Jiří Suchý: Kdybych byl lékařem, ordinoval bych poezii strana 18

Transkript

1 Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 11/2012 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Jiří Suchý: Kdybych byl lékařem, ordinoval bych poezii strana 18

2 Ovenecká 32, Praha 7 Lipůvka 397, Lipůvka Příčná 2, Havířov Volejte zdarma: vecom@vecom.cz Kompletní v roba a dodávka v ech typû plo in pro tûlesnû postiïené: ikmé schodi Èové plo iny, vertikální zdviïné plo iny, schodi Èové sedaãky a schodolezy. p ř í m á c e s t a k m o b i l i t ě

3 časopis pro ty, kteří se nevzdávají 3 Editorial Obsah Bludy pěstounské Pokud se pídíme po původu slova ústav, dojdeme přes pojmy ustavit a stavět až k termínu položit základy. Exkurz ke kořenům není od věci zejména tehdy, když se v hlavním tématu čísla věnujeme ústavům. Relativně poklidnou hladinu českého přemýšlení o stavu věcí budoucích totiž nedávno notně rozčeřila informace, že kojenecké ústavy budou zrušeny a o opuštěné děti se začnou starat výhradně pěstounské rodiny. Okamžitě se objevily názory, že jedinou motivací se pro ně stanou peníze, protože stát na tuto péči bude přispívat. Takové zprávy se šíří rychle. Podobně jako ta, že sociální karty, tedy skarty, jsou jedním velkým podvodem na lidech s postižením. I zde se okamžitě objevili tací, kteří na fámě chtěli vytlouci politický kapitál a nestyděli se zamlčovat objektivní fakta. A tak zpráva o rušení ústavů našla živnou půdu v podobě hudrání a pomluv. Pravda je ovšem taková, že na základě zkušeností ze zemí, kde je pěstounská péče náležitě legislativně ošetřena, se mají i u nás pěstounům vytvořit lepší podmínky. Jejich součástí bude také jasné a přesné vymezení, kdo se pěstounem může stát, jakou může získat odbornou pomoc a jaký bude mít například nárok na odpočinek. Vůbec to ale neznamená, že se okamžitě šmahem zruší ústavy všechny. Přinášíme reportáž z Mostu, kde takový ústav prošel v posledních letech výraznou proměnou. Děti jsou zde ve skupinách, kde už není jediným kritériem jejich věk. Mají stálé pečovatelky, ke kterým navazují bližší vztah. Ústav slouží jako místo odborných konzultací, pomáhá konkrétním rodinám, a může tudíž velmi dobře pomáhat i rodinám pěstounským. A právě propojení takových ústavů s rodinami je řešením. Socioložka Jiřina Šiklová ve svém pravidelném sloupku na straně 14 píše, že děti se u nás stávají jakýmsi vráceným zbožím skladovaným v ústavech. A zdůrazňuje, že děti přece mají nárok na rodinné prostředí, protože až vyrostou a budou dospělí, začnou se podle toho chovat. Extrémní názory většinou škodí. Nejinak je tomu i u rušení ústavů a pěstounské péče, zejména v době, kdy se vytvářejí nové základy. A tak nezbývá než se snažit udělat si na věci vlastní názor, opřený o skutečné informace. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek Vydává: Sdružení přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek ( jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: ) Redakce: Zdeněk Jirků ( zdenek.jirku@muzes.cz), Pavel Hrabica ( pavel.hrabica@muzes.cz), Radek Musílek ( radek.musilek@muzes.cz), Jan Šilpoch ( jan.silpoch@muzes.cz) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová ( katerina.uhrova@muzes.cz, mobil: ). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, Praha 1 Mobil: Telefon: Web: info@muzes.cz Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN Toto číslo vychází v listopadu Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Dobré zprávy Nordic walking Konference ke 100 letům Jedle Rozjezdy 2012 Grant pro Zlínský kraj Projekt pro neslyšící 4 5 Anketa Jaké formy ústavní péče o děti zachovat a dál rozvíjet? 6 Téma: Ústavní péče Petra Vrtbovská: Pěstouni, či adoptivní rodina? 8 11 Šťastné děti? Ale kdepak Jak se vylévá dítě i s vaničkou Výtvarníci Konta BARIÉRY Jiří Suchý: Nechmuřit se! Nové zahraniční technologie Genny tak trochu jiný električák Názory Pohled na německou psychiatrii 22 Nebojme se promluvit 23 Listopadová sonda Jsou hřbitovy bez bariér? Tip na výlet Žitava a Oybin dva klenoty hned za hranicemi Poradna Čerpání dávek pro osoby v ústavní péči 28 Rekvalifikace od úřadu práce, podpora v nezaměstnanosti 29 AUTO-MOTO Novinky z Paříže Překážky ve veřejném prostoru Jedeme v tom s vámi! 32 Konto BARIÉRY, Melantrichova 5, Praha 1 Charita přišla v benefičním pořadu 33 Na cestách Zermatt láska na první pohled SENSEN Web pomůže zachraňovat životy 36 Vaše fotografie Ohlédnutí za podzimem 37 Křížovka Ptáci a čas 38 Petra Vrtbovská: Pěstouni, či adoptivní rodina? str. 8 Jak se vylévá dítě i s vaničkou str. 15 Charita přišla v benefičním pořadu str. 33 Partneři redakce:

4 4 Dobré zprávy Nordic walking Svaz postižených civilizačními chorobami v ČR, o. s., srdečně zve zájemce o akreditovaný kurz Pohyb a koordinace v chůzi s holemi pro nordic walking pro aktivizaci seniorů a osob se zdravotním postižením. Kurz je jednodenní a má osm vyučovacích hodin. Momentálně jsou na výběr termíny 9. a 22. listopadu Cena kurzu je 800 Kč. Pro účastníky lze zajistit ubytování, Konference ke 100 letům Jedle Neurorehabilitační sekce Společnosti rehabilitační a fyzikální medicíny ve spolupráci s Klinikou rehabilitačního lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze pořádá dne 27. listopadu 2012 konferenci 100 let Jedličkova ústavu a škol a moderní neurorehabilitace. Začátek je v Lékařském domě, Sokolská 31, Praha 2, v 9.00 hod. V prvním bloku příspěvků bude představena především současná podoba a práce Jedličkova ústavu. Odpolední část od hod. zaplní příspěvky zaměřené hlavně na minulost a významné osobnosti spojené s Jedličkovým ústavem. Mezi přednášejícími bude např. profesor Jan Pfeiffer. Více informací na Ucelená rehabilitace je důležitou součástí dnešní Jedle. Foto: Petr Hrubý pro skupiny zájemců může kurz proběhnout i na pracovišti mimo Prahu. Časový program je následující: hod. teoretická část, hod. praktická část. Kurz bude na Karlínském náměstí 12, Praha 8. Přihlášení a bližší informace na u: kozakova@spcch.cz nebo na stránkách Projekt Rozjezdy podporuje prospěšné regionální podnikání. Foto: Ladislav Polnický Rozjezdy 2012 Projekt Rozjezdy již druhým rokem realizovala společnost T-Mobile Czech Republic, a. s., v rámci svých aktivit týkajících se společenské odpovědnosti. Projekt se zaměřuje především na podporu regionálních podnikatelů v jejich začátcích tak, aby jejich aktivity nejen přinášely zisk, ale zároveň prospěly i svému okolí, doplnily službu, která v místě chybí, přispěly k zaměstnanosti. Mezi letošními přihlášenými projekty je i několik dotýkajících se problematiky lidí s postižením. Například pečovatelská služba Generace z Brna nebo firma Adaptia Martiny Václavíkové, která jako jediná v Česku a na Slovensku vyvíjí, vyrábí a prodává kalhoty se speciálním střihem pro lidi na vozíku. Více informací na Nordic walking má rok od roku stále více příznivců. Foto: archiv Grant pro Zlínský kraj Zdravotní a sociální grant vyhlašuje 12. listopadu 2012 Nadace Děti kultura sport. Žádosti mohou podávat nemocnice, sociální ústavy, neziskové organizace, příspěvkové organizace, občanská, případně i jiná sdružení, fyzické osoby (je nutné přiložit kopii průkazu pro zdravotně postižené) v celém Zlínském kraji. Nadace DKS je první nadací svého druhu v regionu Uherského Hradiště a Starého Města. Sám název prozrazuje její zaměření na děti a mládež. Činnost započala před dvanácti lety. Další informace na Grant Nadace DKS podpoří děti, kulturu a sport. Foto: Pavla Vrbová Projekt pro neslyšící Federace rodičů a přátel sluchově postižených, o. s., představila určité řešení problému uplatnění osob se sluchovým postižením vypsáním projektu regionálních redakčních center. Do projektu bylo na základě vstupního pohovoru postupně vybráno 30 osob se sluchovým postižením. Cílem bylo jejich vzdělávání v mediální oblasti, motivační aktivity a vytvoření pracovních míst pro 13 redaktorů s těžkým sluchovým postižením. Tyto osoby daly základ vzniku regionálních redakčních center pro neslyšící. Předmětem jejich činnosti se stalo poskytování informačního servisu pro široké skupiny osob se sluchovým postižením v ČR a zvýšení informovanosti ostatních (slyšících) osob o lidech se sluchovým postižením a jejich potřebách či problémech. Romana Procházková, uživatelka kochleárního implantátu, o své profesi říká: Myslím si, že se jedná o poměrně náročnou práci vzhledem k faktu, že za sebou nemám studium žurnalistiky, jež by mi pravděpodobně značně usnadnilo například práci s textem, a v minulosti ani žádné výrazné publikační aktivity, ale rozhodně nelituji! Na tiskovou konferenci, která projekt představila, navázal i slavnostní křest knihy Tiché rozhovory. Kniha představuje výsledek společné práce sluchově postižených redaktorů a nabízí soubor dvaceti rozhovorů s významnými neslyšícími osobami. Výběr těchto osobností provedli sami redaktoři. Další informace hledejte na

