Vysoká škola polytechnická Jihlava. Dějiny turismu. Vysokoškolská skripta

Transkript

1 Vysoká škola polytechnická Jihlava Dějiny turismu Vysokoškolská skripta RNDr. PaedDr. Jaromír Rux, CSc. 2014

2 Dějiny turismu 1. Vydání Vydala Vysoká škola polytechnická Jihlava, Tolstého 16, Jihlava, 2014 Tisk Ediční oddělení VŠPJ RNDr. PaedDr. Jaromír Rux, CSc. ISBN

3 OBSAH 1. Vymezení a význam dějin turismu. Organizace výuky Předběžná fáze turismu (pravěk, starověk, středověk) Předběžná fáze turismu (novověk do poloviny 19. století) Průmyslová revoluce a její důsledky pro turismus Počáteční fáze turismu v Čechách a na Moravě Rozvinutá fáze cestovního ruchu (období mezi válkami ) Cestovní ruch v období Současnost a budoucnost cestovního ruchu Otázky k zápočtové písemné práci Použitá literatura...70 Příloha 1: Výpisky z knihy Herrmann Ignát Ze staré Prahy Claude Lévi Strauss: Poznat minulost, pochopit současnost, tvořit budoucnost.

4 PRŮVODCE STUDIEM Prakticky každé pojednání o turismu začíná zdůrazněním jeho významu, jeho podílu na HDP, na zaměstnanosti atd. Již staří Římané, kteří se zabývali především vědami, které měly význam pro praxi, zdůraznili význam studia dějin. Chceme-li pochopit současnost turismu a perspektivy jeho rozvoje, musíme znát kořeny, ze kterých tento fenomén vznikl a jak se vyvíjel. Organizace výuky: cvičení Podmínky zápočtu: 80% účast, seminární práce, písemná práce. 1. Vymezení a význam dějin turismu. Organizace výuky. Cíl Seznámit studenty s významem studia dějin turismu a s organizací výuky. Témata seminárních prací: 1. Historie turismu v (město, oblast). 2. Vznik volného času a jeho význam pro turismus. 3. Vznik osobní svobody a její význam pro turismus. 4. Motivace a její význam pro turismus. 5. Přínos osvícenectví pro turismus. 6. Volné peníze, jejich vznik a význam pro turismus. 7. Infrastruktura turismu a její historie. 8. Charakteristika současného turismu. 9. Pořady Českého rozhlasu k dějinám turismu. 10. Pořady České televize k dějinám turismu. 11. Počátky turismu v memoárové literatuře. 12. Počátky turismu v dílech našich spisovatelů. 13. Volné téma Význam dějin turismu Kvalitní dějiny turismu budeme marně hledat u jeho zakladatelů-angličanů, ale nenajdeme ho ani v německé nebo francouzské odborné literatuře. Možná, že je to tím, že někteří odborníci nepovažují turismus za samostatný vědní obor. Toto stanovisko bohužel převládlo i v oficiálním dokumentu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ( soubory-ke-stazeni/oblasti-vzdelavani/), ve kterém turismus (cestovní ruch) není zařazen jako samostatný vědní obor, ale jako součást ekonomických věd. V češtině máme několik prací zabývajících se dějinami cestování, jejich autory jsou historici nebo geografové. Některými úseky dějin turismu se zabývají práce (Štemberk 2008, 2009, 2013), ze kterých bylo čerpáno i v těchto skriptech, ve kterých se budeme se zabývat především aspekty masového turismu, nikoliv cestami osamocených cestovatelů. Cestování se prolíná celou historií lidstva. Účastníky - 4 -

5 prvých cestování nemůžeme ztotožnit s turisty. Z počátku převažovaly motivy nutnosti, ze kterých se teprve postupně vyvinuly motivy dobrovolnosti, svobody. Hlavními motivy byly obchod, náboženství, vzdělání, výzkum, objevování, porobení, chudoba, útěk, vyhnání. Cestovalo se pěšky, na koni, vozem, lodí, s procesím, obchodní karavanou, křížovou výpravou, průzkumnou výpravou nebo uchvatitelskou výpravou, jako nomádi, tovaryši na zkušené atd. Hlavním znakem těchto cest je změna místa za konkrétním účelem. Rozeznáváme čtyři epochy turismu, které mají charakteristické společenské poměry, volbu dopravních prostředků, motivy cesty a počty účastníků. Dějiny CR zkoumají, které podmínky ovlivnily rozšíření mezinárodního turismu, jak došlo k demokratizaci cestování, jak a kdy bylo cestování uchopeno širokými vrstvami společnosti a jaké vztahy byly mezi aktéry, tj. turisty, domorodci a pracovníky v turismu Vymezení pojmu cestovní ruch (turismus) (Co je a co není turismus) V běžné mluvě často používáme pojmy jako cestování, cestovní ruch, turistika, turista, výlet, výletník, návštěvník, exkurze a další. Všichni jim rozumíme a nezamýšlíme se nad jejich přesným významem. Chceme-li však tyto jevy podchytit statisticky, což je jistě velmi důležité, musíme je přesně vymezit a zároveň musíme znát jejich cizojazyčné ekvivalenty. Terminologie v cestovním ruchu se stále vyvíjí, jednotliví autoři používají pro jeden jev různé termíny nebo termínům dávají různý význam. Tato kapitola nebude příliš zábavná, je však nezbytné, abychom si ujasnili, čím se budeme zabývat. Některé pojmy jsou vymezeny jednotně rozhodnutím orgánu, např. Světové organizace turismu (UNWTO) nebo EU, kdežto jiné jsou vymezovány jednotlivými autory různě. Cestovní ruch a turismus Začněme pojmy cestovní ruch a turismus. Jak uvádí Mundt (2001), slova túra, turismus atd. jsou odvozena od řeckého slova tornos, kterým se označoval nástroj kruhového tvaru. Z tornos vzniklo latinské tornare = zakulatit, kroužit a dále anglické a francouzské tour, které také přešlo do němčiny. Teprve po pruskofrancouzské válce (1870/1871) bylo v Německu, jako výraz odporu ke všemu francouzskému, slovo Tour postupně nahrazováno slovem Reise. Podstatné u slova tour tedy je, že se jedná o krouživý pohyb, o návrat do výchozího bodu. Túra je tedy každá cesta z výchozího bodu do jiného bodu, určitý pobyt v tomto bodě a návrat do původního bodu a turista je tedy ten, kdo koná túry. Je naprosto lhostejné, jak je túra náročná nebo v jakém prostředí probíhá. Zastavme se ještě u německého slova Reise (cesta). Jeho základem podobně jako u anglického rise je starofríské risa (zvedati se, vznikati). Na rozdíl od slova túra, kde je zdůrazněn návrat do výchozího bodu, jsou slova cesta a cestování méně přesná a znamenají pouze pohyb směrem pryč. Je tedy možné jejich použití jak pro cesty s návratem, tak i pro jednosměrné cesty, např. emigraci. Vzhledem k těmto skutečnostem se v německé odborné literatuře opouštějí termíny Reiseverkehr, případně Fremdenverkehr a nahrazují slovem Tourismus

