Vodící pes jeho výchova a význam pro nevidomé

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra Speciální pedagogiky Vodící pes jeho výchova a význam pro nevidomé Bakalářská práce Brno 2009 Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Petra Hamadová, Ph.D. Vypracovala: Michaela Fillová

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jsem jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. podpis

3 Poděkování: Děkuji paní PhDr. Hamadové, Ph.D. za odborné vedení, konzultace a ochotu při zpracovávání bakalářské práce a manželům Dvořákovým za pomoc při realizaci rozhovorů a poskytnutí materiálů o vodících psech.

4 OBSAH ÚVOD OSOBA S TĚŽKÝM ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM DEFINICE, VYMEZENÍ POJMU, STUPNĚ ZRAKOVÉHO POSTIŽENÍ AKCEPTACE POSTIŽENÍ A SOCIALIZACE KOGNITIVNÍ A SOMATICKÝ VÝVOJ KVALITA ŽIVOTA PROSTOROVÁ ORIENTACE A SAMOSTATNÝ POHYB TĚŽCE ZRAKOVĚ POSTIŽENÝCH POHYB,,BEZ HOLE TECHNIKA DLOUHÉ HOLE ORIENTAČNÍ ANALYTICKO - SYNTETICKÁ ČINNOST HISTORIE VYUŽITÍ VODÍCÍCH PSŮ PRO USNADNĚNÍ PROSTOROVÉ ORIENTACE VYUŽITÍ PSŮ U ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH CANISTERAPEUTIČTÍ PSI ASISTENČNÍ PSI SIGNÁLNÍ PSI VODÍCÍ PSI VÝCVIK VODÍCÍCH PSŮ LEGISLATIVA PŘEDVÝCHOVA ŠTĚNĚTE VÝCVIK VODÍCÍCH PSŮ SOUŽITÍ TĚŽCE ZRAKOVĚ POSTIŽENÉHO JEDINCE S VODÍCÍM PSEM VÝZNAM VODÍCÍHO PSA PRO NEVIDOMÉ METODOLOGIE VÝZKUMU INTERPRETACE VÝSLEDKŮ VÝZKUMU ZÁVĚRY ŠETŘENÍ ZÁVĚR RESUMÉ SUMMARY SEZNAM LITERATURY SEZNAM PŘÍLOH... 46

5 Úvod Kráčet s přítelem tmou je lepší než jít za světla, ale osamocen. Helen Keller Můj zájem cvičit psy mě před dvěma roky přivedl do brněnské klubovny Vodící pes o.s., kde jsem se poprvé setkala s velice příjemnou paní Dvořákovou, která se stará o chod klubovny. Tehdy jsem si chtěla vzít do předvýchovy štěňátko a pomoci tak s výchovou budoucího vodícího psa. Tato forma pomoci nakonec z mé strany nevyšla a tak jsem se nabídla alespoň jako dobrovolnice. Dělám průvodce nevidomým na soutěžích a občas vypomáhám na pátečních setkáních v klubovně. Kontakt s vodícími psy a osobami se zrakovým postižením mě motivoval k bližšímu zkoumání jejich vzájemného života. Práce je členěna do pěti kapitol. V první kapitole vymezuji osobu se zrakovým postižením. Pozornost věnuji kvalitě života osob se zrakovým postižením, akceptaci postižení a socializaci. V kapitole o prostorové orientaci a samostatném pohybu osob s těžkým zrakovým postižením se snažím poskytnout informace o pohybu s holí a bez hole, a seznámit s novinkami, které se v této oblasti v současné době nabízí. V další kapitole pak blíže specifikuji výchovu, výcvik vodících psů a legislativu týkající se této oblasti. V následující kapitole rozděluji psí pomocníky dle druhu jejich pomoci. Nabízím výčet organizací, které se zabývají výcvikem canisterapeutických a asistenčních psů a popisuji jejich práci a uplatnění. Ve čtvrté kapitole se zaměřuji na přímou výchovu vodícího psa. Nejprve vymezuji legislativu, která je spojena s výcvikem vodících psů a s jejich vlastněním a poté charakterizuji přímou výchovu a výcvik od štěněte po dospělého psa. Na závěr kapitoly vysvětluji způsob a podmínky předání psa nevidomému a jejich vzájemné soužití. V praktické části zkoumám význam vodícího psa pro nevidomého člověka. Formou rozhovorů zjišťuji pozitiva a negativa spojená s držením vodícího psa, jak vodící pes pomáhá při orientaci v prostoru, při socializaci a zda má vodící pes na svého držitele i terapeutické účinky. 5

