S T Ř E D O V Ě K náčelník kmene králové náboženství Odin Donar valkýry 568 Raný středověk Zrod nové Evropy Germány stěhování národů

Transkript

1 S T Ř E D O V Ě K trvá asi 1000 let od pádu západořímské říše do konce 15. století (objevení Ameriky, renesance); rozdělení starověk středověk novověk pochází z období renesance nositelé kultury: Germáni, Slované, Arabové tři civilizační a kulturní centra: latinská kultura (germánské a románské národy a západní Slované) latina; byzantskoslovanská kultura (Balkán, východní Evropa a Malá Asie) řečtina; islámská / arabská kultura (Přední Asie, severní Afrika a část jižní Evropy) arabština nepřátelství, uzavřenost společností; styk se světem (s asijskými zeměmi) zajišťují pouze arabští kupci hrozí vpády asijských kočovníků (Hunové, Avaři, Bulhaři, Maďaři, Turci; Tataři a Mongolové víra v zázraky a nadpozemské boží zásahy do věcí lidských; církevní universalismus (řídí vše dogmata) lenní feudální hospodaření; rozdělení společnosti na vládce (šlechtu) a poddané, později ještě duchovenstvo rozvoj románské a po ní gotické kultury Langobardi Itálie, Vandalové severní Afrika tyto říše brzy zanikly) náčelník kmene + družina válečníků napadání římských území, získávání válečné kořisti z velitelů se stávali vládci, králové zakládali první barbarské státy (nepevné) náboženství nejvyšší bůh Odin; bůh hromu, blesku a úrody Donar; valkýry odváděly duše padlých hrdinů do paláce věčné blaženosti Valhally; duše ostatních zemřelých žily v podsvětí někde se germánské obyvatelstvo mísilo s vyspělejším domácím (asimilovalo), zčásti přijalo i jeho jazyk, romanizovalo se a pokřesťanštilo románské národy; Anglosasové zůstali Germány tažením Langobardů do Itálie končí stěhování národů Raný středověk Zrod nové Evropy Římské impérium hraničí s barbarskými kmeny zvláště Kelty a Germány - stěhování národů pád Říma a Západořímské říše 476 vznik nové společnosti, nových států Vznik germánských říší Germáni = původně stěhovaví zemědělci a pastevci (potřeba půdy); kmeny: Gótové, Sasové, Frankové, Vandalové, Langobardi spojování v kmenové svazy, říše (Vizigóti Španělsko,

2 Franc(s)ká říše Frankové v okolí Rýna se neúčastnili stěhování národů, proto na konci 5. století ovládali rozsáhlá území postupně si podmanili původní římské obyvatelstvo a pak i jiné germánské kmeny panovníci (lenní pánové) získanou půdu (léno lat. feudum) přidělovali bojovníkům své družiny za slib věrnosti a vojenských služeb vznikají nové vrstvy společnosti šlechta (feudálové, vazalové panovníka) vlastnící polnosti, lesy a louky, jež obdělávají rolníci = jejich poddaní, kteří odvádějí část úrody za její propůjčení nejprve ve formě naturálií (vypěstované produkty obilí, dobytek apod.), později ve formě peněžní královská moc král vydává zákony a nařízení, rozhoduje pře vytvořeny základy uspořádání středověké (feudální) společnosti soupeření kmenových náčelníků o moc vítězí Chlodvík z rodu Merovejců = od roku 481 první král všech Franků; vytvořil základ silné francké říše; přijal křesťanství spory o moc mezi potomky jeho synů místní války v 7. století = rozpad říše moc v rukou správců majordomů v roce 732 jejich profesionální vojsko složené především z jezdců, v čele s Karlem Martelem poráží Araby a zastavuje jejich expanzi do západní Evropy syn Karla Martela Pipin Krátký se roku 751 stal franckým králem, po jeho smrti vládl jeho syn Karel Veliký ( ) = nejvýznamnější vládce raného středověku; drsný válečník, vedl výbojné války ovládl většinu Z a střední Evropy, S Itálii, vyvrátil říši Avarů, s českými knížaty uzavřel mír za poplatky; v roce 800 jej papež korunoval na římského císaře = tím byla obnovena římská říše zahrnovala území na západě Evropy, obývaná křesťany

3 říše Karla Velikého byla rozdělena na hrabství (v jejich čele stála hrabata); neměla hlavní město, ale na různých místech se nacházely královské paláce (Aachen / Cáchy palác, v osmiboké kapli byl císař pohřben, stejně jako mnoho dalších římských králů); v okrajových částech hrabství byly zřizovány tzv. marky (spravované markrabími) jejich hlavní úlohou byla ochrana hranic, sem byla umístěna vojenská hotovost dvůr Karla Velikého byl významným střediskem kultury rozvoj vzdělanosti a výtvarného umění, tzv. karolínská renesance inspirace antikou, navázání na antické tradice; byl zastaven úpadek evropské kultury a vytvořen základ pro románský sloh šiřitelé kultury = kláštery v písařských dílnách se opisovaly staré rukopisy (především biblické texty a díla antických autorů), zdobily se malými obrázky (miniaturami); důraz na vzdělání úředníci museli umět číst a psát; zjednodušení písma nové písmo karolínská minuskula = základ dnešní latinky centrem hospodářského života se staly panské dvory, někde přetrvávaly starověké velkostatky s otroky a kolony; obchod zajišťovali kočovní kupci; v zemědělství byl zaveden trojhonný systém boje o dědictví mezi vnuky rozdělení říše rozpad říše 843 verdunská smlouva o rozdělení říše: nejmladší Karel řečený Holý západofrancká říše (Francie), Ludvík zvaný Němec východofrancká říše (Německo), nejstarší Lothar území mezi nimi Státy v severní Evropě Vikingové a Anglosasové Severské země Dánsko, Norsko, Švédsko zůstávaly stranou kulturních center, nepřišly do styku s antickou tradicí svérázná kultura Vikingové (vik = záliv) obtížné podmínky pro pěstování plodin (dlouhé zimy); chov krav a ovcí, rybolov, řemeslná výroba (železné nástroje, zbraně, lodě) vynikající stavitelé lodí plavby za obchodem a kořistí od roku 800 napadali franskou říši a Anglii, konali válečné a obchodní výpravy i do východní Evropy a Byzance v západní Evropě byli označováni jako Normané (lidé ze severu) založili vlastní stát Normandii (911); východní Slované je nazývali Varjagové ovládli Novgorod, dynastie Rurikovců (kníže Oleg) založila Kyjevskou Rus v 9. století vznikají sjednocené státy v Norsku a Dánsku v roce 987 zvolili v Normandii za krále Hugo Kapeta (založili dynastii Kapetovců, kteří panovali ve Francii až do roku 1789) kolem 870 se usadili na neobydleném Islandu, kolem roku 970 zakládali osady na pobřeží Grónska a jako první Evropané dopluli i k břehům Severní Ameriky v polovině 11. století Normané zakládají (po pozvání papežem) království Sicilské v roce 1066 zvítězili nad Angličany v bitvě u Hastings a stali se pány Anglie Vilém Dobyvatel ve 12. století upevnili Švédové svoji moc ve Finsku germánské kmeny Anglové a Sasové se sjednotili v boji proti Vikingům pod vládou Alfréda Velikého ( ) vytvořili silný středověký stát (královské sídlo ve Winchesteru) byl vybudován obranný systém země, postavena flotila; vydány zákony, položeny základy feudálního zřízení; rozvíjel se hospodářský a kulturní život, vzdělanost dvorský škola výuka latiny, literární činnost, studium historie; vzniká první literatura v národním jazyce anglosaštině

