plazivý poskytuje dobrou píci, a proto se také místy vysévá. Jeho výnos je však menší než jetele lučního. Seje se hlavně ve směsi s travinami. Jeden trs za příhodných podmínek pokryje během jednoho roku i plochu několika m 2. Květů používá se zřídka v lidovém léčení.

117

118 53. Hrachor lecha čili lecha jarní Lathyrus vernus (L.) BERNH. Motýlokvěté Papilionaceae. Vytrvalá bylina s krátkým, tlustým a větvitým oddenkem, z něhož vyrůstají většinou jednoduché, cm vysoké, ryhované, ale nekřídlaté, lysé lodyhy, složené z 5 8 článků, naspodu se šupinami (zakrnělé palisty), v hořejší části se 3 6 listy. Ty jsou sudozpeřené, složené většinou ze 3 párů vejčitých, dosti dlouze přišpičatělých, 3 7 cm dlouhých a l 3 cm širokých, lysých nebo na okraji trochu brvitých, vespod silněji lesklých a bledších lístků. Vřeteno listu končí hrotem. Palisty jsou l 2 cm dlouhé, polostřelovité, s malými kopinatými oušky. Květy jsou mm dlouhé a po 3 5 skládají chudý hrozen, a to buď jen jeden, koncový, nebo 2 3 v paždí listů, které zřídka kdy přerůstají. Kalich jejich je zvonkovitý, šikmý, pětičetný, obyčejně zbarvený trochu hnědě nebo fialově. Koruna je motýlovitá, pětičetná a souměrná, červenofialová, s křídly spíše modrými, a po odkvětu zbarvuje se modře až zelenomodře. Hořejší plátek korunní (pavéza) je delší než oba postranní (křídla) a dolní, jež jsou srostlé ve člunek. Pestík mění se za plodu ve zpřímený, odstávající, čárkovitý, dosti plochý, na špičce šikmo dolů zakřivený, 4 6 cm dlouhý a 5 6 mm tlustý, kaštanově hnědý lusk, který obsahuje 8 14 kulovitých nebo čočkovitých. hladkých, žlutohnědých nebo tmavěji strakatých semen. Kvete v dubnu a v květnu, v teplých polohách někdy již ve druhé polovině března. V listnatých lesích a hájích, ve vlhčích křovinách, nejčastěji na vápencovém podkladu z nížiny až do podhoří hojně rozšířená rostlina. Roste skoro v celé Evropě a na východ zasahuje do západní Sibiře, na Kavkaz a do Malé Asie. Květy navštěvují hlavně čmeláci.

119

120 54. Hrách setý Pisum sativum L. Motýlokvěté Papilionaceae. Jednoletá bylina, zcela lysá a sivě nebo žlutavě zelená, s lodyhou jen naspodu chudě rozvětvenou, chabou, poléhavou nebo špinavou, hranatou a cm dlouhou. Listy sudozpeřené, s vřetenem na konci přecházejícím v úponku rozdělenou ve 3 5 větví, s l 3 páry vejčitých, dolů klínovitě zúžených, 2 6 cm dlouhých a 1,5 3,5 cm širokých, zaoblených a celokrajných lístků. Palisty většinou větší než lístky, široce polosrdčité, na spodním okraji oddálené zoubkaté nebo celokrajné. Květenství, které vyrůstá v paždí listu, je jen l 2květé, většinou kratší než palisty. Květy mají 5 10 mm dlouhou stopku a jsou mm dlouhé, vonné, složené z pěticípého, zvonkovitého kalicha, s nestejnými zuby, a z bílé motýlovité koruny, jež je bíle, řidčeji narůžověle zbarvena a skládá se z hořejšího plátku (pavézy) obsrdčitého, z křídel šikmo eliptičných a rozestálých a z člunku (dva srostlé spodní plátky) silně zakřiveného. Pestík se mění v plod zvaný lusk (což je tobolka složená z jednoho plodolistu), 5 10 cm dlouhý a mm tlustý, zprvu dosti plochý, v dospělosti skoro oble válcovitý, na obou koncích krátce přišpičatělý, obsahující 4 10 semen. Ta jsou kulovitá nebo trochu pomačkaně hranatá, bledě zelená až bledě žlutozelenavá. Kvete v květnu a červnu. Hrách je starou kulturní rostlinou; pochází z východu a u nás se odedávna pěstuje v četných formách, a to buď pro jedlá semena, nebo jako píce pro dobytek. Daří se v pásu mírném i v tropech a možno ji pěstovati daleko na sever. Tak na př. ve Skandinávii pěstuje se ještě na 67" sev. šířky a v Alpách daří se i ve vysokých polohách, na př. ještě místy ve výši m a na jednom místě ve Wallisu ve Švýcarsku sejí ji dokonce ještě ve výši 2125 m. Bělokvěté odrůdy hrachu, jež mívají listy vejčité a celokrajné, bývají označovány jako hrách setý zahradní (subsp. hortense [NIELS] A. GR.). Vedle nich pěstuje se však často ještě peluška čili hrách polní (subsp. arvense [L.] A. GR.), a to většinou jako píce pro dobytek, obyčejně společně s jinými rostlinami (směska). Lístky má oddálené zubaté a palisty jsou ozdobeny fialovou skvrnou. Květy její jsou pestře zbarvené, neboť horní plátek korunní čili t. zv. pavézu mají modravou, dva postranní plátky, t. zv. křídla jsou červeně fialová a člunek (dva srostlé spodní plátky) zelenavý. Často se vyskytuje také jako plevel na polích. Hrách je rostlina dosti výnosná, neboť poskytuje 20 9Okrát větší sklizeň, než byla setba. Na jednom hektaru sklidí se, podle okolností, , někdy dokonce až 6000 kg semen, která obsahují, vedle škrobu a jiných cukrů, 18 až 28% látek dusíkatých a bílkovin. Proto je hrách velmi výživný, a to jak pro člověka, tak pro zvířata. Je dosti těžko stravitelný a nedostatečně uvařený způsobuje nadýmání. V Evropě pěstoval se hrách již v mladší době kamenné, jak bylo dokázáno četnými praehistorickými nálezy. Dostal se k nám z východu, kde byl pěstován ještě mnohem dříve. Kdy a kde se dostal do kultury, těžko lze říci; jen jedno je jisté, že ve vých. Indii nalézáme pro označení hrachu mnoho jmen a že v sanskrtu má své jméno (harenso). Staří Vikingové ve Skandinávii hrách znali a pekli z něho chléb, jak svědčí nálezy v hrobech.

121

122 55. Fazole obyčejná Phaseolus vulgaris L. Motýlokvěté Papilionaceae. Jednoletá bylina se slabě vyvinutým hlavním kořenem a četnými kořeny vedlejšími, s lodyhou přímou, až l m vysokou nebo oplétavou a levotočivou, až 4 m vysokou, lysou nebo krátce chlupatou. Listy jsou dlouze řapíkaté, zpeřeně trojčetné, s palisty malými, vejčitými, s postranními lístky krátce řapíčkatými a s koncovým dlouze řapíčkatým. Lístky jsou vejčité a dlouze zašpičatělé, na basi zaokrouhlené až klínovitě zúžené, 5 20 cm dlouhé, roztroušeně chlupaté. Květenství přímé, kratší než listy, v jejichž úžlabí vyrůstají. Kvítky sestaveny jsou v pároví tem, chudokvětém (2 6květém) hroznu a jsou dlouze stopkaté, mm dlouhé a pod kalichem vždy se dvěma listenci. Jsou složeny z širokého kalichu, jehož dolejší zuby jsou kratší než trubka, a z bílé, nažloutlé, řidčeji růžové nebo nafialovělé motýlovité koruny. Pestík mění se za plodu ve velmi dlouhý lusk, který je rovný nebo trochu prohnutý a nad semeny uzlovitě naduřelý, slabě pyrity, později obyčejně lysý. Obsahuje ledvinitá semena, jež podle odrůd různí se velikostí, barvou a také tvarem. Kvete od června do září. Stará americká kulturní rostlina, která v teplejší části mírné Ameriky a také v tropické oblasti byla pěstována dávno předtím, než Kolumbus objevil Ameriku. Semena fazolí byla nalezena ve starých peruánských hrobech a zbytky starého pěstování nalezeny i v Arizoně. V Evropě pěstuje se od 16. století a počínaje 17. stol. rozšířila se její kultura skoro po celém světě. Je známo mnoho zahradních odrůd této znamenité užitkové rostliny, které se zevnějškem namnoze velmi liší. Z více než 500 pěstovaných odrůd některé jsou nízké a keřovitého vzrůstu, jiné oplétavé a dlouhé. Semena fazolí, která obsahují asi V B váhy škrobu a z dusíkatých látek hlavně phaseolin, jsou velmi výživná. Požívají se zralá a polozralá a vyluštěná; ještě nedozrálé lusky se připravují jako zelenina. Ze zralých semen možno vyrábět i mouku, kterou místy přidávají do chleba. Chléb takto připravený je sice velmi výživný, má však nahořklou chuť. Vedle fazole obyčejné pěstuje se ještě několik dalších druhů, u nás hlavně dva, a to fazole šarlatová Phaseolus coccineus L., která má květenství delší než podpůrný list a květy ohnivě červené nebo bílé s červenou pavézou, řidčeji čistě bílé. Lusky její jsou drsné. Je to oplétavá, až 4 m dlouhá bylina, která rovněž pochází z teplé Ameriky. U nás i jinde se hojně pěstuje. Fazole měsíční Phaseolus lunatus L. má květenství kratší než podpůrný list, podobně jako fazole obyčejná, ale květy má červenavě fialové a žluté, křídla i člunek hlemýžďovitě svinuté a lusky poloměsíčitě zakřivené, jen 2 4krát delší než široké. Je domovem rovněž v teplé Americe a pěstuje se dnes skoro po celém světě.

123

124 56. Kakost smrdutý Geranium Robertianum L. Kakostovité Geraniaceae. Jednoletá nebo ozimá, odporně páchnoucí bylina, s dosti slabým, větevnatým kůlovým kořenem, s lodyhou v uzlech snadno lámavou, celou odstále žláznaté chlupatou, rozvětvenou, přímou nebo poléhavou, cm vysokou. Růžice listů z rostlin vyklíčivších na podzim přezimují a mají listy živě červeně zbarvené, neboť obsahují hojnost barviva anthocyanu. Přízemní listy záhy odumírají. Lodyžní listy vstřícné, 2 8 cm dlouhé, s čepelemi v obrysu trojbokými, tříčetnými, řidčeji až pětičetnými, složenými z lístků trojboce vejčitých a většinou dvakrát peřenodílných s úkrojky hrubě špičatě zubatými. Karmínově růžové kvítky skládají po dvou vidlanovitá květenství, vyrůstající z paždí listů, které přesahují. Stopky kvítků jsou krátké a trvale přímé. Pětičetné květy mají kalich složený z lístků ostře trojžilných, žláznatě chlupatých, který vytrvává i za plodu. Korunu tvoří pět karmínově červených, obvejčitých. asi 10 mm dlouhých, dlouze nehetnatých plátků korunních, mezi nimiž nalézáme 5 žlázek. Uvnitř květu, vedle pestíku, je 10 tyčinek ve dvou kruzích po pěti a kruh vnější stojí před plátky korunními a vnitřní kruh se s nimi střídá. Prašníky bývají červenohnědě zbarveny. Svrchní semeník, z pěti plodolistů srostlý, má i čnělky srostlé v zobánek. Plod je zobanitý, asi 2 cm dlouhý a v době zralosti se roztrhává v pět jednosemenných dílů. Kvete od května do října. V lesích listnatých i jehličnatých na dosti stinných místech, dále v křovinách, na stinných skalách a na jiných pustých místech hojně rozšířená, nevzhledná a odporně zapáchající rostlina, která roste skoro v celé Evropě, na východ přes středoasijská pohoří zasahuje až do Číny a Japonska. Roste také v severní Africe a odtud na jih až do Ugandy a na západ až na Kanárské ostrovy. Rovněž se vyskytuje ve východní části Severní Ameriky. V Jižní Americe, kde sahá na sever až do Chile, vyskytuje se snad jen zplaněle, podobně jako na Novém Zélandu. Roste v nížině, ale místy stoupá i dosti vysoko do hor. tak na př. ve Vysokých Tatrách byla zjištěna ve výši 1696 m a v Alpách dokonce ve výši 1820 m. Místy se ji používá v lidovém lékařství proti různým nemocem.

125

126 57. Šťavel kyselý Oxalis acetosetta L. Šťavelovité Oxalidaceae. Vytrvalá, 5 15 cm vysoká bylina s niťovitým a dužnatě šupinatým, plazivým oddenkem, s lodyhou zcela zakrnělou a listy proto jen přízemními, dlouze řapíkatými, trojčetnými, složenými z lístků srdčitých, snadno vadnoucích, lysých nebo naspodu roztroušeně chlupatých, na okraji trochu žláznatě brvitých a vespod často načervenalých. Květy na dlouhých stopkách, jež uprostřed nesou dva malé listeny, jsou složeny z pěti vytrvávajících lístků kališních a pěti bílých a růžově žilkovaných, obvejčitých, mm dlouhých plátků korunních, ozdobených dole žlutou skvrnou a zcela naspodu trochu srostlých. Protože nejsou stejně veliké, není koruna pravidelná, nýbrž trochu souměrná. Tyčinek je 10, a to pět delších a pět kratších, rozestavených tak. že delší se s kratšími střídají a nitky všech jsou naspodu srostlé. Svrchní semeník se skládá z pěti plodolistů a nese pět čnělek, které bývají různě dlouhé, takže jsou kratší než tyčinky nebo asi stejně dlouhé. Pestík se mění za plodu v podlouhlou, asi 10 mm dlouhou tobolku; ta puká na hřbetě pouzder a vzniklými postranními skulinami jsou vymršťována semena dosti daleko od mateřské rostliny. Kvete v dubnu a květnu. Květy se rozvírají mezi 9 10 a zavírají mezi hodinou a rovněž tak před deštěm. Stopky jejich se přitom ohýbají dolů, takže květ je před vlhkosti chráněn. Rovněž jednotlivé lístky skládají se podle středního nervu a ještě řapíčky ohýbají dolů, takže se spodními stranami dotýkají. Roste ve starých a humusních lesích, v křovinách a v ssutích na stinných místech hojně z nížiny až do hor. Obyčejně tvoří rozsáhlé porosty. Je rozšířen skoro v celém mírném pásu severní polokoule a také v severní Africe. Listy šťavele chutnají nakysle, neboť obsahují kyselinu šťavelovou čili oxalovou (podle Bergia l,25%). Je to kyselina dosti prudce jedovatá, která působí škodlivě na ledviny. Hlavně děti z nerozumu často pojídají šťavelové lístky, protože příjemně a osvěživě kysele chutnají. Mohou tak snadno ohroziti svoje zdraví nebo dokonce, při větším množství požitých listů, mohou si přivoditi i smrt, neboť smrtelná dávka čisté kyseliny šťavelové je pro člověka 4 5 g. V lidovém lékařství se listů šťavelových někdy používá k léčení.

127

128

129 58. Len setý Linum usitatissimum L. Lnovité Linaceae. Jednoletá (až dvouletá), cm vysoká, lysá bylina s krátkým, světle žlutým, vřetenitým kořenem, z něhož vyrůstá jedna až několik vzpřímených či dole trochu prohnutých, jednoduchých nebo nahoře spoře rozvětvených a hustě olistěných lodyh. Listy střídavé, přisedlé, ke spodu trochu zúžené, čárkovitě kopinaté, 20 až 30 mm dlouhé a 3 4 mm široké, tenké, z nichž spodní jsou menší než prostřední. Všecky listy mají po 3 nervech a jsou na okraji hladké. Květy stojí na stopkách, jež jsou delší než kalich květní a tvoří volné, vrcholičnaté květenství, složené z volných vijanů. Jednotlivé květy jsou složeny z pěti vejčitých, kýlnatých, 5 6 mm dlouhých a přišpičatělých lístků kališních a pěti obvejčitých, klínovité zúžených, vpředu obyčejně uťatých, mm dlouhých, azurové modrých a na basi žlutých plátků korunních, jež jsou protkány tmavšími žilkami. Zřídka kdy jsou plátky korunní vybledle modré až bílé nebo růžové. Tyčinek v květu je pět a jsou naspodu krátce spojené a nesou modré prašníky. S tyčinkami se střídá pět krátkých štětinek, jež jsou zbytkem dalších pěti tyčinek, které zakrněly. Kulovitý semeník mění se za plodu v kulovitě vejčitou, asi 6 8 mm dlouhou tobolku, jež obsahuje asi 10 semen, často však méně, mnohdy jen jedno. Semena jsou silně zploštělá, vejčitá, 4 6 mm dlouhá a 2,5 3 mm široká, leskle hnědavá. Kvete od června do srpna. Len setý je prastarou kulturní rostlinou, která poskytuje člověku jednak vlákna k výrobě tkaniv, jednak olejnatá semena, z nichž se tlačí lněný olej. Je to rostlina se širokou biologickou amplitudou, to znamená, že se daří v krajích mírných, teplých i studených, v rovině, v pahorkatině i v horách. Pěstuje se na př. ve vých. Indii, všeobecně v mírném pásu, tedy i u nás, a daří se ještě v severní Evropě. Ve Švýcarsku (v Engadinu) nalézáme pole lnu ještě v nadmořské výši 1800 m, tedy výše než vrchol Sněžky. Náš pěstovaný len, jednoletá rostlina, která se botanicky jmenuje len setý, neroste v přírodě nikde divoce. Je to prastará kulturní rostlina, jejíž vlast není známa a jež patrně vznikla pěstováním z jiných druhů. Předpokládá se, že mateřskou rostlinou našeho jednoletého lnu je vytrvalý nebo dvouletý druh len úzkolistý Linum angustifolium HUDS., který roste divoce ve Středozemí. Pěstují se především dvě základní odrůdy lnu setého, a to len setý obecný (var. vulgare), který se seje pro vlákna (textilní rostlina), a druhou základní odrůdou je len setý nízký (var. humile nebo crepitans), která se pěstuje pro olejnatá semena. Textilní len vyšívá se hlavně ve studenější části mírného pásu, kdežto len olejny v krajinách teplejších a v tropech, neboť semena vypěstovaná v teplých krajích obsahují větší množství oleje, jak tomu u olejnatých rostlin pravidelně bývá. Spojiti dobré vlastnosti obou těchto odrůd v jednu rostlinu se podařilo teprve v novější době, takže se často pěstuje len olejopřadný, který skýtá jak vlákna, tak i olejnatá semena. Len byl v dobách minulých nejdůležitější evropskou textilní rostlinou a z jeho vláken se tkalo plátno na prádlo i na oděv. Později, když stoupla obliba dovážené bavlny, bylo jeho pěstování omezeno. Dnes však pěstování lnu se opět šíří. Vlákna jeho jsou pevnější a trvanlivější než vlákna bavlny, která je však levnější. Lněná vlákna nejlepší jakosti skýtají rostliny vypěstované v chladnějších přímořských krajinách, kde letní teploty nestoupají příliš vysoko a rovněž vzduch i v létě není příliš suchý. Nejkvalitnější len daří se v pobaltické oblasti SSSR a dále v Belgii, Holandsku a Irsku. Americký len je horši jakosti. Přesto však jakostní len se do Ameriky skoro nedováží, protože americký textilní průmysl ovládá bavlna. Do úplné zralosti potřebuje len, počínaje od zasetí, dnů. Nesmí se pěstovat na jednom poli v krátkém mezidobí, neboť značně vysiluje půdu, a proto se doporučuje totéž pole osíti lnem teprve po 7 9 letech.

