PRÁVNÍ ASPEKTY OSVOJENÍ

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Katedra občanského práva Rigorózní práce PRÁVNÍ ASPEKTY OSVOJENÍ Mgr. Milan Pečenka 2007 Tímto prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma Právní aspekty osvojení zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny. V Olomouci Mgr. Milan Pečenka

2 OBSAH Obsah 2 1. Úvod 4 2. Náhradní rodinná péče o dítě a její formy 7 3. Osvojení a jeho historický vývoj ) Fáze první - starověký Řím ) Fáze druhá středověk ) Fáze třetí novověk ) Fáze čtvrtá období po I.světové válce ) Fáze pátá období po II.světové válce Vývoj právní úpravy osvojení na našem území od roku Prameny právní úpravy osvojení ) Listina základních práv a svobod ) Mezinárodní smlouvy ) Úmluva o právech dítěte ) Úmluva o ochraně dětí při mezinárodní spolupráci při mezinárodním osvojení ) Evropská úmluva o osvojení dětí ) Zákon o rodině č.94/1963 Sb ) Občanský zákoník ) Občanský soudní řád ) Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním ) Zákon o sociálně-právní ochraně dětí ) Další právní předpisy Osvojení Pojem osvojení a podmínky osvojení Podmínky osvojení ) Podmínky společné pro oba typy osvojení ) Podmínky nezrušitelného osvojení ) Osvojení bez souhlasu rodičů Přeměna osvojení 74 2

3 8. Právní následky osvojení Právní následky společné pro oba typy osvojení Právní následky nezrušitelného osvojení Zrušení osvojení Procesní úprava osvojení Řízení o osvojení Řízení o zrušení osvojení Řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení Zákon o sociálně-právní ochraně dětí Přímé osvojení dítěte Mezinárodní osvojení Komparace české a zahraničních právních úprav osvojení Komparace české a polské právní úpravy osvojení Komparace české a německé právní úpravy osvojení Nový kodex soukromého práva-úprava osvojení de lege ferenda Úprava osvojení de lege ferenda Zhodnocení úpravy osvojení de lege ferenda Závěr Resumé 142 Seznam použité literatury 146 3

4 1. Úvod Osvojení je mnohostranným společenským jevem, který má celou řadu sociologických, psychologických, pedagogických a rovněž právních aspektů. Cílem této práce je analyzovat institut osvojení po stránce právní. Pokusím se za použití analyticko deskriptivní metody rozebrat současnou právní úpravu osvojení, srovnat ji s právními úpravami zahraničními a za použití srovnávací metody podrobněji rozvést též obsah mezinárodních smluv upravujících osvojení. Práce není koncipována jako vyčerpávající rozbor institutu osvojení, ale snaží se postihnout jeho nejfrekventovanější a nejdůležitější právní aspekty ve vzájemných souvislostech. Záměrem rigorózní práce je vyhodnotit funkčnost současné právní úpravy osvojení a nastínit principy významné pro další vývoj tohoto institutu. Problematiku osvojení rozvedu z pohledu teoretického, zmíním rovněž své praktické poznatky opatrovnického soudce vycházející ze znalosti judikatury a získané při rozhodovací činnosti. Kromě analyticko deskriptivní metody použiji především metodu komparativní a téma se pokusím vyložit rovněž prostřednictvím interpretace jazykové, historické, logické a systematické. V úvodu práce věnuji pozornost osvojení z hlediska historického vývoje společenských vztahů v návaznosti na postupné uplatňování zájmu dítěte. Následně je v práci popsán vývoj právní úpravy osvojení na území České republiky od roku 1918 dosud, se zřetelem na postihnutí vývoje společných rysů a odlišností právních předpisů upravujících osvojení na našem území. 4

