Eduard Stehlík SRDCE ARMÁDY. generální štáb

Transkript

1 Eduard Stehlík SRDCE ARMÁDY generální štáb

2

3

4

5 Eduard Stehlík SRDCE ARMÁDY generální štáb

6 SRDCE ARMÁDY Ministerstvo obrany České republiky Prezentační a informační centrum ISBN ISBN (anglicky)

7 Vážení čtenáři, otevíráte stránky knihy, která vychází ve dnech, kdy si Generální štáb Armády České republiky připomíná devadesáté výročí svého vzniku. V České republice není mnoho institucí, jež by se mohly pochlubit srovnatelně dlouhou a bohatou historií. Vždyt' první kroky Generálního štábu sahají až do roku 1919, tedy do prvních měsíců existence nezávislé Československé republiky, do samých počátků naší novodobé státnosti. V letech, jež následovala, sdílel s republikou i jejími občany období mírová i válečná, léta demokratického rozvoje a prosperity, stejně jako roky útlaku a zmařených nadějí. Ohlédneme-li se zpět na oněch devět desetiletí, naskytne se nám vskutku zajímavý pohled, který není rozhodně nudný a jednotvárný. Z pohledu období světových dějin se do něj vměstnaly dvě světové války, i když v případě té první již jen její dozvuky. Následovala studená válka, mezinárodní terorismus a celá řada menších či větších regionálních konfliktů. Mimořádně bohaté byly ve stejné době i naše národní dějiny: zrod a upevňování novodobé státnosti v letech , její zánik v březnu 1939 a znovuobnovení za cenu velkých ztrát na jaře roku pětačtyřicátého, nástup totalitního režimu v únoru 1948 a pokus o jeho reformu v roce osmašedesátém, sovětská intervence a následná normalizace, ale i pád totality v listopadu 1989, rozdělení Československa na dva nezávislé státy a konečně budování samostatné České republiky. Mnohé se odehrálo i během několika posledních let, které máme dosud všichni v živé paměti. Za nejvýznamnější události je dozajista možné považovat vstup naší republiky do Severoatlantické aliance v březnu 1999 a naše členství v Evropské unii od května U většiny z výše uvedených klíčových okamžiků stála československá armáda, později Armáda České republiky a Generální štáb. Troufám si říci, že její příslušníci odvedli a dosud odvádějí velký kus tvrdé a poctivé práce pro tuto republiku. Zejména díky našemu zapojení do zahraničních misí v různých místech současného neklidného světa je nyní Česká republika pevně zakotvena v euroatlantických strukturách, což je nejen pro naši současnost, ale zejména budoucnost velmi dobrá zpráva. Kniha, kterou držíte v rukou, nese název Srdce armády. Ano, i náš Generální štáb je, stejně jako je tomu v armádách jiných zemí, oním srdcem, bez kterého není možný život armádního organismu, stejně jako bez srdce není možná lidská existence. Až budete listovat stránkami této knihy, která slovem i obrazem vypravuje o bohatých a mnohdy i tragických dějinách našeho Generálního štábu, zjistíte, že ono armádní srdce bylo v minulosti nezřídka blízko klinické smrti. Prošlo řadou oživení a podařilo se ho zachránit jen díky obětavé péči mnoha bezejmenných. Přežilo. V uplynulých dvaceti letech se konečně vrátilo do plnohodnotného života a přes některá drobná zaklopýtnutí je dnes již zase zdravým, silným a výkonným orgánem, s nímž se musí počítat. Domnívám se, že právě včas. Vývoj ve světě není jednoduchý, musíme být připraveni na nejrůznější eventuality, ale přesto, či snad právě proto, zůstávám optimistou. Věřím, že následující roky existence naší armády i jejího Generálního štábu budou léty budování, rozvoje, ale především služby vlasti, na něž budeme moci být právem hrdi. Generálporučík Ing. Vlastimil PICEK náčelník Generálního štábu Armády České republiky 3