4 Byzantská říše V roce 476 Západořímská říše podlehla tlaku barbarských kmenů; Východořímská říše se jim ubránila jejím hlavním městem se stává Konstantinopolis (Slovany označovaný jako Cařihrad), stojící na místě původní řecké osady Byzantion (nyní v Turecku) významné politické a obchodní středisko, sídlo císaře (monarchy) i nejvyššího představitele křesťanské církve v Byzanci pravoslavné církve patriarchy po několik století nejmocnější a nejbohatší stát, dědic Říma Justinián I. ( ) = vzdělaný a mocný panovník, snaha o obnovu původní říše římské získal celé Středomoří; vydal zákoník nazvaný Soubor občanského práva - vzor i pro jiné země (v rukou panovníka byla soustředěna světská i církevní moc); významný stavitel: chrám Hagia Sofia (Boží moudrosti) v Konstantinopoli, chrámy v Ravenně (S Itálie) = byzantský umělecký sloh: malířství nástěnné malby, mozaiky; písemnictví vzor pro okolní země Slované pozvali křesťanské věrozvěsty z Byzance (Cyril a Metoděj přišli z řecké Soluně) velmi finančně nákladná politika vedla k nespokojenosti obyvatel a propukaly bouře Justiniánovi následníci neudrželi moc, říše se zmenšovala, musela se bránit před častými útoky sousedních Arabů a Turků zanikla roku 1453 Křesťanství v raněstředověké Evropě Křesťanství vzniklo v době vrcholného rozmachu římské říše; první křesťané byli často pronásledováni a tvrdě trestáni; teprve římský císař Constantinus roku 313 úředně povolil křesťanství císař Gratianus jej v roce 380 prohlásil za jediné státní náboženství zakladatel náboženství Ježíš Kristus (žil v Palestině Galilea, působil i v Jeruzalémě, doprovázeli jej učedníci apoštolové; za své učení byl na Golgotě ukřižován (kříž se stal symbolem víry); hlavní myšlenky křesťanského náboženství (od slova křest začátek nového života) obsahuje bible, kterou křesťané doplnili o Nový zákon (poselství o životě a učení Ježíše Krista; čtyři evangelia apoštolové Marek, Matouš, Lukáš a Jan) od 5. století se šířilo náboženské učení mezi Germány a postupně pronikalo do dalších evropských zemí; různým výkladům bible mělo zabránit vytvoření jednotně organizované církve Křesťanství v životě středověkého člověka obyvatelstvo tvořili především rolníci tvrdá práce na poli, strach o život, o úrodu, ohrožení nemocemi, válkami, suchem a neúrodou, povodněmi, mrazy pomoc přinášela víra v Boha (slibovala odměnu za strádání v pozemském životě věčnou blaženost po smrti, budou-li dodržovat pravidla = Desatero přikázání božích; víra v peklo a nebe / ráj) křesťanské obřady od křtu až do pohřbu; veškeré důležité události v životě lidí kaple, kostely, chrámy centrem západního křesťanství se stal Řím biskupové papež (papa = otec křesťanů; odkaz na svatého Petra, 1. biskupa v Římě) nadřazenost ostatním křesťanům i duchovním a také moci světské (panovník a šlechta)

5 papež (Řím) arcibiskupové (arcidiecéze) biskupové (diecéze) faráři (farnosti) zakládání klášterů mniši a jeptišky; přísná pravidla společného života = řehole mužský klášter otec představený: opat, ženský klášter matka představená: abatyše; množství mnišských řádů benediktini (sv. Benedikt: modli se a pracuj ), kartuziáni, cisterciáci modlitby, práce, vzdělávání se, péče o potřebné budují kláštery na opuštěných místech; žebravé řády přicházejí do měst františkáni a dominikáni; vznikají i rytířské církevní řády: templáři, maltézští rytíři, němečtí rytíři aj. jejich povinností je bránit víru a šířit ji mezi nevěřící (pohany) třeba násilím; některé řády postupně upustily od křesťanské chudoby a obohacovaly se na úkor věřících významný podíl na rozvoji kultury, písemnictví, malířství a stavitelství kláštery (latina) = střediska vzdělanosti Rozdělení jednotné církve dvě střediska: Řím (papež, který se cítil nadřazený světské moci) a Konstantinopolis (patriarcha podřízený byzantskému císaři) v 9. století rozkol v křesťanské církvi rozdělení církve: západní římskokatolická (latina) a východní pravoslavná (řečtina) papež patriarcha Arabové a jejich výboje Islám (dnes jedno z největších světových náboženství) vznikl na Arabském poloostrově a rozšířil se na Blízkém východě prorok Muhammad (konec 6. století) původně kupec ovlivněný křesťanským a židovským monoteistickým (víra v jednoho boha) náboženstvím začal šířit učení o jediném pravém bohu Alláhovi (věřícím sliboval blažený posmrtný život, hříšníkům věčné zatracení) vyznavači muslimové (většinou arabské obyvatelstvo) mají posvátnou knihu Korán Arabská říše muslimská víra sjednotila arabské kmeny a vedla k založení mocné říše, jejíž vládci vedli se svými sousedy výbojné války označované jako svatá válka (džihad) za rozšíření islámu 8. století od Indie k Pyrenejskému poloostrovu rok 711 = Arabové se vylodili na Pyrenejském poloostrově a dobyli většinu poloostrova (kde potom vládli až do konce 15. století); na území Andalusie založili vlastní stát s metropolí Córdoba Význam výbojů přinesli do Evropy nové druhy zemědělských plodin (rýže, cukrová třtina, bavlna, citroník, pomerančovník) a nové způsoby hospodaření (zavodňování); zakládali okrasné zahrady s květinami, jezírky a vodotrysky přinesli rozkvět jihošpanělských měst lázně, nemocnice, knihovny, školy; stavěli zde i muslimské svatyně mešity s minarety zdobené ornamentálními a geometrickými vzory vynikali v různých vědních oborech matematika (číslice), fyzika, zeměpis, astronomie, lékařství (lékař Avicenna Ibn Síná), filosofie (navazovali na řecké filosofy) obohacovali kulturu západní Evropy rozvoj obchodu cestovali po Asii, Africe a Evropě; kupec Ibrahím ibn Jákúb zanechal první písemnou zprávu o Praze

6 Slované 6. a 7. století nová vlna stěhování národů kmeny Slovanů se z východu Evropy (pravlast mezi Dněprem a Vislou po Karpaty) posunuly do střední a jižní Evropy tři směry: Z - západní Slované (Češi, Slováci, Poláci a Lužičtí Srbové), J - jižní Slované (Srbové, Chorvati, Makedonci, Bulhaři) a V - východní Slované (Ukrajinci, Rusové a Bělorusové) důvod stěhování = hledání úrodné půdy a nových sídlišť a strach před nájezdy Avarů (ti si později podmanili slovanské obyvatelstvo na území nynějšího Maďarska) náčelníci jednotlivých kmenů postupně bohatli a stávali se z nich vládci, knížata Zemědělství, řemesla a obchod rolníci neuměli účinně obdělávat půdu (používali pouze jednoduché rádlo), proto museli neustále rozšiřovat ornou půdu vypalování a mýcení lesů, vyklučování kořenů (velmi pracné), časté stěhování celé vesnice za novou půdou pěstovali obilí a luštěniny, chovali dobytek a drůbež (volně na pastvinách), rybolov, využívali med (sladidlo, medovina) žili v polozemnicích jednoduchých do země zahloubených obydlích o jediné místnosti s hliněnou podlahou a kamennou pecí odvětrávanou otvorem ve stropě v úrodnějších oblastech se část obyvatel věnovala řemeslům hrnčířství (nejprve ruční práce, později využívali hrnčířský kruh), hutnictví (zpracování železa v zahloubených pecích), kovářství (výroba nářadí a zbraní); oděv, obuv a výrobky ze dřeva si většinou vyráběli sami doma dělba práce muži pracovali na poli, starali se o dobytek nebo lovili; ženy se staraly o domácnost, zpracovávaly obilí (mlely mouku), připravovaly potravu, tkaly a šily obchodovali s kupci kupovali sůl a drahocenné věci výměnou za med, kožešiny a otroky Náboženství nejprve pohané vyznávají více bohů zosobňujících přírodní síly (Staré pověsti české kněžna Tetka učila lidi sloužit a obětovat bohům řek a potoků, stromů a lesů, kamenů ) nejvýznamnějším bohem Z Slovanů byl bůh slunce, války a ochránce polí Svantovít, u V Slovanů bůh blesku Perun, obávanou bohyní noci, zimy a smrti byla Morana Počátek dějin českých zemí Příchod Slovanů do české kotliny počátek 6. století dostatek úrodné půdy; bezpečí pásmo pohraničních hor; sousedství se zbytky germánských kmenů (Březno u Loun) zalesněná krajina, pralesy obyvatelná pouze údolí podél velkých řek (Labe, Vltava, Ohře), které zároveň slouží pro dopravu; od vodních toků se osídlení postupně šířilo i do podhůří, proto vznikaly zemské stezky, sloužící především pro obchod opevněná sídla se nazývala hradiště byla budována na návrších, sloužila jako správní, hospodářská nebo obranná centra, zaujímala značnou rozlohu; byla chráněna hliněnými valy (často zpevněnými dřevěnými rošty), později i palisádou nebo kamennou zdí Starý Plzenec, Budeč, Libice nad Cidlinou, Stará Kouřim, Pražský hrad

