Misiologické. fórum. Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s. 2/2014 červen / jún Cena 30 Kč /1,20 EUR

Transkript

1 Misiologické Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s. 2/2014 červen / jún Cena 30 Kč /1,20 EUR fórum Téma čísla: MISIE A UZDRAVOVÁNÍ (B. Baštecká, P. Pokorný, P. Hynek, A. Eglin, J. Tomčániová, K. Kolářová Takácsová) Miroslav Tóth: Misiologické trendy v letničnom prostredí na Slovensku Ondřej Kolář: Víra bez církve?

2 Obsah čísla: E D I T O R I A L / Kornélia Kolářová Takácsová...3 B I B L I C K Ý I M P U L S Hlavně to zdraví? / Pavel Hanych...5 T É M A Č Í S L A O spirituální péči v Psychiatrické nemocnici Bohnice / Pavel Hynek...7 Kam mě posíláš? K čemu jsi mě povolal? / Bohumila Baštecká s teologickou podporou Bohumila Bašteckého a kolegiální podporou Alexandry Lammelové a Jany Sedlákové...11 Chronická bolest duchovní výzva / Anemone Eglin...15 Úzkost a deprese v závěru života jako existenciální a duchovní téma / Pavel Pokorný...19 Uzdravování jako integrální součást misie / Kornélia Kolářová Takácsová...25 Bangkok 2005 / Jan Bárta...32 R O Z H O V O R Rozhovor s Mgr. Jaroslavou Tomčániovou, nemocniční kaplankou ve Svitavské nemocnici...34 U D Á L O S T I Setkání s Presbyterní církví Koreje v podobě tzv. malých sborů / Luděk Korpa...35 S T U D I E Misiologické trendy v letničnom prostredí na Slovensku v konfrontácii s pojednaním o relevantnej misiológii v diele Davida J. Boscha / Miroslav Tóth...37 Víra bez církve? Misijní úvahy nad současnou religiozitou / Ondřej Kolář...43 U M Ě N Í Jiřina Adamcová a její cyklus Vzkříšení / Kornélia Kolářová Takácsová Misiologické fórum 2/2014 červen / jún O B S A H

3 Milí čtenáři, příběhy o Ježíšově uzdravování patří k těm biblickým textům, při jejichž čtení a interpretaci hraje zásadní roli kulturní kontext, v němž se čtenář nachází. Pro věřící žijící v zemích, v nichž je lékařská péče privilegiem pro pár vyvolených, budou tyto příběhy znít jako skutečné evangelium o Boží lásce, která proniká i mezi ty poslední a nejubožejší. Středoevropský čtenář požívající všech výhod vyspělého zdravotnického systému a lékařské techniky se bude spíš ptát, co má Ježíšovo pomazávání slinou a víra v nečisté duchy společného s moderní medicínou, která už Boha k uzdravování dávno nepotřebuje a sama je občas opatřována božskými atributy. Podobně rozdílně bude hodnocena také misijní úloha církve. Ježíšův příkaz nemocné uzdravujte (Mt 10,8) tak bude naplňován různým způsobem podle toho, v jaké části světa se církev nachází a jakým potřebám a výzvám musí čelit. Téma letního čísla našeho časopisu, které se opět opírá o příslušný oddíl misijního dokumentu Světové rady církví Společně k životu, je misie a uzdravování. Z logiky věci může být zpracováno jen v souvislostech s konkrétními společenskými podmínkami, v nichž církev působí. Ve střední Evropě církve obvykle nemají potřebu zakládat nemocnice a zaměřují se spíše na oblast sociálních služeb. Diakonické práci církve se budeme věnovat v některém z příštích čísel. Středoevropské církve ovšem vstupují do zdravotnických zařízení jako poskytovatelé duchovní (spirituální) péče, která podporuje a doplňuje práci lékařů, psychologů a jiných pracovníků. Práce nemocničních kaplanů sice ještě čeká na své dostatečné legislativní ukotvení, přesto si však získává stále větší respekt a je vnímána jako nezbytná součást celostní péče o pacienta. Doposud ne zcela zodpovězena zůstává ovšem otázka, v jaké roli má duchovní v nemocničním zařízení vystupovat a v jakém smyslu stojí jeho práce ve službách zvěstování evangelia. V rámci našeho časopisu můžeme načrtnout jen hlavní kontury této diskuse. Své zkušenosti nemocničního kaplana a terapeuta v jedné osobě rekapituluje Pavel Hynek z Psychiatrické nemocnice Bohnice. Psycholožka Bohumila Baštecká, vyučující diakoniku na Evangelické teologické fakultě UK, se zamýšlí nad identitou duchovních v nemocnici a otevírá také širší téma postavení církví v české sekularizované společnosti. Tyto různorodé pohledy doplňuje rozhovor s Jaroslavou Tomčániovou o misijních aspektech duchovního doprovázení v nemocnici. Celosvětový kontext služby církve nemocným zastupuje humanitární pracovník Jan E D I T O R I A L 3

4 Bárta, kterého čtenáři našeho časopisu již znají jako výtvarníka (MF 2/2013). Přinášíme jednu kapitolu z jeho knihy Kohouti kokrhají všude stejně, vzniklé na základě cest, které Bárta podnikl jako ředitel české pobočky organizace Adra. Role spirituality v každodennosti člověka, ale také při zvládání životních problémů, krizí a bolestí je velkým tématem současné praktické teologie. Protože nemoc a bolest patří k tomu nejzávažnějšímu, s čím se člověk musí vyrovnat, zaměřuje se současný výzkum v této oblasti také na duchovní život lidí, kteří jsou vystavení dlouhodobé zátěži v důsledku nemoci, bolesti, pokročilého stáří a demence. Této problematice se věnuje například švýcarský Institut Neumünster; uveřejňujeme článek jeho ředitelky Anemone Eglin o duchovní dimenzi zvládání chronické bolesti. Dokladem toho, že tato diskuse postupně proniká i do českého prostředí, je text Pavla Pokorného o závěru života v duchovní perspektivě. Souhrnné zmapování široké palety problémů, jimiž se současná misiologie ve vztahu k uzdravovacímu poslání církve zabývá, podává ve své studii Kornélia Kolářová Takácsová. Tématu čísla se dotýká také biblická úvaha Pavla Hanycha. Uzdravování bylo vždy významným motivem letničního křesťanství. Z tohoto prostředí pochází také článek Miroslava Tótha reflektující misijní aktivity Apoštolské církve na Slovensku. Úvaha Ondřeje Koláře je pokusem proniknout do těžko uchopitelného fenoménu věřících, kteří se odmítají identifikovat s církví či jinou náboženskou organizací. Pozoruhodnou misijní inspirací pro české prostředí jsou zkušenosti Luďka Korpy z jeho cesty po malých sborech v Jižní Koreji. Reprodukce Jiřiny Adamcové, které výtvarně dotvářejí toto číslo, jsou mimo jiné pozváním na její aktuální výstavu v pražském kostele U Martina ve zdi. Její název Vzkříšení zároveň naznačuje křesťanskou odpověď na nezměrné utrpení všech nemocných a umírajících v tomto světě, jejichž bolest křesťan sice má ze všech sil zmírňovat a tišit, ale poslední slovo musí nakonec přenechat Pánu samotnému a jeho pozvání do věčného života. Přejeme Vám pokojné letní dny prožité v naději, že Hospodin ze všech nemocí uzdravuje a ze zkázy vykupuje náš život (Ž 103,3n). Za redakci Kornélia Kolářová Takácsová 4 Misiologické fórum 2/2014 červen / jún E D I T O R I A L