6 1 OSOBA S TĚŽKÝM ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM 1.1 Definice, vymezení pojmu, stupně zrakového postižení Ludíková (2004) definuje osobu se zrakovým postižením následovně: Za zrakově postiženého jednice chápeme osobu, která trpí oční vadou či chorobou, kdy po optimální korekci má stále zrakové vnímání narušeno natolik, že mu činí problémy v běžném životě. Schnidler a Pešák 1 dodávají, že kromě termínu zrakově postižený se užívá také označení osoba se zrakovým postižením, což je v dnešní době příznačnější. Jsou to lidé, kteří mají různé druhy a stupně snížených zrakových schopností. Někdy se také mluví o těžce zrakově postižených. Termín se užívá proto, aby se odlišily osoby, kterým nepostačí běžná brýlová korekce k plnému vidění, od osob, které s brýlemi bez obtíží zvládají běžné denní činnosti. Skupina osob těžce zrakově postižených by se mohla dále rozdělit na slabozraké a nevidomé. Při vyšetření u oftalmologa se zkoumá především zraková ostrost, která je vyjádřená tzv. vizem. Vizus se udává ve zlomku, kde první číslo představuje vzdálenost v metrech, ze které vyšetřovaný čte a druhé číslo představuje vzdálenost, ze které by tu samou velikost písmene přečetl zdravý člověk. (To například znamená, že vizus 6/6 je naprosto v pořádku.) Moravcová (2004) dělí stupně zdravotního postižení podle skupin zrakové ostrosti: 1. Slabozrakost lehká a střední 2. Slabozrakost těžká 3. Těžce slabý zrak 4. Praktická nevidomost 5. Úplná nevidomost obou očí 1 SCHNIDLER, R., PEŠÁK, M.: Kdo je zrakově postižený. [online]. c [cit. 4. listopadu 2008]. Dostupné z WWW: < 6

7 Podle mezinárodní klasifikace WHO se zrakové vady rozdělují dle rozsahu korekce a zrakové ostrosti do 5 následujících kategorií: Klasifikace zrakového postižení dle WHO 2 : 1. Střední slabozrakost 2. Silná slabozrakost 3. Těžce slabý zrak 4. Praktická nevidomost 5. Úplná nevidomost. Nevidomost je nejtěžší stupeň zrakového postižení. Užívá se také termínu slepota, který Květoňová-Švecová (1998) definuje jako,,neschopnost jedince vnímat zrakem. I když je zachováno určité zrakové čití světlocit. 1.2 Akceptace postižení a socializace Akceptace vady znamená ve volném,,překladu přijetí vady a smíření se s ní. Dle Čálka (Čálek, Cerha, Holubář, 1992) je akceptace vady,,poznávací, citové a jednající osvojení všech životních možností a omezení, které tato vada zanechává. V případě zrakové vady, tj. těžké nebo úplné ztráty zraku, to znamená osvojení všech podstatných zbývajících životních možností a jejich způsobů uskutečňování při souběžném zohledňování všech životních omezení, která toto zdravotní postižení přináší. Opakem akceptace je nonakceptace vady, kdy zrakově postižený buď svou vadu popírá, nebo zveličuje její důsledky. V případě popírání vady se člověk chová, jako by vada neexistovala. Nevyužívá možnosti, které se mu nabízí a zároveň chce uskutečňovat činnosti, které nezvládne. Pokud zveličuje důsledky své vady, znamená to, že se chová nesamostatně, bezmocně a vyžaduje neustálou pomoc od svého okolí. Oba typy nonakceptace pak brání zrakově postiženému vidět a využívat reálné možnosti, které se mu nabízí (Čálek, Cerha, Holubář, 1992). 2 Mezinárodní klasifikace zrakového postižení dle WHO [online]. c [cit. 10. ledna 2009]. Dostupné z WWW: < 7