6 Myslím, že i v češtině je možno opustit pojem cestovní ruch a nahradit ho pojmem turismus. Budeme mít slovo, které téměř shodně používají všechny světové jazyky (tourism v angličtině, Tourismus v němčině, tourisme ve francouzštině, turismo v italštině a španělštině, turizm v ruštině). Je mi jasné, že to není jednoduchá záležitost, ale někdy se začít musí. Zatím si pamatujme, že cestovní ruch a turismus je totéž. V úředním dokumentu byla slova turismus a turista poprvé použita v roce Společnost národů (předchůdce OSN) tehdy vydala definici turismu, kterou v podstatě používáme dodnes. Za prvého turistu je někdy povazován anglický král George III., který ze zdravotních důvodů pravidelně navštěvoval mořské lázně Weymouth. Tematický rozsah Pojetí turismu se vyvíjelo. V počátcích byl chápán a studován jako jev geografický, pak převládlo studium především ekonomických stránek a v současnosti dochází k posunu k principům udržitelnosti a holistickému přístupu k turismu. Jako ekonomický a sociální fenomén patří turismus přes všechny potíže k nejrychleji se rozvíjejícím odvětvím světové ekonomiky. Současně se prohlubuje jeho diverzifikace a globalizace. Přináší pokrok v mnoha souvisejících odvětvích od zemědělství až po telekomunikace a informatiku. Do turismu se zapojuje stále více destinací v rozvojových zemích, a tím se urychluje jejich vývoj. UN WTO očekává, že v roce 2020 počet mezinárodních turistů bude převyšovat 1,5 miliardy lidí Definice turismu Podobně jako se měnilo pojetí turismu, vyvíjela se i jeho definice. V současnosti v podstatě rozeznáváme dvě skupiny definicí a to jednu pro stranu poptávky a druhou pro stranu nabídky na trhu turismu. Definice 1 (pro stranu poptávky): Turismus je pohyb osob do místa mimo jejich obvyklé prostředí z jakéhokoliv důvodu (kromě výdělečné činnosti) a pobyt v tomto místě po dobu kratší než je jeden souvislý rok (pro vnitrostátní turismus je to doba kratší šesti souvislých měsíců). Tuto definici přijala UN WTO pro účely statistiky v turismu. Za obvyklé prostředí je považováno bydliště respondenta (trvalé i přechodné), dále přímé okolí tohoto bydliště, pracoviště, škola a jiná často navštěvovaná místa. Pojem obvyklého prostředí má dva rozměry: vzdálenost a periodicitu (frekvenci návštěvy). Součástí obvyklého prostředí se tak stává okolí bydliště respondenta, i když může být navštěvováno jen zřídka, a zároveň místa, která jsou navštěvována často (v našem pojetí častěji než jednou týdně) a pravidelně, přestože mohou být značně vzdálena od bydliště. Státní hranice nejsou při definici obvyklého prostředí rozhodující. Definice 2 (pro stranu nabídky): Turismus zahrnuje všechny podniky, jejichž služby uspokojují potřeby turistů. Jedná se - 6 -