8

9 I. KAPITOLA V LETECH PRVNÍ REPUBLIKY ( )

10 SRDCE ARMÁDY Vznik Československa a upevňování jeho státní suverenity Vpondělí 28. října 1918 vznikla Československá republika. Byla jedním z nových států, které se na mapě Evropy objevily jako důsledek první světové války. O Čechoslovácích a především o jejich legiích ve Francii, Itálii a zejména v Rusku však již v té době věděl celý svět. Právě tato dobrovolnická zahraniční armáda představovala v rukou Tomáše Garrigua Masaryka, Edvarda Beneše a Milana Rastislava Štefánika nejdůležitější argument pro nezpochybnitelné právo Čechů a Slováků na vlastní nezávislý stát. Zajištění hranic nové republiky a prosazení státní suverenity na dosud sporných územích leželo však v prvních týdnech její existence na domácím vojsku. Legionářské jednotky se totiž tou dobou dosud nalézaly v zahraničí. Místo posledního možného odporu, budovu pražského vojenského velitelství, obsadila 30. října 1918 strážní setnina složená z českých námořníků V pátek 8. listopadu 1918 se na Staroměstském náměstí v Praze konala vojenská přísaha nové republice, které přihlížel tehdejší nejvyšší správce čs. vojsk Josef Scheiner (uprostřed) K zajištění území Slovenska, obsazeného dosud ma arskou armádou, odjel z Prahy nově zformovaný 1. čs. polní dělostřelecký pluk Rakousko-uherská důstojnická čepice 6

11 v letech první REPUBLIKY ( ) JUDr. Josef SCHEINER Mimořádnou událostí se pro všechny obyvatele hlavního města stal příjezd nové hlavy státu, prezidenta T. G. Masaryka, který do Prahy dorazil 21. prosince Jeho automobil během cesty ulicemi města doprovázeli legionáři, sokolové i příslušníci domácího vojska. V roce 1884 ukončil studium na právnické fakultě v Praze, 1889 promován na doktora práv. Právní koncipient, od roku 1893 advokát. V roce 1879 se stal členem Sokola, osobní přítel jeho zakladatele Miroslava Tyrše šéfredaktor časopisu Sokol. Jako starosta Sokola začlenil organizaci do mezinárodní spolupráce, například v rámci Evropské tělocvičné unie, kde poté Sokol přes 40 let zastupoval. V roce 1908 vytvořil v Praze Svaz slovanského sokolstva. Po vypuknutí války v roce 1914 stál u zapojení sokolské organizace do odbojové činnosti proti Rakousku-Uhersku. Spoluzakladatel tajného výboru Maffie, podílel se na financování odboje. V květnu 1915 uvězněn, ale pro nedostatek důkazů propuštěn. Pracoval i nadále v odboji, přestože žil pod policejním dohledem. Od léta 1918 člen předsednictva Národního výboru československého. V říjnu 1918 jeden z organizátorů vyhlášení samostatnosti Československa. Po vzniku ČSR nejvyšší správce (velitel) čs. vojsk a předseda Výboru národní obrany. Řídil počátky výstavby armády a odesílání prvních jednotek do bojů na Slovensku. Od ledna do srpna 1919 první generální inspektor čs. branné moci. Po odchodu z této funkce se vrátil do čela Sokola, v jehož vedení neúnavně pracoval až do své smrti. Nejvyšším spojeneckým důstojníkem v ČSR byl zpočátku generál Luigi Giuseppe Piccione, velitel armádního sboru italských legií, zachycený zde v lednu 1919 se svým štábem v Kroměříži Současně se zajiš ováním po hraničních oblastí republiky, Těšínska a Slovenska, byly na troskách bývalé monarchie položeny základy vojenské organizace nové armády. Od 5. listopadu 1918 budoval pplk. gšt. Rudolf Kalhous organizační skupinu, z níž po dvou týdnech vznikl III. odbor (vojenský) Ministerstva národní obrany. Právě on podchytil organizační struktury bývalé c. a k. armády v histo rických zemích, obnovil fungování vojenského doplňovacího systému a v roce následujícím se stal zárodkem budoucího generálního štábu. Příslušníci 1./21. baterie, kteří zasáhli do bojů na Těšínsku, v březnu 1919 v Hrušově nad Odrou Divizní generál Luigi Giuseppe PICCIONE Absolvoval vojenskou akademii (vyřazen jako poručík dělostřelectva) a Vysokou školu válečnou v Římě. V předvečer první světové války byl náčelníkem štábu 8. divize. Za války konal službu jako náčelník štábu divize a sboru, v roce 1917 přidělen k hlavnímu stanu italské armády jako přednosta operačního oddělení. V roce 1918 velitel 5. divize, později náčelník štábu 7. armády. Dnem 25. října 1918 ustanoven velitelem Československé divize v Itálii, kterou v listopadu 1918 reorganizoval na Československý armádní sbor v Itálii. Po vzniku samostatného Československa náčelník Italské vojenské mise v ČSR, od počátku roku 1919 vrchní velitel čs. vojsk na Slovensku. Jako takový vedl až do konce května 1919 operace proti ma arským jednotkám. Na počátku června 1919 byl nahrazen ve funkci náčelníkem Francouzské vojenské mise gen. Pellém. V červnu 1919 se vrátil do Itálie, kde opět velel divizi a od roku 1927 armádnímu sboru. V témže roce obdržel čestnou hodnost čs. generála. Výrazně se angažoval jako funkcionář italského Rotary Clubu. Jako penzista se usadil v Terstu, kde zemřel. 7