8 Jakým způsobem bude osoba se zrakovým postižením akceptovat svou vadu, hraje roli doba vzniku postižení a postoje okolí. Vrozená vada představuje obrovskou zátěž na psychiku dítěte. Postoje k postižení, které zaujmou rodiče dítěte, se odrážejí v celkové sebeakceptaci osoby s postižením. Získaná vada působí jako trauma, člověk si uvědomuje ztrátu určitých kompetencí a trvalost vady. Pozvolná ztráta zraku představuje psychickou zátěž na jedince s postižením, často se mohou objevit i deprese. Prostředí, ve kterém dítě roste, by mělo nejen uspokojovat základní potřeby, ale také by se mělo aktivně podílet na rozvoji jeho osobnosti, na vytváření sebevědomí, postojů, hodnot a vlastní identity (Vágnerová, 1995, sec.cit. Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007). Osobnost a její sebepojetí není ovlivněno jen působením rodiny, ale její celkovou socializací. Nováková (In Pipeková 2006) charakterizuje socializaci jako,, interaktivní proces, v němž jsou zahrnuti ostatní jedinci. V socializačním vývoji definuje několik socializačních mezníků. Prvním je potvrzení zrakového handicapu rodiči a jejich následná změna postoje k dítěti. Reakce rodičů na postižení dítěte se různí. Mohou vadu svého dítěte akceptovat, mohou mít odmítavé reakce, ochranářský přístup, skrytě nebo otevřeně své dítě zavrhovat nebo si ho idealizovat. Dalším mezníkem je vstup do kolektivu, tedy zařazení do školy. V tomto období si dítě začíná uvědomovat svou odlišnost od ostatních dětí. Dalším velmi zátěžovým socializačním obdobím je přechod ze školy do zaměstnání. Různé reakce mohou v tomto období způsobit adolescentovi trauma, zvláště pokud se neshodují s jeho zkušenostmi a očekáváními (Vágnerová, 1996, sec.cit. Nováková in Pipeková, 2006). 1.3 Kognitivní a somatický vývoj Vzhledem k tomu, že člověk získává pomocí zraku % informací o okolním světě, je zřejmé, že zrakové postižení zasahuje do celkového vývoje osobnosti. Co se týče vývoje zrakového vnímání osob s těžkým zrakovým postižením, je nutné zbytky zraku dostatečně stimulovat již od novorozeneckého období. V tomto věku se mluví o senzorické deprivaci, kdy dítě nemá v okolí dostatek atraktivních podnětů. 8

9 Proto je nutné dítěti nabízet osvětlené a kontrastní předměty v přiměřené vzdálenosti a v závislosti na míře poškození zraku (Vágnerová, 1995). Sluch hraje v životě těžce zrakově postižené osoby velice důležitou úlohu, proto mívají tyto osoby sluch velice dobře vytrénovaný. Schopnost správné lokalizace zvuku je velice důležitá při orientaci v prostoru (Požár, 2000, sec.cit. Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007). Pomocí hmatu nevidomý poznává okolní svět. Hmatové vnímání probíhá od částí k celku, což je psychicky náročné a vyžaduje koncentraci pozornosti, paměti a myšlení. Nováková (In Pipeková, 2006) dělí hmat na aktivní (haptika) a instrumentální (zprostředkovaný). Haptika znamená, že zrakově postižený aktivně ohmatává objekty a dokáže tak vnímat dvojrozměrné i trojrozměrné objekty. Instrumentální hmat je způsob hmatu, při kterém probíhá ohmatávání pomocí nějakého nástroje či nářadí (např. oťukávání trasy holí). U myšlení nevidomých můžeme dle Litvaka (1979, sec.cit. Čálek, Cerha, Holubář, 1992) pozorovat nedostatečnou náplň pojmů konkrétními obsahy. Z toho pak plyne formálnost soudů a úsudků. Nevidomý má problémy s vyčleňováním rodových znaků (např. sešit, tužka, kniha = číst a psát), se zobecňováním, smyslová a logická stránka odrazu skutečnosti se neprolínají. V řeči je poukazováno na formalismus, kdy nevidomý používá odposlouchané fráze, které mívají často zkreslený obsah nebo jsou dokonce bezobsažné. Také se setkáváme s výrazem verbalismus. Pojmy, slova jsou užívána formálně, jsou osvojená bez podpory představ. Nevidomý zná například názvy barev, ale má potíže s jejich klasifikací. Při komunikaci s druhou osobou je nevidomý schopen dle modulace hlasu, jeho odstínu schopen vycítit i přetvářku. Převaha zrakového momentu v komunikaci zapřičiňuje, že vidící osobě často uniká hlasová přetvářka (Čálek, Cerha, Holubář, 1992). Pro těžce zrakově postižené má velký význam paměť, ta bývá vzhledem k dané životní situaci lépe rozvinuta než u vidících jedinců (Nováková in Pipeková, 2006). 9

