Z P R Á V A O STAVU LIDSKÝCH PRÁV V ČESKÉ REPUBLICE V ROCE 1998

Transkript

1 Z P R Á V A O STAVU LIDSKÝCH PRÁV V ČESKÉ REPUBLICE V ROCE 1998 ČESKÝ HELSINSKÝ VÝBOR PRAHA 1999

2 Redakční rada: Mgr. Martina Štumpfová PhDr. Libuše Šilhánová Dr. Ivan Gabal ing. Rostislava Křivánková Mgr. Petr Smolík Tato publikace byla vydána s laskavou podporou Fordovy nadace. Její elektronická verze je zveřejněna na Internetu na adrese Český helsinský výbor Praha 1999 ISBN

3 Obsah: ÚVODEM K ROKU 1998 Z HLEDISEK LIDSKÝCH PRÁV 5 NĚKOLIK MYŠLENEK ÚVODEM 13 I. ZÁKLADNÍ PRÁVA A SVOBODY 15 PRÁVA DĚTÍ 15 PRÁVA ŽEN 18 UPLATŇOVÁNÍ PRÁV ŽEN 18 OBCHOD SE ŽENAMI V ČESKÉ REPUBLICE JAKO PORUŠOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV 20 OCHRANA A DODRŽOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV SENIORŮ 23 OBČANSTVÍ 27 PORADNA PRO OBČANSTVÍ ČHV. ČEŠTÍ SLOVÁCI V ROCE POSTAVENÍ UPRCHLÍKŮ 32 PORADNA PRO UPRCHLÍKY ČHV 32 ZDRAVOTNÍ PÉČE O UPRCHLÍKY 34 K CIZINECKÉ PROBLEMATICE 35 POLICIE A LIDSKÁ PRÁVA 36 STAV POLICEJNÍCH SLOŽEK A JEJICH PRÁCE V ROCE NEDOSTATKY V ČINNOSTI POLICIE 39 SITUACE VE VĚZEŇSTVÍ 43 PRÁVO NA SVOBODU VYZNÁNÍ 47 II. OBČANSKÁ A POLITICKÁ PRÁVA 54 PŘÍSTUP K INFORMACÍM 54 NEZISKOVÝ SEKTOR 55 POSTAVENÍ NEZISKOVÉHO SEKTORU - REALIZACE PRÁVA NA SDRUŽOVÁNÍ 55 JEŠTĚ K NEZISKOVÉMU SEKTORU A K REALIZACI PRÁVA NA SDRUŽOVÁNÍ 59 ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA 61 LIDSKÁ PRÁVA V OZBROJENÝCH SILÁCH 62 III. PRÁVA NÁRODNOSTNÍCH MENŠIN 68 VÝVOJ SITUACE ROMSKÉ MENŠINY Z PERSPEKTIVY PLNĚNÍ RÁMCOVÉ ÚMLUVY 68 IV. HOSPODÁŘSKÁ, SOCIÁLNÍ A KULTURNÍ PRÁVA 78 PRÁVO NA PRÁCI 78 PRÁVO NA ZDRAVOTNÍ PÉČI V SOUČASNÉ SITUACI ČESKÉHO ZDRAVOTNICTVÍ 80 LIDSKÁ PRÁVA ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH 82 PRÁVO NA VZDĚLÁNÍ 84 MÁ KAŽDÝ PRÁVO NA VYSOKOŠKOLSKÉ VZDĚLÁNÍ? 86 VÝCHOVA K LIDSKÝM PRÁVŮM 88 PROBLEMATIKA DROG Z HLEDISKA LIDSKÝCH PRÁV 90 REGISTROVANÉ PARTNERSTVÍ OSOB STEJNÉHO POHLAVÍ 92 PROBLEMATIKA OSOB BEZ PŘÍSTŘEŠÍ Z POHLEDU SOCIÁLNÍHO KURÁTORA 94 V. PRÁVO NA SOUDNÍ A JINOU PRÁVNÍ OCHRANU 99 UPLATŇOVÁNÍ PRÁVA NA SOUDNÍ OCHRANU 99 SOUDNICTVÍ 103 ÚSTAVNÍ SOUDNICTVÍ 103 SPRÁVNÍ SOUDNICTVÍ 104 VOLEBNÍ SOUDNICTVÍ 105 TRESTNÍ SOUDNICTVÍ 106 INSTITUT MILOSTI 108 OBČANSKÉ PORADNY 109

4 Motto: uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě. (Úvod Všeobecné deklarace lidských práv, 1948)

5 Úvod Úvodem k roku 1998 z hledisek lidských práv Všeobecná deklarace lidských práv OSN Rok 1998 byl především rokem 50. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv valným shromážděním Organizace spojených národů. Ani po půl století nelze říci, že by tento akt a z něj vzniklý standard patřily historii. Naopak, z pohledu roku 1998 i z pohledu vývoje v ČR je patrné, že v roce 1948 si mezinárodní společenství - po strašlivých katastrofách způsobených nejen válkou, ale především ideologií a režimem rasové a národnostní nenávisti - dalo oprávněně vysoký standard právě v oblasti lidských práv. Jejich porušování stálo u kořene neúcty nejen k druhým národům, zemím a jejich kultuře, ale nakonec i neúcty k samotnému lidskému bytí, k lidem a k jejich životu. Po půlstoletí má deklarace nadále charakter platného, potřebného a zdaleka ne univerzálně respektovaného právního i civilizačního imperativu. Zločiny v bývalé Jugoslávii, dnes souzené před mezinárodním tribunálem Haagu, dokumentují, že i zde vyústila neúcta k normám obsaženým v deklaraci lidských práv do válečných zločinů, které mezinárodní společenství musí nejen soudit a odsoudit, ale také potrestat. Liknavost či kompromisy v otázkách lidských práv a jejich pošlapávání jednotlivci, skupinami či celými státy nadále znemožňují důsledné prosazení principů civilizovaného soužití odlišných etnických, národnostních či náboženských skupin, a v důsledku toho i trvalé zastavení balkánského konfliktu. Naplnění deklarace bylo dlouhá desetiletí nedostižným cílem i pro nás. Od doby, kdy jsme konečně získali šanci k uplatňování a naplňování litery i ducha deklarace, se v této oblasti naše systémové i faktické podmínky zásadně změnily; především tím, že stát neupírá občanům jejich práva, ale naopak je garantuje a usiluje o jejich naplnění. Přesto však nelze situaci považovat za optimální. Některé mezinárodní aspekty postupu ČR v roce 1998 Český helsinský výbor oceňuje, že se Česká republika nadále aktivně podílela na mírové misi v rámci mezinárodních sil SFOR v Bosně a Hercegovině. Svou činností čeští vojáci prokazují vůli ČR k prosazení a uplatnění standardů soužití národností a etnických skupin v mezinárodním měřítku. Naši vojáci navíc v rámci své působnosti pomáhají posilovat a stabilizovat ty prvky každodenního života obcí v jejich působnosti, které snižují etnickou tenzi a posilují vzájemný respekt, práva a závazky komunit. Přestože zdaleka ne všichni váleční zločinci byli předáni soudu a pouze menšina lidí vyhnaných etnickým násilím se mohla vrátit do svých domovů, posuzujeme aktivitu ČR a působení našich vojáků jako podstatný přínos k mezinárodnímu uplatňování a prosazování principů Všeobecné deklarace a na ni navazujících úmluv. Jasným projevem mezinárodního respektu vůči této aktivitě ČR bylo i jmenování a působení J. Dienstbiera v roli zmocněnce pro lidská práva generálního tajemníka OSN v zemích bývalé Jugoslávie. Česká republika je tímto způsobem aktivně zapojena i do hledání schůdného řešení akcelerujícího konfliktu v Kosovu, jehož kořeny, průběh i následky rovněž mimořádně naléhavě dokumentují význam principu respektování lidských práv pro mezinárodní a evropskou bezpečnost. Z mezinárodní perspektivy Český helsinský výbor rovněž zaznamenal a oceňuje zřetelnou podporu ČR dodržování lidských práv v Tibetu, a to díky deklaraci Senátu Parlamentu ČR, na rozdíl od Poslanecké sněmovny. Smutné výročí násilného ukončení samostatnosti Tibetu, které si připomínáme v roce 1999, je rovněž jedním z těch případů, kde se nepodařilo naplnit ducha a literu deklarace ani po pádu železné opony a ukončení studené války. Příčinu tohoto 5

