Osvícenské reformy v Rakousku a v českých zemích

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy Osvícenské reformy v Rakousku a v českých zemích Bakalářská práce Autor: Miroslav Novotný Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: Mgr. Jiří Řehák Praha Duben, 2012

2 Prohlášení studenta Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Ústí nad Labem, dne Miroslav Novotný

3 Poděkování Chtěl bych tímto poděkovat vedoucímu bakalářské práce, Mgr. Jiřímu Řehákovi, za metodické vedení a odborné konzultace, které mi poskytl při zpracování bakalářské práce.

4 Anotace Bakalářská práce se věnuje osvícenským reformám v Rakousku a v českých zemích. Pohybuje se na pomezí práva, historie a sociologie. Cílem bakalářské práce bylo vysvětlit osvícenství a popsat nejvýznamnější reformy Marie Terezie a Josefa II. Zároveň poukázat na jejich odkaz dnešní době. Práce čerpá hlavně z publikací některých autorů /Ulrich Im Hof, Franz Herre, Victor L. Tapié, Karel Malý/ a z internetových zdrojů. Bakalářská práce je členěna do sedmi kapitol. V první kapitole vysvětluje základní rysy osvícenství, v dalších částech se zabývá politickou situací v Evropě v 18.století, popisuje neznámější reformy, zabývá se systémem soudnictví v rakouské monarchii včetně stručného popisu trestních zákoníků, a konečně v sedmé kapitole poukazuje na odkaz reforem dnešní době. Annotation This bachalor paper is concerned to the Enlightenments reforms in Austria and Czech lands. Moving at the edge of the law, history and sociology. The aim of the Bachelor thesis was to explain to the Enlightement, and describe the most important reforms of Maria Theresia and Joseph II. At the same time it points out their legacy today. The work draws mainly from the publications of certain authors /Ulrich Im Hof, Franz Herre, Victor L. Tapié, Karel Malý/ and from Internet sources. The bachalor paper is divided into seven chapters. In the first chapter explains the basic features of the Enlightenment, in the other parts it deals with the political situation in Europe at 18. century, it describes the most famous reforms, it deals with the system of Justice in the Austrian monarchy including a brief description of the criminal law codes, and finaly, in the seventh chapter it points to legacy of the reforms at the present.

5 Klíčová slova válka dědictví Pragmatická sankce šlechta trestní zákoník Key Words war heritage the pragmatic sanction nobility Penal-Code

6 Obsah Obsah... 6 Úvod Osvícenství a jeho zdroj Politická situace v Evropě v 18. století včetně Pragmatické sankce Pragmatická sankce Stručná charakteristika nejvýznačnějších států Evropy v 18. století Války o rakouské dědictví Chrakteristika jednotlivých skupin obyvatelstva Manufaktury Životopis Marie Terezie a Josefa II Marie Terezie Josef II Nejznámější reformy a jejich stručný popis Tereziánský trestní zákoník Soudní systém Trestní zákoník Josefa I Tereziánský trestní zákoník Trestní zákoník Josefa II Školská reforma Vliv reforem na dnešní dobu Závěr Seznam použité literatury

7 Úvod Tato bakalářská práce se pohybuje na pomezí práva, historie a sociologie. Zvláště poslední dvě jmenované vědy jsou mnohdy považovány za vědy okrajové. Pokud si však uvědomíme význam třeba jen jedné z problematik, kterými se zabývají, musíme dospět ke zcela opačnému závěru. Historie, právo a sociologie mají zcela nezastupitelnou roli celospolečenského významu. Cílem bakalářské práce bylo vysvětlit osvícenství a popsat nejvýznamnější reformy Marie Terezie a Josefa II. Zároveň poukázat na jejich odkaz dnešní době. Předkládaná práce nabývá svým pojetím multidisciplinárního rozměru. Zabývá se sice právem, ale zároveň spadá i do oblasti historie a částečně sociologie. Bakalářská práce je rozčleněna do sedmi hlavních bodů. První bod nastiňuje osvícenství a jeho zdroj. Nosnými částmi práce jsou bod 3 - Politická situace v Evropě v 18. století, bod 5 Nejznámější reformy a bod 6 Tereziánský trestní zákoník. Práce se opírá o několik zdrojů, jak knižních, tak i internetových. Na jejich odkaz je použito poznámkového aparátu. Úvodem ještě několik dalších poznámek k Marii Terezii. Pojmy baroko a osvícenství dnes pro nás mají jasný význam. Marie Terezie tyto pojmy ale neznala. Přesto ale můžeme dobu jejího panování označit za přechod od baroka k osvícenství. Panovnice se dokázala rozejít se starým vzorem tradiční monarchie a dokázala se soustředit na obranu převzatého dědictví, soudržnost soustátí a na vylepšení životního postavení poddaných. V tomto konání se přiblížila k osvícenskému absolutismu. Dokázala proměnit středověké vnímání monarchie v poměrně moderní stát. Tereziánská monarchie byla nesporně pozitivním prvkem v Evropě v 18. století. Mezi hlavní problémy se kterými se Marie Terezie potýkala, patřily zvláštnosti jednotlivých národů žijících na území monarchie a odlišnosti jejich společenského vývoje. Toto se dělo v době, kdy ekonomika procházela změnou od převážně agrárních a řemeslných forem výroby k hospodářství charakterizovanému velkovýrobou. Další problémy vyplývaly ze zaostávání střední Evropy ve srovnání s poměry západoevropských a přímořských zemí. Starosti jí působilo úsilí, jak se těmto zemím vyrovnat. Jinou problematiku potom představovaly otázky náboženství a víry a s tím spjaté proměny dobového myšlení. S tím vším se panovnice musela vypořádat. Nutno však podotknout, že Marie Terezie sice byla ženou uvážlivou a - 7 -

