Postavení osob se zdravotním postižením na trhu práce v městě Brně

Transkript

1 Grantový projekt Podpora komunitního plánování sociálních služeb v Brně registrační číslo CZ.1.04/3.1.03/ , financovaný z Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR. Zajištění odborných studií a analýzy pro účely sestavení 3. komunitního plánu sociálních služeb města Brna pro období Postavení osob se zdravotním postižením na trhu práce v městě Brně Zadavatel: Sociální nadační fond města Brna "Domovy potřebných" Mečová 368/5, Brno Vypracoval: Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Joštova 10, Brno Brno, listopad 2012

2 Řešitelský tým: Winkler Jiří Doc. PhDr. Ph.D. řešitel Dohnalová Zdeňka Mgr. Ph.D. člen řešitelského týmu Horňáček Josef Mgr. člen řešitelského týmu Kubalčíková Kateřina PhDr. Ph.D. člen řešitelského týmu Zelenková Iveta Mgr. člen řešitelského týmu

3 Postavení osob se zdravotním postižením na trhu práce v městě Brně Zpracoval: Mgr. Josef Horňáček

4 Obsah 1 Úvod Cíl Problém a jeho sociální a psychologický kontext Integrace a adaptace OZP Trh práce a jeho segmentace Etiketizace a související handicapy Důležitost politiky zaměstnanosti Efekty současné právní úpravy Podpora z ESF Analýza potřeb Modely zdravotního postižení a jejich praktické souvislosti Příčinné souvislosti problému Současné způsoby řešení Metodologie šetření Praktické problémy zaměstnanosti OZP v Brně městě Riziková populace a cílová skupina opatření Rizika zaměstnávání OZP ze strany zaměstnavatelů Možnosti NNO při integraci OZP na trh práce Výsledky šetření Shrnutí Formulace strategických cílů Informovanost Nesoulad nabídky a poptávky na TP Podpora chráněného TP Možnosti sociální ekonomiky Závěr Praktická doporučení LITERATURA ZDROJE

5 1 Úvod Osoby se zdravotním postižením (OZP) představují na pracovním trhu rizikovou populaci, která se vyznačuje kvalitativně rozličnými charakteristikami. Tato populace je však decizní sférou, tvůrci a implementátory veřejných politik vnímána jako relativně homogenní, což se projevuje i v přípravě a realizaci opatření aktivní politiky zaměstnanosti (APZ) v ČR. Tato riziková populace je diferencována především druhem a stupněm postižení, což má vliv na míru pracovní schopnosti a schopnost jejích členů uplatnit se jako aktéři trhu práce, schopnost často podmíněnou rodinným zázemím, dosaženým vzděláním a jeho specializací. Další objektivní problémy mohou vyplývat i z vyšší nemocnosti OZP, nároků na pracovní rehabilitaci, případně z nižší produktivity práce, která se však u různých jedinců značně liší v závislosti nejen na druhu postižení, ale zejména na charakteru vykonávané práce. Vedle těchto objektivních problémů jsou OZP rovněž znevýhodněny prostřednictvím fungujících mechanismů sociální konstrukce identity jedince, což má vedle jeho schopností a možností nezřídka negativní vliv na umisťování těchto jedinců na pracovní trh a zacházení s nimi při hledání i v průběhu pracovního poměru. I přes pokroky zdravotní péče, zavádění nových metod ve zdravotnictví a možnosti, které do budoucnosti medicína slibuje, můžeme stěží očekávat pokles počtu OZP v populaci. Proti tomuto trendu se staví jak demografický vývoj populace a prodloužení střední délky života, tak i vlivy prostředí včetně ekologické zátěže. Uplatnitelnost OZP na trhu práce vytváří novou kategorii sociálních a ekonomických rizik, se kterou předchozí generace nemohly mít zkušenost. Jedná se zejména o vytváření vhodných pracovních míst pro OZP a o péči a zázemí, které jim donedávna vytvářela nukleární rodina. Tím se problematika zaměstnávání OZP stává společenským, nikoli individuálním problémem. Podíl OZP ve struktuře společnosti je dán souhrnem endogenních i exogenních vlivů, působících na vývoj a život jedince a rovněž pokrokem lékařské vědy, která dává šance na přežití jednak novorozencům s vysokou pravděpodobností postižení, tak i osobám s nemocemi a úrazy, které by dříve měly fatální vyústění. OZP bývají postiženy nejen z hlediska zdravotního stavu, ale často také zjevnou či latentní diskriminací při pokusech o jejich zařazení na trh práce, společenskou izolovaností a omezenými možnostmi prosadit svoje zájmy a potřeby v rámci společenských institucí. V důsledku toho je ohrožena jejich schopnost podílet se na společenském 2

