Současné přístupy k hodnocení a modelování povodňového rizika

Transkript

1 Současné přístupy k hodnocení a modelování povodňového rizika jakub langhammer Rostoucí četnost i intenzita povodní, které v posledním desetiletí zasáhly území ČR, vyvolaly otázky, do jaké míry byly ničivý průběh a následky těchto povodní ovlivněny antropogenními zásahy do přírodního prostředí a krajiny a zda je stávající vysoká intenzita transformace krajiny spojena s růstem povodňového rizika. Vyspělá společnost je v rámci všech aktivit od osídlení, přes výrobní sféru až po komunikace vystavena působení přírodních procesů. Extrémní podoba těchto procesů, překračující obvyklou úroveň očekávání, historické zkušenosti nebo připravenosti, přitom působí rozsáhlé škody na majetku, infrastruktuře, lidských životech, zdraví i krajině. Tyto extrémní projevy přírodních procesů a jejich interakce mezi přírodou a společností shrnujeme pod obecný pojem přírodní katastrofy. Ty jsou vyvolány různými přírodními procesy od rychlých pohybů hmot (zemětřesení, svahové pochody), uvolnění hlubinné zemské energie a jejího převedení na povrch (sopečná činnost, zemětřesení), přes zvýšení vodní hladiny řek, jezer a moří (povodně, mořské zátopy, tsunami), vyrovnávání teplotních rozdílů v atmosféře (orkány, tropické cyklóny) až po kosmické vlivy (škodlivé druhy záření, dopad meteoritu) (Kukal, 1983, 2006). Následky všech přírodních katastrof mají vždy dvojí charakter. Primárně vznikají škody, způsobené vlastním působením přírodního živlu. K nim přistupují následky, přírodní katastrofou nepřímo vyvolané u povodní např. výpadky dodávek energií, přerušení komunikačních spojů, podmáčení budov, kontaminaci zdrojů pitné vody, vznik epidemií, ekologické havárie, aj. Primární i sekundární následky rozsáhlých přírodních katastrof představují mimořádně závažný zdroj rizika pro společnost z hlediska dopadu na společnost, majetek a krajinu. Data ze statistik a záznamů pojišťoven ukazují, že od počátku 20. století do současnosti, kdy máme k dispozici spolehlivé údaje, výrazně roste rozsah škod, způsobených přírodními katastrofami. Jen za období od druhé světové války se v globálním pohledu celková průměrná výše škod za jedno desetiletí téměř zdesateronásobila (Munich Re 2006, obr. 1). Pro současné katastrofy je navíc charakteristické, že roste rozsah škod, dosažený při jediné události, a zároveň je přírodní katastrofou zasažen vyšší počet obyvatel a větší rozloha postiženého území (Axco, 2005, Munich Re, 2005). Zatímco v 80. letech 20. století bylo přírodními katastrofami ročně postiženo 147 miliónů obyvatel,

2 14 jakub langhammer Obr. 1 Růst škod v důsledku přírodních katastrof. Data: Munich Re, v 90. letech už 211 miliónů obyvatel (UNEP, 2005). Sociální a ekonomické dopady jednotlivých přírodních katastrof se značně liší. Průběžně celkově klesá počet obětí přírodních katastrof, naopak přímé i vyvolané ekonomické škody rychle rostou (UNEP, 2005). Trend nárůstu škod v důsledku přírodních katastrof je zřejmý i v České republice, kde díky přírodním podmínkám představují nejvýraznější zdroj rizika povodně. Celkové škody způsobené povodněmi od počátku 90. let 20. století přesahují částku 150 mld. Kč, a následky povodní tak pro ČR představují jeden ze zásadních zdrojů zátěže ekonomiky, rozměrem srovnatelný např. s náklady na transformaci bankovního sektoru. Možnost snížení rizika spojeného s přírodními procesy, a zejména s povod- Tab. 1 Nejvýznamnější povodně v ČR od roku Povodeň Zasažené území Škody prosinec 1993 jižní a západní Čechy mil. Kč červen 1995 střední Čechy 200 mil. Kč květen 1996 střední a jižní Čechy, severní a jižní Morava 500 mil. Kč září 1996 severní Morava 220 mil. Kč červenec 1997 severní a jižní Morava, východní Čechy 62,6 mld. Kč; počet obětí: 50 červenec 1998 východní Čechy 1,8 mld. Kč; počet obětí: 10 březen 2000 severní a východní Čechy 2 mld. Kč srpen 2002 jižní, západní, střední, a severní Čechy; zasaženo 73 mld. Kč; počet obětí: % rozlohy ČR včetně hlavního města Prahy březen duben 2006 povodí toků pramenících na ČM vrchovině (Dyje, Lužnice, Sázava), dolní tok Labe 6 mld. Kč (odhad); počet obětí: 6

3 současné přístupy k hodnocení a modelování povodňového rizika 15 němi má proto klíčový význam pro snížení souvisejících ekonomických ztrát i pro ochranu životů a zdraví obyvatel. 1. Riziko a přístupy k jeho hodnocení Pojem riziko je často používán v různých souvislostech a kontextech. Setkáváme se s ním nejen v souvislosti s přírodními procesy, ale i ve sféře sociální, ekonomické, bezpečnostní či environmentální, přičemž ve všech těchto oblastech je jeho chápání, vymezení a použití zpravidla rozdílné. Pro potřeby analýzy, hodnocení a řízení rizik je však nezbytné jeho jednoznačné vymezení a díky tomu se postupně vyvinula řada metodických postupů, které umožňují riziko definovat, hodnotit a řídit. Hlavní současné přístupy k chápání rizika představují dva pohledy ekonomický a procesní. Ekonomický přístup riziko hodnotí z pohledu následků příčinné události, procesní přístup na riziko nahlíží prostřednictvím hlavních procesů a faktorů, které se na vzniku rizika podílejí. 1.1 Ekonomický přístup Mezi nejstarší definice rizika, která představuje základ i pro současné chápání tohoto pojmu, patří ekonomická definice rizika, představená v díle De Mensura Sortis roku 1711 Abraham de Moivre (Hald, 1984). Riziko je v tomto pojetí chápáno jako riziko ztráty určité hodnoty a jeho velikost je vyjádřena součinem pravděpodobnosti a potenciální ztráty. Tento princip je aplikován dodnes a je na něm postaven jeden ze dvou hlavních přístupů k chápání a kvantifikaci rizika, které jsou dnes používány v sociálních i přírodních vědách. Riziko je podle tohoto přístupu chápáno jako funkce pravděpodobnosti výskytu ohrožení a jeho následků. Není-li přírodnímu procesu, představujícímu ohrožení vystaven žádný majetek, obyvatelstvo či jiné hodnoty, riziko nevzniká. Tento přístup je prakticky využíván ve výzkumné i aplikační sféře (Helm, 1996, Klijn, 2004, Kron, 2003, Samuels, 2005 aj.). Míru rizika můžeme zpravidla vyjadřovat podle následujícího vztahu: R = F N (1) kde R představuje riziko, F pravděpodobnost výskytu příčinné události, N následky. Uvedený přístup klade hlavní důraz na následky extrémních procesů a projevy v antropogenní sféře, méně však na vlastní procesy a jejich průběh. Ekonomický pohled na riziko je pro svoji relativní jednoduchost základem pro různé metody ekonometrického vyjádření míry rizika, které se používá v sociálních, ale i přírodních vědách.