6 Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1998 stavu vidíme především v ochotě vyspělých zemí nadřadit svou hospodářskou prosperitu hrubému porušování lidských a občanských práv, i právu na sebeurčení v Tibetu respektive v ČLR. Český helsinský výbor rovněž oceňuje snahy ČR o ulehčení obtížné pozice disidentů na Kubě, ať již prostřednictvím humanitárních aktivit některých českých diplomatů, nebo snahou o poskytnutí prostoru pro veřejnou prezentaci zkušeností, postojů a názorů demokratické opozici v rámci neoficiálních projektů a diskusních fór (Forum 2000). To vše navzdory evidentnímu faktu, že oficiální místa Kuby neumožnila vycestování a účast předních opozičních osobností na diskusních fórech. ČHV však zároveň zaznamenal poněkud zmatečný a zbytečně ustrašený postup MZV ČR pokud šlo o na snahu oficiálních kubánských míst o ukončení mise právě těch českých diplomatů, kteří se věnovali humanitární pomoci kubánským disidentům a zvýraznili jejich existenci, názory a vůli k demokratizaci, k posílení lidských a občanských práv v rámci dnešního nedemokratického režimu na Kubě. Zástupce ČHV při svém dialogu s MZV ČR, KPR i odpovědnými výbory Parlamentu usiloval o to, aby oficiální politika ČR zřetelněji vyjadřovala naši vlastní historickou zkušenost s porušováním občanských a lidských práv a také náš zájem na rychlé a úplné demokratizaci kubánských poměrů pomocí dialogu a jednání, nikoli však upíráním lidských práv. Český helsinský výbor se rovněž musel samostatně a bez výraznější podpory odpovědných institucí, na které se obrátil, zasazovat o odstranění neodůvodněných diskriminačních opatření a sankcí vůči našim občanům v zahraničí, a to např. v konkrétním případě odmítnutí krátkodobého vstupu romskému hudebnímu souboru Romano Romnija do Rakouska na pozvání rakouským spolkem s následným omezením volného bezvízového styku pro tyto občany ČR. ČHV zároveň oceňuje schopnost rakouské strany o korekci a odstranění vlastních nepřiměřeně tvrdých opatření vůči těmto českým občanům. Podle informací ČHV rakouská strana na základě případu těchto českých občanů změnila svůj přístup k obdobným přeshraničním stykům obcí a komunit. Z oblasti zahraničních aktivit a problémů spjatých s ČR ještě musíme zmínit pokračující problémy ve vztazích s Velkou Británií v důsledku emigrace našich romských spoluobčanů z ČR a jejich imigrace do Velké Británie. Tento nepříznivý vývoj pokračoval i v roce Jakkoli neměl tak masivní charakter jako v předchozím roce, nepodařilo se zájemce o odchod z ČR a získání azylu v zahraničí přesvědčit o zásadním obratu v domácích poměrech v ČR. V dané souvislosti považujeme za podstatné zdůraznit následující: 1. ČHV si plně uvědomuje, že kořeny problémů netkví v přílišné otevřenosti britských imigračních norem, ale ve špatných a ve svých důsledcích diskriminačních poměrech, a to rasových, vzdělanostních, sociálních i ekonomických, v nichž Romové žijí v ČR. Stav, kdy z ČR odcházejí příslušníci etnické menšiny, protože se cítí být diskriminováni, ať třeba ekonomicky, ale nejen ekonomicky, nadále považujeme za zcela nepřijatelný, a to jak mezinárodně, tak vnitřně. Tento stav pokračoval i v roce ČHV oceňuje úsilí hlavy státu i odpovědných vysokých úředníků o ovlivňování britských oficiálních míst ve prospěch udržení bezvízového styku s ČR a směrem k větší toleranci vůči stávající situaci v ČR, nicméně by uvítal, aby odpovídající koncentrované úsilí bylo věnováno i řešení problémů v ČR; a to dlouhodobě a systematicky, v celé zemi. 3. Jakkoli považujeme podmínky, vinou kterých musí naši občané opouštět ČR, za nepřijatelné, je podle informací ČHV podíl Romů přicházejících do Velké Británie z ČR srovnatelný, ne-li nižší, než z některých dalších postkomunistických zemí. Tato skutečnost, jakkoli nemůže být omluvou našich existujících problémů, by měla být bází pro další dialog s britskou stranou na dané téma, pokud jde o případné sankce Velké Británie vůči ČR. 6

7 Úvod 4. Velká Británie má podle ČHV plné právo k ostré mezinárodní kritice ČR, a to jak v důsledku existence etnické emigrace z ČR, tak i proto, že britská vláda, obdobně jako vláda kanadská, holandská a mnohé další, vynakládají nemalé prostředky na programy posilující integraci romské menšiny do české společnosti; v minulých letech bylo její úsilí cílevědomější a viditelnější než úsilí našich vlastních orgánů. Domníváme se však, že stávající situace vyžaduje spíše věcný tón kritiky i transferu zkušeností z realizace programů integrace menšin, než nepřiměřeně emocionální kritická vyjádření vysokých úředníků, jichž jsme byli svědky v minulém roce. Cílem všech zainteresovaných činitelů by mělo být spíše zvětšování prostoru pro integrační programy vlády ČR i zvyšování efektivnosti mezinárodního vlivu, než posilování xenofobních názorů, že zahraniční zkušenosti i pohledy na naši situaci jsou nepřenosné a pro tuto situaci nekvalifikované. Přetrvávající a dlouhodobě neřešené problémy související s integrací romské menšiny se rovněž objevily ve zprávě Evropské komise, která hodnotila náš postup v přípravě na integraci do EU. ČHV považuje toto hodnocení nejen za odpovídající skutečnosti, ale musí bohužel konstatovat, že opakovaná upozornění na možný význam těchto vážných problémů v dodržování standardu ochrany menšin a laxní přístup exekutivy k těmto otázkám mohou hrát vážnou roli v našem mezinárodním zařazení. ČR je nadále spíše společností většiny Z pohledu výročí Všeobecné deklarace lidských práv nelze říci, že by vnitřní poměry v ČR toto výročí rezonovaly nad rámec několika oficiálních připomenutí a akcí. Nelze říci, že by výročí bylo podnětem k tomu, aby se otázka lidských práv začala systematičtěji prosazovat nejen v politickém, ale i v každodenním životě české společnosti, a stala se tak bodem obratu v nesporně problematicky nízkém právním vědomí a respektu k právu, který se nepříznivě projevuje ve všech oblastech života, hospodářstvím počínaje a úctou k lidským právům menšin konče. Ani v roce 1998 nezapočalo v ČR období, v němž by otázky právní kultury, občanské společnosti, úcty k lidem a přírodě alespoň vyvážily otázky hospodářství, materiální prosperity a bohatství. Jakkoliv se změnil kontext a dikce, v nichž jsou hospodářské problémy nadřazovány otázkám občanské, právní, ale i enviromentální kvality - nyní je to především dikce hospodářské stagnace a krize - i nadále pro ČR platí, že je státem většiny ; že je společností, ve které se lépe a snadněji žije majoritě než menšinám, a to jak ve smyslu menšinových práv, tak ve smyslu standardních občanských práv těch, kteří jsou v menšině. I v roce 1998 v ČR platilo, že jsme zemí, v níž se kvalitativně lépe žije těm, kteří jsou doslova i přeneseně bílí, zdraví a bohatí. V detailu se popisu a dokumentaci těchto problémů věnují jednotlivé kapitoly této zprávy. Za základní skutečnost považujeme toto: Česká republika sice naplňuje základní systémovou vlastnost právního a demokratického státu tím, že stát většinou neupírá lidská a občanská práva, ale naopak, tato práva legislativně a rostoucí měrou i justičně zajišťuje. Nicméně právě ta kvalita, která je vlastní plnokrevným právním a občanským systémům, totiž stejný standard lidských a občanských práv pro menšiny a marginální skupiny jako pro většinu, rozhodně České republice chybí. Popsaný stav, který lze charakterizovat jako systémově správný, ale v konkrétním provedení deficitní, je mimo jiné i důsledkem přetrvávající uzavřenosti ČR vůči menšinám a marginálním skupinám. Ta má nesporně původ v postkomunistické snaze o ochranu a udržení kulturní stejnorodosti většinové společnosti. Bylo to patrné jak pokud jde o vztah české společnosti k Romům a k cizincům, tak pokud jde o naladění těch, na nichž právní stav závisí, totiž zákonodárců (viz průběh diskuse týkající se zákona o registrovaném partnerství homosexuálně 7