8 trpělivou, nebyla však nadána představivostí, která by ji inspirovala k inovacím. 1 Tolik několik poznámek k Marii Terezii na úvod. 1 Zdroj: Victor-L.Tapié: Marie Terezie a Evropa, Librairie Atthéme Fayard 1973, 1. vydání, tiskárna Finidr s.r.o. Český Těšín, Praha 1997, 400 stran, ISBN , str

9 1. Osvícenství a jeho zdroj Osvícenství je filosofické, kulturní, ale i politické a hospodářské hnutí konce sedmnáctého a osmnáctého století. Vychází z přesvědčení, že člověk by se měl řídit spíše vlastním rozumem nežli vírou. Nevidí smysl lidského života pouze v posmrtném životě, ale také v důstojném životě již za života na Zemi. Upřednostňuje víru v lidský život. Evropská osvícenská společnost toužila po vědeckém bádání, ve kterém spatřovala možnost nápravy negativních společenských jevů. Ideologie církve bylo, že světlo zahání tmu. V osvícenství byl Bůh postaven do role, kdy dává impuls, který mechanismus světa jen uvedl do pohybu a vše ostatní je jen důsledek lidského chování. Tento skoro ateistický přístup umožnil mnoha vědcům naprosto volný přístup k bádání. Nemuseli se obávat, že budou označeni za kacíře. Např. I. Newton mohl vypracovat svou gravitační teorii, v dřívější době by něco takového bylo nemyslitelné, byl by označen za kacíře a pravděpodobně skončil na hranici. 2 Státní zřízení tehdejší doby bylo absolutistické a monarchové ignorovali dělbu moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Ale v období osvíceneckého absolutismu mnozí více naslouchali lidu vlastních zemí, který toužil po zásadních reformách. Ovšem státní zájem velel panovníkovi postavit se nad všechny společenské vrstvy a třídy, nadále byla uplatňována důsledná kázeň. Panovníci se samozřejmě nechtěli vzdát svého práva na absolutismus, byla zdůrazňována úloha státu vedeného osvícenským panovníkem. Cílem osvícenského absolutismu bylo zachovat starý politický systém feudalismus. Uplatnil se především v zemích, kde nebylo silné měšťanstvo, které by mohlo uskutečnit radikální změnu. Osvícenský absolutismus byl spjat s monarchií a se šlechtou. Dá se ale říci, že byl potřebný pro vznik kapitalistické společnosti, neboť cílem potřebných reforem bylo především zajištění hospodářské prosperity zemí. A to znamenalo podporu podnikání, manufaktur a obchodu. Ovšem v budoucnu tato opatření měla za následek zánik feudalismu a vznik nového společenského zřízení, kapitalismu. 3 Osvícenství vzniklo v Anglii, Francii a Nizozemí, a postupně se rozšířilo po celé Evropě a to převážně ve druhé polovině osmnáctého století. Významnými představiteli této doby byli filosofové, jako např. Angličan John Locke. Ten vyslovil myšlenku, že veškerá moc nepochází od Boha, ale z lidu. Stanovil také přirozená práva člověka, ke kterým patří 2 Zdroj: internet, vlastní interpretace, staženo Zdroj: internet, vlastní interpretace, staženo