7 především o ubytovací a stravovací zařízení, cestovní kanceláře, cestovní agentury, dopravní podniky a jiná odvětví hospodářství zabezpečující služby pro návštěvníky. Definice pro stranu nabídky se pokouší vymezit turismus od ostatních odvětví hospodářství. Užití pojmu průmysl turismu samozřejmě vyvolává řadu námitek, protože turismus není průmysl a navíc řada jeho odvětví poskytuje služby nejen turistům, ale i rezidentům (např. restaurace, obchody atd.). Vztah turismu a rekreace Největší část turismu je spojena s rekreací. Tyto dva pojmy však není možno zaměňovat nebo směšovat. Rekreace se odehrává ve volném čase za účelem odpočinku, poznávání, zábavy, upevnění zdraví. Nemusí při ní jít o pohyb mimo obvyklé prostředí, který je podmínkou turismu. Hlavní předpoklady turismu jsou svoboda pohybu, dostatek volného času a peněžních prostředků. Systém turismu Turismus je otevřený a dynamický systém. Dva jeho hlavní podsystémy jsou subjekt turismu a objekt turismu, které jsou spojeny vzájemnými vazbami. Subjektem cestovního ruchu je jeho účastník, objektem jsou destinace, podniky cestovního ruchu a organizace cestovního ruchu. V subsystému subjektu (strana poptávky) se zkoumají především hlavní důvody cesty, kterými jsou: cesty na dovolenou za účelem rekreace, návštěva příbuzných a známých, pracovní a obchodní cesty, návštěva lázní, náboženské motivy a ostatní důvody. Do subsystému objektu patří destinace, podniky turismu a doprava. Každá destinace musí mít potenciál turismu. To znamená vhodnou primární nabídku (přírodní a kulturní atraktivity) a sekundární nabídku (vybavenost všemi službami turismu). Turismus vstupuje do interakcí se svým okolím, kterým je ekonomické, politické, sociální, ekologické a technologické prostředí. Na vymezení turismu existují desítky názorů jednotlivých badatelů. Ani dvě hlavní organizace turismu UN WTO (World Tourism Organization, jejímiž členy jsou jednotlivé státy) a WTCC (World Travel and Tourism Council, členy jsou podnikatelé v turismu) nemají jednotný názor Formy turismu ve vztahu k území Existují tři základní formy turismu ve vztahu k danému území (např. regionu, státu, skupině států). Domácí turismus je definován jako souhrn aktivit rezidentů daného území cestujících pouze uvnitř daného území, ale mimo obvyklé prostředí. Příjezdový turismus (incoming) je definován jako souhrn aktivit ne rezidentů cestujících do daného území, které je mimo jejich obvyklé prostředí. Výjezdový turismus (outgoing) je definován jako souhrn aktivit rezidentů daného území, cestujících a pobývajících na místech mimo jejich území (a mimo jejich obvyklé prostředí)

8 Poznámky: 1) Rezident bydlí v daném území nejméně jeden rok. 2) Obyvatelstvo daného území se tedy v daném okamžiku dělí na rezidenty, návštěvníky (podmnožinou jsou turisté) a ostatní. 3) Do vydání zákona 159/1999 o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu se nerozlišuje označení cestovní agentura a cestovní kancelář. 4) V období je pro příjezdový cestovní ruch používán termín cizinecký cestovní ruch, domácí CR je někdy označován jako turismus. Pokud je zkoumaným územím stát, pak tři základní formy turismu mohou být různě kombinovány, čímž vzniknou následující kategorie turismu: (vnitrostátní) turismus, který zahrnuje domácí turismus a příjezdový turismus národní turismus, který zahrnuje domácí turismus a výjezdový turismus mezinárodní turismus, který zahrnuje příjezdový a výjezdový turismus Aby se předešlo nedorozuměním, doporučuje se, aby tyto pojmy byly rezervovány pro turismus vztahující se k území státu jako zkoumané jednotce. V ostatních případech je třeba explicitně vymezit, jaké geografické nebo administrativní území je popisováno, např. provinční příjezdový turismus nebo vnitřní turismus v Evropské unii Druhy CR a) Podle doby pobytu dlouhodobý delší než 3 dny, cestování je však omezeno maximálním pobytem mimo bydliště do 1 roku, účastníci čerpají všechny služby CR - 8 -

9 krátkodobý nepřekročí 3 dny, tzn. maximálně 2 přenocování b) Podle počtu účastníků individuální služeb využívá jednotlivec nebo rodina (organizovaný, neorganizovaný) skupinový formální nebo neformální skupina, výhodný pro poskytovatele služeb, neboť umožňuje lepší využití kapacity zařízení CR (organizovaný i neorganizovaný) c) Podle způsobu zabezpečení služeb neorganizovaný vše potřebné si účastník zajistí sám (ubytování, stravování, dopravu) organizovaný služby zajišťuje CK nebo jiný zprostředkovatel; má větší vliv na příjmy odvětví CR, protože všechny služby jsou plně hrazené d) Podle způsobu placení a druhu plátců volný (komerční) náklady nesou účastníci CR, svobodně rozhodují o všech náležitostech turistické akce, sami ručí za své závazky, účast není ničím podmíněna vázaný - incentivní CR, náklady hradí zaměstnavatel Nejdůležitější definice EU a UNWTO: Návštěvník: Každá osoba cestující na místo mimo její obvyklé prostředí na dobu nejvýše 12 měsíců, u níž hlavním důvodem cesty je odpočinek, byznys, pouť, zdraví, atd., jiný důvod než je výkon aktivit odměňovaných z místa návštěvy nebo migrace. Posádky dopravních prostředků a obchodní cestující (i když cestují do jiných destinací v průběhu roku) mohou být považováni za cestující v jejich obvyklém prostředí a vyloučeni z návštěvníků (posádky dopravních prostředků obvykle nepodléhají hraniční kontrole). Vyloučeni jsou také ti, kdo cestují celoročně (nebo po většinu roku) mezi dvěma místy pobytu (víkendové domy, obytné domy). Turista je osoba dočasně bydlící nejméně 1 noc v navštíveném místě (nemusí jít o placené ubytování). Výletník (exkurzionista) je návštěvník, který nepřenocuje v navštíveném místě. Jsou to například účastníci jednodenních zájezdů nebo účastníci okružních plaveb, kteří přenocují na lodi. Turismus je podmnožinou cestování Ve směrnici EU se píše: Rozdíl mezi cestováním a turismem (cestovním ruchem): Cestování je širší pojem, zahrnuje prakticky jakýkoliv pohyb osob, kdežto do cestovního ruchu patří jenom ta část cestování, která vyhovuje výše uvedené definici. Cestujícími jsou kromě účastníků cestovního ruchu (turistů a výletníků) pendleři, osádky dopravních prostředků, obchodní cestující a migranti. Pendleři jsou rutinní cestující (osoby dojíždějící za prací, studiem, nákupy atd. přes hranice). Pasažéři: Cestující s výjimkou posádek dopravních prostředků, neplatících cestujících nebo - 9 -