130 Len se nesklízí kosením, nýbrž rostliny se vytrhávají ze země, a to bud' ručně nebo zvláštními stroji. Sklizený len se rosí nebo máčí, aby se účinkem bakterií a jiných hub uvolnila vlákna od ostatního pletiva. Proto se rozkládá buď na strniště nebo na louky a ponechává se po určitou dobu účinkům povětrnosti (rosy a deště). Při tom se přirozeně několikrát překládá, aby neshnil. Podle počasí, t. j. po 4 10 týdnech, se usuší a dále zpracovává. Vlhké počasí dobu rosení zkracuje, suché naopak prodlužuje. Jinde opět len svázaný do snopů ponořují do menších rybníků nebo do zvláštních nádrží naplněných vodou. Oba způsoby mohou také kombinovat. V Americe máčejí len v teplé vodě ( C), v níž jej ponechávají 3 7 dní. Vyrosený nebo vymáčený a usušený len se dále zpracovává, což dříve se primitivně provádělo v domácnostech, nyní většinou v továrnách. Len se pěstuje od pradávna. Známý švýcarský badatel Oswald Heer nalezl semena lnu a části jeho stonků, plodů a i lněná tkaniva v bahně švýcarských jezer, kde v pradávných dobách stály tak zv. kolové stavby. Byly to celé vesnice postavené na kůlech v jezerech. Odpadky odhazovali obyvatelé pod sebe do vody a přirozeně spadly tak náhodně i jiné předměty, které nebyly odhozeny, a v bahně se jejich zbytky uchovaly až na naše časy. Kolové stavby byly obývány v mladší době kamenné, tedy asi před lety. Již tehdy byl ve Švýcarsku pěstován len a tamější obyvatelé uměli jej dovedně spřádat, tkát z něho látky a dokonce je barvit rostlinnými barvivy. Podle zbytků se soudí, že nepěstovali náš len, nýbrž jiný, který pravděpodobně byl vytrvalý, nikoliv jednoletý. O tom, který druh to byl, nejsou badatelé jednotní. Ve starém Egyptě byl pěstován len již ve 4. tisíciletí před Kristem. Mumie byly obalovány lněným plátnem. Na staroegyptských obrazech nástěnných z doby XII. dynastie ( před Kr.) je znázorněn celý postup zpracování lnu. Egypťané pěstovali již náš len setý. Také v Mesopotanii byl vyšíván len již před lety. Starobabylonské město Borsippa bylo střediskem zpracovávání lnu v tehdejších dobách. Když Židé vtáhli do Palestiny, nalezli v této zemi již pole lnu. V bibli se mluví o lnu na několika místech a dovídáme se, že již tehdy byly v oblibě lněné košile. Také ve starém Řecku a Římě pěstoval se hojně len. Píší o tom staří spisovatelé a z jejich spisů dovídáme se i jiné podrobnosti. Tak na př. Plinius starší podotýká, že v Germanii je pěstování lnu na vysokém stupni dokonalosti a že je velmi rozšířeno. Pěstování lnu a hlavně jeho zpracování bylo v minulých dobách čistě ženskou záležitostí. Přeslice stala se tak odznakem ženství zrovna tak, jako meč byl odznakem muže (odtud dědictví po meči a po přeslici). Předení bylo pokládáno vždy za zaměstnání čestné, a proto i dcery knížecí a královské byly vedeny od mládí k tomu, aby předly. I královny si předly svoje šaty vlastnoručně a mrtvým ženám bylo při pohřbu dáváno do hrobu jejich přadeno. Len se však pěstuje také pro olejnatá semena, která obsahují 30 40% oleje a vedle slizu asi 25% bílkovin. Lněný sliz slouží za lehkou apreturu (škrobení) na látky. Nejcennější je však olej, který se lisuje z rozmělněných semen buď za studena nebo za horka. Olej získaný lisováním za studena je světle žlutý a slabě chutná a páchne. Lisováním za horka získá se větší množství oleje, ale horší jakosti. Je hnědavě žlutý a chutná a páchne více. V tenké vrstvě rozetřen tuhne na vzduchu v pryskyřičnatou hmotu, a proto slouží k výrobě fermeží, tiskařských barev, linolea (míšením s rozdrceným korkem), voskovaného plátna a tmelů. Zbytky semen po lisování, t. zv. lněný koláč, jsou výborným jadrným krmivem pro dobytek. Lněný olej slouží také k jídlu, ač není tak chutný jako jiné oleje. Odedávna se ho používá v kuchyních v Rusku, Polsku i Maďarsku. Ale i v lékařství používá se semen a lněného oleje dosti často. Tak na př. směs vápenné vody a lněného oleje je dobrým lékem na popáleniny.

131

132 59. Pryšec chvojka Euphorbia cyparisias L. Pryšcovité Euphorbiaceae. Vytrvalá bylina, která vyhání z větevnatého a dosti dřevnatého, šikmo v zemi uloženého a často uzlovitého oddenku lodyhy květní a tlusté plazivé výběžky. Lodyhy vyrůstají z oddenkové hlavy, a také na výběžcích, roztroušené nebo v řadách. Jsou vzpřímené, cm vysoké, naspodu záhy bezlisté a červenavě zbarvené. Ostatně jsou porostlé střídavými a husté sblíženými, rozestálými listy. Pod květenstvím vyrůstá několik hustě otištěných a nekvetoucích větví, jež později se prodlužují. Listy lodyžní jsou mm dlouhé a 2 3 mm široké, na větvičkách více jehlicovité, přisedlé, tupé až krátce přišpičatělé, měkké a lysé, svrchu živě zelené, vespod namodrale zelené. Podpůrné listeny se podobají listům. Květenství je mnohoramenný lichookolík, jehož větve se l 2krát vidličnatě větví. Listence zákrovní jsou široce vejčité, špičaté, žluté, za plodu červené. Nenápadné, nepravé květy sedí jednotlivě mezi zákrovečky. Podobají se květům, ve skutečnosti jsou to však květenství, v nichž kolem jednoho kvítku samičího, který je stopkatý a je omezen jen na pestík, stojí větší počet kvítků samčích (8 12), z nichž každý je zastoupen pouze jednou tyčinkou. Celé toto květenství, jež nazýváme lichokvětem čili cyathiem, je obaleno zvonkovitým obalem, který se podobá okvěti a nese na okraji většinou čtyři okrouhlé, dvourohé. žlutavé, později hnědé žlázky. Trojpouzdrý, stopkatý semeník, který ve skutečnosti je celým samicím kvítkem, nese 3 dvouklané čnělky a mění se za plodu ve třílaločnou, lysou a jemně bradavčitou tobolku, jež se otevírá tak, že popuká na hřbetech plodolistů a plodolisty se současně oddělí pružně od společné semenice, takže semena daleko odmrští. Kvete v červnu a červenci. Pryšec chvojka roste hojně na travnatých a výslunných pahorcích, na skalách, ve světlých a suchých lesích, na mezích i v křovinách, a to jak v rovině, tak i vysoko v horách. Ve Švýcarsku byl pozorován ještě ve výši 2650 m nad mořem. Je rozšířen ve střední a jižní Evropě a na východ zasahuje až k Bajkalskému jezeru v Sibiři. Do Ameriky byl zavlečen. Je to rostlina jedovatá a dobytek ji nežere. Jedovaté látky jsou soustředěny hlavně v mléku, které prýští při poranění z rány. Tato bílá tekutina obsahuje vedle jiných látek také kaučuk. Některé druhy pryšců, které rostou v teplých krajinách, velice se podobají kaktusům. Od pravých kaktusů je však ihned rozpoznáme podle toho, že po poraněni tryská z nich bílé mléko. Do čeledi rostlin pryšcovitých nenáležejí jen byliny, nýbrž také stromy, jež rostou však jen v teplých krajinách. Jedním z nich je až 20 m vysoký kaučukovník brazilský Hevea brasiliensis WILLD., který je nejdůležitějším kaučukovým stromem. Roste divoce v tropických pralesích Jižní Ameriky, dnes se však pěstuje i v jiných světadílech na vhodných místech. Nejrozsáhlejší plantáže této rostliny jsou na Sumatře, na Jávě a v Malajsku. Po naseknuti kůry roní tyto stromy hojnost bílého mléka, které se zachycuje do malých nádobek připevněných pod ránu. Mléko se shromažďuje a připravuje se z něho kaučuk.

133

134 60. Sléz lesní Malva silvestris L. Slézovité Malvaceae. Dvouletá až vytrvalá bylina, cm vysoká, s masitým, vřetenitým kořenem, s lodyhou většinou poléhavou až vystoupavou, zřídka vzpřímenou, vétevnatou a chlupatou, dole trochu dřevnatějící. Listy okrouhlé nebo ledvinité, přízemní dlouze řapíkaté, hořejší méně, naspodu srdčité, 3 7laločné, s vroubkovanými, polokulovitými až vejčitě trojhrannými úkrojky, na okraji málo, na ploše více až hodně chlupaté a na nervech se žláznatými chlupy. Palisty krátce trojhranně vejčité, nestejné. Květy vyrůstají po 2 6 v paždí listů na mm dlouhých stopkách. Vnější kalich je složen ze 3 volných lístků, 4 5 mm dlouhých, dlouze kopinatých, svrchu lysých, vespod většinou chlupatých a na okraji štětinatě brvitých. Kalich skládá pět lístků, jež jsou asi 6 mm dlouhé a do dvou třetin srůstají dohromady; jejich volný díl je trojhranný. Plátků korunních je pět a jsou volné, mm dlouhé, obvejčité, ke spodu klínovité zúžené, na konci hluboce vykrojené, na svrchní straně v dolní části krátce chlupaté, dole hustě chlupaté brvité, růžově fialové se 3 tmavšími proužky, asi 5krát delší kalicha. Početné tyčinky srůstají nitkami v mm dlouhou rourku. Poltivý plod je terčovitého tvaru, 8 8,3 mm v průměru, uprostřed 3,5 mm tlustý, s pupkem a vyčnívajícím středním sloupkem a rozpadá se v době zralosti v 8 11 dílků, jež jsou na hřbetě síťkovitě jamkaté, lysé či spoře chlupaté. Kvete od května do září. Na pastvinách, na sušších lukách, na pustých místech, na okrajích cest, na polích, ve vinohradech, na starých kompostech i v zahradách hojně rozšířená rostlina, která roste jak v nížině, tak i v pahorkatině. Je to druh s rozšířením evropsko-sibiřským, neboť roste skoro v celé Evropě, sev. Africe a na východ sahá hluboko do Sibiře a Přední Indie. Zplaněle vyskytuje se skoro ve všech světadílech. Je to léčivá rostlina, které se odedávna a hojně používá v lidovém lékařství. Květy obsahuji množství slizu a používá se jich k přípravě ústních vodiček, na tišení bolesti zubů a na obklady. Podobně listy natrhané v době květu obsahují hojné slizu. Slouží k přípravě léků k usnadnění odkašlávání a na obklady.

135

136 61. Lýkovec jedovatý Daphne mezereum L. Vrabečnicovité Thymelaeaceae. Menší keř, cm vysoký, s větvemi většinou dosti řídkými, velmi pevnými a houževnatými, jež jsou v mládí plstnaté a později olysávají. Listy střídavé, na konci větví nahloučené, podlouhlé a tupě špičaté, s krátkými řapíky, až 8 cm dl., lysé, naspodu bledší. Drobné růžové nebo růžově fialové (zřídka bílé) kvítky, jež tvarem i zbarvením trochu upomínají na kvítky šeříků, jsou nahloučeny v chudých postranních svazečcích na hořejších částech větví. Krásně voní, jsou přisedlé a 5 10 mm dlouhé. Jejich okvětí (korunovitě zbarvený kalich, neboť vlastní koruna není vyvinuta) je tvořeno dlouhou trubkou, která na konci nese 4 ploše rozložené cípy. Osm tyčinek přirůstá krátkými nitkami ke trubce okvětní ve dvou kruzích, a to tak, že 4 jsou blíže ústi a 4 o něco níže. Svrchní semeník, tvořený jedním plodolistem, mění se za plodu ve šťavnatou, ohnivě červenou peckovici. Kvete v únoru až březnu, je-li mírná zima často již v prosinci nebo v lednu, je-li zima tuhá až v dubnu. Celá rostlina je prudce jedovatá. Roste ve světlých lesích z roviny až do hor roztroušeně. Často se vysazuje v zahradách pro časné rozkvétající a nádherně vonné květy. Jinak roste skoro v celé Evropě a v Sibiři až k Altaji, také na Kavkaze a v Malé Asii. Kořen i kůra chutnají hořce. Peckovice jsou jedovaté. Působí u člověka i u některých zvířat silné zvracení a zánět střev. Mohou způsobiti i smrt, což se v mnoha případech stalo nepozorným dětem, které je považovaly za jahody. Jsou krásně červené a šťavnaté a lákají přímo k jídlu. Někteří ptáci je beze škody požírají. Protože nestravitelná semena odcházejí nepoškozená s trusem, rozšiřují tak tento krásný keř. Pro většinu zvířat je však lýkovec prudce jedovatý, zrovna tak jako pro člověka. Tak již Linné píše, že 6 bobulí stačí usmrtit vlka. Také kozy se mohou mladým listím otrávit. 30 g sušených listů stačí usmrtit koně. Kůra z kmene a silnějších větví na jaře sebraná a usušená přichází do obchodu jako droga (Cortex Mezerei). Vedle řady jiných látek obsahuje slabě hořký glykosid daphnin. Dříve bylo používáno léků z kůry lýkovce připravených k léčení různých nemocí. Rozdrcená bylina přiložená na kůži silně ji dráždí a způsobuje puchýře. Dnes se používá lýkovce v lékařství jen zřídka kdy.

137

138 62. Žindava evropská Sanicula europaea L. Okoličnaté Umbelliferae. Vytrvalá bylina s krátkým, skoro vodorovným oddenkem, který je pokryt vlákny a na konci nese zbytky řapíků listů z minulého roku a ve stáří je vícehlavý. Lodyha, většinou jen jedna, přímá, jednoduchá a ostře hranatá. Přízemni listy jsou dlouze řapíkaté s čepelemi v obrysu okrouhle srdčitými, 4 8 cm v průměru, dlanitě 3 5dílnými, s úkrojky 2 3klanými, klínovitě obvejčitými, vpředu 3 5laločnými, ostře zubatými. Listy lodyžní nejsou obyčejně vyvinuty, a jsou-li přítomny, jsou méně dělené, hořejší přisedlé. Květenství je vrcholové, v podobě chudého okolíku, jehož postranní paprsky jsou vidličnatě větvené a listeny obalů i obaličků krátké. Kvítky oboupohlavné jsou většinou přisedlé a samčí krátce stopkaté. Jsou složeny z pěti čárkovitě šidlovitých lístků kališních a pěti bělavých nebo načervenalých plátků korunních a pěti tyčinek. V oboupohlavných kvítcích nalézáme pestík, složený ze dvou plodolistů, se dvěma bliznami, posléze zpět spirálovitě zatočenými a mnohem delšími než kališní lístky. Plod je dvounažka, kulovitá nebo krátce vejčitá, 4 5 mm dlouhá, na všech stranách porostlá háčkovitými ostny a v době zralosti poltí se ve dvě poloviny. Kvete od května do července. Roste v humosních, stinných lesích, hlavně listnatých a smíšených, a to z roviny až dosti vysoko do hor. Často ji nalézáme až v pásmu kosodřeviny. Je domovem v Evropě, západní Asii, severní Africe a také na pohořích v tropické Africe, kde na př. v Kamerunu vystupuje až do výše 2500 m. V trochu odchylných formách roste však také v jižní Africe, v jižní, střední a východní Asii a na Sundských ostrovech. Semena, která jsou porostlá háčkovitými chlupy, zachycují se snadno na srst zvěře, která je roznáší po krajině. Kořene a listů se používalo, hlavně dříve, v lékařství a na venkově místy dosud lid jimi léčí různé nemoci.

139

140 63. Jarmanka větší Astrantia major L. Okoličnaté Umbelliferae. Vytrvalá a statná bylina s lodyhou cm vysokou, jež vyrůstá ze šikmého, válcovitého a dosti dřevnatého oddenku, pokrytého černými vlákny. Lodyha je přímá, nahoře řídce rozvětvená s l 2 listy, naspodu s dlouze řapíkatými přízemními listy, jejichž čepele jsou v obrysu okrouhle ledvinité, 3 7dílné, s úkrojky špičatě obvejčitými a vpředu 2 3laločnými a hrubě zubatými. Drobné kvítky skládají jednoduché okolíky, jejichž veliké listeny jsou kopinaté, načervenalé nebo bílé, vpředu oddálené zubaté a skládají dohromady mnoholistenný obal, paprsčité rozložený, který napodobí květní korunu; uprostřed něho sedí okolíček drobných kvítků, a to jednak oboupohlavných, jednak samčích. Korunní plátky jsou bílé a špičkami ohrnuté dovnitř. Plody jsou 4 7 mm dlouhé dvounažky, které jsou hřebenovitě kýlnaté a rozdělují se v dospělosti na dvě poloviny. Kvete od června do srpna. Roste v lesích, houštinách a také na horských lukách, z nížiny až do hor roztroušeně, a to nejen u nás, nýbrž skoro v celé Evropě a na východ zasahuje až do Kavkazu.

141

142 64. Bedrník obecný Pimpinella saxifraga L. Okoličnaté Umbelliferae. Vytrvalá rostlina s vřetenitým, kroužkatým, nepříjemně a silně páchnoucím kořenem, z něhož vyrůstá v růžici několik přízemních listů a uprostřed ní 15 až 60 cm vysoká, šedivě pýřitá, přímá, oblá a jemně ryhovaná, rozvětvená lodyha, která dole nese listy jednoduše lichozpeřené. dlouze řapíkaté, složené z lístků hluboce zubatých, tupých, někdy až hluboce laločnatých nebo peřenoklaných, z nichž koncový je trojlaločný. Přízemní listy jsou podobné, jen s delšími řapíky. Prostřední listy lodyžní jsou pochvovitě přisedlé, s lístky více dělenými a s čepelí zmenšenou. Okolíky velice drobných kvítků jsou složeny ze 6 15 paprsků a chybějí jim obaly i obalíčky. Maličké kvítky mají koruny bílé, růžové nebo nažloutlé. Plody jsou krátce vejčité dvounažky, jež jsou na hřbetě útle žebernaté, asi 2 mm dlouhé. Kvete od července skoro až do října. Velice hojná naše rostlina, rostoucí v množství na suchých lukách, na stráních, pahorcích a na mezích a náspech z roviny až do hor. Je rozšířena skoro v celé Evropě, a to ze severního Španělska na východ až do Malé Asie a západní Sibiře. Dříve, hlavně ve středověku, platila za výtečnou rostlinu lékařskou a používalo se jí hlavně proti moru a choleře. Je mnoho lidových veršů, jimiž opěvá se její léčivá moc, a to jak v řeči české, tak i německé. U nás na př. tyto:»pijme pivo s bobkem, jezme bedrník, nebudeme stonat, nebudeme mřít!«později pověst její upadla, takže dnes se jí v lidovém lékařství používá zřídka kdy.

143

144 65. Prvosenka jarní čili petrklíč Primula veris L. Prvosenkovité Primulaceae. Vytrvalá bylina s listy v přízemní růžici, jež v mládí mají okraj naspod podvinutý, pak jsou ploché, vejčité až eliptičné, vpředu zaokrouhlené nebo tupě přišpičatělé, k dolejšku náhle zúžené v křídlatý řapík, na povrchu svrasklé a na okraji tupě vroubkované, krátce pyrite, pak olysávající, v době květu asi 6 cm dlouhé, pak větší. žluté květy skládají okolík na konci bezlistého, cm dlouhého, žlaznatě chlupatého stvolu, který je podepřen bledě žlutým obalem. Květy mají mm dlouhé stopky a jsou složeny z nafouklého, pětizubého kalicha, který odstává od trubky korunní a je zelenavě žlutý a hranatý. Srostloplátečná vonná koruna má válcovitou trubku obyčejně trochu delší než kalich nebo stejně dlouhou a pět obsrdčitých, žloutkově žlutých a v ústí oranžových cípů je trochu zvonkovitě skloněno, neboť nejsou ploché, nýbrž vyduté. Pět tyčinek přirůstá výše nebo níže k trubce uvnitř. Uprostřed květu nalézáme svrchní kulovité vejčitý semeník, který je složen z pěti plodolistů, jež však k sobě dokonale srůstají, takže to není patrné. Uvnitř semeníku nalézáme četná vajíčka na střední semenici. Čnělka je jen jedna, a to buď kratší nebo delší a nese na konci hlavatou bliznu. Plod je jednopouzdrá, vejčitá tobolka, 6 10 mm dlouhá a pěti zuby se otevírající, která sahá asi do poloviny zveličelého kalicha, vytrvávajícího i za plodu. Kvete v dubnu a květnu. Roste dosti hojně v křovinách a ve světlých lesích v nížině a pahorkatině, a to skoro v celé Evropě a na východ do východní Asie až k řece Amuru. Květů a kořene používá se v lidovém lékařství. Květy prvosenky jarní, podobně jako i četných jiných druhů prvosenek, jsou různočnělečné. Některé mají čnělku kratší a tyčinky vysoko v rource nad bliznou přirostlé, jiné mají čnělku delší a tyčinky přirostlé hlouběji v rource pod bliznou. Význam tohoto zařízení objasnil Darwin. Slouží ke kříženému oplodnění. Pylová zrnka z květů s kratší čnělkou musí býti přenesena hmyzem na bliznu květů s dlouhou čnělkou a opačně. Také pylová zrnka z květů krátkočnělečných jsou větší, protože jejich láčka musí prorůsti dlouhou čnělkou, než se dostane k vajíčku, jež zúrodní. Kromě prvosenky jarní roste u nás ještě šest dalších druhů prvosenek, a to hlavně ve vysokých horách. Ze všech nejpodobnější prvosence jarní je prvosenka vyšší Primula elatior (L.) GRUFB., která se od ní liší sírožlutě zbarvenými květy, jejichž kalich těsně přiléhá k trubce korunní a cípy korunní jsou ploše rozestálé. Roste z pahorkatiny až vysoko do hor. V zahradách, hlavně na skalkách, pěstuje se ještě mnoho krásných cizích druhů prvosenek a ještě větší počet pestře zbarvených a vděčných zahradních kříženců.