5 V další časti práce věnuji pozornost pramenům právní úpravy osvojení z hlediska základních zdrojů vnitrostátního i mezinárodního práva. Nejrozsáhlejší část práce je věnována rozboru institutu osvojení z hlediska platné právní úpravy zákona o rodině. Popsány a rozebrány jsou principy a souvislosti právní úpravy osvojení v kontextu mezinárodních smluv a platných právních předpisů, zejména zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Zvýšenou pozornost budu věnovat výjimkám z podmínky souhlasu rodičů s osvojením jejich dítěte, tedy postupům dle 68, 68a zákona o rodině. Mám za to, že hmotně-právní podmínka souhlasu rodičů s osvojením je zásadního významu a proto problematice prolomení tohoto souhlasu věnuji samostatnou kapitolu. Rozvedu rovněž procesní postupy v souvislosti s osvojením, a to řízení o osvojení, řízení o zrušení osvojení a řízení o určení, zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení. V této práci je popsána, rozebrána a vyhodnocena též novelizovaná právní úprava zák.č.359/1999 o sociálně-právní ochraně dětí, který podrobně upravuje zprostředkování osvojení a spolupráci institucí, které při zprostředkování a rozhodování o osvojení působí. V kapitole nazvané Přímé osvojení dítěte zmiňuji problematiku přímé nebo též otevřené adopce. Taková adopce se uskutečňuje bez jakéhokoliv zprostředkování třetí osobou. Jejím předpokladem je skutečnost, že rodiče zájemce o osvojení znají, mají k němu důvěru, dítě mu dobrovolně předají a s osvojením vysloví v soudním řízení souhlas. Ani v tomto případě však osvojení nevzniká smlouvou, nýbrž soudním rozhodnutím. V části nazvané Mezinárodní osvojení se zaměřuji na 5

6 zmapování zákonného postupu mezinárodního osvojení a jeho zprostředkování ve vztahu k cizině v případech, kdy vhodná péče o dítě nemůže být zajištěna v zemi původu dítěte. V další části práce jsem provedl komparaci polské a německé právní úpravy osvojení s právní úpravou osvojení v České republice se zaměřením na postihnutí odlišností těchto právních úprav. Jedná se o právní úpravy okolních evropských států, které původně vyšly z odlišných historických, společenských a právních kořenů. Jak ze srovnání vyplyne, dochází k postupnému stírání rozdílů mezi těmito právními úpravami a důsledkem je, že v řešení nejdůležitějších institutů problematiky osvojení lze nalézt rozdíly, které však nejsou nijak zásadní. Ve své práci též rozvedu a zhodnotím zamýšlenou právní úpravu osvojení obsaženou v novém kodexu soukromého práva. Závěrem zhodnotím současnou právní úpravu osvojení a nastíním principy významné pro další směřování tohoto institutu. 6

7 2. Náhradní rodinná péče o dítě a její formy V naší společnosti žije naprostá většina nezletilých dětí v řádném výchovném prostředí a péči svých pokrevních rodičů, kteří za pomoci státu pečují o zdárný rozvoj jejich tělesných a duševních vlastností. Přesto má v naší společnosti institut osvojení své opodstatnění. Stále v ní totiž existují nezletilé děti, kterým buď rodiče zemřeli (tzv. přirozené osiření), anebo jimž se z nejrůznějších důvodů, ať objektivních či subjektivních, v jejich pokrevní rodině řádná rodičovská výchova a péče nedostávají, takže přirozený pokrevní vztah mezi rodiči a dětmi přestává plnit své individuální a společenské poslání (tzv. sociální osiření). 1) A právě těmto dětem je určen institut náhradní rodinné péče. Náhradní rodinná péče je právem předvídaný vztah mezi nezletilcem a jiným občanem, než je rodič dítěte, jež vzniká rozhodnutím soudu. Její obsah, tedy práva a povinnosti, se řídí zákonem podle toho, o jakou formu výchovy jde. České právo upravuje ucelený systém náhradní rodinné péče a v závislosti na konkrétní sociální situaci dítěte umožňuje tento systém zvolit pro dítě nejvhodnější formu. Rozsah právních vztahů zabezpečujících náhradní péči o dítě, výchovu a rodinné prostředí není u všech druhů náhradní rodinné péče stejný. Je odstupňovaný vzhledem k tomu, o jaký institut jde. Nejintenzivněji se náhradní rodinné prostředí zabezpečuje osvojením, zejména pak osvojením nezrušitelným. Mezi ostatní formy náhradní rodinné péče řadíme pěstounskou péči, péči poručnickou a institut svěření dítěte do péče jiné fyzické osoby než rodiče. 1) Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. Praha, C.H.Beck 1998, s