12 SRDCE ARMÁDY Příjezd generála Maurice Pellého, konstituování generálního štábu Divizní generál Maurice César Joseph PELLÉ Vystudoval École Polytechnique a Vysokou školu válečnou v Paříži. Jako důstojník dělostřelectva prošel řadou posádek i velitelských funkcí. V letech náčelník štábu u gen. Joffrea na Madagaskaru. Po návratu do Francie působil u několika dělostřeleckých pluků, od ledna 1906 zařazen u 1. oddělení generálního štábu, od dubna 1907 u Inspekce vojenského školství Ministerstva války. V letech francouzský vojenský přidělenec v Berlíně. Od konce roku 1912 náčelník štábu Vysokého komisaře Francouzské republiky při tažení v Maroku. Po vypuknutí první světové války povolán do Hlavního stanu ( podnáčelník štábu pro organizaci) velitel 153. divize, od května 1917 velitel V. sboru, s nímž v březnu 1918 zastavil německou ofenzivu u Noyon. V únoru 1919 postaven do čela Francouzské vojenské mise v ČSR, současně ustanoven náčelníkem dosud neexistujícího čs. hlavního štábu. Na počátku června 1919 vrchní velitel čs. armády bojující s Ma ary na Slovensku (generalissimus). Při plnění tohoto úkolu se výtečně osvědčil a v ČSR si získal mimořádnou popularitu. V letech francouzský nejvyšší komisař pro oblast Středního východu v Cařihradě (v mezidobí zastupoval v roce 1923 Francii na mírové konferenci v Lausanne). Podlehl těžké nemoci v Toulonu. Budova Zemského vojenského velitelství na Malostranském náměstí v Praze Generál Maurice Pellé (vlevo) při inspekci u 23. čs. střeleckého pluku francouzských legií v létě 1919 Na pozvání československé vlády přijela do Prahy 13. února 1919 Francouzská vojenská mise vedená gen. Mauricem Pellém, kterého osobně přivítal ministr národní obrany Václav Klofáč (nahoře). Na základě smlouvy z 20. ledna 1919 o činnosti mise a jejích pravomocích bylo stanoveno, že náčelník mise bude kromě svého úřadu vykonávat i funkci náčelníka čs. generálního štábu. Právě při jeho vzniku, vytváření Ministerstva národní obrany a budování vojenského školství všech stupňů měli být francouzští důstojníci Československu nápomocni. Krátce po svém příjezdu se Francouzská vojenská mise rozdělila do čtyř samostatných sekcí (organizační, zpravodajské, operační a výcvikové, dopravní), čímž fakticky vznikl základ budoucího generálního štábu, jenž měl spojením s III. odborem (vojenským) MNO vytvořit jednotný generální štáb čs. branné moci. Francouzská generálská čepice Maurice Pellého 8