10 Zrakový handicap se odráží v pohybovém vývoji už v kojeneckém věku, kdy dítě není dostatečně zrakově stimulováno ke zvedání hlavičky a otáčení se za zajímavým předmětem. Pokud dítě nevidí ani na předměty, které má v ruce je značně omezena i jeho manipulační činnost (Vágnerová, 1995). Děti s těžkou zrakovou vadou mívají často problémy s vytvářením představy o prostředí, ve kterém se nacházejí. Jsou také nejisté v orientaci v prostředí, to pak může vést k nedostatku sebevědomí při objevování svého okolního světa. Při pohybu se musí neustále soustředit, musí odhadovat svou polohu a překonávat překážky pod neustálou kontrolou vědomí. Pro samostatný život zrakově postižené osoby má velký význam nácvik prostorové orientace a samostatného pohybu. Na jejím nácviku se podílejí rodiče pod vedením středisek rané péče, SPC v pokročilejším věku pak školení instruktoři prostorové orientace a samostatného pohybu (Hamadová, Květoňová, Nováková, 2007). 1.4 Kvalita života Kvalitou života, tedy vymezením, co kvalita života znamená, jakých oblastí se týká a jakými metodami se dá měřit, se v současné době zabývají snad všechny vědní obory, od filozofie, sociologie, psychologie, přes ekonomiku, medicínu, ekologii či pedagogiku. Jejich pohled na kvalitu života se velmi liší 3. Společné však mají to, že pojem kvalita života by měl obsahovat údaje o fyzickém, psychickém a sociálním stavu člověka 4. Světová zdravotnická organizace (WHO) definuje kvalitu života následovně: Kvalita života je to, jak člověk vnímá své postavení v životě v kontextu kultury, ve které žije, a ve vztahu ke svým cílům, očekáváním, životnímu stylu a zájmům (1994, sec.cit. Svobodová in Šubrt, 2007). 3 MÜHLPACHR, P., VAĎUROVÁ, H. Problematika kvality života vymezení, dimenze, měření [on-line] [cit. 18. dubna 2009]. Dostupné z WWW: < 4 SLOVÁČEK, L., SLOVÁČKOVÁ, B., JEBAVÝ, L., BLAŽEK, M., KAČEROVSKÝ, J.: Kvalita života nemocných jeden z důležitých parametrů komplexního hodnocení léčby [on-line] [cit. 19. dubna 2009]. Dostupné z WWW: < 10

11 Vymětal 5 vymezuje dvě hlediska přístupu ke konceptu kvality života. Jedná se o hledisko objektivní a subjektivní. Objektivní kvalitou života se rozumí materiální zabezpečení, sociální podmínky života, sociální status a fyzické zdraví.,,subjektivní kvalita života se týká jedincova vnímání svého postavení ve společnosti v kontextu jeho kultury a hodnotového systému. Výsledná spokojenost je tedy závislá na jeho osobních zájmech, očekáváních a cílech. Vedle subjektivní a objektivní dimenze používají dělení činitelů kvality života dle Jesenského na vnitřní a vnější. Mezi vnitřní činitele se řadí všechna hlediska, která ovlivňují rozvoj a integritu osobnosti handicapovaného. Jde o somatické a psychické vybavení ovlivněné onemocněním, poruchou, defektem, či defektivitami. Vnější činitele představují podmínky jejich existence. Jsou to ekologické, pracovní, společensko-kulturní, výchovně-vzdělávací, ekonomické a materiálně technické faktory. WHO rozeznává za účelem měření, bez ohledu na věk, pohlaví, etnikum nebo postižení, čtyři základní oblasti, které vystihují dimenze lidského života. Jedná se o fyzické zdraví a úroveň samosatnosti (např. mobilita, energie a únava, schopnost pracovat), psychické zdraví a duchovní stránku (např. sebehodnocení, sebepojetí, myšlení, paměť, víra), sociální vztahy (např. osobní vztahy, sexuální aktivita, sociální podpora) a prostředí (např. bezpečí, domácí prostředí, fyzikální prostředí hluk, klima ). Kvalita života se pak dle těchto oblastí dá měřit pomocí dotazníků, rozhovorů a telefonních rozhovorů 6. O kvalitě života osob se zrakovým postižením se zmiňuje Jesenský (1992):,,Kvalita života a všestranný rozvoj osobnosti zrakově postižených je multifaktorovým a multidimenzionálním jevem. Týká se socializace, práce a všech vnějších a vnitřních podmínek utváření osobnosti. Těžce zrakově postižení dokážou vyjádřit své potřeby a určit jejich míru nejen ve vztahu ke svým možnostem, ale také k možnostem společnosti, která ho obklopuje. Aby se kvalita života zrakově postižených mohla vyrovnat kvalitě života intaktní populace, musí se vytvořit rovnocenné podmínky života. 5 Vymětal 2001, sec. cit. MÜHLPACHR, P., VAĎUROVÁ, H. Problematika kvality života vymezení, dimenze, měření. [on-line] [cit. 18. dubna 2009]. Dostupné z WWW: < 6 MÜHLPACHR, P., VAĎUROVÁ, H. Problematika kvality života vymezení, dimenze, měření. [on-line] [cit. 18. dubna 2009]. Dostupné z WWW: < 11