8 Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1998 orientovaných občanů), ale i pokud jde o některé soudce a státní zástupce (viz některé detailně zmiňované případy posuzování rasového násilí). Zvýšený a rostoucí akcent na kulturní homogenitu české společnosti a v tomto smyslu i kulturní uzavřenost země byl patrný i v některých reakcích na mezinárodní kritiku našich vnitřních poměrů, ať již ze strany Evropské komise a jejího hodnocení, nebo ze strany jednotlivých zemí a jejich reprezentantů. Volby, politický vývoj a jejich vliv na institucionální situaci v oblasti lidských práv Rok 1998 byl především rokem politických změn a změn vlád, ať již v důsledku koaliční krize nebo - a to především - v důsledku parlamentních voleb. V kontextu voleb poukážu na tři významné okolnosti. a) V prvé řadě: jakkoli není sporu, že troje volby, které jsme v roce 1998 absolvovali, byly otevřené a demokratické, došlo v komunálních volbách v jednom volebním místě k jejich zmanipulování, zrušení a opakování. Tato okolnost, která v historii našeho vývoje od roku 1989 nemá precedens, je vážným porušením základního práva občanů; dosud nebyla úspěšně vyšetřena ani souzena. Poukazujeme na vážnost této události a nutnost jejího vyšetření a objasnění. Do téže kategorie patří i zpochybnění mandátu jednoho ze zvolených kandidátů, ke kterému došlo v senátních volbách, a které v poslední instanci musel řešit Ústavní soud. ČHV upozorňuje na to, že ochrana legality a legitimity výsledků volby občanů je jedním z pilířů, na nichž náš systém i právní stav stojí. Proto je třeba institut voleb jako jeden z pilířů naší demokracie adekvátně zajišťovat a chránit. b) Výsledné složení všech volených orgánů nadále vyjadřuje výše zdůrazněnou tezi o české společnosti jako společnosti se silnými prvky diskriminace, týkající se základních politických mechanismů. Nedostatečné zastoupení různorodých skupin - zmiňme například nízké zastoupení žen, ale i národnostních, etnických a dalších skupin - je realitou našich zákonodárných sborů, která negativně ovlivňuje výše zmíněnou nepříznivou situaci. Současně ovšem také platí, že zástupci romské menšiny se nedokázali dohodnout a prosadit své zástupce na kandidátky hlavních politických stran. c) Ve volbách do poslanecké sněmovny občané odmítli pokračující parlamentní účast Republikánské strany Československa (SPR-RSČ) jako strany programově a militantně sledující omezení lidských a menšinových práv cestou omezení demokracie. Tento výsledek voleb podle našeho názoru ukazuje, že česká společnost nepostrádá základní demokratické instinkty a eliminuje z politického a zákonodárného života země právě ty, kteří ohrožují systémové principy demokracie, mezi něž patří rovnoprávné a diskriminace prosté postavení menšin. Právě v tomto smyslu mohou výsledky parlamentních voleb signalizovat změnu, a to významný odklon od militantních a rasistických postojů části občanů, kteří tvořili volební zázemí SPR-RSČ. Nepokrytý rasismus, který republikáni zvolili pro svou volební kampaň, vyhrotil rozhodovací situaci jejich voličů a potažmo všech občanů tak, že voliči museli tuto politickou stranu odmítnout a všichni ostatní byli rasistickými výzvami přinejmenším konfrontováni. Tento dílčí výsledek voleb dává pozitivní vyhlídky k postupnému překonání etnických problémů a konfliktů v české společnosti. Rok 1998 byl charakteristický i změnami vlád, v jejichž kontextu se citelně a pozitivně měnilo jak postavení problematiky lidských práv, tak ochota exekutivy pojmenovat a řešit nejvážnější problémy v této oblasti. Pro přechodný kabinet vedený J. Tošovským lze konstatovat razantní a symbolickou změnu týkající se zejména otázky postavení a diskriminace romské menšiny, a to jak z hlediska přímé politické podpory a vyjádření respektu k obětem násilného rasismu, tak v symbolické poloze řešení problémů souvisejících s památníkem na místě koncentračního tábora v Letech u Písku. Změnu rezonovalo i programové prohlášení této přechodné vlády. Ta m.j. spočívala v tom, že odpovědný ministr nemusel vládu přesvědčovat o 8

9 Úvod existenci vážných problémů, ať již cestou písemné dokumentace těchto problémů, nebo veřejnou kritikou kabinetu. Zejména v důsledku přechodného mandátu se tato vláda nedostala ke splnění dvou podstatných úkolů, a to k systematickému posouzení míry splnění všech závazků, které si uložily předchozí kabinety, a dále ke zpracování základů či východisek ucelené koncepce řešení problémů integrace menšin, zejména romské menšiny, což by výrazně pomohlo kabinetu, který vzešel z parlamentních voleb. Nicméně i přesto lze krátké období prvých pěti měsíců roku 1998 hodnotit jako zásadní změnu. Jedním z výrazných pozitivních počinů a úspěchů kabinetu J. Tošovského bylo zahájení seriozní práce na restituci majetku židovských obětí holocaustu, na který pak mohl úspěšně navázat kabinet vzešlý z červnových voleb. Vše nasvědčuje tomu, že by tento dlouhodobý a zbytečně neřešený problém mohl být uzavřen. Přechodný vládní kabinet rovněž výrazně a pozitivně ovlivnil legislativu týkající se dostupnosti důležitých informací pro občany a celkové transparentnosti státu a jeho exekutivy z perspektivy občanů. Z hlediska lidských práv přinesl výraznou změnu i kabinet vytvořený Českou stranou sociálně demokratickou (ČSSD) na základě parlamentních voleb, a to především vytvořením Úřadu vládního zmocněnce pro lidská práva, v jehož kompetenci se soustřeďuje celá a komplexní agenda, která byla dříve rozptýlena v různých resortech. Kabinet rovněž pokračoval v posilování dimenze lidských práv v oblasti zahraniční politiky a zdůraznil orientaci na boj s organizacemi zaměřenými na násilný rasismus. ČHV také zaznamenal zvýšenou intenzitu zájmu o konzultace vládních legislativních předloh se specifickým vztahem k problematice lidských práv. Na hodnocení činnosti klíčového Úřadu vládního zmocněnce pro lidská práva je zatím brzy, neboť těžištěm činnosti prozatím bylo konstituování, personální obsazení a finanční zajištění nového orgánu, koncipování a personální obsazování expertních poradních sborů, řešení ad hoc agendy (například problém zdi v Ústí nad Labem, konzultace s britskými partnery ve věci emigrace českých Romů apod.) a agendy nastolené již předchozím kabinetem (problematika památníku v Letech). Přesto je však na místě upozornit na některé aspekty působení a možných, resp. očekávaných výsledků nově budovaného vládního orgánu: 1. Klíčovým cílem úřadu by měla být dlouhodobá koncepce integrace romské menšiny do české společnosti, a to nikoli jen na principu její ochrany před diskriminací, ale v souladu s požadavky Rámcové úmluvy na plnou integraci této menšiny do české společnosti. Jakkoli zrod takové koncepce nebude jednoduchý, měla by být zpracována co nejrychleji a poskytnuta k veřejným konzultacím v odborných i zainteresovaných kruzích (na rozdíl od zprávy vypracované v roce 1997), a posléze případně projednána v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR tak, aby se mohla stát páteří dlouhodobého programu, jehož uplatňování nebude závislé na střídání vlád a oscilaci politických programů. Prozatím v ČR platilo, že každá nová vláda přináší do oblasti lidských práv a specifické oblasti menšinové politiky nový institucionální i koncepční přístup. To v plné míře platí i o vládách v roce Celkové důsledky takového vývoje však zatím nelze hodnotit jinak, než jako v praxi velice problematické. Program integrace, který by obsáhl domácí, především místní podmínky i různorodé zahraniční zkušenosti, se jeví jako naprosto centrální, ale zatím neexistuje. 2. V poměrně vypjatém etnickém klimatu, které v české společnosti vládne, by nová instituce měla budovat svůj kredit a autoritu na systematickém, fundovaném a konsensuálním principu a dlouhodobém zaměření své práce. Proto by měla vyhledávat spíše konsensuální, předem důkladně připravené kroky a řešení, namísto kroků improvizačních, nekonzultovaných a v důsledcích kontroverzních. ČHV, díky vlastním aktivitám, zaznamenal značně vypjatou atmosféru obklopující otázku optimálního postupu ve věci památníku koncentračního tábora v Letech, která se nevyhnula ani postupu a návrhům vládního zmocněnce 9

