Kobylka samobřezí Poecilimon intermedius (Fieber, 1853)

Transkript

1 Kobylka samobřezí Poecilimon intermedius (Fieber, 1853) Charakteristika. Partenogenetický druh, samci nebyli ani u nás ani jinde dosud zaznamenáni. Délka těla 18,0 26,0 mm. Apterní druh, délka kladélka 7,0 8,5 mm. Základní zbarvení našich jedinců je světle zelené (až bělavě zelené) s hustým tmavým tečkováním. Paranota jsou často nevýrazně žlutě lemována. Hrany štítu vzadu, krátké štěty a zoubky na kladélku dospělců bývají růžové, tykadla jsou zelenočerveně kroužkovaná. Možná záměna. Nymfy mohou být považovány za velikostně a tvarově podobné kobylky rodu Leptophyes, zejména kobylku bělopruhou (L. albovittata), která se na obou známých lokalitách výskytu v ČR hojně vyskytuje. Dospělé samice lze zaměnit za samice kobylek z rodu Isophya. Rozšíření. Eurosibiřský druh rozšířený od Česka a Rakouska přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Ukrajinu až po Sibiř. V ČR je velmi vzácný, byl zjištěn pouze na Kamenném vrchu u Hustopečí a v Bílých Karpatech (do 450 m n. m.). Nejspíše se jedná o zcela izolované populace na západním okraji rozsáhlého areálu. Obývané biotopy. Teplomilný druh, obývající lesostepi, stepi, suché louky apod. Biologie. Zřejmě striktně partenogenetický druh, samci sice ve starší literatuře popsáni byli, jednalo se ale vždy o záměnu s jiným druhem tohoto v oblasti východní Evropy a západní Asie nezvykle početného rodu. Dospělci se vyskytují v červnu a červenci, celkovou dobu jejich výskytu a její vrchol teprve bude třeba stanovit. Jedná se o býložravý druh. U nás bývají samice nejčastěji nalézány v porostech bílojetele bylinného (Dorycnium herbaceum). Za slunných dnů posedávají na jeho lodyhách, se kterými barevně téměř splývají. Vajíčka jsou světle hnědá, plochá, z boku vejčitá, asi 3 mm dlouhá. Ohrožení. V červeném seznamu rovnokřídlého hmyzu ČR figuruje kobylka samobřezí v kategorii ohrožené druhy. Jakožto bezkřídlá je velmi citlivá na změny biotopu a vzhledem k výskytu omezenému jen na pár lokalit může jak přerušení údržby, tak nevhodná údržba biotopů způsobit zánik místních populací. Přestože se jedná o chráněná území, reálnou hrozbou pro kobylku samobřezí může být jak postupné zarůstání dřevinami, tak i některá protiopatření, jako například intenzivní pastva ovcemi. Stridulace. Nestriduluje. 94