13 v letech první REPUBLIKY ( ) Brigádní generál PhDr. Milan Rastislav ŠTEFÁNIK Trosky letounu Caproni č generála Milana Rastislava Štefánika na místě tragédie u Vajnor Čtvrtý květen 1919 se stal v novodobých dějinách čs. armády černým dnem. Při svém návratu do republiky zahynul při leteckém neštěstí nedaleko Vajnor náš první a jediný ministr války gen. Milan Rastislav Štefánik. Československo tak přišlo o vynikající vojenskou osobnost, která mohla bezesporu velice významně ovlivnit jak formování čs. branné moci a jejích ústředních orgánů, tak právě probíhající válečný konflikt s Ma arskem. Díky své autoritě a společenskému postavení mohl Štefánik pro ČSR mnohé vykonat i na poli mezinárodních vztahů a ve vzájemných vztazích česko -slovenských. Navíc v něm pravděpodobně odešel i jeden z hlavních kandidátů na místo náčelníka hlavního štábu po generálu Pellém. Výložka čs. generála z roku 1919 V letech studoval v Praze, nejprve stavební inženýrství a astronomii, později na fiflozofické fakultě. Od roku 1904 žil ve Francii, kde pracoval v několika observatořích (Mendon u Paříže, ředitel hvězdárny na Mont Blanku). Vedl vědecké expedice na Tahiti, do Turkestánu, Brazílie, Španělska a Alžírska. Od podzimu 1911 francouzský občan. V roce 1915 se přes špatný zdravotní stav přihlásil do armády a po absolvování pilotního výcviku bojoval jako stíhač na západní frontě a v Srbsku. Intervenoval ve prospěch dobrovolníků roty Nazdar, podporoval čs. zahraniční odboj a zajistil významné audience pro T. G. Masaryka u francouzských státníků. Od jara 1917 místopředseda Československé národní rady v Paříži. Ve prospěch čs. odboje se angažoval i v Itálii, Rumunsku, Rusku, Velké Británii a USA. V dubnu 1918 uzavřel v Itálii dohodu o vytvoření čs. armády a osobně se podílel na její výstavbě. V srpnu 1918 odjel v hodnosti francouzského generála k našim legiím na Sibiř, kde provedl jejich reorganizaci. V únoru 1919 se vrátil do Evropy a chystal se v ČSR převzít funkci ministra války. Jeho letoun však u Vajnor havaroval a Štefánik společně s celou osádkou zahynul. Generál Maurice César Joseph Pellé jako náčelník čs. hlavního štábu spolu se svými spolupracovníky. Kromě něj jsou na fotografii zachyceni i přednosta výchovného odboru MNO Jindřich Vaníček (čtvrtý zprava v civilu), II. zástupce náčelníka hlavního štábu plukovník Louis Eugène Faucher (třetí zprava) a dva čs. důstojníci, kteří se jako první vystřídali ve funkci zástupce náčelníka hlavního štábu: plukovník Vojtěch Vladimír Klecanda (zcela vpravo) a generál Stanislav Čeček (po pravici gen. Pellého). 9

14 SRDCE ARMÁDY Válka o Slovensko 1919 Nejrozsáhlejší bojové akce se v letech odehrály na Slovensku. Již samo obsazování slovenského území v závěru roku 1918 nebylo snadnou záležitostí, ale ve srovnání s krvavými boji, které zde probíhaly od května do července 1919, bylo onou pověstnou procházkou růžovým sadem. V květnu 1919 se totiž čs. jednotky na Slovensku utkaly s výborně vyzbrojenou stotisícovou armádou Ma arské sovětské republiky a utrpěly několik citelných porážek. Vojenské neúspěchy na jihu Slovenska přiměly prezidenta republiky T. G. Masaryka k tomu, aby 4. června 1919 jmenoval gen. Maurice Pellého nejvyšším velitelem (generalissimem) čs. armády. Francouzská vojenská mise se tím vlastně stala štábem nejvyššího velitele a řada jejích důstojníků převzala velitelské funkce po Italech, kteří v té době ČSR opouštěli. Připravované vytvoření generálního štábu bylo prozatím odsunuto na dobu pozdější. V době války o Slovensko se vyhrotily spory mezi italskými a francouzskými důstojníky, které skončily odvoláním gen. Luigiho Piccioneho (vlevo) a jeho nahrazením gen. Eugènem Mittelhauserem (vpravo). Spolu s nimi je na fotografii ministr Vavro Šrobár. Arditi 33. čs. střeleckého pluku italských legií v roce 1919 v Bratislavě Francouzská přilba Adrian patřící gen. Maurici Pellému Do bojů s ma arskou armádou nasadili Čechoslováci na Slovensku s úspěchem několik obrněných vlaků. 10