12 2 PROSTOROVÁ ORIENTACE A SAMOSTATNÝ POHYB TĚŽCE ZRAKOVĚ POSTIŽENÝCH 2.1 Pohyb,,bez hole Wiener (1986) dělí základní oblasti prostorové orientace a samostatného pohybu zrakově postižených (dále jen POSP ZP) na prvky POSP, techniku dlouhé hole a na orientační analyticko-syntetickou činnost. Mezi prvky POSP řadí techniky pohybu bez hole a rozvíjení přirozených pohybově orientačních schopností, jako je odhad úhlů, vzdáleností, rozvoj sluchové orientace, vnímaní sklonu a zakřivení dráhy, chůzi po schodišti, omezování odchylek od přímého směru, rozvíjení,,smyslu pro překážky či posilování stability osoby se zrakovým postižením. Základní techniky pohybu bez hole dělí na: chůzi s vidícím průvodcem, bezpečnostní držení (postoje) a kluznou techniku (trailing). Další specifickou technikou pohybu je chůze s vodícím psem. Zrakově postižený může mít při pohybu se psem jako doplněk i bílou hůl, závisí však na stupni zrakového postižení a na jeho schopnostech v POSP, zda ji potřebuje či ne. Chůzi s vidícím průvodcem popisuje Cerha 7 následovně. Průvodce nabídne nevidomému svou pomoc lehkým dotykem nebo oslovením. Nijak ho netahá, ale pouze nabídne svou paži. Nevidomý se svého průvodce chytne v místě nad loktem, popřípadě se dotýká svou dlaní spodní hrany jeho předloktí. Průvodce kráčí přibližně o půl kroku před osobou se zrakovým postižením, vždy po té straně nevidomého, která je méně bezpečná (výkopy na chodníku, silniční provoz apod.). Průvodce s nevidomým neztrácí kontakt. Jde o spojení prostřednictvím hmatu - držení se nabídnuté paže nad loktem, ale též o kontakt slovní. Průvodce vždy podává nevidomému informace o okolním prostředí.,,přichází-li průvodce s nevidomým ke dveřím, snaží se již předem, aby nevidomý kráčel po té straně, na které se u dveří nacházejí závěsy (panty). Průvodce volnou rukou otevírá dveře, kliku pak vezme do ruky, za kterou se jej drží nevidomý. Nevidomý svou 7 CERHA, J.: Rady průvodcům nevidomých [on-line]. c [cit. 19. dubna 2009]. Dostupné z WWW: < 12

13 volnou rukou sklouzne po průvodcově ruce, za níž se drží. Snadno nalezne kliku a sám poté zavírá. Při nastupování nebo vystupování do hromadných dopravních prostředků, stejně tak jako na pohyblivých schodech, chodí průvodce jako vždy mírně vpředu. Při sedání si na sedadlo dopravního prostředku přichází průvodce s nevidomým k sedadlu zezadu. Na opěradlo položí svou ruku, za kterou se jej drží nevidomý. Ten pak sjede rukou k určenému cíli. Stejným způsobem může vyhledat židli i stůl. Při nasedání do osobního automobilu nevidomému ukážeme kliku u dveří, případně, jsou-li otevřeny, hranu střechy vozidla 8. Bezpečnostní postoje Wiener (1986) rozděluje na dolní a horní. Dolní držení se užívá k ochraně před překážkami umístěnými ve výši pasu nebo k jejich zjištění. Provádí se tak, že se paže spustí a ohne před stehno druhé nohy. Horní držení se užívá k ochraně obličeje a hlavy. Paže je ve výši ramen, loket je ohnutý ve výšce hlavy a dlaň je obrácena směrem vpřed. Horní bezpečnostní držení se používá také při shýbání nebo hledání spadlých předmětů. Trailing se užívá zejména při pohybu v místnostech nebo budovách, které osoba s postižením zná. Postižený jedinec se pohybuje rovnoběžně se stěnou, drží ruku ve výši pasu mírně předsunutou vpřed a nehty lehce ohnutých prstů mu kloužou po stěně. Dokáže tak najít dveře, či jiné důležité orientační znaky nebo body. Své poznatky o chůzi s vodícím psem popisuje Šusta, držitel vodícího psa, na svých webových stránkách 9. Dle jeho názoru by měl vodící pes chodit po levé straně, ať už se jedná o chodník či silnici. Je to pro něho jednodušší, protože se může držet,,vodících linií, jako je například obruba chodníku a zároveň netlačí svého majitele na zeď budovy. Tímto způsobem však porušuje pravidlo chůze po pravé straně chodníku, které běžně dodržuje každý člověk. 8 Více na WWW: < 9 ŠUSTA, P.: Jak to chodí [on-line]. [cit. 19. dubna 2009]. Dostupné z WWW: < 13