7 Sámova říše bojovní Avaři žijící na území dnešního Maďarska neustále ohrožovali slovanské obyvatelstvo pronikali až na jižní Moravu 623 povstání Slovanů proti Avarům, pomoc družiny Sáma (první historicky známá osobnost v českých dějinách dle zprávy franckého kronikáře Fredegara) francký kupec Sámo = vůdce slovanského kmenového svazu označovaného Sámova říše Tak se stalo, že Sámo založil první slovanskou říši. Oženil se pak s dvanácti slovanskými ženami, měl s nimi dvacet dva syny a patnáct dcer a šťastně vládl 35 let. Všechny další boje, jež za jeho vedení sváděli Slované s Avary, byly vítězné. konflikt s franckou říší, jejíž král Dagobert I. chtěl rozšířit svou vládu dále na východ a napadl slovanská území pod záminkou pomsty za násilí údajně spáchané na franckých kupcích r. 631 byl poražen v bitvě u slovanského hradiště Wogastisburgu (přesné místo, kde se tato pohraniční pevnost nacházela, není známo a dodnes se po něm pátrá) říše nebyla ještě státem, jednalo se o kmenový svaz, který ovládal část dnešních Čech, Moravy a snad i západní Slovensko Sámo zemřel pravděpodobně roku 659, po jeho smrti se říše rozpadla (O osudu Sámových potomků se objevilo mnoho nepodložených spekulací - např. údajná příbuznost s rodem Mojmírovců vládnoucích Velkomoravské říši, vyskytly se i dohady, že Sámo a bájný praotec Přemyslovců, Přemysl Oráč, jsou tatáž osoba, případně že mýtický Krok, otec kněžny Libuše, byl Sámovým synem; ve skutečnosti však o ničem takovém nejsou žádné důkazy) Státy východních a jižních Slovanů Východní Slované žili od Karpat až po řeku Volhu a od Baltského po Černé moře; na obranu proti nájezdům kočovných kmenů vytvářeli kmenové svazy vedené knížaty, sídlícími na opevněných hradištích (především podél obchodní cesty spojující obě moře a směřující do Byzantské říše), nejvýznamnějším byl na severu Novgorod a na jihu Kyjev v Novgorodu vládl od roku 862 kníže Rurik (švédský Varjag, zakladatel nejstaršího ruského panovnického rodu Rurikovců vypráví o něm letopisec Nestor v kronice Pověsť vremennych let); po jeho smrti ovládl severoruská centra další varjažský bojovník Oleg, snad Rurikův příbuzný, který měl vykonávat regentskou vládu za jeho údajného syna Igora; Oleg dobyl Smolensk, roku 882 ovládl Kyjev a spojil ho s Novgorodem, je považován za zakladatele nejstaršího východoslovanského státu - Kyjevské Rusi (Kyjev učinil sídelním městem ruských knížat); 911 se Olegovi podařilo uzavřít s Byzancí výhodnou mírovou smlouvu, která zaručovala ruským kupcům významná práva při obchodování v Konstantinopoli; po návratu z druhé výpravy proti Konstantinopoli se odebral na sever, kde v Ladoze krátce nato zemřel (podle vyprávění letopisu na uštknutí hadem, který vylezl z lebky mrtvého koně) k nejvýznamnějším panovníkům Kyjevské Rusi patřil veliký kníže Vladimir I. (vládnoucí od konce 10. století), který sjednotil všechny východní Slovany, přijal křesťanství z byzantské říše a oženil se se sestrou byzantského císaře; stavební a kulturní rozkvět země pokračoval i v 1. polovině 11. století za vlády jeho syna Jaroslava Moudrého, který nařídil vydání nejstaršího ruského zákoníku Ruská pravda posledním mocným knížetem byl v 1. polovině 12. století Vladimir Monomach, vzdělaný panovník; po jeho smrti propukly mezi Rurikovci rozbroje, které vedly k rozpadu Kyjevské Rusi na řadu knížectví

8 Jižní Slované slovanské kmeny žily v sousedství byzantské říše, od níž přejali pokročilé zemědělství a řemesla na konci 7. století dorazili na Balkán kočovní Bulhaři vedení chánem Asparuchem, schopným válečníkem a politikem, ten se spojil s usedlými Slovany, s byzantským císařem uzavřel příměří a založil bulharskou říši (Asparuch přijal titul kníže a začal používat slovanský jazyk); bulharská říše byla na vrcholu slávy v 9. století, kdy přijala křesťanství z Byzance (zde našli útočiště žáci věrozvěsta Metoděje vyhnaní z Velké Moravy), vzniklo zde nové písmo kyrilice, z něhož se vyvinula azbuka používaná dodnes Rusy, Bělorusy a Ukrajinci; nejvýznamnějším panovníkem byl Simeon I., který vládl v 1. třetině 10. století a který užíval titul car; po jeho smrti musel bulharský stát stále častěji vzdorovat útokům Byzance a roku 1018 se dostal pod byzantskou nadvládu dalšími slovanskými kmeny na Balkáně byli Srbové, Chorvati a Slovinci v 9. století vzniklo chorvatské knížectví, které se později spojilo s územím Slovinců a stalo se královstvím; od roku 1102 do roku 1918 bylo Chorvatsko součástí uherského státu; Srbové vytvořili samostatný stát teprve ve 2. polovině 12. století, kdy se objevilo nové nebezpečí Turci Vznik Svaté říše římské Po rozpadu francké říše vznikaly v západní Evropě nové státy se slabou královskou mocí a významným postavením šlechty Německé království na konci 9. století se východofranská říše rozpadla na řadu samostatných knížectví a vévodství, nejmocnějšími šlechtici byli bavorští a saští vévodové; po vymření dynastie Karlovců byl roku 919 zvolen králem saský vévoda Jindřich Ptáčník odrazil nájezdy maďarských kočovníků, podnikal výboje na území Polabských Slovanů vládl jeho syn Ota I., který hledal oporu u církve v roce 955 porazil (s pomocí českého knížete Boleslava I.) v bitvě na řece Lechu maďarské kočovníky Maďaři zastavili útoky do západní Evropy a usadili se v Podunajské nížině, kde založili stát; Ota I. několikrát vojensky řešil nepokoje v severní Itálii, znovu dosadil do úřadu papeže Jana II. 962 byl korunován v Římě králem a císařem Svaté říše římské (říše západních křesťanů měla být protiváhou byzantské říše, tvořilo ji však pouze Německo, severní a střední Itálie a české země) nástupci Ota II. a Ota III. (němečtí králové a římští císaři) = doba otonská; druhý snil o nadvládě celému světu (ve spojení s papežem) Velká Morava Úrodná oblast kolem řek Moravy a Dyje umožnila rychlý rozvoj zemědělství a následně i specializovaných řemesel a obchodu; na opevněných hradištích sídlil kníže a další velmožové, chráněni vojenskou družinou v 9. století zde vznikl stát Velká Morava první známý vládce = kníže Mojmír (rod Mojmírovců) porazil svého soupeře nitranského knížete Pribinu a jeho území připojil ke své zemi; uznal za lenního pána východofranckého krále Ludvíka Němce a odváděl mu každoroční poplatky, tzv, tribut vládl kníže Rastislav, silný panovník, odmítl platit tribut a vojensky uhájil samostatnost říše; odmítl francké kněze a když mu papež odmítl poslat misionáře z Říma, požádal o ně byzantského císaře roku 863 přišli na Moravu ze Soluně (řecké Thessaloniké) bratři Konstantin a Metoděj

