1. Skitouring, skialpinismus a freeride

Transkript

1 1. Skitouring, skialpinismus a freeride Skialpinismus a zejména jeho méně náročná forma Skitouring zažívá v dnešní době stále větší oblíbenost. Vzhledem k historickým aspektům aktivit člověka v horském prostředí můžeme hovořit o určitém druhu renesance. Klid a majestátnost neposkvrněných zimních hor přinášejí opak přeplněným sjezdovkám a lyžařským střediskům. Každý metr sjezdu je zasloužený náročným výstupem, který u obtížnějších túr zahrnuje i lezecké problémy a potřebu využití horolezecké techniky. Skialpinistické podniky jsou podle některých horolezců skialpinistů královskou disciplínou alpinismu. Pro lenošnější lyžaře, kterým jde především o sjezd ve volném terénu hovoříme o tzv. freeride, kdy na začátek sjezdu se dopraví lanovkou, nebo vrtulníkem a odpadá tak náročný výstup. 1.1 Historie Skialpinismus jako pojem zahrnuje podle T. Hiebelera veškeré horolezecké aktivity v horách, při nichž se využívají lyže. Náročnost podniků i jejich charakteru je rozdílná jak dnes, tak už v samotné historii tohoto sportovního odvětví. Proto nám tato definice již zcela nevyhovuje, ale o tom později. Zpočátku bylo lyží užíváno především pro náročné přechody, jako byl například Nansenův přechod Grónska roku V následujících letech se lyže dostávají do Alp a jsou zlyžovány některé méně náročné alpské vrcholy (Sonnblick m,1896), zakládají se první kluby a rozšiřuje členská základna. Už v roce 1904 je H. Myliem a třemi horskými vůdci zlyžován Mont Blanc. Lyže se postupně dostávají i mimo Evropu lyžují Angličané do kráteru Kilimandžára, ve třicátých letech H. Ertl lyžuje už i v Himálaji. (Dieška, 1988). V roce 1933 se objevuje první snaha porovnat výkonnost skialpinistů a vzniká závod s doposud nejdelší tradicí Trofeo Mezzalama, který se s menšími, či většími přestávkami a změnami pravidel koná dodnes. Po druhé světové válce došlo k jasnému rozčlenění na soutěžní skialpinismus a tradiční skialpinismus. V tradičním skialpinismu se začíná dosahovat hranice skiextrému. Jako první definoval skiextrém K. Jeschk jako sjezd který má délku minimálně 250 m a sklon přes Dnešní definice skiextrému označuje svah přesahující sklonem 45 0 a délkou 250 m. obr. 1 Centrální žleb Vysoké, Vysoké Tatry, Slovensko

2 Mezi vysokohorským lyžováním (skitouringem) a skiextrémem je rozhraní náročných sjezdů ve sklonech od 30 0 do 45 0, které mohou podle lokality a charakteru spadat do obou kategorií. Poznávací období těchto přechodových sklonů vyvrcholilo sjezdy z Aiuguile de Argentiere přes ledovec Millieu (1939), nebo sjezd Auiguille de Triolet Z stěnou (1941). Do skutečného skiextrému vstupují alpinisté až po druhé světové válce. Za počátek historie se pokládá sjezd severních svahů Mt. Blancu. L.Terray a B. Dunavay projeli rozrušenou severní stěnou na ledovec Bosson v roce Už o sedm let dříve však dokázali L. Lachenal a M. Renoir sjezd jižní stěnu Col des Droites a na 400 m dlouhém úseku lyžovali ve sklonu V průběhu šedesátých let bylo sjíždění strmých alpských kuloárů v plném proudu. Asi nejvýraznější osobností byl S. Saudan. Jako první lyžoval ve svazích přes 50 0 a ukázal směr kterým ho následovali další. V sedmdesátých letech to byl zejména H. Holzer, který si připsal takové prvosjezdy jako Ostruha Brenvy v masivu Mt. Blanc, nebo Alpispitze S-stěnou. Mezi další výrazné osobnosti patřili zejména T. Valeruz, P. Vallencant, nebo později J.M.Boivin. V průběhu osmdesátých let došlo k posunutí hranice skiextrému přes 45 0, obtížné lyžování v úzkých kuloárech je prokládáno slaněním, nebo náročnými skoky. Postupně se dosáhlo sklonů až k 65 0 což je zhruba hranice soudržnosti sněhu umožňujícího lyžování. Zcela pochopitelná byla snaha lyžovat i z nejvyšších vrcholů země. Jako první byla sjeta v roce 1979 Annapurna I (8.091 m) Y. Morinem. V určité rovině pak můžeme pokládat za úplný vrchol tradičního skialpinismu sjezd D. Karničara z vrcholu Everestu m až do základního tábora v roce Ve výškovém skialpinismu se dnes vyžaduje aby byl celý sjezd pokud možno uskutečněn vždy v jednom dni. S rozvojem Snowbordu došlo k průniku tohoto žehlícího prkna i do tradičního skialpinismu a extrémních sjezdů. Prvními propagátory byli zejména B. Gouvy a J.M.Boivin. Snowboardisté používají pro výstup sněžnice, nebo dnes nová prkna umožňující rozdělení na dvě lyžiny, které se pro výstup používají jako klasická skialpinistická lyže. Z hlediska porovnání výkonů však máme poněkud menší problém. Je větším výkonem třítýdenní přechod horského masivu kdy sklon svahů nepřesáhne 30 0? Horolezecký výstup náročnou stěnou a poté sjezd z vrcholu jinou, nebo stejnou cestou? Výstup lehkou cestou, nebo využití vrtulníku či lanovky a poté sjezd extrémně strmým svahem plným náročných skoků? Výstup nad m a sjezd z vrcholu? Ze snahy o porovnání výkonnosti vzešly skialpinistické závody. Odloučením závodního skialpinismu od tradičního dnes mají některé skialpinistické závody spíše podobu běhu do vrchu na lyžích a upravené vybavení by neumožnilo sjezd tradičním, náročným terénem, nebo horolezecký výstup. Každopádně však můžeme označit skialpinismus a skitouring za sportovní disciplínu mnoha tváří a přinášející zábavu a obohacení mnoha rozdílným lidem. 1.2 Definice disciplín Už z několika odstavců věnovaných historii nám vyplývá, že sportovní výkony spojené s výstupem a lyžováním v horách mají odlišnou úroveň. Základně v rámci lyžařských aktivit spojených s vysokohorskou turistikou, nebo horolezectvím hovoříme o třech disciplínách. Skitouring nejméně náročná a nejrozšířenější forma lyžařských aktivit ve volném horském terénu. Jedná se přechody neledovcových pohoří. Jedno, či vícedenní túry při nichž pro výstup i sjezd není nezbytné užití doplňujícího horolezeckého vybavení.