14 2.2 Technika dlouhé hole Pojmem technika dlouhé hole označuje Wiener (1986),,cílevědomé a poučené užívání bílé hole přesně stanoveného poměru její délky k postavě; takové užívání bílé hole, které poskytuje zrakově postiženému plnou bezpečnost i subjektivní jistotu při dodržení základních fyziologických a estetických pravidel pohybu. Hlavním prostředkem, který slouží k získávání hmatových informací v oblasti POSP ZP je bílá hůl. Ta zprostředkovává těžce zrakově postižené osobě kontakt s trasou, po které se pohybuje. Často se u nás setkáváme s pojmem,,slepecká hůl. Toto označení však zahrnuje použití hole pouze pro nevidomé. Měli bychom proto užívat označení,,bílá hůl, které zahrnuje všechny uživatele těchto holí, a to osoby s těžkým zrakovým postižením 10. Svárovský na webových stránkách své firmy pro výrobu holí dělí funkce bílé hole 11 na: a) funkce signalizační tuto funkci splňují všechny hole, svou bílou barvou nám naznačují, že její držitel je těžce zrakově postižený b) funkce ochranná hůl včas upozorní svého držitele na překážku a ochrání před případným střetem c) funkce orientační - hůl je prodloužením ruky, to znamená, že umožňuje vyhledávat orientační body a jiná důležitá místa na trase, rozpoznávat strukturu povrchu, udržovat kontakt s vodící linií d) funkce opěrná hůl má sloužit jako opora pro osoby s pohybovým handicapem Wiener (1986) rozděluje hlavní funkce slepecké hole na: a) funkce ochranná, bezpečnostní b) funkce orientační c) funkce informativní a označující 10 SVÁROVSKÝ, M. Bílá hůl. [online]. [cit.14. února 2009]. Dostupné z WWW: < 11 SVÁROVSKÝ, M. Rozdělení bílých holí. [online]. 14. února 2009]. Dostupné z WWW: < 14

15 Podle hlavních funkcí, které má hůl plnit, se rozdělují hole do tří skupin: 1. hůl signalizační - plní hlavně funkci signalizační popřípadě ochrannou, jen občas se použije k orientaci, vyrábí se v kratších délkách, má subtilnější dolní koncovku, která nebývá v kontaktu se zemí (nebo jenom zřídka), i úspornější rukojeť, používá se k označení slabozrakých osob (v dopravě apod.), při chůzi s průvodcem, s vodícím psem nebo při pohybu v interiéru 2. hůl orientační slouží přímo k prostorové orientaci a samostatnému pohybu, jedná se o dlouhou hůl, její konec je v přímém styku se zemí, plní nejen funkci signalizační, ale především orientační a ochrannou 3. hůl opěrná - svou konstrukcí odpovídá funkci, kterou má plnit, tj. funkci opěrnou, přičemž díky bílé barvě, kterou je opatřena, plní též funkci signalizační 12 Mezi základní techniky užití dlouhé hole patří základní postoj, kluzná technika, kyvadlová technika a technika diagonální. U základního postoje je tělo vzpřímeno, ruka držící hůl je ve výši pasu, hůl směřuje šikmo vpřed pod úhlem asi 30-40, její dolní konec se dotýká podložky. Kluzná technika se užívá u začátečníků při výuce techniky dlouhé hole, později k upřesnění povrchové struktury terénu nebo na nebezpečných místech (např. prostor nad schodišti). Spodní konec hole opisuje před tělem mírný oblouk zhruba v šíři ramen klouzavým pohybem po podložce. Důležité je dodržovat základní rytmus pohybu. Nejčastější způsob užití hole je kyvadlová technika, kdy se spodní konec hole při chůzi pohybuje do stran nízkým obloukem nad zemí. Nutné je holí prozkoumat terén dříve, než zahájíme chůzi a klást důraz na to, aby se hůl vždy v krajních bodech dotkla země, abychom zaregistrovali např. případné prohlubně. Diagonální technika se užívá převážně ve známých budovách a na schodištích (Wiener, 1986). 12 SVÁROVSKÝ, M. Rozdělení bílých holí. [online]. 14. února 2009]. Dostupné z WWW: < 15