5 Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9/ Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 10/ Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 10/2012 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 10/ ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 6/2011 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Jednotlivý výtisk 29 Kč / Předplatitelé 20 Kč časopis pro ty, kteří se nevzdávají 5 Z redakční pošty Doveze spolehlivě a včas. Brněnská Seniordoprava už devět let slouží seniorům a lidem s handicapem. Její nabídka upoutá cenou pohybuje se zhruba v polovině sazby jiných dopravců. Více na: objednávky na tel. č.: nebo Nabízí elektronickou i tištěnou verzi. Mapu s vyznačením bezbariérových tras připravilo město Litoměřice. Najdete v ní místa dosažitelná na vozíku samostatně, s pomocí asistenta a upozornění, kde je cesta neprůjezdná kvůli překážkám. Mapa je zdarma k vyzvednutí v informačním centru, dostupná je také na bezbarier. Můžete vyzkoušet. Každou svou pobočku bez architektonických bariér s jedinou výjimkou a speciální pracovní stanice pro vozíčkáře slibuje Air Bank. Volejte: Prorazili na trh za Kanálem. Vánoční ozdoby vlastní výroby nabízí v prestižním obchodním domě Harrods v Londýně vsetínské výrobní družstvo Irisa. Zaměstnává také osoby se změněnou pracovní schopností. Hlavním výrobním programem družstva jsou plastové výlisky pro automobilový průmysl. Informace: Neostýchejte se vzít za kliku. V terapeutickém centru Modré dveře v Kostelci nad Černými lesy poskytují ambulantní sociální služby lidem se zdravotním postižením. Přihlásit se do programu služeb lze na tel. č.: , nebo elektronickou poštou: modredvere@ modredvere.cz. První v Praze. Společností, která získala ochrannou známku kvality Práce postižených, je chráněná dílna A MANO. Zaměstnává 21 osob se zdravotním a mentálním postižením a zaměřila se na výrobu keramiky a ručně kompletované zakázky. Informace: a-mano@ .cz, tel. č , Je kam si sednout a popovídat. Stovka klientů Ústavu sociální péče v Jiříkově může využívat klubovny a denní čajovny. Nový pavilon slouží lidem se zdravotním a mentálním postižením starším 27 let. Kontakt: reditel@uspjirikov.cz, tel. č.: Mohou do houfu. Školní zahrada táborské Mateřské školy Kollárova je vybavena tak, aby se tam při hře uplatnily i děti se zdravotním postižením včetně vozíčkářů. Informace: ms.kollarova@volny.cz, tel. č Nejen poradí. Pardubická o. p. s. SKP Centrum poskytuje pomoc lidem v krizových situacích, ale také seniorům a lidem se zdravotním postižením. Volejte: Vážení přátelé z Konta BARIÉRY, chci Vám všem moc poděkovat za báječný televizní pořad Možná přijde i charita. U jeho sledování jsem se bavila od začátku do konce, až mi někdy tekly slzy. Nelitovala jsem ani toho, že mi utekl můj oblíbený film na jiném programu. Zároveň gratuluji k vybraným penězům. Ať poslouží dobré věci! S přátelským pozdravem Alena Skořepová, Praha Vážená paní Skořepová, děkujeme vám i všem ostatním věrným divákům a podporovatelům, které nezlákal ani oblíbený muzikál, ani fotbalové derby pražských S, jež konkurovaly našemu pořadu. Myslíme si, že pomoc druhým není o lítosti a smutku, ale naopak o radosti. Když se dozvíme, že se nám ji podařilo rozdat jakýmkoliv způsobem, všichni v Kontě BARIÉRY jsme moc rádi! (red) Milé médium jménem Můžeš, potěšilo jsi mě, že ses samo pustilo do rozboru svých větších a starších příbuzných. Skutečně na nás mrzáky hodně kašlou. A zdá se, že tomu tak je i v jiných zemích, dokonce na západě. Otázka je, co se s tím dá dělat. Obávám se, že Ty to, milé Můžeš, nevytrhneš. Tvůj věrný čtenář Emil Novotný (dopis byl redakčně upraven a krácen) Vážený pane Novotný, díky za důvěrné oslovení. Bohužel musíme říci, že ani my neznáme odpověď na otázku, co s tím dělat. Kdybychom ji znali, určitě bychom se jí řídili. Snad jen trpělivá a mravenčí práce s postoji veřejnosti dokáže postupně něco změnit. Totéž platí i o novinářích. Znatelné pozitivní pokroky jsou přece proti dřívějšku už teď viditelné. (red) Vážená redakce, rád bych se vyjádřil k tématu médií a postižených, které jste v říjnu otevřeli. Neustále slyším, jak si moji kolegové na vozíku stěžují, jak málo se televize věnuje paralympiádě a sportu Plavci s handicapem zářili ve Strakonicích strana 18 Média o lidech s handicapem: bariéry přetrvávají strana 8 Média o lidech s handicapem: bariéry přetrvávají strana 8 handicapovaných vůbec. Nemohu to křičet moc nahlas, ale na jednu stranu se médiím nedivím. Proč se vysílají přenosy Ligy mistrů, ale nikoliv okresního přeboru? Protože všichni chceme koukat na ty nejlepší výkony! A při vší úctě k mým kamarádům (i já sportuji na vozíku): je velký rozdíl v divácké atraktivnosti estetiky pokusů Báry Špotákové a sedícího atleta. Nic proti píli, námaze atd. všech bez rozdílu. Hodnotím čistě požitek ze sledování přenosu. I mě jako postiženého víc baví koukat na sport zdravých. Proto se ani nedivím, že zdraví to mají stejně. S pozdravem Karel Vítek, Břeclav Vážený pane Vítku, vaše stanovisko je relevantním postojem, na který máte plné právo, i když by s vámi asi řada lidí (nejen na vozíku) polemizovala. A zdá se, že trendy vám dávají zapravdu. Paralympiáda, alespoň v médiích, stále víc patří těm nejméně handicapovaným sportovcům, kteří se svými výkony co nejvíc blíží svým kolegům z klasických olympiád. (red) Dobrý den, díky za informační servis o zaváděných skartách. Panovalo hodně nejasností, ale myslím, že po událostech na ministerstvu práce a sociálních věcí to bude ještě lepší. Jsem zvědav, jakých novinek se ještě dočkáme. Věřím, že nám o nich napíšete. S pozdravem Oldřich Kavanec Vážený pane Kavanče, jsme rádi, že vás oslovily naše poradenské informace. O případných změnách a novinkách nejen na poli skaret budeme samozřejmě psát i nadále. Ovšem máte-li na mysli zprávy o současném dění na ministerstvu, tak to doporučujeme sledovat spíše aktuální denní zpravodajství v jiných médiích. Formát měsíčníku nemá u takovýchto kauz šanci včas reagovat, neboť situace se za měsíc může diametrálně změnit. (red) Vážení páni redaktoři, nepovažujte mě prosím za šílenou feministku, ale zdá se mi to, nebo opravdu redakci Můžeš tvoří jen muži a ženský element je na vašich stránkách ve výrazné menšině? Hlavně pokud jde o autorství textů. Má to nějaké vysvětlení? Hezký den přeje Anna Musilová Média o lidech s handicapem: bariéry přetrvávají strana 8 Rybaření mnozí objevili jako návrat do přírody, říká Martin Kovář strana 18 Vážená paní Musilová, v naší redakci momentálně opravdu převažuje mužský element. Záměr v tom jistě není a jde spíš o shodu okolností. Z genderové nekorektnosti nás jistě nelze podezírat. Na stránkách Můžeš pravidelně vycházejí příspěvky od nejedné ženy a v personálním obsazení Konta BARIÉRY je něžné pohlaví určitě převažující. (red) Své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, Praha 1.