10 málo platících cestujících jako jsou infanti, cestující zdarma nebo se slevou (platící do 25 %). Abychom pochopili, co všechno patří do turismu a jaká je jeho struktura, uveďme si následující schéma Služby cestovního ruchu Služby v cestovním ruchu Služby cestovního ruchu Ostatní služby Dodavatelské služby Zprostředkovatelské služby Specializované služby pro cestovní ruchu Služby místní infrastruktury v cílovém místě informační dopravní ubytovací stravovací sportovněrekreační kulturněspolečenské lázeňské kongresové venkovského CR průvodcovské a asistenční animační informační cestovních kanceláří cestovních agentur informační pojištovací směnárenské pasových orgánů celních orgánů informační obchodní komunální zdravotnické policejní záchranné poštovní Struktura služeb v cestovním ruchu (Hesková a kol. 2006, s. 106) Typy turistů Obchodní turisté Cestují na obchodní schůzky, semináře, konference či z jiných důvodů, jenž se vztahují k práci a zaměstnání. "Běžní" turisté Cestují pro zábavu. Vztahuje se na cestování na prázdniny, sporty, rodinu, vzdělání, zdraví a fitness. Pojem turista v běžné řeči: Většinou se myslí pouze cestující na dovolenou, nezahrnují se účastníci kongresů, veletrhů apod. Toto zúžení samozřejmě nerespektují hotely, dopravci apod. Ti nezjišťují důvod cesty

11 Pro ně je každý, kdo na určitou dobu opustil své bydliště a využívá jejich služeb, turista. Toto pojetí přesně souhlasí s definicí turisty podle světové organizace. Pojetí používané v běžné mluvě by značně zkreslovalo statistiky. Slovo turista má někdy poněkud pejorativní význam. Všimněme si rozdílu mezi pojmy cestovatel a turista. Cestovatel cestuje s cílem poznat neznámé země a podat svědectví o získaných poznatcích. Podmínkou pro označení cestovatel tedy je nějaký výstup z cesty. Nejprve to byla písemná zpráva, případně cestopis, postupně přibyly fotografie, filmy, výstavy dovezených předmětů atd. Cestovatel se o sebe stará sám, zažívá různá dobrodružství, získává mnoho zkušeností atd. Můžeme říci, že Emil Holub byl náš slavný cestovatel, ale ne že byl turista. Turista cestuje pohodlně, někdo se o něho stará, vše je předem zaplaceno, má veškeré pohodlí (idiot na cestách). Necestuje sám. Někteří autoři kritizují definici turisty a tvrdí, že je třeba přihlédnout k tomu, za koho se považuje sám účastník. Pokud bychom na toto stanovisko přistoupili, bude chaos dokonalý a jakékoliv statistiky nemožné. Dopady cestovního ruchu Kulturní a společenský dopad Ekonomický dopad Dopad na životní prostředí Co do turismu nepatří a nebudeme se tím zabývat: Válečná tažení, křížové výpravy Stěhování národů Vystěhovalectví (např. do Ameriky), vyhnání Útěky (např. útěk Židů z Egypta) Cesty za potravou Každodenní cesty za prací nebo studiem 1.2 Úkol Vyberte si téma seminární práce a nahlaste ho učiteli. 1.3 Shrnutí Turismus a cestovní ruch jsou synonyma. Turismus je pohyb osob do místa mimo jejich obvyklé prostředí z jakéhokoliv důvodu kromě výdělečné činnosti a pobyt v tomto místě po dobu kratší než je jeden souvislý rok (pro vnitrostátní turismus je to doba kratší šesti souvislých měsíců). Turista dočasně bydlí nejméně 1 noc v navštíveném místě (nemusí jít o placené ubytování)

12 Výletník (exkurzionista) je návštěvník, který nepřenocuje v navštíveném místě. 1.4 Kontrolní otázky 1) Vysvětlete, proč turismus nemůžeme chápat jako podmnožinu ekonomických věd. 2) Které formy a kategorie turismu znáte? 3) Které přesuny obyvatelstva nepatří do turismu? 4) Jaký je rozdíl mezi cestovatelem a turistou? 5) Jaký je rozdíl mezi cestováním a turismem? 1.5 Pojmy k zapamatování turismus cestovní ruch formy turismu druhy turismu kategorie turismu turista návštěvník