3 obr. 2 Skitouring můžeme označit jako náročnější lyžařskou turistiku Skialpinismus aktivita s různou mírou náročnosti jak ve výstupu, tak i sjezdu. Charakter zátěže je dán terénem, nadmořskou výškou i vlastní náročností výstupu či sjezdu. Obecně je možné považovat za skialpinistickou túru, pokud je pro výstup, nebo sjezd nezbytné použití doplňujícího horolezeckého vybavení. Jako vysokohorský skialpinismus označujeme aktivity v pohořích pokrytých ledovci. Ve Východních Alpách můžeme překročit nadmořskou výšku 3000 m, v západních Alpách až 4000 m. U ledovcového terénu je mnohem otevřenější a více fascinující prostor, oproti neledovcovým horám je ale výrazný nárůst rizika v podobě trhlin a ledovcových zlomů, pro jejichž překonání je nezbytné zvolit správný technický a taktický postup. Samostatnou kapitolou jsou pak náročné lezecké túry, které lze za ideálních podmínek sjet na lyžích (skiextrém), stejně jako i lyžování ve výškách přes m (výškový skialpinismus). Jedná se o krajně rizikové aktivity, kdy ne vždy je sjezd možný a zpravidla nikdy neposkytuje ideální prožitek z vlastního lyžařského pohybu, ale spíše z řešení náročného problému. Freeride velmi populární především pro odstranění fyzicky náročného výstupu. Lyžování se realizuje v oblastech zajištěných sítí lanovek a sjezd je veden volným terénem v jejich okolí. Nejpopulárnější oblasti v Alpách nalezneme například v La Grave, Chamonix, nebo Arlbergu. Nezbytné je zmínit i tzv. heliskiing, který je populární zejména v Kanadě a USA. Na začátek sjezdu dopraví lyžaře vrtulník. Oproti skitouringu a skialpinismu má freeride jedno výrazné negativum. Sjezd zahajujeme z vrcholu bez předchozího výstupu terénem plánovaného sjezdu. Snížená fyzická náročnost je nahrazena velmi vysokou orientační náročností a výrazně obtížnějším posuzováním lavinového nebezpečí. 1.3 Vybavení Vybavení pro skialpinismus rozlišujeme do tří kategorií. Materiál základní, bezpečnostní a doplňující. Veškeré vybavení musí splňovat evropské normy, to znamená, že na výrobku vždy nalezneme odpovídající číslo normy a označení CE. Pokud splňuje i náročnější normy stanovené mezinárodní horolezeckou asociací UIAA je výrobek označen známkou UIAA. Stéle bychom měli mít na paměti a je jedno jestli při týdenním přechodu, extrémním sjezdu, nebo nenáročné jednodenní túře, že není špatné počasí, nebo podmínky, ale pouze špatně

4 připravení lidé. K těm podmínkám je pak nezbytné doplnit, že dobře připravený člověk dokáže špatné podmínky posoudit, vyhodnotit a nebezpečí odpovídajícím způsobem optimalizovat Základní vybavení Lyže Skialpinistická lyže má spoustu možných podob a její podoba je dána především požadavky uživatele a terénu v němž se budeme pohybovat. U závodních lyží bude kladen důraz především na váhu, neboť rozhodující je usnadnění stoupání a o rychlosti rozhoduje každý gram zátěže. Taková lyže však velmi obtížně povede bezpečný sjezd v krustě, nebo na tvrdém podkladu. Obecně jsou vlastnosti lyže dány délkou, šířkou a rádiusem vykrojení. Delší lyže lépe vede stopu, je stabilnější v oblouku, ale náročnější je její ovládaní v úzkých žlabech a kuloárech. Krátká lyže umožňuje rychlé změny směru, potřebuje menší prostor, při sportovní otevřené jízdě, ale dokáže být pěkně neposedná. Pro skitouring a skialp se jeví jako nejvhodnější lyže +/- 5 cm tělesné výšky. Šířka lyže ovlivňuje především chování lyže na různém podkladu. Pro tvrdé podklady, led, nebo zmrzlý firn je lepší lyže užší, schopná rychlého přehranění. Do prašanu, nebo krusty je nejvhodnější lyže široká, schopná plavat po povrchu. Vykrojení, neboli rádius lyže je určující pro poloměr oblouku při postavení lyže na hranu. Dnes jsou již téměř všechny lyže carvingové, tzn. s výrazným krojením a poloměrem oblouku až pod deset metrů. Taková lyže však dokáže na prolamující se krustě řádně potrápit i velmi schopného lyžaře. Jako optimální se jeví lyže s poloměrem kolem 18 m a šířce pod vázáním cca mm. Další vlastnosti jsou dány různou tvrdostí celé lyže, jejích částí a torzní tvrdostí, která je rozhodující zejména podle váhy a schopností lyžaře. obr. 3 Typická skialpová lyže, rádius m Z hlediska péče o lyže je nezbytná pravidelná údržba. Skluznice by měla být rovná, bez děr a rýh, pečlivě navoskovaná a vykartáčovaná, aby přebytečný vosk nepoškozoval lepidlo na pásech. Nabroušené hrany jsou zvláště u náročných sjezdů naprostou nezbytností pro bezpečné vedení sjezdu. Než provádět kutilské opravy doma, je vhodnější přenechat péči odbornému servisu. Vázání Oproti sjezdovému vázání máme několik odlišných požadavků. Vázání musí umožňovat režim chůze, mít pokud možno co nejmenší hmotnost a současně dostatečnou torzní tuhost jak při výstupu, tak i sjezdu. U polohy pro chůzi by vázání mělo umožňovat nastavení podpěry paty pro výstup strmějším terénem. Oceníme také možnost ovládání vázaní pomocí hole Podle odlišného terénu a požadavků lyžaře budeme volit odlišné typy. Na přechody a závody budou třeba nejlehčí možné typy jako například Dynafit TLT, pro náročné lyžaře schopné vynést nějaký gram navíc pak například Fritschi Freeride. Důležitou součástí vázání jsou pak brzdičky. Řemínky jsou nebezpečné zejména z hlediska stržení lavinou. Poslední důležitou součástí jsou tzv. harscheisny, neboli stoupací železa pro tvrdý podklad. Vzájemnou funkčnost celého systému, tedy správného nastavení vázání,

5 upevnění a funkčnost brzdiček, možnost umístení harscheisen bychom měli vyzkoušet vyzkoušet a upravit doma a nikoli až v průběhu túry. obr. 4 Fritschi Freeride patří k nejodolnějším a nejvíce sjezdovým skialpovým vázáním obr. 5 TLT Dynafit je nejlehčím skialpovým vázáním a je oblíbené zejména u závodních skialpinistů Stoupací pásy Stoupací pásy byly původně vyráběny z tulení kůže jejíž struktura umožňovala skluz vpřed a zabraňovala proklouznutí vzad. Dnes jsou pásy vyráběny z mohérových, nebo syntetických vláken. Poměr mohéru a syntetiky určuje poměr skluzu a stoupavosti. Z hlediska upínání se dříve používalo řemínků, dnes je celý pás pokryt permanentně lepící vrstvou a pro uchycení se používá kotvících systémů na špičce a patce. Správná funkce je zajištěna pravidelnou výměnou lepicí vrstvy (cca jednou za sezonu), impragnací pásu a zejména kontrolou funkčnosti vypnutí a nastavení upínací špičky a patky pásu. Pás by měl pokrývat co největší plochy lyže, po stranách by měl mít k hranám volnou plochu cca 2-5 mm. Pro carvingové lyže je proto vhodné užívat pásů přímo upravených na konkrétní typ lyže. obr. 6 stoupací pás osazený háčkem na patku, gumovým napínákem na špičku a lepicí vrstvou v ploše