5 Hlavně to zdraví? Pavel Hanych Panovníku, uzdrav mě a zachovej mi život! (Iz 38,16) Když se žena doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž: Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!" A on jí řekl: Dcero, tvá víra tě zachránila. (Mk 5, ) Hlavně to zdraví. Hlavě to zdravíčko a ostatní si nakrademe. Tak zní (nebo zněla) častá přání k narozeninám či k novému roku. O tom, jak je zdraví důležité, se plně přesvědčujeme, až když se ho nedostává. A zdraví nebo spíš jeho nedostatek spojují i ty dva právě přečtené texty. Oba řeší nemoc v pokročilé fázi, která paralyzuje člověka. Oba mluví o tom, kde a jak ti dva nemocní hledají stéblo naděje, ač mají zcela odlišné společenské postavení. Ve starém zákoně k Hospodinu volá jeho výsost král Chizkijáš, který spoluodpovídá za osud Judska někdy v roce 700 před Kristem. V Ježíšově příběhu vidíme naopak anonymní, skoro bezvýznamnou ženu, utrápenou, nečistou, vyloučenou ze společnosti. Ale oba, ubohý král stejně jako ubohá žena z lidu, si nesou své trápení, s nímž si neví rady. Je to víc než nemoc. O Chizkijášovi víme, že se vážně rozstonal asi ve čtyřiceti letech a navíc v politicky zlé době. Verš, který jsme četli, je součástí jeho modlitby na sklonku sil. Všechno se hroutí. Zemi ohrožují krutí Asyřané a jemu chodí smrt kolem postele. Má strach, že zemře proklet a opuštěn samotným Hospodinem. To je krach. Kvůli tomuhle se žije?, ptá se král rozhorleně v modlitbě Hospodina. To je život, to je vyhlídka. Je tohle vůbec k životu? Žena, která se dotkla Ježíšova šatu, zase dvanáct let trpěla krvácením. A krev poskvrňovala, takže žena byla vyloučena ze společnosti, vyloučena z bohoslužby, nikdo s ní nechtěl nic mít, nikdo ji ani B I B L I C K Ý I M P U L S 5

6 nepohladil, protože se jí nesměli dotýkat. Ani její snahy a investice do lékařů k ničemu nebyly. Přišla o všechno a šlo to s ní stále k horšímu. To je život, to je vyhlídka. Je tohle vůbec k životu? A zatímco králově úpěnlivé modlitbě ještě snad rozumíme, počínání ženy je trochu skandální. Co to je za zvláštní magii, chtít se dotknout šatu, copak má Kristus na sobě kouzelný plášť, který jen tak za pochodu uzdravuje a léčí všechny nemoci? Ale Ježíš té ženě neříká: Věř ve mne, to tě zachrání. Je to její víra, která ji zachraňuje. Ženina víra hledá sice pomoc u Ježíše, ale nepodává mu přihlášku do církve. Ona asi vskutku hledá zázrak, mirákulum. On však místo toho poukáže na něco vnitřního, co je vlastním obsahem zázraku, a právě proto je to mimo naše vidění, vlastně za-zrakem. Tvá víra tě uzdravila. Tvá víra ti otevřela oči, abys viděla dál. Tvá víra tě ujistila o dobré budoucnosti, která ještě není vidět. K tomu míří tento i všechny ostatní Ježíšovy zázraky k tomu, co je za horizontem našeho dnešního vidění, tedy za-zrakem. Král i žena v obou biblických příbězích nakonec došli uzdravení. Čteme, že Chizkijášovi bylo přidáno ještě patnáct let života a žena byla uzdravena ze svého trápení, i když nevíme, co přesně znamená, že jí ustalo trápení. Žijeme ale ve světě, kde to mnohdy takový happy-end nemělo a nemá. Kolik jen lidí, třeba ještě (jako ten Chizkijáš) mladých při síle odchází, stiženo zlou nemocí? A kolik je těch, kteří po léta nesou na svých bedrech vyloučení, nepřijetí, život v beznaději a bolestech, že je skoro nelze unést a pomoc ani po letech nepřichází? Jeden moudrý teolog Karl Barth kdysi napsal, že zdraví není hodnota sama o sobě, nýbrž hodnota určovaná smyslem života. Jako bychom v těch slovech slyšeli, že zdraví samo o sobě nestačí. Nebo jinak: že zdraví ještě není to hlavní. Dokonce ani tehdy, když přijde nemoc. Nebo i vážná nemoc. Dokonce ani tehdy není zdraví to nejdůležitější. Přejeme si ho, přejeme ho zvláště těm, kterým se ho nedostává. Ale každý život jednou dřív nebo později dojde ke konci. Máme nějakou naději i pro to, co přijde potom? Měli tu naději ti, kteří nás na téhle cestě předešli? A tak otázka není v posledu po zdraví, ale po smyslu toho, co je teď, i toho, co bude jednou. Znám (a možná také vy znáte) ty, jejichž život byl naplněný a plný naděje, třebaže odešli mnohem dřív, než bychom si přáli. Chizkijáš i žena tenhle smysl, tenhle zá-zrak hledali. A našli. Třebaže každý v jiné době. Mohou nám v tom být dobrou inspirací. Dál budeme přát k narozeninám hodně zdraví. A dál budeme navštěvovat a modlit se za ty, jimž se zdraví nedostává. Ale při tom všem můžeme a máme vědět, že je ještě něco víc než zdraví, víc než uzdravení, víc než životní pohoda. Totiž výhled k zázraku nikoli ke klamné iluzi, ale k tomu, co je skutečně za-zrakem, co nás převyšuje, kam se může upírat naše naděje. Ti, kdo nás předešli, už ví víc. My ostatní se máme na co těšit. Mgr. Pavel Hanych pracuje jako PR senior na ústředí Diakonie Českobratrské církve evangelické. 6 Misiologické fórum 2/2014 červen / jún B I B L I C K Ý I M P U L S

7 O spirituální péči v Psychiatrické nemocnici Bohnice Pavel Hynek Pracovník spirituální péče duchovní nebo psycholog? Duchovní služba nemocným je ze své povahy diakonická, má těšit a posilovat trpící, pomáhat nakolik je to na nás k uzdravení, posilovat ve víře, bránit kvalitu života před útlakem nemoci a pomáhat v konkrétních potřebách. To je velmi široký úkol, vykonávaný ovšem velmi skromnými prostředky. Návštěva u nemocného, půl nebo jen čtvrthodina přítomnosti, bývá často nemocnými vděčně přijímána. Je to z naší strany vlastně to základní, často nezáleží tolik na tom, co řekneme a kolik toho řekneme. To snadno pochopíme, když si představíme sebe, když jsme nemocní. Bojíme se opuštěnosti, ale nechceme být zahrnováni ani radami, ani útěšnými řečmi. Možná toužíme po kontaktu s Bohem, s něčím duchovním, na co jsme zvyklí ze svého života, ze své církve. Ale můžeme zjistit, že i krátká modlitba nás unavuje, nejsme schopni číst Písmo a tak podobně. Nemocniční kaplan se v této situaci nesmí bát být znamením, vyslancem Krista, který promlouvá slovy, ale někdy také mlčením. Velmi rozdílná je ovšem situace krátkodobě a dlouhodobě nemocných, odlišná je situace nemocných tělesně a duševně. Jistě je žádoucí, aby vznikaly určité specializace nemocničních kaplanů a aby získali dostatečnou zkušenost právě s tou skupinou nemocných, pro které mají pracovat. Já se věnuji nejvíce psychiatrickým pacientům. Ti jsou obvykle nemocní dlouhodobě a tím pádem také dlouhodobě hospitalizováni. A právě délka jejich pobytu v nemocnici umožňuje s nimi pracovat systematicky. Pod psychiatricky nemocným bychom si neměli automaticky představit nesvéprávného zmateného člověka. Je tu mnoho depresivních pacientů, mnoho lidí s poruchou osobnosti, mnoho lidí závislých na návykových látkách. Když zmiňuji návykové látky, jednou významnou skupinou závislých pacientů jsou třeba spořádaní slušní lidé, kteří si navykli na prostředky na spaní nebo na uklidňující prostředky, které brali na doporučení lékaře. Nemocní mají většinou určitou svou představu, kdo je to duchovní, a podle toho je kaplan vítán, nebo nevítán. Někdy je třeba se zeptat: Chcete, abych tu byl? Chcete, abych přišel příště? Někdy jsou totiž projevy nemocných matoucí. Může se vám stát, že nemocný celou dobu nadává na hamižnou a pokryteckou církev, na Boha, který je nespravedlivý a navíc ani neexistuje. Ale když se zeptáte: A mám zase příště přijít? Tak pacient zcela rozhodně odpoví: Ano. Ano, přijďte určitě zas. Součást naší služby je vystavit se výčitkám spravedlivým i nespravedlivým. Pomoci lidem shodit ze sebe jejich hněv. Musíme se ubránit pokušení přesvědčovat, že to tak není, že se mýlí. Nepřišli jsme vést teologickou debatu, ale sloužit. Hněv, a tím méně nenávist, nelze odvrátit racionálními argumenty. Ale snést trpělivě hněv a neodvrátit se od toho, kdo se hněvá, to může být důležité svědectví i služba v dnešní době zvlášť potřebná. Když jsem ukončil teologickou fakultu, přál jsem si studovat psychologii. Nakonec jsem si udělal terapeutický výcvik. Psychologie mi připadala ve srovnání s nepraktickou teologií jako naprosto úžasný obor. Svou roli jistě hrálo i to, že psychologie je prestižní obor, zatímco práce duchovního nikoliv. T É M A Č Í S L A 7