6 dění, nemají rovný přístup k právům a příležitostem a tím jsou sekundárně postihovány i ekonomicky. Postavení OZP na trhu práce je spjato s jejich individuálními schopnostmi a společenským prostředím. U části OZP můžeme odůvodněně předpokládat, že konkrétní OZP je zaměstnatelná, tedy že její konkrétní individuální a společenské dispozice jí umožňují zapojit se do pracovního procesu. Obecným cílem u těchto OZP je společenská integrace jako plné začlenění a splynutí osoby s postižením se společností. Handicap plynoucí z postižení je u těchto osob kompenzován, jedinec je schopen plnit všechny sociální funkce a stává se aktérem v běžných oblastech profesní přípravy, osobního i pracovního uplatnění a společenského života. Aby toho byl schopen, je nutné působit na omezení, která z jeho postižení vyplývají. 1.1 Cíl Cílem této práce je analýza vzájemného vztahu osob se zdravotním postižením a společnosti se zaměřením na uplatnění OZP na trhu práce (TP). Tato analýza se vedle zdravotního a pracovněprávního aspektu problému zaměří, a to především, na sociální aspekty problému, na jeho občansko-právní a politickou dimenzi. Jedná se o emancipaci OZP od společenských mechanismů umisťování a zacházení s handicapovanými jedinci, posílení jejich participace na trhu práce, rovnost šancí a prevenci sociální exkluze. Tématy jsou tedy etiketizace, diskriminace, stigmatizace a liminalita (působení omezení a bariér) na pracovním trhu. Práce neznamená pro OZP jen prostředek k uspokojení jeho fyzických potřeb, vytváří i možnosti pro jejich seberealizaci prostřednictvím rozvíjení a využívání jejich talentu a dovedností. Předpokladem dosažení seberealizace je odpovídající podchycení těch vloh člověka, které nejsou ovlivněny poruchou, nemocí nebo úrazem. To předpokládá poznat osobnost, schopnosti i znalosti jedince a vhodně ho začlenit na pracovní trh, k čemuž může být využito jak nástrojů APZ, tak i dalších sociálních služeb. Tato studie by měla přinést analýzu potřeb a návrh strategických cílů budoucích opatření. Sumarizuje teoretické poznatky o příčinách problémů a selhávání OZP na trhu práce. Zaměří se na popis problému uplatnění zdravotně postižených na trhu práce v ČR a v regionálním měřítku města Brna podle věku, pohlaví, vzdělání a vybraných typů postižení. V rámci analýzy budou popsána stávající opatření pro řešení situace OZP v městě Brně ve vazbě na strategie, metody nástroje státní APZ. V úvahu budou vzaty i další složky systému komunitního plánování, jako 3

7 jsou potencionální zaměstnavatelé, nestátní neziskové organizace a vybrané složky státní správy. Naším cílem je odpovědět na otázku: Co je nutné udělat v městě Brně ve spolupráci aktérů trhu práce pro to, aby se postavení OZP při získávání zaměstnání zlepšilo? Abychom mohli tuto otázku zodpovědět, zaměříme se na upřesnění definice cílové skupiny budoucích opatření, na stávající opatření APZ a jejich fungování na území města Brna a na posouzení priorit formulovaných v pracovní skupině komunitního plánování. Zároveň chceme informovat o rizicích zaměstnávání OZP tak, jak je vnímají zaměstnavatelé a jak je dokumentují starší i novější výzkumy. Soustředíme se na zaměstnavatele zaměstnávající OZP na volném pracovním trhu. 4

8 2 Problém a jeho sociální a psychologický kontext Problematika zaměstnávání osob se zdravotním postižením představuje velmi různorodou a přitom komplexně provázanou skupinu sociálních problémů. Osoby se zdravotním postižením tvoří velmi heterogenní cílovou skupinu pro aktivační politiku na trhu práce. Vyžadují jako způsoby řešení spíše individuální a vnitřně provázané služby a opatření. Poznatky z českého trhu práce ukazují na variabilitu typů postižení s odlišnými implikacemi pro pracovní uplatnění. V současném zaměstnaneckém systému ČR přitom existuje jen málo možností pro přizpůsobení pracovních podmínek potřebám OZP. Ukazuje se, že lidé s handicapem, kteří jsou dlouhou dobu nezaměstnaní, ztrácí motivaci při hledání pracovního místa. Stimulovat a rozvíjet tyto uchazeče pro účast na TP se ukazuje jako složitý úkol, v němž současné státní systémy služeb zaměstnanosti často selhávají. Vedle toho však vidíme, že soukromé neziskové organizace, které často doplňují a přebírají tyto služby, potřebují určitou koordinaci se zaměstnavateli a přístup k aktuálním databázím pracovního trhu. Zdravotní postižení a jeho dopad na život jedince v jeho aktuální životní situaci má nejrůznější aspekty psychické, sociální, ekonomické i právní. Z definice zdravotního postižení podle Světové zdravotnické organizace (WHO, 2011) se jedná o: částečné nebo úplné omezení schopnosti vykonávat některou činnost či více činností, které je způsobeno poruchou nebo dysfunkcí orgánu. Toto postižení (dále též disabilita) nemusí znamenat neschopnost pracovat, avšak podmiňuje přístup k práci kompenzací postižení, odstraněním bariér a existencí vhodných pracovních míst nebo rozložením pracovní doby. Pokud jedinec není zaměstnán, i když by mohl, je odkázán na pomoc druhých a často žije v osamělosti a s nedostatečnými příjmy. Cílem sociální politiky se tedy stává redukce handicapujících důsledků zdravotního postižení. Úsilí o vyrovnání podmínek se zdravou populací závisí na struktuře, sdílených hodnotách a institucionálním uspořádání společnosti. V této práci se budeme snažit popsat zdravotní postižení jako sociální, objektivně a nezávisle na našem vědomí existující jev i jako společenskou konstrukci, založenou na typizaci a subjektivních představách o tom, co zdravotní postižení ve svých důsledcích pro uplatnění na trhu práce znamená. 5