10 svoboda náboženského vyznání a svoboda vytváření soukromého vlastnictví. 4 Osvícenství bylo dobou optimismu. Věřilo se, že pomocí rozumu lze vysvětlit všechny dosud nevyřešené problémy. Oblíbeným literárním hrdinou byl Robinson Crusoe od Daniela Dafoea ( ), který za pomoci rozumu a své zručnosti dokázal přežít i v těch nejtěžších podmínkách na pustém ostrově. Osvícenství přineslo vizi neustálého pokroku. V literatuře se tato vize projevila zejména v kritickém zobrazování soudobé společnosti. Osvícenství se nejvíce projevilo ve Francii ve druhé polovině 18. století. Jeho nejvýznamnějšími osobnostmi se stali vědci, filosofové a spisovatelé, kteří společně pracovali na 28. svazkové Encyklopedii. Cílem Encyklopedie bylo shrnout veškeré doposud získané vědění. Koncepce tohoto díla byla zásluhou především Denise Diderota ( ). Významným představitelem francouzského osvícenství se stal také Charles-Luis de Secondat Montesquieu ( ). Napsal publikaci Duch zákonů, v níž konstatuje, že nejlepší je ústavní monarchie. Za nekorunovaného krále osvícenců byl považován muž známý pod spisovatelským jménem Voltaire ( ), vlastním jménem Francois Marie Arovet. Byl významným rozšiřovatelem Newtonova díla a nejlépe spojil Vědeckou revoluci a Osvícenství. Významnými se staly i komedie Pierre- Augustina Carona de Beaumarchaise ( ) a to především Lazebník sevillský a Figarova svatba. 5 Velký vliv na další vývoj nejen literatury měl francouzský myslitel, spisovatel a také encyklopedista Jean-Jacques Rousseau ( ). Jeho literární dílo je předzvěstí romantismu, zdůrazňoval nejen rozum, ale především cit. Důraz na citovou stránku života dal vzniknout období, kterému říkáme preromantismus. Preromantičtí spisovatelé, stejně jako osvícenci, odmítali despocie. Svobodu chápali jako právo jedince na ničím neomezený život. Podle Anglického a Francouzského vzoru vznikaly vědecké akademie a různé učené společnosti v Německu, Rakousku, Švédsku a Rusku a to za přispění panovníků. V Rusku to byl Petr Veliký, který do vlasti zval vědce. Pozdější doba dala vzniknout i přímo ruským vědcům, mezi nejvýznamnější patřil Michal Vasilijevič Lomonosov ( ). V Německu se sám Fridrich Veliký zabýval vědou a poezií. Významnými osvícenci v Německu byli filosof Immanuel Kant ( ), Johan Wolfgang Goethe 4 Zdroj: internet, volná interpretace, staženo Zdroj: internet, volná interpretace, staženo

11 ( ), G. E. Lessing a J. G. Herder. V Rakousku osvícenství vrcholilo za Josefa II. V Praze a pak ve Vídni, tehdy působil známý vědec Ignác Born, který v roce 1774 založil v Praze 1. soukromou vědeckou společnost. 6 Osvícenství je spjato též s pokrokem v oblasti přírodních věd. Při zkoumání se vědci opírali o zkušenosti. Francouzký chemik Lavoisier utřídil chemické prvky, Švéd Carl Linnae položil základy současného způsobu dělení rostlinné říše, první elektrickou baterii sestrojil Ital Alessandro Volta, první galvanický článek Ital Luigi Galvani, zdokonalený parní stroj sestrojil Skot James Watt a první létající stroj později předvedli v Paříži bratři Mongolfiérové. Dá se možná říci, že pokud by nedošlo k uvolnění vazeb ve společnosti a k reformám, nedošlo by k pokroku v oblasti přírodních věd, literatury a v dalších oblastech. Co je tedy osvícenství? Immanuel Kant v roce 1784 napsal: Osvícenství je, když člověk opustí svou nesvéprávnost, kterou si způsobil vlastní vinou. Nesvéprávnost je neschopnost použít vlastního rozumu bez vedení jiných. Tato nesvéprávnost není způsobena vlastní vinou, jestliže je způsobena nedostatkem rozumu, ale nedostatkem rozhodnosti a odvahy používat vlastní rozum bez vedení jiných.mít odvahu používat vlastní rozum je proto znakem osvícenství. 7 Tato slova mají platnost i v současnosti. Osvícenství se projevilo i v Rakousku. Osvícenými panovníky byly Marie Terezie a její syn Josef II. Cílem osvícenských reforem Marie Terezie bylo posílit stát, hospodářství, centralizace, germanizace a armádu. Reformy bychom si mohli rozdělit do několika oblastí: a) Správní reformy, společné úřady (kromě Uher). V čele direktorium a státní rada, jako poradní orgán panovnice. Zrušena byla definitivně česká samostatnost zřízením Česko rakouské kanceláře, v úřadech byli profesionální c.k. úředníci (císařskokrálovští) = byrokratizace správy. Tím byly omezeny pravomoci stavovských zemských sněmů. Zřízen soudní dvůr a zrušeno mučení. b) Hospodářské reformy, zahrnovaly především podporu podnikání (rozvoj textilních manufaktur) a ochranu před zahraniční konkurencí. Zavedena jednotná měna tolarová a zlatková (1 tolar = 2 zlaté), první papírové peníze tzv. bankocetle. Byly 6 Zdroj: internet, volná interpretace, staženo Zdroj: internet, Dejepis.com/index.plp?page, staženo c