8 Ale daleko zásadnější bylo, že jsem měl dojem, že psychologie opravdu zná umění života. Že skutečně poskytuje účinné prostředky, jak se vyrovnat s problémy, jak se naučit žít, aby byl člověk spokojený. V tomto pokušení jsem ovšem nebyl sám, potkal jsem více duchovních, kteří si hrají na psychology, protože své roli kněze nerozumí. Dnes vidím, že to byl omyl. Ve skutečnosti jsou práce duchovního a psychologa komplementární. Duchovní nabízí něco, co psycholog nemůže. Svědectví o Bohu, o lidské duši, o modlitbě. Může nabídnout velké množství účinných nástrojů z křesťanské tradice, které pomáhají život zvládat. Naproti tomu nabízí psycholog odborný pohled na zákonitosti lidského chování, které může být ovlivněno terapií. Má nástroje a teorie, kterými duchovní nedisponuje. Práce psychologa a duchovního se potkává ve schopnosti vést s člověkem empatický rozhovor. Ve schopnosti, která je navíc formována jeho profesí, takže může nabídnout ještě něco jiného než třeba rozhovor s přítelem. Ochota být s druhým člověkem, naslouchat mu, věnovat mu kus svého času a svého srdce je něco velmi důležitého, co bychom mohli snadno podcenit. A přece schopnost být s druhým člověkem a pro něj je velmi důležitá. Navíc je daleko reálnější než snaha dělat ze sebe odborníka. Mnoho kdysi zásadních teologických teorií dějiny prověřily jako neplatné. A to samé se stane psychologii, až bude mít za sebou delší historii. Ovšem to, co druhému pomáhá, nejsou teorie, ale právě empatie a alespoň trocha moudrosti. Může nám připadat, že vykládat křesťanství jazykem psychologie je velice dobové a užitečné. Jistě. Ale nezapomeňme na dvě úskalí. Jednak riskujeme, že křesťanské svědectví v těch teoriích zdeformujeme, nebo přímo rozpustíme. Druhé úskalí spočívá v krátké životnosti oněch teorií. To, co se dnes jeví jako samozřejmá a fascinující pravda, bude již další generaci poněkud podezřelé a té další už rovnou směšné. Teorie v přírodních vědách se střídají relativně často, ve společenských vědách ještě daleko častěji. Misie v nemocnici? Nejméně dvě třetiny lidí, kteří o moji službu sami požádali nebo ji vyhledali třeba na doporučení lékaře, se nehlásilo k žádnému vyznání. Jejich prožívání duchovního života a jejich představy o něm jsou značně pestré. Uvedu jen několik postojů, se kterými se častěji setkávám. První: Nevěřím v Boha, ale myslím, že bible je velmi moudrá kniha, která nám říká mnoho důležitého o životě. Dalším postojem je: Nevěřím v Boha, ale pravidelně se modlím. Zde se při delším kontaktu většinou dozvím, že problém je spíš ve jménech, než v obsahu víry. Pacient věří v někoho laskavého a mocného, s kým může mluvit, ale nechce mu říkat Bůh. Samozřejmě to souvisí i s tím, že se nechce svázat s nějakou konkrétní církevní organizací a s konkrétním dogmatem. Zatřetí: Mnoho lidí se ovšem i modlí a sem tam zajde do kostela, ovšem bez pocitu, že by tam patřili. Z druhé strany ale musíme počítat s tím, že ti, kteří se považují za věřící a jsou často i dost aktivními členy svých denominací, jsou ve své víře často dost neurčití, často sdílejí daleko ochotněji křesťanskou etiku než víru, která je naopak poměrně často otevřená synkretismu jak vůči okultismu, tak vůči nivelizujícím tendencím moderní doby. Přiznám, že si musím velmi často připomínat, že můj úkol je těšit spíš než napomínat, být nablízku, ne poučovat. Přímá misie, tedy snaha obracet lidi na víru, do nemocnic opravdu nepatří. V tom smyslu hovoří i standardy práce nemocničního kaplana. To není těžké zdůvodnit. Člověk nemocný, oslabený by se snadno mohl stát obětí manipulace. Navíc pobyt v nemocnici má sloužit ke zlepšení jeho zdravotního 8 Misiologické fórum 2/2014 červen / jún T É M A Č Í S L A