9 Existuje určitá asociace mezi vztahem zdraví nemoc a pracovní schopnost neschopnost. Jednoduchá analogie mezi oběma vztahy implikuje neschopnost, nezpůsobilost a ve svých důsledcích nemožnost a nemyslitelnost uplatnění OZP v profesionálním životě. Na této bázi vznikají předsudky, jejichž zdrojem bylo pojetí tělesného zdraví jako schopnosti člověka vyrovnat se s nároky prostředí. Pokud se jedinec s nároky prostředí není schopen vyrovnat, bývá označen za nemocného, což se promítá do všech aspektů jeho života. Zároveň se často zaměňují pojmy zdraví a normalita, kdy se k normalitě vztahují nejčastější nebo společensky žádoucí formy zdravotního stavu. Současné pojetí zdraví přináší kvalitativně nový pohled na nemoc i postižení, kdy chápe nemoc jako projev dysfunkční interakce mezi biologickými a psychickými funkcemi individua, přírodou a sociálním prostředím, ve kterém člověk žije. Jejich poškození má pak dopad na fungování celého systému lidského zdraví a nemoci (Novosád, 2009). Tato poškození zahrnují: - percepční/senzitivní složku (bolesti, vegetativní potíže) - emoční složku a její vliv na proces úzdravy (strach, úzkost, naděje); - volní složku (motivace, odolnost, aktivita); - racionální složku (vědomosti a hodnocení nemoci). Ovlivňováním sociálních podmínek života OZP můžeme přispět k ozdravnému procesu nebo udržení zdravotního stavu. Přínosem tohoto holistického (celostního) přístupu je pak zvýraznění potřeby větší kooperace mezi zdravotní péčí a sociálními službami. Uplatnění a integrace na trhu práce je podstatným, ale ne jediným a nutným výstupem procesu sociálního začleňování. Na druhé straně je nutné zdůraznit, že ztráta zaměstnání působí stres, který prohlubuje psychické i somatické potíže OZP. Negativně hodnocená životní situace bez výhledu na přijatelné řešení ohrožuje i zdravotní stav nezaměstnaného. Nejčastěji narušuje imunitní funkce a rovněž ohrožuje kardiovaskulární systém. Stres a jeho zdravotní důsledky bývají posilovány tendencí postižených uchylovat se k alkoholu, lékům a drogám. Zároveň nezaměstnanost narušuje integritu sociálního statusu jedince (Vágnerová, 1999). 2.1 Integrace a adaptace OZP Sociální integrace OZP znamená proces rovnoprávného společenského začleňování do společenských procesů jako je získávání kvalifikace, obsazování vhodných pracovních míst, 6

10 odstraňování bariér a paralelně rostoucí úroveň zdravotní kompenzace postižení. Jak uvádí Novosád (2009), integrace OZP je v kontextu péče o člověka a jeho rozvoj nejvyšším stupněm socializace jednotlivce, která je definována jako schopnost zapojit se do společnosti, akceptovat její normy a pravidla, vytvářet a formovat k ní pozitivní vztahy a postoje. Možnost socializace a tím i integrace není u všech jedinců rizikové populace OZP stejná. Novosad (ibid) rozlišuje čtyři základní stupně inkluze (začleňování): integritu, adaptaci, utilitu a inferioritu. Z praktického pohledu zaměstnávání OZP jsou významné integrace a adaptace. Integrace je plným začleněním a splynutím OZP se společností. Předpokládá samostatnost, nezávislost jedince, jenž nevyžaduje zvláštní ohledy nebo přístupy ze strany přirozeného prostředí. Znevýhodnění plynoucí z postižení se u něj v podstatě nerozvinulo, případně se s ním vyrovnal a jeho následky dokázal adekvátně kompenzovat, je schopen plnit funkce vyplývající z plné socializace a je rovnoprávným partnerem, aktérem ve všech běžných oblastech profesní přípravy, osobního a pracovního uplatnění a společenského života. Integrovaná OZP je však spíše modelem, než skutečným člověkem, ideálem, ke kterému směřuje programové úsilí a cílovým stavem, který není vždy dosažitelný. Často se mezi uchazeči o zaměstnání z řad OZP setkáváme se socializací ve stupni adaptace. Charakterizujeme ji jako schopnost handicapovaného jedince přizpůsobovat se sociálnímu prostředí, komunitě, společenským podmínkám. Stupně adaptace lze dosáhnout i u postižení či poruch těžšího typu, jako jsou smyslová postižení, komplikované poruchy mobility, autismus, lehká mentální retardace či roztroušená skleróza. Tato postižení jsou vedle zdravotních potíží často doprovázena nízkým sebehodnocením, což komplikuje výchovně-vzdělávací i socializační proces. Záleží tedy i na osobnosti, schopnostech a potřebách OZP, jak se dokáže včlenit mezi zdravé i postižené tak, aby byl akceptován prostředím, v němž žije (ibid). Soužití OZP a populace jako celku je spojeno a podmíněno procesy formování osobnosti, dále pak informačními, sociálně komunikačními, adaptačními nebo kooperačními procesy. V praktickém řešení integrace se rozvinuly dva směry: asimilační a adaptační. Asimilační směr je založen na akceptování hodnot, postojů, zvyků a jednání majoritní společnosti. Integrace je z tohoto pohledu především věcí znevýhodněné skupiny, reprezentuje ztotožnění se minority s identitou majority. Základní podmínkou integrace je přijetí psaných, fixovaných i nepsaných norem společnosti, jejích vzorců chování, obyčejů, zvyků a tradic. 7