13 PRŮVODCE STUDIEM S trochou nadsázky je možno říci, že cestování je skoro stejně staré jako lidstvo samo a že prvou cestou bylo vyhnání Adama a Evy z ráje. Po tisíce let existuje úsilí člověka poznávat zemi, na níž žije. Tato touha byla podněcována motivy obchodními, mocenskými, ale často i pouhou touhou po poznání, vrozenou člověku od samotných počátků jeho existence. My se nebudeme zabývat libovolným cestováním, ale pouze takovým, které splňuje definici turismu. Zjistíme, že už od starověku existovaly formy prototurismu. 2. Předběžná fáze turismu (pravěk, starověk, středověk) Cíl Stručný přehled předběžné fáze turismu Pravěk Pravěk je období od vzniku člověka asi před 3 miliony let do objevení písma. Je to nejdelší období dějin lidstva. Jeho ukončení je v různých částech Země v různou dobu. Např. v období antického Říma zde již byl starověk, ale u nás ještě pravěk. Pravěký člověk podnikal lovecké cesty za potravou Nejznámější naší pravěkou památkou je Věstonická venuše. Soška nahé ženy má stáří asi let a je uložená v Moravském zemském muzeu v Brně Starověk Je to období od vzniku prvých civilizací na Středním východě, ve Středomoří, a v jižní a východní Asii. Konec starověku je dán zánikem Západořímské říše v roce 476. Na počátku starověku bylo objeveno písmo. Použitý obrázek je chráněný licencí Creative Commons. Originál k dispozici zde: Pyramidy v Gíze postavené v letech až př. n. l. (první a jediný do současnosti zachovaný z tradičních divů světa)

14 Kolébkou poznávacích i rekreačních cest vedoucích později k rozvoji cestovního ruchu bylo Středomoří se svými prvními vyspělými civilizacemi a raným rozvojem mořeplavectví. Zde vynikali zejména Egypťané, Féničané a po nich bezprostředně Řekové a Římané. Staří Egypťané byli zřejmě prvým národem, který cestoval pro poznání. Již 2600 let před naším letopočtem cestovali k pyramidám, které byly staré více než tisíc let. Archeologové nalezli na jejich zdech nápisy těchto turistů. Význam cestování pro Egypťany dokazuje, že dokonce měli svého boha cestování a konali cesty na posvátná místa. Antika Jako antika je označováno období starověku, týkající se dějin Řecka a Říma přibližně v letech 800 př. n. l. až 476 n. l. Féničané, předchůdci Řeků v objevných cestách a zakládání měst, zřejmě již v 6. stol. př. n. l. obepluli Afriku, i když zprávy z těchto dob jsou pouze zprostředkované. Na tyto objevné a obchodní cesty Féničanů navázali Řekové. Již v předkřesťanské době byl v Řecku zájem o vzdělávací cesty. Za nejstarší organizovanou akci turismu jsou považovány prvé olympijské hry v roce 776 před naším letopočtem organizované na počest boha Dia. Konaly se každé 4 roky. Před OH poslové z Olympie zvali k účasti po celém antickém Řecku, oznamovali přesné datum konání her a vyhlašovali mír. OLYMPIA Použitý obrázek je upraven a chráněný licencí Creative Commons. Originál k dispozici zde:

15 Jako závodníci se OH směli zúčastnit pouze svobodní občané řeckého původu (vyloučeni byli cizinci, otroci, ženy), přihlížet hrám mohl kdokoli (kromě řeckých provdaných žen). Závodníci se museli dostavit do Olympie měsíc před počátkem OH k intenzivní přípravě spojené s dietou. Hry byly zahajovány průvodem závodníků a jejich slavnostní přísahou Diovi Olympskému. K OH se scházeli zástupci řeckých států, podepisovali zde politické smlouvy, při hrách se upevňovalo vědomí řecké národní a kulturní sounáležitosti. Na antické olympiádě se nezávodilo jen ve sportovních disciplínách, ale také ve zpěvu a přednášení básní. V roce 394 n. l. císař Thedosius I. zvláštním dekretem, vydaným z podnětu katolické církve, olympijské hry zakázal a Olympia byla Římany vyloupena a zapálena. Olympijské hry na patnáct století umlkly. O obnovení her se zasloužil Francouz Pierre de Coubertin. První obnovené olympijské hry konaly v roce 1896 v Athénách. V roce 1989 byl archeologický park v Olympii zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. První dochované popisy cest ze Středomoří pocházejí od řeckého dějepisce Herodota ( př. n. l.). Byl vynikajícím pozorovatelem a zanechal nám dokonalé popisy cest do Středomoří, do Aeskulapova chrámu v Epidauru a do věštírny v Delfách. Za nejvýznamnějšího řeckého cestovatele je dodnes považován Pýtheás z Massilie ze 4. stol. př. n. l., který obeplul Británii a dosáhl zřejmě až Islandu nebo pobřeží Norska. I když vojenská tažení nepočítáme do turismu, připomeňme výpravy Alexandra Makedonského, který porazil Persii, ovládl Egypt a roku 326 př. n. l. vstoupil se svým vojskem do Indie. Jeho vojáci si však pro velkou únavu a nepříznivé počasí (období monzunových dešťů) vynutili návrat. Největší význam mělo cestování v Římské říši (753 př. n. l ). Stejně jako v Řecku šlo o otrokářskou společnost, ve které otrokáři nepracovali, věnovali se vědě, umění, hrám a také cestování. Římané jsou zakladateli rekreačního a zdravotního turismu. V horkých a dusných letních měsících odjížděly bohatší vrstvy do letních bytů v Albánských horách nebo k moři. Nedaleko Říma vznikly mořské lázně Ostia, hojně byly navštěvovány lázně v Neapolském zálivu a nejbohatší jezdili na pláže v Egyptě a Řecku. Baiae, sirné lázně nedaleko Neapole s lázeňskými domy a krytými promenádami se staly největšími termálními lázněmi antiky. Hosté zde měli nejen možnosti léčení, ale i dostatek zábavy. Slovo spa pochází z latinského slova spagere, což znamená rozptýlit, navlhčit. Běžně používaným se stalo od 14. století, kdy byly objeveny léčebné prameny v belgickém městě Spa. Od té doby se místa výskytu léčebných pramenů označují jako spa. Na římskou tradici navazují lázně po celé Evropě. Např. německé lázně Baden Baden připomínají Římské Caracalovy lázně z roku 206 n. l. Římané se účastnili akcí Chléb a hry, závodů koňských spřežení v Circu Maximu. Výstavbou cest, která probíhala především z vojenských důvodů, přispěli k rozvoji cestování. Římská říše byla velmi rozlehlá a často bylo nutno rychle přesunout vojsko na velkou vzdálenost. Kolem roku 300 n. l. měla silniční síť km dálkových cest a km cest místního významu (jsou uváděna i jiná čísla). Kvalitní kamenný povrch silnic nebyl vhodný pro tažná zvířata. K rozšíření poznatků o tehdejší Evropě přispěly zejména Caesarovy vojenské výpravy, které přinesly zpracování itinerářů římských provincií s uvedením vzdáleností milníků a stanic. Dochované dokumenty, jako Itinerarium z doby císaře Diokleciána a rovněž také ze 4. století pocházející grafické znázornění silnic starého Říma Tabula Peutingeriana, zařazená od roku