16 2.3 Orientační analyticko - syntetická činnost Wiener (1986) tento pojem definuje jako,,využívání informací všeho druhu, získaných všemi dostupnými prostředky a způsoby, při aplikaci základních technik pohybu v procesu prostorové orientace a samostatného pohybu zrakově postižených. Jde tedy o využívání různých plánků, map, modelů, popisů trasy písemných či ústních, využití techniky dlouhé hole a také zbylých smyslů. Prostor se pro těžce zrakově postiženého dělí na různé body, linie a znaky, podle kterých se pak orientuje. Body a linie jsou vlastně průmětem horizontálních a vertikálních linií. Pod pojmem orientační bod chápeme určité místo, které je neměnné a rychle a dobře rozeznatelné, jako například rohy domků. Orientační znaky jsou různé tepelné, sluchové, čichové, hmatové, horizontální a vertikální vjemy (např. stoupání a klesání silnice), které nám dokreslují správné představy o místě, kde se zrovna nacházíme (Wiener, 1986). Mezi kompenzačními pomůckami, které se objevují na současném trhu pro usnadnění POSP a na které stát přispívá, můžeme také najít GPS navigaci. Dá se pořídit samostatně nebo také jako součást jiného zařízení, například mobilního telefonu nebo elektronického zápisníku. GPS navigace udává zrakově postiženému jeho polohu a navádí podle předem nastavené trasy kudy jít 13. V USA se GPS navigace často používá v kombinaci s vodícím psem 14. Zrakově postižený může telefonicky zkontaktovat i Navigační centrum SONS ČR, kde díky GPS navigaci vědí přesnou polohu uživatele a operátoři mohou poradit s orientačními body, poskytnou informace, kde je nejbližší přechod nebo mohou sledovat, zda se uživatel nevychýlil z trasy a případně mu pomoci vrátit se na původní trasu. Navigační centrum SONS ČR sídlí v Praze od roku Jde u nás o novou formu pomoci v oblasti prostorové orientace zrakově postižených. Centrum má ve své nabídce služeb bezplatnou telefonickou linku, kde se na počkání může uživatel dozvědět informace týkající se například cestování, kterým spojem jet, jaký spoj je nejvhodnější. 13 Tmavomodrý festival 2OO5 výstava pomůcek [online]. c [cit. 4. února 2009]. Dostupné z WWW: < 14 The Guide Dog Foundation Offers Trekker Training [online]. [cit. 4. února 2009]. Dostupné z WWW: < 16

17 Mohou také zjistit kontakty, telefonní čísla na různé instituce, kam se uživatelé potřebují dostat. Další službou je příprava trasy. Plán obsahuje informace, jak se například dostat na zastávku dopravy, čím jet a jak pokračovat po vystoupení z dopravního prostředku dále na určené místo. Poskytne tak uživateli představu o prostředí a základních orientačních bodech. Služba je určena především pro ty, kteří se dovedou sami bezpečně pohybovat s holí nebo vodícím psem. Informace bývají zpracovány většinou do následujícího dne Historie využití vodících psů pro usnadnění prostorové orientace Podle obrázků a kreseb, které se dochovaly je patrné, že se pes uplatňoval nejen jako společník, ale i jako průvodce nevidomých již v dávných dobách. Za nejstarší zachovanou kresbu, kde pes doprovází nevidomého, se považuje obrázek z Číny z 13. století. První písemné záznamy, které se zabývají výcvikem vodících psů pro nevidomé, pocházejí z Vídně z 18. století. Kněz Johann Wilhelm Klein popsal své poznatky a zkušenosti v knize Učebnice pro výuku nevidomých. Obrovský přelom výcviku vodících psů byl zaznamenán v době 1. světové války, kdy se z fronty vracelo mnoho osleplých vojáků. K výcviku vodících psů se využívalo především vojenských psích veteránů, kterých byl zejména po válce nadbytek (Jasenovcová, 2007). První výcvikové centrum vodících psů pro nevidomé vzniklo ve 20. století v německé Postupimi pod vedením Američanky Dorothy Harrison Eustisové. Po návratu do Spojených států založila v roce 1927 první školu pro výcvik The seeing eye, která dodnes existuje a je nejstarší školou pro výcvik vodících psů na světě. Zájem o čtyřnohé pomocníky se neustále zvyšoval a začal pronikat i do dalších zemí. Po celém světě tak začala vznikat výcviková střediska. V roce 1989 byla ve Velké Británii založena Mezinárodní federace vodících psů (The International Guide Dog Faderation), která má přesně stanovené standardy v chovu, výcviku i předávání psů 15 Navigační centrum SONS ČR [online]. c [cit. 4. února 2009]. Dostupné z WWW: < 17

18 a péči o zrakově postiženého klienta. Členské školy musí tyto standardy přijmout a podřídit se pravidelné kontrole jejich dodržování 16. U nás se jako první výcvikem vodících psů zabývali pánové Fišer, Ambruster, Skuhrovský a Dvořák v 60. letech 20. Století. V roce 1978 byl oficiálně výcvik vodících psů zařazen mezi různé druhy,,výroby kompenzačních pomůcek pod výrobní podnik Meta Praha. V roce 1985 byl založen Klub držitelů vodících psů, který sdružuje nevidomé majitele a uživatele vodících psů. V roce 1989 došlo k velkému rozvoji a možnostem ve výcviku vodících psů. Pád komunistického režimu otevřel možnosti v komunikaci se zahraničím a tím se zlepšilo i získávání informací. Tentýž rok byla založena Mezinárodní federace vodících psů ve Velké Británii a pražské Středisko výcviku vodících psů SONS ČR získalo ihned přidružené členství. Od roku 1997 je jejím plnohodnotným členem. V posledních deseti letech vzniklo několik dalších center cvičících vodící psy, mezi které patří i brněnská Škola pro výcvik vodících psů (Jasenovcová, 2007). 16 Z historie výcviku vodících psů ve světě [online]. [cit. 12. ledna 2009]. c2006. Dostupné z WWW: < 18