4 16 jakub langhammer 1.2 Procesní přístup Procesní přístup k chápání a hodnocení rizika vychází z popisu procesů a faktorů, ovlivňující jeho vznik a intenzitu. Riziko je zde definováno na základě tří faktorů ohrožení, expozice, zranitelnosti (Barredo et al., 2005, Crichton, 1999, Kron, 2003, Langhammer, 2004): R = H E V (2) kde R je riziko, H ohrožení (hazard), E expozice (exposure), V zranitelnost (vulnerability). Tyto tři složky působí synergicky a navzájem se ovlivňují, jsou však odlišné svým původem, charakterem a projevy. Složku ohrožení v procesním konceptu představuje vlastní stochastický přírodní proces, který vyvolává ohrožení přírodního nebo sociálního systému. V rámci povodňového rizika jde o příčinné procesy, vyvolávající vlastní povodeň atmosférické srážky, tání sněhu, případně procesy, vyvolávající protržení hrází. Složka expozice představuje potenciál pro vznik škody, protože zahrnuje majetek v oblasti, vystavené ohrožení přírodním procesem. V případě povodní jde např. o obytné a komerční objekty, průmyslové areály, movitý majetek, komunikace, zemědělské provozy aj. Zranitelnost je možno definovat jako náchylnost ke vzniku škody. V systému přírodních rizik predstavuje vazební prvek, který rozhoduje o průběhu přírodního ohrožení, o charakteru následků a výsledném rozsahu škod. Zranitelnost můžeme hodnotit ve vztahu k oběma zbylým faktorům rizika jak vzhledem k expozici, tak k ohrožení, přičemž tyto aspekty zranitelnosti jsou odlišné první představuje zranitelnost socioekonomických struktur a vazeb, druhý zranitelnost přírodního prostředí. Vzájemný vztah uvedených tří komponent rizika můžeme vyjádřit formou trojúhelníku, kde jednotlivé složky představují jeho strany a výsledná míra rizika plocha trojúhelníku (obr. 1). Riziko vzniká pouze tehdy, pokud jsou nenulové všechny jeho složky. Pokud eliminujeme některou ze složek rizika, riziko zaniká. Procesní koncept chápání rizika představuje významný přínos pro řízení a ochranu před rizikem přírodních katastrof. Umožňuje lépe pochopit a vyhodnotit význam jednotlivých faktorů na intenzitu rizika se pro jednotlivé situace, geografické oblasti Obr. 2 Hlavní složky procesního modelu povodňového rizika. i časová období liší a podle charakteru rizka volit odpovídající metody pro zmírnění či eliminaci.

5 současné přístupy k hodnocení a modelování povodňového rizika Růst povodňového rizika v důsledku změn jeho hlavních složek Nárůst škod způsobených přírodními pohromami včetně povodní v globálním měřítku vede k hledání příčin růstu rizika. Procesní model rizika přitom představuje účinný nástroj, který umožňuje odděleně hodnotit příčinné změny v oblasti jednotlivých komponent i jejich celkový důsledek na výsledné riziko. Tímto postupem je možno oddělit činitele vycházející z přírodních stochastických procesů od faktorů, vyvolaných antropogenní činností a zároveň je tak možno oddělit prvky rizika, které není možno aktivně ovlivnit od těch, které je možné řídit a využít v rámci systému protipovodňových opatření. 2.1 Růst ohrožení Druhá polovina 20. a počátek 21. století přináší četnější výskyt extrémních projevů přírodních zejména povodní, sucha, hurikánů nebo jimi vyvolaných rychlých pohybů půdy. Klimatické změny, jejichž projevy pozorujeme stále intenzivněji v průběhu posledního desetiletí, podle řady studií působí na nárůst četnosti výskytu a extremity přírodních ohrožení. Z analýz globálních trendů vyplývá, že zatímco počet katastrof vyvolaných tektonickými pohyby a vulkanismem není příliš proměnlivý, počet katastrof způsobených atmosférickými příčinami (povodně, větrné bouře, teplotní výkyvy) trvale roste (UNEP, 2005). Současně však nemáme k dispozici dostatečně dlouhé časové řady s přesnými údaji o výskytu a rozsahu srovnatelných přírodních pohrom. Časové řady systematického sledování např. atmosferických a hydrologických procesů zpravidla nepřesahují Obr. 3 Nárůst četnosti výskytu přírodních pohrom ve druhé polovině 20. století. Data: Munich Re, 2006.

6 18 jakub langhammer Obr. 4 Kulminační průtoky nejvýznamnějších povodní Labe v Ústí nad Labem. Data: ČHMÚ. 200 let, což je z hlediska dlouhodobé dynamiky přírodních procesů velice krátké období. Přesto je z dostupných dat zřejmý postupný nárůst četnosti výskytu rozsáhlých přírodních katastrof, ke kterému dochází v průběhu 20. století (obr. 3). V případě nejvýznamnějšího přírodního ohrožení na území ČR povodní jsme při hodnocení potenciálního nárůstu četnosti a extremity zaznamenaných událostí omezeni krátkými časovými řadami sledování, které sahají do přibližně první poloviny 19. století. Údaje o starších extrémních událostech vycházejí pouze z nepřímých údajů a na nich založených odhadech či modelech. Jako zdroj informací slouží především povodňové značky kulminací, záznamy v kronikách, apod., přičemž u těchto dokladů máme zpravidla pouze záznam o dosaženém maximu, avšak již chybí informace o příčinách a průběhu těchto událostí. Z rekonstrukcí a následného srovnání historických povodní je však zřejmé, že současné extrémní povodně (červenec 1997 na Moravě a srpen 2002 v Čechách) nevybočují svoji extremitou ani územním rozsahem z rozměrů historicky doložitelných událostí, a jakkoli jsou z dnešního pohledu vnímány jako mimořádné, představují přirozenou součást vývoje krajiny. Na pozorovaném nárůstu škod, způsobených přírodními katastrofami, se nárůst faktoru ohrožení bezpochyby podílí, avšak vzhledem ke krátkodobosti dostupných řad měření hydrologických a klimatických procesů jej není možné hodnotit jako rozhodující faktor současného nárůstu celkového povodňového rizika.