8 3. Osvojení a jeho historický vývoj V této kapitole analyzuji osvojení z hlediska historického vývoje společenských vztahů v návaznosti na postupné uplatňování zájmu dítěte. Zájem dítěte je možno zjednodušeně charakterizovat jako uspokojování potřeb dítěte v optimální míře a ve správném čase. 2) Nutno uvést, že uspokojování potřeb osvojence bylo zpočátku jen vedlejším produktem procesu osvojení, který původně chránil především zájem osvojitele. Osvojení jako právní pojem stanovili pravděpodobně teprve Římané přibližně před 2200 lety. Obsah tohoto pojmu byl však v různých dobách různý a měnil se s vývojem společenských vztahů, s vývojem vzdělanosti i morálního cítění v celé společnosti. 3) Historický vývoj institutu osvojení lze z hlediska uplatňování zájmu dítěte rozdělit do pěti fází: 3.1.) První fáze spadá do dob starověkého Říma. První dokonalejší právní soustava upravující osvojení obsažená v římském právu charakterizovala institut osvojení větou adoptio naturam imitatur osvojením se napodobuje příroda. Právo dovolovalo již tehdy vytvoření vztahu či poměru, který je obdobný mezi rodiči a dětmi. Adopce v Římě byla jedním ze způsobů vzniku moci otcovské tzv. patria potestas. Římská rodina familia byla (na rozdíl od moderního nazírání) chápána nejen jako 2) Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde,, 2004, s ) Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967, s.16 an. 8

9 jednota osob, rodinných příslušníku, ale i rodinného majetku. V čele této jednoty stála hlava rodiny, otec pater familias který nad lidmi i majetkem měl a vykonával prakticky neomezenou moc. Pater familias býval v Římě jediným plně oprávněným a nikomu jinému neodpovědným členem rodiny, tedy osobou zcela samostatnou, osobou svého práva persona sui iuris. Jeho moci byli podrobeni všichni rodinní příslušníci manželkou počínaje, otci rodiny také patřil všechen rodinný majetek, otec byl jeho jediným výlučným vlastníkem. 4) Ostatní členové rodiny, typicky tedy manželka a děti, byli lidé sice svobodní, na otci rodiny však tak závislí a tak mu podřízení, že podle práva platilo, že tito podřízení členové rodiny nemohou mít žádná vlastní práva, že žíjí pouze právem cizím, právem otce rodiny. Odtud i název personae alieni iuris osoby cizího práva, osoby cizímu právu podřízené. Moc otce, které synové a dcery podléhali, byla nazývána patria potestas a vznikala buď 1) zplozením v řádném manželství, nebo 2) legitimací dítěte nemanželského, nebo 3) adopcí osvojením. 5) Adopce v Římě bývala dvojího druhu: o arrogaci (adrogatio, arrogatio) se mluvilo tehdy, byl-li osvojovaný persona sui iuris, osvojovalo-li se dítě alieni iuris, jednalo se o adopci v užším slova smyslu (adoptio). Pro adopce obojího druhu platilo, že adoptovat mohli pouze muži a žádalo se, aby mezi adoptovaným a adoptantem byl věkový rozdíl nejméně 18 let. Nepovolovala se adopce vlastních nemanželských dětí, které měly být za jistých 4) Kincl, J.-Urfus, V.: Římské právo. Praha. Panorama, 1990, s.85. 5) Kincl, J.-Urfus, V.: Římské právo. Praha. Panorama, 1990, s

10 podmínek legitimovány, čímž se dostaly do moci svého zploditele. Rovněž adopce dětí z moci otcovské propuštěných (emancipovaných) se vylučovala. Bylo možné adoptovat jako syna nebo jako vnuka, a to i když adoptant syna neměl, měl-li syny, mohl cizí dítě adoptovat jako vnuka jednoho z nich, ale i jako vnuka bez vztahu k synům. Adopce s podmínkou anebo s doložkou času byla neplatná. Pro arrogaci se nadto žádalo, aby arrogator neměl vlastní děti a byl stár nejméně 60 let. Arrogatio se původně prováděla před kuriátními komiciemi, záhy však lidové shromáždění bylo nahrazeno sborem 30 liktorů, za císařství stačila forma císařova reskriptu. Složitější formu měla adopce dítěte, které bylo podřízeno moci otcovské (adopce v užším smyslu). Jak z pramenů vyplývá, původně ne právě jednoduché postupy byly zrušeny až v právu justiniánském, kde k adopci postačovalo souhlasné prohlášení obou otců a souhlas dítěte, bylo-li dospělé. 6) Při arrogaci vstupoval arrogovaný se svými dětmi do rodiny osvojitele, stával se persona alieni iuris a prodělal kapitisdeminuci, což doslovně znamená: zmenšení osobnosti). Capitis deminutio minima (kapitisdeminuce malá, nejmenší), změnou postavení v rodině podmíněná, byla běžným, každodenním jevem a nastávala také při adopci (osvojení). Znamenala zrušení dosavadních agnátských (právních) vztahů, pokrevní vztahy však trvaly beze změny, také manželství a práv veřejných se tato kapitisdeminuce netýkala. 6) Kincl, J.-Urfus, V.: Římské právo. Praha. Panorama, 1990, s