9 Slovanští věrozvěstové Konstantin (Cyril) a Metoděj Metoděj v Soluni nejprve vykonával úřad správce slovanského území, nadaný Konstantin studoval filosofii, literaturu a křesťanské učení, působil u dvora byzantského císaře oba znali slovanský jazyk a přeložili do něj nejdůležitější části bible a bohoslužební texty; vytvořili spisovný slovanský jazyk staroslověnštinu a nové písmo, hlaholici (vycházeli z řecké abecedy na Moravě úspěšně šířili křesťanství (pravoslavné východní) a umožnili rozvoj vzdělanosti; u papeže našli ochranu před franckými kněžími a získali povolení vést bohoslužby ve slovanském jazyce Konstantin v Říme onemocněl, vstoupil do kláštera, kde přijal jméno Cyril, krátce nato zemřel; Metoděj byl jmenován roku 869 prvním moravským arcibiskupem, mezi jinými pokřtil i prvního knížete českého státu Bořivoje a jeho manželku Ludmilu; 3 roky byl zajat franckými biskupy a po jeho smrti byli jeho žáci vězněni nebo vyhnáni z Moravy (odešli do Bulharska) třetím knížetem Velkomoravské říše byl Svatopluk, k zemi připojil značné území Čech a Polska, na konci 9. století zažila země největší rozkvět na hradištích se budovaly kamenné paláce a kostely (Mikulčice, Staré Město u Uherského Hradiště, Pohansko u Břeclavi aj.), rozvíjela se umělecká řemesla, zvláště šperkařství; země se stala důležitou obchodní křižovatkou po Svatoplukově smrti soupeřili jeho synové o moc (viz pověst o Svatoplukových prutech) a zemi oslabili, za panování Mojmíra II. říše podlehla nájezdům Maďarů (snad roku 906) Slovensko ovládli Maďaři, zbytek se rozpadl na drobná knížectví, z nichž nejvýznamnější bylo přemyslovské v Čechách (Čechy a Slovensko se začaly vyvíjet odděleně, a to až do roku 1918) Kočovní Maďaři a vznik uherského státu Z Asie pronikaly do Evropy kočovné kmeny, které se živily pastevectvím, bohatly také z kořisti získané při výbojných nájezdech na konci 4. století Hunové (útočili na germánské kmeny, zahájili stěhování národů vedoucí k zániku západořímské říše v 6. století bojovní Avaři (útočili na západní Slovany; byli poraženi Sámovým vojskem a poté zcela Karlem Velikým) na konci 9. století Maďaři vedení náčelníkem Arpádem (napadali a nakonec rozvrátili Velkomoravskou říši; zastaveni byli až roku 955 v bitvě na řece Lechu německými vojsky vedenými Otou I., jehož podpořilo vojsko Boleslava I.) po porážce se Maďaři usadili v Podunajské nížině, podmanili si tamní slovanské obyvatelstvo, od něhož převzali zemědělství a chov dobytka na konci 10. století Gejza sjednotil maďarské kmeny a založil uherské království s hlavním městem Ostřihom a přijal křesťanství; jeho syn Štěpán byl roku 1000 korunován prvním uherským králem (odtud název koruny svatoštěpánská) vládl 40 let, zřídil v Ostřihomi arcibiskupství Počátky českého státu Některé kmeny západních Slovanů sousedily na východě s Velkomoravskou říší, mezi nimi byl nejvýznamnější kmen Čechů, jemuž vládl rod Přemyslovců (Jejich bájný původ sepsal kronikář vyšehradské kapituly Kosmas ve svém latinsky psaném díle Kronika česká: od příchodu Slovanů vedených praotcem Čechem, přes vládu vojvody Kroka a jeho tři dcery, z nichž nejmladší Libuše vládla zemi po smrti otce; poté, co si předáci kmene vyžádali mužskou vládu, zvolila sobě za muže bájného Přemysla Oráče, zakladatele rodu Přemyslovců)

10 První Přemyslovci prvním doloženým vládcem je kníže Bořivoj, s manželkou Ludmilou (z kmene Pšovanů) sídlil na Levém Hradci; dal stavět knížecí sídlo na území dnešních Hradčan, kde kdysi stával knížecí stolec, u nějž se konala shromáždění kmene, hradiště obehnal valem a dal v něm postavit kamenný kostel založil Pražský hrad; na Velké Moravě přijal křesťanství po něm krátce vládli jeho synové Spytihněv I. a Vratislav I., který se oženil s Drahomírou z kmene Stodoranů (Braniborsko); schopný panovník, založil baziliku sv. Jiří na Pražském hradě; po jeho smrti se Drahomíra dostala do sporu s Ludmilou, která ještě za života Vratislava vychovávala jejich syny (po smrti knížete asi kmenové shromáždění rozhodovalo o rozdělení moci mezi obě ženy - do Ludmiliny péče byla nadále svěřena výchova budoucího knížete, Drahomíra jej naopak měla do jeho nástupu zastupovat) konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy Drahomíra se spíše zasazovala pro spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila snad věřila spíše v další orientaci na Bavorsko; politický konflikt byl podle legendy završen vraždou Ludmily dne 15. září 921 na hradišti Tetín; historikové uvádějí, že Ludmila byla uškrcena Tunnou a Gommonem, patrně Varjagy, družiníky Drahomíry svatořečena v letech (929) vládl kníže Václav, vzdělaný a cílevědomý panovník; dostal se do sporu s Jindřichem Ptáčníkem, který jej ve vojenském střetu porazil a jemuž se zavázal platit poplatek za zachování míru (podle Palackého šlo prý o každoroční dávku ve výši 5 set hřiven stříbra a 120 volů); neshody měl i s mnohými českými velmoži, neboť tvrdě (i proti jejich vůli) prosazoval křesťanství proto mnozí z nich podporovali mladšího Boleslava není pochyb o tom, že mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem probíhaly názorové spory: pokud Václav vojensky porazil některého z ostatních českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, která často nebyla po odchodu knížecí družiny realizována; Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce, kteří by vybírali od zdejšího obyvatelstva daně - za tyto prostředky by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku (to vše Boleslav I. později uskutečnil) všechny legendy uvádějí, že 28. září 935 (spíše než 929) došlo ve Staré Boleslavi k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého podbízeli další čeští velmožové; dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny (jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty) sám Boleslav dal Václava pohřbít na Pražském hradě (část ostatků je uložena na Pražském hradě v katedrále sv. Víta, lebka bývá při slavnostních příležitostech vystavována; císař Karel IV. dal zhotovit tzv. svatováclavskou korunu, kterou českému světci symbolicky věnoval, přihlásil se tak ke svým přemyslovským předkům, kteří již na sklonku 10. století chápali Václava jako patrona rodu a české země a od sklonku 11. století jej považovali za věčného knížete české země) od 10. století je kníže Václav uctíván jako světec, nejprve v Čechách, později i v sousedních zemích, jeho život a mučednická smrt jsou zpracovány v mnoha legendách: koncem 10. století vznikla legenda tak řečeného Kristiána, ze které je zřejmé, že úcta ke sv. Václavu byla již tehdy velmi rozšířená, díky staroslověnským legendám se pak jeho kult rozšířil i na Rus; úctu v říši dokumentuje jak Gumpoldova legenda, sepsaná kolem roku 980 z příkazu císaře Oty II., tak vůbec rozšíření rukopisů legend, přítomnost ostatků v říšských kostelech a různé zmínky o svaté Praze v tehdejších historiích; od druhé poloviny 11. století má svatováclavský kult klíčové postavení v ideologii české státnosti - svatý Václav je chápán jako nebeský vládce a ochránce českého státu, čeští panovníci jsou jen jeho dočasní zástupci ve 12. století vzniká Svatováclavský chorál (česká církevní hymna)