7 2.2 Expozice současné přístupy k hodnocení a modelování povodňového rizika 19 Nárůst ekonomických škod přírodních pohrom je těsně svázán s rostoucí hodnotou majetku, vystaveného ohrožení. Pro vyjádření hodnoty majetku umístěného v ohrožených oblastech jsou k dispozici objektivní údaje, vycházející zejména z národních statistických šetření a evidence pojišťoven. Podrobné adresné údaje o hodnotě majetku, využitelné pro modelování jsou kvůli možné zneužitelnosti sice zpravidla nedostupné, pro analýzy je však k dispozici dostatek dat agregovaných pro uzavřené územní celky, které proces změn hodnoty majetku v ohrožených oblastech dobře dokumentují. V průběhu 20. století dochází ve všech ekonomicky vyspělých zemích k průběžnému nárůstu hodnoty movitého i nemovitého majetku, který je předmětem ohrožení přírodními procesy. Hodnota ohroženého majetku i objem celkově pojištěného majetku přitom rostou rychleji než intenzita přírodních ohrožení (Messner, Meyer, 2005). Nárůst hodnoty je způsoben především ekonomickým růstem společnosti, přičemž díky rozdílnému politickému a ekonomickému vývoji států a socioekonomickým specifikům jednotlivých regionů je výsledná ekonomická úroveň i její dynamika výrazně proměnlivá v čase i prostoru. 2.3 Zranitelnost Zranitelnost v procesním modelu povodňového rizika působí na obě zbylé složky rizika. Ve vztahu ke složce expozice představuje zranitelnost socioekonomických struktur (sídel, majetku, infrastruktury aj.) vystavených ohrožení, ve vztahu k přírodnímu prostředí naopak působí na složku ohrožení tím, že ovlivňuje průběh přírodního procesu, který je zdrojem ohrožení Socioekonomická zranitelnost Socioekonomická zranitelnost je vztažena k hodnotám, vystaveným ohrožení a představuje jejich náchylnost ke vzniku škody. Celkový potenciál škody, který představuje maximální možnou škodu vzniklou v důsledku daného procesu, je daný strukturou, hodnotou a rozmístěním majetku v záplavové zóně. Skutečná výsledná výše škody při konkrétní události bývá různá v závislosti na zranitelnosti systému, vystaveného ohrožení. Při povodních se zranitelnost socioekonomických struktur promítá do faktoru expozice např. v následujících aspektech: Rostoucí závislost společnosti na náročných technologiích a komunikačních systémech. Závislost všech systémů řízení na dodávkách elektrické energie pro výpočetní techniku, informační a komunikační systémy, na telekomunikačních sítích a dopravních spojeních působí při jejich kolapsu chaos a větší škody než u méně vyspělého systému. Nedostatečná komunikace a koordinace. Při krizových situacích hraje rozhodující roli pro fungování záchranného systému schopnost doručit správnou informaci na správné místo ve správný čas a ve správné formě. Význam aktuální a správné informovanosti a funkčnosti komunikace se ukázal být jedním z hlavních problémů, které ztěžovaly řešení povodňové situace při extrémní povodni

8 20 jakub langhammer v srpnu 2002 v Čechách, a to i přes zkušenosti z povodně 1997 na Moravě. V roce 2002 docházelo k řadě potíží při oboustranné komunikaci mezi obcemi a nadřízenými orgány (povodňovými komisemi nebo krizovými štáby) a také se složkami Integrovaného záchranného sboru (IZS). (ČHMÚ, 2003) Nedostatečná připravenost a neschopnost včas a správně reagovat. Díky snížené zkušenosti s povodněmi řada obyvatel při povodňových událostech neví jak se připravit na příchod povodně, jak adekvátně reagovat, případně odmítá spolupracovat se záchranným systémem. Podcenění rizika působí vznik zbytečných škod a druhotných nákladů např. při evakuačních operacích Environmentální zranitelnost Zranitelnost přírodního prostředí ovlivňuje charakter a intenzitu procesů, které představují vlastní zdroj ohrožení. Tím zranitelnost působí na složku ohrožení a může měnit průběh a extremitu katastrofického procesu. V rámci povodňového rizika představují faktory zranitelnosti např.: klimatické změny, které působí na nárůst extremity atmosférických procesů a na změny v jejich časovém a prostorovém rozložení, změny v krajině, ovlivňující energetickou bilanci krajiny, její retenční schopnost a charakter odtoku, úpravy toků a údolní nivy, které se promítají do snížení transformační schopnosti nivy a změny v proudění v korytě toku. Vzhledem k rostoucí rychlosti rozvoje společnosti, zejména intenzivní urbanizaci, rozvoji technologií, sociálním změnám i intenzitě antropogenních zásahů do krajiny představuje zranitelnost stále významnější faktor při hodnocení rizik spojených s přírodními procesy. Zranitelnost představuje prvek rizika, který je možné na rozdíl od ostatních komponent rizika alespoň částečně ovlivnit a řídit. Zatímco přírodní procesy, které představují zdroj ohrožení nelze ovlivnit a akumulaci majetku v záplavových zónách lze snižovat jen obtížně, je možné cíleně působit na snížení zranitelnosti jak přírodního prostředí, tak sociálních vazeb tak, aby se minimalizovaly následky působení přírodních živlů, zefektivnila protipovodňová ochrana a rozsah škod se omezil pouze na nezbytnou úroveň, odpovídající extremitě jevu. Ve srovnání s komponentami ohrožení a expozice je míra zranitelnosti prostředí obtížněji kvantifikovatelná, protože sestává z řady indikátorů, pro které nejsou k dispozici standardní datové podklady, hodnotící ukazatele a standardy. Nedostatek přesných informací o míře zranitelnosti se přitom týká jak sociálních systémů, tak přírodní sféry, konkrétně jejího antropogenního ovlivnění. Pro analýzu antropogenních změn v krajině jako indikátoru zranitelnosti v součási povodňového rizika je možné uplatnit metody založené na geografické analýze prostředí a jeho prvků, analýze historických dat včetně geoinformačních technologií (Langhammer, 2006, Langhammer, Vajskebr, 2006). Antropogenní změny v krajině představují významný činitel, působící na povodňové riziko. Rozsáhlé změny v intenzitě, charakteru a struktuře využití území, ke kterým v kulturní krajině v posledních staletích dochází, působí na změny odtokových poměrů povodí, a mohou tak ovlivňovat průběh povodní. Mezi hlavní faktory,