12 sjednoceny míry a váhy, zavedena Celní unie, tj. zrychlení pohybu zboží, byl proveden soupis půdy a obyvatel, Urbariální patent upraveno a zlepšeno postavení poddaných. c) Robotní patent zmírnil robotu. Byla provedena tzv. Raabizace část vrchnostenské půdy byl za poplatek rozdělen mezi rolníky. Zlepšilo se obdělávání půdy (zdokonalení pluhu), začalo se s používáním brambor (došly k nám z Ameriky přes Braniborsko), také v té době vzrostl počet obyvatel (245 nových vesnic), tj. více daní = větší bohatství státu. d) Školská reforma, 1774 školský řád, povinná šestiletá docházka. Na venkově byly školy triviální, ve městech hlavní (učí se německy) a školy normální pro výuku pedagogů. Místo latiny se učí německy, jezuitům byly odňaty střední školy i univerzita. e) Vojenská reforma, proběhla dle pruského vzoru, tj. odvody, jednotný výcvik, uniformy a výzbroj. To ale mělo za následek růst nákladů. 8 O nejdůležitějších reformách se podrobněji zmíním v dalších částech této práce. Za zmínku jistě stojí, že mezi významnými poradci Marie Terezie byli i Češi, a to Václav hrabě Kounic a hrabě Rudolf Chotek. V průběhu dějin se občas objevili panovníci, kteří byli méně despotičtí, o některých by se dalo říci, že to byli osvícení panovníci, i když nežili v době osvíceného absolutismu. Chtěl bych jmenovat alespoň jednoho: římský císař z julsko-klaudijské dynastie Tiberius Claudius Drusus Germanicus (10 př.n.l.-54 n.l.). Byl to na svou dobu velmi pokrokový a pilný reformátor. Vytvořil dokonalý státní aparát, proslul stavebními podniky, postavil např. Ostijský přístav, dobudoval vodovod, který započal stavět jeho zavražděný předchůdce, jeho synovec císař Caligula, budoval kanalizaci a další. Provedl reformy manželského, dědického a otrockého práva, v řečtině sepsal dějiny Etrusků a Kartaginců, propracoval císařskou správu. (Jeho předchůdce císař Caligula, který propadl šílenství, byl roku 41 n.l. zavražděn členy Pretoriánské gardy a Pretoriáni dosadili na trůn právě Claudia. Pretoriánská garda, která sloužila k ochraně císaře, vznikla již za císaře Augusta a měla 9 kohort mužů). Postava císaře Claudia byla velmi zpopularizována jednak knižně, ale především filmovým zpracováním a televizním seriálem. 9 8 Zdroj: volná interpretace, staženo Zdroj: volná interpretace, staženo

13 2. Politická situace v Evropě v 18. století včetně Pragmatické sankce V první časti této kapitoly bude vysvětlena Pragmatická sankce a důvody jejího vzniku. Ve druhé části potom bude stručně popsána situace v Evropě a rovněž bude stručná zmínka o válkách o rakouské dědictví. Bude následovat charakterizace jednotlivých skupin obyvatelstva a upozornění na okolnosti vzniku manufaktur Pragmatická sankce Osmnácté století začíná velkou válkou. V této válce šlo o španělské dědictví, na které si činil nárok jak francouzský král Ludvík XIV., tak habsburský císař. Oběma šlo o to, aby ve Španělsku mohli dosadit, případně udržet, vedlejší větve svých rodů. Habsburská monarchie za pomoci Velké Británie nakonec dosáhla úspěchu. O ten se zasloužili dva vynikající vojevůdci, a to vévoda z Marlborough a princ Evžen Savojský. Současně však s válkou o španělské dědictví na druhém konci Evropy zuřil konflikt mezi švédským králem Karlem XII. a jeho sousedy. Mírové smlouvy sice potom nastolily rovnováhu, ale války o různá nástupnictví tím však neskončily a pokračovaly v následujících desetiletích. 10 Během války o španělské dědictví uzavřel císař Leopold I. se svými syny dohodu o nástupnictví, která byla označována jako Pactum mutuae succesionis. Předpokládal, že synové založí nové rodové větve, starší Josef ve střední Evropě a mladší Karel ve Španělsku. Kromě vzájemného následnictví v případě vymření mužských členů rodiny bylo poprvé zmíněno nástupnické právo žen. Leopoldův syn Josef I. předčasně roku 1711 zemřel. Tato situace donutila posledního mužského příslušníka rodu Habsburků Karla VI. připravit řešení pro případ, že by také zemřel bez mužského dědice. Proto byla dne 19. dubna 1713 vydána Pragmatická sankce, která určovala, že kdyby Habsburkové Karlem VI. vymřeli, kdo a v jakém pořadí by se stal nástupcem. Tento dokument stanovil pořadí nástupnictví žen podle prvorozenství. Dědici byli stanoveni následovně: 1. dcery Karla VI. 2. dcery Josefa I. 10 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN , str