6 obr. 7 Pásy natahujeme od patky, zahákneme koncovku a nalepíme prvních cca 30 cm, patku opřeme o botu a napneme zbývající část pásu, kterou zajistíme na špičce gumovou koncovkou, po celé délce pás uhladíme a nalepíme na skluznici, dáváme pozor aby nedošlo ke kontaktu lepicí vrstvy a sněhu. Teleskopické hole Pro oporu při výstupu používáme hole. Podle sklonu svahu, pro výstup i sjezd potřebujeme měnit jejich délku, nebo je případně sbalit do batohu. To vše jsou důvody proč používáme nejčastěji trojdílné teleskopické hole. Podle tvrdosti podkladu máme odlišnou velikost talířku, pro plnou oporu na zledovatělém povrchu nebo kamenech je důležitý ostrý a tvrdý hrot. Poutka holí by měla být pohodlně a rychle nastavitelná, důležitá je tuhost a váha holí. obr. 8 Skitouringová - skialpinistická hůl je dvoj, nebo trojdílná, vhodná je možnost uchopení v celém prostoru nejvyššího dílu, velkou pozornost také věnujeme talířkům, které jsou větší a tedy se tolik neboří do hlubokého sněhu Bezpečnostní vybavení Bezpečností vybavení je nezbytné nosit stále se sebou a přitom vždy věříme, že nedojde na jeho použití. Řešení krizových situací, jako je lavina, nebo zranění některého z členů skupiny je bez vybaveni obtížné, nebo téměř nemožné. LVS lavinový lokátor, sonda a lopata LVS je nezbytný pro řešení lavinové nehody, rychlou lokalizaci postiženého. Kvalitní sonda a lopata umožní rychlé upřesnění polohy postiženého a jeho následné vyproštění. Více k LVS, sondě a lopatě v kapitole o lavinách. Kvalitní a certifikované vybavení je v tomto případě zcela neoddiskutovatelné! obr. 9 Lavinové vyhledávače - zleva Ortovox F1, M2, Arwa, Tracker BCA, Baryvox, Ortovox X1, Stubai DSP O dalších možnostech jako jsou lavinový ABS, Avalung system. nebo Avalanche ball naleznete více v kapitole o lavinách.

7 Lékárna Je nezbytným balíčkem první pomoci. Pro použití je velmi vhodné umístění lékárny ve svrchní kapse batohu, tak aby byla vždy po ruce. Vždy by měla obsahovat několik základních obvazů, pevnou lepící pásku, elastický obvaz, trojcípý šátek, resuscitační roušku, gumové rukavice, izofólii a další drobnosti umožňující rychlé a praktické poskytnutí první pomoci. Není až tolik důležité jestli máte v lékarně malou ambulanci, ale spíše jaké máte znalosti a jak umíte s lékárnou, přesněji jejím obsahem naložit. Bivakovací vak Vak složí jako ochrana proti nepříznivým vlivům počasí při nouzovém přenocování. Z hlediska řešení krizové situace zranění člena skupiny poslouží k izolaci postiženého od okolního prostředí a pomůže zlepšit jeho tepelný komfort. Lze jej také použít na nouzová nosítka, zajištění na skluzu z lyží a mnoho dalších použití. O čelovce, mobilním telefonu a jiných drobnostech, přesněji nezbytnostech, které by nám nikdy neměly na túře chybět asi není třeba hovořit Doplňující vybavení Pod pojem doplňující vybavení zahrnujeme pomůcky pro orientaci,veškeré oblečení, batoh a horolezecký materiál nezbytný k bezpečnému zajištění výstupu. Dále pak do této skupiny zahrnujeme vybavení, které může posloužit pro opravu poškozené, nebo náhradu ztracené části výstroje. Pomůcky pro orientaci Základem pro dobrou orientaci v terénu je kvalitní mapa. Obecně se dá považovat za ideální mapa měřítka 1:25.000, které je dostatečně podrobná, ale současně zahrnuji i poměrně rozsáhlé území. Za nejdůležitější pomůcku hned po mapě považujeme v horském terénu výškoměr. Kombinací údajů výškoměru a mapy jsme schopni poměrně přesně určovat svou pozici. Jako nejideálnější se jeví výškoměr integrovaný do hodinek. Pro zorientování mapy potřebujeme kompas, nebo lépe buzolu podle níž se dá lépe držet azimut směru postupu. Některé hodinky jsou vybaveny elektronickým kompasem, jeho spolehlivost je ale bohužel někdy nízká. Velmi dobrou pomůckou je pak GPS, pomocí níž jsme schopni přesně určit svou polohu, můžeme si připravit celou trasu, zadat ji do GPS a ta nás pak navádí od jednoho kontrolního bodu k druhému. Tyto kontrolní body je také možné ukládat do paměti GPS při výstupu v terénu a v případě zhoršení počasí máme jistotu bezpečného návratu. Kvalitní GPS přístroj v sobě zahrnuje i funkci digitální mapy, barometrického výškoměru a elektronického kompasu. Prostě zcela ideální věc, jenom by Vám neměly dojít baterie... I z tohoto důvodu proto lépe papírovou mapu a buzolu vždy se sebou a hlavně s ní umět zacházet. Oblečení Pro skialpinistickou túru je velmi vhodná možnost vrstvení oděvů, jejich snadná změna bez vyzutí z lyži, zejména u kalhot. Oblečení by mělo mít dostatečnou schopnost odolávat vlhkosti, izolovat proti chladu a současně dosahovat co největší prodyšnosti. Jako

8 nejvhodnější se jeví stretchové a softschelové materiály, doplněné do horní vrstvy dvouvrstvým, nebo Packlite laminátem. Batoh Batoh by měl být především pohodlný, s možností snadného uchycení lyží, cepínu a lopaty. Mělo by se nám do něj vlézt veškeré vybavení a současně by měl být co nejkompaktnější aby se na něm příliš nezachycoval sníh. Velikost bude samozřejmě odlišná pro závod, jednodenní túru, nebo vícedenní přechod se spaním ve stanu. Při pohybu by měl být batoh pevně fixovaný na zádech a neměl by vykazovat oproti tělu žádné pohyby. Pokud si budeme chtít lyžování užít, neměla by velikost batohu překročit 40 l a váha kg. Horolezecký materiál Z horolezeckého materiálu potřebujeme vybavení odpovídající náročnosti horolezeckého výstupu obsaženého ve výstupové trase. Pokud se jedná u túru na ledovci vždy bychom měli mít vybavení umožňující zabezpečení proti pádu do trhliny a následné vytažení člena skupiny i pokud je v bezvědomí. Za základní sadu vybavení považujeme plné, nebo poloviční lano m, sedací úvaz, helmu, 5 x karabina s pojistkou, 4 x normální D karabina, 2 x 120 cm šitá smyčka, 2 x 1.5 m, 1 x 3 m a 1 x 5 m 6 mm silný prusik, ledovcový šroub 19 cm. Pro výstup v lezeckých partiích se nám pak podle náročnosti trasy hodí jeden, nebo dva cepíny, mačky, případně další jistící materiál do skalního terénu. Pokud je výstup lezeckého charakteru je vhodné používat dvojité lano. Rezervní sada Při pohybu na skialpových lyžích občas dochází k poškození, nebo ztrátě části vybavení. Alespoň základní a nejčastější poruchy ba náš postup neměly ovlivnit. Je velmi dobré se sebou nosit nářadí pro seřízení vázání (šroubovák, kleště, nůž), náhradní pásy, náhradní talířek hole, sjezdový lyžařský vosk a poté ještě univerzální pevnou pásku. Nejideálnější je tzv. Ducktape, která je pevná a téměř vždy dokonale lepí. 1.4 Technika výstupu Při výstupu na skialpinistických lyžích kombinujeme přímou chůzi v mírných terénech s traverzy a výstupem v obloucích nebo s obraty v terénech strmých. O tom co a jak má své přednosti i negativa u jednotlivých technik Přímá chůze Základní postup je do určité míry identický s pohybem na běžeckých lyžích, pohyb je ovšem pomalejší a nemá takovou dynamiku. Ideální krok je rytmický s klidným přenosem váhy na zatíženou nohu. Ideální je maximálně ekonomický a současně stabilní postup s důrazem na pohodlí stopy a její bezpečnost z hledisky lavinové situace v terénu.