10 Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1998 v této otázce. Při důkladnější přípravě a systematičtějších konzultacích nemuselo k této kontraverzi s některými romskými reprezentanty v takto závažné otázce dojít. 3. Bylo by ideální, pokud by se vládnímu zmocněnci podařilo prosadit, aby také vláda každoročně předkládala zprávu o stavu a dodržování lidských práv v ČR, a aby tuto zprávu také projednával a posuzoval Parlament ČR, a to za účasti příslušných nevládních organizací. Některé faktické aspekty vývoje v roce 1998 V reálném vývoji obsahoval rok 1998 spíše trend k udržení nepříznivých tendencí, a to ve většině sledovaných oblastí. Přesněji: hodnotíme-li stav ve sledovaných oblastech, má situace ČR daleko k požadovaném stavu. Právě tyto aspekty samozřejmě zdůrazňuje předkládaná zpráva ČHV. Hodnotíme-li však trend vývoje, patří oblast lidských práv k jedné z těch, kde lze pozorovat rostoucí institucionální snahu o přijetí a doufejme i prosazení žádoucího standardu. Například Parlament ČR v roce 1998 konečně ratifikoval Rámcovou úmluvu o právech menšin Rady Evropy. Je sice patrné, že vysoký standard, který tato úmluva nastoluje, zatím nejsme s to plnit a nevyvíjíme se ani směrem ke stěžejní ideji této úmluvy, vyjadřující žádoucí situaci romské menšiny, její postavení a šance. Na druhé straně je to právě tento dokument, který nastoluje a při pravidelných hodnoceních situace bude nastolovat evropské standardy integrace menšin. Český helsinský výbor v roce 1998 zaznamenal další a podstatnou kontroverzi provázející přijetí mezinárodně vyžadované zákonné normy, a to tzv. drogového zákona, který zavádí do naší praxe trestnost nejen výroby a distribuce, ale také držení drog a omamných látek. Míra kontroverznosti, kterou tato norma vyvolala zejména u zastánců liberálního přístupu k drogám, vysoká emocionálnost diskuse, lobbying i nátlak na obě komory parlamentu - to vše značně zkomplikovalo věcnou diskusi, opřenou jak o podrobnou znalost nebezpečně se šířící spotřeby drog a růstu počtu drogově závislých u nás, tak o podrobnější a věcnou srovnávací perspektivu existující a uplatňované legislativy zejména v zemích EU a norem OSN. Z perspektivy ČHV tato kontroverze zvýraznila několik podstatných bodů a nároků. a) Poměrně silné zakořenění a široké používání názoru o nízké výkonnosti a tendenci ke zneužívání zákonů a pravomoci na straně policie a justice jako argumentu proti přijetí diskutovaného zákona a proti existenci legislativní regulace držení drog vůbec. Připustíme-li však, aby se neuspokojivý stav policie a justice stal jedním z faktorů, které budou utvářet naši legislativu, pak neuspokojivý stav našeho právního státu těžko překonáme. b) Poměrně malá znalost evropské legislativy a situace v zemích EU, a to včetně celkové dynamiky, národních rozdílů a variance. Diskuse provázející zmíněný zákon zvýraznila otázku ochoty a vůle k naplňování mezinárodních standardů a závazků, které ČR přijímá a bude přijímat. c) Zásadní nejasnost v tom, zda se má stát s existencí a šířením drog smířit, přijmout je a zabývat se spíše následky než bojem proti drogám, ochranou společnosti před průnikem drog a spojenou hospodářskou kriminalitou, organizovaným zločinem apod. V dané situaci bude ČHV vycházet z existence a uplatňování zmíněného zákona, zaměří se však přednostně na (1) zákonnost jeho uplatňování vůči držitelům drog, (2) situaci a ochranu práv drogově závislých osob, a to jak z hlediska přístupu policejních a justičních orgánů, tak z hlediska přístupu k těmto nemocným ve zdravotnictví a v léčebných zařízeních; (3) hlubší diskusi k celé problematice, zejména s ohledem na zásadní zvýšení efektivnosti a výkonnosti široce pojaté prevence, která se jeví jako výrazně problematická, pokud ne nejproblematičtější stránka problému drog u nás. 10

11 Úvod Český helsinský výbor jako organizace zaměřená na ochranu lidských a občanských práv a na vznik sebevědomé občanské společnosti nehodlá vystupovat na podporu těch jevů a tendencí, které nezávislost, sebevědomí a schopnost obhájit svá práva oslabují a podlamují. Mezi takovéto faktory řadíme i rostoucí výskyt drogově závislých a šíření drog i jejich spotřeby v české společnosti. V uplynulém roce zaznamenal ČHV událost, při níž bylo možné podezírat státní orgány z ochoty podřizovat postup vůči možnému podezření z porušování lidských práv politickým a volebním zájmům. Konkrétně taková situace nastala tehdy, kdy měl ČHV k dispozici vážné svědecké výpovědi účastníků konfliktní Global Street Party, které indikovaly podezření na neadekvátní postup policie a možná zneužití pravomocí ze strany některých zasahujících policistů. Jakkoli se ČHV obrátil v této věci na ministra vnitra a premiéra Tošovského, nebyl postup policie odpovědně přešetřen a prozkoumán. ČHV má vážné podezření, že se tak stalo s ohledem na blížící se volby a volební zájmy některých členů vlády. Konstruktivní dialog s vládou je jedním z podstatných cílů ČHV. Takový dialog však předpokládá, že vládní orgány budou přistupovat nepoměrně seriózněji k podnětům, které ČHV po zralé úvaze a konzultacích předkládá, než tomu bylo v průběhu roku I tak je ovšem nutno přiznat, že tento rok přinesl zvýšenou vládní aktivitu v oblasti prosazování lidských práv. Jednou z oblastí, kde by ČHV uvítal větší míru aktivity a autonomního postupu, jsou příslušné orgány Parlamentu ČR. Obě komory by v oblasti dodržování lidských práv a spolupráce s nevládními organizacemi měly prokázat více autonomie, silnější kontrolní roli vůči exekutivě a méně stranický přístup. Tato poznámka plnou měrou platí také o legislativní aktivitě ČR, kde jsme v uplynulém roce zaznamenali vážný nedostatek odpovědného přístupu zejména v otázkách občanství, zvláště pokud jde o řešení situace těch, kteří byli zbaveni občanství svévolí komunistického režimu a žijí v zahraničí, dále v oblasti práv občanů s odlišnou sexuální orientací, v otázce práva na informace aj. Ve všech těchto i dalších otázkách je ČHV připraven k aktivní spolupráci se státními orgány. Jejím předpokladem je však cílevědomá snaha a vůle k řešení existujících, evidovaných a evidentních problémů. Jedním z vážných problémů, které akcelerovaly v roce 1998, je podle našeho názoru dosud zanedbatelný, avšak v minulém roce v řadě konkrétních případů naléhavě se projevující fenomén antisemitismu, jehož extrémní a násilné projevy nelze přehlížet a tolerovat. To vše tím spíše, že česká společnost představovala v tomto ohledu vyjímku ve svém regionálním a historickém prostředí. Zároveň se domníváme, že otázka lidských práv a stav české společnosti z tohoto hlediska by měly být daleko seriózněji zvažovány a posuzovány v perspektivě integrace ČR do Evropské unie. V dosavadním vývoji měl tento proces spíše expertní povahu, jakkoliv otázka lidských práv, etnické a kulturní otevřenosti představuje jednu ze stěžejních dimenzí integračních příprav. Poznámka k předkládané zprávě Jako nevládní organizace, financovaná z nevládních zdrojů, pociťuje Český helsinský výbor rostoucí potřebu občanů k ochraně a uplatnění jejich občanských a lidských práv, a to jak v konkrétních případech, řešených ve třech poradnách, kde poskytujeme právní i sociální a humanitární pomoc, tak i v celkovém posuzování situace v dodržování a naplňování lidských práv Českou republikou. ČHV si v tomto směru uvědomuje jak svou odpovědnost, tak závazky vůči těm, kteří se na nás obracejí se žádostmi o pomoc. Předkládaný dokument a přehled situace v oblasti lidských práv v roce 1998 v žádném případě nepředstavuje úplný kritický výčet všech problémů a otázek. 11