11 Všem druhům kapitisdeminuce bylo společné, že majetková práva čistě osobní povahy zanikala, všechna ostatní pak přecházela jako celek na osoby jiné, při adopci na nového otce rodiny. Závazky toho, kdo podstoupil kapitisdeminuci podle civilního práva zanikaly (resp. trvaly jen jako nežalovatelné, tzv. naturální obligace), praetor však jejich věřitelům pomáhal a propouštěl jim žaloby proti osobám, na které práva při kapitisdeminuci přešla. 7) Účelem arrogace bývala za republiky obyčejně snaha uchovat staré patricijské rody a kult jejich mrtvých, za císařství se arrogací zajišťovala osvojenému ochrana, pomoc a dědická práva. Při adopci v užším smyslu nastávala pro adoptovaného mutatio familiae (změna rodinné příslušnosti) a rovněž kapitisdeminuce. Za Justiniána měla tyto účinky adopce jenom tehdy, adoptoval-li dítě jeho předek (ascendent) (tzv. adoptio plena), jakákoli jiná adopce byla pouze adoptio minus plena (adopce neúplná), dítě zůstávalo ve své rodině, zákonná práva dědická však zůstávala v rodině osvojitelově. 8) Ze shora uvedeného vyplývá, že osvojení sloužilo téměř výhradně osvojiteli, který chtěl získat dědice, zachovat nástupnictví svému rodu, udržet tím svému rodu určité mocenské postavení, zachovat jméno rodiny a celistvost majetku apod. Osvojit bylo možno dítě i dospělého. Římané znali několik druhů osvojení, avšak každý z nich v první řadě chránil zájem osvojitele, kdežto zájem osvojence se uplatňoval jen jaksi mimochodem. Další vývoj vedl k tomu, že prospěch dítěte jako vedlejší produkt osvojení se někdy uplatnil více, jindy méně, ale v podstatě až ve dvacátém 7) Kincl, J.-Urfus, V.: Římské právo. Praha. Panorama, 1990, s.99. 8) Bartošek, M.: Encyklopedie římského práva. Praha. Academia, 1994, s

12 století začal zřetelně převažovat. 3.2.) Ve druhé fázi, která zabírá prakticky celý středověk, ztratilo osvojení oproti dobám římským na významu. Pokud bylo osvojení legálně prováděno, zůstávalo dítě stále jen vedlejším činitelem. Osvojení bylo především mocenským opatřením, což bylo zcela pochopitelné v době, kdy v manželský svazek spíše nežli muž a žena vstupovaly statky, panství, léna a království. Na duševní život dítěte a jeho potřeby nebyl brán ohled však také až do hlubokého novověku bylo dítě považováno za zmenšeného dospělého člověka a o jeho specifických potřebách se příliš neuvažovalo. 9) Až do 10. či 11. století bylo mnohde dáno na vůli rodičům, zda-li si dítě ponechají, či nikoliv. Podle starých pohanských obyčejů je mohli zcela beztrestně zabít nebo nechat zemřít, avšak ani později nebylo odložení nebo zahubení přebytečného dítěte žádnou zvláštností i vzhledem k tomu, že přirozená kojenecká úmrtnost byla prakticky od 10. až do 19. století téměř stále stejně vysoká. Společnost v naprosté většině trpěla velkou hmotnou bídou, porodnost byla vysoká a lidský život neměl valnou cenu. Za těchto okolností různá charitativní opatření, prováděná kláštery a církevními organizacemi, neměla výraznější vliv na osud nechtěných dětí. Nalezince zřizované již od raného středověku byly přeplněny a úmrtnost v nich dosahovala často až 100%. Tím menší význam mělo osvojení, které ve většině evropských zemí nebylo ani legislativně zajištěno. 9) Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967,s