11 Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha! Kriste, eleison. Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě, nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave! Kriste, eleison. Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave! Kriste, eleison. Boleslav I. (zvaný Ukrutný) vládl (972), energický vládce a jeden z nejúspěšnějších českých panovníků, za jeho vlády se české země povznesly politicky i ekonomicky (Boleslav je často označován za skutečného zakladatele české státnosti) záhy po převzetí moci po svém bratru Václavovi odmítl Boleslav I. odvádět tribut do říše důsledkem byla čtrnáctiletá saská válka ( ) s králem Otou I., nástupcem Jindřicha I. Ptáčníka, ve které Boleslav dokázal porazit i proslavený merseburský pluk, sebraný z nejhorších hrdlořezů a lupičů; úspěšnějším ale nakonec byl Ota a na konci boje byl poplatek obnoven; Boleslav I. zřejmě složil lenní slib, české země ale byly na římskoněmecké říši závislé jen formálně; na Otově straně se pak Boleslav I. roku 955 zúčastnil bitvy na Lechu, kde byly poraženy maďarské kmeny, Boleslav následkem toho mohl své území rozšířit na východ postavení Přemyslovců se za jeho vlády natolik upevnilo, že začal vybírat pravidelné daně (poplatek za ochranu, kterou kníže svému lidu poskytoval); ze získaných prostředků zřídil a vydržoval několikatisícovou dobře vyzbrojenou družinu - tato vojenská moc mu umožnila postupně se zbavit rodů, které dosud vládly na hradištích české kotliny a jen volně se podřizovaly pražským Přemyslovcům velmožové jiných rodů byli pravděpodobně s celými rody vyhubeni, jejich hradiště byla zničena a v jejich blízkosti vyrostla nová správní centra s dosazenými správci (Žatec, Starý Plzenec, Sedlec, Bílina, Litoměřice, Mladá Boleslav, Kouřim, Prácheň, Doudleby) - prostřednictvím této hradské správy Boleslav pevně ovládal a řídil celou zemi (za tvrdý postup vůči zbývajícím nezávislým českým knížatům a snad i za bratrovraždu si Boleslav vysloužil přízvisko Ukrutný) začal razit první české mince, stříbrné pražské denáry připojil Slezsko, Krakovsko, Moravu a Červené hrady během jeho vlády byl založen první klášter v Čechách - ženský benediktinský klášter sv. Jiří na Pražském hradě, abatyší se stala Boleslavova dcera Mlada (další dceru Dobravu provdal za prvního historicky doloženého polského knížete Měška I. a přispěl tak k christianizaci pokřesťanštění Polska) otcovo dílo dokončil Boleslav II. (zvaný Pobožný), který vládl do roku 999; roku 973 získal souhlas papeže k založení biskupství v Praze, což pro panovníka znamenalo větší váhu v mezinárodní politice a také větší politickou, ale hlavně církevní nezávislost prvním pražským biskupem byl saský kněz Dětmar, druhým Vojtěch z rodu Slavníkovců (po smrti kanonizován sv. Vojtěch) Přemyslovcům ve 2. polovině 10. století konkuroval rod Slavníkovců sídlící na Libici, zatímco Slavník uznával lenní pány, jeho synové se odmítali Přemyslovcům podřídit (biskup Vojtěch kvůli sporům s Boleslavem I. opustil Čechy); v roce 995 knížecí družina přepadla Libici, všechny přítomné Slavníkovce vyvraždila a hradiště vypálila, čímž Boleslav II. pod svou vládou sjednotil celou zemi biskup Vojtěch se vydal šířit křesťanskou víru do Pobaltí mezi pohanské Prusy; při své misijní činnosti byl zabit záhy začal být uctíván jako světec; jeho tělo bylo pohřbeno v polském Hnězdně, kde byl prvním arcibiskupem Vojtěchův nevlastní bratr Radim

12 Křesťanství v Čechách přijetí křesťanství upevňovalo postavení přemyslovských panovníků (kníže vládl z boží vůle, panovník a jeho rod i celý český stát byli pod ochranou zemských patronů kníže Václav, sv. Ludmila, sv. Vojtěch, sv. Vít a sv. Prokop) nejstarší kostely vznikají na hradech (nejprve pro potřeby šlechty, později i pro poddané) obyčejný lid přijímal křesťanskou víru jen pomalu, dlouho přetrvávala víra v pohanské bůžky podle Kosmovy kroniky kníže Břetislav vyhnal ze země pohanské kněží, pokácel posvátné háje a stromy a zakázal provozování pohanských praktik a rituálů vznikají kláštery klášter u sv. Jiří na Pražském hradě založila dcera Boleslava I. Mlada, roku 993 zakládá Vojtěch břevnovský klášter benediktinů od 10. století se náboženství orientuje na západní (latinskou) církev; pro slovanské mnichy provozující staroslověnské obřady založil kníže Oldřich klášter na Sázavě, v jehož čele stál proslulý poustevník Prokop (písemnictví) Rozvoj písemnictví legendy příběhy o životě a skutcích světců; nejstarší pocházejí z 10. století a jsou psané staroslověnsky hlaholicí (legendy o životě sv. Václava, sv. Ludmily a slovanských věrozvěstů Konstantina a Metoděje latinské písemnictví Kristiánova legenda z konce 10. století (o životě sv. Václava a sv. Ludmily), později i legendy o sv. Vojtěchu a sv. Prokopovi historická díla letopisy = stručné záznamy o tom, co se událo v jednotlivých letech; později kroniky zachycovaly delší časové období a byly bohatší na události a příběhy (psali je mniši v klášterech) Kosmova kronika česká Život v přemyslovských Čechách Přemyslovská knížata vládce z rodu Přemyslovců, pán celé země - na slavnostním shromáždění svobodných Čechů byl usazen na kamenný knížecí stolec (stával na Pražském hradě) nahradit jej mohl pouze muž z rodu Přemyslovců; obsazení stolce se občas měnilo násilným způsobem boj o vládu mezi bratry: Boleslav III., Jaromír a Oldřich zrada, násilí, mrzačení bratrů (Oldřichovi pomohli proti Jaromírovi Vršovci, které pak Oldřich nechal za zradu vyvraždit) Oldřich a Božena - k manželce z německého rodu si přivedl i českou selku Boženu, se kterou zplodil syna Břetislava kníže Břetislav upřesnil podmínky nástupnictví, zavedl tzv. stařešinský zákon (seniorát) = knížetem se stával vždy nejstarší žijící muž z rodu Přemyslovců; pro mladší syny vytvořil na Moravě údělná (závislá) knížectví (Olomouc, Brno, Znojmo) Knížecí hrady a knížecí družina stálé knížecí sídlo Pražský hrad; kníže vládl ze sedla knížecí hrady = střediska správy země; správce se nazývá kastelán vybíral především daně = naturální dávky (rolníci odevzdávali část úrody, řemeslníci část výrobků) knížecí družina odměnou za služby knížeti získávali úřady kastelánů nebo úřady na knížecím dvoře (stolník, číšník, lovčí, komoří předsedal soudům); později získávali pozemky, časem s dědičnou držbou půdy (mohli je odkazovat potomkům) vznik bohatých a mocných českých šlechtických rodů (potomci mají tzv. urozený původ)

13 Život rolníků rolníci mají nesnadný život, žijí chudě, půdu obdělávají pomocí jednoduchého nářadí; své životní potřeby si musí zajistit sami = poddaní panovníka i feudální vrchnosti = dvojí závislost platí úrok (poplatek za možnost hospodařit na půdě) šlechtě a církvi, na jejichž panství žijí; farářům odevzdávají část úrody desátky a platí jim za církevní úkony; panovníkovi jsou povinni zemskými robotami (stavba silnic a hradů) a podle potřeby mu platí ještě zvláštní daň berni základní společenské rozdělení nebylo neměnné člověk prostého původu mohl dosáhnout vysoké hodnosti či úřadu z rukou knížete a naopak šlechtic se mohl znelíbit a přijít o veškeré své statky; kníže byl pánem nad životem svých poddaných Počátky polského státu kmeny západních Slovanů na sever od hranic českého knížectví: Polabští a Pobaltští Slované poněmčovány Polské kmeny nezávislé; v 10. století dvě silná knížectví: Vislané (kolem Krakova) a Polané (kolem Hnězdna) = základ polského státu, knížata z rodu Piastovců Piastovci 1. polský kníže Měšek (2. pol. 10. století) šířil křesťanství, vzal si za manželku Doubravu, dceru Boleslava I. spojenectví s Čechami (po její smrti spory, sebral území Slezska) syn a nástupce Boleslav Chrabrý schopný panovník: připojil Krakovsko, obsadil Prahu a chtěl ovládnout Čechy; založil arcibiskupství v Hnězdně (nad hrobem sv. Vojtěcha) a nechal se korunovat polským králem po jeho smrti rozbroje ve vládnoucím rodu oslabily stát český kníže Břetislav uskutečnil tažení do Polska (z Hnězdna přivezl ostatky sv. Vojtěcha); polský stát se rozpadl na několik drobných knížectví První přemyslovští králové od doby knížete Václava platila česká knížata poplatek římské říši za zachování míru 1002 kníže Vladivoj (krátce dosazený na český trůn Boleslavem Chrabrým) nechal si Čechy udělit římským císařem Jindřichem II. v léno (Čechy tím byly začleněny do římské říše) pokles knížecí moci: český panovník se mohl ujmout vlády jen se souhlasem římského císaře; český kníže musel císaři poskytovat vojenskou pomoc kníže Oldřich dobyl nad Poláky zpět Moravu; kníže Břetislav se při svém tažení do polského Hnězdna (1039) zmocnil ostatků svatého Vojtěcha (převezl je do Prahy); zřídil moravská údělná knížectví (ve 12. století se spojila pod vládu jediného markraběte); čímž rozdělil český stát na dvě části Čechy a Moravu Polovina 11. století - boj o investituru (boj o moc mezi papežem a císařem) - krvavá bitva o to, kdo má moc uvádět do úřadu biskupy a jiné církevní hodnostáře (investitura) skončil dohodou kníže Vratislav II. za vojenskou pomoc císaři slavnostně korunován českým králem (první Přemyslovec, titul pouze pro svou osobu) vnuk Vladislav II. za vojenskou pomoc císaři Fridrichu Barbarossovi (při obléhání Milána) získal královský titul nové erbovní znamení: stříbrný lev v červeném poli (pozdější symbol českých králů) Románský sloh století západní a střední Evropa vliv starověkého Říma (Roma) hlavní znak = půlkruhový oblouk