11 Hlavním způsobem řešení integrace je začlenění znevýhodněných lidí do institutů majority intaktní (bez znevýhodnění) populace. Pro uvedený směr jsou typická spíše rychlá, praktická, organizační a legislativní opatření, často jednorázová, necílená a nahodilá, než systémová řešení. Adaptační směr pojímá integraci jako společný problém lidí postižených i bez postižení, integrace je založena na harmonizaci vztahů a partnerství mezi všemi zúčastněnými. Integrace tím pádem přináší novou hodnotu a kvalitativně vyšší formu společenského bytí, která vychází ze vzájemného přijetí a pochopení hodnot majority a minority. Začlenění lidí s postižením do institucí společnosti a na trh práce přitom není jedinou formou integrace, jedná se i o přizpůsobení intaktní společnosti potřebám OZP. Integraci lze v tomto smyslu definovat jako: partnerský vztah, jehož potenciální konfliktnost nesmí být považována za překážku, ale spíše za stimul dalšího praktického usilování, (ibid: 25). Stabilita integrace a začleňování na pracovní trh přitom závisí na vnějších podmínkách, jako jsou rodinné zázemí, atmosféra ve společnosti, socio-ekonomický status (vzdělání, dosavadní praxe), bydlení i na subjektivních faktorech na straně jedince, zde zejména na vývoji jeho zdravotního stavu. V procesu integrace mohou nastat fáze regrese a integrační úsilí bývá proto opakované nebo trvalé. Zaměstnatelnost OZP začíná u vzdělávání. Aby byly přínosy integračního úsilí dlouhodobé, je nutné začít s celým procesem již v rámci školní docházky. Často se uplatňuje přístup (např. ve Skandinávii), kdy každé znevýhodněné dítě, u kterého tomu nebrání vážné překážky, je prvotně zařazeno do běžné školy bez ohledu na typ jeho postižení. Rozhodující z hlediska posouzení přínosu je, zda při zařazení do běžné třídy převažují pozitiva nad případnými negativy. Tomu může napomáhat bezbariérové prostředí, kvalitní kompenzační a edukační pomůcky, individuální podpora a případně pomoc učitelského nebo osobního asistenta. Role školy v procesu socializace je komplementární s její rolí jako zprostředkovatele vědomostí nutných ke kvalifikaci jedince. Umísťováním OZP do běžných škol je podpořena jejich motivace a tím více mohou vyniknout jeho schopnosti a dovednosti, které nejsou ovlivněny zdravotním postižením. Zároveň se uvolní kapacity ve vzdělávacích zařízeních pro děti a mládež, jejichž stupeň tělesného, smyslového nebo mentálního postižení je natolik závažný, že je vhodné zařazení do školských zařízení specializovaných na individualizovanou edukační péči. Důležitost inkluzivního vzdělávání je nutné vnímat u všech stupňů škol, včetně terciárního vzdělávání. V současné době je jistou výhodou možnost zapojení informačních a komunikačních technologií 8