15 v letech první REPUBLIKY ( ) Armádní generál Josef ŠNEJDÁREK Jako velitel 2. divize se bojů na Slovensku zúčastnil i francouzský plukovník českého původu Josef Šnejdárek (zcela vpravo), kterého fotograf zachytil na vrchu Kalvária u Banské Štiavnice Ve druhé polovině června 1919 přešla iniciativa postupně na stranu Čechoslováků. Ještě dříve, než však mohlo dojít k rozhodujícím bojům, přistoupili Ma aři na podmínky stanovené mírovou konferencí a válka skončila. Během dvou měsíců si jen na naší straně vyžádala přes 1000 padlých a 3700 raněných. Konec bojů umožnil k 15. říjnu 1919 provést komplexní reorganizaci Ministerstva národní obrany, v jehož rámci se vůbec poprvé oficiálně objevil generální štáb. O pouhý rok později (19. září 1920) došlo k jeho přejmenování na hlavní štáb čs. branné moci s tím, že označení generální štáb bylo napříště vyhrazeno pouze k označení stavovské skupiny důstojníků generálního štábu, absolventů vysoké školy válečné. Stráž složená z italských legionářů u zabarikádovaného pohraničního mostu přes Dunaj v Komárně V srpnu 1895 vyřazen z pražské kadetky, ale již o rok později opustil činnou službu a odešel do zahraničí. Od ledna 1899 u 2. pluku Cizinecké legie, s nímž prodělal tažení na Sahaře, v Maroku a Alžírsku frekventant pěchotní školy v St. Maixent u 1. pluku alžírských střelců a od září 1911 u 4. pluku alžírských střelců v Tunisu, později u 4. pluku domorodých střelců. Po vypuknutí války se zúčastnil bojů na západní frontě, kde byl několikrát raněn. Od listopadu 1917 přidělen k Československé národní radě (dále jen ČSNR) v Paříži. Na jaře 1918 pobočník vrchního velitele čs. vojsk generála Janina. Po návratu do ČSR velitel vojsk operujících na Těšínsku proti Polákům, při bojích s Ma ary na Slovensku velitel 2. divize. Od září 1919 vojenský velitel Prahy přidělen u Francouzské vojenské mise v ČSR velitel 9. pěší divize v Trnavě. V letech v čele 7. pěší divize v Olomouci. Od prosince 1924 velitel 11. pěší divize v Košicích košický zemský vojenský velitel, zemský vojenský velitel v Bratislavě. V červenci 1935 penzionován. V říjnu 1938 jmenován velitelem Národních střeleckých gard. Po okupaci ČSR odešel do Francie, kde po vypuknutí války poskytl své služby tvořící se čs. armádě. Po porážce Francie se usadil v Maroku, kde před plánovaným návratem do ČSR zemřel. Lístek polní pošty z doby války o Slovensko. Mimo jiné na něm můžeme číst: Už to zas jde jako dříve. Kanóny hřímí a kulky lítají, Ma aři padají. Jo jo tak se má člověk na tom světě. Vrchní velitel čs. armády a náčelník hlavního štábu gen. Maurice Pellé s majorem francouzské armády Julienem Victorem Flipem a ministrem Vavro Šrobárem (v brýlích uprostřed) nad mapou kdesi v okolí Užhorodu 11

16 SRDCE ARMÁDY Návrat legií do vlasti a unifikace čs. branné moci Příslušníci 21. čs. střeleckého pluku francouzských legií na Pražském hradě v lednu 1919 Kromě jednotek domácího vojska mělo Československo v době svého vzniku většinu své armády v zahraničí. Zatímco příslušníků italských legií a přibližně 9000 legionářů z Francie dorazilo do republiky v prosinci 1918 či lednu 1919, pluky našich legií v Rusku se do ČSR začaly vracet teprve v roce Ani v jejich případě nešlo o nijak zanedbatelné počty. Na Sibiři jsme totiž měli na vojáků. V čele jednoho z legionářských transportů přijel do Prahy v červnu 1920 i velitel čs. vojska na Rusi a v letech náčelník hlavního štábu gen. Jan Syrový (na fotografii vpravo s ministerským předsedou Vlastimilem Tusarem). Československý válečný kříž 1918 Prvním plukem ruských legií, který dorazil do svobodné republiky, se v únoru 1920 stal 1. čs. střelecký pluk Mistra Jana Husi. Na Staroměstské náměstí přišel legionáře osobně přivítat dr. Edvard Beneš (doprovázený velitelem pluku pplk. Karlem Kutlvašrem), ministr národní obrany Václav Klofáč a pochopitelně i náčelník hlavního štábu gen. Maurice Pellé. 12