145

146 66. Vřes obyčejný Calluna vulgaris (L.) Halí. Vřesovcovité Ericaceae. Drobný, vždy zelený keřík s poléhavými a často kořenujícími větvemi a metlicovitě vzpřímenými a rozvětvenými, až 50 cm vysokými větvičkami, jež jsou porostlé střídavými lístky, a to tak, že na postranních větvičkách stojí velmi hustě, že se střechovitě kryjí. Jsou čárkovité jehlicovité, na okrajích silné ohrnuté a svými okraji skoro srostlé, takže jsou zdánlivě duté a na basi jsou opatřeny dvěma ostruhatými oušky. Drobné, ničí, krátce stopkaté, růžově fialové, řidčeji až bílé kvítky skládají 5 15 cm dlouhé, štíhlé a špičaté, konečné a jednostranné listenaté hrozny. Jsou složeny ze čtyřdílného, obyčejné růžově fialového, suchomázdřitého kalichu, který je až 4 mm dlouhý, lesklý a po odkvětu vytrvává, a rovněž čtyřcípé, srostloplátečné, zvonkovité koruny, která je však o polovinu kratší než kalich. Uvnitř květu nalézáme 8 tyčinek, jejichž prašníky mají vždy dva výrůstky, a semeník složený ze čtyř plodolistů opatřený čnělkou. Pod květem je čtyřlistenný kalíšek. Plod je nahnědlá tobolka, sedící v neopadavém kalichu; puká v době zralosti ve 4 chlopně, jež se oddělují těsně po stranách přehrádek, zůstávajících na středním sloupku. Tobolky obsahují mnoho drobných semen. Vřes je význačnou rostlinou chudých, kyselých a hlavně písčitých půd. Roste v lesích i na výslunných skalách a stráních, ale také na rašelinách, a to z nížiny až vysoko do hor. Obyčejně tvoří rozsáhlé porosty, jimž říkáme vřesoviště. Je domovem v Evropě a Malé Asii a na východ zasahuje až do západní Sibiře. Sahá dosti daleko na sever (místy až k 68 severní šířky). Zplaněle se vyskytuje také v Severní Americe. Nejrozsáhlejší vřesoviště jsou v severním Německu. V zahradách se někdy pěstují i odrůdy s plnými květy nebo s květy odchylně zbarvenými.

147

148 67. Borůvka Vaccinium myrtíllus L. Brusnicovité Vacciniaceae. Nízký keřík se zelenými, žlábkovitě ostrohrannými, lysými větvemi a s listy na zimu opadavými, jež jsou střídavé, okrouhle vejčité, přišpičatělé, naspodu zaokrouhlené a kratičce řapíkaté, lysé a na okraji jemně pilovité. Květy vyrůstají jednotlivě v úžlabí listů a jsou převislé na 3 5 mm dlouhé stopce. Jejich kalich je sotva znatelný, v zuby nerozdělený a koruna kulovité baňkovitá, se 4 5 krátkými, zoubkovitými cípy. bledě zelená a narůžovělá. Osm nebo deset tyčinek sedí na zvláštním nadplodním terči a jejich žluté prašníky mají na hřbetě dva růžkaté výrůstky. Pyl, který je slepen po 4 zrnech dohromady, vypadává z prašníků na horním konci dvěma otvory a nikoliv podélnou štěrbinou, jak tomu bývá u většiny rostlin. Semeník je spodní, složený ze 4 15 plodolistů a nese jednu dosti dlouhou čnělku, která přečnívá prašníky. Za plodu mění se v černou, na povrchu modravě ojíněnou, šťavnatou bobuli (borůvku), která obsahuje hojnost temně červené šťávy a drobná semínka. Kvete v květnu a červnu a plody podle polohy uzrávají od července do října. Roste hojně v řidších lesích na humosní a ne příliš suché půdě, z roviny až vysoko do hor. Nad hranicí lesa roste i v kamenitých holích. Většinou tvoří rozsáhlé porosty. Je rozšířena ve větší části Evropy a severní Asie a také v severozápadní Americe. Vzácná je odrůda s bílými plody. Borůvky jsou výtečným a ceněným lesním ovocem, které se hojně u nás jí syrové i konservované. Ze šťávy možno připravit dobré ovocné víno. Sušené bobule jsou osvědčeným léčivem v lidovém lékařství proti průjmů.

149

150 68. Brusnice čili brusinka Vaccinium vitisidaea L. Brusnicovité Vacciniaceae. Nizoučký polokeř, 5 24 cm vysoký, s pozemními, šupinkatě olistnatělými výběžky, z nichž vyrůstají olistěné a květní nadzemní větve v řadách. Listy střídavé, ale často dvouřadé rozložené, vejčité nebo opakvejčité, na konci tupé až i trochu vykrojené, ztuha kožovité. na podzim neopadávající a přes zimu zelené, celokrajné nebo na okraji trochu vroubkované a podvinuté, svrchu tmavě zelené, vespod bledší, kratičce řapíkaté. Slabě vonné květy skládají směstnané a trochu převislé hrozny. Jsou bílé nebo slabě narůžovělé. Tvoří je pětičetný, blanitý kalich s brvitými cípy a obyčejně ničí koruna, 5 10 mm v průměru měřící, zvonkovitá a do poloviny rozdělená v pět (řidčeji ve 4) cípů. Tyčinek 10, s prašníky protaženými ve dvě špičky, ale bez přívěsků. Blizna vyčnívá z květu ven. Plody jsou bobule, zprvu bílé, pak živě červené, lesklé, kulaté, chuti trochu nahořklé, konsistence trochu moučnatě, obsahující četná, drobná semena. Tvoří jednostranný, směstnaný hrozníček na konci lodyhy. Kvete v květnu až v červnu a někdy v nižších polohách ještě po druhé v srpnu. Roste hojně v sušších lesích, hlavně borových, na písčitých, kyselých, ale humosních půdách nebo na rašelinách, z roviny až vysoko do hor. V Alpách byla nalezena ještě ve výši 3040 m. Je rozšířena v severnější části Evropy a na východ přes celou SSSR až do Japonska a dále do Severní Ameriky a Grónska. Sahá na sever daleko za polární kruh. Tak ve Skandinávii roste ještě na 71 severní šířky a jinde byla zjištěna dokonce skoro na 76 severní šířky. Z plodů, známých brusinek, připravuje se výborný kompot pikantní chuti, hodící se zvlášť dobře k masitým pokrmům. Vedle cukrů obsahují plody kyselinu citrónovou a jablečnou a také kyselinu benzoovou, a proto se tak snadno nekazí jako jiné plody. Kyselina benzoová totiž je známým a osvědčeným chemickým konservačním prostředkem. Listů se také používalo jako močopudného léčiva v lidovém lékařství. Ve větším množství jsou zdraví škodlivé.

151

152 69. Hořec tolitovitý Gentiana asclepiadea L. Hořcovité Gentianaceae. Vytrvalá, 1/2 až l m vysoká, řidčeji nižší, lysá bylina, bez přízemní růžice listů, která ze silného oddenku vyhání více jednoduchých a mnohokvětých lodyh, jež jsou porostlé četnými listy. Tyto jsou obvejčité, 5 8 cm dlouhé a 3,5 5,5 cm široké, dlouze přišpičatělé, celokrajné. a bezřapíčně přisedající. V úžlabí hořejších listů vyrůstají ve svazečcích po dvou až třech 3,5 5,5 cm dlouhé květy, které dohromady tvoří úzký a na nakloněné lodyze poněkud jednostranný hrozen. Jednotlivé květy mají pětičetný, zvonkovitý kalich, který je mnohem kratší než srostloplátečná, kyjovitě zvonkovitá, tmavě azurově modrá a uvnitř fialově tečkovaná a světlejšími pruhy zdobená koruna. Její cípy jsou trojhranně přišpičatělé a v záhybech nalézáme obyčejně po jednom tupém zubu. Plody jsou podlouhlé, na dolejšku zúžené a zřetelně stopkaté tobolky, jež obsahují četná, vřetenovitá, asi 2 mm dlouhá a kol dokola široce křídlatá semena. Kvete od srpna do října. Roste hojně v lesích a na nivách v podhoří a v horách a roztroušeně vystupuje až do pásma kosodřeviny (v Alpách až do výše 2200 m). Je rozšířen v horách jižní a střední Evropy, u nás hlavně v Krkonoších a Karpatech, na sever zasahuje až do okolí Varšavy a na východ do Kavkazu. Jeho kořeny chutnají hořce, podobně jako jiných velkých hořců, jsou však méně hořké, a proto pro přípravu léků a likérů nejsou tak cenné.

153

154 70. Vachta třílistá Menyanthes trifoliata L. Vachtovité Menyanthaceae. Vytrvalá, cm vysoká bylina s plazivým, mm tlustým, článkovaným oddenkem, jenž přechází ve vystoupavou lodyhu s listy střídavými, trojčetnými, s řapíkem velmi dlouhým, dolů pochvovitě rozšířeným. Lístky jsou skoro přisedlé, obvejčité, celokrajné nebo nezřetelně vroubkované a tupé. Úhledné květy skládají hustý, přímý hrozen a svými asi l cm dlouhými stopkami nasedají v paždí malých listenců. Pětičetný kalich jejich má tupé ušty a rovněž pětičetná, srostloplátečná koruna je nálevkovitá, asi do poloviny rozdělená v třásnité cípy, zbarvené bíle nebo narůžověle. Pět tyčinek má fialové prašníky. Svrchní semeník, složený ze dvou plodolistů, mění se za plodu v okrouhle vejčitou tobolku. Kvete v květnu a červnu. Roste na okrajích rybníků, tůní, v příkopech, na rašelinovitých místech nebo i na mokrých lukách roztroušeně z nížiny až do hor skoro v celém mírném pásu severní polokoule. Listů používá se v lékařství hlavně k přípravě léků posilujících zažívání.

155

156 71. Brčál menší Vinca minor L. Tojesťovité Apocynaceae. Vytrvalá, polokeřovitá rostlina, cm vysoká, s plazivým, tence válcovitým oddenkem, který je velmi dlouhý a na uzlech vyhání trsy výhonků, z nichž nekvetoucí jsou až l m dlouhé a kořenují, kvetoucí jsou vzpřímené nebo vystoupavé, krátké a naspodu dřevnaté. Listy neopadavé, vstřícné, kožovité, kopinaté až eliptičné, tupé, nebo krátce špičaté, velice krátce řapíkaté, na líci tmavě a leskle zelené, na rubu světlejší, na okraji slabě podehnuté. Spodní listy lodyžní menší. Květy vyrůstají jednotlivě z úžlabí hořejších listů na dosti dlouhých stopkách. Kalich jejich je pětičetný, nálevkovitý, mnohem kratší než koruna, která je srostloplátečná, s pěti cípy šikmo obvejčitě klínovitými, bledě modrá až modrofialová, zřídka, bílá nebo růžová. Za plodu tvoří se ze semeníku dva jen naspodu srostlé, podlouhle válcovité a přišpičatělé měchýřky, jež obsahují válcovitá, hrubě bradavčitá, až 9 mm dlouhá hnědá semena. Kvete od března do června. Roste obyčejně v množství pohromadě, takže svými zelenými lodyhami zcela zakrývá půdu na velkých plochách, a to hlavně ve světlejších lesích listnatých, křovinách, také na zarostlých skalách a i na vinicích z nížiny až do podhoří. U nás roste roztroušeně a v některých krajinách chybí. Je domovem ve střední a jižní Evropě a na východ zasahá až do Malé Asie a Kavkazu. Často pěstuje se v zahradách a také na hřbitovech, a proto nezřídka i zplaňuje. Místy ho používají v lidovém lékařství. Protože se této rostliny ve středověku používalo i k účelům čarodějným, ještě dnes mezi lidem v některých krajinách je obetkána mnohými pověrami.

157

158 72. Pomněnka lesní Myosotis sílvatica (EHRH.) HOFFM. Drsnolisté Boraginaceae. Dvouletá až víceletá bylina s krátkým, vícehlavým oddenkem a přímými nebo krátce vystoupavými, cm vysokými, hustě chlupatými a skoro oblými lodyhami. Přízemní listy jsou obvejčité, s řapíkem l 5 cm dlouhým, lodyžní většinou trochu přišpičatělé a přisedlé. Drobné, blankytně modré kvítky skládají vrcholové dvouvijany, řidčeji též vijany postranní, jež za květu jsou husté, později, hlavně za plodu, se prodlužují. Stopky květní jsou v době květu sotva tak dlouhé jako kalich, později se značně prodlužují. Květy jsou složeny ze zvonkovitého kalichu, který je rozdělen za polovinu v pět zašpičatělých, úzkých uštů, které se za plodu prodlužují, a naspodu je porostlý krátkými, háčkovitými chlupy. Koruna je jasně blankytně modrá, zprvu většinou však růžová, řidčeji bílá, 5 8 mm v průměru, s trubkou zdéli kalicha, s pěti zaoblenými, kolovitě rozloženými cípy, v ústí žlutá a s pěti žlutými hrbolky. Tyčinek je pět. Semeník je složen ze dvou plodolistů, jež se však dělí již za květu rýhami ve 4 poloviny, jež se přemění v jednosemenné, nažkovité plody, t. zv. tvrdky. Jsou lesklé, černohnědé, zašpičatělé. Tvrdka obsahuje jedno semeno. Je to tedy nažka složená z poloviny plodolistů a je význačná pro rostliny drsnolisté. Kvete od května do září. Tato naše milá rostlina roste hojně ve světlých i stinných lesích a na nivách, a to z nížiny až vysoko do hor. V Alpách roste místy ještě ve výši 3000 m a na Kavkaze dokonce ve výši 4000 m. Je rozšířena skoro v celé Evropě, na východ sahá až do Himalájí a přes celou Sibiř a nejvýchodnější Asii až na ostrov Sachalin. Na jih zasahuje do Maroka, na Kanárské ostrovy, do Malé Asie, do Iránu a dokonce i do Habeše. Je to druh značně měnlivý, který botanikové rozdělují v řadu poddruhů. Také se pěstuje hojně v zahradách v četných zahradních odrůdách.

159

160 73. Pilát lékařský Anchussa officinalis L. Drsnolisté Boraginaceae. Dvouletá nebo tříletá, řidčeji víceletá bylina, s černým, skoro nevětveným kůlovým kořenem, z něhož vyrůstá více přímých nebo vystoupavých, drsnými chlupy porostlých, cm vysokých lodyh, jež jen nahoře jsou krátce větvené. Listy přízemní v prvním roce jsou až 20 cm dlouhé a v řapík zúžené. V době květu jsou však již uschlé. Lodyžní listy kopinaté, srdčitým spodkem přisedlé, celokrajné nebo spoře zubaté, 5 10 cm dlouhé. Poměrně drobné kvítky mají korunu při rozkvétání červenou, rozkvetlé modrofialovou (zřídka bílou) a skládají krátké a husté vijany, jež se za plodu prodlužují. Koruna je nálevkovitá, mm dlouhá, 5 až 9 mm široká, s pěti okrouhlými, rozloženými cípy, jež v ústí jsou ozdobeny bíle sametovými hrbolky. Plody jsou šikmo vejčité tvrdky, 3 4 mm dlouhé, vrásčité a jemné bradavčité, světle hnědé. Jinak složením květů se podobá pomněnce. Kvete od května do září. Roste u nás dosti hojně na suchých stráních a na jiných výslunných místech, na pastvinách a podobně, z nížiny až do podhůří. Je domovem jak u nás, tak skoro v celé východní a střední Evropě. Činností lidskou šíří se k západu. Používá se ho zřídka v lidovém lékařství.

161

162 74. Plicník lékařský tmavý Pulmonaria officinalis L. subsp. óbscura (DUM.) MURB. Drsnolisté Boraginaceae. Vytrvalá bylina s poměrně tenkým, rozvětveným oddenkem a lodyhami 10 až 30 cm vysokými, chlupatými, přímými a jen nahoře rozvětvenými většinou ve 3 vijany. Pět až sedm lodyžních listů je úzce vejčitých až kopinatých, skoro přisedlých, 4 6 cm dlouhých, l 2 cm širokých. Přízemní listy v růžici se vyvinují zároveň s květními lodyhami a jsou 4 12 cm dlouhé a mají dosti dlouhé řapíky, na líci opatřené hlubokým žlábkem a kratší nebo stejně dlouhé jako čepele, jež jsou vejčité, na konci špičaté, naspodu skoro srdčité nebo uťaté, 2 5 cm široké, dosti tmavě zelené, bez bělavých skvrn, s žilnatinou zpeřenou a jen někdy podle žilek světlejší, dosti měkce chlupaté. Květy skládají vijany. Jednotlivé kvítky mají kalich 6 8 mm dlouhý, za plodu prodloužený až na 12 mm, do třetiny až poloviny rozdělený v pět cípů. Nálevkovitá koruna je červenofialová mm dlouhá, v ústí s chomáčky chlupů, rozdělená v pět zaokrouhlených cípů. Pět tyčinek je kratších než trubka koruny. Jejich nitky jsou krátké. Semeník nese čnělku s hlavatou bliznou a mění se za plodu ve 4 tvrdky, jež jsou 3,5 4 mm dlouhé, leskle hnědé až černé. Význačná naše jarní rostlina, rozkvétající od března do května. Roste hojně ve světlých hájích z nížiny až do podhoří. Kromě plicníku lékařského tmavého roste u nás ještě druhé plemeno, plicník lékařský skvrnitý (subsp. maculosa [HAY] GAMS), který má listy ozdobené na vrchní straně bělavými, okrouhlými skvrnami a je drsněji chlupatý než plemeno tmavé. Květy má fialové a řapíky listů trochu delší než čepele a na líci opatřené jen mělkým žlábkem. Plicník lékařský je evropská rostlina, která na východ je rozšířena do střední a jižní části evropské SSSR, kde zasahuje až do předhoří Kavkazu. Na západ zasahuje do pohoří Ardenn a do francouzské Jury. Plicníku se používá ještě dnes v lidovém lékařství a také se pěstuje v zahradách pro ozdobu.

163

164 75. Kostival lékařský Symphytum officinále L. Drsnolisté Boraginaceae. Statná, vytrvalá, až l m vysoká bylina s lodyhami ztuha přímými, odstále štětinatými, jež vyrůstají z vícehlavého. svislého, řepovitě ztlustlého, na povrchu skoro černého a uvnitř bělavého a až 30 cm dlouhého oddenku. Tuhé lodyhy jsou nahoře rozvětvené a od sbíhajících listů nápadně křídlaté. Listy lodyžní jsou vejčitě kopinaté, špičaté, k dolejšku zúžené v řapík, který je křídlatý a křídla sbíhají daleko po lodyze. Čepel listů je na rubu nápadně vynikle žilnatá, špinavě červenofialové květy skládají husté dvojvijany. Jednotlivé květy jsou krátce stopkaté a mají kalich rozdělený do poloviny až do dvou třetin v pět kopinatých cípů. Nápadně srostloplátečná koruna je trubkovitě baňkovitá, l 2 cm dlouhá, na konci rozdělená jen v pět malých, široce trojbokých cípů a v ústí má krátce trojboké, ven zahnuté šupinky. Pět tyčinek má fialové prašníky, jež jsou delší než nitky. Semeník mění se za plodu ve 4 tvrdky. Jsou šikmo vejčité, šedohnědé, asi 5 mm dlouhé a na vnitřní straně opatřené ostrou hranou. Kvete od května do Července. Roste u nás hojně na okrajích tekoucích i stojatých vod, na vlhkých lukách a podobných místech z nížiny až do podhůří. Je rozšířen skoro po celé Evropě a na východ zasahuje do Malé Asie a do západní Sibiře. Dužnatého oddenku se používá v lékařství.