14 Románská architektura většina budov ze dřeva, významné stavby z kamene silné mohutné zdi široké i několik metrů zpočátku ploché dřevěné stropy nahradila kamenná klenba, jejíž tíže byla rozložena na silné podpůrné sloupy, zakončené zdobenými hlavicemi úzká okna, někdy zdvojená; vchod tvořily bohatě zdobené portály; vnitřní stěny zdobily nástěnné malby (fresky) chrámové stavby: malé kostely s kruhovým půdorysem rotundy (od 10. století na Velké Moravě např. Znojmo, u nás na Řípu, v Praze na Vyšehradě i jinde), nebo malé podélné jednolodní kostelíky; složitějším románským chrámem byla bazilika (nejčastěji trojlodní, řidčeji pětilodní), ty vznikaly zejména u klášterů bazilika sv. Jiří na Pražském hradě, Doksany aj. Nejstarší hrady první kamenné hrady důkladné opevnění: hradby, věže, příkopy a valy, popř. padací most jednoduché zařízení truhly, jednoduše tvarovaný nábytek (na spaní a jídlo); interiér osvětlovaly louče či krb, který místnost také vytápěl (bylo velmi chladno) hrady Přimda, Cheb, Křivoklát; Pražský hrad hrady panovnické, šlechtické; pomezní, strážní, lovecké Praha Pražský hrad bazilika sv. Jiří, kostel sv. Víta; Vyšehrad kamenné domy měšťanů na Starém Městě pražském první kamenný Juditin most přes Vltavu Písemnictví pergamenové rukopisy, často ilustrované Vyšehradský kodex (u příležitosti korunovace Vratislava II.) Proměna středověké krajiny Kolonizace většina obyvatel Evropy žila na venkově a zabývala se zemědělstvím (obdělávali půdu pomocí jednoduchého náčiní, chovali domácí zvířata a zajišťovali si veškeré vlastní potřeby) v 11. století nárůst počtu obyvatelstva donutil část zemědělců, aby si hledali nová území usazovali se na dosud neobdělané půdě a zakládali nové zemědělské osady = kolonizace kolem roku 1300 bylo již osídlení naší země podobné tomu dnešnímu (bylo však méně lidí); naši zemi osídlovali i přistěhovalci z okolních zemí (zvl. německých) Nová podoba vesnice kolonisté vymýtili lesy a zbudovali osadu, na určitou dobu pak byli zbaveni poddanských povinností, mj. i platit dávky (získali tzv. lhůtu odtud mnohé názvy vesnic) zatímco dříve vznikaly vesnice nahodile, obvykle kolem zdroje pitné vody, nyní se zakládaly vesnice s usedlostmi pravidelně uspořádanými kolem návsi nebo v řadách podél hlavní průtahové cesty hospodářství bylo tvořeno obytným stavením a několika hospodářskými budovami stodoly, chlévy, sýpky ve vesnici vznikaly další stavby: krčmy (tam se vařilo a prodávalo pivo a mnohdy i maso), mlýny, kovárny; časté byly i tvrze (sídla nižších šlechticů), větší vsi měly vlastní farní kostel (pravidelné bohoslužby; středisko společenského života) v čele vsi stál rychtář (úředník) spravoval ves z pověření vlastníka vybíral poplatky, pokuty, trestal menší přestupky místo polozemnic vznikaly postupně domy z kamene a později i z cihel, u nás byly typické tzv. trojprostorové domy (síň pro domácí práce, jizba s pecí, kde se jedlo i spalo, a komora); vybavení nábytkem bylo velmi skromné a jednoduché

15 k usedlosti patřil sad a zahrada a na ně navazovala pole nezúrodněnou částí krajiny byl les většina pozemků byla rozměřena a patřila k usedlostem (pole, louky), jen určitá část byla společná tzv. obec (později obecní), která sloužila všem obyvatelům vsi (většinou jako obecní pastvina, kde pásl obecní pasák) Nový způsob zemědělství trojpolní systém hospodaření jedna část polí pro ozim, druhá část pro jarní sklizeň (oves a ječmen) a třetí část polí ležela úhorem tzv. lada (pastvina) zdokonalené zemědělské nářadí pro orbu železný pluh, pro vláčení železné brány, nový způsob zapřahání dobytka prodej zemědělských přebytků na trhu muži - obdělávali pole, starali se o dobytek, zahradu, sad a usedlost; robotovali na panském (jen několik dnů v roce) ženy staraly se o drůbež a domácí zvířata, obstarávaly domácnost, vychovávaly děti; předly len a tkaly z něj látky, ze kterých šily jednoduché oděvy pro běžné nošení zemědělský rok měl ustálený pravidelný rytmus orba, setí, otava (kosení trávy na lukách), sklizeň, orba, setí ozimů, oprava zemědělského nářadí (pracovali často od východu do západu slunce) sousedské vztahy, vzájemná pomoc společné rituály kouzla, pověry, vyprávění příběhů a pověstí; společné oslavy křest, svatba, pohřeb Města a jejich význam byla zakládána od 12., v Čechách až od počátku 13. století; vznikala na místě řemeslnických osad nebo tržišť, popřípadě na neosídleném území (tzv. na zeleném drnu ) právo zakládat města měl panovník, ten pověřoval lokátora úkolem založit město podle předem daného plánu: přesně vymezené tržiště (náměstí), z něj vycházely ulice, byly vyměřeny i parcely pro domy; město bylo obehnáno hradbami, dovnitř se vcházelo opevněnými branami, které se na noc zamykaly nejvýznamnějšími budovami byly radnice a farní kostel měšťanské domy byly zpočátku zahloubené zemnice, později měly kamenné přízemí a dřevěné patro; jak obyvatelé města bohatli, přibývalo kamenných domů nejstarší města v Čechách Staré Město pražské, Litoměřice, Ústí nad Labem, Písek do roku 1300 bylo v českých zemích 30 královských a zhruba 90 poddanských měst (patřily šlechtě či klášterům) Městská práva činila obyvatele měst svobodnými město mělo jméno a symboly svobod (pečeť, městský znak, truhlu na úřední písemnosti, radnici jako symbol samosprávy, klíče od městských bran a zvon na věži) panovnické výsady jarmareční (právo pořádat pravidelné trhy), várečné (povolení vařit pivo), hrdelní (právo soudit a popravovat zločince, hradební (právo obehnat město hradbami), mílové (do 11 km kolem města se nesměl usadit žádný řemeslník), právo vybírat mýtné z cest a clo z převáženého zboží Uspořádání městské společnosti Královská města nejvíce výsad měli obyvatelé královských měst: panovníka zastupoval rychtář (předsedal soudu, vybíral daně); město spravovala městská rada (tvořili ji volení konšelé, jimž předsedal purkmistr) postavení obyvatel bylo dáno jejich majetkem nejbohatší skupinou byl patriciát (vlastníci domů a pozemků; živili se často obchodem a půjčováním peněz); většinu obyvatel města tvořili