9 stavu a obhájit se dá jenom taková péče, která k tomu přispívá. Navzdory hlučné propagandě entuziastických církví nevidíme, že by se zázraky uzdravování děly nějak často. Naproti tomu často vidíme u psychiatrických pacientů, že entuziastické církve je spíše poškozují. Žádají po nich výrazné citové prožívání, které jim znesnadňuje najít stabilitu. Vyvolávají v nich nereálná očekávání, která je vedou k tomu, že odmítají léčbu. Někde je navíc přítomen misijní styl, který se žene za počty. Misionáři některých církví se musí svým společenstvím určitým způsobem zodpovídat a vykazovat, kolik že to získali duší. To je při práci s nemocnými naprosto nevhodné. Vyvolali bychom pocit, a nebyl by to pouze pocit, že jsou pro nás jen jakýmsi zbožím. Ovšem zcela namístě je misie nepřímá. Jednak potkáváme lidi, kteří si přejí žít nábožensky a sami vás osloví, abyste jim ty věci vysvětlili, nebo přímo požádají o křest. V takovém případě není samozřejmě žádný důvod je odmítat. Vzpomínám si na několik pacientů, u kterých byly jejich potíže spíše osobnostní než psychiatrické. Laik by řekl, že se jim prostě nedostalo řádné výchovy. Například mladík, který byl závislý na drogách a absolvoval již řadu léčení. Sám byl ze své situace dost zoufalý. Protože mi přišlo, že nabídka možné odborné péče už byla vyčerpána, navrhl jsem mu, zda by se třeba nechtěl zkusit modlit nebo se věnovat nějaké duchovní praxi. V takové situaci ovšem jde o postup obhajitelný i odborně. Ale podotýkám, že ani v takovém případě mi nešlo o to udělat z něj křesťana. Spíše jsem mu chtěl nabídnout, aby praktikoval z křesťanské tradice něco, co mu pomůže žít jeho vlastní život. Pokud by se někdo domníval, že toto vše je málo, a že pro církve tedy není nemocniční kaplanství zajímavé, tak by se nedíval dost hluboko. Nejen že teologicky církev bez rozměru diakonického nevede plný život křesťanského společenství, ale péče o nemocné je důležitým znamením pro nevěřící. Jako církve často neumíme vystupovat v médiích. Ale i kdybychom to uměli, bude vždy třeba svědectví. Svědectví, že se opravdu chápeme jako služebníci potřebných. A to dokážeme jen tím, že budeme sloužit. A dovolte mi ještě jednu poznámku. Vymýšlení náročných misijních strategií mi přijde jako poněkud úsměvné. A to proto, že naše misie trpí ještě zcela dětskými nemocemi. Ani duchovní často neumí ve věcech víry odpovědět na jednoduchou otázku jednoduchou větou. A to je první předpoklad pro evangelizaci. To ovšem souvisí s hlubším problémem, že naše křesťanská identita je často setřená. Ten, kdo sám sobě neumí odpovědět na otázku, čím je pro mě Kristus, žádné svědectví víry nepodá. Ale jak obnovit křesťanskou identitu? Odpověď může být složitá, je třeba znovu promýšlet naši víru, je třeba hledat teologické modely srozumitelné dnešnímu člověku, svolávat teologické a pastorační konference. Nebo jednoduchá: Pojďme se modlit! Duchovní obvykle rádi modlitbu doporučí, ale ještě jsem neslyšel, že by v nějaké církvi, když se řeší něco opravdu zásadního, synod nebo biskupská konference řekla: Tak a teď se budeme, bratři, tři dny postit a modlit, protože pak budeme řešit něco opravdu zásadního. Modlitbu rádi doporučíme, ale často se nechováme jako lidé, kteří věří v moc modlitby. Pokud se setkávám s novými pacienty, kteří mě neznají, často říkám: Není mým úmyslem vás obracet na víru. Ani nepovažuji za možné někoho na víru obrátit. Samozřejmě rád posloužím těm, kdo hledají cestu k víře, ale není mým úkolem někoho přesvědčovat. Je nutné, aby ti, kteří se na nás obrací s žádostí o pomoc, měli jistotu, že nám tím nedávají záminku, že je budeme lanařit ke vstupu do církve, tím míň že budeme vyvíjet nějaký nátlak. Myslím, že takový přístup je doporučeníhodný i mimo nemocnice. Nikdo ke mně nemůže přijít, nepřitáhne-li ho můj Otec (Jan 6,65). To Boží milost dává víru, obrací na víru. My můžeme člověku pomoci T É M A Č Í S L A 9

10 srovnat si v hlavě i v srdci, co chce, pomoci mu navázat na křesťanskou tradici. Ale představa evangelizátora, který z nevěřících dělá věřící, je podle mě falešná. Ano, doprovodil jsem v životě pár lidí ke křtu, k zapojení do církve, ale myslím, že už od začátku byli vlastně věřící, toužili po Bohu. To, že s nimi musíte nést jejich pochybnosti, překonat porodní bolesti, je věc jiná. Ovšem abyste takhle mohli fungovat, musíte věřit v Boha, který je pánem lidských srdcí. Doprovázení a nebezpečí duchovní manipulace To je slovo do pranice. Přece nikdo nechce druhými manipulovat, nebo to alespoň nepřizná. A přesto se to často děje. Proto musíte být čitelní. A to vyžaduje vědět, co sám chci a o co usiluji. A dokázat to srozumitelně říci. Dovolím si malou odbočku. Psychologové a terapeuti o sobě často tvrdí, že jsou názorově neutrální. A přesto víme, že někteří považují náboženství za přežitek a pověru. Takoví, pokud mají do své péče přijmout věřícího pacienta, by mu to měli otevřeně říci. A naopak i ti, co se dívají na náboženství jako projev lidské kultury, někdy dobrý, někdy špatný, by tohle měli jasně deklarovat. A stejně tak i já musím jasně říci, že jsem věřící. Musíme se snažit být v každé situaci čitelní. Představte si situaci, že se s vámi radí pacient uvažující o rozvodu. Pokud máte pocit, že jeho manželství chcete zachránit, měl by to vědět. Měl by vědět, že má právo na vaší pomoc, i když se rozhodne se rozvést. Můžete a máte být zdvořilí, můžete na to jít od lesa, ale nemáte klamat tělem. Nemůžete předstírat jeden postoj a druhý zastávat. Zdrojem manipulace je vždy to nevyřčené. Určitou ochranou před manipulací je například supervize, které se coby kaplan účastním, a otevřená komunikace s ostatními odborníky, nakolik je to možné. Nestačí věřit v Boha, je třeba věřit v člověka. To může být pro jednoho sladký blábol a pro druhého pohoršlivý výrok. Přece: Blázen ten, kdo věří v člověka. Ale já nevěřím v druhého člověka jako ve zdroj své spásy, ani jistotu pro svůj život, já věřím, že Hospodin nás stvořil jako bytosti schopné odpovídat na jeho volání, jako bytosti schopné ho hledat a nalézat. Věřím tedy, že sám život je nějakým Božím zjevením vedle bible. Vím, že tohle přirozené zjevení není dokonalé, a vím, že bez osobního vztahu ke Kristu snadno bloudíme. Ale tahle dvě zjevení se potřebují navzájem. Boží zjevení je světlem pro náš život. Ale kdyby ten život taky nemluvil o Bohu, na co by to světlo svítilo. Prý existuje rabínské přísloví: Tóra bez člověka není celá. Boží zjevení bez našich životů nebude úplné. Mým přáním je, aby lidé nacházeli a milovali Krista, protože jsem ho sám poznal. Vím, že vztah ke Kristu je zdrojem velikého osobního štěstí. Ale nebojím se, že by neměli být spaseni ti, kdo hledají Boha tak, jak dokážou, kdo usilují ve svém životě konat dobro tak, jak dokážou. Boží láska k člověku je nad všechny naše představy. Nemysleme si, že na nás záleží spása druhých, nezáleží. Ale je naší výsadou, že při Božím díle můžeme asistovat. Nejsme žádní kněží, ale ministranti Krista Pána. Je velmi krásné s ním spolupracovat, a někdy i velmi náročné. Ale ministrant žádnou chybou nezpůsobí neplatnost mše a my svojí hloupostí neohrozíme Boží spásu. Mgr. Pavel Hynek je terapeutem a nemocničním kaplanem v Psychiatrické nemocnici Bohnice. 10 Misiologické fórum 2/2014 červen / jún T É M A Č Í S L A