12 Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1998 Rostoucí měrou se ve svém hodnocení opíráme o konkrétní poznatky z činnosti a praxe našich poraden a expertů ČHV. I tento poměrně úzký přehled však dává jasný obraz situace v konkrétních oblastech a otázkách, právy dětí počínaje a situací marginalizovaných skupin konče. Zpráva rovněž poukazuje na některé nové, rodící se a dosud nepojednané problémy (například problém nezaměstnanosti nebo problémy neuspokojivého postavení žen). ČHV však usiluje především o zdůraznění reálně existujících problémů, a to včetně poznatků získaných z výzkumných projektů či ze studií expertů. Jednotliví autoři zde podávají vlastní empirické zkušenosti, které jsou dosud využívány spíše zahraničními institucemi, než odpovědnými orgány exekutivy ČR. Zpráva se systematicky věnuje problémům menšinových a marginalizovaných skupin. V těchto oblastech se ČHV obrátil se žádostí o spolupráci k odborníkům v dané oblasti. Proto také ve zprávě ponecháváme prostor autorskému pohledu těch, kteří jednotlivé kapitoly zpracovávali. Nepovažujeme je vždy za zcela perfektní, prosté nevyhnutelně subjektivního pohledu autorů. ČHV je však nadále otevřen širší diskusi a spolupráci s těmi, kteří mají k dané problematice kvalifikovaně co říci. Ivan Gabal místopředseda ČHV 12

13 Úvod Ještě několik myšlenek úvodem Je nepochybné, že tato zpráva je zveřejňována v nové atmosféře; že bude nepochybně pozorně čtena v nevládních i vládních sférách, a že kritéria, podle nichž bude posuzována, budou náročná. Ostatně - položíme-li vedle sebe řadu zpráv vydaných Českým helsinským výborem v letech 1994, 1995, 1996, 1997 a 1998, je na první pohled patrné, k jakému kvalitativnímu posunu na straně ČHV i autorů textů za ta léta došlo. Součástí nové situace je zejména to, že nynější vláda na rozdíl od vlád Klausových jasně a nedvojznačně projevuje zájem o dialog k problematice lidských práv, a sama do něj aktivně přispívá. Nový vládní zmocněnec pro lidská práva, Petr Uhl, až do svého jmenování člen Českého helsinského výboru, předložil vládě svou koncepci nového, daleko aktivnějšího přístupu k naplňování lidských práv v České republice, a jeho zásluhou vnikl do této dosud značně zanedbávané oblasti nový duch a nový život. Ministerstvo vnitra ČR se ještě pod vedením ministra Cyrila Svobody (za minulé, dočasné vlády) rozhodlo vypracovat ze svého pohledu kritickou analýzu loňské zprávy ČHV. Tuto analýzu předložil začátkem ledna 1999 ministr vnitra sociálně demokratické vlády Václav Grulich. V závěrech, k nimž ministerští experti došli, se konstatuje: Program vlády ČR se v řadě bodů vztahuje k problémům z oblasti lidských práv, kterých si všímá ČHV a jejichž nedostatečné řešení kritizuje. Jsou to v prvé řadě nevládní organizace, které mohou vládní sféře signalizovat vznikající problémy a pomáhat jí nejen rozeznávat jejich příčiny, ale přispívat i k jejich řešení. Vládní a nevládní sféra mají různé priority a různé poslání. O sporných otázkách by měly vést vzájemný dialog, který by měl předcházet zmezinárodňování problémů. Nepostradatelnost nevládních organizací spočívá i v jiném aspektu. Státní orgány do jisté míry postrádají lidský rozměr, které právě nevládní organizace mohou poskytnout lidem obracejícím se na ně se svými problémy. Nevládním organizacím přísluší sledovat činnost státních orgánů na poli dodržování lidských práv a svobod. Svými aktivitami se spolupodílejí na budování občanské společnosti, bezpochyby patří mezi tzv. pojistky demokracie, a mají nezadané právo na kritiku. Oproti státním orgánům mají nevládní organizace větší možnost detailních terénních znalostí a pohledu na problematiku z tohoto zorného úhlu. Protože v pluralitní společnosti je existence různých postojů legitimní a nutná (zaplať pánbůh, že to české vládě konečně došlo), dochází analýza k odvážnému závěru: z toho, že mezi vládní a nevládní sférou může a měla by existovat při mnoha jejich činnostech synergie, nikterak nevyplývá, že názory na všechny otázky musí být shodné; nelze ani přijmout závěr, že to, co je z té či oné strany kritizováno, je automaticky nesprávné. Ve svém hodnocení Zprávy o stavu lidských práv v ČR v roce 1997 pak ministerská analýza vyslovuje své kritické připomínky. Uvádím alespoň některé z nich (zároveň poznamenávám, že ne vždy cituji přesně, místy sumarizuji a parafrázuji). Zpráva postrádá celoevropský vývojový kontext, takže zpracovatelé, ať už záměrně nebo ne, staví Českou republiku mimo něj a vnímají problémy v České republice odděleně. Dochází tak k evidentnímu odtržení hodnocení České republiky od obecných trendů. Jiným nedostatkem zprávy je neuvádění zdrojů, z nichž autoři čerpali své informace... 13

14 Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1998 řada faktografických a jiných chyb může zajisté vyplývat z nedostatečnosti či polovičatosti informačních zdrojů různé provenience. Používání nepodložených tvrzení a nedostatečných či nekvalitních faktografických údajů a různých dezinterpretací není ospravedlnitelné. Byla zveřejněna plná jména, včetně dalších dat některých pachatelů rasistických útoků, aniž by tito byli pravomocně odsouzeni. Takovéto praktiky jsou z hlediska presumpce neviny a zákonů platných v České republice nepřijatelné. V některých částech zprávy je navozován dojem, že řešení dané problematiky v řadě oblastí stagnuje. Místy je zpráva jen obecným pojednáním o stavu společnosti... řadou konstatování, která zpráva ČHV uvádí v obecné rovině, prolíná představa, jak by měl vypadat ideální stav společnosti... Je třeba mít na paměti, že ideální stav je filosofická konstrukce, kterou je možné ustavičně aproximovat, ale již nelze nikdy dosáhnout. Budiž ještě jednou zdůrazněno, že analýzu třeba vnímat jako seriózní pokus o navázání dialogu, a že všechny otázky a výhrady, které vznesla, musí být brány s největší vážností. S mnoha námitkami se lze po mém soudu ztotožnit a vyslovit naději, že předkládaná zpráva si aspoň některé z nich vzala k srdci. Dovolil bych si ale zmínit se o jediné, s níž po mém soudu nelze souhlasit ze zcela principiálních důvodů a kde se dosud projevuje na straně státu - lze-li za bernou minci považovat analýzu ministerstva vnitra - podstatné neporozumění problému, o který ve věci ochrany lidských práv běží. Mám na mysli argument, který tvrdí, že dialog mezi vládou a nevládními organizacemi o stavu lidských práv v České republice by měl předcházet nežádoucí zmezinárodňování vnitrostátních problémů. Jestliže jsme si v loňském roce připomněli 50. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv a přemýšleli při této příležitosti nad jejím významem, pak internacionalizace (tedy ono zmezinárodňování ) lidských práv je nejvýraznější charakteristikou jejich moderního pojetí. Mezinárodní dialog o lidský právech stál u zrodu Charty 77, a i dnes představuje základní předpoklad dynamického rozvoje jak české, tak i celoevropské politiky. Lze jej bezpochyby považovat za nutnou, samozřejmě nikoli jedinou a postačující podmínku dalšího rozvíjení procesu evropské integrace. To, že se na něm podílejí jak vlády a jejich mezinárodní organizace, tak představitelé evropské občanské společnosti, je všeobecně považováno za naprosto samozřejmou věc. A jestliže to dosud některým našim vládním představitelům připadá nezvyklé, měli by si tento návyk nejen na domácím poli, ale i v mezinárodním prostředí, co nejrychleji osvojit. Kooperativní vztahy mezi vládní a nevládní sférou, užší propojenost mezi vnitrostátní a mezinárodní ochranou lidských práv představují základní výzvu dneška. Otevírají nové otázky a kladou na práci nevládních organizací jako je Český helsinský výbor daleko větší nároky než jaké byly kladeny dříve. Věřím, že Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 1998 odráží do značné míry pravdivě naši společenskou skutečnost, že její editoři a předkladatelé jsou si dobře vědomi zvyšující se odpovědnosti, kterou svým edičním počinem přijímají. Doufám zároveň, že zpráva se u poměrně široké čtenářské obce setká se živým ohlasem, možná někdy i s nesouhlasným stanoviskem, přesto ale s porozuměním. Martin Palouš náměstek ministra zahraničí ČR, dříve předseda ČHV Pod čarou musím ještě připojit poznámku osobní. Vzhledem k tomu, že od října loňského roku působím ve funkci náměstka zahraničních věcí, nemohu se - podotýkám jenom po dobu svého vyslání z nevládní sféry do této vládní mise - již na práci ČHV přímo podílet. Chtěl bych ale všechny ujistit, že učiním vše proto, abych mu byl v této pozici vnímavým, otevřeným a pokud mi to moje role dovolí, spolupracujícím partnerem. 14