6 6 anketa / dobré zprávy Milena Černá ředitelka Výboru dobré vůle Olgy Havlové Novela neruší kojenecké ústavy ani dětské domovy, ale posouvá těžiště práce s rodinou do terénu místo přesunu dítěte do ústavního zařízení. Není slepou kopií zahraničních systémů péče o děti, využívá ověřené poznatky z oborů psychologie, psychiatrie, sociální práce a pedagogiky. Novela nekritizuje pracovníky ústavní péče, ale povzbuzuje možnost starat se i o děti se závažným handicapem v domácím prostředí. Jde o to, aby v ústavní péči nezůstávaly roky, zvlášť fragilní je raný dětský věk. Z vlastní praxe vím, že děti, které se dostanou do dětských domovů až v dospívání, nejsou pobytem v ústavním zařízení dotčené jako ty, které v nich tráví celé dětství. U dítěte, kterému se v době po narození nedostává přiměřených podnětů, se nevyvíjí empatie. Není vyloučené, že s negativními prožitky v raném věku souvisí násilí mladých lidí, neschopnost budovat hlubší a trvalejší vztahy, neschopnost poskytnout lásku vlastním dětem. Lenka Kohoutová poslankyně Parlamentu ČR Hlavní otázkou je, jak ústavy pracují a jak jsou velké, ne které mají zůstat. Jsem přesvědčena, že máme jít především cestou deinstitucionalizace a změny v myšlení a uvažování o ústavní péči. Na prvním místě musí být zajištění a stabilizace péče doma. Potřebujeme dostatek odlehčovací péče a až na konci řetězu je teprve ústav, a to jakýkoliv. Pokud ústavní péče, pak s profesionálním osobním přístupem. Pokud jde o dětské domovy, rozhodně nejde o plošné rušení těchto zařízení, to jsme ani nikdy neříkali a nechtěli. Jde o změnu systému v tom smyslu, že do budoucna chceme především umožnit dětem bez rodiny žít spíše v přirozenějším prostředí, kterým mohou být pěstounské rodiny. Nechceme jít cestou velkých institucí ani velkých rodin, chceme pomoci opuštěným dětem zajistit výchovu v rodinách, které o děti mají zájem, budou profesionály v oboru a budou mít děti k životu v běžné společnosti, v běžném životě. Jaké formy ústavní péče o děti zachovat a dál rozvíjet? Jaroslava Lukešová ředitelka Kojeneckého ústavu Praha Na základě zkušeností mohu konstatovat, že v našem zařízení je stále velký počet dětí, které by mohly odejít do pěstounské péče, ale pěstouny nemáme. Absence jasných kritérií pro výběr osob pečujících o dítě, absence proškolených pěstounů v rámci nových forem pěstounské péče, to jsou jen některá rizika urychlené transformace. Pěstounská péče má u nás tradici po desetiletí a vždy byla alternativou péče v KÚ a dětských domovech. Pluralitní systém by měl být zachován, měl by podporovat stávající formy péče o ohrožené děti a rodinu a hledat alternativy, aktivně vyhledávat kvalitní pěstounské rodiny, zajistit fungování dětských center, podporovat adoptivní rodiny, terénní služby pro rodiče a děti. Budou-li služby kvalitní, s dobře fungujícími terénními službami, s kvalitní primární péčí v rodině a další nabídkou odborných služeb, bude péče i podle upozornění zahraničních odborníků stejně finančně náročná jako stávající systém. Václav Mertin dětský psycholog, katedra psychologie FFUK Praha Dnes se prosazuje názor, že nejvhodnější prostředí pro zdárný vývoj dítěte nejútlejšího věku představuje stabilní výchovné prostředí s několika málo osobami. Z toho vyplývá, že ústavní výchova stojí až daleko za rodinou, za náhradní rodinnou péčí. Nelze však zaměňovat myšlenku a praktickou realizaci. Děti žijí osobní osudy, na které reformátoři nebo i jen obyčejní úředníci nedohlédnou. Zkušenosti ze zahraničí by nás měly varovat před úskalími náhlé a výrazné redukce ústavní péče. Jestliže dítě vymění v průběhu několika málo let šest pěstounských rodin, jde o trestuhodné selhání. Jestliže máme zkušenosti, že některé děti nikdo nechce, změní se situace mávnutím proutku? Má stát nastaven systém důkladného vzdělávání pěstounů? Myšlenku posilování náhradní péče v rodinách lze pokládat za správnou již dnes, nicméně její naplňování může trvat delší dobu a podle mého psychologického soudu by se nemělo dospět k absolutnímu rušení všech ústavů. Festivaly bez bariér. Moravskoslezská hornická nadace je iniciátorem Zážitků bez bariér a během letošního léta na festivalech v Praze, Ostravě, Hlučíně a Plzni provozovala bezbar, kde návštěvníky obsluhovali vozíčkáři. Našli recept na úspěch. Krnovská společnost Chrpa, sociální firma Slezské diakonie, získala za malované sklo, porcelán, hedvábí, textil a kov, za pěstování a prodej rostlin ochrannou známku Práce postižených. Zaměstnává 19 osob s postižením, průběžně přijímá další. Informace: chrpa@sdk.cz, tel. č Do Hodonína s euroklíčem v kapse. V Masarykově muzeu v Hodoníně si otevřete toaletu euroklíčem stejně jako sociální zařízení v místním nákupním centru Cukrovar. Ptejte se na centrum Klášter. Občanské sdružení Život bez bariér v Nové Pace provozuje ve svém centru Klášter chráněné dílny a nabízí sociální rehabilitaci a ubytování. Více na: tel. č.: Plzeň není jen Prazdroj. Kam bez bariér Plzeňsko je titul knihy Miroslava Valiny. Doporučuje a jako mapový průvodce podává informace o cestovatelských možnostech lidí se zdravotním handicapem. Zaparkujete zdarma. Město Havířov zřídilo nové parkoviště se stovkou parkovacích míst, šest z nich je určeno řidičům s postižením. (nouz)

7 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Předplaťte si časopis Předplatné na dva roky se slevou za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 316 Kč. Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 7 8/2012 První test vozíků v Česku: Nejdražší není nejlepší strana 8 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9/2012 Plavci s handicapem zářili ve Strakonicích strana 18 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 10/2012 Koupí tohoto časopisu podpoříte Konto Bariéry Média o lidech s handicapem: bariéry přetrvávají strana 8 Soutěž o kartu Handy Card! Jakou tiskárnou lze vyrobit kompenzační pomůcku pro tělesně postiženého? Odpovědi na tuto otázku zasílejte do 15. následujícího měsíce na adresu redakce: Melantrichova 5, Praha 1 nebo na mailovou adresu: info@muzes.cz. Odpovědi označte slovem SOUTĚŽ. Minulou otázku správně zodpověděla Kateřina Bučíková z Brna. Vylosovaný autor správné odpovědi získá kartu Handy Card. Ta přináší velké množství slev, kromě jiného na servis aut a pohonné hmoty. Mobilní telefon za vyluštěnou křížovku! Vylosovaní luštitelé křížovky na str. 38 získávají mobilní telefony. Chcete-li roční předplatné změnit na zvýhodněné dvouleté, kontaktujte bezplatnou linku České pošty

8 8 Téma: Ústavní péče Petra Vrtbovská: Pěstouni, či adoptivní rodina? Mezi poslaneckou sněmovnou a senátem putuje v současnosti zákon, který má výrazně omezit počty kojeneckých ústavů a počty dětí v nich. Vyvolal však velké diskuse. PhDr. Petra Vrtbovská, Ph.D., z Institutu Natama je u nás nejvýraznější zastánkyní umísťování dětí místo do kojeneckých ústavů do přechodné pěstounské péče a adoptivních rodin. Text: Pavel Hrabica Foto: Jan Šilpoch Řada dětí se bez odborné péče ve specializovaných zařízeních neobejde. Všechny proto do přechodné pěstounské či náhradní rodinné péče asi umístit nejde. Je mnoho typů péče, které potřebují ústavní zařízení, ale zrovna u dětí by měla být ústavní péče velmi výjimečná. Dítě primárně potřebuje rodiče. Najde však každé dítě svého příjemce? Velká Británie má kolem 60 milionů lidí a asi pět tisíc dětí v rezidenční péči. U nás v kojeneckých ústavech a dětských domovech pro děti do tří let jsou necelé dva tisíce dětí. Do kojeneckých ústavů ročně přichází asi pět set dětí. Které děti potřebují ústavní péči? Předně: když se jedná o postižení, u něhož je nutná podpora lékařských přístrojů, což je v domácí péči obtížné. Pokud není postižené dítě závislé na přístrojích, existují ve vyspělých zemích specializované pěstounské rodiny, které mají dítě doma. Druhý důvod umístění v ústavu je tehdy, když je dítě sobě či okolí nějakým způsobem nebezpečné. Jedná se o různé kombinace postižení, o následky traumat a podobně. Takových případů je však velmi málo. Poslední skupinou dětí, které z fungujících dětských domovů a to často ani po kolapsu jejich původní rodiny nemá význam umísťovat do pěstounských či náhradních rodin, jsou děti kolem 12 až 14 let. Jsou v pubertě, ve vývojovém stadiu, kdy se teenageři chystají opouštět rodinu a odstřihují i dosavadní pevné vazby. Tam se nabízí například internátní péče s možností kontaktu s původní rodinou. Trvalé umístění dítěte do kojeneckého ústavu a pak do dětského domova by nemělo být dovoleno, stejně jako je tomu ve vyspělém světě. Jaká je naděje, že se kojenci do jednoho roku života dostanou z ústavu do pěstounské přechodné péče, která kojenecký ústav nahradí? Naděje je veliká. Přechodná péče o děti do jednoho roku nepředstavuje problém. Pěstounská rodina má doma postýlku, dostane od státu dvacet tisíc korun měsíčně, z kojeneckého ústavu zavolají, že mají dítě, pro které se hledá adoptivní rodina. Vy si ho jako ověření pěstouni převezmete, několik měsíců ho v domácím prostředí pipláte, a když se najdou adoptivní rodiče, předáte ho. A tak pořád dokola. Zájemců, kteří stojí o tento typ péče o kojence, se nyní objevuje hodně. I k nám neustále volají, chtějí se do toho pustit. Nemůže se stát, že to budou lidé dělat pro peníze? Nebo jen pro peníze? Máte rád svou práci? Máte. Berete za ni peníze? Berete. Tak vidíte. Tady je to stejné. Ti lidé, kteří se k něčemu podobnému rozhodnou, musí zůstat doma. Připomínám, že tohle není rodičovství v pravém slova smyslu. Paní uvažujme spíše o ženách než o mužích nemůže jít do práce, musí zůstat doma, nemůže si vydělat peníze, je jí třeba 45 let. Má na starosti pět mimineček za rok, je vlastně na mateřské dovolené. Je to její pracovní činnost a děti dostanou, co potřebují na rozdíl od kojeneckých ústavů. Bez peněz by to tihle lidé dělat nemohli. Je jen malý vzorek těch, kteří by si to mohli dovolit bez finančního přispění státu. Pěstouni jsou také pečlivě vybíráni, školeni a kontrolováni. Přesto se obávám, že se najdou lidé, kteří pojmou tento druh péče o dítě jako čistě výdělečnou činnost. Případy, kdy si pěstounské rodiny nabírají víc a víc dětí, aby braly příspěvky, nejsou vzácností Je to zdroj obživy, to souhlasím, ale jako každý jiný. Pěstouni nejsou lidé, kteří při-