16 2005 mezi památky UNESCO a nacházející se v současné době v Rakouské národní knihovně ve Vídni, patří k významným dokladům o úrovni římské silniční sítě a organizaci přepravy po veřejné cestě (cursus publicus). Římané také rádi jezdili do termálních lázní severně od Alp a i tyto cesty všestranně zajišťoval štáb průvodců, často z řad vzdělaných otroků. Rovněž již existovaly první psané cestovní příručky. By Adhavoc (Own work) [CC-BY-SA-3.0 ( via Wikimedia Commons Značná pozornost byla věnována tvorbě map. V římských dobách lidé cestovali hlavně pěšky, boháči na koních nebo ve vozech. Pěšák ušel denně asi 25 až 35 km, jezdec s vozem až 80 km a jezdec na koni ještě více. Podél cest byly ubytovny s možností občerstvení a jednodenního ubytování, kde také bylo možno vyměnit koně nebo opravit vůz. V hospicích bylo možné ubytování i na delší dobu. Silniční sít byla stavěna především pro rychlé nasazení vojsk, ale využívali ji i kurýři, poutníci a obchodní cestující. Většina lodních cest vedla do středomořských provincií Římanů, ale jsou známy i cesty na francouzské pobřeží a do Británie. Z cestovní činnosti prvních křesťanů si připomeňme apoštola Pavla, který navštívil Malou Asii, Řecko a přišel do Říma. V 6. stol. n. l. sv. Šimon z Triéru působil jako vedoucí zájezdu turistů ve Svaté zemi. O počtech účastníků antického cestování chybí jakékoliv údaje. Pouze možno říci, že vždy šlo o účelové cesty, jejichž motivací byl obchod, náboženství nebo rekreace Středověk Středověk je nejdelším obdobím, jeho délka je 11 století. Obvykle je ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476 a objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku V českém prostředí se konec středověku většinou posouvá k roku 1526, kdy u nás končí vláda Jagellonců a nastupuje rod Habsburků

17 Místo Středomoří se těžištěm veškerého politického, ekonomického a kulturního dění zásadního významu stává západní a střední Evropa. Nositelem vzdělanosti ve středověku byla církev, jež zprostředkovávala vymoženosti antické kultury. Významná byla činnost misionářů, kteří podnikali cesty do neprozkoumaných zemí. Cestopisná literatura je však nepatrná. Dědici řecké geografie byli Arabové, kteří vynikli nejen jako cestovatelé, ale i jako autoři vědecky správných popisů cest. Známé křižácké výpravy spolu s vynálezem kompasu znamenaly rozvoj kartografie. Existoval intenzivní cestovní ruch s náboženskou tématikou cesty na posvátná místa. Slovo holiday má původ ve slovech holy day. Pro ukrácení dlouhé chvíle si poutníci vyprávěli historky, které ztvárnil např. Geoffrey Chaucer v knize Canterbury Tales. Hlavními organizátory a průvodci byli kněží. Součástí vzdělání šlechty a bohatých měšťanů byly poznávací cesty. Průvodci byli vzdělanci nebo studenti. O jejich služby byl značný zájem a také byli dobře placeni. ( Použitý obrázek je chráněný licencí Creative Commons. Originál k dispozici zde: Středověké cesty V raném středověku byly původní římské silnice ve velmi špatném stavu. Navíc byly stavěny pro pohyb vojsk a jejich dlážděný povrch byl nevhodný pro tažná zvířata. Protože Svatá říše římská neměla trvalé centrum, nikdo nedbal o plánovitou výstavbu silnic. Hlavními cestami byly Viae Regiae (královské cesty, spojovaly sídla králů). Přes honosné pojmenování to byly většinou polní cesty, v zimě zapadlé sněhem a při dešti se topící v blátě. Nově vznikající cesty