17 v letech první REPUBLIKY ( ) Podplukovník Rudolf KALHOUS Příslušníci jedné z kulometných rot italských legií v létě 1919 na Slovensku Jedním z nejsložitějších úkolů nově vytvořeného hlavního štábu se od ledna 1920 stala tzv. unifikace, neboli sjednocení všech složek čs. armády (legionářských pluků, domácího vojska, domobraneckých praporů z Itálie apod.) v jediný celek s pevnou organizační strukturou, doplňovaný navíc od října 1920 pravidelnými odvody branců. Plán připravený pplk. Rudolfem Kalhousem a jeho spolupracovníky se ukázal jako vynikající. Počáteční těžkosti se podařilo rychle zvládnout, což potvrdila částečná mobilizace v říjnu 1921, jež byla vyhlášena jako reakce na pokus excísaře Karla nastoupit na ma arský trůn. Její průběh prokázal jak dobrou připravenost armády, tak i nastupujících záložníků. Aktivní důstojník rakousko-uherské armády, absolvent Válečné školy ve Vídni. Před první světovou válkou prošel postupně různými funkcemi ve štábech divize, armádního sboru a armády. Od března 1917 člen operačního oddělení Vrchního armádního velitelství v Badenu u Vídně. V říjnu 1918 vedl v Praze z pověření Vrchního armádního velitelství tajná jednání s Aloisem Rašínem a dalšími českými politiky, podílel se na zajištění cestovních pasů pro čs. delegaci jedoucí v říjnu 1918 do Ženevy na jednání s představiteli ČSNR. Od náčelník operační skupiny Vrchního velitelství čs. vojsk, od druhé poloviny prosince 1918 přednosta vojenského odboru A, soustře ujícího v sobě činnosti neexistujícího generálního štábu. V lednu 1919 vojenský expert čs. delegace na mírových jednáních v Paříži. Od jara 1919 náčelník organizačního oddělení budovaného hlavního štábu, autor zásad unifikace a dislokace mírové armády. Pro neshody s představiteli Francouzské vojenské mise opustil v únoru 1921 hlavní štáb. V letech styčný důstojník u velitelství četnictva, poté odešel do výslužby. V civilním životě se věnoval soukromému podnikání a publikační činnosti. Od roku 1924 sídlil hlavní štáb v domech pro dočasné umístění úřadoven MNO v Praze-Bubenči. Ač to dnes zní neuvěřitelně, v době vzniku tohoto komplexu se počítalo s tím, že jde o provizorní řešení. Celý blok je proto vyprojektován tak, aby ho po postavení definitivní budovy MNO bylo možné jednoduchými stavebními úpravami rozdělit na třináct běžných činžovních domů. Karabina Mannlicher vz. 1895, ráže 8 mm 13