9 obr. 10 Základní chůze Základní krok je veden v postavení nohou odpovídajícím přibližně šířce boků, s dostatečnou stabilitou do stran. Váha je plně přenesena na plnou plochu chodidla stojné nohy. Odlehčená noha přesouvá lyži vpřed s mírným vytočením boků, aniž by lyže ztrácela kontakt se sněhem. Následně je na plné chodidlo přenesena váha a následuje přesun druhé lyže. Vytáčení boků napomáhá ideálnímu přesunu váhy i vyladění délky kroku. Hole pracují v opačném rytmu než lyže a jejich hlavní význam je především pomoc udržení rovnováhy. Hole bychom měli vždy držet volně v ruce bez navlečených poutek. Délka kroku je volena vždy podle terénu. Na rovině je možné přecházet v mezikrokové fázi až do skluzu, při chůzi do prudšího kopce se krok zkracuje a stává statičtějším. Odlišnější způsob chůze vyžaduje postup v hlubokém sněhu, nebo naopak na tvrdém podkladu. V hlubokém sněhu je nezbytné při odlehčení lyži mírně nadzvednout a poté posunout. Na tvrdém podkladu je dobré lyži posunout, nadzvednout a přidupnout. Pokud není postavení lyže stabilní ani po přidupnutí je nezbytné použít harscheisny, nebo-li mačky do vázání. Postup s jejich využitím je poměrně stabilní, neumožňuje ovšem skluz a při využití patních podpěr ztrácejí efekt. obr. 11 vyuzití "harscheisen" na tvrdém povrchu

10 Za hraniční sklon při němž je možný výstup přímo do svahu bez výrazného nasazení holí je považováno Při postupu nad tímto sklonem užíváme vždy traverzů a pro změny směru chůze obratů. Patní podpěry zvedáme zpravidla ve sklonech od i pak by naše stopa neměla vést příliš prudce do svahu a prioritou by mělo být především její pohodlí. obr. 12 Chůze v traverzu s odlišnou výškou držení holí Chůze v traverzu je náročná především pro výškově nestejné postavení nohou, kdy jedna noha (horní) je vždy více namáhaná. Pro odlehčení je možné vest lyže v užší stopě a snížit výškový rozdíl. Lepší stabilitě napomáhá uchopení horní hole pod madlem. Nestejnoměrné únavě nohou se snažíme bránit změnami směru. Ve strmém terénu je potřeba neustále považovat změny směru za ohrožení stabilního postoje. Proto vybíráme pro změny směru pokud možno místa s mírnějším sklonem, nebo alespoň dobře upravíme plošinku pro obrat Chůze do oblouku Jak už jsme naznačili v odstavci věnovaném přímé chůzi od sklonu 28 0 je chůze přímo proti svahu nepohodlná a nestabilní. Výstup je proto veden stoupajícím traverzem, kdy je ovšem potřeba čas od času změnit směr. Pro změny směru v mírnějším terénu užíváme chůze do oblouku, pro změny směru ve strmém terénu užíváme obratů. Nejjednodušší změnou směru je chůze přes špičku. Tuto změnu směru používáme při delších zatáčkách, nebo změnách směru na které máme dostatek prostoru. Výhodou je možnost zachování rytmu a délky kroku. Oblouk je zahájen vnější lyží která při vykročení zaujme přívrat, tedy špičky směřují k sobě, patky od sebe. Vnitřní lyže oblouku se připojuje do paralelního postavení.

11 obr. 13 Chůze do oblouku (chůze přes špičku) Další možnou změnou směru je chůze do oblouku přes patu. Výhodou je rychlejší změna směru. Nevýhodou je horší ovladatelnost pohybů v hlubokém sněhu. Oblouk je zahájen vnitřní lyží, která zaujme postavení v odvratu, tedy špičky lyží směřují od sebe, patky k sobě a následným krokem vnější lyži přinožujeme zpět do paralelního postavení. obr. 14 Přešlapování do oblouku (chůze přes patku) Nevýhodou obou předchozích způsobů je chvilkové paralelní postavení se spádnicí. A poměrně velký prostor potřebný pro oblouk. Pro odstranění těchto nevýhod je nejideálnější kombinace obou technik. Oblouk je veden střídavým krokem přes špičku a přes patku. Výsledkem je velmi rychlá změna směru s minimální změnou rytmu chůze i délky kroku. obr. 15 Kombinovaná chůze do oblouku, vnější lyže přes špičku, vnitřní přes patku Na velmi strmých svazích od cca 35 0, nebo v místech s málo prostorem na změnu směru je využití chůze do oblouku téměř nemožné. Pro stabilní a bezpečnou změnu směru používáme obraty, které provádíme na místě Obraty Jako nejjednodušší se učíme základní obrat. Zaujmeme stabilní postoj na vnější (spodní) lyži, která je v postavení kolmo na spádnici. Vnitřní lyži obratu postavíme patkou k vázání vnější lyže a špičku nasměrujeme do požadovaného směru. Důsledně přeneseme váhu a