15 I. Základní práva a svobody I. Základní práva a svobody Práva dětí Vizitkou každé společnosti je do značné míry úroveň péče, kterou poskytuje slabším a potřebným, mimo jiné také dětem. V roce 1990, 30. září, přijala bývalá ČSFR Úmluvu o právech dítěte. Úmluva přizpůsobuje jednotlivá lidská práva požadavkům, které vyplývají z postavení, situace, zájmů a potřeb dětí. K ratifikaci Úmluvy ČSFR došlo 7. ledna Pro ČR je Úmluva o právech dítěte závazná od 1. ledna Přijetím ústavní Listiny základních práv a svobod (na základě usnesení ČNR č. 2/1993 Sb.), Úmluvy o právech dítěte a dalších mezinárodně právních dokumentů se náš stát zavázal zaručit dětem a mladistvým zvláštní ochranu, která však dosud v našem právním řádu není vyčerpávajícím způsobem upravena. Úmluva o právech dítěte Úmluva o právech dítěte rozděluje dětská práva do čtyř skupin. První skupinu představují práva na přežití. Sem je řazeno právo každého dítěte na život a s tím spojený závazek států zabezpečit zachování života a rozvoj dítěte v nejvyšší možné míře (článek 6). Dále pak je to právo na zajištění zdravotního stavu nejvýše dosažitelné úrovně a na využívání léčebných a rehabilitačních ústavů. Státy mají učinit potřebná opatření ke snížení kojenecké a dětské úmrtnosti, k zajištění nezbytné lékařské péče, k potírání nemocí a podvýživy, k poskytnutí odpovídající péče matkám před a po porodu a další (článek 24 a 25). Řadíme sem i právo na dostatečnou životní úroveň (článek 27). Do druhé skupiny patří právo dítěte na rozvoj. Jde o právo na informace (článek 17), právo na vzdělání, zahrnující zavedení bezplatného a povinného základního školství pro všechny bez rozdílu, vyššího školství dostupného podle schopností (článek 28) a o právo na volný čas i odpočinek (článek 31). Patří sem i právo dítěte na svobodu myšlení a náboženství (článek 14) a právo na svobodu projevu (článek 13). Třetí skupinu tvoří ochranná práva, která směřují jednak k poskytnutí ochrany před porušením práv uvedených v Úmluvě, a jednak k ochraně před hospodářským vykořisťováním a všemi ostatními formami vykořisťování (článek 32 a 36), před narkotiky a psychotropními látkami (článek 33). Zvláštní články jsou věnovány ochraně před sexuálním zneužíváním a vykořisťováním (článek 34), před obchodováním s dětmi (článek 35), před krutým a nelidským zacházením (článek 37) a před zneužitím justice (článek 40). Článek 39 je věnován reintegraci dětí, které se již staly obětí vykořisťování, zneužívání nebo týrání. Zvláštní pozornost je věnována i právu dítěte na život v rodině se svými rodiči. Toto právo zahrnuje právo na jméno a registraci ihned po narození, a - pokud je to možné - i právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Dále jde o právo na zachování totožnosti včetně státní příslušnosti. Dítě také nemůže být odděleno od rodičů, pouze v případě, je-li to v jeho zájmu (v případech jeho zneužívání, týrání samotnými rodiči). V rámci práva na život s rodiči je dítě chráněno před nezákonným přemisťováním do ciziny a nevracením zpět (článek 7 až 11). Do čtvrté a významné skupiny patří participační práva. Jde o práva, kterými je dítěti dáno právo svobodně se vyjadřovat ke všem věcem, jež se ho dotýkají, včetně práva být vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, s tím, že názorům dítěte bude dána náležitá váha, odpovídající jeho věku a zralosti (článek 12). Do této skupiny patří i právo na svobodu sdružování a pokojného shromažďování (článek 15). 15

16 Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1998 Pro zjišťování, zda jsou zásady Úmluvy o právech dítěte naplňovány v jednotlivých státech, které jsou smluvními stranami této Úmluvy, byl v rámci OSN zřízen Výbor pro práva dítěte, jemuž jsou státy povinny podávat zprávy o plnění Úmluvy. První zpráva má být podána do dvou let od ratifikace Úmluvy v dané zemi, další pak každých pět let. Na tuto zprávu je pak Výborem vypracován posudek. Teprve v říjnu 1997 byla naší republikou předložena vládní zpráva o plnění úmluvy za léta Nevládní, alternativní zpráva o plnění Úmluvy o právech dítěte, která byla zpracována nevládními organizacemi zabývajícími se ochranou práv dětí a pomocí dětem ohroženým, byla projednána týmž výborem v téže době jako zpráva vládní. Výbor pro práva dítěte OSN má vůči České republice zejména výhradu ke článku 7 Úmluvy, která se týká práva dítěte znát své rodiče. Jde o prohlášení připojené z naší strany při ratifikaci v roce 1991 (ještě bývalou ČSFR). Dále Výbor pro práva dítěte České republice vytýká, že zásady nediskriminace (čl. 2), nejlepší zájem dítěte (čl.3) a respekt k názoru dítěte (čl. 12) nejsou plně začleněny v legislativní politice, a to zejména ve vztahu k dětem patřícím k národnostním menšinám. Tato situace se od doby projednávání zprávy nijak výrazně nezměnila. Výbor též doporučil zřízení orgánu pro práva dítěte na vládní úrovni, ten však do konce r zřízen nebyl. Dne 6. října 1997 Výbor pro dětská práva OSN na jednání se zástupci zdravotně postižených rozhodl ustavit skupinu pro zdravotně postižené osoby. Úkolem pracovní skupiny je monitorovat aktivity jednotlivých vlád týkající se postižených dětí. Členové Výboru pro práva dítěte OSN zdůraznili, že všechny články Úmluvy o právech dítěte se týkají i zdravotně postižených dětí, a v tomto smyslu by mělo být její dodržování také hodnoceno - včetně práva na život v rodině aj. Zákon o rodině a zákon o sociálně právní ochraně dětí Praxe ani právní úprava již delší dobu neodpovídají dnešnímu společenskému vývoji, ani potřebám ochrany dětí, které jsou ohrožovány stále se rozšiřujícím spektrem negativních jevů. Je třeba, aby byla vytvořena nová právní úprava, která by reagovala na tyto nové skutečnosti a také na mezinárodní dokumenty o právech dítěte, ke kterým Česká republika přistoupila, nebo v nejbližší době přistoupí. Vláda již počátkem roku 1995 uložila ministerstvu spravedlnosti zpracovat návrh novely zákona o rodině a ministerstvu práce a sociálních věcí zadala vypracovat zákon o sociálně právní ochraně dětí, který v České republice chybí již od roku Oba návrhy měly být zpracovány v součinnosti s ostatními zúčastněnými rezorty (s ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, ministerstvem zdravotnictví, ministerstvem vnitra, ministerstvem zahraničních věcí). Dne schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR zákon č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění pozdějších předpisů a o změně a doplnění dalších zákonů. Zákon nabyl účinnosti dnem Došlo jím k velmi významným změnám v oblasti úpravy vztahů rodičů a dětí, jednak upřesněním vzájemných práv a povinností rodičů a dětí, zejména však byla posílena ochrana majetkových zájmů nezletilých dětí (správa majetku a vyživovací povinnost k dětem). V oblasti osvojení dětí zákon spíše proceduru zkomplikoval. V důsledku této úpravy se naplňují kojenecké ústavy a dětské domovy dětmi, které by již dávno mohly prožívat svůj čas v rodinné výchově. Pozitivně je možno kvalifikovat fakt, že pojem blaho dítěte se výslovně projevil v zákoně o rodině v nově formulovaném ustanovení 41, podle něhož je cílem sociálně právní ochrany blaho dítěte. V současnosti je sociálně právní ochranou dítěte pověřeno ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo spravedlnosti, a to na základě zákona č. 100/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 114/1988 Sb. ve znění pozdějších předpisů a vyhlášky 182/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Právní postavení dětí upravuje zákon č. 94/1963 Sb., zákon o rodi- 16