13 3.3.) Osud dítěte se začíná pozvolna měnit až nástupem novověku, kdy se k němu obrací zájem mnohých humanistických myslitelů. Pokrokové snahy, které pak vyústily v osvícenství, přinesly nová hlediska i do veřejné péče o děti bez rodičů, takže konec 18. století s Velkou francouzskou revolucí můžeme pokládat za počátek fáze třetí. Francouzská revoluce přinesla na tehdejší dobu velmi pokrokový Code Civil, schválený 18.ledna Když byl později v letech vyhlášen, setkal se značnou opozicí, avšak první konzul, Napoleon Bonaparte, rozhodl v jeho prospěch. Bezdětný budoucí císař sledoval osobní cíl zaopatřit si dědice a nástupce. Avšak tento zákon připouštěl pouze osvojení dospělých a jedinou výhodou pro děti bylo dobrovolné poručnictví, tzv. tutelle officielle, opatření, které dovolovalo osvojení na podkladě poslední vůle a které vstoupilo v účinnost až v případě smrti poručníka. Kromě toho existovalo osvojení jako odměna- adoption rémunératorie přípustná v případech, jestliže osvojenec zachránil osvojiteli život. Zvláštního rázu bylo osvojení prováděné z důvodů politických, jak tomu bylo např. za císařství Napoleonova, kdy po bitvě u Slavkova stát osvojil děti padlých důstojníků a vojáků. 10) V některých zemích osvojení bylo opatřením, které mělo umožnit uznání nelegitimního dítěte a poskytnout mu společenské postavení a práva dítěte vlastního. Předsudky proti nemanželským dětem byly zakořeněny tak silně, že bylo snazší osvojit vlastní nelegitimní dítě než přiznat k němu otcovství. U vlivných rodů docházelo k takovýmto opatřením z různých taktických důvodů, takže zákonná ustanovení zabraňovala mnohdy osvojenému dítěti (přestože se mohlo 10) Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967,s

14 jednat o vlastní nelegitimní dítě) po osvojitelích dědit, požívat nástupnických práv apod. V některých zemích byly děti osvojovány jen de facto, protože zákon osvojení neuznával, když např. v Anglii a Skotsku byl adopční zákon vyhlášen až v roce ) Novým silným impulsem se stala první světová válka, která zahájila čtvrtou fázi vývoje institutu osvojení. Otázka sirotků se po válce stává pro státy vážným břemenem, a to finančním i morálním. Francie napodobila Napoleonovo gesto po bitvě u Slavkova a osvojila celostátně válečné sirotky. Tento akt sám však mnoho nevyřešil. Důležitější bylo, že před veřejnost se čím dál naléhavěji stavěl problém opuštěných dětí ve světle humanitních ideálů a nových psychologických poznatků. Dítě již nebylo považováno za zmenšeného dospělého člověka, ale hledaly se specifické podmínky zdárného vývoje jeho osobnosti. Všechny tyto podmínky nebyly sice ještě dopodrobna známy, ale bylo již nepochybné, že k nim patří láska, individuální péče a atmosféra vyrovnaných vztahů v rodině. Je proto pochopitelné, že se konečně upravilo i postavení osvojovaného dítěte příslušnými zákonnými ustanoveními (ve Francii a Dánsku v roce 1923, ve Velké Británii, v SSSR a v ČSR v roce 1926), a že těžiště zájmu společnosti se již definitivně posunuje na stranu dítěte. 11) 3.5.) V posledním, pátém období, oživila druhá světová válka opět otázku válečných sirotků, kterých bylo tehdy daleko více než kdykoliv předtím. Skutečnost, že bylo mnoho 11) Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967,s