18 byly úzké, křivolaké a přizpůsobovaly se reliéfu krajiny. Pro zpevnění se často jen vysypávaly oblázky. Řeky jsou překračovány v místech brodů. Od 11. století s narůstajícím množstvím přepravovaného zboží a osob, jsou důležité obchodní cesty rozšiřovány a chráněny strážními stanovišti a pomezními hrady. Jsou stavěny mosty, zpočátku dřevěné, pak kamenné. Ve 12. století byl postaven kamenný most v Regensburgu (délka přes 300 m), jehož stavitel postavil též prvý kamenný most u nás, Juditin most v Praze (zachována nižší Malostranská věž). Juditin most se nedochoval, ale jen o málo mladší most (ze 13. stol.) je v Písku přes řeku Otavu. Významné cesty se postupně stále více přizpůsobovaly zájmům nově vznikajících měst. Cílem bylo přinutit obchodníky při projíždění přes tato města platit mýto, cla a ukládat zboží do nucených skladů za poplatek. Z těchto vybraných prostředků pak měla města povinnost financovat údržbu cest a mostů. Pro mnohé obchodníky tyto nucené cesty mnohdy znamenaly zajížďky a velké zdržení. Místní cesty bez poplatku pak mohlo používat pouze místní obyvatelstvo. Kromě špatného stavu silnic bylo problémem Svaté říše římské její rozdělení na 100 státečků, které měly různé měny, na jejichž hranicích probíhaly kontroly a vybíralo se mýto. (Teprve v roce 1834 vznikla Německá celní unie). Národní státy jako Francie a především Anglie (Hachtmann) měly rychle rostoucí síť zpevněných silnic. Přestože byla zaváděna různá bezpečnostní opatření hlavně na zemských cestách, bylo tehdy obvyklé před započetím cesty sepsat poslední vůli. Pro ochranu na významných obchodních tepnách Karel IV. nařídil vymýtit okolo cest bezpečnostní pás. Z bezpečnostních důvodů se cestovalo hlavně přes den a pokud možno tak ve sdružené formaci více kupců nebo cestujících. Další obtíží bylo deštivé počasí v západní Evropě. Tehdy ještě nebyly známy deštníky ani nepromokavé látky. Kočáry poskytovaly skromnou ochranu proti horku a zimě, ale ne proti dešti. Vznikal negativní názor na přírodu. Změnu přinesla teprve železnice, kterou bylo možno bez problému projet bažinaté oblasti, hluboké lesy i vysokohorské průsmyky. Cestovní rychlost Ve středověku se cestovalo pomalu. Pěší cestující urazili denně 30 až 40 km, jezdci na koních samozřejmě více. Aby nebyli koně přetěžováni, cestovali jezdci pouze 7 hodin denně. Pro obchodníky převážející zboží byla důležitým dopravním prostředkem osly tažená kára. Soumaři se pohybovali rychlostí 15 až 16 km za den. Cestovní prostředky Prostí lidé se po středověkých cestách pohybovali pěšky. K přepravě nákladů užívali nůše, krosny, kolečka, ručně tlačené káry. Obchodníci a šlechtici jezdili na koních nebo používali káry a vozy tažené koňmi, voly a mezky (vůl utáhne 2x větší náklad než kůň). Cestovatelé ve středověku s sebou nosili minimum zbytečných věcí a oblečení na převlečení. Většinu oblečení nosili přímo na těle a v tomto oblečení se i spalo. Pěší si nosili věci v mošně přes rameno nebo v uzlíku na holi. Jezdci měli svoje věci uloženy v sedlových brašnách. K dalším nezbytným věcem patřily různé itinerářové příručky, zbraně, peníze, jídlo, ocílky na rozdělání ohně aj. Znalost vhodné cesty a vhodného ubytování patřila k dobře střeženému tajemství jednotlivých obchodníků. Protože bylo jen málo mostů přes řeky, patřila znalost jejich rozmístění rovněž mezi nejcennější znalosti kupců