17 I. Základní práva a svobody ně ve znění pozdějších předpisů. Ochrana práv dítěte se promítá i do dalších předpisů, jako např. do Občanského soudního řádu nebo Trestního řádu. Sociálně právní ochranu dětí dnes zabezpečují oddělení péče o rodinu a děti při okresních úřadech (OPD OkÚ). Tato oddělení evidují ročně více než půl milionu případů. Mezi nejčastější činnost sociálních pracovnic (v této profesi pracují z velké části ženy) patří zastupování dětí ve funkci opatrovníka při soudních jednáních v řízeních o úpravě poměrů nezletilých, při určování nebo popírání otcovství, při rozhodování o náhradní výchově a v dalších situacích, které se týkají dětí. V poslední době dochází k prudkému nárůstu případů zastupování dětí ze strany OPD OkÚ při soudních řízeních. Ne vždy jsou však sociální pracovnice plně kvalifikovány k zastupování práv dětí. Nejsou a ani nemohou být plně kvalifikovaným protivníkem advokáta protistrany. Zastupování kvalitním advokátem by bylo jistě pro dítě výhodnější. Tady shledáváme určitou mezeru v právní úpravě zastupování poškozeného, kdy právo na právní pomoc, vyplývající z článku 37, odst. 2 Listiny základních práv a svobod, není naplňováno, resp. realizováno. Podle návrhu nového zákona o sociálně právní ochraně dětí by poskytováním sociálně právní ochrany dětí měla být pověřována různá jiná státní i nestátní odborná pracoviště, která k tomuto výkonu obdrží od státu oprávnění. Jako jedno z řešení je to jistě chvályhodné, nicméně pomoc kvalifikovaného, právně vzdělaného odborníka je ve složitých případech (např. v případech dětí týraných, zneužívaných a zanedbávaných) nenahraditelná. Podle odborných předpokladů (kvalitní statistika není dodnes zavedena) je 1-2% dětské populace týráno a ročně zemře v ČR na následky týrání 40 až 50 dětí. Ani soudní praxe v minulé i současné době neodpovídá potřebám dětí. Např. v trestním řízení je dítě jako oběť trestného činu týrání svěřené osoby sice účastníkem soudního řízení, ale pokud je pachatel rodič - a podle odborníků se většina těchto trestných činů odehrává v rodinách - pak dítě nemá v řízení svého zástupce, ačkoliv ho soudce může ustanovit. To však nejsou jediné případy, kdy dochází k porušování práv dětí. Soudy si často nevědí rady a oddalují rozhodnutí v případech sporů rodičů o děti, v případech vyměřování výživného pro děti, o případech výchovných opatření ani nemluvě. Nový samostatný zákon o sociálně právní ochraně dětí byl sice již zpracován, dokonce již v podobě paragrafovaného znění, ale na pořad jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se v plánovaném termínu (v r. 1998) již nedostal. Podle dosavadních zjištění by mělo dojít k jeho projednání a schválení do konce roku Nový zákon o sociálně právní ochraně dětí by měl implementovat zásady Úmluvy o právech dítěte, k čemuž se Česká republika její ratifikací zavázala. Návrh zákona předpokládá úpravu práv dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte, a to zejména postavení dítěte jako subjektu sociálně právní ochrany, jemuž je přiznáno právo na vlastní názor a na slyšení ve věcech, které se ho týkají. Dále pak jde o přiznání práva dítěte na zachování vlastní identity a na výchovu ve vlastní rodině. Návrh zákona též stanovuje povinnosti státu a státních orgánů, a to hlavně povinnost státu poskytovat účinnou pomoc rodinám s dětmi, povinnost státních orgánů chránit děti před tělesným a duševním násilím, povinnost státu zajistit reintegraci a zotavení dítěte, které se stalo obětí týrání, zneužívání, zanedbávání nebo jiného krutého zacházení, povinnost evidovat děti žijící mimo rodinu a další. Doporučení Rady Evropy č z roku 1996 o Evropské strategii pro děti vyzývá všechny členské státy Rady Evropy, aby se ztotožnily s myšlenkou dítě především. Reagování na zájmy a potřeby dítěte považuje toto doporučení za politickou prioritu spolu s aplikací Úmluvy o právech dítěte. K dokumentům, které ještě naše republika neratifikovala, patří Úmluva o občansko-právních aspektech mezinárodních únosů dětí, sjednaná v nizozemském Haagu 25. října 1980 a Českou republikou, respektive ČSFR, podepsaná 28. prosince Úmluva byla ratifikována a vyhlášena pod číslem 34/1998 Sb.; je tedy součástí českého právního řádu. Cí- 17

18 Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1998 lem úmluvy je především vzájemná spolupráce ústředních orgánů jednotlivých členských států při neprodleném návratu dítěte do státu, z něhož bylo nezákonně přemístěno, nebo ze státu, v němž bylo nezákonně zadrženo. Dalším dokumentem, který je připraven k ratifikaci, je Úmluva o ochraně dítěte a spolupráci při mezinárodním osvojení, sjednaná také v Haagu v květnu I tato úmluva předpokládá vzájemnou spolupráci států v otázkách mezinárodních adopcí. V kojeneckých ústavech a dětských domovech vyrůstá mnoho dětí, o které nemají osvojitelé z ČR zájem, a které již dávno mohly vyrůstat v adoptivních rodinách ve vyspělých státech Evropy. Aktuálním problémem v ČR je nutnost znemožnit přístup dětí (do 18 let) k pornografii všeho druhu. To se týká i připraveného návrhu tiskového zákona, jenž by měl tuto problematiku upravit. Je mnoho diskutovaných témat v oblasti dětských práv, kde se jedná spíše o jejich omezení, např. snížení věkové hranice trestní odpovědnosti. Zde někteří odborníci argumentují vyspělostí dítěte. Na druhé straně jsou s jinými odborníky vedeny diskuse v souvislosti s nárůstem odkladů školní docházky z důvodů nezralosti dětí. Česká republika má vůči svým nezletilým občanům velké dluhy v ochraně jejich práv. Vše - jak se zdá - je připraveno k pozitivním změnám, ale mnohde chybí vůle k uskutečnění. Helena Kunstová vedoucí Právní poradny ČHV Práva žen Uplatňování práv žen Český svaz žen v rámci celé republiky uskutečnil diskusi na téma rovné příležitosti, a to mezi ženami organizovanými v ČSŽ, zejména mezi ženami z obcí do 2000 obyvatel. Následující poznatky vycházejí z názorů právě této skupiny žen. Signalizují oblasti, kde se vyskytují problémy, které mohou souviset s naplňováním lidských práv. Ženy dále uvedené skutečnosti vnímají jako porušování lidských práv, avšak v současné době neexistuje žádná právní studie ani reprezentativní sociologické šetření, na jejichž základě by se tato podezření mohla prokázat. A proto i tento příspěvek má svou omezenou vypovídací schopnost. Pokud jde o diskriminaci, panuje jednoznačný názor, že i když legislativa zaručuje rovnoprávnost, praxe, konkrétní zkušenosti vypadají jinak. Ženy se potýkají s diskriminací na každém úseku života, i když často jde o skrytou diskriminaci, jak v rodině (i vlastní vinou), v zaměstnání (nadřízeným), tak ve veřejném životě. Protože se nikdo systematicky nezabývá kontrolou dodržování právních norem ve společnosti, zejména zákoníku práce, neuplatňují se postihy za nedodržování zákonů. Stále platí, že jsou pro ženy uzavírány nevýhodné pracovní smlouvy, není dodržována ani minimální mzda, zaměstnavatel neplatí pojistné atd. V praxi je patrná jen minimální znalost zákoníku práce, zejména u soukromníků. Specifiku tvoří cizí státní příslušníci, kteří zaměstnávají většinou ženy. Pravidla si stanovují vlastní, především v malých provozovnách, obchodech. Není dodržována pracovní doba u mladistvých, dokonce jsou problémy s umístěním žen vracejících se z mateřské dovolené, které nemají zajištěné stejné pracovní zařazení podle pracovní smlouvy. Nejsou dodržovány podmínky pro práci těhotných žen, není brán zřetel na ochranu zdraví žen. Znevýhodněny jsou především ženy s malými dětmi, nejvíce pak ženy samoživitelky a ženy starší padesáti let. Při hledání nového zaměstnání se staly normou diskriminační otázky : Kolik máte dětí, jak často jsou nemocné, kolik je vám let?. Tato skupina žen má 18