15 dětí bez rodin a mnoho rodin bez dětí, hrála jistě nemalou roli v celkovém vzestupu poptávky po dětech vhodných pro osvojení. Tato tendence se časově shodovala s rozšířením nových psychologických poznatků, které vysoce pozvedly hodnotu kvalitního rodinného prostředí pro duševní rozvoj dítěte. Mezi tím se postavení dítěte docela změnilo. Lékařská věda zahájila úspěšný boj nejen proti dětské úmrtnosti a nemocnosti, ale i proti nepříznivým sociálním vlivům, které by mohly zdárný vývoj dítěte ohrozit. Vzestup hmotné úrovně obyvatelstva vedl mezi jiným i k touze po založení rodinných svazků aspoň u některých bezdětných rodin. 12) Léta padesátá se u nás vyznačovala silnou tendencí zatlačovat výchovu rodinnou a preferovat výchovu kolektivní. Byla vybudována celá soustava ústavů pro děti bez rodin. Poznatky o psychické deprivaci dětí vychovávaných v citově ochuzeném prostředí ústavů učinily dítě a jeho osud středem zájmu společnosti. Tato tendence byla součástí světového myšlenkového proudu, který nenastal náhle a neprojevil se všude ve stejné době. Např. v Dánsku již v roce 1913 stanovil zákon zásadu, že každé osvojení má sloužit zájmu dítěte tedy zásadu, kterou postupně přejaly i další státy. V Československé republice se tak stalo přijetím zákona č.265/1949 Sb., o právu rodinném. 12) Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967,s

16 4. Vývoj právní úpravy osvojení na našem území od roku 1918 V minulém století prodělala právní úprava osvojení v našem státě řadu změn. Tyto změny jsou odrazem proměn ve způsobu života manželství a rodiny, jakož i proměn, které v přístupu k dítěti a jeho ochraně nastaly v oblasti působení státních orgánů, resp. státu. 13) Po vzniku samostatného Československého státu v roce 1918 platilo na základě tzv. recepční normy č.11/1918 Sb. na území českých zemí právo rakouské, na rozdíl od Slovenska a Podkarpatské Rusi, kde platilo právo uherské. Otázky náhradní rodinné péče upravovalo rodinné právo jako součást občanského práva upravené rakouským ABGB. 14) Již obecný občanský zákoník z roku 1811 stanovil, že mezi osvojitelem a osvojencem a jeho potomstvem platí stejná práva a povinnosti, jako mezi rodiči a dětmi ( 183). Podle obecného zákoníku občanského ABGB nesměl mít osvojitel vlastní děti a musel být původně alespoň 50 roků stár, věkový rozdíl mezi ním a osvojencem musel být nejméně 18 let, přičemž mohlo jít i o osobu zletilou. Postupně se věková hranice osvojitele snižovala tak, že novela ABGB z roku 1914 v 180 ji upravila již na 40 roků. Až do roku 1914 bylo podle rakouského práva vyloučeno, aby otec osvojil své nemanželské děti. Na Slovensku až do roku 1928 platilo uherské právo, které osvojení upravovalo jen nařízeními a hlavně právem zvykovým. Osvojení bylo pokládáno za smlouvu, jejíž platnost musela být potvrzena ministerstvem spravedlnosti. 13) Viz dílo Hrušáková, M: Dítě, rodina a stát. Praha : C. H. Beck, 1998, s ) Novotná, V. - Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha, Linde, 2004, s.8 an. 16

17 V osvojenecké smlouvě mohly být jeho některé obvyklé právní účinky vyloučeny, tak např. osvojitel nemusel mít nad osvojencem tzv. otcovskou moc apod. Tento stav trval až do roku 1928, kdy byl přijat zákon č.56/1928 Sb. a nař., o osvojení, účinný od do Tento zákon přinesl sjednocení dosavadních roztříštěných předpisů a jednotně upravil otázky osvojení pro celou Československou republiku. 15) Zák. č.56 Sb. zák. a nař. ze dne 28.března 1928 o osvojení zakotvoval podobně, že mezi osvojitelem a osvojencem a jeho potomky později narozenými, nastává po právu týž poměr, jako mezi rodiči a manželskými dětmi ( 4 odst.1). Podle tohoto zákona se osvojení považovalo za smlouvu a v podstatě se opět recipovala úprava obsažená v římském právu. Osvojení podle tohoto zákona bylo založeno na smluvním principu a jeho hlavním účelem nebylo zajištění výchovy dítěte, ale spíše zajištění přechodu majetku. Osvojení tak vznikalo na základě smlouvy o osvojení, která musela být schválena soudem. Smlouva o osvojení měla formu veřejné listiny, notářsky nebo soudně ověřené, která neměla být jakkoli časově podmíněna. Smlouva nabývala účinnosti dnem jejího schválení poručenským soudem nebo okresním soudem osvojitele. K osvojení bylo třeba souhlasu rodičů dětí, přičemž soud mohl udělení souhlasu s osvojení odepřít v případě, že nebyly splněny podmínky k osvojení dané zákonem, nebo smlouva nebyla ku prospěchu dítěte, resp. nesvéprávného osvojence, nebo osvojení nemanželského osvojence mohlo vést k rozvratu 15) Radvanová, S. - Zuklínová, M.: Kurs občanského práva. Instituty rodinného práva. Praha, C. H. Beck, 1999, s