12 odlehčenou vnější lyži přinožíme do paralelního postavení. Nevýhodou této techniky je poměrně náročný přenos váhy a v něm nestabilní pozice. Výhodnějším se jeví využití obratu sestoupením, který nás sice stojí krok zpět se svahu dolů, ale je o něco méně náročný na koordinaci a rovnováhu. Obrat sestoupením je zahájen vnitřní lyží obratu, kterou sešlápneme vázáním pod patku vnější lyži tak že je nastavena do směru, jímž chceme pokračovat. Vnější lyži odlehčíme a sesuneme za patkou vnitřní lyže dolů, kde ji otočíme do paralelního postavení a pokračujeme v chůzi. Pro otočení a přinožení vnější lyže je možné použít dynamický švih, nebo nakopnutí o patku vázání, které nám přiloží špičku lyže ke kolení a je možné s lyží snadno v tomto okamžiku manipulovat. obr. 16 Obrat sestoupením Jak základní obrat, tak obrat sestoupením mají nevýhodu v obtížném postavení lyží přesně kolmo na spádnici a tedy mohou být ve strmém svahu nestabilní. Pro obraty ve strmém terénu kde potřebujeme maximální jistotu proto používáme nejvíce dva následující způsoby. Oba jsou obraty o a je možné je provést na malé ušlapané plošince. Prvním z možných způsobů obratů o je obrat přednožením. Zaujmeme stabilní postavení kdy lyže jsou kolmo na spádnici a ušlapeme si stabilní plošinku. Horní lyži přednožíme a patku vytočíme a sesuneme nad spodní lyží ze svahu dolů. Lyži otáčíme špičkou a pokládáme zpět do stopy otočenou o celých Přeneseme na ni váhu, odlehčíme spodní lyži a dynamickým švihem, nebo kopnutím o patku vázání lyži otočíme a přinožíme do paralelního postavení. obr. 17 Obrat přednožením Klasický obrat přednožením nám někdy činí problém v hlubokém sněhu, nebo strmějším svahu. Pro lepší stabilitu i ovladatelnost lyží můžeme využít obrat přednožením s oporou patky. Obrat zahajujeme ušlapáním plošinky kolmé na spádnici. Horní lyži přednožíme a opřeme patkou o sníh na úrovni špičky spodní stojné lyže. Na patce opřené o sníh lyži pootočíme do požadované pozice a přeneseme na ni váhu. Spodní lyži máme odlehčenou a můžeme ji dynamickým švihem, nebo kopnutím o patku vázání otočit a přinožit do paralelního postavení.

13 obr. 18 Obrat přednožením s oporou patky Bezpečné provádění obratů má několik podmínek. Je nezbytné provádět nácvik různých technik v odlišných sněhových podmínkách a začít na mírných sklonech. Pokud zahájíme nácvik v 35 0 svahu je poměrně slušné riziko, že si v lepším případě pouze natlučeme. Další nezbytnou podmínkou je alespoň průměrný pohybový rozsah dolních končetin. Poslední nezbytností je pak praktické využívání holí. Je nezbytné měnit pozici holí tak aby nám vždy poskytovaly plnohodnotnou oporu a současně nebránily změně pozice lyží Ostatní techniky výstupu Poslední dvě techniky týkající se výstupu jsou určené pro velmi strmé svahy. První technikou je výstup bokem na lyžích. Zablokujeme volnou patu vázání a v paralelním postavení kolmém na spádnici ukračujeme do svahu. Tato metoda se používá zejména pro překonání krátkých výstupů při sjedu. Pokud nelze pro strmost svahu stoupat na lyžích s využitím pásů (cca od sklonu 40 0 ), je výhodnější lyže sundat a pokračovat ve výstupu podle tvrdosti podkladu v botách, nebo s využitím horolezeckých maček. Pro kratší výstup lyže sepneme skluznicí k sobě a neseme je přes rameno špičkami vpřed ve vyvážené poloze. Pro delší výstup lyže umístíme na batoh. Způsobů upevnění lyží na batoh je povícero, jedním z nejoblíbenějších je umístění lyží po stranách batohu a stažení špiček k sobě. obr. 19 Výstup v lezeckém terénu s lyžemi na batohu

14 1.5 Technika sjezdu Po často náročném výstupu následuje dosažení nejvyššího bodu túry a to nejlepší za odměnu, sjezd. Pokud nehrozí lavinové nebezpečí a svahy jsou neposkvrněné, každý člen skupiny může nakreslit do plání sněhu svůj podpis oblouky lyží. Dokonalé vychutnání jízdy je ovšem závislé na připraveném a odpovídajícím vybavení jak pro vlastní lyžování, lavinovou nehody i pasivními bezpečnostními prvky u náročných sjezdů jako je chránič páteře a helma. Helmu bychom měli užívat i u sjezdů lehčích s rizikem pádu mezi stromy, nebo kameny. Pro lyžování nejsou 100% rozhodující podmínky terénu, ale naše lyžařská zkušenost a dovednost, to jak ji dokážeme uplatnit v provedení odpovídajících sjezdových technik. Techniky sjezdu jsou různé podle podmínek, dovednosti lyžaře, nebo zatížení v podobě batohu. Všechny techniky však mají několik základních a společných prvků Základní znaky lyžařského pohybu Zatížení lyží Pod tímto pojmem hovoříme o rozložení a změnách působení hmotnosti našeho těla na lyže. Podle druhu sněhu a sklonu svahu rozkládáme zatížení mezi vnější a vnitřní lyži oblouku. Na tvrdém a strmém svahu je pro stabilitu nezbytné striktně zatěžovat vnější lyži, v měkčích podkladech je možné přejít více na obě lyže. Prvořadou snahou při skialpu a skitouringu není dosažení efektního body carvingu, ale vysoké stability a bezpečnosti sjezdu. Pozice těžiště Idealní poloha těžiště je v neutrální poloze promítána na střed chodidel. Podle obloukové fáze se střídá výraznější zatížení špiček v zahájení oblouku a středu chodidla ve výjezdu do meziobloukové fáze. V hlubším sněhu je nezbytné přenést váhu do pat, aby špičky mohly vyplavat nad povrch sněhu. Hranění Hraněním rozumíme postavení lyže ze skluznice na boční hranu. Současné carvingové lyže umožňují svou konstrukcí vedení oblouku při postavení na hranu bez změny intenzity zatížení, toto však není možné zcela uplatnit ve volném terénu. Hrany lyží nám umožní přesný a cílený přenos zatížení na podklad, vyříznutí stopy lyže a vedení oblouku. Hranění uplatňujeme v menší, či větší míře při každé změně směru jízdy. Prudké přehranění a postavení lyží kolmo na měr jízdy (hokejové zastavení) je nejúčinnější formou zastavení. Pohyb těla a nohou do oblouků Při zahájení oblouku jsou kolena tlačena směrem dopředu dovnitř budoucího oblouku. Vyhnutí kolena dovnitř má za účel postavení lyže na hranu, přesun zatížení vpřed tlačí lyži přes čelní polovinu do oblouku. Tělo by mělo být od kolen vzhůru zpevněné, neměli bychom ramena vtáčet dovnitř oblouku, ani naopak vně oblouku. Čelní rovina je kolmá na směr vedení lyží u dlouhých oblouků, nebo při kratších obloucích stále kolmá na směr jízdy.