19 2.1.4 Ubytování Určité bezpečí znamenaly ubytovny. Neexistovala možnost rezervace ubytování. Většina hostinců měla katastrofální hygienické poměry. Ubytování v těchto chráněných místech nabízelo různou úroveň komfortu. Nejhorší ubytování bylo ve vesnických hospodách, kde k spaní sloužily lavice nebo společná postel, v níž se mnohdy tísnilo několik osob. Další možnost pro přespání chudých poutníků nabízely klášterní špitály. Bohatší cestující si mohli v klášterech, na venkově a ve městech pronajmout vlastní místnost pro hosty. Byla většinou vybavena postelí s peřinou a kamny. Na většině těchto míst bylo možno si dát vodní lázeň, alespoň v kádi, což platilo i pro chudé pocestné. Pohostinnost lidí byla ve středověku vyšší než dnes, přijímání cizinců bylo obvyklé. K přepravě osob a zboží se rovněž ve zvýšené míře začala ve středověku užívat lodní doprava jak na řekách, tak i na mořích. Docházelo k postupným úpravám a splavňování vodních toků, které sloužily k přepravě dřeva pomocí vorů, a k přepravě osob a zboží na řekách sloužily lodě opatřené vesly a plachtou. Se zvyšujícím se růstem obchodu od 11. století dochází k vzestupu mezinárodního obchodu. A to i s církví zatracovaným muslimským světem. Proto bylo nutno vytvořit mezinárodně platné peněžní standardy použitelné po celém tehdy známém světě. Mezi první významné hráče na mezinárodním peněžním trhu patřili ve středověku Italové. Ti začali jako první v Evropě v roce 1253 razit nejprve v Janově a poté ve Florencii kvalitní zlaté mince, směnitelné za zboží po celém tehdejším křesťanském a muslimském světě. Později tyto kvalitní mince nahradily stejně kvalitní zlaté dukáty. Pro platby nižších částek se počátkem 13. století ve střední Evropě a německy mluvících zemích hojně začal užívat a uznávat jako platidlo pražský groš a od něj odvozené územní variace. Pražský groš byl vytlačen z oběhu až v polovině 16. století Poutní cesty Poutní cesta je cesta s cílem dosáhnout poutního místa. Ve většině případů se jednalo o pěší putování spojené s určitým stupněm námahy a nepohodlí. Poutě existovaly již v pravěkém Stonehege nebo řeckých Athénách. Od antického Řecka lidé všech kultur a náboženství konali posvátné cesty, aby si upevnili víru a svou identitu. Poutnické cesty ke Svatému hrobu podnítil už císař Konstantin, když r. 326 nechal postavit na Božím hrobě na Golgotě baziliku Sv. hrobu. Poutě se konaly ovšem do minimálně 250 míst Santiago de Compostella Použitý obrázek je chráněný licencí Creative Commons. Originál k dispozici zde:

20 Evropy. Jejich význam jakožto dlouhotrvajícího prvku evropských dějin je nepopiratelný nejen pro náboženský život, ale i pro kulturní a hospodářský rozvoj kontinentu. Byly významným zdrojem příjmů měst ležících podél poutní trasy. Hlavními poutními místy byl Jeruzalém (svaté město všech tří velkých monoteistických náboženství), Řím a Santiago de Compostela (Svatojakubská cesta). Ve 12. a 13. století už svatyně v Santiagu s půl milionem poutníků ročně začala soutěžit s Římem a Jeruzalémem, zejména poté, co od roku 1244 začali vládnout v Jeruzalémě opět muslimové. Důležitá byla role klášterů. Relativně brzy začaly klášterní špitály kromě péče o nemocné poskytovat poutníkům ubytování a stravu za pouhé poděkování Zaplaťpánbůh, i když sami mniši neměli jídla nazbyt. Tato situace trvala přibližně od 8. do 11. století, kdy bylo ubytování v klášterech převedeno na komerční bázi. Poutníci si v klášterech kupovali insignie, které dosvědčovaly návštěvu svatého místa. Od 12. století postupně přebírala ubytovací a stravovací roli od klášterů města. Např. větší města v jižní Francii, kterými procházeli poutníci do Říma, ale také do Compostely, měly 20 až 30 ubytoven. V Avignonu, dočasném sídle papežů, bylo v roce 1370 dokonce 60 ubytoven pro poutníky. Od poloviny 14. do konce 15. století byly z Benátek vypravovány lodi s poutníky do Palestiny. Pokud loď nebyla zajata Turky a osazenstvo prodáno do otroctví, dosáhli poutníci za 6 až 8 týdnů Svatou zemi. Cestou museli snášet velká vedra, špatnou stravu, obtížný hmyz a krysy, přestože cena cesty byla tak vysoká, že si ji mohli dovolit pouze šlechtici nebo bohatí obchodníci. V pozdním středověku pod náboženskými důvody se stále častěji skrývaly důvody světské. Od počátku novověku především v 17. a 18. století u cest do Říma převládly zájmy o umění a krásy města nad důvody náboženskými. Absolutistické státy omezovaly poutní cesty a zároveň se snažily šlechtu pevně spojit s dvorem. Byly zavedeny pasy a další omezení pro cesty do Itálie a Španělska. Úpadek poutních cest byl za třicetileté války a napoleonských válek. Poutní turismus do Svaté země byl nahrazen cestami na poutní místa v okolí. Do popředí se dostala mariánská poutní místa jako Lurdy, Fatima, Mariazell a další. Náboženský turismus zažívá v současné době rozkvět a jeho účastníky nejsou jen věřící. Nejvýznamnější česká poutní místa: Velehrad, Svatý Hostýn, Svatý Kopeček u Olomouce, Svatá Hora a Stará Boleslav. Pouť do Mekky (hadž) je jedním z 5 pilířů islámu. Vzhledem k odlišné délce roku v muslimském kalendáři se koná o dnů dříve než předchozí rok Diplomatické cesty Řadu diplomatických cest vykonali poslové Karla Velikého ( ), intenzivní diplomatickou činnost vykonávali papežové, kteří své posly posílali k jednotlivým panovníkům, římští císařové jezdili na korunovace do Říma. Všeobecně známa je diplomatická cesta pana Lva z Rožmitálu v roce 1465, kterou vykonal z pověření krále Jiřího z Poděbrad. Vyjel z Prahy s cílem navštíviti všechna křesťanská království a