18 manželství. Osvojit dítě nemohli manželé, kteří měli vlastní děti nebo děti postavené na roveň dětem narozeným v manželství, ženy, které porodily dítě mimo manželství, a osoby, které nedosáhly čtyřiceti let věku, pokud se nejednalo o osvojení vlastního nemanželského dítěte. Zákon umožňoval osvojení i zletilé osoby a vdané ženy (se souhlasem jejího manžela). Osvojená mohla být jen osoba o 18 let mladší než osvojitel, přičemž mohlo jít o osobu zletilou. Osvojením nesměly být ohroženy majetkové zájmy vlastních dětí osvojitele. Osvojené dítě nabývalo domovského práva osvojitele. 16) V případě, že rodiče na osvojení dítěte měli rozdílný názor, tedy zda udělí souhlas s osvojením či nikoliv, rozhodl názor otce. Zákon také stanovil, že osvojenec přichází přímo ze zákona pod otcovskou moc osvojitele. Vyživovací povinnost nepřecházela automaticky osvojením na osvojitele, ale v případě, že osvojitelé nebyli schopni osvojenému dítěti zajistit slušnou výživu, zůstávala vyživovací povinnost stále na původní rodině. Osvojitelé také nenabývali žádných právních nároků na případný majetek osvojovaného dítěte, ten v případě smrti osvojence nebo vzdání se majetku nabývali potomci osvojence. Ke zrušení osvojení mohlo dojít dohodou všech účastníků, ale také v případě závažných důvodů rozhodnutím soudu nebo kombinací těchto důvodů. Nová společenská situace po roce 1945, a zejména po roce 1948 ovlivnila společenské funkce a obsah osvojení. Je však třeba připomenout, že na institut osvojení bylo nazíráno jako na pouze určitou část celého komplexu rodinně 16) Novotná, V.-Průšová, L.: K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.8. 18

19 právních vztahů, což vedlo k tomu, že právní úprava osvojení byla v roce 1949 pojata do zákona o právu rodinném č.265/1949 Sb., který jednotně upravil právní vztahy vznikající v rodině, manželství a při výchově dětí. Zákon č.265/1949 Sb., o právu rodinném, sice odrážel tehdejší dobu, ale přinesl též určitý pozitivní posun v procesu osvojení. Především zakotvil rovnoprávné postavení žen a mužů a dětí narozených v manželství a mimo ně. Na rozdíl od prvorepublikové úpravy osvojení, která obsahovala možnost osvojit i zletilou osobu, tento nový zákon stanovil, že osvojit lze jen nezletilé dítě a osvojení musí být dítěti ku prospěchu. Tato zásada je obsažena v právním řádu České republiky dosud. Zákon o právu rodinném č.265/1949 Sb. rovněž uváděl, že osvojením vznikne mezi osvojitelem a osvojencem takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi ( 63). Zákon č.265/1949 Sb., o právu rodinném také neobsahoval nejnižší věkovou hranici pro osvojitele a neurčoval věkový rozdíl, jaký by měl být respektován mezi osvojencem a osvojitelem. Osvojení vznikalo na základě návrhu osvojitele rozhodnutím soudu a dítě si mohlo se souhlasem osvojitele k nově nabytému příjmení po osvojiteli připojit svoje dosavadní příjmení. Ani podle tohoto zákona nepřecházela na osvojitele automaticky vyživovací povinnost vůči osvojenci. Pokud osvojitel nemohl vyživovací povinnosti dostát, musela vyživovací povinnost plnit nadále původní rodina. Zrušit osvojení mohl soud na návrh osvojence nebo osvojitele, avšak pouze ze závažných důvodů a též jejich dohodou za předpokladu, že osvojenec dosáhl zletilosti. V zákonu o právu rodinném bylo osvojení oproštěno od 19