9 časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9 Nový systém zabrání tomu, že by dítě putovalo odnikud nikam. Jednou ze šancí je v některých případech i návrat do původní rodiny. jdou z ulice a řeknou: Já chci dítě. Ve světě jsou pěstouni registrovaní, pečlivě prověření, kvalifikovaní, pravidelně supervidovaní. Finanční odměna se odvíjí od kvality péče, kterou poskytují. Vykonávají práci podobně jako zdravotní sestřička v kojeneckém ústavu, ovšem nepracují fyzicky v ústavu, ale jsou s dětmi doma, jako dřív bývávaly kojné. Je určitě lepší pro kojence, když neleží v nemocnici mezi osmi dalšími dětmi a mezi nimi běhají sestry. Není to nejlepší, ale je to lepší volba. Tak je třeba se na to dívat. Co s dítětem, které si po období přechodné pěstounské péče nikdo nevezme, nenajdou se adoptivní rodiče? Nebudou-li kojenecké ústavy, kde skončí? Zase začne střídat prostředí, aniž by někde zakotvilo? Co se děje s dětmi v kojeneckých ústavech dnes? Do tří, do čtyř let jsou v ústavu, během této doby se o dítě průběžně stará minimálně devět různých sester, vystřídají nejméně tři oddělení. Po čtyřech letech je dítě těžce emocionálně a sociálně postižené, navíc často nechodí, nerozvíjí se. A jde do dětského domova. Občas se najde hostitelská rodina, která si ho bere na víkendy nebo natrvalo, ale když zjistí, že dítě zlobí, zase ho vrátí. Dítě má za sebou v šesti letech pět šest stanovišť, prostředí a všechna jsou špatná. Když půjde z kojeneckého ústavu hned po narození do pěstounské rodiny a pak do adoptivní, vystřídá vlastně jen dvě prostředí. Obě prostředí budou dobrá. Nový systém zabrání tomu, že by dítě putovalo odnikud nikam. Jednou ze šancí je v některých případech i návrat do původní rodiny. Děti se vracejí do rodin, které je odmítly? V zahraničí dvacet až třicet procent. U nás je nejčastějším důvodem umístění dítěte

10 10 Téma: Ústavní péče děti nepřibývají geometrickou řadou, ale je logické, že čím víc dětí si pěstouni vezmou, tím víc budou mít. Kdo by to nebral? Už to je dostatečná motivace pro velké počty dětí v pěstounských rodinách... V zahraničí je pěstounská péče do tří dětí, pak už se jedná o malý dětský domov se zcela jinými pravidly. I tam může být najednou pouze šest dětí! U nás se financují děti v pěstounských rodinách, které by měly být individuálně v rodinách adoptivních. do ústavu špatná sociální situace rodiny či nevyzrálost mladých rodičů. Modelovým případem je romská rodina ze Slovenska žijící u příbuzných v Česku: Mají čtyři děti, páté je finančně nad jejich síly, schází jim měsíčně třeba čtyři tisíce, takže jde do kojeneckého ústavu. Kdyby jim stát dokázal pomoci, nemusel by pak utrácet v průměru nějakých 500 tisíc ročně za dítě v ústavní péči. Navíc je to do budoucna adept na další sociální služby a pomoc, a mimo jiné také adept na kriminál. Často se hovoří o tom, že adopci dětí brání biologičtí rodiče už jen tím, že občas projeví o dítě jakýs takýs zájem. V USA platí asi čtyři roky nový federální zákon. Když je dítě odebrané z rodiny, uplyne 18 měsíců a rodina není připravena vzít ho bezpečně zpět, rodičovská práva jí vezmou a dítě je právně volné. U nás je to zcela nesmyslné. Ani nemusíte posílat jednou za rok pohlednici. Děti jsou v pěstounské péči, matka je naposledy viděla v porodnici, ale stále má zachována rodičovská práva, respektive odpovědnost. Dítě musí být v pěstounské péči, stát platí pěstounům. Když potřebuje dítě operaci, shání se podpis matky po celé republice, zaměstná to spoustu úředníků a matka má vesele práva dál. A pěstouni jsou zase rádi, že mají peníze. Princip dlouhodobé pěstounské péče je strašně drahý a nesprávný, produkuje lidské paskvily. Často je to komplikované i v tom, že problematické rodiny si na svého potomka vzpomenou až ve chvíli, kdy je mu dvanáct třináct let, to se týká zvláště holčiček. Týraná holčička je nejdřív v ústavu, potom u pěstounů, ale najednou je jí třináct a původní rodina si usmyslí, že ji už chce zpátky... Někdo si ale řekne, že si přilepší, a vezme si pět dětí. Proč to tak je? U nás byla za první republiky pěstounská péče rozvinutá. Kojeneckých ústavů moc nebylo, pěstounská péče byla realizována v různých typech a podobách. Komunisti ji zcela zničili, oživil ji až profesor Matějček. On ji vrátil, ale v něčem i on byl omezeně myslící člověk. V daném historickém období zřejmě musel nějak spolupracovat se systémem. Proti svému vědeckému přesvědčení do určité míry podporoval zachování ústavů. Spoluvytvořil pěstounskou péči podivného typu, která trvá dodnes. Tedy péči na dlouhou dobu. Děti chodí do pěstounské péče místo do adopce, pěstouni dostávají peníze a chtějí hodné, hezké a milé děti bez kontaktu s původní rodinou. Profesor Matějček byl rovněž výrazně křesťansky založený a měl rád představu velké rodiny, takže vznikly také velké pěstounské rodiny. Dodnes jsou pěstouni, kteří mají dvanáct dětí. Hovoří o lásce, ale víte, kolik na těch dvanáct dětí berou peněz? Už na tři děti dostanete 4000 korun na každé na materiální potřeby a k tomu 20 tisíc odměnu. Takže máte najednou 35 tisíc nezdaněných peněz. Další peníze na další Kam byste ale dala děti z dnešních ústavů? Když se něco táhne tak dlouho, tak je třeba systém měnit po krocích. Je správné, že se začne u malých dětí. Je špatně interpretované, že se za rok zruší ústavy. Děti se přestanou umísťovat do kojeneckých ústavů až od ledna Ročně asi 500 dětí půjde první rok do rodin místo do ústavů. Tři čtyři roky bude trvat, než se ústavy pro děti do tří let vypustí. Pravda je, že nemůžete vše náhle převrátit. Velké děti už v dětských domovech dospějí, malé už ale do nich nepůjdou. Celý proces může trvat deset čtrnáct let. Co však s dětmi, které musejí mít trvalou péči? Ty s lehkým postižením také najdou pěstouny? Jsou pěstouni, kteří se zaměřují na děti s postižením. Tam lze předpokládat, že tyto děti nepůjdou do adopce, ale zůstanou v pěstounské péči. Je takových pěstounů hodně, aniž by je stát musel složitě vyhledávat, nebo dokonce přemlouvat? V zahraničí jich dostatek mají, protože dostávají víc peněz a mají technickou i odbornou podporu. Například v USA se specializují na autistické děti i na další děti se zvláštními potřebami. Mnoho normálních rodičů takové děti miluje, ale nezvládnou je. Američané vytvořili organizaci, která se o děti stará, ale úzce spolupracuje s rodinou. Autistické dítě je celý týden u pěstounů, na víkend ale ve své rodině. To už ovšem není ústav. Pěstouni jsou lidé, kteří mají srdce, mají rádi děti a poskytnou jim vše, co děti potřebují. Je dobře, když za to dostanou zaplaceno. Je to prověřená věc. V USA platí asi čtyři roky nový federální zákon. Když je dítě odebrané z rodiny, uplyne 18 měsíců a rodina není připravena vzít ho bezpečně zpět, rodičovská práva jí vezmou a dítě je právně volné.