11 Kam mě posíláš? K čemu jsi mě povolal? Bohumila Baštecká s teologickou podporou Bohumila Bašteckého a kolegiální podporou Alexandry Lammelové a Jany Sedlákové Byla mi položena otázka: Jak může duchovní či pastorační pracovník na jedné straně dostát Kristovu pověření hlásat evangelium a na druhé straně respektovat duchovní svět člověka, kterého doprovází? Je to otázka po profesní identitě takového pracovníka je to náboženský poradce, poskytovatel duchovních služeb, anebo (také) v jistém smyslu svědek o Kristu? Jsem psycholožka, učím na Evangelické teologické fakultě UK převážně v teologicko-pastoračním oboru Diakonika, a moje víra jistí setrvávání na mostě (mezi světem a církví, mezi křesťany a pohany atp.). Můžu jen připomenout některé souvislosti, v nichž možná odpověď vzniká. Podle skutků ne/poznáte je V diskusích o tom, co přinášejí křesťané jako svoji přidanou hodnotu, se vesměs argumentuje skutky milosrdenství a lásky, což humanisté zpochybňují slovy na to mi stačí humanismus. Křesťané poté poukážou na anticko-židovsko-křesťanské kořeny naší kultury, z nichž humanismus vyrůstá. Humanista může diskusi ukončit nezávazným souhlasem, že i on se řídí Desaterem, nebo námitkou, že Velká francouzská revoluce a protináboženské osvícenství udělaly pro demokracii a Listinu základních práv a svobod nepoměrně více než Bible, kde se svoboda mísí s potvrzením otroctví. České diakonie a charity se v současnosti podrobily zákonu o sociálních službách (č. 108/2006 Sb.), vystavenému na Listině základních práv a svobod. Jejich převážně nevěřící pracovníci jsou zákonem vedeni k respektování lidské důstojnosti uživatelů služeb a k důrazu na rovnost lidí a sociální spravedlnost. (Nemocniční) kaplan je vystaven podobnému pokušení; i on se může stát nerozlišeným pomáhajícím pracovníkem zaskakujícím v mezerách systému za dobrovolníky či jiné pomáhající pracovníky. Občas si představuji, jak by mohly diakonie a charity najít ztracenou křesťanskou identitu, připomenout hodnoty, oživit poslání a vidět dál (mít vizi). Co kdyby se na jejich webu a ve vnitřních předpisech objevilo: Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh, který Tě vyvedl ze země egyptské z domu otroctví. Dostal jsi svobodu. A proto budeš respektovat důstojnost svého bližního. Sním o tom, jak by vypadalo interní vzdělávání pomáhajících organizací, kdyby učilo, co znamená dvojí přikázání lásky už od Starého zákona a že rozhodnout se pro lásku k bližnímu může nejen pracovník, ale i poslední z nejposlednějších klientů : že se nelišíme, ač zrovna v tu chvíli jeden má více moci a druhý více potřeb. Církev versus společenství a obecné spirituální potřeby Spiritualita se stává součástí bio-psycho-sociálního zaměření pomáhajících profesí od 90. let minulého století. Dnes už se nepřemýšlí, zda má člověk duchovní svět, nýbrž jak tento svět oslovit a spolupracovat s ním. V některých zemích se vnímavost vůči spiritualitě pacienta stala povinnou součástí zdravotní péče. Tento vývoj jde ruku v ruce s uznáním multikulturality a důrazem na kulturní kompetenci pomáhajících. Představuji si, co by to pro dnešní svět znamenalo, kdyby se podobně jako na počátku malé skupiny křesťanů zaměřily na to být solí země a působit jako kvásek v těstu. Kde je ale těsto? V díži naj- T É M A Č Í S L A 11

12 deme vedle sebe kvásek, droždí, kypřicí prášek do pečiva, jedlou sodu; zaděláno je na knedlíky, dort, buchty, perník. Co dnes znamená většinová společnost? Která je vládnoucí strana? Většinově vládne rozmanitost. Tradiční církve ztrácejí vliv, což se přičítá obavám z ideologie a jejího mocenského zneužití. Ztráta vlivu by paradoxně mohla církvím prospět, mělo by je to vést do prostoru spolupráce. Naděje individualizované západní společnosti se v současnosti obracejí ke komunitám společenstvím rozmanitých, kde každý může přispět. Ovce a pastýři dnes Bible je stará a vášnivá kniha. V době smskování se stává i pokladem jazykovým. Nesedí mi, když farář při kázání začne aktualizovat biblické dění nebo řeč ať už do podobenství dosazuje politickou scénu nebo tvrdí, že Jonáš vzal kramle. Potřebuju ale výklad, abych ve starých reáliích uviděla vášně, kterými žiju i já. Podobenství o milosrdném Samařanu ožije, když mi někdo vyloží, za co Izraelité považovali Samařany. Vesměs chápu příběhy o správcích, méně o ovcích. Zvláště ten, kde pastýř nechá celé stádo napospas, aby našel jednu zatoulanou, mi nedával smysl. Pak se mi v Maďarsku naskytl pastevecký pohled. Stádo ovcí šlo přes silnici a doprava se zastavila. Dívala jsem se, jak stádo jde, navzájem se udržuje ve směru, kolem obíhají psi, aby se směr a ovce neztratily. Pastýř neměl moc co na práci, šel za nimi a sledoval dění. Kdyby se ale ovce zranila nebo zůstala pozadu, musel by se začít starat, bylo by to zcela na něm. Žiju v čase a zemi, kde ovce vnímáme spíše jako bezpracnou sekačku na trávu, nikoli jako něco, na čem závisíme. Dovedu si ale představit, jak jde učitelka s dětmi, hlídá houf. Kdyby se jedno dítě ztratilo nebo rozeběhlo pryč, také by ostatním dětem přikázala: Tady stůjte, nikam nechoďte, počkejte na mě a běžela hledat ztracené. Změnilo se prostředí, nikoli dovednost pečovat a potřeba péče. Obrazy péče o ztraceného najdeme i dnes, horší je to s obrazem autority. Autorita se nenávratně proměnila z hierarchické v partnerskou. Ovce dnes umí pečovat o pastýře a rodiče nechtějí na svých dětech a čtvrtém přikázání záviset. Kauza doprovázení Doprovázení je v módě. Co to ale je? Zažité sousloví doprovázení umírajících se rutinně pojí s obrazem držet za ruku. Neumím si představit, že někdo platí profesionála za držení za ruku. Profesionální tedy i kaplanská činnost mívá nějaký smysl, účel, cíl. Doprovázet někoho někam znamená, že jsem druhému po boku, když někam jde. Tuto procesní část doprovázení definujeme jako setrvat s druhým i v situaci nesklonitelně nepříznivé ; ve hře je profesionálova nosnost, schopnost nést zatížení. Jaký je ale směr doprovázení? Kam má doprovázený dojít? Jaký je smysl jeho cesty a jaký smysl doprovázení na této cestě? Bavíme-li se o věci s kolegy, kteří jsou méně radikální než já, odpoví obvykle aby nebyl sám. Lidé ale nebývají sami. Někde mají nějaké známé, kamarády, (bývalé) kolegy, sousedy, neteře, synovce z druhého kolena. Od profesionálů očekávám, že svoje způsobilosti užijí na aktivizaci přirozené podpůrné sítě, vnějších a vnitřních zdrojů protějšku. I kdyby nebyl opravdu vůbec nikdo, jsou vzpomínky a přítomné radosti. Ani další cíle, zmiňované v souvislosti s doprovázením ( aby se smířil/a se ztrátou, aby umřel/a klidně a důstojně ), nejsou dosažitelné (pouhým) držením za ruku. Duchovní by měl umět doprovázet 12 Misiologické fórum 2/2014 červen / jún T É M A Č Í S L A