2 samice (nahoře i dole) 95

3 Kobylka zavalitá Polysarcus denticauda (Charpentier, 1825) Charakteristika. Délka těla 27,0 47,0 mm, 28,0 45,0 mm. Krytky jsou silně zkrácené, zadní křídla chybějí. Délka krytek je 2,5 5,5 mm ( ), 0,2 2,0 mm ( ); délka kladélka 15,0 24,5 mm. Velký, robustní druh kobylky. Základní zbarvení je zelené s červenohnědým tečkováním, méně často je celé tělo hnědé. S velmi tmavými jedinci je možné se setkat ve velehorách (Karpaty, balkánská pohoří), nebo to mohou (ve starých sbírkách) být jedinci stěhovavé formy vyvíjející se při přemnožení. U obou forem však jde o krátkokřídlý (brachypterní) druh, krytky jsou žlutohnědé nebo zelenožluté s tmavší žilnatinou, u samce jsou výrazně delší než u samice. Možná záměna. Vzhledem ke značné velikosti, zřejmé už u nymf, robustní tělesné stavbě, tvaru štítu samců a absenci křídel jde o nezaměnitelný druh. Rozšíření. Evropský montánní druh rozšířený v Pyrenejích, Alpách, Karpatech a balkánských pohořích. V ČR se jedná o vzácný druh. Nejpočetnější je na několika lokalitách v CHKO Bílé Karpaty, které tvoří výběžek jeho souvislého areálu. Kromě toho se kobylka zavalitá vyskytuje na dvou izolovaných reliktních lokalitách mimo hlavní areál výskytu: v Čechách v okolí Jičína a na Moravě v podhůří Jeseníků nedaleko Zlatých Hor. Obývané biotopy. Ekologické nároky kobylky zavalité jsou velmi málo známy a pravděpodobně jsou velmi specifické, zejména mezoklimaticky. V ČR obývá především horské a podhorské louky a travnaté stráně, jen vzácně byla dříve zjištěna i v nížinách (i 200 m n. m.). Jako optimální biotop se jeví extenzivně obhospodařované mezofytní louky s vyšším a hustým porostem, přičemž bylinná skladba pravděpodobně není klíčovým faktorem. Biologie. Z hlediska potravní biologie se jedná o býložravý, zřejmě široce polyfágní druh. Dospělci se vyskytují od konce května do září, s vrcholem výskytu v druhé polovině června. Ve vyšší luční vegetaci sedávají nehnutě a spoléhají na ochranné zbarvení, samce však prozradí jejich velmi hlasitý zpěv. Vajíčka jsou hnědá, plochá, z boku oválná, asi 5 mm dlouhá a jsou samicemi kladena hluboko do půdy. Ohrožení. I přes přibývající nálezy kobylky zavalité je stále nutno tento druh považovat za kriticky ohrožený, jak je uveden v červeném seznamu rovnokřídlého hmyzu ČR. Stridulace. Samci vydávají charakteristické dlouhé a na louce nepřeslechnutelné cvrčení, ve kterém se střídá 5 různě znějících a různě dlouho trvajících částí. Ty se po zhruba s opakují, přičemž monotónní cvrčení (10 15 s) je nejprve prokládáno pronikavými tikavými zvuky, pak nahrazeno rychlým tikáním, které pak zase buď plynule, nebo jakoby s krátkou odmlkou přechází do vytrvalého cvrčení. V průběhu cvrčivé části jsou sloky opakovány rychlostí ca slok/s. Frekvenční rozsah je přibližně 8 30 khz, s maximem okolo 15 khz. 96

4 samec (nahoře), samice (dole) 97

5 Kobylka dubová Meconema thalassinum (De Geer, 1773) Charakteristika. Délka těla 11,0 19,0 mm, 11,0 19,0 mm. Délka krytek je 10,5 17,0 mm (, ); délka kladélka 9,0 11,0 mm. Barva těla a krytek je velmi světle zelená, od středu temene po konec štítu prochází podélný žlutý pruh. Nohy jsou zelené anebo žluté, tykadla zelená nebo žlutá s hnědým kroužkováním. Tykadla jsou přibližně 2 delší než tělo. Štěty samců jsou velmi dlouhé, štíhlé, prohnuté směrem nahoru, kladélko samice je šavlovité. Nymfy barevně a tvarově připomínají dospělce. Možná záměna. V oblasti jižní Moravy (včetně Brna) a v oblasti středních Čech (včetně Prahy), a lokálně možná už i jinde, se může vyskytovat společně s velikostně, tvarově a barevně velmi podobnou kobylkou jižní (M. meridionale). Ta je však u nás prozatím výskytem vázaná především na městské prostředí (ale také třeba na autokempy a dálniční odpočívadla) a je v dospělosti krátkokřídlá. Rozšíření. Evropský druh rozšířený od Portugalska a Britských ostrovů po Kavkaz, na severu po jižní Švédsko a na jihu po Itálii, Srbsko a Hercegovinu. Po celém území ČR hojný druh, stejně jako ve všech okolních státech. Obývané biotopy. Keře a stromy v listnatých a smíšených lesích, parcích, zahradách apod. v nížinách a pahorkatinách. Biologie. Dospělci se vyskytují od června až do konce října, s vrcholem výskytu počátkem srpna. Aktivní jsou zejména za soumraku a v noci, samci občas zalétají okny do osvícených místností. Samice létají špatně. Kobylky dubové jsou dravé a na stromech a keřích se živí různým drobným hmyzem, např. mšicemi či molicemi. Na zemi se s nimi setkáme zřídka, nejčastěji po dešti nebo silném větru, zvláště na podzim. Ke konci října totiž způsobí první nízké teploty podchlazení a pád kobylek ze stromů na zem. Samci nemají vyvinutý stridulační aparát, zvuky podobné stridulaci však dovedou vydávat klepáním ( bubnováním ) zadníma nohama na povrch listů nebo větviček. Vajíčka jsou hnědá a podlouhlá, asi 3 mm dlouhá a jsou samicemi kladena do prasklin kůry. Ohrožení. V červeném seznamu rovnokřídlého hmyzu ČR není kobylka dubová evidována. Stridulace. Nestriduluje, ale výše popsaným způsobem dovede vyluzovat až na 1 m slyšitelné bzučivé zvuky. Intenzita zvuku záleží na substrátu, do kterého sameček bubnuje. Po jedné krátké sérii následují 1 3 delší, např. tr tr tr trrr trrr. 98