11 časopis pro ty, kteří se nevzdávají 11 SLOUPEK Daniely Filipiové Problematickou skupinou jsou ženy, které se rozhodnou žít samy. Taková žena má závažné důvody, proč nechce žít s partnerem, a partnerem se pro ni nevědomky stane přijaté dítě. Dá se finančně vyjádřit, co je prospěšnější péče o děti v ústavech, nebo v pěstounských rodinách? Náklady na velmi dobře organizovanou a kvalitní pěstounskou péči tohoto typu dosahují asi 60 procent nákladů v ústavech. Ušetřili bychom asi 40 procent a pro děti je to mnohonásobně lepší. Jak se lidé pro pěstounství vybírají a prověřují? Kde byli v zahraničí chytří, vytvořili systém, který zaručuje, že náhradní rodiče prověřují odborníci, ne úřednice na magistrátu. U nás to zatím není. Musí ale vzniknout efektivnější info Kdo je PhDr. Petra Vrtbovská, Ph.D. Vystudovala Pedagogickou fakultu UK, několik let učila na základní škole a na Prvním obnoveném reálném gymnáziu. Absolvovala studium v Irsku a v USA. Doktorské studium absolvovala na Filozofické fakultě UK. Pracovala pro velvyslanectví Velké Británie v ČR. Tady se seznámila se systémem péče o kojence a děti ve Velké Británii. Institut náhradní rodinné péče, jehož je ředitelkou, provozuje od roku 2004 občanské sdružení Natama. To se zaměřuje na vyhledávání a přípravu nových pěstounů a rodičů, odborné provázení pěstounských a osvojitelských rodin a poradenskou a terapeutickou práci s dětmi a s rodinami. systém, ten stávající je nefunkční a roztříštěný. Každý kraj má svůj systém, není to jednotné. Dosavadní systém je závažně chybný. V Natamě zájemce opravdu prověřujeme. Je důležité fyzické zdraví i sociální zázemí. Bryskně poznáte, jestli se tím hodlají živit a například se vyplatit z dluhů, to rychle vyhmátnete. Pak je důležité psychické zdraví a celková psychická stabilita. Ne každý může být kosmonaut a ne každý může být pěstoun. Dále je třeba prověřit, jestli jsou flexibilní a schopní spolupracovat s ostatními, neboť je to i náročná administrativní i koordinační činnost a učení se od odborníků, když je například dítě v kontaktu se svou biologickou rodinou. Pravidelně vás při pěstounské péči kontroluje nějaký odborník a tuto složitou komunikaci na všechny strany musí zájemce zvládnout. Kdo a proč neprojde prověřováním? Lidé mají různou motivaci a ne každá motivace je dobrá. Když eliminujete potřebu platit dluhy, tak jsou to i další důvody. Například: my máme stejně staré děti a chceme pro ně kamaráda. To nejde. Dítě, které přijde, má z minulosti řadu problémů. Jenže zájemci chtějí, aby si s jejich dítětem někdo hrál, chtějí hračku pro své dítě a dostanou k tomu problém. To je rizikový faktor. Další skupina jsou lidé ve věku prarodičů, cítí se opuštění, doufají, že budou mít doma někoho, kdo je bude mít rád. To je zcela vyloučená motivace. Další problematickou skupinou jsou ženy, které se rozhodnou žít samy. I když často dostávají děti do pěstounské péče i k adopci. Taková žena má závažné důvody, proč nechce žít s partnerem, a partnerem se pro ni nevědomky stane přijaté dítě. Tyto ženy také touží po někom, kdo je bude mít rád. Pak jsou zde lidé, kteří o dítě přišli. Často nás oslovují ti, co krátce předtím ztratili dítě a doufají, že tím ránu zalepí. To je taky riskantní. Jsou ovšem také žadatelé, kteří ztrátu odtruchlí, vhodně zpracují a rozhodnou se, že jsou ještě schopni se o někoho starat, i když to nebude jejich vlastní dítě. Pak je kategorie lidí, u kterých se ukáže, že mají sociální emocionální zátěž a další zátěž by neunesli. V neposlední řadě jsou někteří lidé také nějakým způsobem duševně nemocní. Prověřujete si zpětně osudy dětí? Jejich emocionální i fyzický rozvoj? My rodinám poskytujeme trvalou poradenskou péči a dítě stále sledujeme. Když dítě vyjde z ústavního pohřebiště a ocitne se v rodině, začne se po některých stránkách přirozeně rozvíjet, stačí jen trochu lepší prostředí. Ale také má hluboká traumata, která potřebují práci s psychologem a terapeutem. V rodině je ale na jejich vyléčení šance. Je prokázáno, že jen deset procent dětí, které prožijí až do osmnácti let svůj život v kojeneckých ústavech a dětských domovech, je v životě v nějakém ohledu úspěšných. Devadesát procent skončí špatně, v této skupině je větší předčasná úmrtnost, propad mezi závislé na alkoholu a dalších látkách, jsou větší adepti na kriminální činnost. Prezidentovo veto nechápu Veto prezidenta republiky ohledně pěstounské péče jsem opravdu nepochopila. Prý nám EU nemá co diktovat. Ano, mnohdy jsem sama znechucena tím, co vše nám EU nařizuje. Ale kritika vysokého počtu dětí v našich ústavních zařízeních je zcela oprávněná. Jsme jedinou zemí v Evropě, kde se děti do tří let umísťují do ústavních zařízení. V ostatních zemích EU existují zákony, které umísťování děti do tří let, v některých až do dvanácti let do ústavních zařízení přímo zakazují. Náš systém péče o ohrožené děti je roztříštěn. Patří do kompetence MŠMT, MPSV a MZd. Péče o ty nejmenší spadá právě pod ministerstvo zdravotnictví. Automaticky se předpokládá, že tyto děti potřebují zdravotní péči. Ano, jsou zde děti, které mají zdravotní postižení a zdravotní péči potřebují, ale těch je velmi malé procento a i o ty je mnohdy možné postarat se v rodinném prostředí. Ústavní zařízení je neosobní a drahé. Péče o dítě v ústavu stojí průměrně 40 tisíc korun měsíčně. Pokud by rodiny v nesnázích dostaly třetinu či čtvrtinu této částky, byla by mnohdy polovina problému vyřešena, ne-li problém celý. Musí být v zájmu státu ústavy zrušit nebo zachovat jen nezbytné minimum a pomoci rodinám nejen finančně, ale zejména sociálním poradenstvím, aby dítě v rodině mohlo zůstat. Teprve v těch případech, kdy veškerá snaha selže, má nastoupit pěstounská péče. Záměrem MPSV je, aby děti, které z jakéhokoliv důvodu nemohou vyrůstat u svých biologických rodičů, našly místo u pěstounů, kteří jim neupírají právo znát své rodiče a stýkat se s nimi a rodinné prostředí pouze nahrazují. Děti se tak přirozeně naučí roli matky, otce a dětí. Naučí se, jaké to je žít v rodině. Před mnoha lety jsem měla tu čest seznámit se osobně s profesorem Zdeňkem Matějčkem, psychologem, který se věnoval studiu duševního a sociálního vývoje dětí v ústavech. Pan profesor sledoval konkrétní děti z ústavů až do jejich dospělosti a založení rodiny. Drtivá většina těchto dětí nedokázala v rodinném životě žít, natož vychovávat své děti. Neměly totiž přirozený vzor. Výchova dítěte není jen o tom, že jim dáme jídlo a ošacení, že říkáme, co mají či nemají dělat, ale vychováváme je hlavně tím, jak se jeden k druhému chováme, jak žijeme každodenní život. Autorka je senátorka.

12 12 Téma: Ústavní péče Šťastné děti? Ale kdepak Ve dnech, kdy čtete tyto řádky, je už jasné, zda sněmovna přehlasovala veto prezidenta republiky a definitivně schválila novelu, která otevírá prostor pro zavedení profesionálních pěstounů. Přestože bouřlivé debaty minulých měsíců podstatně narušily původní představy o úplném zrušení všech ústavů pro děti od kojeneckých až po diagnostické, stále je tu návrh zákona, nad nímž mnoho praktiků i vědeckých pracovníků v nejlepším případě kroutí hlavou. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Profesionální pěstouni, placení z veřejných prostředků i ve chvíli, kdy jsou jen tzv. v pohotovosti, jsou lidé připravení přijmout děti do péče třeba jen na dva měsíce. Musí splňovat řadu předpokladů osobnostních, morálních, sociálních atd. Musí být pečlivě prověřeni. Jejich péče bude odměňována lépe než práce vychovatelek v dětských domovech nebo podobných zařízeních. Budou obklopeni servisem pěstounských agentur, které jim zprostředkují pedagogickou, psychologickou, sociální i jinou pomoc včetně umístění svěřených dětí do jiné rodiny, když si profesionální pěstoun potřebuje odpočinout. Pěstounské agentury budou také rozdělovat desetitisícové příspěvky, nakupovat pro rodinu služby, prostě zdravě a nezištně podnikat se státními prostředky. Taková bohulibá činnost ovšem má také své náklady (provozní, personální atd.), takže i agentura si cosi z výdajů státu odloupne. Je to systém docela propracovaný a v našich krajích dosud nevídaný. Anglická stopa Tento systém se provozuje pouze v Británii, říká MUDr. František Schneiberg, dlouholetý specialista na sociální pediatrii z 1. lékařské fakulty UK. A dodává: I tam je ale místními odborníky v posledních deseti letech kritizován a pomalu ho opouštějí. Tento systém totiž popírá sám sebe. Nedává dětem, které ztratily biologickou rodinu, možnost stabilního rodinného prostředí a navázání pevných citových vazeb. Víme o tom, že dítě vystřídá deset i dvacet rodin a je k dispozici i dokument o dítěti, které vystřídalo čtyřicet rodin! U nás se tyto tendence objevily za nemalé podpory určitých anglických nadací, které pro své docela výnosné podnikání hledají nový prostor. Však také dost investovaly, aby prostřednictvím zdánlivě bohulibých neziskových organizací tento koncept v Česku prosadily. Vycházely z jednoduché úvahy na východě je temno a středověk. Přitom tradice promyšlené péče o opuštěné, postižené nebo jinak znevýhodněné děti je u nás obrovská. Hned mě napadá příští rok oslaví Jedličkův ústav a školy sté jubileum. Mohli by nějací profesionální pěstouni nabídnout postiženým dětem takovou péči, rehabilitaci, vzdělání a sociální poradenství jako tam? Která nově vzniklá agentura si troufne nabídnout lepší služby než naše kojenecké ústavy, dětské domovy a podobná zařízení? To sem jezdí experti z celého světa jen na výlety a publikují uznalé studie z lásky k nám? Celá historie této zákonné novely je opřena o kategorické tvrzení, že naše republika má v ústavní péči příliš mnoho dětí, Která nově vzniklá agentura si troufne nabídnout lepší služby než naše kojenecké ústavy, dětské domovy a podobná zařízení?