9 současné přístupy k hodnocení a modelování povodňového rizika 21 které působí na změny ve srážko-odtokovém procesu, a to zejména při extrémních událostech, můžeme řadit: Změny ve využití území, struktuře a kvalitě krajinného krytu Plošné odvodnění krajiny Zkrácení říční sítě Úpravy koryt toků Strukturu využití údolní nivy Přítomnost překážek proudění v nivě Tyto projevy antropogenních zásahů do krajiny mají při povodňových situacích odlišný dopad na jednotlivé složky odtokového procesu a rozdílně ovlivňují formování povodně, její postup, transformaci povodňové vlny či následky povodně v krajině. Ovlivnění odtokového procesu se u jednotlivých typů krajinných úprav liší pro rozdílné dosažené úrovně extremity povodně, v závislosti na velikosti zasaženého území i podle polohy v hlavních funkčních oblastech vývoje povodní v oblasti vzniku povodňové vlny, oblasti postupu povodně či v oblasti rozlivu. 3. Kvantifikace a modelování povodňového rizika Metody používané ke kvantitativnímu hodnocení rizika se liší podle použitého přístupu k chápání rizika, zvoleného měřítka, účelu hodnocení a dostupných dat. K hodnocení povodňového rizika na všech prostorových úrovních jsou používány dva konceptuálně odlišné přístupy: analytický přístup, založený na odděleném hodnocení jednotlivých ovlivňujích činitelů, přispívajících k povodňovému riziku, empiricky založený přístup, vycházející z pravděpodobnostních a empiricky zjištěných vztahů mezi charakterem průběhu povodně a následky. 3.1 Analytické metody kvantifikace rizika Analytický přístup ke kvantifikaci rizika vychází ze snahy postihnout maximum činitelů, ovlivňujících riziko, kvantifikovat je a následně matematicky vyjádřit. Tento přístup je rozšířený zejména díky stále se rozšiřujícím možnostem získávání a kvantitativní analýzy datových podkladů, popisujících jednotlivé procesy a faktory. Významnou roli zde hrají digitální technologie sběru a pořizování dat a geoinformační a geostatistické nástroje pro jejich analýzu, které umožňují odvozovat množství informací o jednotlivých faktorech rizika a jejich dílčích proměnných. Příkladem aplikace tohoto přístupu je metodika použitá pro hodnocení rizika přírodních katastrof, kterou uvádějí Kukal a Pošmourný (2006). Riziko je zde vyjádřeno podle následujícího vztahu: R = f (P A, P B, P CB, C) kde R = riziko, f = faktor, odlišný pro různé typy přírodních procesů, P A = pravděpodobnost výskytu katastrof, kterou lze vypočítat podle četnosti katastrof předcho- (3)

10 22 jakub langhammer zích, P B = pravděpodobnost vzniku katastrofy o různé kvalitě a intenzitě ničivého procesu (např. výšky vln u tsunami, rychlosti větru u tropické cyklóny, amplitudy zemětřesných vln apod.), P CB = vnější podmínky, jako je hustota osídlení, charakter staveb, sociální a politické poměry, C = následky katastrofy. Uvedený vztah představuje základní rámec, pro číselné vyjádření rizika určitých katastrof je však třeba definovat způsob vyjádření hodnoty a váhy jednotlivých faktorů. Kvantitativní vyjádření hodnoty pro jednotlivé členy je autory navrženo v relativní bodové škále V současné době však neexistuje jednotná metodika pro bodování jendotlivých faktorů a bodové hodnocení tak je, stejně jako u většiny podobných hodnocení, zatíženo subjektivitou přístupu hodnotitele. Podrobný přístup založený na konceptu multiparametrického vyjádření míry povodňového rizika pomocí analytických vah vybrných faktorů a proměnných uvádí např. Moore (1997). Míra rizika je kalkulována jako součin hlavních ovlivňujících faktorů, které představují socioekonomické poměry, majetek a infrastruktura, charakteristika povodně, varovný systém a rekace na povodeň. kde R je riziko, S socioekonomické poměry, M majetek a infrastruktura, P charakteristika povodně, V varovný systém a A reakce na povodeň. Jednotlivé faktory jsou hodnoceny pomocí dílčích proměnných, charakterizujících jejich vliv na povodňové riziko. Úplný tvar vztahu při zahrnutí všech uvažovaných proměnných ukazuje rovnice 5: kde A = Věkový profil domácnosti, H = Zdravotní stav a pohyblivost domácnosti, S = Ochrana domácnosti, I = Příjem domácnosti, C = Soudržnost lokální komunity, F = Povodňové znalosti, S c = Náchylnost vnitřního vybavení domácnosti ke škodám, S b = Náchylnost stavební konstrukce ke škodám, I = Čas potřebný k obnově infrastruktury (zvláště stoková síť, el. energie, spoje), S t = Počet podlaží, R b = Důkladnost stavební konstrukce, D = Hloubka proudu, D t = Trvání povodně, S d = Koncentrace splavenin, S z = Velikost splavenin, W = Vliv vln, P = Znečištění vody, R = Intensita nástupu povodně, W o = Varování ano, nebo ne, W t = Varovný čas poskytnut, W a = Varování obsahuje rady, T = Čas potřebný pro pomoc při povodni nebo k návratu, R a = Velikost odezvy (tj. počet pomáhajících), R q = Kvalita odezvy. Uvedený koncept byl vyvinut v rámci projektu EUROflood Evropské unie v letech 1992 až Přestože metodika vychází z množství podrobných vstupních proměnných, pro praktickou realizaci zůstává stále problematickou otázkou subjektivita vyjádření značné části proměnných, která může při hodnocení znehodnotit exaktní datové vstupy pro známé či přímo měřitelné veličiny. S rozvojem geoinformačních technologií se řada prací se zabývá vyjádřením rizika v podobě, umožňující prostorové vyjádření distribuce rizika v území. Přístup k modelování distribuce povodňového rizika prostřednictvím GIS ukazuje např. Mejfa- (4) (5)