165

166 76. Zběhovec plazivý Ajuga reptans L. Pyskaté Labiatae. Vytrvalá bylina s krátce ukousnutým oddenkem, z něhož vyrůstají trsnatě rozvětvené kořeny a plazivé, značně dlouhé, jen na uzlech kořenující, většinou lysé výběžky. Květní lodyha je většinou jen jedna přímá, jednoduchá, čtyřhranná, dole obyčejně lysá a červenofialově naběhlá, nahoře většinou dvouřadé chlupatá. Přízemní listy sblížené v růžici, lodyžní vstřícné, krátce řapíkaté až přisedlé, podlouhle ob vejčité, vroubkované až celokrajné, 4 8 x 1 3 cm veliké, na obou stranách nebo jen vespod drsně chlupaté, tmavozelené, často s nádechem červenofialovým, přecházející v listeny zdéli nebo o málo delší květů, jež v jejich paždí vyrůstají a dohromady na konci lodyh skládají řídké lichoklasy. Květy jsou krátce stopkaté, l 1,5 cm dlouhé a mají zvonkovitý, více méně drsně chlupatý a do poloviny v zuby rozeklaný kalich a fialově modrou (zřídka kdy růžovou nebo bílou), pýřitou, pyskatou korunu, která má dlouhou trubku a dolejší pysk třikrát delší než hořejší, hluboce trojlaločný. Tyčinky jsou čtyři, asi stejně dlouhé a mají žluté prašníky. Plody jsou 4 tvrdky. Kvete od května do srpna. Roste na chudých lukách, v lesích a hájích, na pasekách, hlavně na trochu vlhčích místech, a to z nížiny až do hor velice hojně. V Alpách vystupuje místy až na 1500 m, někde dokonce na 2000 m. Je rozšířen skoro v celé Evropě, také v Tunisu v severní Africe a na východ zasahuje až do Iránu. Používá se ho odedávna v lidovém lékařství. Také se někdy pěstuje v zahradách pro ozdobu (hlavně růžokvětá odrůda).

167

168 77. Popenec brečťanolistý Glechoma hederacea L. Pyskaté Labiatae. Příjemně vonící, vytrvalá, nízká bylina, s plazivou a na uzlech kořenující a také v zimě olistěnou hlavní lodyhou, z níž vyrůstají chlupaté nebo olysalé, vystoupavé, cm vysoké, rozvětvené lodyhy vedlejší, které v době květu vyhánějí četné, až přes l m dlouhé, olistěné nadzemní výběžky. Listy řapíkaté, ledvinité až široce srdčité, 1,5 3 cm dlouhé, vroubkované. Květy vyrůstají v úžlabí prostředních a hořejších listů po 2 3. Jsou zřetelně stopkaté, asi l cm dlouhé. Jejich kalich je trubkovitý a odstále chlupatý, slabě dvoupyský a modře fialová koruna je lysá, delší než kalich, s hořejším pyskem dvoulaločným, dolejším trojlaločným, a prostředním cípem obvejčitým, hluboce vykrojeným. Dolejší pysk je tmavě fialově zdobený. Tyčinky lysé, zadní delší. Plody jsou 4 hladké tvrdky. Kvete od dubna do července. Roste velice hojně v lesích i v křovinách, podél cest nebo na lukách a stráních, často mezi kameny, z nížiny až do hor. Je rozšířen skoro v celé Evropě a v celé severní Asii a na východ zasahuje až do Japonska. Tuto příjemně vonící rostlinu přidávají někde jako koření do jarních polévek. Možno ji upravovat také jako špenát. Místy jí ještě dnes používají v lidovém lékařství.

169

170 78. Hluchavka bílá Lamium album L. Pyskaté Labiatae. Vytrvalá bylina s lodyhami cm vysokými, volně odstále pýřitými, dole obyčejně olysalými a fialově naběhlými, s listy vstřícnými, 4 7 cm dlouhými, 2 4 cm širokými, s řapíky l 3 cm dlouhými a čepelí vejčitou, dlouze zašpičatělou, naspodu srdčitou nebo zaokrouhlenou, na okraji zubatou. Hořejší listy, jež přecházejí v listeny, jsou krátce řapíkaté a dlouze zašpičatělé. V úžlabí hořejších 3 6 párů listů (listenů) vyrůstají květní lichopřesleny, složené z 20 až 25 mm dlouhých květů. Mají kalich zvonkovitý, v pět rozevřených zubů rozeklaný a pyskatou, bílou nebo slabě nažloutlou korunu, jejíž trubka je dlouhá a prohnutá, hořejší pysk přilbovitý, vně pyrity, dolní pysk trojcípý, s postranními cípy v zoubky zmenšenými. Tyčinky čtyři, přední delší než zadní a všecky s prašníky tmavěhnědými. Plody jsou 4 pyramidálně trojhranné, asi 3 mm dlouhé tvrdky. Kvete od května do srpna. Roste hojně v křovinách a plotech, na okrajích lesů a na rumištích, hlavně v blízkosti příbytků lidských, z nížiny až do hor. Je rozšířena skoro v celé Evropě a v celé mírné severní Asii. Do Severní Ameriky byla zavlečena. Sušených květů používá se dosti často v domácím lékařství. Je to droga dosti drahá, neboť k nasbírání l kg sušených květů je zapotřebí asi 90 pracovních hodin.

171

172 79. Hluchavka pitulnik Lamium galeobdolon (L.) NATH. Pyskaté Labiatae. Vytrvalá bylina, jež se zevnějškem dosti podobá hluchavce bílé, ale kvete žlutě a má dlouhé výběžky. Lodyhy cm vysoké, roztroušeně chlupaté až olysalé, jsou porostlé vstřícnými, dosti dlouze řapíkatými listy (řapík l 3 cm dlouhý), jejichž čepel je 3 8 cm dlouhá a 2 4 cm široká, vejčitá, dlouze zašpičatělá a naspodu srdčitá, na okraji hrubě a často nepravidelně zubatá, v zimě často na svrchní straně nepravidelně bělavě skvrnitá a vespod někdy nafialovělá. V úžlabí hořejších listů (listenů) vyrůstají 6 10květé lichopřesleny, složené z mm dlouhých květů, jejichž kalich je rozdělen v pět štětinovitých zubů a světle žlutá koruna má trubku skoro rovnou, hořejší pysk přilbovitý a dolejší zřetelně trojcípý. Čtyři tyčinky mají žluté prašníky. Plody jsou 4 tvrdky, černě zbarvené, s bílým masíčkem. Kvete od dubna do července. V hájích, křovinách a ve vlhčích lesích hojně rostoucí rostlina, kterou u nás nalézáme z nížiny až do hor. Je rozšířena ve větši části Evropy a na východ zasahuje až do krajů přiuralských, do střední části evropské SSSR a přes kavkazské sovětské republiky až do Iránu.

173

174 80. Hluchavka nachová Lamium purpureum L. Pyskaté Labiatae. Jednoletá nebo dvouletá bylina s krátce vystoupavými až přímými, cm vysokými lodyhami, jež naspodu jsou rozvětvené, dole méně a nahoře hustěji porostlé vstřícnými, řapíkatými listy, jejichž čepel je trojboce vejčitá, naspodu srdčitá, na okraji vroubkovaná. Hořejší listy (listeny) jsou menší a více méně červeno-fialově naběhlé. Lichopřesleny květů vyrůstají z paždí nejvyšších listenů, jež stojí blízko sebe. Jednotlivé kvítky jsou skoro přisedlé, asi l cm dlouhé a jsou složeny z kalichu asi do poloviny rozděleného v pět kopinatých a rozestálých zubů a z růžově červené, pyskaté koruny, která má trubku o málo delší než kalich a přilbovitý hořejší pysk polokulovitě vyklenutý, pyrity a dolejší pysk delší, trojcípý, s vykrojeným velkým středním cípem, čtyři tyčinky mají fialové prašníky. Plody jsou šedé tvrdky. Kvete od března do září. Plevelová rostlina, která je u nás všude hojná, hlavně na hlinitých, obdělaných pozemcích, z roviny až do hor. Roste také skoro v celé Evropě, zasahuje daleko na sever (až na ostrovy Lofoty) a na východ přes Sibiř až k Altaji, na jih pak do Malé Asie a Sýrie. Byla také zavlečena do Severní Ameriky. Ačkoliv je u nás tak hojná, přesto není patrně rostlinou původní, nýbrž byla k nám zavlečena již v předhistorických dobách jako plevel ze západní Asie. Dříve se jí používalo také v lidovém lékařství.

175

176 81. Šalvěj luční Salvia pratensis L. Pyskaté Labiatae. Vytrvalá a příjemně vonná bylina (ač slaběji než jiné druhy šalvějů), roztroušeně chlupatá, řidčeji olysávající, s lodyhou přímou nebo jen dole prohnutou, chudě rozvětvenou. Přízemní listy, které tvoří naspodu růžici, jsou dlouze řapíkaté a mají čepel vejčitě až podlouhle kopinatou, naspodu srdčitou, na okraji nestejně laločnatě vroubkovanou, řidčeji hlouběji laločnatou až peřenoklanou, 6 12 cm dlouhou a 2 4 cm širokou, vespod svraskalou. Listy lodyžní chybějí nebo stojí v l 3 párech a jsou mnohem menší a krátce řapíkaté až přisedlé. Květy v lichopřeslenech skládají řídký lichoklas a vyrůstají ve vidlanovitých svazečcích po 2 6 z úžlabí malých, vejčitých a zelených listenů. Jednotlivé květy jsou kratičce stopkaté, l 3 cm dlouhé. Jejich kalich je zvonkovitý a dvoupyský, hořejší pysk jeho je složen ze 3 cípů a dolejší ze dvou a celý je zevně odstále chlupatý. Pyskatá, tmavě modrofialová, srostloplátečná koruna je roztroušeně pýřitá. Má trubku o málo delší než kalich, hořejší pysk obloukovitý, dvoulaločný a dolejší kratší, rozeklaný ve tři sehnuté laloky. Tyčinky jsou ukryty pod horním pyskem. Jsou vyvinuty jen dvě, a to ještě neobvyklým způsobem. Hořejší dvě jsou zakrnělé. Nitka dvou vyvinutých tyčinek je krátká a spojidlo (tak zvaný konektiv, který spojuje normálně dva prašné pytlíčky) je rozšířené v nestejnoramennou páku. Na delším, obloukovitě prohnutém konci je prašný pytlíček a na kratším, lopatkovitě rozšířeném rameni je druhý pytlíček zakrnělý a netvoří se v něm pyl. Tato krátká ramena dvou tyčinek zakrývají ústí rourky květní. Hmyz, na př. čmelák, který usedne na spodní pysk květu, dere se do rourky květní, aby sosákem nassál sladkou šťávu na jejím dnu. Tím narazí na krátké rameno tyčinky a tlakem sehne druhé, dlouhé rameno tyčinky s prašným pytlíčkem dolů, takže prašník narazí na jeho hřbet a posype jej pylem. Při návštěvě jiného, staršího květu otře čmelák pyl o bliznu, neboť ve starších květech po vyprášení pylu sehne se čnělka s bliznami obloukovitě dolů, takže čmelák musí na ni hřbetem narazit. Tak je důmyslně zařízeno křížené opylení. Vedle květů obojakých, které mají tyčinky i pestík a mají velikou korunu mm dlouhou, nalézáme na téže rostlině nebo na jiných rostlinách ještě jiné květy, a to květy jenom pestíkové, v nichž tyčinky jsou zakrnělé. Mají korunu mm dlouhou. Jiné květy jsou opět obojaké, ale jejich koruna je mnohem menší, pouze mm dlouhá a posléze květy jen pestíkové, s malou korunou, jen mm dlouhou. I v těch jsou tyčinky zakrnělé. Po oplodnění vznikají ze semeníku 4 tvrdky, jež jsou hranaté a tmavohnědě zbarvené. Kvete od května do srpna. Roste u nás velmi hojně na suchých lukách, na pastvinách, na stráních i na mezích z nížiny až do podhoří. Je rozšířena ve větší části Evropy (kromě severních krajů) a na východ sahá v SSSR až do oblasti horního toku řeky Volhy. Zřídka se této byliny používá v lidovém lékařství.

177

178 82. Mateřídouška Thymus serpyllum L. Pyskaté Labiatae. Polokeř se slabě zdřevnatělými větvemi, s výběžky nebo bez nich. Lodyhy jsou vzpřímené, vystoupavé nebo plazivé, cm dlouhé, oblé až význačně čtyřhranné, různé chlupaté, buď celé chlupaté, nebo jen na hranách nebo na dvou stranách. Vstřícné listy jsou 5 15 mm dlouhé, eliptičné až skoro okrouhlé nebo i čárkovité, celokrajné, zúžené v krátký řapík nebo přisedlé, lysé, brvité. chlupaté nebo až vlnaté. Drobné, světle až tmavě fialově červené květy skládají lichoklasy. jež bývají na konci lodyh kulovitě nahloučené, někdy jsou však prodloužené a směrem dolů přetrhané. Kalich květů je dvoupyský, l0žilný a koruna 3 6 mm dlouhá, tmavě nebo světle fialově červená, řidčeji bělavá až bílá, s krátkou trubkou. Semeník mění se za plodu v elipsoidní, 0,6 0,7 mm dlouhé tvrdky. Kvete od dubna až do září. Mateřídouška je souborným druhem, který se rozpadá ve veliké množství ras či malých druhů, z nichž některé jsou význačné a snadno poznatelné, jiné lze jen nesnadně rozlišiti. U nás takových význačnějších ras roste asi 11 a v celé střední Evropě asi 21. Mnoho dalších roste na Balkáně, v Přední Asii a jinde, kde mateřídouška roste. Je totiž rozšířena skoro v celém mírném pásu Starého světa. Na jih zasahuje až do Přední Indie a na sever až na Kamčatku a do severní Sibiře, kde byla nalezena ještě při řece Jeniseji na 72 severní šířky. Roste také v Grónsku a na Islandu. V Himalájích stoupá až do výše 4500 m. U nás rostou různé její rasy na travnatých místech, na mezích, na stráních, o málo delší než kalich, hořejší pysk obloukovitý, dvoulaločný a dolejší kratší, rozeklaný ve tři sehnuté laloky. Tyčinky jsou ukryty pod horním pyskem. Jsou vyvinuty jen dvě, a to ještě neobvyklým způsobem. Hořejší dvě jsou zakrnělé. Nitka dvou vyvinutých tyčinek je krátká a spojidlo (tak zvaný konektiv, který spojuje normálně dva prašné pytlíčky) je rozšířené v nestejnoramennou páku. Na delším, obloukovitě prohnutém konci je prašný pytlíček a na kratším, lopatkovitě rozšířeném rameni je druhý pytlíček zakrnělý a netvoří se v něm pyl. Tato krátká ramena dvou tyčinek zakrývají ústí rourky květní. Hmyz, na př. čmelák, který usedne na spodní pysk květu, dere se do rourky květní, aby sosákem nassál sladkou šťávu na jejím dnu. Tím narazí na krátké rameno tyčinky a tlakem sehne druhé, dlouhé rameno tyčinky s prašným pytlíčkem dolů, takže prašník narazí na jeho hřbet a posype jej pylem. Při návštěvě jiného, staršího květu otře čmelák pyl o bliznu, neboť ve starších květech po vyprášení pylu sehne se čnělka s bliznami obloukovitě dolů, takže čmelák musí na ni hřbetem narazit. Tak je důmyslně zařízeno křížené opylení. Vedle květů obojakých, které mají tyčinky i pestík a mají velikou korunu mm dlouhou, nalézáme na téže rostlině nebo na jiných rostlinách ještě jiné květy, a to květy jenom pestíkové, v nichž tyčinky jsou zakrnělé. Mají korunu mm dlouhou. Jiné květy jsou opět obojaké, ale jejich koruna je mnohem menší, pouze mm dlouhá a posléze květy jen pestíkové, s malou korunou, jen mm dlouhou. I v těch jsou tyčinky zakrnělé. Po oplodnění vznikají ze semeníku 4 tvrdky, jež jsou hranaté a tmavohnědě zbarvené. Kvete od května do srpna. Roste u nás velmi hojně na suchých lukách, na pastvinách, na stráních i na mezích z nížiny až do podhoří. Je rozšířena ve větší části Evropy (kromě severních krajů) a na východ sahá v SSSR až do oblasti horního toku řeky Volhy. Zřídka se této byliny používá v lidovém lékařství. mezi kamením a pod. obyčejně v množství pohromadě. Je to bylina příjemně vonná, neboť obsahuje množství těkavého oleje. Používá se jí často v domácím lékařství, mezi jiným na př. přidává se do koupelí pro novorozence.

179

180 83. Rulík zlomocný Atropa belladonna L. Lilkovité Solanaceae. Vytrvalá, statná bylina, až 150 cm vysoká, s tlustým, válcovitým, rozvětveným a vícehlavým oddenkem a se vzpřímenými, bohatě rozvětvenými, tupě hranatými a jemně chloupkatými lodyhami. Listy dole střídavé, na kvetoucích větévkách zdánlivě vstřícné, jeden z nich větší a druhý menší. Mají krátký řapík a skoro vejčitou, přišpičatělou, až 15 cm dlouhou a až 8 cm širokou čepel, která je živě až smutně zelená, pyrite chlupatá, celokrajná. Květy jsou jednotlivé, stopkaté, převislé, zdánlivě úžlabní, složené z vytrvalého kalichu, který je rozdělen v pět vejčitých, přišpičatělých cípů, které za plodu se ještě trochu zvětšují a hvězdovitě rozkládají. Květní koruna je rourkovitě zvonkovitá, 2,5 3,5 cm dlouhá, vně hnědě fialová, uvnitř špinavě žlutá a tmavočerveně žilkovaná, na okraji s pěti zaoblenými a trochu zpět zatočenými cípy. Pět tyčinek se žlutými prašníky přirůstá ke spodku koruny. Čnělka je nitkovitá, nahoře nazelenalá, dole fialová a nese dvoulaločnou bliznu. Semeník se za plodu mění v kulatou, asi jako třešeň velikou bobuli, která je zprvu zelená, úplně zralá však je černá a lesklá a obsahuje hojnost fialové šťávy a četná drobná semena. Kvete od června do srpna. Roste u nás roztroušeně v listnatých lesích, hlavně v bučinách a na pasekách, z pahorkatiny až do horského pásu. Je rozšířen ve větší části Evropy a také v Malé Asii a na východ zasahuje až ke Kavkazu a do Iránu. V Severní Americe roste jen zplaněle. Je to rostlina dosti stínomilná a ve všech částech prudce jedovatá! Obsahuje totiž hlavně jedovatou látku hyosciamin, a jeho isomer atropin, tedy stejně jedovatou látku jako blín. Je to prudký jed, z jehož účinků je zvláště nápadné to, že rozšiřuje oční panenku. Další příznaky otravy rulíkem je suchost v krku a v ústech, obtíže při polykání, zčervenání a suchost kůže, až dvojnásobné zrychlení tepu, chorobné představy, záchvaty zuřivosti, posléze ospalost a celkové ochrnutí. Již dávka '/>» g může býti smrtelnou. Atropin, je důležitým léčivem, proto se listy rulíku sbírají a suší pro další zpracování v lékárnách. Sbírají se na rostlinách divoce rostoucích nebo také na pěstovaných. Někdy se děti otráví krásnými bobulemi rulíku, jež zjevem lákají k jídlu, chutnají však odporně.