13 časopis pro ty, kteří se nevzdávají 13 V zemi, kde se rozvádí každé druhé manželství a tisíce dětí se rodí do volných neformálních svazků, je snaha o návrat k ideální rodině docela legrační. Marie Vodičková dovedla v Klokánku už mnoho dětí do úspěšné dospělosti. Takže ví své. a tím patří mezi země zaostalé. A vždycky se najde nějaký popularizátor s objevem z dětských domovů vede cesta přímo do kriminálu! Odborné analýzy a prověřená čísla nikoho nezajímají, tito lidé prostě sveřepě tvrdí, že jen osvojení nebo pěstounství může ty děti zachránit! Jenomže dětí vhodných k adopci je málo, protože potenciální rodiče hledají většinou děti zcela zdravé a nebojme se to říci neromské. Pěstounských rodin jsou už léta stovky. JUDr. Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí a vedoucí osobnost populárních Klokánků, má tento odhad asi šedesát procent je velmi dobrých, dvacet procent vyhovuje jakžtakž, ale je to stále lepší než ústav. Zbytek, pětina, jsou lidé, které lákají peníze a možnost ovládat. Potřeba uplatňovat moc. Pak je pěstounství provázeno týráním, nepřiměřenými tresty, a dokonce i pohlavním zneužíváním. Máma denně pije flašku becherovky To je obyčejná věta ze zápisu vyšetření dívky svěřené do pěstounské péče. Slovo máma tu nahrazuje odbornější pojem pěstounka. Tedy odborně vybraná, státem podporovaná osoba, jíž a jejímu manželovi jsme postupně svěřili deset (!) dětí do péče. A dvanáctiletá dívka, řekněme Lucinka, pokračuje: Doma si nesmíme pouštět hudbu a přes den spát, i když jsme unavení. Nikdo nás nesmí navštěvovat, musíme hrozně pracovat, máma se jen válí a čumí na televizi a řve, ať ji nerušíme. Aby bylo jasno, pěstounka má v domě kancelář, a tam se věnuje svému podnikání. Proto na každé dětské vyrušení reaguje bitím vařečkou i do hlavy, kopáním, rvaním za vlasy, omezením jídla a hlavně: je kyselá, povýšená, dává nám najevo, že je něco víc vy socky, blbci, idioti, debilové, magoři! Večer vždycky brečím, proto beru prášky. Nechci krásnej barák s bazénem, ale aby mě měl někdo rád. Moje věci ať si sežerou, chci jen obrázek s medvídkem, protože byl od tety Líby (pozn. psychologa dřívější opatrovnice). Jsem smutná, že se chovají hnusně k postiženým dětem. V téže rodině byl i nevlastní bratr Lucinky, řekněme Honza. Není to hodná máma, ale kalkulačka. Koupili obrovskou vařečku, za velké zlobení nás s ní mlátí i do hlavy. Třeba když přineseme trojku. A co bych si přál? Dostat se zpátky do děcáku! Teprve když se tyto děti dostaly letos v létě na tábor Fondu ohrožených dětí a svěřily se, zasáhl Okresní soud v Nymburce a předběžným opatřením je poslal podle jejich vlastního přání do Klokánku. Tento případ není ojedinělý. Krutosti a násilí není v našich rodinách (a to i v pěstounských) málo, ale nejhorší nejsou modřiny a jizvy. Nejhorší je bezmoc dětí státem odevzdaných do cizích rukou. Dobrých pěstounů je zkrátka málo a zákonodárci si myslí, že když je dobře zaplatíme Hlavně abychom snížili počty v ústavech! Abychom jen nestrašili v Klokánku znají také moc dobře příběh Gábinky a Bohunky, které jako velmi malé musely za trest spát ve sklepě, kde po nich běhaly myši, dostávaly k jídlu jen suchý chleba a jablka, musely celé hodiny klečet s předpaženýma rukama a noví rodiče i jejich vlastní děti jim neřekli jinak než cikáni. Teď jsou v jiné a skvělé pěstounské péči paní Blažkové a jako velké slečny si jen občas v noci vzpomenou, kam je předtím stát umístil. Všechny snahy nalézt potřebným dětem lepší zázemí než může dát i perfektní kolektivní zařízení, však přehlušují důležitou otázku proč tolik náhradní rodinné péče potřebujeme? Proč se počet těchto dětí blíží deseti tisícům?

14 14 Téma: Ústavní péče SLOUPEK Jiřiny Šiklové Prý jde jen o šťastné oči Nejrůznější populární vykladači tohoto problému nakonec řeknou co je lepšího než milující rodina? V zemi, kde se rozvádí každé druhé manželství a tisíce dětí se rodí do volných neformálních svazků, je snaha o návrat k ideální rodině docela legrační. Ti nejsprávnější konzervativci by dokonce nebyli ani proti zákazu interrupcí nebo antikoncepce, jen aby zajistili reprodukci národa. Pak bychom mohli mít nejen profesionální pěstouny, ale rovnou profesionální důkladně vybrané rodiče, kteří by státu odpovídali hlavně za světonázorově správnou výchovu svěřených dětí. Je to hloupost? Opravdu? Když stát neumí vytvořit lepší podmínky pro rodiny s dětmi, když z parlamentních plků o nalezení systému přijatelného sociálního bydlení už všechny bolí hlava, když ženy-samoživitelky často marně žadoní o pár stovek pomoci na nákup jídla pro děti, když před neplatiči alimentů justice jen krčí rameny, když jsme najednou zjistili, že nám chybějí školky, protože z těch zrušených jsou často herny, nebylo by nejlepší svěřit všechny děti akreditovaným agenturám? Všechny! Profesionální pěstouni mají být novými hvězdami naší sociální politiky. Biologičtí rodiče ať jsou rádi, že na ně nepřijde kontrola. Dr. Schneiberg zdůrazňuje: Málokdo ví, že u nás probíhají adopce do zahraničí. Lidé z celé Evropy přitom absolvují krátké adaptační pobyty v našich ústavech, prostě aby se na nového človíčka ve své rodině připravili. A leckdo by se divil, jak odbornou, materiální, ale i čistě lidskou úroveň našich ústavů obdivují. Novela, o které se bavíme, předpokládá, že přechodná pěstounská péče bude hlavní formou péče o děti bez vlastní rodiny, postupně předávané od pěstouna k pěstounovi, případně se nakrátko v mezidobí vracející do vlastní rodiny anebo jsou předány do nějakého zařízení pro respitní, česky úlevovou, péči jednu ze služeb pro profesionální pěstouny. Už dnes víme, že tito pěstouni budou požadovat především dítě zdravé, co nejmenší, a zároveň možnost zmíněné úlevové péče. Lze předpokládat, že na přípravě žadatelů o toto nové zaměstnání, mimochodem novela předpokládá jen velmi krátký kurz, na jejich školení, vedení a poradenství za veřejné peníze jinak v sociální sféře nedostatkové se budou snažit podílet a přiživovat různé subjekty včetně těch, které vznikly právě jen za tímto účelem. A úroveň této přípravy? Odborné lékařské společnosti zatím osloveny nebyly. Já souhlasím, že když bude opravdu dost kvalitních pěstounů, můžeme postupně některé ústavy rušit. Ale co ty vážně postižené děti, jejichž rodiče jsou šťastní, že existují kvalifikované ústavy a mohou jim pomáhat? Zastánci novely říkají, že místo toho vzniknou jakési poradenské ambulance. Zkrátka my opravdu nepotřebujeme tzv. anglický model už proto, že část dospívající mládeže tam žije na ulicích, což u nás zatím právě díky různým zařízením nevidíme. O obětavé paní Ivaně Kottenové z Prahy, která se stará o své dvě postižené děti, jsme psali v červnovém vydání Můžeš. Kdyby její děti skončily v ústavu, zájem pěstounů by byl minimální. A tak jsme svědky zrodu podivné samoobsluhy založené na jednoduché lži jen my víme, jak lidem zařídit štěstí! Do toho nám odborníci s letitými zkušenostmi mluvit nebudou! V našem současném světě není dobré rodičovství zrovna ceněná hodnota. Ať už pravé, biologické, nebo pěstounské či adoptivní. Dokonce se zdá, že se postupně začíná pokládat za jistý druh podivínství. Jak umíme ocenit a třeba i zaplatit dobrou biologickou matku? A ústavy? Z těch pro nejmenší, do tří let věku, se přes polovinu dětí po určité době vrací do svých (!) rodin, další jsou úspěšně osvojeny a jen necelých patnáct procent, často těžce postižených, čeká další pobyt v ústavech. Samostatnou kapitolou jsou děti na prahu puberty umístěné v dětských domovech a diagnostických ústavech. Jejich rodiny prostě selhávají. Dočasní pěstouni budou úspěšnější? Zejména když dostanou dobře zaplaceno? Stát si nyní myslí, že ano. Takže co vlastně tento stát chce? Nechce mít jen od těch dětí pokoj...? Vrácené zboží? Ptáme se, proč se u nás rodí málo dětí. Příčinou není nedostatek bytů ani nedostatek peněz, ale nechuť lidí vázat se na celý život na cokoliv. Dítě z toho nevyjímaje. Skoro vše můžeme v životě změnit, s manželkou či manželem se rozvést, zakoupený dům opět prodat, vybrané zboží vrátit, a to ještě i v záruční době Ale dítě je tvor, člověk, ten druhý, o něhož se máme starat a pečovat, i když to není na sto procent ono, co jsme chtěli. Jsme vybíraví, nároční, individualističtí, chceme prosazovat svoji vůli, a to je asi příčina, proč se dnes v těch nejbohatších státech světa a k nim patří i naše republika rodí tak málo dětí. A tak jako národ již od příštího roku začneme vymírat. Bude nás stále méně a méně, pokud se k nám nepřistěhují cizinci. Přesto zde mezi námi žijí děti, z nichž budou za pár let dospělí, které nikdo nechce. Jsou něco jako vrácené zboží. A tak jsme je dosud skladovali v různých ústavech, jimž jsme říkávali výchovné, a to i přesto, že jsme věděli, že to není optimální řešení. Když se někteří snažili najít pro tyto děti jinou formu péče, umístit je do náhradních rodin, další skupina rozhodujících činitelů to zamítla. Prý by děti vychovávali lidé, kteří by si je nebrali kvůli lásce k nim, ale jen proto, aby za to dostali peníze. Určitě i to se někdy stane, ale asi není problém sledovat děti vychovávané v pěstounských rodinách a občas zasáhnout. Znemožnit ale předání těch dětí, které neměly štěstí, a jsou navíc třeba i nějak tělesně či sociálně handicapované, do rodin, které je chtějí, je určitě nesprávné. Poškozuje to ty děti, bere někdy i smysl života lidem, kteří chtějí pečovat o druhé, a navíc je to drahé. Do nákladů na výchovu dětí v dětských domovech je třeba započítat nejen údržbu budov a jejich vytápění, ale i platy zaměstnanců, kteří se o děti starají. Když již u nás nepřevládá zdravý rozum, kéž by alespoň převládl zájem ekonomický. Kéž by byl zákon o možnosti výchovy těchto dětí v rodinách brzy znovu předán do poslanecké sněmovny a konečně schválen. Jiné zákony počkají, nepřijetí tohoto zákona poškozuje ty malé, a to se nedá dodatečně napravit! Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry.