19 3 VYUŽITÍ PSŮ U ZDRAVOTNĚ POSTIŽENÝCH 3.1 Canisterapeutičtí psi Název canisterapie (dále CT) se užívá jako,,označení terapie, která užívá pozitivního působení psa na zdraví člověka. Jinak můžeme CT definovat jako zvířecí aktivitu a zvířecí asistenční léčbu prováděnou s jedním konkrétním živočišným druhem. CT se uplatňuje zejména jako podpůrná psychoterapeutická metoda při řešení různých situací, kdy jiné metody selhávají nebo je nelze použít. Působení na fyzické zdraví je u CT druhotné a zahrnuje spíše složku motivace k rehabilitaci a povzbuzení imunity prostřednictvím psychiky. Klade se důraz hlavně na řešení problémů psychologických, citových a sociálně integračních 17. Canisterapie se užívá zejména u tělesně postižených (nejčastěji u DMO, LMD, svalové dystrofie, epilepsie), u mentálně postižených, u klientů v rehabilitaci a jinak nemocných. Může se také využít u autistů, kdy pes plní funkci prostředníka mezi jejich světem a okolím. CT se využívá u široké věkové škály klientely, v nejrůznějších prostředích (sociální, vzdělávací a zdravotnická zařízení, může být i v rodině klienta). Klienty mohou být také lidé celkově zdraví, kteří se ocitli v nepříznivé životní situaci. V těchto případech se canisterapie využívá především k odbourání stresu 18. Canisterapie má využití také u těžce zrakově postižených, kteří vlastní vodícího psa.,,pejsek varuje před překážkami či nebezpečím a tím dodává pocit bezpečí v davu. Je to kamarád a společník, který snižuje strach a stres z neznámého prostředí Přednáška o canisterapii v PL HB [online]. c2005. [cit. 4. prosince 2008]. Dostupné z WWW: < 18 Léčebné účinky canisterapie [online]. [cit. 4. prosince 2008]. Dostupné z WWW: < 19 Co je to canisterapie [on-line]. [cit. 15. ledna 2009]. Dostupné z WWW: < 19

20 Metody canisterapie Animal Assisted Activites (AAA) aktivity za pomoci psů Tento druh terapie je veden speciálně vyškoleným odborníkem nebo dobrovolníkem za účasti speciálně vybraných zvířat. Pomocí přirozeného kontaktu člověka a psa se zaměřujeme na zlepšení kvality života klienta. Animal Assisted Therapy (AAT) terapie za pomoci psů Jedná se o cílenou intervenci, kdy je zvíře nedílnou součástí terapeutického procesu. Musí být vedena zdravotnickým personálem se speciálními odbornými znalostmi. Animal Assisted Education (AAE) vzdělávání za pomoci psů AAE provozují pedagogové ve školách a vzdělávacích zařízeních a to buď na úrovni obecně osvětové (např. besedy s žáky) nebo cíleně jako prostředek při vzdělávání žáků se zdravotním postižením nebo s poruchami učení 20,21. CT rozvíjí hrubou a jemnou motoriku, podněcuje verbální i neverbální komunikaci, rozvíjí orientaci v prostoru a čase, pomáhá při nácviku koncentrace a paměti, rozvíjí sociální cítění, poznávání a složku citovou, působí také v rovině rozvoje motoriky s atributem rehabilitační práce, v polohování a v relaxaci. Na druhou stranu ale tam, kde je to třeba, psi podněcují ke hře a k pohybu, zároveň mají velký vliv na psychiku a přispívají k duševní rovnováze a motivaci 22. U canisterapie je důležitý také výběr vhodného psa. Nezáleží na tom, jestli je pes s PP, jakého je vzrůstu, rasy či pohlaví, rozhodujícím faktorem jsou jeho povahové vlastnosti. Pes by měl být klidný, vyrovnaný, ochotný spolupracovat a hlavně musí úspěšně složit canisterapeutické zkoušky 23. Co se týče osob, které mohou canisterapii vykonávat, rozdělují je Pomocné tlapky, o.p.s. dle jejich pravomocí následovně: 20 Přednáška o canisterapii v PL HB [online]. c2005. [cit. 4. prosince 2008]. Dostupné z WWW: < 21 Slovníček canisterapie [online]. [cit. 4. prosince 2008]. Dostupné z WWW: < 22 Léčebné účinky canisterapie [online]. [cit. 4. prosince 2008]. Dostupné z WWW: < 23 Předpoklady psa u canisterapeutických zkoušek [online]. [cit. 4. prosince 2008]. Dostupné z WWW: < 20