11 současné přístupy k hodnocení a modelování povodňového rizika 23 Navarro a kol., V jejich pojetí je riziko uvažováno jako dvousložkový jev a je definováno jako pravděpodobnost že škoda na určitém prvku prostředí se vyskytne jako důsledek události s intenzivou vyšší nebo rovnou i. Riziko je kalkulováno jako funkce ohrožení a zranitelnosti: Re = f (Hi, Ve) (6), kde Re je riziko, Hi ohrožení (hazard), Ve zranitelnost (vulnerability). V uvedeném konceptu je důležitý prvek zranitelnosti, který představuje klíčové pojítko pro vyjádření rizika mezi přírodním ohrožením. Pro ohodnocení a modelování povodňového rizika podle uvedeného konceptu je klíčové vyjádřit všechny tři faktory rizika. Vzhledem ke spojitému charakteru rizika přesnost výpočtu nebo modelu závisí na nejslabším článku, tj. na členu, který je vyjádřen nejméně přesně (Crichton, 1999). 3.2 Empiricky založené metody kvantifikace rizika Komplikovaný charakter současného působení mnoha dílčích faktorů je významnou překážkou pro exaktní výpočet míry rizika nebo potenciální škody vzniklé v jeho důsledku. Většina výše uvedených postupů je aplikována pro účely výzkumných projektů, jejich použití pro praktické aplikace je však limitováno komplikovaností hodnocení a především subjektivitou nebo neurčitostí ve stanovení řady parametrů. Pro praktické aplikace se proto na rozdíl od analytického vyjádření jednotlivých složek často využívají přistupy, založené na pravděpodobnostním hodnocení nebo empiricky založeném modelování, vycházejícím z analýzy minulých extrémních událostí. Takovým přístupem je např. metoda ztrátových nebo škodních křivek, používaná pro vyjádření prostorové distribuce zranitelnosti a následně pro výpočet potenciální škody. Ztrátové křivky vyjadřují potenciál rizika jako funkce výšky záplavy a procentuálního vyjádření škody z celkové hodnoty majetku pro jednotlivé kategorie (obytné budovy, průmysl, zemědělství aj.). Potenciální škodu zaplavením lze podle tohoto přístupu vyjádřovat jako: D = V E, přičemž V = f (H) kde D je potenciální škoda, V zranitelnost, E hodnota majetku, H výška záplavy. Celková škoda podle tohoto přístupu roste v závislosti na hloubce záplavy. Nárůst podílu škody na celkové hodnotě majetku s výškou záplavy však není rovnoměrný a pro různé typy budov a aktivit se často výrazně liší. Je to dáno odlišným charakterem zasaženého objektu či aktivity a míry, do jaké se kromě vlastní nemovitosti na celkové výši škody podílí i movitý majetek auta, vybavení domu, elektronika atp. V obytných budovách a kancelářích bývá největší část hodnoty movitého majetku akumulována právě v nejnižších patrech domu přízemí nebo suterénu (automo-

12 24 jakub langhammer Obr. 5 Ztrátové křivky pro německý tok Labe. Zdroj: MKOL (2003). bily, kotle na topení, klimatizace, skladiště atp.), proto nárůst podílu škody na celkové hodnotě majetku je v oblasti nízkých výšek hladiny podstatně rychlejší než u vyšších úrovní hladiny. To platí i pro zemědělské oblasti, kde po zatopení plochy již výška zátopy nebývá rozhodující (Munich Re, 1997). Metodika analýzy rizika pomocí ztrátových křivek dává možnost využití GIS a matematických modelů, je však značně náročná na strukturu, objem a přesnost vstupních dat o hodnotě majetku a škodách způsobených záplavami. Kalibrační data v optimálním případě vycházejí ze statistických údajů a záznamů pojišťoven, díky jejich geografické a časové proměnlivosti je však nezbytná jejich kalibrace terénním šetřením. Hodnocení rizika zaplavení pomocí ztrátových křivek je v praxi využíváno především v pojišťovnictví. Příkladem aplikace škodních křivek v protipovodňové ochraně je studie MKOL (2003), kde je tento postup využitý jako podklad pro klasifikaci povodňového rizika v inundační zóně Labe. Jako podkladové materiály jsou využívány digitální model reliéfu říční nivy, kulminační čára návrhové povodně pro tok Labe, základní statistické údaje postižených obcí a digitální katastrální mapy, zachycující využití území. Výsledné ztrátové křivky (obr. 3), získané geostatistickým hodnocením pro oblast záplavové zóny německého toku Labe umožňují klasifikaci údolní nivy z hlediska potenciálního rizika škody na majetku, infrastruktuře a krajině. 3.3 Vliv prostorového měřítka na použité metody analýzy rizika Metody analýzy povodňového rizika kromě použitého konceptu dále významně ovlivňuje prostorové měřítko hodnocení. Zvolené měřítko výrazně ovlivňuje přesnost vý-

13 současné přístupy k hodnocení a modelování povodňového rizika 25 stupu, stejně jako množství a charakter podkladlových dat i použité technologie zpracování (Messner, Meyer, 2005). Přes značnou variabilitu aplikací můžeme rozlišovat tři základní prostorové úrovně hodnocení makro, mezo a mikro úroveň (tab. 2). Analýzy pracující na makro úrovni slouží především k definování rámcových strategií a přehledů ohrožení národních a nadnárodních velkých územních celků povodňovým ohrožením. Výsledné analýzy mají zpravidla omezenou prostorovou přesnost, naproti tomu značný územní rozsah. Příkladem může být klasifikace povodňového rizika pro území Evropy (Barredo et al., 2005). Mapa povodňového rizika, vypočtená z distribuovaného GIS modelu založeného na procesním přístupu zahrnujícím komponenty ohrožení-expozice-zranitelnost je vztažena na administrativní jednotky NUTS a využitelná pro účely environmentální statistiky a legislativy. Analýzy povodňového rizika v mezo měřítku se soustředí zpravidla klasifikaci záplavových území podle zatížení povodňovým rizikem, identifikaci rizikových elementů v systémů vodních toků a údolních niv a kvantifikace potenciálních škod. Popis složky ohrožení není zpravidla vyjádřen dynamicky, ale pouze staticky, přičemž bývá simulován rozsah záplavy, rozložení hloubky záplavy a doba jejího trvání. Takto jsou modelovány konkrétní povodňové události, historické povodně, ale i simulace povodní o předem stanovené míře extremity vstupních parametrů. Jako nástroje pro hodnocení jsou nejvíce využívány GIS v kombinaci s matematickými a statistickými modely. Prostorovou úroveň představují individuální až komplexní povodí, těžiště aplikací je v plánování protipovodňové ochrany, vodohospodářské plánování, územní plánování či pojišťovnictví. Uplatňují se zde např. metody modelování založené na empirických metodách, jako je metoda ztrátových křivek (MKOL, 2003 nebo Podlaha, 2006). Analýza povodňového rizika na úrovni mikro měřítka vychází z prostorové přesnosti dostatečné pro analýzu rizika, výpočet škody a návrh protipovodňových opat- Tab. 2 Vliv prostorového měřítka na metody kvantifikace a modelování povodňového rizika. Měřítko Velikost hodnoceného území Úroveň managementu Makro km 2 Národní a mezinárodní Účel využití Rámcové strategie protipovodňové ochrany Mezo km 2 Regionální Protipovodňová ochrana na úrovni státu až povodí, pojišťovnictví Mikro km 2 Lokální Protipovodňová ochrana budov a objektů, výpočet škod Charakter a přesnost vstupních dat Velký prostorový rozsah, malá přesnost Rozsah a přesnost podle účelu hodnocení Malý prostorový rozsah, vysoká přesnost Metody hodnocení Analytické metody využití GIS a statistických modelů Analytické a empiricky založené metody, využití klimatických, hydrologických a hydraulických a statistických modelů Hodnocení rizika na úrovni jednotlivých objektů, hydraulické modely