15 1.5.2 Základní prvky lyžařské techniky Postavení lyží Podle druhu jízdy a terénu máme několik možností pro vedení lyží. Základně používáme paralelní postavení v šířce pánve, které poskytuje větší volnost pohybu nohou, jejich nezávislé vedení a je snížené riziko zkřížení lyží. Podle druhu sněhu a sklonu svahu používáme buď širší postoj (strmý a tvrdý svah), který je stabilnější a umožňuje výrazné přenesení váhy na vnější lyži. Užší semknutý postoj s lyžemi těsně u sebe používáme pro ekonomickou a estetickou jízdu na měkkém podkladu. Díky stejnoměrnému rozložení váhy na lyže je můžeme snáze kontrolovat a udržet ve směru jízdy. Druhou možností je jízda v přívratu a to jedno, nebo oboustranném. Přívrat usnadňuje bezpečnou, kontrolovanou jízdu a umožňuje stabilnější a pomalejší přechod spádnice. Vertikální změny těžiště V průběhu sjezdu a střídání oblouku měníme vertikální polohu těžiště těla. Zvýšení těžiště vede k odlehčení lyží, snižování těžiště těla naopak zvyšuje zatížení lyže. Plynulou vertikální změnou těžiště navazujeme plynule oblouky, přenášíme zatížení z hrany, na hranu a tělo v odlehčení zaujímá polohu pro nový oblouk. Intenzitu změny polohy těžiště upravujeme podle sněhových podmínek a míry agresivity jízdy. Náročnější terénní podmínky a sportovní jízda vyžadují razantní změny, ideální terén a ekonomická jízda probíhají s plynulou a pomalou změnou polohy těžiště. Práce paží a holí Paže jsou v průběhu jízdy mírně povýš, ohnuty v lokti do pravého úhlu před tělem. Doprovodný odraz holí na vnitřní straně budoucího oblouku při jeho zahájení pomáhá udržovat stabilitu i rytmiku jízdy. U jízdy v náročném terénu můžeme použít podpory hole pro odlehčení. Odraz holí by však měl mít pouze podpornou a stabilizační funkci, neměl by se přenášet na ramena a trup. Postranní vyrovnávací pohyby těla Nasazení do oblouku reguluje především naklopení kolen ke svahu. Pro větší stabilitu i správné rozložení zatížení na vnitřní a vnější lyži používáme horní část těla, která od kolen nahoru zůstává přímá. Obecně platí, že čím rychlejší jízda a větší nasazení, tím více se do oblouku ke svahu naklání celé tělo (tzv. neutrální postavení těla), tato technika je užívána zejména při carvingu na upravených sjezdovkách. V tento okamžik však dochází k částečnému přenosu zatížení i na vnitřní lyži což je zejména při lyžování ve strmém a tvrdém terénu velmi nebezpečné. Striktnímu zatížení vnější lyže napomáhá vyklonění trupu nad zatíženou lyži, tedy ze svahu dolů. Ve volném terénu proto vždy vedeme tělo vykloněné nad vnější lyží, zejména při krátkých obloucích kdy dochází ve zvýšené míře k točení nohou. Tip pro praxi 1) Volný terén je náročnější a nebezpečnější než sjezdovka!! 2) Sebelepší kondice a dovednost Vám nepomůže, pokud budete mít špatné, nebo nepřipravené vybavení! 3) Terén a podmínky z Vás respekt nemají!

16 1.5.3 Přímá jízda a jízda v obloucích Základní postavení Základní postavení se snažíme držet v průběhu celého sjezdu. Tento správný postoj nám umožní bezpečné vedení lyží, změny směru i zajištění dynamické rovnováhy při všech dalších pohybech nezbytných pro ovládání lyží. Základní postavení při přímé jízdě Lyže jsou v paralelním postavení odpovídajícím šířce pánve. Těžiště se promítá na střed chodidla, nebo mírně do špiček. Tělo je mírně snížené ohnutím v hlezenním kloubu, kolenním kloubu a v kyčlích. Rovina ramen a pánve je kolmá na směr jízdy. V boční rovině je tělo zpříma. Kolenní a hlezenní kloub jsou uvolněné, schopné absorbovat pokrčením, nebo natažením příčné nerovnosti terénu. Lyže nejsou oproti sobě předsazené a na obou lyžích spočíváme stejnou vahou. obr. 20 Základní postavení v přímé jízdě napříč svahem, snížení těžiště v kolenou, kolena pokrčená, váha na spodní lyži Základní postavení v obloucích Lyže jsou v paralelním postavení odpovídajícím šířce pánve, těžiště se promítá na střed chodidla a váha je převážně na vnější lyži oblouku, při traverzu na spodní lyži. V čelní rovině je tělo pokrčeno v hlezenním, kolenním a kyčelním kloubu, těžiště je snížené. V boční rovině jsou kolena vykloněna ke svahu (ovládají hranění lyží), zbytek těla je v zásadě přímý a vykloněný nad vnější lyži oblouku (zajišťuje zatížení vnější lyže). Odlehčená horní lyže je mírně předsunuta o cca 5 10 cm. Provedení oblouku je založeno na střídaní pozic těžiště se střídavým odlehčením a zatížením lyží. V mezi obloukové (přípravné) fázi dochází ke zvýšení těžiště a z něj vyplývajícího odlehčení lyží. Těžiště přesouváme nad horní lyži,kolena vkláníme dopředu dovnitř budoucího oblouku a plynule začneme snižovat těžiště. Výsledkem je plynulý tlak na vnější lyži oblouku se současným postavením lyže na vnitřní hranu a lyže vede oblouk. Jakmile dosáhne těžiště nejnižšího bodu, je třeba přejít do mezi obloukové fáze a následujícího oblouku.vnitřní lyže je odlehčena a mírně předsunuta.

17 obr. 21 Základní postavení v oblouku, těžiště je snížené, pokrčená kolena vtlačena do vnbitřní strany oblouku, tělo v mírně vykloněno nad vnější lyži, zatížena vnější lyže Vedení sjezdu v základních obloucích je možné u zkušených lyžařů v jakémkoli terénu. Pro méně zkušené lyžaře je často ve stížených podmínkách, nebo se zátěží téměř nemožný. Pro takové podmínky, nebo dosažení větší jistoty používáme modifikované oblouky. Ve skialpinismu používáme nejčastěji oblouky v pluhu, oblouky přívratem horní lyží a oblouky s odlehčením. Jednotlivé techniky se pokusíme popsat včetně tipů pro praxi na odpovídajících podmínkách Vedení sjezdu v různých podmínkách Sjezd v hlubokém sněhu Lyžování v prašanu patří mezi nejlepší zážitky jaké nás mohou při lyžování potkat. Rychlé elegantní oblouky a odletující sníh znamenají kouzlo jemuž se dá snadno podlehnout. Nicméně jak na to. Oproti základnímu postavení na tvrdém podkladu je postavení lyží užší, více u sebe a těžiště je mírně vzad (do pat, ne do sedu). Posunutí těžiště vzad umožní odlehčení špiček a jejich vedení nad sněhem. Výraznější střídání odlehčení a zatížení lyží vede ke vzniku vztlaku pod lyží na konci oblouku, lyže tzv. plave a umožní přejít do dalšího oblouku a lyži znovu zatížit. Pro ideální jízdu je třeba získat rychlost. Váhavá a pomalá jízda neumožní dostatečný vztlak. Pro ekonomičnost pohybů je důležitá rytmika. Pravidelný a rytmický pohyb nás stojí výrazně méně sil, než střídání rytmu, rychlostí a stálé znovu nabývání rovnováhy. Délku oblouků vždy přizpůsobujeme podle terénu. Převažují střední oblouky, ve strmých pasážích je možné rychlé střídání krátkých oblouků. Dobří lyžaří si prašan často vychutnávají v dlouhých rychlých obloucích. Vedení dlouhých oblouků však vyžaduje cit a zkušenost. Sjezd v krustě Krusta je noční můrou lyžařů ve volných terénech. Prolamující se podklad brání koordinaci pohybů při pomalé jízdě, ve vyšší rychlosti sníh chytá za nohy a narušuje stabilitu základního postavení.