12 do výukového procesu tak, aby byl snížen informační deficit OZP a jejich podnětová deprivace, minimalizována sociální izolace a zároveň aby došlo k jejich aktivizaci. 2.2 Trh práce a jeho segmentace Trh práce je často popisován jako stratifikovaná sociální struktura zaměstnavatelů a zaměstnanců. V elementárních představách je trh práce duální, rozčleněný do primárního a sekundárního segmentu, na nichž se uplatňují vzájemně odlišné typy zaměstnanců a zaměstnavatelů (Kuchař, 2007, Sirovátka, 1997). Sociální a ekonomické komponenty statusu zaměstnance jako mzda, společenské ocenění práce nebo jistota pracovního místa jsou distribuovány v obou segmentech na různých úrovních. Zároveň se liší požadavky zaměstnavatelů na pracovní sílu. Pokud přijímáme pohled na pracovní trh jako na dvě rozdělené, ale částečně se prolínající entity, pak se primární trh jeví jako prostředí omezující ekonomicky racionální vyrovnání nabídky pracovní síly a poptávky po ní, zatímco sekundární sektor je určován v oblasti nabídky a poptávky po práci volnou hrou tržních sil. S tím souvisí všechny další aspekty, které mají vliv na vytváření pracovních míst a uplatnění znevýhodněné, stigmatizované a marginalizované pracovní síly obecně. Proces marginalizace tak vyvstává jako problém sociální struktury a problém společenské stratifikace. Očekáváme, že sociální status OZP je jak z objektivních důvodů, tak v důsledku etiketizace a marginalizace nekonzistentní, což tyto osoby poškozuje při hledání kvalitního pracovního místa. Primární segment. Jedná se především o interní pracovní trhy organizací, pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci na nich vzniká a plným uplatněním zákoníku práce nebo obdobných pracovně právních předpisů. Pracovní poměry jsou zde uzavírány zpravidla na dobu neurčitou, konflikty jsou v organizacích harmonizovány prostřednictvím stabilizovaných zaměstnaneckých vztahů, na kterých mají zaměstnanci možnost participovat. Poskytuje jak jistotu zabezpečení růstem mezd, placením sociálního a zdravotního pojištění nebo různých forem benefitů, tak růst oprávnění prostřednictvím participace. Odměňování je založeno spíše na standardizovaném fixním příjmu definovaném pro pracovní místo než na výkonovém principu. Primární segment zároveň podporuje zvyšování kvalifikace, čímž dochází zpětně k dalšímu posílení stability pracovního místa. Sekundární segment. Jedná se často o externí pracovní trhy organizací, pracovní závazky mohou, ale nemusí vznikat na základě zákoníku práce. V případě vzniku pracovního poměru se 9

13 jedná o pracovní poměry především na dobu určitou, v organizacích nejsou uspořádané zaměstnanecké vztahy a neexistuje stabilita procesů uvnitř organizace. Zaměstnavatelé poskytují zabezpečení placením sociálního a zdravotního pojištění, případně poskytováním benefitů substituujících příjem nebo kompenzujících pracovní podmínky (stravenky, zlevněné nákupy zboží ), ale neposkytují oprávnění, pracovníci neparticipují a nemají podíl na rozhodování o důležitých událostech vlastního pracovního života. Často se vyskytuje případ propojení sekundárního a primárního segmentu, kdy externí trh organizace slouží jako vstupní brána na interní trh organizace postupem integrace pracovníka prostřednictvím stále výhodnějších pracovních smluv (v sekvenci zkušební doba pracovní poměr na dobu určitou pracovní poměr na dobu neurčitou). V nižší formě mohou zaměstnavatelé poptávat pracovní sílu, se kterou uzavírají smlouvy charakterizované maximální flexibilitou: práce konané mimo pracovní poměr podle Zákoníku práce (DPČ, DPP), ale také na základě obchodního nebo občanského kodexu (švarcsystém, mandátní smlouvy, kooperující samozaměstnavatelé). Poskytují zabezpečení na nízké úrovni, jedná se o nestabilní a většinou špatně placenou práci. Zabezpečení je nutné v závislosti na uspokojování individuálních potřeb - doplnit z jiných zdrojů (rodina, obec, státní sociální pomoc, ale také spotřebitelské úvěry, půjčky). V organizacích existuje vysoká fluktuace. Tento segment může být charakterizován jednáním vyznačujícím se konfliktem mezi cíli dosahovat efektivitu a zisk a platnými zákony (nelegální zaměstnávání, daňové úniky, kumulace kriminogenních faktorů). Segmentaci tedy chápeme jako specifickou diferenciaci pracovního trhu. Důsledkem rozdělení pracovního trhu do jednotlivých vrstev v rámci duální segmentace je proces marginalizace, který chápeme jako snížení až absenci participace jednotlivce v jeho zaměstnání. Procesem marginalizace vzniká jako sociální konstrukt marginalizovaná pracovní síla, jejímž nositelem je jednotlivec operující na marginálním segmentu pracovního trhu. OZP tak mohou být v důsledku marginalizace postiženy sociální exkluzí následkem společensky dysfunkční etiketizace, stigmatizace a diskriminace. 2.3 Etiketizace a související handicapy V této studii předpokládáme, že segmentace a marginalizace jsou formy procesů jednoho sociálního fenoménu, kterým je nerovnost obecně a v přístupu k placené práci zvláště. Tyto 10