14 26 jakub langhammer Obr. 6 Závislost míry povodňového rizika na hloubce záplavy a rychlosti proudění podle Fincka a Bewicka, převzato z: Čamrová, Jílková, Obr. 7 Klasifikační matice povodňového rizika jako funkce intenzity a N-letosti povodně. Zdroj: FOWM, ření pro jednotlivé objekty v záplavových územích. Pro řešení těchto úloh jsou používány dynamické hydraulické modely, umožňující simulaci časového vývoje prostorového rozsahu záplavy, rozložení hloubky v údolní nivě, rychlostí proudění a doby trvání záplavy pro konkrétní události. Rozhodujícími faktory pro klasifikaci záplavových oblastí podle míry povodňového rizika bývají především hloubka záplavy a rychlost proudění (Čamrová, Jílková, 2006, Říha, 2002). Na základě těchto faktorů je možné stanovit ukazatel tzv. intenzity povodně IP, který je následně možné využít jako vstupní parametr pro klasifikaci rizika v záplavové zóně (Dráb, 2006, FOWM, 1997). Zde je využívána řada přístupů prověřenou variantu představuje například tzv. Švýcarská metodika, hodnotící riziko jako funkci intenzity povodně a N-letosti povodňové události (viz obr. 7). Pro vyhodnocení a variantní simulaci následků povodně v mikro měřítku je třeba využít podrobné údaje o záplavovém území na úrovni jednotlivých objektů. Tyto informace jsou dostupné z podrobných map, plánů obcí nebo ze záznamů pojišťoven, pro přesné vyhodnocení a řízení rizik je však třeba tyto údaje zpřesňovat pomocí terénního šetření. 4. Diskuse Pro analýzu a interpretaci následků přírodních pohrom je klíčová přesnost a správnost dat o charakteru, průběhu a následcích jednotlivých událostí a dostupnost těchto dat. Přes významné pokroky, které přinášejí geoinformační technologie, hodnocení rizikových procesů včetně povodní naráží na řadu zásadních překážek v dostupnosti, přesnosti, úplnosti a charakteru dat pro analýzu a modelování. Při analýze povodňového rizika představují nejzávažnější problém data o průběhu a následcích povodní a informace o zranitelnosti prostředí. Pro hodnocení následků povodní i dalších přírodních katastrof představuje zásadní překážku skutečnost, že neexistuje systematická evidence škod, způsobených přírod-

15 současné přístupy k hodnocení a modelování povodňového rizika 27 ními procesy, a to ani na úrovni států, ani v globálním měřítku. Stávající hodnocení vycházejí zpravidla ze statistických údajů, nebo z dat pojišťoven, přičemž oba uvedené zdroje dat mají výrazná omezení. Statistiky neposkytují dostatečně podrobná data v ČR ani ve většině vyspělých zemí statistické úřady zvlášť neevidují škody, způsobené přírodními pohromami, a následky jednotlivých událostí jsou proto hodnoceny z makroekonomických údajů. Využití dat pojišťoven zase naráží na nedostupnost dat i na rozdílnou míru pojištěnosti majetku v jednotlivých regionech a státech, a tím na odlišnou vypovídací schopnost těchto údajů a jejich obtížnou srovnatelnost. Např. při záplavách v roce 1999 v Rakousku, Německu a Švýcarsku byly postižené objekty pokryty pojištěním ze 42,5 %; při povodních ve Venezuele v témže roce byly pokryty pojištěním jen 4 % zasažených objektů (CRED-OFDA, 2002). Ve statistických datech i škodních záznamech pojišťoven se navíc vyskytují četné nepřesnosti, dané např. odlišnými metodikami sběru a zpracování dat. Pro přesné údaje, které mohou být použity jako vstup do modelů a analýz je proto nezbytné statistická data ověřovat a zpřesňovat doplňkovými informacemi, pro které je možno využívat geografické metody analýzy a terénního mapování. Geografické metody mapování a analýzy mohou být využity zejména v následujících oblastech získávání dat o povodňovém riziku: zpřesnění údajů o výši a charakteru škod způsobených povodní, získání údajů o průběhu povodně, rozlivu a morfologických projevech povodně zpřesnění údajů o morfologii údolní nivy, získání údajů o zranitelnosti prostředí povodněmi. Zpřesňování údajů o škodách způsobených povodní je významným vstupem pro verifikaci dat a především zdrojem informací pro kalibraci modelů a ověření jejich výsledků. Prostřednictvím terénního šetření je možné získat informace, které jsou ze standardních databází nedostupné, jako je výška záplavy v konkrétní lokalitě, doba zaplavení, stav zasaženého objektu, způsob využití objektu, šetření příčin zaplavení objektů ležících mimo oblast záplavy aj. Tyto údaje jsou zásadní pro kalibraci modelů, odvozování empirických vztahů jakými jsou např. ztrátové křivky a pomáhají vysvětlovat nestandardní průběh povodní v konkrétních lokalitách. Příkladem může být projekt FLODA (Langhammer a kol., 2006), který se zabýval mapováním a analýzou příčin nestandardních následků povodně v srpnu 2002 ve vybraných regionech ČR pro účely zpřesnění modelu pro výpočet zajištění. Terénní mapování rozsahu a následků povodně je naopak cenným zdrojem pro analýzu průběhu povodně, rozsahu a charakteru rozlivu. Pro rozsáhlé povodně bývá zpravidla jedinou informací o jejím rozsahu čára maximální záplavy, která je odvozená z leteckých snímků. Letecké snímkování však pokrývá vždy pouze omezený územní rozsah a především neumožňuje členit zaplavené území podle charakteru procesu zaplavení, který se výrazně odlišuje v různých geografických zónách toku a pro následky povodní je rozhodující. Terénní mapování zde přináší cenné informace umožňující rozlišení intenzity a charakteru procesů při povodni, ověření rozsahu záplavy i identifikaci míst s koncentrací projevů povodně. Příkladem takového mapování je projekt vyhodnocení následků povodní, provedené týmem PřF UK na povodí Otavy po povodni 2002 (Vilímek a kol., 2004).