7 Kobylka jižní Meconema meridionale A. Costa 1860 Charakteristika. Délka těla 11,0 19,0 mm, 11,0 19,0 mm. Krátkokřídlá (brachypterní až squamipterní) kobylka, délka krytek je 1,5 2,0 mm (, ), délka kladélka 7,5 8,0 mm. Barva těla a krytek je velmi světle zelená, od středu temene po konec štítu prochází žlutý podélný pruh. Nohy jsou žluté, tykadla rovněž žlutá s hnědým kroužkováním. Tykadla jsou přibližně 2 delší než tělo. Štěty samců jsou velmi dlouhé, štíhlé, prohnuté směrem nahoru, kladélko samice je šavlovité. Nymfy barevně a tvarově připomínají dospělce. Možná záměna. V obou známých oblastech výskytu, a lokálně možná už i jinde, se vyskytuje společně s velikostně, tvarově a barevně velmi podobnou kobylkou dubovou (M. thalassinum), která je však v dospělosti normálně okřídlená a letuschopná. Rozšíření. Kobylka jižní se donedávna vyskytovala pouze v Itálii a nejbližším okolí. Ze svého areálu se začala v 60. letech 20. století šířit na sever a postupně obsadila severní část Alp, jižní část Německa a severní Francii. V 90. letech dosáhla středního Německa, Belgie a Nizozemska a po roce 2000 byla nalezena ve Velké Británii. V posledních pěti letech obsadila severní Německo (Brémy, Osnabrück, Berlín). První nález kobylky jižní v ČR byl učiněn náhodou v kempu Skalice na Slapech v září Cílený průzkum odhalil celou řadu dalších lokalit výskytu v ČR, zejména ve středních Čechách, zvláště pak v Praze, a na jižní Moravě, především v Brně a podél hlavního tahu od Mikulova. V okolních státech se vedle Německa vyskytuje v Rakousku, recentně byla zjištěna i na Slovensku. Těžiště jejího výskytu ve střední Evropě leží v nížinách. Obývané biotopy. V jižní Evropě se kobylka jižní vyskytuje zejména v dubových lesích. U nás byla nejprve zaznamenána na různých dřevinách v autokempech a na dálničních odpočívadlech. Dále pak byla zjištěna ve městech, nejprve v těsné blízkosti parkovišť u velkých hotelů. Tato nezvyklá naleziště jen potvrzují způsob zavlečení a možnosti dalšího šíření tohoto nelétavého druhu u nás. Kromě těchto stanovišť se však kobylka jižní již zabydlela alespoň v některých velkých městech, jmenovitě v Brně, kde se vyskytuje na listnatých dřevinách v parcích, zahradách, lesoparcích apod. Biologie. Dospělci se vyskytují od června do listopadu, s vrcholem výskytu na přelomu srpna a září. Jedná se o dravý druh, živící se zřejmě převážně mšicemi. Jako jedné z mála kobylek chybí kobylce jižní stridulační aparát, dorozumívá se tlučením zadních končetin o větve či listy. Nálezy kobylky jižní mimo původní areál pocházejí především z městského prostředí. Šíření této bezkřídlé kobylky probíhá především prostřednictvím automobilové dopravy (včetně karavanů a kamionů), na automobilech byla také mnohokrát pozorována. Může tomu pravděpodobně napomáhat i pozitivní fototaxe, kdy rozsvícený automobil přiměje kobylku seskočit ze stromu. Vajíčka jsou světle hnědá a protáhle vejčitá, asi 2,5 mm dlouhá a jsou samicemi kladena do prasklin kůry. Kobylky jižní nelétají, ale jsou schopny ve větvích velmi rychle běhat a skákat na relativně velkou vzdálenost. Ohrožení. V červeném seznamu rovnokřídlého hmyzu ČR není kobylka jižní evidována. Stridulace. Nestriduluje, ale výše uvedeným způsobem dovede vyluzovat zvuky, na rozdíl od kobylky dubové však jen krátké série jednoduchých či dvojitých úderů. 100