13 duchovně (k duchovním cílům), což už dávno není vyhrazeno souvěrcům nebo obecně věřícím. Každý člověk má duchovní svět ať už je obsahem jeho hodnot nebo potřeb, sil, zdrojů a strategií zvládání (ohrožující) zátěže. Dá rozum, že o cíli doprovázení se průvodce musí s doprovázeným domluvit, ne že se rozhodne sám, a jde (držet za ruku). Svědčím, patřím, věřím Poslouchám nedělní rozhlasové bohoslužby a poměřuju. Víckrát jsem zažila, že malé probuzenecké církve se představily nejen označením a místem, nýbrž i vírou: Jsme sbor církve XY z Dolní Lhoty. Věříme, že... Vyznáváme, že... Znamená to, že... U římských katolíků nebo u českobratrských evangelíků jsem nic takového neslyšela. Považují se asi za velké a obecně známé. V rozmanitém světě bych se obtížně vyrovnávala s představou jednoho dobra pro všechny. Můj muž při biblickém výkladu běžně říká: Uvědomte si, že takto by to četl křesťan muslim klade důraz jinam. Není myslím daleko doba, kdy se běžně budeme představovat hodnotami či vírou. Dobrý den, jmenuji se tak a tak, bydlím tam a tam, je pro mě důležité to a to, sounáležitost vnímám s těmi a těmi. A zajímá mě, jak to máte vy. Kaplan při představování sděluje označením své role, že je duchovní. A co řekne dál? Kam patří? Čemu věří? Znamená to však uznat, že jsem jeden z mnoha a možná nijak zvlášť známý a samozřejmý. Znamená to ustoupit z pozice moci. Nehlásám To, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti (Jeremiáš 29, 11). Seděly jsme při víně s katolickou psycholožkou Sašou Lammelovou a katolickou manažerkou Janou Sedlákovou. Ptala jsem se jich, co pro ně znamená evangelium. Že jsme byli spaseni k životu věčnému, který začíná dnes právě teď, například tím, že zažíváš pokoj. Že mě má někdo rád a že my T É M A Č Í S L A 13

14 můžeme mít rádi. A vím, že to se mnou někdo myslí dobře, i když se mi zrovna nedaří a nerozumím, co se děje. Vybavilo se mi, jak jsme se spolu se studenty ptali docenta Jindřicha Halamy, co je to křesťanská zvěst: Svět nevznikl náhodou, my tu nejsme náhodou, cílem není rozpad, je tu někdo, kdo je zdrojem života a k němuž se zase vše vrátí. Ten někdo není lhostejný, je to kdosi, kdo k nám má láskyplný vztah, lze se na něj spolehnout a dává to smysl do budoucnosti. Divila jsem se, proč se tak hezké věci křesťané ostýchají říkat. No, abychom tě k něčemu nenutily, nedotkly se tě, abys nám dobře rozuměla, vysvětlovaly Jana se Sašou. Proč si přisvojujete stoprocentní zodpovědnost za výsledek rozhovoru? divila jsem se dál: Když nebudu rozumět, tak se přece zeptám. Lidé se spolu běžně baví a vědí, že jsou v dialogu zodpovědní za sebe, nikoli za druhého. Proč tolik obav a ostychu? Abychom nebyli za blázny jak první křesťané a abychom tak příšerným způsobem nezneužívali moc jako křesťané pozdější, vyplynulo z rozhovoru. Možná se rodí noví křesťané: Nehlásáme, domlouváme se z pozice víry. Neposkytuju Zažíváme pravděpodobně změnu moci, autority a vztahu. Duchovní mluví z pozice menšiny a slábnoucí moci církve, přestává být pastýřem (duchovním vůdcem) a stává se průvodcem, zaujmout druhého pro evangelium může spíše v diskusi než v kázání. Z mého pohledu jsou to všechno výhody pokud má duchovní dost odvahy, opravdovosti, smyslu pro dialog. A také, pokud ví, že spiritualita se žije, nikoli poskytuje. 23. června 2014, Poděbrady PhDr. Bohumila Baštecká, Ph.D. působí jako psycholožka v oblasti sociální a klinické. Zabývá se supervizí, individuální a komunitně orientovanou pomocí po neštěstích, poradenstvím a krizovou připraveností. Přednáší na Evangelické teologické fakultě v Praze, je odbornou garantkou výcviků ve sdruženích Rafae a Remedium Praha a odbornou garantkou Psychosociálního intervenčního týmu. 14 Misiologické fórum 2/2014 červen / jún T É M A Č Í S L A

15 Chronická bolest duchovní výzva Anemone Eglin Lidé, kteří musejí žít s chronickými bolestmi, čelí několikanásobné výzvě. Už jenom samotné hledání toho, co by jim mohlo pomoci udržet jejich tělesné bolesti ve snesitelných mezích, může být velmi zdlouhavé a náročné. Bolest se navíc dotýká i jiných dimenzí lidského bytí, a tak se bolest stává utrpením, které vyžaduje duševní, duchovní a spirituální zvládnutí. Následující úvahy se zaměřují na otázku, zda a jakým způsobem představuje spiritualita člověka zdroj, který mu pomáhá zvládat život s chronickými bolestmi. Jako výchozí bod poslouží kvalitativní studie Zvládat svůj život s bolestmi starší ženy jako expertky v zacházení s chronickými bolestmi pohybového ústrojí od odbornice v oboru pečovatelství Evelyn Huber. Zde se vedly rozsáhlé rozhovory s osmi staršími ženami, které trpěly chronickými bolestmi. Na základě těchto rozhovorů jsem provedla sekundární analýzu s ohledem na výpovědi o spirituální dimenzi. Zásadní teologicko-spirituální úvahy Zda je nějaká výpověď posouzena jako spirituální, závisí na tom, s jakým spirituálním pozadím se rozhovory čtou a jaké pojetí spirituality je základem analýzy. Je věcí upřímnosti odhalit tradici, na kterou se odvoláváme. Protože sama jsem doma v křesťanské spirituální tradici, nejprve krátce představím, co lze z této perspektivy říci o bolesti a utrpení. Zásadní je v tomto ohledu názor, že náš svět není zařízen tak, že by nám poskytoval pouze zkušenosti štěstí a zdraví. Musíme mnohé vytrpět a to nás společně s bolestmi, které z toho vyplývají, konfrontuje s otázkami proč a k čemu. Mnohé věci dokážeme pochopit jen stěží nebo vůbec, ačkoli přece víme, že bolest a lidské utrpení patří k životu. To, že pociťujeme bolest, je patrně odvrácená strana toho, že můžeme pociťovat štěstí a radost. K biologické výbavě takříkajíc patří to, že je naše senzibilita otevřená pro vnímání různého druhu. Vnímání, která můžeme pociťovat buď pozitivně, nebo negativně. 1 Navzdory tomuto vědění se zápas o to, jak porozumět bolesti a utrpení, táhne celými židovsko-křesťanskými dějinami. V popředí přitom stojí veliká otázka, takzvaná otázka po teodiceji: Jak může Bůh, o němž věříme, že je dobrý, dopustit tolik bolesti a utrpení? Existovalo a existuje vícero pokusů na tuto otázku odpovědět. Podle mého názoru je ovšem teologicky upřímnější a lidskému utrpení přiměřenější se všech vysvětlujících ospravedlnění vzdát. Každý pokus zasadit bolest a utrpení do obrazu Boha a tím je učinit domněle srozumitelnějšími, v zásadě nebere vážně utrpení dotyčného jako existenciální otřes, který se nemá pochopit, ale unést. Ani v biblických příbězích, které vyprávějí o nemocných lidech, nejde o to, utrpení vysvětlit, nýbrž vždy jen o to, uzdravit nebo uschopnit člověka, aby ho na základě své víry zvládl. Tím jsme se dostali do oblasti spirituality, jejímž tématem je vztah člověka k transcendentní realitě, která je předmětem jeho víry. Protože bylo dodnes podáno mnoho opisů a definicí spirituality, avšak žádná z nich není obecně uznávaná, formulovala jsem na základě teologicky široce akceptovaných 1/ PD Dr. Markus Huppenbauer, Schweizerische Studienstiftung, Lebenskunst und Leiderfahrung: Vom Sinn des Leiden sund der Krankheit aus philosophischer Perspektive, Vortrag Bad Herrenalb (2003). T É M A Č Í S L A 15