14 3. dcery a poté sestry Leopolda I. Díky tomuto klíči se nástupcem stala Marie Terezie, prvorozená dcera Karla VI. 11 Císař se velmi silně zasazoval o přijetí tohoto dokumentu jak sněmy jednotlivých zemí, tak i sousedními panovníky. Pragmatická sankce byla přijata jednotlivě Zeměmi Koruny České, tj. Královstvím Českým ( ), Markrabstvím Moravským ( ), Vévodstvím Slezským ( ), Královstvím Uherským ( ), Královstvím Chorvatsko-Slavonským, tehdejšími zeměmi Rakouskými, tehdejším Rakouským Nizozemím, tj. Belgií a Lucemburskem, Vévodstvím Milánským a dalšími. Pragmatická sankce byla základním zákonem Rakouského mocnářství (později Rakousko-Uherského mocnářství) až do roku Habsbursko-Lotrinská dynastie je po přeslici přímým, genetickým a legitimním pokračováním předchozích českých dynastií, a to Přemyslovců, Lucemburků a Jagelonců. Císař a král Karel I., jeho bratr a jejich potomci jsou po přeslici i potomky Jiřího z Poděbrad, jediného českého krále, který nebyl ani po přeslici potomkem přemyslovské dynastie, ani se do ní nepřiženil. 12 Pragmatická sankce zachovávala personální unii suverénních království pod vládou společného panovníka. Zahraniční politika náležela do rezortu panovníka a byla společná pro všechny části říše. Vojsko bylo rovněž společné a to již od 16. století, kdy byla zřízena Dvorská válečná rada. Jednotlivá království a země přispívala na společnou obranu. Zpočátku proti Turkům, později obecně. Společná správa financí panovníka, která se jmenovala Dvorská komora, vznikla rovněž již v 16. století. Všechna království a země pod vládou Habsburků prokázaly již v době války o dědictví rakouské, velkou soudržnost a vůli setrvat pod vládou Habsburků a ve vzájemném svazku. To znamená, že personální unie se postupně stala i reálnou unií i bez formálního ustanovení. Zahrnovala Zemi Koruny České, Dědičné Země Rakouské, Království Uherské a Království Chorvatsko-Slavonské. Ustanovení společných politických orgánů bylo jen otázkou času. Iniciativa v tomto byla na straně Habsburků. Politické reprezentace jednotlivých království a zemí se měly zúčastňovat ustanovování jednotlivých orgánů a stanovování jejich odpovědnosti vůči panovníkovi a sněmu. Bohužel politické reprezentace projevovaly v tomto směru až neuvěřitelnou pasivitu. Rovněž nebyly ochotny vytvořit 11 Zdroj: internet, staženo Zdroj: internet, staženo

15 společný generální sněm, jako protiváhu panovnické moci Stručná charakteristika nejvýznačnějších států Evropy v 18. století Rakouští Habsburkové byli od 15. století císaři Svaté říše římské národa německého. Rakouské země se sice počítaly k německému národu, ale současně se habsburské soustátí vyvinulo v samostatnou mocnost. Habsburská monarchie byla státem mnoha tváří: hlavní město Vídeň jako kosmopolitní metropole, jazykově německé Rakousko se táhlo od Tyrolska až po Burgerland a Korutany, v rukou Habsburků byla také koruna česká a uherská (Praha a Budín byla významná kulturní střediska svých zemí). Uhry byly jazykově i nábožensky mnohotvárné. Milánské vévodství a toskánská sekundogenitura vnášely do tohoto uskupení zase italský prvek. Na území, které bylo ovládáno Habsburky se mluvilo více než 12 různými jazyky. Vídeň odrážela četné zahraniční vlivy. Italský a španělský přetrvával z doby před bourbonským ovládnutím Španělska, francouzský přišel z Lotrinska, neboť manžel Marie Terezie a tím i vládnoucí dynastie pocházeli z tohoto státu římskoněmecké říše. Další velkou mocností v Evropě této doby bylo Prusko. V čele mělo agilního krále Fridricha II., který rozpoutal v roce 1740 válku o rakouské dědictví, v roce 1756 sedmiletou válku, v roce 1772 se zúčastnil prvního dělení Polska a držel i někdejší habsburské Slezsko a bývalé polské Západní Prusy. Zároveň však tentýž panovník učinil ze svých rezidencí v Postupimi a Berlíně střediska osvícenství. 14 Francie se v průběhu 18. století, především za vlády Ludvíka XV., stala centrem osvícenství. Paříž je v té době centrem vzdělanosti a francouzština se stala téměř univerzálním jazykem. Přibližně od poloviny 18. století za vlády Ludvíka XVI. se ekonomická situace Francie začala zhoršovat a zároveň se zvyšovala státní zadluženost. V té době byla francouzská společnost rozdělena na tři stavy: 1) duchovenstvo (přestavovalo necelé 1% společnosti, ale vlastnilo 10% půdy) 2) šlechta (tvořila necelé 2% obyvatel, zastávala nejvyšší funkce u dvora a v armádě). První a druhý stav byl privilegovaný, neplatil daně 3) všichni ostatní, tento stav byl velmi různorodý- buržoazie (obchodníci, rentiéři), 13 Zdroj: internet, staženo dne Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny, 2001, ISBN , str