16 28 jakub langhammer Důležitým prvkem terénního průzkumu je zpřesnění údajů o morfologii údolní nivy prostřednictvím geodetických měření. Digitální modely reliéfu, které jsou používány jako základní informační podklad např. pro odvození hloubky záplavy v plochém terénu údolní nivy nemohou díky omezené rozlišovací schopnosti postihovat řadu drobných terénních nerovností, které jsou však klíčové pro charakter rozlivu. Tyto lokální změny v morfologii nivy stojí za výskytem většiny nestandardních projevů povodně, jakými jsou např. výskyt nezaplavených objektů uvnitř záplavového území nebo naopak zaplavených objektů mimo rozsah čáry záplavy (Langhammer a kol., 2006). Zaměřování příčných profilů údolní nivou v citlivých oblastech může přinést citelné zvýšení přesnosti modelů povodňového rizika v zátopových oblastech. Získávání údajů o zranitelnosti prostředí představuje důležitou oblast hodnocení, pro kterou je nedostatek informací ze standardních datových a mapových podkladů. Pro vyhodnocení různých aspektů zranitelnosti prostředí ve vztahu k antropogenním změnám v krajině je možné využívat rozdílné informační zdroje: Historické mapové podklady např. pro analýzu historických úprav říční sítě a změn landuse (např. Langhammer, Vajskebr, 2006, Bičík et al., 2006) Multispektrální satelitní snímky pro analýzu kvalitativních změn vegetace (např. Hais, str této knihy) Letecké snímky pro hodnocení strukturních změn krajinného krytu v údolní nivě a povodí (Hesslerová a Macháčková, 2005) Terénní mapování pro analýzu upravenosti říční sítě a údolní nivy a pro identifikaci potenciálních překážek proudění při povodni (Langhammer a kol, 2006) Dotazníkové šetření pro sestavení ztrátových křivek (Langhammer a kol., 2006) Uvedené metody byly mj. aplikovány v rámci projektů vyhodnocení následků povodně v srpnu 2002 v povodí Otavy i při vyhodnocení změn v nivách toků postižených extrémními záplavami na povodí Blanice (Langhammer, 2006). Metodika terénního mapování, která byla pro tento účel vyvinuta (viz Langhammer a kol., 2006, kap. 3.2.) díky integraci výsledků do GIS umožňuje propojit výsledky mapování zranitelnosti s informacemi o ostatních složkách povodňového rizika ohrožení a expozici a využít je pro modelování a analýzu s cílem kategorizovat prostor údolní nivy z hlediska povodňového ohrožení, identifikovat kritické elementy říčního systému, a naopak určit oblasti, které umožňují bezpečný rozliv při povodni a snížení celkové úrovně rizika při minimalizaci výsledných škod. 5. Závěr Pojem riziko je v souvislosti s přírodními katastrofami používán v různých kontextech a rozdílným způsobem. Pro účely hodnocení míry rizika a jeho kvantifikaci v čase a prostoru je využívána řada metod hodnocení, založených zpravidla buď na ekonomickém přístupu, nebo procesním přístupu, které dávají rozdílné možnosti analýzy a kvantifikace hodnocených procesů a jejich ovlivňujících složek. Procesní přístup, uvažující riziko jako funkci ohrožení, expozice a zranitelnosti, představuje významný posun při hodnocení míry díky možnosti přesnější kvantifikace

17 současné přístupy k hodnocení a modelování povodňového rizika 29 i oddělení jednotlivých složek rizika, které mají odlišný charakter a časovou i prostorovou dynamiku. Zároveň umožňuje hodnocení vlivu antropogenních změn v krajině na změny rizika spojeného s přírodními procesy včetně povodní. Změny v krajině, v údolní nivě a na tocích představují podle tohoto přístupu faktor zranitelnosti, který ovlivňuje náchylnost prostředí ke vzniku škody, zároveň však i průběh a extremitu vlastního procesu, působícího ohrožení. Antropogenní změny v krajině, které ovlivňují průběh a následky povodní, jakými jsou např. změny ve využití území, struktuře a kvalitě krajinného krytu, plošné odvodnění území, zkrácení říční sítě, úpravy koryt toků a změny v charakteru využití údolní nivy představují jeden z faktorů zranitelnosti, které ovlivňuje náchylnost prostředí ke vzniku škody i průběh a extremitu vlastní povodně. Tyto faktory se projevují odlišně v rozdílných geografických prostředích, na různé prostorové úrovni hodnocení a při odlišné extremitě povodně. Na výsledné úrovni rizika se podílejí ve vazbě na jeho ostatní složky. Pro analýzu povodňového rizika představuje významný limit dostupnost, přesnost a úplnost dat o průběhu a následcích povodní. V této oblasti představují důležitý zdroj dat a nástroj hodnocení geografické metody výzkumu, jako jsou analýzy historických datových podkladů, analýzy distančních dat a terénní mapování následků povodně a faktorů zranitelnosti prostředí. Systémové chápání rizika spojeného s přírodními extrémy je důležité pro přesnější kvantifikaci jeho hlavních ovlivňujících složek, vysvětlení změn v intenzitě a časoprostorovém rozložení projevů extrémních přírodních procesů a pro možnost efektivního řízení rizika a ochrany obyvatel a majetku před jeho důsledky. Literatura AXCO, (2005): Insurance market report. Natural hazards non-life. (P&C), Czech Republic. Axco, 10 s. BARREDO, J. I., LAVALLE, C., DE ROO, A. (2005): European flood risk mapping, EC DG JRC Weather Driven Natural Hazards, IES, Ispra, Italy, 6 s. BRÁZDIL, R. (2002): Meteorologické extrémy a povodně v České republice Přirozený trend nebo následek globálního oteplování?, Geografie Sborník České geografické společnosti, roč. 107, č. 4, BUCHTELE, J. (1972): Kategorizace povodňového režimu na tocích Vltavské kaskády, Sborník prací hydometeorologického ústavu v Praze, svazek 18, HMÚ v Praze, CONWAY, J. (2000): Flood in Europe: A Peril Not to be Ignored, GeneralCologne Re, Cologne. Online at: CRICHTON, D. (1999), The Risk Triangle, in Natural Disaster Management, ed. J. Ingleton, London: Tudor Rose. CRICHTON, D. (2005), Flood Risk & Insurance in England and Wales: Are there lessons to be learned from Scotland?,, Benfield Hazard Research Center. ČAMROVÁ, L., JÍLKOVÁ, L. (2006): Povodňové škody a nástroje pro jejich snížení. IEEP, VŠE, Praha, 422 s. ČHMÚ (2003): Hydrologické vyhodnocení katastrofální povodně v srpnu ČHMÚ, Praha DRÁB, A. (2006): Analýza povodňových rizik v procesu územního plánování s využitím GIS. Urbanismus a územní rozvoj, 2006, 5, EK (2004): Řízení povodňových rizik Prevence, ochrana a zmírnění následků povodní. Komise Evropského Společenství, Brusel, 11 s.