181

182 84. Blín černý Hyoscyamus niger L. Lilkovité Solanaceae. Většinou dvouletá, řidčeji jednoletá bylina, cm vysoká, celá žlaznatě a vlnatě chlupatá, s lodyhou vzpřímenou, jednoduchou nebo rozvětvenou, porostlá střídavými listy, jež v dolejší části jsou krátce řapíkaté, v hořejší poloobjímavě přisedlé. V obrysu jsou podlouhlé, vejčité, pereně laločnaté, s úkrojky špičatými a zářezy tupými. Bezstopečné květy sedí v paždí hořejších listů a tvoří prodloužené, jednostranné vijany. Složeny jsou z trubkovitě baňkovitého kalichu s pěti pichlavě špičatými cípy, který je síťkovitě žilkovaný a žlaznatě chlupatý, a ze srostloplátečné, nálevkovité, pěticípé koruny, jež je vně chlupatá a uvnitř lysá, špinavě žlutě zbarvená, v ústí červenofialová, jinde zdobená fialovým síťkovitým žilkováním. Tyčinek je pět, z nichž dvě jsou kratší, s prašníky fialovými a nitkami chlupatými. Semeník mění se za plodu ve džbánečkovitou tobolku, která se otevírá víčkem a vypouští černohnědá semena. Kvete od května po celé léto. Na rumištích, úhorech cest a na jiných pustých místech, hlavně v teplejších krajích dosti hojně. Je rozšířen skoro po celé Evropě (kromě nejsevernějších krajů), dále v sev. a záp. Asii, Indii a sev. Africe. V Severní Americe, východní Asii a v Austrálii roste zplaněle. Blín má malá semena průměrně 200 v jedné tobolce. Jedna rostlina vytvoří průměrně 50 tobolek, jež obsahují dohromady semen. Kdyby všechna vyklíčila, daly by rostliny z nich vzešlé 100, semen, ve třetím roce jeden bilion semen, takže v pátém roce by narostlo bilionů blínů. Silné rostliny však mají mnohem víc tobolek než 50. Tak byla pozorována jedna zvlášť silná rostlina, která dala 2800 tobolek s semeny. Semena na štěstí klíčí velmi nepravidelně. Často leží v půdě několik let, než vyklíčí. Ale i tak je blín někdy plevelí nepříjemnou. Hlavní alkaloid, který blín obsahuje, je hyoscyamin (v listech 0,02 0,07%). Od pradávna se blínu používalo v lékařství jako léčiva a ještě dnes se ho používá k přípravě léčiv uklidňujících a uspávajících, ke zmírnění dráždění ke kašli, do mastí na tišení reumatických bolestí a bolestí v uších. Proto se také blín pěstuje na polích. Ve středověku bylo používáno blínu k uspávání místo chloroformu při chirurgických operacích a také k utišení bolesti zubů (vdechování kouře z blínových semen).

183

184 85. Lilek černý Solanum nigrům L. Lilkovité Solanaceae. Jednoletá, vzpřímená a rozvětvená, tmavě zelená bylina, porostlá trochu zahnutými, odstávajícími chlupy, někdy olysávající a s větvemi na hranách často hrbolkatě zubatými. Listy má široce vejčité nebo skoro trojhranné, tupě přišpičatělé a krátce v řapík stažené, na okraji mělce laločnatě zubaté, někdy až celokrajné. Květy tvoří krátce stopkaté vrcholíky a jsou pravidelné. Mají pěticípý kalich s tupě vejčitými ušty a bílou korunou kolovitě rozloženou, dvakrát delší než kalich, s pěti tupými cípy. Tyčinek je pět a jejich nitky jsou krátké a prašníky k sobě přitisklé, zlatožluté. Spodní dvě třetiny čnělky jsou chlupaté a celá je 2 3krát delší než tyčinky. Svrchní semeník je složen ze dvou plodolistů a mění se za plodu zprvu v zelenou, v době zralosti černou, lesklou, kulatou bobuli, která většinou měří méně než l cm v průměru a chová ve šťavnatém obsahu l 1,5 mm veliká semena. Kvete od června do října. Roste velice hojně na rumištích, na polích' jako plevel, na úhorech, skoro všude po celé zemi, kromě nejstudenějších krajů. Je to rostlina snad mírně jedovatá. Jsou známé případy, kdy se děti, drůbež a kachny otrávily po požití bobulí, jsou však známé i jiné případy, kdy i po požití většího množství bobulí žádná otrava nenastala. Příčina tohoto zjevu nebyla dosud dostatečně vysvětlena.

185

186 86. Potměchuť Solanum dulcamara L. Lilkovité Solanaceae. Vytrvalá bylina, nebo spíše polokeř, s plazivým, rozvětveným oddenkem, z něhož vyrůstají popínavé nebo poléhavé, až 2 m dlouhé a naspodu dřevnatějící, lysé lodyhy, porostlé listy dosti měnlivého tvaru. Jsou dosti dlouze řapíkaté, s čepelí nejčastěji vejčitě kopinatou a na basi srdčitou a v horní části střelovité až hrálovité nebo dole se dvěma ouškovitými úkrojky, nebo jsou tak hluboce zaškrcené, že jsou až trojčetné, na konci špičaté, celokrajné a po obou stranách roztroušeně chlupaté. Tmavě modrofialové květy skládají vrcholičnatou, většinou ničí latu, která vyrůstá z lodyhy vždy proti listu. Kvítky jsou složeny z pětizubého kalichu a pěticípé, fialové (zřídka bílé) koruny, jejíž cípy jsou špičaté a zprvu vodorovně rozložené, pak nazpět přehrnuté a na basi ozdobené dvěma zelenými, bíle lemovanými skvrnami. Pět tyčinek se zlatožlutými prašníky srůstá v kužel. Semeník je kuželovitý, lysý, dvoupouzdrý, s četnými vajíčky. Za plodu mění se ve vejčitou, v době zralosti živě červenou a lesklou, převislou bobuli, obsahující čočkovitá, ledvinitá semena. Kvete od června do srpna. Dosti hojná rostlina, vyskytující se v pobřežních' křovinách, u potoků, v příkopech, někdy přímo na okraji vody, ale také na pasekách a na jiných místech z nížiny až do podhorského pásma. Je rozšířena skoro v celé Evropě, v severní Africe a v západní Asii až do Indie a také v Číně a v Japonsku. Roste také v Severní Americe, není však jisté, zda je tam původní. Potměchuť je rostlina jedovatá. Obsahuje solanin a dulcamarin. Alkaloid solanidin, který je štěpným produktem solaninu, je obsažen hlavně v listech a v mladých výhoncích. Chuť je zprvu hořká a pak nasládlá odtud také původ českého jména. Mladých výhonků se dříve používalo v lékařství, nyní však jen v lidovém lékařství, zvláště při chorobách plicních a kožních.

187

188 87. Divizna velkokvětá Verbascum thapsiforme SCHRAD. Krtičníkovité Scrophulariaceae. Dvouletá, velice statná a až přes dva metry vysoká bylina, která je celá žlutavě plstnatá, s konečným, dlouhým a štíhlým, většinou nerozvětveným hroznem žlutých květů. Lodyha je od sbíhajících listů nápadně křídlatá. Listy jsou po obou stranách hustě plstnaté, spodní cm dlouhé, krátce řapíkaté, eliptičné, zvolna v řapík zúžené, na okraji hrubě vroubkované, prostřední a hořejší listy lodyžní vejčité, jemně přišpičatělé a sbíhají křídlatě spodinou až k předcházejícímu, spodnějšímu listu. Květy ve vrcholičnatých svazečcích po 2 5 skládají dohromady jednoduchý, zřídka nepatrně větvený, mohutný hrozen. Stopky květní jsou kratší než kalich a stejně jako kalich jsou plstnaté. Koruna je plochá, kolovitá, pěticípá a srostloplátečná, 3 5 cm v průměru, světle žlutá. Tyčinky jsou nestejně dlouhé, obě delší lysé, s dlouze sbíhajícími prašníky. Tři kratší tyčinky mají ledvinité prašníky a hustě bíle plstnaté nitky. Blizna je hlavatá. Tobolka je asi 10 mm dlouhá, asi stejně dlouhá jako kalich. Kvete v červenci a srpnu. Tato velmi hojná a krásná rostlina je rozšířena na slunných místech, ve štěrku na březích řek a podobných místech z roviny až do podhůří. Roste skoro v celé Evropě, kromě nejzazšího severu a jihozápadní části Pyrenejského poloostrova. Je dosti podobná divizně sápovité, ale je statnější a listy po lodyze sbíhají vždy až ke spodnějším listům. Vedle řady jiných látek obsahují květy divizny velkokvěté, sápovité a jiných příbuzných velkokvětých druhů trochu slizu. Používá se jí v lékařství, hlavně lidovém. Sbírají a suší se žluté koruny rozevřených a polorozevřených květů.

189

190 88. Lnice květel Linaria vulgaris MILL. Krtičníkovité Scrophulariaceae. Vytrvalá bylina s válcovitým, plazivým oddenkem a jednoduchými, většinou jen u země rozvětvenými lodyhami, jež jsou cm vysoké, lysé a hustě střídavě olistěné. V úžlabí některých listů vyrůstají někdy krátké, olistěné větvičky. Listy čárkovité nebo čárkovitě kopinaté, s jedním nervem, celokrajné a na okraji trochu podvinuté, lysé. Květy skládají konečný hrozen, který z počátku je hustý a kuželovitý, později prodloužený. Květy stojí na žláznaté chlupatých stopkách, jež jsou delší než kalich. Jsou ozdobné a měří bez ostruhy mm. Skládají se z pětidílného kalichu a ze souměrné, srostloplátečné, dvoupyské koruny, jejíž rourka je na dolejšku prodloužena asi v 10 mm dlouhou, dutou ostruhu. Koruna je bledě sírové žlutá, kromě patra v ústí, které je oranžové. Dvojcípý hořejší pysk koruny je vykrojen a okraj je zpět ohrnut, spodní pysk je třícípý a s vnější strany vmáčklý dovnitř, takže vzniká nápadná vychlípenina, tak zvané patro, které zakrývá ústí květní rourky. Tyčinky jsou čtyři, dvě kratší a dvě delší, připojené na spodu koruny. Semeník nese prodlouženou čnělku s hlavatou bliznou a mění se za plodu ve dvoupouzdrou, vejčitou tobolku, jež je delší než kalich a obsahuje plochá, bradavčitá a širokým křídlatým okrajem opatřená semena. Kvete od června do září. Roste hojně na sušších, hlavně písčitějších polích, na písčitých březích řek, na pustých místech, na pasekách, úhorech i skalách z nížiny až do podhůří. Je domovem v celé Evropě (kromě nejsevernějších krajů) a v západní Asii. Na některých polích je nepříjemnou plevelí, neboť jednak se rozlézá značně svými oddenky, jednak se bohatě rozsemeňuje. Jedna rostlina totiž přináší průměrně semen.

191

192 89. Rozrazil rezekvítek Veronica chamaedrys L. Krtičníkovité Scrophulariaceae. Vytrvalá bylina s válcovitým, plazivým oddenkem, z něhož vyrůstají vystoupavé, cm vysoké, většinou jednoduché lodyhy, jež jsou dvouřadé chlupaté. Listy jsou vstřícné, vejčité, špičaté, spodní krátce řapíkaté, prostřední a horní přisedají zaoblenou nebo trochu srdčitou basí. Na okraji jsou vroubkovaně zubaté, svrchu skoro lysé, vespod roztroušené až hustě drsně chlupaté. Kvítky skládají volné, ale dosti bohaté, odstávající hrozny, jež vyrůstají z úžlabí hořejších listů. Květní stopky jsou vždy vzpřímené a l 2krát delší než listeny, v jejichž paždí vyrůstají. Jsou krátce žláznatě chlupaté, podobně jako vřeteno hroznů. Kalich květní je 4dílný a kolovitá, azurově modrá (zřídka růžová nebo bílá) koruna je čtyřcípá, mm v průměru; hořejší cíp, který vznikl srůstem původních dvou. je větší. Korunní rourka skoro není vyvinuta. Tyčinky jsou dvě. Semeník mění se za plodu v dvoupouzdrou, plochou, trojhranně obsrdčitou, 3 4 mm dlouhou tobolku, která obsahuje plochá, vejčitá semena. Kvete od května do října. Roste hojně na lukách, v křovinách, ve světlých lesích a hlavně na lesních Okrajích, z nížiny až vysoko do hor. (V Alpách roste místy ještě ve výšce 2000 m.) Je rozšířena skoro v celé Evropě (kromě nejzazšího severu a jihu) a v severní i západní Asii. Na západ zasahuje až na Kanárské ostrovy.

193

194 90. Rozrazil lékařský Veronica officinális L. Krtičníkovité Scrophulariaceae. Vytrvalá bylina s válcovitým, plazivým oddenkem, z něhož vyrůstají 10 až 20 cm dlouhé, poléhavé a kořenující, drsně chlupaté, větvemi a květenstvími vystoupavé lodyhy, porostlé vstřícnými listy, jež jsou vejčitě eliptičné až široce kopinaté mm dlouhé, zúžené klínovitě v krátký řapík, s čepelí v dolejší polovině celokrajnou, ostatně mělce vroubkovanou, roztroušeně chlupatou. V úžlabí listů vyrůstají květní hrozny, jež jsou vzpřímené, husté, později prodloužené, žláznaté pyrite. Modrofialové kvítky stojí na krátkých stopkách, jež vyrůstají z úžlabí kopinatých listenů. Jednotlivé kvítky jsou složeny ze čtyřdílného kalichu a čtyřcípé, srostloplátečné, zvonkovitě kolovité, 6 7 mm v průměru měřící koruny, jejíž hořejší cíp je větší než ostatní. Semeník mění se za plodu v obsrdčitou, mělce vykrojenou, žláznatou, asi 4 mm dlouhou tobolku, která obsahuje čočkovitá, asi l mm široká semena. Kvete od června do srpna. V sušších a světlých lesích, na sušších lukách a na pastvinách, na pasekách a jiných podobných místech z nížiny až do hor rozšířená rostlina, která roste nejen u nás, nýbrž skoro v celé Evropě, v Přední Asii a také v Severní Americe. Sušená nať byla užívána dříve v domácím lékařství.

195

196 91. Náprstník velkokvětý čili hlínožlutý Digitalis grandiflora MILL. (= ambigua MURR.) Krtičníkovité Scrophulariaceae. Vytrvalá, cm vysoká bylina, s válcovitým, šikmým nebo ukousnutým a vícehlavým oddenkem. V dolní části je lysá, nahoře žláznatě pyrit á, porostlá střídavými listy, z nichž dolejší jsou podlouhle obkopinaté, v krátký řapík zvolna zúžené, prostřední a horní vejčitě kopinaté, zaobleným spodkem přisedlé. Všecky jsou špičaté a nepravidelně mělce pilovité, lysé, jen vespod na nervech a na okraji trochu pyrite. Květy skládají konečný hrozen, který je zprvu stažený a kuželovitý. později uvolněný a jednostranný, složený z ničích květů. Stopky květní jsou 5 12 mm dlouhé, žláznatě pyrite a vyrůstají z úžlabí čárkovitě kopinatých listenů, jež jsou dvakrát delší než stopky. Květy jsou složeny z pětidílného kalichu, jehož cípy jsou úzce kopinaté, nestejně velké a žláznatě chlupaté. Koruna je nápadná, 3 4 cm dlouhá, rourkovitě zvonkovitá, s krátkým a nestejně dvoupyským lemem, s krátkým, vykrojeným hořejším pyskem a trochu delším třícípým spodním. Je zbarvena bledě okrově žlutě a uvnitř je hnědě síťkovaná a skvrnitá, zevně jemně žláznatě chlupatá. Tyčinky jsou čtyři, nestejně dlouhé, dvě kratší a dvě delší a jsou přirostlé ke spodku koruny. Semeník se za plodu mění ve vejčitou, dvoupouzdrou, žláznatou a v kalichu uzavřenou tobolku, otevírající se dvěma chlopněmi a vysypávající ven četná, drobná semena. Kvete od června do září. Dosti hojně rozšířená bylina, která roste ve světlých lesích, v křovinách a na pasekách, z nížiny až dosti vysoko do hor. Je rozšířena v Evropě z Pyrenejí až do jižní části evropské SSSR a do západní Sibiře a vyskytuje se také v některých krajích Malé Asie. V severních Čechách od Aše až po Krkonoše je domovem druhý náš druh náprstníku, náprstník červený Digitalis purpurea L., který je jen dvouletý. Je to statná, až přes l m vysoká bylina s velikým, konečným hroznem krásných červených květů, jejichž široce náprstkovitá koruna je uvnitř ozdobena tmavými a světle lemovanými skvrnami. Hojně se také pěstuje v zahradách pro ozdobu. Jeho listy a také semena obsahují řadu jedovatých látek, hlavně glykosidů, které povzbuzují činnost srdeční a jsou proto velmi důležitými léčivy. V listech je obsažen digitoxin, digitophyllin, gitalin a gitin, vedle jiných ještě látek a v semenech je to hlavně digitalin, gitalin a digitonin. Nejúčinnější látkou je digitoxin. Listy se sbírají k účelům lékařským z divoce rostoucích rostlin.

197

198 92. Podbílek šupinatý Lathraea squamaria L. Zárazovité Orobanchaceae. Vytrvalá, cizopasná rostlina bez zeleného barviva, která má v půdě větevnatý, až několik kg těžký, masitý oddenek, jenž je hustě porostlý masitými šupinami, uzavírajícími dutiny, jež jsou sestaveny do čtyř řad. Z konce oddenku vyrůstá kořen, který se rozvětvuje a drobnými kořínky přissává se na kořeny některého stromu nebo keře, na němž cizopasí. Konce kořínků při doteku s kořenem hostitele hlízkovitě zduří (tyto hlízky jsou asi jako semenec veliké) a ze zduřeniny vyrůstá poměrně tenký čípek, který pronikne kůrou a kambiem napadeného kořene a dostane se až do dřeva. Vyssává šťávy z těla hostitele, které slouží cizopasnému podbílku za výživu. Když oddenek dostatečně zesílí (což bývá, počítáno od vyklíčení, asi po 10 letech), vyžene nadzemní květné lodyhy. Ty jsou cm vysoké, jednoduché nebo zřídka kdy rozvětvené, růžově zbarvené, zřídka kdy bílé, porostlé bledými nezelenými šupinami, což jsou přetvořené listy. Květy skládají hustý, konečný, jednostranný, zprvu ničí hrozen. Květy vyrůstají z paždí šupinovitých, vejčitých nebo srdčitých, celokrajných a masitých listenů. Jsou složeny ze zvonkovitého, pětizubého, žláznatě chlupatého a živě růžově zbarveného kalichu a z květní koruny, jež je mm dlouhá, jen o málo delší než kalich, trubkovitě nálevkovitá a dvoupyská, růžově zbarvená. Její hořejší pysk je nedělený, růžový, dolejší je trojlaločný, bělavý. Tyčinky jsou čtyři, dvě delší a dvě kratší, přirostlé ke koruně blízko ústí a vyčnívají ven. Semeník mění se za plodu v jednopouzdrou tobolku, jež obsahuje hnědočerná, síťkovitě jamkatá, asi l mm dlouhá semena. Kvete v dubnu a v květnu. Roste dosti hojně ve vlhčích listnatých lesích, hlavně pod olšemi, buky a lískami, řidčeji i pod jinými listnatými stromy a keři, na jejichž kořenech cizopasí. Místy roste dosti hojně na kořenech révy vinné a je proto nepříjemným hostem na vinicích. Vzácně roste také pod smrky. Roste z nížiny až do podhůří skoro v celé Evropě a v mírné Asii, kde sahá na východ až k Himalájím. Protože podbílek nemá zeleně listové, nemůže asimilovat vzdušný kysličník uhličitý. Bez hostitelské rostliny tedy nemůže žít.

199

200 93. Jitrocel kopinatý Plantago lanceolata L. Jitrocelovité Plantaginaceae. Vytrvalá bylina s ukousnutým, krátkým oddenkem, z něhož vyrůstají hojné kořeny. Všecky listy tvoří přízemní růžici a jsou většinou zpřímené, kopinaté až čárkovitě kopinaté, naspod zúžené v poměrně široký řapík. čepel má 3 7 skoro stejně tlustých nervů, na konci je špičatá a na okraji celokrajná nebo oddálené zoubkatá, přitiskle chlupatá až skoro lysá. Květní stvoly. které vyrůstají z růžice ve větším počtu, jsou cm vysoké, vystoupavé nebo přímé, většinou delší než listy, na povrchu s pěti rýhami a přitiskle chlupaté. Drobné kvítky skládají kulovitý nebo krátce vejčitý klas, který před rozkvětem je krátce kuželovitě přišpičatělý. Listeny jsou suchomázdřité, hnědé, naspodu bělavé a trochu přišpičatělé. Kalich kvítků je složen ze 3 lístků, zadní dva jsou volné a přední dva (z původních 4) jsou srostlé v jeden, který je dvoukýlný. Všecky jsou suchomázdřité, se zeleným nebo hnědým, více méně brvitě chlupatým kýlem. Koruna je 2 3 mm dlouhá, hnědavá, s lysou rourkou a 4 cípy. Tyčinky jsou 4 a jejich dlouhé nitky vyčnívají z květů ven, neboť jsou 2 3krát delší než koruna. Nitky tyčinek jsou bělavé a prašníky zažloutlé. Semeník, složený ze dvou plodolistů, mění se za plodu v tobolku se dvěma semeny, která se otvírá obřízně opadavým víčkem. Kvete od května do září. Velice hojná rostlina, jež se obyčejně vyskytuje v množství pohromadě na travnatých místech, na sušších lukách, na travnatých i kamenitých svazích, a to z nížiny až dosti vysoko do hor. V průsmyku Bernina ve Švýcarsku roste ještě ve výši 2320 m. Je hojný skoro v celé Evropě a v severní i střední Asii a na sever sahá až na Island. Zplaněle vyskytuje se skoro ve všech světadílech. Šťávy, vylisované z čerstvých listů, se používá proti kašli a jiným onemocněním dýchacích cest.