16 vymezení následující pojetí spirituality, které je co možná nejširší a nejobsáhlejší. Z něj jsem také vycházela při analýze rozhovorů. Spiritualita znamená, že člověk vše, co jej potkává, ať už se jedná o štěstí či utrpení, prožívá a zvládá na pozadí svého vztahu k transcendentní skutečnosti. To, jak někdo tuto skutečnost zakouší a pojmenovává, zda jako Boha, vyšší moc nebo velikou sílu, zda jako lásku či vnitřní zdroj, není v uvedeném pojetí spirituality tím rozhodujícím. Směrodatné je, zda se někdo ve všem svém prožívání cítí jako držený a nesený, ať už je schopen to vyjádřit jakýmikoli slovy. Centrální úlohu hraje jedině kvalita vztahu, a to v dvojím ohledu. Zaprvé je z křesťanského spirituálního pohledu nutné říci, že transcendentní, případně božská skutečnost působí v životě jednotlivce zásadně pozitivně, je dárcem síly a smyslu. Zadruhé je jednotlivec chápán jako výraz božské kreativity, což mu propůjčuje význam a hodnotu. Na pozadí tohoto chápání spirituality byly ještě jednou analyzovány rozhovory s ženami trpícími bolestmi a byla sestavena všechna vyjádření, v nichž přímo či nepřímo odkazují ke své spiritualitě. Zkušenosti lidí zasažených bolestí V následujícím oddíle bude uvedeno, jak oněch osm žen bez přímého dotazování vyjadřovalo svou spiritualitu, kterou všechny zakoušely jako něco, co je podporuje ve zvládání života s trvalými bolestmi. Našly způsob, jak si navzdory bolestem uchovat jistou kvalitu života. K tomu u většiny z nich nedošlo ze dne na den. Než k tomu dospěly, trvalo to někdy celé roky. Výpovědi jsou rozčleněny do čtyř tematických okruhů. 1. V prvním z nich jde o důvěru žen v hlubinnou skutečnost a o její význam při zvládání jejich běžného dne. 2. Ve druhém je tematizován vztah k bolesti, který získaly díky svému vědomí, že jsou drženy transcendentní skutečností. 3. Ve třetím okruhu je vyzdvižen pozitivní pohled na život jako celek, který je výsledkem postoje, že život je navzdory všemu hodný toho, aby byl prožitý. 4. Ve čtvrtém z nich jde o zkušenost, že jsou vnímány a přijímány, a tím jsou významné pro jiné. 1. Síla a důvěra Zdá se, že zásadní je důvěra, že jsem pod ochranou vyšší moci nebo Boha a mohu z něj čerpat sílu. K tomu několik výpovědí: - Důvěřuji v Boha, který mi pomáhá projít vším, dokud trvá život. - Důležité je zažít, že je život někým vedený. - Věřím, že člověk musí a také může unést to, co je na něj vloženo, dokonce že je možné utrpením a zraněním vyrůst. - Člověk vyvíjí sílu, aby přijal svůj stav. - Sílu člověk dostává stále, to je nekonečný dar. 2. Přijmout bolest Důvěra ve vyšší moc pomáhá přijmout to, co člověku přináší život; ženy to pociťují jako ulehčení. Naproti tomu většina z nich prožívá jako zátěž navíc, když se tomu vnitřně vzpíráme. Několik výpovědí: - To je asi to nejtěžší. Přijmout bolesti jako něco, co ke mně patří. - Pomáhá, když akceptuji bolest jako část mě samotné, jako přítele. 16 Misiologické fórum 2/2014 červen / jún T É M A Č Í S L A

17 - Bolest je jednoduchá. - Brát každý den takový, jaký je. Když dopadne jinak, pak to musím taky přijmout. K přijímání patří do jisté míry také relativizace vlastní situace: - Jiní lidé mají ještě mnohem horší věci. - Každý život má těžká období. - Pomáhá mi brát si jako vzor jiné lidi, kteří žijí s ještě většími bolestmi. Jako zátěž naopak ženy pociťovaly toto: - Když se vnitřně bouřím a bráním se tomu, bolesti to jen zesiluje. - Takové to od malička naučené zatnout zuby už nejde. - Úsilí unést bolesti naráží na své hranice. - Zatěžující je srovnávat se s jinými, kterým se daří lépe. 3. Být vděčný za to, co je možné Díky základnímu postoji důvěry se ženám podařilo akceptovat bolest jako část jejich života, aniž jí přenechaly celý životní prostor. Vybojovaly si svobodný prostor, za který jsou vděčné: - Bolest je mou součástí, ale neskládám se jen z bolesti. - Nechci se nechat bolestí ovládnout. - Naříkání je k ničemu, to je jen trvalé kroužení kolem bolesti. - Chci si uchovat volný prostor pro něco jiného, co mě těší, sytí a napřimuje. - Soustředím se na to, co je možné, a ne na to, co už nejde. - Hledám to, co v mém omezení ještě zůstalo. - Jsem vděčná za to, co mi zůstává. Dokonce si užívám to, co ještě jde, například nastoupit do tramvaje a jet do města. - Při procházce se pro mě stala cesta důležitější než cíl. - Pokouším se každý den vidět to krásné. - Když se ohlížím zpět, byl život navzdory všemu krásný. 4. Být přijat a respektován Je základní potřebou člověka být akceptován a přijat se vším, co k němu patří. Spirituální přesvědčení o tom, že jsem hodnotný a důležitý, se u jednotlivce konkretizuje v přízni, kterou zakouší od jiných lidí. T É M A Č Í S L A 17

18 Bez ní by byla každá, ať už jakkoli pěkná výpověď víry abstraktní a neúčinná. Osm žen mělo v tomto ohledu svoje zkušenosti: - Jako pomoc se ukázali být přítelkyně a přátelé, kteří akceptují hranice. - Důležité je mít kolem sebe lidi, kteří opravdu umějí mít účast. - Moci říct druhým, jak se mi daří, aniž bych o tom musela dlouze mluvit. - Být jinými brána vážně. - Cítit se pochopena a pozvednuta ve skupině těch, kteří mají stejné potíže. - Pečovatelky/pečovatelé, kteří mě respektují a zároveň mě navzdory bolestem vidí jako hodnotného člověka. - Jemné dotyky. - Pečovatelky/pečovatelé, kteří se umějí vcítit a mají dobré ruce. - Malé pozornosti dokáží mnoho, například něžné uhlazování přikrývky. Naopak jako zátěž uvádějí ženy situace, v nichž se s nimi zacházelo bez respektu, nebo v nichž vypadly ze sociální soudržnosti: - Sociální síť se zhroutí, když se na ní kvůli bolestem nemohu podílet. - Návštěvníci, kteří přinášejí své vlastní problémy, mi berou sílu. - Návštěvníci, kteří dávají dobré rady, jsou nároční. - Pečovatelky/pečovatelé, kteří jsou blahosklonní, nemají odstup, vnucují se nebo nemají respekt, urážejí, což je k bolestem další zátěž navíc. Spiritualita vnitřní zdroj Osm žen se různým způsobem naučilo zvládat svůj každodenní život, který je určován trvalými bolestmi. Díky svému spirituálnímu zakotvení rozvinuly vnitřní postoje, které jim umožňují vnímat život s bolestmi a navzdory nim jako smysluplný, obohacující a hodný toho, aby byl prožitý. Žijí ze síly, kterou chápou jako darovanou a na kterou se každý den nově spoléhají. Otázka jaký to vše má ještě smysl se ani jednou neobjevuje. Jejich spiritualita se pro ně stala důležitým zdrojem, aby obstáli v životě s bolestmi. Tyto ženy žijí působivým způsobem to, co teoložka Dorothee Sölle formulovala ve své slavné větě: Zvolit život znamená obejmout kříž. Anemone Eglin, MAS-BA je farářka a terapeutka, vedoucí švýcarského Institutu Neumünster, který se zabývá poradenstvím a školením v oblasti stárnutí a péče o seniory. Z němčiny přeložil Ondřej Kolář. 18 Misiologické fórum 2/2014 červen / jún T É M A Č Í S L A