15 časopis pro ty, kteří se nevzdávají 15 Téma: Ústavní péče Jak se vylévá dítě i s vaničkou Až pět set nových pěstounů bude do roku 2014 potřeba v Česku, pokud vláda prosadí svůj plán na zrušení některých kojeneckých ústavů a domovů pro nejmenší děti. V České republice je nyní 34 kojeneckých ústavů, loni jimi prošlo přes 2000 dětí. Text: Naďa Kocábková Foto: Jan Šilpoch Být dítětem v kojeneckém ústavu neznamená a priori žít osamoceně a izolovaně. Alespoň na severu Čech, v Mostě, tomu tak není. Ministerstvo práce a sociálních věcí plánuje změnit systém umisťování batolat do kojeneckých ústavů. Místo toho by se mělo dítě v případě problémů v rodině dostat k pěstounům nebo rodičům s výchovou pomůže asistent. To by ve výsledku znamenalo konec takových zařízení. Kojenecké ústavy poskytují pomoc tam, kde selžou základní rodinné principy. Nemohou za to děti, nýbrž jejich rodiče. Poslání ústavů je nasnadě: zabezpečit odpovídající péči a výchovu dětem, které neměly takové štěstí jako většina ostatních. Podle řady odborníků a lidí z praxe je ale reforma unáhlená. Dnes již bývalý ministr Jaromír Drábek se v médiích (idnes, ihned, Lidovky.cz, Český rozhlas) nechal slyšet, že neméně důležitou oblastí, kterou má novela změnit, je pěstounská péče. Podle něho dojde k jejímu zkvalitnění a profesionalizaci, přičemž pěstounská péče, jež má trvat

16 16 Téma: Ústavní péče V Kojeneckých ústavech v Mostě miluje personál všechny své děti, zdejší tety se k nim chovají jako k vlastním. pouze přechodnou dobu, nemá být skryté osvojení, a pěstouni by měli být naopak citově plošší, neměli by k sobě dítě citově vázat. V ČT 24 řekl: Chceme do konce roku 2013 dosáhnout toho, aby děti nebyly umisťovány do ústavní péče, pouze do péče individuální. K 1. lednu 2014 nebude umístění dětí do tří let možné, do roku 2016 toto omezení rozšíříme na děti až do sedmi let věku. Možná že si svůj názor na věc bývalý ministr časem poopravil. V září navštívil mostecký ústav a měl konečně šanci vyslechnout také lidi z praxe, přímo v terénu, kteří problematiku osvojení a pěstounství mají takříkajíc v malíčku. Škoda jen, že jeho návštěva trvala velice krátce, byla víceméně zaměřena na sbírání politických bodů před říjnovými volbami do krajských zastupitelstev. Každopádně na vlastní oči viděl, že v Mostě to s péčí o takové děti zvládají líp než mnozí doma. V průměru 12 procent dětí se však nyní z pěstounských rodin vrací do ústavů. Novela se stěžejní problematikou pěstounství neřeší ani problém těžce nemocných dětí. Zasvěcení říkají, že se neseženou náhradní rodiče pro děti s handicapem, nebo děti, které jsou snědší pleti, případně děti starší. Ty handicapované navíc nemohou ošetřovat ani normální biologičtí rodiče bez vzdělání, bez lékařských znalostí, a to rozhodně nikomu nějaký stohodinový kurz nedá... Novela vzbuzuje obavy Novela zákona, ale i další kroky k transformaci systému péče o ohrožené děti vyvolávají již déle než rok řadu otazníků, obavy a nesouhlas. Ředitelka Kojeneckých ústavů v Mostě Milada Šilhová varuje, aby ukvapená realizace tohoto zákona situaci ohrožených dětí v mnohém nezhoršila. Míní, že někdy zbytečně podléháme neuváženým nápadům, rychlým reakcím, nedotaženým myšlenkám či radám ze zahraničí, podřizujeme se lecjakým receptům, a vnášíme tak i do řad pracovníků ústavů zbytečnou nervozitu. Nejhorší snad už máme za sebou, myslí si ředitelka o době před dvanácti měsíci, kdy se poprvé o problematice začalo nahlas veřejně mluvit jako o hotové věci. Náš personál se logicky bál, jak to s dětmi, o které se ve dvanáctihodinových intervalech střídavě stará, vůbec bude, co přijde poté, až se lidé začnou lavinovitě hlásit o pěstounství, až dosud fungující systém vezme zasvé. No a samozřejmě jak to bude s jejich budoucností, co budou dělat, připomíná Milada Šilhová reakce zaměstnanců Kojeneckého ústavu v Mostě. Je totiž jediným zařízením v Ústeckém kraji, který pečuje o děti do tří let věku. V mnohém ředitelka dala za pravdu těm, kteří hovoří Za dvanáct let bylo z mosteckých Kojeneckých ústavů adoptováno do ciziny více než 130 dětí. Byli to ti, o které u nás v ČR nikdo nestál. Zájemci z celé Evropy jsou zde častými návštěvníky. o tom, že když se dosavadní zařízení naráz zlikvidují, půjde o neuvážený a nesystémový krok, který by způsobil chaos a destabilizaci. V roce 2014 už mají být totiž všechny děti umístěny v náhradních rodinách. Odborníci ale varují: Reforma je zbrklá a kampaně na nové pěstouny, které již leckde probíhají, mohou nalákat lidi, jimž primárně nejde o děti, ale o peníze. Po rozhodnutí zrušit kojenecké ústavy se čím dál víc lidí zajímá o to, jak se takovým profesionálním pěstounem stát. Naštěstí dosud u nás v kraji, a to je patrně naše specifikum, převažoval zájem o adopce nad pěstounstvím. To se ale díky finanční výhodě může rychle změnit, varuje Milada Šilhová. Říká se, že by profesionální pěstouni měli dostat pevný plat 20 tisíc korun a příspěvky na dítě odvozené od jeho zdravotního stavu. Z několika zdrojů v médiích je patrné, že se k pěstounství více hlásí lidé, kteří to nechtějí dělat proto, aby pomohli dítěti, ale aby vyřešili

17 časopis pro ty, kteří se nevzdávají 17 Ředitelka Milada Šilhová (vpravo) pracuje v ústavu a oboru řadu let. O problematice adopcí a pěstounství ví mnoho. Proto varuje před neuváženými a nesystémovými kroky. Pěstounství se nedá brát jako zaměstnání, nejde ho ani dělat pouze pro peníze. Obojí by se vymstilo na dítěti. Z několika zdrojů v médiích je patrné, že se k pěstounství více hlásí lidé, kteří to nechtějí dělat proto, aby pomohli dítěti, ale aby vyřešili svou sociální situaci. svou sociální situaci. Ale nemůžeme přece bezhlavě vylít z vaničky něco, co jsme padesát let budovali, říká ředitelka Milada Šilhová, která není a priori zásadním odpůrcem reformy, nicméně namítá: Podporujme to, co je pro děti smysluplné a dobré, ale nezačínejme od písmene Há, jak se to nyní děje. Není to jen zaměstnání Milada Šilhová je přesvědčená, že pokud budou lidé zařazeni do registru týkajícího se pěstounství, musí to být hlavně takoví, kteří už mají tohle odžité, své rodičovství mají naplněné a berou to jako službu dětem. Nedá se to brát jenom jako zaměstnání, řekla a ze své letité zkušenosti ví, že pěstouni budou muset být také připraveni ze dne na den dítě, a dává důraz na slovo jakékoliv, převzít i pak vydat. To je náročná práce. Pro peníze se dělat nedá. Úhrada potřeb dítěte je vypočtená tak, že pokryje základní potřeby. Když dítě chce k moři, když chce kolo, brusle, skateboard nebo počítač, tak to už úhrada neřeší. Je to velice náročná činnost, která si zasluhuje ohodnocení, na druhou stranu kdyby byly peníze jediný motiv, tak to nemůže fungovat. Člověk víc vydá, než přijme, tvrdí Šilhová. Aby byl člověk dobrým pěstounem, musí být podle ní hlavně obětavý a trpělivý. Děti si totiž z předchozího života často přinášejí psychické nebo fyzické handicapy a pěstoun je musí zvládnout. Pro první vlnu jich bude stát nově potřebovat kolem pěti set, o dva roky později bude muset získat další. Kromě vyšší odměny, se kterou ministerstvo do budoucna pro náhradní rodiny počítá, chybí pěstounství v Česku i společenská prestiž a zázemí terénních sociálních služeb. Je potřeba, aby byl přechod od ústavů k pěstounství řádně připraven. Aby existovaly pro rodiny například podpůrné služby, říká Milada Šilhová. Má radost z toho, že mostecký kojenecký ústav má dobré výsledky v umísťování dětí do náhradních rodin. Od roku 2006, kdy tu byla kapacita 230 míst, je to dnes polovina. Za dvanáct let bylo také přes 130 dětí, o které v Čechách nikdo nestál, adoptováno do ciziny. Jenom za letošní rok bylo do mosteckého kojeneckého ústavu přijato 114 dětí a za stejnou dobu jich bylo 123 propuštěno do nějakého typu rodinné péče. Přesto se ředitelka domnívá, že ústavy budou muset být zachovány především pro těžce mentálně postižené děti nebo děti zabývající se trestnou činností. Takové děti mají na získání náhradní rodiny mnohem menší šance. K rušení kojeneckých ústavů vyzvala Česko mezinárodní organizace UNICEF, která zastupuje práva dětí.