201

202 94. Mařinka vonná Asperula odorata L. Mořenovité Rubiaceae. Vytrvalá bylina s tenkým, válcovitým a plazivým oddenkem a cm vysokou, čtyřhrannou a lysou lodyhou. Listy po 6 9 v přeslenech, a to dolní lodyžní podlouhle obvejčité, hořejší kopinaté až protáhle kopinaté, krátce pichlavě špičaté, 6 15 mm široké, celokrajné a lysé, na okraji trochu drsné, krásně zelené a vonící silně kumarinem. Květy skládají konečné, bohatě rozvětvené a volné, vrcholičnaté, vidlanovité laty, jejichž listeny jsou velmi drobné, kopinaté až skoro štětinkovité. Květy jsou bílé, nálevkovité, 4 6 mm dlouhé, s korunou do poloviny rozeklanou ve čtyři cípy. Kalich je zakrnělý v nezřetelný lem. Semeník je spodní a je složen ze dvou plodolistů. V době zralosti mění se v dvounažku porostlou háčkovitými osténky a 2 3 mm dlouhou. Kvete v dubnu a květnu. Roste ve stinných lesích, především v bučinách, ale řidčeji také v lesích jehličnatých, obyčejně v množství pohromadě. Je hojná v nížině a vystupuje až do horského pásma, a to v celé severní a střední Evropě (v Itálii a na Balkáně roste jen v horách), v Sibiři a v severní Africe. Byliny se používá v lidovém lékařství. V některých krajích, hlavně vinařských, ještě dnes připravují z mařinky»májový nápoj«. Vyrábí se tak, že ve slabě oslazeném víně máčí se čerstvá nať mařinky, natrhaná brzo před rozkvětem. O tamto»májovém nápoj«zmiňuje se již benediktinský mnich Wandalbertus v roce 854.

203

204 95. Kozlík lékařský Valeriana officinális L. Kozlíkovité Valerianaceae. Vytrvalá, statná, často l až 2 m vysoká bylina, s krátkým, válcovitým oddenkem bez výběžků nebo s krátkými podzemními výběžky; z něho vyhání vzpřímenou, jednoduchou a ryhovanou, dole trochu krátce chlupatou, nahoře lysou lodyhu s několika páry listů. Tyto jsou složeny s 5 11 jařem kopinatých nebo čárkovitých, celokrajných nebo oddálené zubatých úkrojků, z nichž konečný úkrojek není větší než ostatní. Spodní listy lodyžní jsou většinou chlupaté a řapíkaté, prostřední a hořejší lysé, s řapíky čím výše, tím kratšími a nejhořejší jsou přisedlé. Drobné kvítky skládají bohatý a více méně okoličnatý, trojramenný vidlan. Kalich jejich je nezřetelně pětizubý a za plodu se vyvinuje v pérovitý chmýr. Koruna je trubkovitě nálevkovitá, na basi s hrbolkem, 4 5 mm dlouhá, světle růžová až bílá, s tupými cípy. Tyčinky jsou tři. Spodní semeník je složen ze 3 plodolistů a mění se za plodu v jednosemennou nažku (ostatní pouzdra jsou prázdná a v dospělosti potlačená), která je na vrcholku věnčena pérovitým chmýrem. Roste často na vlhkých lukách, v pobřežních křovinách, v příkopech a na okrajích lesů, z nížiny až dosti vysoko do hor, a to skoro v celé Evropě a téměř v celé severní Asii až do Japonska. Oddenek obsahuje význačně páchnoucí kozlíkový čili baldryanový olej a používá se ho odedávna v lékařství.

205

206 96. Chrastavec polní Knautia arvensis (L.) COULT. Štětkovité Dipsacaceae. Vytrvalá bylina se silným kůlovým kořenem a větevnatým oddenkem, z něhož vyrůstá květní lodyha a po straně růžice přízemních listů; z ní vyroste příštího roku další květní lodyha a po straně nová přízemní růžice listů. Lodyha vzpřímená, cm vysoká, v době květu již se zažloutlými přízemními listy, oblá až trochu ryhovaná, jednoduchá nebo rozvětvená, dole porostlá zpět namířenými štětinami, nahoře lysá. Listy šedozelené, nelesklé, v obrysu široce obkopinaté, přízemní někdy nedělené, lodyžní většinou lyrovitě nebo pereně dělené až peřenosečné s úkrojky kopinatými, skoro lysé až chlupaté. Drobné kvítky skládají mnohokvěté, 2 4 cm v průměru měřící strbouly na dlouhých, chlupatých a někdy i žláznatých stopkách. Strbouly složené z kvítků oboupohlavných měří 3 4 cm v průměru a tvoří je kvítků, strbouly složené z kvítků samicích jsou menší (1,5 až 2 cm v průměru) a skládá je jen kvítků. Zákrov strboulů je složen z více řad vejčité kopinatých a chlupatých listenů a lůžko strboulů je chlupaté, bez listenů (plevek). Jednotlivé kvítky mají kalich složený z 8 pérových štětin a čtyřcipou korunu, která je modrá, řidčeji růžově fialová. Okrajové květy paprskují a mají větší korunu. Spodní semeník, složený ze dvou plodolistů, mění se za plodu v nažku 5 6 mm dlouhou a štětinatě chlupatou. Kvete od května do září. Roste na sušších lukách, na výslunných a travnatých místech, na pastvinách a na úhorech, podle cest i na kamenitých stráních, z nížiny až do subalpinského pásma, skoro v celé Evropě (kromě nejsevernějších krajů) a na východ zasahuje na Kavkaz a do západní Sibiře. Listů chrastavce polního bylo dříve používáno v lidovém lékařství. Je to hrubá rostlina, která poskytuje nevalnou píci, zato však jeho květy skýtají včelám dobrou pastvu.

207

208 97. Zvonek broskvolistý Campanula persicifolia L. Zvonkovité Campanulaceae. Vytrvalá bylina s šikmým, válcovitým oddenkem a cm vysokou, vzpřímenou, většinou jednoduchou a nejčastěji lysou, řidčeji spoře rozvětvenou lodyhou, s 3 8 květy. Listy většinou lysé, lesklé, spodní obyčejně na okraji brvité a nejspodnější podlouhle obvejčité až obkopinaté, špičaté, ztenčené v řapík. Střední a hořejší listy lodyžní jsou čárkovitě kopinaté až čárkovité, přisedlé, špičaté a celokrajné nebo drobně pilovité. Veliké květy mají dosti krátké stopky a skládají jednoduchý a obyčejně jednostranný hrozen. Stopky květní mají naspodu dva listeny. Kalich květů je složen z pěti cípů, jež jsou kratší než polovina výšky koruny a jsou podlouhlé až čárkovité, 2 4 mm široké, špičaté a zprvu odstávají, pak jsou vzpřímené. Kališní rourka je lysá nebo tuhými chlupy porostlá. Koruna je široce zvonkovitá, živé modrofialová, zřídka bílá, s pěti cípy, jež jsou asi 8 mm dlouhé. Tyčinek je pět. Spodní semeník, složený ze tří plodolistů, mění se v čihovitou, mm dlouhou, žebernatou tobolku, která se otvírá třemi otvory a obsahuje leskle hnědá, podlouhlá, asi 0,6 mm dlouhá semena. Roste hojně v lesích i na pasekách a na křovinatých místech z pahorkatiny až do subalpinského pásma skoro v celé Evropě a Sibiři. Velmi krásná lesní rostlina, která v lodyze obsahuje mléko.

209

210 98. Čekanka obecná Cichorium intybus L. Složnokvěté Compositae. Vytrvalá bylina s válcovitě kůlovým kořenem a lodyhou, hlavně v hořejší části, rozkladitě větevnatou, cm vysokou, ztuha vzpřímenou, tuhou a hranatou, lysou nebo častěji štětinatě chlupatou. Listy lysé nebo vespod tuhými chlupy porostlé, nejspodnější krátce řapíkaté, kracovité laločnaté. Dolní listy lodyžní se podobají předcházejícím, ale přisedají uťatou nebo hrálovitou basí, hořejší listy jsou podlouhlé až kopinaté a přisedají uťatou nebo srdčitou basí. Květenství (úbory) četné, konečné nebo úžlabní, jednotlivé nebo po několika pohromadě, postranní přisedlé nebo velmi krátce stopkaté, konečně sedí na kuželovité, až 7 cm dlouhé stopce. Drobné kvítky, jež sedí na společném lůžku (t. j. rozšířeném konci lodyhy), tvoří dohromady miskovité květenství, t. zv. úbor, který se podobá jednomu velikému květu. Naspodu úboru stojí listeny ve dvou řadách a tvoří t. zv. zákrov, který jednak drží kvítky pohromadě, jednak je chrání, pokud nejsou vyvinuté. Jednotlivé kvítky mají spodní semeník ze dvou plodolistů složený, jenž však obsahuje jen jedno vajíčko. Na vrcholu semeníku nalézáme řadu nepatrných a sotva viditelných štětinek, jež představují kalich. Koruna je jazykovitá, složená z trubky květní a jazykovitého úzkého uštu. Tyčinek je pět a jejich prašníky jsou dohromady slepeny v rourku, kterou prochází volně čnělka, rozdělená na konci ve dvě bliznová ramena. Úbory měří 3 4 cm v průměru, vespod jsou podepřeny zákrovními lístky štětinatě brvitými a často žlaznatými. Vnitřní listeny jsou podlouhle kopinaté, vzpřímené, vnější jsou vejčité, o polovinu kratší a odstávají od úboru. Kvítky, které úbor skládají, jsou všecky jazykovité, světle modré, zřídka bílé nebo růžové (barvivo jejich je lehce ve vodě rozpustné, a proto snadno vyhledají), na rubu žláznaté. Semeník mění se za plodu v obvejčitou nažku s úzkým, štětinatým lemem. Kvete od července do září. Hojná rostlina, rostoucí u cest, na mezích, na pastvinách a náspech a na jiných pustých místech z nížiny až do podhoří. Je rozšířena skoro v celé Evropě, severní Africe a na východ sahá až do střední části evropské SSSR a přes Přední Asii, Irán a Beludžistan až k Bajkalskému jezeru. Zplaněle roste ve východní Asii, Jižní Americe, jižní Africe a na Novém Zélandu. Čekanky se používá odedávna v lidovém lékařství. Z pražených kořenů nekvetoucích rostlin připravuje se náhražka kávy nebo přísada do kávy (cikorka). Proto se tato rostlina také pěstuje, u nás hlavně v Polabí. Semena se vysévají v dubnu a kořeny sklízejí pozdě na podzim, podobně jako cukrovka. Cikorka je známa asi od r V západní Evropě, hlavně v Belgii a také v Itálii, pěstuje se čekanka pro list, který chutná mírné nahořkle a pojídá se jako salát.

211

212 99. Smetanka lékařská čili pampeliška Taraxacum officinale WEB. Složnokvěté Compositae. Vytrvalá, lysá nebo spoře vlnatými chlupy porostlá bylina s vícehlavým, dosti tlustým kořenem a s bohatou růžicí přízemních listů, jež jsou obvejčité až kopinaté, většinou hluboce zastřihovaně kracovitě laločnaté, řidčeji jen oddálené vykrajované nebo zubaté, v řapík zvolna zúžené. Z růžice listové vyrůstají v dosti četném počtu bezlisté stvoly, 5 50 cm vysoké, které nesou vždy jen po jednom úboru, měřícím 3 5 cm v průměru, jehož zákrov je dvouřadý a sytě až tmavě zelený. Vnitřní listeny zákrovní jsou přímé, čárkovité a k úboru přitisklé, vnější jsou většinou nazpět ohrnuté nebo alespoň odstávají. Všecky kvítky v úboru jsou jazykovité a mají zlatožlutou, řidčeji bledě žlutou korunu protaženou jednostranně v pentlicovitý nebo jazykovitý útvar, který vně je často trochu načervenalý nebo s odstínem červenohnědým. Spodní semeník jednotlivých kvítků mění se za plodu v nažku, jež je šedě či černavě hnědě zbarvena a je hladká nebo v hořejší polovině opatřena špičatými hrbolky, nahoru náhle zúžená v poměrně dlouhý a tenký zobánek, který nese na konci bílý chmýr, složený z paprsčitě rozestavených zoubkatých chlupů. Kvete od dubna do července. Je to velice hojná naše rostlina, která roste v množství na lukách, na pahorcích, na úhorech a na jiných travnatých místech z nížiny až vysoko do hor. Pampeliška je rostlina velice proměnlivá, kterou botanikové rozdělují v řadu poddruhů a odrůd, jež jiní botanikové považují také někdy za druhy samostatné. Semena pampelišek se totiž vyvinují ze semeníků bez oplodnění (parthenogeneticky), takže tímto způsobem se drobné odchylky zachovávají. Pampeliška nepotřebuje proto k opylení hmyzu. Přesto však nalézáme v květech hojně medoviny a hmyz je s oblibou navštěvuje, takže pampeliška je význačnou rostlinou medonosnou. Aby včela nasbírala l kg medu, musí navštívit úborů pampelišek (a každý úbor je složen z kvítků). Z mladých listů pampelišek možno z jara připravovat salát nahořklé chuti, který zvláště v západní Evropě je velmi oblíben. Z poraněné rostliny prýští bílé mléko, které vyplňuje dlouhé, většinou spolu souvisící buňky, t. zv. mléčnice. Hlavně v kořenech, kde mléka je nejvíc, je obsažen kaučuk. V r byla objevena v SSSR pampeliška, dnes všeobecně známá pod jménem koksaghyz nebo kok sagyz (Taraxacum koksaghyz ROD.). Když sovětští badatelé zjistili poměrně vysoký obsah kaučuku v kořenech, počali ji pěstovat na polích. Dnes je tato pampeliška důležitým zdrojem kaučuku, a to nejen v SSSR, nýbrž i v jiných lidově demokratických státech, kam se její pěstování rozšířilo.

213

214 100. Sedmikrása chudobka Bellis perennis L. Složnokvěté Compositae. Malá, vytrvalá bylina, 4 15 cm vysoká, lysá nebo chlupatá, s krátkým, válcovitým a šikmým oddenkem, tvořící trsy. Všecky listy jsou přízemní a skládají dosti bohatou růžici. Jsou podlouhle obvejčité až kopisťovité, vpředu zaokrouhlené a k dolejšku klínovitě zúžené v dosti široký řapík, na okraji oddálené vroubkované, s jedním nervem, krátce chlupaté až lysé. Krátce a přitiskle chlupatý stvol nese jeden úbor, mm v průměru měřící. Lůžko úboru je duté a kuželovité, na povrchu jamkaté, bez plevek. Bylinné, pyrite listeny tvoří vně úboru dvouřadý zákrov. Terč úboru (žlutý střed) měří 4 5 mm v průměru a nese četné, žluté, oboupohlavné kvítky, které mají pěticípou, rourkovitě zvonkovitou korunu, pět tyčinek a spodní semeník s dlouhou čnělkou. Okrajové kvítky úboru jsou samicí a mají jazykovitou, 8 12 mm dlouhou, bílou, na konci často narůžovělou korunu. Ze spodního semeníku obojích kvítků vyvinují se za plodu nažky, jež jsou lysé a bez chmýru. Kvete od března do listopadu, a je-li mírná zima, dokonce po celou zimu a někdy i pod sněhem. Za vlhkého počasí a v noci se úbory zavírají, a to tak, že se zákrovní listeny a jazykové květy okrajové zdvíhají vzhůru a přikládají k sobě. Během dne otáčejí se úbory ke slunci a celý úbor pomalu se pohybuje od východu k západu. Roste velice hojně na lukách a na jiných travnatých místech z nížiny až vysoko do hor. Je hojná v celé Evropě a na východ sahá až do Malé Asie a Sýrie. Zplaněle roste dnes také v Severní Americe a na Novém Zélandu. V zahradách pěstují se často statnější odrůdy pro ozdobu, z nichž mnohé mají kvítky v úboru jazykovité, a to buď bílé, růžové nebo až dosti tmavě červené. Dříve se chudobky používalo v lékařství, hlavně lidovém.

215

216 101. Kociánek dvoudomý Antennaria dioica (L.) GAERTN. Složnokvěté Coxnpositae. Vytrvalá, 6 25 cm vysoká bylina s válcovitým, plazivým oddenkem, z něhož vyrůstají květní lodyhy a nadzemní, kořenující, kopisťovitými listy porostlé výhonky. Lodyhy jednoduché, hedvábitě vlnatě chlupaté, olistěné a chocholíkem složeným ze dvou 3 12 úborů okončené. Listy na svrchní straně většinou zelené, lysé nebo chlupaté, vespod hedvábitě vlnaté, nejspodnější kopistovité, hořejší kopinaté, čárkovité a špičaté. Jednotlivé úbory květní měří 6 10 mm v průměru a jsou na zevnějšku obaleny střechovitým zákrovem z okrouhlých nebo eliptičných listenů, jejichž dolní polovina je vlnatá a hořejší suchomázdřitá. Vnitřní listeny čárkovitě podlouhlé, a to na úborech s květy oboupohlavnými většinou bílé, řidčeji slabě růžové až červené, tupé a kratší než květy. Zákrovní listeny úborů samicích tmavě červené, růžové, zřídka kdy bílé, špičaté (alespoň vnitřní) a často delší než květy. Koruna oboupohlavných kvítků bývá většinou žlutě či červeně zbarvena. Chmýr slabě narůžovělý až červený. Samicí kvítky mají korunu bílou, růžovou až tmavě purpurovou a chmýr bílý. Ze spodního semeníku vyvinuje se za plodu asi l mm dlouhá, hladká nebo drsná nažka. Kvete v květnu a červnu, v horách většinou až v červenci. Dosti rozšířená a krásná rostlina, která roste v sušších lesích, na pastvinách, v křovinách, na výslunných stráních i na horských lukách a je rozšířena z nížiny až do alpinského pásma. V Alpách byla nalezena ještě ve výši 2849 m. Je domovem nejen u nás, ale v celé střední a severní Evropě (kde sahá až k Severnímu mysu) a dále v Sibiři a v Severní Americe. Tvoří mnoho výběžků, a proto pokrývá půdu souvislým kobercem a vytlačuje ostatní rostliny. Květů této krásné a milé rostliny se dříve používalo také v domácím lékařství.

217

218 102. Slunečnice roční Helianthus annuus L. Složnokvěté Compositae. Jednoletá, (400) cm vysoká bylina, se silnou (dole 2 10 cm tlustou) a vzpřímenou, olistěnou a většinou jednoduchou nebo i více úbory zakončenou, odstálou a drsně chlupatou lodyhou, která je na povrchu zelená a uvnitř vyplněna bělavou dření. Listy střídavé, řapíkaté, trojhranně srdčité a krátce a ztuha štětinkatě chlupaté. Úbory veliké, nakloněné až ničí, cm v průměru měřící, složené v terči až ze 2000 oboupohlavných, hnědých, pětičetných kvítků a na okraji z kvítků s korunou jazykovitou, zlatožlutou, 6 10 cm dlouhou a až 2 cm širokou. Lůžko úborů je skoro ploché; plevkami porostlé a tyto plevky v době zralosti obklopují nažky, takže ty sedí jakoby ve voštině. Nažky jsou obvejčité, kuželovité, 7,5 17 mm dlouhé, 3,5 9 mm široké a 2 5,5 mm tlusté, jemně podélně žebernaté, celé hustě a kratičce chlupaté, bílé, slámově žluté až černé, s oplodím vláknitě dřevnatým, uvnitř s olejnatým a chutným semenem. Kvete od srpna do října. Velmi často pěstovaná rostlina, a to jak na polích, tak i na zahradách. Pochází pravděpodobně z Mexika, odkud se dostala do Evropy v 16. století. Je to jedna z nejdůležitějších hospodářských rostlin v Sovětském svazu a také v Maďarsku, kde se na polích pěstuje pro olejnatá semena. Její kultura se šíří v poslední době i v Československu, ač u nás nedává takovou žeň jako v SSSR a v Maďarsku. Semena obsahují olej dobré jakosti, který se hodí jak k jídlu, tak i k účelům průmyslovým. Ze 100 kg semen vytlačí se (až i 50) kg oleje. Oleje za studena lisovaného se používá k jídlu, olej za horka tlačený slouží k výrobě jemnějších mýdel, barev, margarinu a j. Úbory se natáčejí do směru, odkud přichází nejvíc světla. Na volném prostranství se tedy otáčejí ke slunci.