19 Úzkost a deprese v závěru života jako existenciální a duchovní téma Pavel Pokorný Dámy a pánové, dnešní téma není lehké. Nebylo pro mne lehké si řeč připravit a pro vás nejspíš nebude lehké ji slyšet a přijmout. Lehkost a snadnost však věru nejsou něčím, po čem bychom měli nějak zvlášť toužit. Ještě malou poznámku, než začnu: řada příkladů, které uvádím, pochází z mé předchozí praxe v motolské nemocnici. Srdce se mi v hrudi svírá, přepadly mě hrůzy smrti. Padá na mě strach a chvění, zděšení mě zachvátilo. Pravím: kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych... Žalm 55 Čteme text starý asi 2500 let. Nevíme, kdo ho psal. Ale promlouvá k nám, myslím, srozumitelně. Kdo nezná tento strach a tuto touhu uniknout? Od okamžiku, kdy ožíváme, je náš život ohrožen. Od chvíle, kdy si začínáme uvědomovat, že žijeme, prožíváme také ohrožení své existence. Úzkost patří k našemu lidství, úzkostí platíme za užaslou radost ze života, za jeho vědomé prožívání, smutek ze ztráty je souputníkem našeho užívání života, stínem všech prosluněných vztahů. Hned na začátek si tedy řekněme, že úzkost a smutek se nám nemůže podařit docela vymazat. Můžeme nanejvýš přemýšlet a hovořit o tom, jak je udržet ve snesitelných mezích, čím je vyvážit, jak se v nich neutopit. Strach, jediné, co vnímám, nemožnost změnit cokoli. Strach všude, kam se podívám, nemožnost zbrzdit soukolí. Všude jen velké, velké nic, Nemožnost zabít to nic. S ním vykročím ráno do ulic. Nemožnost, nic, nikdy víc. Simona (z knihy Co mi je? Leukémie!, nakl. Zdeněk Susa, Středokluky 2013) A toto je text starý asi 7 let. Napsala ho manželka 31letého pacienta, nemocného akutní myeloidní leukémií. Z textu výrazně vystupují stručná, leč výmluvná NIC. Nemůžeme je přehlédnout. NIC jako tečka, konec věty. A dál už nic. Agentura STEM/MARK se loňského roku ve výzkumu veřejného mínění dotazovala, čeho se lidé na smrti nejvíce obávají. V odpovědích se objevuje: ztráta důstojnosti, bolest, odloučení od blízkých, osamocenost, psychické strádání a konečně: co bude po smrti. Všechny tyto prvky jsou závažné a je třeba se jim věnovat. Dál se doptávat a zkoumat: co je vlastně lidská důstojnost? Jak ji mohu ztratit? Záleží víc na mně nebo na okolí? Tkví především v mém sebehodnocení nebo v tom, jak je se mnou zacházeno? A bolest kolik má rozměrů, odkud se bere? Jak ulevit strádání, jak překlenout odloučení a osamělost? A přece si myslím, že i když se budeme věnovat těmto strachům, nepostihneme existenciální úzkost, která nemá předmět, nemá jméno. Vlastně se není čeho bát, není tu zřejmý protivník, je tu jen T É M A Č Í S L A 19

20 NIC. Na otázku Čeho se bojíme? je možné odpovědět Ničeho, a přece v nás úzkost zůstane. Jiřina Šiklová ve své knize Vyhoštěná smrt (Kalich 2013) říká: Hrůzu a bolest si dovedeme představit, stejně jako krásu a spokojenost. Ale NIC? Představit si nic je opravdu těžké (str. 44). Nemohu zapomenout na jednoho pacienta. Seděli jsme u stolku nad černou kávou a on mi líčil, jak se právě dozvěděl svou konečnou diagnózu. Přede mnou je jen černá díra, zvolal hořce. A já hleděl do černé kávy a marně hledal slůvko naděje. Byl to horník, tak jsem si v duchu říkal: kolikrát jsi fáral do černé díry a zase vzhůru? Co je na tom pro tebe nového? Ale tahle černá díra je asi přece jen jiné dimenze... Dlouho jsme spolu seděli a mlčeli. Irwin D. Yalom ve své Existenciální psychoterapii (Portál, 2006) píše: Mnoho pacientů velmi iracionálním způsobem ponechává lékaři roli úspěšného uzdravovatele tím, že mu zatajuje důležité informace o svých duševních, a dokonce tělesných potížích. Často se tak lékař dozvídá o hloubce pacientova zoufalství jako poslední (str. 142). Tomu vzpomínanému rozhovoru s horníkem předcházela scéna na oddělení, kdy se tento pacient vehementně dožadoval nejrůznějších úsluh od personálu, bavil ostatní pacienty, bylo ho všude plno. Dělal dojem někoho, kdo ví, co chce a dokáže toho dosáhnout. O hloubce jeho zoufalství a míře úzkosti jsme nemuseli ani tušit. Anebo mohli kdybychom si uvědomili, že jeho halasná aktivita křičí Ještě jsem tady, aby odsunula úzkost do kouta. Dokud něco děláme, není prostor pro úzkost. Dokud s námi něco dělají, máme naději. Ale možnosti se postupně zužují, až nezbude nic. (?) Kdy jsme v závěru života? Tváří v tvář smrti? Od začátku mluvím o smrti a umírání. Ale v mém zadání přesně stojí: v závěru života. Je závěr života totéž co umírání? Ale proč volíme právě tato slova? A ne jiná? Je mezi nimi věcný rozdíl? Anebo se liší jen chutí v našich ústech a pohnutím naší duše, když je zaslechneme? Stojí možná za úvahu, zda mluvíme o závěru života proto, abychom se vyjadřovali přesně, anebo proto, abychom se vyhnuli slovu umírání... (?) Kdy nastává závěr života? Je jím (už) stáří anebo (až) infaustní prognóza? Předpokládám, že v kontextu tohoto kurzu spíše to druhé. Lze závěr života v tomto smyslu označit za umírání? Čas, již zřetelně kvalifikovatelný jako čas tíhnuvší ke smrti? Promiňte mou neznalost terminologie je závěr života totéž co terminální stadium života? Vy jako lékaři a zdravotníci v tom máte nejspíš jasno. Jako duchovní musím říci: v závěru života jsme každý den, každou vteřinu. Nevíme dne ani hodiny... Jak dokončíme tuto větu? Mohli bychom dodat skoro cokoli, protože život je plný překvapení ( nevíme dne ani hodiny, kdy potkáme opravdové štěstí ). Ale jako děti své kultury nejspíš doplníme: nevíme dne ani hodiny, kdy zemřeme. (Jarek Nohavica zpívá: až to se mnu definitivně sekne.) A tak je to správně jakkoli nám není tohle pomyšlení příjemné, je pravdivé. Asi nepřekvapivě se domnívám, že pravda neškodí (i když nebývá příjemná). Asi nepřekvapivě se domnívám, že míra naší úzkosti a smutku v tom vlastním závěru našeho života má nejspíš souvislost s počátkem a průběhem našeho života. Klasická náboženství mluví o přípravě na smrt, mně je bližší mluvit o jakémsi otužování duše, zvykání na svou konečnost. Otužování má dvojí rozměr: osobní životní zkušenost a společenský kontext. Osobní zkušenost každý z nás se setkává v průběhu života se smrtí. Občas někde vykoukne, někdy se nám postaví do cesty, někdy pošle své vyslance: ztrátu blízkého člověka, nemoc, zranění, hluboký prožitek osamělosti, bloudění, setkání se silným uměleckým dílem... Jsem přesvědčen o tom, že pokud 20 Misiologické fórum 2/2014 červen / jún T É M A Č Í S L A