20 někdejší převahy majetkových zájmů a bylo považováno za institut plnící především společensky důležitou funkci při výchově dětí, jejichž rodiče se o ně nemohou řádným způsobem starat. Hlavní společenský účel byl spatřován v tom, aby dětem, které ztratily své rodiče, a dětem, o něž se rodiče řádně nestarají, byla dána možnost vyrůst v řádné rodině a dostalo se jim stejných podmínek, jaké mají děti žijící ve standardním rodinném prostředí. V roce 1958 byl přijat zákon č.15/1958 Sb., o změně předpisů o osvojení, který novelizoval zákon č.265/1949 Sb., o právu rodinném a též zákon č.142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních. Zákon č.15/1958 Sb. změnil právní úpravu osvojení a zavedl spolu se zákonem o právu rodinném dva druhy osvojení. Nový způsob osvojení dával možnost, aby mezi osvojitelem a osvojencem byly vytvořeny skutečně takové vztahy jako mezi rodiči a dětmi. U nového typu osvojení docházelo prakticky k úplnému přetrhání všech vztahů k původní rodině a osvojitelé byli zapisováni do matriky jako rodiče dítěte. Toto osvojení nemohlo být zrušeno, stejně jako nemohl být zrušen pokrevní vztah mezi rodiči a dětmi. 17) Novela tedy upravila tzv. nezrušitelné osvojení, stanovila, že příbuzenský vztah mezi osvojencem a osvojitelem vznikne zápisem osvojitele do matriky namísto původních rodičů osvojence, zpřesnila a zpřísnila podmínky vzniku osvojení, včetně vyživovací povinnosti osvojence vůči původní rodině. Ta podle této novely osvojením zanikla a rodiče osvojence ztráceli nárok se stýkat se svým dítětem. Stále však zůstala zachována vyživovací povinnost původní rodiny v případech, kdy osvojitel nebyl schopen vyživovací 17) Vodák, P. a kolektiv: Problémy osvojení dětí. Praha, Státní zdravotnické nakladatelství, 1967,s

21 povinnosti vůči osvojenci dostát. 18) V důsledku přijetí nové ústavy v roce 1960 však došlo k rozsáhlým a zásadním změnám v právním řádu a tedy i ke změnám v právu rodinném. Koncem roku 1963 byl přijat nový zákon č.94/1963 Sb., o rodině (dále jen zák. o rod. ), účinný od , který v novelizované podobě platí dodnes. Právní úprava podmínek osvojení provedená tímto zákonem dovršila dosavadní legislativní vývoj osvojení a sjednotila doposud roztříštěnou právní úpravu v jediné právní normě. K zásadním změnám v právní úpravě osvojení došlo nejen samotným přijetím tohoto zákona, ale též jeho novelou č.91/1998 Sb., jež nabyla účinnosti ) Novotná, V.-Průšová, L. : K vybraným otázkám osvojování dětí. Praha: Linde, 2004, s.9. 21

22 5. Prameny právní úpravy osvojení 5.1.) Základním zdrojem právní úpravy osvojení je Listina základních práv a svobod (Usnesení předsednictva České národní rady č.2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky - dále jen Listina ). V čl.32 Listiny je vymezen rámec ústavní ochrany rodiny a rodičovství. 19) Podle tohoto ustanovení je rodičovství a rodina pod ochranou zákonů. Zaručuje se rovněž zvláštní ochrana dětí a mladistvých. Zvláštní péče se zaručuje ženě v těhotenství. Výslovně se zdůrazňuje rovnoprávnost dětí narozených v manželství i mimo ně. Listina rovněž výslovně stanoví, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů. Děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů lze omezit a nezletilé děti je možné odloučit od rodičů proti jejich vůli pouze rozhodnutím soudu a na základě zákona. Rodiče, kteří se starají o děti mají právo na pomoc státu. Jedná se o základní postuláty přístupu státu k dětem a rodině a též o reakci na významné mezinárodní smlouvy, které považují rodinu za základní jednotku společnosti a přirozené prostředí pro růst a blaho všech členů rodiny a zejména dětí. O to víc má stát garantovat ochranu dětí ve všech možných situacích, samozřejmě při respektování rodičů jako přirozených nositelů rodičovské zodpovědnosti. Míru ingerence státu do soukromí dítěte a jeho rodiny určuje vždy zákon, který by mimo jiné měl respektovat zásady upravené v čl.10 a čl.32 Listiny. 19) Hrušáková, M.-Králíčková, Z.: České rodinné právo. Brno, Masarykova univerzita v Brně, 1998, s