219

220 103. Kmen rolní Anthemis arvensis L. Složnokvěté Compositae. Jednoletá bylina s vřetenitým. tenkým kořenem a pyrite vlnatou až skoro lysou, vzpřímenou, většině bohatě rozvětvenou, cm vysokou lodyhou, jejíž jednotlivé větve jsou prodlouženy a nesou po jednom úboru. Listy střídavé, lysé nebo trochu pyrite vlnaté, nepravidelně dvakrát peřenosečné ve vejčité úkrojky, jež jsou peřenoklané v cípy kopinaté, špičaté, 0,5 l mm široké. Vřeteno listů je nezubaté. Obory jednotlivé na dlouhých stopkách, 2 3 cm v průměru, s terčem 5 7 mm v průměru měřícím, se zákrovem skoro polokulovitým, složeným ze střechoví tě uspořádaných, podlouhlých, vlnatě pýřitých, bledých a na špičce hnědě blanitě lemovaných listenů. Lůžko úborů kuželovité, na celém povrchu porostlé kopinatými. celokrajnými a ostře přišpičatělými plevkami. Kvítky v terči zlatožluté, oboupohlavné, s rourkou korunní dole ztluštělou a nahoře pěticípou, pravidelnou. Tyčinek je pět. Jazykovité květy na okraji úborů jsou samicí, v počtu 5 8 nebo 13, s korunou bílou, podlouhle čárkovitou, až 12 mm dlouhou. Nažky čihovitého tvaru, podélně ryhované, nahoře se svalovitým, u vnitřních nažek často blanitým lemem na temeni, který tvoří kroužek. Kvete od června do září. Velice hojná naše plevel, která roste v množství hlavně v jařinách, protože její semena klíčí na jaře. Rovněž hojná je na úhorech, na mezích, u cest a na jiných pustých místech, z nížiny až dosti vysoko do hor. Roste skoro v celé Evropě a na východ zasahuje až do Malé Asie a Arménie, na jih pak do severní Afriky. Zplaněle roste v Severní i Jižní Americe, v Austrálii a na Novém Zélandu. Celá rostlina voní dosti silně, daleko ne však tak příjemně jako heřmánek pravý, kterému se dosti podobá. Dříve se této rostliny používalo v lidovém lékařství na rány.

221

222 104. Žtebříček obecný Achillea millefolium L. Složnokvěté Compositae. Příjemně nahořkle vonící, vytrvalá bylina, cm vysoká, s oddenkem plazivým, vyhánějícím jednak listnaté výběžky, jednak květní lodyhy, které jsou většinou jednoduché, hustě olistěné a roztroušeně, dlouze vlnatě chlupaté a končící chocholičnatou latou, složenou z drobných úborů. Listy střídavé, v mládí trochu vlnaté, později jen roztroušeně chlupaté, v obrysu podlouhle kopinaté, dvakrát až třikrát peřenosečné, s cípy krátkými, kopinatými, špičatými, jen 0,5 l mm širokými. Vřeteno listu skoro nekřídlaté. Úbory měří 4 6 mm v průměru a mají na zevnějšku vejčitý, víceřadý a střechovitý zákrov, složený ze žlutozelených a světle hnědé až černě blanitě lemovaných listenů. Kvítky v terči jsou oboupohlavné, pravidelné, špinavě bílé. Okrajové kvítky jsou souměrné, Jazykovité, samicí a jejich koruna je asi o polovinu kratší než zákrov a asi stejně široká jako dlouhá, vpředu obyčejně se třemi zoubky, většinou bíle zbarvená, řidčeji červenofialová až tmavě karmínově červená. Nažky jsou podlouhlé, stříbřitě šedé a na kraji bílé a až křídlaté, někdy trochu žlutavé, 1,8 2 mm dlouhé a bez chmýru. Kvete od června do listopadu. Je velice hojně u nás rozšířen. Roste na lukách, ve světlých lesích, hlavně ve světlinách lesních, na pastvinách, na okrajích cest a pod., z nížiny až do hor. Je domovem v celé Evropě a v Sibiři a zasahuje do západních Himalájí. V Evropě sahá daleko na sever. Roste ještě na Severním mysu a na Islandu. Zplaněle roste také v Severní Americe, v jižní Austrálii a na Novém Zélandu. Od dávných dob se ho používá v lékařství. O jeho léčivých účincích píší již starověcí vědci Hippokrates, Plinius a Dioskurides, ze středověkých na př. sv. Hildegarda.

223

224 105. Heřmánek pravý Matricaria chamomitta L. Složnokvěté Compositae. Jednoletá, cm vysoká rostlina, s tenkým, vřetenitým kořenem a vzpřímenou, většinou rozvětvenou, oblou a lysou lodyhou. Listy střídavé a přisedlé, dvakrát až třikrát peřenosečné v úzké, čárkovité a špičaté, sotva půl mm široké úkrojky. Obory jednotlivé, mm v průměru (terč 6 8 mm), stopkaté. Zákrov jejich polokulovitý, složený z skoro jednořadě uspořádaných, podlouhlých, tupých a zelených listenů, jež mají úzký, hnědavý, blanitý okraj. Kvítky v terči obojaké, s korunou pěticípou zlatožlutou. Jazykovité kvítky okrajové, v počtu asi 15, jsou 6 9 mm dlouhé a až 3 mm široké, delší než zákrov, brzo dolů přehnuté. Lůžko úborů je l 2 mm tlusté, zprvu ploché, pak kuželovité a posléze prodloužené, špičatě kuželovité a duté, nahé, bez plevek. Ze spodního semeníku vyvinuje se nažka, jež v době zralosti je podlouhle zakřivená, na vnitřní straně s 5 rýhami a na vnější straně žláznaté tečkovaná, nahoře uťatá a bez chmýru. Kvete od května do září. Na polích mezi obilím, na pustých místech, na úhorech i na návsích dosti rozšířená rostlina, která roste místy v množství, ale v některých krajinách je vzácná nebo vůbec chybí. Roste v celé Evropě a na východ zasahuje až za Ural a přes Malou Asii, Irán a Afganistan až do severní Indie a dále na východ vyskytuje se také ve vých. Číně. Byla zavlečena do Severní Ameriky a Austrálie. Je to jedna z nejdůležitějších léčivých rostlin. Květy se sbírají a suší a používá se jich v lékařství k různým účelům. Vedle jiných látek obsahují (a celá rostlina v menším množství) těkavý, příjemně vonící olej. Působí příznivě při křečových kolikách, snižuje zánětlivost kůže, potlačuje záněty a pod. Podporuje růst vlasů a používá se ho k dosažení příjemného světlého odstínu barvy vlasů.

225

226 106. Heřmánek terčovítý Matricaria discoidea DC. Složnokvěté Compositae. Jednoletá, silně vonná bylina, která voní podobně, ale trochu méně příjemně než heřmánek pravý, kterému je blízce příbuzná. Je pouze 5 40 cm vysoká, ale statnější, s tlustšími lodyhami a hustšího vzrůstu, hlavně v hořejší polovině rozvětvená, lysá, s listy střídavými, dvakrát až třikrát peřenosečnými v čárkovitě kopinaté, 0,5 l mm široké, špičaté úkrojky. Obory 5 8 mm v průměru, složené pouze z pravidelných, oboupohlavných, terčovitých kvítků, které mají čtyřcípou, žlutozelenou korunu a sedí na kuželovitě vyklenutém lůžku bez plevek. Paprskující květy s korunou jazykovitou nejsou vyvinuty. Zákrov je polokulovitý, složený z víceřadých listenů, jež jsou všecky přibližně stejně dlouhé, podlouhle vejčité, tupé, s širokým, průsvitným a blanitým okrajem. Nažky jsou 1,5 mm dlouhé, na vnitřní straně se 4 nezřetelnými, podélnými rýhami. Kvete od července do září. Roste u nás skoro všude hojně na návsích, u cest i na pěšinách, u silnic i na jiných pustých místech, z roviny až do podhoří. Tato zajímavá plevelová rostlina je domovem ve východní Asii a snad i v Severní Americe (není-li tam ovšem zplanělá podobně jako v Evropě). Jinak dnes roste skoro všude v mírných pásech severní i jižní polokoule. V Čechách objevila se po prvé u Záběhlic nedaleko Prahy r a r byla nalezena také u Podmokel. R byl první její výskyt zaznamenán z Vídně a r byla nalezena po prvé na Moravě, šířila se zřejmě nejdříve kolem železnic, pak i podél silnic a posléze i podél polních cest. Od počátku tohoto století nastalo její lavinovité šíření, takže dnes snad není místa v celém Československu a v celé Evropě, kde by nerostla. Její léčivé účinky jsou skoro stejné jako u heřmánku pravého, přesto však se k účelům lékařským sbírá zřídka kdy.

227

228 107. Kopretina bílá Chrysanthemum leucanthemum L. Složnokvěté Compositae. Vytrvalá bylina s válcovitým, trochu uzlinatým a šikmo uloženým oddenkem. Lodyha cm vysoká, slabě chlupatá až lysá, přímá, jednoduchá nebo nahoře rozvětvená v několik málo rovněž vzpřímených a jedním úborem ukončených větví. Listy přízemní kopisťovité až obvejčitě kopinaté, k dolejšku klínovitě v řapík zúžené, na okraji hrubě vroubkované až peřenoklané. Lodyžní listy střídavé, poměrně řídké, dolní zúženým spodkem a hořejší zaokrouhlenou basí přisedající. Lodyha, je-li jednoduchá, je ukončena jen jedním úborem, je-li rozvětvená, nese každá větev jeden úbor. který je poměrně veliký, dlouze stopkatý a měří 3 6 cm v průměru. Naspodu je opatřen polokulovitým zákrovem, složeným ze střechovitě uspořádaných listenů, jež jsou podlouhlé a světle až černohnědě lemované. Lůžko úboru je dosti ploché, bez plevek. Kvítky v terči jsou zlatožluté, oboupohlavné, pravidelně pěticípé. Okrajové kvítky jsou nápadné jazykovité, čistě bílé, samicí o l 2 cm delší než zákrov. Ze spodního semeníku vyvinuje se po oplodnění žebernatá nažka, trochu čihovitého tvaru, a okrajové nažky mají někdy šikmý lem. Na lukách a na jiných travnatých místech z nížiny až do horského pásma velmi rozšířená rostlina, která je dosti měnlivá a proto ji botanikové rozdělují v několik odrůd či poddruhů. Roste v celé Evropě a na východ v Sibiři až k Altaji a do kavkazských sovětských republik. Ačkoliv je to krásná rostlina, která je ozdobou každé louky, na níž roste ve větším množství, není hospodářům zvlášť vítána. Není totiž zvlášť dobrou luční rostlinou. V zahradách se pěstují některé velkokvěté odrůdy. Největší mají úbory až 16 cm v průměru, a to buď uprostřed s terčem žlutých kvítků a s okrajovými bílými květy jazykovitými, nebo všecky květy v úboru jsou změněny v květy jazykovité, takže potom úbor je»plný«.

229

230 108. Podběl léčivý Tussilago farfara L. Složnokvěté Compositae. Vytrvalá bylina vyhánějící z výběžkatého, šupinatého oddenku na jaře (v březnu a dubnu) přímé, nevětvené, šupinami porostlé květní lodyhy, zakončené jedním úborem žlutých kvítků. Tyto lodyhy v době květu jsou cm dlouhé a plstnaté, později se prodlužují až na 30 cm. Na bezplevném lůžku, chráněny jednořadým zákrovem, sedí drobné kvítky dvojího druhu, a to v terči kvítků zdánlivě oboupohlavných, které však fungují jen jako květy samčí, neboť jejich blizna je zakrnělá. Na obvodu nalézáme velmi početné květy pestíkové (samicí), s korunou úzce jazykovitou, které po oplodnění pylem kvítků v terči (buď z jiného úboru nebo i z téhož) uzrávají v plody. Jsou to nažky, opatřené bílým chmýrem, který je jednořadý, složený z jednoduchých paprsků. Teprve po odvetu z jiných pupenů na oddenku vyrůstají listy, jež jsou řapíkaté a srdčitě okrouhlé, na okraji zubaté, cm v průměru, porostlé na spodní straně vrstvičkou plsti, jež později částečně olysává. Roste hojně na jílovitých půdách, hlavně na vlhčích místech, na pasekách, na březích potoků, v příkopech, u cest a na vlhkých jílovitých polích, a to skoro v celé Evropě, v západní a severní Asii a v pohořích severní Afriky. V Severní Americe roste jen zplaněle. V některých krajinách je tato rostlina obtížnou plevelí. Koření velmi hluboko, průměrně cm, někdy dokonce sahají její kořeny až do hloubky 250 cm. Květy se zakládají již před příchodem zimy a rozkvétají brzo na jaře. Jedna hlávka obsahuje asi 130 semen. Semena klíčí velice rychle (ve dvou dnech na 100 /o). Květů a listů používá se v lidovém lékařství hlavně proti kašli. Z listů připravuje se také náhražka tabáku, a to tak, že natrhané listy se usuší (ne docela), nakladou ve vrstvu a zatíží. Když po určité době prokvasí, dosuší se na provazech.

231

232 109. Chrpa modrá Centaurea cyanus L. Složnokvěté Compositae. Jednoletá přezimující nebo jednoletá (t. j. na jaře klíčící) bylina s bledým, vřetenitým kořenem a vzpřímenou, většinou bohatě rozvětvenou, hranatou a pavučinatě chlupatou lodyhou, jež je porostlá oddálenými, střídavými listy. Ty jsou kopinaté, přízemní nedělené nebo lyrovitě peřenosečné, v řapík zúžené, dolejší lodyžní přisedlé, hořejší čárkovitě kopinaté, šedozelené, pavučinovitě chlupaté a plihé. Obory stojí jednotlivě na konci větví a jsou vzpřímené, asi 3 cm v průměru. Jejich zákrov je vejčitý, složený ze střechoví tě uspořádaných listenů, z nichž vnější jsou těsně přitisklé, vejčité a více méně zelené, vnitřní jsou prodloužené, volnější a často fialově naběhlé, opatřené trojhrannými přívěsky černě zbarvenými, po obou stranách sbíhajícími hřebenitým třásněním, se 4 7 třásněmi na každé straně, jež na vnějších listenech jsou sotva l mm dlouhé a na vnitřních ještě kratší. Lůžko úboru je hustě šupinkaté. Prostřední květy v úboru, v počtu 15 19, jsou oboupohlavné, s korunou skoro pravidelnou pěticípou a fialovou. Okrajové květy, většinou v počtu 8, jsou zveličelé, neplodné a mají korunu šikmo zvonkovitou, souměrnou, nestejně pěticípou, 2 3krát delší než květy vnitřní, krásně modrou (zřídka fialovou, růžovou nebo bílou). Ze spodních semeníků vnitřních květů po opylení vznikají nažky, jež jsou 3 3,3 mm dlouhé, jemně bíle hedvábitě pyrite, v době zralosti na obou koncích slonovinově bílé, ostatně 'modrošedé s bílými pruhy, na temeni opatřené dvouřadým chmýrem z dosti silných a krátkých chlupů, jež bývají asi l mm dlouhé a žlutavě až rezavohnědavě zbarvené. Kvete od června do srpna. Velice hojně rozšířená plevel v obilí (hlavně v ozimech), ale také v brambořištích a v polích řepných, u cest, na výslunných pahorcích, z nížiny až do podhorského pásma. Chrpa modrá není naší domácí rostlinou, nýbrž dostala se k nám s obilím z východního Středozemí (Sicílie, jižní část Balkánského poloostrova, Přední Asie), kde je domovem. Dnes roste skoro všude v Evropě, kde se obilí pěstuje, na sever sahá dokonce až na Island a do severních krajů v SSSR. Roste také skoro v celé mírné Asii (ale také v Indii) a v Číně. Byla zavlečena také do severní Afriky, Severní a Jižní Ameriky a Austrálie. Květů chrpy modré používalo se dříve v lékařství. Je známo asi 400 druhů různých chrp, z nichž většina je domovem ve Středozemí a Přední Asii. U nás vedle chrpy modré roste ještě dalších 14 druhů.

233

234 110. Křivatec žlutý Gagea lutea SCHULT. Liliovité Liliaceae. Vyhání na jaře z přímé cibule jen jeden plochý, čárkovitě kopinatý a na konci kápovitý list a vedle něho cm vysokou, jednoduchou lodyhu, která nese dva menší listeny a 4 7 žlutých květů na nestejně dlouhých stopkách, jež skládají dohromady nepravý okolík. Květy jsou složeny ze šesti podlouhlých lístků okvětních, uvnitř žlutých a vně zelených, a ze šesti tyčinek s přímými prašníky. jež přirůstají k nitkám svými spodinami. Svrchní semeník, ze tří plodolistů složený, nese jednoduchou čnělku, zakončenou nezřetelně trojlaločnou bliznou. Plod je trojpouzdrá a třemi chlopněmi pukající tobolka, která v každém pouzdru obsahuje 1 6 semen. Kvete v březnu a dubnu. Roste hojně v lužních lesích, v křovinách a ve vlhčích hájích, a to nejen u nás, nýbrž skoro všude v Evropě, na Kavkaze a na východ zasahuje do Sibiře.

235

236 111. Lilie zlatohlavá Lilium martagon L. Liliovité Liliaceae. Vytrvalá bylina vyhánějící z podzemní, vejčité, zlatožluté a až 5 cm dlouhé, z většího počtu dužnatých šupin složené cibule vzpřímenou, oblou, lysou nebo výše krátce chlupatě drsnou, zelenou nebo červeně skvrnitou lodyhu, která, hlavně v prostřední části, je porostlá listy. Ty jsou podlouhle kopinaté až kopisťovité, přišpičatělé, se 7 11 žebry, krátce chloupkatě brvité a až 15 cm dlouhé, spodní a nejhořejší střídavé (jednotlivé), prostřední sblížené po 5 6 do přeslenů. Konečné květenství je volný hrozen, složený ze 3 10(40) květů, které jsou velmi krásné, obloučnatě dolů skloněné. Tvoří je šest okvětních lístků podlouhlého tvaru, 3 až 3,5 cm dlouhých a půvabně nazpět zatočených, špinavě světle nachových, s tmavšími skvrnami a brvitou medovou rýžkou, na hřbetě a na špičce málo chlupaté. Šest tyčinek má pohyblivé a červeně zbarvené prašníky. Svrchní semeník, ze 3 plodolistů složený, nese dvakrát delší, prohnutou čnělku, na konci s tlustou, trojlaločnou bliznou. Plod je tobolka až 3 cm dlouhá, čihovitá a ostře hranatá, obsahující četná, plochá, světle hnědá, 6 8 mm dlouhá semena. Kvete v červenci a v srpnu. Roste roztroušeně v listnatých lesích a v křovinách, hojněji v hornatějších krajinách, v nížinách řidčeji, s oblibou na půdách vápencových. Je rozšířena z nížiny až do alpinského pásma skoro v celé Evropě (kromě nejsevernějších krajů) a v mírné severní Asii. Na východ zasahuje až do Japonska. Vařené cibule této rostliny v Sibiři místy jedí. Někdy se setkáváme s lilií zlatohlavou i v zahrádkách, kde se pěstuje pro ozdobu.