19 I. Základní práva a svobody nejhorší situaci při hledání zaměstnání. U žen s dětmi zaměstnavatelé vyžadují potvrzení nebo prohlášení o tom, že žena nebude využívat právní nárok na péči o své nemocné dítě, a že má zajištěnu tuto péči jinak. Diskriminace věková je uváděna i v nabídce volných míst na úřadech práce, a inzeráty ve všech masmediích upřednostňují muže nebo věk do 35 let (tento problém je již delší dobu uváděn, a proto se připravují zákonná opatření). Zároveň ženám není umožněno uplatnění znalostí a zkušeností na základě jejich vzdělání. Často jsou nuceny přijímat v důsledku nedostatku pracovních příležitostí v místě bydliště jakoukoliv práci, i pod úrovní jejich dosažené kvalifikace. Velmi častá je praxe, že ženy jsou přijímány do zaměstnání na 3 měsíce a potom se najde důvod, proč se smlouva nemůže prodloužit. Další praktikou je, že pracovní smlouvy se uzavírají na nižší mzdu, na ruku se vyplácí více, anebo jsou uzavírány jen dohody na dobu určitou. Při rozvázání pracovního poměru pak ženy nemají nárok na odstupné, výpočet pro případné další dávky se jim tím snižuje. V České republice je vysoká zaměstnanost žen. Dvoupříjmové rodiny jsou nezbytností k udržení životní úrovně. Pro mnohé ženy je práce nedílnou součástí života, je důležitá, umožňuje ženě být nezávislá. Za diskriminaci považují ženy i dělení práce na mužskou a ženskou, což vede k nerovnosti v platech. Souvisí to i s tím, že není stále vyřešena otázka odměňování mužů a žen, a především samotné definování výkonů. Ženy jsou nespokojeny s platy, s možnostmi postupu a se svými odměnami. V podnikatelské sféře není možno zaměstnavateli prokázat, že ženy vykonávají stejnou funkci jako muži, např. ředitel ekonomického úseku a personální ředitelka. Nelze tedy srovnat dvě stejné funkce, zaměstnavatel má vždy možnost - jedná-li se o ženu - toto odlišit. Ženy se i ve vedoucích funkcích cítí diskriminovány. Muži by za stejnou práci byli odměňováni více, resp. by tuto funkci vykonávalo více mužů. Ženy by rády řešily svoji nezaměstnanost tím, že se rozhodnou pro drobné podnikání (např. jako kadeřnice, švadlena či pod.). Zpracují projekt a potřebují získat na vybudování dílny a její provoz finanční prostředky. České banky spíše půjčí miliony než 50 tisíc. Proto je poukazováno na těžkosti malých podnikatelek při získávání úvěrů, což je považováno za diskriminaci žen v přístupu k drobnému podnikání. Za diskriminaci považují ženy i výpočet při penzijním připojištění. Ženy mají během svého produktivního věku menší příjmy, tudíž i menší důchody. Při výplatě penzijního připojištění měsíčně je ženám určena menší částka s odůvodněním, že se ženy dožívají vyššího věku. Takže díky malému důchodu a menší částce z penzijního připojištění mají ženy - důchodkyně menší finanční prostředky na život v postproduktivním věku, přesto, že po celý život byly zaměstnány. Ženy se nebrání, protože mají obavy ze ztráty zaměstnání. Proto nebudou o svých problémech vypovídat, zvlášť v menších městech, kde není žádná další pracovní příležitost. Mají obavy, že zaměstnavatel upozorní nového zaměstnavatele na to, že přijímá rebela. Proto nelze uvést mnoho konkrétních příkladů. Ze strachu o zaměstnání, z obavy před dalšími problémy ženy odmítají jít i do soudních sporů. V současné době převládá diskriminace skrytá, postihující především ženy. Pracovní úřady o této situaci vědí, i o tom, jaká pravidla si zaměstnavatelé určují. Při kontrole však není možné tyto praktiky postihnout, protože je nikdo veřejně nepřizná pro obavu z dalších nepříjemností, a proto, že neexistuje obranný mechanizmus. V minulém období ženy u nás o svá práva nebojovaly, a proto se dnes snadno svých práv vzdávají nebo je neumějí hájit. Je však nutno konstatovat, že mnohdy i neznalost práv omezuje ženy v jejich prosazování. Ve veřejnosti stále platí různé mýty nepodložené realitou. V komunálních volbách 1998 se potvrdilo, že politika stran je maskulinní. Při sestavování kandidátek jednotlivých politických stran jsou preferováni jednoznačně muži. Přitom na kandidátkách nezávislých kandidátů bylo zvoleno více jak 50% žen. To se nedá říci o kandidátkách politických stran. Stálo by za to provést důkladnou analýzu statistiky komunálních voleb. Pravděpodobně bychom dospěli 19

20 Zpráva o stavu lidských práv v ČR v roce 1998 k závěru, že často užívané mužské klišé, hlásající, že ženy nemají zájem o politiku, nebude pravdivé. Účastnice diskuse chtějí podpořit program paritní demokracie tak, jak o tom hovoří materiály Rady Evropy. Jsou toho názoru, že by pomohlo větší zastoupení žen v těch orgánech, kde se o nich rozhoduje, a zejména v těch nejvyšších, které přijímají a schvalují zákony (parlament, vláda). Sama současná vláda však porušila rovnost příležitostí tím, že do vlády nezařadila ani jednu ženu. Nezbytným předpokladem je nutnost specifikovat diskriminaci žen, která by vedla k formulování diskriminace a k přijetí antidiskriminačních zákonů. Vypracování konkrétního a kontrolovatelného plánu k odstranění existujících forem diskriminace by jistě přispělo k naplňování mezinárodních dohod a zejména k lepšímu postavení žen v naší společnosti. Toto plnění by musela garantovat vláda na všech úrovních řízení. Všechny snahy však budou marné, pokud se nezmění celospolečenské mínění o rovných příležitostech mužů a žen. Je nezbytně nutné odstraňovat stereotypy v myšlení i chování lidí. Dodnes je běžně přijímán názor, že muž je hlava rodiny, živitel rodiny 1 apod., ačkoliv ve značném počtu rodin plní tuto úlohu žena, nejen samoživitelka. To ovšem není ojedinělý příklad mýtů v naší společnosti. Na základě diskuse členek Českého svazu žen k naplňování vládního usnesení č. 236 ze dne 8. dubna 1999 Zdeňka Hajná, předsedkyně Českého svazu žen Obchod se ženami v České republice jako porušování lidských práv Zdá se, že po listopadu 1989 se v České republice velmi rozšířila prostituce, a s tím i její kriminální rozměr - nucená prostituce a obchod se ženami. Médii jsou tato témata většinou prezentována jako patologické jevy konzumní společnosti, kde malá skupina společnosti (prostitutky, kuplíři) vydělávají velké peníze, rozšiřují pohlavní nemoci, devastují města a vesnice v pohraničních oblastech a ohrožují mravní výchovu mládeže. Pouze zřídka je obchod se ženami a nucená prostituce chápána jako závažné porušování lidských práv žen, které často neměly na výběr, případně neměly možnost ovlivnit situaci, ve které se ocitly. Ženy a dívky mohou být uneseny, pašovány přes hranice, zavřené v sex klubu, a fyzickým i psychickým násilím nuceny k prostituci. Obchodem se ženami však může být i prodej prostitutky, která je následně nucena k práci např. v cizině, a která nemá žádný vliv na své pracovní podmínky nebo výdělky. Ve všech případech obchod se ženami závažně porušuje lidskou důstojnost, fyzickou i psychickou integritu ženy, svobodu pohybu a svobodný výběr povolání. Souhrnná definice obchodu se ženami a nucené prostituce byla formulována mezinárodní sítí neziskových organizací Global Alliance Against Traffic in Women: Obchod se ženami je definován jako jakákoli pomoc nebo spolupráce při zprostředkování služeb a/nebo zabezpečení dopravy do místa výkonu práce, a to jak na území daného státu nebo do ciziny, pomocí násilí nebo pod pohrůžkou násilí, zneužitím pravomoci či postavení, zadlužením dotyčné ženy, podvodným jednáním anebo jinými donucovacími metodami. Nejznámější formou obchodu se ženami je jejich únos do ciziny za účelem prostituce. 2 1 Pozn. red. Dosud nedostatečně sledovaným problémem v ČR (a nejen v ČR) je domácí násilí na ženách. Jde z velké části o skrytý a skrývaný fenomén, takže policejní a soudní statistiky o jeho rozsahu vypovídají jen zčásti. Evropský parlament vyhlásil rok 1999 Evropským rokem proti násilí na ženách. (O této problematice pojedná příští zpráva ČHV.) 2 Lap-Chew, Lin a Wijers, Marjan: Trafficking in Women Forced Labour and Slavery-like Practices in Marriage Domestic Labour and Prostitution. Utrecht, Překlad z AJ: Dáša Frančíková. 20