16 řemeslníci sdružení do cechů (v jejich dílnách pracovali tovaryši a učni); neplnoprávnými obyvateli byli příslušníci městské chudiny (neměli vlastní dům, žili jako nájemníci, živili se pomocnými pracemi, mnozí z nich žebrali) Židé vynikající obchodníci a bankéři; žili odděleně od ostatního obyvatelstva ve vymezených ulicích nebo částech města, tzv. ghettech (pražské Židovské město); měli vlastní způsob života a odlišné náboženství (judaismus centrem náboženského života byla synagoga; nebyli plnoprávnými obyvateli měst; byli podřízeni přímo panovníkovi, jemuž platili daně; ostatní obyvatelé jim nedůvěřovali, mnohdy jim záviděli bohatství a přízeň panovníka, v těžkých dobách na ně křesťané pořádali tzv. pogromy (svalovali na ně vinu za neúrodu a nemoci fyzicky je napadali i zabíjeli a loupili jejich majetek) významné postavení měla horní města (např. Kutná Hora a Jihlava), jejichž bohatství bylo založeno na těžbě a zpracování drahých kovů (zejména stříbra) za vlády Lucemburků vlastnily královny tzv. věnná města (Mělník, Hradec Králové) Poddanská města (a městečka) vznikala na šlechtických a církevních pozemcích jejich obyvatelé byli poddáni své vrchnosti Život ve městě ulice nebyly dlážděné, protékaly jimi odpadní strouhy z jednotlivých domů, měšťané sem vyváželi hnůj a odpadky v důsledku špatné hygieny se šířily různé nemoci epidemie od poloviny 14. století se odpadky začaly vyvážet mimo vnitřní město, budovaly se dřevěné vodovody, které přiváděly do kašen pitnou vodu v převážně dřevěných středověkých městech byly časté požáry jiný rytmus života než na vsi nezávislý na ročním období čas odměřovaly hodiny na radnici či kostelní věži (zvony) Strava, jídelníček jedlo se méně masa a více ryb (bývaly postním jídlem) jedly se luštěniny, pražma (upražené obilí), pečivo: calty trojúhelníkové housky, koláče, oplatky a perníky cukrovinky se prodávaly v lékárnách (fondán, cukrkandl) urození jedli poměrně často zvěřinu (nejvznešenějším jídlem byl páv) dováželo se cizokrajné ovoce (citrony nakládané v soli) Gotický sloh vzniká ve Francii v polovině 12. století rozšířil se po Evropě a nahradil románský sloh umělecký styl čtyř staletí lomený oblouk Architektura lehkost staveb, velký vnitřní prostor okna zakončená lomeným obloukem byla zdobená barevnými skly typickou stavbou byla katedrála (chrám, dóm) systém vnějších opěrných pilířů a oblouků zakončených fiálami (kamennými články ve tvaru štíhlého jehlanu, zdobenými rostlinnými motivy) žebrová klenba umožňovala vytvářet různorodé ornamenty, žebra měla podobu lomených oblouků bohatě zdobené portály (také ve tvaru lomeného oblouku) katedrály se mnohdy stavěly mnoho desítek let (stavba chrámu sv. Víta v Praze byla zahájena roku 1344 Francouz Matyáš z Arrasu, přerušena na konci 14. století po smrti Petra Parléře a dokončena v roce 1929)

17 stavba hradů Zvíkov, Karlštejn, Bezděz stavba měšťanských domů, radnic, městských hradeb, bran a věží (Karlův most s mosteckými věžemi) Sochařství a malířství nejčastější náměty madony a piety (narození a smrt Ježíše Krista ve spojení s Pannou Marií) nástěnné malby, deskové obrazy, sochy ze dřeva či z kamene mistr Theodorik (dvorní malíř Karla IV.) výzdoba Karlštejna anonymní umělci Mistr vyšebrodského oltáře, Mistr třeboňského oltáře konec 14. století = tzv. krásný sloh Středověká vzdělanost rozvoj vzdělanosti, v latinském jazyce církevní školy při klášterech a biskupstvích (vzdělávání kněží) městské školy (čtení, psaní, počítání) nejvyšší vzdělání poskytovaly univerzity (nejstarší vznikly koncem 12. století v Itálii v Bologni a Padově; později vznikají univerzity v Británii Oxford a Cambridge - a také ve Francii pařížská Sorbonna; v Čechách pražská univerzita založená roku 1348 Karlem IV. byla první univerzitou na sever od Alp) poskytovaly univerzální (úplné) vzdělání: měly 4 fakulty (odvětví) artistickou (filosofickou), medicínskou, právnickou a teologickou; univerzity měly univerzitní práva a svobody; absolventi získali titul bakalář nebo vyšší mistr Literatura v národních jazycích objevuje se vedle latiny (psaly se jí odborné spisy) u nás knihy psané německy (používá se u královského dvora a mezi měšťany) a česky (mezi prostým lidem) k nejstarším česky psaným dílům patří veršovaná Dalimilova kronika, která vznikla na počátku 14. století Křížové výpravy šíření křesťanství úcta k Ježíši Kristovi a všem místům s ním spojeným touha navštívit a zpět do rukou křesťanů navrátit Boží hrob v Jeruzalémě Jeruzalém dříve obývali Židé, kteří sousedili s Palestinci; když byli Židé uvrženi do diaspory (rozptýlení, věčného vyhnanství), osídlili celé území Palestinci název Palestina; v 7. století se toto území stalo součástí arabské říše Arabové křesťanům dovolovali navštěvovat svatá místa v polovině 11. století kočovné kmeny Turků narušily tradiční obchodní cesty mezi Asií a Evropou, dobyly mnohá arabská i byzantská území včetně Palestiny, vydrancovaly Jeruzalém a celé území obsadily byzantský císař požádal papeže o pomoc při znovudobývání zabraných území roku 1095 papež vyhlásil křížovou výpravu do Svaté země (Palestiny), aby posvátná místa křesťanů byla osvobozena od pohanských Turků Saracénů (vyznávali islám) symbolem výprav se stal kříž, kterým si křesťanští účastníci výprav označovali oděv křižáci 1. křížová výprava dobyla po značných útrapách Jeruzalém; malá část křižáků zůstala v Palestině, kde založili čtyři křižácké státy ve 12. století jim byly na pomoc vyslány další dvě křížové výpravy obě byly mnohem méně úspěšné než první 3. křížové výpravy se účastnili římský císař a francouzský a anglický král během křížových výprav zbohatla italská přístavní města (Janov a Benátky), odkud se bojovníci do Asie přepravovali benátští obchodníci rozšířili svůj obchod (dováželi z východu vzácné kovy a cenné umělecké předměty) nové postavení měst počátek renesance

18 křížové výpravy měly neblahé důsledky především pro byzantskou říši (křižáci přepadali města a loupili) při 4. křížové výpravě na počátku 13. století křižáci dobyly Konstantinopolis rozkradli bohatství a ovládli část území během křížových výprav vznikly rytířské řády: templáři, johanité, řád německých rytířů jejich úkolem bylo ochraňovat křesťanské poutníky do Palestiny další křížové výpravy do Svaté země byly neúspěšné; koncem 13. století zanikly křižácké státy v Palestině některé křížové výpravy směřovaly i na jiná pohanská území s cílem šířit křesťanství, proslulé byly výpravy do Pobaltí roku 1254 český král Přemysl Otakar II. založil na břehu Baltského moře přístav Královec (Kaliningrad) řád mečových rytířů Český stát dědičným královstvím za služby římskému císaři získali již dříve královský titul čeští panovníci Vratislav II. a Vladislav II. kvůli nepřehledným nástupnickým vztahům v českých zemích postupně upadala knížecí moc obnovení moci: Přemysl Otakar I. během střetu mezi papežem a císařem získal roku 1198 královskou korunu a roku 1212 mu byl královský titul potvrzen římským císařem Fridrichem II. listina zvaná Zlatá bula sicilská zaručovala českým panovníkům dědičný královský titul čeští králové patřili k nejvyšším hodnostářům Svaté říše římské, jako jeden z kurfiřtů se účastnili volby císaře nový znak českého království stříbrný lev v červeném poli (namísto dosavadní černé orlice, rodového znaku Přemyslovců); Moravské markrabství mělo ve znaku šachovanou orlici Přemysl Otakar I. ( ) největší sláva Přemyslovského rodu; králem bude prvorozený syn Václav I. ( ) zakládání měst a hradů (Křivoklát), kolonizace venkova, příchod cizinců; stříbrné doly na Jihlavsku; rytířské turnaje, lov; sestra princezna Anežka založila klášter a špitál v Praze Na Františku, kde pracovala jako řádová sestra (klarisky) roku 1989 byla kanonizována = prohlášena za svatou Přemysl Otakar II. ( ) patřil k nejmocnějším evropským panovníkům 13. století; král železný a zlatý zahraniční výboje rozšířil území českého státu k Jaderskému moři; rozpory s nově zvoleným císařem Rudolfem Habsburským (sám se totiž ucházel o císařský titul) i s domácí českou šlechtou; jihočeští Vítkovci pomohli Rudolfovi získat zpět Rakousy a území na jih od českých zemí boj o tato území = bitva na Moravském poli 1278 bylo české vojsko poraženo a král zabit namísto sedmiletého prince Václava II. vládne jeho strýc a poručník Ota Braniborský prince věznil na hradě Bezděz, později za bídných podmínek v Sasku; zemi spravoval špatně, spíše ji vysával (B. Smetana Braniboři v Čechách) Václavova matka královna Kunhuta se mezitím znovu provdala za Záviše z Falknštejna z rodu Vítkovců, který v zemi získal významné postavení a říkalo se o něm, že usiluje i o královský titul Václav II. mu byl po svém návratu zpočátku nakloněn, později jej dal uvěznit a nakonec pro výstrahu popravit Václav II. ( ) na přání české šlechty se ujímá vlády ve svých dvanácti letech; moudrý panovník oženil se s Jitkou, dcerou Rudolfa Habsburského, obklopil se schopnými a vzdělanými rádci z nejvýznamnějších českých rodů i církevních kruhů (založil cisterciácký klášter Zbraslav pohřebiště českých králů); v Kutné Hoře byly otevřeny největší stříbrné doly v soudobé Evropě nové mince pražské groše (1300); vydal nový horní zákoník; s navrhovaným zemským zákoníkem u