237

238 112. Kokořík vonný Polygonatum odoratum (MILL.) DRUCE. Liliovité Liliaceae. Vytrvalá, cm vysoká bylina s plazivým, podzemním, silným, šupinatým a rozvětveným oddenkem, z něhož vyrůstají vzpřímené nebo obloučnatě prohnuté, lysé a hranaté, nahoru skoro dvouřízně smačklé lodyhy s několika brzo opadavými, blanitými šupinami, naspodu pod listy. Listy podlouhle vejčité až eliptičně kopinaté, lodyhu poloobjímající, k oběma koncům zúžené, 3 12 cm dlouhé a 1,5 5 cm široké, vzhůru namířené, dosti tuhé, se zřetelnými, podélnými nervy, svrchu zelené, vespod sivě zelené. Květy vyrůstají v paždí listů jednotlivě nebo po dvou (řidčeji po 3 5) na stopkách až 2 cm dlouhých a jsou převislé. Jejich okvětí je bílé, trubkovité, dole trochu břichaté, lysé, mm dlouhé a 5 7 mm široké, na konci se 6 podlouhle trojhrannými, zelenavými a až 4 mm dlouhými cípy. Šest tyčinek přirůstá v polovině trubky okvětní a jejich prašníky jsou podlouhlé a asi tak dlouhé jako nitky. Semeník je svrchní, trojpouzdrý, kulovitý, s dosti dlouhou čnělkou a mění se za plodu v modročernou, kulatou, 8 12 mm v průměru měřící bobuli. Kvete v květnu a červnu. Roste hojně ve světlých a sušších lesích listnatých i v borech, také v křovinách, na kamenitých stráních i na skalách, z pahorkatiny až do subalpinského pásma skoro v celé Evropě (kromě nejsevernější části evropské SSSR a nejjižnější části středomořské), dále v Sibiři až za Bajkalské jezero a do západních Himalájí. Kromě kokoříku vonného rostou u nás ještě další tři druhy tohoto rodu.

239

240 113. Konvalinka vonná Convallaria majalís L. Liliovité Liliaceae. Vytrvalá bylina s rozvětveným, plazivým a dosti tenkým oddenkem, z něhož vyrůstají každoročně 2 listy cm vysoké, jež jsou eliptičné až eliptičně kopinaté, dlouze řapíkaté, živě zelené a naspodu pochvovitými šupinám obalené. Příjemně vonné, bílé květy jsou stopkaté a vyrůstají v řídkém hroznu na dosti dlouhém, přímém stvolu v paždí drobných listenů. Okvětí je kulovitě zvonkovité, 5 9 mm dlouhé, se šesti krátkými, odstávajícími cípy, čistě bílé nebo zřídka kdy velice slabě narůžovělé. Tyčinky jsou uzavřeny v okvětí, vyrůstají naspodu a jejich velmi krátké a tlusté nitky z poloviny přirostlé k okvětí a pak v ostrém úhlu odehnuté nesou živě žluté prašné pytlíčky. Kulovitý semeník je složen ze tří plodolistů a nese tlustou a krátkou čnělku. Za plodu mění se v kulovitou, živě červenou bobuli, která obsahuje 2 6 skoro kulatých a modrých semen. Kvete od května do června, na mnoha místech však vůbec nekvete nebo jen velmi spoře. Roste hojně a pospolitě ve světlejších lesích listnatých i jehličnatých, v křovinách, v luzích i na horských lukách, z nížiny až do subalpinského pásma v horách. Je rozšířena skoro v celé Evropě, v celé severní mírné Asii. kde sahá až do Japonska, a také v Severní Americe. Některé ostrovy v Baltickém moři blízko švédského pobřeží jsou konvalinkou téměř porostlé. V době květu odnáší vítr rozkošnou vůni i několik kilometrů daleko nad moře. Konvalinka vonná je prastará lékařská rostlina, které se používalo hlavně v lidovém lékařství v SSSR. Je prudce jedovatá, neboť obsahuje jedy convallarin, convallamarin a majolin. Convallamarin má dosti podobné účinky jako účinné látky náprstníku. Používá se jí proti nemocem srdečním, padoucnici a j. Květů naložených v octě nebo ve víně se používalo dříve jako léku k tišení bolestí v hlavě.

241

242 114. Sněženka jarní čili podsněžník Galanthus nivalis L. Amarylkovité Amaryllidaceae. Vyhání časně z jara v únoru a březnu, a je-li zima dlouhá, až v dubnu z podzemní cibule, jež je zaobalena v hnědých šupinách, dva čárkovité, sivozelené, na konci tupé, 4 10 mm široké a asi 10 cm dlouhé listy a přímý stvol, na jehož konci T paždí zelenavého a bíle lemovaného listenu vyrůstá na tenké stopce jeden ničí květ. Je složen ze 3 vnějších lístků okvětních, jež jsou sklenuté a bílé, a ze 3 vnitřních lístků okvětních, jež jsou o polovinu kratší, přímé, na konci srdčitě vykrojené a zelenou skvrnou ozdobené. Šest tyčinek má kopinaté nitky a žluté prašníky. Semeník, složený ze tří plodolistů, uzrává v trojpouzdrou tobolku, obsahující semena opatřená přívěskem. Semena roznášejí také mravenci, neboť rohovitý přívěsek na nich rádi ožírají. Pomáhají tak rostlinu rozšiřovat. Roste v lužních lesích, v křovinách, řidčeji a druhotně na loukách, z roviny až do podhoří. Dnes je však u nás mnohem vzácnější než dříve, protože stálým trháním květů pro trh byla na mnoha místech vyhubena. Je rozšířena skoro v celé Evropě od Pyrenejí až po řeku Don, dále na Krymu, na Kavkaze a také v Malé Asii.

243

244 115. Bledule jarní Leucoium vernum L. Amarylkovité Amaryllidaceae. Krásná jarní rostlina, jež vyhání z kulaté cibule obyčejně dva až čtyři 5 až 13 mm široké, živě tmavozelené listy a zároveň stvol, na němž z úžlabí listenu vyrůstá jeden květ (zřídka dva). Je složen ze šesti skoro stejných lístků okvětních, jež jsou 8 12 mm dlouhé, bílé, pod koncem ztluštělé a zde zelenavě žlutou skvrnou ozdobené. Tyčinek je šest a jsou o polovinu kratší než lístky okvětní. Mají krátké nitky a prašníky na vrcholku nemají výrůstky. Semeník je složen ze tří plodolistů a na temeni nese kyjovitě ztlustlou bliznu. Kvete v březnu a dubnu. Roste ve stinných a vlhkých lužních lesích, na mokrých lukách a v luzích z nížiny až do hor roztroušeně. Na Slovensku vyskytuje se divoce jen na jižním úpatí Vihorlatu a také u Zvolena (kde však možná je jen zplanělá). Tato krásná a milá jarní rostlina pěstuje se také často v zahradách pro ozdobu. Divoce roste roztroušeně ve střední a jižní Evropě (kromě nejteplejšího Středozemí). V Anglii a ve Švédsku v přírodě neroste, nanejvýš na některých místech jen zplaněle.

245

246 116. Šafrán Heuffelův Crocus Heuffelianus HERB. Kosatcovité Iridaceae. Vytrvalá bylina, která vyrůstá z podzemní, kulovité, cibuli podobné hlízy, jež je obalena síťnatě rozpadlými šupinami ze zbytků listových pochev. Listy přízemní, v růžici, čárkovitě kopinaté, cm dlouhé, brvité. zřídka olysalé, dole obalené l 2 blanitými, bělavými pochvovitými listeny. Květy veliké, fialové, řidčeji bílé nebo fialově čárkované, na kratičkém stvolu téměř přisedlé na hlíze, se šesti zřetelně vydutými, podlouhle obvejčitými, uvnitř naspodu lysými okvětními cípy. Tři tyčinky jsou v trubce vetknuté, mají nitky lysé a jsou kratší než hřebenitě rozdřipené tři blizny. Semeník a dolní část velmi dlouhé trubky květní je pod zemí, takže nad povrch země vyniká jen hořejší část trubky květní, dole blanitým listenem obalená a nad zemí rozdělená v šest okvětních cípů. Celý květ nelze vcelku utrhnout, spodní část se semeníkem zůstane vždy v zemi. Čnělka je nitkovitá, velmi dlouhá a nahoře rozdělená ve tři nálevkovité díly. Semeník mění se za plodu v trojpouzdrou tobolku, dozrávající nad zemí, neboť stvol se později prodlužuje. Obsahuje četná kulovitá semena. Kvete v březnu až květnu, podle polohy. Roste na lukách a na travnatých místech v lesích, z pahorkatiny až do subalpinského pásma v horách. U nás se hojněji vyskytuje jen v karpatské oblasti na Slovensku. V Čechách a na Moravě je velmi vzácný. Na Slovensku roste od Banské Bystrice a Lučence po Babiu Góru, Kriváň, Fatru, Tatry a také v Šariši se vyskytuje. Kromě šafránu Heufellova roste u nás divoce ještě šafrán bělokvětý a šafrán banátský. Mnoho jiných druhů pěstuje se v zahradách pro ozdobu a někdy také zplaňují. Nejčastěji se setkáváme v zahradách se šafránem bělokvětým a jeho četnými zahradními odrůdami, které mají květy bílé, fialové nebo červenofialové a rozkvétají často již počátkem března. Divoce roste u nás jen na několika místech, ale zato je velmi hojný v Alpách, kde z jara pokrývá svými květy často celé louky. Celkem je známo asi 80 druhů různých šafránů, které jsou rozšířeny hlavně ve Středozemí a v Přední Asii a k severu vyzařují jen několika druhy. Jako užitková rostlina pěstoval se dříve i u nás a podobně i v Rakousku a sousedním Německu a přirozeně i jinde v Evropě šafrán setý Crocus sativus L., který pochází patrně z Řecka nebo z Přední Asie. Podobá se dosti šafránu Heuffelovu, ale kvete na podzim od září do listopadu. Jeho vonné blizny slouží za koření, léčivo i barvivo. Z květů se vytrhávají a suší nad ohněm. Pěstuje se od pradávna. Mluví se o něm již ve starých papyrech a v bibli a byl dříve velice ceněn. Jeho sláva však z větší části pohasla. Dříve přidávalo se několik blizen do hovězí polévky; zbarvuje ji slabě žlutě a dodává jí příjemné vůně a chuti. Nejvíce šafránu se pěstovalo před válkou ve Španělsku, které sklidilo ročně 70 až kg tohoto koření a léčiva. V menším rozsahu pěstuje se však i jinde. Ve střední Evropě od jeho pěstování bylo upuštěno však již před dávnými lety, protože kultury šafránové jsou velmi nákladné a vyžadují mnoho pracovních sil.

247

248 117. Kosatec žlutý Iris pseudacorus L. Kosatcovité Iridaceae. Vytrvalá, bažinná bylina se silným, rozvětveným oddenkem a vzpřímenými, smačkle oblými lodyhami, které jsou dvouřade porostlé trávovězelenymi, l 3 cm širokými, jezdivými listy, hranou k lodyze postavenými. Přízemní listy jsou skoro tak dlouhé jako kvetoucí lodyha. Světle žluté a rychle vadnoucí, vodnatě dužnaté květy jsou dosti dlouze stopkaté, nevoní a vznikají v úžlabí bylinných listenů. Mají spodní, trojpouzdrý semeník, který je ukryt v listenech a okvětí v dolejší části srostlé v trubku, která se rozšiřuje náhle v šest cípů okvětních, z nichž tři vnější jsou rovnovážně až nazpět odstálé, vejčité, bez kartáčku (který u jiných druhů je velmi nápadný), uprostřed tmavožluté, s fialově hnědými žilkami. Vnitřní tři cípy okvětní jsou vzpřímené, čárkovité a kratší než bliznové laloky. Tři tyčinky mají prašníky ukryté pod laloky blizen. čnělka je prodloužená, nahoře rozdělená ve tři velké lupenité a vpředu dvoupyské laloky. Hořejší pysk bliznový má špičaté úkrojky. Plod je 4 5 cm dlouhá, válcovitá, převislá, tupě trojhranná tobolka s krátkou špičkou na konci, jež obsahuje četná, plochá, hladká, 6 8 mm v průměru měřící semena. Roste hojně v příkopech, na březích řek a rybníků a v bažinách, hlavně v nížině, řidčeji i v pahorkatině. Je rozšířen skoro v celé Evropě, dále na Kavkaze, v Přední Asii a v severní Africe. Dříve se používalo oddenku kosatce žlutého v lékařství. Protože obsahuje hodně tříslovin, možno ho použít i v koželužství. Spolu se solemi železa hodí se k barvení na černo.

249

250 118. Střevíčník pantoflíček Cypripedium calceolus L. Vstavačovité Orchidaceae. Vytrvalá cm vysoká bylina, s oddenkem skoro vodorovně plazivým, porostlým šupinami a dosti tlustými kořenovými vlákny. Lodyha vzpřímená, pýřita, naspodu s hnědými šupinkami, výše se 3 4 (5) listy, jež jsou rozestaveny na lodyze ve střídavém pořádku a jsou široce eliptičné až podlouhle kopinaté a spodky objímají pochvovitě lodyhu. Čepele jejich jsou zřasené a na konci špičaté, živě zelené, vespod bledší. Květy po l 2 (řidčeji až po 4) vyrůstají v úžlabí lupenitého listenu, asi stejně dlouhého jako semeník. Okvětí je složeno ze šesti lístků, z nichž však oba postranní, vnější, jsou srostlé v podlouhlý, dvouzubý lístek (je to prostřední dolní lístek se dvěma zelenými zoubky na špičce), horní vnější lístek je vzpřímený a vejčitě kopinatý, vnitřní postranní lístky jsou rozestálé, kopinaté a všecky hnědě červené zbarvené. Nejnápadnější je vnitřní dolní lístek, zveličelý ve 3 4 cm dlouhý, břichatý, zaoblený a citrónově žlutě zbarvený pantoflíček, který má poměrně malé ústí. Uvnitř je ozdoben purpurovými tečkami a žilkami, porostlými sporými chloupky. Je kratší než úzké, červenohnědé okvětní lístky ostatní. Květ je otočen o 180, takže plátky dolní jsou ve skutečnosti horní. Dvě tyčinky srůstají se čnělkou ve sloupek. Blizna je trojlaločná. Sloupek je krátký, přehnutý kupředu, se třemi nápadnými přívěsky, z nichž oba postranní nesou jednopouzdré prašné pytlíčky a prostřední skoro trojlaločnou bliznu; třetí zakrnělý prašný pytlíček je přetvořen ve žlutavý a červenou kresbou zdobený, korunovitě zbarvený lístek, který ji přikrývá. Pyl je práškovitý, neslepený v brylky. Semeník je jednopouzdrý, chlupatý a mění se za plodu v tobolku, obsahující velice drobná semena. Kvete v květnu a červnu. Tato naše nejkrásnější orchidea (vstavačovitá rostlina) je u nás dosti vzácná, ale na Slovensku místy dosti hojná. Roste zpravidla ve stinných listnatých lesích na vápencovém nebo opukovém podkladu a to jak v nížině, tak i v pahorkatině. Je rozšířena roztroušeně v celé střední a severní Evropě, dále v kavkazské oblasti a v Sibiři. V Severní Americe roste střevíčník královnin Cypripedium speciabile SW., který má okvětní lístky bílé a pantoflíček růžový. Pěstuje se u nás v zahradách.

251

252 119. Vstavač obecný čili kukačka Orchis morio L. Vstavačovité Orchidaceae. Vytrvalá bylina cm vysoká, jež má v zemi dvě kulaté hlízy, jednu svrasklou, loňskou, z níž kvetoucí rostlina vyrůstá a bere potravu, druhou hladkou, letošní, do níž shromažďuje zásobní látky pro příští rok. Po odkvětu stará hlíza se ztratí a přezimuje jen letošní, z níž vyroste květní lodyha v příštím roce. Květní lodyha je jednoduchá, nahoře nafialovělá, naspodu s několika bílými, zašpičatělými šupinami a pak následují střídavé listy sivozeleně zbarvené. Jsou podlouhle kopinaté, 5 15 mm široké, dole delší a prohnuté, vzhůru čím dále menší a nejhořejší vzpřímené a lodyhu pochvovitě nebo kornoutovitě objímající. Květy skládají hroznu podobný klas vejčitého nebo podlouhlého tvaru, který je dosti volný a je složen ze 7 16 květů, jež vyrůstají v úžlabí jednoduchých, jednožilných, blanitých listenů, které jsou asi. tak dlouhé jako semeníky nebo o málo delší. Na spodním, zkrouceném a o 180 otočeném semeníku, který se podobá květní Stopce, vyrůstá 6 nachově zbarvených okvětních lístků, z nichž pět je přilbovitě skloněno a šestý, temně skvrnitý, je rozšířen v pysk, který je vpředu rozeklán ve tři široké, zaoblené laloky, z nichž prostřední je nejmenší a někdy i zakrnělý. Vzadu je prodloužen ve válcovitou, tupou, vodorovnou nebo vystoupavou ostruhu, která je tak dlouhá jako semeník nebo o něco kratší. Prašník přirůstá celým hřbetem ke sloupečku (čnělce) nad bliznou, umístěnou vpředu před ústím ostruhy. Pyl pytlíčků prašníkových je slepen v hruškovité útvary (t. zv. brylky), jejichž držadélko je na konci lepkavé a vězí ve zvláštní kapsičce horního okraje blizny. Brylka se přilepí na sosák hmyzu, který ji přenese na bliznu jiného květu, kde způsobí opylení. Jednopouzdrý semeník, složený ze tří plodolistů, mění se za plodu v tobolku, obsahující četná a velice drobná semena, jež mají volnou, síťkovitou slupku. Roste dosti hojně na sušších lukách, na pastvinách, na křovinatých stráních i v sušších lesích, z nížiny až do podhoří. Je rozšířen ve střední a jižní Evropě, v Malé Asii a v zemích kolem Kavkazu a odtud dále až do Sibiře. Hlízy obsahují mnoho slizu a škrobu, který je lehce stravitelný. Proto se jich používá k výživě malých dětí a nemocných. Hlízy se sbírají a suší (hlavně v jižní Evropě) a prodávají se pod jménem»salep«.

253

254 120. Puškvorec obecný Acorus calamus L. Aronovité Araceae. Vytrvalá, bažinná rostlina s vodorovným, plazivým, rozvětveným, l 3 cm tlustým a příjemně vonným oddenkem, který se plazí na povrchu bahna a jen na spodní straně vyhání kořeny, jimiž je v půdě upevněn. Z něho vyrůstají ve dvou řadách listy, jež jsou živě zelené, mečovité, až l m dlouhé a asi 15 mm široké a také květonosné stvoly, jež jsou po jedné straně ostré a po druhé žlábkovité. Drobné žlutozelené kvítky jsou směstnány ve válcovitou, až 8 cm dlouhou palici, která vyrůstá zdánlivě z boku, nikoli z vrcholu květního stvolu. Toulec, který u jiných aronovitých rostlin objímá květní palici jako kornout, je u puškvorce mečovitý, listu podobný a je rovněž namířen vzhůru, takže zatlačuje květní palici stranou. Drobné, nevzhledné kvítky mají okvětí složené ze 6 žlutavě zelených, šupinkovitých lístků a obsahují 6 tyčinek a jeden svrchní, 2 3pouzdrý semeník s přisedlou bliznou. Plody jsou podlouhlé, červené bobule, které se však u nás nikdy nevyvinují. Kvete v červnu a červenci. Roste na bažinatých březích stojatých i mírně tekoucích vod, v odvodňovacích příkopech a na jiných bažinatých místech z nížiny až do podhůří roztroušeně, ale místy velice hojně. Není to naše domácí rostlina, nýbrž jen zplanělá. Její vlastí jsou tropické kraje východní Asie, odtud dostala se v pradávných dobách na západ, neboť byla hledaným léčivem. Znali ji již staří Řekové a Římané. V roce 1557 byla Matthiolimu zaslána do Prahy z Cařihradu první živá rostlina puškvorce. Zaslal mu ji tehdejší císařský vyslanec na tureckém dvoře Augerius Ghislenius Busbequius. Roku 1576 byla Clusiovi do Vídně zaslána další živá rostlina, rovněž z Cařihradu. Z těchto dvou exemplářů rozšířil se puškvorec po celé střední Evropě. U nás semena nikdy nepřináší. Jeho bobule jsou známé jen z nejteplejších krajů východní Asie. Jinde se rozmnožuje jen svými oddenky, a že se tímto způsobem rozmnožuje dobře, svědčí dnešní jeho rozšíření. Roste totiž nejen ve střední a východní Evropě, ale také v severní Itálii, na Balkáně, v tropické a subtropické Asii. ve východní Sibiři, ve východní částí Severní Ameriky a na ostrově Réunionu. Tlustých aromatických oddenků puškvorce se odedávna používá k lékařským účelům. Byl ceněn jako léčivo při chorobách žaludečních a ještě dnes připravují se z něho likéry. Obsahuje hořký glykosid acorin a alkaloidy calamin a cholin, jakož i množství škrobu a vonného oleje.

255