18 18 výtvarnící konta bariéry Jiří Suchý: Nechmuřit se! Básník, textař, dramatik, režisér. A také zpěvák a herec, který se stal pojmem. Ovšem tentokrát jsme se s ním sešli především jako s grafikem, pro kterého je výtvarná tvorba jen jiným projevem jeho poetické duše. Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch V jedné své proslulé písničce se hlásíte ke kamarádům Dalímu, Chagallovi a Tichému, výtvarným legendám 20. století. Ještě s nimi kamarádíte? To víte, že jo. Je jich vlastně daleko víc, ale ti se mi do tý písničky nevešli. Ale držím se jich všech. O vaší výtvarné tvorbě víme obecně daleko méně než o textech a divadelních hrách. Je pro vás stejně důležitá jako poezie psaná nebo zpívaná? Myslím, že jo. Vždycky když píšu, mám chuť kreslit, když kreslím, mám mnohdy chuť skládat muziku. Takže mně se to všechno propojuje, a kdyby z toho soukolí v mý hlavě něco vypadlo, tak to asi nebude fungovat. Takže to není jen odpočinek od nekonečného divadelního provozu? Stále dobře naladěný básník má velké starosti. Divadlo Semafor musí hodně šetřit. A dokonce měnit program.

19 časopis pro ty, kteří se nevzdávají 19 Jestliže chceme žít ve svobodný společnosti, nemůžeme skoro nic zakazovat. Ne, ne. Ono je to dokonce kolikrát i velice namáhavý. Když dělám grafiku už třeba desátou hodinu, tak jsem tak vyčerpanej, že si jdu takzvaně odpočinout do divadla. A opačně. Naši čtenáři to nemají většinou v životě moc lehké. Kdybyste byl lékařem, ordinoval byste jim poezii? A není už to přece jenom trochu prošlý lék? Určitě bych ji ordinoval. Ta nikdy nemůže škodit. Ta nikoho nezabije. A prošlý lék? Asi pro někoho ano. Byly doby, kdy jen Klub přátel poezie měl dvacet tisíc členů. Dneska když vůbec vyjde knížka básní, tak má náklad v nejlepším případě osm set kusů. A básník si ji většinou musí zaplatit sám. Naši čtenáři jsou často trochu osamělí. Buď moc do světa a na ulici nemohou, nebo třeba ani nechtějí. Dříve byla právě kniha nebo písnička dobrým kamarádem. Ale to přestává platit, cosi tu přehlušuje obyčejný hlas zpěváka, básníka, herce Nejvíc na nás ze všech stran křičí peníze. Vidím to v divadle. Byly doby, kdy jsme měli ideologické problémy, teď máme velké, převelké problémy ekonomické. Přitom info Kdo je Jiří Suchý? Narozen r Textař, básník, prozaik, dramatik, režisér, zpěvák Klíčová postava české kultury druhé poloviny 20. století. Autor více než tisícovky písňových textů a mnoha her uváděných především v divadle Semafor, které založil v r Filmový scenárista (Kdyby tisíc klarinetů, Nevěsta atd.). Mnoho Suchého textů zlidovělo, méně známá, ale uznávaná je i jeho výtvarná tvorba. Jako za dávných časů oponu si musel Jiří Suchý namalovat sám. Ale nepřipouští si, že by ji spustil definitivně. zpíváme a hrajeme, obrazně řečeno, stále stejně. Stále hledáme obyčejnou poezii v neobyčejných životech. Nebo obráceně neobyčejnou poezii Ale máme stále na kahánku, když se podíváme do obyčejných účtů našeho divadla. Tam bohužel poezie končí Projevem všudypřítomné vlády peněz je reklama. Zdá se, že před ní nelze uniknout. Jak tomu jako výtvarník rozumíte? Reklama patří k našemu století. A já se s tím smiřuju, poněvadž jinak bych byl nakrknutej celej zbytek života, a to já nemám v úmyslu. To víte, že nám to kazí vkus. Moje původní profese je přece reklamní grafik, takže něco o té věci vím. Takže já nemám nic proti reklamně obecně, dokonce v televizi se občas objeví kousek, který mě nadchne. Ale většinou je to balast a to neovlivníme. Jestliže chceme žít ve svobodný společnosti, nemůžeme skoro nic zakazovat. Snad jen věci, který odporujou lidský slušnosti. Ale to asi žádám moc. Občas se objeví reklama, která je už za hranicí myslitelnýho. Ještě si připomeňme vaši písničku Kamarádi. Máme kolem sebe mnoho lidí, kteří se rádi mračí. A vy jste tehdy napsal, že jste se ani jednou nezachmuřil. Platí to stále? Asi to je i projev povahy. Já se nechmuřím. A ještě k jiné vaší písničce. Souhlasil byste s tím, že jsme teď krajina posedlá tmou? Trochu bych souhlasil. Bohužel. Nevidím sice naprostou tmu, spíš bych řekl krajina posedlá šerem. I kdyby totiž byla úplná tma, já pořád vidím nějaký světýlko, za kterým je možný jít. Konto BARIÉRY připravuje 11. aukční salon výtvarníků. Díla budou vystavena v Karolinu mezi 21. listopadem a 7. prosincem. Aukce děl, jejíž výtěžek jde na podporu vzdělání studentů se zdravotním postižením, se uskuteční v neděli 9. prosince 2012 v Modré posluchárně Karolina v Praze.

20 20 Nové zahraniční technologie Genny tak trochu jiný električák Když jsem před několika měsíci v této rubrice o technologiích poprvé zmínil italský segway pro vozíčkáře, vozítko Genny, povzdechl jsem si, že Češi budou mít podobně jako u většiny zahraničních technologických novinek zase ještě dlouho smůlu a že kdo by měl o vozítko zájem, bude muset absolvovat zahraniční cestu. Mé zvolání však bylo vyslyšeno, byť bylo jen tiché, osobní a do tmy. Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch Český distributor vozítek Segway projevil totiž o Genny zájem a rozšířil si jím od srpna letošního roku svůj prodejní katalog. Když tedy přišla nabídka na možnost vozítko pro naše čtenáře vyzkoušet, nebylo třeba váhat. Genny je doslova segway se sedačkou. Základem je klasický segway: stejný je systém, baterie, kola, vpravdě celá základna. Pak už ale podobnost končí. Vynálezce genny, italský vozíčkář Paulo Badano, vytvořil pro vozítko zcela novou kapotu, uchycení, pohodlnou sedačku, nová řídítka a anatomické opěradlo zad. Složitost výroby se však redukuje tím, že technologická platforma je stejná s ostatními vozítky, a tak je stejně snadný i případný servis. K dispozici je aktuálně městská varianta, ve vývoji je terénní genny, která bude využívat platformu z terénního segwaye. Ta je však širší a kola mohutnější, je tedy třeba redesignovat kapotu a další individuální součásti. Instruktáž na pár minut Je první skutečně podzimní studené dopoledne a já absolvuji krátkou instruktáž o genny v pražské prodejně Segway. Trvá jen pár minut, ovládání vozítka má být velmi jednoduché, a tak během několika málo minut usedám na vozítko i já sám. Přelézání z invalidního vozíku probíhá celkem snadno. Prostřední řídicí tyč lze jedním krátkým pohybem sundat a bočnice sklopit z obou stran. Vozítko je ve vypnutém stavu zajištěno vysouvací nožkou vpředu i vzadu, nikam se tedy nehne a není třeba mít obavu, že vám při přelézání ujede pod zadkem. Moje testovací genny je nastavena univerzálně. Opěradlo je anatomické, avšak musím být pořád trochu předkloněn do vyrovnané polohy, sedačka je středně tvrdá. Pokud bych byl reálným zákazníkem, vozítko by se upravilo přímo na mou postavu včetně zad a možnosti sedět na antidekubitním polštáři. Podle posedu se pak individuálně nastaví i rovnovážná poloha, tedy poloha, kdy uživatel sedí pohodlně a genny stojí rovně. Uvelebím se a pak přichází moment mé iniciace do gyroskopické technologie. Pracovníci prodejny genny zapínají, jisticí nožky zmizí uvnitř kapoty a já konečně stojím na dvou. Tedy na dvou kolech. Cítím jen nepatrné cukání vpřed a vzad, to jak systém vozítko vyrovnává do vzpřímené polohy. Krátká pilotní instruktáž, rozhodně však jednodušší než řídit letadlo. Nahnutím dopředu se vozítko dává do pohybu vpřed, nahnutím dozadu zabrzdí, případně couvá. Směr se ovládá pomocí středových řídítek, a to jednoduchým naklopením doprava či doleva. Genny se tak se mnou poprvé otočí na místě o 180 stupňů, opatrně popojedu vpřed i vzad. Je to zprvu zvláštní pocit, když vozítko samo balancuje, a také když musíte k jeho rozpohybování udělat pohyb, který by je měl zákonitě překlopit. Pocit nedůvěry