16 inteligence (lékaři, právníci učitelé), řemeslníci, dělníci, chudina na venkově, nevolníci. Tento stav jako jediný platil daně. Ekonomiku státu zhoršovalo několik věcí. Například nákladný způsob života u dvora, ale především cechovní monopoly a vnitřní cla. V důsledku toho dochází k úpadku absolutismu a nastává všeobecná nespokojenost, která vrcholí dobytím Bastily dne Tato událost je známá jako Velká francouzská revoluce. 15 Anglie je v 18. století neustále na vzestupu. V Anglii probíhá industrializace a podařilo se jí ovládnout světová moře. Nekrvavou Slavnou revolucí byla vytvořena první konstituční monarchie, a zákon Bill of Rights povýšil práva občanů na zemský zákon. Dále zde byl vyhlášen Toleration Act, který zakazoval pronásledování kvůli víře. Nicméně v zahraniční politice se Anglii příliš nedařilo, ztratila třináct osad v Americe. Rusko se s nástupem vlády cara Petra Velikého politicky aktivovalo a modernizovalo. Hlavní město se ze vzdálené Moskvy přestěhovalo do přímořského Petrohradu. Zde byla založena akademie, kam přicházeli učenci z celé Evropy. Zmodernizovala se také armáda a současně se dál prohluboval absolutismus (samoděržaví). Osvícená carevna Kateřina II. byla politicky velmi aktivní, vůči Turecku, Švédsku, Dánsku i Polsku. Její kozácká jízda naháněla hrůzu a tradovalo se, že tvořila jednu dlouhou frontu od Rigy až po Krym Války o rakouské dědictví I když byla pragmatická sankce slavnostně potvrzena všemi zúčastněnými státy (s výjimkou Pruska), neváhali jejich vládci své závazky porušit. Hned po smrti Karla VI.napadli dědická práva Marie Terezie kurfiřti bavorský, saský a braniborský. Bavorský panovník Karel Albrecht, který měl za manželku dceru Josefa I., si nárokoval císařskou korunu a habsburské dědičné země na základě středověkého Privilegia minus, saský kurfiřt a polský král Friedrich August své nároky odůvodňoval sňatkem s jednou z dcer Josefa I., a braniborský kurfiřt a zároveň pruský král Fridrich II. vznesl dědické nároky na některá slezská knížectví. 17 Jejich cílem bylo rozdělení monarchie tak, že Čechy měli být připojeny k Bavorsku. Bavorský kurfiřt Karel Albrecht byl dokonce se souhlasem české šlechty v roce 1741 v Praze korunován českým králem. Dále se k Bavorsku měly 15 Zdroj: internet, volná interpretace,staženo Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN , str Zdroj: internet, str. 2, staženo

17 připojit Horní Rakousy, Tyroly a část Švábska. Sasko mělo dostat Moravu a Horní Slezsko a zbytek Slezska měl připadnout Prusku. Od té doby, tj. od korunovace Karla Albrechta, trvala nedůvěra Marie Terezie k Čechům. Pomohly jí Uhry, proto si také vymohly ústupky. (Marie Terezie byla korunována na českou královnu v roce 1743). 18 Války o rakouské dědictví se odehrávaly v letech 1740 až Na straně Rakouska bylo Spojené království, Nizozemí a Rusko, proti monarchii bojovalo Prusko, Francie, Španělsko a Bavorsko. Výsledkem těchto válek byl Cášský mír z roku Marii Terezii se obratnou politikou a vojenskými úspěchy podařilo odvrátit nebezpečí odtržení České koruny od monarchie. Došlo ale k některým územním ztrátám. Vratislavským mírem z roku 1742 byla část Slezska odstoupena Prusku. Potrestání rebelů v Čechách proběhlo tentokrát mírně. I když bylo vyneseno mnoho trestů smrti, byly nakonec změněny ve vypovězení a konfiskace. Důsledky těchto událostí byly ale dalekosáhlejší. Utužil se vídeňský centralismus a došlo k postupné likvidaci Českého státu. 19 Ještě jedna zajímavost: mír v Bavorsko-rakouské válce v roce 1745, místo svého zesnulého manžela, za Bavorskou stranu podepsala vdova Marie Amálie, dcera Josefa I. se svou sestřenicí Marií Terezií. Syn Marie Amálie a následovník Maxmilián III.Josef se vzdal nároků na císařskou korunu. Novým římským panovníkem se tak stal manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský Chrakteristika jednotlivých skupin obyvatelstva Šlechta svět monarchů. Mnozí panovníci v 18. století (a nejen v něm) přenechávali vládu prvním ministrům různých kvalit. Zvlášť zřetelné to bylo ve Francii za Ludvíka XV. Tam v podstatě vládla madame de Pompadour. Jeanne-Antoinette Poissonová, která byla příslušnicí nižší vrstvy, určovala dějiny Francie od roku 1745 až do své smrti. Příslušníků šlechty, panovníků, bylo v této době velmi mnoho. Jen Svatá říše římská národa německého měla přes 250 států a státečků se svými vládci. Ale mezi tehdejšími císaři a králi jsou čtyři, o kterých se dodnes mluví jako o velkých: Fridrich (Bedřich) II. Veliký, pruský král, vysmíval se okázalosti a dvorskému světu. Jeho zámek v Postupimi 18 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4.vydání, Praha, Leges, 2010, 640 stran, IBSN , str. 150, volná interpretace 19 Zdroj: Malý,K a kol: Dějiny českého a čsl. práva do roku 1945, 4.vydání, Praha, Leges, 2010, 640 stran, IBSN , str