14 procesy by měly být zkoumány z různých úhlů pohledu, a to v zájmu hlubší perspektivy a větší přehlednosti výsledného obrazu. Z tohoto důvodu se díváme na problémy zaměstnávání OZP ze dvou teoretických východisek, kterými jsou konsensuální a interpretativistické teorie zejména v pojetí Mertona (2007), Bergera a Luckmanna (1999). Tato teoretická východiska by měla být základem celostního pohledu na oblast trhu práce, na kterém operují OZP. Podle Bergera a Luckmanna (1999) svět každodenního života není jen danou realitou, ale je to i svět, který má svůj původ v myšlenkách a činnostech obyčejných členů společnosti, kteří ho opět svými myšlenkami a činnostmi jako reálný udržují. Naše vlastní zkušenosti jazyk typizuje a umožňuje nám jejich zařazení do kategorií, čímž se svět stává srozumitelnějším, přičemž typizované zkušenosti sdílíme s ostatními lidmi. Tímto procesem se stáváme účastníky na sociální zásobě vědění, která umožňuje umístění jedinců ve společnosti a zacházení s nimi příslušným způsobem. Naše poznání situace OZP tedy není pouhým zrcadlením, ale interpretací skutečnosti. To, co vnímáme, je ovlivněno kulturními vzorci a je výsledkem interpretace, přičemž reality jsou organizovány a udržovány předáváním významů a vědění v procesu socializace. Z pohledu interpretativní teorie je pro nás důležitá definice situace jako posouzení a interpretace sociálního, materiálního a významového kontextu, ve kterém se OZP nacházejí. Při tom předpokládáme, že OZP se adaptují na svou životní situaci, což se projevuje úsilím jednat nějakým způsobem nebo nejednat vůbec. Definice situace zaměstnávání OZP se opírá o zobecněnou představu, podle které: jestliže lidé definují situace jako reálné, jsou tyto reálné ve svých důsledcích, (Merton, 2007). Lidé tedy reagují nejen na objektivní charakteristiky situace, ale také a někdy především na význam, který pro ně tato situace má. Jakmile přiřknou situaci nějaký význam, jejich následné chování a některé z konsekvencí tohoto chování jsou determinovány připsaným významem. Otázka, kterou řešíme, je, jakou funkci ze společenského hlediska sociální konstrukce pozice OZP na trhu práce naplňuje, a zda nebo do jaké míry přináší efekty, které můžeme identifikovat jako dysfunkční. Abychom mohli na tuto otázku odpovědět, je nutné vzít pří interpretaci faktů v úvahu motivy a zájmy zúčastněných, objektivované důsledky marginalizace a stigmatizace, společenské mechanismy, jichž uplatněním je funkce dosahováno, zvážit strukturální kontext a možné alternativy. Přinejmenším však můžeme předběžně konstatovat, že zaměstnavatelé 11

15 odmítají přijímat riziko při zaměstnávání OZP, což je příčinou celospolečenských ztrát, protože OZP jsou nuceni volit životní strategie, které jsou alternativou uplatnění na pracovním trhu. Jednou z možných a často využívaných alternativ je invalidizace, kterou společnost opět vnímá negativně. Pak ovšem předsudky a diskriminace intaktní populace vůči OZP nejsou nehledě na vnější zdání důsledkem toho, že tato skupina volí uvedenou strategii. Řečeno s Mertonem (2007: 206), jsou předsudky: zakořeněny hluboko ve struktuře naší společnosti a sociální psychice jejích členů. Handicapy vyplývající z postojů, stereotypů a předsudků prohlubují důsledky objektivního zdravotního postižení, které jsou dále komplikovány dopravními a stavebními bariérami. Novosád (2009) zmiňuje čtyři druhy předsudků vůči OZP. Tyto předsudky se netýkají jen jednotlivců, ale také často jejich sociálního okolí, jejich rodin a jejich schopností. 1) Paternalisticko-podceňující, založené na postoji, že OZP si zaslouží politování a soucit spojený s charitativním přístupem. Jsou bezmocní a zaslouží si pomoc druhých, včetně profesionálních pomáhajících pracovníků, kteří mají nejlépe vědět, co je pro postižené dobré a dosažitelné. Situace OZP je vnímána jako tragédie a neštěstí. 2) Odmítavé, spojené s postojem, že OZP jsou neužiteční, zatěžující, neproduktivní a v důsledku parazitující. Ztráta funkční schopnosti je trestem, který si postižený přivodil sám, případně jako trest pro člena zatížené minoritní skupiny. Jeho jinakost je vnímána jako nežádoucí až patologická, bává označován jako mrzák, invalida, defektní jedinec. 3) Protektivně-paušalizující, převážně formované zpravodajskými médii. Ve veřejnosti je formován dojem, že OZP mají k dispozici množství výhod, které nejsou normálnímu občanovi dostupné. Tyto výhody jsou přijímány jako nesporné, i když jsou podmíněny mnoha kritérii medicinskými a byrokratickými, jejichž naplňování je pravidelně kontrolováno a vyhodnocováno a které jsou nenárokové. Protektivně-paušalizující předsudky charakterizuje názor, že OZP mají mnoho diskutabilních výhod. 4) Idealizující, které jsou založeny na předpokladu kompenzace postižení jinými vlastnostmi a funkcemi organismu, případně duševním a mravním povznesením jedince. I tento druh předsudků je pro OZP nepříznivý, jelikož v nich převládá emocionální a na tradici založené vnímání skutečnosti nad fakty. 12