18 Jedinou šancí pro bezpečný sjezd jsou oblouky s odlehčením (skákané), kdy lyže točí nad sněhem. Lyže jsou opět vedeny v užší stopě a sjezd je téměř zásadně veden krátkými oblouky. Oblouk je zahájen výrazným zvýšením těžiště, jehož důsledkem je celé tělo a lyže vyzvednuto nad sníh. Lyže přetočíme do nového směru, dopadáme na pokrčené nohy a plynulým snížením zaujmeme pozici pro zahájení dalšího oblouku. Výraznou pomoc nám poskytují hole, zejména vnitřní hole oblouku o níž se při zvýšení těžiště výrazně opíráme. obr. 22 Odlehčení lyži v mezi obloukové fázi, na obrázku je patrné zejména v oblasti patek lyží Jízda by měla být stále kontrolovaná, ale větší rychlost současně přispívá větší stabilitě. Velmi důležitá je rytmika a striktní držení základního postavení v oblouku. Tato technika je fyzicky velmi náročná a není možné ji uplatnit při jízdě se zatížením, nebo větší únavě. Sjezd na velmi tvrdém podkladu Pro sjezd na tvrdém podkladu je nezbytným předpokladem dokonalé hranění a tedy kvalitně připravené lyže s nabroušenými hranami. Lyžovaní na špatně připravených lyžích může být v terénu o sklonu přes 30 0 životu nebezpečné. Sjezd je veden krátkými zavřenými oblouky při jejichž vedení stále kontrolujeme rychlost jízdy. Oblouk je zahájen z odlehčení a následuje krátké intenzivní, až agresivní zahranění na vnější lyži ve vedení oblouku s důrazným zatížením způsobeným snížením těžiště. Lyže jsou v paralelním postavení o něco širším než je šířka pánve a zajišťují lyžaři větší stabilitu. Váha lyžaře je na středu lyže, nebo mírně na špičce, tělo je stranově nachýleno nad vnější lyži oblouku na níž je koncentrována výrazná většina zatížení. Sjezd ve strmém terénu Strmý terén není rekreačními lyžaři příliš vyhledáván, ale někdy se i při důsledném plánování túry nelze terénům o sklonu kolem 40 0 vyhnout. Z tohoto důvodu by techniku sjíždění strmých svahů měli ovládat bez výjimky všichni skialpinisté. Oblouky jsou vedeny v širším postavení s jasným zatížením vnější lyže, které zajistí vyklonění těla nad vnější lyži. Váha je na středu lyže. Jízdu vedeme v krátkých výrazně brzděných obloucích. V případě velmi strmého sklonu nebo ztížených sněhových podmínek užíváme skákaných oblouků. Oblouk je zahájen výrazným odlehčením se současnou oporou o spodní hůl. Lyže se dostávají do vzduchu a bez

19 kontaktu se sněhovou pokrývkou je otáčíme o S dopadem snižujeme těžiště a výrazným hraněním zpomalujeme. Výsledná jízda je spíše sérií přeskoků, než plynulým skluzem. Pokud sklon svahu přesahuje naše dovednosti pro provedení oblouku, provádíme takzvané sesouvání. Lyže jsou v paralelním postavení kolmo na spádnici, váha je na středu chodidla, stranově je tělo vychýleno nad spodní lyži. Přiklápěním kolen ke svahu hraníme a zpomalujeme sesouvání, zvedáním kolen lyže klopíme na plochy a umožňujeme sesouvání ze svahu. Zatížením špiček chodidla se lyže sesouvají se současným pohybem vpřed, zatížením pat sesouváme se současným pohybem vzad. Sjezd na ledovci Jízda na ledovci je náročná především přítomností ledovcových útvarů, zejména trhlin. Jedinou možností pro bezpečnou jízdu je přítomnost jištění a navázání skialpinistického družstva. Jízda na laně je ovšem velmi nepohodlná, ve strmém terénu téměř nereálná. Jízda lanového družstva na ledovci je pomalá, plynulá a stále kontrolovaná. Jízda je pomalá především pro riziko pádu do trhliny a jedině při pomalé jízdě jsme schopni zachytit a zastavit pád člena družstva do trhliny. Vyjma prvního člena družstva jedou všichni ostatní bez hůlek. Rychlost jízdy regulujeme oboustranným přívratem, kterým překonáváme v obloucích i spádnici. V případě jízdy bez lana volíme vždy rozestupy cca 20 m a zejména za snížené viditelnosti volíme jízdu přes nerovnosti a terénní zlomy s maximální opatrností. Sjezd se zátěží Sjezdu s velkým batohem se zpravidla nevyhneme pokud trávíme týden na chatě a pak se s veškerým lezeckým a lyžařským materiálem odebíráme do doliny. Je třeba si uvědomit, že rozložení váhy a tedy i poloha těžiště jsou jiné, než pokud jezdíme bez batohu. Pokud jsou ztížené sněhové podmínky jako hluboký sníh, nebo krusta má problémy i zdatný lyžař. Musíme si uvědomit, že skákaný oblouk s dvacetikilovou zátěží moc udělat nejde. Sjezd proto vedeme zpravidla v pomalých delších obloucích, kdy spádnici překonáváme pomocí oboustranného přívratu, přívratu vyšší lyží, nebo nejčastěji kombinací přívratu vyšší lyží a oblouků s přestoupením. Oblouk zahajujeme z paralelního postavení, kdy podle podmínek vysuneme, nebo vystoupíme horní lyži do přívratného postavení, přeneseme na ni váhu, přisuneme, nebo přistoupíme odlehčenou spodní lyži do paralelního postavení se současným snižováním těžiště a vyjetím oblouku. 1.6 Taktika výstupu Organizace túry a taktika v průběhu výstupu často rozhoduje o úspěchu túry a především prožitku. Správné vedení výstupu, načasování, nebo naopak nepříjemná překvapení rozhodnou zda jsme spokojeni, aktivně odpočíváme, nebo organismus vystavujeme stresujícím situacím. Taktiku túry připravujeme už doma, nejlépe dle metody 3x3 W. Müntera, kdy pro posouzení lavinového nebezpečí použijeme ještě navíc redukci rizik, nebo strategii S. Harvey. Jednotlivé body plánování túry: - trasa, celkové stoupání, technická náročnost, sklon stoupání - předběžná volba výstupové stopy podle sklonu svahů trasy v mapě - přibližný časový plán odpovídají úrovni účastníků, včetně přestávek k odpočinku - předpověď počasí, lavinové riziko