19 české šlechty neuspěl; usiloval o založení pražské univerzity; získal tři královské koruny českou, polskou a uherskou (polský trůn se svou druhou ženou Eliškou Rejčkou), uherskou korunu předal svému synovi; zemřel mladý ve 34 letech Václav III. ( ) krátce po nástupu na trůn při výpravě do Polska, kde chtěl upevnit svou moc, byl během zastávky v Olomouci zavražděn neznámým vrahem panovnický rod Přemyslovců vymřel po meči (zemřel poslední mužský následník dynastie) Lucemburkové na českém trůnu Volba nové dynastie ve stejné době jako Přemyslovci vymírá i maďarský panovnický rod Arpádovců a moc polských Piastovců je velmi oslabena v Čechách bezvládí neklid, rozbroje; manžel královny vdovy Elišky Rejčky Rudolf Habsburský předčasně zemřel; Václav II. po sobě zanechal dvě dospělé dcery manžel starší Anny Přemyslovny, Jindřich Korutanský, byl pro neschopnost vyhnán ze země; pro mladší dceru Elišku Přemyslovnu (18 let) se hledá vhodný manžel církevní hodnostáři vybrali Jana Lucemburského, jediného syna římského krále a později i císaře Jindřicha VII.(14 let) Jan Lucemburský ( ) česká šlechta nepřijala svého nového krále přátelsky, již při první cestě do Čech musel dobýt Prahu; nepřehledná situace v zemi vedla k tomu, že ztratil zájem o domácí vývoj správu přenechal Jindřichovi z Lipé a sám se v cizině účastnil válečných tažení a rytířských turnajů, do Čech se vracel pouze pro peníze většinu královských hradů dal do zástavy šlechtě; bývá označován král cizinec, přestože ač mimo území, hájil české zájmy zemi rozšířil o Chebsko, Lužici a část Slezska; pro Evropu se stal uznávaným politikem a válečníkem, v Čechách ale díky dlouhodobé nepřítomnosti jeho moc slábla; zahynul roku 1346 v bitvě u Kresčaku, kde jako zcela slepý ( toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal ) bojoval po boku francouzského krále proti Angličanům KAREL IV. Karel IV. ( ) = nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny Václav, ve třech letech byl odebrán od matky, držen na hradě v Chebu a v sedmi letech odvezen na výchovu ke francouzskému dvoru, kde získal vynikající vzdělání (jako jeden z mála panovníků uměl číst a psát, dobře ovládal pět jazyků), zde také přijal jméno Karel do vlasti se vrátil po deseti letech zemi našel zpustošenou, královský majetek zastavený, dokonce i Pražský hrad byl natolik zpustlý, že musel nějaký čas bydlet v měšťanském domě na Staroměstském náměstí správy země se ujal jako markrabě moravský aby omezil moc šlechty, opíral se o církev a měšťanstvo roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství (země získala nezávislost na mohučském arcibiskupovi) prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic roku 1346 byl Karel zvolen římským králem, po smrti svého otce i českým králem (ke korunovaci nechal zhotovit novou královskou korunu posázenou perlami a drahokamy byla zasvěcena sv. Václavovi, proto svatováclavská nejcennější z českých korunovačních klenotů, jeden ze symbolů české státnosti; je uložena v katedrále sv. Víta) území zemí Koruny české rozšiřoval diplomatickými sňatky, jednáním, koupěmi; vydal nové zákony o správě zemí o nejdůležitějších záležitostech měly rozhodovat generální sněmy, složené ze zástupců z celého území roku 1355 byl korunován římským císařem

20 České země za vlády Lucemburků Karel IV. založil pražskou universitu (měla 4 fakulty teologickou, právnickou, lékařskou a artistickou = filosofickou), namísto starého Juditina mostu dal postavit kamenný (Karlův) most přes Vltavu, spojující Hrad se Starým Městem, založil Nové Město pražské, na ochranu korunovačních klenotů dal vybudovat hrad Karlštejn, zvelebil Pražský hrad především o nový královský palác a společně se svým otcem zahájil výstavbu katedrály sv. Víta (vrcholná gotika Petr Parléř, Matyáš z Arrasu)); dobudoval soustavu opevnění českých zemí čtyři manželky: milovaná Blanka z Valois (oženil se s ní v sedmi letech, zemřela v roce 1348); brzy umírá i Anna Falcká (Horní Falc), Anna Svídnická (zbytek Slezska) umírá rok po narození vytouženého dědice syna Václava; poslední manželka Alžběta Pomořanská (Eliška) byla jako jediná z jeho žen korunována římskou císařovnou, dala mu čtyři syny, z nichž dva se dožili dospělosti pro vývoj českých zemí byl významný především Zikmund, svého muže přežila o patnáct let moudrá, prozíravá vláda přinesla léta míru, klidu a bezpečí chybou byla poslední vůle, v níž rozdělil říši mezi své tři syny, Markrabství moravské pak ponechal dvěma synovcům rozdělení vedlo k rozpadu zemí Koruny české při pohřebním obřadu roku 1378 jej nazvali Otec vlasti Václav IV. v době smrti otce bylo nejstaršímu synovi sedmnáct let (českým králem byl však korunován již ve dvou letech, titul římského krále získal v patnácti letech); otec jej od časného dětství učil vládnout (v sedmi letech předsedal zemskému sněmu) rád utíkal z rušného paláce a toulal se po lesích a lovil zvěř po smrti Karla IV. se objevují první problémy mezi Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna vypukly spory (vyvrcholily zatčením a umučením Jana z Pomuku, jednoho z nejvyšších úředníků arcibiskupství v barokní době byl prohlášen za svatého a kanonizován jako Jan Nepomucký) dochází ke konfliktu s panstvem (vysokou šlechtou), které se snaží získat podíl na vládě a svého krále dvakrát vězní napjatý vztah měl i s bratrem Zikmundem, který se přidal na stranu panstva nerad opouštěl zemi, proto se ani nevydal do Říma ke korunovaci na římského císaře roku 1400 byl sesazen a zbaven hodnosti římského krále Reformní hnutí Jan Hus již za vlády Karla IV. se v Čechách začaly ozývat hlasy požadující změny v katolické církvi, její nápravu reformu rozvoj opravného hnutí: snahy o přiblížení církve prostému člověku a životu dle biblických zásad kněží vlastnili značný majetek a zanedbávali své náboženské povinnosti; mezi významné kritiky patřili mistři a bakaláři pražské univerzity roku 1409 je podpořil i král Václav IV., když vydal Dekret kutnohorský (stanovoval nový - opačný - poměr hlasů na univerzitě tři pro české představitele a jeden pro cizince reformátoři v čele s Janem Husem tak získali rozhodující moc