16 Etiketizaci a stigmatizaci nechápeme jako dva termíny pro jeden koncept, nýbrž předpokládáme, že etiketizace vnějším okolím předchází stigmatizaci jako internalizaci etiketizace osobou se zdravotním postižením, kdy přijetí takovéto nálepky vede postupně k diskriminaci jedince jako pracovní síly a současně i v dalších aspektech životní situace - což má za následek jeho sociální exkluzi. Etiketizace a stigmatizace, které analyticky rozlišujeme, jsou v dialektickém vztahu, jedna druhou nepodmiňují, ale navzájem se ovlivňují. Sociální realita OZP je tak průnikem objektivních daností se subjektivními interpretacemi a definicemi. 2.4 Důležitost politiky zaměstnanosti Práce je cílevědomá aktivita směřující k vytváření hodnot, které mají význam pro jedince i společnost. Aby byla modifikována rizika a omezení pro OZP na trhu práce, rozvinuly se v moderních státech systémy, které nazýváme politikami zaměstnanosti. Práce je pro člověka důležitá v následujících směrech (Novosád, 2009). - Existenční a materiální. Mzda za práci zpřístupňuje člověku jiné produkty nutné k jeho existenci i k uspokojení osobních potřeb. Empirická zkušenost z pracovní činnosti vede k pochopení ceny, hodnoty lidské práce i k lepšímu chápání času, prostoru a energie. - Rozvojový a tvořivý. Práce rozvíjí tělesné a duševní schopnosti člověka a umožňuje mu tvůrčím způsobem realizovat představy o světě i výsledcích a funkčních produktech lidské činnosti. - Kooperační a socializační. Člověk svou prací navazuje na práci jiných lidí, spolupracuje s nimi, učí se ostatní respektovat a komunikovat s nimi, stává se součástí pracovního týmu a vytváří podmínky pro své začlenění do společnosti. - Estetický a kulturní. Člověkem vytvářené i používané produkty reflektují určitá individuální estetická kritéria, která překračují i do tvůrčí oblasti a v zevšeobecněné podobě přetrvávají v povědomí společnosti a v její kulturnosti. Pracovní uplatnění se tak stává jedním z priorit jak politik zaměstnanosti, tak i sociální a zdravotní podpory OZP. Předchází ztrátě motivace, směřuje k překonávání překážek, ke vzdělávání, pracovní přípravě a k odbornému růstu. Svou roli v profesní přípravě a zaměstnávání OZP hraje celá řada institucí od rodiny, školy, azylových a pobytových zařízení spolu s opatřeními na TP, která směřují k inkluzivnějšímu pojetí zaměstnávání a podpoře 13

17 zaměstnavatelů při zaměstnávání OZP. Problém je nenárokovost podpor, což nepodporuje systematické omezování rizika při zaměstnávání OZP (ibid). 2.5 Efekty současné právní úpravy Současná právní úprava a zejména společenská praxe mají rozporuplný dopad na možnosti uplatnění OZP na trhu práce, jistoty pracovního místa, jeho ochrany i čerpání dávek. Problematika zaměstnávání OZP je řešena několika právními předpisy zejména v oblasti pracovního, ale také finančního (daňová zvýhodnění) a správního práva. Jak uvádějí Bruthansová a Jeřábková (2012), stávající právní úprava přináší určité synergické efekty, především stanovením jednoho výplatního místa, tedy Úřadu práce, což by mělo ve svých důsledcích přinést větší komfort pro klienty, ale negativní efekty jsou mnohem příznačnější. Současná legislativa v rámci pojednávané problematiky operuje především s těmito základními pojmy (ibid): - Invalidita jako jakékoliv omezení nebo neexistence schopností, vyplývající z postižení, které jsou nutné k vykonávání činností či úkonů tím způsobem a v takovém rozsahu, jenž se považuje za normální. Invalidita úzce souvisí s postižením, poruchou a znevýhodněním. - Osoba se zdravotním postižením OZP, jimiž jsou fyzické osoby, které jsou orgánem sociálního zabezpečení uznány invalidními ve třech stupních invalidity. Skutečnost, že je osobou se zdravotním postižením dokládá fyzická osoba posudkem nebo potvrzením orgánu sociálního zabezpečení. Zatímco u prvních dvou stupňů postižení se předpokládá částečné zachování pracovní schopnosti, u postižení ve třetím stupni se jedná o občana, jenž byl uznán plně invalidním a který je schopen vykonávat soustavné zaměstnání jen za zcela mimořádných podmínek. - Osoba se zdravotním znevýhodněním OZZ jako zbytková kategorie obtížně uplatnitelných osob na trhu práce, kterým však byla odňata podpora. Od již není Úřadu práce ČR umožněno vydávat rozhodnutí o uznání osobou zdravotně znevýhodněnou. Dle přechodných ustanovení zákona o zaměstnanosti platí rozhodnutí o uznání osobou zdravotně znevýhodněnou vydaná do po dobu, na kterou byla vydána, nejdéle však do