18 byl spíše pracovnou než dvorem. Byl současně i svým prvním ministrem a i svým vlastním vojevůdcem. Marie Terezie ( ) dokázala svou říši vést stejně dobře i když se její způsob vládnutí lišil. Říkali jí Landesmutter, ale to jí nebránilo v zavádění reforem. Její syn Josef II. (císař ) představoval zvláštní kombinaci panovnické autority a demokratického vystupování. Byl pracovitý stejně jako Fridrich II., ale hekticky se pouštěl do reforem, mnohdy ukvapených, kterých se pruský král uvážlivě vystříhal. A posledním velkým panovníkem byla Sophie, princezna von Anhalt-Zerbst, která se z malého německého knížectví dostala díky sňatku s budoucím carem Petrem III. až do Petrohradu. Odtud pak jako carevna Kateřina II. ( ) udivovala Evropu osvícenským programem, který neměl obdoby. 20 Šlechta - vyšší, nižší, úřednická. Vyšší šlechta patřila k nejvyšší společenské třídě a nacházela široké uplatnění, především u dvorů jednotlivých panovníků. Jejich sociální postavení bylo zajištěno velkým pozemkovým vlastnictvím, výnosnými funkcemi u dvora a v katolických zemích také biskupskými hodnostmi. Z těchto výšin vedla celá řada titulů směrem dolů ke skromnějším nižším šlechticům, svobodným pánům a baronům, kterých bylo v Evropě velmi mnoho. V oblastech, kde žili, měli svůj podíl na tradiční správě, na svých panstvích byli pány nad soudy a držiteli policejní moci. Zasedali v provinčních parlamentech a na zemských sněmech. Od svých poddaných vybírali dávky a dosazovali duchovní. Mezi rytířstvem a svobodným panstvem se udržovalo stále silné stavovské povědomí. Být svobodným pánem znamenalo svobodu nahoru i dolů. Pokud ale takový šlechtic odešel ke dvoru, stával se z něho pouhý dvořan. Mohl sice udělat kariéru, ale ztrácel svou nezávislost. Vedle původní staré šlechty se v souvislosti s narůstajícím státním aparátem, postupně formovala úřednická šlechta. Do správních funkcí začali pronikat právníci měšťanského původu, neboť nové úřady vyžadovaly především odborné vzdělání. Bylo třeba ovládat latinu a rozumět římskému právu, které pozvolna vytlačovalo právo zvykové. A bylo nepředstavitelné, aby úředníci ve vyšších funkcích neměli šlechtický titul. A tak vznikla třída nových šlechticů v taláru úředníka, tzv. Noblese de robe (šlechta šatu). 21 Duchovenstvo - bylo původně v uspořádání společnosti prvním stavem. Vzhledem k celibátu se tento stav musel neustále doplňovat z příslušníků jiných stavů. O rozšiřování 20 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN , str.16-18, volná interpretace 21 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové, noviny, 2001, ISBN , str