20 - stav vybavení účastníků - únikové varianty, alternativní cíle Túru plánujeme dostupných informačních materiálů. neocenitelnou pomůckou je internet, kde získáme informace o lavinovém riziku, aktuálních podmínkách, předpovědí i historii počasí. Ideální je získání informací přímo z místa od správce chaty, nebo někoho kdo se z vybrané túry právě vrátil. Při práci s mapovým materiálem využíváme zejména mapy 1:25.000, výjimečně 1:50.000, které vyjma některých Švýcarských map nejsou dostatečně podrobné Vedení stopy při výstupu Dobrá stopa se vyznačuje několika parametry. Po celou dobu výstupu je pohodlná, zbytečně neztrácí výškové metry, pokud možno se vyhýbá prudkým změnám směru,strmým výšvihům. Výsledná stopa by měla být co nejekonomičtější cestou k vrcholu. V žádném z bodů výstupu by stopa neměla být ohrožena některým z lavinových svahů v okolí, někým z dalších skialpinistů, kteří se pohybují nad námi, nebo vést evidentně rizikovým terénem pro vznik laviny. Optimální sklon stoupání je cca 25 0, z hlediska rizika lavin je většinou výhodnější využit žebro, nebo hřeben, než žlab s nafoukaným sněhem. Stopa je co nejpřímější a co nejvíc se vyhýbá ostrým obratům, zejména ve strmém svahu. Zvláštní pozornost věnujeme vždy závěrečným částem výstupu v blízkosti hřebenů, kde může být v závislosti na převládajícím větru nafoukaný sníh, nebo převěje. Z hlediska zatěžování svahu je optimální abychom při postupu ve svahu přes 30 0 dodržovali rozestupy minimálně 10 m, pokud máme o soudržnosti svahu pochybnost a přesto jej musíme překonat, vždy se v rizikové oblasti pohybujeme po jednom a zbytek skupiny čeká na bezpečném místě. obr. 23 Možné vedení stopy při druhém stupni lavinového nebezpečí, stopa je vedena s minimem změn směru, plynule nastoupává a její sklon nikde nepřesahuje 25 stupňů stoupání, zejména se vyhýbá skalním prahům ve středu doliny, kde sklon dosahuje přes 30 stupňů a po většinu času není její trasa ohrožována ani z okolních svahů

21 1.6.2 Rytmus a rychlost výstupu Obecně platí že pravidelný rytmický pohyb střední intenzity je pro nás dlouhodobě výhodnější než střídání maximálního vypětí a krátkých odpočinků. Výstup zahajujeme pomalu a prvních deset minut věnujeme zahřátí a protažení těla. Po těchto úvodních minutách zpravidla dáváme krátkou pauzu na úpravu oblečení podle aktuální teploty a pokračujeme pravidelným tempem ve výstupu. Pro průměrně zdatného jedince je možné u výstupu počítat s rychlostí výškových metrů za hodinu. Přibližně po půl hodině bychom měli vložit krátkou pauzu pro doplnění tekutin nebo úpravu oděvu. Vždy po dvou až třech hodinách výstupu vkládáme pauzu delší. Největší odpočinek pak podle podmínek vkládáme vždy před zahájením sjezdu na vrcholu. Udržení správné termoregulace těla je možné pouze pokud správně volíme vrstvy oblečení a nebojíme se s oblečením pracovat. tedy oblékat a vysvlékat. Nadměrné pocení nás stojí příliš mnoho energie a zejména cenné tekutiny. Praktické rady 1) menší skupinka snadněji sladí tempo svých členů, než velká skupina 2) vždy je stanoven poslední člen skupiny 3) tempo výstupu je určováno podle nejslabšího člena skupiny, který jde vždy hned v závěsu za vedoucím členem skupiny 4) máme li pochybnosti o bezpečí, úrovni kondice, nebo dovednosti některého z členů skupiny vždy raději zvolíme alternativní cíl, nebo v krajním případě ukončíme túru 1.7 Taktika sjezdu Volba trasy sjezdu je ovlivňována několika faktory k nimž bychom měli vždy přihlédnout. jedná se především o bezpečnost plánované trasy sjezdu z hlediska lavin, riziková místa nebezpečných a exponovaných pádů, znalosti a dovednosti členů skupiny, jejich vybavení. Sjezd hodnotíme v přípravné fázi túry podle zvolené rozhodovací strategie a zvolený postup vždy upravujeme podle konkrétních podmínek na místě. V případě pochybností o stabilitě vždy raději volíme sjezd podél trasy výstupu, kde máme o aktuální sněhové vrstvě největší přehled získaný sledováním v průběhu výstupu. Při sjezdu je třeba počítat i s faktem nestejnoměrné stability pokrývky na svahu. Vždy bychom měli při volbě plánované stopy sjezdu zohlednit místa s různým sklonem, terénní tvary (zejména muldy a žlaby) a do rozhodovaní zapojit i převládající směr větru. To že byl svah bezpečný v místě výstupové stopy nemusí platit o dvacet metrů dál! Vedení stopy sjezdu O plánovaném sjezdu se už doma snažíme získat co nejvíce informací. Z mapy a průvodců vyčteme sklon, délku, podklad sněhové vrstvy a orientaci svahu. To vše nám může pomoci v rozhodování zda neprozkoumaný sjezd jet, nebo se naopak vrátit zpět po svých stopách, tedy terénem, který jsme si při výstupu důkladně prohlédli. Při rozhodování si musíme vždy uvědomovat zda má sjezd dostatek vhodných a bezpečných odpočinkových míst. Zejména na jaře bychom měli zohlednit i časový plán, abychom se na sjezd dostali ještě než je zcela rozmáčen silným jarním sluncem.

22 V průběhu sjezdu neustále kontrolujeme změny druhu sněhu a podle potřeby a aktuálních podmínek volíme stinné (pokud chceme prašan, nebo tvrdý podklad), nebo slunné (odměklejší firn) části svahu. Skupina sjíždí svah postupně po předem připravených odpočinkových místech. Mezi jednotlivci jsou vždy rozestupy alespoň 50 m, v případě sklonu přesahujícího 35 stupňů sjíždíme vždy jednotlivě. Odstupy jednotlivých odpočinkových míst volíme podle zdatnosti nejslabšího člena skupiny, před rozjetím si opět ujasníme další odpočinkové místo. Vedoucí, nejzkušenější člen skupiny je vždy první a nikdy jej nepředjíždíme. Je třeba mít na paměti, že jedinou možností proti přecenění vlastních schopností je dostatečně defenzivní chování a uzpůsobení stylu sjezdu podmínkám a své individuální znalosti, schopnosti a dovednosti. Zastavení pádu na strmém svahu V případě pádu se snažíme lyže dostat vždy pod sebe a brzdit pomocí jejich hran. Nikdy se nepřetáčíme přes hlavu, ale vždy po ploše. Přetočení přes hlavu může být impulzem k neovládané rotaci těla ve vertikální ose a připravíme se tak o poslední zbytek kontroly. V případě ztráty lyží můžeme úspěšně použít techniku brždění pádu ve vzporu ležmo. Horizontálně se na svahu otočíme tak aby hlava směřovala nahoru a na svahu jsme leželi břichem. Nohy mírně roztáhneme a vzepřeme se do vzporu kdy se sněhu dotýkají pouze špičky bot a ruce. obr. 24 Rozkročení nohou nám zajistí dostatečnou stabilitu při závěrečné fázi brždění 1.8 Závěrem Přeji Vám aby všechny chvíle, které strávíte v kouzelném prostředí zimních hor, přinášely radost a nové zážitky. Přeji Vám také co nejméně řešení krizových situací a znovu asi zopakuji co zde zaznělo již mnohokrát. Jedinou cestou jak neřešit krizové situace je se jim snažit maximálně vyhnout a to lze pouze pokud je naše chování dostatečně defenzivní.