18 SRDCE ARMÁDY Francouzská vojenská mise v Československu Divizní generál Eugène Désiré Antoine MITTELHAUSER V roce 1894 ukončil studium na Vojenské akademii v St. Cyru, přidělen 4. střeleckému pluku v Tunisu posluchač Vysoké školy válečné v Paříži. Od roku 1901 přidělen ve štábu alžírské divize, poté u III. armádního sboru v Rouenu (pobočník velitele) a XIX. sboru v Alžírsku. V letech velitel roty u 2. pluku alžírských střelců v Maroku u Ministerstva války. Od června 1913 velitel VII. praporu 3. pluku střelců velitel 60. pěšího pluku. Po těžkém zranění v letech přednosta osobního oddělení Hlavního stanu. Od června 1917 velitel 1. brigády elitní marocké divize, opět těžce raněn. V červnu 1918 velitel 36. divize. Od února 1919 u Francouzské vojenské mise v ČSR (náčelník štábu mise, za války o Slovensko velitel Západní skupiny, velitel ZVV Bratislava, náčelník hlavního štábu). Po návratu do Francie velitel 1. divize v Lille, 29. divize v Nice a armádního sboru v Bordeaux. Od září 1931 člen Vysoké válečné rady v Paříži. Za druhé světové války vojenský velitel Sýrie a Libanonu ve službách vlády ve Vichy. Zemřel v Paříži. Armádní generál Louis Eugène FAUCHER Absolvent École Polytechnique v Paříži velitel čety u ženijního pluku 7 v Avignonu profesor taktiky v ženijním kurzu ve Fontainebleau posluchač Vysoké školy válečné v Paříži ve štábu VI. sboru v Chalons sur Marne na Ministerstvu války, poté v organizačním oddělení generálního štábu. Po vypuknutí první světové války u XX. armádního sboru (velitel ženijního vojska, později přednosta 3. oddělení) v operačním oddělení Hlavního stanu u Francouzské vojenské mise v ČSR (náčelník štábu mise, za války s Ma arskem náčelník štábu Západní skupiny, od října 1919 II. zástupce náčelníka hlavního štábu, od února 1926 náčelník mise). Po Mnichovu se vrátil do Francie, kde se podílel na výstavbě naší zahraniční armády. Po porážce Francie zapojen v odboji jako velitel Tajné armády v oblasti B-1. V lednu 1944 zatčen gestapem a vězněn až do konce války. I po válce propagoval československo-francouzské přátelství a zastával se vojenských osobností perzekvovaných v ČSR komunistickým režimem. Náčelník hlavního štábu gen. Maurice Pellé v říjnu 1919 na Kladně při oslavách prvního výročí bitvy u Terronu Vmeziválečném období se Francie stala nejvýznamnějším spojencem Československé republiky, o čemž svědčilo mimořádné postavení Francouzské vojenské mise, která vedle své poradní funkce převzala, zejména v počátečním období, i velitelskou zodpovědnost u vyšších jednotek čs. branné moci. Velice pozitivní vliv francouzských specialistů se projevoval zejména při formování vojenskostrategického myšlení. Jestliže organizační zásady výstavby nové čs. armády byly především dílem domácích důstojníků, v operačním plánování hlavního štábu se ve dvacátých letech prosadili zejména příslušníci Francouzské vojenské mise. Jejich dílem byl i vůbec první operační plán z 25. května 1919 a studie k vedení války s Německem, Ma arskem a Polskem, jejichž vznik se datuje do závěru roku Mimořádné postavení si Francouzi postupem času vybudovali i na poli vojenského školství všech stupňů, které pomáhali budovat od samých počátků. Významným potvrzením vzájemné spolupráce se stal podpis československo-francouzské spojenecké smlouvy 25. ledna Francouzský Řád čestné legie Náčelník hlavního štábu gen. Eugène Mittelhauser při výkonu své funkce často spolupracoval s generálním inspektorem čs. branné moci Josefem Svatoplukem Macharem (sedící vpravo) 14

19 v letech první REPUBLIKY ( ) V říjnu 1921 navštívil Prahu náčelník francouzského generálního štábu gen. Maxime Weygand, který při této příležitosti vyznamenal na Hradčanském náměstí několik důstojníků čs. armády. Jeho doprovod tvořil vedle generálů Mittelhausera a Syrového i tehdejší ministr národní obrany František Udržal (v buřince). Skupina posluchačů pražské Válečné školy (ročník 1924 Jana Žižky z Trocnova ) s částí svých pedagogů, včetně pplk. Alexise Guillona. Mezi důstojníky na fotografii nechybí ani několik budoucích vysokých funkcionářů hlavního štábu. Náčelník francouzského generálního štábu, tentokrát gen. Maurice Gamelin, navštívil Prahu i v polovině září Doprovázeli ho generálové Jan Syrový a Ludvík Krejčí. Fotografie velitele pražské Válečné školy gen. Amedée Jameta s věnováním mjr. gšt. Šimonu Drgáčovi, náčelníkovi hlavního štábu v letech

20 SRDCE ARMÁDY Rok 1926 hlavní štáb v českých rukou, Gajdova aféra Snímek na rozloučenou. Velitel Zemského vojenského velitelství Bratislava gen. Claude Spiré (sedící třetí zleva) se svými spolupracovníky a veliteli podřízených divizí a brigád před odchodem z Československa. Vpátek 1. ledna 1926 vstoupilo v platnost nařízení prezidenta republiky T. G. Masaryka, kterým se změnila působnost Francouzské vojenské mise na funkci poradní. Tímto dnem převzali čs. důstojníci některá vyšší velitelská místa, jež byla až dosud obsazena Francouzi. V prvé řadě šlo o funkci náčelníka hlavního štábu, kterým se stal gen. Jan Syrový, do té doby velitel Zemského vojenského velitelství Praha. S jeho příchodem začíná období samostatného vytváření čs. branné moci, i když vliv francouzských důstojníků ještě po nějakou dobu přetrvával. Někteří Francouzi (zejména velitelé části škol a kurzů) navíc ve svých funkcích zůstali i po 1. lednu Jako vůbec poslední, nepočítáme-li gen. Louise Fauchera, náčelníka Francouzské vojenské mise, opustil Československo v září 1930 velitel pražské Válečné školy gen. Joseph Le Blévec. Československý lehký kulomet vz. 26, ráže 7,92 mm Československá přilba vz. 25 Jedním z francouzských velitelů, který v Československu působil ve velice významné funkci, byl i velitel Zemského vojenského velitelství Užhorod gen. Marie Constantin Robert Paris (na snímku z dvacátých let s guvernérem Podkarpatské Rusi Grigorijem Žatkovičem) 16