18 Zaměstnávání OZP upravuje po formální stránce zákoník práce. Jeho současné znění (zák. č. 262/2006 Sb.) obsahuje právní ustanovení, která podstatně mění zvýšenou pracovněprávní ochranu zaměstnanců se zdravotním postižením. Zákoník jen obecně stanoví povinnost zaměstnavatele zaměstnávat osoby se zdravotním postižením a vytvářet podmínky pro jejich zaměstnání. Konkrétně je v něm stanovena pouze povinnost zaměstnavatele oznámit ukončení pracovního poměru s OZP příslušnému úřadu práce. Dále podle 103 odst. 5 je zaměstnavatel povinen pro zaměstnance, který je OZP, zajišťovat na svůj náklad technická a organizační opatření, a to zejména pro potřebnou úpravu pracovních podmínek, úpravu pracovišť, zřízení chráněných pracovních míst a dílen, zaškolení nebo zaučení těchto zaměstnanců a zvyšování jejich kvalifikace při výkonu jejich pravidelného zaměstnání. Řada problémů zaměstnávání OZP je spojena s invaliditou a invalidním důchodem (ID) jako dávkou substituující příjmy z práce a pracovního poměru. Radikální změny v přiznávání ID přináší novela zákona o důchodovém pojištění (zákon) č. 306/2008 Sb., podle níž s účinností od zaniklo členění invalidních důchodů na plné a částečné. Invalidita je od výše uvedeného data stanovena ve třech stupních (Bruthansová, Jeřábková, 2012). Pojištěnec má nárok na invalidní důchod, jestliže nedosáhl věku 65 let a stal se: (a) invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, pokud nesplnil ke dni vzniku invalidity podmínky nároku na starobní důchod, (b) invalidním následkem pracovního úrazu. Pokles pracovní schopnosti pojištěnce musí být nejméně o 35 %. Míra pokles je dále stanovena na třístupňové škále s kritickými hodnotami 35% (I. stupeň), 50% (II. stupeň) a 70% (III. stupeň). Pracovní schopností se rozumí schopnost vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Za zdravotní postižení se pro účely posouzení poklesu pracovní schopnosti považuje soubor všech funkčních poruch, které s ním souvisejí. Při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu: (a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, (b) zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, (c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, (d) schopnost rekvalifikace 15

19 pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, (e) ve II. stupni schopnost využití zachované pracovní schopnosti, (f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek. Je zřejmé, že tyto definice a interní směrnice MPSV (Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR) neodpovídají současným potřebám a to zejména proto, že: umožňují rozdílné až subjektivizované výklady dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a podstatně omezené možnosti pracovního uplatnění. Objektivní posuzování práceschopnosti i míry postižení totiž do značné míry závisí na kvalifikovanosti, zkušenosti a přístupu lékaře příslušné posudkové komise, (Novosád, 2009: 49). 2.6 Podpora z ESF Opatření podporující zaměstnávání OZP ze strany státu se nejeví jako dostatečná. Nejenže jsou poddimenzovaná svým rozsahem, ale nejsou schopna začlenit uchazeče na TP tak, aby byly respektovány jeho možnosti a omezení. Jak ukazují Horáková, Hora a Vyhlídal (2010), APZ významnost zdravotní bariéry pro účast na pracovním trhu nezohledňuje. Ve všech jejích opatřeních vyjma chráněných zaměstnání převažují účastníci s dobrým zdravotním stavem. Rovněž analýza struktury účastníků projektů financovaných z Evropských sociálních fondů (ESF) potvrzuje, že tyto projekty jsou zaměřeny na jinak znevýhodněné uchazeče a cílenost na OZP meziročně klesá (ibid.). V celonárodním měřítku je patrná snaha zařazovat do programů ve většině případů nezaměstnané bez jakýchkoliv zdravotních omezení či obtíží, což platí jak pro projekty národní, tak také grantové a nadregionální. Význam zdravotního postižení je v programech zaměstnanosti značně opomíjen. To platí především pro projekty národního charakteru, které svým zaměřením a obsahem inklinují k běžným nástrojům státní aktivní politiky pracovního trhu. Národních projektů se účastní v naprosté většině lidé zdraví, OZP tvoří necelých 5 % účastníků V případě rekvalifikací je cílenost na osoby zdravotně znevýhodněné nebo v invalidním důchodu v projektech stejně nízká, jako cílenost státních rekvalifikací na tuto skupinu nezaměstnaných a OZP jsou opět poddimenzovány (lidé se zdravotními problémy tvoří cca 12 % všech účastníků). Opět se tedy ukazuje, že rekvalifikace v rámci Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost (OP LZZ), podporovaného z ESF, nejsou z hlediska zdravotního stavu 16

20 účastníků lépe cílené než rekvalifikace státní. Cílenost programů APZ přitom závisí jak na možnostech samotných uchazečů, tak na očekávání a jednání pracovníků ÚP ČR. Výrazněji k OZP směřují opatření v prioritě 2.1 OP LZZ, tj. programy, které důsledně sledují rozvoj lidského kapitálu a celkové zvýšení šancí na trhu práce. Jsou cílené na nejvíce znevýhodněné uchazeče o zaměstnání a předně na dlouhodobě nezaměstnané. I když tyto programy OP LZZ nefungují ideálně, představují významnou příležitost pro pracovní a sociální začlenění OZP (ibid), protože dlouhodobá nezaměstnanost je u osob s vážnějšími zdravotními problémy průvodním znakem jejich obtížného postavení na pracovním trhu. 17