19 se přičiňovala jednak šlechta, tak i městský stav a poddaní, takže složení duchovenstva odráželo světskou stavovskou strukturu. Duchovenstvo bylo vždy propojeno se světem politiky. Uchovávalo si pevné postavení ve stavovských shromážděních. Např. Říšský sněm obsazoval svou lavici duchovních biskupy a opaty (většina prelátů zasedala ve druhé kurii), také francouzské uspořádání znalo klérus jako druhý stav a rovněž anglická Horní sněmovna byla složena z duchovních a světských lordů. Každá vesnice měla faru a kostel. Faráři a pastoři byli chápáni jako pastýři duchovních oveček. Škola a sociální péče podléhaly dohledu duchovního vesnické farnosti. Kostel byl střediskem vesnice (i když mu občas konkuroval místní hostinec). Na venkově byl duchovní zpravidla jediným vzdělancem. A protože studium teologie bylo na prvním místě, tvořili duchovní vlastní páteř celé vzdělanosti. Právníků bylo málo a lékařů ještě méně. Teologové vyučovali na středních školách a vyšších školách, tvořili tedy nejen duchovní, ale i učitelský stav. Měšťanstvo pod označením třetí stav se rozuměl zbytek společnosti a měšťanstvo z tohoto pohledu bylo jeho součástí. Měšťanstvo bylo ve městech hospodářským a politickým faktorem. Některá města byly samostatné republiky, např. Benátská, Janovská, San Marino a další. Většina evropských měst podléhala monarchistickým vládám, ale některá si udržovala nezávislost, Norimberk, Frankfurt, ale především tři hanzovní města Brémy, Hamburk a Lübeck. Zaměstnáním měšťanské vrstvy byla tradiční řemesla a řemeslné živnosti, které později přecházely v průmyslovou výrobu. Část měšťanů pracovala v městské správě, většinou formou vedlejší činnosti. Měšťané v žádném případě nepředstavovali veškeré městské obyvatelstvo, přístup k měšťanským právům se začínal postupně omezovat a měšťanská vrstva se tedy uzavírala směrem dolů a nabývala jistých aristokratických rysů. 22 Obchodníci - byli pokrokovým rysem ve městech. Osmnácté století přineslo rozšíření výroby a tím i nové možnosti obchodu. Evropští obchodníci pronikali stále výrazněji do zámořských oblastí. Rozvoj dopravy podpořila soustava vnitrozemských průplavů, které byly vybudovány v 17. století, a rovněž se zlepšovala síť silnic. Část výroby se postupně z měst přesunovala na venkov, kde probíhalo předení a tkaní pro městské kupce. Toto předznamenávalo počátky manufakturní produkce. Později nabyla většího významu výroba strojů. 22 Zdroj: Ulrich Um Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov, 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny, 2001, ISBN , str

20 Řemeslníci pro řemeslo na počátku 18. století stále ještě platily cechovní regule, tak jak byly vytvořeny v pozdním středověku. Řemeslník bydlel ve vlastním domě, kde měl umístěnou malou dílnu a k ruce měl několik tovaryšů. Zákony v té době omezovaly přijímání nevyučených pracovníků, takže bylo prakticky nemožné živnost rozšířit. Přechod k podnikání ve velkém byl podmíněn přenesením práce na venkov, jak to činili velkoobchodníci.teprve po odstranění cechovních řádů v 19. století bylo možné, aby například z kovářské dílny vznikla továrna na kovové výrobky. V městských republikách mělo řemeslnictvo v rukou politické páky k brzdění reforem, proto se snadněji reformy prosazovaly v monarchiích. 23 Rolnictvo třetí stav se od vzniku měst dělil na městské a venkovské obyvatelstvo. Rolníkům na venkově příslušel úkol opatřovat obživu nejen pro sebe, ale také pro stavy (šlechtu a duchovenstvo), a rovněž pro obyvatele měst. Ve střední a východní Evropě (na východ od řeky Labe) rolníci žili v nevolnictví. Rolník byl majetkem statkáře, téměř na stejné úrovni jako jeho koně nebo krávy. Bez povolení se nesměl stěhovat a vrchnostenskému schválení podléhaly i sňatky. Ovšem v jednotlivých oblastech byly poměry rozdílné. Největší svobodě v 18. století se rolníci těšili ve Švýcarsku, přesněji v pěti kantonech Švýcarského spříseženství a na přidružených územích Graubünden a Wallis. Měli právo ustavovat úřady ve vlastní obci a být do nich voleni a mohli se svobodně podílet na správě obce i země. Ale to bylo výjimečné, na území Rakouska v té době bylo ještě nevolnictví. Co se týká hospodářské struktury, rozlišujeme velké sedláky s rozlehlými dvory a s vlastními příjmy z hospodářství, střední rolníky, kteří z půdy získávají jen na vlastní existenci, a drobné rolníky, kteří byli odkázáni na vedlejší výdělek. Ti všichni patřili k vesnické obci, dohromady ale tvořili jen menšinu místních obyvatel. Velkou část rolníků tvořili nájemci půdy, říkalo se jim pachtýři. Pro rolníky měla být šlechta jejich vojenským ochráncem, ale to často neplatilo. Nicméně v 18. století docházelo postupně ke změnám na venkově, platilo, že o podporu a zvelebování zemědělství se má starat stát a že vesničtí faráři a krajští úředníci mají pečovat o hospodářskou a duchovní situaci rolníků. 24 Lid nižší vrstvy a jejich okrajové skupiny. Více než polovina městského obyvatelstva 23 Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladatelství Lidové noviny 2001, ISBN , str Zdroj: Ulrich Im Hof: Evropa a osvícenství, 1.vydání, C.H.Beck, Mnichov 1993, česky Nakladarelství Lidové noviny 2001, ISBN , str