21 ( ) Armádní generál Jan SYROVÝ Ve čtvrtek 18. března 1926 byla jmenována úřednická vláda ministerského předsedy Jana Černého. Křeslo ministra národní obrany v ní zastával gen. Jan Syrový, který se tak stal jediným náčelníkem hlavního štábu, jenž byl v době výkonu své funkce členem vlády. Krátce po převzetí své funkce se stal gen. Jan Syrový na přechodnou dobu ministrem národní obrany. V čele hlavního štábu ho v té době zastupoval gen. Radola Gajda, který však byl již v červenci 1926 na základě zmanipulovaných důkazů obviněn z přípravy protistátního puče a špionáže ve prospěch SSSR. Následovalo jeho přeložení do výslužby a degradace. Pád významného legionářského velitele byl sice částí důstojnického sboru chápán jako důsledek nepřípustného vměšování politiků do vnitřních záležitostí armády, avšak k žádné formě odporu nedošlo. Gajdova aféra se tak stala prvním krokem na cestě plného podřízení armádních špiček politické reprezentaci, což přineslo své tragické plody v září roku Hvězda Řádu bílého lva. Různými stupni tohoto našeho nejvyššího vyznamenání byli dekorováni všichni důstojníci FVM, kteří působili v ČSR. Bývalý náčelník hlavního štábu gen. Eugène Mittelhauser navštívil po skončení své mise ČSR hned několikrát. Fotografie zachycuje jeho přijetí u ministra národní obrany Karla Viškovského. V letech působil ve Varšavě. Po vypuknutí války vstoupil v září 1914 do České družiny (velitel čety, později velitel roty). Po vzniku 1. čs. střeleckého pluku prošel funkcemi od velitele roty až po zástupce velitele pluku. V předvečer zborovské bitvy zraněn a ztratil oko. Za konfliktu s bolševiky stál v čele Severozápadní skupiny, od srpna 1918 velitel Československého armádního sboru, od ledna 1919 velitel Československého vojska na Rusi velitel ZVV Praha a náčelník hlavního štábu (v mezidobí ministr národní obrany). Od prosince 1934 generální inspektor čs. branné moci. Od do ministerský předseda ČSR, poté ministr obrany až do jara Po okupaci ČSR penzionován a žil pod dohledem gestapa. Finančně podporoval perzekvované a v květnu 1945 se dal k dispozici velitelství Bartoš. Přesto zatčen a odsouzen za údajnou kolaboraci k 20 letům odnětí svobody. V roce 1960 amnestován. Po propuštění pracoval jako noční hlídač. Divizní generál Radola GAJDA V září 1915 vstoupil v zajetí do černohorské armády. S ruskou sanitární misí odjel do Ruska, kde se v březnu 1916 přihlásil do 1. srbské dobrovolnické divize. Od ledna 1917 u 2. čs. střeleckého pluku (velitel čety, roty a praporu, od července 1917 zatímní velitel pluku). Od března 1918 velitel 7. čs. střeleckého pluku. Za bojů s bolševiky velitel Východní skupiny. Od září 1918 velitel 2. čs. divize. Od ledna 1919 velitel Sibiřské armády admirála Kolčaka. V listopadu 1919 se pokusil o protikolčakovský převrat, zajat a donucen opustit Rusko přidělen ZVV Praha frekventant Vysoké školy válečné v Paříži. V letech velitel 11. divize v Košicích. Od prosince 1924 u MNO hlavního štábu (I. zástupce náčelníka hlavního štábu, od zastupující náčelník hlavního štábu). V létě 1926 přeložen do výslužby a následně degradován. V lednu 1927 vstoupil do Národní obce fašistické a stal se jejím vůdcem. Za okupace podporoval příslušníky odboje a pečoval o dceru popraveného odbojáře, přesto zatčen a v letech vězněn. 17