18 30 jakub langhammer FOWM (1997): Empfehlungen: Berücksichtigung der Hochwassergefahren bei raumwirksamen Tätigkeiten. Federal Office for Water Management, Bern. HALD, A. (1984): A. de Moivre: De Mensura Sortis or On the Measurement of Chance. International Statistical Review, 52, 3, HLADNÝ, J., ČERNÝ, H., ŘIČICA, J. (1993): Odhad vývoje povodňových situací analýzou historických případů 1. část Databanka povodňových vln průtoků. Praha, SPIS s. r. o., HLADNÝ, J. a kol. (1998): Vyhodnocení povodňové situace v červenci 1997 souhrnná zpráva projektu. 70 s., ČHMÚ, Praha. JUST, T. a kol. (2003): Revitalizace vodního prostředí. AOPK ČR, 144 s. Praha. KAKOS, V. (1983): Hydrometeorologický rozbor povodní na Vltavě v Praze za období 1873 až 1982, Meteorologické zprávy 36, ČHMÚ, Praha, KONVIČKA, M. a kol. (2002): Město a povodneň. ERA group, Brno. 219 s., ISBN: KRON, W. (2003), Flood Catastrophes: causes losses prevention from an international re-insurer s viewpoint, in Precautionary Flood Protection in Europe, KŘÍŽEK, M., ENGEL, Z. (2003): Geomorfologické projevy povodně In: Hodnocení vlivu změn přírodního prostředí na vznik a vývoj povodní, (eds. Langhammer, J, Engel, Z.), , PřF UK, Praha. KUKAL, Z., POŠMOURNÝ, K. (2005). Přírodní katastrofy a rizika. Planeta XII(3), KUKAL, Z. (1983): Přírodní katastrofy, Horizont, Praha, 257 s. LANGHAMMER, J. (2004): Analýza vlivu antropogenních změn v krajině na průběh a následky extrémních povodní. Acta Facultatis Rerum Naturalium Universitas Ostraviensis, Geographia-Geologia 216(9), LANGHAMMER, J. (2004): Metodika mapování a geoinformatického vyhodnocení následků povodní. In: Hodnocení vlivu změn přírodního prostředí na vznik a vývoj povodní, (eds. Langhammer, J, Engel, Z.), s , PřF UK, Praha. LANGHAMMER, J. (2004): Struktura využití území údolní nivy a oblasti záplavy povodně 2002 v povodí Otavy. Závěrečná zpráva dílčího úkolu grantu GAČR GAČR 205/03/Z046., PřF UK, Praha, 20 s. LANGHAMMER, J., VAJSKEBR, V. (2004): Historické změny říční sítě v povodí Otavy. In: Hodnocení vlivu změn přírodního prostředí na vznik a vývoj povodní, (eds. Langhammer, J., Engel, Z.), , PřF UK, Praha. MAČÁK, K. (1995): Christian Huygens a vznik teorie pravděpodobnosti. Bulletin České statistické společnosti, 6, 3, 1 7. MAIDMENT, DAVID R. (Ed.) (1993). Handbook of Hydrology. New York: McGraw-Hill. ISBN: MAREK, J. (2006). Ekonomika versus společnost ve světě rizik. Retrieved , from MARTÍNEK, B. a kol. (2003): Ochrana člověka za mimořádných událostí. MV GŘ HZS ČR, Praha. MATĚJÍČEK, J., HLADNÝ, J. (1999): Povodňová katastrofa 20. století na území České republiky, MŽP ČR, Praha. MEJFA-NAVARRO, M., WOHL, E. E., OAKS, D. (1994). Geological hazards, vulnerability, and risk assessment using GIS model for Glenwood Springs, Colorado. Geomorphology 1994(10), MOORE, R., J. (1997): Flood Hazard Research within the European Commision 1987 to RIBAMOD, Proc. of the first worskshop, Delft, Fe. 1997, 7 22, European Commission Report EUR EN. MESSNER, F., MEYER, V. (2005): Flood damage, vulnerability and risk perception challenges for flood damage research. UfZ Discussion Papers, 2005, 13, Munich Re (2005a): Land under water Flood loss trends, Munich Re, Munich. Online at: com Munich Re (2005b): Natural catastrophes in s., Munich Re, Munich. PLISCHKEOVÁ, (2003): Evropský pojistný extrém? Česká republika. PODLAHA, A. (2006): Modelování povodňových škod pro účely zajištění, In: Langhammer, J. a kol., 2006: Povodně a změny v krajině, PřF UK a MŽP, Praha. RMS (2002): Central Europe Flooding, August 2002 Event Report Risk Management Solutions.

19 současné přístupy k hodnocení a modelování povodňového rizika 31 SIMON, O., BLÁHA, J., PŘIBYL, P., KOTECKÝ, V. (2002): Ekologické příčiny povodní. Hnutí Duha, Brno, 2002, 4 s. STACEY, N., WITHERSBY, T. (2005): Flood Claims Will Continue to Rise and Solutions Are Needed. Exposure Property and Engineering, 15/2005. UNEP (2006): UNEP Global Environment Outlook 3, UNEP, Geneve. Online: geo3/ VAVRUŠKA, F. (1989): Meteorologické příčiny povodní na Otavě a Lužnici. Meteorologické zprávy, 42, ČHMÚ, Praha, VILÍMEK, V., LANGHAMMER, J., KŘÍŽEK, M. (2003): Posouzení efektivnosti změn ve využívání krajiny pro retenci a retardaci vody jako preventivní opatření před povodněmi, závěrečná zpráva do vlády z dílčí etapy projektu Vyhodnocení katastrofální povodně v srpnu PřF UK, Praha. VILÍMEK, V. (2004): Zhodnocení průběhu a následků povodní z hlediska geomorfologie, PřF UK, Praha, 226 s. Vláda ČR (2000): Strategie ochrany před povodněmi v České republice, vládní usnesením č. 382 ze dne 19. dubna 2000, Praha. VÚV TGM (2003): Vyhodnocení katastrofální povodně v roce 2002, průběžná zpráva o řešení projektu, Praha. Online. WMO (2004): Natural Disasters Prevention and Mitigation, online:, cit